Knihovna · Dějiny Džuči-chána a jeho potomků

Část druhá: Dějiny a příběhy doby jeho vlády, podoba trůnu, chatun, princů a emírů v době jeho nastolení, zpráva o jeho letních a zimních pastvinách, o některých válkách, které vedl, a vítězstvích, jichž dosáhl, a o délce jeho panování

Čingischán svěřil (tusamiši farmúd) Džuči-chánovi všechny kraje a ulusy, které ležely v oblasti Irtyše a pohoří Altaj, i letní a zimní pastviny těch krajů, a vydal jarlyk, aby dobyl Dašt-i Kipčak a země ležící v těch končinách a vzal je do své moci.¹ Jeho jurt byl v oblasti Irtyše a bylo tam i sídlo jeho trůnu, v podobě, jak je [zde] zachycena.

Příběh o Džuči-chánových osudech ve stručnosti

Protože Džuči-chán zemřel dříve než jeho otec, nelze o něm samostatně podat příběhy, které by se týkaly výhradně jeho. Proto je zde zapsán jen souhrn jeho osudů, které byly podrobně vylíčeny v dějinách Čingischánových, a vykládá se o jeho nemoci a smrti. Bylo to takto.

Džuči-chán z Čingischánova rozkazu stále vytahoval s vojsky a dobyl a podrobil mnoho měst a krajů. Když se Čingischán vydal do zemí Tádžiků² a dorazil do oblasti Otráru, určil ho k dobytí Otráru a ponechal ho tam. Džuči, jak bylo vyloženo v dějinách Čingischánových, Otrár dobyl, jeho pevnost zničil a vrátil se, přičemž si podroboval kraje, které mu ležely v cestě, až dorazil ke službě u otce v okolí Samarkandu.³ Odtud ho Čingischán znovu i s bratry Čagatajem a Ögedejem určil k dobytí Chórezmu. Když oblehli Bucharu,⁴ nepodařilo se ji pro nesvornost mezi ním a Čagatajem dobýt. Čingischán nařídil, aby v té válce velel Ögedej. Ten obratností dosáhl mezi bratry shody a společně Chórezm dobyli. Čagataj a Ögedej se pak vydali k otci a dostihli Čingischána u pevnosti Tálakán, kdežto Džuči se z Chórezmu obrátil k Irtyši, kde byly jeho ogruky, a připojil se ke svým ordám.⁵

Ještě předtím Čingischán Džučimu nařídil, aby vytáhl k dobytí severních zemí, jako jsou Pulár (?), Bašgird, Rus, Čerkesové, Dašt-i Kipčak a ostatní země těch končin, a podrobil je. Když se však této úlohy vzdal a odešel domů, Čingischán se nesmírně rozhněval a řekl: „Bez ohledu na cokoli ho dám podle jasy popravit.“ Džučiho ale postihla nemoc, a proto, když se otec vrátil ze zemí Tádžiků a sesedl u svých ord, nemohl přijít ke službě. Poslal několik nákladů (charvár) úlovků a omlouval se. Poté si ho Čingischán několikrát žádal povolat, avšak Džuči kvůli nemoci nepřišel a omlouval se.

Pak přišel jeden člověk z kmene Mangkut z krajů, kde byly Džučiho jurty. Džuči tehdy kočoval z jurtu do jurtu a nemocný dorazil k jedné hoře, kde měl loviště; protože sám byl slabý, poslal na lov emíry lovu. Ten člověk, když viděl onu družinu lovit, domníval se, že je to Džuči. Když přišel ke službě Čingischánovi a ten se ho ptal na Džučiho nemoc, prohlásil: „O nějaké nemoci nevím; je však na té a té hoře a zabývá se lovem.“ Při těch slovech vzplál plamen Čingischánova hněvu. Domníval se, že se Džuči jistě vzbouřil (jagi), když nedbá otcových slov, a řekl: „Džuči se zbláznil, že dělá takové věci.“ Nařídil, aby vojska vytáhla proti němu, aby v předvoji táhli Čagataj a Ögedej a aby on sám vytáhl za nimi.

