Knihovna · Dějiny Toluj-chána a Güjük-chána

Část druhá dějin Güjük-chána: o dějinách a příbězích doby jeho panování, o podobě trůnu, chatun, princů a emírů ve chvíli, kdy usedl na chánský stolec, zmínka o bitvách, které svedl, a o vítězstvích, jichž se mu dostalo, a úvod k jeho nastolení

Úvod

Když Ögedej-kaan zemřel, jeho nejstarší syn Güjük-chán se ještě nevrátil z tažení do Kipčaku¹ a brzy nato zemřela i Möge-chatun. Töregene-chatun, matka starších synů, tedy jemnými úskoky vzala říši do svých rukou bez porady se staršími i mladšími příbuznými. Srdce příbuzných a emírů si získávala nejrůznějšími dary a pozornostmi, až se všichni přiklonili na její stranu a podřídili se její vládě. Čingaj a ostatní Kaanovi náměstci a vezíři zůstali ve svých úřadech a místodržitelé v krajích na svých místech podle zavedeného pořádku.

Protože se však za Kaanova života na některé lidi hněvala a v srdci proti nim chovala zášť, chtěla se nyní, když se stala neomezenou vládkyní, každému z nich odplatit. Měla komornou jménem Fátima, kterou při dobývání Chorásánu přivedli z Mašhadu v Túsu. Byla neobyčejně bystrá a schopná, těšila se chatunině důvěře a byla zasvěcena do jejích tajemství. Velmožové z různých krajů si ji brali za prostřednici ve svých důležitých záležitostech. Na radu této komorné chatun sesazovala emíry a hodnostáře říše, kteří byli za Kaanovy doby dosazeni do vysokých úřadů, a na jejich místa dosazovala skupinu nevzdělanců.

Chtěli zatknout Čingaje, který byl Kaanovým velkým vezírem. Ten se to dozvěděl, uprchl ke Kötenovi² a vyhledal jeho ochranu. Fátima chovala starou nevraživost k Mahmúdu Jalavačovi, kterého Kaan jmenoval správcem dívánu.³ Vyčkala příležitosti a na jeho místo jmenovala člověka jménem Abdarrahmán. S ním poslala jako elčiho Okala-korčiho,⁴ aby Jalavače i s jeho nökery zatkli a přivedli. Když vyslanci dorazili, Jalavač se tvářil vlídně, prokazoval jim všechny projevy pocty a úcty a dva dny je laskavě zaměstnával. Říkal: „Dnes si připijme na rozloučenou⁵ a zítra ráno vyslechneme znění jarlyku.“ Potají se přitom chystal k útěku.

Okal-korči nařídil, aby ho jeho nökeři zajali a spoutali. Jalavač je však poučil: „Křičte na mě a naříkejte: ‚Jsme Jalavačovi žalobci,⁶ proč jste nás zatkli a spoutali? Takový den jsme si vyprošovali od Boha na modlitbách!‘“ Třetí noci Jalavač vyslance pozval k vínu, úplně je opil a uspal a s několika jezdci uprchl ke Kötenovi, čímž unikl jejich zlobě. Jalavač i Čingaj tak učinili z Kötenova dvora své útočiště a těšili se jeho přízni. Druhý den, když se Okal-korči dozvěděl o Jalavačově útěku, propustil jeho nökery z pout a vydal se za ním. Když dorazil ke Kötenovi, předložil rozkaz jeho matky, aby Jalavače zajali a přivedli; a v patách za ním přijel v téže věci ještě další vyslanec. Köten řekl: „Vyřiďte mé matce: Když se ptáček před spáry sokola skryje do trnitého keře, najde ochranu před útokem nepřítele. Když se tihle uchýlili k nám, bylo by proti šlechetnosti poslat je zpět. Brzy se bude konat kurultaj; vezmu je s sebou tam, v přítomnosti příbuzných a emírů se jejich vina vyšetří a dostanou trest a pokárání, jaké si zaslouží.“

