Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové I: Soukromé paměti

VI. Přátelé, nápadníci a sňatek s Rolandem (1776–1793)

[Závěr Soukromých pamětí psala paní Rolandová ve vězení Sainte-Pélagie v prvních říjnových dnech roku 1793. Uprostřed vyprávění ji 4. října zastihla zpráva o obžalobě girondistů; další léta svého života pak už jen ve spěchu shrnula v „nástinu“, k němuž připojila několik posledních poznámek.]

Sestřenice Trude a její dům

Moje matka měla svou mladou sestřenici velmi ráda; ta ji zase nesmírně ctila a ke mně přilnula vroucí náklonností. Dokázala mi ji, jak jsme viděli, při matčině smrti: ve dne ji zaměstnával její dům a manžel, a tak chtěla být alespoň mou noční ošetřovatelkou; přicházela zdaleka, aby tuto službu konala, a vykonávala ji bez přestání, dokud jsem byla v nebezpečí. Tato okolnost nás musela sblížit ještě víc a vídaly jsme se často. Jejímu muži přišlo na mysl chodit ještě častěji, a to bez ženy; zprvu jsem ho kvůli ní snášela, přestože mě nudil, pak se mi stal nesnesitelným, a se vší ohleduplností, jíž je zapotřebí vůči paličatci, jsem mu dávala najevo, že titul příbuzného a manžela mé dobré přítelkyně nestačí k tomu, aby opravňoval jeho časté návštěvy, které se už nedaly zdůvodňovat mým stavem utrpení a nemoci, který byl následkem mého zármutku. Můj milý bratranec Trude¹ pak chodil o něco méně často, zato se u mě zabydlel na tři čtyři hodiny, ať jsem dělala cokoli, i když jsem psala a říkala mu, že spěchám; a když jsem ho rozhodně vyzvala, aby odešel – nakonec jsem mu to musela říci bez obalu –, měl doma tak špatnou náladu a strojil své ženě takové výstupy, že mě prosila, abych měla kvůli jejímu klidu strpení. Tuto robotu jsem musela snášet hlavně v neděli a o svátcích; když bylo hezky, utíkala jsem z domu a scházela se s jeho ženou u svých starých příbuzných, protože přijmout ji u sebe na chvíli spolu s ním neznamenalo vidět ji, nýbrž být svědkem scén, jaké jí její morous nikdy neopomněl udělat. V zimě jsem se chopila jiného prostředku: hned po obědě jsem dala své služce volno, ta mě zamkla na dva západy a za trojí závoru a já zůstávala úplně sama a v klidu až do osmi večer. Trude přišel, nenašel nikoho, kdo by mu odpověděl, přišel znovu a někdy se procházel dvě hodiny kolem domu, v dešti nebo ve sněhu, aby vyčkal chvíle, kdy bude moci vejít. Dát se zapírat, když jsem skutečně byla doma a měla někoho u sebe, bylo takřka nemožné; zavřít mu dveře docela, přimět otce, aby se s tím člověkem rozešel (což by bylo nesnadné, neboť neměl děti a otec považoval za vhodné si ho hýčkat), znamenalo dojít až k té krajnosti, jíž se jeho žena bála, zříci se našeho přátelství a vystavit ji novým ústrkům.

Neznám nic horšího, než mít co dělat s bláznem: není na něj jiné pomoci než ho svázat, všechno ostatní je zbytečné. Tento protivný bratranec byl pro mě pravou metlou a největším důkazem toho, jakou cenu má jeho žena, je, že jsem se dokázala zdržet a nevyhodit ho oknem; jenže on by se vrátil půdou. Buďme však spravedliví: Trude nebyl bez jakési poctivosti; byl spíš blázen než hlupák a zdálo se, že ví, kam až může ve svých výstřednostech zajít beztrestně; jeho hrubá řeč nikdy nebyla neslušná, a jestliže se věčně prohřešoval proti způsobům a rozumu, nikdy neurazil cudnost ani stud. Když s námi jeho žena šla na procházku, špehoval nás, a jestliže nás oslovil nebo pozdravil jakýkoli muž, byl neklidný a zuřivý, dokud se nepřesvědčil, kdo to mohl být. Snad si někdo myslí, že žárlil na svou ženu; do jisté míry to byla pravda, ale mnohem víc žárlil kvůli mně. Navzdory podivnostem svého postavení se u paní Trude mírnost snoubila s veselostí: jeden den plakala a druhý den si zvala přátele; čas od času pořádala hostinu a tyto rodinné stolování končívaly jednou dvakrát za zimu tancem. Její sestřenice byla vždy hrdinkou slavnosti a její muž byl pak několik dní milejší.

U ní jsem se seznámila se dvěma lidmi, o nichž se chci zmínit. Jedním byl abbé Bexon,² malý hrbáček plný vtipu, velký přítel Françoise de Neufchâteau a Massona de Morvilliers, autor dějin Lotrinska, které neměly velký úspěch, jehož pera, stejně jako pera několika jiných, používal Buffon k přípravě materiálů a náčrtů, jimž pak dodával svůj rukopis a svou barvu. Bexon, podporovaný Buffonem, svým ochráncem, a několika urozenými paními, jejichž příbuzné poznal v Remiremontu, svém rodišti a sídle kapituly šlechtičen-kanovnic, se stal velkým kantorem pařížské Sainte-Chapelle. Vzal k sobě matku a sestru, které by poskytly látku k celé epizodě, kdybych měla chuť psát epizody, jež s věcí nutně nesouvisejí. Chudák zemřel příliš brzy pro blaho své velké černooké sestry, která se shaněla po ctitelích a ráda ukazovala svá krásná ramena. Navštívil mě dvakrát u otce a byl tak unesen, když našel na mém stole Xenofónta ve foliu, že mě ve svém extatickém nadšení chtěl obejmout. Protože k tomu podle mého názoru nebylo důvodu, uklidnila jsem ho svým chladem tak dokonale, že už jen vtipkoval bez vytržení, a pak jsem ho viděla už jen u sestřenice.

Druhým byl počestný Gibert:³ vážných mravů, nekonečně vlídný ve způsobech, mladě oženěný se ženou, která měla víc půvabu než mírnosti a jejíž ctnost se platila nevrlostí; měl s ní jediného syna, jehož výchově se oddaně věnoval. Byl zaměstnán ve správě pošt a několik volných chvil věnoval hudbě a malířství. Gibert měl všechny rysy muže spravedlivého a pravdivého a nikdy je nezapřel. Jeho chyby jsou chybami úsudku: přátelství je u něho jakýmsi fanatismem a člověk je v pokušení jeho omyly respektovat a litovat ho pro ně.

Gibert byl od dětství spjat s mužem, k němuž choval stejně úcty jako oddanosti; při každé příležitosti vychvaloval jeho zásluhy s upřímností člověka, který se pokládá za méněcenného, a byl hrdý, že je jeho přítelem. Gibert si přál se se mnou seznámit, přišel s manželkou k otci, já jsem jim návštěvu oplatila; a protože spolu nechodívali často, přicházel čas od času sám. Přijímala jsem ho vždy ráda a s vyznamenáním a časem jsme uzavřeli opravdové přátelství. Gibert mi brzy začal vyprávět o svém fénixovi; zdálo se, že nebude šťasten, dokud se jeho přítel a já nebudeme navzájem obdivovat; nakonec nás svedl dohromady u sebe při obědě. Uviděla jsem muže, jehož přehnaná prostota hraničila s nedbalostí; mluvil málo, nikomu se nedíval do očí a bylo by nesnadné ho posoudit po jediném setkání tomu, kdo by o něm nikdy neslyšel; a přiznávám, že přes svou zvláštní zálibu ve skromném vystupování jsem u tohoto muže shledala tón tak pokorný, že bych ho byla ochotně vzala za slovo, pokud jde o něj samého. Protože mu však nechyběl úsudek ani jisté znalosti, byl mu člověk o to vděčnější, když je dal zahlédnout, a nakonec mu, stejně jako Gibert, přičítal mnohem víc, než jich skutečně měl. Jeho žena, nevýrazná, ale citlivá, připomínala vždy, když se dívala, jak její muž mluví, Vergiliovo intentique ora tenebant. A přece není docela obyčejnou bytostí ten, kdo dokáže takto oklamat i ty, kdo se s ním stýkají, o míře svých skutečných zásluh: musí být v něčem velký, přinejmenším v přetvářce; a jestliže mu okolnosti dají důvod dohnat ji v důležitých záležitostech tak daleko, jak je to jen možné, může se z falešného mudrce, jenž si přivlastnil úctu, stát zločincem na účet svých současníků. Dějiny o tom v budoucnu rozhodnou.