Mezitím dorazila zpráva o Džučiho smrti, v roce ……⁶ Čingischán se velice zarmoutil, dal věc vyšetřit a slova onoho člověka se ukázala jako lež: bylo zjištěno, že Džuči byl tehdy nemocen a v lovišti nebyl. Dal toho člověka hledat, aby ho podle jasy popravil, ale nenašli ho. Věrohodní vyslanci (elči), kteří z ulusu v různých dobách přicházeli, uváděli, že Džuči zemřel ve věku mezi třiceti a čtyřiceti lety, a to je pravděpodobné. Někteří říkají, že se nedožil ani dvaceti let, ale to je čirý omyl.

Po jeho smrti a po smrti Čingischánově, když na trůn usedl Kaan, svěřil podle Čingischánova jarlyku, který byl ohledně Džuči-chána dříve vydán, dobytí severních zemí jeho rodu (urugu), a princové se toho vzájemnou pomocí ujali.⁷ Dokončeno mocí Boha Nejvyššího.

Příběh o osudech rodu Džuči-chána po jeho smrti, o nastolení každého z těch, kdo nastoupili na jeho místo, o válkách, které v různých dobách vedli, o vítězstvích, jichž dosáhli, a o událostech, jež se přihodily

Příběh o tom, jak Batu nastoupil na otcovo místo, a zpráva o jeho osudech za doby jeho vlády

Když Džuči-chán zemřel, jeho druhý syn Batu usedl jako otcův nástupce na trůn v jeho ulusu a jeho bratři se mu podrobili a byli mu poslušni. Za vlády Ögedeje-kaana, jak bylo podrobně vyloženo v jeho dějinách, ho Kaan i s jeho bratry a ostatními princi podle dřívějšího rozkazu určil k dobytí severních zemí. Všichni se u něho shromáždili, společně vytáhli a, jak bylo vylíčeno, většinu těch zemí dobyli. Po návratu princů Möngkeho-kaana a Güjük-chána se [Batu] s bratry, jak bylo zmíněno v oddíle o jeho větvi, zabýval dobýváním zbytku těch krajů.

Na počátku roku 639 (1241), kdy Ögedej-kaan zemřel, postihlo Batua pro pokročilý věk ochrnutí. Když ho pak zvali na kurultaj, omluvil se tím.⁸ Protože nebyl přítomen on, který byl nejstarší (aka) ze všech, zůstala otázka kaanské hodnosti téměř tři roky nerozhodnuta. Vládla nejstarší z chatun Ögedeje-kaana, Töregene-chatun, a v té době se do okrajových i vnitřních částí říše vloudily nepořádky. Kaan učinil svým následníkem svého vnuka Širemüna; Töregene-chatun a někteří emírové s tím však nesouhlasili a říkali: „Güjük-chán je starší.“ Aby ho mohli nastolit, znovu si Batua vyžádali. Ačkoli se na ně zlobil a z dřívějších znepokojivých událostí měl obavy, vydal se na cestu a jel pomalu. Ještě před jeho příjezdem a v nepřítomnosti aka a ini však svou vlastní mocí nastolili za kaana Güjük-chána.⁹

Güjük-chán, který trpěl chronickou nemocí, se pod záminkou, že „vzduch a voda starého jurtu, který mi dal otec, mi prospívají“, vydal s celým vojskem do oblasti Emil-Kočin.¹⁰ Batu, když se tam přiblížil, pojal jisté obavy. Sorchachtani-beki, starší chatun Toluj-chána, mu v souladu s pravidlem přátelství, které bylo od Čingischánových časů ustaveno a upevněno mezi Džuči-chánem a Toluj-chánem i rody obou stran, tajně vzkázala, že Güjük-chánův příchod do těch končin není prost jisté lsti. Proto Batuovy obavy vzrostly a z opatrnosti a obezřetnosti vyčkával na Güjük-chánův příchod. Když [Güjük] dorazil do oblasti Samarkandu, na místo, odkud je do Beš-Balyku týden cesty, zemřel na nemoc, kterou měl, v roce 640.¹¹ Trůn opět na čas zůstal bez panovníka a znovu vládla Töregene-chatun.

