Knihovna · Dějiny Toluj-chána a Güjük-chána

Část třetí dějin Güjük-chána: o jeho chvályhodném chování a povaze, o *bilizích*, podobenstvích a dobrých moudrých výrocích, které pronesl a nařídil, a o příbězích a událostech, které se v jeho době přihodily a nebyly pojaty do dvou předchozích částí – rozptýlené a neuspořádané, jak se o nich lze dovědět z různých knih a od různých lidí

Güjük-chán byl panovník vznešený jako nebeská klenba, král králů mocný jako moře, plný vznešenosti a pyšné velikosti. Když se zpráva o jeho požehnaném nastolení rozšířila po světě, jeho přísnost, hrozivost a tvrdost trestů byly tak známé a proslulé, že dříve, než jeho rozkaz dostihl protivníky, strach a hrůza z něho už zasáhly srdce odbojníků. Každý z vládců okrajových zemí, který o něm uslyšel, neměl ve dne ani v noci pokoje ze strachu před jeho náporem a z obavy před jeho hněvem. Velmožové dvora, jeho blízcí a důvěrníci se neodvážili pohnout ani o krok, a nebylo přípustné, aby někdo předložil k posouzení nějakou záležitost dříve, než on sám začal mluvit. Příchozí z dálky i z blízka nesměli postoupit ani o píď za místo, kde se uvazovali koně, leda ten, koho si sám zavolal.

Za dnů jeho vlády se k jeho ordě sjížděli emírové, vládci, úředníci a náměstci od východu k západu a od severu k jihu. V době kurultaje pro hosty připravili dva tisíce bílých jurt, a přesto v okolí ordy nezbylo místo k táboření, a velmoži a urozenci z krajů a končin stále přijížděli.¹ Takové shromáždění dosud nikdo neviděl a ani v dějepisných knihách se o ničem podobném nečte.

Pro množství stanů, lidí a stanových ohrad
nezbylo na rovné stepi ani kousek místa.

Když mu chánská vláda připadla, zachoval se stejně jako jeho otec Kaan, který udržel v platnosti jasu svého otce, Güjükova děda, a nepřipustil v jejích ustanoveních žádnou změnu ani záměnu: i on uchoval jasu a ustanovení svého otce, chránil je před jakýmkoli přidáváním i ubíráním a střežil je před zkázou změn. Nařídil, že každý jarlyk opatřený požehnanou al-tamgou Ögedeje-kaana má být znovu potvrzen, aniž by bylo třeba jej předkládat Našemu požehnanému uvážení.²

Güjük-chán byl od přirozenosti slabého zdraví a většinou nebyl prost nějaké nemoci. Přesto trávil většinu dní od rána do večera a od soumraku do úsvitu pitím pohárů vína a obcováním s krásnými ženami s tvářemi víl a sladkými těly. To jeho nemoc zhoršovalo, on však toho nenechal.

Protože mu od útlého dětství sloužila řada křesťanů, jako Kadak, jeho atabeg, a Čingaj, jeho náměstek, a i lékaři, kteří mu sloužili, byli té víry, jeho povaha k ní přilnula a ten obraz mu zůstal vryt na desce srdce jako rytina do kamene. Proto se věnoval podpoře kněží a křesťanů.³ Když se o tom rozšířila pověst, začali k jeho dvoru přicházet kněží a mniši z krajů a končin světa. On sám nebyl od přirozenosti prost odporu k náboženství Muhammadovu (Bůh mu žehnej a dej mu pokoj). Za své vlády byl mysli malátné a neměl chuť k rozmluvám a jednáním, a tak veškeré rozhodování a řízení věcí svěřil Kadakovi a Čingajovi a dobro i zlo, prospěch i škodu nechal zcela na nich. Za jeho vlády se křesťanům vedlo výtečně a žádný muslim si netroufl promluvit s nimi zvýšeným hlasem. V rozdávání darů byl štědrý nad všechnu míru a chtěl, aby jeho jméno předčilo jméno otcovo, avšak nezbyl mu na to čas.

