Knihovna · Čingischán · Turkické a mongolské kmeny

Kapitola třetí: Kerejti, Najmani, Onguti, Tanguti a další

Kapitola třetí. Popis kmenů z řad Turků, z nichž každý měl rovněž svého vlastního panovníka a vůdce, avšak neměly zvláštní příbuzenský vztah ani sepětí společnou dobou s turkickými kmeny, o nichž byla řeč v předchozí kapitole, ani s kmeny mongolskými, třebaže jsou jim podobou i jazykem blízké.

Každý z těchto kmenů měl svého panovníka a hlavu, určenou jurtu a sídlo, a každý se rozdělil na několik kmenů a větví. Nyní jsou ve větší vážnosti než tyto kmeny ostatní Turci, o nichž byla řeč, i Turci-Mongolové, a to proto, že rod Čingischánův, který panuje Mongolům, je mocí Nejvyššího Stvořitele svrhl a podrobil. Ve starých dnech však byly tyto kmeny váženější a přednější než ostatní turkické rody a měly slavné panovníky. Vyprávění o každém z nich zvlášť bude sepsáno tímto způsobem.

Kmen Kerejtů

Pokolení a větve Kerejtů a některé příběhy, které se k nim vztahují, kromě těch, jež budou uvedeny v dějinách Čingischánových a v jiných dějinách.

Kerejti¹ měli vážené panovníky ze svých vlastních kmenů a v oné době byli v těch končinách silnější a mocnější než ostatní kmeny. Dospělo k nim vyznání Ježíšovo – mír s ním! – a přijali jeho víru.² Jsou jakýmsi druhem Mongolů; jejich sídla jsou na Ononu a Kerulenu v zemi Mongolů a tyto končiny leží blízko hranic čínské země. Měli mnoho sporů s četnými kmeny, zvláště s Najmany. V době Jesügej-bahadura a Čingischána byl jejich králem Ong-chán.³ Pojilo je vzájemné přátelství a Jesügej i Čingischán Ong-chánovi mnohokrát poskytli pomoc, jak je vyloženo v dějinách. Nakonec však skončili v nepřátelství a pustili se do válek, a proto se Kerejti stali zajatci a otroky Čingischánovými; o těchto událostech bude pojednáno v dějinách.

Kerejti jsou četné kmeny a pokolení, a všichni byli poslušnými služebníky Ong-chánovými. Dělí se takto:

Kerejti. Vypravují, že za starých dnů byl jeden panovník, který měl osm synů, všechny černavě snědé; proto je nazývali Kerejty. Časem pak každá z ratolestí a každý z potomků oněch synů dostali zvláštní jméno a přízvisko; jedné větvi, v níž byl panovník, se až do dnešního dne říká vlastní Kerejti. Ostatní synové se stali služebníky toho bratra, který byl panovníkem. On byl mezi nimi panovníkem, z nich však panovník nebyl.

Džirqinové.⁴ Byl to vážený a udatný kmen z Ong-chánových kmenů. Pocházeli z nich Džirqudaj, správce Šírázu, jeho bratři Baqča-Toqaj a Qutluq-Buqa-bitikči a jeho synové Besüdür a Dörbej. Z nich byl i Ačiq-Širün, přední bek Ong-chánův, o něhož Čingischán žádal, aby mu byl poslán jako vyslanec.⁵

[Následují další kerejtské větve: Tonggajiti⁶ (z nich Alinaq-bahadur, Elči-Tutqa’ul a jeho syn Saqy, v nynější době Ebügen-bitikči); Saqajiti, o nichž Rašíd nic nesděluje; Tobauti (z nich Jesil-nojan a jeho syn Tuqluq-kuščí, „sokolník“, dále Tajdžu-bahadur, který proslul spolu s Alinaq-bahadurem, Tajdžuův syn Gházán a Saqajit-bahadur, jenž „při každé nelibosti zradil“); a Albati, k nimž patřil Elengir-ba’urči (stolník), jeden z pážat Čingischánovy hlavní choti Börte-fudžin, který velel setnině z jedné tisícovky.]

Příběh o Mergüzovi a jeho choti

Ong-chánův děd se jmenoval Mergüz a nazývali ho také Mergüz-bujuruq-chán.⁷ V oné době byly tatarské kmeny velmi početné a silné, ale neustále projevovaly poslušnost panovníkům Číny a Džürčenů.⁸ Hlavou tatarských panovníků byl v té době jistý muž, jemuž říkali Na’ur-bujuruq-chán; jurtu měli v končinách místa zvaného Bujr-nor. Jednou se jim naskytla příležitost, zajali kerejtského panovníka Mergüz-bujuruq-chána a poslali ho džurčenskému panovníkovi. Džürčenský panovník ho dal přibít na dřevěného osla a usmrtil ho.⁹

Když uplynul nějaký čas, Mergüzova choť, kterou nazývali Qutuqtaj-hariqči – hariqči znamená „zářící a vzrušující“; tak ji jmenovali proto, že její tvář zářila krásou a uváděla v rozruch – vzkázala tatarskému kmeni, neboť jejich jurty ležely blízko: „Chci pohostit tatarského panovníka Na’ur-bujuruqa stem beranů, deseti klisnami a stem ündürů kumysu.“ (Ündür je nesmírně veliký měch, který šijí z kůže a nakládají na vůz; do každého se vejde pět set liber kumysu.) Chtěla pomstít svého muže, a proto v těch ündürech ukryla sto chrabrých mužů ozbrojených od hlavy k patě a dala je naložit na vozy. Když dorazili, předali koně a berany stolníkům, aby se postarali o jejich uvaření, a řekli: „Kumys přivezeme na vozech, až bude hostina.“ Když zasedli k hostině, přivezli naproti jejich domu sto vozů s ündüry a složili je; chrabří mužové vylezli ven a spolu s ostatními služebníky chatuninými zajali tatarského panovníka a zabili ho, a také většinu tatarských kmenů, které tam byly. A tato příhoda je proslulá: tak tedy Mergüzova choť vymohla krev za svého manžela.

Ong-chán a jeho bratři

Mergüz měl dva syny: jeden se jmenoval Qurdžaqus-bujuruq, druhý Gürchán.¹⁰ Gürchánové, kteří panovali v Zajordání a Turkestánu, byli z kmene Kara-Kitajů, kdežto tento Gürchán byl synem kerejtského panovníka Mergüze; ať tu nevznikne nejasnost. Z dětí Qurdžaqus-bujuruqových se jeden jmenoval Toghril; čínští panovníci mu dali jméno Ong-chán, a Ong-chán znamená „panovník země“.¹¹ Ostatní se jmenovali Erke-qara, Taj-Temür-tajši, Buqa-Temür a Ilqa-Senggüm. Ilqa je jméno a senggüm znamená „syn pána“. Když ho zajali Tanguti a shledali v něm člověka náležitě hbitého, nazvali ho Džacha-gambu, to jest „kníže země“ a „ctihodný kníže“: dža je země a gambu ctihodný.

