Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové I: Soukromé paměti

IV. Neštovice, salony a nápadníci (1772–1775)

[Autorka pokračuje v pátém sešitu svých Soukromých pamětí, psaných ve vězení Sainte-Pélagie. Narážka na „hromadné“ nařizování všeho (en masse) dole v této kapitole ukazuje, že tyto stránky vznikaly koncem srpna 1793, krátce po vyhlášení všeobecného odvodu.]

Neštovice a doktor Missa

Ballexserdovy argumenty nedokázaly v mém dětství přemoci odpor mých rodičů k tomu, aby mě dali očkovat, a tak jsem v osmnácti letech onemocněla neštovicemi¹. Na tu dobu mi zůstaly hluboké vzpomínky – ne pro obavy, které by mi nemoc byla nahnala, to už jsem měla příliš mnoho filozofie, než abych tu zkoušku nesnášela statečně, nýbrž pro neuvěřitelnou a dojemnou starostlivost mé matky. Jaká bolest a jaká činorodost! Jak ji úzkost držela v neustálém neklidu! Jak se v každé její péči zračila něha! I v noci, když jsem se domnívala, že něco přijímám z rukou své ošetřovatelky, nahmatala jsem ruku a slyšela hlas své matky, která každou chvíli vstávala z lůžka, aby přistoupila k mé posteli. Její dychtivé oči hltaly lékařovy posunky, a takřka i jeho slova; kradmé slzy jí proti její vůli vyhrkly, kdykoli se upřely na mne, a já se ji marně snažila uklidnit úsměvem. Neštovice nikdy neprodělala, stejně jako můj otec; ani jeden z nich by však nenechal uplynout den, aniž by políbil mou nemocnou tvář, kterou jsem jim chtěla odpírat ze strachu, že by jim její blízkost mohla přivodit zhoubu.

Má Agathe², zoufalá, že ji drží klauzura, za mnou poslala jednu ze svých příbuzných, laskavou matku čtyř dětí, do níž vštípila část své náklonnosti ke mně a která si umínila, že mě uvidí a obejme, bez ohledu na sebe samu. Před Sophií, která tehdy pobývala v Paříži, bylo nutné stav její dobré přítelkyně zatajit; předstíralo se, že jsem náhle odjela na venkov, aby doba nebezpečí uplynula, aniž bychom se stýkaly. Ale Selincourt chodil každý den z pověření své matky vyptávat se, jak mi je; ze svého pokoje jsem slyšela jeho bolestné zvolání, když mu řekli, že se obávají, aby se k neštovicím nepřidala hnilobná horečka.

Dostala jsem horečku s potničkou, a protože vyrážka, která je jí vlastní, té druhé překážela, měla jsem z neštovic jen neobyčejně velké a řídké pupínky, které se pozvolna zploštily, aniž by zhnisaly, a zanechaly jen suchou kůži, jež snadno opadala. To jsou, řekl mi doktor Missa³, neštovice, kterým Italové říkají ravaglioni, pupínky s falešným hnisáním; nezanechávají žádné stopy. A opravdu mi ta nemoc nenarušila ani hladkost pleti; zato řádění chorobných šťáv mě, když nebezpečí pominulo, uvrhlo do malátnosti, z níž jsem se dostala teprve po čtyřech či pěti měsících.

Ve zdraví jsem zadumaná, příliš něžná, abych byla veselá, ale v bolesti trpělivá; v nemoci myslím už jen na to, jak se odpoutat od vlastního utrpení a jak zpříjemnit namáhavou péči, kterou mi musí věnovat ti, kdo jsou kolem mne; tu povoluji uzdu své obraznosti, říkám bláznovství a jsem to já, kdo rozesmává ostatní. Doktor Missa, muž duchaplný, se mi velice líbil; byl už v tak pokročilém věku, že jsem s ním nepociťovala onu stísněnost, v jaké mě drželi příslušníci jeho pohlaví: při jeho návštěvách, které rád prodlužoval, jsme spolu příjemně rozmlouvali a spřátelili jsme se. „Jeden z nás dvou,“ řekl mi jednou, „se těžce provinil: já jsem přišel na svět příliš brzy, nebo vy příliš pozdě.“ Ačkoli mě Missa zajímal svým duchem, jeho věk mě ušetřil toho, abych si všimla, že jsem se snad provinila, když jsem přišla později než on; odpověděla jsem mu jen úsměvem. Vychovával neteře, s nimiž mě chtěl seznámit; několikrát jsme se viděly, ale protože ony nevycházely bez vychovatelky o nic víc než já bez matky a strýcovo povolání mu nenechávalo mnoho volnosti, aby tuto známost pěstoval, nevznikla pro obtíže vzdáleností a pro naše vzájemně usedlé zvyky. Missa mi jednou pořádně vyhuboval, když na mé posteli našel Hledání pravdy od otce Malebranche⁴. „Ach, můj Bože,“ řekla jsem mu, „kdyby se všichni vaši nemocní bavili něčím takovým, místo aby se zlobili na své neduhy i na vás, neměl byste tolik práce.“ V mém pokoji bylo několik lidí; hovořilo se o jakési půjčce, jejíž zřizovací edikt právě vyšel a na niž se už hrnula celá Paříž. „Francouzi,“ řekl Missa, „dají všechno na důvěru. – Řekněte raději na zdání pravdy,“ poznamenala jsem. – „Ano,“ odvětil Missa, „to slovo je výstižné a hluboké.“ – „Tak mě tedy nehubujte, že studuji Malebranche,“ vpadla jsem mu živě do řeči; „vidíte přece, že neztrácím čas.“

Missu tehdy při návštěvách doprovázel mladý lékař, čerstvě povýšený na doktora; občas mi ho posílal napřed, aby počkal na jeho příchod. Ten by se, abych použila Missova výrazu, neprovinil tím, že přišel příliš brzy; ale přestože byl docela pěkné postavy, měl v sobě cosi důležitého, co se mi nelíbilo. Mám tak rozhodný přirozený odpor ke strojenosti a k vyzývavému vystupování, že je vždycky pokládám za vývěsní štít průměrnosti, ba i hlouposti, ačkoli za starého režimu byly někdy, pravda, jen pošetilostí mládí. Zkrátka, místo aby mě svedly, popudí mě, a o lidech, kteří je dávají najevo, soudím vždycky zle. To je všechno, co mi zůstalo ve vzpomínce na pana Macquarta, mladého doktora, kterého jsem od té doby už neviděla a pravděpodobně nikdy neuvidím, neboť jsem slyšela, že pařížský lékař toho jména po revoluci emigroval.

Ve Fontenay a v Soucy

Venkov byl nezbytný k mému úplnému uzdravení, a tak jsme se jely nadýchat jeho blahodárného vzduchu k Besnardovým⁵; už dva roky jsme u nich, matka a já, trávívaly celé září. Jejich postavení mělo navíc cosi, co velmi živilo mou filozofii a obracelo mé úvahy k vadám společenského uspořádání.

Paní Besnard v neštěstí, jež ji postihlo společně s jejími sestrami, vstoupila do služeb jednoho generálního nájemce daní⁶ a spravovala jeho domácnost: byl to starý Haudry; tam se provdala za jeho správce, pana Besnarda, s nímž, dávno už na odpočinku, žila skromně v míru a štěstí.

Dosti nemístná pýcha paní Phlipon⁷ občas v mé přítomnosti a v rodinné důvěrnosti připomínala, jak se jí toto manželství nelíbilo; pokud jsem to mohla posoudit, rozhodně neměla pravdu. Pan Besnard byl poctivý a mravný; obojí ho mělo doporučovat tím spíš, čím vzácnější to bylo v jeho stavu; také jeho jednání vůči ženě se vždy vyznačovalo největší jemností; nelze zajít dál v úctě, něze a oddanosti; ve sladkosti dokonalého svazku oba prodlužují svou životní pouť, na níž si jako noví Filémón a Baucis získávají úctu každého, kdo může být svědkem jejich prostoty a jejich ctností. Pokládám si za čest, že k nim patřím, a stejně bych si ji pokládala, i kdyby byl pan Besnard při své povaze a svém chování lokajem.

