Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové I: Soukromé paměti

V. Smrt matky a léta osamění (1775–1776)

[Kapitola začíná závěrem Druhé části Soukromých pamětí. Třetí část začala paní Rolandová psát ve vězení Sainte-Pélagie zřejmě koncem září 1793; Champagneux do svého vydání vložil datum 19. září, které v rukopisu není.]

Předtucha

Matka, velmi zadumaná, mi občas začínala napůl svěřovat své obavy; bála jsem se je ještě rozdmýchat, kdybych s ní mluvila o tom, co jsme ani ona, ani já nemohly změnit. Vynakládala jsem všechnu péči, abych jí dopřála každou vlídnost, jež byla v mé moci; chůze ji už velmi zmáhala a nerada vycházela; přinášela jsem tedy tu oběť, že jsem ji nechávala doma a chodila ven s otcem, kterého jsem prosila, aby mě vzal na procházku. Už mě nevyhledával jako dřív, aby mě měl s sebou, ale ještě ho těšilo mě doprovázet, a já jsem ho s jakýmsi triumfem přiváděla zpátky k té dobré mamince, na níž jsem viděla, jak je dojatá, když jsme byli všichni tři pohromadě. Ne vždy jsme tím něco získaly, neboť aby dceři neodmítl a přitom se nepřipravil o jiné své radovánky, otec, jakmile mě doma vysadil, vyšel znovu – prý jen na chvilku; místo aby se však vrátil k večeři, zapomněl na čas a přišel až o půlnoci. Plakaly jsme potichu, a když jsem mu po návratu náhodou vylíčila náš zármutek, bral věci na lehkou váhu a mé mírné výčitky odbýval žerty, anebo se vzdálil v nevrlém mlčení. Domácí štěstí se pohřbívalo pod těmito mraky, mír však narušen nebyl a lhostejné oči by si nevšimly změn, které se den co den děly.

Matka už přes rok velmi trpěla jakousi ucpaností nosu, podobnou rýmě, jejíž příčinu lékaři nedokázali uhodnout; po různých lécích jí doporučili hlavně pohyb, o nějž už příliš nestála, a dobrý venkovský vzduch. Byl předvečer svatodušních svátků roku 1775; bylo rozhodnuto, že je strávíme v Meudonu.¹ V neděli ráno jsem se neprobudila, jak jsem mívala ve zvyku, kdykoli šlo o takové výlety do přírody; byla jsem zmožena těžkým spánkem, přerušovaným zlověstnými sny: zdálo se mi, že se vracíme do Paříže po vodě, zmítáni bouří, a že když vystupujeme z lodi, staví se mi do cesty mrtvola, kterou z ní vytahují; ta podívaná mě naplňovala hrůzou, hledala jsem, kdo je ten smutný mrtvý… V tu chvíli mě matka, lehce se dotýkajíc mých nohou na posteli a volajíc mě svým jemným hlasem, vytrhla ze snu; byla jsem šťastná, že ji vidím, jako by mě byla vysvobodila z nejkrajnějšího nebezpečí: vztáhla jsem k ní paže a dojatě ji objala se slovy, že mi prokázala velké dobrodiní, když mě vzbudila. Vyskočím z postele; chystáme se, vyrážíme. Bylo krásně, vzduch byl klidný, malý člun nás brzy dopravil k cíli a rozkoše venkova mi vrátily jasnou mysl. Matce cesta prospívala, nabyla opět trochu čilosti: druhého dne jsme objevili Villebonne a fontánáře z Moulin-Rouge. Slíbila jsem své Agathe,² že ji den po svátcích navštívím: vrátili jsme se v úterý večer; matka mě chtěla doprovodit do kláštera, ale protože ji pohyb předchozích dnů trochu unavil, v okamžiku odchodu si to rozmyslela a poslala se mnou naši služebnou. Chtěla jsem tedy zůstat doma, ale ona trvala na tom, abych dostála slovu, a dodala, že přece vím, jak ráda bývá chvíli sama, a že kdybych se chtěla projít v Královské zahradě,³ mohu si to potěšení dopřát. Viděla jsem Agathe a rychle jsem se s ní rozloučila. „Proč odcházíš tak brzy?“ ptala se. „Tak na tebe někdo čeká?“ – „Ne, ale cítím, že musím spěchat zpátky k mamince.“ – „Říkala jsi přece, že je zdravá?“ – „To je pravda; ani ona mě tak brzy nečeká, a přece mě cosi trápí, musím ji znovu vidět.“ Když jsem to říkala, srdce se mi proti mé vůli svíralo.

Možná se někdo domnívá, že jsem tyto okolnosti přidala pod vlivem citu, který se ohlíží zpět a propůjčuje své zabarvení věcem, jež mu předcházely; jsem však jen věrnou dějepiskyní a vyprávím skutečnosti, na které mě teprve pozdější událost upamatovala. Z výkladu mých názorů, a zvláště z postupného rozvíjení myšlenek, jichž jsem nabyla, bylo jistě možné poznat, že jsem tehdy nesdílela jisté předsudky o nic víc, než dnes podléhám pověrám. Když jsem proto přemítala, z čeho může vznikat to, čemu se říká předtuchy, dospěla jsem k názoru, že se omezují na ono rychlé postřehnutí, vlastní lidem živého ducha a jemného citu, množství nepostižitelných věcí, jež nelze ani pojmenovat, jež spíše cítíme, než posuzujeme, a z nichž vzniká pohnutí, které nedokážeme zdůvodnit, ale které pozdější následky osvětlí a ospravedlní. Čím živější zájem v nás nějaká bytost vzbuzuje, tím jsme vůči ní prozíravější či citlivější a tím víc máme oněch, smím-li to tak říci, tělesných postřehů, jimž se pak říká předtuchy a které staří pokládali za znamení či pokyny bohů.

Matčina smrt

Matka mi byla nejdražší bytostí; blížila se ke konci, aniž by to obyčejným očím prozrazovalo jakékoli vnější znamení; má pozornost nerozpoznala nic, co by mě vedlo k tušení té strašné rány; jistě se však v ní udály drobné změny, které mě znepokojovaly bez mého vědomí. Nemohla jsem říci, že bych měla starost, nevěděla bych o co; ale cítila jsem se rozrušená, srdce se mi chvílemi svíralo, když jsem na ni upřela zrak, a daleko od ní jsem pociťovala neklid, který mi nedovoloval tam zůstat. Rozloučila jsem se s Agathou s tak zvláštním výrazem, že mě prosila, abych jí co nejdříve dala o sobě zprávu; spěchala jsem zpátky, navzdory námitkám služebné, které se zdálo, že by ta hodina byla velmi příjemná na procházku v Královské zahradě; blížím se k domu, u dveří najdu mladou dívku ze sousedství, která zvolá, jakmile mě uvidí: „Ach, slečno, vaší mamince bylo moc zle; přišla si pro mou matku a ta s ní šla nahoru do bytu.“ Ochromená hrůzou vyrazím ze sebe několik neartikulovaných zvuků, letím, řítím se nahoru; nacházím matku v křesle, hlavu bezvládně svěšenou, ruce spadlé podél těla, oči bloudící, ústa pootevřená. Když mě spatří, její tvář ožije, chce promluvit, spoutaný jazyk jen s námahou vydává nedokončená slova; chce říci, že na mě netrpělivě čekala, snaží se zvednout paže, jen jedna poslechne vůli; položí mi ruku na tvář, prsty mi stírá slzy, jež ji pokrývají, a zlehka mi je přejíždí po lících, jako by mě chtěla uklidnit; v její tváři se rýsuje náznak úsměvu; pokouší se promluvit… Marné pokusy! Ochrnutí jí ztěžuje jazyk, sklání hlavu, umrtvuje polovinu těla. Meduňková voda, sůl do úst, tření těla – nic nemá účinek. V okamžení jsem rozeslala lidi pro lékaře a pro otce; sama jsem bleskurychle doběhla do nejbližší lékárny pro dvě zrnka dávidla. Lékař přišel; matka už ležela v posteli, podávaly se léky a nemoc postupovala s děsivou rychlostí; oči se zavřely, hlava skloněná na prsa se už nemohla zvednout; silný a zrychlený dech prozrazoval naprosté vyčerpání: přesto slyšela, co se jí říká, a když se jí ptali, zda ji něco bolí, přiložila levou ruku na čelo, jako by chtěla ukázat, kde bolest sídlí.

