Knihovna · Čingischán · Turkické a mongolské kmeny

Kapitola čtvrtá, část první: Mongolové-Dörlükin

Některé zprávy o nich budou podány v dějinách Dobun-bajana a Alan Qo'y. Tyto mongolské kmeny se skládají ze dvou oddílů: z Mongolů-Dörlükin a z Mongolů-Nirun.¹ Dörlükinem se rozumí Mongol obyčejný, prostého rodu; Nirunem ten, kdo pochází z kořene, totiž z rodu a bedra Alan Qo'y. Ten příběh je mezi Mongoly dobře znám a rozšířen.

Oddíl první: ti, jimž se říká Mongolové-Dörlükin. Jsou to pokolení a kmeny, které se zrodily z pozůstatků mongolského kmene, z Nukuze a Kijana, kteří odešli do Ergene-kunu; žili před dobou Dobun-bajana a Alan Qo'y.

Oddíl druhý: ti, jimž se říká Nirun. Jsou to kmeny, které vzešly z rodu Alan Qo'y po smrti jejího manžela Dobun-bajana. Alan Qo'a pocházela z kmene Kurulasů, který je jednou z větví Mongolů-Dörlükin. Podle mínění a výkladu Mongolů otěhotněla po skonu svého manžela ze světla a porodila tři syny; ti, kdo pocházejí z rodu těchto synů, se nazývají Nirun, což znamená „čisté bedro“, a z narážky na toto bedro je zřejmé, že vzešli ze světla. Tyto kmeny, pocházející z rodu Alan Qo'y a jejích synů, se dělí na tři oddíly.

[Rašíd dále stručně vyjmenovává tři oddíly Nirunů: (1) vlastní Niruny, tj. všechny potomky Alan Qo'y až po jejího šestého potomka Qabul-chána, včetně Qabulových bratrů a jejich rodu; (2) Kijaty, kteří jsou sice také Niruny, ale nesou toto jméno jako potomci Qabul-chána; (3) Kijaty-Bordžiginy, tj. potomky Qabulova vnuka Jesügej-bahadura, otce Čingischánova. Podrobný popis větví z těchto tří oddílů následuje až v části druhé této kapitoly.]

Pověst o Ergene-kunu

Z důvodu, který byl vyložen v úvodu této požehnané knihy, byly mongolské kmeny rodem z kmenů turkických; jejich vzhled i řeč si byly podobné a blízké. Všechny ty kmeny pocházejí z rodu Jáfeta, syna proroka Noema – mír s ním! –, jejž nazývali Abuldža-chán a jenž byl praotcem všech turkických kmenů vůbec. Protože však uplynula dávná epocha a dlouhý čas a mnoho dní minulo pro množství událostí, a Turci neměli ani knih, ani písma, nemohli uchovat dějiny čtyř či pěti tisíc let a nemají o dávnověku spolehlivé dějiny – leda některá podání bližší naší době, která k nim došla ústním předáváním z pokolení na pokolení a která vykládali svým dětem.

Jurty a sídla tohoto národa k sobě přiléhaly a bylo určeno, odkud kam sahala jurta každého z nich. Všechny jejich jurty se prostíraly od hranic ujgurské země až k hranicím Číny a Džurdže (země Džürčenů), v zemi, kterou dnes nazývají Mongolií. Popis těch míst, jejich jména a výklad byly podány dříve. Národ, který se odedávna nazýval Mongoly, se asi před dvěma tisíci lety dostal do nepřátelství a sváru s ostatními turkickými kmeny. Důvěryhodní a spolehliví lidé vyprávějí o poslední rozepři a válce, že ostatní kmeny Mongoly přemohly a tak je pobily, že z nich nezůstalo víc než dva muži a dvě ženy. Ty dvě rodiny ze strachu před nepřítelem uprchly a odebraly se na nepřístupné místo, obklopené ze všech stran horami a lesem, kam nevedla žádná jiná cesta než jediná úzká a zlá stezka, po níž se tam dalo dojít jen s krajní obtíží a námahou. Uprostřed těch hor byla planina plná trav; jméno toho místa bylo Ergene-kun. (Kun znamená horský pás, úbočí, a ergene hradbu, tedy příkrý hřeben.)² Ti dva muži se jmenovali Nukuz a Kijan.

Oni a jejich potomci tam zůstali po celá léta a díky spojení a hojnosti se rozmnožili; každá jejich větev se ustálila a stala se známou pod nějakým jménem a přízviskem a stala se rodem (umaq). Umaq je to, co pochází z určité kosti a pokolení. Ty umaky se pak znovu rozvětvily. Nyní je u mongolských kmenů ustáleno, že ti, kdo vzešli z těchto větví, jsou si navzájem příbuznější a že jsou to Mongolové-Dörlükin. Slovo Mongol znělo původně Mung-ul, tj. „ubitý a prostoduchý“.³ V mongolském jazyce je kijan prudký proud, který se valí z vrcholu hory dolů k zemi, strmý a rychlý; protože Kijan byl bohatýr, udatný a nesmírně statečný, dali mu toto slovo za jméno. Kijat je množné číslo od kijan. Ty z jeho rodu, kdo stáli blíže jeho kořeni, nazývali v dávnověku Kijaty.

Když se uprostřed oněch hor a lesů rozmnožili v početný zástup, byla jim prostorná dolina, jakkoli široká, těsná a nastala tíseň. Radili se tedy mezi sebou, jak by dobrým opatřením a znamenitou radou vyšli ven a otevřeli si východ z té pevné soutěsky a úzké tvrze. Našli v té hoře místo, kde byl železný důl, v němž se odedávna tavilo železo. Svorně se shromáždili, nasbírali v lese veliké množství dříví a uhlí, po celých nákladech, zabili sedmdesát kusů koní a volů, stáhli z nich kůži a udělali z ní kovářské měchy. Nahromadili hojně dříví a uhlí u úpatí toho horského pásu a zařídili věc tak, že těmi sedmdesáti velkými měchy dmýchali všichni najednou, dokud se ten hřbet neroztavil; vyteklo z něho mnoho železa a otevřela se cesta. Všichni pospolu odkočovali a vyšli z té soutěsky na širé stepní prostory.

Vypráví se, že ty měchy dmýchala kmenová větev odvozující se od Kijana a kromě ní dmýchaly kmeny známé podle Nukuze a kmen Urjanchajů, který je jednou z jejich větví. Několik jiných kmenů si také činí nárok na to, že dmýchaly měchy, ale uvedené kmeny jim nevěří a vykládají to tak, že kmen Kungirátů, skládající se z několika větví, o nichž bude řeč později, a pocházející rovněž od onoho Nukuze a Kijana, kteří žili v Ergene-kunu, vyšel ven dříve než ostatní, bez porady a úmluvy, a přitom pošlapal nohama ohniště a ohně jiných kmenů. Ty kmeny věří, že známá nemoc nohou u kmene Kungirátů pochází z toho, že nesouhlasili s ostatními, vyšli ven napřed a nebojácně pošlapali jejich jídlo a ohniště. Všichni Mongolové, kteří jsou zde [v Íránu] a kteří Ergene-kun viděli, vykládají, že je to místo nepřístupné, ale ne do té krajnosti; cílem roztavení horského hřbetu bylo otevřít si jinou cestu.

Protože Dobun-bajan, manžel Alan Qo'y, a Alan Qo'a z rodu Kurulasů stojí, jak bylo vyloženo, v příbuzenském vztahu k Čingischánovi, nezapomínají na tavení železa v oné hoře a na kovářství, a v noci, která je první nocí nového roku, je v rodu Čingischánově takový obyčej: přivedou houf kovářů, připraví kovadlinu a uhlí, rozžhaví kus železa, položí ho na kovadlinu, tlukou do něho kladivem, vykovají pruty a tím vzdávají díky.

