Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové I: Soukromé paměti

II. Klášter, babička a první knihy (1765–1770)

[Paní Rolandová psala tyto stránky v srpnu 1793 ve vězení Sainte-Pélagie; druhou část svých pamětí otevřela zápisem datovaným 28. srpna. Vyprávění navazuje na dobu, kdy jedenáctiletá Manon Phlipon pobývala v klášteře sester Notre-Dame (Congrégation) v Paříži.]

První přijímání a kouzlo obřadů

Nutno přiznat, že katolické náboženství, jež se jen velmi málo hodí ke zdravému úsudku, osvícenému vědomostmi a podrobujícímu předměty své víry pravidlům rozumu, je velmi způsobilé uchvátit obrazotvornost: zasahuje ji velikostí a hrůzou a zároveň zaměstnává smysly tajemnými obřady, střídavě něžnými a melancholickými. Věčnost, stále přítomná mysli jeho vyznavačů, je volá ke kontemplaci a činí z nich přísné posuzovatele dobra a zla, zatímco každodenní zbožné úkony a velebné obřady přinášejí pozornosti úlevu, podpírají ji a nabízejí snadné prostředky, jak se ustavičně přibližovat k vytčenému cíli. Ženy se podivuhodně vyznají v tom, jak tyto úkony pozvednout a obestřít obřady vším, co jim může dodat půvabu či lesku, a jeptišky v tomto umění vynikaly. Krátce po mém příchodu do kláštera přijímala závoj jedna novicka. Kostel zdobily květiny, zářivé lustry a hedvábné závěsy; shromáždění bylo početné a naplňovalo vnější část kostela s tím slavnostním výrazem, jaký rodina v takové chvíli nasazovala, jako by šlo o svatbu jejího dítěte. Vítězná a vystrojená objevila se mladá oběť u mříže v největší nádheře, kterou vzápětí odložila, aby se znovu ukázala zahalená bílým závojem a korunovaná růžemi. Dosud cítím ono zachvění, jež ve mně vyvolal její lehce se chvějící hlas, když melodicky zpívala obvyklý verš Elegit atd.¹: „Zde jsem si zvolila své obydlí a zde je navždy založím.“ Nezapomněla jsem nápěv této drobné skladby, opakuji jej tak přesně, jako bych ho byla slyšela včera, a velmi bych si přála, abych jej mohla zazpívat v Americe². Velký Bože! jaký přízvuk bych mu dnes dala! Když však novicka po složení slibů ulehla na zem a byla přikryta pohřebním suknem, pod nímž by člověk řekl, že je pohřbena, zachvěla jsem se hrůzou; bylo to pro mě obrazem naprostého zpřetrhání pout se světem, odřeknutí se všeho, co jí bylo drahé; nebyla jsem už sama sebou, byla jsem jí; zdálo se mi, že mě vytrhují z náruče mé matky, a prolévala jsem potoky slz. S takovou citlivostí, jež činí dojmy tak hlubokými a pro niž člověka zasáhne tolik věcí, které se před zraky obyčejných lidí míhají jako stíny, život nikdy neochabuje; proto jsem o svém bytí začala záhy přemýšlet, aniž mi kdy bylo břemenem, i uprostřed nejtvrdších zkoušek; a ačkoli mi ještě není čtyřicet, žila jsem nesmírně mnoho, měří-li se život citem, jenž poznamenává každý okamžik jeho trvání.

Musela bych vylíčit příliš mnoho podobných výjevů, kdybych chtěla připomenout všechny, které do mého srdce vryla hnutí něžné zbožnosti; kouzlo a zvyk těchto pocitů mi přešly do té míry do krve, že se už nemohly vymazat. Filozofie rozptýlila přeludy marné víry, nezničila však účinek jistých předmětů na mé smysly a jejich spojení s myšlenkami či náladami, které ve mně obvykle probouzely. Ještě dnes mohu se zájmem přihlížet bohoslužbě, koná-li se důstojně; zapomínám na šarlatánství kněží, na směšnost jejich legend i na nesmyslnost jejich tajemství, vidím jen shromáždění slabých lidí, kteří vzývají pomoc nejvyšší bytosti; mou mysl zaměstnává bída lidstva a útěšná naděje v mocného odplatitele; cizí představy se rozplývají, vášně se tiší, chuť k plnění povinností ožívá; je-li součástí obřadu hudba, cítím se přenesena do jiného světa a vycházím lepší z místa, kam přišel hloupý lid bez rozmyslu pozdravit kousek chleba.

