Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové I: Soukromé paměti

III. Víra, filozofie a republikánské sny (1768–1775)

Otcova pýcha a první pochybnosti

Obvykle jsem měla rozečteno několik knih zároveň: jedny mi sloužily jako práce, jiné jako oddech. Rozsáhlá historická díla se, jak jsem už uvedla, předčítala nahlas po večerech, které se staly téměř jedinou dobou, kdy jsem pobývala s matkou; celý den jsem trávila v samotě svého pokojíku, kde jsem si dělala výpisky, bavila se nebo přemýšlela.

Ve dnech odpočinku za pěkného počasí jsme chodívali na veřejné promenády; otec mě pečlivě vodil na všechny výstavy obrazů či rozličných uměleckých předmětů, jaké bývaly v Paříži časté ve století přepychu a onoho zvláštního blahobytu. Měl z těchto příležitostí velké potěšení, neboť tu příjemně uplatňoval svou převahu, když mě upozorňoval na věci, jimž rozuměl lépe než já, a z vkusu, který u mne shledával, se těšil jako ze svého vlastního díla.

Tady jsme se stýkali; v tomhle jsme si opravdu rozuměli. Nebyl lhostejný k žádnému druhu okázalosti a snadno bylo vidět, že se docela rád ukazuje na veřejnosti s mladou, pěkně oblečenou osobou zavěšenou do svého rámě, jejíž svěžest mu občas vynesla do uší nějaké to lichotivé slůvko. Když ho někdo oslovil a nebyl si jist, kým je ta, kterou doprovází, odpovídal: To je má dcera – s výrazem skromně vítězoslavným, jehož jsem si všimla mezi prvními a který mě velmi dojímal, aniž by mě činil pyšnou, neboť jsem v něm viděla jen jeho něhu. Promluvila-li jsem, bylo vidět, jak u ostatních zkoumá, jak na ně působí zvuk mého hlasu a zdravý rozum, který jsem snad projevila, a jak jim pohledem říká: Nemám snad právo být pyšný? To všechno jsem cítila; bývala jsem pak někdy nesmělejší, ne však v rozpacích: zdálo se mi, že musím svou skromností vykoupit otcovu malou pýchu. Jak se však ten svět, ta umění, obrazotvornost, kterou probouzejí, touha líbit se, u žen tak přirozená a tak živá, moje zbožnost, moje studia, rozum i víra – jak se to všechno spolu snášelo? Právě tady je původ onoho neklidu, o němž jsem se před chvílí zmínila a jehož růst i účinky si zaslouží jisté rozvedení, které není snadné podat.

U většiny lidí, stvořených spíše k tomu, aby cítili, než aby mysleli, zasazují víře první rány vášně, byla-li jim víra vštípena výchovou; a jsou to opět ony, kdo plodí rozpory mezi zásadami, které člověk přijal, touhami, jež tyto zásady nedokážou uhasit, a zřízením, které je špatně uzpůsobeno k tomu, aby obojí uvedlo v soulad. V mladé přemýšlivé hlavě, vzdálené od úskalí společnosti, se však jako první znepokojí rozum a nutí zkoumat ještě dřív, než má člověk nějaký zájem pochybovat. Jestliže ovšem mé nepokoje neměly za předmět osobní ohledy, nebyly proto nezávislé na mé citlivosti: myslela jsem srdcem, a můj rozum, třebaže si uchoval nestrannost, nebyl nikdy lhostejný.

První věc, která se mi znelíbila na náboženství, jež jsem vyznávala s vážností pevného a důsledného ducha, bylo všeobecné zatracení všech, kdo je neuznávají nebo o něm nikdy neslyšeli. Když jsem se, odchovaná dějinami, dobře rozhlédla po rozlehlosti světa, po sledu staletí, po chodu říší, po občanských ctnostech i po bludech tolika národů, připadala mi malicherná, směšná a ukrutná představa stvořitele, který vydává věčným mukám ty nesčetné bytosti, slabá díla svých rukou, vržená na zem uprostřed tolika nebezpečenství a do noci nevědomosti, jež jim už tak způsobila tolik utrpení. – V tomto článku se zjevně mýlím; nemýlím se snad i v nějakém jiném? Zkoumejme. – Jakmile katolík tuto úvahu jednou učinil, může ho církev pokládat za ztraceného. Dokonale chápu, proč kněží žádají slepou poslušnost a tak horlivě hlásají onu víru, která přijímá bez zkoumání a klaní se bez reptání: to je základ jejich moci, a ta je zničena, jakmile se začne rozumovat.¹

Po krutosti zatracení mě nejvíc zarazila nesmyslnost neomylnosti a netrvalo dlouho, než jsem zavrhla jedno i druhé. Co tedy zůstává pravdivého? – To se stalo předmětem hledání, které trvalo řadu let a které jsem vedla s horlivostí a někdy i s úzkostí ducha, jež se těžko popisuje. Kritická díla, filozofové, moralisté a metafyzikové se stali mou oblíbenou četbou; pátrala jsem po všem, co mi je mohlo prozradit, a jejich srovnávání a rozbor mě zaměstnávaly nade vše. Ztratila jsem svého viktorina, svého zpovědníka; zemřel, ten dobrý pan Lallement, jehož poctivosti a moudrosti ráda ještě zde vydávám svědectví.² Když jsem mu musela zvolit nástupce, padla má volba na abbého Morela,³ který působil v naší farnosti a s nímž jsem se setkávala u strýce; byl to mužíček, jemuž nechyběl důvtip a který vyznával velkou přísnost zásad – to rozhodlo. Když se má víra otřásla, dozvěděl se to první ze všech, neboť jsem nikdy neuměla říkat nic jiného než to, co je; spěšně mi posílal apologety a obránce křesťanského náboženství, a tak jsem se ocitla s abbém Gauchatem, abbém Bergierem, Abbadiem, Hollandem, Clarkem a dalšími.⁴ Studovala jsem je přísně a někdy jsem si psala poznámky, které jsem nechávala v knize, když jsem ji vracela abbému Morelovi; ten se mě udiveně ptal, zda jsem je napsala a vymyslela já. Nejlegračnější bylo, že právě v těch dílech jsem se seznámila s těmi, které měly vyvracet, a vypisovala jsem si z nich jejich názvy, abych si je opatřila. Tak mi postupně prošly rukama pojednání O snášenlivosti, Filozofický slovník, Otázky o Encyklopedii, Zdravý rozum markýze d'Argens, Židovské listy, Turecký vyzvědač, Mravy, O duchu, Diderot, d'Alembert, Raynal i Soustava přírody.⁵

Probuzení těla a zpověď u abbého Morela

[Čtvrtý sešit.]

Pokroky ducha se však neděly samy; i příroda činila své pokroky, a to ve všech ohledech. [Jednoho prvního máje, ve čtrnácti letech, rozkvetla náhle a bez jakéhokoli úsilí jako živá a svěží růže, která se rozvírá v mocných paprscích jarního slunce.]⁶ Ačkoli mi matka nikdy přesně neřekla, co mám očekávat, přece o tom příležitostně v mé přítomnosti prohodila dost, a zvláště má babička se příliš bavila tím, že mi dávala jistá proroctví, než abych byla touto událostí překvapena. Zaznamenala jsem ji s jakousi radostí, jako zasvěcení do stavu dospělých, a oznámila jsem ji své dobré matce, která mě něžně objala, šťastná, že tak skvěle překonávám období, jehož se kvůli mému zdraví obávala.