Ačkoli z vyložené příčiny tyto kmeny v dávnověku nazývali Kijaty, po Dobun-bajanovi, když z nich vzešlo množství kmenů, větví a pokolení, šlo každé pokolení pod zvláštním jménem a přízviskem a přízvisko Kijat u nich zaniklo. Poté však měl šestý potomek Alan Qo'y, jménem Qabul-chán, šest synů, a protože byli všichni reci, velcí, vážení a knížata, stalo se jejich přízviskem znovu Kijat. Od té doby nazývali Kijaty některé jeho potomky a rod, zvláště pak potomky jednoho z jeho synů, Bartan-bahadura, který byl Čingischánovým dědem. Bartan-bahadur měl nejstaršího syna jménem Mönggetü-kijan. Mönggetü znamená „člověk, který má mnoho mateřských znamének“; měl na krku velké znaménko a byl velký rek. Mnoho Kijatů, kteří nyní žijí v Dašt-i Kipčaku (Kipčacké stepi), pochází z rodu jeho bratranců a příbuzných. Ačkoli Čingischán, jeho otcové a bratři jsou v uvedeném smyslu z kmene Kijatů, přece dětem Jesügej-bahadura, otce Čingischánova, se dostalo přízviska Kijat-Bordžigin: jsou zároveň Kijaty i Bordžiginy. Bordžigin je v turkickém jazyce člověk, který má šedé oči, a jejich barva se kloní ke žluté. Byli nesmírně stateční, velice odvážní a reci, takže o jejich udatnosti vzniklo přísloví. Když spolu jiné kmeny válčily, hledaly u nich spojenectví, utíkaly se k nim o pomoc, dávaly jim dary a dárky, žádaly o pomoc jejich síly a moci a s jejich pomocí a podporou přemáhaly a porážely mocné nepřátele. To, co je u Mongolů známo o poměrech jejich kmenů, je zčásti to, co bylo zde uvedeno.

Z nich vzešlo, jak bude uvedeno, množství kmenů. Příčinou hojnosti a obšírnosti řeči v popisu těchto kmenů a kmenů Nirun je Čingischán: všichni jsou z jednoho kořene, z rodu těch dvou zmíněných mužů, kteří byli v Ergene-kunu, dlouhý čas se tam rozmnožovali a plodili, a z nich vzešly větve a pokolení; ten zástup se nazývá Mongolové-Dörlükin. Z jejich dětí a potomků vzešlo mnoho kmenů. Některé kmeny jsou ty, které vzešly z rodu Dobun-bajana a Alan Qo'y a rozvětvily se do mnoha oddílů, jak bude vyloženo ve druhém a třetím oddílu.

Již předtím, v době Čingischána a jeho proslulého rodu, byli z těchto dvou kmenů, Nukuze a Kijana, begové. Nyní v Íránské říši Čaurči, velitel tisíce, jehož synové Qara a Subaj jsou begy tisíců, pochází z kmene Nukuz; a v tisíci, jemuž dříve, v době Abaqa-chána, velel Čauqur z kmene Džalajirů, pocházející z rodu Mukali-govana, byli také Nukuzové. Tento nukuzský kmen je početný, ale nejsou v něm slavní a vážení muži.

Mezi kmeny Nirun je také větev, kterou nazývají Nukuz. Ta vzešla od Kendü-činy a Ulukčin-činy, kteří byli oba syny Čaraqa-lingquma, jenž si vzal ženu svého bratra, Tumenu-chatun; ta mu porodila dva syny a jejich rod a potomstvo nazývají Čina i Nukuz.⁴ Lidé, kteří ty kmeny a jejich větve dobře znají, činí mezi oběma Nukuzy rozdíl: Nukuzové pocházející od dětí Kendü-činy a Ulukčin-činy a jiné kmeny a rod Čaraqa-lingquma zrozené z jiných manželek jsou vesměs předky kmenů Tajčiutů a výklad o nich bude podán ve větvi Tajčiutů. Protože kmeny Nukuz a Kijan se od nich oddělily po vyhubení starého mongolského národa, je jejich popis podán zvlášť na začátku dějin. To, co je nutné z popisu dřívějších okolností, které se nestaly podrobně známými, výklad a objasnění rodu, pokolení a linie, které z nich vzešly až do doby, kdy se objevila Alan Qo'a a její děti, a které se nazývají Mongolové-Dörlükin, podám na svém místě postupně a popořádku, každé zvlášť, s řádkem z jejich příběhů, jenž se bude týkat popisu té větve.

Kmen Urjanchajů

Tento kmen se odvětvil z rodu zmíněného Kijana a Nukuze. Je ještě jiný oddíl, jemuž se říká lesní Urjanchajové, ale ti jsou od těchto odděleni a odlišní, patří k lesním kmenům;⁵ ty žijí blízko sebe v krajích Bargudžin-tökömu, tam, kde žijí kmeny Kori, Bargutů a Tumatů.⁶ Jejich pokolení a větev jsou praví Mongolové, jak bylo zmíněno v předchozím oddílu.

Tito Urjanchajové tvrdí, že mezi sedmdesáti měchy v Ergene-kunu i oni byli účastníky, pomocníky a spojenci. Mají takový obyčej, že když se strhne silné blýskání a hrom, spílají nebi, blesku a hromu a křičí na ně. Uhodí-li hrom do dobytčete a to zhyne, jeho maso nejedí, odcházejí a vzdalují se od něho. Jejich mínění je takové, že když tak učiní, bude hrom zapuzen a zničen. Ostatní Mongolové se chovají opačně: za hromobití nevycházejí z domu a sedí ve strachu. Vypráví se, že v zemi Mongolistánu padá blesků mnoho a u Mongolů se má za to, že hrom se rodí ze zvířete podobného drakovi. V těch místech ujišťují, že padá ze vzduchu na zem, bije do země ocasem, svíjí se kolem sebe a z tlamy mu šlehá plamen. Tak básník vyjádřil tento smysl v dvojverší o oblaku, blesku a hromu:

Svět drtí jak krokodýl, když z moře vylézá, tělo temné v hněvu svém;

hrůzu světu nahání, řve jako drak, z tlamy mu šlehá plamen s dýmem.

Vážení Mongolové o tom mluví nadneseně: „Několikrát jsme to viděli na vlastní oči.“ Protože v zemi Mongolistánu bývá nesmírná zima, zvláště v kraji zvaném Bargudžin-tököm, hromy tam bijí bez ustání jeden za druhým, a vypráví se, že vylije-li někdo na zem víno, kumys, mléko nebo kyselé mléko, udeří blesk a hrom právě do dobytka, a z něho zvláště do koní. Vylije-li se víno, bouře bude ještě silnější a blesk jistě uhodí do dobytčete. Varují se velkých domů. Sundá-li někdo z nohy botu a chce ji vysušit na slunci, stihne ho zmíněné neštěstí; proto když suší boty, zakryjí horní otvor stanu a suší je uvnitř. To znamení je u nich vyzkoušené a pro tu zemi příznačné. Protože v těch končinách padá mnoho blesků a je to pro ně veliká pohroma, počítají tuto příhodu mezi zlé věci; také říkají, že se na ně snesla z té či oné příčiny, a vedou o tom řeči. V oněch oblastech je mnoho takových snění a výmyslů a bez počtu slavných šamanů, kteří jim takové věci říkají, zvláště v kraji, který leží při hranici nejzazší obydlené země a který nazývají Bargu nebo také Bargudžin-tököm; tam je šamanů nejvíce.⁷

Z tohoto kmene Urjanchajů byl v Čingischánově době mezi staršími begy Džalma-Ocha.⁸ Ocha znamená „dravý, loupící na cestách, udatný“; protože měl tuto vlastnost, dostal toto jméno. V té době byl jedním z begů strážní gardy a nad ním nebylo víc než dva nebo tři begové. Zemřel ještě za Čingischánova života. Měl dva syny: jeden jménem Jesü-Buqa-tajši velel místo otce a byl jedním z begů levého křídla; druhý, Jesün-Buqa-taraqi, velel tisíci a byl jedním z begů pravého křídla a náčelníkem Čingischánových toulcošů (qorči). Děd Buqův a jeho rod byli všichni toulcoši z Čingischánovy družiny; výchovou se stal váženým a slavným. Jesü-Buqa, kterého nazývali tajši (tajši znamená čínsky „učenec a velký učitel“), za Ögedej-qa'ana velmi zestárl, nebyl už schopen činnosti a měl slabý hlas; Ögedej-qa'an ho proto nazýval Jesü-Buqa-tajši a to se stalo jeho přízviskem.