Byla jsem v nevýslovném pohybu: vše jsem nařizovala a vždy jsem to už sama udělala, než to kdo stačil provést; zdálo se, že neopouštím čelo lůžka, a přitom jsem připravovala vše potřebné. V deset hodin večer vidím, že lékař bere stranou několik žen a otce: chci vědět, co navrhuje; řeknou mi, že poslali pro poslední pomazání: myslím, že sním; přichází kněz, modlí se a dělá nevím co: bezděčně držím svícen, stojím vzpřímeně u nohou postele, neodpovídám a nepovolím těm, kdo mě chtějí odvést, oči upřené na umírající a zbožňovanou matku, pohlcená jediným citem, který nakonec ochromí všechny mé schopnosti; svícen mi vyklouzne z ruky, padám v bezvědomí; odnesou mě; po nějaké době se probírám v salonu vedle jejího pokoje, obklopená příbuznými; obracím oči ke dveřím, vstávám, zadržují mě; prosebnými posunky se domáhám dovolení vrátit se… Smutné mlčení, zachmuřený a neústupný odpor mi neustále brání; nabývám sil, prosím, propuknu, jsou neúprosní, upadám do jakési zuřivosti… V tu chvíli se objeví otec, je bledý a mlčí: všichni se ho jakoby němě tážou, on odpoví pohybem očí, který vyvolá žalostné výkřiky. Vytrhnu se dozoru svých ohromených strážců, vyřítím se ven: matka! už nebyla!⁴ Nadzvedávám jí paže, nemohu tomu uvěřit, otvírám a zase zavírám ty oči, které mě už neuvidí a které na mně spočívaly s takovou něhou; volám ji, vrhám se v zanícení na její lůžko, přikládám své rty na její: pootvírám je, snažím se vdechnout smrt, doufám, že se jí nakazím svým dechem a budu moci na místě skonat. Nevím dobře, co následovalo; pamatuji se, že k ránu jsem se ocitla u jednoho souseda, kde se objevil pan Besnard,⁵ který mě dal odnést do kočáru a odvézt k sobě. Přijíždím, prateta mě mlčky obejme, posadí mě ke stolku a podá mi něco k pití s naléhavou prosbou, abych to vypila; chci jí vyhovět a omdlévám. Uloží mě do postele; strávila jsem v ní čtrnáct dní mezi životem a smrtí, v hrozivých křečích. Z tělesného utrpení si pamatuji ustavičné dušení; můj dech byl, jak mi později řekli, jakýmsi vytím, které bylo slyšet až na ulici; prodělala jsem otřes, jejž okolnosti, v nichž jsem se tehdy nacházela, činily ještě nebezpečnějším a z něhož jsem se dostala jen díky síle své konstituce a přemíře péče, jíž mě zahrnovali. Moji ctihodní příbuzní se uchýlili do malých komůrek, aby mě mohli pohodlně ubytovat; jako by nabyli nové síly, jen aby mě vrátili životu, a nedovolili, aby mi cokoli podávala najatá ruka; chtěli mě obsluhovat sami a v bezprostřední péči strpěli pomoc jen paní Trude,⁶ mladé ženy, mé sestřenice, která chodila každý večer, aby u mne zůstala přes noc; ležela se mnou v posteli a byla celá zaujata tím, aby předvídala a mírnila křečovité záchvaty, do nichž jsem často upadala.

Uplynulo osm dní; nenašla jsem slzy – velké bolesti je nemají. (Roním je v této chvíli, hořké a palčivé, neboť se obávám neštěstí ještě většího, než je to, jež snáším; všechna svá přání jsem upnula k záchraně toho, koho miluji, a ta je nejistější než kdy jindy! Pohromy se rozprostírají jako temný a hrozný mrak, připravený zahalit vše, co mi bylo drahé, a já se jen s námahou nutím odvracet pozornost od přítomnosti tím, že líčím minulost.⁷)

Dopis od Sophie⁸ znovu otevřel pramen slz; hlas přátelství, jeho něžná slova mě probrala a obměkčila mi srdce; způsobila to, oč se koupele a umění lékařů marně pokoušely: nastal nový zvrat, rozplakala jsem se a byla jsem zachráněna. Dušení ustoupilo, všechny příznaky zeslábly a křeče se dostavovaly vzácněji, ale každý bolestný dojem je znovu vyvolával. Otec se přede mnou objevil ve smutečním šatu, který svědčil o naší společné, avšak nestejně pociťované ztrátě; pokusil se mě utěšit a vykládal mi, že Prozřetelnost i v neštěstí zařizuje věci k lepšímu; že matka dokonala své dílo na tomto světě, výchovu své dcery, a že bylo-li nutno ztratit jednoho z těch, kdo mi dali život, bylo dobře, že mi nebe ponechalo toho, kdo mohl být nejužitečnější mému jmění. – Jistě, má ztráta byla nenahraditelná i v tomto ohledu, jak ukázaly události; ale tehdy jsem o tom neuvažovala, cítila jsem jen vyprahlost té domnělé útěchy, tak málo přiměřené mé povaze; poprvé snad jsem změřila celou vzdálenost, jež ležela mezi otcem a mnou; zdálo se mi, že sám trhá uctivý závoj, pod nímž jsem ho dosud viděla; připadala jsem si docela jako sirotek, neboť matka už nebyla a otec mi nikdy neporozumí: nový druh bolesti sevřel mé rozervané srdce a znovu jsem upadla do nejprudšího zoufalství. Slzy sestřenice a smutek mých dobrých příbuzných mi přesto poskytovaly důvody k dojetí; působily na mne a byla jsem vyrvána nebezpečí, které ohrožovalo můj život. Běda! Kéž by byl tehdy skončil! Byl to můj první zármutek; kolik zkoušek po něm následovalo!

Zde končí sladké a zářivé období oněch klidných let, prožitých v míru a kouzlu šťastných náklonností a milovaných studií, podobných krásným jarním jitrům, kdy jasné nebe, čistý vzduch, svěží listí a vůně rostlin okouzlují vše, co dýchá, rozvíjejí bytí a dávají štěstí tím, že je slibují.

Třetí část

Matce nebylo víc než padesát let,⁹ když mi byla tak krutě vyrvána. Absces v hlavě, vzniklý nikdo neví jak a rozpoznaný teprve podle výtoku, který se při její smrti objevil z nosu a z uší, vysvětlil onu podivnou ucpanost, jíž tak dlouho trpěla: druhý záchvat mrtvice by bez této okolnosti pravděpodobně nebyl smrtelný. Její mírná a svěží tvář předčasný konec nijak nepředznamenávala; její neduhy se zdály být těmi, jež přináší věk, jímž ženy zřídka projdou bez újmy; melancholii, ba sklíčenost, kterou jsem na ní nějakou dobu pozorovala, jsem si vysvětlovala mravními příčinami, jež jsem až příliš dobře vnímala. Naše poslední venkovské procházky ji zřejmě povzbudily; v den, kdy mi byla vzata, jsem ji ve tři hodiny odpoledne opouštěla zdravou; vrátila jsem se v půl šesté a byla raněna mrtvicí; o půlnoci jsem ji už neměla. Jak slabými hříčkami nemilosrdného osudu jsme! Proč jsou city tak živé a záměry tak velké spjaty s tak křehkou existencí? Tak byla ze světa vyrvána jedna z nejlepších a nejlaskavějších žen, jaké kdy na něm žily. Nic oslnivého ji nedělalo nápadnou, ale všechno ji činilo drahou, jakmile ji člověk poznal. Rozumná a dobrá ze samé podstaty, jako by ji ctnost nic nestála: dovedla ji učinit mírnou a snadnou jako sebe samu. Moudrá a klidná, něžná bez vášně – její čistá a pokojná duše dýchala tak, jako plyne poddajná řeka, jež se stejnou ochotou omývá úpatí skály, která ji svírá, i údolí, jež zkrášluje. Její náhlá ztráta mi dala poznat, co je drásavá bolest a nejprudší hnutí mysli. „Je krásné mít duši, ale je neštěstí mít jí tolik,“ říkal smutně vedle mne abbé Legrand,¹⁰ který mě navštívil u prastrýce a pratety.