Chatun mu několikrát posílala vyslance a Köten se pokaždé vymlouval stejně. Když emír Mas‘úd-beg, správce zemí Turkestánu a Mávará an-nahru, viděl, jak se věci mají, nepovažoval za rozumné zůstat ve své provincii a spěšně se odebral ke dvoru Batuovu. Kara-ogul a z Čagatajových chatun Organa-chatun⁷ a další poslali spolu s emírem Arghun-akou vyslance Kurnakaje (?), aby v Chorásánu zatkli Körgüze. Když emír Arghun Körgüze přivedl a ten byl podle jasy popraven, poslali Arghuna do Chorásánu jako jeho nástupce.⁸

V tomto bezvládí a zmatku rozesílal každý vyslance do všech stran a poukázky a převody na daňové příjmy se jen hrnuly.⁹ Každý v krajích hledal nějakého prostředníka, držel se jeho ochrany a každý se nějak chytal cizí záštity – s výjimkou Sorchachtani-beki a jejích synů, kteří pevně kráčeli cestou jasy a ani o vlas se neodchýlili od velkého jusunu.¹⁰

Töregene-chatun rozeslala vyslance na východ i na západ světa, aby povolali prince a Čagatajovy potomky, emíry pravého i levého křídla vojska, sultány, krále, velmože a hodnostáře, a pozvala je na kurultaj. Protože pole bylo mezitím ještě volné a Güjük-chán dosud nedorazil, chtěl se Čingischánův bratr Otčigin-noján¹¹ zmocnit trůnu násilím a přesilou a s tímto úmyslem vytáhl s velkým vojskem a výzbrojí ke Kaanově ordě. Celé vojsko i ulus se tím rozrušily. Töregene-chatun mu poslala vyslance se vzkazem: „Jsme tvé snachy¹² a spoléháme na tebe. Co má znamenat, že přicházíš s vojskem a výzbrojí? Celý ulus i vojsko jsou znepokojeni.“ Otčiginova syna Obatiho (?), který byl ve službách Kaana, poslala k otci zpět spolu s Mengli-ogulem, vnukem [mezera v textu], a s lidmi a průvodci, které měl. Otčigin svého úmyslu litoval a vymlouval se, že přišel kvůli té smutné události, aby vyjádřil soustrast. Mezitím přišla zpráva, že Güjük-chán dorazil do své ordy na břehu Emilu;¹³ Otčiginova lítost se tím ještě zvětšila a vrátil se do svého sídla a jurtu.

Zkrátka, téměř pět let byl chánský trůn pod vládou Töregene-chatun, její rozkazy platily po celé říši a všechny velmože vyvedla z míry. Protože se kurultaj nekonal, nedocházelo ani k tomu, aby se princové dostavili a shromáždili. A když Güjük-chán dorazil k matce, do záležitostí říše se vůbec nepouštěl a Töregene-chatun dál vykonávala vládu až do doby, kdy byla kaanská hodnost potvrzena jejímu synovi.¹⁴ Za dva tři měsíce nato Töregene-chatun zemřela.

Jeden alid ze Samarkandu jménem Šíra (?), číšník Kadakův,¹⁵ obvinil Fátimu-chatun, že Kötena očarovala a tím mu přivodila nemoc. Když se Kötenova nemoc zhoršila, poslal vyslance ke svému bratru Güjük-chánovi se vzkazem, že nemoc ho přemohla v důsledku Fátimina čarodějnictví, a kdyby se mu něco stalo, ať na ní požaduje odvetu.¹⁶ Vzápětí přišla zpráva o Kötenově smrti. Čingaj, který opět nabyl moci, ten vzkaz a obvinění znovu oživil. Když Güjük-chán usedl na trůn, byla Fátima jako první postavena před jarghu.¹⁷ Když se po bití holí a mučení přiznala, zašili jí horní i dolní tělní otvory, zabalili ji do plsti a hodili do vody; a její přívrženci se ocitli v nebezpečí záhuby.

