Knihovna · Čingischán · Turkické a mongolské kmeny

Kapitola čtvrtá, část druhá: Mongolové-Nirun

[Druhá část čtvrté kapitoly Rašídova Úvodu nese nadpis „Popis turkických kmenů, které nazývají Nirun“. Rašíd v ní probírá rody, které odvozovaly svůj původ od Alan Qo'y a jejích synů zplozených ze světla, tedy nejbližší příbuzné Čingischánova rodu. U každého kmene uvádí jeho původ, postoj k Čingischánovi a vynikající emíry a jejich potomky, z nichž mnozí sloužili v Rašídově době v Íránu. Vyprávění, výroky a charakteristiky osob překládáme v úplnosti; holé řady potomků shrnujeme v hranatých závorkách.]

Je to jeden z mongolských kmenů; vzešli z rodu Alan Qo'y, která pocházela z rodu Kurulasů, a Kurulasové jsou větví Mongolů-Dörlükin. Alan Qo'a podle jejich tvrzení a výkladu otěhotněla bez muže ze světla a narodili se jí tři synové. Lidi, kteří jsou z rodu a linie těchto tří synů, nazývají Nirun, to jest „páteř“,¹ a z narážky na páteř je zřejmé, že vzešli ze světla. Tyto kmeny, pocházející z rodu Alan Qo'y a těch tří synů, tvoří tři oddělení.

První oddělení

Jsou to ti, kdo pocházejí z rodu Alan Qo'y až po jejího šestého potomka Qabul-chána. Všechny je z uvedené příčiny nazývají Nirun; a také bratry Qabul-chána, jejich děti a potomky, všechny ty kmeny, nazývají Nirun. Rozdělení jejich větví a kmenů je takové, jak bude uvedeno.

Kmen Qataginů

Tento kmen patří k Nirunům; odvětvili se od nejstaršího syna Alan Qo'y, jehož jméno bylo Buqu-Qatagi.² Za Čingischánových časů se mu postavili na odpor, a proto jich je v každém ulusu mnoho, ačkoli nejsou tak známí a proslulí. Z těch, kdo byli váženi, byl v Čingischánově věku A'uču-bahadur³ předním emírem a náčelníkem; ten se spojil s Bujuruq-chánem, chánem Najmanů. Ostatní přední emírové, kteří byli v jeho době, jsou tito: …

[V obou Berezinových rukopisech je zde mezera.]

Kmen Saldžiutů

Tento kmen se odvětvil od prostředního syna Alan Qo'y, jehož jméno bylo Buqutu-Saldži. Z jejich rodu pochází mnoho emírů; protože však za Čingischánových časů s ním mnoho nepřátelili, velké množství z nich bylo pobito.

V oné době byl z tohoto kmene emír jménem Samuqa. Ačkoli nebyl velitelem vojska, Čingischán mu několikrát svěřil vojsko a posílal ho po nejdůležitějších věcech. Jedna z nich byla tato: jeden z předních vojevůdců Altan-chána od něho i s vojskem odpadl a projevil náklonnost k Čingischánovi. Čingischán určil tohoto Samuqu, aby s vojskem vyrazil a onoho vojevůdce i s jeho vojskem přivedl do jeho služeb. Potom spolu s kitajskými vojsky, která se rovněž podrobila, oblehli město Čung-tu, které nyní nazývají Dajdu,⁴ a zmocnili se majetku, pokladů a velmožů Altan-chána, kteří se tam nacházeli. Ještě několikrát jindy ho Čingischán posílal po nejdůležitějších věcech.

Tento Samuqa se zlobil na každého, kdo ho nazval kozlem, protože jako dítě býval s kozly; a jakkoli tomu bylo, lidé se štítí každého, kdo si s kozlem zahrává. Kvůli tomu se pral se Šigi-Qutuqu-nojanem a skončilo to mezi nimi nenávistí. Potom se usmířili a ustanovili, že nadále slovo „kozel“ nebude vysloveno. Kdosi jiný mu řekl: „Když vyslovíš to jméno – kozel –, něco ti dám.“ A on vlastním jazykem řekl: „Kozel.“ Qutuqu-nojan se o tom případu dozvěděl a řekl: „Na mě ses kvůli tomu všemu zlobil a nepřátelil ses se mnou, a uzavřeli jsme úmluvu, že odteď nebudeme říkat kozel; a ty kvůli mizerné věci říkáš vlastním jazykem kozel – a to snést dokážeš!“ Qutuqu-nojan vytasil šavli a vrhl se na něho; rána dopadla před hrušku sedla, ale jeho nezasáhla. Lidé vstoupili mezi ně a zadrželi je.

V íránské zemi je z tohoto kmene šajch Šüsünči a jeho bratr Baltu-Šüsünči.

Když Čingischán zůstal po otci malý a dva muži z jeho příbuzných, kteří byli v družině jeho otce Jesügej-bahadura, od něho odpadli, a když se k němu potom připojilo několik kmenů Mongolů-Dörlükin a on se jich zmocnil, poradil se s Džamuchou-sečenem a vyslali ke kmenům Qataginů a Saldžiutů posla jménem … Zvyk u nich v oné době byl takový, že se dorozumívali slovy rýmovanými, nesnadno srozumitelnými a v podobě hádanky. Slova, která poslali po poslovi, byla toho druhu. Oni jim nerozuměli a octli se v úzkých. Byl mezi nimi mladík jménem …; ten řekl: „Smysl těch slov je ten, že je mnoho kmenů, jako Qataginové, Tataři a Dörlükinové, kteří s námi nemají žádné pouto, a všichni se s námi stali jednomyslnými přáteli. My, kteří jsme si navzájem příbuzní a pokrevní, spojme se a buďme přáteli.“ Oni nesouhlasili: nabrali z kotle pěnu z polévky, kterou Mongolové vaří z dikobraza a vepře,⁵ tloukli jí toho posla do tváře a se všemožnými hrozbami a posměšky ho poslali zpět.

Z té příčiny nepřátelství a nenávist zesílily, válka a rozbroje mezi nimi se staly trvalými a mnohokrát se spolu bili a potýkali. Nakonec zvítězil Čingischán a pobil jich nesčetně; a ačkoli jich bylo mnoho, zůstalo jich málo. Ti, kdo zůstali, se všichni, protože byli příbuzní, podrobili a stali se otroky a někteří se poddali jiným mongolským kmenům. Tomuto kmeni nezůstal k Čingischánovi žádný stupeň příbuzenství, kromě toho, že Čingischán přikázal: „Dívky od nich berte a (své) jim dávejte, protože mají cestu příbuzenství,“ aby byli odlišeni od ostatních mongolských kmenů.

