Knihovna · Dějiny Džuči-chána a jeho potomků

Část první: o původu Džuči-chána, o jeho chotích, synech a vnucích, kteří z něho vzešli až do dnešní doby, jeho podobizna a rodokmenná tabulka větví jeho dětí a vnuků

Džuči-chán byl nejstarší z Čingischánových dětí, s výjimkou jediné sestry jménem Kočin-beki, která byla starší než on. Narodil se z nejstarší Čingischánovy chotě, Börte-fudžin,1 dcery Dei-nojana z kmene Kongirat, která byla matkou čtyř synů a pěti dcer. Na počátku Čingischánovy dráhy, kdy se na stránkách letopisů ještě neobjevily památky jeho vlády nad světem, otěhotněla jeho choť, zmíněná Börte-fudžin, s Džuči-chánem.

V té době se kmenu Merkitů naskytla příležitost: vyplenili Čingischánův tábor a odvlekli jeho choť, která byla těhotná. Ačkoli tento kmen byl předtím většinou nepřítelem a protivníkem Ong-chána, vládce Kereitů, tehdy mezi nimi panoval mír, a proto poslali Börte-fudžin k Ong-chánovi. Ong-chán býval přítelem Čingischánova otce a Čingischána nazýval svým synem; choval ji proto v úctě a vážnosti, jednal s ní jako se snachou a chránil ji před zraky cizích a nepovolaných. Protože byla nesmírně půvabná a schopná, Ong-chánovi emírové si mezi sebou říkali: „Proč si Ong-chán Börte-fudžin nevezme?“ On však odpověděl: „Je jako má snacha a je u nás v opatrování; hledět na ni se zradou v srdci se neslučuje s mužnou ctí.“

Když se o tom Čingischán dozvěděl, vyslal emíra jménem Seba z Ongkutů (?), jedné z větví kmene Džalajir – je to děd Sartaka, který byl v době Arghun-chánova dětství z rozkazu Abaka-chánova emírem jeho ordy v Chorásánu a Mázandaránu2 –, aby Börte-fudžin vyžádal a přivedl zpět. Ong-chán ji zahrnul péčí a pozorností a poslal ji spolu se Sebou. Na cestě se jí náhle narodil syn, a proto ho nazvali Džuči. Protože cesta byla nebezpečná a nebylo možné se zastavit ani zhotovit kolébku, Seba zadělal trochu mouky na těsto, zabalil do něho dítě a vzal si je do klína, aby mu nebylo ublíženo; tak je s péčí přinesl a odevzdal Čingischánovi.

Když Džuči dospěl, byl stále otcovým společníkem a průvodcem a pomocníkem ve štěstí i v nesnázích. Mezi ním a jeho bratry Čagatajem a Ögedejem však trvalo nepřátelství, svárlivost a nesvornost. […] Mezi ním a Toluj-chánem a jeho potomstvem panovala z obou stran jednota a z jejich strany nikdy nezaznělo ono hanlivé tvrzení […]; považovali ho za pravého syna.3 […]

Džuči-chán si v dětském věku a v prvním mládí vzal za choť dceru Džakambuovu, která se jmenovala Begtutmiš-fudžin,4 sestru Ibaka-beki, chotě Čingischánovy, a Sorchachtani-beki, chotě Toluj-chánovy; ta byla nejstarší chotí Džuči-chánovou. Kromě ní měl mnoho chotí a vedlejších žen a zplodil s nimi mnoho dětí. Jak uvádějí věrohodní vypravěči, měl na čtyřicet synů a vzešlo z nich nesčetně vnuků. Pro velkou vzdálenost, a protože se nenašel nikdo, kdo by o tom měl bezpečnou znalost, nejsou však všechny jejich rodokmeny s jistotou známy. To, co je o jeho synech a vnucích známé a proslulé, zde bude podrobně vyloženo; a Bůh nejvyšší ví nejlépe, co je pravda.

Zmínka o synech Džuči-chána a o jeho vnucích, kteří se narodili až do dnešní doby

Synů Džuči-chána, kteří jsou známí a proslulí a jejichž jména i potomstvo se podařilo zjistit, je čtrnáct, a to v tomto pořadí:

Nyní začneme a o každém z těchto synů v tom pořadí, jak byli vypsáni, učiníme zmínku a jejich potomky popíšeme obšírně a podrobně.

První syn Džuči-chána: Orda

Narodil se z jeho velké chotě jménem Sarkan z kmene Kongirat. Za otcova života i po jeho smrti byl nanejvýš vážený a ctěný. Ačkoli nástupcem Džuči-chána byl jeho druhý syn Batu, v jarlycích, které Möngke-kaan vydával ohledně nařízení a jasy, uváděl na prvním místě jméno Ordovo.5 Orda byl s Batuovou vládou srozuměn a sám ho dosadil na místo jeho otce. Z Džuči-chánových vojsk měl polovinu Orda a polovinu Batu. Orda se svým vojskem a se čtyřmi bratry – Udurem, Tuka-Temürem, Sinkurem a Šingkumem – tvořil levé křídlo vojska, a proto se jim až do dnešní doby říká princové levé ruky. I nyní je jejich potomstvo pospolu s potomstvem Ordovým. Jeho jurt, jurty oněch bratrů i jejich vojska se nacházejí na levé straně, v krajině […],6 a jeho děti a jeho ulus tam sídlí jako dříve.

Od samého počátku se ani jednou nestalo, že by ti z Ordova potomstva, kteří nastoupili na jeho místo, přicházeli ke chánům z Batuova rodu, protože jsou od sebe daleko a každý z nich je samostatným vládcem svého ulusu. Mají však ve zvyku uznávat za svého panovníka a vládce toho, kdo je Batuovým nástupcem, a jeho jméno píší v záhlaví svých jarlyků.7 Bajan,8 syn Končiho, který je v této době vládcem Ordova ulusu, se – protože se proti němu vzbouřil jeho bratranec Kupluk – z obavy před ním uchýlil na hranice území Tochty, vládce Batuova ulusu, a odebral se k němu na kurultaj, jak o tom bude později vyprávěno.