Po smrti Güjük-chánově pak Alí-chodža z Emilu obvinil téhož alida Šíru ze stejného zločinu a řekl, že očarovává Chodžu-ogula.

Šíra byl uvržen do pout. Mrzačením a nejrůznějšími nesplnitelnými požadavky byl dohnán k tomu, že si zoufal nad svým životem, a když ho drželi ve vazbě, přiznal se i on k vině, které se nedopustil. I jeho hodili do vody a jeho ženy a děti sťali mečem. Když se pak chánský trůn šťastně a pod příznivou hvězdou poctil nastolením Möngke-kaana, byl Berikütaj (?) dosazen na hranici u Bišbaliku.¹⁸ V době, kdy přivedli Chodžu, poslal [ten] vyslance pro Alího Chodžu, který se stal jedním z jeho důvěrníků.¹⁹ Kdosi jiný jej obvinil z téhož zločinu a Möngke-kaan nařídil, aby ho bili zleva i zprava, dokud nebyly rozdrceny všechny údy jeho těla. Na tu muku zemřel a jeho ženy a děti upadly do potupy zajetí.

Když jsi učinil zlo, nebuď si jist před pohromou, neboť přírodě je dáno, aby odplácela.

To byla trocha zpráv o osudech Töregene-chatun a její komornice, jak zde byly vylíčeny. Nyní začneme a podrobně vyložíme příběhy o nastolení Güjük-chána, dá-li Bůh Nejvyšší.

Příběh o nastolení Güjük-chána na chánský trůn

Ögedej-kaan si za svého života vyvolil za následníka a zástupce svého třetího syna Kočüa, kterého mu porodila Töregene-chatun. Ten však zemřel ještě za Kaanova života. Protože ho Kaan miloval nade všechny, vychovával ve své ordě jeho nejstaršího syna Širemüna, který byl nesmírně nadaný a rozumný, a nařídil, aby byl následníkem a jeho zástupcem. Téhož roku, kdy se chystal rozloučit se životem, poslal vyslance, aby povolali Güjüka. Güjük se podle rozkazu vracel, ale ještě před jeho příchodem dolehl neodvratný osud a nedal otci a synovi tolik času, aby se jejich oči potěšily vzájemným pohledem. Když Güjük-chánovi o té události dali zprávu, pospíšil si, až dorazil k Emilu, a odtud zamířil do otcovy ordy.²⁰ Jeho příchodem byly zmařeny naděje těch, kdo po moci bažili.

Vyslanci (elči) se vypravili do všech končin a krajů říše, do nejvzdálenějších i nejbližších zemí, aby povolali a pozvali prince, emíry, sultány, vládce a písaře. Každý z nich se proto na uposlechnutí rozkazu vydal ze svých sídel a domovin. Když nastalo jaro roku koně (1246), jež připadlo na rabí‘ al-áchir roku 643,²¹ přibyli princové a emírové pravého i levého křídla, každý se svou družinou a stoupenci, a shromáždili se v místě Köke-na’ur.²² Jen Batu, který na ně z jakési příčiny zanevřel, se omluvil slabým zdravím a bolestmi nohou a nepřijel. Dříve než všichni ostatní dorazila Sorchachtani-beki se svými syny, vystrojená všemožnou nádherou a s velkou okázalostí. Z východu přišel Otčigin s osmdesáti syny, Elčitaj a další strýcové a bratranci.²³ Z Čagatajovy ordy přijeli Kara-Hülegü, Jesü-Möngke, Büri, Bajdar, Jesün-toka a další Čagatajovi synové, vnuci a synovci. Z Džučiho ordy poslal Batu své bratry Ordu, Šibana, Berkeho, Berkečara, Tanguta a Toka-Temüra. V průvodu princů přišli nojáni a velcí vážení emírové, kteří k tomu či onomu místu náleželi. Z Chitaje přišli emírové a správci úřadů. Z Turkestánu a Mávará an-nahru přišel emír Mas‘úd-beg a spolu s ním přední muži oněch krajů. Z Chorásánu přišel emír Arghun a v jeho doprovodu tamní emírové a vážení muži, a také z Iráku, Luristánu, Ázerbájdžánu a Širvánu. Z Rúmu přišel sultán Rukn ad-Dín, z Gruzie oba Davidové, z Aleppa bratr tamního vládce, z Mosulu vyslanec sultána Badr ad-Dína Lu’lu’a a z Bagdádu, sídla chalífátu, nejvyšší soudce Fachr ad-Dín. Dále přišli vyslanci Franků, Fársu a Kermánu.²⁴ Od Alá ad-Dína, pána Alamútu, přišli muhtašamové Kuhistánu Šiháb ad-Dín a Šams ad-Dín.²⁵ Celé toto shromáždění přineslo tolik dávek a darů, kolik slušelo tak vznešenému dvoru. Pro ně bylo připraveno na dva tisíce stanů. Pro množství lidu nezbylo v okolí ordy místo k utáboření, jídlo a pití nesmírně zdražilo, až nebylo k sehnání.