Kmen Tajčiutů

Tyto kmeny Tajčiutů⁶ se rozrostly v množství větví a pokolení. Jejich kořen a původ je takový: Qajdu-chán měl tři syny. Jméno nejstaršího bylo Baj-Šingqor a od něho pochází větev Čingischánových předků. Jméno třetího bylo Ča'udžin; z jeho rodu jsou dva kmeny, Harikanové a Sančiuti. Jméno prostředního syna bylo Čaraqa-lingqum a od něho se odvětvily všechny kmeny Tajčiutů.

V některých opisech mongolských letopisů se vypráví, že kmen Tajčiutů vděčí za svůj vznik druhému synovi Dutum-Menena jménem Način a že se od něho rozvětvil. V „Altan debteru“,⁷ který byl vždy chován v chánské pokladnici v rukou předních emírů, je však kriticky prozkoumáno a jasně a určitě napsáno, že Tajčiuti vzešli od Čaraqa-lingquma, syna Qajdu-chánova, a na žádném místě se nezmiňuje jejich původ od Načina. Je tam jen to, že Način uchránil svého bratra Qajdua před Džalajiry, vyšel spolu s ním pryč a usadil se na řece Ononu. Z té příčiny je toto podání pravdivější.

Protože kmeny Tajčiutů byly početné, je možné, že se Načinovy děti s nimi smísily a dostaly jejich jméno. To je nejpravděpodobnější; kdyby tomu tak nebylo, zmínka o jeho dětech by se objevila na nějakém místě. Čaraqa-lingqum je čínské jméno a přízvisko: lingqum znamená „přední emír“; Mongolové, kteří slovo lingqum neznají, říkají lingqu.

Když Čaraqa-lingqumovi zemřel bratr Baj-Šingqor, pojal jeho chatun, která byla matkou Tumbinaj-qa'ana, a měl s ní dva syny: jednoho Köndü-čino, druhého Ulukčin-čino. Se ženou, kterou měl sám, měl další děti; jeden z nich zaujal otcovo místo a proslavil se, jménem Sorqaduqtu-čino.⁸ Byl vrstevníkem Tumbinaj-chána; jeho syn a nástupce byl Hambaqaj-qa'an, vrstevník Qabul-chána, a syn a nástupce Hambaqaj-qa'ana byl Qada'an-tajši, vrstevník Bartan-bahadura. V tom čase byli všichni příbuzní spolu sjednoceni.

Protože kmen Tatarů byl poddán čínskému padišáhovi, Tataři Hambaqaj-qa'ana znenadání zajali a poslali kitajskému Altan-chánovi, aby ho přibil na dřevěného osla a zahubil.⁹ Z Qabul-chánových dětí Qutula-qa'an vytáhl na odplatu za něho válkou na Kitaj a mnoho z nich pobil. Potom se za časů Jesügej-bahadura ty tajčiutské kmeny rozmnožily o děti, bratry a bratrance, kteří se narodili, a za Čingischána začaly z příčiny uvedené v dějinách spory a rozbroje; avšak potomci Köndü-čina a Ulukčin-čina se přidali na Čingischánovu stranu. Z těch, kdo v jeho době a za dětí a vnuků Hambaqaj-qa'ana a Qada'an-tajšiho byli známí, byli hlavami a vůdci onoho kmene a stáli v odporu proti Čingischánovi, jsou tito:

Tödö'e byl synem Qada'an-tajšiho; měl syna jménem Džoči-chán. To je jiný, ne onen Džoči-chán, který byl synem Qutuly, držel s Čingischánem a byl starším bratrem Altana. Otec Sodon-nojana ze Suldusů a Džebe z Besutů¹⁰ s ním byli spojeni; vyprávění o nich je podáno v jejich větvích. Utekli od něho a přešli do služeb Čingischánových.

Adal-chán byl z rodu Hambaqaj-qa'ana a žil ve věku Jesügej-bahadura; nekladl odpor ani nepřátelství. Za Čingischánova věku byl jeho syn Tarqutaj-Kiriltuq; slovo kiriltuq znamená „lakomý a závistivý“; protože měl tu vlastnost, dostal toto jméno.¹¹ Položil počátek rozbrojům s Jesügej-bahadurem a s Čingischánem vedl nepřátelství a války.

Quril-bahadur byl z bratranců Tarqutaj-Kiriltuqa, držel s ním a poslouchal ho. Angqu-Ququču byl také z jejich bratranců.

Rodokmen jejich větve a jejich jména jsou zapsány v rodokmenu větve Qajdu-chána; tam je třeba se pozorně podívat, aby se okolnosti jejich větve dobře poznaly a pochopily.

Kmeny z Nirunů i jiné, které byly spojeny s Tajčiuty, tvořily takové společenství: někteří z kmenů Uru'utů a Mangqutů – jejich náčelníci byli Udut a Budut; někteří z kmene Džurjatů – jejich náčelníci byli Ölüg-bahadur, Taghaj, Ulu, Baghuj a Jadaghana. Džamucha se s nimi také pokaždé spojoval a opět odpadal. Dále kmen Ikiresů, kmen Nojakinů, kmen Kurulasů, kmen Ba'arinů, kmen Qataginů a kmen Saldžiutů; tyto kmeny se k nim potom přidávaly a zase odpadávaly.

Čula a Qači'un-beki byli z emírů tajčiutského kmene a byli přáteli, jednomyslní a spojení s Džacha-gambuem, bratrem Ong-chánovým. V době, kdy Ong-chán vystoupil proti Čingischánovi, byli s ním zajedno. Z tohoto kmene je v každém ulusu mnoho emírů a pokolení. V této zemi jsou z těchto kmenů děti Külike-Udačiho: Sükin, Qubaj a Amagan.

Kmeny Harikanů a Sančiutů

Jsou to dva kmeny; vzešly od Ča'udžina, který byl nejmladším synem Qajdu-chána, mladším bratrem Baj-Šingqora a Čaraqa-lingquma, jak bylo vyloženo ve větvi Tajčiutů.¹² Rozdělení těchto dvou větví a některé jejich okolnosti jsou tyto:

První větev: kmen Harikanů. Z tohoto kmene není v íránské zemi nikdo, kdo by byl vážen, znám a proslulý; ale v zemi Mongolů je mnoho lidí z jejich „kosti“ a mnoho velkých mužů z tohoto kmene.