Jakmile se můj stav zlepšil, snažili se, aby za mnou postupně přicházeli nebo mě přijímali různí mí známí, a tak mě znovu přivykli vnějšímu světu. Zdálo se, že ve společnosti, kde mě vídali, vůbec nejsem; soustředěná do svého bolu jsem sotva postřehovala, co se kolem mne děje; nemluvila jsem, anebo jsem odpovídala spíš svým myšlenkám, než abych chápala myšlenky druhých, a působila jsem dojmem pomatené; pak zase, když drahý obraz, který jsem měla stále před očima, občas oživil strašný pocit ztráty, vydraly se mi náhle z hrdla výkřiky, napřažené paže mi ztuhly a ztrácela jsem vědomí. Nebyla jsem schopna ničím se zaměstnat, přesto jsem měla dobré chvíle, kdy jsem vnímala smutek svých příbuzných, jejich laskavost i něžnou péči sestřenice a kdy jsem se snažila zmírnit jejich starost. Abbé Legrand měl ten rozum, že usoudil, že je třeba mi o matce hodně vyprávět, abych byla s to myslet na něco jiného; mluvil se mnou o ní a nenápadně mě přiváděl k úvahám a myšlenkám, které jí nebyly cizí, a přece mě odváděly od ustavičného hloubání o její ztrátě. Jakmile usoudil, že už mohu pohlédnout do knihy, napadlo ho přinést mi Jean-Jacquesovu Héloïsu,¹¹ a její četba byla opravdu mým prvním rozptýlením. Bylo mi jednadvacet let, mnoho jsem toho přečetla a znala jsem dosti velký počet spisovatelů, dějepisců, literátů a filozofů; ale Rousseau na mne tehdy zapůsobil tak, jako na mne v osmi letech zapůsobil Plútarchos: zdálo se mi, že je to potrava pro mne jako stvořená a tlumočník citů, které jsem měla už před ním, ale které jen on dokázal vyjádřit. Plútarchos mě připravil na to, abych se stala republikánkou: probudil ve mně onu sílu a hrdost, jež jsou jejím znakem, a vdechl mi pravé nadšení pro občanské ctnosti a pro svobodu. Rousseau mi ukázal domácí štěstí, na něž jsem mohla činit nárok, a nevýslovné rozkoše, jichž jsem byla schopna. Ach! jestliže mě nadobro uchránil toho, čemu se říká slabosti, mohl mě obrnit proti vášni? Do porušeného století, v němž jsem měla žít, a do revoluce, kterou jsem ani zdaleka nepředvídala, jsem si odedávna nesla vše, co mě mělo učinit schopnou velkých obětí a vystavit velkým neštěstím. Smrt pro mne už bude jen koncem jedněch i druhých. Očekávám ji, a nebyla bych pomyslela, že krátkou dobu, jež mě od ní dělí, vyplním vyprávěním vlastního příběhu, kdyby mě pomluva nebyla vyvlekla na jeviště, aby tím tvrději zasáhla ty, které chtěla zahubit. Ráda zveřejňuji pravdy, které se netýkají jen mne, a nechci zamlčet žádnou, aby jejich souvislost sloužila za jejich důkaz.

Sama v otcově domě

Když jsem se vrátila k otci, prožila jsem vše, co v člověku vyvolávají místa, kde žil s bytostí, jež už není; z nešikovné opatrnosti odstranili matčin portrét, jako by mi ta prázdnota neměla ztrátu připomínat bolestněji než její podoba; hned jsem si o něj řekla a byl mi vrácen. Domácnost připadla výhradně mně a věnovala jsem se jí; ale v domácnosti o třech osobách nebylo mnoho práce. Nikdy jsem nepochopila, jak by mohla pohltit ženu, která má smysl pro pořádek a je činorodá, ať by byl její dům jakkoli velký, neboť pak je v něm i víc lidí, kteří se o ni dělí; jde jen o moudré rozvržení a trochu bdělosti. Ocitla jsem se v tomto ohledu v několika různých situacích; nic se u mne nedělo, co bych nebyla nařídila, a ani když mě tyto starosti zaměstnávaly nejvíce, nezabraly mi víc než asi dvě hodiny denně. Volného času má člověk vždycky dost, když se umí zaměstnat; nedostatkem času na všechno trpí ti, kdo nedělají nic. Ostatně není divu, že ženy, které konají nebo přijímají zbytečné návštěvy a které by si připadaly špatně upravené, kdyby nebyly strávily mnoho času před zrcadlem, shledávají dny dlouhými z nudy a příliš krátkými pro své povinnosti; ale viděla jsem i takzvané dobré hospodyně, které byly nesnesitelné pro společnost, ba i pro své manžely, pro svou únavnou zaujatost svými drobnými záležitostmi. Neznám nic tak odpudivého jako tuto směšnost a nic, co by muže spolehlivěji přimělo zamilovat se do kterékoli jiné ženy než do své vlastní: taková manželka mu bude jistě připadat jako výborná hospodyně, chuť hledat půvaby jinde mu však nevezme. Chci, aby žena udržovala nebo dávala udržovat v pořádku prádlo a šatstvo, sama kojila své děti, řídila kuchyni, nebo dokonce sama vařila, aniž by o tom mluvila, a s takovou volností ducha a takovým rozvržením času, aby jí zbývala možnost hovořit o něčem jiném a konečně se líbit svou náladou stejně jako půvaby svého pohlaví. Měla jsem příležitost pozorovat, že s vládou ve státech je tomu zhruba stejně jako s vládou v rodinách: ony proslulé hospodyně, které se ustavičně dovolávají svých prací, jich mnoho nechávají nedodělaných nebo je všem ztěžují; a ti tak upovídaní a zaneprázdnění veřejní činitelé nadělají hluku kolem obtíží jen proto, že je neumějí zdolat nebo že nedovedou vládnout.

Studium mi bylo dražší než kdy jindy, bylo mou útěchou; ještě víc ponechaná sama sobě a často melancholická, pocítila jsem potřebu psát. Ráda jsem si skládala účty ze svých myšlenek a pero mi je pomáhalo vyjasnit; když jsem ho nepoužívala, víc jsem snila, než přemýšlela; s ním jsem držela obrazotvornost na uzdě a sledovala úvahy. Už dříve jsem začala několik sešitů, rozšířila jsem je pod názvem Díla volných chvil a rozličné úvahy. Neměla jsem jiný záměr, než takto zachytit své názory a mít svědectví svých citů, která bych jednou mohla navzájem porovnat, aby mi jejich postupný vývoj či proměny samotné posloužily za poučení a obraz. Dost velký balík těchto dívčích prací leží nahromaděný v zaprášeném koutě mé knihovny, nebo možná na půdě.¹² Nikdy jsem neměla sebemenší pokušení stát se jednou autorkou;¹³ velmi záhy jsem viděla, že žena, která si vyslouží tento titul, ztratí mnohem víc, než získala. Muži ji nemají rádi a vlastní pohlaví ji kritizuje; jsou-li její díla špatná, vysmívají se jí, a právem; jsou-li dobrá, upírají jí je. Musí-li nakonec uznat, že jejich větší část vytvořila ona, přebírají se tak důkladně v její povaze, mravech, chování a nadání, že pověst jejího ducha vyváží leskem, jaký dodají jejím vadám. Ostatně mou hlavní starostí bylo mé štěstí a nikdy jsem neviděla, že by se do něj u někoho vmísila veřejnost, aniž by je zkazila. Nevím nic sladšího, než když si vás podle zásluhy váží lidé, s nimiž žijete, a nic prázdnějšího než obdiv několika osob, s nimiž se nikdy nesetkáte.

Ach, můj Bože, jak špatnou službu mi prokázali ti, kdo se odvážili nadzvednout závoj, pod nímž jsem ráda zůstávala! Po dvanáct let svého života jsem pracovala se svým mužem tak, jako jsem s ním jedla, protože jedno mi bylo stejně přirozené jako druhé. Citoval-li kdo z jeho spisů úryvek, v němž byl sloh půvabnější, přijalo-li se příznivě nějaké akademické drobné pojednání, které s oblibou posílal jako povinnou daň učeným společnostem, jejichž byl členem,¹⁴ radovala jsem se z jeho uspokojení a nijak zvlášť jsem si nevšímala, zda to bylo to, co jsem napsala já; a on byl často nakonec přesvědčen, že měl opravdu šťastnou chvilku, když psal tu či onu pasáž, která ve skutečnosti vyšla z mého pera. Na ministerstvu, šlo-li o to vyslovit velké či silné pravdy, vkládala jsem do nich celou svou duši; bylo zcela přirozené, že takový výraz měl větší cenu než duchaplné úsilí nějakého sekretáře. Milovala jsem svou vlast, byla jsem nadšená pro svobodu a neznala jsem žádné zájmy ani vášně, které by se jim mohly vyrovnat: má řeč musela být čistá a procítěná, byla to řeč srdce a pravdy. Význam věci mě pronikal tak cele, že jsem se vůbec neohlížela na sebe. Jen jednou jsem se pobavila podivností takových souvislostí. Bylo to, když jsem psala papeži, abych se domáhala propuštění francouzských umělců uvězněných v Římě. Dopis papeži jménem Výkonné rady Francie, tajně napsaný ženou v tom strohém kabinetu, jemuž se Maratovi zlíbilo říkat budoár,¹⁵ mi připadal tak k smíchu, že jsem se po jeho napsání náramně nasmála.¹⁶ Potěšení z těchto kontrastů spočívalo právě v tajemství; nutně však bylo méně dokonalé v postavení, které už nebylo postavením soukromé osoby a kde oko úředníka pozná písmo, z něhož pořizuje opisy. Na tom všem je ostatně neobvyklá jen vzácnost; proč by žena nemohla být sekretářkou svého muže, aniž by se tím umenšily jeho zásluhy? Každý ví, že ministři nemohou dělat všechno sami, a jistě, kdyby manželky ministrů starého režimu, anebo i všech ministrů nového, byly schopny sestavovat koncepty dopisů, oběžníků či vyhlášek, udělaly by lépe, kdyby tomu věnovaly čas, místo aby se přimlouvaly a intrikovaly za kdekoho: jedno vylučuje druhé už povahou věci. Kdyby ti, kdo mě prohlédli, posoudili skutečnosti takové, jaké byly, byli by mě ušetřili jistého druhu proslulosti, po níž jsem nikdy netoužila; místo abych dnes trávila čas vyvracením lží, četla bych kapitolu z Montaigna, kreslila bych květinu nebo zahrála ariettu a mírnila si samotu vězení, aniž bych se namáhala se svou zpovědí. Ale předbíhám dobu, do níž jsem ještě nedospěla; poznamenávám to bez rozpaků, tak jako jsem to udělala bez skrupulí; protože jde o to vylíčit mne, musí mě čtenář vidět i s mými nepravidelnostmi. Neporoučím svému peru, unáší mě, kam se mu zlíbí, a já ho nechávám běžet.

