Knihovna · Dějiny Temür-kaana

Část druhá: Dějiny Temür-kaana – úvod k jeho nastolení, vyobrazení trůnu a manželek, princů a emírů v době jeho požehnaného nastolení na kaanský stolec, některé příběhy a události, které se udály od počátku jeho šťastné vlády (kéž trvá a nepomíjí navěky) až do dnešní doby, a jeho vítězství a bitvy, pokud se o nich ví

Úvod k jeho požehnanému nastolení

Když Kublaj-kaan v roce morin jil, to jest v roce koně, jenž odpovídá roku 693 (1294), zemřel,¹ vyslala velká chatun jeho syna Džim-gima, která byla matkou Temür-kaana, ještě téhož dne se souhlasem velkých emírů Bajana za Temür-kaanem, aby mu oznámil, co se s kaanem stalo, a přivedl ho zpět, aby usedl na královský trůn. Po dobu jednoho roku, než Temür-kaan dorazil sem,² řídila Kökečin-chatun důležité záležitosti a potřeby říše. Když šťastně dorazil, konal se velký kurultaj.

Z jeho strýců tam byli Kökečü a Toghan, z jeho bratrů Kammala a Jesün-Temür,³ jeho bratranec Ananda-oghul, syn Mangalův,⁴ Ogrukčiho synové Temür-buka a Ečil-buka, a z velkých emírů Bajan-čingsang, Učačar-noján, Nokutak (?), Uluk (?), Öldžej-čingsang,⁵ Altun-čingsang, Dašman-aka, Čirkalan (?), Nalgu (?), Ambaj (?) z Tangutů, Babuša z rodu (urug) Jesünggeho,⁶ Kutuku-čingsang z kmene Tatarů, Argasun-tarchan-čingsang z rodu Badaje,⁷ a z chatun Nambui-chatun⁸ a její dcera Bekčin (?)-chatun, Manzitaj, Kökečin-chatun a Bulugan-chatun. Přítomni byli všichni ostatní princové, emírové a chatuny, jejichž výčet by byl obtížný a zdlouhavý.

Mezi Temür-kaanem a jeho bratrem Kammalou, který byl věkem starší, vznikl spor a výměna slov o královský trůn. Kökečin-chatun, která je nadmíru rozumná a schopná, jim řekla: „Sečen-kaan, to jest Kublaj-kaan, nařídil, že na trůn má usednout ten, kdo nejlépe zná biligy Čingischánovy.⁹ Ať tedy nyní každý z vás přednese jeho biligy, aby velmoži, kteří jsou přítomni, viděli, kdo je zná lépe.“ Temür-kaan, jenž je nadmíru výmluvný a dobrý řečník, přednesl biligy pěkně a čistým hlasem. Kammala však trochu zajíkal a v té věci neměl dostatečný díl, a proto ve sporu za ním zaostal. Všichni jednomyslně provolali: „Temür-kaan je zná lépe a přednáší je lépe; jemu náleží koruna a trůn.“

A ve městě Kaiping-fu jej v měsících roku …… jil, jenž odpovídá roku ……,¹⁰ s požehnáním a pod šťastnou konstelací posadili na kaanský stolec a vykonali obyčeje a obřady, jež jsou u nich zvykem, takovým způsobem, jak je zde zobrazeno. A Bůh ví nejlépe, co je správné.

Příběh o tom, jak kaan uspořádal záležitosti říše

Když skončili hostinu a veselí a vykonali, co k obřadům blahopřání patří, obrátil kaan svou požehnanou mysl k uspořádání záležitostí vojska a říše. Určil princům a emírům provincie a kraje, jmenoval vezíry a náčelníky dívánů¹¹ a svému staršímu bratru Kammalovi dal z otcovského dědictví plný podíl. Poslal ho do kraje Karakorum, kde jsou jurty a ordy Čingischánovy, a svěřil mu vojska toho kraje a provincie Karakorum, Činas (?), Šinavuči (?), Onon a Kelüren,¹² Kem-Kemdžiut, Selengu a Kajalyk až po hranice Kirgizů,¹³ a také velký ghoruk Čingischánův, jemuž říkají Burkan-kaldun: to vše spravuje on.¹⁴ Jsou tam trvale usazeny velké ordy Čingischánovy a on je střeží. Jsou to čtyři velké ordy a pět dalších, dohromady devět. Nikdo tam nesměl vstoupit, neboť je to velký ghoruk. Byly tam zhotoveny jejich podobizny a neustále se tam pálí vonné kadidlo a aloe. I Kammala si tam pro sebe postavil chrám (butchána).

