Knihovna · Dějiny Toluj-chána a Güjük-chána

Část druhá: Dějiny Toluj-chána, syna Čingischánova – o jeho dějinách a příbězích mimo to, co bylo nutno povědět v dějinách jeho otce a bratrů, a jejich souhrn; vyobrazení trůnu, chatun, princů a emírů při jeho nastolení; zmínka o bitvách, které svedl, a o vítězstvích, jichž dosáhl; a délka a trvání jeho vlády

Vyprávění o tom, jak Toluj-chán za otcova života dlel v jeho službách, sváděl bitvy a dobýval města

Toluj-chán byl většinu času u svého otce a Čingischán se s ním radil o všech důležitých věcech i o záležitostech velkých i malých a nazýval ho svým nökerem (druhem). Otcův jurt, ordy, majetek, pokladnice, ajrachta (?), emírové a Čingischánovo osobní vojsko – to vše příslušelo jemu. U Mongolů a Turků je totiž od starodávna zvykem, že otec ještě za svého života oddělí starším synům majetek, stáda dobytka a koní i poddané a pošle je od sebe; co zbude, připadne nejmladšímu synovi. Toho nazývají otčigin, tj. syn, jemuž náleží oheň a ohniště domu, na znamení toho, že na něm spočívá základ domu. V původní turkické terminologii je ot „oheň“ a tigin „emír“, takže se tím míní „pán ohně“; a protože tigin v mongolském nářečí nezní správně, říkají otčigin, někteří též otči.¹ Původ a skutečný smysl tohoto termínu je však takový, jak bylo vyloženo.

Čingischán zamýšlel svěřit Tolujovi i cestu ke kaanství a královský trůn a učinit ho svým následníkem, ale řekl mu: „Bude pro tebe lepší a klidnější tento úřad, abys měl na starosti můj jurt, ordu, vojsko a pokladnici. A nakonec, protože budeš mít mnoho vojska, budou tvoji synové mocnější a vznešenější než všichni ostatní princové.“ A protože na nich spatřoval známky a předzvěsti štěstí, tušil, že věc skončí tím, že kaanství a vláda připadnou jim – jak to také všichni viděli. Všechna vojska i emíři tumenů a tisíců pravého i levého křídla byla podrobně vypsána na konci dějin Čingischána; odtud je zřejmé, co dal ostatním synům a bratrům a kdo to byl. Vše, co nerozdělil, náleželo celé Toluj-chánovi, a tato vojska a emíři podle dřívějšího pořádku náležejí dědictvím Tolujovým potomkům, jak lze na vlastní oči vidět – kromě některých, kteří se kvůli nepokojům (bulgak) proti své vůli rozptýlili na všechny strany k jednotlivým princům. Ze zbývajících jsou všichni buď ve službách kaana, nebo ve službách pádišáha islámu – Bůh zvěčni jeho vládu.²

Toluj-chán byl veliký a vítězný v boji a žádnému princi se nepodařilo dobýt tolik zemí jako jemu. Nejprve bude souhrnně vyloženo, co se stalo za otcova života, a poté také něco z toho, co se mu přihodilo potom. Když Čingischán vytáhl s úmyslem dobýt zemi Chitaj a dorazil k městu Tajinfu (?),³ které je nesmírně veliké a v němž sídlil početný, mocný a silný lid, takže se nikdo neodvážil přiblížit, poslal Čingischán Toluj-chána spolu s Čiku-küregenem, synem Alču-nojana z kmene Kungirat, s vojskem. Bojovali, vystoupili na hradby a město dobyli. Poté oblehli a dobyli město Čuo-čiu. Pravým a levým křídlem vyslal Čingischán vojska se staršími syny a emíry a sám s Toluj-chánem táhl prostřední cestou, kterou nazývají kol (střed), až k městu Ji-čiu.⁴ Všechna města a oblasti, jež ležely na cestě, podmanili a zpustošili.

Agarty (?) města Čing-din-fu, které je jedním z velkých měst Chitaje a které Mongolové nazývají Čagan-balgasun (Bílé město), náležely Toluj-chánovi.⁵ Agarty, které Toluj-chán z této země získal a které dědictvím a dělením připadly jeho rodu (urugu) v Chitaji, v Kipčacké stepi i v jiných zemích, jsou všechny přesně určeny. Z toho, co je v Chitaji, nařídil kaan podle dřívějšího pořádku, aby výnosy, majetek a vše, co je podílem Hülegü-chána a jeho synů, bylo hlídáno a opatrováno, aby to poslali, až se naskytne cesta a příležitost.⁶