Už předtím jsem bývala někdy vytržena z nejhlubšího spánku velmi podivným způsobem. Obrazotvornost v tom neměla žádný podíl: zaměstnávala jsem ji příliš mnoha vážnými věcmi a mé úzkostlivé svědomí ji příliš pečlivě střežilo před tím, aby se bavila jinými, než aby mi mohla předvádět něco, čemu jsem si nedovolovala snažit se porozumět. Ale nezvyklé vření zmítalo mými smysly v teple odpočinku a silou výtečné tělesné konstituce samo od sebe působilo očistu, která mi byla stejně neznámá jako její příčina. Prvním pocitem, jejž to ve mně vyvolalo, byl – nevím proč – jakýsi strach. Vyčetla jsem ve své Filotei,⁷ že nám není dovoleno čerpat ze svého těla jakoukoli rozkoš, leda v řádném manželství. Tento předpis mi přišel na mysl; to, co jsem zakusila, se dalo nazvat rozkoší, byla jsem tedy vinna, a to v tom druhu hříchu, který mi mohl způsobit nejvíc studu a bolesti, protože se nejvíc nelíbil neposkvrněnému Beránkovi! Veliké vzrušení v mém ubohém srdci, modlitby a umrtvování. Jak se takové věci vyhnout? Vždyť jsem ji přece nepředvídala, ale ve chvíli, kdy jsem ji prožívala, jsem se nijak nesnažila jí zabránit. Má ostražitost se stala krajní. Zpozorovala jsem, že mě některá poloha vystavuje nebezpečí víc než jiná, a úzkostlivě jsem se jí vyhýbala. Neklid byl takový, že mě nakonec dokázal probudit ještě před katastrofou. Když jsem ji odvrátit nedokázala, vyskočila jsem z postele, bosa na vydrhnutou dlažbu navzdory zimní zimě, a s rozpjatýma rukama jsem prosila Pána, aby mě chránil před nástrahami ďáblovými. Hned jsem si uložila nějaké odříkání, a stalo se mi, že jsem doslova provedla to, co nám královský prorok zanechal možná jen jako obrazné vyjádření orientálního slohu: mísila jsem popel se svým chlebem a smáčela jej slzami.⁸ Nejednou jsem snídala tak, že jsem si z kajícnosti nasypala na krajíc s máslem místo soli popel; tyto snídaně mi neškodily o nic víc než noční příhody, k jejichž odčinění jsem se podrobovala tomuto výstřednímu režimu.

Konečně jsem pochopila, že by to mohly být zkoušky, které nebe dopouští, aby nás udrželo v pokorné nedůvěře k sobě samým; vzpomněla jsem si na nářky a prosby svatého Pavla, aby byl vysvobozen od jistého démona a jeho dotěrných ostnů; napadlo mě, že proto se svatý Bernard občas vrhal do sněhu, proto svatý Jeroným halil své tělo do žíněné košile a pytloviny a proto se tak důrazně doporučuje půst těm, kdo usilují o dokonalost. Jak jsem bývala pokorná a vroucí, když se mi to přihodilo! Jaký výraz musel můj hlas, můj nesmělý postoj, ta ještě živěji zbarvená pleť, ty vlhké a zářící oči dodávat tváři, z níž dýchala bezelstnost a citlivost! Jaká směs nevinnosti, předčasných citů, zdravého rozumu a prostoty! – Opravdu, jsem skoro šťastná, že jsem ve vězení, abych si mohla připomenout tyto pikantní zvláštnosti, nad nimiž jsem se nikdy nebavila přemýšlet a které mě teď upřímně rozveselují.

Už vidím, jak se zvědavci trápí otázkou, co jsem o tom mohla říkat ve zpovědi; jistě jim to nedá o nic víc práce si představit, než mě stálo rozpaků se z té šlamastyky vybruslit. Sebeúzkostlivější zpytování svědomí mě nakrásně mohlo ujišťovat, pokud jde o vůli – vždycky jsem se vracela k zásadě Filotey, k úsudku z ní plynoucímu, a konečně, byla-li to zkouška, stejně bylo nutné říci to zpovědníkovi. Jak na to? Jak to nazvat? Co popsat? Co jsem vůbec mohla vyslovit? „Otče, obviňuji se…“ – Dobrá! A co dál? Srdce mi bušilo, do tváře mi stoupal oheň, celá jsem se orosila. „Obviňuji se, že jsem měla hnutí, která se příčí křesťanské čistotě.“ Ach, jaká krásná věta! Santeul nebyl spokojenější, když našel svůj rým, ani Archimédés, když objevil řešení své úlohy, než jsem byla já s tímto výrazem.⁹ Co když se ale bude ptát dál? – Ale to má vědět on; já víc říci nedovedu. Ten den jsem se chvěla mnohem víc, když jsem poklekla před svatým soudem, a byla jsem zahalená až po bradu. Pospíšila jsem si ulehčit srdci od nejtěžšího ze svých provinění.

„Přispěla jste k tomu? – Pokud vím, ne; nebyla v tom žádná vůle. – Nečetla jste špatné knihy? – Nikdy. – Nechovala jste špatné myšlenky? – Ach ne, bojím se jich. – Hm! Dál.“ Nevím, zda se dobrý abbé Morel nemusel sám v tu chvíli bránit nějaké špatné myšlence; ale protože ve své moudré zdrženlivosti už nic nedodal, usoudila jsem, že jeho Hm! Dál má cenu přechodu k dennímu pořádku a že tedy nejsem vinna, jak jsem se obávala. Přesto mi v závěrečném napomenutí nezapomněl doporučit, abych nad sebou velmi bděla, abych pamatovala, že andělská čistota je ctnost Pánu nejmilejší, a jiné otřepané věci, které jsem denně čítala; ujistila jsem se, že jsem uhodla správně, když jsem usoudila, že je to zkouška, a začala jsem si vztahovat na sebe to či ono ze svatého Pavla a jiných. Mé svědomí bylo zbaveno velmi únavného skrupule a já jsem byla bdělá, aniž bych byla zneklidněná.

Nikdo netuší, jaké dobro přináší na celý život návyk takové zdrženlivosti, ať už vznikl jakkoli; nabyl nade mnou takové moci, že jsem si z mravnosti a z jemnocitu zachovala přísnost, kterou jsem dříve měla ze zbožnosti. Zůstala jsem paní své obrazotvornosti, protože jsem ji neustále kárala; získala jsem jakýsi odpor ke každé hrubé nebo osamělé rozkoši a v nebezpečných situacích jsem zůstala ctnostná z rozkoše samé, když by mě svádění bylo mohlo strhnout k tomu, abych zapomněla na rozum či zásady. Rozkoš, stejně jako štěstí, vidím jen ve spojení toho, co dokáže okouzlit srdce i smysly a nestojí žádnou lítost.

S takovou povahou je těžké zapomenout na sebe a nemožné se ponížit; to však nechrání před tím, co lze nazvat vášní, a možná dokonce zbývá víc látky, jíž by se mohla živit. Mohla bych sem jako geometr připsat C. B. D.¹⁰ Trpělivost! Máme čas dojít k důkazu.

Autoportrét

K novým pocitům dobře uzpůsobeného těla se nepozorovaně připojily všechny podoby touhy líbit se: ráda jsem vypadala dobře, těšilo mě, když jsem to slyšela, a se zalíbením jsem se zabývala vším, co mi mohlo takovou radost přinést. Snad je tu vhodné místo pro můj portrét; stejně dobře ho mohu umístit sem jako kamkoli jinam. Ve čtrnácti letech, stejně jako dnes, jsem měřila asi pět stop;¹¹ moje postava už byla zcela vzrostlá: noha dobře tvarovaná, chodidlo pěkně posazené, boky vysoko nasazené, hruď široká a nádherně plná, ramena stažená dozadu, držení pevné a ladné, chůze rychlá a lehká – tolik na první pohled. Můj obličej neměl nic nápadného kromě velké svěžesti, velké mírnosti a výraznosti; kdo by rozebíral jednotlivé rysy, mohl by se ptát: kde je tu tedy krása? Žádný není pravidelný, všechny se líbí. Ústa jsou trochu velká, najdete jich tisíc hezčích, ale žádná nemají něžnější a svůdnější úsměv. Oko naproti tomu není příliš velké a jeho duhovka je šedokaštanová; ale je posazeno mělce, pohled má otevřený, upřímný, živý a vlídný a je korunováno obočím, hnědým jako vlasy a pěkně klenutým; mění svůj výraz jako láskyplná duše, jejíž hnutí zrcadlí; vážné a hrdé někdy udiví, mnohem častěji však laská a vždycky probouzí. Nos mi dělal trochu starosti, připadal mi na konci poněkud tlustý; v celku, a zvláště z profilu, však nic nekazil. Široké čelo, v tom věku trochu zakryté, nesené vysoko klenutými očnicemi a s žilkami, které se uprostřed rozbíhaly do tvaru Y při sebemenším pohnutí, mělo daleko k bezvýraznosti, jakou má na tolika tvářích. Pokud jde o bradu, dost zvednutou, má přesně ty znaky, které fyziognomové¹² uvádějí jako znaky smyslnosti. Když je srovnám se vším, co je mi vlastní, pochybuji, že by kdy někdo byl pro ni stvořen víc a zakusil ji méně. Pleť spíše živá než velmi bílá, zářivé barvy, často ještě umocněné náhlým ruměncem vřelé krve, rozdmýchávané nejcitlivějšími nervy; kůže jemná, paže oblá, ruka půvabná, třebaže ne malá, protože její dlouhé a štíhlé prsty prozrazují zručnost a uchovávají si ladnost; zuby zdravé a pravidelné, plnost dokonalého zdraví – to jsou poklady, jimiž mě obdařila dobrotivá příroda.