Princové a emírové o chánské hodnosti řekli: „Köten, jehož Čingischán ustanovil kaanem po Kaanově smrti, je poněkud churav. Töregene-chatun je nakloněna Güjükovi a Širemün, ustanovený Kaanův dědic, dosud nedospěl. Nejlepší tedy bude, abychom ustanovili Güjük-chána, který je Kaanovým nejstarším synem.“ Güjük byl proslulý svou rázností a mocí, Töregene-chatun mu byla nakloněna a většina emírů s ní souhlasila. Po rozpravě se tedy shodli na jeho nastolení. On však, jak je obyčejem, odmítal, odkazoval na toho či onoho prince a vymlouval se na nemoc a chatrné zdraví. Po naléhání emírů řekl: „Přijmu to pod podmínkou, že napříště bude kaanská hodnost vyhrazena mému rodu (uruk).“ Všichni jednomyslně vydali písemný závazek (močalka): „Dokud z tvého potomstva zbude byť jen kus masa, který by pes nepozřel, ani kdyby byl zabalen do tuku, a kráva nepozřela, ani kdyby byl zabalen do trávy, nedáme chánskou hodnost nikomu jinému.“²⁶

Poté šamani vykonali své obřady (kamlamiši) a všichni princové smekli čepice, rozvázali opasky a posadili ho na chánský trůn. Stalo se tak v roce morin-jil, to jest v roce koně, v měsíci rabí‘ al-áchir roku 643. Všichni podle zvyklosti pozvedli poháry a celý týden hodovali. Když skončili, rozdal chatunám, princům a emírům tumenů, tisíců, setnin a desítek velké bohatství. Potom se pustili do uspořádání záležitostí a potřeb říše.

Nejprve projednali v soudním řízení (jargu) věc Fátimy-chatun. Za druhé se ujali Otčiginovy záležitosti a podrobně ji vyšetřili.²⁷ Vyšetřování té choulostivé věci vyžadovalo naprostou důkladnost a ne každý směl být do ní zasvěcen. Vyšetřovali ji proto Möngke-kaan a Orda a nikomu jinému do ní nedovolili vstoupit. Po skončení řízení byla skupina jeho emírů popravena podle jasy.

Kara-ogul byl Čagatajovým nástupcem, kdežto Jesü-Möngkemu, jenž byl Čagatajovým vlastním synem, nebyl přístup [k vládě] dopřán. Güjük-chán mu byl přítelem, a proto prohlásil: „Jak může být vnuk dědicem, když žije syn?“ Čagatajovo místo pak svěřil Jesü-Möngkemu a posílil jeho moc v těch záležitostech.²⁸