Druhá větev: kmen Sančiutů. Mnoho velkých mužů bylo a je z tohoto kmene, avšak v této říši není s jistotou znám nikdo, kdo by byl vážen a slaven. Za Čingischána, v době, kdy rozděloval emíry a vojsko princům, dal Džočimu z tohoto kmene Möngkedü-nojana; ve věku Batuově velel vojsku. V této době je u Toqtaje¹³ přední emír jménem Čerkes. Pochází z jeho rodu.

Kmen Činosů

Ačkoli jsou z kmene Tajčiutů, za války Čingischána s Tajčiuty drželi s Čingischánem. Tato větev pochází od dvou synů Čaraqa-lingquma, jak bylo vyloženo v jeho větvi: pojal ženu svého bratra a zplodil s ní dva syny; jednomu dal jméno Köndü-čino, druhému Ulukčin-čino. Činos je množné číslo od čino a význam těch dvou zmíněných jmen je „vlk“ a „vlčice“; lidé pocházející z větve těchto dětí se nazývají Činos. Někteří tyto kmeny nazývají také Nukuz; Nukuz se však nazývá i jiný kmen z vlastních Mongolů-Dörlükin. Tento kmen je větví těch, kdo vyšli z Ergene-kunu ve chvíli, kdy kováři roztavili železo, jak bylo zmíněno v předchozím oddílu. Ča'urči, emír tisíce v této říši, byl z jejich rodu. V této říši není z této větve znám nikdo, kdo by byl vážen.

Kmeny Nojakinů, Uru'utů a Mangqutů

Z devíti synů Tumbinaj-chána se nejstarší jmenoval Čaqsu. Od jeho dětí vyrůstají tři větve: jednu nazývají kmen Nojakinů, druhou kmen Uru'utů a třetí kmen Mangqutů.¹⁴ Kmeny Nojakinů a Uru'utů byly za Čingischánových časů zajedno s kmenem Tajčiutů a vedly s Čingischánem nepřátelství a spory. Z těch kmenů nyní v této říši není nikdo. Ve věku Čingischánově byli hlavami kmene Uru'utů, pokud je známo, Udut a Budut, kteří stáli v odporu. Z vážených emírů ve službách Čingischánových byl Džedej-nojan;¹⁵ o něm pohovoříme v dějinách Čingischánových. O onom kmeni Nojakinů není (více) známo.

Kmen Mangqutů byl rovněž většinou spolu s kmenem Uru'utů na straně Tajčiutů. Jediný Qujildar-sečen, který se připojil k Čingischánovi se svou čeledí a stoupenci, prokázal mnoho služeb, jak bude zvlášť vyloženo; Čingischán ho nazýval svým andou.

Z kmene Mangqutů byli tehdy ještě tři bratři, kteří měli v úmyslu spojit se s kmenem Tajčiutů. Nejmladší bratr jim řekl: „Co zlého jsme od Čingischána viděli, abychom se od něho oddělili a spojili se s jeho nepřáteli?“ Rozpálili se na něho a rozhněvali: nejstarší bratr ho střelil šípem do pasu, druhý bratr a všichni nökeři do něho stříleli z luků a zabili ho, a jeho dům, děti, čeleď a služebníky všechny rozchvátili. Měl malého syna, ještě kojence, od ženy, kterou si vzal z kmene Bargutů; ten kmen sídlil blízko oněch končin. Příbuzní té ženy odnesli děcko do svého obydlí. Jeho strýcové se vypravili, aby zahubili i jeho, ale oni dítě ukryli ve vlně. Strýcové ho hledali tak usilovně, že bodali do vlny oštěpy; Nejvyšší Stvořitel ho však zachoval a nic zlého se mu nestalo. Po nějaké době pojali podezření, že dítě je u nich, a vypravili se proti němu podruhé. Ti je ukryli pod kotlem. Protože mu byl souzen dlouhý život, nenašli ho.

Po několika letech, když Nejvyšší Stvořitel dal Čingischánovi sílu, takže oslabil kmen Tajčiutů i jiné kmeny, které je poslouchaly a byly jim poddány, přinesl kmen Bargutů to dítě, které chránili a kterému dali jméno Džedej, do služeb Čingischánovi a odevzdal mu je. Čingischán jim projevil laskavost a přízeň a tomu děcku náklonnost. Když vyrostl, stal se předním emírem a jmenoval se Džedej-nojan. Když Čingischán docela podrobil kmen Tajčiutů a kmeny Uru'utů a Mangqutů se po utrpěných škodách a oslabení poddaly, přikázal většinu z nich pobít a zbytek do posledního dal Džedej-nojanovi do otroctví. Ačkoli to byli jeho příbuzní, stali se z rozkazu jeho otroky, a dodnes je uruutské a manggutské vojsko otroky rodu Džedej-nojana. Byl z předních emírů pravého křídla a stále byl v Čingischánově družině a službě; za Ögedej-qa'ana byl ještě naživu a byl v družině Sorqaqtani-beki a dětí Toluj-chána. Potom za Kublaj-qa'ana velel na jeho místě jeho vnuk Mangqudaj.

[Z Mangqudajova rodu byl v Íránu otec Qutlug-šáh-nojana, emír tisíce kmene Mangqutů, a jeho bratr Olqutu-qorči, velitel stráže a později i emír tümenu Qara'unasů, jehož syn byl Džaj a Džajův syn Džalál ad-Dín. Mangqudajovými syny byli Qutlug-šáh-nojan, přední emír Padišáha islámu,¹⁶ a Temür-buqa, emír tisíce; měli ještě dva tři bratry, kteří zemřeli. Jejich bratrancem je Murid.]

Příběh o Qujildar-sečenovi

Vyprávění o Qujildar-sečenovi bylo takové: po všechny časy byl zajedno s Čingischánem a prokázal mu mnoho služeb; ten ho nazýval svým andou. V době, kdy se Čingischán vrátil z války s Ong-chánem, odešel k Baldžuně a vyšel odtamtud, čítalo jeho vojsko čtyři tisíce šest set mužů, kteří tvořili jeden pluk a táhli spolu. Z toho počtu bylo dva tisíce tři sta mužů z kmenů Uru'utů a Mangqutů a dva tisíce tři sta mužů Čingischánových z jiných. Z uruutského a manggutského vojska – co bylo Uru'utů, těm velel Kehetej-nojan,¹⁷ co bylo Mangqutů, těm velel Qujildar-sečen.