Mnoho z nich jsem ztratila, zvláště z těch, které náležejí plnosti a svěžesti; ty, které mi zůstaly, zakrývají ještě, aniž bych k tomu užívala jakéhokoli umění, pět šest mých let, a i lidé, kteří mě vídají denně, potřebují, abych jim prozradila svůj věk, jinak by mi nehádali víc než dvaatřicet nebo třiatřicet let. Teprve od svých ztrát poznávám, co všechno jsem měla; neznala jsem tomu cenu, dokud jsem to měla, a snad právě tato nevědomost zvyšovala hodnotu toho všeho. Dnes toho nelituji, protože jsem toho nezneužila; ale kdyby se povinnost dala smířit s mým vkusem tak, aby to, co mi zbylo, nebylo tak zbytečné, nebylo by mi to proti mysli.

Můj portrét byl několikrát kreslen, malován i ryt; žádná z těchto napodobenin nedává představu o mé osobě;¹³ je těžké ji zachytit, protože mám víc duše než postavy, víc výrazu než rysů. Obyčejný umělec ji nedokáže vystihnout, pravděpodobně ji ani nevidí. Moje tvář ožívá úměrně zájmu, který ve mně kdo vzbudí, stejně jako se můj duch rozvíjí úměrně tomu, kolik ducha kdo vynakládá se mnou. Připadám si s tolika lidmi tak hloupá, že když jsem si uvědomovala své schopnosti ve společnosti duchaplných osob, dlouho jsem ve své dobromyslnosti věřila, že za to vděčím jejich obratnosti. Obecně se líbím, protože bych se bála kohokoli urazit; ale ne každému je dáno shledat mě hezkou a vycítit, co mám za cenu. Najde se nejeden stařec, zamilovaný do sebe a dychtivý rozkládat svou malou, dlouze nabývanou učenost, který by mě mohl vídat deset let a netušit, že umím víc než sečíst pár čísel a ušít košili. Camille¹⁴ se právem podivoval, že v mém věku a s tak nevelkou krásou mám to, čemu říká ctitelé: nikdy jsem s ním nemluvila, ale lze se vsadit, že s osobou jeho ražení bych byla chladná a mlčenlivá, ne-li odpudivá. Netrefil se, když mi přisoudil dvůr obdivovatelů; galány nenávidím stejně, jako pohrdám otroky, a výborně se vyznám v tom, jak odbýt lichotníky. Potřebuji především úctu a vlídnost; obdivovat mě pak můžete, chcete-li, ale musíte mě vyznamenávat a mít mě rádi; to se málokdy nestane, když mě někdo vídá často a má zdravý rozum a srdce.

Filozofové, stoikové a republiky

Tato touha líbit se, která zdvihá rodící se ňadra a působí sladké pohnutí při lichotivých pohledech, jichž si je člověk vědom, se u mne podivuhodně snoubila s ostýchavostí cudnosti a přísností mých zásad a propůjčovala mé osobě, stejně jako mé toaletě, zcela zvláštní půvab. Nic nebylo slušnější než můj šat, nic skromnější než mé chování; chtěla jsem, aby obojí vyjadřovalo zdrženlivost, nechtěla jsem v nich nic než ladnost, a lidé chválili jejich líbeznost. Avšak ono odříkání se světa, to pohrdání jeho nádherou a jeho skutky, které křesťanská mravouka neustále doporučuje, se špatně snášelo s vnuknutími přírody; jejich rozpor mě zprvu trápil, ale rozumování se nutně rozšířilo na pravidla jednání stejně jako na tajemství, která jsou předmětem víry. Se stejnou pozorností jsem se snažila zjistit, co mám dělat, i zkoumat, čemu mohu věřit: studium filozofie, pojímané jako věda o mravech a základ blaženosti, se stalo mým jediným studiem; k němu jsem vztahovala svou četbu i svá pozorování.

V metafyzice a v soustavách se mi dělo totéž, co při četbě básní: připadalo mi, že se proměňuji v tu postavu dramatu, která se mi nejvíc podobala nebo které jsem si nejvíc vážila. Přijímala jsem názory, jejichž novost nebo lesk mě uchvátily; byly mými až do nové či hlubší rozpravy. Tak jsem se v oboru náboženských sporů přidala k autorům z Port-Royalu;¹⁵ jejich logika a přísnost odpovídaly mému založení, kdežto k jezuitským vytáčkám a sladkobolnosti jsem cítila přirozený odpor. Když jsem procházela starověké filozofické školy, přiřkla jsem palmu stoikům; zkoušela jsem po jejich vzoru tvrdit, že bolest není zlo, a protože se tato pošetilost nedala udržet, zatvrdila jsem se aspoň v tom, že se jí nikdy nedám přemoci. Mé malé pokusy mě přesvědčily, že bych dokázala snést i největší utrpení, aniž bych vykřikla. Moje nároky, které jsem si až dosud uchovala, vyvrátila teprve první svatební noc; je pravda, že na tom mělo svůj podíl překvapení a že začínající stoička musí být silnější proti zlu předvídanému než proti tomu, které udeří znenadání, když očekává pravý opak.

Dva měsíce, kdy jsem četla Descarta a Malebranche, jsem pokládala svou kočku, když mňoukala, za mechanismus, který dělá, co má;¹⁶ ale když jsem takto odlučovala cit od jeho projevů, zdálo se mi, že svět pitvám a nevidím už v něm nic, k čemu by se dalo přilnout; připadalo mi mnohem sladší propůjčit všemu duši, a raději bych byla přijala duši Spinozovu, než abych se bez ní obešla.

Helvétius mi ublížil:¹⁷ ničil ty nejokouzlující iluze, všude mi ukazoval odpudivý zájem. A přece – jaká bystrost! Jaké šťastné výklady! Přesvědčila jsem se, že Helvétius líčí lidi takové, jakými se stali ve zkaženosti společnosti; usoudila jsem, že je dobré se tímto autorem sytit, aby se člověk mohl pohybovat v tom, čemu se říká svět, a nebyl přitom oklamán; ale velmi jsem se chránila přijmout jeho zásady k poznání člověka ve vlastním smyslu slova a k posouzení sebe samé – připadala bych si ponížená; cítila jsem se schopna velkomyslnosti, kterou on neuznává. S jakým potěšením jsem proti němu stavěla velké činy dějin a ctnosti hrdinů, které dějiny oslavily! Nečetla jsem jediné vyprávění o krásném činu, abych si neřekla: „Tak bych jednala i já.“ Zanícená jsem byla pro republiky, v nichž jsem nacházela nejvíc ctností, které vzbuzovaly můj obdiv, a mužů hodných mé úcty; přesvědčovala jsem se, že jejich zřízení je jediné, jež odpovídá jedněm i druhým; necítila jsem se pod úrovní oněch ctností, s rozhořčením jsem odmítala pomyšlení, že bych se spojila s člověkem, který by se nevyrovnal oněm mužům, a se vzdechem jsem se ptala, proč jsem se nenarodila v jejich lůně!

Týden ve Versailles

Podnikli jsme cestu do Versailles¹⁸ – matka, strýček,¹⁹ slečna d'Hannaches a já; ta cesta neměla jiný účel, než ukázat mi dvůr a místo, kde sídlí, a pobavit se tou podívanou. Bydleli jsme přímo v zámku. Paní Legrand, komorná paní dauphinky, kterou abbé Bimont znal přes jejího syna, svého druha, o němž budu ještě mluvit, neměla zrovna službu a půjčila nám svůj byt.²⁰ Byl pod střechou, na téže chodbě jako byt pařížského arcibiskupa, a tak blízko, že se tento prelát musel krotit, abychom ho neslyšeli mluvit; stejnou opatrnost jsme museli zachovávat i my. Dva prostě zařízené pokoje, v jednom z nichž bylo ve výšce pod stropem zřízeno místo, kde mohl spát sluha, a přístup k nim byl odporný pro tmu na chodbě a zápach z latrín – takové bylo obydlí, jehož obdobou se vévoda a pair Francie honosil, jen aby měl blíž, když se měl každé ráno plazit u lever Jejich Veličenstev; a byl to přece přísný Beaumont!²¹