Zkrátka, když jejich otec zemřel, byl Ong-chán, jemuž bylo jméno Toghril, poslán na hranice země a byla mu tam svěřena správa; ostatní synové, Taj-Temür-tajši a Buqa-Temür, vládli místo otce. Erke-qara utekl a uchýlil se ke kmeni Najmanů; Najmani mu poskytli pomoc, znovu dobyli zemi a odevzdali mu ji, Ong-chána však přinutili k útěku a zaujali jeho místo. Jindy zase poskytl Ong-chánovi pomoc otec Čingischánův: obrátil Erke-qaru na útěk a jeho místo odevzdal Ong-chánovi. Znovu přitáhl Ong-chánův strýc Gürchán, obrátil Ong-chána na útěk a opět zaujal jeho místo. Čingischán Ong-chánovi pomohl, obrátil Gürchána na útěk a jeho místo odevzdal Ong-chánovi. Nakonec se vláda upevnila v jeho rukou. Džacha-gambu stál vždy zajedno se svým bratrem Ong-chánem.

Jednou jeden z beků Bujuruq-chána, najmanského panovníka a bratra Küčlüg-chánova, jménem Kökse’ü-Sabraq, vytáhl s vojskem a vyplenil tábořiště Ong-chánových bratrů Ilqa-Senggüma a Džacha-gambua i některé Ong-chánovy zapovězené háje.¹² Nato dal Ong-chán vojsko svému synovi Senggümovi a poslal ho pronásledovat nepřítele, Čingischána pak požádal o pomoc. Čingischán poslal Bo’orču-nojana, Boroqul-nojana, Mukali-govana a Čila’un-bahadura; tento příběh bude vyložen v dějinách.

Džacha-gambuovy dcery a Ong-chánovo potomstvo

Džacha-gambu měl čtyři dcery. Jednu si vzal Čingischán pro sebe, jmenovala se Ibaqa-beki;¹³ druhou pro svého nejstaršího syna Džočiho, jmenovala se Begtutmiš-fudžin; a ještě jednu pro nejmladšího syna Toluje, jmenovala se Sorqaqtani-beki. Ta byla matkou čtyř synů: Möngke-qa’ana, Kublaj-qa’ana, Hülegü-chána a Arik-böke.¹⁴ A ještě jednu dceru dal Džacha-gambu za syna ongutského panovníka. Vypravují, že když Čingischán dobyl Ongutů a ti se podrobili, chtěl si vzít i tuto dívku a oženit se s ní, ale ať ji hledal sebevíc, nenalezl ji.

Ong-chán měl dva syny: jeden se jmenoval Senggüm, to jest „syn pána“, druhý Abaqu. Abaqu měl dceru jménem Doquz-chatun; tu vzal Čingischán pro Toluje a po něm si ji vzal Hülegü-chán; byla hlavní chotí Hülegü-chánovou.¹⁵ Bratry Doquz-chatun byli Saridža a […]; ze sester téže rodiny byla i Tuqtani-chatun, která zaujala místo a ordu Doquz-chatun. Saridžova dcera Örüg-chatun se stala chotí Argun-chánovou a matkou prince Džahán-Charbandy;¹⁶ nyní žijící Irindžin je bratrem Örüg-chatun. Skupina jejich příbuzných byla ve službách Kublaj-qa’ana a jejich děti jsou tam i nyní: Toq-Temür, Ara-Qutqa a Qubilaj. Tato skupina pochází z rodu jednoho Ong-chánova bratra jménem Jedi-Qurtqa.

O Ong-chánovu dceru, zrozenou z matky Senggümovy, se ucházeli pro Čingischánova syna Džočiho, ale nabídka nebyla přijata, a proto mu na srdci zůstala nevole; jmenovala se Ča’ur-beki. Čingischánova dcera, o niž se ucházeli pro Senggümova syna, se jmenovala Qodžin-beki; později ji dali Qutu-küregenovi z kmene Kurulasů, bratrovi Čingischánovy matky.¹⁷

Když Gürchán obrátil Ong-chána na útěk, vytáhl mu Jesügej-bahadur, otec Čingischánův, na pomoc a obrátil Gürchána na útěk, takže ten odešel s nějakými třiceti muži do země Tangutů a podruhé se už neukázal. Z té příčiny uzavřeli Ong-chán a Jesügej-bahadur pobratimství.¹⁸ Jindy mu Jesügej, jak bylo zmíněno, pomohl v případu s Erke-qarou: vzal Erke-qarovi říši a odevzdal ji Ong-chánovi.

Ong-chánova smrt a osud Senggümův

Když Ong-chán naposledy bojoval s Čingischánem, byl poražen a prchal, zajali ho na cestě v místě zvaném Nekün-usun vojevůdci Tajang-chánovi Qori-Sübeči a Tüdig-Sa’al.¹⁹ Protože s ním byli v kruté nepřízni, zabili ho a jeho hlavu donesli Tajang-chánovi. Ten to neschválil, vytýkal jim to a řekl: „Proč jste uťali hlavu tak vznešenému panovníkovi? Měli jste ho přivést živého.“ Poručil, aby jeho hlavu vsadili do stříbra, a nějaký čas ji z úcty a ke cti choval položenou na svém trůnu. Jednou té hlavě řekl: „Pověz něco!“ Vypravují, že hlava v té poloze několikrát vyplázla jazyk z úst. Velmoži Tajang-chánovi řekli: „To věstí nezdar. Bude div, jestli nás nepotká neštěstí.“ A tak se také stalo.²⁰

Z místa, kde Ong-chána zabili, uprchl jeho syn Senggüm s několika lidmi. Na hranici mongolské země je město jménem Inšan; prošel jím a odešel do země Tibetu, kde chtěl zůstat. Tibeťané ho však vyhnali, jeho služebníci se rozprchli a on odtamtud odešel. Na hranici Číny a Kašgaru je země jménem Kušan;²¹ tam vládl sultán jménem Kylydž-Qara. Ten Senggüma v oné zemi nalezl v místě zvaném Čahar-Kaha a zabil ho; jeho ženu a dítě zajal a po nějakém čase je poslal do služby Čingischánovi a podrobil se mu.

Kerejtští bekové

Z tohoto kmene bylo v době Čingischána a Ong-chána mnoho beků. Jeden bek se jmenoval Ubčiriq-Kürin. Ubčir znamená červený plod, k němuž v Mongolsku přirovnávají červenou tvář; tvář tohoto beka byla jako ten červený plod. Je to týž bek, který zakročil, když se Džamucha-sečen posmíval Čingischánovi a tropil si z něho žerty. Byl ještě jiný bek, jménem Qori-Silemün-tajši.