Orda měl tři velké chotě: první Džöke-chatun z kmene Kongirat, druhou Tobakanu, rovněž z kmene Kongirat, třetí […], také z kmene Kongirat; jméno jejího otce je Úka-chán (?). Po smrti svého otce si ji vzal.9 Měl také vedlejší ženy. S těmito chotěmi zplodil sedm synů v tomto pořadí: Sartaktaje, Kuliho, Kurumšiho, Kongkirana, Čurmakaje, Kutukuje (?) a Hülegüa. Poměry těchto sedmi synů a jejich dětí a vnuků jsou tyto a budou vyloženy jeden po druhém.

První syn Ordy: Sartaktaj

Tento syn se narodil z Džöke-chatun, která byla z kmene Kongirat. Měl čtyři velké chotě a několik vedlejších žen. Z chotě jménem Suchan (?), sestry Kutuj-chatun, chotě […],10 má syna Končiho. Ten byl dlouhou dobu vládcem Ordova ulusu. S Arghun-chánem a po něm s pádišáhem islámu – Bůh učiň jeho vládu věčnou –11 udržoval přátelství a byl mu oddán; neustále posílal elčie, aby projevil svou náklonnost a upřímnost.

Byl nesmírně tlustý a mohutný a den ode dne tloustl, až to došlo tak daleko, že ho strážci kešiku12 ve dne v noci hlídali, aby neusnul, protože se báli, že mu tuk vyjde z hrdla a zemře. Pro nesmírnou tělnatost ho neunesl žádný kůň a přesouval se na voze. Nakonec jednou náhle usnul, tuk mu vyšel z hrdla a zemřel.

Konči měl čtyři velké chotě: první Tokolukan z kmene Kongirat, druhou Bukulun z kmene Merkit, třetí Čingkum z kmene Kongirat, čtvrtou Barkučin z kmene Džadžirat, z rodu velkého emíra, který byl nejpřednějším z korčiů.13 Konči měl čtyři syny: Bajana, Bačkyrtaje, Čagan-Buku a Makudaje. Podrobné poměry těchto čtyř Končiho synů a větve jejich dětí a vnuků jsou tyto a budou vyloženy jeden po druhém.

První syn Končiho: Bajan

Narodil se z Bukulun-chatun z kmene Kongirat. Po otcově smrti se jeho chotěmi staly tři jeho nevlastní matky: první Barkučin, druhá Čiktum, třetí Altaču. Měl ještě tři jiné chotě: první Ilkan z kmene Kongirat, dceru Temüke (?) z rodu Kelase, elčiho, který sem kdysi přišel; druhou Kutulun z kmene Oguz (?), dceru Bukamana Bukubaje (?); třetí Altaču z kmene Kongirat, dceru Tudaj-bahádura, která byla spřízněna s velkou chotí Bulugan-chatun. Tento Bajan má čtyři syny v tomto pořadí: Šádího, narozeného z Ilkan, dcery Temükeovy; Sati-Buku, narozeného z Kutulun-chatun; Tekneho, zrozeného z Altaču-chatun; Saldži-Temürtaje (?), jehož matka není známa.

Nyní Bajan sedí na místě svého otce Končiho a ulus svého otce drží jako dříve. S pádišáhem islámu – Bůh učiň jeho vládu věčnou – pěstuje přátelství, projevuje mu oddanost a ustavičně k němu posílá elčie.

Před časem vznesl Kupluk, syn Temür-Buky, nárok: „Dříve ulus držel můj otec a dědictvím připadá mně.“ Shromáždil lidi, od Kajdua a Duvy získal vojsko a nenadále na Bajana udeřil.14 Bajan byl poražen a odešel do krajiny, kde sídlí Tochta, Batuův nástupce. Tam přezimoval, na jaře přišel k Tochtovi na kurultaj a žádal ho o pomoc. Protože Tochta vedl válku s Nogajem a měl obavy ze strany pádišáha islámu – Bůh učiň jeho vládu věčnou –, vymluvil se a vojsko mu nedal. Poslal však elčie ke Kajduovi a Duvovi, aby mu Kupluka vydali, a vydal jarlyk, aby ulus zůstal Bajanovi jako dříve.

Dosud svedl Bajan s Kuplukem a s vojskem Kajdua a Duvy padesát (?) bitev, z toho šest osobně. A ačkoli Tochta posílá elčie k Čaparovi, synu Kajduovu, a k Duvovi, aby Kupluka vydali, nevyhovují mu a vymlouvají se. Jejich záměr je tento: „Pomůžeme Kuplukovi, aby se stal vládcem ulusu, a ve sporu s Gázán-chánem bude stát při nás.“

Loni, v měsících roku 702 (1302/1303), vyslal Bajan ke dvoru pádišáha islámu – Bůh učiň jeho vládu věčnou – elčie. V jejich čele stáli Kelas z kmene Kongirat, který byl za Končiho emírem, a Tok-Temür z kmene Besut (?). Oba spolu s dalšími nökery dorazili k pádišáhovi islámu – Bůh učiň jeho vládu věčnou – do okolí Bagdádu na počátku měsíce džumádá II zmíněného roku (leden 1303) a přinesli lovecké rarohy a dary.15 Vyřídili toto: „Prosíme, aby k nám byli neustále posíláni elčiové s dobrými zprávami; čekáme, že kamkoli dojde pokyn, tam emírové vytáhnou a vyrazí. Stav věcí je takový: letos jsme vytáhli do války proti Čaparovi. Tochta je s námi zajedno a ve shodě; posílal vojsko a vyslal dva tumeny, aby se u Darsu (?) spojily s kaanovým vojskem,16 neboť kaanovo území leží blízko hranic jejich krajiny a již dříve spolu sousedily. V posledních letech Kajdu z obavy, že by se mohli připojit ke kaanovu vojsku, vyslal se svým vojskem na hranice Bajanova území svého druhého syna jménem Jangičar (?), dalšího syna jménem Šáh, dále Tuda-Temüra, syna Širkiho, syna Möngke-kaanova, a Melik-Temüra, syna Arik-Buky,17 a svěřil jim ten kraj, aby stáli mezi kaanovým vojskem a vojskem Bajanovým a nedovolili jim, aby se spojili.“