Malé i velké veřejné tabule celé královské rodiny, ať odděleně, či pohromadě, mše, procházky, hra, představování – to vše jsme osm dní sledovali jako diváci.²² Známosti paní Legrand nám usnadňovaly přístup; slečna d'Hannaches pronikala všude s hrdostí, připravena vmést své jméno do tváře každému, kdo by se jí postavil, a přesvědčena, že každý musí z jejího groteskního obličeje vyčíst šest set let jejího prokázaného šlechtictví. Poznala dva či tři muže z královské gardy a velmi přesně nám vyložila jejich rodokmen; náhodou se ukázalo, že je příbuznou právě toho, jehož jméno bylo nejstarší – a který mi přesto připadal u dvora jako hodně malý chlapec. Hezká tvář takového abbé s malým kolárkem, jako byl abbé Bimont, a hloupá pýcha ošklivé d'Hannaches se na těch místech nevyjímaly nijak nepatřičně; ale nenalíčená tvář mé ctihodné maminky a slušnost mého oděvu prozrazovaly měšťany. Když mé oči nebo mé mládí vyvolaly pár slov, znělo to skoro jako blahosklonnost a působilo mi to stejnou nelibost jako kdysi poklony paní de Boismorel.²³ Filozofie, obrazotvornost, cit i úvaha se ve mně cvičily stejnou měrou. Nebyla jsem necitelná k účinku velké nádhery, ale pobuřovalo mě, že má za cíl vyvyšovat několik jedinců, už tak příliš mocných a sami o sobě pramálo pozoruhodných; raději jsem se dívala na sochy v zahradách než na osoby v zámku, a když se mě matka zeptala, jsem-li se svou cestou spokojena, odpověděla jsem: „Ano, jen ať už brzy skončí; ještě pár dní, a tak bych ty lidi, které tu vidím, nenáviděla, že bych nevěděla, co si se svou nenávistí počít. – Co ti tedy dělají zlého? – Cítit bezpráví a každou chvíli hledět na nesmysl.“

Vzdychala jsem při pomyšlení na Athény, kde bych se stejně tak mohla obdivovat krásným uměním, aniž by mě zraňovala podívaná na despotismus; v duchu jsem se procházela po Řecku, přihlížela jsem olympijským hrám a zlobila se, že jsem Francouzka. Takto uchvácena vším, co mi nabízela krásná doba republik, přelétala jsem bouře, jež jimi zmítaly; zapomínala jsem na smrt Sókratovu, vyhnanství Aristeidovo, odsouzení Fókiónovo.²⁴ Nevěděla jsem, že mě nebe uchovává, abych byla svědkem omylů podobných těm, jejichž obětí se stali oni, a abych se podílela na slávě pronásledování téhož druhu, poté co jsem vyznávala jejich zásady.

Rozum, ctnost a Bůh

Nebe je mi svědkem, že strasti, které se týkají mne samé, ze mne nevyrvou jediné politování ani jediný povzdech: trpím jen strastmi své vlasti. Když se roku 1771 rozešel dvůr s parlamenty,²⁵ připoutala mě má povaha i mé názory ke straně parlamentů; opatřovala jsem si všechna jejich rozkladná podání a nejvíc se mi líbila ta, v nichž byly pravdy nejsilnější a sloh nejsmělejší. Okruh mých myšlenek se stále rozšiřoval; velmi záhy mě zaměstnávalo mé vlastní štěstí a povinnosti, na jejichž plnění mohlo být vázáno; potřeba poznávat mě pak přiměla hltat dějiny a upírat zrak na vše, co mě obklopovalo; vztahy mého druhu k božství, podávané tak rozmanitě, tak přetížené a zkreslené, poutaly mou pozornost; nakonec ji upoutaly zájmy lidí žijících pospolu a uspořádání společností.

Uprostřed pochybností, nejistoty a hledání týkajících se těchto velkých předmětů jsem brzy dospěla k závěru, že jednota osobního já, smím-li to tak říci, totiž co největší soulad mezi názory a jednáním, je nutná k blahu jednotlivce; je tedy třeba dobře zkoumat, co je spravedlivé, a jakmile to jednou poznáme, přísně to uplatňovat. Existuje přitom jakási spravedlnost, kterou je třeba zachovávat vůči sobě samému, i kdyby člověk žil na světě sám: je nutno řídit své vlastní náklonnosti a návyky, abychom nebyli otroky žádného z nich. Bytost je sama v sobě dobrá, když všechny její části přispívají k jejímu zachování, udržení nebo zdokonalení; to platí v oblasti mravní stejně jako v tělesné. Správné ustrojení a rovnováha šťáv tvoří zdraví; zdravá strava a přiměřený pohyb je udržují; soulad vášní tvoří mravní ústrojí, jehož výtečnost a trvanlivost může zajistit jedině moudrost. Její první zásady jsou založeny na samotném zájmu jednotlivce, a v tomto ohledu lze právem říci, že ctnost není nic jiného než správnost ducha uplatněná na mravy. Ale ctnost ve vlastním smyslu slova se rodí teprve ze vztahů bytosti k jejím bližním: moudrý je člověk pro sebe, ctnostný vůči druhým. Ve společnosti se všechno stává relativním, není už nezávislého štěstí; člověk je nucen obětovat část toho, jehož by mohl užívat, aby se nevystavil nebezpečí, že je ztratí celé, a aby si zajistil, že si vždy uchová jeho dobrou část mimo dosah jakékoli újmy. I tady mluví sám počet ve prospěch rozumu: jakkoli pracný je život řádných lidí, je méně pracný než život zlých. Málokdy je klidný ten, kdo se staví proti zájmu největšího počtu; nelze si zastírat, že je obklopen nepřáteli nebo lidmi, kteří se jimi stanou, a takové postavení je vždycky trýznivé, ať se navenek jeví sebelichotivěji. Připojte k těmto úvahám onen vznešený instinkt, který zkaženost může svést z cesty, ale falešná filozofie nedokáže zničit – instinkt, jenž nás vede k tomu, abychom obdivovali a milovali moudrost a velkomyslnost v jednání tak jako souměrnost a velikost v přírodě a v umění²⁶ – a máme pramen lidských ctností, zcela nezávislý na jakékoli náboženské soustavě, na nesmyslech metafyziky i na podvodech kněží.

Jakmile jsem si tyto pravdy dobře dokázala, vydechla jsem s radostí; nabízely mi přístav v bouři a mohla jsem nyní s menší úzkostí zkoumat, co bylo omylem ve víře národů a ve společenských zřízeních. Krásná myšlenka Boha stvořitele, jehož prozřetelnost bdí nad světem, duchovost duše, její nesmrtelnost, tato útěšná naděje pronásledované ctnosti – byly by to jen líbezné a oslnivé přeludy? Jaká mračna zahalují tyto nesnadné otázky! Kolik námitek se hromadí, když je chceme pojednat s matematickou přísností! – Ne, lidský duch není povolán, aby je kdy uzřel ve světle dokonalé zřejmosti; ale co na tom citlivé duši záleží, že je nemůže dokázat? Nestačí jí, že je cítí?

V tichu pracovny a v suchopáru rozpravy uznám s ateistou či materialistou, že některé otázky jsou neřešitelné; ale uprostřed venkova a při rozjímání o přírodě se mé pohnuté srdce povznáší k oživujícímu principu, který ji oduševňuje, k rozumu, jenž ji pořádá, k dobrotě, díky níž v ní nacházím tolik půvabů. Když mě nesmírná moře dělí od toho, co miluji,²⁷ když nás všechny strasti společnosti zasahují spolu, jako by nás chtěly potrestat za to, že jsme chtěli její největší dobro, vidím za hranicemi života odměnu našich obětí a štěstí našeho shledání. Jak? Jakým způsobem? Nevím; cítím jen, že tomu tak musí být. Ateista pro mne není pomýlený duch; mohu s ním žít stejně dobře a lépe než s pobožnůstkářem, neboť on víc rozumuje; ale chybí mu jeden smysl a má duše se s jeho duší nikdy zcela nesplyne: je chladný při nejúchvatnější podívané a hledá sylogismus tam, kde já vzdávám díky.