Otec se v prvních dobách vdovství upřímně snažil zůstávat víc doma; nudil se tam však, a když ho před touto nemocí neochránila záliba v jeho umění, nemohlo ji vyléčit všechno mé úsilí. Chtěla jsem si s ním povídat; měli jsme málo společných myšlenek a on se tehdy nejspíš přikláněl k zábavám, v nichž by si nepřál, abych se vyznala. Často jsem s ním hrála piket;¹⁷ hra s dcerou pro něho nebyla nijak zvlášť povzbudivá; ostatně věděl, že karty nesnáším, a ať jsem se ho sebevíc snažila přesvědčit, že mi dělají radost, ať jsem se sebevíc snažila opravdu najít potěšení v tom, že ho bavím, nepochyboval, že je to z mé strany jen ochota. Chtěla jsem mu jeho domov zpříjemnit, neměla jsem k tomu však prostředky; stýkala jsem se jen se starými příbuznými, za nimiž se chodilo a kteří sami nikam nevycházeli. Musel by si doma vytvořit společnost sám; ale jednu měl jinde a dobře cítil, že by nebylo vhodné uvádět do ní mne. Je snad pravda, že matka chybovala, když se uzavírala do sebe a nedovedla svůj dům oživit natolik, aby upoutala manžela? To by byla příliš lehkomyslná výtka, a stejně nespravedlivé by bylo shledávat otce tak trestuhodným pro několik poklesků, jejichž obětí se nakonec sám stal. Existuje takový řetěz zel, jenž tak nutně vyplývá z první příčiny, že je vždy třeba vystoupit až k ní, chceme-li vše vysvětlit. Naši zákonodárci tohoto věku se snaží vytvořit obecné blaho, z něhož by vzešlo štěstí každého jednotlivce; velmi se obávám, že zapřahají vůz před koně. Bylo by přirozenější, a snad i rozumnější, důkladně prostudovat, co tvoří domácí štěstí, a zajistit je jednotlivcům tak, aby se společná blaženost skládala z blaženosti každého a aby všichni měli zájem udržet řád věcí, který by jim ji zjednal. Ať jsou psané zásady nějaké ústavy sebekrásnější, vidím-li v bolesti a slzách část těch, kdo ji přijali, budu ji pokládat za politickou zrůdu; a jestliže se ti, kdo nepláčou, radují z utrpení druhých, řeknu, že je ukrutná a že její tvůrci jsou hlupáci nebo zločinci.¹⁸

V manželství, kde si partneři dobře neodpovídají, může ctnost jednoho z nich udržet pořádek a mír; nedostatek štěstí se však dříve či později projeví a přináší více či méně vážné nesnáze. Stavba takových svazků se podobá soustavě našich politiků: chybějí jí základy, a jednou se proto musí zřítit, navzdory všemu umění vynaloženému na její zbudování. Matka mohla k sobě přitáhnout jen lidi sobě podobné, a ti by otci nestačili; naopak ti, jež by si byl oblíbil pro každodenní společnost, by byli matce na obtíž a neslučovali by se se způsobem, jakým mě chtěla vychovávat. Musela se tedy omezit na rodinu a na povrchní styky, jež dávají známosti, ale nevytvářejí návyky. Všechno šlo dobře, dokud otec, se svým tak příjemným řemeslem a s mladou ženou, nacházel doma práci i radosti, které potřeboval. Byl však o rok mladší než jeho žena: ta začala záhy trpět neduhy; některé okolnosti ochladily jeho horlivost k práci; touha zbohatnout ho vehnala do několika riskantních podniků: od té chvíle bylo vše ztraceno. Láska k práci je ctností člověka ve společnosti, a především ctností člověka, jehož duch není vzdělán; jakmile tato láska ochabne, nebezpečí je tu; uhasne-li, je člověk vydán napospas poblouznění vášní, tím zhoubnějších, čím méně má vzdělání, protože tím méně má i uzdy. Když ovdověl právě ve chvíli, kdy by byl potřeboval nová pouta ve svém domově, vzal si můj ubohý otec milenku, aby nedal dceři macechu; hrál, aby vyrovnal nedostatek výdělku či své výdaje, a aniž přestal být poctivým člověkem, jenž se bál komukoli ublížit, potichu se ruinoval. Moji příbuzní, dobří lidé bez obchodní obratnosti a ostatně plni důvěry v otcovu lásku ke mně, nepožadovali po smrti jeho ženy soupis pozůstalosti;¹⁹ mé zájmy se jim zdály v jeho rukou příliš dobře uložené a měli by za to, že by ho tím urazili. Já jsem mohla tušit opak, ale pokládala bych za neslušné to vyjevit; mlčela jsem a smířila se s tím.

Kostely a kazatelé

Tak jsem tedy zůstala doma sama, rozdělena mezi drobné ruční práce a studium, od něhož jsem se občas odvracela, abych odpovídala těm, kdo se zlobili, že otce zastihují tak zřídka; měl už jen dva učně, kteří mu na práci stačili, a jen jeden z nich s ním jedl u stolu. Moje služebná²⁰ byla drobná žena pětapadesáti let, hubená a čilá, živá a veselá, která mě měla velmi ráda, protože jsem jí dělala život příjemným.

Doprovázela mě pokaždé, když jsem vycházela bez otce, a mé cesty se omezovaly na byt prastrýce a pratety a na kostel. Zbožnou jsem se znovu nestala; ale co jsem už nedlužila matčině klidu, to jsem dál dlužila dobrému pořádku ve společnosti a dobrému příkladu svým bližním; podle této zásady jsem do kostela přinášela, ne-li něžnou zbožnost někdejších dob, tedy alespoň stejnou slušnost a soustředění. Už jsem nesledovala obvyklý průběh mše; četla jsem tam nějaké křesťanské dílo. Zachovala jsem si velkou zálibu ve svatém Augustinovi, a jistě! jsou mezi církevními otci i jinými spisovateli takoví, které lze znovu číst, i když člověk není zbožný: je v nich potrava pro srdce i ducha. Chtěla jsem si projít kazatele žijící i zesnulé; kazatelská výmluvnost byla oborem, v němž se nadání mohlo skvěle uplatnit. Bossueta a Fléchiera jsem již četla; ráda jsem se k nim vrátila zkušenějším okem a seznámila jsem se s Bourdalouem a Massillonem.²¹ Nebylo nic zábavnějšího než vidět je seřazené na mých poličkách vedle de Pauwa, Raynala a Soustavy přírody;²² ale ještě zábavnější bylo, že z toho čtení kázání mě popadla chuť nějaké napsat. Zlobilo mě, že se kazatelé stále vracejí k tajemstvím víry; zdálo se mi, že by se měly psát mravoučné řeči, v nichž by ďábel a vtělení nehrály vůbec žádnou roli; vzala jsem pero, abych zjistila, jak bych si s tím poradila, a napsala jsem kázání o lásce k bližnímu. Pobavila jsem jím strýčka; stal se kanovníkem ve Vincennes²³ a řekl mi, že je škoda, že mě ta práce nenapadla dřív, v době, kdy musel kázat při nedělních bohoslužbách: byl by kázal ta moje.