S náboženstvím je to jako s tolika jinými lidskými institucemi: nemění ducha jednotlivce, nýbrž se připodobňuje jeho povaze, povznáší se či slábne spolu s ním. Obyčejný člověk málo myslí, věří na slovo a jedná z pudu, takže mezi přijatými zásadami a skutečným jednáním panuje ustavičný rozpor. Silné povahy kráčejí jinak; potřebují souladu a jejich jednání je věrným překladem jejich víry. V dětství jsem musela přijmout tu, kterou mi dali; byla mou, dokud jsem neměla dost rozumu, abych ji podrobila zkoumání; ale i tehdy byly všechny mé činy jejími přísnými důsledky. Divila jsem se lehkomyslnosti těch, kdo vyznávali touž víru, a jednali přesto opačně, tak jako se dnes rozhořčuji nad zbabělostí lidí, kteří chtějí mít vlast, a přece si ještě cení svého života, když jde o to nasadit jej v její službě.

Abych se neopakovala, chci přesto aspoň jedním tahem zachytit chvíli svého prvního přijímání. Byla jsem na ni připravována všemi prostředky obvyklými v klášterech – duchovními cvičeními, dlouhými modlitbami, mlčením, rozjímáním – a spatřovala jsem v ní slavnostní závazek a záruku věčné blaženosti. Tato myšlenka mě zcela prostoupila; tak rozpálila mou obrazotvornost a rozněžnila mé srdce, že jsem, zalitá slzami a unesená nebeskou láskou, nebyla s to dojít k oltáři bez pomoci jeptišky, která mě přišla podepřít v podpaží a pomohla mi přistoupit ke svatému stolu. Tyto projevy, o něž jsem nijak neusilovala a jež byly jen přirozeným účinkem citu, který jsem nedokázala zadržet, mi získaly velkou vážnost, a hodné stařenky, které jsem potkávala, se mi vždycky doporučovaly do modliteb.

Jako bych viděla ty, kdo budou tyto řádky číst, jak se ptají, zda se toto tak něžné srdce, tato tak vroucí citlivost konečně nezaměstnaly skutečnějšími předměty a zda jsem štěstí, o němž jsem tak brzy snila, neuskutečnila ve vášni, jež by byla k užitku někomu jinému.

Nepředbíhejme, odpovím jim; zastavte se se mnou u těch pokojných časů svatých iluzí, k nimž se ještě ráda vracím. Myslíte, že v tak zkaženém věku, v tak špatném společenském řádu je možné okusit štěstí přírody a nevinnosti? Všední duše v něm nacházejí rozkoš; ty druhé však, jimž by pouhá rozkoš byla příliš málo, zasaženy vášněmi, jež slibují víc, a spoutány podivnými či krutými povinnostmi, které přesto ctí, poznávají sotva co jiného než draze zaplacenou slávu, že je plní. Spočiňme zatím u sladkého přátelství, které mi přišlo nabídnout své kouzlo a jemuž vděčím za tolik šťastných chvil.

Od mého příchodu do kláštera uplynulo několik měsíců; žila jsem v něm zaměstnaná tak, jak bylo vylíčeno; každý týden mě navštěvovali otec a matka a v neděli po bohoslužbě mě brávali ven, abychom se spolu prošli Královskou zahradou, dnešní Jardin des Plantes³; nikdy jsem se s nimi nerozloučila bez několika slz; byly to slzy něhy k jejich osobám, nikoli lítosti nad mým postavením, neboť jsem se s radostí vracela do těch tichých ambitů, jimiž jsem procházela drobnými krůčky, abych lépe vychutnala jejich samotu; někdy jsem se zastavila u hrobu, na němž byla vyryta chvála jedné zbožné sestry. „Ta je šťastná!“ říkala jsem si s povzdechem; pak se mé duše zmocnila melancholie, jež nebyla bez sladkosti, a nutila mě hledat v lůně božství, v naději, že v ně budu jednoho dne přijata, ono dokonalé štěstí, jehož potřebu jsem cítila.

Sophie Cannet a sestra Agathe

Příchod nových chovanek vyburcoval celou malou družinu; byly ohlášeny slečny z Amiens; zvědavost klášterních dívek na družky, jež jim byly slíbeny, je živější, než si lze představit. Bylo to k večeru jednoho letního dne, procházely jsme se pod lipami… „Už jsou tady, už jsou tady!“ zazněl náhle výkřik. První učitelka odevzdala obě příchozí do rukou sestry, která tehdy konala službu u chovanek; zástup se kolem nich shlukne, rozestoupí, znovu přiblíží, až se konečně uspořádá, a všechny chovanky se ve skupinkách procházejí po téže aleji, aby si slečny Cannet⁴ prohlédly. Byly to dvě sestry; starší mohlo být asi osmnáct let, měla krásnou postavu, pružné držení a volnou chůzi; čímsi citlivým, hrdým a nespokojeným na sebe upozorňovala; mladší nebylo víc než čtrnáct, závoj z bílého flóru halil její mírnou tvář a jen špatně skrýval slzy, jimiž byla zalita. Upřela jsem na ni zrak se zájmem, zastavila jsem se, abych si ji lépe prohlédla, a pak jsem se šla mezi štěbetalkami vyptat, co se o ní ví.

