Knihovna · Čingischán · Dějiny Čingischána I: Předkové a cesta k trůnu

IV. Od narození Čingischánova po první války s Tajčiuty, Džamuchou a Tatary

Oddíl druhý

Dějiny a vyprávění o Čingischánovi od počátku jeho narození až do doby, kdy se stal chánem a pádišáhem; vylíčení dvora, manželek, princů a velmožů v čase, kdy usedl na chánský trůn; rody jeho velmožů; popis bitev, které kdy svedl, a vítězství, jichž dobyl; délka jeho vlády do konce jeho věku a popis jeho skonu.

Základ této knihy a osnova těchto dějin spočívají v tom, že nejprve uvádíme větev potomků každého kmene a panovníka a teprve potom začínáme vlastní dějiny a vyprávění. V prvním oddílu tohoto vypravování byl již uveden počet ctihodných Čingischánových manželek a rozdělení jeho synů a dcer; nyní tedy, začínajíce vyprávění a dějiny Čingischána od doby jeho narození, sepíšeme zkráceně úsek několika let, neboť zprávy o něm z prvních dob nejsou známy odděleně rok po roce; co však je o něm dále zaznamenáno po letech v mongolských svazcích a dějepisech, bude napsáno odděleně.

Skladatelé a autoři dřívějších dějepisů sice sestavili knihy všeho druhu, avšak rozházeli bez pořádku zprávy z různých dob, takže z nich čtenáři neměli plného užitku. Také zesnulý Ibn al-Asír sice s velkou pečlivostí podal výklad po letech, avšak vyprávění o jednotlivých panovnících u něho nejsou pevně sestavena a jejich osudy se v posloupnosti a pořádku poznávají jen víceméně. Tento úsudek potvrdí každý, kdo onu knihu pozorně čte. Vzhledem k tomu se pisateli těchto dějin jeví vhodné, aby pokaždé, když budou sepsány dějiny Čingischánovy za několik let, byly k nim podle letopočtu připojeny dějiny ostatních panovníků zemí, kteří byli jeho současníky, a osudy vladařů žijících v téže době tak byly známy pospolu.

Protože však cílem sepsání této knihy a sebrání těchto vyprávění jsou požehnané Gházánovy dějiny¹, nebylo toto pravidlo zachováváno v dějinách předchozí vzdálené doby a uplatňuje se teprve v dalším průběhu. Podle tohoto vyloženého zvyku se od počátku Čingischánova narození až do konce jeho života, a po něm až do nynějška, píší – vždy po několika letech, jak se ukázalo vhodné a užitečné – dějiny Čingischána, jeho synů a událostí, které se za nich udály; a dějiny ostatních panovníků, kteří žili v téže době a okruhu, nakolik se o nich dozvědělo něco pravdivého a k věci, se až do této vznešené doby a požehnaného času připojují jako dodatek, aby byl čtenář zpraven o poměrech všech. Takové je tedy pravidlo, podle něhož se postupuje, a pořádek, který se jeví jako ustálený.

Dějiny Čingischánovy od narození do třinácti let

Od počátku roku qaqa, to jest roku vepře, jenž odpovídá roku hidžry 549 a začíná v měsíci zú l-ka'da, do dalšího roku qaqa, rovněž roku vepře, jenž se shoduje s rokem 562 a začíná v měsíci rabí' II.²

Po celou tu dobu byl jeho otec Jesügej-bahadur naživu; v posledním, třináctém roce Jesügej-bahadur zemřel. Čingischánovi bylo tehdy, když po něm osiřel, třináct let.

Protože se za Čingischána a jeho předků hvězdopravci nezabývali astronomickým pozorováním času a ani vypravěči přesně nezaznamenali den a měsíc, nejsou hodina a den jeho narození s jistotou známy. Všem mongolským princům, velmožům a hodnostářům je však známo a povědomo, a vešlo to ve všeobecnou známost, že se dožil sedmdesáti dvou let a zemřel v sedmdesátém třetím roce. Ctihodní hvězdopravci zaznamenali rok jeho skonu, neboť to byl vrchol velikosti a dokonalosti jeho vlády, a vypráví se, že zemřel v roce qaqa, roce vepře, uprostřed podzimního měsíce, když uplynulo patnáct dní měsíce. A ačkoli to bude sedmdesátý třetí rok od roku jeho narození, i narození se nepochybně událo uprostřed roku, a podle tohoto určení činí délka jeho života plných sedmdesát dva let. Protože ze svého života strávil až do jednačtyřicátého roku dílem v dětství, dílem v nesnázích a zmatcích, vypravěči neurčili události té doby po jednotlivých letech a sepsali dějiny těchto jednačtyřiceti let zkráceně; potom však až do konce jeho života vyprávěli odděleně po letech. I my budeme psát tímto způsobem. Když byl tento zvyk ustálen, vyložíme nyní podle uvedeného způsobu dějiny prvních třinácti let Čingischánových, od narození do smrti jeho otce. Bylo to takto:

V době, kdy byl jeho otec Jesügej-bahadur na vrcholu moci, v plnosti štěstí a blahobytu, a stal se vládcem a hlavou všech kmenů, které patřily jeho otcům a strýcům, takže ho uznávaly za svého vůdce a náčelníka a prokazovaly mu poslušnost a podřízenost, byly ostatní kmeny, tatarské i jiné, z příčiny uvedené ve větvi o Tatarech, s ním ve sváru a nepřátelství a docházelo mezi nimi k mnohému plenění. V řečeném roce qaqa, jenž byl rokem Čingischánova narození a odpovídal roku 549, táhl Jesügej-bahadur do války proti Tatarům; jeho manželka Hö'elün³ byla tehdy těhotná Čingischánem. Vládci Tatarů byli Temüdžin-üge a Qori-buqa. Jesügej-bahadur s nimi svedl bitvy, porazil je a přemohl a vrátil se jako vítěz a triumfátor. Pobral jejich čeleď, stáda koní i dobytka.

Na místě, které nazývají Deli'ün-boldaq⁴, rozkázal utábořit se, a po nějaké době, v témže řečeném roce qaqa, přišel Čingischán na svět pod šťastným znamením. V dlani pravé ruky držel malý kousek sražené krve, jako by to byl ztvrdlý kus jater. Na jeho čele se ukazovaly známky budoucího dobyvatele a vládce světa a v jeho tváři zářily paprsky štěstí a svrchované moci. Protože Jesügej-bahadur v té době dobyl vítězství nad Tatary, porazil jejich vládce Temüdžina-üge a přemohl nepřítele, vzal tuto shodu za předzvěst a dal podivuhodnému dítěti jméno Temüdžin podle jména řečeného tatarského vládce.⁵

Jesügej-bahadur byl ve své době hlavou a vůdcem kmenů Nirunů⁶ a svých příbuzných. Mezi ním a vládci a velmoži jiných kmenů – které nyní, pro smísení s Mongoly a podobnost vzhledu a řeči, všechny nazývají Mongoly, ačkoli v dávných dobách měl každý z nich své vlastní jméno a přízvisko a podobou se od Mongolů lišil – panovalo kruté nepřátelství a sváry, zvláště s kmeny tatarskými. Jesügej-bahadur bojoval a válčil s většinou těch kmenů a některé si podrobil; ze strachu před jeho odvahou a mocí se mu většina přátel i nepřátel podřídila, aby si zachovala život. Jeho postavení a záležitosti byly ve velkém pořádku a lesku. Kromě Čingischána měl ještě několik dalších dětí, jak bylo řečeno ve vyprávění o něm.

Po oněch třináct let setrvával v pevné vládě nad svými kmeny a každých několik měsíců táhl do pole, aby zahnal nepřátelské turecké kmeny, které sídlily na stranách a v okolí jeho ulusu⁷. Ve většině bitev měl vítězství a převahu na své straně. Pospolitost příbuzných však podle rčení „příbuzní jsou štíři“⁸ mu ze zášti a nepřátelství, které měli vrozené a vštípené v povaze, záviděla; protože však neměla sílu a moc se mu postavit, zasela semeno nenávisti a nepřátelství ve svém nitru a nosila je v sobě až do konce jeho života.

Když Jesügej-bahadur zemřel, a to ještě mladý, byly kmeny Tajčiutů, které patřily k bratrancům a příbuzným jeho otce – způsobem, který bude přesně uveden v části vyprávění o činech Čingischánových –, nejsilnější, měly nejvíce poddaných a vojska a v jejich čele stáli ctihodní vládcové. Za Jesügeje-bahadura byly sice jeho stoupenci, přáteli a poddanými, ale na konci jeho vlády, v čase jeho smrti, projevily odpor a nepřátelství. Čingischánovi bylo v době otcovy smrti třináct let a jeho bratři byli nedospělí. Jejich matka Hö'elün z kmene Olqunu'ut byla velmi moudrá a dokonalá žena; smrtí Jesügeje-bahadura se však jejich život dostal do nepořádku. Podrobný výklad jejich osudů v tomto období není znám.

Dějiny Čingischánovy od jeho narození, jež se událo v roce qaqa, roce vepře, odpovídajícím roku 549 a počínajícím měsícem zú l-ka'da – po kterou dobu byl jeho otec naživu –, až do třináctého roku, rovněž qaqa, jenž odpovídá roku 562 a připadá na měsíc rabí' II, kdy mu bylo třináct let, byly tedy sepsány krátce a zkráceně; nyní v návaznosti na to sepíšeme dějiny sultánů a jiných vládců pásem země, kteří byli v tomto třináctiletém období Čingischánovými současníky, a potom začneme znovu a sepíšeme dějiny Čingischánovy po těchto třinácti letech.