Ong-chán měl předního beka jménem Ügü-Temür. V době, kdy měl Čingischán s Ong-chánem přátelství jako otec se synem a Čingischán sedal před Ong-chánem jako jeho přijatý syn, sedal tento bek nad ním; znal každou věc a každé slovo, které bylo mezi Čingischánem a Ong-chánem, a s Čingischánem se přátelil. Když Čingischán přemohl a svrhl Ong-chána, jeho syna Senggüma i jejich beky a ti, kdo nebyli zabiti, se podrobili, přišel tento Ügü-Temür-nojan, spoléhaje na staré přátelství a na dřívější shodu, do služby k Čingischánovi; ten mu prokázal čest a vážnost. Všichni, staří i mladí, dbali jeho slov. Měl mnoho žen, ale jednu nesmírně miloval.

Náhodou se stalo, že se rozšířila pověst, jako by Senggüm opět nabyl síly v zemi Kyrgyzů a v jejím okolí. Ügü-Temür ze zaujetí pro Senggüma zradil, opustil dům i domácí a odešel. Dlouhý čas bloudil, nevěda kudy, ale Senggüma nenašel. Protože odešel jako uprchlík, dal Čingischán jeho milovanou ženu Tolun-čerbimu, který byl předním bekem z kmene Qongqotanů.²² I ten měl mnoho žen, ale když si vzal ji, opustil ostatní a nacházel štěstí jen s ní. Po nějakém čase přišel Ügü-Temür, když Senggüma nenašel a neměl jiné možnosti, do služby k Čingischánovi. Protože jeho stará práva byla pevná a byl nesmírně stár, Čingischán mu milostivě jeho vinu odpustil a ráčil říci: „Jakou vinu by nebylo lze takovému starci odpustit?“

Tehdy Ügü-Temür-nojan poklekl a přednesl prosbu:

„Když jsi mi daroval můj život, bude to převeliká milost, ráčíš-li mi vrátit ještě mou ženu, která je mou milovanou.“

Čingischán řekl Tolun-čerbimu: „Co povíš? Vrátíš ji, nebo ne?“ Tolun-čerbi, když mu Čingischán takto dal na srozuměnou, řekl: „Třebaže ji také miluji, jak bych mohl překročit rozkaz?“ A odevzdal ji Ügü-Temürovi. Čingischán se té paní otázal: „Tito bekové mají po několika chotích. Jak to, že každý, kdo si tě vezme, tě miluje víc než všechny ostatní?“ Odpověděla:

„Tělo všech žen je si navzájem podobné. Protože muž je vladař a pán a žena je podřízená, musí vyhledávat všechno, co muži působí potěšení, a to činit; nesmí jít proti jeho libosti, má být zajedno se sklonem jeho srdce a vést jeho dům podle řádu, jaký si jeho srdce přeje. Bude-li taková, není pochyb, že ji bude milovat víc.“

Byl ještě bek Qujidu. V době, kdy Ong-chán pojal úmysl zajmout Čingischána a Ong-chánovi koňaři Badaj a Kišlig Čingischána varovali,²³ oddělil se tento Qujidu od Ong-chána s tím, co měl – s jedinou ženou, tříletým synem, jedním velbloudem a jedním hongqurem (to je plavý kůň) –, odkočoval a přišel do služby k Čingischánovi. Protože projevil tak dobrou upřímnost, Čingischán mu poručil, aby shromáždil svůj kmen, kerejtské Tonggajity, a sestavil z něho jednu tisícovku. Učinil tak. Jeho syn Qurtqa velel tisícovce a jeho bratr Abušqa byl ve službách qa’ana nejváženějším písařem.

[Qujidu měl dvacet čtyři synů. Nejstarší, Tügür-bitikči, velel setnině; přišel do Íránu do služeb Hülegü-chána v hodnosti písaře, přivezl mu z Bagdádu poklad a jmění a odvedl mnoho zlatých prutů (bališ). Jeho syn Alinaq sloužil zprvu v tisícovce Qučura z kmene Tudaqlinů, jedné z merkitských větví. Když Hülegü odváděl z tisícovek vojska odvod, který měl přivést do této říše (Íránu), zatímco Qujiduova kmenová tisícovka i všichni jeho synové zůstali doma v Mongolsku, vyčlenil tohoto Qučura z Qujiduovy tisícovky a svěřil mu jako hbitému muži jednu z nových tisícovek; Tügür, otec Alinaqův, byl v ní velitelem setniny. Když Qučur zemřel, Alinaq byl ještě dítě, přesto mu Hülegü-chán tu tisícovku svěřil. Alinaqovými syny byli Qurumši-küregen, Qutula, Buqdaj, Arpa a Čaudar.]

Bekové, kteří se spikli proti Ong-chánovi

Oddíl beků, kteří se spikli a říkali: „Až Čingischán odtáhne k Baldžuně, přepadneme Ong-chána v noci, obrátíme ho na útěk a sami se staneme vladaři a panovníky“, tvořili jednotlivě tito: Daritaj-otčigin, Altan, Qučar-beki, Džamucha-sečen, rod Ba'arinů, Sü’ekej, Buqaj-Talu, Qutuqut.²⁴ Když se to Ong-chán dozvěděl, rozprášil je. Z nich se Daritaj-otčigin, Ba'arinové, Saqajiti z kmene Kerejtů a Qudžin z Kilingqutů, strýcovské větve Qongqotanů, přidali k Čingischánovi; Altan, Qučar a Qutuqut odešli k Tajang-chánovi. Byli to právě oni, kdo vyvolal tento pohyb, a přitom na Čingischána uvrhli podezření, že je zajedno s Tajang-chánem. Když Čingischán přemohl Tajang-chána, všechny je pochytal a zabil.

Z beků Senggümových byli Belge-beki a Todan; oba jsou ti, o nichž Čingischán řekl, aby je oba poslali k němu s poselstvím: byli to Senggümovi druhové. Ala-Buqa a Dajir byli rovněž dva vážení bekové z beků Ong-chánových.

Kmen Najmanů

Kmen Najmanů, který se skládá z několika kmenů.

Byl to kmen stepní: někteří sídlili v nepřístupných horách, jiní ve stepích. Místa, v nichž přebývali, byla tato: Velký Altaj; Karakorum, kde Ögedej-qa’an postavil ve stepi vysoký palác;²⁵ hory Alui-Saras a Kök-Irtyš – v týchž končinách sídlili i Kanglové –; Irtyš-müren, to jest řeka Irtyš; hory, které leží mezi tou řekou a zemí Kyrgyzů a přimykají se k hranicím té země; až k místům mongolských zemí, jež jsou zemí Ong-chánovou – ten tam sídlil, a proto měli Najmani s Ong-chánem neustálé spory a nepřátelství –; až po zemi Kyrgyzů a po okraj stepí, které hraničí se zemí Ujgurů.