Byla to prý mazánek své maminky, kterou něžně milovala a s níž se jen velmi těžce loučila; sestru s ní poslali proto, aby jí pomohla odloučení snést. Obě byly večer posazeny ke stolu, u něhož jsem sedávala i já; Sophie málo jedla; měla v sobě němý žal, který nikoho neodpuzoval a byl by dojal každého; její sestra se zdála mnohem méně zaujata tím, jak ji utěšit, než nespokojena, že musí sdílet týž úděl. Měla k tomu jistý důvod: osmnáctiletá dívka, vytržená ze světa, do něhož se už vrátila, aby šla znovu do kláštera dělat společnost své mladší sestře, se mohla považovat za obětovanou matkou, která ve skutečnosti chtěla jen vzdálit prudkou povahu, již nedovedla zvládnout. Nebylo třeba dlouho poslouchat živou Henriette, aby člověk tohle všechno prohlédl; upřímná až k úsečnosti, netrpělivá až k hněvu, veselá až k bláznovství, měla všechen důvtip svého věku, ale ne jeho rozvahu; nevyrovnaná, jiskrná, chvílemi okouzlující, často nesnesitelná, po jejích rozmarech následovaly ty nejdojemnější návraty; spojovala nejcitlivější srdce s nejvýstřednější obrazotvorností; člověk ji musel milovat, i když ji káral, a přece bylo těžké s ní žít, i když ji měl rád. Ubohá Sophie mívala někdy co trpět od povahy své sestry, která se na ni hněvala ze žárlivosti, byla však příliš spravedlivá, aby jí neuznávala, co jí patří; nacházela tak ve vztahu k ní všechno, co mohlo znásobit její vlastní nevyrovnanost, nad níž sama první vzdychala. Sophii vyznačoval klid předčasného rozumu; necítila příliš vroucně, protože měla chladnou hlavu, ale ráda přemýšlela a rozumovala; klidná, nijak úslužná, nikoho neokouzlila, ale v případě potřeby posloužila každému, a jestliže ničemu nevycházela vstříc, také nic neodmítala. Milovala práci a četbu. Její smutek mě dojal, její způsob bytí se mi zalíbil; cítila jsem, že jsem nalezla družku, a staly jsme se nerozlučnými. Přilnula jsem k ní s tou oddaností, jež provází potřebu milovat, jakmile spatří bytost schopnou ji ukojit: ruční práce, četba, procházky – všechno jsem teď sdílela se svou Sophií. Byla zbožná, o něco méně něžná, ale stejně upřímná jako já, a tato shoda nemálo přispěla k důvěrnosti našeho svazku. Pěstovaly jsme přátelství takřka pod křídly Prozřetelnosti a v zápalu téže horlivosti; chtěly jsme se vzájemně podpírat a postupovat spolu po cestě k dokonalosti. Sophie byla neúprosná mudrlantka; chtěla všechno rozebrat, všechno vědět a o všem diskutovat; mluvila jsem mnohem méně než ona a trvala jsem skoro jen na výsledcích. Ráda se mnou rozprávěla, neboť jsem dovedla dobře naslouchat, a když jsem nebyla jejího mínění, byl můj odpor ze strachu, abych ji nezarmoutila, tak mírný, že ani všechny myslitelné rozdíly mezi námi nikdy nevyvolaly spor. Její společnost mi byla nesmírně drahá, protože jsem potřebovala svěřovat někomu, kdo mi rozuměl, city, které jsem prožívala a které sdílení jako by znásobovalo. Sophie, asi o tři roky starší než já a o něco méně skromná, měla navenek jistou převahu, kterou jsem jí nezáviděla: hezky konverzovala, já dovedla jen odpovídat; pravda, lidé se mě neobyčejně rádi vyptávali, ale ne každému se to dařilo. Skutečně jsem se sdílela jen se svou dobrou přítelkyní, ostatní mě jen zahlédli, ledaže by to byl někdo dost obratný, aby poodhrnul závoj, do něhož jsem se, aniž bych se chtěla skrývat, zcela přirozeně halila.