[Následuje výčet potomků a příbuzných: Karauna-Čupan, nynější beg tisíce, je Jesü-Buqovým synovcem; z tohoto kmene byl i Sübedej-bahadur (o něm níže), jehož syn byl stolník (ba'urči) Temür-Buqa; Temür-Buqovi synové Batmiš, Kenček a Kutlug-chodža, jejich příbuzní Baschar, Bajandar a Kökä-Ilkä, jehož syn Argasun velel tümenu, avšak neměl dětí (měl synovce Išbuqu). Z rodu Džalma-Ochy jsou dále Saran, beg tisíce, Narin-Ahmad, dřívější beg tisíce, a jeho synové Hasan a Akindži, jeho synovec Dabta, Urung-Temür, syn Chodža-nojana, a také Urqataj z tümenu Hindukurova a jeho syn Čing-Temür.]

V Čingischánově době byl z kmene lesních Urjanchajů beg tisíce, jeden z begů levého křídla, jménem Udači. Po Čingischánově skonu střeží jeho děti se svým tisícem Čingischánův posvátný, zapovězený velký háj v místě, které nazývají Burchan Chaldun; do vojska nechodí a až dosud jsou k té stráži ustanoveni a určeni. Pro Čingischánovy děti – Toluj-chána, Möngke-qa'ana, děti Kublaj-qa'ana a jeho rod – je hlavní zapovězené místo určeno rovněž v onom příbytku. Vypráví se, že Čingischán jednou přišel na to místo; na té planině rostl nesmírně zelený strom a jeho svěžest a zeleň se mu velice zalíbily. Chvíli pod tím stromem poseděl, zmocnila se ho vnitřní blaženost, a v tom rozpoložení řekl begům a starším: „Zde ať je naše poslední místo.“ Když zemřel, postavili jeho velký stan na tom místě pod oním stromem, protože od něho ta slova slyšeli, a vypráví se, že ještě téhož roku ta planina zarostla množstvím stromů a stala se velkým lesem, takže se ten první strom nedá nijak poznat a žádný tvor neví, který to je. Hlavní zapovězené místo ostatních dětí je na jiném místě.⁹ Tento Udačiho rod je od pradávna ve stavu dědičných otroků (ötögü bo'ol) a dívky si s jinými nedávají ani neberou.

Beg Sübedej-bahadur, který přišel do Íránské země spolu s Džebe-nojanem, byl také z Urjanchajů. Měl syna, beg tisíce na levém křídle, jménem Kökečü, který po Sübedejovi nastoupil na otcovo místo. Měl ještě jiného syna jménem Urjangqadaj; v době Möngke-qa'ana byl nejvyšším správcem vojska. Když Möngke poslal svého bratra Kublaj-chána do země Karadžang s deseti tümeny vojska, byl vojevůdcem toho vojska Urjangqadaj; Möngke přikázal, aby Kublaj-chán i všechna vojska byli Urjangqadajovi poslušni. Ta země byla nesmírně daleko od sídla qa'ana, takže to bylo asi rok cesty. Podnebí je tam velmi jedovaté a zlé a celé vojsko onemocnělo; ta země byla také nesmírně lidnatá a jejích vojsk bylo mnoho, takže bylo třeba denně na každém zastavení svádět šarvátky. Z těch dvou příčin se z deseti tümenů vrátily nanejvýš dva tümeny.¹⁰ Tento Urjangqadaj byl velmi vážený a vykonal mnoho velkých činů. Byl poslán na dobytí země Čin a Mačin, kterou Mongolové nazývají Nankijas, a tu zemi si podrobil za sedm let. Jejich rod a děti nyní slouží qa'anovi. Sübedej-bahadur měl vnuka… (v rukopisech je zde mezera).

V Čingischánově době byl z tohoto kmene jistý muž, průvodce Qasara, Čingischánova bratra, jménem Čaurqa-Ilagan. To je ten, koho Čingischán poslal spolu s Qaliudarem z kmene Džurjatů jako posly k Ong-chánovi jménem Qasarovým; ten ho uvedl do bezstarostnosti a Čingischán ho přepadl. Ten příběh je vyložen ve větvi Džurjatů.¹¹ Příběhů o kmeni Urjanchajů a o jejich bezích je mnoho; nyní bylo napsáno tolik.

Kmen Kungirátů

Také tento kmen je z rodu oněch dvou mužů, kteří odešli do Ergene-kunu.¹² Jak už bylo vyprávěno, praví se, že tento kmen Kungirátů vyšel ven dříve než ostatní, bez porady a znenadání, takže pošlapal ohniště ostatních kmenů. Mongolové pevně věří, že nemoc nohou u Kungirátů, která se u nich často vyskytuje, pochází z onoho pohybu a že hřích toho přestupku dopadl tísnivě na jejich nohy. Ostatní Mongolové se v dávných dnech na Kungiráty zlobili, že vyšli dříve a postavili se jim na odpor; ta věc je u nich všeobecně známá.

Z kmene Kungirátů se rozvětvily velmi rozšířené kmeny a každý měl zvláštní jméno a přízvisko. Z toho důvodu je v seznamu jméno každého uvedeno zvlášť, a protože jsou to v podstatě pokolení tohoto kmene, bude výklad a rozdělení těch kmenů zmíněn také v této kmenové větvi, jak se to snadno pochopí. Vypráví se, že jejich původ je takový: ze „zlaté nádoby“ se zrodili tři synové. To slovo je jen obrazné vyjádření a narážka; jeho smysl byl ten, že ten, z něhož se ti synové zrodili, byl rozumný, plný nadání, velmi učený a moudrý, a proto ho povýšili na „zlatou nádobu“. Zvlášť je tento obrat obvyklý u Mongolů, neboť mají zvyk místo „viděli jsme panovníka“ říkat „viděli jsme zlatou tvář královu“, a zlatou tvář je třeba tak chápat. I u jiných národů se toto rčení vyskytuje, neboť zlato je nejvzácnější z drahocenností, potřebné, velmi jasné a čisté. Je zřejmé, že se tím míní tento smysl; jinak by zrození člověka ze „zlaté nádoby“ bylo rozumu vzdálené a naprosto nepřijatelné.¹³

Jména těch tří synů a větví, které z každého vzešly, jsou tato: první syn Džurluk-mergen, praotec kmenů, které se nyní počítají ke Kungirátům; druhý syn Qubaj-šira, který měl dva syny, Ikirese a Olqunu'uta; třetí syn Tosbodaj, který měl dva syny, Karanuta a Kunglijuta.

První syn Džurluk-mergen

Protože z kořene kmene Kungirátů vzešlo několik větví a každá zvlášť dostala zvláštní jméno a přízvisko a je pod ním známá, jak bude zmíněno později, jméno Kungirát ulpělo natrvalo jen na některých a ti jsou nyní pod tím jménem známí a proslulí. Tento Džurluk-mergen je praotcem tohoto oddílu; mergen znamená „ten, kdo střílí přesně“. Se svým bratrem Qubaj-širou nebyl zadobře. Jednou se na bratra rozhněval a chtěl po něm vystřelit šíp. Qubaj-šira se polekal, přehnul se na koňském hřbetě, sklonil hlavu ke koňskému boku a díval se na něho, vystřelí-li nebo ne. Bratr uviděl jeho tvář, slitoval se, spolkl hněv a řekl: „Jak bych mohl zabít bratra? Ale když už jsem nasadil šíp na tětivu, jak bych ho nevystřelil? Ukážu mu, co je slušnost.“ A vystřelil tak, že šíp zasáhl ucho a náušnici, aniž se dotkl tváře. Z té příčiny se jeho přízviskem stalo Mergen.

Sídlem Kungirátů jsou končiny Ongu, která je postavena na způsob Alexandrovy zdi mezi čínskými oblastmi a zemí Mongolů. To místo nazývají Utkija a tam sídlili.