Tyto najmanské kmeny měly své vlastní vážené a mocné panovníky; měly početné a dobré vojsko a jejich obyčeje a zvyky byly podobné mongolským. Jejich panovníkům se za starých dnů říkalo Küčlüg-chán nebo Bujuruq-chán. Küčlüg znamená „silný a veliký panovník“.²⁶ Vypravují, že jiný důvod, proč dostali jméno Küčlüg, byl ten, že jeden panovník z toho kmene vládl nad džiny i nad lidmi a byl tak všemocný, že dojil od džinů mléko, připravoval z něho kyselé mléko, podmáslí a kumys a požíval je. Potom bekové řekli: „To je hřích!“ a opustili ho. To se podává jako pouhá historka. Slovo „bujuruq“ znamená „ten, kdo dává rozkazy“. Každý z jejich panovníků však má ještě jiné, vlastní jméno, které mu dali matka a otec.

Najmanští bekové Tajang-chánovi, kteří v Nekün-usunu zajali Ong-chána, když prchal před Čingischánem, zabili ho a donesli jeho hlavu Tajang-chánovi – ten to neschválil, dal hlavu vsadit do stříbra a nějaký čas ji choval na svém trůnu, jak bylo vyloženo ve vyprávění o kerejtské větvi –, se jmenovali Qori-Sübeči a Tüdig-Sa’al.

Válka Tajang-chána s Čingischánem

Válka mezi Tajang-chánem a Čingischánem se udála takto. Tajang-chán poslal zprávu ongutskému panovníkovi Alaquš-tiginovi, aby se s ním spojil a táhl proti Čingischánovi. Alaquš-tigin však poslal k Čingischánovi s touto zprávou vyslance jménem Burijan a zpravil ho o Tajang-chánově úmyslu. Tajang-chán shromáždil obrovské vojsko a spojilo se s ním množství beků z jiných kmenů, a to tito: Tochtoa, panovník Merkitů, a kmen Tatarů; Alin-tajši, jeden z předních kerejtských beků, a kmen Qataginů; Qutuqa-beki, panovník Ojratů, a kmen Dörbenů; Džamucha-sečen z kmene Džadžiratů a kmen Saldžiutů.²⁷

Džamucha-sečen se před bitvou oddělil a odešel. Qasar sešikoval střed Čingischánova vojska a utkali se. Najmani byli poraženi a Tajang-chán byl zabit. Právě v této bitvě se najmanské vojsko řítilo z hor Naqu-kun. Choť Tajang-chánovu, jménem Gürbesü, kterou miloval, přivedli po zabití jejího manžela k Čingischánovi a ten si ji vzal.²⁸ Když Čingischán porazil najmanské vojsko a zabil Tajang-chána, vztyčil v roce tygra (bars jil) u řeky Ononu devítinohou bílou korouhev, uspořádal velký sněm a velikou hostinu a dali mu jméno Čingischán.²⁹

Potom se pustil do záměru dopadnout Bujuruq-chána, bratra Tajang-chánova, který se právě oddával lovu s dravými ptáky: zajal ho na lovu a usmrtil. Küčlüg a jeho bratr, kteří byli oba s ním, utekli a odešli k řece Irtyši. V posledním boji, který Küčlüg svedl spolu s Tochtoa-bekim, kdy byl Tochtoa-beki zabit, Küčlüg uprchl a odešel ke kara-kitajskému gürchánovi.

Jména beků Bujuruq-chánových jsou tato: Jedi-Tuqluq, který v první den bitvy jel v čele, ale jeho koni se rozvázal podbřišník a Čingischánovo vojsko ho zajalo; a Kökse’ü-Sabraq – to jméno znamená „bolest v prsou“; měl ohromný hlas. Byl to on, kdo vyplenil tábor Ong-chánových bratrů.

Toluj-chán měl ženu jménem Linqum-chatun; byla to dcera Küčlüg-chánova, která upadla do otroctví, když jeho tábor vyplenili. Měl s ní syna jménem Qutuqu, který zemřel v mládí. Měl také souložnici z kmene Najmanů jménem Beksarak, která byla matkou Mögeho. Tato Beksarak kojila Kublaj-qa’ana a vlastního syna Mögeho svěřila jiné kojné; z té příčiny došla vážnosti. Tento příběh bude vyložen v dějinách a ve vyprávění o větvi Toluj-chánově.³⁰

Inanč-bilge-Bögü-chán a jeho synové

Panovníka, který byl králem Najmanů před Čingischánovým nepřátelstvím s nimi, nazývali Inanč-bilge-Bögü-chán. Inanč znamená „věřit“, bilge je přízvisko „veliký“ a Bögü-chán byl za starých časů velký panovník, jehož Ujguři a množství kmenů nesmírně ctí. Vypravují, že se zrodil ze stromu.³¹ Zkrátka, tento Inanč-bilge-Bögü-chán byl vážený panovník a měl děti. Nejstarší se vlastně jmenoval Taj-Buqa; čínští panovníci mu dali přízvisko Taj-wang, což čínsky znamená „chánův syn“. (Toto přízvisko je u Číňanů prostřední. Čínští panovníci udělovali lidem přízviska bez počtu a v nejrozmanitějších podobách; ještě nyní mají takový obyčej a přízvisk mají velmi mnoho, a hodnosti přiměřené každému kmeni každé země se k sobě nesmírně hodí a ladí. Dávají lidem taková přízviska, že každý člověk zná podle nich svou hodnost a svou třídu, takže sejde-li se ve shromáždění sto lidí, z přízvisk, která jim byla dána, se určí, jaká je hodnost každého a kde má sedět.) Protože čínský obrazný výraz nebyl každému člověku srozumitelný, nazvali ho Tajang-chán.

Měl ještě druhého syna, jemuž říkali Bujuruq-chán. Oba bratři se po otcově smrti přeli a pohádali kvůli jeho souložnici, kterou miloval, stali se nepřáteli a rozešli se; někteří bekové a část vojska se přidali k tomuto bratrovi, jiní k onomu. Rodový trůn však držel Tajang-chán, který byl starší. Jeho sídlo bylo nablízku stepí, sídlo Bujuruq-chánovo v horách, o nichž byla řeč. Byli k sobě navzájem nesmírně zlí. Jejich otec už za svého života z jejich povahy a nátury poznal, že tíhnou ke sváru a vzpouře, a řekl:

„Vím, že Bujuruq-chán nebude nikdy žít ve shodě, jestliže Tajang-chán zaujme mé místo byť jen na několik dní. Bujuruq-chán je jako velbloud, který se nepohne z místa, dokud mu vlk nesežere půl stehna.“

A nakonec to tak opravdu bylo. Tajang a Bujuruq svedli mnoho bojů a v bitvách Čingischána s Ong-chánem vedl každý z nich svůj spor zvlášť a jeden druhému neposkytl ani pomoc, ani podporu, jak je uvedeno v dějinách. Po celou dobu, dokud nebylo mezi Čingischánem a Ong-chánem shody, nemohli si kmen Najmanů podrobit, ačkoli s ním vedli války. Když Čingischán skoncoval s Ong-chánem, vytáhl proti Tajang-chánovi, Bujuruq-chánovi a najmanským kmenům, a jak bylo zmíněno, porazil je, pobil a upokojil své srdce, pokud šlo o ně.