Henriette chodívala s námi jen občas, a to zřídka: navázala pro sebe přiměřenější známost se slečnou de Cornillon, osmnáctiletou dívkou, ošklivou jako hřích, jiskřící vtipem a zlomyslností, pravým šotkem, jímž se strašily děti, ale který by si s naší rozvážností zahrávat netroufl.

Nemohu pominout mlčením něžný zájem, který mi od prvních dnů po mém příchodu projevovala jedna výborná dívka, jejíž stálá náklonnost mi nejednou byla útěchou. Angélique Boufflers⁵, narozená bez jmění, se zavázala sliby již v sedmnácti letech; sama sebe tehdy ještě neznala. Příroda ji uhnětla ze síry a ledku; její spoutaná energie vystupňovala do krajnosti citlivost jejího srdce i živost jejího ducha. Nedostatek věna jí vykázal místo mezi sestrami konvrškami⁶, s nimiž neměla nic společného kromě jejich tvrdé práce. Jsou duše, které nepotřebují pěstění; Sainte-Agathe (tak znělo její řeholní jméno) byla, ač se jí nedostalo valného vzdělání⁷, nadřazena nejen svým družkám, ale i většině sester chóru. Její cena byla známa, a třebaže podle zvyku těchto společenství, jež jako celek bývají vždy nevděčná, zneužívali její činorodosti a zahrnovali ji prací, těšila se přece vážnosti, jakou si zjedná zásluha. Byla tehdy přidělena ke službě u chovanek; byla tam sama, nehledě na jiné povinnosti, jež jí byly svěřeny, a stačila na všechno stejně pilně jako vesele. Sotva jsem si jí povšimla, už mi dávala přednost; ba spíš mě její laskavost předešla a teprve ona mě na ni upozornila. U stolu nenápadně vypozorovala, co mám ráda, a snažila se mi to dopřát; v ložnici mi ochotně stlala postel a nevynechala příležitost, aby mi řekla něco milého. Když mě potkala, něžně mě objala a někdy mě odvedla do své cely, kde měla rozkošného kanárka, krotkého a mazlivého, kterého naučila mluvit; tajně mi dala druhý klíč od té cely, abych do ní mohla chodit i v její nepřítomnosti: četla jsem tam knihy z její malé knihovničky, básně otce du Cerceau a mystická díla. Když jí práce nedovolila strávit tam se mnou pár minut, nebo když jí v tom měla zabránit, nacházela jsem tam něžný lísteček, na nějž jsem nezapomněla odpovědět; mé odpovědi opatrovala jako vzácné šperky a později mi je ukazovala pečlivě uložené ve své modlitební skříňce.

Brzy se v celém klášteře mluvilo jen o Agathině náklonnosti k malé Phlipon; ale jako by to tak muselo být: mé družky se nikdy nezdály dotčeny přednostmi, jež mi dávala; když jí o tom jeptišky mluvily, ptala se jich se svou přirozenou upřímností, zda by na jejím místě nejednaly stejně, a když jí nějaká nevrlá osmdesátnice, jako třeba matka Gertrude, vytýkala, že mě miluje příliš, odpovídala, že tak soudí jen proto, že sama nedovede tolik milovat: „A vy sama,“ dodávala, „potkáte ji vůbec někdy, abyste ji nezastavila?“ A matka Gertrude odcházela bručíc; ale když mě o hodinu později uviděla, nikdy mi nezapomněla dát pár bonbonů. Když přijely slečny Cannet a já se spřátelila se Sophií, zdála se Agathe trochu žárlivá; jeptišky ji rády škádlily, ale její velkorysá něha tím neochabla; zdálo se, že je spokojená, když se nechávám milovat, a že se těší z radostí, které mi poskytovalo přátelství někoho mému věku bližšího, v jehož společnosti jsem trávila všechny chvíle dne. Agathe bylo tehdy čtyřiadvacet let; její povaha a náklonnost ve mně vzbudily tu nejopravdovější oddanost, a pokládala jsem si za čest ji jí neustále projevovat. V posledních letech, kdy ještě kláštery existovaly, jsem v tom jejím chodila navštěvovat už jen ji. Nyní musela toto útočiště opustit⁸ právě ve chvíli, kdy jí je stáří a neduhy činily nezbytným; odkázaná na skrovnou penzi, jež jí byla vyměřena, živoří nedaleko míst našeho někdejšího domova i těch, kde jsem vězněna, a v strastech své nuzné situace naříká jen nad uvězněním své dcerky – neboť tak mi stále říká. Citlivé duše, přestanete mě chvílemi litovat, když oceníte statky, které mi nebe zachovalo. Mým pronásledovatelům uprostřed jejich moci chybí to dobro, aby je milovala nějaká Agathe, která by je měla ještě raději, kdyby upadli do neštěstí!