Begů a chatun z rodu těchto Kungirátů bylo v jeho době mnoho; uvádějí se ti, kdo jsou známí. V Čingischánově době byl mezi staršími begy jeden z kmene Kungirátů, Terge-il; byl hlavou jejich houfu, podrobil se Čingischánovi a přidal se k němu. Čingischán mu dával svou dceru; ale když mu ji chtěl dát, ten řekl: „Tvá dcera je žába a želva; jak bych si ji mohl vzít?“ Z té příčiny se Čingischán rozhněval a dal ho popravit.

Z Kungirátů bylo jiné pokolení; jejich vůdcem a hlavou byl Daj-nojan.¹⁴ Měl dva syny, Elči-nojana a Qoqotaj-nojana, a dceru jménem Börte-füdžin. Čingischán si ji v rané mladosti vyhlédl; její otec dělal mnohé obtíže, ale Elči-nojan, protože se s Čingischánem přátelil, se přičinil, aby mu tu sestru dali. Věkem byla starší než Elči-nojan.¹⁵

[Následuje výčet příbuzných a potomků: Daj-nojan měl bratra Darchana, jenž měl čtyři syny – Qadu, Bübüra, Tagudara a Džujqura. Jejich děti a potomci brali dívky z Čingischánova rodu a dávali mu je; jejich postavení bylo takové, že seděli výše než synové a všichni byli begy levého křídla, a i nyní je mnoho zeťů (küregenů) z jejich potomků ve službách qa'anových a v ulusech Ögedejově, Čagatajově a Džočiho. Z téže kosti byli Saldžutaj-küregen, syn Bulugan-nojana, který se oženil s Kälmiš-aqou, dcerou Qutuqtuovou, a Ebügen-küregen, který přišel jako posel z ulusu Tochty. V Íránu jsou z Kungirátů Abataj-nojan a jeho synové Bars, Otman a Kutlug-Temür; z Abatajova rodu jsou Bulugan-chatun (dcera Otmanova) a Keremü-chatun (dcera Kutlug-Temürova).]

V Čingischánově době byl vážený beg, kterého nazývali Indžu-nojan; jeho jméno bylo Dargi-küregen. Měl syna jménem Šingqu-küregen. Čingischán mu vydělil čtyři tisíce mužů z jiných kungirátských kmenů, dal mu je pod správu, dal mu svou dceru Tümelün, která byla starší než Toluj-chán, a poslal ho do země Tumat, kde jsou dosud jeho potomci; Batudaj-Ertataj je s nimi ve spojení a přišel odtamtud. Batudaj je z Olqunu'utů, kteří jsou větví Kungirátů a o nichž bude pojednáno.

V Čingischánově době byl jiný beg jménem Toqučar; nazývali ho Dalan-turqaqtu Toqučar, protože stavěl hráze.¹⁶ V této říši byl jeho vnukem Beki-bahadur, beg tisíce Karaunů, který sídlil v končinách Bádghísu. Toqučar byl v družině ve službách Čingischánových v době, kdy táhl s vojskem proti Číně; Čingischán ho oddělil se dvěma tisíci jezdců jako stráž za sebou, pro opatrnost před kerejtskými, mongolskými, najmanskými a jinými kmeny, které si podrobil, aby se mu neobjevily v zádech a nezradily. Jiný starší beg, rovněž z Čingischánovy družiny, se jmenoval Qubaj-nojan; v této říši je z jeho potomků Melik, který je u Tudaj-chatun. Mertaj-chatun, která byla manželkou Abaqa-chána, a Terbej-küregen byli bratranec a sestřenice zmíněného Melika.

Džurike, syn Toluj-chána, měl manželku jménem Bulgu; byla vnučkou Elči-nojana, ale není z jeho větve. Kublaj-qa'an měl manželku jménem Čabuj-chatun, dceru Elči-nojana, nesmírně krásnou a půvabnou; miloval ji nadmíru a narodili se mu z ní čtyři synové a pět dcer, jak bude uvedeno v jeho větvi. Titul této chatun byl čínsky chuang-chou, tj. „nejstarší chatun“.¹⁷ Když jí nebylo, vzal si Kublaj-qa'an na její místo její neteř jménem Nambuj-chatun, dceru Način-küregena, a měl s ní syna jménem Čarqujči. Manželka Köčüa, syna Ögedej-qa'anova, jménem Qataqtaš, byla vnučkou Elči-nojana; z této dcery se narodil Širemün. Elči-nojan měl kromě Način-küregena syna jménem Džiku-küregen. Také Dairkaj-küregen, který měl Čingischánovu dceru Tümelün, byl z Kungirátů.

Druhý syn Qubaj-šira: Ikiresové a Olqunu'uti

Qubaj-šira měl dva syny, jeden byl Ikires, druhý Olqunu'ut.

Ikires. Všechny kmeny Ikiresů jsou z jeho rodu a linie. Nejstarší manželka Möngke-qa'anova, Qutuqtaj-chatun, byla z tohoto kmene; byla dcerou Hüldaj-küregena, syna Butu-küregena, který měl nejstarší dceru Čingischánovu Qodžin-beki.

Olqunu'ut. Kmen Olqunu'utů je celý z jeho kosti. Tajču-küregen, který pojal Čingischánovu nejmladší dceru jménem Altalun, byl z tohoto kmene; příběh o něm je dlouhý a je sepsán zvlášť. Měl syna jménem Džočinsaj, ten měl dceru Möngke-qa'anovu jménem Širin, a když jí nebylo, dali mu její sestru jménem Sadžiqa. Manželka Jesügej-bahadura, matka Čingischánova, Hö'elün-füdžin, byla z tohoto kmene.¹⁸ Také Badžu-küregen, syn Ular-küregena, který si vzal Čingischánovu nejmladší dceru Altalun, byl z tohoto kmene; byl bratrem Hö'elün-füdžin, matky Čingischánovy.

Třetí syn Tosbodaj: Karanuti, Kunglijuti a jejich potomstvo

Tosbodaj měl dva syny, Karanuta a Kunglijuta. Ten Kunglijut si vzal ženu svého otce; ta mu porodila syna jménem Miser-Uluq. Ten si rovněž vzal ženu svého otce, která mu porodila syna jménem Kurulas; Kurulasové jsou z jeho rodu. Vzal si také čínskou ženu, která mu porodila syna jménem Eldžigin; kmen Eldžiginů je celý z jeho kosti. O každém z nich bude podán výklad zvlášť a popořádku.

Karanut. Tento Karanut byl nejstarší syn Tosbodajův; celý kmen, který se nazývá Karanut, je z jeho rodu.

Kunglijut. Tento Kunglijut měl syna jménem Miser-Uluq. Uluq znamená „člověk, který se ničeho nebojí“, a také se tak nazývá mršina. Měl ve zvyku, že když usnul, tři dny se neprobudil. Byl velmi silný, takže prý tyčka stanu byla v jeho ruce jako bič. Vypráví se, že na jaře sbíral na břehu řeky mušle a dával je do torby, aby si je upekl a snědl. Jednou přinesl plnou torbu mušlí, cestou pod ní usnul a tři dny se neprobudil. Pták, kterému se říká iro, mu, protože se nehýbal, snesl na záda vejce.

Miser-Uluq si vzal ženu svého otce, která mu porodila syna jménem Kurulas; všechny kmeny Kurulasů jsou z jeho rodu. Ačkoli původ Kurulasů je ten, že se zrodili z Altan-qodoqa, zlaté nádoby, a s Kungiráty a Ikiresy se odvětvili z jednoho kořene, byli si navzájem příbuzní a v každé době byli spolu, spolu vedli nepřátelství i válku, přece v době, kdy byl Čingischán u Baldžuny, kmen Kurulasů obrátil na útěk a zatlačil Ikiresy, jejichž hlavou byl Tutuq-chán. Ikiresové před nimi utekli, odešli k Čingischánovi do Baldžuny a připojili se k němu.¹⁹

Z těchto Kurulasů měl Odoči-nojan tři tisíce mužů vojska. Z tohoto kmene je Durato-küregen. Berte-küregen byl bratr matky Čingischánovy; Čingischán mu dal dceru, nejstarší ze svých dětí, jménem Qodžin-beki, a ta mu porodila syna jménem Dargi-küregen. Tomuto Dargi-küregenovi dal Čingischán také jinou ze svých dcer, jménem …-chatun (jméno v rukopisech chybí).