K té pevné a pokojné rovnováze, v níž se těším z pravd, které mám dokázány, s důvěrou se oddávám šťastným citům a smiřuji se s tím, že nebudu znát, co poznat nemohu, a nikdy se přitom neznepokojuji názory druhých, jsem nedospěla naráz. Několika slovy tu zachycuji výsledek několika let rozjímání a studia, během nichž jsem se občas podílela na náročnosti deisty, přísnosti ateisty i lhostejnosti skeptika. Ale vždy jsem jednala v dobré víře, protože jsem neměla žádný zájem měnit své přesvědčení, abych si uvolnila mravy, jejichž pravidlo pro mne stálo nad všemi myslitelnými předsudky; zažila jsem neklid pochybností, nikoli však muka strachu. Podřizovala jsem se zavedenému kultu, protože mi to můj věk, pohlaví a postavení ukládaly za povinnost;²⁸ jsouc neschopna klamat, říkala jsem abbému Morelovi: „Přicházím ke zpovědi, abych byla k vzdělání bližním a nezneklidňovala matku, ale sama dobře nevím, z čeho bych se měla obvinit; můj stav je tak klidný a mé záliby tak prosté, že mi svědomí nic nevyčítá, ačkoli nemám velkou zásluhu na tom, že jednám dobře. Někdy mě ovšem příliš zaměstnává touha líbit se a oddávám se přílišné netrpělivosti vůči své služce nebo komukoli jinému, když se něco udělá obráceně. Snad také nejsem dost shovívavá ve svých soudech, a aniž bych to dala najevo, příliš snadno pojímám odpor k lidem, kteří mi připadají hloupí nebo nevrlí; v tom se chci hlídat. Konečně při náboženských úkonech bývám příliš roztržitá a chladná, neboť uznávám, že je třeba věnovat pozornost všemu, co pokládáme za užitečné činit, ať už z jakéhokoli důvodu.“

Dobrý abbé Morel, který vyčerpal svou knihovnu i svou výřečnost, aby mě udržel ve víře, se se zdravým rozumem smířil s tím, že mě shledává rozumnou; nabádal mě, abych se měla na pozoru před duchem pýchy, líčil mi, jak nejlépe uměl, sladkosti náboženství, ve své moudrosti mi dával rozhřešení a byl ještě docela spokojen, že chodím dvakrát či třikrát do roka ke svatému přijímání, z filozofické snášenlivosti, když už to nebylo dílem víry. Chodila jsem přijímat božský pokrm a myslela přitom na Cicerona, který řekl, že po všech pošetilostech, jichž se lidé dopustili vůči božstvu, jim už zbývá jen proměnit je v pokrm a sníst je.²⁹ Matka nabývala den ode dne zbožnějšího rázu, což mi méně dovolovalo vzdalovat se obvyklých praktik, a ničeho jsem se nebála tolik jako toho, že bych ji zarmoutila. Nechávala mě však číst, cokoli jsem chtěla.

Abbé Legrand a hodinář Moré

Abbé Legrand,³⁰ přítel abbého Bimonta, k ní občas chodíval. Byl to muž výtečného úsudku, který měl ze svého stavu jen sutanu, a i ta mu byla dost na obtíž. Rodina z něho udělala kněze, protože ze tří bratrů bylo nutno jednoho dát církvi; byl almužníkem prince de Lamballe a po jeho smrti pobíral penzi od vévody de Penthièvre; usadil se v jedné farnosti, aby někde byl, a v blízkosti svého přítele pro potěšení z jeho společnosti. Trpěl velkou slabostí zraku a velmi mladý oslepl; tato okolnost, přidána k jeho zálibě v přemýšlení, z něho nadobro udělala velmi hloubavého člověka. Rád se se mnou bavil a často mi nosil knihy; byla to téměř vždy filozofická díla, o jejichž zásadách velmi volně rozmlouval. Matka se do debat moc nepouštěla a já jsem se neodvažovala zacházet příliš daleko; ale koneckonců mi nebránila číst a nekárala tento výběr četby.

Jeden ženevský hodinář, který měl s mým otcem obchodní styky, dobrák, jenž měl mezi svými nástroji vždycky nějakou knihu a docela pěknou knihovnu, kterou znal lépe, než mnozí velcí páni znali tu svou, mi nabídl, abych ten malý poklad, tak po mém gustu, užívala, a já jsem jeho úslužnosti využila. Ten dobrý pan Moré³¹ měl zdravý úsudek a rozumoval nejen o svém řemesle, ale i o mravouce a politice; a jestliže se vyjadřoval ztěžka, s pomalostí, kterou má netrpělivost jen stěží snášela, sdílel aspoň s většinou svých krajanů onu solidnost rozumu, pro kterou se odpouští nedostatek půvabů. Od něho jsem měla Buffona a mnoho dalších děl; toho jmenuji proto, abych připomněla, co jsem už řekla o zdrženlivosti, s jakou jsem ho četla: filozofie, ač rozvíjela sílu mé duše a dodávala mému duchu smělosti, neubírala nic z úzkostlivosti citu a z vznětlivosti mé obrazotvornosti, před níž jsem se musela tolik bránit.

Nějaký čas zaměstnávala mou činorodost fyzika, potom matematika. Postupně mě bavili Nollet, Réaumur, Bonnet, který blouzní tam, kde ostatní popisují, a také Maupertuis, jenž běduje, i když popisuje radovánky hlemýžďů;³² nakonec ve mně Rivard vzbudil touhu stát se geometryní. Všechny ty knihy pocházely od dobrého Morého. Guéring, kameník a zeměměřič, muž moudrý a ve své prostotě mírný, když jednou přišel pohovořit s mým otcem, zastihl mě tak zabranou do Rivardova kvartu, že jsem si ho ani nevšimla; dal se se mnou do řeči a řekl mi, že Clairautovy Základy mi poskytnou mnohem jasnější pojmy, jaké jsem si přála získat; nazítří mi přinesl výtisk, který vlastnil. Našla jsem v něm opravdu prostý výtah prvních zásad, a když jsem uvážila zároveň, že je mi to dílo užitečné a že se nesluší připravovat o ně majitele tak dlouho, jak dlouho bych si je ráda ponechala, rozhodla jsem se zcela prostě, že je opíšu od začátku do konce. Myšlenka koupit si je mě ani nenapadla; nápad opsat je mi přišel stejně přirozeně jako napíchat si předlohu na výšivku a byl téměř vzápětí uskutečněn – byla to malá osmerka. V mých papírech ten legrační rukopis ještě asi bude. Geometrie mě bavila, dokud nebylo zapotřebí algebry; ta mi svou suchopárností zhořkla, jakmile jsem překročila rovnice prvního stupně; poslala jsem tu spoustu zlomků ke všem čertům a usoudila jsem, že je lepší číst krásné verše než vysychat nad odmocninami. Marně se o několik let později pan Roland, když se mi dvořil, pokoušel tuto dávnou zálibu znovu probudit; nadělali jsme spoustu číslic, ale uvažování pomocí x mi nikdy nepřipadalo dost milé, aby mě na dlouho upoutalo.

5. září. Přerušuji sešit, abych to, co je v něm napsáno, vložila do krabičky;³³ neboť když vidím, jak se dekretuje revoluční armáda, jak se zřizují nové krvavé tribunály, jak hrozí hlad a jak jsou tyrani v úzkých, říkám si, že nadělají nové oběti a že nikdo si není jist, že bude živ ještě dvacet čtyři hodin.

Sophie a matka

[Pokračování čtvrtého sešitu, druhá část.]

Dopisování se Sophií bylo stále jednou z mých velkých radostí; pouta našeho přátelství se utužila během cest, které několikrát podnikla do Paříže. Mé citlivé srdce potřebovalo, neřeknu přelud, ale hlavní předmět, a především důvěru a sdílení; přátelství mi je nabízelo a já jsem je živila s rozkoší. Můj vztah k matce, jakkoli byl vlídný, by mi tuto náklonnost nenahradil: zůstávalo v něm něco z vážnosti, kterou s sebou nese úcta na jedné straně a autorita na druhé. Matka mohla vědět všechno, neměla jsem před ní co skrývat; ale nemohla jsem jí říci všechno: matka přijímá doznání, důvěrně se svěřujeme jen sobě rovnému.

Matka tedy, aniž by žádala, aby si mohla číst dopisy, které jsem psala Sophii, byla ráda, když jsem jí je nechávala vidět, a naše ujednání v tomto ohledu mělo v sobě cosi úsměvného: dohodly jsme se, aniž bychom si cokoli řekly. Když mi přišly zprávy od mé drahé přítelkyně, pravidelně každý týden, přečetla jsem z dopisu několik vět, ale nedávala jsem jej z ruky. Když jsem jí sama napsala, nechávala jsem dopis celý den ležet na stole, složený a opatřený adresou, ale nezapečetěný; matka málokdy opomněla využít chvilky, aby do něj nahlédla, zřídka v mé přítomnosti, a stalo-li se to, měla jsem hned nějaký důvod vzdálit se. Ať to udělala, nebo ne – jakmile uplynula doba, kterou jsem pokládala za potřebnou, aby to udělat mohla, dopis jsem zapečetila, ne vždy bez toho, že bych připsala nějaké post scriptum. Nikdy se nestalo, že by se mnou mluvila o tom, co takto přečetla; ale já jsem nikdy neopomněla dát jí touto cestou poznat všechno, co jsem chtěla, aby věděla o mých sklonech, zálibách a názorech; vykládala jsem je se svobodou, jakou bych si vůči ní netroufla vzít. Má upřímnost na tom nic netratila, neboť jsem cítila, že mám právo ji uplatňovat, aniž by kdo měl právo ji neschvalovat.