Zima uplynula; v tomto ročním období jsem matku vídala o něco méně, ale otec by nenechal minout jedinou neděli, aby mě nenavštívil a nevzal na procházku do Královské zahrady, jen co to počasí trochu dovolilo; vzdorovali jsme tam krutému mrazu a vesele pobíhali po sněhu. Půvabné procházky, jejichž vzpomínka se mi vybavila o dvacet let později, když jsem četla tyto Thomsonovy verše, jež nikdy neopakuji bez pohnutí:

And sung of Nature with unceasing joy,

Pleas’d have I wander’d thro’ your rough domain;

Trod the pure virgin-snows, myself as pure⁹

U babičky na ostrově Saint-Louis

Hned při mém vstupu do kláštera bylo ujednáno, že v něm zůstanu jen rok; sama jsem si to přála; ráda jsem viděla konec oběti, kterou jsem přinášela odloučením od matky; jeptišky zase, když svolily, abych ve čtvrtém měsíci pobytu u nich přistoupila k prvnímu přijímání, si pečlivě vymínily, že je kvůli tomu neopustím dříve a že svůj rok dokončím; když ten rok uplynul, přišla řeč na odchod. Matka mi oznámila, že má dobrá babička Phlipon, která mě měla velmi ráda, si přeje, abych jí nějaký čas dělala společnost, a že se s ní na tom dohodla jako na uspořádání, které mi nemůže být nemilé, neboť mě tam bude vídat mnohem častěji než v klášteře; to uspořádání se ostatně dokonale shodovalo s okolnostmi. Otec totiž převzal volené úřady ve svém cechu; často byl proto odvoláván z domu; snadno jsem pochopila, že matka, jejíž dohled se od té doby musel víc obracet k pracím svěřeným mladým tovaryšům, do nichž se dosud nikdy nevměšovala, přišla o část svobody, kterou chtěla mít celou, aby se mohla věnovat mně. Situace, kterou mi navrhovala, byla opravdu něžným přechodem od odloučení k úplnému návratu k ní, a přijala jsem ji tím snáze, že jsem babičku měla ráda. Byla to drobná žena, půvabná a dobře naložená, jejíž příjemné způsoby, uhlazená řeč, líbezný smích a šibalský pohled prozrazovaly ještě jisté nároky na to, aby se líbila, či aspoň aby se připomínalo, že se kdysi líbila. Bylo jí pětašedesát nebo šedesát šest let¹⁰, dbala o svou toaletu, přiměřenou ostatně jejímu věku, neboť si nade vše zakládala na tom, že dobře vnímá a zachovává, co se sluší. Značná plnost, dosti lehká chůze, velmi vzpřímené držení těla, drobná ruka, jejímiž prsty půvabně pohrávala, citově zabarvený tón protkávaný veselými a slušnými žerty – to vše od ní zahánělo zdání stáří. Byla laskavá k mladým lidem, jejichž společnost ji velmi těšila a na jejichž přízeň byla trochu pyšná.

Ovdověla po roce manželství a měla jediné dítě, mého otce, který se narodil až po smrti svého otce; když ji nezdary obchodu, v němž byla usazena¹¹, uvrhly do neštěstí, musela hledat pomoc u vzdálených, zámožných příbuzných, kteří jí před jinými svěřili výchovu svých dětí: tak vychovala u paní de Boismorel jejího syna Roberge, o němž budu mít příležitost mluvit později, a její dceru, pozdější paní de Favières. Malé dědictví jí konečně zajistilo nezávislost; bydlela na ostrově Saint-Louis, kde obývala slušný byt se svou sestrou, slečnou Rotisset, kterou nazývala Angélique¹². Tato dobrá duše, astmatická a zbožná, čistá jako anděl a prostá jako dítě, byla tou nejponíženější služebnicí své starší sestry; starosti o malou domácnost ležely jen na ní; služka, která docházela dvakrát denně, měla na starosti nejhrubší práce, se vším ostatním si však Angélique poradila sama, a svou sestru oblékala s úctou. Stala se zcela přirozeně mou vychovatelkou, zatímco paní Phlipon se ujala role mé učitelky. Tak jsem se tedy ocitla v jejich rukou, když jsem opustila dům Páně – litovaná, milovaná a objímaná všemi jeptiškami, oplakávaná svou Agathou i svou Sophií, naříkající nad odloučením od nich a slibující si, že si je budu mírnit častými návštěvami. Ten závazek mi byl příliš drahý, abych jej věrně neplnila. Naše procházky vedly velmi často směrem ke Congrégation; teta Angélique nebo otec mě tam rádi doprovázeli; můj příchod do hovorny se roznesl po celém domě, za hodinu jsem tam uviděla dvacet osob; ale tyto návštěvy špatně nahrazovaly každodenní styk a důvěrnosti přátelství; staly se řidšími; nahrazovala jsem je dopisy, jejichž výměna se ustálila hlavně se Sophií – to byl původ mé záliby v psaní a jedna z příčin, jež mi zvykem dodaly lehkost pera.