Otcem Berte-küregena byl Tegüs. V době, kdy Tegüs pobýval u kmene Tajčiutů, poslal svému synu Bertemu zprávu o jejich nepřátelství a oznámil mu je. Čaruqa, jeden z vůdců kmene Kurulasů, stál ve válce s Tajčiuty při Čingischánovi.

Byl ještě jeden beg z kmene Kurulasů, jménem Mergitaj. V době, kdy se kungirátské kmeny rozhněvaly, protože je Qasar na Džebeho slovo porazil a obrátil na útěk a Čingischán mu to vytkl, a odešly k Džamuchovi, kdy se spojily kmeny Ikiresů, Kurulasů, Tatarů, Qataginů a Saldžiutů, povýšily Džamuchu na gürchána a strojily válku proti Čingischánovi, tu tento Mergitaj tajně poslal jistého muže jménem Qoridaj, který k němu přišel v jedné důležité věci, aby to dal vědět Čingischánovi. Nedal mu znamenitého koně, nýbrž koně, který měl nad uchem bradavici. Cestou dorazil ke kurenu a tisíci Qulan-bahadura z kmene Hojinů. Muž, jehož jméno (v rukopisech chybí), stál v noci na stráži, uviděl ho, poznal ho a dal mu Qulanova běhouna, aby jel rychleji. Dorazil a podal zprávu; Čingischán se vyzbrojil, porazil je a obrátil na útěk.²⁰

Miser-Uluq si vzal čínskou ženu. Ta žena měla takový osud, že vsedla na osla a odešla z Číny s úmyslem opatřit si muže. Jmenovala se Tauchua-Babudaq; tauchua znamená čínsky „růže“ a babudaq „člověk sedící na oslu“. Miser-Uluq s ní měl syna, jemuž dal jméno Eldžigin, protože osla nazývají eldžigen a ta žena přijela na oslu. Celý kmen Eldžiginů je z rodu toho syna.

[Z Eldžiginů byli v této říši známí begové a chatuny: Garqaj-nojan a jeho synové Džan-Temür, emír Alí a Nisubadadži; dále Qoro-Qačar-bahadur a Sartaq-bahadur; také Bulugan-chatun, manželka Pádišáha islámu – nechť trvá jeho vláda! –, je dcerou bega Tesua, který přišel od qa'ana jako služebník Argun-aqy, aby spravoval zemi náležející qa'anovi; Tesuovi synové jsou Charbanda a Eretaj. Také Musulman Šusundži je z rodu Eldžiginů.]²¹

Těchto několik větví a kmenů, které byly zmíněny, vzešlo na svět z oné zlaté nádoby a všechny se rozvětvily z jednoho kmene; z uvedené příčiny jsou si všichni navzájem bratranci. Vytvořili samostatný kmen, stali se vojevůdci a potom se velmi rozmnožili. Qoro-Qačar-bahadur a Sartaq-bahadur, kteří byli zmíněni, byli v Čingischánově době bratři. Při rozdělení vstoupili do tisíce Džedej-nojana a do příbuzenství a švagrovství s kmenem Mangqutů; podle Čingischánova rozkazu přivedli kmen Bargutů – hlavu Bargutů nazývali Qadan-inen. Tehdy se zapřisáhli, vstoupili ve svazek a zavázali se smlouvou: „Budeme si jako bratři a jeden rod. Jako si Mongolové berou dívky navzájem, budeme je brát i my, a zatouží-li kdo z nás po dívce z jiného kmene, zachováme k sobě navzájem zdvořilost, jak se sluší mezi rodinami nevěsty a ženicha.“ Až do dnešní doby tak žijí. Buralgi-kökeltaš a Tartaj-barjan byli z rodu tohoto Qadana.

Kmen Urjautů

Od tohoto Urjauta vzešly tři větve: Kongkotani, Arulati a Urjaut-Kilingguti. Ta jména byla původně jmény tří bratrů: od každého vzešla jedna větev, vytvořil se rod a vznikl samostatný kmen. Podle významu jména toho jedince, který byl jejich kořenem, dostala každá větev své jméno a přízvisko.

První syn Qongqotan

Význam toho slova je „velkonosý“; takový byl, a proto dostal toto jméno. Z jeho rodu byli starší begové; v Čingischánově době byl z jeho rodu Mönglik-ečige.²² Když Ong-chán spáchal věrolomnost a pozval Čingischána pod záminkou, že dá svou dceru za jeho syna, aby ho zajal, Čingischán se vydal na cestu a cestou zajel do domu Mönglik-ečigeho, poradil se s ním a ten ho zadržel a nedovolil mu jet dál.²³ Neustále, v okolnostech těžkých i klidných, hrozivých i nadějných, stál při Čingischánovi. Čingischán mu dal svou matku Hö'elün-eke a on sedal výše než všichni begové, vedle Čingischána, po jeho pravé ruce.

Měl syna jménem Kökčü, kterého Mongolové nazývali Teb-tengri.²⁴ Měl ve zvyku oznamovat skrytá tajemství a budoucí události a říkal: „Bůh mluví se mnou a já vystupuji na nebesa.“ V každý čas přicházel k Čingischánovi a říkal: „Bůh poručil, abys byl panovníkem světa.“ Dal mu jméno Čingischán a řekl: „Z rozkazu Božího ať je tvé jméno takové!“ Mongolsky čing znamená „pevný“ a čingiz je jeho množné číslo. Příčina byla ta, že panovník Kara-Kitajů měl v té době titul gürchán; také gür znamená „pevný“, a dokud panovník nebyl nesmírně velký, nenazývali ho gürchán. V mongolském jazyce má čingiz týž význam, ale v tomto případě je pro nadsázku postaveno v množném čísle a užití toho slova je stejné jako například v perské řeči šáhanšáh, „král králů“.²⁵

Teb-tengri měl zvyk, že v zimě seděl nahý na ledu v místě Utan-Keruen, které je nejstudenějším místem té země; jeho teplem ledová voda tála a z vody stoupala pára. Lid a mongolští starci vypravují, a stalo se to všeobecně známým, že jezdil na bílém koni na nebesa. To je nadsázka a lež na tržišti rozšířená; byl však lstivý a kejklíř a s Čingischánem mluvil drze. Protože něco z toho Čingischánovi vyhovovalo, přijímal to příjemně. Když však potom mluvil příliš mnoho, vměšoval se do každé věci a všechno vyzvídal, Čingischán, poznávaje svým dokonalým rozumem a chápavostí, že je falešný a lživý, jednou, když byl se svým bratrem Qasarem, ustanovil a nařídil, aby ho zabil, až přijde do ordu a začne tlachat. Qasar byl nesmírně silný a udatný, do té míry, že když uchopil člověka oběma rukama, přelomil mu páteř jako tenkou hůl. Zkrátka, když Teb-tengri přišel a začal tlachat, Qasar mu dal dva tři kopance, vyhodil ho z tábora a zabil. Jeho otec seděl na svém místě a zvedl jeho čapku, netuše, že ho zabijí; když se dozvěděl, že ho zabili, přešel to mlčením. Byl i nadále ctěný a vážený a velel tisíci levého křídla.²⁶

Měl tři další syny, všichni to byli starší a vážení begové a každý velel tisíci. Jméno jednoho bylo Tolun-čerbi, druhého Söker-čerbi; oba byli z begů tisíců pravého křídla. Jméno třetího syna bylo Sutu; ten byl z begů levého křídla.

[Z jeho rodu jsou v této zemi: manžel Čeken-chatun jménem Tümene, Aqsaqa, kteří jezdili s poselstvím do služeb qa'anových, soudce (jarguči) Qodadžu a jeho synové Enkčin a Toqluq, a dále toulcoš Burkut, který žil v době Čingischánově. V Čingischánově době byl také beg Dair, kterého Čingischán dal s vojskem Ögedejovi a který byl v Čagatajově družině, a Misur-qorči, který po Čingischánovi a Toluj-chánovi byl v družině dětí Toluj-chánových a Sorqaqtani-beki.]