Gibertova přítele jsem vídala málo; opouštěl výnosné místo, a dokonce i Francii, aby se usadil ve Švýcarsku, kam ho táhla záliba ve venkovském životě a kam ho volala svoboda. Nechme ho odjet: vrátí se až příliš. Tak jsem poznala Pache, neboť je třeba ho jmenovat, o něm je tu řeč.⁴ Uvidíme, jak ho Gibert po více než deseti letech přivedl ke mně a seznámil s mým mužem, který ho pokládal za muže nejvýš poctivého, ohlásil ho jako takového ve chvíli, kdy jeho hlas mohl založit pověst, a stal se příčinou jeho vstupu do ministerstva, kde páchal jen hlouposti, jež mu vynesly postup na radnici, kde nyní schvaluje jen hrůzy.

Paní Trude si živě přála vykonat cestu k příbuzné, kterou měla ráda; šlo o nepřítomnost čtrnácti dnů nebo tří týdnů. Její muž viděl nevýhodu v tom, že by obchod zůstal tak dlouho bez zastoupení; jinak mu však věc připadala proveditelná, jestliže svolím občas přicházet a uprostřed dne zaujmout toto místo. Sestřenice si přála, abych jí tu laskavost prokázala; vyslovit mi to stačilo, abych pochopila, že nemohu odmítnout, a moje přátelství k ní se bez váhání propůjčilo. Chodila jsem tedy sedmkrát nebo osmkrát od poledne do šesti zastupovat paní Trude v jejím krámě; její muž, rozradostněný a pyšný, se choval velmi dobře, obstarával záležitosti venku a zdálo se, že plně oceňuje mou ochotu. Bylo psáno, že přes svůj odpor k obchodu budu v životě aspoň prodávat brýle a hodinková skla. Postavení to nebylo příjemné: Trude bydlel v rue Montmartre blízko rue Tiquetonne, kde má být ještě dnes jeho nástupce; nedovedu si představit nic pekelnějšího než hluk vozů, jež tam věčně rachotí a jež bylo slyšet do dokořán otevřeného krámu; byla bych tam ohluchla, jako je dnes hluchá moje ubohá sestřenice. Opusťme její smutnou domácnost, jejíž osud ještě uvidíme, a vzpomeňme na mou druhou příbuznou.

Salon slečny Desportes a hosté z Indie

Chodila jsem ke slečně Desportes jednou nebo dvakrát týdně, v den, kdy pravidelně scházela svou společnost. Měla bych tu obrazy k malování, kdyby za to předlohy stály; ale kdybych vylíčila radu u Châteletu jako malého Mopinota, který si dělal nárok na ducha svými epigramy; pobožného pana de La Presle, dobráka, jehož jedinou vadou bylo, že byl žlučovitý a jansenista; vdovu, která skrývala zálibu v rozkoších pod snadnou zbožností, jako paní de Blancfumé; bohatého starého mládence, příliš odporného, než abych ho jmenovala; dobráka rozšafného a pravidelného jako hodiny, jako byl úředník Baudin, a spoustu dalších osob různých odstínů a bez větší ceny, byla bych jen promrhala své barvy a svůj čas.

Ráda jsem však potkávala otce Rabbeho,⁵ oratoriána velmi jemného ducha, ctihodného pro svůj věk a milého pro uhlazenost své mysli, a doktora Costa, provensálského lékaře, který si liboval v napodobování Perraulta, aniž by postavil Louvre,⁶ a který mluvil o manželství špatně asi tak, jako se ďábel šklebí před kropenkou.

Slečna Desportes zdědila po matce jemnocit a hrdost, umění zhodnocovat svůj malý majetek obchodem, aniž se zdálo, že se o něj stará, a jednat s bohatými nebo titulovanými soukromníky, kteří se na ni obraceli, tónem důvěry a rovnosti. Protože je však takový způsob obchodu, jenž se udržuje čilou chamtivostí, opravdu cizí, viděla, jak se jí dědictví dále tenčí, a nakonec obchodu zanechala a značně omezila své výdaje.

Její povaha, její mravy, tón slušnosti, jenž u ní vládl, a náklonnost, kterou mi projevovala, vzbudily v mé matce přání, abych se s ní stýkala; často mě tam posílala. Základem společnosti byl piket na zápis, zatímco ostatní členové hovořili a pracovali; slečna Desportes mě dost často posadila ke hře, kterou jsem neměla ráda, myslím, aby tak cvičila mou povolnost; ale pomoc spoluhráče a dovolení smát se mé roztržitosti mi to cvičení usnadňovaly.

Musím teď nechat vstoupit na scénu také jednoho starce, který přijel z Pondichéry a jehož jsem skoro rok vídala často a se zájmem. Můj otec poznal, nevím jak, myslím, že obchodně, a pak přijímal jako přítele propuštěného důstojníka, který se stal úředníkem bez místa a jmenoval se Demontchéry; byl to muž šestatřicetiletý, s uhlazenými způsoby, citlivým tónem a s půvaby, jaké dává zvyk společnosti a snad i vrchol galantnosti. Demontchéry se ucházel o přízeň mého otce, ale k matce vcházel zřídka, protože ta by nesnesla dvoření. Otevřeně mi projevoval úctu, vážnost atd. a ctižádost ucházet se o mou ruku, jestliže mu štěstí přestane být nepříznivé. Štěstí ho poslalo rovnou do Indie; dával o sobě zprávy a netajil se přáním úspěchů, jež by mu dovolily vrátit se ve výhodném postavení. Ale jako pouhý kapitán sipáhíů a příliš velký kavalír, než aby se vyznal v tom, jak nabývat majetku, nebyl myslím příliš daleko, když se po sedmi letech nepřítomnosti vrátil a spěchaje k mému otci, zastihl mě dva týdny vdanou. Nevím, co se s ním stalo, ani co by ve mně vzbudil, kdybych byla měla na něj myslet.

Během svého pobytu v Pondichéry se seznámil s jistým panem de Sainte-Lette, jedním ze členů tamní rady, a svěřil mu dopisy pro mého otce, když rada Sainte-Letta roku 1776 vyslala do Paříže kvůli jakési důležité záležitosti. Sainte-Lettovi bylo přes šedesát let;⁷ byl to muž, jehož v mládí svedly z cesty živost ducha a prudkost vášní a který v Paříži promrhal své jmění. Odebral se do Ameriky, zůstal v Louisianě a třináct let tam řídil obchod s divochy; odtud ho osud zavál do Asie, byl zaměstnán ve správě v Pondichéry a snažil se tam nashromáždit prostředky, aby mohl jednou žít nebo zemřít ve Francii se svým přítelem z mládí, panem de Sévelinges, o němž ještě něco povím. Vážný a slavnostní hlas, jemuž zkušenost a neštěstí dodávaly zvláštního přízvuku a jejž nesl snadný projev cvičeného ducha, mě na Sainte-Lettovi zaujal hned při prvním setkání. Demontchéry mu o mně vyprávěl; to mu nejspíš vnuklo přání se se mnou seznámit. Otec ho přijal dobře, já jsem ho uvítala s ochotou, protože mě brzy zaujal; jeho společnost mi byla velmi příjemná, on vyhledával mou, a po celou dobu svého pobytu neminuly čtyři nebo pět dní, aby mě nenavštívil.

Lidé, kteří mnoho viděli, se vždy dobře poslouchají, a ti, kdo mnoho cítili, vždycky viděli víc než jiní, i kdyby byli cestovali méně než Sainte-Lette. Měl ten druh vědění, jaký dává spíš zkušenost než knihy; byl méně učencem než filozofem, uvažoval podle lidského srdce a z mládí si uchoval zálibu v lehké poezii, v níž napsal pěkné věci. Dal mi několik svých kousků, já jsem mu ukázala některá ze svých snění a on mi několikrát prorockým, totiž přesvědčeným tónem opakoval: „Slečno, marně se tomu bráníte, nakonec napíšete nějaké dílo!“ – „Tedy pod cizím jménem?“ odpovídala jsem mu. „Protože spíš bych si ukousala prsty, než abych se stala spisovatelkou.“

Pan Roland de La Platière

Sainte-Lette se u mého otce setkal s osobou, s níž jsem se seznámila před několika měsíci a která měla mocně zasáhnout do mého osudu, třebaže jsem to tehdy vůbec netušila. Už jsem řekla, že Sophie, víc rozptylovaná společenskými zvyklostmi než já, v nich zdaleka nenacházela prospěch; několikrát mi vyprávěla o jednom zasloužilém muži, kterého jeho úřad poutal k Amiensu a který chodil často k její matce, když pobýval ve svém sídle;⁸ to však nebývalo příliš často, protože každou zimu jezdil do Paříže a v létě často podnikal delší cesty. Uváděla ho proto, že v bezvýznamném davu, jímž byla obklopena, s potěšením rozlišovala jedince, jehož poučný rozhovor jí připadal stále nový, jehož přísné, ale prosté způsoby vzbuzovaly důvěru a který, třebaže ho neměli všichni rádi, protože jeho přísnost, občas kousavá, se mnohým nelíbila, byl obecně vážen. Sophie mu také vyprávěla o své dobré přítelkyni; ostatně v její rodině se o ničem jiném nemluvilo než o důvěrnosti a stálosti klášterního přátelství, které s léty nabývalo jaksi úctyhodného rázu; konečně viděl můj portrét, který paní Cannet vystavila na čestném místě. „Pročpak mě s tou dobrou přítelkyní neseznámíte?“ říkával často. „Jezdím každý rok do Paříže, nedostanu k ní dopis?“ Tohoto vytouženého pověření se mu dostalo v prosinci 1775.⁹ Nosila jsem ještě smutek za matkou a byla jsem v onom sladkém zasmušení, jež následuje po prudkém žalu. Kdokoli přišel od Sophie, nemohl nebýt dobře přijat. „Tento dopis ti odevzdá,“ psala mi má dobrá přítelkyně, „filozof, o němž jsem se ti několikrát zmínila, pan Roland de La Platière, muž osvícený, čistých mravů, jemuž lze vytknout jen jeho velký obdiv ke starověkým autorům na úkor novějších, které podceňuje, a slabost, že příliš rád mluví o sobě.“