Po Kaanově smrti se každý z princů dopouštěl nemírných kroků: vystavovali poukázky na provincie a každému udělovali pajzy.²⁹ Güjük je z toho volal k odpovědnosti. Protože to bylo proti obyčeji (josun) a řádu (jasak), byli zahanbeni a hanbou klopili hlavy. Každý z nich odevzdával své pajzy a jarlyky a kladl je před něj, jako by se na nich naplnilo: „Čti svou knihu, dnes sám sobě postačíš za počtáře.“³⁰ Sorchachtani-beki a její synové však měli čistý štít a mohli nosit hlavu vztyčenou, neboť jim nebylo možné vytknout žádné porušení jasy. Když Güjük-chán mluvil s ostatními, dával jejich chování za příklad, chválil je a ostatními pohrdal. Všechny otcovy jasy potvrdil v plném rozsahu. Nařídil, aby každý jarlyk opatřený Kaanovou červenou pečetí (al-tamga) byl znovu podepsán a vystaven, aniž by se mu musel předkládat.³¹

Poté určil vojska do různých stran a končin a vypravil je. Sübedeje-bahádura a Čagana-nojána vyslal s velkými vojsky k hranicím Chitaje a do krajů Mandží. Eldžigideje určil s vojskem na západ. Nařídil, aby se z vojsk, která jsou v íránské zemi, přidali k tažení z Tádžiků dva muži z každých deseti a aby, počínaje ismá‘ílity, podrobili vzbouřené provincie.³² Sám měl v úmyslu vytáhnout za nimi. Všechna tamní vojska a poddané (il) svěřil Eldžigidejovi. Zvlášť mu pak přidělil (tusamiši) záležitosti Rúmu, Gruzie, Mosulu, Aleppa a Dijár Bakru, aby se do nich nikdo jiný nevměšoval a aby se mu místní vládci zodpovídali z tamních daní.

Abdarrahmána, jejž Töregene-chatun poslala jako správce zemí Chitaje, dal popravit podle jasy. Země Chitaje svěřil sáhibovi Jalavačovi, Turkestán a Mávará an-nahr emíru Mas‘údu-begovi a Chorásán, Irák, Ázerbájdžán, Širván, Luristán, Kermán, Gruzii a pomezí Indie emíru Arghun-akovi.³³ Všem emírům a vládcům, kteří k tomu či onomu z nich náleželi, udělil jarlyky a pajzy a správa byla svěřena jim. Rúmský sultanát dal sultánu Rukn ad-Dínovi a jeho bratra sesadil.³⁴ Davida, syna Kyz-malik, podřídil druhému Davidovi.³⁵ Ústy bagdádského vyslance poslal chalífovi hrozby a výstrahy kvůli stížnosti, kterou na ně vznesl Širemün, syn Čormagunův.³⁶ Stejně tak dal s veškerou příkrostí odpovědět na přípis, který přinesli vyslanci z Alamútu. Čingaje zahrnul přízní a udělil mu úřad vezíra. Všichni velmoži z [různých] krajů se pak vrátili domů. Chvála Bohu, Pánu světů.

Příběh o konci vlády Güjük-chána, o jeho štědrosti a velkorysosti, o jeho výpravě k Emilu a o jeho smrti v okolí Samarkandu

Kadak, který vyznával Ježíšovo náboženství, byl od Güjük-chánova dětství při něm jako jeho atabeg (vychovatel), a tak se ten ráz vtiskl do jeho povahy.³⁷ Později to podpořil i Čingaj, a proto [Güjük] vždy upřednostňoval kněze a křesťany a projevoval jim přízeň. Když se ta pověst rozšířila, začali k jeho dvoru přicházet kněží ze Sýrie, Rúmu, země Ásů a Rusi. Protože při něm byli Kadak a Čingaj, nebyl prost odporu k islámskému náboženství. Za jeho vlády se věc křesťanů povznesla a žádný muslim se neodvážil promluvit proti nim nahlas.