Mezi staršími a váženými begy byl ještě, rovněž z doby Čingischánova raného mládí, jistý muž z tohoto kmene jménem Čaraqa-ebügen; příběh o něm je uveden v dějinách.²⁷ Z jeho dětí jsou v této říši Iltemür, Bajdžu, beg tisíce, a jeho bratr Mas'úd, který byl místodržitelem Šírázu. Begové toulcošů za Abaqa-chána, jménem Enektekü a Burkut, a jejich děti byli z tohoto kmene.

Druhý syn Arulat

Význam tohoto slova je, že ten člověk byl něžný k otci a matce. Celý kmen Arulatů je z rodu tohoto syna. Z jeho rodu byli v jisté době starší begové a chatuny. V Čingischánově době byl z tohoto kmene Bo'orču-nojan; v této říši jsou z jeho rodu Beklemiš, Učan a jeho syn Jaru, který nyní žije.²⁸

Okolnosti Bo'orču-nojana byly takové: od samého dětství provázel Čingischána, nikdy se mu nevzepřel, prokázal chvályhodné služby a sedal po pravé ruce nad begy. Vypráví se, že v době, kdy byl Čingischán ještě v jinošském věku a v dětství, vytáhl do boje proti některým z Tajčiutů, byl tam raněn šípem do úst a hrdla a vrátil se zpět, pozbyv sil. Bo'orču-nojan a Boroqul-nojan byli s ním; cestou ho sňali s koně. Padal hustý sníh. Boroqul-nojan, drže jeho koně za uzdu, v té poloze rozehřál kámen, nasypal na něj sníh, aby z něho stoupala pára, a nad tou párou mu držel hrdlo, dokud mu sražená krev kus po kuse nevyšla z hrdla a dech se mu trochu neulehčil.²⁹ Protože padal hustý sníh, držel Bo'orču-nojan oběma rukama svůj plášť nad Čingischánovou hlavou, aby na něj nepadal sníh. Stál tak až do rána, sníh mu sahal po pás, ale z místa se ani nehnul; ráno ho posadil na koně a dopravil do svých ordu. Vykonal ještě jiné velké činy, jak o nich bude vyprávěno.

Když se Čingischánovi vrátil dech, byli odloučeni od vojska i od ostatních blízkých a nepřítel pátral a vyzvídal, jak na tom je. Bo'orču-nojan a Boroqul-nojan bloudili po horách a stepích a hledali něco k jídlu a potravu; nic se jim nenaskytlo. Měli s sebou rybářské sítě a hodili je do řeky; chytila se velká ryba, kterou Bo'orču-nojan táhl ven, ale pro krajní hlad a slabost neměl sílu ji vytáhnout a upadl. Čingischán se trápil tím, že Bo'orču-nojan zeslábl a dospěl ke krajnímu vysílení, takže mu na stehně nezbylo masa, a řekl Boroqulovi: „Netrap se a neztrácej hlavu: ty buď šípem a já budu kyčlí, abychom mu stehno naplnili masem.“³⁰ Takovou vznešenou myslí, silným úsilím a silou ducha, jak je uvedeno v dějinách, věc Čingischánova i jejich znovu nabyla vrchu a Čingischán si podrobil a dobyl svět.

Bo'orču-nojan, Boroqul-nojan a Utikudžu (?) z kmene Džalajirů byli Čingischánovi staří služebníci a stále byli v jeho družině. V době, kdy se stal pádišáhem, dal všem begům jarlyky, ale Bo'orčuovi a Boroqul-nojanovi nedal. Poklekli, uhodili čelem a řekli: „Jak to, že nám nebyl milostivě udělen jarlyk?“ Poručil: „Vaše hodnost je vyšší, než aby vám byl dáván nějaký určitý jarlyk.“

[Za Ögedej-qa'ana měl Bo'orčuův tisíc jeho synovec Burultaj, za Möngke-qa'ana Burultajův syn Balčiq, za Kublaj-qa'ana Bo'orčuův syn a potom Burultajův syn Džirqamiš. Burultaj měl mnoho synů, vesměs starších begů; mezi nimi byl proslulý stolník Öz-Temür, starší beg a důvěrník (inaq) chánův. V této říši jsou z Bo'orčuova rodu Beklemiš, jeho syn Učan, Tükel, který byl popraven, protože se přidal ke vzbouřenému Sükejovi, a Toqulqu-čerbi, beg tisíce na levém křídle; u qa'ana nyní slouží jako starší beg Tabajin-Torqaqun (tabajin znamená čínsky „hlava“, Torqaqun je jeho jméno).]

Čingischán řekl o Bo'orču-nojanovi: „Jeho hodnost je nižší než hodnost chánů, ale vyšší než begů a karačuů.“ Bo'orču-nojan říkával mongolsky: „Když se mýlí jazyk havrana, já jsem se nemýlil; když má pták luňák závrať, já jsem nedopustil, aby se mi točila hlava a mozek, a nedopustil jsem se chyby. Když se zvedá prach země k nebi a z nebe se snáší na zem, nezbloudil jsem z cesty. Proto jsem dosáhl takové hodnosti, že mě nazývají Bo'orču.“

Jak se jeho osud s Čingischánem zpočátku spojil, bylo takto. V době, kdy byl Čingischán ještě jinoch, jeho družina a vojsko se od něho odtrhly a jeho postavení zeslábla, přišli jednou zloději z mongolských kmenů a ukradli mu koně. Hned se to dozvěděl, a nemaje trpělivost čekat, až se sejdou jeho služebníci, vydal se spěšně sám za zloději. Hned na cestě uviděl jezdce stojícího na bílém koni: byl to Bo'orču. Když k němu dojel, zeptal se: „Kdo jsi a proč tu stojíš?“ Ten řekl: „Stál jsem tu a čekal, abych s tebou promluvil.“ Čingischán řekl: „Já budu předním vojem a ty buď mým zadním vojem.“ Bo'orču řekl: „Koně jsou tvoji: proč tedy spoléháš na mne? Může se stát, že až se obrátíš na útěk, uteču i já. Já budu v předním voji a ty buď mým zadním vojem, abych nemohl utéci a nutně se postavil na odpor.“ V tomto smyslu spolu dlouho rozmlouvali a prokázali výmluvnost. Nakonec se Čingischán stal zadním vojem a Bo'orču předním. Zloděje obrátili na útěk a koně vzali zpět. Čingischánovi se ta jeho řeč nesmírně zalíbila, pojal k němu plnou důvěru, přijal ho do své družiny a on se stal váženým.³¹

Třetí syn Urjaut-Kilinggut

Protože šilhal, dostal toto jméno. Všechny větve a kmeny Kilinggutů jsou z jeho rodu; jsou početné. Badaj a Kišliq – těm se říká Kilinggut-tarchani; Čingischán je učinil tarchany. Ačkoli jsou z kmene Kilinggutů, stalo se tarchan jménem a korouhví toho kmene. Jejich dětí je mnoho: z dětí Badajových Tarchan Chorezmi a Tarchan Sadaq, z dětí Kišliqových Aqurtaj, beg tisíce. Tito Badaj a Kišliq byli hlavními koniři Teke-Čerana,³² který byl starším begem mezi begy Ong-chánovými; příčina jejich povýšení na tarchany bude vyložena v dějinách, v příběhu o Čingischánovi.

Kmen Korčinů je větví Kilinggutů. Z bratranců Qongqotanových pocházel z tohoto kmene Qipčaqbaj, který byl v Chorásánu a byl velice tlustý.

Kmen Hüšinů

Z tohoto kmene byl v Čingischánově době mezi staršími begy jistý Boroqul-nojan, který byl ve službách Čingischánových nejprve bokaulem a stolníkem a pak postoupil výše. Potom se stal begem oddílu stráže, pak begem tümenu a nakonec váženým begem pravého křídla, na druhém místě po Bo'orču-nojanovi, a prokázal mnoho služeb.³³ Čingischán si jich vážil a ctil je do té míry, že řekl: „Bo'orčuovi nebude nic odepřeno a nebude možné, aby zemřel; Boroqulovi nebude nic odepřeno a nebude možné, aby zemřel.“ Služby, které Boroqul v každé době prokazoval, budou vyloženy v dějinách Čingischánových. Byl zabit ve válce s vojskem Tumatů, kteří jsou jedním z mongolských kmenů, i když je mnohokrát porazil.