Starý Haudry, strůjce vlastního jmění, zemřel; velké statky zanechal synovi⁸, který, narozen v nadbytku, je měl promrhat. Tento syn, už vdovec po půvabné ženě, hodně utrácel a podle zvyku bohatých lidí trávil několik chvil v roce na zámku v Soucy, kam s sebou přenášel spíš městský způsob života, než aby přijímal ten, jenž se hodí k venkovu. Jeho statky zahrnovaly několik spojených panství; to, které leželo Soucy nejblíž (Fontenay), mělo starobylý zámek, do něhož rád dával obyvatele; ubytoval tam notáře, správce a Besnardovy vyzval, aby si tam vzali byt a trávili v něm část krásné roční doby. Šlo pochopitelně o to, aby se budova udržovala, a on přitom ještě získával zdání velkoleposti, na němž si zakládal. Besnardovi, dobře ubytovaní, se těšili z procházek po parku, jehož zanedbanost tvořila milý protiklad k zahradám v Soucy a líbila se mi ještě víc než přepych, jímž se vyznačovalo sídlo generálního nájemce. Když jsme k paní Besnard přijely, přála si, abychom vykonaly návštěvu v Soucy, kde s Haudrym pobývala jeho tchyně a švagrová a vedly mu dům. Tato návštěva se skromně konala před obědem; bez nejmenšího potěšení jsem vstupovala do salonu, kde nás paní Pénault a její dcera přijímaly s velkou zdvořilostí, to je pravda, ale se zdvořilostí, z níž byla trochu cítit nadřazenost. Tón mé matky, ba i povaha, kterou jsem nosila pod rouškou ostýchavosti – oné ostýchavosti, jež se rodí z vědomí vlastní ceny a z pochybnosti, zda bude oceněna –, jim ji však příliš projevovat nedovolovaly; dostávalo se mi poklon, které mi pramálo lichotily a které jsem s jistou jemností odrážela, když se do nich vměšovali jistí příživníci s křížem svatého Ludvíka, kteří se věčně potulují kolem bohatství jako stíny na březích Acherontu. Za několik dní nám dámy nikdy neopomněly návštěvu oplatit; doprovázela je společnost, která se právě nacházela na zámku; návštěva ve Fontenay se stávala cílem procházky. Tehdy jsem byla vlídnější a dovedla jsem do svého podílu na přijetí vložit takovou dávku skromné a důstojné zdvořilosti, která obnovovala rovnováhu.

Jednou se stalo, že nás paní Pénault pozvala k obědu; nikdy jsem nebyla udivenější, než když jsem se dozvěděla, že nikoli k ní, nýbrž do officu⁹. Dobře jsem cítila, že když tam pan Besnard kdysi sám hrál svou roli, nesmím z ohledu na něj dát najevo nespokojenost, že se tam ocitám; zároveň jsem však soudila, že paní Pénault měla věci zařídit jinak, anebo nás té nezdvořilé zdvořilosti ušetřit. Má prateta to viděla stejně; ale abychom se vyhnuly jakékoli drobné srážce, pozvání jsme přijaly. Byla to pro mne nová podívaná, ta božstva druhého řádu; neměla jsem tušení, co jsou komorné hrající si na velké dámy. Připravily se, aby nás přijaly, a opravdu dělaly svým paním obstojné dvojnice: toaleta, držení těla, drobné pózy, na nic se nezapomnělo. Ještě svěží odložené šaty jejich paní dodávaly jejich strojení bohatství, jaké si počestné měšťanstvo zakazovalo; karikatura dobrého tónu k tomu přidávala druh elegance stejně cizí měšťanské skromnosti jako vkusu umělců; přesto by jejich štěbetání a vystupování ještě imponovaly venkovankám. U mužů to bylo horší; kord pana hofmistra, pozornosti pana šéfkuchaře, zdvořilosti a skvělé šaty komorníků nemohly vyvážit toporné způsoby, rozpačitou řeč, když se chtěli vyjadřovat vybraně, ani hrubé výrazy, když se zapomněli hlídat. Hovor byl samý markýz, hrabě a finančník, jejichž tituly, jmění a sňatky jako by byly vznešeností, bohatstvím a vlastní záležitostí těch, kdo o nich rozmlouvali. Nadbytky z prvního stolu se přelévaly na tento druhý s takovým pořádkem a čistotou, že si uchovávaly vzhled prvního podání, a v takové hojnosti, že měly ještě posloužit třetímu stolu, stolu vlastní čeledi, neboť osoby u druhého stolu se nazývaly officiers.

Po jídle následovala hra; sázky byly vysoké, šlo o obvyklou partii těch slečen, které ji nikdy neopomněly hrát každý den. Spatřila jsem nový svět, v němž jsem nacházela opakování předsudků, neřestí či hloupostí jiného světa, který nebyl o mnoho lepší, ač se zdál být něčím víc. Tisíckrát jsem slyšela vyprávět o původu starého Haudryho, který přišel do Paříže ze své vesnice, dokázal na účet veřejnosti nashromáždit miliony, provdal dceru za Montulého, vnučky za markýze Duchillau a za hraběte Turpina a synovi zanechal své poklady. Myslela jsem na Montesquieuův výrok, že finančníci podpírají stát, jako provaz podpírá oběšence. Chápala jsem, že publikáni, kteří našli způsob, jak zbohatnout do takové míry a jak tohoto bohatství použít ke spříznění s rodinami, jež politika dvorů pokládala za podstatné pro lesk království a užitečné pro jeho obranu, mohli patřit jen k odpornému zřízení a k velmi zkaženému národu. Nevěděla jsem, že existuje zřízení ještě strašlivější a zkaženost ještě ohavnější; ale kdo by si to byl pomyslel? Všichni filozofové se v tom zmýlili stejně jako já¹⁰.

V neděli se v Soucy tančilo pod širým nebem, bez jiné střechy než stromů; tam radovánky smazávaly větší část rozdílů, a jakmile šlo o to, platit sama za sebe, neměla jsem strach, že nezaujmu místo, jež by mi mohlo náležet. Nově příchozí se jeden druhého šeptem ptali, kdo jsem; ale nikoho jsem svou přítomností nepřesytila, a po hodině odpočinku jsem zvědavcům unikla a odešla s rodiči na procházku, jejíchž sladkých chvil bych nebyla obětovala hlučné zábavě jakéhosi předvádění, která mému srdci vždy zůstávala prázdná. Občas jsem zahlédla Haudryho, ještě mladého, jak si hraje na velkého pána, dává průchod svým rozmarům a chce se zdát štědrým a vznešeným. Začínal už znepokojovat svou rodinu; jeho bláznovství s kurtizánou Laguerre¹¹ připravovala jeho zkázu; litovali ho jako lehkomyslného, aniž ho odsuzovali jako zlého; byl to rozmazlený miláček štěstěny, který by byl jistě mnohem lepší, kdyby se byl narodil v prostředních poměrech. Snědé tváře, s hlavou vztyčenou, ochranitelských způsobů s vlídným výrazem, byl snad milý k těm, které pokládal za sobě rovné; ale já jsem ho nerada potkávala a jeho přítomnost ve mně vždycky vyvolávala velmi hrdou vážnost.

Loni, když jsem vycházela z oné krásné jídelny, kterou elegantní Calonne dal zařídit v paláci generálního kontrolora financí, jenž potom obýval ministr vnitra¹², potkám ve druhém předpokoji vysokého muže s bílými vlasy a slušného vzezření, který mě uctivě osloví. „Madame, doufal jsem, že promluvím s ministrem, až vstane od stolu; měl jsem s ním pohovořit… – Pane, uvidíte ho v tu ránu; zdrželi ho ve vedlejší místnosti, ale hned tudy půjde.“ Pozdravím a pokračuji v cestě do svého bytu. Za nějakou chvíli se tam objeví Roland; zeptám se ho, zda viděl člověka, kterého mu popíšu a který se zdál mít obavy, že ho nezastihne. „Ano, to je pan Haudry. – Cože! Bývalý generální nájemce, který projedl tolik jmění? – Právě ten. – A co má co dělat s ministrem vnitra? – Má s ním styky kvůli manufaktuře v Sèvres, v jejímž čele je postaven.“ Jaká hra osudu! Nová látka k rozjímání; velmi závažnou jsem už nalezla, když jsem poprvé vstoupila do těchto komnat, které obývala paní Necker ve dnech své slávy; obývám je podruhé a o to lépe mi dosvědčují nestálost lidských věcí; ale aspoň mě protivenství nikdy nezaskočí nepřipravenou! – Bylo tehdy v říjnu; Danton mi zjednával proslulost tím, že se snažil zmenšit zásluhy mého manžela¹³, a skrytě chystal pomluvy, jimiž nás chtěl napadnout oba. Jeho postup jsem neznala; ale viděla jsem, jaký je v revolucích běh věcí; toužila jsem jen uchovat si čistou duši a vidět slávu svého manžela neposkvrněnou; dobře jsem věděla, že tento druh ctižádosti vede zřídka k jiným úspěchům. Mé přání je splněno: Roland, pronásledovaný a psanec, nezemře pro potomstvo; já jsem vězněm a pravděpodobně zahynu jako oběť; mé svědomí mi nahrazuje všechno. Stane se mi jako Šalomounovi, který žádal jen moudrost a dostal k ní ještě jiné statky; já chtěla jen pokoj spravedlivých, a i já budu mít nějaké bytí v budoucím pokolení.

Knihy, abbé Jeauket a jedna spisovatelka

Ale mezitím se vraťme do Fontenay. Malá knihovna mých příbuzných mi tam poskytovala ještě nějakou pomoc; našla jsem tam celého Pufendorfa, dosti nudného v jeho Všeobecných dějinách a pro mne poutavějšího v Povinnostech člověka a občana¹⁴; Maison rustique a různá díla o zemědělství či o hospodaření, která jsem studovala z nedostatku jiných, protože jsem se vždycky musela něčemu učit; roztomilé drobnosti, které veršoval Bernis, když ještě nebyl oděn do římského purpuru; jakýsi životopis Cromwellův a tisíc jiných pestrostí. Mám velkou chuť upozornit, že v tom množství děl, jež mi náhoda či okolnosti už daly do rukou a z nichž jen neurčitě uvádím ty, které se mi s místy či osobami vybavují nejdřív, ještě není Rousseau; to proto, že jsem ho opravdu četla velmi pozdě, a dobře jsem udělala: byl by mě přivedl k šílenství, nechtěla bych číst nikoho jiného. Snad ještě až příliš posílil mou slabou stránku, smím-li to tak říci¹⁵.