Tento portrét je méně než náčrt, ale rys byl přesný a dobře zachycený. Uviděla jsem muže něco přes čtyřicet let, vysoké postavy, nedbalého v držení těla, s onou toporností, jakou dává zvyk pracovny; jeho způsoby však byly prosté a nenucené, a aniž měly světský lesk, spojovaly zdvořilost dobře vychovaného muže s vážností filozofa. Hubenost, pleť občas nažloutlá, čelo už řídce porostlé vlasy a velmi odkryté nenarušovaly jeho pravidelné rysy, jen je činily spíš úctyhodnými než svůdnými. Ostatně nesmírně jemný úsměv a živý výraz rozvinuly jeho fyziognomii a dávaly jí vyniknout jako docela nové tváři, když se rozehřál při vyprávění nebo při představě něčeho, co mu bylo příjemné. Jeho hlas byl mužný, jeho řeč úsečná, jako u člověka, kterému nevystačí dech na dlouho; jeho projev, plný věcí, protože měl hlavu plnou myšlenek, zaměstnával spíš ducha, než aby lichotil uchu; jeho sloh býval místy pikantní, ale drsný¹⁰ a bez harmonie. Kouzlo hlasu je vzácný půvab, a myslím, že velmi mocný na smysly; nezávisí jen na jakosti zvuku, vyplývá také z oné jemnosti citu, která obměňuje výrazy a mění přízvuk.

Vyrušili mě, aby mi oznámili, že jsem zahrnuta do obžaloby Brissotovy,¹¹ spolu s mnoha jinými poslanci, které právě znovu zatkli. Tyrani jsou v koncích; myslí si, že zaplní propast otevřenou před nimi, když do ní svrhnou poctivé lidi; ale padnou za nimi. Nebojím se jít na popraviště v tak dobré společnosti; je hanbou žít uprostřed zločinců.

Odešlu tento sešit a budu pokračovat v jiném, jestliže mi to dovolí.

V pátek 4. října, v den narozenin mé dcery, které je dnes dvanáct let.¹²

[Osmý sešit.]

Tato krása hlasového ústrojí, velmi odlišná od jeho síly, není častější u řečníků, kteří mluví z povolání, než v davu, z něhož se skládá společnost. Hledala jsem ji v našich třech národních shromážděních a u nikoho jsem ji nenašla dokonalou; ani Mirabeau se svým imponujícím kouzlem vznešeného přednesu neměl lichotivé zabarvení ani nejpříjemnější výslovnost. Clermontové se jí blížili víc. – Kde tedy byl váš vzor? mohl by se mě někdo zeptat. Odpověděla bych jako onen malíř, kterého se ptali, kde bere ten půvabný výraz, jímž obdařoval hlavy vytvořené svým štětcem: „Tady uvnitř,“ říkával a kladl si prst na čelo; já bych si jej položila na uši. Do divadla jsem chodila málo, ale zdálo se mi, že tam je tuto přednost stejně těžké najít. Larive, snad jediný, koho lze uvést, nechával ještě něco na přání. Když jsem na prahu dospívání zakoušela ono vzrušení, jaké mladým osobám našeho pohlaví působí radost z toho, že se líbí, bývala jsem dojata zvukem vlastního hlasu a potřebovala jsem ho upravovat, abych se líbila sama sobě. Chápu, že vybraná citlivost Řeků je vedla k tomu, aby přikládali velkou cenu všem složkám umění řeči; chápu také, že sansculottismus vede k pohrdání těmito půvaby a přivádí nás k divoké hrubosti, stejně vzdálené úsečnosti Sparťanů v jejich smysluplné řeči jako výmluvnosti půvabných Athéňanů.

Konec pana de La Blancherie

Ale kdysi jsme nechali La Blancherieho¹³ v Orléansu nebo kdesi jinde; je třeba s touto postavou skoncovat. Vrátil se krátce po matčině smrti, dozvěděl se o té události, když ji přišel navštívit, a projevil údiv a bolest, které mě dojaly a potěšily. Přišel mě pak několikrát navštívit a já ho vídala se zájmem. Otec, který si v těch počátcích ukládal za povinnost zůstávat u mě, kdykoli někdo přišel, shledal, že úloha duenny není zábavná a že by pro něj bylo pohodlnější zakázat přístup každému, kdo neměl věk dost vážný, aby ho v jeho očích zprostil přítomnosti a dovolil mu nechat mě se služkou a sama se sebou. Oznámil mi, že hodlá La Blancherieho požádat, aby už nechodil; neodpověděla jsem ani slovíčkem, přestože mě to trochu mrzelo; myslela jsem na zármutek, který mu podle mého soudu ten zákaz způsobí, a rozhodla jsem se mu ho zmírnit tím, že mu jej sdělím sama, neboť otcův způsob mě nechával obávat se, že by jej podal urážlivě. Buďme upřímní: La Blancherie mě zajímal a představovala jsem si, že bych ho mohla milovat; pracovala na tom, myslím, jen hlava, ale byla už na cestě. Napsala jsem tedy krásný dopis, který La Blancherieho propouštěl, bral mu veškerou naději na odpověď, ale neměl zničit naději, že se mi líbil, jestliže si ji dělal.

Když byl takto led prolomen, otevřela se cesta melancholickým a sladkým myšlenkám, jimiž moje štěstí nebylo nijak jinak rušeno. Sophie přijela do Paříže; strávila tu nějaký čas s matkou a se sestrou Henriettou, která, jsouc nyní na naší úrovni díky letům, jež jsme získaly, a klidu, jehož nabyla, se také stala mou dobrou přítelkyní. Půvaby její živé obrazotvornosti všude sršely jiskrami a oživovaly přátelské kruhy, jichž byla součástí. Chodívala jsem často do Lucemburské zahrady s přítelkyněmi slečny d'Hangard; tam jsem potkala La Blancherieho: uctivě mě zdravil a já mu pozdrav oplácela s jistým pohnutím. „Ty toho pána tedy znáš?“ zeptala se mě jednoho dne slečna d'Hangard, která jeho pozdrav nejprve vztáhla na sebe. – „Ano, a ty?“ – „Ale jistě; jenže jsem s ním nikdy nemluvila. Stýkám se se slečnami Bordenave,¹⁴ a on požádal o ruku té mladší.“ – „Je tomu dávno?“ – „Rok, půl roku, možná osmnáct měsíců; našel způsob, jak se uvést do domu, chodil tam čas od času a nakonec se vyznal; ty slečny jsou bohaté, mladší je hezká; on nemá ani vindru a hledá dědičku, protože, jak se dozvěděly, podobně požádal o ruku ještě jiné osoby z jejich známosti; odbyli ho; říkáme mu nápadník jedenácti tisíc panen. Odkud ho znáš ty?“ – „Viděla jsem ho často na koncertech paní L'Épine.“ A kousla jsem se do rtů a zbytek si nechala pro sebe, velmi dotčena tím, že jsem si myslela, že mě miluje muž, který o mou ruku bezpochyby žádal jen proto, že jsem byla jedináček; ještě víc dotčena tím, že jsem mu napsala krásný dopis, jehož nebyl hoden. Látka k rozjímání, abych příště cvičila svou opatrnost!