Od té doby jsem často přemýšlela o tom, že kdybych byla na místě své matky, chtěla bych se stát úplnou přítelkyní své dcery; a mám-li dnes co litovat, pak toho, že se mi ta moje víc nepodobá: byly bychom si rovny jako dobré kamarádky a já bych byla šťastná. Ale matka, přes všechnu svou dobrotu, měla v sobě jistou strnulost; byla ještě více rozvážná než citlivá, více uměřená než láskyplná. Možná také postřehla, že se ve mně rodí rozlet, který mě zanese dál než ji; nechávala mě jít svou cestou bez nátlaku, ale i bez důvěrnosti. Nebyla mazlivá, ačkoli její oči dýchaly něhou a obvykle byly upřeny na mne; cítila jsem její srdce, pronikalo do mého, ale zdrženlivost jejího chování ve mně vzbuzovala zdrženlivost, kterou bych jinak vůči ní neměla; jako by mezi námi byla větší vzdálenost od chvíle, kdy jsem vyrostla z dětství. Matka měla důstojnost, dojemnou, to je pravda, ale přece jen důstojnost; vzněty mé žhavé duše tím byly tlumeny a celou hloubku své lásky k ní jsem poznala teprve ze zoufalství a šílenství, do nichž mě uvrhla její ztráta.

Naše dny plynuly v rozkošném klidu; největší část jsem jich trávila svými osamělými studiemi, zcela přenesena do starověku, jehož dějiny a umění jsem sledovala a jehož názory a mravní naučení jsem zkoumala. Mše ráno, několik hodin společné četby, jídlo a vycházky – to byly jediné chvíle, kdy jsem byla s matkou. Vycházky byly vzácné, a když přišly návštěvy, které mi nebyly po chuti, dovedla jsem velmi dobře zůstat ve svém pokojíku, z něhož by mě má dobrá matka nikdy nechtěla vyhánět – takový zlý kousek by mi neprovedla. Všechny neděle a svátky byly zasvěceny procházkám; často se konaly daleko za městem, a brzy tím směrem vedly stále pravidelněji, protože jsem dávala najevo, že venkov mám raději než upravené zahrady hlavního města. Nebyla jsem nijak lhostejná k potěšení ukázat se občas na veřejných promenádách: skýtaly tehdy velmi skvělou podívanou, v níž mládí vždy hrálo příjemnou úlohu. Půvaby osoby tam neustále sklízely pocty, jež si skromnost nemůže zastírat a po nichž je srdce mladé dívky vždy velice dychtivé. Mému srdci však nestačily; po těch procházkách, během nichž má velmi čilá sebeláska číhala na všechno, co mě mohlo ukázat v příznivém světle a ujistit mě, že jsem neztratila čas, jsem pocítila nesnesitelnou prázdnotu, neklid a omrzelost, za něž jsem radosti marnivosti platila příliš draze. Zvyklá přemýšlet a skládat si účty ze svých pocitů, jsem pracně pátrala po příčinách té nevolnosti a má filozofie se činila.

Což jsou tedy osoby mého pohlaví vychovávány ke ctnosti a nabývají nadání jen proto, aby se blyštěly před očima jako květiny na záhonu a sklízely pár marných chvalořečí? – Co znamená ta krajní touha líbit se, která mě stravuje a která mě nečiní šťastnou, ani když by se zdálo, že je ukojena? Co mi záleží na zvědavých pohledech, na poklonách tiše šeptaných davem, který neznám a který se snad skládá z lidí, jichž bych si sotva vážila, kdybych je znala? Jsem snad na světě proto, abych svůj život promrhala malichernými starostmi a bouřlivými city? – Ach, jistě mám lepší určení! Ten obdiv, jenž mě rozněcuje pro vše, co je krásné, moudré, velké a velkomyslné, mi říká, že jsem povolána to uskutečňovat; vznešené a okouzlující povinnosti manželky a matky budou jednou mými; k tomu, abych se stala schopnou je plnit, mají sloužit má mladá léta. Musím studovat jejich závažnost; musím se učit, jak řídíc své vlastní sklony budu jednou řídit sklony svých dětí; musím si v návyku sebeovládání a v péči o vzdělání svého ducha zajistit prostředky, abych dokázala učinit šťastným ten nejsladší svazek, zahrnout blažeností smrtelníka, který si zaslouží mé srdce, a nechat na všechno, co nás bude obklopovat, přelévat tu blaženost, kterou ho zahrnu a která bude celá mým dílem.

Při těch myšlenkách se mi vzdouvala hruď; mé pohnuté, přeplněné, rozněžnělé srdce mi vhánělo do očí hojné slzy; povznášelo se tehdy k nejvyšší inteligenci, k té první příčině, k té Prozřetelnosti – co já vím? –, k tomu principu citu a myšlení, v který potřebovalo věřit a který potřebovalo uznávat. – Ó ty, jenž jsi mě postavil na zemi, dej, ať tu naplním své určení způsobem, který je nejvíce ve shodě s tvou svatou vůlí a nejvíce prospívá dobru mých bratří! – Tato naivní modlitba, prostá jako srdce, které ji diktovalo, se stala mou jedinou modlitbou; nikdy nedokázala rozumující filozofie ani jakékoli poblouzení vysušit její pramen. Uprostřed světa i v hlubině vězení jsem ji pronášela se stejnou oddaností: vyslovovala jsem ji s nadšením ve skvělých okamžicích svého života, opakuji ji v okovech s odevzdaností; v oněch jsem se žárlivě střežila každé náklonnosti, která by nebyla na výši mého osudu, v těchto dbám, abych si uchovala sílu potřebnou k tomu, abych obstála ve zkouškách, jimž jsem vystavena; jsem přesvědčena, že v běhu věcí jsou události, jimž lidská moudrost nedokáže předejít, jsem přesvědčena, že ani ty nejneblahejší nemohou zdrtit zdravou duši, a konečně že mír sama se sebou a podrobení se nutnosti jsou prvky štěstí a tvoří pravou nezávislost mudrce i hrdiny.

Nedělní Meudon

Venkov mi skýtal věci mnohem příbuznější mým rozjímavým návykům, té usebrané, něžné a melancholické náladě, posilované přemýšlením a rozvojem citlivého srdce.

Často jsme jezdili do Meudonu; byla to má nejmilejší procházka. Jeho divoké lesy, osamělé rybníky, jedlové aleje a vysoké kmenoviny jsem měla raději než rušné cesty a jednotvárné mlaziny Boulogneského lesíka, dekorace Bellevue či učesané aleje Saint-Cloud.³⁴ „Kampak půjdeme zítra, bude-li hezky?“ říkal otec v letních sobotních večerech. A pak se na mě s úsměvem podíval: „Do Saint-Cloud? Budou tam hrát vodotrysky, bude tam spousta lidí! – Ach, tatínku, kdybyste chtěl jít do Meudonu, byla bych mnohem spokojenější!“ V neděli v pět hodin ráno byli všichni na nohou; lehké, svěží, velmi prosté šaty, několik květin a závoj z gázy ohlašovaly plány dne.

Ódy Rousseauovy,³⁵ svazek Corneille nebo něco jiného – to byla celá má zavazadla. Vydávali jsme se na cestu všichni tři; nastupovali jsme u Královského mostu, který jsem vídala ze svých oken, na malou loďku, jež nás v tichu mírné a rychlé plavby dovezla ke břehům pod Bellevue, nedaleko sklárny, jejíž hustý černý kouř je vidět z veliké dálky. Odtud jsme strmými pěšinami došli na meudonskou třídu, kde jsme asi ve dvou třetinách, vpravo a trochu výš, zpozorovali malý domek, který se stal jednou z našich zastávek. Bylo to obydlí mlékařky, vdovy, která žila se dvěma kravami a několika slepicemi. Protože bylo naléhavé využít dne k procházce, ujednali jsme, že se tu zastavíme na zpáteční cestě a hospodyně nám dá mísu čerstvě nadojeného mléka. Toto ujednání se ustálilo tak, že kdykoli jsme stoupali třídou, zašli jsme k mlékařce, abychom jí oznámili, že nás večer nebo nazítří uvidí a ať nezapomene na mísu mléka. Ta dobrá stařenka nás vždycky velmi vlídně přijala; venkovská svačina, okořeněná kouskem černého chleba a výbornou náladou, probíhala vždy jako malá slavnost, po níž zůstala v mlékařčině kapse nějaká ta vzpomínka. Obědvali jsme u jednoho ze švýcarů, strážců parku; ale touha vzdálit se od rušných míst nás přivedla k objevu útočiště, které zcela odpovídalo mým zálibám.