Mám důvod se domnívat, že se matka postarala, aby mi byl vzdálen; neboť jeho jméno mi nebylo neznámé, jeho díla jsem hledala, a když jsem matku ztratila, znala jsem z něho jen Listy z hor a list Kryštofu de Beaumont – přestože jsem tehdy už přečetla celého Voltaira, i Boulangera, i markýze d'Argens, i Helvétia¹⁶ a mnoho jiných filozofů a kritiků. Má výborná matka, která dobře viděla, že je třeba nechat mou hlavu pracovat, patrně nepokládala za velkou škodu, abych vážně studovala filozofii, i za cenu trochy nevěry; ale nepochybně usoudila, že nemá strhávat mé citlivé srdce, až příliš ochotné vzplanout. Ach, můj Bože! Kolik marné péče, abychom unikli svému osudu! Týž duch ji vedl, když mi zabránila věnovat se malířství; ten ji přiměl i k tomu, aby se postavila proti tomu, abych se učila na cembalo, přestože k tomu byla nejkrásnější příležitost na světě. Sousedství nás seznámilo s jistým abbé Jeauketem¹⁷, velkým hudebníkem, ošklivým jako hřích, dobrákem a milovníkem dobrého stolu: narodil se v okolí Prahy, několik let strávil ve Vídni ve službách velmožů od dvora a dával několik hodin Marii Antoinettě. Okolnostmi zavlečen do Lisabonu, vybral si nakonec Paříž, aby tu v nezávislosti projídal penze, jež tvořily jeho malé jmění. Nesmírně si přál, aby mu matka dovolila učit mě na cembalo; tvrdil, že mé prsty i má hlava by brzy urazily velký kus cesty a že bych se jistě pustila i do komponování: „Jaká škoda,“ říkal, „brnkat si na kytaru, když má člověk schopnosti vymýšlet a hrát krásné věci na prvním z nástrojů!“ – Toto nadšení a naléhání, opakované až k prosbám, matku nepřemohly; pokud jde o mne, vždy připravená využít, co by mi bylo dovoleno se naučit, ale zvyklá vážit si matčiných rozhodnutí stejně, jako jsem milovala její osobu, nikdy jsem o nic nežádala; ostatně studium vůbec mi otevřelo tak širé pole, že jsem nepoznala útrapy zahálky. Často jsem si říkala: až budu jednou sama matkou, nastane čas použít toho, co jsem získala, a studovat už nebudu moci; a spěchala jsem využít svůj čas ve strachu, abych neztratila ani minutu.

Abbé Jeauket se čas od času stýkal s lidmi dobrého tónu, a když je u sebe shromáždil, spěchal k nim přizvat i nás: takto jsem mezi několika jedinci, kteří nestojí za zmínku, zahlédla učeného Roussiera, poctivého d'Odimonta; ale nezapomněla jsem na drzého Paradella a na paní de Puisieux. Tento Paradelle byl velký čahoun oblečený jako abbé, domýšlivý chvastoun jako žádný jiný hlupák, kterého jsem kdy potkala; tvrdil, že dvacet let jezdil kočárem po lyonské dlažbě, a aby v Paříži neumřel hlady, pořádal kurzy italštiny, kterou skoro neuměl. Paní de Puisieux, pokládaná za autorku Charakterů, jež nesou její jméno¹⁸, si v šedesáti letech, se shrbenými zády a bezzubými ústy, uchovávala pózy a nároky, jejichž strojenost se sotva odpouští i mládí. Představovala jsem si, že žena spisovatelka musí být velmi úctyhodná osoba, zvláště napsala-li něco o mravech: směšnosti paní de Puisieux mi daly podnět k přemýšlení; její hovor neprozrazoval o nic víc ducha, než kolik soudnosti ukazovaly její podivnosti; pochopila jsem, že lze vyrábět rozum, aby se ukázal, a přitom ho pro sebe mnoho neužívat, a že muži, kteří se posmívali ženám spisovatelkám, se snad neprovinili ničím jiným, než že jim výlučně přičítali to, co s nimi sami sdíleli. Tak jsem i v životě velmi uzavřeném nacházela, čím plnit svou zásobárnu postřehů; byla jsem postavena do samoty, ale na pomezí světa, a tak, že jsem rozeznávala mnoho věcí, aniž by mě kterákoli z nich obtěžovala.

Koncerty a literární shromáždění

Koncerty paní L'Épine mi otevřely nový pohled. Už jsem řekla, že L'Épine byl žákem Pigallovým a sloužil mu jako pravá ruka¹⁹; v Římě se oženil se ženou, která, jak se domnívám, bývala zpěvačkou a na niž jeho rodina zde zpočátku nehleděla příliš vlídně, ale která svým dobrým chováním dokazovala, že tato přezíravost byla neoprávněná. Založila u sebe koncert amatérů, složený ze zdatných lidí, do něhož připouštěla jen to, co nazývala dobrou společností; konal se každý čtvrtek; matka mě tam vodila dosti často. Tam jsem slyšela Jarnowicka, Saint-Georgese, Duporta²⁰, Guérina a mnoho jiných; tam jsem zahlédla krasoduchy obojího pohlaví, slečnu de Morville, paní Benoît, Sylvaina Maréchala²¹ atd., a drzé baronky, a hezounké abbé, staré rytíře a mladé švihály. Jaká legrační laterna magika! Byt paní L'Épine v ulici Neuve-Saint-Eustache nebyl nijak krásný; koncertní sál byl trochu stísněný, ale otevíral se do další místnosti, jejíž velké dveře zůstávaly dokořán; tam, usazeni v kruhu, jsme měli dvojí výhodu: slyšet hudbu a vidět účinkující, a přitom si v přestávkách moci povídat. Vždy po matčině boku, v mlčení, jež zvyk předepisuje slečnám, byla jsem samé oko a samé ucho; ale když jsme se ocitly s paní L'Épine v soukromí, kladla jsem několik otázek, jejichž odpovědi mi objasňovaly má pozorování.

Jednou navrhla tato dáma matce, abychom šly do rozkošné společnosti, která se scházela u jednoho duchaplného muže, jehož jsme u ní několikrát viděly: sjížděli se tam osvícení lidé, ženy vkusu, konala se tam příjemná předčítání, bylo to opravdu rozkošné! Návrh byl zopakován, než byl přijat. „Podívejme se na to,“ říkala jsem mamince; „už začínám svět posuzovat natolik, abych předpokládala, že to musí být buď velmi milé, nebo velmi směšné, a v tom druhém případě se tam vždycky dá jednou pobavit.“ Výprava je ujednána. Středa byla dnem literárních shromáždění pana Vasse²²; odebereme se k němu s paní L'Épine k Templské bráně. Vystoupáme do třetího patra a dostaneme se do dosti prostorného bytu, zařízeného podle předpisu: slaměné židle, natěsnané v několika řadách, čekaly na diváky a začínaly se plnit; velmi špinavé mosazné svícny osvětlovaly lojovými svíčkami toto doupě, jehož groteskní prostota nijak nezapírala filozofickou přísnost a chudobu krasoducha. Elegantní ženy, mladé dívky, několik postarších vdov, spousta básníčků, zvědavců či intrikánů – to byla celá společnost.

Pán domu, usazený za stolem, který sloužil jako psací pult, zahájil schůzi přednesem vlastní básně; jejím námětem byla hezká malá opička, kterou stará markýza de Préville stále nosila v rukávníku a kterou ukázala celé společnosti, neboť byla přítomna a považovala za nutné vystavit hrdinu básně dychtivým zrakům všech. Volání „bravo“ a potlesk vzdaly hold vzletu pana Vasse, který, velmi sám se sebou spokojen, chtěl přenechat své místo panu Delpêchesovi, tuším, jenž psal pro Audinotovo divadlo malé komické kusy a obvykle o nich žádal mínění společnosti, to jest povzbuzení jejích chval. Ale ten den nemohl; nevím, zda kvůli bolesti v krku, nebo protože mu v několika scénách chybělo pár veršů. Křeslo tedy zaujal Imbert²³: Imbert, autor Paridova soudu, přečetl roztomilou drobnost, ihned vynesenou do nebe. Odměna nedala na sebe čekat: po něm přišla slečna de la Cossonnière a přečetla Loučení s Colinem; nebylo sice příliš důmyslné, zato dosti něžné. Hned se vědělo, že je určeno Imbertovi, který se chystal na cestu; poklony se jen sypaly. Imbert se odvděčil své múze, i sobě samému, tím, že políbil všechny ženy ve společnosti. Tento obřad, svižný a veselý, ale přece slušný, se matce vůbec nelíbil a mně připadal tak podivný, že jsem z toho byla v rozpacích. Po jakýchsi nevalných epigramech či čtyřverších přečetl jeden muž s velkou deklamací verše na chválu paní Benoît. Byla přítomna; musím o ní říci pár slov pro ty, kdo nečetli její romány, mrtvé už dlouho před revolucí a přikryté hromadami popela, až se najdou mé paměti.