Z jeho služeb je jedna ta, že v době, kdy Čingischán bojoval, potýkal se a svedl bitvu s Ong-chánem v místě Qaladžin-alat, měl málo přívrženců, kdežto Ong-chán mnoho. Čingischán se zeptal emírů: „Jak naložíme?“ Kehetej-nojan, hlava kmene Uru'utů, zůstal v rozpacích, hladil bičem koňskou hřívu a nic neřekl. Qujildar-sečen řekl:

„Ať padišáh a můj anda ráčí pohlédnout na onen pahorek, který je za nepřítelem a jmenuje se Köjitän. Já tam poženu. Dá-li Bůh cestu a projdu-li skrze nepřítele, vztyčím na tom pahorku svou korouhev; když ji vojsko uvidí, vrhne se tím směrem a nepřítele rozbijeme. Nedá-li Bůh cesty a zemřu-li, nechť se Čingischán postará o mé děti.“

Tak se vrhl vpřed, cesta se mu otevřela a porazil kerejtské vojsko. Toto vyprávění je podrobně zapsáno v dějinách. Po něm zaujal jeho místo jeho syn Möngke-Qaldža. Z jeho rodu byl Mulqar-Qarača, který přišel s Čormaqan-nojanem; z jeho rodu je mnoho ve službách qa'ana. V této říši byli jeho potomky Chalífa a Mekritej. Nürekej-jarquči, který byl emírem a dvořanem za Abaqa-chána a později za Gajchatu-chána, byl také z jejich rodu.

Z kmene Mangqutů byl emír, který stál při Ong-chánovi; jmenoval se Taghaj-Qulqaj a nazývali ho také Taghaj-Kaharin. Slovo kaharin znamená „zloděj a lhář“. U Mongolů je každý, koho nazvou takovým přídomkem, nesmírně uražen; a protože se proslavil pod tak zlým jménem, byl stále zarmoucen.

Příběh o Kehetej-nojanovi

Z kmene Uru'utů byl za Čingischána vážený emír Kehetej-nojan; měl bratra, rovněž předního emíra, jménem Budžar. Tento Kehetej-nojan se stal nesmírně mocným a byl z emírů levého křídla. Z vyprávění o něm je jedno takové: jedné noci měl stráž v Čingischánově ordě. Čingischán měl strašný sen, probudil se a žádal světlo. V ordě byla chatun jménem Ibaqa-beki, dcera Džacha-gambua. Té chatun řekl: „Byl jsem k tobě dobře nakloněn a neviděl jsem od tebe nic zlého ani žádné chyby. Právě teď jsem měl sen a (Pán) mi přikázal, abych tě daroval. Nechovej v srdci zlobu.“ Zavolal: „Kdo je venku?“ Kehetej-nojan, který stál na stráži, odpověděl: „Já.“ Zavolal ho dovnitř a řekl: „Tuto chatun jsem ti daroval: vezmi si ji.“ Kehetej-nojan se nad takovou událostí velmi zalekl, ale Čingischán ho utěšoval a řekl: „Neboj se, mluvím vážně.“ Chatun řekl: „Zanech mi na památku jednoho stolníka a tu a tu zlatou číši, z níž piji kumys.“ Všechno ostatní – ordu, pážata, čeleď, služebnictvo, poklad, stáda koní i dobytka – dal té chatun a ji samu dal Kehetej-nojanovi.

Kmen Dörbenů

Tento kmen patří k Nirunům; jsou blízcí kmeni Ba'arinů a odvětvili se od jednoho kořene.¹⁸ Za Čingischánova věku byli zajedno s tajčiutskými kmeny a kladli mu velký odpor. Z jejich emírů, kteří jsou váženi a proslulí, je Bolad-aqa, který byl ve službách Kublaj-qa'ana jako čingsang a stolník a přišel s poselstvím do této říše.¹⁹ Je to emír vážený a mocný. Jeho otec jménem Jürki byl stolníkem Čingischánovým a byl přidělen k ordě jeho hlavní chatun Börte-fudžin; v císařské tisícovce velel jedné stovce. Děti emíra Bolada jsou ve službách qa'ana. Emír Saruq-qorči, který byl náčelníkem qorčiů, byl také z tohoto kmene. Z tohoto kmene byli v každém věku emírové a přední chatun. Kublaj-qa'an měl z tohoto kmene choť jménem Dörbedžin, matku Hügečiho.

Kmen Ba'arinů

Tento kmen Ba'arinů je blízký kmeni Dörbenů a odvětvil se od jejich kořene; od kmene Ba'arinů se odvětvil také kmen Suqajutů.²⁰ Původně to byli tři bratři a obě zmíněné větve se odvětvily od nich. Z tohoto kmene Ba'arinů byli za Čingischánova věku známí přední emírové.

Jeden se jmenoval Naja'a-nojan. Byl z emírů levého křídla, o stupeň níže než Mukali-govan. Byl to sütü-kersün, to jest člověk podobný správci, ctihodný a hodný místodržitelství. V mládí ho nazývali Naja'a-džusur; džusur znamená „pokrytec a nestyda“. U kmene Ba'arinů je totiž zvykem, že se mnoho oddávají hrubým a hloupým hrám a nemají studu ani bázně. Tento Naja'a-nojan se dožil velmi vysokého věku, žil přes sto let; za Ögedej-qa'ana byl ještě naživu a vyprávěl, že když si Čingischán bral první ženu, jedl pohoštění na jeho svatební hostině, a pamatoval si to.

Byl takový, že za války a sváru Čingischána s Tajčiuty byl jeho otec Širgü'etü-ebügen s tajčiutskými kmeny, on však vyčkával na příležitost, a ze všech jejich princů a náčelníků zajal Ququčua a Tarqutaj-Kiriltuqa a přivedl je do služeb Čingischánovi.²¹ Jeho syny Naju a Alaqa si Čingischán učinil důvěrníky a oba byli stále jeho průvodci.

Alaq-nojan měl syna jménem Kökčü; toho popravili pod záminkou, že … Kökčü měl syna jménem Bajan; ten připadl do podílu Kublaj-qa'anovi. Když Hülegü-chán vytáhl do íránské země, přišel Bajan v jeho službách. Když Kublaj-qa'an poslal s poselstvím k Hülegü-chánovi Sartaqa, syna Sidunova, a Abdarrahmána, vyžádal si Bajana. Sartaq se vrátil a Bajan šel v jeho společnosti, kdežto Abdarrahmán zůstal zde kvůli vyúčtování. Když Bajan přišel do služeb Kublaj-qa'ana, ten ho poctil přízní, dal mu velení nad vojskem, přidělil mu za nökera Uču, vnuka Sübedej-bahadurova, a poslal ho s třiceti tümeny mongolských mužů a osmdesáti tümeny Kitajců do války proti Nankijasu. Šli tam a během sedmi let dobyli celou zemi Nankijas.²² Bajanův syn Toqaj byl v této říši.