Slyšela jsem mnoho chvály na Bourdaloueovu dialektiku; odvážila jsem se nesouhlasit ve všem s jeho obdivovateli a napsala jsem kritiku jednoho z jeho nejváženějších kázání, nikomu jsem ji však neukázala; ráda jsem si skládala účty ze svého mínění, ale nechtěla jsem si před nikým hrát na znalkyni. Massillon, méně pyšný než on a mnohem dojemnější, si získal mou úctu. Tehdy jsem ještě neznala protestantské řečníky, mezi nimiž zejména Blair²⁴ pěstoval se stejnou prostotou jako elegancí ten druh, jehož možnost jsem tušila a o nějž bych si byla přála, aby se jiní pokusili. Pokud jde o tehdejší kazatele, slyšela jsem ještě abbého Lenfanta²⁵ v jeho posledních slavných dnech; zdálo se mi, že ho vyznačuje uhlazenost a rozum. Otec Élisée²⁶ už vyšel z módy, navzdory své výtečné logice a čistotě dikce; měl v duchu příliš mnoho metafyziky a v přednesu příliš mnoho prostoty, než aby dlouho poutal obecný lid. Paříž byla v té době zvláštní věc: toto stéciště všech nečistot království bylo zároveň ohniskem osvícenosti a vkusu; kazatel i herec, profesor či šarlatán – kdokoli měl nadání, měl ve svou chvíli své publikum; ale ani největší nadání na světě by nebylo dlouho udrželo pozornost veřejnosti, která stále žádala něco nového a kterou bylo možné přitáhnout hlukem stejně jako skutečnou zásluhou.

Jistý muž, vzešlý z proslulého řádu jezuitů, který se stal misionářem a toužil se ukázat u dvora, dosahoval touto cestou toho, že za ním chodily davy s velkým rozruchem. I já jsem si šla poslechnout abbého Beauregarda:²⁷ byl to malý muž s mocným hlasem, deklamující se vzácnou nestoudností a neobyčejnou prudkostí. Pronášel všednosti tónem vytrženého proroka a podporoval je tak strašlivými gesty, že mnohé přesvědčil o jejich kráse. Tehdy jsem ještě nevěděla tak dobře, jako jsem se to naučila později, že lidé shromáždění ve velkém počtu mají spíše velké uši než velký rozum; že ohromit je znamená svést je a že kdo si dovede osobovat autoritu velet jim, připravuje je k poslušnosti: nemohla jsem se dost vynadivit úspěchům té postavy, velkého fanatika či velkého šibala, a snad obojího zároveň. Nerozebrala jsem ještě dost pozorně vyprávění o okolnostech, jež provázely řeči tribunů starých republik: byla bych lépe posoudila prostředky, jimiž lze zapůsobit na lid. Nikdy však nezapomenu na jednoho prostého muže, který stál rovně naproti kazatelně, na níž se zmítal Beauregard, oči upřené na řečníka a ústa dokořán, a bezděčně ze sebe vydal výraz svého tupého obdivu v těch třech slovech, která jsem si dobře zapamatovala: „Jak se potí!“²⁸ Tohle je tedy způsob, jak imponovat hlupákům! Jak právem – připomíná to v jedné poznámce ke svému vydání Pascalových Myšlenek i Condorcet²⁹ – se Fókión, udivený, že mu na lidovém shromáždění tleskají, ptal přátel, zda neřekl nějakou hloupost!

Z pana Beauregarda by byl býval náramný klubista, a kolik bratří z lidových společností mi ve svém nadšení pro drzé tlachaly připomnělo slova toho mého prosťáčka: „Jak se potí!“

Pan de Boismorel

Nebezpečí, jímž jsem prošla, vzbudilo jistý rozruch: patrně se lidem zdálo vzácné či krásné, že mladá dívka může přijít o život žalem nad smrtí matky. Dostala jsem projevy účasti, které mě překvapily; pan de Boismorel³⁰ byl jedním z prvních; neviděla jsem ho od jeho návštěv u babičky. Všimla jsem si dojmu, jímž na něho zapůsobily změny, které se se mnou od té doby udály. Přišel znovu v mé nepřítomnosti; dlouho rozmlouval s otcem, který mu, když mu nepochybně vyprávěl o mých zálibách, ukázal malé útočiště, kde jsem trávila dny: pohlédli na mé knihy; na stole ležela má Díla a vzbudila zvědavost: otec mu ji umožnil ukojit a vydal mu mé sešity.

Velká nevole a velké stížnosti z mé strany, když jsem po návratu zjistila, že mi někdo znesvětil azyl: otec tvrdil, že by nic takového neudělal vůči nikomu, kdo by byl méně vážný a méně hodný úcty než pan de Boismorel. Jeho důvod mě s tím podnikem nesmířil; porušoval svobodu i vlastnictví: disponoval bez mého souhlasu tím, co smí užívat jen důvěra; ale co se stalo, stalo se. Hned nazítří jsem dostala krásný dopis od pana de Boismorel, příliš dobře stylizovaný, než aby mu nezískal odpuštění za to, že využil otcovy indiskrétnosti, a vyzískala jsem na něm nabídku všeho, co obsahovala jeho knihovna. Nepřijala jsem ji lhostejně; od té chvíle jsme si začali dopisovat; poprvé jsem s rozmyslem okusila velmi sladkého potěšení, jaké nám citlivost a sebeláska dávají nacházet v tom, že si nás cení někdo, jehož úsudku si vážíme.

Pan de Boismorel už nebydlel v Paříži; záliba ve venkově a snaha nevzdalovat příliš svou matku od hlavního města ho přiměly koupit pod Charentonem Petit-Bercy, krásný dům, jehož zahrada se táhla až k břehům Seiny. Velmi nás zval, abychom si z něj udělali cíl procházky, a projevoval nejživější ochotu nás tam přijmout. Pamatovala jsem si, jak nás kdysi přijala jeho matka, a neměla jsem nejmenší chuť to podstupovat znovu; dlouho jsem otci odporovala. Naléhal, a protože jsem se přece jen nechtěla stavět proti výletům, které si zamanul se mnou podniknout, jeli jsme jednoho dne do Bercy. Obě paní de Boismorel byly spolu v letním salonu; přítomnost snachy, o jejíž laskavosti jsem slýchala tolik chvály, mi náhle dodala té volnosti, kterou jsem potřebovala, abych neztratila vlastní klid. Matka, na jejíž tón se čtenář jistě pamatuje a jejž léta nijak nezpokornila, se přesto ukázala mnohem zdvořilejší k mladé osobě, která zřejmě znala svou cenu, než kdysi k dítěti, jež pokládala za bezvýznamné. „Jak je hezká, ta vaše milá dcera, pane Phlipone! A víte, že je z ní můj syn nadšený? Povězte mi, slečno, nechcete se vdát?“ – „Jiní už na to pro mne pomýšleli, madam, ale dosud jsem nenašla důvody, abych se rozhodla.“ – „Jste vybíravá, to věřím! A neměla byste odpor k muži jistého věku?“ – „Jen znalost dotyčné osoby by mohla odůvodnit náklonnost, nechuť nebo výjimku.“ – „Takové sňatky bývají pevnější; mladý muž často uklouzne, když si člověk myslí, že si ho připoutal.“ – „A proč byste, maminko,“ řekl pan de Boismorel, který právě vešel, „nechtěla připustit, že si slečna může důvěřovat, že ho upoutá docela?“ – „Obléká se s vkusem,“ řekla paní de Boismorel snaše. – „Ach, velmi dobře, a tak slušně!“ odvětila mladá žena oním sladkým tónem, jaký mají jen pobožnůstkáři; neboť k nim patřila, a drobné mašličky čepce kolem jejího příjemného čtyřiatřicetiletého obličeje byly její vizitkou. „Jaký rozdíl oproti té změti per, co nosí ty ztřeštěné hlavy!“ pokračovala. „Vy nemáte ráda péra, slečno?“ – „Nikdy je nenosím, madam, protože jako dcera umělce, která chodí pěšky, bych jimi dávala najevo postavení a jmění, jež nemám.“ – „Ale v jiném postavení byste je nosila?“ – „To nevím; takovým podrobnostem přikládám malou důležitost, poměřuji je pro sebe jen tím, co se sluší, a velmi se střežím posuzovat kohokoli podle prvního pohledu na jeho toaletu.“ Slova to byla přísná, ale vyslovila jsem je tak mírně, že se jejich ostří otupilo. „Filozofka!“ řekla mladá žena s povzdechem, jako by poznala, že nejsem z jejího tábora.