Uplynulo několik měsíců, když jednoho dne přišel malý Savojard a řekl mé služce, že s ní kdosi někde chce mluvit; vyjde ven, vrátí se a řekne mi, že ji pan La Blancherie pověřil, aby mě úpěnlivě prosila, abych ho přijala. Byla neděle, čekala jsem své příbuzné. „Ano,“ odpověděla jsem jí, „ať přijde, ale hned; když vás čeká nedaleko domu, jděte za ním a přiveďte ho.“ La Blancherie přichází; seděla jsem u krbu. „Neodvažoval jsem se, slečno, přijít k vám od toho zákazu, který jste mi dala; nesmírně jsem si přál s vámi mluvit a nemohu vám vyjádřit, co ve mně vyvolal ten drahý a krutý dopis, jejž jste mi tehdy napsala. Mé postavení se od té doby změnilo; mám nyní plány, jimž byste nemusela zůstat cizí.“ Hned mi vyložil myšlenku kritického a mravoučného díla v dopisech v duchu Spectatora¹⁵ a vybízel mě, abych takto pojednala o několika námětech. Nechala jsem ho mluvit a nepřerušovala ho; ještě jsem i čekala, když udělal malou pauzu, aby odříkal svůj růženec až do konce. Když všechno řekl, promluvila jsem já a klidně a zdvořile jsem mu podotkla, že jsem se postarala, abych ho sama vyzvala, aby přestal s návštěvami, protože city, které mému otci vůči mně vyjevil, mě vedly k domněnce, že mu na pokračování těch návštěv záleží, a chtěla jsem mu tímto úmyslem projevit svou vděčnost; že v mém věku se živost obrazotvornosti plete skoro do všech záležitostí a někdy jim mění tvář, ale že omyl není zločin a že jsem se ze svého vzpamatovala příliš ochotně, než aby se jím musel zabývat; že obdivuji jeho literární plány, aniž se na nich mohu jakkoli podílet, stejně jako na plánech kohokoli jiného; že se omezuji na přání úspěchu všem autorům světa, a tedy i jemu ve všech oborech; že jsem svolila ho přijmout jen proto, abych mu to řekla a aby se napříště zdržel jakéhokoli podobného pokusu; a že ho proto prosím, aby svou návštěvu tímto ukončil. Údiv, bolest, rozrušení, všechno, co se v takovém případě sluší, se už chystalo rozvinout; zarazila jsem to tím, že jsem La Blancheriemu řekla, že nevím, zda se slečny Bordenave a jiné, na něž se obrátil zhruba v téže době, vyjádřily o něm se stejnou upřímností, ale že moje je bezmezná a že rozhodnutí, která vyjadřuje, nepřipouštějí vysvětlování. Téže chvíle jsem vstala, udělala pukrle a ono gesto ruky, jímž se ukazuje ke dveřím těm, koho si přejeme vidět odcházet. Právě přicházel bratranec Trude – nikdy jsem jeho drsnou tvář neviděla s větší radostí; La Blancherie se mlčky vzdálil. Už jsem ho nikdy neviděla; ale kdo od té doby neslyšel o generálním agentovi korespondence pro vědy a umění?

Sévelinges, Besançon a Vincennes

Když je tento mimo scénu, vraťme se k Sainte-Lettovi a Rolandovi. Byli jsme na konci léta 1776; za osm nebo devět měsíců jsem pana Rolanda viděla několikrát: jeho návštěvy nebyly časté, ale byly dlouhé, jako bývají u lidí, kteří nikam nechodí, aby se ukázali, nýbrž protože se jim tam líbí, a proto se zdrží, jak dlouho mohou. Jeho poučný a upřímný rozhovor mě nikdy nenudil a on rád viděl, že ho posloucháme se zájmem; to je věc, kterou umím velmi dobře, i s těmi, kdo jsou méně vzdělaní než on, a která mi možná vynesla ještě víc přátel než výhoda, že se sama umím vyjadřovat s jistou lehkostí. Poznala jsem ho po jeho návratu z Německa; nyní se chystal na cestu do Itálie a v přípravách, jimiž se rozumní lidé před dlouhou nepřítomností obvykle zaměstnávají, vybral si mě za uschovatelku svých rukopisů, jež by mi připadly, kdyby se mu přihodilo neštěstí. Tento projev zcela zvláštní úcty mě živě dojal a přijala jsem ho s díky. V den svého odjezdu obědval u mého otce se Sainte-Lettou; při loučení mě požádal o dovolení, aby mě mohl políbit, a nevím proč, ale tuto zdvořilost mladá dívka nikdy nepovolí bez ruměnce, i když je její obrazotvornost klidná. „Máte štěstí, že odjíždíte,“ řekl mu Sainte-Lette svým vážným a slavnostním hlasem, „ale pospěšte si s návratem, abyste mohl požádat o totéž!“

Za Sainte-Lettova pobytu ve Francii ovdověl jeho přítel pan de Sévelinges;¹⁶ Sainte-Lette se za ním vypravil do Soissons, kde sídlil, aby s ním sdílel jeho bolest, a přivezl ho do Paříže, aby ho rozptýlil. Přišli mě navštívit spolu. Sévelingesovi bylo dvaapadesát let; byl to nepříliš zámožný šlechtic, zastával na venkově finanční úřad a pěstoval literaturu jako filozof, který zná její slasti.

Když jsem se s ním takto seznámila, zůstala jsem s ním ve styku i po odjezdu Sainte-Letta, který, jak říkal, nacházel jisté potěšení v myšlence, že jeho přítel, když on opouští Francii, nepřijde o výhodu dopisovat si se mnou; dokonce mě požádal o svolení, aby mu mohl předat, aby mi je o něco později vrátil, několik rukopisů, které jsem mu, jak jsem řekla, svěřila. Ten zajímavý stařec se nalodil, možná popáté nebo pošesté v životě. Vřed na hlavě, který ho už dříve trápil, se mu otevřel na moři. Přijel do Pondichéry nemocen a zemřel tam šest týdnů po návratu. O jeho smrti jsme se dozvěděli od Demontchéryho. Sévelinges ho hluboce oplakával; psal mi čas od času a jeho dopisy, stejně krásně napsané jako příjemně pojaté, mi působily velkou radost; nesly ráz mírné filozofie a melancholické citlivosti, k nimž jsem vždycky velmi tíhla. Povšimla jsem si v té souvislosti, že Diderot docela výstižně řekl, že velký vkus předpokládá velký rozum, jemné smysly a povahu poněkud melancholickou.

Můj otec, jehož dobré sklony se nenápadně kazily, usoudil, že je dost zbytečné dělat duchaplnosti, které stojí poštovné: svěřila jsem se se svým zármutkem malému strýčkovi,¹⁷ který mi dovolil, abych si dala Sévelingesovy dopisy posílat na jeho adresu; znal ho, protože ho viděl u nás. Mé rukopisy se mi vrátily s několika kritickými poznámkami, na něž jsem byla velmi pyšná, neboť jsem si nepředstavovala, že by mé výtvory zasluhovaly posouzení; v mých vlastních očích to byla snění, dost rozumná, ale obyčejná, o věcech, které podle mne musel znát každý; nemyslela jsem, že by měly jinou zásluhu než tu zvláštnost, že je napsala mladá dívka. Dlouho jsem si o sobě uchovávala tu nejúplnější prostodušnost; bylo zapotřebí běhu revoluce, ruchu veřejných záležitostí, proměnlivosti mého postavení a častého srovnávání v obrovském davu a mezi lidmi váženými pro své zásluhy, abych si všimla, že stupínek, na němž jsem stála, není příliš přeplněný. Ostatně, a spěchám to poznamenat, dokázalo mi to mnohem spíš ubohost lidského rodu v mé zemi, než aby to ve mně vzbudilo vysoké mínění o sobě samé. Nechybí duch – toho je na ulici plno; chybí správnost úsudku a síla charakteru. A přece bez těchto dvou vlastností nepoznávám to, co lze nazvat člověkem. Věru, Diogenés měl pravdu, když si vzal lucernu! Ale revoluce ji může nahradit; neznám přesnějšího měřítka ani lepšího prubířského kamene.

Akademie v Besançonu vypsala jako soutěžní téma otázku: Jak by výchova žen mohla přispět k tomu, aby se muži stali lepšími. Moje obrazotvornost se dala do pohybu, chopila jsem se pera a napsala jsem rozpravu, kterou jsem poslala anonymně a která, jak se dá čekat, nebyla shledána hodnou ceny. Nenašla se žádná, jež by té pocty dosáhla. Téma bylo vypsáno znovu a nevím, co z toho příštího roku vzešlo.¹⁸ Vzpomínám si však, že když jsem se o té látce chtěla rozepsat, pocítila jsem, že je nesmyslné určovat způsob výchovy, který by nesouvisel s obecnými mravy, jež závisejí na vládě, a že nelze chtít reformovat jedno pohlaví druhým, nýbrž zlepšit lidský rod dobrými zákony. Říkala jsem tedy dobře, jaké by podle mého názoru ženy měly být, ale dodávala jsem, že je takovými lze učinit jen v jiném řádu věcí. Tato myšlenka, jistě správná a filozofická, nesměřovala k cíli akademie; uvažovala jsem o problému, místo abych ho řešila.

Poslala jsem tu rozpravu panu de Sévelinges, ale až poté, co jsem ji odeslala do Besançonu. Sévelinges mi učinil poznámky jedině ke slohu; moje hlava mezitím vychladla, shledala jsem své dílo co do podstaty nesmírně vadným a pobavila jsem se tím, že jsem napsala kritiku, jako by bylo od někoho jiného, komu bych se chtěla pořádně vysmát.