Za Čingischána byl z tohoto kmene Ba'arinů také jeden z emírů tisíce pravého křídla jménem Monggol-tergen; měl příbuzného, rovněž emíra tisíce pravého křídla, jménem Qorči-nojan.²³

Kmen Suqajutů, který se od nich odvětvil

Jejich okolnost je taková: nejmladší bratr Ba'arinův – o nichž bylo řečeno, že byli tři bratři – měl v domě dívku. Zalíbila se mu; ve vhodné chvíli na ni vložil ruku a ona otěhotněla. Jeho žena se to dozvěděla, bila dívku a velmi ji trýznila, aby dítě potratila, ale k potratu nedošlo. Když nastal čas porodu, porodila dítě v odlehlé komnatě. Ze strachu před ženou odřízla z manželových kožešin kus soboliny, zabalila do něho dítě a pohodila je do tamaryškového křoví. Šťastnou náhodou chodil jeho otec mezi tamaryškovými keři a zaslechl pláč dítěte. Vzal je, a když poznal svou kožešinu, bezpečně pochopil, že protože dívce nastal čas porodu, je to její plod. Přinesl dítě a odevzdal ho matce, aby je kojila a vychovala. Žena mu neprojevovala laskavost ani žádnou úctu. Děti, které potom od toho syna vzešly, jsou sice Ba'arini, nazývají je však jménem větve Suqajut, protože po mongolsku se tamaryškový prut nazývá suqaj. Nyní je to samostatný kmen a z jejich kosti bylo i je mnoho emírů.

Vypráví se, že Čingischán jistého muže z kmene Ba'arinů propustil jako ongon, tak jako se ongonem činí kůň a jiná zvířata, to jest nikdo nemá právo si ho podrobit, je svobodný a tarchan.²⁴ Ten muž se jmenoval Beki. V ordě sedal výše než všichni, jako princové zaujímal místo po pravé ruce a jeho kůň stával spolu s koněm Čingischánovým. Zestárl nesmírně. Čingischán přikázal, aby se vždy jeden z kmene Suqajutů postavil na všechny čtyři, aby Beki mohl stoupnout nohou na jeho záda a vsednout na koně. Z té příčiny kmen Suqajutů nazývají „Bekiho podkoní“ (aqtači-beki) a také „dolní podkoní“ (döreči-aqtači). Oni se nad tím slovem rozčilují, bouří se a zapírají to, nepřijímají to za své a svádějí to na vtip a žert.

Za Čingischána byli z tohoto kmene dva bratři, oba emírové tisíce levého křídla; jeden se jmenoval Üker-qalči, druhý Quduz-qalči. Z emírů kmene Suqajutů byli bratři jménem Tamuqa-nojan a Qara-nojan.

[Tamuqa měl tři syny: Džangquna, který byl za Hülegü-chána velitelem hlídek (tutqa'ul), Qutu-buqa-nojana, předního a váženého emíra, a Tengne-tutqa'ula; dále byl jeho synem Čoqataj. Následuje výčet jejich potomků; z nich Tengneho synové Baghlaghu, Músá, Qarabagh, Sulajmán, Esen-Temür a Abdal žili v Rašídově době.]

Kmen Barulasů

Z tohoto kmene byl za Čingischánova věku Qubilaj-nojan;²⁵ jeho děti jsou nyní ve službách qa'ana. V této říši byl z jeho rodu Sajghan-Taraqaj. Toho vyslali s Džebem a s velkým vojskem proti Tajang-chánovi v poslední válce. Dva vážení emírové z tohoto kmene přišli do této říše spolu s Tegüderem;²⁶ jmenují se Kökčü-bahadur a … Tento Kökčü-bahadur vynikal rozumem, nadáním a výřečností.

Kmen Hadarginů

Za Čingischánových časů byl jejich hlavou Muqur-Qa'uran.²⁷ Slovo qa'uran znamená „hašteřivý jako pila“; protože se v něm tento význam projevoval, dali mu takové jméno. Měl pod sebou tisícovku kmene Hadarginů a byl z emírů pravého křídla. V poslední době byla větší část toho vojska v Dašt-i Kipčaku s Nogajem. Protože Nogaj a jeho děti zamýšleli odboj, byli rozvráceni, a nyní je jich v té zemi mnoho rozptýleno.²⁸ Bükeri, který byl zde, je vnuk Muqur-Qa'uranův.

Kmen Džurjatů

Tento kmen pochází z rodu sedmého syna Tumbinaj-qa'ana jménem Udur-Bajan; nazývají je Džadžirati.²⁹ Za Čingischánových časů mu kladli velký odpor a vzdor, několikrát se podrobili a opět se spojovali s nepřáteli.

Příběh o Džamuchovi-sečenovi

Z obecně známých náčelníků tohoto kmene byl v oné době Džamucha-sečen. Sečenem ho nazývali proto, že byl nesmírně chytrý a lstivý. Čingischán ho nazýval svým andou, on však vůči němu neustále užíval věrolomnosti, intrik a úskoků a toužil zmocnit se vlády.

Tochtoa-beki, vládce Merkitů, tohoto Džamuchu-sečena oloupil a celý jeho dům a majetek odvezl; nějakou dobu se potuloval s třiceti nökery z družiny. Potom ze slabosti a vyčerpání vzkázal: „Podrobuji se a poddávám svému otci Tochtoa-bekimu, abych mu sloužil.“ Tochtoa-beki svolil a dal mu milost. Přišel k němu do služby a nějaký čas byl v jeho družině. Protože byl nesmírně chytrý a vynalézavý, mluvil stále k emírům Tochtoa-bekiho slovy jinotajnými a mlhavými.

Jednou uviděl, že ptáček vyvedl mladé v trsu trávy, a udělal si tam znamení. Druhého dne tam přijel se skupinou emírů a řekl: „Loni jsem tudy projížděl a v trsu této trávy si křepelka vila hnízdo. Podívejme se, zda si tu i letos svila hnízdo a vyvedla mladé, nebo ne.“ Přistoupil blíž a uviděl, že křepelka z té trávy vylétla a hnízdo s mladými tam měla. Oni tomu jeho vyprávění uvěřili a s údivem říkali: „Tak chytrý a důmyslný, že si od loňska do letoška pamatuje místo v trávě, které viděl při průjezdu, a nemýlí se!“ Podobnými úskoky se postupně prosadil u Tochtoa-bekiho a jeho emírů.