Albine se narodila v Lyonu, podle toho, co jsem četla v Dějinách slavných Francouzek od jedné společnosti literátů²⁴ – v dějinách, v nichž jsem ke svému úžasu našla ženy, které jsem vídala ve společnosti, jako ji, jako paní de Puisieux, paní Champion a jiné, z nichž některé snad ještě žijí v hodině, kdy píšu, nebo opustily tento pozemský příbytek teprve před několika lety. Provdala se za kreslíře Benoîta, byla s ním v Římě a zasloužila si tam přijetí do Arkádské akademie; nedávno ovdovělá, ještě ve smutku za manžela, usadila se v Paříži, psala tu verše a romány, někdy aniž je sama napsala, pořádala hru a stýkala se s urozenými dámami, které dary v penězích či v parádách platily za potěšení mít u svého stolu ženu krasoducha. Paní Benoît bývala krásná; péče o toaletu a touha líbit se, prodloužené za věk, jenž úspěch zaručuje, jí ještě vynášely jisté úspěchy. Její oči si je vyžadovaly s takovou vroucností, její ňadra, vždy odhalená [až za onu malou růži, jejíž květ bývá vyhrazen důvěrným tajemstvím]²⁵, se tak živě dmula, aby je získala, že bylo nutno přiznat upřímnosti touhy a snadnosti, s jakou jí lze vyhovět, to, co muži ostatně tak snadno přiznávají, jakmile je nezavazuje stálost. Otevřeně smyslné vzezření paní Benoît bylo pro mne zcela nové; na promenádách jsem vídala ony kněžky rozkoše, jejichž neslušnost ohlašuje jejich řemeslo pohoršlivým způsobem; zde šlo o jiný odstín. Neméně mě zarazilo básnické kadidlo, jímž byla zahrnována, a výrazy „moudrá Benoît“, „cudná Benoît“, několikrát opakované v těch verších, které ji nutily čas od času si skromně zaclonit oči vějířem, zatímco někteří muži s nadšením tleskali chvalám, jež nepochybně pokládali za velmi výstižné. Vzpomněla jsem si, co mi četba dovolila posoudit o galantnosti a jakou zkaženost srdce a falešnost ducha k ní musely přidávat mravy století a nevázanost dvora; viděla jsem zženštilé muže, jak plýtvají obdivem na lehké verše, na jalové talenty, na vášeň, s níž je chtěla svést všechny, jistě aniž je milovala, neboť kdo se zasvětí štěstí jediné vyvolené bytosti, nerozdává se pohledům davu. Uprostřed věcí, které probouzely mou obraznost, jsem pociťovala záchvěvy znechucení a mizantropie a vracela jsem se do své samoty se sladkou melancholií.

K panu Vassovi jsme se už nevrátily; mně stačilo jednou, a Imbertovo líbání spolu s chvalozpěvem na paní Benoît by matku vyléčily z chuti vodit mě tam znovu. Ani koncert barona de Back²⁶, velmi zábavný, ale občas také velmi nudný pro nároky tohoto melomana, nás skoro neviděl, navzdory vstupenkám a známostem, které nám zdvořilost paní L'Épine často nabízela. Stejně zdrženlivé jsme byly vůči onomu velmi početnému koncertu, známému pod jménem Amatérský. Byly jsme tam jednou, v doprovodu jistého pana Boyarda de Creusy, který si pro zábavu sepsal kytarovou školu a požádal matku o svolení, aby mi směl věnovat jeden výtisk; měl nesmírně slušné způsoby; zmiňuji ho proto, že měl dost rozumu, aby si pomyslel, že v postavení, které obecný lid stále ještě pokládal za vznešené, budu ráda vidět lidi, jimž jsem v mládí nebyla neznámá; navštívil mě, když jsem byla na ministerstvu, a mé přijetí mu jistě dokázalo, že si cením a ráda vzpomínám na dobu, na kterou mohu být hrdá stejně jako na všechna ostatní období svého života.

S divadly to bylo ještě horší; matka do nich nechodila nikdy. Za jejího života mě vzali jen jednou do Opery a jednou do Comédie-Française; bylo mi tehdy šestnáct či sedmnáct let. Floquetovo Spojení lásky a umění²⁷ mi nepředvedlo nic, ani v hudbě, a už vůbec ne v ději, co by mě dokázalo okouzlit a udržet představu, jakou jsem si utvořila o čarovné podívané; chladnost námětu, nesouvislost scén, nemístnost baletů se mi nelíbily; kostýmy tanečníků mě pohoršily ještě víc: nosili ještě krinolíny, nic tak směšného jsem neviděla; proto mi Pironova kritika divů Opery připadala mnohem lepší než samo představení. U Francouzů jsem viděla Skotku²⁸: ani ta nebyla právě s to mě nadchnout; okouzlila mě jen hra slavné Dumesnil. Otce občas napadlo vzít mě na některá jarmareční představení; jejich průměrnost mě odpuzovala. Byla jsem tedy obrněna proti směšnosti krasoduchů přesně tak, jako byly děti v Lakedaimonu obrněny proti opilství podívanou na jeho výstřednosti, a má obraznost neutrpěla velké otřesy, jaké by mohla vyvolat svůdnost divadla, kdybych byla viděla jeho nejkrásnější představení. To, co jsem viděla, mi stačilo k tomu, abych se spokojila s četbou mistrovských děl velkých mistrů ve své pracovně a v klidu vychutnávala všechny jejich krásy.

Hromadný odvod nápadníků

Jeden mladý muž, velmi horlivý návštěvník koncertů paní L'Épine, přišel na to, že bude chodit k matce z jejího pověření vyptávat se na naše zdraví, kdykoli naše poněkud delší nepřítomnost mohla vést k domněnce, že snad utrpělo. Slušný tón, příjemná živost, důvtip, a především řídkost návštěv nechávaly odpustit tuto malou, dosti obratně nalezenou cestičku, jak získat přístup do domu: nakonec se La Blancherie²⁹ odvážil vyznat. Ale když jsem teď dospěla k dějinám nápadníků, musím je nechat defilovat en masse, hromadně – roztomilý výraz, který může posloužit k datování mého spisu a připomenout slavné dny, kdy se všechno nařizuje hromadně, navzdory co největšímu možnému rozdrobení zálib a vůlí³⁰.

Nikdo jistě nezapomněl na španělského kolosa s rukama Ezauovýma, na toho tak zdvořilého pana Mignarda, jehož jméno žertovně kontrastovalo s jeho postavou³¹. Když sám od sebe přiznal, že mě na kytaru už nemůže nic naučit, požádal o svolení, aby mě směl občas přijít poslechnout, a objevoval se ve velmi dlouhých odstupech, aniž se mu vždycky podařilo nás zastihnout. Polichocen talentem své mladé žačky, jejž pokládal za své dílo, a vycházeje z toho, aby si přisvojil jakési právo či omluvu – ohlásil se totiž jako šlechtic z Málagy, kterého neštěstí přinutila hledat obživu ve svých hudebních znalostech –, začal tím, že ztratil hlavu, a skončil tím, že přestal uvažovat, jen aby sám sobě ospravedlnil své nároky, načež se ustálil na úmyslu dát o mne požádat, neměl však odvahu promluvit osobně. Když námitky toho, koho tímto posláním pověřil, nedokázaly jeho záměr změnit, bylo poslání vyřízeno; následovalo doporučení, aby už nikdy nevkročil do našeho domu, provázené zdvořilostí, jakou jsme povinni nešťastníkům. Co se stalo, jsem se dozvěděla z otcových žertů; rád se mnou hovořil o žádostech, které mu byly ohledně mne předkládány, a protože byl trochu ješitný, nešetřil osoby, které se vystavovaly posměchu.

Ubohý Mozon ovdověl; dal si odstranit malou bouli, ozdobu své levé tváře, a pomýšlel na to, že si pořídí kabriolet; mně bylo patnáct let a on byl znovu povolán, aby mě zdokonalil: jeho obraznost se rozpálila; dobré mínění o vlastním umění mu nechybělo, Marcela by byl pokládal za velmi rozumného³². Umělec jako umělec – proč by se nebyl přihlásil i on? Dal přednést svá přání a byl propuštěn jako ten předchozí.