Tomu se dá říkat lechtat se, aby se člověk zasmál, nebo si dávat facky, aby si zahřál tváře; jistě se však člověk sám se sebou nesměje upřímněji a nevinněji. Na oplátku mi Sévelinges ukázal akademickou rozpravu vlastní výroby o schopnosti řeči, kterou zaslal Francouzské akademii a o níž mu d'Alembert napsal krásný dopis. Bylo v tom díle, pokud si vzpomínám, mnoho metafyziky a trochu strojenosti. Šest měsíců, rok i déle uplynulo v této duchaplné korespondenci, uprostřed níž však nacházely místo rozličné myšlenky. Sévelinges se zdál znepokojen mým postavením a nudil se o samotě: hodně uvažoval o půvabech příjemného soužití a já je shledávala nesmírně cennými; dlouze jsme o tom rozmlouvali; nevím dobře, co z toho vyplynulo v jeho hlavě, ale podnikl cestu do Paříže a představil se u mého otce inkognito, jako by šlo o obchod. Nejzábavnější bylo, že jsem ho nepoznala, ačkoli jsem ho přijímala já. Ale nesmírně zahanbený výraz, s nímž ode mne odešel, mě zarazil a probudil ve mně vzpomínku na jeho rysy: když odešel, shledala jsem, že se mu ten neznámý velice podobal, a z jeho dopisů jsem se brzy ujistila, že to skutečně byl on. Tato zvláštnost na mne udělala dojem, který nedovedu popsat, a velmi nepříjemný; naše korespondence ochabla a později ustala, jak ještě povím.

Jezdila jsem občas do Vincennes; kanovnický příbytek mého strýce byl velmi hezký, procházky okouzlující, jeho společnost milá; ale ačkoli měl tu výhodu, že mu dům dobře vedla slečna d'Hannaches, začínal pociťovat, že je třeba jí to platit snášením všech výstupů, rozmarů a hloupostí staré panny s nároky. Zámek ve Vincennes obývala řada osob, jimž dvůr poskytoval byt z milosti: tu starý královský cenzor Moreau de La Grave; tam bel esprit, právě ta paní de Puisieux; dál jistá hraběnka de Laurencin; o kus níž vdova po důstojníkovi, a tak dále; nepočítaje královského poručíka Rougemonta,¹⁹ kterého proslavil Mirabeau a jehož uhrovitý obličej a drzá hloupost z něj dělaly tu nejodpornější směs. Rota invalidů, jejíž důstojnické manželky patřily do společnosti, tvořila se vším tím lidem a s kapitulou, nepočítaje vězně v donjonu, šest set obyvatel v samotném obvodu zámku. Strýce přijímali všude, často se nikde neukazoval a u sebe vídal jen malý počet lidí. Ale po návratu z procházky se večer obvykle zastavovalo v pavilonu u mostu do parku, kde se scházely ženy. Tam bych ještě našla obrazy k malování, kdybych na ně měla čas; ale hodiny mě ženou, cesta, jež mi zbývá, je velmi dlouhá, a tak přeskakuji mnoho věcí snožmo. Bylo by přece jen co hezkého povídat o plesech v aleji Zlodějů, o dostizích hraběte d'Artois, o bláznovstvích Séguina, pokladníka vévody orleánského, jehož svátek (Séguinův) se slavil osvětlením a který krátce nato zkrachoval; a o příjemných procházkách v lese a o krásném výhledu z horní části parku na Marnu, pro nějž jsme přelézali proluku ve zdi; a o lesních poustevnících, tak malebně usazených, v jejichž kostele byl obraz vzácný pro umění a zvláštní námětem, na němž bylo vidět tisíce ďáblů, jak trýzní zatracence na tisíc způsobů; a o mém čtení se strýcem, zvláště o Voltairových tragédiích, z nichž jsme jednoho dne každý po řadě deklamovali několik rolí, když v okamžiku největšího patosu slečna d'Hannaches, která tiše předla, začala svým pisklavým hlasem křičet na slepice, a my jsme ji měli chuť poslat za nimi; a o těch kulhavých koncertech po večeři, kdy na stole, který právě sklidili, sloužila pouzdra od rukávníků za pulty dobrému kanovníkovi Bareuxovi, jenž v brýlích nechával vrčet svou basu, zatímco já škrábala na housle a strýc falešně troubil na flétnu. Ach, k těm milým scénám se ještě vrátím, nechají-li mě žít; ale je třeba vrátit se domů, ovšem až poté, co promluvím o jistém chvástalovi, který si udělal jméno.

Nástin toho, co by mi ještě zbývalo pojednat, jako poslední dodatek k pamětem

Rukopisy, které mi pan Roland zanechal,²⁰ mi ho během osmnácti měsíců, které strávil v Itálii, pomohly poznat lépe, než by to dokázaly časté návštěvy. Byly to cestopisy, úvahy, plány děl, anekdoty, které se týkaly jeho osoby; silná duše, přísná poctivost, důsledné zásady, vědění a vkus se v nich projevovaly bez zastírání.

Narodil se v zámožnosti, ve staré rodině, která vynikala v soudnictví svou bezúhonností,²¹ a ještě mladý viděl, jak se jmění rozplývá, jednak pro nepořádek, jednak pro přemíru výdajů. Byl nejmladší z pěti bratrů, které přiměli k duchovní dráze, a v devatenácti letech opustil sám a bez pomoci otcovský dům, aby se nemusel zavázat ani svěcením, ani obchodu, k němuž cítil stejný odpor. Hned napoprvé se dostal až do Nantes, kde vstoupil k jednomu rejdaři, aby se vyučil různým věcem, s úmyslem odplout do Indie. Všechno bylo ujednáno, když přišlo chrlení krve a lékaři mu zakázali moře, nechce-li na něm zahynout; odebral se tedy do Rouenu, kde mu pan Godinot, jeho příbuzný a inspektor manufaktur, nabídl, aby vstoupil do tohoto oboru správy; rozhodl se k tomu, brzy vynikl svou činorodostí a pracovitostí a nakonec získal užitečné postavení. Cesty a studium dělily jeho čas a naplňovaly jeho život. Před odjezdem do Itálie přivedl k mému otci svého nejmilejšího bratra,²² benediktina, tehdy převora koleje Cluny v Paříži; byl to muž duchaplný, mírných mravů a laskavé povahy. Chodil mě občas navštěvovat a sděloval mi zápisky, které mu bratr posílal, jak cestoval a zaznamenával svá pozorování; to jsou ty zápisky, které Roland po návratu rozdělil do dopisů a dal vytisknout; tisk svěřil přátelům, které měl v Dieppe, a jeden z nich, blázen do italštiny, ještě přehnal italská místa tím, že jich přidal.²³ Tomuto dílu plnému věcí chybí jen lepší zpracování, aby bylo první mezi cestopisy po Itálii. Přepracovat je patřilo k našim plánům od chvíle, kdy jsme spojeni; ale já jsem chtěla také vidět Itálii, a čas a události nás strhly jiným směrem.

Zasnoubení a útočiště v klášteře

Když se pan Roland vrátil,²⁴ našla jsem v něm přítele; jeho vážnost, mravy a zvyky, zcela zasvěcené práci, mě vedly k tomu, že jsem ho pokládala takřka za bytost bez pohlaví nebo za filozofa, který existuje jen skrze rozum. Vznikla jakási důvěra, a z potěšení, které u mne nacházel, si postupně vytvořil potřebu chodit stále častěji. Bylo tomu téměř pět let, co jsem ho znala, když mi vyznal něžné city; nezůstala jsem k nim lhostejná, protože jsem si jeho osoby vážila víc než kohokoli, koho jsem do té doby poznala; ale všimla jsem si, že on sám ani jeho rodina nejsou lhostejní ke všem vnějším okolnostem. Řekla jsem mu upřímně, že jeho ucházení je mi ctí a že bych mu ráda vyhověla, ale že se nepokládám pro něj za dobrou partii; vyložila jsem mu pak bez výhrad stav našeho domu: byl zruinován; díky účtům, o něž jsem si nakonec vzala na sebe otce požádat, s nebezpečím, že upadnu v nemilost, jsem zachránila pět set liber ročního důchodu, které spolu s mým šatstvem tvořily všechen zbytek onoho zdánlivého jmění, v němž jsem byla vychována. Můj otec byl mladý; jeho poklesky ho mohly strhnout k tomu, že nadělá dluhy, jež by nemožnost je splatit učinila potupnými; mohl se špatně oženit a přidat k těmto neštěstím děti, které by nosily mé jméno v bídě atd. atd. atd. Byla jsem příliš hrdá, než abych se chtěla vystavit nepřízni rodiny, která by nepovažovala spříznění se mnou za čest, nebo velkomyslnosti manžela, jemuž by přineslo jen trápení; radila jsem panu Rolandovi, jak by to mohl učinit cizí člověk, aby mne pustil z hlavy. Setrval, byla jsem dojata a svolila jsem, aby u mého otce podnikl potřebné kroky; protože se však raději vyjadřoval písemně, bylo ujednáno, že se svěří až dopisem, až se vrátí do svého sídla, a zbytek jeho tehdejšího pobytu v Paříži jsme se vídali každý den; pokládala jsem ho za bytost, s níž mám spojit svůj osud, a připoutala jsem se k němu. Jakmile se vrátil do Amiensu, napsal otci, aby mu vyložil svá přání a záměry.