Druhá část

28. srpna. Třetí sešit¹³. – Cítím, jak slábne mé odhodlání pokračovat v tomto díle; útrapy mé země mě trýzní, ztráta přátel podlamuje mou odvahu, bezděčný smutek proniká mé smysly, uhasíná mou obrazotvornost a nechává vadnout mé srdce. Francie je už jen rozlehlým jevištěm jatek, krvavou arénou, v níž se rvou její vlastní děti.

Nepřítel, jemuž vnitřní rozbroje nahrávají, postupuje ze všech stran; severní města padají do jeho moci, Flandry a Alsasko se stanou jeho kořistí, Španěl pustoší Roussillon, Piemonťané odmítají spojenectví, jež anarchie činí hrozným, a vracejí se k svému dávnému pánu, jehož vojáci překračují naše hranice; vzbouřenci ve Vendée dál pustoší rozsáhlé území; Lyoňané, nerozvážně podráždění, rozvinuli svůj odpor, Marseille jim spěchá na pomoc, okolní departementy se zvedají¹⁴, a v tomto všeobecném neklidu, v těchto mnohonásobných roztržkách není nic jednotného kromě postupu cizích mocností. Naše vláda je jakousi obludou, jejíž podoba i jednání jsou stejně odporné; ničí vše, čeho se dotkne, a požírá sama sebe: tato poslední výstřednost je jedinou útěchou jejích četných obětí.

Armády, stejně špatně zásobované jako vedené, střídavě zbaběle prchají a bijí se se zoufalou odvahou; schopní generálové jsou obviňováni ze zrady, protože zástupci lidu, kteří válce nerozumějí, shledávají špatným, čemu nechápou, a pokládají za aristokraty všechny, kdo jsou osvícenější než oni. Zákonodárný sbor, jejž od prvních chvil jeho existence vyznačovala slabost, skýtal zpočátku velmi živé rozpravy, dokud v jeho lůně bylo dost rozumu, aby poznal nebezpečí, a dost odvahy, aby je předpověděl; muži poctiví a šlechetní, kteří chtěli dobro své vlasti a odvážili se je uskutečnit, byli opovážlivě udáváni v těch nejodpornějších barvách a tím nejrozpornějším způsobem, až je nakonec nevědomost a strach obětovaly intrikám a lupičství: vyhnáni z tohoto sboru, jehož byli výkvětem, zanechali po sobě jen výstřední a zkaženou tlupu, jejíž hlouposti a zločiny jí kopou hrob – ovšem za cenu dovršení veřejné zkázy. Národ, zbabělý a nepoučený, protože sobectví je líné a lenost si nedá tu práci, aby cokoli viděla, si dal vnutit vadnou ústavu¹⁵, která, i kdyby byla lepší, měla být s rozhořčením zavržena, protože od zločinců nelze nic přijmout, aniž by se člověk ponížil. Dožaduje se bezpečí a svobody, které viděl beztrestně pošlapat v osobách svých zástupců! Může už jen vyměnit utlačovatele; je už pod železným jhem a každá změna se mu zdá dobrem; ale neschopen provést ji sám, očekává ji od prvního pána, který si jej bude chtít podmanit.

Ó Brute, jehož odvážná ruka marně osvobodila zkažené Římany, mýlili jsme se jako ty! Ti čistí muži, jejichž vroucí duše toužila po svobodě a jež pro ni filozofie připravila v klidu studia a v přísnosti ústraní, doufali jako ty, že svržení tyranie otevře vládu spravedlnosti a míru; bylo však jen znamením k rozpoutání nenávistných vášní a těch nejohavnějších neřestí. Ty jsi po proskripcích triumvirů říkal, že se víc stydíš za to, co zavinilo Ciceronovu smrt, než truchlíš nad smrtí samou; kárals své přátele v Římě, že se stávají otroky spíš vlastní vinou než vinou tyranů a že mají tu zbabělost dívat se na věci a snášet věci, jejichž pouhé vylíčení jim mělo být nesnesitelné a naplnit je hrůzou¹⁶. Tak jsem se rozhořčovala i já v hloubi svého vězení; ale hodina rozhořčení minula, neboť je zřejmé, že už nelze očekávat nic dobrého ani se ničemu zlému divit.