Od chvíle, kdy mladá dívka dosáhne věku, který ohlašuje její rozvití, lne k jejím krokům roj nápadníků jako roj včel, jež bzučí kolem právě rozvitého květu. Vychovaná přísně a žijíc velmi uzavřeně, mohla jsem vzbudit jen jediný záměr, a úctyhodná povaha mé matky, zdání jistého jmění a postavení jediné dcery jej mohly učinit velmi lákavým pro mnoho lidí. Hrnuli se v zástupech, a protože bylo obtížné získat přístup, většina z nich se uchylovala k tomu, že psala mým rodičům. Otec mi dopisy tohoto druhu vždycky přinášel. Zcela nezávisle na tom, co v nich stálo o stavu a jmění, ovlivňoval mé mínění nejprve způsob, jak byly napsány; brala jsem na sebe koncept odpovědi, který otec velmi věrně opisoval; nechávala jsem ho propouštět žadatele důstojně, bez naděje a bez urážky. Takto prošla přehlídkou mládež celé mé čtvrti; u většiny z nich jsem neměla potíž prosadit svá odmítnutí. Otec bral ohled skoro jen na bohatství, měl se mnou vysoké úmysly: kdo byl tedy usazen příliš nedávno a komu nynější majetek či velmi blízké vyhlídky nezaručovaly velký blahobyt, nezískal jeho souhlas; ale zato když byly tyto údaje příznivé, nerad viděl, že se nechci rozhodnout. Zde se začaly rozvíjet rozdíly mezi mnou a otcem, které se pak už jen prohlubovaly. On miloval obchod a vážil si ho, protože v něm viděl zdroj bohatství; já jsem ho nenáviděla, protože byl v mých očích zdrojem lakoty a podvodu³³.

Otec dobře cítil, že nemohu přijmout nic, co souvisí s řemeslem ve vlastním smyslu, a ani jeho sebeláska by mu nedovolila na to pomýšlet; ale nechápal, že by se mi nehodil elegantní klenotník, který se dotýká jen krásných věcí, na nichž vydělává velké zisky, když se ucházel o mou ruku s už dobře zavedeným obchodem, jemuž se slibovala skvělá budoucnost. Avšak duch klenotníka, stejně jako duch drobného galanterníka, nad nímž se klenotník cítí povznesen, i bohatého obchodníka se suknem, který se cení výš než oni všichni, mi připadal celý pohlcen chtivostí zlata, počty, jak ho nahromadit, a lstí, jak rozmnožit jeho prameny, a cizí vznešeným myšlenkám a jemným citům, jimiž jsem měřila cenu bytí.

Ode mládí zaujatá zkoumáním vztahů člověka ve společnosti, živená nejčistší morálkou, obeznámená s velkými příklady – to bych byla žila s Plútarchem a se všemi filozofy jen proto, abych se spojila s obchodníkem, který by nic nesoudil ani necítil jako já?

Viděli jsme, že má moudrá maminka chtěla, abych nebyla v kuchyni o nic víc v rozpacích než v salonu a na trhu než na promenádě; i po návratu z kláštera jsem ji doprovázela při nákupech pro domácnost, které často obstarávala sama, a nakonec mě jimi někdy pověřovala a posílala mě se služkou. Řezníkovi, u něhož nakupovala, zemřela druhá žena a on se ocitl, ještě mladý, s jměním padesáti tisíc tolarů³⁴, které hodlal rozmnožit. O těchto podrobnostech jsem neměla ponětí; všímala jsem si jen výhody, že jsem dobře obsloužena a s mnoha zdvořilostmi, a velmi jsem se divila, když jsem viděla, jak se ten člověk v neděli často objevuje na promenádě, kde jsme byly, v pěkném černém fraku a jemných krajkách, a hluboce se klaní matce, aniž ji oslovil. Ta hra trvala celé léto. Onemocněla jsem; každé ráno posílal řezník zjistit, co bychom si mohly přát, a dával nabízet věci ze svého oboru: tato velmi přímá péče začala otce rozesmávat, a protože se chtěl pobavit, přivedl za mnou jistou slečnu Michon, osobu vážnou a zbožnou, v den, kdy obřadně přišla přednést žádost jménem řezníka. „Víte, dcero,“ řekl mi vážně, „že mám zásadu nevnucovat vám nic proti vaší náklonnosti: tady jsou návrhy, které mi byly ohledně vás učiněny“, a zopakuje, co mu slečna Michon sdělila. – Kousla jsem se do rtu, trochu dotčená, že mi otcova dobrá nálada přenechává břemeno odpovědi, kterou měl dát za mne on. „Vy přece víte, tatínku,“ odvětila jsem, parodujíc ho, „že se ve svém nynějším postavení cítím velmi šťastná a že jsem pevně rozhodnuta ho několik let neopouštět; na tomto rozpoložení můžete založit vše, co uznáte za vhodné“, a odešla jsem.

„Ale opravdu,“ řekl mi pak otec mezi čtyřma očima, „to je ti ale pěkný způsob, jak odehnat všechny, ten důvod, který sis vymyslela. – Oplatila jsem vám vaši malou zlomyslnost, tatínku, obecnou frází, která se velmi hodí do úst mladé dívky, a přenechala jsem vám břemeno řádného odmítnutí, které nemám brát na sebe. – Velmi obratně ses z toho vyvlékla; ale řekni mi tedy, co by se ti hodilo? – To, k čemu jste mě vychoval, když jste mě učil přemýšlet a nechal mě přivyknout studiu: nevím, kdo bude muž, jemuž se dám, ale nikdy to nebude nikdo jiný než ten, s nímž budu moci sdílet své city stejně jako své myšlenky. – I v obchodě se najdou muži, kteří mají zdvořilost a vzdělání. – Ano, ale ne takové, jaké potřebuji já. Jejich zdvořilost spočívá v několika frázích a poklonách, jejich vědění se vztahuje vždycky k pokladně a při výchově mých dětí by mi sotva pomohlo. – Vychovávala bys je sama. – Ten úkol by se mi zdál těžký, kdyby ho nesdílel ten, kdo jim dal život. – Myslíš, že Lempereurova žena není šťastná? Právě zanechali obchodu, kupují vysoké úřady, vedou nákladný dům a vídají u sebe dobrou společnost. – Nejsem soudcem cizího štěstí a to své nevážu k bohatství; štěstí v manželství si nedovedu představit jinak než v nejdůvěrnějším spojení srdcí: mohu se spojit jen s tím, kdo se mi podobá, a i tak musí můj muž být lepší než já, neboť když mu příroda i zákony dávají převahu, styděla bych se, kdyby si ji opravdu nezasloužil. – To budeš chtít nějakého advokáta? Ženy nejsou s těmi lidmi od psacího stolu příliš šťastné; mají nadutost a velmi málo peněz! – Ale můj Bože, tatínku, já nikoho neposuzuji podle jeho taláru; neříkám vám, že chci to či ono povolání, ale muže, kterého bych mohla milovat. – Jenže podle toho, co říkáš, se takový muž v obchodě najít nemůže? – Ach… přiznávám, že se mi to zdá velmi obtížné; nespatřila jsem tam nikoho podle svého vkusu a ten stav sám mi je odporný. – Je to přece velmi příjemné, sedět v klidu doma, zatímco muž dělá dobré obchody. Podívej se na paní Argens³⁵; zná diamanty stejně dobře jako její muž, v jeho nepřítomnosti jedná s makléři a uzavírá obchody i se soukromníky: pokračovala by v obchodě, i kdyby ovdověla. Jejich jmění je už značné; patří k té společnosti, která právě koupila Bagnolet. Máš rozum, dokonce se v tom oboru vyznáš, co jsi přečetla pojednání o drahokamech, které mám; vzbuzovala bys důvěru; dělala bys, co bys chtěla, měla bys příjemný život, kdybys byla chtěla Delorma, Dabreuila nebo L'Obligeoise! – Podívejte, tatínku, až příliš dobře jsem viděla, že v obchodě se uspěje jen tak, že se draze prodává, co se levně koupilo, že se hodně lže a vydírá chudý dělník; nikdy se nebudu umět k ničemu podobnému propůjčit, ani si vážit toho, kdo se tím zabývá od rána do večera: a já chci být počestnou ženou – a jak bych byla věrná muži, jehož bych si vůbec necenila, připustíme-li, že bych si ho vůbec mohla vzít? Prodávat diamanty nebo paštičky mi připadá skoro totéž, jen s tím rozdílem, že paštičky mají pevnou cenu, že se při nich snad méně podvádí, ale víc se člověk umaže; nestojím o jedno ani o druhé. – Ty si tedy myslíš, že v obchodě nejsou žádní poctiví lidé? – To nechci rozhodovat, ale jsem přesvědčena, že jich je málo, a ani tihle poctiví lidé nemají všechno, co potřebuji u manžela. – Jsi hrozně vybíravá; a co když svou chiméru nenajdeš? – Umřu jako stará panna. – To by možná bylo tvrdší, než si myslíš; ostatně máš čas o tom přemýšlet; ale jednou přijde nuda, zástup nápadníků tu už nebude, a znáš tu bajku!³⁶ – Ach, pomstím se nudě tím, že si budu štěstí zasluhovat – anebo nespravedlnosti, která by mi ho upřela. – Už jsi v oblacích; je tam krásně, když se tam člověk dostane, ale není snadné tam vydržet. Pamatuj si vždycky, že bych rád měl vnoučata, dokud nebudu příliš starý.“