Po velmi úzkostlivém zkoumání mé osoby, okořeněném krásnými řečmi podobnými těm, které jsem právě uvedla, učinil pan de Boismorel inventuře konec a navrhl, abychom si prohlédli jeho zahradu a knihovnu. Na zahradě jsem obdivovala polohu a on mě upozornil na nádherný libanonský cedr; knihovnu jsem procházela se zájmem a označila jsem díla, ba celé sbírky, které bych si od něho ráda vypůjčila, mezi jinými Bayla a Pojednání akademií. Dámy nás pozvaly na určený den k obědu; šli jsme tam, a podle dvou či tří obchodníků, kteří s námi tvořili hosty, jsem dobře poznala, že dámy vybíraly společnost pro otce a se mnou nepočítaly. Pan de Boismorel se však jako minule uchýlil do knihovny a do zahrady, kde jsme příjemně rozmlouvali: přibral k nám i svého syna; byl to sedmnáctiletý mladík, dosti ošklivý a spíše podivínský než milý. Velká společnost, která přijela k večeru a na niž jsem vrhla svůj pozorovatelský pohled, se mi navzdory svým titulům nezdála nijak poutavá; dcery jakéhosi markýze, soudní radové, převor a několik starých baronek rozmlouvali s větší důležitostí, a úplně stejně plytce, jako dámy z dobročinných spolků, kostelníci a měšťané. Tyto pohledy do velkého světa, které jsem zachycovala jakoby kradmo, mi ho znechucovaly a stále víc mě připoutávaly k mému vlastnímu způsobu života.

Svatoludvíkovská Akademie

Pan de Boismorel nepromeškal jedinou příležitost udržovat známost, na niž snad zakládal nějaký záměr; dbal na to, aby věci zařídil tak, že jsme byli ve čtyřech, oba otcové a obě děti. Tak mě vzal na veřejné zasedání Francouzské akademie o nejbližším svátku svatého Ludvíka.³¹ Tato zasedání byla tehdy dostaveníčkem vybrané společnosti a skýtala všechny kontrasty, jaké naše mravy a pošetilosti nemohly nevyvolat. Ráno v den svatého Ludvíka se v akademické kapli sloužila mše, kterou zpívali herci z Opery, a po ní pronášel nějaký řečník z vyšší společnosti chvalořeč na svatého krále. Tuto úlohu tehdy plnil abbé de Besplas;³² poslouchala jsem ho s velkým potěšením, navzdory všednosti tak ošumělého námětu; protkal svou řeč odvážnými filozofickými výpady a nepřímými satirami na vládu, které musel vyškrtnout, když řeč dával do tisku. Pan de Boismorel, který se s ním znal, marně doufal, že získá věrný opis, s nímž by mě seznámil; abbé de Besplas, vázaný ke dvoru jako almužník Monsieura, byl rád, že si mohl koupit odpuštění za svou smělost tím, že obětoval veškeré výpady, jež mu vnukla.

Večer otevíralo zasedání Akademie kolbiště krasoducham, kteří měli v království nejvyšší tituly, velmožům, kteří rádi připisovali svá jména na její seznam a ukazovali se veřejnosti v akademickém křesle, konečně milovníkům, kteří přicházeli jedny poslouchat, druhé vidět a všem se ukázat, a hezkým ženám, jež si byly jisty, že si jich všichni povšimnou.

Pozorovala jsem d'Alemberta,³³ jehož jméno, Směsi a Úvodní rozprava k Encyklopedii dráždily mou zvědavost; jeho drobná postava a pisklavý hlas mě přivedly k myšlence, že filozofa je lépe poznávat z jeho spisů než podle masky. Abbé Delille³⁴ tuto poznámku potvrdil, pokud jde o literáty: nevrlým hlasem přečetl rozkošné verše. Předmětem ceny byla La Harpova Chvalořeč na Catinata, která si vítězství plně zasloužila.³⁵ Stejně prostá v Akademii jako v kostele, a jakou jsem od té doby zůstala i v divadle, nepřidávala jsem se k hlučnému potlesku, jímž se nadšeně odměňují krásné věci, a často z ješitnosti i ty, u nichž chce mít každý zásluhu, že si jich povšiml; byla jsem nanejvýš pozorná, poslouchala jsem, aniž bych se starala o přihlížející, a když mě něco dojalo, plakala jsem, aniž bych přemýšlela, zda to někomu nebude připadat podivné. Měla jsem příležitost zjistit, že to byla novinka, neboť při odchodu ze zasedání, když mi pan de Boismorel podával rámě, viděla jsem muže, kteří si mě navzájem ukazovali s úsměvem, jejž jsem nebyla natolik ješitná pokládat za obdivný, který však nebyl ani nezdvořilý, a zaslechla jsem, jak se mluví o mé citlivosti. Pocítila jsem nevím jakou směs překvapení a sladkých rozpaků a byla jsem ráda, když jsem konečně unikla davu a jejich pohledům.

Pouť do Saint-Gratien

Chvalořeč na Catinata vnukla panu de Boismorel myšlenku zajímavé pouti: navrhl mi navštívit Saint-Gratien, kde tento velký muž dožil v ústraní, daleko od dvora a poct; byla to filozofická procházka zcela podle mého gusta.

Pan de Boismorel přijel se synem v den svatého Michala,³⁶ aby si vyzvedl otce a mne; zajeli jsme do údolí Montmorency, na břehy jezera, jež je zdobí; došli jsme do Saint-Gratien a odpočívali ve stínu stromů, které Catinat vysadil vlastní rukou; po skromném obědě jsme zbytek dne strávili v rozkošném parku v Montmorency, viděli jsme domek, v němž bydlel Jean-Jacques, a užívali jsme si všech půvabů krásné krajiny, jak je člověk zakouší, když ji rozjímá s několika druhy stejným pohledem. V jedné z oněch chvil odpočinku, kdy člověk mlčky rozjímá o majestátu přírody, vytáhl pan de Boismorel z kapsy rukopis psaný vlastní rukou a přečetl nám úryvek, který si opsal a který byl tehdy málo známý: onen příběh Montesquieua, jehož v Marseille poznal mladík, jemuž kdysi vysvobodil otce, a který se vyhýbal díkům těch, jimž prokázal dobrodiní.³⁷ Pronikla mě Montesquieuova šlechetnost, neobdivovala jsem však bezvýhradně jeho umíněnost, s níž popíral, že je milovaným osvoboditelem té rozradostněné rodiny: šlechetný člověk nikdy nehledá vděčnost; je-li však krásné vyhýbat se jejím projevům, je velké přijmout její vyjádření; myslím dokonce, že je to další služba, kterou prokazujeme velmi citlivým lidem, jimž jsme pomohli, neboť je to pro ně způsob, jak se svého dluhu zprostit.

Nelze si však myslet, že jsem se ve společnosti otce a pana de Boismorel cítila zcela volně; nebyli si osobně rovni, a to mě trápilo; mladý de Boismorel se na mě hodně díval a nelíbil se mi; zdálo se mi, že z něho mluví spíše zvědavost než zájem; ostatně o tři či čtyři roky, o něž byl mladší, ho ode mne dělily značnou vzdáleností. Jeho otec to dobře poznal, a později jsem se dozvěděla, že jednou mému otci, tiskna mu ruku, řekl: „Ach! kdyby byl můj syn hoden vaší dcery, mohl bych se zdát podivínem, ale považoval bych se za šťastného!“ O ničem takovém jsem neměla tušení; ty rozdíly jsem ani nepočítala; cítila jsem je a ony mi bránily cokoli si představovat. V jednání pana de Boismorel jsem nacházela jednání moudrého a citlivého muže, který ctil mé pohlaví, vážil si mé osoby a takřka ochraňoval mé záliby. Jeho dopisy mu byly podobné; měly ráz mírné vážnosti a nesly pečeť ducha povzneseného nad předsudky a uctivého přátelství. Díky němu jsem byla v obraze o tom, čemu se ve světě učenců a literátů říkalo novinky. Vídala jsem ho zřídka, ale každý týden jsem od něho měla zprávy, a aby nemusel stále posílat ke mně své sluhy a já zase posla na dalekou cestu do Bercy, dával knihy, které mi byly určeny, ukládat u vrátného své sestry, paní de Favières, odkud jsem si je nechávala vyzvednout. Pan de Boismorel, který velmi miloval písemnictví a z předpojatosti si představoval, že bych měla v jeho říši působit – anebo snad také, aby mě vyzkoušel –, mě vybízel, abych si zvolila nějaký žánr a pracovala. Zprvu jsem to pokládala za poklonu; když se však k tomu znovu vracel, dal mi příležitost vyložit mu své zásady v této věci, svou velmi uváženou nechuť kdy se jakýmkoli způsobem stavět na odiv a svou zcela nezištnou lásku ke studiu, které jsem chtěla nechat sloužit svému štěstí bez přispění jakékoli slávy, jež se mi zdála způsobilá je jen zkalit. Když jsem mu vážně vyložila své učení, přimísila jsem ke svým úvahám verše, které se mi nabízely na hrotu pera a jejichž myšlenky byly lepší než výraz; pamatuji se, že když jsem mluvila o bozích a o tom, jak rozdělují statky a povinnosti, psala jsem:

Mužům dráhu otevřeli

k velkým, vzácným nadáním

a nikde jim nezavřeli

cestu k vzletům nejvyšším.