Prince Anandu poslal i s vojskem a jeho vlastním ulusem do provincie Tangut. Prince Kökečüa a Körgüze, který je kaanovým zetěm,¹⁵ poslal na hranici s Kaiduem a Duvou. Toghanovi určil s vojskem Mangi, aby tu zemi střežil. Emíra Ačikiho vyslal s vojskem na hranici Kara-kočo¹⁶ a úřad sáhib-dívána, tedy vrchního správce, ponechal pevně v rukou Bajan-fančana.¹⁷

Titul Sajjid Adžall má u Tádžiků¹⁸ velkou vážnost. Také Mongolové viděli, že tímto titulem oslovují velkého vezíra, a platí u nich za nejváženější ze všech titulů a jmen. Proto kaan nazval Bajana-fančana na znamení úcty a vážnosti Sajjid Adžall.¹⁹ Nyní je to vezír nesmírně mocný a vlivný. Spolu s Olčajem-tarchanem,²⁰ Jeke-fančanem (?), Tubou (?), ʿAbdulláhem-finčanem, emírem Chodžou-sím (?), Kutb ad-Dínem-samčingem a Masʿúdem-lančunem²¹ vyřizuje velké záležitosti dívánu a řídí správu zemí. A tím dost.

Příběh o princi Anandovi, synu Mangaly, syna Kublaj-kaana, který vládne v zemi Tangut a stal se muslimem; zmínka o některých poměrech té země a popis stavu jeho říše

Princ Ananda je synem Mangaly, třetího syna Kublaj-kaana a staršího bratra Nomugana. Nomugana princové, kteří ho provázeli na tažení proti Kaiduovi, zradili, zajali a poslali k rodu (uruk) Džočiho. Když se pak vládcem toho ulusu stal Töde-Möngke, omluvil se a poslal ho zpět ke Kublaj-kaanovi; a Nomugan nedlouho nato zemřel.²² Temür-kaan ponechal Anandovi vojsko, které Kublaj-kaan dal Mangalovi, i zemi Tangut, která mu patřila, tak jako dosud.

Tangut je velká, rozlehlá říše; čínsky se nazývá Cho-ši, to jest „velká řeka Západu“, a tak se u nich jmenuje proto, že ta země leží na západní straně Chitaje.²³ Jejími velkými městy, v nichž sídlí jejich vládci, jsou tato: Kinčanfu, Kamčiu, Azardi (?), Chalčan (?) a Ak-balyk.²⁴ V té zemi je dvacet čtyři velkých měst. Většina obyvatel jsou muslimové, ale tamní rolníci a venkované uctívají modly a vzhledem se podobají Chitajcům. Dříve odváděli poplatky králům Chitaje; jejich městům dali chitajská jména a jejich řády, obyčeje, jasak a josun jsou [s chitajskými] shodné.²⁵

Protože Nomuganovi děti nezůstávaly naživu, svěřili Anandu na výchovu turkestánskému muslimovi jménem Mihtar Hasan Aktači.²⁶ Kojila ho žena toho muže jménem Zulajchá, a proto se v jeho srdci islám pevně zakořenil. Naučil se Korán a výborně píše tádžickým písmem.²⁷ Svůj čas stále věnuje zbožným úkonům a modlitbám. Z téměř sto padesáti tisíc mongolských vojáků, kteří mu náležejí, obrátil většinu na islám.

Jeden z jeho emírů jménem Sartak, který jeho islám neschvaloval, se odebral do služby ke kaanovi a stěžoval si: „Ananda stále pobývá v mešitě, modlí se, postí a čte Korán. Většinu mongolských chlapců dal obřezat²⁸ a většinu vojska převedl k islámu.“ Kaana ta zpráva velice rozhořčila. Poslal Čirkalana a Čirtakua, kteří jsou bratři a velitelé sokolníků (kušči),²⁹ aby mu zbožné úkony a modlitby zakázali, muslimy od něho vzdálili a nabádali ho, aby se klaněl modlám a pálil kadidlo v chrámech modl. Ananda to odmítl a neuposlechl. Řekl: „Modla je dílo lidských rukou, jak bych se jí mohl klanět? Ani slunci, které je stvořením velikého Boha, duší hmotného světa a příčinou života a růstu zvířat i rostlin, nepovažuji za dovolené se klanět, tím méně tělesnému obrazu, který udělal člověk. Já se budu klanět tomu, kdo stvořil mne i kaana.“