[Za Ögedej-qa'ana nastoupil na jeho místo jeho syn Džübüker-Qubila, za Kublaj-qa'ana byl z jeho rodu Toqči-küregen, jemuž dali Širin, dceru Qutuqtuovu a neteř Hülegü-chánovu, sestru Kälmiš-aqy, zrozenou z Qulan-chatun.]

Byl jiný starší beg jménem Hüšidaj-Bajqu; Čingischán ho dal s vojskem Džočimu a velel pravému křídlu Batuova vojska. Na sklonku života podal zprávu: „Jsem starý a slabý a tento úřad nemohu zastávat.“ Vzal si tedy muže z kmene Džurjatů jménem Eldekä, jehož matku pojal za manželku, učinil ho svým pomocníkem a ten pak nastoupil na jeho místo. V dnešní době zastávají tamtéž týž úřad starší begové z jeho rodu. V této říši je Guritaj-küregen a jeho děti Beklemiš a Bitikči, kteří nyní žijí. Kublaj-qa'an měl manželku, dceru Boroqul-nojana, jménem Ušdži, s níž měl syna jménem Ajači.

Kmen Suldusů

Ačkoli z tohoto kmene bylo mnoho begů, muži známější a váženější se vztahují ke službě Čingischánově; nejprve tedy podáme příběhy o nich, které jsou skvělejší, a nejprve vyložíme události, které jsou důležitější.

V době, kdy byl Čingischán mladý, kmen Tajčiutů pozvedl hlavu odporu, vojsko a družina od něho odpadly a jeho vladařské moci se ještě nedostalo plné síly. Jednou se vypravil po jedné důležité věci. Na cestě uviděl kámen, který se valil, aniž by ho něco pohánělo, a šel proti němu. Pomyslil si: „To je nesmírně zvláštní a podivné znamení; snad bych neměl jet touto cestou.“ Chvíli se bránil touze jet dál, ale nedbaje toho, jel podle vůle svého srdce. Náhodou se stalo, že ho Tarqutaj-Kiriltuq, panovník kmene Tajčiutů, který byl jeho nepřítelem, dostihl a zajal.³⁴ Udělal mu dřevěný jařmový obojek a hlídal ho: v té době byl obyčej zajatce hned nezabíjet.

Žila tam stařena jménem Tajču-ikči; nazývali ji Tajču proto, že byla z toho kmene. Měla manžela z kmene Merkitů, jehož jméno není známo; v nynější době je z jeho rodu Udžurgaj, qa'anův posel, který přišel spolu s Enketaj-elčim. Zkrátka, ta stařena Čingischánovi stále česala vlasy a konala mu službu. Kdykoli mu jho rozedřelo krk do ran, podkládala tam kousek plsti a ustavičně mu projevovala soucit. Po nějakém čase Čingischán jednou využil příležitosti a utekl i s jhem. V těch končinách byl velký rybník: šel tam a stáhl jho za sebou do vody, takže z jeho těla nebylo vidět nic kromě nosu.

Houf z kmene Tajčiutů se vydal za ním a hledal ho. Sorqan-šira z kmene Suldusů, otec Čila'un-bahadura, jenž byl otcem Sodon-nojana, byl mezi tím kmenem a jeho kibitka stála také nablízku toho místa.³⁵ Nečekaně mu padl pohled na Čingischánův nos; domyslel se, že je to on, tajně mu dal znamení, aby ponořil hlavu ještě více do vody, a řekl tomu houfu: „Hledejte v jiné končině, já budu dávat pozor tady.“ Tak je přiměl, aby se rozešli. Když nastala noc, vyvedl Čingischána z vody, sňal mu jho z krku, odvedl ho domů a schoval ho navrch na vůz pod množství vlny.

Potom houf hledajících narazil v tom místě na jeho stopu a mysleli si, že musí být v kibitce Sorqan-širově. Hledali tam mnoho, až do té míry, že mnohokrát bodali do té vlny kopími; nevylezl z ní. Protože Nejvyšší Stvořitel mu chtěl dát moc, ani jednou se bolest a zranění nedotkly jeho požehnaného těla. Když ho nenašli, odešli. Poté mu Sorqan-šira dal tmavohnědou kobylu, trochu masa, rožeň na kebab, šípy a luk a všechno nářadí potřebné na cestě; některé věci mu však nedal. Vypráví se, že mu nedal křesadlo. Tak ho vypravil na cestu. Proto ho ještě nyní, ačkoli jeho potomci požívají veliké přízně, trochu obviňují za to, že mu některé z těch věcí a křesadlo nedal. Snad mu v tom může sloužit za omluvu, že nechtěl, aby se rozšířila pověst o té nehodě.

Snad on má omluvu, a ty jsi vinen.

Mezitím Čingischánova matka, ženy a rod už přestaly v žízni očekávání doufat. Jeho čtvrtý syn Toluj-chán byl ještě dítě. V posledních několika dnech neustále opakoval: „Můj otec jede na kobyle.“ Matka se k němu chovala zle, tahala ho za uši a říkala: „Co jsou to za prázdné řeči, že ten chlapec každou chvíli mluví a připomíná nám ho a spaluje nám srdce?“ On však nepřestával a stále to opakoval až do dne, kdy Čingischán přijel. Toho dne Toluj-chán řekl: „Hle, můj otec přijíždí na tmavohnědé kobyle a má u sedla přivázané dva turuchtany.“ Jeho matka pořád říkala: „To je nějaké pobláznění, které toho chlapce trápí, a on pořád přehnaně opakuje, že prý přijíždí.“ Za hodinu přijel Čingischán na hnědé kobyle, se dvěma turuchtany přivázanými u sedla. Všichni se jeho příjezdu nesmírně zaradovali a oddali se plnému veselí. Velice se divili Toluj-chánovým slovům, vykládali tu událost jako dobré znamení pro Čingischána a rozdali almužny a obětiny Bohu.³⁶

Sorqan-šira, věda, že to, jak Čingischána ukryl, nezůstane utajeno, uznal za nutné odejít z prostředka toho tajčiutského kmene; odkočoval s domem a čeledí a přišel do služeb Čingischánových. Čingischán byl k němu, jeho dětem a druhům nesmírně nakloněn a prokazoval jim dokonalou úctu, poctu a vážnost.

Čila'un-bahadur, syn Sorqan-širův, byl nesmírně udatný a statečný. Jednou v bitvě nenadále spadl s koně a nepřítel se k němu vrhl, aby ho zabil; vyskočil a pěšky s kopím se postavil jezdci, napadl ho, obrátil na útěk a hnal ho celý farsach. Čingischán se podivil a řekl: „Kdo spadne s koně, jak bude moci vstát a bojovat? A i kdyby vstal, jak se pěší postaví proti jízdnímu a vyjde jako vítěz?

Neviděls pěšího, jenž by bojoval

a zezdola se nerozvážně do boje drál.

Takového reka jsem neviděl.“

Protože Čingischán mnohokrát válčil s Tajčiuty a sváděl s nimi bitvy, nakonec v poslední bitvě vstoupil Čila'un-bahadur do souboje s Tarqutaj-Kiriltuqem, panovníkem tajčiutským, který byl velmi udatný, vysoké postavy a tělnatý. Čila'un-bahadur byl malého vzrůstu. Vrazil kopí Kiriltuqovi do spodní části břicha a chtěl s ním zatřást a shodit ho s koně, ale nemohl. Vytrhl kopí, opřel jeho konec o zem a napjal síly, aby prošlo tomu skrz podbřišek; kopí prošlo spodkem břicha a ten spadl s koně dolů a v tom stavu řekl: „Myslel jsem, že i kdyby mi srdce rozsekali šavlí, nezemřu; a zatím takový opovrženíhodný, bídný človíček jako syn Sorqan-širův, podobný otepi tamaryšku z několika tenkých proutků, mě probodne kopím, já se nezmohu vyprostit a mám tak zahynout!