Dějiny panovníků Chitaje a Mačínu, emírů, chalífů, sultánů, králů a atabegů íránské země, Egypta, Sýrie a Maghribu, kteří byli po pět let, od počátku roku bars-jil, jímž je rok gepardu a jenž připadl na měsíc ša‘bán roku 639 (1242), až do konce roku morin-jil, roku koně, odpovídajícího ramadánu roku 643 (1246), současníky Töregene-chatun a Güjük-chána – stručně a zkratkou. Chvála Bohu, Pánu světů.⁴

Dějiny panovníků Chitaje a Mačínu, kteří byli v tomto pětiletém období

Země Chitaj byla v tomto období zcela v moci Čingischánova rodu (uruk). Sušu, jménem poslední z tamních panovníků, byl přemožen na počátku vlády Ögedeje-kaana a dynastie toho rodu tím zanikla.⁵ Panovníkem Mačínu byl v uvedené době Lizun (?) a délka jeho vlády byla tato:

Lizun: čtyřicet jeden rok; kromě sedmi uplynulých a dvaceti devíti zbývajících let – pět let.

Dějiny emírů, chalífů, sultánů, králů a atabegů, kteří byli v tomto období

Dějiny emírů

Emír Körgüz, místodržitel Chorásánu, se s jedním člověkem z Čagatajovců pohádal kvůli jakýmsi penězům (?) a pronesl hrubá slova.⁶ Na základě jarlyku Ögedeje-kaana, jak bylo vylíčeno v jeho dějinách, ho proto zatkli, spoutali a odvezli. Když tam dorazili, Ögedej-kaan už zemřel, a tak ho dopravili do ordy Ulug-ev. Emírové s ním vedli jargu. Řekl jim: „Jestliže jste s to rozhodnout mou věc s konečnou platností, budu mluvit; jinak je lépe mlčet.“⁷ Proto se jeho věc zastavila a odvezli ho do ordy Töregene-chatun. Čingaj od ní tehdy utekl a Körgüz ostatním emírům, kteří měli věci na starosti, nevěnoval valnou pozornost; neměl u sebe ani žádný majetek, aby si mohl pomoci. Odvezli ho tedy do ordy Čagatajovy, a když mu prokázali vinu, popravili ho podle jasy. Ke konci života se stal muslimem. Místo něho poslali za místodržitele Chorásánu emíra Arghun-aku a za jeho náměstka ustanovili Šaraf ad-Dína Chvárazmího.⁸ A tolik o tom.

Dějiny chalífů

Na počátku uvedeného období byl chalífou z Abbásova rodu al-Mustansir bi-lláh. Mongolské vojsko vyráželo z rozkazu Bajču-nojána oddíl za oddílem na nájezdy do okolí Bagdádu.⁹ Oblehli Irbil a dobyli ho útokem. Obyvatelé města se opevnili v citadele a sváděli tvrdé boje. Protože v citadele nebyla voda, lidé hojně umírali, takže je nebylo možné pohřbívat a pálili je ohněm. Mongolové, když město zpustošili, postavili proti hradbám obléhací stroje. Jakmile se to chalífa dozvěděl, vyslal jim na pomoc Šams ad-Dína Arslan-tegina se třemi tisíci jezdci. Když se Mongolové o jeho příchodu dozvěděli, nenadále se zvedli a dali se na útěk.

Chalífa se otázal právníků, zda je záslužnější pouť do Mekky, nebo svatá válka. Jednomyslně vydali fatvu, že svatá válka. Nařídil tedy, aby toho roku na pouť nechodili, a učenci, právníci, urození i prostí, cizinci i měšťané se věnovali střelbě z luku a výcviku ve zbrani. Dal opravit příkop a hradby Bagdádu a na hradby postavit obléhací stroje.

Mongolové se znovu vrátili, aby táhli na Irbil. Tamější obyvatelé byli zděšeni. Emír Arslan-tegin se se spořádaným vojskem postavil za městem a očekával jejich příchod. Když se to Mongolové dozvěděli, obrátili se odtamtud k Dakúku a do bagdádských krajů, vraždili, plenili a odvlékali zajatce. Šaraf ad-Dín Ikbál Šírází (?), kazatel, povzbuzoval lid ke svaté válce, až lid vytáhl.¹⁰ Velitelem vojska byl Džamál ad-Dín Kuš-Temür a u Džabal Hamrínu se vojska setkala.