Kaan se nad těmi zpupnými slovy rozhněval a poručil Anandu uvěznit. On však dál pevně setrvával ve víře a v islámu a říkal: „Naši otcové byli všichni vyznavači jediného Boha, uznávali Boží jedinost a jeho uctívali. Proto jim věčný Bůh pro požehnání té dobré víry daroval celý povrch země a učinil je pány a vládci lidí, takže se povznesli a mohli hrdě zvedat hlavu; a nikdy se modlám neklaněli.“

Kaan si ho dal předvést a otázal se: „Jestli jsi měl sen nebo slyšel vnuknutí, nebo se ti něco zjevilo, anebo tě k islámu přivedl nějaký člověk, řekni mi to, ať vede i mne.“ Ananda odpověděl: „Veliký Bůh mě přivedl k poznání sebe sama.“ Kaan řekl: „Tu cestu ti ukázal ďábel.“ Odpověděl: „Jestli ji ukázal ďábel mně, kdo tedy vedl Gázán-chána, který je mým akou?“³⁰ Kaan zmlkl a zamyslel se. Kökečin-chatun³¹ mu dala radu: „Jsou to teprve dva roky, co jsi usedl na trůn,³² a říše ještě není upevněná. Ananda má velké vojsko a všichni ti vojáci i obyvatelé země Tangut jsou muslimové a budou s tímto jednáním nesouhlasit. Jejich země navíc sousedí s nepřítelem; aby se jen nezměnilo jejich smýšlení! Nutit ho není rozumné; ať si se svým vyznáním a vírou naloží sám.“ Kaan pochopil, že ta rada vychází z péče o něj. Dal Anandu propustit, velice ho utěšoval, získal si ho laskavostí, obdařil ho čestným rouchem a poslal ho zpět k vojsku a do země Tangut; a říši Tangut mu udělil.

Ananda sice od dětství choval islám v mysli a vyznával jej, ale horlivým a nadšeným se stal teprve tehdy, když uslyšel, že se pádišáh islámu – Bůh zvěčni jeho vládu – skutečně stal muslimem, vyznavačem jediného Boha a čistým ve víře a že v zemi Írán obrátil na islám všechny Mongoly, rozbil všechny modly a zbořil chrámy modl. I on se podle jeho příkladu snažil posílit islámské náboženství. Podle stavu Anandy a jeho vojska lze usuzovat, že islám v těch zemích brzy dospěje k dokonalosti a lidé, podle slova Koránu „vstupují do náboženství Božího v zástupech“,³³ budou přicházet houfně a stávat se věřícími, vyznavači jediného Boha, muslimy a lidmi čisté víry. Synové a vnuci zmíněného Mihtara Hasana – Hindú, Daulatšáh, Hamíd, Džamál-áká a Muhammad Aktači – jsou všichni vážení a ctění. Někteří z nich jsou v blízkosti matky Temür-kaana a snaží se posílit islámské náboženství.

Později, v posledních několika letech, se Ananda odebral ke kaanovi na kurultaj. Kaan ho zahrnul přízní a úctou a Ananda svůj islám vyznával zcela otevřeně. Když kaan uslyšel o islámu pádišáha islámu – Bůh zvěčni jeho vládu –, schválil to a řekl: „Ananda následuje v islámu Gázána. Ať tedy vyznává islám, jak se mu líbí; proč bych si s tím dělal starosti? Islám je dobrá cesta a dobré náboženství.“ Proto se Ananda v islámu snažil ještě víc a projevoval nejvyšší horlivost. Znovu se vrátil do čela země Tangut a vojska a považuje ji zcela za svou. Ačkoli jsou tam nad tamgou dosazeni kaanovi zástupci a bitikčiové, většina tamních příjmů se vydává na jeho vojsko a do dívánu z nich mnoho nepřichází.³⁴

Nyní se stal muslimem i Sartak, který byl odpůrcem islámu a Anandovým udavačem (ikak),³⁵ a patří k jeho velkým emírům. Další z nich, jménem Mengli, je také muslim. Ananda je nyní asi třicetiletý. Je velmi snědý, má černé vousy, je vysoké postavy a statný. Má syna jménem Örüg-Temür. Ve svém ulusu sedí pevně a neotřesitelně na vladařském trůnu. Ve svých ordách a jurtách postavil modlitebny a mešity a stále se věnuje čtení Koránu a modlitbám.