[Následuje Rašídův přehled současných panovníků Číny, Kara-kitajů, Turkestánu, chalífů a sultánů Íránu a dalších zemí v letech 1155–1167 a „vzácných událostí“ té doby. Berezin jej jako nepatřící k dějinám Mongolů vynechal (stejně jako všechny další podobné vložky, které hodlal vydat zvlášť); zachoval jen závěrečnou větu: „Když jsou tedy sepsány dějiny panovníků zemí, kteří byli Čingischánovými současníky v období třinácti let, a vzácné události, jež se v tom čase staly, začneme znovu dějiny Čingischánovy po třinácti letech a sepíšeme je podle téhož zvyku.“]

Dějiny Čingischánovy po třináctém roce

Dějiny Čingischánovy po třinácti letech, kdy osiřel po otci, od počátku roku quluqana, to jest roku myši, jenž připadá na měsíc rabí' I roku 563, do konce roku bars, to jest roku tygra, jenž připadá na safar roku 590, takže to bude období dvaceti sedmi let; v posledním roce bylo Čingischánovi čtyřicet let.⁹

A protože jeho osudy v tomto období nejsou po letech jednotlivě známy, sepíšeme je zkráceně. V té době vedl bitvy a vzájemné plenění s tajčiutskými kmeny; několikrát ho zajali a spoutali, ale s Boží přízní se vysvobodil, a žil v neklidných poměrech. Konečně po řečených dvaceti osmi letech mu Bůh Nejvyšší daroval vítězství a sílu a jeho věci se pozvedly a zvelebily.

Když Čingischán osiřel po otci jako třináctileté dítě, projevily tajčiutské kmeny, nejvznešenější z jejich příbuzných, svou dávnou nenávist, neboť mu už za otcova života záviděly a tajně chovaly zášť. Tarqutaj-Kiriltuq, syn Adal-chána a vnuk Qabul-chána¹⁰, a jeho bratranec Qoril-bahadur, oba vládci a náčelníci tajčiutských kmenů, se ze závisti, kterou v sobě chovali od dob Jesügeje-bahadura, dali na cestu odporu a útlaku. Protože Tajčiuti byli mezi větvemi nejpřednější, dospělo to postupně tak daleko, že se i ostatní příbuzní a vojska, kteří poslouchali Jesügeje-bahadura, odvrátili od jeho dětí, přiklonili se k Tajčiutům a shromáždili se proti nim, takže tyto kmeny nabyly plné síly a moci. Někteří z nich patřili k „lesnímu lidu“, hoi-yin irgen, neboť jejich jurta byla v lese.

V té době byla jurta Jesügeje-bahadura a jeho dětí v krajině při Ononu a Kerulenu. Když většina poddaných Jesügeje-bahadura odkočovala a přidala se k Tajčiutům, začal odkočovávat i Tudaun-Qa'určí¹¹, který byl nejstarší ze všech bratranců. Čingischán, jemuž tehdy říkali Temüdžin, se k němu osobně vypravil a uctivě, ale pevně ho žádal, aby neodcházel. Ten však neuposlechl a pronesl mongolské přísloví, jehož smysl je tento: „Měl jsem úmysl se odhodlat, ale vůle už není, a možnost zůstat není možná“; vsedl na koně a odjel.

Čingischánova matka Hö'elün se sama vydala na cestu, vztyčila korouhev (tuq), dala vojsku vsednout na koně a vyrazila za uprchlíky, aby je vrátila. Když se střetli, obě strany se seřadily a pustily se do boje. Nakonec některé z toho kmene a ze svého ulusu vrátila. V té bitvě zasáhli šípem do týla jednoho ze starších velmožů, Čaraqu-ebügena¹², který byl už starý, a byl raněn. Když vyšel z bitvy, šel ho Čingischán navštívit a zeptal se, jak se mu vede. Čaraqa řekl:

„Po smrti tvého dobrého otce se kmeny a vojska vzepřely a odvrátily od tebe tvář. Chtěl jsem je zadržet, ale nebeské předurčení se rozhněvalo na mou krev: znenadání mě ranili.“

Když Čingischán viděl, jak velká je jeho rána, a sám se přesvědčil o beznadějnosti jeho stavu, rozplakal se. Sotva vyšel ven, Čaraqa zemřel. Za Hülegü-chána a Abaqa-chána byli z jeho rodu velmožové Il-Temür, Burkut a Itulgu.