Jednou vymyslel lest. Za časného jitra, když Tochtoa-beki ještě nevstal a jeho strážci dřímali – nebylo zvykem, aby k němu někdo tak časně vcházel –, vešel znenadání se třiceti svými služebníky do stanu Tochtoa-bekiho. Nebyla u něho ani živá duše. Tochtoa se nesmírně polekal a pomyslel si, že (Džamucha) hned udělá, co bude chtít. Džamucha řekl: „Tvoji strážci se těžce provinili a nedbají: proč tě nestřeží? Vešel jsem takhle bez ohlášení, abych zjistil, zda dávají pozor a stojí na stráži, nebo ne.“ Tochtoa-beki dostal strach a pochopil smysl té události. Za takové lsti, záminky a projevené mírnosti ve vysvětlování Tochtoa-beki v té situaci z nesmírné podezíravosti a strachu přísahal a vylil kumys ze zlaté číše, jak je u nich zvykem:

„Dávám ti tvou kibitku, tvůj dům a majetek, a odnynějška ti neučiním nic, co by si žádalo omluvy, ani nic zlého.“

To proto, aby ho Džamucha v té příhodné chvíli nezabil. Tehdy Džamucha prosil za odpuštění za svůj kousek a sloužil, dokud mu Tochtoa nevrátil vše, co mu ze jmění vzal. Pak se opět odebral do svého domu a jurty.

Poté, co mnohokrát utekl od Čingischána, stavěl se mu na odpor a přecházel k jeho nepřátelům, Ong-chánovi a Tajang-chánovi, shromáždilo se jednou množství kmenů Mongolů všeho druhu; pozvedli ho na vládu a dali mu titul gürchán.³⁰ Když Čingischán proti nim vytáhl, pokaždé, kdykoli se na ně obrátil, je porazil. Džamucha viděl, že nemá sílu Čingischánovi odolat, oloupil všechny nökery, kteří ho dosadili na vládu, znovu přišel k Čingischánovi a přidal se k němu, a několikrát se opět stal nepřítelem. Vnesl rozbroj a válku mezi Čingischána a Ong-chána.

Konec jeho věcí byl takový, že utekl, avšak jeho vlastní nökeři ho zajali a vydali Čingischánovu vojsku. Když ho zajali, řekl v přítomnosti poslů, kteří ho vedli: „Můj anda nejprve dá pokyn, a on dobře zná pořádek věcí.“ Když ho přivedli před Čingischána, ten se zeptal: „Když Džamuchu zajali, co říkal?“ Jeho slova mu zopakovali. Čingischán pochopil, nač naráží. Smysl těch slov byl ten: „Když nökeři mě, který jsem byl jejich pánem, zajali a slovo mi nedodrželi, komu pak je dodrží?“ Čingischán přikázal, aby z té skupiny – byli to jeho (Džamuchovi) příbuzní a bratranci v počtu šedesáti mužů – oddělili třicet nökerů, kteří ho zajali, a popravili je; ostatních třicet se podrobilo a poddalo. Jejich náčelník Ölüg-bahadur se stal předním a váženým mužem a prokázal chvályhodné služby.

Protože Čingischán nazýval Džamuchu svým andou, nechtěl ho zabít a daroval ho i s nökery a rodinou svému synovci Eldžigidej-nojanovi,³¹ kterého měl rád. Eldžigidej ho po několika dnech vydal smrti. Vypráví se, že Eldžigidej přikázal oddělovat mu údy jeden od druhého, a on řekl: „Právo je na vaší straně. I já jsem měl v úmyslu, dostane-li se mi od Boha pomoci, vás takto rozdělit po údech. Protože Boží pomoc byla při vás, rozřežte mě rychle.“ Pobízel je, ukazoval jim své klouby, že prý tady řežte, a ani trochu se nebál.

Další náčelníci Džurjatů

Z náčelníků tohoto kmene byli za Čingischána Qaliqudar, Ölüg-bahadur, Baghuj, Jadaghana, Ulu a Taghaj. Protože kladli velký odpor, Čingischán jich mnoho pobil. Z těch několika, kteří zůstali, je nyní v íránské zemi Ir-Temür, stolník a emír tisíce, a jeho bratr Džadžirtaj-Qo'an.

V prvních dobách, kdy byl Čingischán ve válce s kmenem Tajčiutů, šel jeden z příbuzných Džamuchy-sečena jménem Nekudžer do domu Džoči-Tarmaly, který byl z kmene Džalajirů, aby ho vyplenil. Džoči-Tarmala po něm vystřelil šíp a zabil ho; z té příčiny se Džamucha s kmenem Džadžiratů spojil s Tajčiuty a jinými kmeny a začal válku s Čingischánem, jak je vyloženo v dějinách.³²

Rovněž ve věku Čingischánově byl z tohoto kmene přední emír jménem Qušaul; měl bratra jménem Džosuq. V době, kdy Čingischán dobyl zemi Kitaj a Džurčed a chtěl na tamních hranicích postavit vojsko, aby střežilo zemi a obyvatele, ráčil – protože oba byli hbití a stateční muži – vybrat z každé desítky dva muže, sestavit tři tisíce mužů a svěřit jim ty končiny a zemi. Qušaul měl předtím jiné jméno; protože všechna ta vojska byla vybrána z desítek a jemu dána, dali mu toto jméno, odvozené od toho významu.³³

Příběh o lsti vůči Ong-chánovi

V době, kdy byl Čingischán u Baldžuny a sbíral odevšad vojsko, zůstal od něho Džoči-Qasar odloučen. Vojsko Ong-chánovo rozchvátilo jeho dům, majetek, dobytek a služebníky; on s malým počtem lidí utekl, cestou se živil zdechlinami a připojil se k Čingischánovi. Čingischán chtěl Ong-chána ukolébat do bezstarostnosti a poslal mu tajně zprávu jménem Džoči-Qasara ústy jistého Qali'udara z kmene Džurjatů a Ča'urqa-Ilaqana z kmene Urjanchajů – nazývali ho také Ča'ur, to slovo znamená „kývající“, neboť hlava se mu neustále kývala.³⁴ Řekl jim:

„Jménem Džoči-Qasara řekněte: Velmi jsem se snažil jít ve stopách svého staršího bratra Čingischána a spojit se s ním, avšak nenašel jsem jeho stopy a cestu jsem nemohl vydržet. Teď je mým domem les a mou podhlavnicí hroudy. Ráčí-li mi prokázat milost a vrátit mi ženu, dítě, lid a dům, podrobím se a přijdu.“