Protože se roznesla pověst o [Batuově] nemoci, poslala k němu Sorchachtani-beki svého syna Möngkeho-kaana. Batu se z jeho příjezdu zaradoval, neboť na něm pozoroval známky vznešenosti a moudrosti. A protože se zlobil na syny Ögedeje-kaana, řekl: „Möngke-kaan je nejstarší syn Toluj-chána, a ten, jako nejmladší syn Čingischánův, pokládal starý jurt a otcovský dům za svůj.¹² Tento syn je navýsost schopný, zručný a způsobilý k vládě. Jak by se, dokud žije on, mohl kaanem stát někdo jiný? Zvláště když synové Ögedeje-kaana v rozporu se slovem svého otce nedopustili nastolení zmíněného Širemüna, překročili jasu a starý josun a bez porady (kengeš) s aka a ini zabili nevinnou nejmladší Čingischánovu dceru, kterou měl ze všech svých dětí nejraději a jejíž manžel nesl titul Čavdar-sečen (?).¹³ Proto jim kaanská hodnost nepřísluší.“

Sám pak pozvedl Möngkeho-kaana ke kaanské hodnosti, přiměl všechny své bratry, příbuzné a emíry, aby se mu podrobili a byli mu poslušni, a poslal svého bratra Berkeho a svého syna Sartaka, který byl jeho následníkem, se třemi tumeny vojska jako jeho doprovod, aby jej na místě Onan-Kelüren, jež bylo původním jurtem Čingischánovým, posadili na kaanský stolec a trůn světovlády;¹⁴ a pikle synů Ögedeje-kaana, kteří zamýšleli zradu, zmařili a odvrátili. Zkrátka, příčinou toho, že kaanská hodnost přešla na rod Toluj-chána a právo bylo upevněno na svém místě, byla schopnost a moudrost Sorchachtani-beki a pomoc a podpora Batuova, díky přátelství mezi nimi. Od té doby až do konce jeho života a po jeho smrti za doby Sartaka a Ulakčiho a po většinu doby Berkeho se mezi rodem Toluj-chána a Batua zachovávala cesta jednoty a přátelství.

Ještě za Batuova života určil Möngke-kaan svého třetího bratra Hülegü-chána s početnými vojsky pro země Íránu, a ze strany každého prince byli z vojsk vyčleněni dva muži z každých deseti, aby táhli s Hülegü-chánem a byli mu posilou a pomocí.¹⁵ Orda poslal svého nejstaršího syna Kuliho s jedním tumenem vojska cestou přes Chórezm a Dehistán a Batu poslal Balakana, syna Šibanova, a Kutara (?), syna Mingkadara, syna Bo’ala, jenž je sedmým synem Džuči-chána, cestou přes Derbend Kipčaku. Přišli, stali se posilou Hülegü-chánova vojska a prokazovali mu službu.

Batu zemřel v roce 650 (1252/1253) na břehu řeky Itil v místě Saraj; bylo mu čtyřicet osm let.¹⁶ Möngke-kaan přijal jeho syna Sartaka s poctami, potvrdil mu trůn a říši a dal mu svolení k odjezdu; i on však na cestě zemřel. Möngke-kaan poslal vyslance, projevil přízeň chatunám, synům a bratrům [zesnulého], posadil na trůn Batuova vnuka Ulakčiho a všechny obdařil rozličnými přízněmi (sojurgamiši).¹⁷ I Ulakči po krátké době zemřel a zanechal trůn a říši jiným.

Příběh o tom, jak Berke usedl na vládu v ulusu Džučiho, a zpráva o jeho osudech v uvedené době

Když Batu zemřel a jeho syn Sartak i Sartakův syn Ulakči, kteří byli jeho nástupci, jeden po druhém zemřeli, usedl na jeho místo jeho mladší bratr Berke, a to v roce 652 (1254). Jeho rozkazy platily v jeho ulusu a podle zavedeného pravidla zachovával vůči rodu Toluj-chána cestu oddanosti, lásky a jednoty.

V roce 654 (1256) Balakan, který byl v této zemi, zamýšlel proti Hülegü-chánovi zradu a lest a provozoval čáry. Objevil se udavač (igak); vyptávali se ho na to a on se přiznal. Hülegü-chán, aby nevzniklo rozladění, ho poslal v doprovodu emíra Sunčaka k Berkemu. Když tam dorazili a jeho vina byla prokázána, Berke ho poslal zpět k Hülegü-chánovi [se vzkazem]: „Je vinen, naložíš s ním, jak uznáš za dobré.“ Hülegü-chán ho dal podle jasy popravit.¹⁸ Brzy nato zemřeli také Kutar a Kuli. Obvinili [lidi], že jim úmyslně podali jed. Z toho vzniklo rozladění a Berke se stal Hülegü-chánovým nepřítelem (jagi); a jak bude vyloženo v dějinách Hülegü-chána, v měsíci šavválu roku 660 (srpen–září 1262) se utkali v bitvě.