Kmen Betekinů

Z kmenů blízkých Najmanům, jejichž jurty přiléhaly k jejich jurtám, byl kmen Betekinů.³² Jejich panovník se jmenoval Qadir-bujuruq; qadir znamená „velmi mocný“. Mongolové to slovo neznají, a proto říkají Qadžir-chán; qadžir je jeden z mongolských léků, který se nyní tak nazývá, ve starých dobách se však jmenoval qadir, to jest silný lék. Otcové tohoto Qadir-bujuruq-chána byli většími panovníky než otcové Ong-chánovi, Tajang-chánovi a ostatních najmanských a kerejtských panovníků, silnější a váženější než oni; po nějakém čase však zmínění panovníci zesílili nad ně.

Čingischán připojil kmen Betekinů ke kmeni Ongutů a dal jim společná kočoviště. Bral dívky z kmene Betekinů pro svůj rod a dával je také ongutským bekům: jejich dívky i dívky najmanské byly proslulé krásou a dokonalostí. Děti Qadir-chánovy jsou ty, které v době Čingischánově […].

V této říši není z kmene Betekinů víc než jeden nebo dva lidé.

Kmen Ongutů

V době Čingischánově i dříve patřily ongutské kmeny k vojskům a stoupencům čínského panovníka Altan-chána. Jsou to samostatný kmen, podobný Mongolům; čítali čtyři tisíce stanů. Čínští panovníci, jimž se říká Altan-chán, postavili k ochraně své země před kmeny mongolskými, kerejtskými, najmanskými a před kočovníky z těch končin zeď, kterou Mongolové nazývají ongu a turecky buqurqa. Táhne se od břehů Džürčenského moře až k břehu řeky Qara-müren, která teče mezi Kitajem, Činem a Mačinem, a dále zeměmi jim poddanými, Tangutem a Tibetem, a nikde v ní nezůstává průchod. Tu zeď svěřili zpočátku tomuto kmeni Ongutů a uložili mu smlouvou a závazkem, aby ji střežil.³³

Hlavou a vůdcem Ongutů byl v Čingischánově věku jistý muž, jemuž říkali Alaquš-tigin-quri: Alaquš je jméno a tigin-quri přízvisko. V skrytu srdce tíhl k Čingischánovi a byl mu nakloněn. Když se najmanský Tajang-chán dostal s Čingischánem do nepřátelství a sváru a vzkázal Alaquš-tiginovi, aby s ním byl zajedno a táhl proti Čingischánovi, zpravil Alaquš Čingischána o té věci, jak bylo zčásti řečeno v oddíle o větvi Najmanů a jak bude vyloženo v dějinách. Když potom Čingischán napadl čínské oblasti, měl Alaquš na Altan-chána zlost, a proto vydal Čingischánovi Derbend (úzký průsmyk). Z té příčiny ho Čingischán velice obdařil a poručil dát mu svou dceru. Alaquš řekl:

„Jsem stár. Měl jsem bratra jménem Jesüj, který byl panovníkem; když ho nebylo, odvedl Altan-chán jeho syna jménem Šigü jako malé dítě do Kitaje. Což kdybyste dali tuto dceru jemu, aby přišel?“

Čingischán poručil: „Budiž.“ Alaquš-tigin poslal tajně k synovci, aby přišel. Ten se vydal na cestu, a když dorazil do vesnice Kendük, která je tam nablízku, poslali k němu bekové jeho strýce a jeho otce a řekli: „Tvůj příchod není na místě, protože tvůj strýc Alaquš tě zabije. Ráč počkat, až ho odstraníme.“ Šigü se zastavil a ti bekové Alaquš-tigina usmrtili. Potom Šigü přišel a přimkl se ke službě Čingischánovi. Ten mu dal svou dceru Alaqaj-beki, která byla mladší než Ögedej-qa’an a starší než Jeke-nojan.³⁴

Tehdy Čingischán poručil: „Přiveďte ty vrahy, kteří zavraždili tohoto našeho příbuzného Alaquš-tigina, abychom je potrestali.“ Šigü poklekl a přednesl prosbu: „Všichni Onguti se mezi sebou uradili a zabili ho. Pobijete-li je všechny, jaký z toho bude mít užitek?“ Čingischán poručil: „Je-li tomu tak, ať přivedou toho člověka, který byl původcem neštěstí a vraždy.“ Když ho předvedli, dal ho Čingischán usmrtit i s jeho rodem.

Alaqaj-beki porodila Šigüovi syna jménem Negüdej. Dali mu Toluj-chánovu dceru, která byla mladší než Möngke-qa’an a starší než Hülegü-chán, ale dětí neměl. Z jejich dějin dále vyplývá, že z Čingischánova rodu dávají dívky kmeni Ongutů a od nich je berou; tak byla z kmene Ongutů i matka Argun-chánova, Qajmiš-chatun.

[Z ongutských beků a předáků uvádí Rašíd Aj-Buqu, velitele tisícovky za Čingischána, a Čin-Temüra, který přišel do Íránu s Jesil-nojanem. Čin-Temürovi synové byli Kuč-Temür, místodržitel Chorezmu, jehož potomků je v Chorezmu mnoho a kteří dávali dcery panovníkům, a Edgü-Temür, otec Jusufa a Quru-Buqy; Jusufův syn Maqur je u Tochtaje, syn Quru-Buqův je zde.]

Příběh o Čin-Temürovi a Körgüzovi

Příběh o Čin-Temürovi a jeho dětech byl tento. Dříve, než Hülegü-chán přišel do Íránu, poslal Ögedej-qa’an jako vůdce vojska, aby tu velel a vládl, beka z kosti Tobautů, kteří jsou větví Kerejtů, jménem Jesil-nojan; z jeho rodu nyní zbývají Tuqluq-kuščí, jeho bratři a příbuzní. Zmíněný Čin-Temür přišel s ním jako služebník; s ním přišli i Kül-Bolad z kmene Najmanů, otec stolníka Jisa’ura a soudce Jisa’ura, a Körgüz, Ujgur, jako písař. (Z dětí Körgüzových byli Qutluq-Buqa, Jajlaq-Buqa a další bratři; dětmi Qutluq-Buqovými jsou Ujgur-baj a Gházán-bahadur, kteří nyní žijí.)