Poté, co se vrátili ze zemí Chitaje, rozhodl se Čingischán táhnout do země Tádžiků. Když dorazil k Otráru, nechal tam Džučiho, Čagataje a Ögedeje, aby oblehli a dobyli Chórezm, a Toluj-chán přitáhl v jeho službách k Buchaře a dobyli ji. Odtud táhli k Samarkandu a podmanili jej se všemi oblastmi; odtud přišli do Nachšabu a Tirmizu. Od Temür-kahalky, která leží v končinách Badachšánu,⁷ poslal Toluj-chána dobýt města Chorásánu. Toluj odtáhl a v zimě během tří měsíců podmanil Merv, Marúčak, Sarachs, Níšápúr a celou tu zemi. Na jaře se podle Čingischánova rozkazu vrátil z Níšápúru, cestou vzal Kuhistán se všemi jeho oblastmi i Herát a u Tálakánu dorazil ke službě Čingischánovi v době, kdy dobyl tamní pevnost a pustošil ji.

Téhož léta se spolu s bratry Čagatajem a Ögedejem ve službách otce vydali za sultánem Džalál ad-Dínem až na břeh řeky Sindu. Sultánovo vojsko porazili a on na útěku přeplul řeku. Odtud se vrátili a přišli do starého jurtu a k ordám. Když pak Čingischán vytáhl s úmyslem dobýt zemi Tangut, nechal Čagataje s vojskem vzadu u ord, aby je chránil; Ögedej a Toluj byli oba v jeho službách, až ho zachvátila nemoc. Jak bylo vyloženo v jeho dějinách, uchýlil se s oběma syny do ústraní, pronesl svou poslední vůli a poslal je zpět, aby se vrátili k domovu a zemi. A on na té cestě zemřel.

Vyprávění o tom, jak se Toluj-chán po otcově smrti pevně usadil v původním jurtu a v otcově sídle, které mu právem náleželo, jak byl zajedno s bratry, o bitvách, které svedl, o vítězstvích, jichž dosáhl, a o jeho konci

Když se Toluj-chán na otcův pokyn z končin Tangutu vrátil spolu se svým bratrem Ögedejem, jenž byl podle Čingischánovy poslední vůle následníkem, a přišel k domovu a k ordám, Čingischán právě zemřel. Poté, co jeho rakev dopravili do ord a vykonali smuteční obřady, odešli ostatní bratři a princové každý do svého obvyklého jurtu a Toluj-chán pevně usedl na trůn vlády v původním jurtu, kde bylo sídlo a velké ordy Čingischánovy.

O jeho svornosti s bratry a o jeho bitvách a vítězstvích po otcově smrti

Toluj-chán po otcově smrti prokazoval službu a ohleduplnost bratrům i starším a mladším příbuzným (aka a ini) takovým způsobem, že všichni s ním byli spokojeni. Většinu času pobýval u Ögedeje-kaana a o jeho nastolení na kaanský trůn vynaložil mnoho úsilí. Když Ögedej-kaan vytáhl proti Altan-chánovi a vyrazil k Namkingu, jednomu z měst Chitaje, jež leží na břehu Kara-mürenu,⁸ poslal Toluj-chána jinou cestou. Ten vyrazil cestou přes Tibet a prošel oblastí Chitaje, jejíž lid nazývají Hulan-bekeltan (?), tj. ti, kdo nosí červené kabátce.⁹ Protože cesta ke kaanovi byla daleká, Toluj-chán se na ní trmácel a postupoval pomalu až do následujícího roku. Došla jim potrava a dospělo to tak daleko, že jedli lidské maso, zdechlá zvířata a suchou trávu. Postupoval stepí v uzavřeném šiku (džerge), až u místa, kterému říkají Tungkal-kahlakan (?), narazili na velké vojsko Altan-chána.¹⁰ Toluj-chán, jak bylo podrobně napsáno v dějinách kaana, vynaložil takové úsilí, že tak mocné vojsko, mnohonásobně početnější, dobrým vedením porazil. Na řece Kara-müren, na níž nikdy nebylo brodu, objevil brod, přešel ji a vítězný a úspěšný se spojil s bratrem. Kaan se z jeho příchodu nesmírně zaradoval, bratra pochválil a na oslavu toho pořádali hostiny a veselice.