Vojska, která s Kulim a Kutarem přišla do této země, většinou uprchla. Někteří cestou přes Chorásán a hory Ghazny a Bíní-ji Gáv až k Multánu a Láhauru, které jsou pohraničím Indie, a tam se usadili; největším z emírů, kteří jim veleli, byl Nigudar, dále Ankuča (?) a ……, a emírové Hülegü-chána táhli za nimi.¹⁹ Jiní se cestou přes Derbend připojili ke svým domovům. Ten spor mezi Berkem a Hülegü-chánem trval po celý [Hülegüův] život. Velitelem Berkeho vojska byl Nogaj, syn Tatara, nejstaršího syna prince Bukala (Bo’ala), muž nesmírně statečný a bojovný.

Když Hülegü-chán v měsících roku 663 (1265) zemřel v zimovišti Čagatu a na jeho místo usedl na trůn jeho syn Abaka-chán, nepřátelství mezi Berkem a ním trvalo dál. V roce 663 (1265) se Berke vracel z války s Abaka-chánem v krajině Širvánu; když přešel Derbend, zemřel nedaleko řeky Terek, v měsících roku 664 hidžry (1265/1266).

Příběh o tom, jak Möngke-Temür, syn Tokokana, druhého syna Batuova, usedl na trůn svého ulusu

Když Berke zemřel, dosadili na jeho místo zmíněného Möngke-Temüra.²⁰ I on se po nějakou dobu stavěl proti Abaka-chánovi a několikrát spolu svedli bitvu; Abaka-chán nad nimi nabyl vrchu. Nakonec z nouze uzavřeli mír v měsících roku 66… hidžry,²¹ jak bude vylíčeno v dějinách Abaka-chána. Od té doby opět zanechali sporů, až do doby Arghun-chána, kdy v ramadánu roku 687 (říjen 1288) od nich znovu přitáhlo těžké vojsko; jeho předvoj vedl Tama-Tochta.²² Arghun-chán, který se právě ze zimoviště obrátil k letnímu táboru, se vrátil, jakmile uslyšel zprávu o jejich příchodu, a vyslal do předvoje emíry s vojskem. Svedli bitvu, mnoho předních bojovníků jejich vojska pobili a zbytek se na útěku vrátil zpět. A od té doby až do dnešní doby, jež je požehnanou dobou pádišáha islámu – Bůh zvěčni jeho vládu –,²³ se o sporu ani nezmínili. Z bezmoci zvolili shodu místo odporu, navenek se prohlašují za přátele a spojence a každou chvíli posílají vyslance (elči) s dary a dárky do služeb pádišáha islámu – Bůh zvěčni jeho vládu –, aby mu oznamovali, jak se věci mají.

Příběh o tom, jak Töde-Möngke, bratr Möngke-Temürův, usedl na trůn, jak ho Töle-Buka a Könček-Buka (?) sesadili a vládli společně, jak jim Tochta uprchl a jak je s pomocí Nogajovou lstí zabil

Möngke-Temür – poté, co princ Berke vládl deset let²⁴ – zemřel roku 681 hidžry (1282/1283) (?). Töde-Möngke, třetí syn Tokokanův, usedl téhož roku na trůn a nějakou dobu vládl. Potom synové Möngke-Temürovi Algu a Togril a synové Tartua, který byl nejstarším synem Tokokanovým, totiž Töle-Buka a Könček-Buka, sesadili Töde-Möngkeho z vlády pod záminkou, že je šílený, a sami pět let vládli společně.²⁵ Tochta, syn Möngke-Temürův, jehož matkou byla Öldžaj-chatun, vnučka Kelmiš-aky-chatun,²⁶ – protože v jeho tváři viděli známky statečnosti a mužnosti, jednomyslně mu usilovali o život. Když se to dozvěděl, uprchl od nich a hledal útočiště u Salkičiho (?), syna Berkečarova, a u Nogaje, který býval vojevůdcem Batuovým a Berkeovým.²⁷ Vzkázal mu: „Bratranci mi ukládají o život. Ty jsi můj aka (starší příbuzný); utíkám se k tobě, abys mě ochránil a zkrátil ruku jejich násilí vůči mně. Dokud budu živ, budu poslouchat tebe jako svého staršího a od tvé vůle se neodchýlím.“