Čtyři roky po požehnaném nastolení Temür-kaana³⁶ vytáhl Duva, syn Baraka, s vojskem proti zmíněným princům a emírům, kteří mají na starosti hranici říše Temür-kaana. Jak je ve vojsku zvykem, v každé sonije stojí hlídka (karaul). Od sonije Ačigiho a Čübeje, které leží na nejzazší západní hranici, až k sonije Mukaliho, jež je na východní straně, jsou zřízeny jamy a rozmístěni běžci.³⁷ Tehdy si navzájem poslali zprávu, že se objevuje temná masa vojska. Náhodou se tehdy princové Kökečü, Čongkur³⁸ a Tektadaj (?) sešli, pořádali hostinu (toj) a oddávali se zábavě a pití vína. Za soumraku přišla zpráva, ale oni leželi opilí a bez smyslů a nedokázali nasednout na koně. Körgüz-küregen, zeť Temür-kaana,³⁹ nasedl se svým vojskem a nepřítel okamžitě dorazil. Protože [princové] o situaci nepodali zprávu, a protože některá vojska pravého a levého křídla o ničem nevěděla a cesta byla dlouhá, nespojila se s ním. Duva, syn Baraka, se svým vojskem napadl Körgüze, který neměl víc než šest tisíc mužů. Körgüz nebyl s to Duvovi vzdorovat, byl poražen a uchýlil se k jedné hoře.

Nepřítel (jagi) se pustil za ním; zajali ho a chtěli ho zabít. Řekl: „Jsem Körgüz, kaanův zeť.“⁴⁰ Velitel Duvova vojska rozkázal, aby ho nezabíjeli a drželi ho pod stráží. Poražení vojáci se odebrali ke kaanovi. Kökečü, kaanův strýc,⁴¹ který pro svou nedbalost k vojsku nedorazil, se držel stranou, obezřetný a váhavý. Několikrát si ho vyžádali, ale nepřišel. Nakonec kaan poslal prince Ačikiho,⁴² aby ho usmířil a přivedl.

Když se uprchlé vojsko dostavilo ke kaanovu dvoru, kaan se na ty emíry rozhněval, dal zatknout a spoutat Čungkura⁴³ a Tiktadaje (?) a řekl: „Jak jste mohli být tak liknaví a připustit průtahy?“

V době, kdy bylo vojsko zahnáno na útěk a Duva se svým vojskem stál v těch končinách, princové Jobukur a Ulus-buka a emír Dorduka, kteří za časů Kublaj-kaana uprchli a odešli ke Kaiduovi a jež Kaidu poslal k Duvovi, se tehdy mezi sebou poradili, odvrátili se od Duvy a s dvanácti tisíci vojáky přišli k Temür-kaanovi.⁴⁴ Když kaan uslyšel, že přicházejí, nedůvěřoval jim, neboť Dorduka už jednou za časů Kublaj-kaana přišel zpět a řečené prince odvedl s sebou. Proto poslal Čirtakua (?), Mubárakšáha Dámgháního a Satuka (?) spolu s Ačikim, aby je přivedli. Jobukur i Dorduka se dostavili, Ulus-buku však i s rodinami nechali v krajině Karakorumu, aby pomalu šel za nimi. Ulus-buka Karakorum vyplenil a vydal trh i sklady v plen. Když se dostavil ke kaanovu dvoru, kaan ho obvinil: „Jak jsi mohl něco takového spáchat u Čingischánova hrobu?“⁴⁵ a dal ho spoutat a uvěznit. On se vymlouval: „Přišel jsem tam na útěku a Duvovo vojsko, které táhlo za námi, se s námi smísilo a plenilo.“ Jeho omluva nebyla vyslyšena.

Dagi-chatun, choť Darmabalova, a její syn Chajšang,⁴⁶ k nimž byl kaan nesmírně laskav, se za Ulus-buku, jenž byl Darmabalovým bratrancem, přimluvili, a Ulus-buku propustili. Kaan mu však nedůvěřoval, neposlal ho do žádné války a rozkázal, aby zůstal při trůnu. Jobukura zahrnul přízní a prohlásil, že na něm žádná vina není. Na emíra Dorduku se však hněval a rozkázal, aby ho podrobili jase, tedy popravili, neboť dvakrát uprchl. Dorduka se rozplakal a řekl: „Kublaj-kaana jsem se nebál, a přece jsem uprchl; ale po celou dobu, co jsem tam byl, jsem nikdy nebojoval ani nevytáhl proti kaanovu vojsku. Když se Temür stal kaanem, poradil jsem se s těmito princi, jakmile se naskytla příležitost, a přišel jsem. Přivedl jsem víc vojska, než kolik jsem s sebou odvedl, abych posloužil svou silou. Prokáže-li mi kaan milost,⁴⁷ vytáhnu s tímto vojskem, které jsem přivedl, a s dalším, jež kaan přikáže, pustím se za Duvou a oplatím mu, co učinil, a snad dokážu Körgüze získat zpět.“