Jednoho dne, když jsme dlouho chodili neznámou částí lesa, dostali jsme se na osamělé, velmi otevřené prostranství, do něhož ústila alej vysokých stromů, pod nimiž bylo jen zřídka vidět chodce; několik dalších stromů, roztroušených po půvabném trávníku, jaksi zastíralo malý dvoupatrový domek, velmi úhledně postavený. – Co je tohle? – Dvě hezké děti si hrály před otevřenými dveřmi; neměly ani městský vzhled, ani ony znaky bídy, tak obvyklé na venkově. Přiblížíme se a spatříme vlevo zeleninovou zahradu, v níž pracoval stařec. Vejít a dát se s ním do řeči bylo dílem okamžiku; dozvěděli jsme se, že to místo se jmenuje Ville-Bonne,³⁶ že ten, kdo tu bydlí, je fontánmistrem od Moulin-Rouge a má dohlížet na údržbu kanálů, které přiváděly vodu do některých částí parku; že skromný plat z tohoto místa zčásti živí mladou domácnost, jejíž malé děti jsme viděli a jejímž dědečkem je on, stařec; že žena se stará o rodinu, zatímco on obdělává tuto zahradu, jejíž plody jeho syn ve volných chvílích prodává ve městě. Zahrada byla podlouhlý čtyřúhelník rozdělený na čtyři díly, kolem nichž vedla dost široká cesta; střed zaujímala nádrž, která poskytovala vodu k zalévání; vzadu nabízel odpočinek a úkryt výklenek z tisů s velkou kamennou lavicí. Květiny, promíšené se zeleninou, dodávaly zahradě veselý a půvabný vzhled; statný a spokojený stařec mi připomínal onoho starce od břehů Galaesu, jehož opěval Vergilius; hovořil ochotně a rozumně, a stačily-li k ocenění takového setkání už prosté záliby, má obrazotvornost k nim nezapomněla přidat vše, co mu mohlo propůjčit kouzlo. Ptáme se, zda tu není zvykem přijímat cizí hosty. „Moc jich nechodí,“ řekl nám stařec, „to místo je málo známé; ale když někdo přijde, neodmítáme mu posloužit tím, co dá dvůr a zahrada.“ Požádáme o oběd: dostaneme čerstvá vejce, zeleninu a salát pod pěkným loubím z kozího listu za domem. Nikdy jsem neměla příjemnější jídlo; srdce se mi šířilo v nevinnosti a radosti té okouzlující chvíle. Hodně jsem se mazlila s dětmi, projevila jsem starci úctu, mladá žena se zdála ráda, že nás přijala; mluvilo se o dvou pokojích v jejich domě, které by mohli pronajmout lidem, kteří by v nich chtěli strávit tři měsíce, a udělali jsme si plán, že je obsadíme.

Ten sladký plán se neuskutečnil; do Ville-Bonne jsem se už nikdy nevrátila, neboť jsme Meudon navštěvovali už dlouho, když jsme to místo objevili, a oblíbili jsme si ve vesnici hostinec, kde jsme přespávali, když nám dva svátky po sobě dovolily prodloužit nepřítomnost. V tomto hostinci, který se myslím jmenoval U Francouzské královny, se nám přihodila zábavná věc. Měli jsme pokoj se dvěma postelemi; ve větší jsem spala s matkou, druhá, v koutě pokoje, sloužila otci samotnému. Jednou večer si právě lehl, když ho přepadla chuť mít závěsy co nejdokonaleji zatažené, a trhl jimi tak silně, že nebesa postele spadla a přikryla ho celého; po chvilce leknutí jsme se všichni dali do smíchu, tak přesně nebesa spadla, aby otce zahalila, a přitom mu neublížila. Voláme o pomoc, aby ho vyprostili; přijde hostinská, a užaslá pohledem na svou odstrojenou postel zvolá s výrazem nejvyšší prostoduchosti: „Ach, Bože můj, jak je to možné? Vždyť jsou nahoře sedmnáct let a nikdy se ani nehnula!“ Tato úvaha mě rozesmála ještě víc než pád nebes; často jsem ji pak mohla použít, či spíše přirovnat k ní argumenty, které jsem slýchala ve společnosti, a šeptala jsem matce: „To má stejnou váhu jako sedmnáct let té postele, aby se dokázalo, že je neotřesitelná.“

Milý Meudone! Kolikrát jsem dýchala pod tvými stíny, žehnajíc původci svého bytí a toužíc po tom, co by je jednou mohlo doplnit, avšak s tím kouzlem touhy bez netrpělivosti, která jen barví mračna budoucnosti paprsky naděje! Kolikrát jsem v tvých svěžích zákoutích trhala listy skvrnitého kapradí a květy zářivých vstavačů! Jak ráda jsem odpočívala pod těmi velkými stromy, nedaleko mýtin, kde jsem občas vídala přebíhat plachou a lehkonohou laň! Vzpomínám si na ta temnější místa, kde jsme trávili chvíle horka; tam, zatímco otec ležel na trávě a matka, měkce opřená o hromádku listí, kterou jsem jí připravila, se oddávali odpolednímu spánku, rozjímala jsem o majestátu tvých tichých lesů, obdivovala jsem přírodu, klaněla jsem se Prozřetelnosti, jejíž dobrodiní jsem cítila; oheň citu barvil mé zvlhlé tváře a kouzla pozemského ráje existovala pro mé srdce v tvých venkovských útulcích!

Vyprávění o mých procházkách a o štěstí, které mi dávaly zakusit, mělo své místo v mé korespondenci se Sophií;³⁷ občas byla má próza přerušována verši, nepravidelnými, ale lehkými a někdy šťastnými dětmi duše, pro niž bylo všechno životem, obrazem, blažeností.

Salon slečen de La Motte

Sophie, jak jsem už poznamenala, byla vržena do světa, v němž neměla ty radosti, jichž jsem podle ní užívala ve své samotě; poznala jsem několik osob z její rodiny a v jejich společnosti jsem se naučila ještě víc si cenit svého ústraní. Při svých cestách s matkou sestupovala Sophie v Paříži u sestřenic, jimž se říkalo slečny de La Motte.³⁸ Byly to dvě staré panny: jedna, žlučovitá pobožnůstkářka, nevycházela ze svého pokoje, kde odříkávala modlitby, hubovala služebnictvo, pletla punčochy a dost rozumně uvažovala o svých majetkových záležitostech; druhá, dobrá duše, pobývala v salonu, konala čest domu, čítala žalmy a hrávala svou partii karet. Obě přikládaly velkou důležitost výhodě, že se narodily jako šlechtické slečny, jen stěží chápaly, že by se někdo mohl stýkat s osobami, jejichž otec nebyl aspoň povýšen do šlechtického stavu, a jako rodinnou listinu uchovávaly, aniž by se jej odvážily použít, vak, který si jejich matka dávala nosit do kostela. Vzaly si k sobě mladou osobu, svou příbuznou, jejíž malé jmění zamýšlely rozmnožit, pokud se jí podaří provdat se za šlechtice. Slečna d'Hangard – to byla ta mladá osoba – byla statná, velmi svěží brunetka robustního, až děsivého zdraví, jejíž venkovské způsoby vůbec nezakrývaly poněkud příkrou povahu a velmi obyčejného ducha.

Nejzvláštnějším kusem domu byl advokát Perdu,³⁹ vdovec, který projedl svůj majetek tím, že nic nedělal, a kterého jeho sestra (matka mé Sophie) umístila na byt a stravu u sestřenic, aby slušně strávil poslední léta svého neužitečného života. Pan Perdu, tlustý a vyšňořený jako panenka, věnoval větší část dopoledne péči o svou osobu, dlouze jedl a přitom pomlouval jídla, několik hodin denně trávil rozpravami v Lucemburské zahradě a den končil partií piketu. Připisoval šlechtictví ještě větší důležitost než jeho staré sestřenice a zakládal si na tom, že má šlechtické způsoby a že udílí šlechtická naučení. Když jsem se Sophií mluvila o jejím strýci, nikdy jsem mu neříkala jinak než komtur, tak se mi zdál podobný komturovi z Otce rodiny. Komtur tedy mluvil se svými neteřemi vždy oním povýšeným tónem, který se snažil okořenit všemi ohledy zdvořilosti; ale jeho chování ke slečně d'Hangard bylo podivné: její svěžest a každodenní pohled na ni probouzely jeho obrazotvornost a vnukaly mu cosi, k čemu by se neodvážil přiznat a co mu občas kazilo náladu vůči synovci. Ten synovec, jemuž se říkalo Selincourt, byl vysoký mladý muž s mírnou tváří a mírným hlasem, trochu podobný své sestře Sophii, hovořil duchaplně a měl příjemné způsoby, jež nijak nekazila jistá nesmělost; tak se mi to aspoň zdálo, i když jsem si všimla, že vůči mně je výraznější. Podle všeho a podle přání rodiny měl být nápadníkem slečny d'Hangard.