Když se to Nogaj dozvěděl, pohnula jím ctižádost a horlivost. Předstíraje nemoc, vyrazil z Rusi, z Ortachu (?) a Kahratu (?), které sám dobyl a které byly jeho jurtem a sídlem,²⁸ a přešel řeku Uzi.²⁹ Každému tisíci a každému emírovi, k nimž přišel, domlouval a říkal: „Přišlo na mě stáří. Vzdal jsem se nepřátelství, sporů a nepokojů, s žádným tvorem se nechci přít a na boj nepomýšlím. Máme však od Čingischána jarlyk, že jestliže se v ulusu a v rodu (uruk) někdo dopouští bezpráví a uvádí ulus ve zmatek, máme tu věc vyšetřit a srdce všech spolu usmířit.“³⁰ Tisíce i prostí vojáci, když slyšeli tyto rady a viděli, jak je k nim laskavý, se mu všichni podřídili a poslouchali ho.

Když se přiblížil k ordě zmíněných princů, dělal, že je nemocný: pil sražené kusy krve, a pak je zase vyvrhoval z hrdla. Přitom se choval přívětivě a mírně. Tajně však poslal Tochtovi vzkaz, aby byl připraven a po jeho znamení přitáhl s vojskem, jaké bude mít po ruce. Matka Töle-Bukova, když slyšela pověst o Nogajově neškodnosti a skromnosti a o tom, že vyvrhuje krev z hrdla, naléhala na syny, aby co nejdříve navštívili toho sešlého starce, který se už zřekl světa a chystá se na cestu na onen svět: „Pokud to budete odkládat a zanedbáte to, ať je vám mléko vašich matek zapovězeno!“ Synové, jimž chyběla prozíravost i opatrnost, dali na slova matek a přišli za Nogajem, aby ho navštívili jako nemocného. On k nim promluvil, jako by jim radil: „Synové, sloužil jsem vašim otcům a odedávna i nedávno jsem si u vás získal nejrůznější zásluhy. Proto byste měli vyslechnout moji nezištnou řeč, abych váš vzájemný odpor proměnil v opravdovou shodu. Vaše blaho je v míru. Svolejte kurultaj, abych vás mohl usmířit.“ A chvíli co chvíli vyvrhoval z hrdla sraženou krev. Mezitím dal zprávu Tochtovi a svými úlisnými řečmi držel prince v nevědomosti, až náhle dorazil Tochta s několika tisíci. Zajal ty prince a na místě je dal usmrtit. Nogaj se téhož dne vrátil, přešel řeku Itil a obrátil se ke svému obvyklému jurtu. A Bůh ví nejlépe.

Příběh o tom, jak Tochta usedl na trůn svého ulusu, jak mezi ním a Nogajem vzniklo nepřátelství, jak spolu válčili, jak Tochta svedl s Nogajem bitvu a jak byl Nogaj zabit

Když Tochta s pomocí a přispěním Nogajovým zabil zmíněné prince a pevně a samostatně se usadil na Džučiho trůnu, posílal opakovaně k Nogajovi vyslance a zval ho k sobě, přičemž ho utvrzoval dobrými sliby. Nogaj však nevyhověl. Tochtův tchán Saldžidaj-güregen z kmene Kungiratů,³¹ který byl manželem Kelmiš-aky-chatun, požádal o Nogajovu dceru jménem Kijan pro svého syna Jajlaka, kterého měl se zmíněnou chatun. Nogaj svolil. Když byla svatba dovršena, stala se Kijan-chatun po nějaké době muslimkou. Jajlak s ní nevycházel, neboť byl Ujgur,³² a kvůli víře a vyznání se mezi nimi neustále přeli a hádali. Kijan přitom drželi v opovržení. Oznámila to otci, matce a bratrům. Nogaj se velmi rozhněval a poslal k Tochtovi vyslance se vzkazem: „Celý svět ví, kolik jsem vytrpěl námahy a útrap a jak jsem se vystavil pověsti nevěrného zrádce, jen abych ti lstí získal trůn Sajin-chána.³³ A nyní na tom trůnu vládne Saldžidaj-güregen! Chce-li můj syn Tochta, aby mezi námi platil vztah otce a syna, ať pošle Saldžidaje zpět do jeho jurtu, který leží u Chórezmu.“ Tochta nevyhověl. Nogaj znovu poslal vyslance a žádal o vydání Saldžidaje. Tochta řekl: „Je mi jako otec, vychovatel a velitel; jak bych ho mohl vydat do rukou nepřítele?“ A nevydal ho.