Furud byl silnější než Bížan,

leč zahanben byl, když se štěstí odvrátilo.“³⁷

Nakonec Tarqutaj na tu ránu zemřel a odevzdal duši andělu smrti hříšníků.

Syn Čila'un-bahadura byl Sodon-nojan, který byl v Čingischánově době jedním z begů pravého křídla a stal se nesmírně váženým a ctěným. Za Ögedej-qa'ana ještě žil a byl v družině dětí Toluj-chánových a Sorqaqtani-beki. V době Kublaj-qa'anově nastoupil na jeho místo jeho syn Qadžu; žil asi sto let a upadl do slabomyslnosti, takže nepoznával svou snachu a říkal: „Dejte mi ji.“ Z jeho příbuzných byl jeden beg pravého křídla jménem Toghrul; také z jeho příbuzných byl starší beg, stolník Möngke-qa'anův, jménem Džaran: protože navedl Ariq-bökeho ke zlému, dal ho Kublaj-qa'an popravit.

[Z dětí Sodon-nojana, které přišly do Íránské země s Hülegü-chánem, byl Sunčaq-nojan, soudce (jarguči), beg pravého křídla a beg strážní gardy, který seděl hned pod Kökä-Ilkäem. Jeho bratři byli Kejtej-nojan, Ara-Temür-idači, Tudan a Temür-Buqa; Sunčaqovi synové Bajdu, Arab a Argun; Bajduův syn Bajan, Arabův syn Jemen; Kejtejův syn Qataj a jeho synové Quan a Zeke; Tudanův syn Melik a Melikův syn Čupan; synové Temür-Buqovi Tahuqa, Šiktür a Mubárak.]³⁸

Z dětí Sodon-nojana, které byly ve službách Kublaj-qa'ana, poslal qa'an jednoho syna jménem Sartaq jako posla k Hülegü-chánovi a s ním Abd ar-Rahmána, aby vedl účty daní, a Bajana, vnuka Alaq-nojana z kmene Ba'arinů, který byl zde a byl přidělen ke Kublaj-qa'anovi; bylo mu dáno svolení vrátit se. V roce Hülegü-chánovy smrti se vrátil. Tento Bajan je ten, který dobyl zemi Nankijas.³⁹

Kmen Ildurkinů

Tento kmen je větví kmene Suldusů. V Čingischánově době, když se po bitvě s Ong-chánem stáhl, odešel k Baldžuně, poslal posla k Ong-chánovi a vzkázal mu mnoho zpráv, jak je zmíněno v dějinách, byl ten posel z tohoto kmene a jmenoval se Arqaj-džijun; Arqaj je jméno a džijun znamená „levá strana“. V této říši byl z jeho rodu a z jeho bratranců Hindu-bitikči, který byl v chorásánské zemi Bádghís begem tümenu Karaunů. Arqaj-džijun byl velmi starý a slabomyslný a žil až do doby Möngke-qa'anovy.

Kmen Bajautů

Tento kmen se skládá z několika větví, ale známé jsou dvě: jednu nazývají Džida-Bajauti, druhou Kegerün-Bajauti. Džida je řeka v Mongolsku; protože tam bylo jejich sídlo, přisoudili je k tomu místu a to se stalo jménem jejich korouhve. Ty, kdo žijí ve stepi, nazývají Kegerün-Bajauti.⁴⁰

Na počátku Čingischánova mládí, když začala jeho válka s kmenem Tajčiutů a on sbíral vojsko, se k němu připojila většina kmenů Bajautů: ze třinácti kurenů jeho vojska tvořili oni jeden kuren. Mezi Bajauty a Čingischánovým rodem byl ten obyčej, že jim dávali dívky ze svého rodu a brali si je od nich. V Čingischánově době byl mezi begy tisíců levého křídla beg jménem Urqa-küregen, jemuž dali dívku z chánova rodu; byl z Džida-Bajautů. Onggan-küregen, který je zde, je z jeho rodu.

Byl jiný beg tisíce, rovněž z levého křídla, jménem Önggür, nesmírně vážený. Protože dříve byl bokaulem a stolníkem Küčügür-nojan z kmene Besutů, a když zestárl a zeslábl, stal se na jeho místě bokaulem a stolníkem Boroqul-nojan, a když se Boroqul-nojan stal begem tümenu a zabýval se vojenskými záležitostmi, stal se na jeho místě bokaulem a stolníkem tento Önggür. Nazývali ho také Önggür-qonsat; v najmanském jazyce se bokaulovi říká qonsat. Tento Önggür byl z kmene Kegerün-Bajautů.

V době, kdy obléhali a dobyli město Čung-tu, sídlo Altan-chána, který odtud odešel a zanechal tam poklad a knížata, poslal Čingischán Qutuqu-nojana a tohoto stolníka Önggüra s nökery, aby dopravili poklad. Altan-chánovi náměstci jim dali ze svého pokladu dar; Qutuqu-nojan ho nepřijal, ale stolník Önggür přijal. Když přišli k Čingischánovi, neschválil to a Önggürovi i nökerům udělil důtku, jak je napsáno v dějinách.⁴¹

Stolník Buqaj – jeho předkové a příbuzní jsou z kmene Džida-Bajautů. Popis vztahu jeho, jeho otců a dědů je takový: v Čingischánově době byl jistý Surqan, kterého Čingischán nazýval svým otcem. Protože to byl muž rozumný a moudrý a občas citoval průpovídky, uváděje je na paměť, učinil ho Čingischán starším a váženým a byl jedním z dědičných otroků. V době, kdy se Čingischán ještě nestal pádišáhem a mezi kmeny byla vášeň po prvenství a vládě, tento Surqan říkal: „Lidé, kteří touží po vládě, jsou: jeden Alaq-udur z kmene Tatarů, druhý Sača-beki z kmene Kijatů-Jürkinů a Džamucha-sečen z kmene Džadžiratů. Ti hledají velikost a touží po vládě, ale nakonec zvítězí Temüdžin a vláda se po jednomyslné vůli kmenů upevní v jeho rukou, neboť má pro tu věc schopnost i zásluhu a nebeská pomoc a královská velebnost jsou zjevné a patrné na jeho čele.“ Nakonec se stalo tak, jak řekl.⁴²

[Následuje rodokmen Surqanových potomků: jeho syn Kökčü měl syny soudce (jarguči) Buqu, jehož synové byli Toq-Temür, Algu a Esen-Buqa, dále stolníka Džunčiho a Mustafu, sekretáře (bitikči) a nojana, který byl za života qa'anova soudcem. Jejich příbuzní byli také Qadan, syn Aruqtuův, a soudce Tudaj, a bratrancem jim byl sekretář Kökä, který přišel s Hülegü-chánem a byl hlavou sekretářů. Z jejich rodu jsou dále Kök-Böri, Ramazán, Toqta a Bulugan-chatun, manželka Abaqa-chánova, vesměs bratranci a neteře soudce Buqy.]

V Čingischánově době byl starší beg, kterého nazývali Qubilaj-qorči; žil ještě po Toluj-chánovi. Po Čingischánovi byl ve službách v družině jeho dětí a Sorqaqtani-beki. Kublaj-qa'an měl manželku jménem Bajaudžin, která byla z tohoto kmene; měl s ní syna jménem Toghan. Matka Möngke-qa'anova syna Širegiho byla rovněž z tohoto kmene; říkali jí Tajaudžin.

Kmen Kingitů

Z tohoto kmene se nestalo známo mnoho begů a mužů. Když však Čingischán rozděloval svým dětem begy spolu s vojsky, dal svému nejstaršímu synu Džoči-chánovi několik begů se čtyřmi tisíci vojska; mezi nimi byl jeden beg z této větve jménem Qojin-nojan. V ulusu Qončiho, z dětí Ordy, z rodu Džoči-chánova, je jistý Uran, který byl slavný a byl starším begem toho ulusu: ten je z jeho rodu. Nyní tam jsou jeho děti a příbuzní.⁴³