Když Čin-Temüra nebylo, poručil Jesil-nojan Körgüzovi, aby se vydal do služby ke qa’anovi a podal o té události zprávu. Kül-Bolad řekl Jesil-nojanovi, že by ho neměl posílat: je to Ujgur, té věci neučiní a pro své vlastní záležitosti ji zanedbá. Jesil-nojan neuposlechl a vypravil Körgüze. Když ten přišel do služby ke qa’anovi, získal pro sebe Čin-Temürovu hodnost, baskačství íránské země. Když se vrátil, vstoupil s ním do sporu Čin-Temürův syn Edgü-Temür, odebral se ke qa’anovi, získal místo svého otce a přivedl s sebou jako vyslance emíra Arguna. Když sem dorazil, řekl Körgüz: „My dvě beraní hlavy se do jednoho kotle nevejdeme.“ Při tom jednání se oba odebrali do služby ke qa’anovi a projevili své nepřátelství. Ale i emírovi Argunovi, který přišel jako vyslanec kvůli Edgü-Temürovi, vstoupila do hlavy touha po vládě a velení, a tak oba ztratili svou hodnost ve prospěch jeho.³⁵

Potom jednou šel Körgüz po mostě a přišel tam jeden z pážat Čagatajovy choti jménem Sartaq-kedžaur. Dali se do řeči. Körgüz se zeptal: „Kdo jsi?“ Ten odpověděl: „Sartaq-kedžaur.“ Körgüz řekl: „I já jsem kedžaur,“ a přidal sprosté slovíčko. Sartaq řekl: „Což na tebe nemohu podat žalobu?“ Körgüz odvětil: „Komu na mě chceš žalovat?“ Čagataj totiž krátce předtím zemřel. Sartaq-kedžaur tu příhodu vylíčil Čagatajově choti, která se nesmírně rozhněvala, poslala k Ögedej-chánovi a dala mu to oznámit. Qa’an poručil výnosem Körgüze zajmout a nacpat mu ústa hlínou. Körgüz mezitím, než ta zpráva došla, dorazil do Chorásánu; když uslyšel, že jede posel, aby ho zatkl, utekl do Túsu, do rozpadlé pevnosti. Posel přivezl výnos, aby Körgüze zajal Tuqluq, syn Jesil-nojanův. Tři dny ho obléhal a z obou stran se bojovalo. Zajal ho, spoutal a předal poslům, aby ho odvezli. Uvrhli ho do žaláře, nacpali mu do úst hlínu a umořili ho. Potom bylo místodržitelství a správa Íránu potvrzeny emírovi Argunovi.

Kmen Tangutů

Tento kmen přebýval spíše ve městech a vesnicích, měli však veliké a nesmírně bojovné vojsko a s Čingischánem a jeho rodem svedli mnoho válek. Jejich hlavu a panovníka nazývali Lung-šidurgu. V zemi Tangut je mnoho panství a po stranách má mnoho měst, opevněných osad, pevností a hor. Celá ta země se opírá o velkou horu, která se tyčí před ní; nazývají ji Inšan. Po stranách té země leží Kitaj a Nankijas […], a nablízku té země sídlí Čing-Temür, syn […]. Za Ögedej-qa’ana tam bylo vojsko a za Kublaj-qa’ana tam bylo posláno také. Dříve tu zemi Mongolové nazývali Qašin. Když zemřel Qašin, syn Ögedej-qa’anův a otec Qajduův, stalo se jméno Qašin zapovězeným (qoruq) a od té doby tu zemi opět nazývají Tangut; i nyní se tak jmenuje.³⁶

V době Čingischánově a Ögedej-qa’anově do té země několikrát táhli a posílali tam vojska; protože Tanguti byli bojovný a silný kmen, bouřili se a bojovali, až se nakonec podrobili. Potom se opět vzbouřili. Poprvé, když Čingischán dobyl většiny merkitských kmenů, vytáhl proti té zemi v roce buvola, odpovídajícím roku 601. V těch končinách byla veliká a pevná tvrz jménem Liki a veliké město Aša-Kinglus; dobyli ho a rozbořili. Vpadl do země a odehnal množství velbloudů, kteří v těch končinách byli. Potom ve třetím roce, který je rokem zajíce a nazývá se taulaj jil, se Čingischán na podzim a v zimě s ohromným vojskem a početnými bojovníky věnoval válce v té zemi a jejímu vyčištění a většinu z ní dobyl. Ve čtvrtém roce, který byl morin jil, rokem koně, pobýval Čingischán v létě ve svém táboře a na podzim se tam vydal, dobyl velkého města zvaného Eriqaja, každé místo, kde byli buřiči a pevnosti, přivedl k poslušnosti a dobyl, a když říši daroval spravedlnost, vyžádal si dceru jejich panovníka Lung-šidurgua a k ochraně říše tam zanechal správce a vojsko.

Protože zamýšlel napadnout zemi Tádžiků, vrátil se do svého tábora v roce taqiqu jil, což je rok kura. Uplynul nějaký čas a uslyšel, že se tangutský panovník opět vzbouřil. Vzplanul horlivostí po pomstě, a protože byl již stár a věděl jistě, že se blíží okamžik jeho přechodu na onen svět, svolal své děti, beky a blízké a dokončil závěť a rozvahu o říši, panovnictví, koruně, trůnu, vojsku a odkazu dětem. Na podzim téhož roku vytáhl s vojskem na Qašin. Tamější panovník Lung-šidurgu se omlouval: „Dostal jsem strach a učinil jsem zle. Dá-li mi odklad, přijme mě za syna a přísahá na to, vyjdu ven.“ Čingischán přísahal a dal mu odklad na určenou dobu. Mezitím onemocněl a zanechal poslední vůli, aby jeho smrt, až zemře, nevyzrazovali, neplakali a nenaříkali, aby se nepřítel nic nedozvěděl a vyšel ven podle umluveného slibu; aby je pak všechny zajali a vykonali všeobecnou seč. Na jaře v roce noqaj jil, což je rok psa, vyšel Lung-šidurgu ven: jeho i se všemi obyvateli vydali meči pomsty a dobyli říše. Rakev s Čingischánem přinesli do tábora na počátku roku vepře, oddali se smutečním obřadům a událost se stala známou.³⁷

Čaqan-nojan a Buda-nojan

Z těchto Tangutů bylo mnoho beků. Mezi nimi Čaqan-nojana přivedl Čingischán, když mu bylo patnáct let, a vychoval ho jako syna, takže ho nazývali pátým synem.³⁸ Velel velké Čingischánově tisícovce. V onom věku bylo ustanoveno a obvyklé, že ať byla tisícovka sebevětší, nebylo v ní víc než tisíc lidí. Tu tisícovku tvořili všichni lidé, kteří patřili k táborům a k osobě Čingischánově. Všechny povozy (ulag), daň (qalan), potravní dávky (šüsün), povinnost (ingirčaq), dary (argamdži) a jiné, co se dává celému vojsku, se odváděly Čingischánově tisícovce a těm, kdo patřili k jeho vlastní osobě, všem spravedlivě, a všechno se dávalo na slovo Čaqan-nojanovo. Za Ögedej-qa’ana postavil qa’an tohoto Čaqan-nojana do čela všech vojsk, která byla na hranici Kitaje, a připojil k tomu správu Kitaje, a to do té míry, že princové a bekové, kteří sídlili v těch končinách, byli všichni pod jeho velením.