Otci připadal ten dopis suchý; neměl rád Rolandovu strohost a pramálo stál o to, mít za zetě přísného muže, jehož pohledy mu připadaly jako pohledy cenzora; odpověděl mu tvrdě a nezdvořile a všechno mi ukázal, když už odpověď odeslal. Hned jsem se rozhodla. Napsala jsem panu Rolandovi, že událost až příliš ospravedlnila mé obavy, pokud jde o otce, že mu nechci způsobit další příkoří a že ho prosím, aby se svého záměru vzdal. Oznámila jsem otci, co mě jeho jednání přimělo učinit; dodala jsem, že se po tom všem nebude divit, že zvolím nový způsob života a odejdu do kláštera. Protože jsem však věděla o jeho několika naléhavých dluzích, nechala jsem mu podíl stříbra, který mi patřil, aby je mohl vyrovnat; najala jsem si malý byt u Congrégation²⁵ a usadila jsem se tam v ústraní, pevně rozhodnuta omezit své potřeby na své příjmy. Učinila jsem tak. Mohla bych podat velmi pikantní podrobnosti o tomto stavu, v němž jsem poprvé začala užívat prostředků silné duše. Přísně jsem si rozpočítala výdaje, s tím, že jsem si odkládala na dárky pro služebnictvo domu. Brambory, rýže, fazole vařené v hrnci s několika zrnky soli a trochou másla střídaly moje jídla a tvořily mou kuchyni, aniž mi zabíraly mnoho času.

Vycházela jsem dvakrát týdně: jednou, abych navštívila své prarodiče, podruhé, abych šla k otci, dohlédla na jeho prádlo a odnesla, co bylo třeba mu spravit… Ostatní čas, zavřená pod svou „sněhovou střechou“, jak jsem ji nazývala, neboť jsem bydlela blízko nebe a byla zima, a aniž jsem chtěla udržovat pravidelnou společnost s dámami penzionářkami, jsem se oddávala studiu a obrňovala své srdce proti nepřízni osudu; mstila jsem se osudu, který mi štěstí upíral, tím, že jsem si je zasluhovala. Každý večer ke mně na půl hodiny přicházela citlivá Agathe; sladké slzy přátelství provázely výlevy jejího srdce. Procházka po zahradě v hodinách, kdy se všichni uchýlili do svých pokojů, byla mou osamělou procházkou; odevzdanost moudrého ducha, mír dobrého svědomí, povznesenost charakteru, který se vysmívá neštěstí, ony pracovité návyky, jež nechávají hodiny tak rychle ubíhat, jemný vkus zdravé duše, která v pocitu vlastní existence a vlastní hodnoty nachází náhrady, jež jsou prostému davu neznámé, to byly mé poklady. Nebyla jsem vždy bez melancholie, ale ta měla své kouzlo; a jestliže jsem nebyla šťastná, měla jsem v sobě všechno, čeho bylo ke štěstí třeba, a mohla jsem být hrdá, že se dovedu obejít bez toho, co mi jinak chybělo. Pan Roland, užaslý a zarmoucený, mi dál psal jako muž, který mě nepřestal milovat, ale kterého otcovo jednání ranilo; po pěti nebo šesti měsících přijel a vzplanul, když mě znovu uviděl u mříže, kde jsem si přesto uchovávala tvář blahobytu. Chtěl mě z té klauzury vyvést, znovu mi nabídl ruku a dal mě naléhavě přemlouvat, abych ji přijala, svým bratrem benediktinem.

Hluboce jsem uvažovala o tom, co mám udělat. Nezastírala jsem si, že muž mladší než pětačtyřicet let by nečekal několik měsíců, aby mě přiměl změnit rozhodnutí, a přiznávám, že právě to srazilo mé city na míru, v níž nebylo nic z iluze; na druhé straně jsem uvážila, že tato vytrvalost, rovněž velmi rozvážná, mě ujišťuje, že si mě cení, a že jestliže překonal svou citlivost vůči vnějším nepříjemnostem, jež mohlo spojení se mnou přinést, mohu si být o to jistější úctou, kterou nebude těžké ospravedlnit. Konečně, je-li manželství, jak jsem si myslela, přísným poutem, spolkem, v němž žena obvykle přebírá odpovědnost za štěstí obou, nebylo lépe uplatnit své schopnosti a svou odvahu v tomto čestném úkolu než v osamění, v němž jsem žila?

Manželství a léta v Amiensu

Mohla bych tu rozvést úvahy, myslím velmi moudré, které mě přiměly k rozhodnutí; a přece jsem tehdy neučinila všechny, které mi okolnosti mohly vnuknout, ale které dovoluje postřehnout jen zkušenost. Stala jsem se ženou opravdu dobrého člověka, který mě miloval tím víc, čím lépe mě poznával. Vdaná v celé vážnosti rozumu, nenašla jsem nic, co by mě z ní vytrhlo; oddala jsem se s plností spíše nadšenou než vypočítavou. Tím, že jsem hleděla jen na blaho svého druha, jsem si všimla, že mému vlastnímu něco chybí; ani na okamžik jsem nepřestala vidět ve svém muži jednoho z nejváženějších lidí na světě, jemuž jsem mohla být hrdá, že patřím; ale často jsem cítila, že mezi námi chybí rovnost, že převaha panovačné povahy spolu s převahou dvaceti let věku navíc činí jednu z těch dvou nadřazeností přebytečnou. Jestliže jsme žili v ústraní, prožívala jsem někdy hodiny, jež bylo těžké přečkat; jestliže jsme chodili do společnosti, měli mě tam rádi lidé, z nichž, jak jsem pozorovala, by se mě někteří mohli dotknout příliš: ponořila jsem se se svým mužem do práce, což byl jiný výstřelek, který měl své nevýhody; zvykla jsem ho na to, že se beze mne neobešel v ničem na světě a v žádné chvíli, a unavila jsem se.

[Ctím svého muže, miluji ho, jako citlivá dcera zbožňuje ctnostného otce, jemuž by obětovala i svého milého; ale našla jsem muže, který mohl být tím milým,²⁶ a přestože jsem zůstala věrna svým povinnostem, moje upřímnost nedokázala skrýt city, které jsem jim podřizovala. Můj muž, nesmírně citlivý, jak v lásce, tak v sebelásce, nemohl snést myšlenku sebemenšího otřesu své vlády; jeho obrazotvornost se zatemnila, jeho žárlivost mě podráždila, štěstí od nás prchlo; zbožňoval mě, já se mu obětovala a byli jsme nešťastní. Kdybych byla svobodná, následovala bych ho všude, abych mu ulehčila v zármutku a potěšila ho ve stáří: duše, jako je moje, nenechává své oběti nedokonané. Ale Roland se rozhořčuje nad myšlenkou oběti, a jakmile jednou ví, že ji pro něho přináším, jeho štěstí je zničeno: trpí tím, že ji přijímá, a nemůže se bez ní obejít. Rozvinutí toho všeho i toho, jak jsem strávila léta, která tomu předcházela, by poskytlo velké světlo k poznání lidského srdce a velká ponaučení citlivým lidem.]

První rok mého manželství uplynul celý v Paříži, kam Rolanda povolali intendanti obchodu, kteří chtěli vydat nové řády pro manufaktury; Roland s nimi bojoval ze všech sil, se zásadami svobody, které nesl všude s sebou. Dával tisknout popisy některých řemesel, které vypracoval pro Akademii, a čistopisem přepisoval své rukopisy o Itálii; udělal ze mne svou písařku a korektorku; tuto úlohu jsem plnila s pokorou, které se nemohu ubránit smíchu, když si ji připomenu, a která se zdá skoro neslučitelná s tak vycvičeným duchem, jaký jsem měla; ale plynula z mého srdce; ctila jsem svého muže tak upřímně, že jsem snadno předpokládala, že vidí lépe než já, a tolik jsem se bála stínu na jeho tváři, on tak lpěl na svých názorech, že jsem teprve po dost dlouhé době nabyla odvahy mu odporovat.

Navštěvovala jsem tehdy kurz přírodopisu a kurz botaniky;²⁷ to bylo jediné a pracné rozptýlení od mých povinností písařky a hospodyně, neboť jsme bydleli v zařízeném hotelu, protože naše bydliště nebylo v Paříži, a když jsem zpozorovala, že choulostivému zdraví mého muže nesvědčí každá kuchyně, starala jsem se o to, abych mu jídla, která mu prospívala, připravovala sama. Strávili jsme čtyři roky v Amiensu; stala jsem se tam matkou a kojila jsem, aniž jsem přestala sdílet práci svého muže, který se ujal značné části nové Encyklopedie.²⁸ Kabinet jsme opouštěli jen kvůli procházkám za městem; založila jsem herbář pikardských rostlin a studium vodní botaniky dalo vzniknout Umění rašeliníka. Časté nemoci mi působily obavy o Rolandův život: moje péče mu nebyla neužitečná a stala se novým poutem; miloval mě pro mou oddanost, já se k němu poutala dobrem, které jsem mu prokazovala.