Počátek Džamuchova nepřátelství a bitva třinácti kureňů

Vyprávění o počátku odboje Džamuchy-sečena, o jeho připojení k tajčiutskému kmeni, o společném úkladu Tajčiutů, Ikiresů a dalších proti Čingischánovi, o tom, jak se to Čingischán dozvěděl, jak rozdělil vojsko do třinácti kureňů a porazil nepřítele.¹³

V té době měl Džamucha-sečen¹⁴ z větve Nirunů, hlava a velmož kmene Džadžirat, příbuzného jménem Tajčar¹⁵. Ten se vypravil s několika jezdci na loupež na místo zvané Olegaj-bulaq, v krajině Sa'ari-ke'er, která byla Čingischánovou jurtou. V tom okolí bylo obydlí Džoči-Tarmaly z kmene Džalajir – jeho předkové se stali zajatci a otroky Čingischánových dědů za to, že džalajirská tlupa zabila Monolun, manželku Dutum-Menena, a její děti; z jeho rodu vzešlo mnoho velmožů, mezi nimi Elgaj-nojan.

Tento Tajčar tam šel, aby mu odehnal dobytek. Džoči-Tarmala se to dozvěděl, začal hlídat a sám spal mezi koňmi a stádem. Když Tajčar přišel, Džoči-Tarmala ho zasáhl šípem a zabil. Právě z této příčiny položil Džamucha-sečen základ nepřátelství s Čingischánem, začal kout pikle a připojil se se svým vojskem a kmenem k tajčiutským kmenům. Kromě něho stranily Tajčiutům i jiné kmeny a větve: mezi nimi kmen Ikires, který je větví Kungirátů, a kmen Qorlas, z dürlükinských Mongolů, a dále kmeny Urut a Nojakin, kteří jsou z Nirunů. Toto shromáždění, spoléhajíc jeden na druhého, povstalo jednomyslně proti Čingischánovi a dlouhý čas s ním válčili a svářili se. Čingischán se vyprostil z jejich rukou a dospěl až tak daleko, že se od něho odvrátili všichni poddaní. Jednou padl Čingischán do jejich rukou a Sorqan-šira z kmene Suldus ho vysvobodil, jak bylo vyloženo¹⁶, a během několika let se přihodily věci všeho druhu.

Jindy zase Bůh Nejvyšší posílil Čingischána pomocí a vítězným přispěním a kmeny se k němu dostaly v hojném počtu. Konečně se tajčiutský kmen a ostatní řečené kmeny, které byly zajedno, pohnuly s třiceti tisíci jezdci, aby na Čingischána zaútočily. On o jejich zlém úmyslu a lsti nic netušil. Šťastnou shodou okolností však byl nakloněn Čingischánově straně jistý muž z kmene Ikires jménem Nekün, který pobýval u tajčiutských kmenů, protože jeho syn jménem Butu byl v Čingischánově družině¹⁷. Ony kmeny byly na místě, které se jmenuje Güreltü; později se stalo jednou z Čingischánových jurt. Řečený Nekün dal Čingischánovi znát o jejich zlém úmyslu, věrolomnosti a záměru ústy dvou mužů z kmene Barulas, Mülkeho a Totaqa, kteří tam šli v nějaké důležité záležitosti a vraceli se zpět. Čingischán byl na místě Dalan-baldžut. Oba přišli tajně cestou, která vede mezi dvěma pahorky zvanými Ala'ut a Tura'ut, a zpravili Čingischána o tažení nepřátel.

Když se Čingischán dozvěděl, jak se věci mají, začal ihned šikovat mongolské vojsko a dal zprávu všem kmenům a rodům, které mu byly přátelsky a příznivě nakloněny. Když se shromáždili, rozčlenil je na desetitisíce, tisíce, stovky a desítky. Všech bylo třináct kureňů. Kureň znamená kruh. Za starých časů, když se nějaký kmen utábořil na nějakém místě v podobě kruhu a jeho náčelník byl jako bod uprostřed kruhu, nazývali to kureň. I v nynější době, když se přiblíží nepřátelské vojsko, rozkládají se v tomto obrazci, aby dovnitř nevnikl cizí člověk a nepřítel.¹⁸ Rozdělení těch třinácti kureňů je toto:

První. Čingischánova matka Hö'elün a kmeny, stoupenci, příbuzní, princové, ordy, služebníci a lidé, kteří patřili zvlášť k ní.

Druhý. Čingischán, jeho děti, nökeři¹⁹, lidé z řad velmožů a velmožských synů a mladých bojovníků, kteří patřili zvlášť k němu.

Třetí. Buradžu-bahadur z rodu Sam-Qači'una, staršího bratra Qabul-chánova, z kmene Džirgin, jedné z větví Kerejtů, s kmenem Adarkin, jehož hlavou byl Muqur-Qa'uran z Nirunů – a Bukuri, který byl v Chorásánu, byl z jeho rodu –, a kmen Qorlas z Dürlükinů, jejich hlavou Čaruqa.

Čtvrtý. Děti Sorqodu-nojana, Deringi a jeho bratr Quridaj; jsou z kmene Nirun a Kijatové. S nimi kmen Budat, který je rovněž z Nirunů.