Kupluk s vojskem, které od Bajana odpadlo, přišel ze strany Kajdua a Duvy jemu na pomoc a zmocnil se některých krajů a části Bajanova ulusu. Bajan však drží většinu Ordova ulusu jako dříve. Kvůli těmto ustavičným bitvám jeho vojsko zchudlo, jedni jsou na koni, druzí pěšky; přesto se se silným nepřítelem nadále statečně bije. Od této strany žádá pomoc v penězích. Pádišáh islámu – Bůh učiň jeho vládu věčnou – poslal jeho elčie, kteří dorazili do Bagdádu, zpět z Tabrízu a jemu i jeho chotím poslal zlato, oděvy a dary.

Druhý syn Končiho: Bačkyrtaj

Narodil se z Bukulun-chatun z kmene Merkit. Měl choť jménem Kökelün z kmene Kereit a zplodil s ní syna jménem Jeke.

Třetí syn Končiho: Čagan-Buka

Narodil se z Čikdum-chatun, o níž již byla zmínka. Měl choť jménem Sarniš (?) z kmene Kereit, dceru Koš-Temürovu, a zplodil s ní syna jménem Čirati.

Čtvrtý syn Končiho: Makudaj

Narodil se z Barkučin-chatun z kmene Džadžirat a neměl žádné děti.

Tím končí větev Sartaktaje, otce Končiho, prvního syna Ordy.

Druhý syn Ordy: Kuli

Tento Kuli je ten, kdo byl vyslán z Ordova ulusu s vojskem v době, kdy Hülegü-chán táhl do Íránu a bylo nařízeno, aby se k němu z každé větve princů připojil jeden princ s vojskem na pomoc.18 Kuli přišel cestou přes Chórezm do Dahistánu a Mázandaránu. Měl několik velkých chotí: jednu jménem Nandakan (?) z kmene Kongirat, další jménem Kurkan z kmene […] a jednu jménem Köktiti (?), která sem přišla a v této zemi zemřela. Měl pět synů v tomto pořadí: Tumakana, Tumana, Minkkana, Ajačiho a Musulmána. Větve těchto pěti synů a jejich poměry jsou tyto a budou vyloženy jeden po druhém.

První syn Kuliho: Tumakan

Tento Tumakan19 měl tři hlavní chatun: jedna se jmenovala Bulgan, z kmene Tatarů, dcera Sugala nojana; druhá byla Buralun chatun; třetí …… z kmene ……; Olčaj jménem byla konkubína.20 Měl tři syny v tomto pořadí a uspořádání, jak se uvádí:

Čaruk: měl chatun jménem Jaukur-Bičak (?) a ta mu porodila dva syny, Nogaje a Satalmiše.

Mubárak: narodil se ze zmíněné Buralun chatun a měl dva syny, Ilbuku a Tura-Temüra (?).

Kučuk: narodil se ze zmíněné konkubíny jménem Olčaj.

Druhý syn Kuliho: Tuman

Narodil se z Nandikin (?) chatun. Měl několik chatun a konkubín; jeho hlavní chatun se jmenovala Buralun, z kmene ……. Měl šest synů v tomto uspořádání, jak se zaznamenává:

Ak-Küjük (?): měl syna jménem Buralki.

Dašman.

Kurikači (?).

Kutlug-Buka.

Kutlug-Temür.

Il-Temür.

Těchto pět synů potomky nemělo. Jméno matky Ak-Küjüka, Dašmana, Kurikačiho a Kutlug-Temüra není známo; Kutlug-Buka se narodil z Buralun.

Třetí syn Kuliho: Mingkan

Narodil se z …… chatun. Měl chatun i konkubíny, jejich jména se však nepodařilo zjistit. Měl tři syny v tomto uspořádání a pořadí: Čilil, Bišmak, Olkutu. Když jeho otec Kuli přišel do této země, přišel s ním tento Mingkan i se všemi třemi zmíněnými syny.

Čtvrtý syn Kuliho: Ajači

Jména jeho chatun se nepodařilo zjistit. Měl jednoho syna jménem Kazan, který se narodil z dcery Kutlug-Buky, syna Körgüzova.21 Tento Ajači sem přišel jako dítě a za časů Abaka-chána byl v Chorásánu u Arghun-chána. Poté co se mu dostalo sojurgamiše22 a péče, poslali ho z přátelství a z rozumných důvodů i se synem zpět do jeho vlastního ulusu.

Pátý syn Kuliho: Musulman

Narodil se z Kadakan chatun. Měl mnoho chatun, jedna z nich se jmenovala Orda-Tegin, z kmene Najmanů. Měl čtyři syny v tomto uspořádání a pořadí: Jakutu, Chodža, Jajlak, Iljás; narodili se z Orda-Tegin.

Tím skončila větev Kuliho, druhého syna Ordova.

Třetí syn Ordův: Kurumši

Tento Kurumši nemá syny a jeho chatun nejsou známy.

Čtvrtý syn Ordův: Konkkiran

Po Ordovi připadl ulus jemu;23 syny neměl.

Pátý syn Ordův: Čurmakaj

Ani on nemá potomky a jeho chatun nejsou známy.

Šestý syn Ordův: Kutukuj

Ani o něm není známo, zda potomky měl, či ne.

Sedmý syn Ordův: Hülegü

Měl dvě hlavní chatun: jedna se jmenovala Sulukgu chatun, z kmene ……, druhá se jmenovala Kujarčin chatun, z kmene Kipčaků; z nich měl dva syny, Temür-Buku a Olkutua.