V Itálii poznal mladého muže, jehož mírné a poctivé duše si velmi vážil a který, když se s ním vrátil do Francie a oddal se studiu medicíny, se stal naším zvláštním přítelem. Je to Lanthenas,²⁹ kterého bych si vážila víc, kdyby revoluce, ten prubířský kámen lidí, když ho vrhla do veřejných záležitostí, neodhalila slabost jeho charakteru a jeho průměrnost. Má soukromé ctnosti, ale bez svůdných půvabů; mému muži velmi vyhovoval svou mírností a velmi se k nám oběma připoutal; měla jsem ho ráda, jednala jsem s ním jako s bratrem a také jsem mu tak říkala. [Jeho oddanost a jeho poctivost se dlouho nezapřely. Chtěl s námi bydlet, Roland s tím souhlasil; já jsem se tomu postavila, protože jsem usoudila, že tak úplná oběť u muže jeho věku a s náklonností, kterou projevoval, v sobě skrytě zahrnuje myšlenku odplaty, kterou mi mé zásady zakazovaly a které by ode mne ostatně nedosáhl. Byl to dobrý a něžný bratr, ale pro mé srdce nemohl být ničím jiným, a tento cit mě činil tím svobodnější a upřímnější v důvěrnosti, jež mezi námi třemi vznikla. Lanthenas, zřejmě jako obyčejní lidé, spokojení s tím, co mají, dokud jiní nedostanou víc, zpozoroval, že nezůstávám necitelná; stal se nešťastným a žárlivým; nic nečiní člověka tak mrzutým, ba i nespravedlivým; cítila jsem to a byla jsem příliš hrdá, než abych ho šetřila; vzdálil se tím zuřivější, protože si představoval to nejhorší; i jeho názory dostaly nový nádech; srdce mu nedovolilo být krvelačným jako montagnardi, ale už nechtěl vidět věci jako já, a tím méně jako ten, koho jsem podle jeho pozorování milovala; chtěl se postavit mezi pravici, jejíž vášně odsuzoval, a levici, jejíž výstřelky nemohl schvalovat; byl méně než nic a dal se pohrdat oběma stranami.]

Za mého pobytu v Amiensu se Sophie provdala za rytíře de Gomiecourt, který žil šest mil odtud jako statkář na svém panství. Henriette, která milovala pana Rolanda a jejíž rodina ji s ním chtěla provdat, hlasitě schválila, že dal přednost mně, s onou dojemnou upřímností, jež ctí její povahu, a s onou šlechetností duše, pro niž ji lidé milují. Provdala se za starého pana de Vouglans, který ovdověl a jemuž zpovědník i lékař poradili, aby se znovu oženil, přestože mu bylo 75 let.³⁰ Obě jsou vdovy: Sophie se opět stala pobožnou; má napadené plíce, je velmi churavá a je třeba se bát o její život, nezbytný pro dvě hezké děti. Rozdíly v našem založení, co do povahy a názorů, spolu se vzdáleností a zaneprázdněním naše přátelství uvolnily, aniž je přetrhly. Henriette, svobodná, stále živá a srdečná, mě navštívila v mém zajetí a chtěla zaujmout mé místo, aby mi zajistila záchranu.³¹

Roland si na počátku našeho manželství přál, abych se se svými dobrými přítelkyněmi vídala málo; podrobila jsem se jeho přání a svobodu stýkat se s nimi častěji jsem si vzala zpět, teprve když čas vzbudil v mém muži dost důvěry, aby ho zbavil veškeré obavy ze soupeření o náklonnost. Bylo to nemoudré; manželství je vážné a přísné; jestliže citlivé ženě odejmete sladkosti přátelství s osobami jejího pohlaví, ubíráte jí nezbytnou potravu a vystavujete ji nebezpečí. Kolik by se toho dalo o této pravdě rozvést!

Villefranche, Lyon a Clos La Platière

Roku 1784 jsme přešli do lyonské generality; usadili jsme se ve Villefranche, v otcovském domě pana Rolanda, kde ještě žila jeho matka, stará jako století, a jeho nejstarší bratr, kanovník a rada.³² Mohla bych vylíčit mnoho obrazů mravů malého města a jejich vlivu; domácích strastí života komplikovaného soužitím se ženou úctyhodnou svým věkem a hroznou svou náladou, a mezi dvěma bratry, z nichž mladší měl vášeň pro nezávislost a starší zvyk a předsudky vlády.

Dva zimní měsíce jsme bydlívali v Lyonu, který jsem dobře poznala a o němž bych mohla mnoho vyprávět. Město nádherné svou polohou a stavbami, kvetoucí svými manufakturami a obchodem, zajímavé svými starožitnostmi a sbírkami, oslnivé svým bohatstvím, na něž žárlil i císař Josef, a které se ohlašovalo jako skvělé hlavní město, dnes nesmírný hrob, v němž se svíjejí oběti vlády stokrát ukrutnější než sám despotismus, na jehož troskách povstala.³³

Na podzim jsme jezdívali na venkov, a po smrti paní de La Platière, mé tchyně,³⁴ jsme tam trávili většinu roku. Farnost Theizé, dvě míle od Villefranche, kde leží Clos La Platière, je kraj s vyprahlou půdou, ale ještě skvělý svými vinicemi a lesy: je to poslední vinařská oblast před vysokými horami Beaujolais. Tam se mé prosté záliby uplatnily ve všech podrobnostech venkovského hospodářství, které dává život; tam jsem k úlevě svých sousedů uplatnila některé nabyté znalosti; stala jsem se vesnickým lékařem, o to milovanějším, že poskytoval pomoc, místo aby požadoval odměnu, a že radost z užitečnosti činila jeho péči milou. Jak snadno dává venkovan důvěru tomu, kdo mu prokazuje dobro! Říká se, že není vděčný; pravda je, že jsem nežádala, aby mi byl kdokoli zavázán, ale měli mě rádi, a když jsem odjížděla, plakali pro mne. Zažila jsem také zábavné výjevy a dobré ženy si pro mne někdy přišly z tři nebo čtyř mil daleko s koněm, aby mě prosily, abych šla zachránit před smrtí někoho, koho lékař opustil. Svého muže jsem roku 1789 vyrvala smrti při strašlivé nemoci, z níž by ho předpisy doktorů bez mého dohledu nevysvobodily. Strávila jsem dvanáct dní bez spánku, aniž jsem se svlékla, šest měsíců v úzkostech a zmatcích nebezpečného zotavování, a nebyla jsem ani nachlazená, tolik sil dává srdce a tak zdvojnásobuje činorodost.

Revoluce

Přišla revoluce a zapálila nás; jako přátelé lidstva a ctitelé svobody jsme věřili, že přichází obrodit lidský rod, zničit potupnou bídu té nešťastné třídy, nad níž jsme se tak často rozněžňovali; přivítali jsme ji s nadšením. Naše názory popudily v Lyonu mnoho lidí, kteří, zvyklí na obchodní počty, nechápali, že by někdo z filozofie vyvolával a tleskal změnám, jež byly dobré jen pro druhé; už tím samým se stali nepřáteli pana Rolanda: od té doby si ho jiní cenili tím víc. Zvolili ho do první obecní rady;³⁵ vynikl v ní svou neoblomnou přímostí, začali se ho bát a pomluva se na jedné straně dala do pohybu, zatímco ho na druhé bránila náklonnost nebo nestrannost. Jako vyslanec pro zájmy města u Ústavodárného shromáždění přijel do Paříže a strávili jsme tam téměř rok; jinde jsem vyprávěla, jak jsme tam poznali několik členů tohoto shromáždění a přirozeně se spojili s těmi, kdo stejně jako my nemilovali svobodu kvůli sobě, nýbrž kvůli ní samé, a kdo dnes s námi sdílejí osud společný téměř všem jejím zakladatelům i opravdovým přátelům lidstva, jako byli Dión, Sókratés, Fókión a tolik jiných ve starověku, Barnevelt a Sidney v novějších dobách.³⁶

Můj muž se mnou podnikl cestu do Anglie v roce 84 a do Švýcarska v roce 87; poznala jsem v obou zemích zajímavé osobnosti. S několika z nich jsme zůstali ve styku: ještě před necelým rokem jsem měla zprávy od Lavatera, slavného curyšského pastora, známého svými spisy, skvělou obrazotvorností, láskyplným srdcem a čistotou mravů;³⁷ poctivý a učený Gosse z Ženevy jistě naříká nad pronásledováním, jež snášíme; nevím, co se stalo se zručným Zachem, který nedávno cestoval po Německu a kdysi byl profesorem ve Vídni a jehož jsem často vídala v Londýně, kde se s ním Roland přel u Bankse, předsedy Královské společnosti, který u sebe sdružoval učence své země a cizince projíždějící Londýnem. Cestovala jsem s potěšením a užitkem, jaký dává společnost muže, který už místa zná a dobře je viděl; pozorovala jsem a zaznamenávala, co mě nejvíce zaujalo. Navštívila jsem také některé části Francie; revoluce zabránila našim cestám na jih i cestě do Itálie, po níž jsem toužila a v niž jsem doufala. Jako milovníky věci veřejné nás tato věc zcela zaujala, ovládla všechny naše myšlenky a podřídila si všechny naše plány; oddali jsme se vášni sloužit jí. V části nazvané První ministerstvo³⁸ bude čtenář vidět, jak se Roland dostal do vlády takřka bez svého vědomí, a jeho veřejné jednání nemůže nepřesvědčit nestrannou potomnost o jeho nezištnosti, jeho osvícenosti a jeho ctnostech.