Ráda bych vám je dala, pomyslela jsem si v duchu, když otec rozhovor ukončil a odešel; ale opravdu je budu mít jen od manžela, který se ke mně hodí. Tehdy na mne padala trocha melancholie, když jsem se rozhlížela po svém okolí, v němž jsem široko daleko neviděla nic, co by se hodilo k mým zálibám. Ten pocit netrval dlouho, cítila jsem v sobě přítomné štěstí a budoucnost jsem zahalovala neurčitou nadějí; byla to plnost blaha, která se přelévá až do budoucnosti a zbavuje všech starostí. – „Tak bude to tentokrát, slečno?“ řekl mi jednoho dne otec s předstíranou vážností a se spokojeným výrazem, jaký míval vždycky, když dostal nějakou žádost. „Přečtěte si tento dopis.“ – Byl velmi dobře napsán co do písma i co do slohu a vehnal mi ruměnec do tváře. Pan Morizot de Rozain v něm vyjadřoval dosti krásné věci, ale upozorňoval, že jeho jméno stojí v šlechtickém seznamu jeho provincie; připadal mi domýšlivý či nešikovný, když se chlubil předností, kterou jsem neměla a o níž se nedalo předpokládat, že ji hledám. „Tady ještě není co zkoumat,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou; „ale toho pána je třeba rozmluvit; ještě jeden dva dopisy, a uvidím až na dno pytle: připravím odpověď v tomto smyslu.“ Kdykoli šlo o psaní, byl otec roztomile povolný a bez potíží mi opisoval. Bavilo mě hrát si na tatínka; jednala jsem o svých vlastních zájmech s veškerou vážností, jakou věc zasluhovala, a vlastně jako za sebe, ale slohem a s moudrostí otcovskou. Od pana de Rozain přišly až tři vysvětlující dopisy; dlouho jsem si je schovávala, protože byly velmi dobře napsané; dokázaly mi, že k tomu, aby se ke mně někdo hodil, ještě nestačí mít ducha, nepřistoupí-li k tomu víc soudnosti a ona duše, kterou nic nenahradí ani nevylíčí, ale jejíž hlas se ozve hned.

Ostatně Rozain neměl nic než titul advokáta, můj nynější majetek nemohl stačit pro dva a on nenabízel takové spojení vlastností, pro které by stálo za to tuto překážku překonat.

La Blancherie a doktor Gardanne

Když jsem ohlásila hromadný odvod svých nápadníků, neslíbila jsem, že je všechny jmenuji, a snadno mi to odpustí; chtěla jsem jen ukázat zvláštnost onoho postavení, v němž se o mne ucházelo mnoho lidí, jejichž tvář jsem často ani neznala, a v němž jsem měla volnost sama posuzovat vnější okolnosti i důvody. Občas jsem v kostele nebo na promenádě zaznamenala nové tváře, které mě pozorovaly či za mnou chodily, a říkala jsem si v duchu: „Brzy budu mít zase co odpovídat za tatínka!“ Ale nikdy jsem neviděla zevnějšek, který by mě svedl či zaujal. Řekla jsem, že La Blancherie měl ten rozum, že se uvedl do našeho domu a zřejmě vycítil, že než se vysloví, musí se snažit zalíbit. Ještě velmi mladý, La Blancherie už cestoval, mnoho četl, a dokonce i publikoval: jeho dílo nemělo velkou cenu, ale bylo v něm mnoho morálky a zdravých myšlenek; nazval je Výtah z mých cest, jenž má sloužit za školu otcům a matkám. Nebylo to příliš skromné, jak vidno, a člověk měl chuť mu to odpustit, neboť se opíral o velmi úctyhodné autority ve filozofii, citoval je dosti šťastně a se zápalem poctivé duše se rozhořčoval nad chladností a nedbalostí rodičů, jež jsou až příliš častou příčinou výstředností, které přivádějí mládež do záhuby. La Blancherie, malý, snědý a dosti ošklivý, mé obraznosti vůbec nic neříkal; ale jeho duch mi nebyl nepříjemný a zdálo se mi, že vidím, jak velice se mu líbím.

Jednou večer, když jsme se s matkou vracely z návštěvy u prarodičů, zastihly jsme otce trochu zamyšleného: „Mám novinku,“ řekl nám s úsměvem; „La Blancherie odtud právě odešel, strávil tu přes dvě hodiny: svěřil se mi, a protože se to týká vás, slečno, musím vám to sdělit. (Závěr nebyl příliš logický, ale otec ho míval ve zvyku vyvozovat.) – Miluje tě a nabídl se mi za zetě; ale nemá nic a byla by to pošetilost, což jsem mu dal na srozuměnou. Věnuje se advokacii a měl prý v úmyslu koupit nějaký soudcovský úřad³⁷; jeho dědický podíl by k tomu nestačil; představoval si, že kdyby se nám hodil, věno jeho ženy by doplnilo, co mu chybí, a protože je má dcera jedináček, mladí manželé by mohli první léta bydlet u nás. Pověděl mi o tom všem moc krásné věci, které se velmi dobře srovnávají v mladých hlavách, ale rozvážní rodiče potřebují něco pevnějšího. Ať si nejprve otevře kancelář nebo koupí úřad, ať si zkrátka zajistí postavení, pak uvidíme; na sňatek bude čas potom; bylo by bláznovství ženit se napřed. Kromě toho by zbývalo prozkoumat samu osobu; ale dobré informace by se brzy sehnaly; byl bych raději, kdyby nebyl šlechtic a kdyby měl nějakých čtyřicet tisíc tolarů. Je to dosti hodný chlapec, dlouho jsme spolu hovořili; mé důvody ho trochu zarmoutily, ale vyslechl je; nakonec mě poprosil, abych mu nezavíral dveře, a prosil tak roztomile, že jsem svolil, jen když nebude chodit častěji než dosud. Řekl jsem mu, že ti nic neřeknu: ale protože jsi rozumná, nechci před tebou nic tajit.“ – Několik matčiných otázek a moudrých úvah o všem, co je třeba zvážit, než se člověk pro někoho předem zaujme, mě zbavilo nutnosti cokoli říkat, ale ne snění.

Otcovy počty byly správné, návrhy mladého muže však nebyly nerozumné; cítila jsem se nakloněna vídat ho a zkoumat s větším zájmem a zvědavostí. Příležitostí k tomu nebylo mnoho, uplynulo několik měsíců, La Blancherie odjel do Orléansu a znovu jsem ho spatřila až po dvou letech. V tom mezidobí jsem se málem provdala za lékaře Gardanna³⁸; tento sňatek urychlovala jedna z našich příbuzných. Paní Desportes³⁹, rodem Provensálka, se v Paříži provdala do obchodu: ovdověla velmi mladá, s jedinou dcerou, a pokračovala v onom obchodě s klenoty, který otec shledával tak příjemným. Důvtip, poctivost, velká obratnost a výborný tón jí zajišťovaly všeobecnou vážnost; zdálo se, že se obchodů ujímá jen proto, aby se zavděčila lidem, kteří se na ni obraceli: aniž vycházela ze svého velmi dobře vedeného bytu, kde přijímala slušnou společnost, k níž někdy patřili i právě ti, kdo hledali, co by koupili pro svůj přepych či podle zvyklosti, udržovala své malé jmění a svůj blahobyt beze ztrát a bez přírůstků. Ve velmi pokročilém věku jí pomáhala dcera, jejíž něžná oddanost ji přiměla odmítnout každé zaopatření, jen aby mohla zůstat s matkou v nejdůvěrnějším spojení. – Gardanne byl z kraje paní Desportes; přirozený důvtip, jižanská živost, dobrá studia a nesmírná touha uspět slibovaly, že tento mladý doktor dojde dosti daleko na cestě, na kterou už dobře vykročil. Paní Desportes, která ho přijímala s onou ochranitelskou dobrotou, jež slušela její povaze i věku a kterou dovedla učinit milou, si umanula, že z něho udělá manžela své malé sestřenice: zemřela s tímto záměrem a její dcera se rozhodla jej uskutečnit.

Gardanne si přál vázat se, a zároveň se toho bál; při zvažování výhod a nevýhod vstupu do velkého bratrstva ženatých nelnul, jako má romantická hlava, k jediné myšlence osobní shody: počítal všechno. Měla jsem věnem jen dvacet tisíc liber, ale vyhlídky vyvažovaly skromnost věna; peněžní podmínky byly sjednány dřív, než jsem se cokoli dozvěděla – obchod byl vlastně uzavřen, když mi řekli o lékaři, kterého si mám vzít. Jeho stav mi vyhovoval, sliboval osvíceného muže, ale bylo třeba poznat jeho osobu. Uspořádala se procházka do Lucemburské zahrady; cestou nás měl zastihnout déšť a skutečně se rozpršelo, nebo se ho aspoň obávali: uchýlili jsme se k přítelkyni paní Desportes, slečně de la Barre, velké jansenistce⁴⁰, která byla tou náhodou nadšena a nabídla nám svačinu, během níž ji právě přišel navštívit její lékař a krajan.