Nogaj měl nesmírně rozumnou a schopnou chatun jménem Čání (?),³⁴ která jezdila v jeho poselstvích k Tochtovi. Měl také tři syny: nejstarší byl Čeke, prostřední Beke (?) a nejmladší Büri (?). Ti zlákali několik Tochtových tisíců, učinili si je poddanými a převedli je přes Itil. Vztáhli ruku bezpráví a násilí na Tochtova území a vládli si tam, jak chtěli. Tochta se rozhněval a žádal ty tisíce zpět. Nogaj ani tentokrát nevyhověl a řekl: „Pošlu je, až mi pošle Saldžidaje, jeho syna Jajlaka a Tama-Tochtu.“

Proto se na obou stranách rozhořel oheň rozbrojů a nepřátelství. Tochta shromáždil vojska a roku 698 hidžry (1298/1299) na břehu řeky Uzi přehlédl téměř třicet tumenů vojska. Protože té zimy řeka Uzi nezamrzla, nemohl ji přejít, a Nogaj se ze svého místa nehnul. Na jaře se Tochta vrátil a letoval na břehu řeky Tan (Donu). Příštího roku Nogaj se syny a chatunami přešel řeku Tan a opět začal se lstí. Říkal: „Chci svolat kurultaj, abych se s vámi usmířil.“ Když se však dozvěděl, že Tochtova vojska jsou rozptýlena a že má u sebe jen málo lidí, spěšně vyrazil, aby ho znenadání přepadl. Tochta se o jeho příchodu dozvěděl a shromáždil vojsko. Střetli se u místa Nadžismárí (?) na břehu řeky Tan a svedli bitvu. Tochta byl poražen a na útěku se stáhl až do Saraje.

Tři emírové, Mádží, Subán (?) a Sankuj (?), se pak od Nogaje odvrátili a přešli k Tochtovi. Tochta povolal Tama-Tochtu, syna Balgova (?),³⁵ který byl nějakou dobu strážcem a ochráncem Derbendu, opět postavil velké vojsko a vytáhl proti Nogajovi. Nogaj neměl sílu vzdorovat, obrátil se zpět a přešel řeku Uzi. Vyplenil město Krym³⁶ a jeho lidé odvlekli mnoho zajatců. Obyvatelé města se obrátili ke dvoru Nogajovu a prosili, aby jim zajatce a otroky vrátili. Nogaj rozkázal zajatce vrátit. Vojsko se naráz od Nogaje odvrátilo a vzkázalo Tochtovi: „Jsme služebníci a poddaní il-chána.³⁷ Pokud nám pádišáh odpustí, zajmeme Nogaje a vydáme ho.“ Nogajovi synové se o tom vzkazu dozvěděli a vytáhli proti těm tisícům. Emírové tisíců poslali k Bekemu, druhému Nogajovu synovi, posla se vzkazem: „Všichni jsme se kvůli tobě radili. Jestliže k nám pospíšíš, dáme ti vládu.“ Beke k nim šel a oni ho ihned uvěznili. Čeke, který byl starší bratr, sebral vojsko a s tisíci svedl velkou bitvu. Tisíce porazil a emír tisíce padl do jeho rukou; jeho hlavu poslal k jinému tisíci, který držel Bekeho v zajetí. Tři sta mužů, kteří Bekeho hlídali, se s ním spojilo, v noci uprchli a odešli k Nogajovi a jeho synům.

Když se Tochta doslechl o jejich rozkolu s vojskem, přešel se šedesáti tumeny vojska řeku Uzi a utábořil se na břehu řeky Terkir (?), kde byl Nogajův jurt. Z druhé strany přitáhl na voze Nogaj se třiceti tumeny a utábořil se na břehu té řeky. Znovu ze lsti předstíral nemoc, ulehl na vůz a poslal k Tochtovi vyslance se vzkazem: „Tvůj služebník nevěděl, že pádišáh přichází osobně. Země i vojsko patří il-chánovi. Tvůj služebník je starý a slabý muž, který celý život strávil ve službách vašich otců. Jestliže se stalo něco nepatrného, byla to vina synů; od pádišáhovy šlechetnosti se očekává, že tu vinu odpustí.“ Zároveň však tajně poslal Čekeho s velkým vojskem, aby přešel řeku Terkir výše proti proudu a udeřil na Tochtu a jeho vojsko. Tochtovy hlídky (karaul) chytily jednoho vyzvědače a ten vylíčil, jak se věci mají. Když Tochta poznal jeho lest, rozkázal, aby připravená vojska nasedla. Vojska obou stran se utkala, Nogaj a jeho synové byli poraženi a v té bitvě padlo velké množství lidí. Nogajovi synové s tisícem jezdců se obrátili ke Kelaru a Bašgirdu.³⁸ Nogaj prchal na koni s předvojem (?). Jeden ruský jezdec z Tochtova vojska ho zranil. Nogaj mu řekl: „Jsem Nogaj. Doveď mě k Tochtovi, neboť on je chán.“ Jezdec vzal jeho koně za uzdu a vedl ho k Tochtovi, ale Nogaj cestou vypustil duši.³⁹ Tochta se vrátil do Batuova Saraje, jejich sídelního města. Nogajovi synové se potulovali sem a tam.