Jeho jméno bylo Hülevü;24 potomky neměl a potomci, které mu připisují, jsou potomci Kutukujovi; tak se to zjistilo z rodopisných registrů, které jsou spolehlivé. A Bůh ví nejlépe.

První syn Hülegüův: Temür-Buka

Měl čtyři hlavní chatun: první Kükčin, dcera Bisuna nojana z kmene Kunkiratů; druhá Arghun-Tegin z kmene Arghunů, dcera Kuriho Kočghara (?); třetí Kutučin z kmene ……; čtvrtá Jabalun z kmene Kunkiratů, sestra Kutuj chatun, chatun Hülegü-chána.25 Kromě nich měl i konkubíny. Tyto zmíněné chatun mu porodily šest synů:

  1. Kübelek se narodil z Kükčin.
  2. Buka-Temür se narodil z Arghun-Tegin.
  3. Čankkun se narodil z Kutučin.
  4. Toka-Temür: jeho matkou byla Jabalun.
  5. Sajsi (?) se rovněž narodil z Kutučin.
  6. Ušanan se také narodil z Kükčin.

Druhý syn Hülegüův: Olkutuj

Narodil se ze zmíněné Kujarčin chatun a měl čtyři syny v tomto uspořádání a pořadí: Üč-Kurtuka, Beš-Kurtuka, Buka-Temür, Derek.

Tento Hülegü měl také syna zrozeného z konkubíny z kmene Tangutů; jmenoval se Ermek-Ikači (?) a měl neobyčejně dlouhé vlasy, takže mu sahaly až na zem; potomky neměl.

Tím skončila, s pomocí Boha Nejvyššího, větev Ordy, prvního syna Džuči-chána.

Druhý syn Džuči-chána: Batu

Batu se narodil z Ürkin-kučin (?) chatun,26 dcery Alči nojana z kmene Kunkiratů. Nazývali ho Sajin-chán.27 Byl velmi vážený a mocný a na místě Džuči-chána vládl ulusu i vojsku. Dožil se plného věku. Když čtyři synové Čingischánovi již nebyli naživu, byl pánem všech jeho potomků a byl mezi nimi velice ctěn a vážen. Na kurultajích nikdo nepřekročil jeho slovo, nýbrž všichni princové mu byli poslušni a podřízeni.

Když Ögedej kaan usedl na trůn, stalo se toto: Čingischán již dříve vydal v jarlyku rozkaz, aby Džuči vytáhl s vojskem, dobyl všechny severní země od Ibir-Sibiru a Bularu přes Dašt-i Kipčak, Baškirdy, Rus a Čerkesy až po Derbend Chazarský, jejž Mongolové nazývají Temür-kahalka,28 a vzal je do své správy; on to však zanedbal. Kaan proto podle téhož josunu29 uložil tento úkol Batuovi. Svého synovce Möngke kaana a jeho bratra Bučeka a svého syna Güjük-chána spolu s velkými emíry, mezi nimi Sübetej bahadurem, velitelem předvoje, z kmene Urjangkitů, který sem kdysi přišel s Džebem,30 určil i s vojskem, aby se všichni ostatní princové shromáždili u Batua a zabývali se dobýváním severních zemí. Vyrazili v roce bičin-jil, tj. v roce opice, který připadl na měsíc džumádá II roku 633 (únor 1236), a většinu těch zemí si podrobili. Na jaře roku kulkuna-jil, tj. roku myši, odpovídajícího měsícům roku 637 (1240), se Güjük-chán a Möngke kaan z rozkazu kaanova jarlyku vrátili a odebrali se ke kaanovu dvoru.31 Batu pak ještě nějaký čas s bratry, emíry a vojskem dobýval ty země a jeho uruk32 v tom pokračuje dodnes.

Batu měl mnoho hlavních chatun a konkubín a měl čtyři syny v tomto uspořádání a pořadí: Sartak, Tokokan, Abukan, Šingkum. Větve těchto čtyř synů a jejich poměry jsou tyto a vykládají se jednotlivě.

První syn Batuův: Sartak

Narodil se z …… a neměl žádného syna.

Druhý syn Batuův: Tokokan

Měl pět synů v tomto pořadí: Tartu, Möngke-Temür, Töde-Möngke, Tokonka, Ulakči. Podrobnosti o větvích těchto pěti synů se vykládají takto:

První syn Tokokanův: Tartu

Měl chatun a konkubíny, jejich jména se však nepodařilo zjistit. Měl dva syny: Töle-Buku,33 jehož potomky se nepodařilo zjistit, a Könčaka, který měl syna jménem Buzbuka (?).

Druhý syn Tokokanův: Möngke-Temür

Tento Möngke-Temür měl chatun i konkubíny. Jména tří hlavních chatun se podařilo zjistit: Olčaj z kmene Kunkiratů, Sultán chatun z kmene Ušinů a Kutukuj chatun z kmene ……. Měl deset synů v tomto uspořádání a pořadí:

Alguj se narodil z Olčaj.

Abači.

Tudakan se narodil ze Sultán chatun.

Burluk se narodil z Kutukuj chatun.

Tochta se narodil z Olčajtu chatun, dcery Kelmiš-aky, sestry Möngke kaana, která byla chatun Saldžidaje kürgena.34 V tuto dobu je vládcem ulusu Džučiho.35 Má dvě chatun, jedna se jmenuje Bulgan a druhá Tokunča, z kmene Kunkiratů, a má jednoho syna jménem Natus (?).

Saraj-Buka.

Mulakaj.

Kadan.

Kudukaj.

Toghrilča.

Dokončeno s pomocí Boha Nejvyššího a díky Jeho dobrému vedení.

Třetí syn Tokokanův: Töde-Möngke

Jeho matkou, a také matkou Möngke-Temüra, byla Küčü chatun, sestra Olčaj chatun a dcera Buka-Temüra, z kmene Ojratů. Tento Töde-Möngke36 měl dvě chatun: Arikadž z kmene Kunkiratů a Tura-Kutlug z kmene Alči-Tatarů. Měl tři syny v tomto uspořádání a pořadí:

Ör-Möngke se narodil z Arikadž.