Když tato slova vyřídili Ong-chánovi, zaradoval se a uvěřil; na stvrzení smlouvy a přísahy pustil trochu krve do kravského rohu a poslal jej po jednom ze svých poslů jménem Itürgen, vypraveném spolu s nimi. Čingischán, jakmile je vypravil na cestu, vedl hned za nimi vojsko a bez ustání šel za nimi dnem i nocí. Když oba poslové s Itürgenem přicházeli, uviděli zdálky Čingischánovu korouhev. Ze strachu, aby Itürgen nepochopil, co se děje, neutekl a nedonesl zprávu, jeden z nich dvou sesedl z koně a s tím, že se mu cosi zachytilo do rozštěpu kopyta, dal otěže koně Itürgenovi do ruky, aby je podržel, zatímco on vyčistí, co se tam zachytilo. Tím Itürgenovi zaměstnal oči a na chvíli ho touto záminkou zdržel. Čingischán přijel blízko, zajal Itürgena a poslal ho k Džoči-Qasarovi, který zůstal v táboře. Ty dva posly pustil napřed jako průvodce, znenadání přepadl Ong-chána a rozbil jeho vojsko.

Kmen Budatů

Tento kmen se odvětvil od dětí Bat-Külgeho, pátého syna Tumbinaj-chánova. Za Čingischánových časů byl jejich hlavou Urdaj; v době, kdy Čingischán válčil s Tajčiuty, byli s ním zajedno a spojili se s jeho vojskem. Bylo a je z nich mnoho emírů, avšak podrobněji nejsou známi.

Kmen Dogolatů

Tento kmen se odvětvil od osmého syna z dětí Tumbinaj-chána jménem Bodončar.³⁵ V době, kdy Čingischán bojoval s Tajčiuty, byl tento kmen zajedno s Čingischánem a připojil se k jeho vojsku. Avšak ani v onom věku, ani nyní není znám nikdo, kdo by byl vážen a slaven.

Kmen Besutů

Tato větev vzešla od devátého syna Tumbinaj-chána jménem Džöntaj, který byl nejmladší ze všech bratří. Bylo z nich mnoho emírů a velmožů. Zpočátku se Čingischánovi stavěli na odpor; potom se někteří podrobili a prokázali služby. Mongolský zvyk je takový, že nejmladšího syna nazývají otčigin, a protože zůstává v domě, připadá mu majetek, hospodářství a vedení domu. Když Čingischánův rod pořádá jasal a jasamiši – jasal se říká řádnému vykonávání jejich zvyků a obyčejů –, bere se to, co k tomuto obřadu patří, z tohoto kmene, a šamani ho podle zvyku vykonávají.³⁶

Příběh o Džebem

Ze slavných mužů tohoto kmene byl za Čingischána Džebe. Vyprávění o něm je takové: v době, kdy tyto kmeny stály v odporu proti Čingischánovi a on je porazil a zabral jejich domy, někteří se skryli, a Džebe byl mezi nimi. Jednou Čingischán lovil a Džebe se octl v honebním kruhu. Čingischán ho poznal a chtěl se s ním utkat, ale Bo'orču-nojan³⁷ řekl: „Půjdu s ním do boje já.“ Vyžádal si od Čingischána bělohubého plavého koně (čaghan-aman qula), a ten mu ho dal. Vsedl na něho a vyjel do boje. Vystřelil na Džebeho šíp, ale minul; Džebe vystřelil šíp a zasáhl koně, který padl a pošel. Džebe utekl. Po nějaké době, protože neměl sílu ani pomoc, přišel a podrobil se. Protože byl statečný muž, dal mu Čingischán velení nad desítkou; protože dobře sloužil, učinil ho velitelem stovky; protože projevil úsilí a horlivost, stal se velitelem tisíce. Potom mu dal velení nad tümenem a on dlouhou dobu sloužil v družině, táhl s vojskem a prokázal dobré služby.

Když Küčlüg-chán, syn Tajang-chánův, poté co bojovali s Čingischánem, utekl, odešel ke kara-kitajskému vládci gürchánovi do země Turkestánu a Zaamudaří, pojal jeho dceru, opět přišel do země Najmanů, shromáždil vojska, zamýšlel proti gürchánovi zlé, vytáhl proti němu s vojskem, zajal ho, zabil a usedl na jeho místo; v těchto událostech uplynulo sedm let, jak je zmíněno a vyloženo v dějinách.³⁸ Čingischán poslal s vojskem Džebeho, který Küčlüga obrátil na útěk; poražený Küčlüg odešel do končin Badachšánu, kde ho zabili. Když zpráva o tom dospěla k Čingischánovi, poslal Džebemu napomenutí, aby se tak velkým vítězstvím, že obrátil na útěk Küčlüga, nepyšnil, „neboť právě pýcha Ong-chána, Tajang-chána, Küčlüg-chána a jiných byla příčinou, že jsem je přemohl“.

Když Džebe tehdy zasáhl šípem toho plavého koně a zabil ho, pak, když přišel s poddaností, poklekl a řekl: „Vím, že jsem se provinil zabitím plavého koně. Odpustí-li mi Čingischán a ráčí-li mi prokázat milost, přivedu mu do služby mnoho takových koní.“ Když se potom vrátil z tažení proti Küčlüg-chánovi, přivedl z oněch končin tisíc plavých koní a odevzdal je jako dar.

V době, kdy byl Čingischán v krajině Balchu a Tálaqánu, vyslal ho se Sübedejem a Bürkem z Džalajirů a s vojskem do oněch končin. Cestou Bürke zemřel. Vytáhli, dobyli některá města Arabského a Perského Iráku, pobíjeli a plenili; odtamtud šli do Gruzie a do Tiflisu. Gruzíni se sešli v hojném počtu a přišli k boji. Džebe nastražil zálohu, vyrazil z ní a všechny pobil; takový byl jejich způsob ve většině válek. Odtamtud se obrátili a vyšli Železnou branou;³⁹ obyvatelé Derbentu vynesli potraviny a podrobili se. Odtamtud táhli dál do země Rusů a cestou všude vraždili a plenili. S Čingischánem bylo ujednáno, že tu věc dokončí během tří let, ale vykonal ji za dva a půl roku.