Güjük-chán chtěl, aby pověst jeho štědrosti předčila pověst jeho otce, a proto zacházel v obdarovávání do krajnosti. Nařídil, aby zboží obchodníků, kteří přišli ze všech stran, oceňovali tak, jak bylo zvykem za Kaanovy doby, a vyplácel za ně peníze. Jednou to vyneslo přes sedmdesát tisíc bališů, na něž byly vystaveny poukázky na provincie. Zboží ze všech krajin bylo navršeno do hor tak vysokých, že je bylo obtížné převážet a dopravovat. Velmoži říše mu ten stav předložili a on řekl: „Hlídat to je obtíž a užitek z toho žádný. Rozdělte to mezi vojsko a přítomné.“ Celé dny to rozdělovali a obdarovali všechen lid (il), a ještě mnoho zbylo. Tehdy nařídil, aby to rozchvátali.

Toho roku přezimoval (kyšlamiši) na tom místě. Když nastal nový rok, řekl: „Podnebí Emilu se hodí k mé povaze a tamní voda prospívá mé nemoci.“ Vypravil se odtud a s co největší mocí a okázalostí zamířil do západních zemí. Kdekoli přišel k nějakému osevu nebo potkal na cestě hlouček lidí, nařídil, aby jim dali tolik bališů a šatů, že se vymanili z ponížení chudoby.

Sorchachtani-beki byla rozumná a nesmírně bystrá chatun, a proto pochopila, že jeho spěch na tuto výpravu není prost úskoku. Tajně poslala k Batuovi posla se vzkazem: „Buď připraven, neboť Güjük-chán se chystá s velkým vojskem do těch končin.“ Batu jí byl vděčen a chystal se k boji s ním. Güjük-chán dorazil do okolí Samarkandu, odkud je do Bišbaliku týden cesty. Tam jej dostihla smrt, jak mu byla souzena, a nedala mu tolik času, aby z toho místa učinil jediný krok dál. V … [mezera v textu] zemřel.³⁸ Jeho vláda trvala jeden rok. Kéž se pádišáh islámu po mnoho let těší z dlouhého života, mládí a štěstí!³⁹

Po Güjük-chánově smrti uzavřeli cesty a byl vydán jasak, aby se každý utábořil tam, kam právě dorazil, ať v obydlené krajině, či v pustině.

Na rozkaz Ogul-Kajmyš převezli Güjük-chánovy ostatky k řece Emil, kde byla jeho orda. Sorchachtani-beki jí, jak je zvykem, poslala rady a slova útěchy a k tomu šat a bokták.⁴⁰ Batu jí rovněž tímto způsobem projevoval přízeň a laskavost a vzkazoval: „Ať Ogul-Kajmyš vyřizuje záležitosti říše tak jako dosud, s radou Čingaje a velmožů, a nenechává je ladem. Mně samotnému pro slabost, stáří a bolest nohou není možné se pohnout, a vy, mladší bratři (ini), jste všichni tam, tak se postarejte o to, co je třeba.“⁴¹ A ačkoli se tehdy nedělo nic jiného než obchody s kupci, Ogul-Kajmyš trávila většinu času v ústraní s kamy a zaměstnávala se jejich blouzněním a pověrami.

Chodža a Naku si proti své matce zřídili dva vlastní dvory, takže na jednom místě byly tři dvory vládců. Z jiných stran vydávali princové podle vlastní libosti listiny a rozkazy. Kvůli neshodám mezi matkou, syny a ostatními a kvůli rozdílným názorům a rozhodnutím se věci vymkly z kontroly. Emír Čingaj byl ve všech věcech bezradný, neboť nikdo z nich nedbal jeho slov a rad. Z jejich příbuzných jim Sorchachtani-beki posílala napomenutí a rady, synové si však z dětinskosti vedli svévolně a s oporou Jesü-Möngkeho⁴² vedli záležitosti bez ladu a skladu, dokud nebyla chánská hodnost svěřena Möngke-kaanovi a záležitosti všeho lidu se nesrovnaly do řádu.

Tak zní příběh Güjük-chána, jak byl sepsán.