Čečektu se narodil z Tura-Kutlug.

Nubetaj: jména jeho chatun nejsou známa; měl dva syny v tomto pořadí: ……; neměl potomky.

Čtvrtý syn Tokokanův: Tokonka

Měl chatun a sedm synů v tomto uspořádání a pořadí: Bajuč, Tükel-Buka, …….

Pátý syn Tokokanův: Ukači

Potomky neměl.37

Třetí syn Batuův: Abukan

Měl chatun a konkubíny a sedm synů v tomto uspořádání a pořadí: Barak, Pulad, Tutuč, Dukuka, Ahmad, Sabir, Dönküz. Potomky neměl a jména jeho chatun se nepodařilo zjistit.

Tím skončila větev Batua, druhého syna Džuči-chána. A Bůh je Ten, u něhož se hledá pomoc.

Třetí syn Džuči-chána: Berke

Neměl vůbec žádné potomky. Jeho poměry a příběhy se najdou v dějinách Hülegü-chána, Abaka-chána a v dalších dějinách, bude-li Bůh Nejvyšší chtít.

Čtvrtý syn Džuči-chána: Berkečar

Měl chatun i kumy38 a dva syny, jak následuje:

První syn tohoto Berkečara: Kökečü. Měl čtyři syny: Ičil-Temüra (?), Salkičiho (?),39 Dukdu (?) a Tuk-Temüra.

Druhý syn tohoto Berkečara: Bisu-Buka. Měl jednoho syna, jménem Saraj-Buka.

Větev Berkečara, syna Džuči-chána, je dokončena s pomocí Boha Nejvyššího a s dobrým zdarem, který On dává.

Pátý syn Džuči-chána: Šiban

Měl mnoho chatun a kum a dvanáct synů, jak následuje: Bajnal, Bahadur, Kadak, Balakan, Čerik, Mergen, Kurtuka, Ajači, Sajilkan, Bajančar, Mačar a Kujinči.40 Větve těchto dvanácti synů a jejich vnuků jsou podrobně tyto:

První syn Šibanův: Bajnal

Měl tři syny v tomto pořadí: Ilak-Temüra, Bek-Temüra a Bisu-Buku.41

Druhý syn Šibanův: Bahadur

Měl dva syny. První syn Bahadurův: Kutlug-Buka; není známo, zda měl potomky, či ne. Druhý syn Bahadurův: Džuči-Buka. Ten měl čtyři syny, jak následuje: Badakula, Bek-Temüra, Nanak-Kičara (?) a Bisu-Buku.

Třetí syn Šibanův: Kadak

Měl jednoho syna, jménem Töle-Buka.42 Tento Töle-Buka měl dva syny: staršího Mingkutaje (?) a mladšího Tuman-Temüra. Tuman-Temür měl syna jménem Učuku (?).

Čtvrtý syn Šibanův: Balakan

Měl tři syny v tomto pořadí: Turiho, Tokana a Tukdaje. Tohoto Tukdaje nazývají „Murid-Tochta“ a „Nama-Tochta“ (?).43 Jeho zimoviště je u řeky Terek směrem k Derbendu a už nějakou dobu stojí v čele strážního vojska (karaul).44 Má tři syny: Bakirču, Köčüka a Čarkara (?).

Pátý syn Šibanův: Čerik

Tento Čerik měl jednoho syna, jménem Tuk-Temür.

Šestý syn Šibanův: Mergen

Měl dva syny v tomto pořadí: Buka-Temüra a Il-Buku.

Sedmý syn Šibanův: Kurtuka

Tento Kurtuka měl jednoho syna, jménem Kinas.

Osmý syn Šibanův: Ajači

Tento Ajači měl jednoho syna, jménem Üč-Kurtuka.

Devátý syn Šibanův: Sajilkan

Měl jednoho syna, jménem Kutlug-Temür. Tento Kutlug-Temür měl sedm synů: Buraltaje, Bek-Temüra, Buralgiho, Otmana, Sajnaka, Bisu-Buku a Temürtaje.

Desátý syn Šibanův: Bajančar

Měl jednoho syna, jménem Abukan-Kürgen (?).45 Tento Abukan-Kürgen měl jednoho syna, jménem Togančar.

Jedenáctý syn Šibanův: Mačar

Má jednoho syna, jménem Turči (?).

Dvanáctý syn Šibanův: Kujinči

Nemá vůbec žádné potomky.

Větev Šibana, syna Džučiho, je dokončena s dobrým zdarem, který On dává.

Šestý syn Džuči-chána: Tangut

Měl dva syny, Sübegeteje a Tokuze.46 Větve potomků těchto dvou synů jsou tyto:

První syn Tangutův: Sübegetej. Měl dva syny: Mačara, který měl syna jménem Kürek, a Kičik-Končiho. Ten měl čtyři syny: Buračara, Köč-Temüra, Ištana (?) a Duratu (?).

Druhý syn Tangutův: Tokuz

Měl tři syny,47 jak následuje: Talumtaje (?), Arslana a Buralgiho.

Větev Tanguta, šestého syna Džuči-chána, je dokončena.

Sedmý syn Džuči-chána: Bo’al

Měl dva syny, Tatara a Mingkadura. Větve potomků těchto dvou synů jsou tyto:

První syn Bo’alův: Tatar.48 Měl syna Nogaje49 a tento Nogaj měl tři syny, jak následuje: Čükeho, Bükeho a Büriho.

Druhý syn Bo’alův: Mingkadur. Měl devět synů, jak následuje:50 Kutar (?), jenž má syna jménem Küri-Buka; Bekdüz; Urus, jenž má dva syny, Tudakana a Kutlubaje; Abukan, jenž má dva syny, Tokuče a Ahmada; Özbek, jenž nemá potomky; Sasin, jenž měl jednoho syna, Jasara; Özbek-Kurtuka; Tukluča a Iljašmiš (?).