Emírové ta slova přednesli kaanovi a přimluvili se. Kaan mu vinu odpustil, rozkázal, aby vytáhl, a vyslal s ním vystrojené vojsko. Rozkázal také, aby šel Jobukur. I ten se přimluvil a řekl: „Přišli jsme, abychom posloužili svou silou. Všichni naši příslušníci ať zůstanou zde a my půjdeme, neboť poměry té země i toho vojska známe, abychom kaanovým štěstím tu věc dokázali oplatit.“ Kaan poctil i Jobukura, projevil mu laskavost a vypravil je společně.

Duva, spoléhaje na to, že vojsko porazil, táhl si bez starostí pomalu dál s úmyslem odejít ke svým ordám, rozeslat vojska na různé strany a k pohraničím Anandy, Ačikiho a Čübeje (?), kteří jsou v krajině Kara-chodži,⁴⁸ vpadnout na ně, citelně je potrestat a zahnat je na útěk. V tu dobu, kdy se vojsko na břehu velké řeky rozdělovalo, protože ji chtěli přebrodit, nenadále se objevili Jobukur, Ulus-buka a Dorduka, udeřili na Duvu a jeho vojsko, mnoho jich pobili a mnozí se utopili. Ačkoli se snažili, Körgüze do rukou dostat nedokázali, zato zajali Duvova zetě jménem […]⁴⁹ a vrátili se vítězně a úspěšně. Kaan je zahrnul přízní a udělil jim milosti.

Potom emírové uvážili, že by se měl Duvův zeť propustit, aby snad i Duva vrátil kaanova zetě. V těch dnech přišli od Duvy vyslanci (elči) a přinesli vzkaz: „Něco jsme provedli a dostali jsme odplatu. Nyní je Körgüz u nás a náš zeť u vás.“ Také Körgüz s nimi poslal jednoho nökera a vzkázal: „Jsem živ a zdráv, ale nemám družiníky a jsem bez zásob a prostředků. Pošlete mi dva tři družiníky a něco pro mne.“ Vypravili čtyři emíry z jeho lidí s hojným jměním a zásobami a spolu s nimi Duvova zetě. Než tam však dorazili, Körgüze už zabili a vymluvili se: „Posílali jsme ho ke Kaiduovi a cestou zemřel.“ A pokoj.

Příběh o tom, jak kaanovo vojsko dvakrát svedlo bitvu s vojskem Kaidua a Duvy, jak byl Kaidu v boji raněn a jak na to zranění zemřel

Potom poslal vyslance ke kaanovi Bajan, syn Končiho, který pocházel z rodu (urug) Ordy a v té době byl vládcem toho ulusu. Jeho bratranec Kübelük (?) se proti němu vzbouřil a uchýlil se ke Kaiduovi a Duvovi a mezi nimi několikrát došlo k boji, jak bylo vylíčeno v dějinách Džoči-chána.⁵⁰ Vzkázal: „Ať vaše vojsko naráz vytáhne odtamtud z východní strany; vojsko Badachšánu, které od nich ustavičně trpí, a ze západní strany vojsko pádišáha islámu – Bůh zvěčni jeho vládu – jistě pomohou. Tak Duvu a Kaidua obklíčíme ze všech stran a naráz s tou věcí skoncujeme.“

Když se o tom radili v soukromí, řekla Kökečin-chatun, kaanova matka: „V zemích Chitaje a Nangijasu je náš ulus rozsáhlý a země Kaidua a Duvy je daleko. Vytáhneš-li, bude třeba rok či dva, než se ta věc vyřídí. Nedej Bůh, aby mezitím vznikl nějaký rozvrat, který by se dlouho nedal napravit. Nyní je třeba mít trpělivost.“ Odeslali tedy odpověď v tom smyslu: „Tato slova přijímáme; očekávejte zprávu.“ Proto se s tím posečkalo. Potom, po dvou či třech letech, v měsících roku […], se kaanovo vojsko v tom úmyslu vydalo proti Kaiduovi a Duvovi.⁵¹ Vytáhli ke straně, která byla blíž ke Kaiduovi, střetli se s ním a svedli tvrdou bitvu. Kaidu byl raněn a jeho vojsko zahnali na útěk. Protože byl Duva dál, dorazil až po několika dnech. Svedli s ním bitvu podruhé a tvrdě se bili a zranili i Duvu. Kaidu na zranění, které utrpěl, zemřel. A pokoj.