Pokud jde o společnost slečen de La Motte, tvořil ji hrabě d'Essales, který se stal rytířem řádu svatého Ludvíka v Kanadě, kde se oženil s guvernérovou dcerou, přičemž se vždy držel sto mil od děl;⁴⁰ nevzdělaný, domýšlivý a upovídaný, chodil si sem zahrát partii s jistou markýzou de Caillavelis, jakousi urozenou vdovou, s níž hrál víc než jednu hru, čehož si dobré stařenky nevšímaly. Paní Bernier, velká jansenistka, jinak žena zdravého rozumu, jejíž manžel opustil bretaňský parlament za aféry La Chalotais, se v tom domě objevovala, ač řidčeji, se svými dvěma dcerami, učenou a nábožnou. Něžné srdce té druhé by mě bylo přitahovalo, ale její skloněný krk jen stěží nesl hlavu tak naprosto zaujatou, že v ní už nezbylo místo pro jakoukoli úvahu; učená, trochu příliš upovídaná, měla úsudek i vkus, dost na to, aby vyvážily odpudivou tvář.

Korunu tomu všemu nasazoval pan de Vouglans;⁴¹ není třeba kreslit jeho portrét pro toho, kdo četl Důvody mé víry v Ježíše Krista od jednoho soudce a sbírku Trestních zákonů, pracnou kompilaci, v níž fanatismus a ukrutnost soupeří s pílí. Nikdy jsem nepotkala člověka, jehož krvelačná nesnášenlivost by mě víc pobouřila. Velmi rád rozmlouval s otcem Romainem Jolym, malým starým kapucínem, zpovědníkem slečen de La Motte, který skládal proti Voltairovi verše, v nichž ho přirovnával k Satanovi, a v kázáních neustále citoval kapituláře Karla Velikého a ordonance našich králů; měla jsem tu čest obědvat s ním u sestřenic, slyšet ho kázat v naší farnosti a číst jeho Faethona; poskytl by mi látku k dobré karikatuře, kdybych měla odvahu setřást z jeho kutny hloupost a pokrytectví, spojené s tou nejdětinštější učeností.

Sophiina dobrá přítelkyně hrála v té společnosti směšnou úlohu: za jejími zády se tam naříkalo, že tak dobře vychovaná mladá osoba se nenarodila jako šlechtična. Nepochybuji ani o tom, že komtur ve své moudrosti uvažoval, zda se jeho neteři hodí pěstovat takové přátelství. Ale ta mladá osoba měla velmi dobré způsoby a slušnost, které si staré sestřenice velmi cenily, a až na několik obratů, které zaváněly duchaplností a které komtur dával neteři rozebírat, nemohl se ubránit, aby ji trochu nepochválil. Dokonce se stávalo, že se v neteřině nepřítomnosti občas ujal jejích listů a sám je přinesl mé matce; mnohem častěji by se to bylo stávalo Selincourtovi, kdyby mu je byla jeho sestra ochotna svěřit.

Bezvýznamnost a výstřednosti těchto lidí, jimž se nepochybně podobalo mnoho lidí z vyšší společnosti, mě přiváděly k úvahám o prázdnotě společenského života a o výhodě, že nejsem povinna jej navštěvovat. Sophie mi vyjmenovávala osoby, s nimiž se stýkala v Amiens, načrtávala mi přibližně jejich povahu a dávala mi posoudit, jak málo toho většina z nich má v sobě; a když se všechno sečetlo, ukázalo se, že jsem na konci roku ve své samotě viděla víc zasloužilých lidí, než ona zahlédla ve svém víru. Není těžké to pochopit, připomeneme-li si, že otec se stýkal jen s umělci, z nichž žádný k němu nechodil pravidelně, ale několik se u nás občas objevilo. Ti, kdo žijí v hlavním městě, i když nepatří k těm nejpřednějším, mají souhrn znalostí a druh zdvořilosti, jaké jistě nenajdeme ani u venkovských šlechtických chudáků, ani u obchodníků, kteří spěchají zbohatnout, aby si mohli koupit šlechtictví. Rozhovor dobrého Jollaina,⁴² malíře Akademie, poctivého L'Épina, Pigallova žáka, Desmarteaua, otcova kolegy, syna Falconetova, d'Hauterna, jehož nadání by ho bylo rázem vyneslo do Akademie, kdyby ho z ní nevylučovalo jeho protestantství, a ženevských hodinářů Ballexserda a Morého, z nichž první psal o tělesné výchově – ten jistě stál mnohem víc než rozhovor milionáře Canneta, který, vida úspěchy tragédie svého příbuzného de Belloye a počítaje zisk, jaký z ní měl mít, říkal zcela vážně a mrzutě: „Proč mě otec nenaučil skládat tragédie? Psal bych je v neděli!“ A přece se tito boháči, jako d'Essales, tito ubozí soudci jako Vouglans pokládali za pilíře občanské společnosti a skutečně požívali výsad, které byly zásluhám odepřeny! Srovnávala jsem tyto pošetilosti lidské pýchy s Popeovými obrazy, které líčí její účinky ve spokojenosti řemeslníka, jenž vystavuje na odiv svou zástěru, tak jako král nosí korunu;⁴³ snažila jsem se spolu s ním shledat, že všechno je dobré, ale má hrdost usuzovala, že v republice by bylo všechno lepší.

Republikánské nadšení

[Pátý sešit.]

Není pochyb o tom, že naše postavení velmi ovlivňuje naši povahu i naše názory; ale zdálo by se, že ve výchově, jíž se mi dostalo, i v myšlenkách, které jsem nabyla studiem nebo za pomoci světa, bylo všechno uzpůsobeno tak, aby ve mně vzbudilo republikánské nadšení, neboť mi dávalo posoudit směšnost či pocítit nespravedlnost celé řady přednostních práv a výsad. Proto jsem se při své četbě nadchla pro ty, kdo chtěli reformovat nerovnost: byla jsem Agidem a Kleomenem ve Spartě, byla jsem Gracchem v Římě a jako Cornelie bych vyčítala svým synům, že mi lidé říkají jen tchyně Scipionova; odešla jsem s lidem na Aventin a byla bych hlasovala pro tribuny.⁴⁴ Dnes, kdy mě zkušenost naučila vážit všechno nestranně, vidím v podniku Gracchů a v jednání tribunů chyby a zla, které mě tehdy nezarážely dost.

Když jsem byla svědkem podívané, jakou hlavní město často skýtalo při vjezdech královny či princů, při děkovných bohoslužbách po šťastném porodu a podobně, srovnávala jsem s bolestí tento asijský přepych, tu drzou nádheru, s bídou a ponížením otupělého lidu, který se hrnul kolem, kudy jely modly, jež si sám vytvořil, a hloupě tleskal skvělé okázalosti, za niž platil ze svého vlastního nezbytného živobytí. Nevázanost dvora v posledních letech vlády Ludvíka XV., ono pohrdání mravy, které zachvacovalo všechny vrstvy, ty výstřednosti, o nichž se mluvilo ve všech soukromých rozhovorech, mě naplňovaly rozhořčením a údivem. Protože jsem ještě neviděla zárodky revoluce, ptala jsem se sama sebe, jak mohou věci v takovém stavu vůbec trvat. Viděla jsem v dějinách, jak se zmítají a padají všechny říše, které dospěly k takovému stupni zkaženosti, a slyšela jsem Francouze smát se a zpívat o svých vlastních strastech: zdálo se mi, že jejich sousedé Angličané mají pravdu, když je pokládají za děti. Přilnula jsem k těmto sousedům; dílo Delolmovo mě seznámilo s jejich ústavou;⁴⁵ snažila jsem se poznat jejich spisovatele a studovala jsem jejich literaturu, tehdy ovšem jen v překladech.