Větve Bo’ala, sedmého syna Džuči-chána, jsou dokončeny s pomocí Boha Nejvyššího.

Osmý syn Džuči-chána: Čilaukun

Neměl potomky.

Devátý syn Džuči-chána: Sinkur

Měl tři syny. Jména synů a větve jeho vnuků jsou tyto:

První syn: Bisu-Buka. Měl pět synů, jak následuje: Buralgiho, Kübileka, Tudakana, Tudaču a Achtačiho.

Druhý syn: Širamun. Měl tři syny: Chórezmího, jehož matka byla Burakčin (?) z Tatarů; Čakutu (?), jehož matka byla Kutlukan ze Suldusů;51 a Bajrama, jehož matka Kuldak byla kuma.

Třetí syn: Mačar. Měl tři syny: Urusaka, Bajana a Bajku.

Větev Sinkura, devátého syna Džuči-chána, je dokončena; chvála Bohu.

Desátý syn Džuči-chána: Čimtaj

Měl chatun i kumy a dva syny, Hindua a Tudaura. Větve jejich potomků jsou tyto:

První syn Čimtajův: Hindu. Měl jednoho syna, jménem Baku, a tento Baku měl tři syny v tomto pořadí: Čalyrtaje (?), Kujtalan-Mingkutaje (?) a Takaču. Tento Baku po Čimtajově smrti vládl celé dva roky a potom ho dal Tochta popravit.52

Druhý syn Čimtajův: Tudaur. Měl dva syny, Malik-Chwádža-Temüra a Kurtkačuka-Bausačiho (?); ten neměl potomky.

Větve Čimtaje, desátého syna Džuči-chána, jsou dokončeny z Boží milosti a laskavosti.

Jedenáctý syn Džuči-chána: Muhammad

Říkali mu také Bura. Neměl vůbec žádné potomky.

Dvanáctý syn Džuči-chána: Udur

Měl jednoho syna, jménem Karačar, a tento Karačar měl pět synů, jak následuje:

První syn Karačarův: Kurtuka. Jeho matka se jmenovala Iltutmiš a pocházela z kmene Tokulas, to jest Tulas. Tento Kurtuka měl jednoho syna, jménem Sasi.

Druhý syn Karačarův: Kurči. Tento Kurči měl jednoho syna, jménem Atubana (?).

Třetí syn Karačarův, Abišika (?), potomky neměl.

Čtvrtý syn Karačarův, Imken (?), rovněž potomky neměl.

Pátý syn Karačarův, Tükel (?), také potomky neměl.

Větev Udura, dvanáctého syna Džuči-chána, je dokončena. A pokoj [budiž s vámi].

Třináctý syn Džuči-chána: Toka-Temür

Tento Toka-Temür měl čtyři syny; jejich jména a větve jejich potomků jsou tyto.53

První syn Baj-Temür. Měl tři syny: Tokančara, Jilkičiho (?) a Kökeču (?). Ti potomky neměli.

Druhý syn Bajan. Měl dva syny, Kazana a Dašmana (?); ti potomky neměli.

Třetí syn Urung-Temür (?). Měl čtyři syny. Ačik; ten má jednoho syna jménem Bachtijár. Arikli (?); ten má tři syny: Ádila, Sakbučiho (?) a Anbarčiho. Kirakú (?) měl tři syny: Nikpaje (?), Kiranču (?) a Sakirčiho (?). Sariče (?) měl jednoho syna jménem Kunček.

Čtvrtý syn Kiü-Temür (?). Měl dva syny, Kara-Chodžu a Abaje (?).

Větve Toka-Temüra, třináctého syna Džuči-chána, jsou dokončeny, z Boží milosti a laskavosti.

Čtrnáctý syn Džuči-chána: Šingkum

Tento Šingkum (?) potomky neměl.

Synové Džuči-chána jsou podle toho, co podali věrohodní znalci, těchto čtrnáct synů. Jejich jména i jména jejich dětí a vnuků byla podrobně a obšírně sepsána a tabulka jejich větví, jak se [zde] zaznamenává, je tato.

Vysvětlivky

  1. Titul fudžin je přejaté čínské fu-žen (夫人), „paní, choť (vysoce postaveného muže)“; Blochet v poznámce upozorňuje, že perský zápis odpovídá právě tomuto titulu. ↩

  2. Arghun, syn ilchána Abaky, byl jako princ za otcovy vlády postaven do čela Chorásánu a Mázandaránu; správu jeho dvora (ordy) vedl ustanovený emír. Sartak-nojan z kmene Džalajir je tedy Rašídův současník, ne Batuův syn téhož jména. ↩

  3. Na těchto třech místech má edice mezery (tečky v textu), patrně záměrné vynechávky. Narážejí na pověst, kterou zná i Tajná kronika Mongolů: protože se Džuči narodil po Börtině zajetí u Merkitů, zpochybňoval Čagataj jeho původ. Rašíd, píšící pro toluidské ilchány, zdůrazňuje, že Toluj a jeho rod Džučiho legitimitu nikdy nezpochybňovali. ↩

  4. Edice čte Miktujmiš (میکتویمیش), rukopis B Mikumiš; Blochet uvádí i tvar Bektutmiš. Džakambu (Džakha-gambu) byl bratr Ong-chána, vládce Kereitů. ↩

  5. Pořadí jmen v záhlaví výnosu vyjadřovalo hodnost a přednost adresátů. Möngke tím uznával Ordu jako nejstaršího Džučiho syna, přestože vládu nad ulusem vykonával Batu. ↩

  6. Mongolské vojsko i celé říšské uspořádání se dělilo na střed, pravé křídlo (na západě) a levé křídlo (na východě). V Džučiho ulusu tak Orda a jeho bratři drželi východní část (zhruba oblast horního Irtyše a stepi k dolní Syrdarje), Batu západní. Jméno krajiny v textu chybí. ↩