Pátý a šestý. Děti Sorqatu-Jürkiho, Sača-beki a jeho bratranec Tajču, a kmeny Džalajirů. Sorqatu znamená „ten, kdo má na těle mateřské znaménko“. Kijatové-Jürkinové jsou z jeho rodu; emír Nurin byl z jeho rodu.²⁰

Sedmý. Děti Otodžuqu-Dordangiho z kijatských kmenů a lidé, kteří k nim patří a jsou s nimi ve spojení.

Osmý. Děti Menggetü-Qijana, Čangšiut a jeho bratři, kteří jsou Čingischánovými bratranci, a kmen Bajaut z Dürlükinů, jejich hlavou Önggür.

Devátý. Daritaj-otčigin, Čingischánův strýc, Qučar, jeho bratranec, syn Nekün-tajšiho, a Dalu z jejich příbuzných; kmen Dogolat z Nirunů a kmeny Nuküz, Qorqan, Saqajit a Üšin z Dürlükinů.²¹

Desátý. Džoči-chán, syn Qutula-qa'ana, Čingischánův bratranec²², jeho stoupenci a druhové.

Jedenáctý. Altan, který byl rovněž synem Qutula-qa'ana.

Dvanáctý. Daqu-bahadur z kmene Qingqijat, kteří jsou z Nirunů, a kmen Süken, rovněž z nirunských kmenů.

Třináctý. Kendü-čino a Ulukčin-čino z dětí Čaraqa-lingquma²³; říká se jim Nuküz, nejsou to však původní Nuküzové, neboť jsou z Nirunů, jak bylo podrobně uvedeno ve větvi o Tajčiutech.

Těchto třináct kureňů Temüdžinova vojska, které jsme podrobně vypsali, se utábořilo rovněž v tomto pořadí v podobě kruhů; podoba kureně má takový obrys, jak je nakresleno.

Když se tímto způsobem shromáždilo třináct kureňů vojska na Čingischánově straně, přikočovalo tajčiutské vojsko k místu Dalan-baldžut, nechalo za sebou pahorky Ala'ut a Tura'ut a postavilo se proti Čingischánovi. Obě strany se pustily do boje. Vznešený Pán daroval Čingischánovi vítěznou pomoc: s oněmi třinácti kureni porazil oněch třicet tisíc jezdců.²⁴ Leskem slunce Čingischánova štěstí se nepřátelé rozptýlili jako smítka v prostoru vzduchu. Kmeny Urut a Burut, jejichž hlavami byli Urut a Burut, přišly a podrobily se.

Na tom místě, na břehu řeky, byl veliký les. Čingischán se tam zastavil a rozkázal postavit nad oheň sedmdesát kotlů²⁵ a všechno shromáždění zlovolných nepřátel, kteří byli zajati, tam dal uvařit. Ze strachu z toho se v téže době podrobil kmen Džürjat; přišli a přenesli svá obydlí do blízkosti Čingischánovy jurty. Později se však někteří z nich znovu vzbouřili. Tajčiutské kmeny, které byly velmi početné, silné, mocné a obávané, se v té válce rozprchly a každý se ukryl v divočině.

Jak se Ülüg-bahadur a Džürjati podrobili a znovu odpadli

Vyprávění o tom, jak přijali poddanství Ülüg-bahadur, Tugaj a Ulu s kmeny Džürjat, které byly jejich stoupenci, jak jednomyslně přišli do služby Čingischánovy, nedodrželi své slovo a podruhé se dali na nepřátelství.²⁶

Ta událost byla takto. Jejich obydlí byla blízko Čingischánovy jurty. Jednou se jednomyslně vypravili na lov a na pahorku zvaném Učal-Čalman, který leží uprostřed velké stepi, uspořádali také naháňku. Připojili se k Čingischánovu otavu, tedy ke středu loviště, a naháňku vedli společně. Lov měli nesmírně zdařilý a řekli: „Zůstaneme zde spolu s Čingischánem.“ Všech jich bylo čtyři sta mužů. Protože neměli kotle ani zásoby, odešlo dvě stě mužů domů a dvě stě se tam utábořilo s Čingischánem. Čingischán rozkázal, aby jim dali, co potřebovali z kotlů a zásob. Druhého dne lovili a on jim z úlovku dal víc, než činil jejich podíl, a prokázal jim mnoho účasti.