Když jim osud nic nepřinesl, řekli Beke, jeho matka Čüni a Jajlak (?), matka Büriho, Čekemu: „Nejlepší bude zanechat odporu a nepřátelství a jít k Tochtovi.“ Čeke se toho zalekl, zabil bratra i ženu svého otce a sám se s hloučkem svých stoupenců potuloval. Nakonec hledal útočiště v pevnosti, k níž vede cesta úzká jako most Sirát; a srdce se svírá, když si člověk představí, jaký bude jeho konec.

Nogaj už dříve s Abaka-chánem a s Arghun-chánem navázal upřímné přátelství a spojenectví. V roce …… poslal k Abaka-chánovi svou chatun Čüni, svého syna Büriho a emíra jménem ……, a požádal Abaku o jeho dceru. Abaka dal svou dceru Bürimu. Nějaký čas tam pobyli a Abaka je propustil spokojené. Když pak mezi Nogajem a Tochtou vzplála válka a rozbroje, posílal Nogaj ustavičně vážené vyslance do služeb pádišáha islámu – Bůh zvěčni jeho vládu –, prosil o pomoc a přál si patřit k poddaným tohoto dvora. Ve skutečnosti to byla velmi dobrá příležitost; avšak pádišáh islámu – Bůh zvěčni jeho vládu – z vznešenosti ducha nevyhověl, odmítl zneužít cizí nesnáze a pravil: „Zrada a porušení daného slova by v této chvíli nebyly šlechetné. Lest a klam jsou zavrženy a zakázány rozumem, šaríou i jasou. Ačkoli máme s Nogajem dokonalé přátelství, do jejich vzájemného nepřátelství a sporů se nevložíme, neboť zneužívat nesnází druhého je vlastnost nechvalitebná, zvláště u velkých pádišáhů.“

Tochta se toho bál a měl obavy, a aby tomu předešel, posílal vyslance s projevy přátelství. Pádišáh islámu – Bůh zvěčni jeho vládu – dal předvolat vyslance obou stran a tváří v tvář jim říkal: „Do vašeho sporu se nevložím a nezneužiji vašich nesnází. A jestliže se i vy spolu usmíříte, bude to chvályhodné a dobré.“ A aby rozptýlil jejich obavy a podezření, neodebral se osobně na zimování do Arránu, nýbrž zimoval v Bagdádu a v Dijár Bakru, aby měli klidnou mysl.⁴⁰ Až do této chvíle chová k Tochtovi i k Nogajovým synům přátelství a upřímnou náklonnost a mnohokrát opakoval: „Dokud žádný z nich, starší ani mladší, nezačne rozbroj a nebude hledat spor, my nikdy nezačneme svár a neučiníme první krok k ničemu, co by vedlo k nepokojům; aby na nás nepadla vina ani za chlup škody, která by postihla ulus.“

Jako by Bůh Nejvyšší stvořil jeho čistou bytost a jasnou duši z pouhého dobra a naprosté laskavosti. Je to pádišáh ozdobený ušlechtilými ctnostmi, po všech končinách světa proslulý spravedlností a dobrodiním, šáhanšáh, který podporuje víru, šíří spravedlnost, pořádá vojsko a pečuje o poddané, šťastného znamení a vybraných vlastností. Kéž mu Bůh, vznešený a slavný, dopřeje mnoho let a nekonečné věky vlády nad lidmi světa a dá mu požívat života, štěstí, vlády a panování, pro čest vyvoleného Proroka Muhammada a jeho vznešeného rodu.