Vylíčí kdy dějiny hrůzu těchto strašlivých časů a ohavné lidi, kteří je naplňují svými zločiny? Předčí krutosti Mariovy i krvavá tažení Sullova. Když Sulla dal nahnat a pobít šest tisíc mužů, kteří se mu vzdali, poblíž senátu, jejž uklidňoval a nechal rokovat za zvuku jejich bolestných výkřiků¹⁷, choval se jako tyran, který chladně zneužívá uzurpované moci; ale k čemu lze přirovnat vládu těch pokrytců, kteří, vždy s maskou spravedlnosti na tváři a vždy s jazykem zákona na rtech, zřídili tribunál¹⁸, aby sloužil jejich pomstě, a posílají na popraviště, s právními formami, jež jsou výsměchem, všechny, jejichž ctnost je uráží, jejichž nadání je zastiňuje nebo jejichž bohatství dráždí jejich chamtivost?

Který Babylon kdy poskytl podívanou jako tato Paříž, poskvrněná krví a zhýralostí, řízená úředníky, kteří si z šíření lži, prodávání pomluvy a velebení vraždy udělali řemeslo? Který národ kdy zkazil své mravy a svůj přirozený cit do té míry, že nabyl potřeby vídat popravy, že se chvěje vzteky, když se odkládají, a že je vždy připraven vylít svou zuřivost na každého, kdo se ji pokusí zmírnit či utišit? Zářijové dny byly dílem jen hrstky opilých tygrů; dny 31. května a 2. června¹⁹ znamenaly triumf zločinnosti díky netečnosti všech Pařížanů a jejich mlčky vyjádřenému souhlasu s otroctvím: od té doby je stupňování děsivé; to, čemu se ještě nepatřičně říká Konvent, skýtá jen pohled na lupiče, kteří se šatí a klejí jako přístavní nosiči, kážou vraždu a dávají příklad k plenění. Početný lid obklopuje Justiční palác a jeho zuřivost propuká proti soudcům, kteří dost rychle nevynášejí rozsudek nad nevinností. Vězení přetékají lidmi z úřadů, generály, veřejnými činiteli a charakterními muži, kteří byli lidstvu ke cti; udavačství je přijímáno jako důkaz občanské ctnosti, a pátrat po poctivcích a boháčích a zavírat je je jedinou činností nevzdělaných a podlých správců.

Oběti z Orléansu padly²⁰. Marie Corday nevyvolala nejmenší pohnutí ve městě, které si nezasloužilo, aby je zbavila netvora. Brissot²¹, Gensonné a zástup dalších poslanců zůstávají pod obžalovacím dekretem; důkazy chybějí, ale zuřivost roste, a když nejsou důvody k jejich odsouzení, vychází se vstříc vůli suveréna, který žádá jejich hlavy, tak jako dravá šelma čeká na svou kořist. Custine je mrtev²², Robespierre se raduje, Hébert označuje oběti, Chabot je počítá²³; tribunál neúnavně pracuje a lid se chystá urychlit a rozmnožit popravy. Mezitím dává o sobě znát hlad, vražedné zákony dusí výrobu, zastavují oběh zboží, ničí obchod; finance se rozkrádají, všude vládne rozvrat, a při tomto naprostém převratu veřejného jmění zakládají nestoudní lidé svá bohatství, dávají si platit za každý svůj čin a stanoví sazebník za smrt či život svých spoluobčanů. Dillon a Castellane vycházejí, jeden z Madelonnettes, druhý ze Sainte-Pélagie, když zaplatili Chabotovi třicet tisíc liber; Sillery dává smlouvat o svou svobodu, na jejíž koupi je dost bohatý, a dvě stě lahví jeho výtečného šampaňského jsou přídavkem k obchodu s děvkami z výboru²⁴. Rolandova žena, kterou Otec Duchesne čas od času znovu připomíná zuřivosti lůzy, očekává její poslední výstřelky v tomtéž vězení, z něhož klidně odchází vydržovaná děvka, když zaplatila za svou bezpečnost a za beztrestnost svého komplice, padělatele asignátů²⁵. Henriot²⁶, velitel národní gardy, nejprve lokaj, potom celní úředník u městských bran, pak vrah u Saint-Firmin, strhává pečeti, vyprazdňuje sklepy, odnáší nábytek, a přesto neztrácí nic ze své drzosti; pověřen střežením poslanců vězněných v Lucemburském paláci, opovažuje se k nim chodit, urážet je, brát jim násilím pera, knihy a papíry a přidávat k potupě výhrůžky. Podřízenost úřadů je chiméra, kterou není dovoleno připomínat, aniž se člověk vystaví obvinění z neobčanskosti a aniž mu přičtou kontrarevoluční úmysly.