Když se rozloučili a odešli do svých domovů, mluvili o Čingischánovi s velkou vděčností a říkali:

„Tajčiutský kmen nás opustil a oddělil se od nás: k nám nebyli laskaví. Čingischán nám však bez našeho přičinění a bez příčiny prokázal všechna tato dobrodiní a čest. To je vládce, který živí své otroky a má vojsko.“

Po celé cestě takto hlásali vděčnost Čingischánovi a roznesli jeho slávu po všech kmenech. Když přišli domů, radil se z jejich náčelníků Ülüg-bahadur pod dojmem té vděčnosti s Baguiem a Badaganou, že budou sloužit Čingischánovi a poslouchat a podřizovat se jeho rozkazům. Bagui a Badagana nesouhlasili a řekli: „Co zlého nám udělal tajčiutský kmen? Jsou to také naši příbuzní. Jak bychom se od nich bez příčiny odvrátili a šli k Čingischánovi?“ Protože nesouhlasili, přišel Ülüg-bahadur s Tugajem a Ulu a s kmenem Džürjat, který byl s nimi spojen a svázán, k Čingischánovi a řekli:

„Přišli jsme jako ženy bez mužů, stádo koní bez pána a stádo dobytka bez pastýře. Synové starších žen nás zabíjejí a pustoší. Budeme jednomyslně bojovat v přátelství s tebou a budeme bít tvé nepřátele.“

Čingischán odpověděl Ülüg-bahadurovi:

„Byl jsem jako spící: zatáhl jsi mě za kadeř a probudil mě. Seděl jsem, a ty jsi mě uchopil za bradu a pozvedl.²⁷ Pokud jde o závazek vůči vám, učiním vše, co se ukáže potřebným.“

Zahrnul je laskavostí a prokázal jim mnoho vlídnosti. Po nějakém čase, když se plně usadili, se však džürjatští velmožové znovu vzbouřili a probíjeli se krajinami, až nakonec jistý Qodon-Orčang, který byl z kmene Merkit, zabil Tugaje a Ulu. Tu už kmeni Džürjat nezbyla žádná síla a moc a rozprchli se.

Potom byl nejstarším džürjatského kmene Džamucha-sečen, obdařený rozumem, schopnostmi a lstivostí, velký intrikán; Čingischán ho nazýval andou. Ačkoli se držel cesty pobratimství a navenek projevoval přátelství a upřímnou náklonnost, tajně choval nepřátelství, v srdci nosil odboj a odpor a touhu uchvátit vysokou hodnost. V době síly džürjatského kmene i po jeho rozptýlení neustále Čingischánovi záviděl, navenek projevoval přátelství, ale tajně choval nepřátelství; několikrát se spojil s jeho nepřáteli a protivníky. Ta vyprávění budou uvedena každé na svém místě.

Po nějakém čase se řečené kmeny dohodly a řekly:

„Tajčiutští velmožové nás bez příčiny znepokojují a trápí. Tento princ Temüdžin svléká šat, který nosil, a daruje jej; sesedá z koně, na němž jel, a daruje jej. To je muž, který má zemi, živí vojsko a dobře drží ulus.“

Po rozvaze a poradě přišli všichni do služby Čingischánovy, dobrovolně přijali poddanství a upokojili se ve stínu jeho blahobytu.

Příchod Čila'una a Džebeho

Vyprávění o tom, jak Čila'un-bahadur, syn Sorqan-širy, z kmene Suldus, a Džebe z kmene Besüt přišli do služby Čingischánovy dříve, než přišly tajčiutské kmeny.

Čila'un-bahadur, syn Sorqan-širy, z kmene Suldus, a Džebe z kmene Besüt, který je větví Nirunů²⁸, byli oba spojeni s Budaem a patřili k jeho důvěrníkům. Tento Buda byl synem Qada'an-tajšiho, který byl hlavou jedné větve Tajčiutů. Oba od něho odpadli a přišli do služby Čingischánovy.

Příčina, proč Čila'un-bahadur odpadl od kmene Tajčiut a přišel, byla tato: v době, kdy panovalo nepřátelství a svár mezi Čingischánem a Tajčiuty, našli jednou nenadále příležitost a zajali Čingischána; Čila'un-bahadur ho však důmyslným opatřením vysvobodil, jak je to všechno vyprávěno ve větvi Suldusů. Příčina, proč Džebe odpadl od Tajčiutů a přišel, byla ta, že tajčiutský kmen zeslábl a Džebe se osamělý potuloval po mnoha horách a pahorcích. Když viděl, že z toho není žádný užitek, přišel ze slabosti a zoufalství do služby Čingischánovy a přijal poddanství. Toto vyprávění je obšírně vyloženo ve větvi Besütů a z jeho pozorného čtení bude věc zcela známa.

Příchod Širgü'etü-ebügena

Vyprávění o tom, jak přišel do služby Čingischánovy Širgü'etü-ebügen z kmene Ba'arin se svými syny Naja'a a Alaqem.