Příběh o nepoctivosti kaanových emírů a vezírů při koupi drahokamů a klenotů od kupců a o tom, jak se za ně Tanba-bakši lstí přimluvil a vysvobodil je

Tanba-bakši Tibeťan, o jehož poměrech bylo pojednáno v dějinách Kublaj-kaana,⁵² požívá veliké vážnosti i u Temür-kaana. Mezi příběhy o jeho vážnosti je i tento: Jednou přivezli kupci mnoho klenotů a drahokamů a prodávali je kaanovi. Sešli se emírové, vezíři a dohodci (dallálové), ocenili je na šedesát tumenů bališů a cenu za ně vybrali z pokladny.⁵³ Kupci z toho na emíry a vezíry vynaložili téměř patnáct tumenů.

Byl tu jistý emír, jemuž říkali Mukbil-fančan.⁵⁴ Ostatní emírové na něj dříve podali stížnost a dosáhli jeho sesazení, a kaan jej pak dosadil do úřadu tungaula (?), kterému se čínsky říká lenk-kiš (?).⁵⁵ A byli tu dva dohodci, jimž ostatní dohodci nedovolovali živnost provozovat. Ti dva dohodci onomu emírovi řekli, že ty klenoty nemají cenu víc než třicet tumenů. Mukbil ta slova přednesl kaanovi a vyšel rozkaz, aby je ocenili znovu. Předvolali Šiháb ad-Dína Kunduzího, který býval čingsangem města Kinsaje a byl sesazen, a ten je ocenil na třicet tumenů.⁵⁶ Kaan rozkázal zatknout kupce a dohodce. Ti se přiznali, že každému emírovi dali tolik a tolik. Proto zatkli i emíry a vezíry.

Bylo jich jedenáct: Dašman-čingsang, Tuba (?), Sarban, Bigmiš (?), Jeke-fančan, Ísá kelemči, Bajančar, bratr Bajana-fančana, Šams ad-Dín Kunduzí a tři další fančanové.⁵⁷ Všechny je uvěznili v díván-cháně v šingu⁵⁸ a byl vydán rozkaz, aby je všechny popravili. Jejich choti a příbuzní šli prosit o přímluvu ke Kökečin-chatun. Ta se je snažila vysvobodit, ale nepodařilo se jí to. Potom se utekli k Tanba-bakšimu.

Shodou okolností se toho dne objevila vlasatice. Tanba-bakši proto poslal k Temür-kaanovi, aby kvůli vlasatici vykonal jalbarmiši, a Temür-kaan tam přišel.⁵⁹ Bakši řekl: „Je třeba propustit čtyřicet vězňů.“ A potom řekl: „Je třeba omilostnit sto dalších vězňů.“ Tak se propuštění dostalo i jim. Potom přednesl kaanovi, že je třeba rozeslat do zemí říše šáh-jarlyk (?).⁶⁰ Kaan sedm dní konal v chrámu (butchána) prosebné modlitby, pak vyšel a onu skupinu poslal zpět k jejich úřadům a povinnostem. Jejich přívrženci a stoupenci se všichni zaradovali. Třicet tumenů bališů z ceny klenotů, které byly zaplaceny navíc, však vybrali zpět. A pokoj.

Tím je dokončena druhá část Požehnaných gázánovských dějin, známých jako Sbírka letopisů, od vezíra Rašíd ad-Dína Fadlalláha, syna Imád ad-Dauly Abú l-Chajra, syna Muwaffaq ad-Dauly Alího. Bude-li Bůh vznešený chtít, bude po ní následovat část třetí. Vyhotovení čistopisu a jeho oprava byly dokončeny koncem měsíce džumádá II. roku 1325 – třistadvacátého pátého a tisícího od prorokovy hidžry – rukou nejchudšího z Božích služebníků, Francouze Edgarda Blocheta, v Národní knihovně v Paříži, městě Bohem chráněném. Konec, konec, konec.⁶¹