Od nás, slabých, citlivých žen,

chtějí bozi jenom ctnosti;

Tita smíme následovat jen

po stezce menší strmosti.

Vám ať patří každá sláva,

k níž vás volá úděl váš;

chrám Paměti však se nám dává

v srdcích přátel – tam je náš.

Pan de Boismorel mi někdy odpovídal týmž jazykem; jeho verše nebyly o mnoho lepší než moje, ale ani jeden z nás jim nepřikládal větší důležitost. Jednoho dne mi přišel svěřit, že by rád u svého syna, jehož píle značně ochabovala, použil jistého prostředku, jak ho znovu povzbudit.

Ten mladík se přirozeně stýkal se svým vrstevníkem a bratrancem de Favières,³⁸ radou parlamentu v jednadvaceti letech, lehkomyslným, jak už se v tom věku bývá, se vší sebedůvěrou soudce, který si sebe váží pro svůj talár, aniž zná své povinnosti, se svobodou, a snad i s rodícími se nectnostmi bohatého a jediného dědice. Italská komedie a Opera zaměstnávaly oba bratrance mnohem víc než prvního Cujas a Bartolus a druhého matematika, kterou začal studovat. „Musíte,“ řekl mi pan de Boismorel, „udělat mému synovi moudré a pronikavé kázání, jaké dokážete načerpat ve své duši, které podnítí jeho sebelásku a probudí v něm šlechetná předsevzetí.“ – „Já, pane? já?“ (nemohla jsem uvěřit vlastním uším.) „A jak bych, prosím vás, mohla já kázat vašemu synovi?“ – „Zvolíte tón, jaký se vám zlíbí, sama se neukážete; podáme to jako dopis od někoho, kdo ho zná zblízka, ví o jeho výstřelcích, má o něj zájem a varuje ho před nebezpečím; já už zařídím, aby mu byl dopis doručen ve chvíli, kdy bude mít plný účinek; jen mě v tom nesmí poznat; až přijde čas, dám mu vědět, kterému lékaři bude zavázán.“ – „Ach, jen mě nikdy nejmenujte! Ale máte přece přátele, kteří by to udělali lépe než já.“ – „Myslím, že právě naopak, a prosím vás o tu laskavost.“ – „Nuže dobrá, zříkám se sebelásky, abych vám dokázala, jak ráda vám vyhovím; udělám koncept, řeknete mi o něm své mínění a opravíte jej.“

Ještě téhož večera jsem napsala dost štiplavý, trochu ironický dopis, takový, jaký jsem pokládala za vhodný, aby polechtal sebelásku a povzbudil rozum mladého muže, s nímž je třeba mluvit o jeho štěstí, chceme-li ho přivést zpět k vážným návykům. Pan de Boismorel byl nadšen a prosil mě, abych jej odeslala beze změny. Poslala jsem jej Sophii, aby jej podala na poštu v Amiens, a s dosti velkou zvědavostí jsem čekala, co mé kázání způsobí.

Anonymní dopis zaslaný mladému muži

[Dopis v rukopisu pamětí není; Perroud jej po vzoru Faugèrova vydání vkládá na toto místo.³⁹]

Amiens (údajně), 31. května [1776]

Ano, pane, na březích Sommy vás znají a milují. Hlouček upřímných obdivovatelů vašeho nadání, vašich půvabů a vaší jemnosti mě pověřil, abych vám dnes vzdal hold jejich úcty: je stálým údělem pravé zásluhy, a nepochybně jednou z jejích nejsladších odměn, že si tuto úctu dokáže získat někdy i bez vlastního vědomí. Proto jí tato spravedlivá odměna nikdy nebyla upřena: splácejí ji všechna srdce jako přiznání její vlády nad nimi; ani ti nejhloupější a nejzvrhlejší ji nemohou odepřít duchu či citu. Ať si dobrý La Fontaine říká co chce, vsadil bych se, že mezi Abdéřany leckdo Démokrita obdivoval;⁴⁰ a v naší zemi, pane, nejsou duchové tak otupělí výpary rašeliny, abychom nedokázali rozpoznat a vychválit nenapodobitelný kolorit, lesk a lehkost mravů hlavního města, zvláště oné třídy vybraných obyvatel, v níž, jak se mi zdá, zaujímáte místo s takovou výhodou. Jeden z mých spoluobčanů kdysi s úspěchem opěvoval činy a skutky jednoho proslulého papouška:⁴¹ je mezi námi ještě nejeden autor, který by si vás mohl zvolit za svého hrdinu.

Já, jenž jsem nikdy nenasadil ke rtům hrdinskou trubku, se neodvážím povznést k tak vznešenému námětu; a kdybych, sveden jeho půvabem, zachytil některé jeho rysy, rád bych vám je podal skromnějším tónem.

Přiznávám, že bych jen stěží mlčel o dvou hlavních věcech, které rozněcují mé nadšení; ale jak bláznivý by byl podnik chválit je a postavit do plného světla! Metafyzika nepojednala o ničem jemnějším, filozofie o ničem důležitějším, výmluvnost o ničem obtížnějším. Platón by se neodvážil napsat o nich nový dialog; pochybuji, že by obratný Cicero či prudký Démosthenés o nich dokázali mluvit tak, aby to odpovídalo jejich pověsti; a kdyby se nějaký nový Gorgiás dopustil té pošetilosti, viděl by, jak mu vysychají prameny. Zachovám tedy pokorné mlčení, jež sluší ubohému malému modernímu člověku, a nebudu naslouchat nerozvážnému zápalu, který mi v zanícení obdivu volá: audaces fortuna juvat, odvážným štěstí přeje; ponechám jiným, obratnějším, péči vyzdvihnout nadání být milým, aniž by se člověk namáhal jím stát, a vzácné umění těšit se z nezávislosti tím, že den ze dne množí svá pouta, a zeptám se vás jen, jaký dobrotivý génius vám udělil ty vzácné dary, jimiž jste v našich očích nevysvětlitelným úkazem. Naplněn starými naukami, kráčel jsem namáhavou cestou: váš příklad upoutal můj zrak. Zastavuji se a rozvažuji: jako člověk, který procitá a ještě se snaží zachytit prchavý obraz, jenž mizí, chci podržet své bludy; dovolte, abych je zde přehlédl.

Sotva jsem začal žít, hledal jsem, sužován žízní po štěstí, jež je nám všem společná, s neklidem vše, o čem jsem se domníval, že ji může utišit. Co se zprvu líbí, ne vždy uspokojí; rozptýlení omámí, ale nenasytí: zakusil jsem to nejednou. Běda! proč jsem nebyl tak šťastný jako tolik soudců bez vzdělání, tolik hezkých abbé bez starostí, jako tolik lidí, kteří nic nedělají! Úslužný zvyk by mi byl snad nakonec opravdu dal právo být neužitečný bez výčitek a líný beztrestně; ale než jsem dosáhl té pohodlné výsady, přichystala mi rozjitřená obrazotvornost nová trápení.

Představil jsem si Minervu, jak se mi zjevuje v onom vznešeném a zároveň prostém zevnějšku, jímž se vyznačuje moudrost; její učené rady mi dosud znějí v uších, vzpomínka na ně mě bez ustání pronásleduje; naučte mě je zapomenout a podělte se se mnou o dotěrnost, s níž mě posedají.

„Chceš být šťastný,“ říkala mi Minerva, „nauč se tedy jím stát. To já jsem ti vložila do srdce onen prvotní cit, zdroj pohybu a princip života, bez něhož bys byl zůstal nehybný jako zvíře. Na jeho správné vedení máš vynakládat péči; ze správnosti chůze plyne dosažení cíle. Obklopen sobě podobnými a svou přirozeností závislý, nalezneš blaženost v hospodaření se svými náklonnostmi a ve správnosti svých vztahů. Tvůj dobře pochopený zájem – toť heslo celé soustavy; vrcholem lidské moudrosti je však chápat své zájmy tak, jak se má. Nemysli si, že budeš šťasten sám (totiž nezávisle na štěstí sobě rovných): ve vesmíru je vše spojeno a v přírodě není štěstí nezávislého. Ty stísněné duše, které, vrženy do davu, v něm vidí vždy jen samy sebe, jsou ve věčném napětí pro nerovnováhu protisil, vždy v rozporu se vším, co je obklopuje, a v těchto únavných srážkách vyčerpávají schopnosti určené k udržování harmonie celku. V jakémkoli stroji spočívá dokonalost součástí v jejich vztahu k celku; tak i v mravní mechanice, smím-li to tak říci, je šťastný ten, kdo nejlépe zapadá do svého okolí, totiž do svého druhu, mezi své spoluobčany a své blízké, do svého stavu, svého místa a všeho, co se k člověku ve společenském stavu váže.