Když většina tajčiutských kmenů obrátila tvář ke službě Čingischánovi, byl z kmene Ba'arin jeden starší velmož jménem Širgü'etü-ebügen; Bajan, kterého odtud poslali ke dvoru Kublaj-qa'ana, byl z jeho rodu.²⁹ Tento řečený velmož přišel v Čingischánově době se svými dvěma syny, Naja'a a Alaqem; Naja'a byl potom naživu až do doby Ögedej-qa'ana a Möngke-qa'ana. Žil sto dvacet let; za vlády Möngke-qa'ana vyprávěl: „V čase Čingischánova narození jsem jedl maso z jeho hostiny.“ Toto vyprávění je uvedeno ve větvi kmene Ba'arin.

Tento Širgü'etü-ebügen, když přivedl své dva syny, zajal a chytil Ugudžu-bahadura z kmene [...]³⁰ a Tarqutaje-Kiriltuqa, který byl vůdcem kmene Tajčiut, a přivedl je na místo zvané [...]. Nějaký čas je tam hlídali. Když je propustili a dali jim volnost, znovu utekli.

V téže době také Džoči-Čaurqa, náčelník kmene Tulanggit, který byl jednou z větví Džalajirů, přijal poddanství na místě zvaném Turanggut-Šinggut a přišli do služby Čingischánovy.

Hostina na Ononu a roztržka s Jürkiny

Vyprávění o hostině Čingischána, jeho matky Hö'elün, dětí rodu Ökin-barqaqova, Čingischánových bratranců Sača-bekiho a Tajčua, náčelníků Kijat-Jürkinů, a jejich matek; o sváru, který mezi nimi na té hostině vznikl, o Čingischánově vítězství nad nimi a o nepřátelství, které z toho vzešlo.³¹

Jednoho dne se Čingischánova matka Hö'elün, Čingischán a jeho bratři Džoči-Qasar a Otčigin-nojan shromáždili na řece Onon, v lese, se Sača-bekim a Tajčuem, kteří jsou vůdci větve Jürkin z kmene Kijat; připravili klisny a ündür kumysu. Stolníci³² postavili jeden velký dřevěný džbán kumysu pro Čingischánovu matku Hö'elün, pro Sača-bekiho a pro Sača-bekiho starší matku, tj. manželku jeho otce, která byla starší než jeho vlastní matka, Qa'určin-chatun; a pro mladší matku Sača-bekiho, tj. manželku jeho otce, která byla mladší než ostatní, jménem Nemügaj, postavili, když ji posadili v čele, jeden džbán kumysu celý.³³

Když Qa'určin-chatun viděla, že ten druhý džbán kumysu postavili pro Nemügaj, posadivše ji v čele, kdežto ji udělali společnicí ostatních, rozhněvala se, pojala ji závist a z té příčiny udeřila stolníka Šikiüra, který byl hlavou Čingischánových stolníků. Šikiür vykřikl mocným hlasem:

„Protože už nejsou naživu Nekün-tajši a Jesügej-bahadur, tak jsi mě bila!“

Čingischán a jeho matka onu příhodu trpělivě snesli a v té věci neřekli ani slovo.

Na té hostině obstarával dvůr Čingischána, Sača-bekiho a jejich matek Belgütej-nojan, Čingischánův bratr, a měl v opatrování koně Džilaunovy a koně Čingischánovy.³⁴ Jistý muž z kmene Qataqin jménem Qataqa-baj ukradl opratě. Byl nökerem Büriho, jednoho z tajčiutských velmožů. Tento Büri byl zajedno se Sača-bekim a vzal toho člověka, Qataqu, v ochranu. Z té příčiny došlo mezi ním a Belgütej-nojanem k hádce a dospělo to tak daleko, že Büri sekl Belgüteje šavlí přes rameno, takže mu rozťal maso na rameni. Z té příčiny spustili Čingischánovi nökeři povyk. Belgütej-nojan řekl:

„Z této rány mi nehrozí nebezpečí: nespěchejte s odplatou za ni, neboť není slušné, abyste se kvůli mně dostali do zlých vztahů jeden s druhým.“

Ze všech sil se snažil nepřátelství zabránit; když však viděli, že jeho ranili a že udeřili stolníka Šikiüra, napadli jedni druhé a bili se navzájem větvemi stromů. Čingischánovi nökeři zvítězili, chytili obě, Qa'určin-chatun i Qoridžin-chatun, a zadrželi je. Z té příčiny se Sača-beki se všemi kmeny Jürkinů, svými stoupenci, od Čingischána oddělil. Potom, podle úmluvy o vzájemném uzavření míru, jim obě ty paní poslali zpět. Z obou stran už přicházeli poslové, aby uzavřeli mír, když přišla zpráva, že nejpřednější z knížat Altan-chána, vládce Kitaje, Čingsang, táhne s vojskem na Megüdžin-Se'ültüa, jednoho z tatarských velmožů, a na jeho kmeny. Čingischán se jemu (Čingsangovi) na pomoc a výpomoc dal do války s tatarskými kmeny.