O konci jeho života a o příčině jeho nemoci a smrti

Poté, co se Toluj-chán vrátil z uvedené bitvy, dorazil k svému bratru Ögedejovi. Protože už byli dlouho na tažení, zanechal kaan Tokolku-čerbiho s celým vojskem, aby dokončil věc s Altan-chánem,¹¹ a sám se vrátil; i Toluj byl stále se svým bratrem. Tu se stalo, že kaana zachvátila nemoc. Jak je jejich zvykem, shromáždili se kamové (šamani) a provedli své obřady (kamlamiši): nemoc zaklínáním přenesli do vody a v té vodě ji smývali. V tu chvíli vstoupil Toluj-chán, v hluboké pokoře obrátil tvář k nebi a řekl: „Ó veliký věčný Bože! Jestliže se hněváš pro hříchy, mých hříchů je víc než jeho. V bojích jsem zabil víc lidí než on, jejich ženy a děti jsem odvlekl a otce a matky zajatců jsem rozplakal. A chceš-li si vzít svého služebníka k sobě pro krásu tváře, statnost postavy a zdatnost, jsem toho hodnější a vhodnější já. Vezmi místo Ögedeje mne, jeho z této nemoci uzdrav a jeho nemoc uval na mne.“ Tato slova pronesl s veškerou naléhavostí, vzal onu misku vody, v níž kamové smyli kaanovu nemoc, a vypil ji. Mocí Boží se kaanovi ulevilo. Toluj-chán si vyžádal svolení a vydal se napřed se svým agrukem (týlovým táborem se zavazadly a rodinami). Cestou onemocněl a zemřel v roce mogaj (roce hada), jenž odpovídá měsícům roku 630 hidžry (1232/1233).¹² Kéž Bůh Nejvyšší dá nejvybranějšímu z jeho potomků, pádišáhu islámu Gázán-chánovi – Bůh zvěčni jeho vládu –, jenž je výkvětem sultánů světa, zdědit dlouhý věk a dopřeje mu na věky věků užívat širé říše a hojné vlády, pro čest Proroka a jeho dobrého a čistého rodu.

Vyprávění o Toluj-chánově chatun Sorchachtani-beki a o jeho synech po jeho smrti až do doby, kdy se úsilím a přičiněním matky a působením její schopnosti a rozumu dostali ke kaanství a vládě

Po smrti Toluj-chána setrvávali jeho synové spolu s matkou u Ögedeje. Ten je měl nadmíru rád a ve vážnosti a jejich prosby ihned splňoval. Jednoho dne si Sorchachtani-beki vyžádala od kaana jednoho z ortaků.¹³ Kaan jí v tom dělal obtíže. Sorchachtani-beki se rozplakala a řekla: „Ten, jenž byl mou nadějí a touhou, se obětoval – a za koho zemřel?“ Když ta slova došla ke kaanovu sluchu, řekl: „Pravda je na straně Sorchachtani-beki,“ omluvil se a její prosbu splnil.

Sorchachtani-beki byla nadmíru rozumná a schopná, přední mezi chatun světa, a stálostí, cudností, zdrženlivostí a bezúhonností vynikala nad všechny. Když její synové, z nichž někteří byli ještě dětmi, zůstali bez otce, vynaložila ze své schopnosti krajní úsilí o jejich výchovu, naučila je dovednostem a mravům a nikdy nedopustila, aby mezi nimi vznikl sebemenší spor. Srdce jejich manželek naklonila k vzájemné lásce. Je samé, vnuky i všechny velké emíry a vojsko, které zůstaly po Čingischánovi a Toluj-chánovi a jim náležely, vychovávala a chránila svým vedením a úsudkem. A protože ji viděli dokonale rozumnou a nadmíru schopnou, nikdy se ani o vlas neodchýlili od jejích příkazů.

Tak jako když Čingischán zůstal jako dítě bez otce, jeho matka Ölün-eke (Hö’elün) vychovala jeho i celé vojsko, a to tak, že mnohokrát sama vsedla s vojskem na koně a udržovala je v kázni (jasamiši), až se Čingischán stal samostatným a schopným, dospěl k hodnosti vládce světa a díky úsilí matky se mu podařily velké věci – tak i Sorchachtani-beki postupovala při výchově synů týmž způsobem a cestou. Říká se však, že v jedné věci byla trpělivější a pevnější než Čingischánova matka a předčila ji. Věc se má tak, že Čingischán po nějaké době z matčiných zastřených slov pochopil, že touží po manželovi, a proto ji dal Menglik-ečigemu. Ögedej-kaan žádal Sorchachtani-beki, aby ji mohl dát za svého syna Güjük-chána, a kvůli té věci … [v rukopisech mezera] poslal elčiho. Když ten doručil kaanův jarlyk, odpověděla: „Jak by bylo možné změnit rozkaz jarlyku? Mým úmyslem však je vychovat tyto syny, dovést je k dospělosti a samostatnosti a starat se, aby byli dobře vychováni a neoddělili se jeden od druhého ani se nerozešli, aby z jejich svornosti něco vzešlo.“ Protože o Güjük-chána nestála a takovou výmluvou tu nabídku odvrátila, není pochyb, že se vdávat nechtěla; z toho důvodu ji stavějí nad Ölün-eke, matku Čingischánovu.