Obě strany se hodně pozorovaly; já, aniž jsem se, pokud jde o mne, zdála dívat, ale přesto aniž mi cokoli uniklo. Sestřenice triumfovala, jako by říkala: „Neohlásila jsem ji jako hezkou; ale co tomu říkáte?“ Má dobrá matka vypadala něžně a zamyšleně; slečna de la Barre byla duchaplná a podivuhodně prokazovala čest svým zavařeninám a tisícům bonbonů; lékař dosti štěbetal, chroupal cukrovinky a říkal, napůl z galantnosti, z níž byly trochu cítit školní lavice, že si velice libuje ve sladkosti; na což mladá dívka ostýchavým hlasem, trochu se zardívajíc a s lehkým úsměvem, poznamenala, že se mužům vytýká, že ji mají tolik rádi, protože velice potřebují, aby se s nimi vždycky zacházelo sladce. Hrdý doktor se zdál epigramem potěšen. Otec by byl rád už dal své požehnání; byl tak zdvořilý, až jsem se zlobila. Lékař odešel první, aby vykonal své večerní návštěvy; vrátili jsme se, jak jsme přišli, a tomu se říkalo schůzka. Slečna Desportes, velká dbalkyně forem, všechno tak zařídila, protože do domu, který není otevřený a kde žije mladá dívka, smí muž se sňatkovými úmysly vkročit, teprve když je přijat; ale zato jakmile se tak stane, musí se hned sepsat smlouva a ihned následovat svatba: to byl zákon i proroci.

Lékař ve svém úboru není pro mladou osobu nikdy svůdný; nikdy v životě jsem si nedovedla představit lásku v paruce. Gardanne se svými třemi „kladívky“⁴¹, doktorským vzezřením, jižním přízvukem a černým, těsně srostlým obočím, vypadal mnohem spíš na to, aby zaháněl horečku, než aby ji působil. Ale to jsem jen cítila, aniž bych tehdy tuto úvahu činila; měla jsem o manželství tak přísné představy, že jsem v tom návrhu neviděla ani to nejmenší k smíchu.

„Tak co,“ zeptala se mě tiše má dobrá matka, „jak se ti ten člověk líbí? Bude se ti hodit? – Maminko, to nemohu vědět tak rychle. – Ale můžeš přece říci, zda v tobě vzbuzuje odpor? – Ani odpor, ani zalíbení; jedno i druhé by se mohlo zrodit. – Jakže! Přece je třeba vědět, co odpovědět, až se přijde řádně požádat o ruku. – A ta odpověď mě zaváže? – Když se dá slovo čestnému muži, je jistě třeba je dodržet. – A když se znelíbí? – Rozumná dívka, která se nerozhoduje z rozmaru, když jednou zvážila pohnutky tak velikého rozhodnutí, od něho, jakmile je učinila, neustupuje. – Jde tedy o to rozhodnout se podle této schůzky? – To ne tak docela; vztahy pana Gardanna s rodinou dovolují posoudit jeho postavení a jeho mravy; několik informací pomůže odhadnout jeho povahu; to jsou hlavní základy rozhodnutí; pohled na osobu slouží už jen k drobným ohledům shody. – Ach, maminko, já nijak nespěchám se vdávat. – Věřím ti, dítě moje; ale jsi určena k tomu, aby ses zaopatřila, a jsi v tom nejvhodnějším věku. Odmítla jsi mnoho partií z obchodu, a ty ti tvé postavení může nabídnout v největším počtu; zdáš se rozhodnuta nechtít manžela z toho stavu: partie, která se nabízí dnes, se ti hodí ve všech vnějších ohledech: dej si pozor, abys ji neodmítla lehkomyslně. – Zdá se mi, že mám čas o tom přemýšlet; pan Gardanne sám se snad ještě nerozhodl, vždyť mě nikdy předtím neviděl. – Připouštím; ale je-li to tvá jediná výmluva, nemusela by dlouho vydržet: ostatně nežádám odpověď hned teď; promyslíš si to a za dva dny mi své úvahy sdělíš.“ S těmi slovy mě matka políbila na čelo a nechala mě v zamyšlení.

[Zde začíná šestý sešit rukopisu.]

Rozum a příroda se tak dobře spojují, aby přesvědčily rozumnou a skromnou dívku, že se má vdát, že rozvažovat v tomto ohledu lze vždy jen o volbě osoby. Nuže, i pokud jde o tuto volbu, nepostrádaly matčiny argumenty oprávněnost. Uvážila jsem kromě toho, že mé prozatímní svolení, ať se říká cokoli, mě nemůže zavazovat bezvýhradně; že je nesmyslné pokládat mě za vázanou jen proto, že bych svolila vídat u otce muže, který se přihlásí, že si mě chce vzít; a velmi dobře jsem cítila, že kdyby se mi znelíbil, žádný ohled by mě nepřiměl věc dovést do konce. Usnesla jsem se tedy v duchu, že neřeknu ne a zkoumání si vyhradím.

Chystaly jsme se odjet na venkov, kde jsme měly strávit čtrnáct dní; shledávala jsem, že by nebylo důstojné odkládat cestu v očekávání ženicha; matka byla téhož mínění; ale ještě před naším odjezdem přišla jednoho krásného dne slečna de la Barre ve slavnostním úboru přednést to, čemu se říkalo žádost jménem doktora. Rodiče odpověděli obvyklými obecnostmi, jaké se říkají, když se přijímá, s tichou výhradou rozmyslu; požádalo se o svolení, aby se žadatel mohl poroučet osobně, a bylo uděleno. Slečna Desportes, vždy odměřená, usoudila, že ho má přivést ona, a rodinná svačina, na níž byla i slečna de la Barre a jedna z našich příbuzných, provázela obřadný vstup toho pána do otcovského domu. Nazítří jsme odjely na venkov, abychom tam strávily právě dobu takzvaných informací. Tato druhá schůzka se mě nedotkla o mnoho víc než první; ale viděla jsem v Gardannovi duchaplného muže, s nímž by přemýšlivá žena mohla žít, a ve své nezkušenosti jsem počítala, že jakmile je možné rozumně uvažovat a dorozumět se, je v manželství dost základu ke štěstí. Matka se obávala, že u něho spatřuje známky panovačné povahy; mne ta myšlenka nezarážela: zvyklá zkoumat sama sebe, řídit své city, poroučet své obraznosti, proniknutá přísností a vznešeností manželských povinností, vůbec jsem neviděla, co by povaha o něco více či méně mírná měla se mnou co dělat a co by mohla žádat víc, než kolik jsem žádala já sama od sebe. Uvažovala jsem jako filozof, který počítá, a jako samotářka, která nezná ani lidi, ani vášně. Brala jsem své klidné a láskyplné, velkorysé a upřímné srdce za společné měřítko mravnosti svého druhu. Tuto chybu jsem dělala dlouho; byla jediným zdrojem mých omylů. Spěchám na ni upozornit: znamená to dát předem klíček od svého sekretáře.

Na venkov jsem si odvezla jakýsi neklid; nebyl to onen sladký vzruch, jaký ve mně obvykle probouzela jeho okouzlující podívaná a jímž jsem ještě smyslněji vychutnávala jeho dojemné půvaby. Cítila jsem se v předvečer nového postavení; měla jsem snad opustit svou výbornou matku, svá milovaná studia, své milé ústraní, zkrátka jakousi nezávislost, pro stav, který jsem si dobře nevymezovala a který mi uloží velké povinnosti: soudila jsem, že je slavné mít je plnit a že jsem stvořena k tomu, abych je na sebe vzala; ale přece jen jsem neviděla všechno: zakoušela jsem touhu i strach, jaké přináší nejistota. Slečna Desportes na mně vymohla slib, že jí o sobě dám zprávu; slovo jsem dodržela; ale ke konci čtrnácti dnů jsem se dozvěděla, že ji potkalo velké trápení. Otec, který bral věci doslova, by nevěřil, že dobře vdává dceru a plní otcovské povinnosti, kdyby byl v naprostém pořádku nesebral to, čemu říkal informace. Gardanna uvedla jedna z našich příbuzných, která ho znala odjakživa a důvěrně, byly podány všechny možné údaje; nezáleží na tom, otec napsal hned na začátku celé záležitosti do Provence třem či čtyřem osobám, aby se vyptal na nejmenší podrobnosti týkající se doktorovy rodiny a osoby. Jeho bdělost se za naší nepřítomnosti neomezila jen na to: použil drobných prostředků, aby od sluhů či dodavatelů svého budoucího zetě posoudil jeho náladu a způsob života. A to není všechno: šel ho navštívit, a s obratností rovnou té, jakou uplatňoval při sbírání informací – nechával totiž každého vidět, proč je sbírá –, chtěl se mu ukázat jako dobře zpravený; velmi neobratně mu citoval jako člověka, jehož si musí vážit, jednoho krajana, s nímž byl Gardanne rozhádaný; a ke svým poznámkám připojil předčasné rady otcovským tónem. Gardanne dostal zároveň dopisy z domova, v nichž si z něho tropili žerty kvůli pátrání, k němuž dával podnět, i zprávy o úzkostlivém zkoumání, jež se kolem něho konalo, a konečně i pedagogické napomenutí svého domnělého tchána. Zdrcený, dotčený, rozhořčený jde za slečnou Desportes a s jižanskou prudkostí si stěžuje na podivné počínání muže, jehož dcera, velmi žádoucí, má tu vadu, že má tak podivného otce; slečna Desportes, stejně prudká a velmi hrdá, neshledává v pořádku, aby byl někdo do její sestřenice tak málo zamilován, že si stěžuje na tyto drobné nepříjemnosti, a přijme ho dosti chladně. Jakmile se tyto podrobnosti donesly ke mně, chopila jsem se dychtivě příležitosti vymanit se z nejistoty a napsala jsem, že doufám, že po návratu toho člověka už neuvidím. Tak se rozuzlil sňatek, který chtěli tak uspíšit, že Gardanne počítal s tím, že bude uzavřen během týdne po mém návratu: blahopřála jsem si, že jsem unikla poutu, které se mělo utáhnout tak zprudka; matka, polekaná doktorovou prudkostí, vydechla jako zbavená obav, i když se na druhé straně trochu rmoutila; otec se snažil zakrýt jistý stud a zlost pod rouškou velké důstojnosti; sestřenice si zachovala celou svou, když doktora vykázala ze svého domu, a ještě po pěti letech jí slečna de la Barre tvrdila, že tento svazek je zapsán v nebi, že její přítel žádný jiný neuzavře a že prst Prozřetelnosti chystá sblížení, která my nemůžeme posoudit.