Džebeho příbuzní a potomci

Z mladších bratrů Džebeho byl Möngkedü-Saru ve službách Toluj-chána; měl sedm synů. Nejmladší se jmenoval Urus; přišel sem ve službách Hülegü-chána jako qorči stráže, kdežto jeho bratři zůstali tam. Když byl Abaqa-chán ustanoven nad Chorásánem, učinil Urusa velitelem čtyř oddílů stráže a dal mu vysoké postavení. Když se Abaqa-chán stal padišáhem a ráčil se vrátit z Chorásánu, poslal Urusa zpět ke střežení hranice Herátu a Bádghísu a svěřil mu vojsko těch končin; a on tam zůstal. Po dvou letech poslal Abaqa na tu stranu Tajsuna; ten tam prokázal velké úsilí a námahu, zpustošil zemi a kmen Negüderů,⁴⁰ vyvedl mnoho zajatců a cestou je na rozkaz Abaqa-chánův pobil. V té době se přes řeku přepravovala Qutuj-chatun; Urus při té události prokázal služby a horlivost, dal jí doprovod a dovedl ji až do Túsu, a tak se vyznamenal dobrou službou. Po válce s Baraqem zemřel.

[Následuje výčet Urusových a Džebeho potomků, kteří žili v Íránu: Urusovi synové Qara-Teri a Ajači a jejich synové Charbanda, Zengi (emír tisíce) a Hinduj (stolník); z Džebeho potomků emír tisíce Suqursun a jeho synové Qarajit, páže chatun Öldžej, a Bahadur, který jezdil s poselstvím do Egypta. Mnoho Džebeho příbuzných je ve službách qa'ana; z Besutů byli i přední emír a místodržitel Qada'an a Nuqaj, přední z písařů.]

Také Bajdžu-nojan je z Besutů a patří k Džebeho příbuzným. Ögedej-qa'an ho poslal spolu s Čormaqanem; velel tisícovce a potom tümenu. Bajdžu podrobil Rúm⁴¹ a chlubil se a pyšnil tím, že on prý podrobil Rúm. Hülegü-chán si ho předvolal, obvinil ho, dal ho popravit a polovinu jeho majetku úplně zabral. Onen tümen dostal z rozkazu Möngke-qa'anova Čormaqanův syn Širamün. Syn Bajdžu-nojanův byl Adaq, který velel tisícovce; syn Adaqův je Sulamiš, který byl v Rúmu. Padišáh islámu – kéž Alláh prodlouží jeho vládu! – mu prokázal milost, dal mu pět tisíc jezdců a učinil ho tam emírem tümenu. On se však zpronevěřil, zabil Bajandžara a Bučuqura, a z té příčiny byl popraven; okolnosti toho případu budou vyloženy.

Když Čingischán naposled bojoval s Tajang-chánem, poslal do předvoje Qujlara z kmene Kurulasů⁴² a Džebeho. Podruhé poslal Džebeho s vojskem do kitajské a džurčedské provincie, kterou nazývají Tung-ťing. Ten nezahájil obléhání, znenadání se obrátil zpět a za deset dní ušel padesát farsachů, až tamní lidé zbezstarostněli. Pak zanechal zavazadla, opět se obrátil, podnikl výpad s velikým spěchem a náhle se objevil u městských bran, zatímco oni byli bezstarostní: takovou lstí dobyl město.⁴³

Příběh o Daqovi a Küčügürovi

Z tohoto kmene byli dva vážení emírové, Daqa a Küčügür.⁴⁴ Jejich příběh je takový: v době, kdy byli s kmenem Tajčiutů, zabili jejich otce a příbuzné. Jejich matka jménem Bajdu-chatun se ptala na syny, a jakýmsi způsobem se dozvěděla o tom, kdo se ujímá slabých a sirotků. V této naději oba vzala, přivedla je do služeb Čingischánovi a dostalo se jí od něho milosti. Küčügürovi dal tisícovku, Bajdu-chatun učinil tarchanem a řekl: „Cesta sirotků bude mít své místo.“ Daqu jmenoval podkoním nad sujan-odon, to jest nad císařskými koňmi. Küčügürovi přikázal, aby měl na starosti kobyly, a Bajdu-chatun, aby měla na starosti kumys.

[Daqův syn Dori je nyní emírem tümenu u Čing-Temüra a má mnoho dětí. Z Küčügürových synů byl Qoričin-qorči velitelem stráže Toluj-chána a Qubilaj-sokolník velel tisícovce; jeho syn Džar-buqa náleží Kublaj-qa'anovi a jeho syn Olbodži přišel sem s poselstvím od Minggan-Kerena, syna Melik-Temürova.]

Kmen Sükenů

Patří mezi kmeny Nirunů. V prvních dobách, kdy Čingischán bojoval s tajčiutskými kmeny a shromáždil vojska, se k němu tento kmen jako jeho příbuzní připojil. Jméno jejich náčelníka není známo.

Kmen Kingkijatů

Také oni patří mezi Niruny, a také oni v době, kdy Čingischán bojoval a válčil s Tajčiuty, přišli pro příbuzenství, které s ním měli, do jeho služeb a připojili se k jeho vojsku. Jejich náčelník se jmenoval Daqaj-bahadur. Ostatní jejich okolnosti budou uvedeny každá na svém místě.⁴⁵

Závěr Úvodu

Bylo nezbytné podat oddělený výklad o rozvětvení vlastních mongolských kmenů, ostatních Mongolů a houfu Mongolům podobných, i o okolnostech kmenů kitajských, tangutských, ujgurských a jiných, protože vyprávění o nich a jejich dějiny přicházejí na řadu v době Čingischánově: na počátku své vlády je totiž s pomocí Nejvyššího Pána všechny přivedl pod svou moc a všechny učinil svými služebníky a vojáky. Proto byly jejich oddíly v náležitém pořadí, nakolik je to s jistotou známo a nakolik to pečlivé zkoumání dovolilo, sepsány, aby bylo známo, kolik je jejich kmenů a kolik větví, jakým způsobem se každá rozvětvila, jaká byla povaha, zvyky a život každého kmene a kde měl svou jurtu a sídlo.

Nyní, když jsem skončil s výkladem o jejich okolnostech, začneme výklad dějin vládce světa Čingischána a jeho potomků – a především dějin panovníka islámu, sultána Mahmúda Gházán-chána, kéž Pán prodlouží jeho vládu!, které jsou cílem a smyslem sepsání této požehnané knihy – a vyložíme podrobně a zřetelně, odkud začíná a jak vzešla větev Čingischánova i každého z jeho bratranců a příbuzných a jak se ty větve dále dělí.

[Zde končí Rašídův Úvod o turkických a mongolských kmenech a s ním i Berezinův svazek. Vyprávění pokračuje dějinami Čingischánových předků.]