  7. Uvedení jména svrchovaného chána v záhlaví výnosu bylo formálním uznáním jeho svrchovanosti, obdobou zmínky o suverénovi v kancelářské intitulaci; jinak byli chánové Ordova rodu ve správě svého ulusu fakticky nezávislí. ↩

  8. Edice čte Najan (نایان), Mu’izz al-ansáb Bajan (بایان); pod jménem Bajan je tento vládce východní části Džučiho ulusu (přelom 13. a 14. stol.) znám i z jiných pramenů. Blochet ho odlišuje od stejnojmenného Najan-nojana, Kublajova protivníka. ↩

  9. Místo je nejasné. Slovo úká se na str. 95 objevuje ve spojení „jeho úká matky“, kde patrně znamená „nevlastní“ (srov. turecké ögey). Je tedy možné, že šlo o vdovu po Ordově otci, kterou si syn podle mongolského obyčeje (levirátu) po otcově smrti vzal. ↩

  10. Kutuj-chatun z kmene Kongirat byla chotí ilchána Hülegüa; jméno manžela je v textu vynecháno. ↩

  11. Pádišáhem islámu nazývá Rašíd svého pána, ilchána Gázána (vládl 1295–1304), který po nástupu přijal islám a pro něhož bylo toto dílo sepsáno. ↩

  12. Kešik (osobní garda) střežila chánův stan ve dne v noci; strážní služba se střídala ve směnách. Z gardy se rekrutovali i hodnostáři dvora, takže kešik byl zároveň jádrem ústřední správy. ↩

  13. Korčiové („toulcoví“, lukostřelci) tvořili jednu ze složek chánovy gardy; jejich velitel patřil k předním hodnostářům dvora. ↩

  14. Kajdu (vnuk Ögedejův, zemř. 1301) a Duva (chán Čagatajova ulusu, 1282–1307) ovládali Střední Asii a vedli dlouhou válku proti Kublajovi a jeho nástupcům i proti ilchánům; podporou Kupluka se snažili získat spojence na severu. ↩

  15. Perské bílakhá je patrně turkické bälek, „dar“; lovečtí rarozi (šunkar) patřili k nejcennějším diplomatickým darům mezi mongolskými dvory. ↩

  16. Kaanem je zde míněn Temür (vládl 1294–1307), Kublajův vnuk a nástupce v Číně. Jméno Darsu (?) je nejisté; Blochet uvádí, že na jiných místech díla je psáno Arsu či Darsu. ↩

  17. Širki (Širegi), syn Möngkeho, se roku 1276 vzbouřil proti Kublajovi; Melik-Temür byl synem Arik-Buky, Kublajova soupeře o trůn. Potomci obou toluidských linií, kteří se nesmířili s Kublajovou vládou, stáli na straně Kajdua. Jméno Kajduova syna tiskne edice Bankičar; z jiných pramenů je znám Jangičar. ↩

  18. Na Hülegüovo tažení na západ (od r. 1253) museli podle Möngkeho rozkazu přispět vojskem všechny větve Čingischánova rodu. Kontingenty džučidských princů, mezi nimi Kuliho, zůstaly v Íránu a později se staly jednou z příčin sporu mezi Hülegüem a Berkem. ↩

  19. Kuli, druhý syn Ordův, jehož větev se zde popisuje, přitáhl s vojskem z Ordova ulusu přes Chórezm, Dihistán a Mázandarán do Íránu a připojil se k Hülegüově výpravě v 50. letech 13. století; proto část jeho potomků žila v ilchanátu. ↩

  20. Perské kumá (قوما, قمه), z mongolštiny: vedlejší žena, konkubína, na rozdíl od řádných manželek (chatun). Blochet připouští i čtení, podle něhož by Olčaj byla třetí chatun, původně konkubína povýšená na řádnou manželku; sám je však považuje za málo pravděpodobné, protože dále se o ní mluví jako o „zmíněné konkubíně“. ↩

  21. Körgüz, ujgurský úředník, byl za Ögedeje správcem Chorásánu a dalších íránských zemí podřízených přímo velkému chánovi. ↩

  22. Mongolsky „přízeň, milost“; v kancelářské řeči ilchanátu označení panovníkovy přízně projevené udělením darů, hodností či příjmů (odtud i sojurgal, dědičné léno). ↩

  23. Tj. po Ordově smrti převzal vládu nad Ordovým ulusem, tedy nad východní částí Džučiho ulusu, kterou Ordovi potomci drželi odděleně od Batuových potomků na Volze. ↩

  24. Tento odstavec až po slova „Bůh ví nejlépe“ je podle Blocheta marginální poznámka, kterou má jen rukopis B; shoduje se s údajem genealogického díla Mu’izz al-ansáb, že Hülegü (Hülevü) syny neměl a potomci, které mu Rašíd připisuje, patří Kutukujovi. ↩

  25. Zde je míněn ilchán Hülegü, vnuk Čingischánův a otec Abakův, nikoli stejnojmenný syn Ordův; Kutuj chatun z Kunkiratů byla jednou z jeho předních manželek. ↩

  26. Tvar kučin (قوچین) je patrně zkomolenina čínského titulu fu-ž’en („paní, choť“), v perštině jinak psaného fudžin; Batuova matka je v jiných oddílech díla uváděna jako Öki-fudžin. ↩

  27. Mongolsky sajin „dobrý“, tedy „Dobrý chán“. ↩

  28. Mongolsky „Železná brána“. Derbend na západním břehu Kaspického moře uzavíral průchod mezi Kavkazem a mořem; později tvořil hranici mezi Zlatou hordou a ilchanátem. Ibir-Sibir je oblast v západní Sibiři; Bular jsou patrně Poláci (jinde je Rašíd uvádí spolu s Baškirdy, jimiž často míní Maďary), podle jiného výkladu Volžští Bulhaři. ↩

  29. Mongolsky josun – obyčej, ustálené pravidlo; vedle jasy označení závazného zvykového řádu, jímž se řídilo i dědění úkolů a úřadů v rodě. ↩