Tažení proti Megüdžin-Se'ültüovi

Vyprávění o tom, jak Čingischán dostal zprávu, že Megüdžin-Se'ültü z kmene Tatar a jeho stoupenci utekli před Čingsangem, odkočovali s rodinami a rozptýlili se; o Čingischánově útoku na ně, o tom, jak je zajal a pobil, a o tom, jak Čingsang Čingischána vyznamenal.³⁵

Čingischánovi dali znát, že tatarský kmen, protože neplní rozkazy Altan-chána a neposlouchá ho, a zároveň nemá sílu se postavit, odkočovává v slabosti a zmatku se ženami, dětmi, stády koní i dobytka, lidmi a čeledí a dává se na útěk.

Tatarský kmen byl silný a početný. Odedávna s ním Čingischánovi otcové a strýcové bojovali, jak bude výklad o každé bitvě uveden na svém místě. Když Čingischán uviděl tak příznivou příležitost, shromáždil ihned vojsko, které bylo nablízku, a vytáhl na ně od Ononu; kmeni Jürkin poslal zprávu, aby také vytáhli. Čekal šest dní: nepřišli. Čingischán vytáhl s malým vojskem, jež tvořilo jeho kureň, dostihl Megüdžin-Se'ültüa na místě zvaném Uldža³⁶, porazil jeho vojsko, zajal ho a usmrtil a pobral všechna jejich stáda koní i dobytka a majetek. Právě při tomto plenění ukořistili stříbrnou kolébku a přikrývku z brokátu³⁷; protože tehdy měli Mongolové takového zařízení málo, pokládala se ta událost za velikou a získala proslulost.

Protože tento čin odpovídal záměrům Altan-chána a jeho knížat a byl s nimi v souladu, byl řečený Čingsang spokojen, velmi Čingischána chválil a dal mu přízvisko džaut-quri, což v čínském jazyce znamená „mocný kníže“. Potom se vrátil a odešel k Altan-chánovi. V téže době dal řečený Čingsang kerejtskému vládci, který se nazýval Toghril, přízvisko Ong-chán, to jest vládce jedné země.³⁸

Potrestání Jürkinů

Vyprávění o tom, jak Čingischán zamýšlel dát podíl z kořisti, kterou vzal Tatarům, kmeni Jürkin, jenž ve válce s Tatary zůstal pozadu; o tom, jak se někteří z nich při té příležitosti vzbouřili, jak na ně Čingischán vytáhl a většinu z nich pobil.

Když Čingischán dobyl vítězství nad Tatary a jeho vojska a stoupenci všichni zbohatli kořistí, chtěl projevit přízeň kmeni Jürkin a darovat jim něco z ukořistěného. Měl v úmyslu se k nim vypravit. Na cestě se však někteří z kmene Jürkin spojili s tlupou nepřátel, zabili deset mužů z Čingischánových bojovníků a padesáti mužům vzali koně a strhali z nich šat. Když řeč o tom dolehla k Čingischánovu sluchu, řekl:

„Sekli šavlí přes rameno mého bratra Belgütej-nojana; když říkáme ‚uzavřeme mír!‘, neuzavírají jej, a nyní se spojili s nepřáteli. Také já učiním opatření, která tomu odpovídají.“

Oddal se tomu hněvu, vytáhl na ně přes step, porazil je na místě Dolo'an-boldaq³⁹, mnoho jich pobil a vyplenil je. Sača-beki a Tajču se oba se ženami, dětmi a několika lidmi dali na útěk a vymanili se z ostatních.

Odboj Džacha-gambua

Vyprávění o tom, jak se Džacha-gambu, bratr Ong-chánův, odloučil od Ong-chána, jak se k němu shromáždil jeden kmen z Kerejtů, jemuž říkají Tongqajit, o Čingischánově válce s tím kmenem a o tom, jak si je podrobil.⁴⁰

Když Čingischán skoncoval s kmenem Jürkin, podnikl válečné tažení proti Džacha-gambuovi, bratru Ong-chána, vládce Kerejtů, který se od svého bratra odvrátil. Porazil ho a rozprášil. Kmen Tongqajit, který je větví kerejtského kmene – vždycky patřili ke služebníkům a bojovníkům kerejtského vládce, a velmož Alči, strážce cest, který byl v této zemi, i jeho děti byli z jejich kosti –, a mnoho jiných velmožů, jak bylo řečeno ve větvi Kerejtů, byli nějaký čas rozptýleni, potom však všichni přišli do služby Čingischánovy. Protože Čingischán byl s Ong-chánem v přátelství, poslal Džacha-gambua a ten kmen Tongqajit zpět k Ong-chánovi. Potom byl Džacha-gambu nějaký čas s Ong-chánem ve svazku, až se podruhé dal na odboj a přiklonil se na stranu Tajang-chána, vládce Najmanů, jak o tom bude podán výklad.