Buď milován, buď svobodný – to je tvá povinnost i tvé dobro. Láska těch, kdo jsou ti nablízku, je zasloužená odpověď okolních částí, nezbytná pro tvou správnou rovnováhu; svoboda je užívání rozumu oproštěného od zotročujících předsudků, které jej kazí a spoutávají.

Jak sladké je být v postavení, kdy vám příroda zajišťuje oddanost všech, kdo jsou vám nablízku! V takovém jsou všichni lidé, dokud s důvěrou zůstávají v otcovském lůně. Stačí si tuto oddanost zajistit navždy, a toto dílo se vykoná samo tím, že člověk koná, co vyžadují ostatní povinnosti. Zvláštní vztahy každého jednotlivce určují různé povinnosti v podrobnostech; jsou však i obecné, od nichž nic nemůže osvobodit a které zavazují všechny. Mezi ně patří povinnost být užitečný; tu splníme tím, že se staneme schopnými. To je první dílo i ustavičné cvičení; neboť věk a okolnosti mění postavení, rozšiřují vztahy, obměňují závazky a vyžadují nové znalosti, nové schopnosti, nové ctnosti. Pěstováním svého rozumu, ducha a srdce nalezne člověk blaženost. Odsoudila jsem k nudě, k omrzelosti, k protivenstvím a neštěstím lenocha a pošetilce, kteří, pohrdajíce mým hlasem, zanedbávají práci; a do nicoty neužitečnosti ponořím zpět jejich duše z bláta.

Ty však, jehož volám ke štěstí, pojď pod můj posvátný štít vzdorovat útokům falešných mudrců, okoušet mír a radost. Studium a přemýšlení jsou jedinými prostředky, jak se stát něčím dobrým a něco dobrého vykonat. Vědomosti zjemňují mravy a zušlechťují lidství, záliba v práci mu dává cítit vlastní bytí. Osvícený rozum před zly chrání nebo je zmírňuje; naplněný a zaměstnaný život je osou všech radostí. I kdyby vše bylo jen mínění, i kdyby bytí bylo jen sen, nevyplývalo by z toho o nic méně, že existují pravidla, jak snít pohodlně, a mudrc by se jimi vždy řídil. Dovol, abych ti do srdce vdechla božský oheň nadšení pro krásné, čestné a pravdivé. Chladný člověk, jehož se nic nedotkne, se vždy jen plazil.

Dáš-li však přednost bláznivému rozptýlení a prchavé slávě líbit se a zářit maličkostmi dne, jdi rozmnožit počet oněch opovrhovaných nedochůdčat, kteří, pyšni na to, že hlupákům imponují vypůjčenou nádherou, den co den šturmují proti rozumu a zdravému smyslu a nakonec padají jeden přes druhého do řeky zapomnění za výbuchů smíchu diváků.“

Minerva při těch slovech zmizí a já zůstávám zmaten, dotčen, pohnut; začínal jsem kráčet cestou, kterou mi vytyčila, když jsem vás spatřil, jak si svižně vykračujete opačným směrem, a pocítil jsem jakousi chuť vyrazit cvalem za vámi. Přišel jsem, a jsem tu; ale jen proto, abych vás přivedl zpět.

Je zbytečné rozvádět svou fikci dál: rozumíte mi. Znám vás dost na to, abych věřil, že máte povahu, jež dovoluje naději; viděl jsem otce, který si zaslouží sklidit sladký plod své námahy: nezklamte ani jednu, ani druhého. Napomenutí muže, který vám zůstává neznámý, vám nemá být lhostejné; mé pero vede cit a pravda; jen ony vás mají dojmout, tak jako mi jen ony nahrazují ducha a nadání.

Jak by mi lichotilo, kdybych si po svém návratu, až vás uvidím takového, jakým byste mohl být, mohl potichu říci: Přispěl jsem k jeho štěstí, ke štěstí úctyhodné rodiny, jejíž je útěchou a nadějí!

Smrt mudrce z Bercy

Pan de Boismorel mi brzy napsal a sdělil mi podrobnosti, které mě nesmírně zajímaly: přidal k věci mnoho okolností, jež ji učinily působivější; mladík byl dojat; domníval se, že autorem domluvy je slavný Duclos, a šel mu poděkovat;⁴² zklamán ve svém dohadu obrátil se na jiného přítele svého otce a neuhodl o nic lépe; nakonec však studium opět nabylo jisté vlády.

Nebylo tomu ještě příliš dlouho, když pan de Boismorel, jeda se synem za horkého dne z Bercy do Vincennes, kde mě věděl u strýce, a veza mi Delillův překlad Georgik, utrpěl úpal. Nedbal ho; dostavily se bolesti hlavy, přišla horečka, bezvědomí; po několika dnech nemoci zemřel v plné síle věku.⁴³ Dopisovali jsme si sotva o málo déle než osmnáct měsíců; oplakala jsem ho, myslím, hořčeji než jeho vlastní syn, a nikdy si na něho nevzpomenu bez oné bolestné lítosti, onoho citu úcty a něhy, jež provázejí památku dobrého člověka. Když můj žal trochu polevil, oslavila jsem ho romancí, kterou nikdy nikdo neviděl, kterou jsem zpívala za doprovodu kytary a kterou jsem později zapomněla a ztratila. O jeho rodině jsem už neslyšela;⁴⁴ jen když otec vykonal kondolenční návštěvu, jak se sluší, mladý de Boismorel, jemuž se říkalo Roberge, mu velmi nenuceným tónem řekl, že našel a odložil stranou, aby mu je vrátil, bude-li si to přát, mé dopisy svému otci, mezi nimiž poznal originál jisté epištoly, která mu kdysi došla. Otec dobře věděl, co se stalo; odpověděl málo a shledal, že se mladík tváří dotčeně: z čehož jsem usoudila, že je hlupák, a nijak jsem se tím netrápila; nevím, zda jsem uhodla správně.

Nedlouho nato přišla paní de Favières k otci, aby mu zadala nákup nějakých šperků či předmětů jeho oboru; byla jsem ve své malé komůrce a slyšela jsem ji ve vedlejší místnosti: „Máte, pane Phlipone, půvabnou dceru; bratr mi říkal, že ze všech duchaplných žen, které znal, měla ducha nejvíc; dejte si ale pozor, aby se nedala na krasoduchství, to by bylo odporné: nezavání trochu pedantstvím? Toho je se třeba obávat, myslím, že jsem o tom něco slyšela. Je hezká? Je na ni pěkný pohled?“ – „Tady máme,“ řekla jsem si ve svém koutě, „drzou madam, která se náramně podobá své matce. Chraň mě Bůh, abych uviděla její tvář a ukázala jí svou!“

Otec, který dobře věděl, že musím všechno slyšet, mě nezavolal, když jsem se neukázala, a hlas paní de Favières jsem slyšela jen ten jediný den.

Sestřenice Trude

O své výtečné sestřenici Trude jsem dosud řekla jen slovo. Byla to jedna z těch duší, které nebe ve své dobrotě stvořilo ke cti lidského pokolení a k útěše nešťastných: šlechetná z vrozeného popudu, milá bez vzdělání, neznala jsem u ní jiných vad než přílišnou jemnocitnost a ctnostnou hrdost. Měla by za to, že porušuje své povinnosti, kdyby jednala tak, aby někdo mohl pochybovat, že je splnila. To byl ten pravý způsob, jak zůstat naprostou obětí nejpodivínštějšího manžela. Trude⁴⁵ byl jakýsi hrubián, stejně pošetilý ve svých nápadech jako prchlivý v povaze a neurvalý v jednání; obchodoval se zrcadly jako všichni Trudeové z otce na syna po několik generací, a právě jeho jsem měla tu čest mít za bratrance z matčiny strany. Činorodý povahou, pracovitý v návalech, podporovaný péčí a rozumem mírné a moudré ženy, vedl dosti dobrý dům a zásluhám své manželky vděčil za to, že byl dobře přijímán ve vlastní rodině, která by ho zavrhla, kdyby byl sám.