Chalífa al-Mustansir vyšel z Bagdádu, svolal urozené i prosté a promluvil k lidu: „Ze všech stran a končin táhnou na naši zemi útočníci a nepřátelé víry, a já k jejich odražení nemám nic než tento meč. Jsem odhodlán vytáhnout proti nim do boje osobně.“ Vládci a emírové odpověděli: „Chalífa se nemusí namáhat, půjdeme my, jeho služebníci.“ Všichni vytáhli a bojovali srdnatě. Mongolové se od Džabal Hamrínu obrátili na útěk; chalífovi Turci a gulámové je pronásledovali, mnoho Mongolů pobili a zajatce z Irbilu a Dakúku osvobodili. V pátek desátého džumádá al-áchira roku 640 (5. prosince 1242) zemřel velitel věřících al-Mustansir bi-lláh a na jeho místo nastoupil jako chalífa jeho syn al-Musta‘sim bi-lláh. A tolik o tom.

Dějiny sultánů

V Rúmu vládl sultán ’Izz ad-Dín a jeho bratr Rukn ad-Dín se odebral do služeb ke dvoru Kaana. Po nastolení Möngke-kaana dali sultánství jemu a jeho bratra sesadili.¹¹

V Mosulu byl sultánem Badr ad-Dín Lu’lu’ a jeho moc byla na vrcholu slávy. Poslal vyslance, aby vzdal hold Kaanovu dvoru, a když Möngke-kaan usedl na trůn, propustil vyslance s velkými poctami, projevil sultánu Badr ad-Dínu Lu’lu’ovi svou přízeň a poslal mu jarlyk a pajzu.¹² V těchto letech dobyl sultán Badr ad-Dín Nusajbín.

V Egyptě byl sultánem al-Malik as-Sálih Nadžm ad-Dín Ajjúb, syn al-Kámila, syna al-’Ádila. Trpěl chronickou nemocí a ustavičně válčil s Franky […].¹³

V Kermánu byl sultánem Rukn ad-Dín; věnoval se spravedlnosti a nestrannosti a žádná neobvyklá událost se nepřihodila.

V Sístánu byl malikem Šams ad-Dín Kurt.¹⁴

Dějiny králů a atabegů

V Mázandaránu […].

V Dijár Bakru a Sýrii ustanovili roku 639 (1241/1242) sajjida Tádž ad-Dína Muhammada Salábu (?) místodržitelem Irbilu. Téhož roku požádal Berke-chán, syn Dauletšáhův, jeden z emírů sultána Džalál ad-Dína, který velel zbytkům poraženého chvárezmského vojska,¹⁵ o ruku dcery al-Malika al-’Ádila, matky vládce Aleppa. Ona však dala posla zostudit. Berke-chán sebral vojsko a vtrhl do jejich země. Aleppské vojsko vytáhlo a svedlo s ním bitvu u Manbidže. Chvárezmci Aleppské porazili, vraždili, plenili a odvedli zajatce. Potom vládce Aleppa a vládce Himsu společně bojovali s Chvárezmci a žádná strana nebyla poražena.¹⁶

Téhož roku se někteří Chvárezmci, kteří byli v Kermánu (?), spojili v ’Áně s ostatními a Berke-chánův syn Muhammad přišel do Bagdádu do služeb chalífy a byl přijat do družiny Mudžáhid ad-Dína Ajbeka, davátdára.¹⁷ Roku 640 (1242/1243) vypukla opět válka mezi Chvárezmci a Aleppskými. Chvárezmci byli poraženi, zanechali tam ženy, děti, koně a dobytek a Aleppští získali velkou kořist.

Roku 642 (1244/1245) přitáhlo mongolské vojsko znovu do Dijár Bakru a k Chábúru, dobylo Harrán a Ruhu a Mardín získalo smírem. Šiháb ad-Dín Ghází utekl do Egypta, usadil se tam a nabyl opory.

Ve Fársu vládl atabeg Abú Bakr a zabýval se udržováním pořádku a spořádáním vojska.