Pěkné proroctví! Mělo asi takovou cenu jako úpis pana de La Châtre!⁴²

Matčino naléhání

Matčino zdraví se pozvolna začalo horšit; prodělala záchvat ochrnutí, který mi zmírnili jménem revmatismu, ve shodě s ní, neboť ona se nemýlila a chtěla, abych se neznepokojovala. Vážná a zamlklá, ztrácela den ode dne svou živost; ráda se uzavírala do sebe a nutila mě, abych občas vycházela se služkou, sama však nechtěla opustit svůj pokoj. Často se mnou mluvila o mém zaopatření a litovala, že se nemohu rozhodnout pro partie, které se nabízely. Jednoho dne mě mimo jiné s melancholií přemlouvala, abych přijala jednoho poctivého obchodníka s klenoty, který o mne požádal⁴³: „Má pro sebe,“ říkala mi, „pověst velké poctivosti, spořádané a mírné mravy, příjemné jmění, které se může stát skvělým – a tato vedlejší věc patří k zásluhám průměrného muže. Ví, že nesmýšlíš jako ostatní: chová k tobě vysokou úctu, bude si pokládat za čest řídit se tvými radami a už teď říká, že by nebránil tomu, aby jeho žena sama kojila své děti⁴⁴; vedla bys ho. – Ach, maminko, já vůbec nechci muže, kterého bych vedla: to by bylo příliš velké dítě. – Ale víš, že by tě mohli pokládat za velmi podivínskou? Vždyť bys nechtěla ani pána? – Rozumějme si, drahá maminko: nechci muže, který by mi poroučel, naučil by mě jen vzdorovat; ale nechci ani potřebovat vládnout manželovi. Buď se velmi mýlím, anebo tihle tvorové, kteří měří pět stop a mají vousy na bradě, zřídka opomenou dát najevo, že jsou silnější; dobrák, jehož by napadlo mi tu sílu připomínat, by mě pak popuzoval, a styděla bych se za svou vládu, kdyby se nechával vést. – Rozumím; chtěla bys podmanit někoho, kdo by se pokládal za pána, zatímco by plnil tvou vůli. – Ani to ne; nenávidím otroctví, ale nemyslím, že jsem stvořena k vládnutí, bylo by mi na obtíž: můj rozum má dost práce se mnou samou. Chci si získat někoho hodného mé úcty, takového, abych si mohla pokládat za čest svou povolnost a aby on nacházel své štěstí v tom, že dělá štěstí moje, podle toho, co mu jeho moudrost a jeho náklonnost ukáže jako vhodné. – Štěstí, dítě moje, se ne vždycky skládá z té dokonalé shody, jakou si představuješ; kdyby bez ní neexistovalo, nebylo by ho skoro v žádném manželství. – Ani neznám žádné, které bych záviděla. – Dobrá; ale mezi těmi manželstvími, jež nezávidíš, mohou přece být taková, která jsou lepší než zůstat navždy svobodnou. Mohu zemřít dřív, než si myslíš; zůstala bys sama s otcem, je ještě mladý, a ty si vůbec nepředstavuješ všechna trápení, jichž se má něha k tobě obává: jak klidná bych byla, kdybych tě zanechala spojenou s poctivým mužem, než opustím tento svět!“ Tyto poslední myšlenky mě zdrtily bolestí; matka jako by zvedala hrozivý závoj z temné a děsivé budoucnosti, o níž jsem neměla ani tušení: nikdy mě nenapadlo, že bych ji mohla ztratit; už pouhé zahlédnutí této ztráty, o níž mluvila, jako by byla blízká, mě naplnilo hrůzou; strašlivé zamrazení mi přebíhalo po celém těle; upřela jsem na ni zděšené oči, z nichž její úsměv vyloudil slzy. – „Ale copak, ty se polekáš? Jako by nebylo třeba při rozhodování počítat se vším, co je možné! Nejsem nemocná, i když jsem v kritickém věku, jehož zvraty bývají někdy osudné; ale právě když je člověk zdráv, má myslet na opak; a nynější příležitost mě k tomu zvlášť vybízí. Dobrý a hodný muž ti nabízí ruku; je ti přes dvacet let; už neuvidíš tolik nápadníků, kolik se jich přihlásilo v uplynulých pěti letech. Mohu odejít… neodmítej manžela… který sice nemá tu jemnost, na niž kladeš takový důraz (jemnost vždy velmi vzácnou, i u těch, u nichž se domníváme, že ji nacházíme), ale který tě bude milovat a s nímž budeš šťastná. – Ano, maminko,“ zvolala jsem s hlubokým povzdechem, „šťastná, jako jste vy!“ Matka se zarazila, nic mi neodpověděla a už nikdy se mnou nepromluvila o tomto sňatku ani o žádném jiném, aspoň ne proto, aby na mne naléhala.

To slovo mi uniklo, jak uniká výraz živého citu, o němž člověk nepřemýšlel; účinek, který vyvolalo, mě upozornil, jak až příliš bylo výstižné. Cizí lidé museli na první pohled posoudit krajní rozdíl mezi mou matkou a mým otcem – a kdo mohl lépe než já cítit všechnu výtečnost té první? Ale vlastně jsem nedomyslela, co musela vytrpět; zvyklá od dětství vídat v domě vládnout nejhlubší mír, nemohla jsem posoudit, zda bylo namáhavé ho udržovat: otec svou ženu miloval a mne něžně miloval; nikdy se k matce nepřiblížila, neřeknu výčitka, ale ani nespokojená tvář; když s manželem nesouhlasila a nedokázala ho přimět ke změně, zdálo se, že se svého vlastního mínění vzdává bez nejmenších potíží. Jen v posledních letech, kdy mě otcovy úvahy tížily, jsem si dovolila občas vstoupit do rozhovoru; získala jsem v něm jistý vliv; brzy jsem ho užívala s jakousi volností. Ať už z novosti, nebo ze slabosti, otec ustupoval spíš mně než své ženě; využila jsem toho v její prospěch; stala jsem se takřka matčiným hlídacím psem: v mé přítomnosti se nesmělo nijak ji trápit; a ať jsem jen ze škádlení štěkala a tahala za cíp kabátu, nebo se zlobila doopravdy, byla jsem si jista, že ho přiměji pustit kořist. Neobyčejné na tom bylo, že stejně zdrženlivá jako matka, pokud šlo o jejího muže, nikdy jsem jí v soukromí a mimo otcovu přítomnost neřekla nic, co by nedovolovala dceřina úcta. K její obraně jsem užívala síly, řeknu dokonce autority rozumu, když důmyslná obratnost nestačila; ale mezi čtyřma očima bych nebyla otevřela ústa k jedinému slovu o tom, co se stalo. Kvůli ní jsem dokázala bojovat i s jejím mužem; ale tento muž byl v nepřítomnosti už jen mým otcem, o němž každá z nás mlčela, když jsme mu neměly za co vzdávat díky. Všímala jsem si však, že otec postupně ztrácí své pracovité návyky; cechovní záležitosti⁴⁵ ho nejprve rozptýlily a pak v něm vzbudily potřebu častěji opouštět domov; nepozorovaně ho strhl rozptýlený život; lákalo ho všechno, co se dělo venku, divadlo či nějaká událost; přidala se záliba ve hře, známosti z kavárny ho zavedly jinam, svedla ho vidina loterie. Touha zbohatnout ho už dříve přiměla pouštět se do obchodních podniků cizích jeho umění, které nebyly vždycky šťastné; a když odvykl práci, táž touha ho vedla k obětem vrženým náhodě. Čím méně své umění provozoval, tím víc ho ztrácel; jeho schopnosti ubývaly, a v méně spořádaném životě se mu horšil zrak a ruka ztrácela pevnost. Jeho tovaryši, méně hlídaní mistrem, ho zastupovali čím dál hůř; brzy bylo třeba jejich počet snížit, protože přízeň zákazníků se musela obrátit jinam. Tyto změny se děly po nepostřehnutelných stupních a jejich účinek byl už velmi citelný dřív, než kdo stačil domyslet jeho dosah.