Za vlády Ögedeje-kaana po smrti Toluj-chána dal kaan z vojska, které náleželo Toluj-chánovi a jeho synům, dvě tisícovky kmene Suldus svému synovi Kötenovi, a to sám od sebe, bez porady (kengeš) se staršími a mladšími příbuznými.¹⁴ Emírové tumenů a tisícovek, kteří příslušeli k Jeke-nojanovi, jako … [v rukopisech mezera], se o tom dozvěděli a společně předložili Sorchachtani-beki, Möngke-kaanovi a starším i mladším příbuzným: „Tyto dva tisíce vojáků kmene Suldus nám náležejí podle jarlyku Čingischánova, a kaan je dává Kötenovi. Jak to můžeme dopustit a změnit rozkaz Čingischánův? Předložíme věc kaanovi.“ Sorchachtani-beki odpověděla: „Vaše slova jsou pravdivá, ale nám z majetku zděděného ani nabytého nic neschází a vojsko v žádném ohledu nepotřebujeme. I my všichni patříme kaanovi; on rozhoduje, a cokoli nařídí, jeho rozkaz platí a my jsme poslušní a podřízení.“ Když Sorchachtani-beki takto promluvila, emírové zmlkli a každý, kdo to slyšel, to schválil.

Bezpochyby díky rozumu a schopnostem, které měla, povznesla postavení svých synů nad jejich bratrance a dovedla je ke kaanství a vládě. Nejdůležitější příčinou kaanství jejích synů bylo toto: když Ögedej-kaan zemřel, nedovolila Töregene-chatun, aby se kaanem stal Širemün, který byl podle jeho poslední vůle následníkem, a sama vládla. Když pak dosazovala na trůn svého nejstaršího syna Güjük-chána, Batu, který byl nejstarší (aka) ze všech, se nedostavil a vymlouval se na bolest nohou. Güjük-chán se tím urazil a potají proti Batuovi chystal zradu. Pod záminkou, že „mé nemoci svědčí voda a vzduch Emilu“,¹⁵ se rozhodl vytáhnout tím směrem. Sorchachtani-beki, jakmile se o jeho úmyslu dozvěděla, poslala tajně zprávu a Batua varovala. Právě tehdy Güjük-chán zemřel.

Synové a lidé Ögedeje-kaana chtěli dosadit na kaanský trůn Širemüna. Nejprve si povolali Batua. Ten řekl: „Bolí mě nohy; bylo by správné, aby přišli oni ke mně.“ Töregene-chatun a rod Ögedeje-kaana to odmítli jako nepřijatelné a řekli: „Sídlo Čingischánovo je zde, jak bychom mohli jít tam?“¹⁶ Batu však byl starý, nejváženější a nejstarší ze všech princů a právo dosadit vládce příslušelo jemu. Sorchachtani-beki řekla svému nejstaršímu synovi Möngke-kaanovi: „Když ostatní k Batuovi nejdou, a on je nejstarší ze všech a je nemocen, vydej se ty pod záminkou návštěvy nemocného do jeho služeb a pospěš si.“ Möngke se tam podle matčina pokynu odebral a Batu mu na oplátku za tuto pozornost i za jiné dřívější zásluhy složil přísahu věrnosti a dosadil ho na kaanský trůn.

Také, jak bylo zmíněno, Sorchachtani-beki ze své rozvážnosti nedělala Kötenovi kvůli vojsku Suldus potíže a projevovala mu přátelství. A v době, kdy se rod Ögedeje-kaana s Möngke-kaanem přel o kaanství (temečemiši) a chystal proti němu lest a zradu, byl Köten zajedno s Möngke-kaanem a pomáhal mu. Když Köten zemřel, ponechal Möngke-kaan vojska, která s ním byla v zemi Tangut, i nadále jeho synům a stále jim prokazoval úctu a čest. I v nynější době je to u nich ustanoveno podle téhož pravidla a náležejí k Öldžejtü-kaanovi.¹⁷ Podrobnosti těchto příběhů přijdou v dějinách Möngke-kaana, dá-li Bůh Mocný. Chvála Bohu, Pánu světů, a požehnání a mír našemu pánu Muhammadovi a celému jeho čistému rodu.