Byl i jiný bek jménem Buda-nojan, kterého Čingischán rovněž přivedl z Tangutu; velel císařské setnině. Když byl Čaqan-nojan zaneprázdněn a odvelen k jinému úkolu, velel jeho tisícovce tento Buda-nojan. Byl předním bekem ordy Börte-fudžin a spravoval ještě tři jiné ordy. Z tohoto kmene byli také Adžu-sükürči (nositel slunečníku) a jeho syn Tochridža. Vlastní událost a příběh o Budovi jsou tyto:

Přivedli ho z Tangutu jako zajatce ve třináctém roce věku a v ordě pásl stádo býků. Jednou Čingischán hnal divokou zvěř a uviděl ho: chlapec položil čepici na vršek hole, stál před ní jako ve službě a držel misku. Čingischán se otázal: „Co to děláš a co je to?“ Odpověděl:

„Jsem tangutské dítě, přivedené z plenu, a stýská se mi o samotě. Položil jsem čepici na vršek hole a říkám: z nás dvou bude jeden starší. Čepice nahoře je lepší, a proto jí mám sloužit.“

Čingischánovi se ta jeho slova zalíbila, a protože v něm viděl schopnosti a známky přímosti, přivedl ho do své velké ordy k Börte-fudžin a poručil, aby se ujali jeho výchovy. Protože mu štěstí bylo pomocníkem, dosáhl hodnosti velitele setniny a potom se stal bekem panovnické tisícovky. Za Ögedej-qa’ana, když byla čínská říše docela dobyta a podrobena, mu Ögedej svěřil najednou ty země i všechno vojsko, které v té říši bylo.

Kmen Ujgurů

Z příčiny vyložené v úvodu této knihy – když Oghuz, syn Qara-chána, syna Dib-Baquje, syna Abuldža-chána, Jáfeta, syna Noemova (mír s ním!), vedl bitvy a války se strýci, bratry a bratranci, protože vyznával jedinost Boží, někteří z nich mu poskytli pomoc, jiné porazil a dobyl jejich říše – uspořádal veliký sněm, zahrnul přízní příbuzné, beky a bojovníky a oddílu příbuzných, kteří se k němu přidali, dal jméno Uj-gur; smysl toho slova je v turečtině „spojovat se a poskytovat pomoc“.³⁹ To jméno ulpělo na celém tom oddílu, na jeho větvích, dětech a rodu. Protože u některých z těchto kmenů měl každý svou vlastní příčinu, dostali jiná jména: Karlukové, Kalačové, Kipčaci a další. Jméno Ujgur zůstalo tomuto oddílu a podle tohoto výkladu jsou všichni Ujguři z jejich rodu. Není pochyb, že pro velkou délku času se okolnosti větví těchto kmenů a jejich pokolení nestaly známými natolik, aby bylo možné vyjmenovat a rozlišit kořen každého z nich; proto je vesměs a bez rozporu s předchozím pokládají za větev Turků. Z té příčiny, ačkoli jejich popis byl již zahrnut do popisu Oghuzovy větve, je nutné jej zopakovat v této kapitole o kmenech podobných Turkům tak, jak jej podávají sami Ujguři. Protože jejich vyprávění a osudy jsou nesmírně obsáhlé a jejich další příběhy a náboženské věci, jak jsou popsány v jejich knihách, tvoří samostatnou historii, která bude uvedena v dodatku k těmto požehnaným dějinám, uvádí se na tomto místě jen část vyprávění, která se k této větvi vztahuje.

Vypravují, že v zemi Ujgurů jsou dvě nesmírně vysoké hory: jedna se jmenuje Buqratu-Buzluq, druhá Uškunluq-Tengrim. Mezi těmito dvěma horami leží hora Karakorum a město, které postavil qa’an, nazývají rovněž podle jména té hory. Na jih od oněch dvou hor je hora zvaná Qut-tag. V okolí těch hor je na jednom místě deset řek a na jiném místě devět řek. Za starých dnů byla sídla ujgurských kmenů v těch dvou povodích, horách a stepích. Ty, kdo sídlili u deseti řek, nazývali On-Ujgur, a ty, kdo sídlili u devíti řek, Toquz-Ujgur. Oněm deseti řekám se říká On-Orchon.⁴⁰

[Následuje výčet řek: Iškel, Ötiger, Tupir, Orqandur, Tolur, Badar, Adar, Uč-Tabin, Qamlandžu a Ötigen. Na prvních třech řekách sídlilo devět kmenů, na dalších čtyřech pět; kmen na deváté řece, Qamlandžu, se nazývá Ong, kmen na desáté, Ötigenu, Qahan-Ati. Kromě nich bylo v tom okolí ještě sto dvacet dva kmenů, jejichž jména nejsou známa.]

Uplynula léta a věky, a ty ujgurské kmeny neměly ustanoveného panovníka a hlavu. Kdykoli se z každé obce stal jeden převahou vůdcem svého kmene. Potom se všechny obce těch kmenů k řízení svých záležitostí uradily: „Nemáme jiný prostředek než panovníka s bezvýhradnou mocí, který by vládl všem, a jiného východiska není.“ Všichni jednomyslně a ke vzájemné spokojenosti zvolili muže jménem Möngke-baj z kmene Iškelů, který byl nejrozumnější mezi kmeny, a dali mu přízvisko il-iltiri; a zvolili ještě jednoho, nadaného schopnostmi, z kmene Orqandurů, jemuž dali přízvisko kül-irkin. Oba je ustanovili panovníky všech kmenů a jejich rod vládl po sto let. Podivuhodné osudy a vzácné příhody, které vypravují, i některé z náboženských zásad, které vyznávají, jsou s náležitým výkladem zapsány a zmíněny ve vyprávění o nich v dějinách, jež jsou samostatně podány v kapitole o Ujgurech jako dodatek k těmto dějinám.

V těchto posledních dobách bylo u Ujgurů zvykem nazývat svého panovníka idikut, to jest „pán štěstí“. V Čingischánově věku byl idikutem Barčuq.⁴¹ Když Gürchán mocí dobyl Zajordání a Turkestán, přijal idikut jho poslušnosti vůči němu. Gürchán k němu poslal místodržitele jménem Šaukam. Když ten zesílil, vztáhl pravici tyranie na idikuta, na beky i na ujgurské kmeny a vymáhal soukromý majetek, takže se od něho odvrátili. V těch okolnostech přišla zpráva, že se Čingischán zmocnil čínské země, a jedna za druhou docházely pověsti o jeho síle a moci. Idikut dal znamení, aby místodržitele odstranili ve vesnici jménem Qaradžu, a k Čingischánovi do služby vypravil jako vyslance muže jménem Qalmiš-Qata, Omar-oghul a Tarbaj, aby ohlásili nepřátelství s Kara-Kitaji a projevili mu poddanost a poslušnost. Čingischán vyslance zahrnul přízní a vydal rozkaz, aby idikut přišel. Ten rozkaz uposlechl, dostalo se mu rozličných projevů přízně a darů a vrátil se.