  30. Sübetej z kmene Urjangkitů (Urianchajů) byl jedním z předních Čingischánových vojevůdců; s Džebem podnikl v letech 1220–1223 výpad přes Írán a Kavkaz až do Kipčacké stepi a na Rus. ↩

  31. Güjükův odchod z tažení provázela ostrá roztržka s Batuem, která později ovlivnila boje o nástupnictví po Ögedejovi. ↩

  32. Mongolsky „rod, potomstvo“; v Rašídově textu obvykle členové vládnoucího rodu. ↩

  33. Töle-Buka byl chánem Zlaté hordy v letech 1287–1291; svrhl ho a dal zabít Nogaj ve spojení s Tochtou. ↩

  34. Kürgen (küregen) – „zeť“, titul mužů, kteří se oženili s princeznou z Čingischánova rodu; Saldžidaj byl z kmene Kunkiratů. Podle genealogie Mu’izz al-ansáb nebyla Kelmiš-aka Möngkeho sestrou, nýbrž dcerou Tolujova syna Kutuktua. ↩

  35. Tochta vládl v letech 1291–1312; „v tuto dobu“ odpovídá době, kdy Rašíd dílo sepisoval (počátek 14. století). ↩

  36. Töde-Möngke byl chánem Zlaté hordy v letech 1280–1287, kdy se vzdal trůnu ve prospěch svých synovců v čele s Töle-Bukou. ↩

  37. Totožný s Ulakčím, uvedeným výše v seznamu Tokokanových synů; zde je jméno zapsáno jako Ukači (اوکاچی). Jiné prameny činí Ulakčího synem nebo bratrem Sartakovým; po Sartakově smrti byl krátce (1256–1257) chánem. ↩

  38. Per. qūmā, qūmāyān – vedlejší ženy, konkubíny, na rozdíl od hlavních manželek (chatun). Rašíd u potomků často uvádí, od které ženy pocházeli, protože původ matky ovlivňoval postavení syna. ↩

  39. Rukopis M (Muʿizz al-ansáb) čte jméno Jilkiči a má k němu okrajovou poznámku: právě u něj hledal Tochta útočiště dřív, než se stal chánem, a chánem se pak stal s pomocí Nogaje a vojska tohoto Jilkičiho (podle Blochetova aparátu). ↩

  40. Šibanův úděl ležel patrně východně od Uralu. Jeho potomci, Šibanovci, později vládli mj. v západní Sibiři a od roku 1500 pod Muhammadem Šajbáním v Mávarannahru. Blochet porovnává jejich jména s rodokmenem, který v 17. století sepsal šibanovský chán Abu’l-Ghází. ↩

  41. Podle Muʿizz al-ansáb, anonymní genealogie mongolských vládců z 1. poloviny 15. století (Blochetův rukopis M), nešlo o tři bratry: Bek-Temür byl otcem Ilak-Temüra a Bisu-Buky. ↩

  42. Nejde o chána Töle-Buku (vládl 1287–1291), který byl Batuovým potomkem. Jméno bylo mezi Džučiovci běžné. ↩

  43. Per. murīd-i Tūqtā a nama(?) Tūqtā; rukopis M má Tūqtā-numā. Murīd znamená „oddaný stoupenec, žák“, druhý výraz je nejasný. Patrně jde o přízviska, která vyjadřují jeho blízký vztah k chánovi Tochtovi. ↩

  44. Mong. qara’ul – stráž, předsunutá hlídka. Zimoviště na Tereku a velení strážnímu vojsku u Derbendu ukazují na hranici s íránskými Ilchány, kde Džučiovci a Hülegüovci od 60. let 13. století opakovaně válčili. ↩

  45. Čtení je nejisté. Blochet má první člen za abuqan „děd“ a druhý za nejasný. Kürgen by snad mohlo odpovídat mong. küregen „zeť“ (titul muže oženěného s princeznou z chánova rodu). To je však jen domněnka. ↩

  46. Jméno Tangut se shoduje s názvem Tangutů, národa říše Si-Sia v severozápadní Číně, kterou Mongolové zničili roku 1227. ↩

  47. Zde je jméno psáno Qūtūz, výše Tūqūz. Blochet dává přednost tvaru Tokuz (turk. „devět“). ↩

  48. Podle Muʿizz al-ansáb (cituje Blochet) byl Tatar poslán s vojskem, které bylo určeno pro Hülegüovo tažení do Íránu. Tam byl u Hülegüa obviněn, že ho očaroval. Hülegü ho poslal k jeho strýci Berkemu. Berke, tehdy už chán, ho poslal zpět se vzkazem, že vina je prokázaná a Hülegü s ním může naložit, jak chce. Hülegü ho dal popravit, a to byl první podnět ke sporu a nepřátelství mezi Hülegüem a Berkem. ↩

  49. Nogaj (zemř. 1299/1300) byl mocný vojevůdce, který ovládal západní část Džučiova ulusu mezi Donem a Dunajem a dosazoval chány. Podle Muʿizz al-ansáb vládl části Džučiova ulusu, dosadil na trůn Tochtu, poté mezi nimi vypukla válka a Nogaj v boji s Tochtou padl. ↩

  50. Výčet Mingkadurových synů je v rukopisech silně porušen. Blochet jej obnovil podle Muʿizz al-ansáb, takže rozdělení jmen a příbuzenské vztahy jsou nejisté. ↩

  51. Tataři a Suldusové byli mongolské kmeny. Podle Tatarů, kmene z východního Mongolska, začali Evropané nazývat všechny Mongoly. ↩

  52. Doslova „přivedl ho k jase“, což je ustálený obrat pro popravu. Výraz „vládl“ (per. pādšāhī kard) tu patrně znamená vládu nad údělem Čimtajova rodu, nikoli nad celým ulusem. ↩

  53. Toka-Temür (v pozdějších pramenech Tukaj-Temür) se stal praotcem četných pozdějších chánů Zlaté hordy a jejích nástupnických chanátů; od něho odvozovali svůj původ mj. krymští Gírajovci. ↩