Můj otec, s nímž jsme neměli důvod být spokojeni, neuzavřel ani sňatek, ani příliš obtížné závazky; zaplatili jsme několik dluhů, které nadělal, a přiměli jsme ho, aby se vzdal obchodů, které pro něho mohly být jen neblahé, tím, že jsme mu zajistili penzi. Jakkoli neblahé pro něho byly jeho poklesky, v nichž se ještě rozplynulo i malé dědictví po mé babičce, a ačkoli měl důvod být s naším jednáním spokojen, měl příliš hrdé srdce, než aby velmi netrpěl tím, že je nám zavázán; toto dráždění jeho sebelásky mu občas bránilo být spravedlivý, i k těm, kdo toužili ho uspokojit. Zemřel po šedesátce, v kruté zimě let 87–88, na katar, který ho trápil už dlouho.

Můj drahý strýc zemřel ve Vincennes v roce 89; krátce nato jsme ztratili milovaného bratra mého muže; cestoval s námi do Švýcarska, stal se převorem a farářem v Longpont, byl zvolen volitelem svého kantonu, kde kázal svobodu, stejně jako tam praktikoval evangelijní ctnosti; advokát a lékař svých farníků, příliš moudrý na mnicha, byl pronásledován ctižádostivci svého řádu a snášel mnoho šikan, jejichž trápení uspíšilo jeho konec.³⁹ Tak všude a ve všech dobách podléhají dobří: mají tedy jiný svět, v němž mají znovu ožít, jinak by nestálo za to rodit se v tomto! Rozeberte jeho život, pozorujte můj; tažte se společností, v nichž jsme žili, měst, v nichž jsme bydleli, venkova, kde se nic nezastírá, zkoumejte… Čím zblízka nás uvidíte, tím víc vás to rozzlobí: proto nás chcete zničit.

Rolandovi vyčítali, že se ucházel o šlechtický list;⁴⁰ zde je pravda. Jeho rodina měla po několik století výsady šlechty, na základě úřadů, jež je však nepřenášely na potomky, a díky bohatství, které udržuje všechny jejich známky, erb, kapli, livrej, léno atd. Bohatství zmizelo; následovala počestná prostřednost a Roland měl vyhlídku dokončit své dny na statku, jediném, který rodině zbyl a který dosud patří jeho nejstaršímu bratrovi; stal se otcem a věřil, že má svou prací právo zajistit potomkům výhodu, jíž se těšili jeho předkové a kterou by pohrdal koupit. Předložil tedy své doklady, aby obdržel listinu o uznání šlechtictví nebo o povýšení do šlechtického stavu. Bylo to na začátku roku 84; nevím, kdo by v té době a v jeho postavení pokládal za nemoudré učinit totéž. Přijela jsem do Paříže; brzy jsem viděla, že noví intendanti obchodu, žárliví na jeho služební stáří v oboru správy, v němž věděl víc než oni, a v rozporu s jeho názory na svobodu obchodu, kterou rázně hájil, sice vydají požadovaná osvědčení o jeho velkých pracích, jež nemohli odepřít, ale nedají jim ten důraz, který přivádí k úspěchu; usoudila jsem, že je to myšlenka, kterou je třeba nechat spát, a v pokusech jsem nepokračovala. Tehdy jsem, když jsem se dozvěděla o změnách, o nichž jsem mluvila ve zvláštní stati o Lazowském,⁴¹ žádala a dosáhla Rolandova přeložení do Lyonu, kde ho úřad přibližoval jeho kraji a přiváděl k jeho rodině, k níž se, jak jsem věděla, chtěl později uchýlit. Vlastenci dneška, kteří jste revoluci potřebovali, abyste se stali něčím, přineste svá díla a odvažte se srovnávat!

Třináct let strávených na různých místech, v ustavičné práci, se styky velmi rozmanitými, z nichž ty poslední tak zvlášť souvisejí s dějinami dneška, by poskytlo čtvrtou a nejzajímavější část mých pamětí. Nahradí ji jednotlivé kusy, které čtenář najde v mých Portrétech a anekdotách: už nedovedu vést pero uprostřed hrůz, jež rozdírají mou vlast; nemohu žít na jejích troskách, raději se v nich pohřbím. Přírodo, otevři svůj klín! Spravedlivý Bože, přijmi mne!

Ve třiceti devíti letech.

Poznámky

Kdyby mi bylo dopřáno žít, měla bych už myslím jen jedno pokušení: psát letopisy století a být Macaulayovou⁴² své země; chtěla jsem říci Tacitem Francie, ale to by nebylo skromné, a uličníci, kteří si na skromnost v jiném smyslu nepotrpí, by řekli, že mi k tomu něco chybí. Ve vězení jsem si vzala Tacita opravdu do srdce: nemohu usnout, dokud si od něho nepřečtu několik kousků; zdá se mi, že vidíme věci stejně, a s časem, na stejně bohatém námětu, by nebylo nemožné, abych se vyjadřovala po jeho vzoru.

Velmi lituji, že jsem spolu s Historickými poznámkami ztratila jistý dopis, který jsem napsala Garatovi 6. června.⁴³ Pověřen mými stížnostmi proti mému zadržení, napsal mi krásný čtyřstránkový dopis, v němž mi vyjadřoval všechnu svou úctu, bolest atd.; zároveň pojednával o věci veřejné a snažil se přičíst Dvaadvaceti jejich vlastní zkázu, jako by jednali a mluvili ve shromáždění způsobem málo odpovídajícím zájmům republiky. Odpověděla jsem Garatovi dobrými důvody a lituji, že nemám jejich znění; líčila jsem mu jeho jednání jako plod slabosti, jíž jsem přičítala naše neštěstí, slabosti sdílené bojácnou většinou, která poslouchala jen strach; dokazovala jsem mu, že on a Barère jsou schopni jen přivést ke zkáze všechny státy světa a zneuctít sami sebe svým pokřiveným počínáním. Nikdy jsem nedokázala strávit hloupé deklamace stáda káňat proti tomu, čemu říkali vášně pravice. Poctiví muži, pevní v zásadách, naplnění svatým rozhořčením nad zločinem, se důrazně stavěli proti zvrácenosti několika ničemů a proti ukrutným opatřením, jež jim vnukala, a tito eunuchové v politice jim vyčítali, že mluví s příliš velkým zápalem!

Rolandovi přičítali za vinu, že opustil ministerstvo krátce poté, co řekl, že v něm bude čelit všem bouřím.⁴⁴ Nevidělo se, že potřeboval ukázat svou rozhodnost, aby podpořil slabé, a že je tak povzbuzoval 6. ledna; ale že rozsudek nad Ludvíkem XVI., vynesený 18. nebo kolem toho data, prokázal, že rozumní jsou v Konventu v menšině a jejich vláda padla, takže už nemohl doufat v žádnou oporu a nemohl odejít dost brzy, aby se nepodílel na hloupostech. Jistě! Roland se hrozil tyranie a pokládal Ludvíka za vinného, ale chtěl zajistit svobodu a pokládal ji za ztracenou, jakmile převahu získaly pomatené hlavy. Je až příliš ospravedlněn i vůči těm, které dnes vedou na smrt! Ostatně se mi zdá, že jsem to rozvedla v části nazvané Druhé ministerstvo. Jeho odchod z ministerstva byl signálem rozkladu; právě proto, že to předvídal.

Má ubohá Agathe! Vyšla ze svého kláštera, aniž přestala být sténající holubicí; pláče nad svou dcerou, tak mi totiž říká. Ach! měla bych tolik postav, jejichž epizody by provázely můj příběh: tu dobrou sestřenici Desportes, která zemřela v padesáti letech po tisíci trápeních; tu malou paní Trude, uchýlenou na venkov, která se dnes rozvádí; mou starou chůvu, které se říkalo Mignonne a která zemřela u mého otce, když vydechla naposled v mém náručí klidně a se slovy: „Slečno, prosila jsem nebe vždycky jen o jedno: abych mohla umřít u vás; jsem spokojená.“ – A ten smutný poměr mého nešťastného otce s ničemou Léveillym,⁴⁵ jehož dcera mě zajímala; učinila jsem ji předmětem dobrodiní, o něž v soucitu žádalo její mládí, živost a jisté půvaby; upadla do ponížení, ztratila všechen stud a přinutila mě, že jsem v poslední době nemohla snést její přítomnost, zatímco jejím bratrům jsem pomohla a prokázala dobré služby!