Za vítězného tažení proti Küčlüg-chánovi vytáhl idikut na rozkaz s pěti sty muži a vykonal statečné činy; potom se s dovolením vrátil, provázen svými lidmi a družinou. Když Čingischán táhl na Tádžiky, vytáhl idikut podle vydaného nařízení se svým vojskem, doprovázel prince Čagataje a Ögedeje a přičinil se při dobytí Otráru; potom se ve společnosti beků Tarbaje a Jisa’ura a s proviantem na cestu odebral k Čingischánovi do těch končin. Když Čingischán dorazil do své kmenové jurty k hlavní ordě a poručil tažení do Tangutu, vytáhl idikut na základě výnosu z Bešbalyku s vojskem do Čingischánovy služby. Těmito chvályhodnými službami si získal rozmnožení přízně: Čingischán mu určil dívku z řad svých dcer, ale dokončení toho se pro katastrofu, jež Čingischána stihla, odložilo. Idikut se vrátil do Bešbalyku.

Když Ögedej-qa’an nastoupil na chánský trůn, daroval mu na základě otcova nařízení Altun-beki; dříve než s ním byla spojena, Altun-beki zemřela, a po nějakém čase mu určil Aladži-beki, ale než mu byla odevzdána, idikut zemřel. Jeho syn Kišmajin se odebral do služby ke qa’anovi, stal se idikutem a vzal si Aladži-beki. Brzy však nebylo ani jeho. Jeho bratr Salindi zaujal na nařízení Töregene-chatun bratrovo místo, stal se idikutem a byl nesmírně vážen a ctěn. Jiné jejich osudy, které se v těchto věcích přihodily, budou vyloženy každý na svém místě, dá-li Bůh. Ženy a bekové z tohoto kmene, dřívější i nynější, kteří jsou váženi a známi, jsou ti, o nichž se zmiňujeme.

Kmen Bekrinů

Nazývají je také Mekrinové. Jejich sídlo je v zemi Ujguristánu, v nepřístupných horách. Nejsou to Mongolové ani Ujguři. Protože mají domov v nepřístupných horách, chodí dobře do kopců a všichni jsou chodci po skalách (qajači). Bylo jich na tisíc; podrobili se Čingischánovi a projevili mu poslušnost a jejich vůdce a náčelník byl ve službách Čingischánových. Protože jejich země leží blízko hranic Qajduova ulusu, Qajdu si je vzal a zařadil mezi své. Jejich bekem byl v té době muž jménem Džinanč.⁴²

V Čingischánově věku přivedl jejich předák svou dceru a dal mu ji; Čingischán si ji vzal a velmi ji miloval; jmenovala se Möge-chatun, ale dětí s ní neměl. Čingischánův rozkaz zněl, aby kmen Mekrinů předváděl své dívky: kterákoli se zalíbí, tu si vezme pro sebe nebo pro své děti. Po Čingischánově smrti si tuto chatun vzal Ögedej-qa’an a miloval ji víc než ostatní ženy, takže jí záviděly. Také Čagataj tuto Möge-chatun miloval, a dříve než se dozvěděl, že si ji vzal Ögedej-qa’an, poslal zprávu: „Z matek po otci (Čingischánovi) dejte mně tuto Möge-chatun.“ Ögedej-qa’an odpověděl: „Vzal jsem si ji já; kdyby zpráva přišla dříve, poslal bych ti ji. Toužíš-li po jiné, dám ti ji.“ Čagataj řekl:

„Ta byla mou vytouženou; když jí není, jinou nechci.“

Ani qa’an s touto chatun dětí neměl. Choť Qašinova, matka Qajduova, byla z kmene Mekrinů; jmenovala se Sebkine. Z tohoto kmene byly oddíly s Hülegü-chánem a zde na ně bylo vkládáno chození po skalách a horách.

Kmen Kyrgyzů

Kyrgyz a Kem-Kemdžiut jsou dvě země, jedna s druhou spojená, a každá tvoří samostatnou oblast. Kem-Kemdžiut je veliká řeka. Na jedné straně má ta země Mongolsko, jedna její hranice je na řece Selenze, kde sídlily kmeny Tajčiutů; jedna strana hraničí s velikou řekou zvanou Angara-müren a s končinami země Ibir-Sibir, a jedna strana s místy a horami, kde sídlily najmanské kmeny. Kmeny Qori, Barguti, Tumati a Bajluq, což jsou některé z mongolských kmenů a které sídlily v Bargudžin-Tögümu, jsou té veliké zemi rovněž blízko.

V této zemi je mnoho měst a vesnic a mnoho kočovníků. Přízvisko jejich panovníků je inal, ačkoli mají i jiné jméno. Nejvážnější a nejslavnější část té země nese jméno Jedi a panovníkem tam byl […]. Jméno druhé země bylo Jedi-orun a jejímu panovníkovi tam říkali Urus-inal.⁴³

V roce taulaj jil, což je rok zajíce a odpovídá roku 603, poslal Čingischán k těmto dvěma panovníkům jako vyslance Albana a Tuqru a vyzval je, aby se podrobili. Na znamení poslušnosti poslali tři ze svých beků jménem Uruq-Indžu, Ilik-Temür a Ajqaraq, s nimiž poslali bílého raroha, a přijali poddanství. Po dvanácti letech, v roce tygra (bars jil), když se vzbouřili Tumati, kteří drželi Bargudžin-Tögüm, a Bajluqové, podrobili je; a protože byli Kyrgyzům blízko, vyžádali si Mongolové od Kyrgyzů vojsko. Ti ho nedali a vzbouřili se. Čingischán poslal na jejich stranu svého syna Džoči-chána s vojskem. Jejich vůdce jménem Buqa šel v předvoji, obrátil Kyrgyzy na útěk a od osmé řeky se vrátil. Když přitáhl Džoči-chán, byla řeka Kem-Kemdžiut pokryta ledem; přešel po ledu, podrobil si je, učinil je poddanými a vrátil se.

Kmen Karluků

Ačkoli popis tohoto kmene byl již uveden v Oghuzově větvi, a protože za Čingischána přišli do jeho přítomnosti, bude vyprávění o nich podáno v dějinách, přece se i zde něco o jejich větvi zmíní. V Čingischánově věku byl vladařem a panovníkem Karluků muž jménem Arslan-chán. Když Čingischán vypravil do těch končin Qubilaj-nojana z kmene Barulasů, Arslan-chán se podrobil a přišel ke Qubilajovi. Čingischán mu dal dívku ze svého rodu a poručil, aby ho nazývali Arslan-sartaqtaj, to jest „Tádžik“, a řekl: „Jak lze nazývat ho Arslan-chánem?“⁴⁴

Kmen Kipčaků

Příčina, proč se na tomto místě zmiňujeme o Kipčacích, popsaných již v Oghuzově větvi, je táž, jaká byla uvedena u Karluků. Předákem Kipčaků byl v té době a za Čingischána bek z kmene Kipčaků jménem Kündžek, který byl jeho hlavním nositelem slunečníku. Měl syna jménem Qamarmiš-Qulči; ten byl jednou poslán s poselstvím do služeb vládce islámu – kéž trvá jeho panování! Jsou z rodu kipčackých panovníků.⁴⁵