Opustili konečně uprchlí poslanci tuto nehostinnou zemi, která pohlcuje dobré lidi a nasakuje jejich krví? Ó přátelé moji! kéž vám příznivé nebe dopřeje přistát ve Spojených státech, jediném útočišti svobody! Má přání vás tam provázejí a mám jistou naději, že nyní plujete k těm končinám. Ale běda! pro mne je konec, už vás neuvidím, a v tomto vzdálení, tak vroucně žádaném pro vaši záchranu, přece cítím naše poslední odloučení! A ty, ctihodný choti, trpkneš a chřadneš v předčasném stáří, které s námahou skrýváš před pronásledováním vrahů²⁷; bude mi ještě dopřáno tě spatřit a přinést trochu útěchy tvé duši, napojené hořkostí? – Kolik dní mi ještě zbývá, abych byla svědkem zpustošení své země a ponížení svých spoluobčanů? – Obklopena těmito smutnými obrazy, nemohla jsem uniknout bolesti; z mých ztěžklých očí se řinou vzácné slzy a nechala jsem odpočinout své lehké pero, které se toulalo po mých mladých letech.

Chci se je pokusit znovu vyvolat a sledovat jejich běh; snad jednou má prostá vyprávění zpříjemní chvíle nějaké nešťastné zajatkyně, která zapomene na svůj úděl, když se dojme nad mým; snad filozofové, kteří chtějí poznávat lidské srdce z postupu románu a z děje dramatu, najdou příležitost studovat je v mém příběhu. Možná už za několik dní nedostatek potravin, dráždící unavený lid, jej dožene k bouřím, které se jeho vůdcové postarají obrátit ke zkáze²⁸. Desátý srpen měl být vzpomínkou na zářijové idy; předevčírem se hlasitě vyhrožovalo, že se budou opakovat, nebude-li Custine odsouzen k smrti; kordelieři už prohlašují za nutné zbavit se podezřelých osob; ukládají se tresty těm, kdo o těch slavných dnech mluvili špatně: není to příprava k ospravedlnění jejich návratu²⁹? – Lidé, které posílají před revoluční tribunál, nejsou obžalovaní, jež mu dávají soudit, ale oběti, které má za úkol zahubit. Kdo je zadržován z jakékoli jiné příčiny než pro zločin, není pod ochranou zákona, nýbrž, vydán na pospas podezření a pomluvě, se nemůže cítit v bezpečí před slepou zuřivostí. Opusťme tuto nešťastnou dobu, srovnatelnou s vládou Tiberiovou! Obnovte se pro mne, klidné chvíle mého sladkého dospívání!

Zbožné sny a první pochybnosti

Bylo mi už přes dvanáct let a třetí rok mého třetího pětiletí plynul pod očima mé dobré babičky. Pokoj jejího domova a zbožnost mé tety Angélique se obdivuhodně hodily k něžnému a soustředěnému rozpoložení, které jsem si přinesla z kláštera. Každé ráno mě teta vodila do kostela na mši; brzy si mě tam povšimli ti lovci svědomí, kteří si před Bohem pokládali za zásluhu zalidňovat kláštery. Pan abbé Géry, s hlavou nakřivo skloněnou a zrakem sklopeným, oslovil tu, kterou pokládal za mou vychovatelku, aby jí blahopřál k vzornému příkladu, jejž dávala její svěřenkyně, a vyjádřil přání, aby byl vyvolen za toho, kdo ji povede po cestách Páně; s lítostí se dozvěděl, že velké obřady jsou už vykonány a že jsem svou důvěru svěřila jinému; tu chtěl ode mne vědět, zda nemám nějaký záměr ohledně svého budoucího určení a odříkání se světa: odpověděla jsem mu, že jsem ještě příliš mladá, abych znala své povolání. Pan Géry si povzdechl, řekl mi pěkné věci a nevynechával příležitost vyskytnout se mi v cestě, aby mě nábožně pozdravil. Zbožnost mého mladého srdce nešla tak daleko, aby mi byla milá jezuitská strojenost; byla příliš opravdová, aby se snesla se směšnostmi pobožnůstkářství, a nakřivo skloněná hlava pana Géryho se mi ani trochu nelíbila.

Chovala jsem přesto tajný úmysl zasvětit se řeholnímu životu; svatý František Saleský, jeden z nejroztomilejších svatých v ráji, si mě získal a sestry navštívení Panny Marie (salesiánky), jejichž řád založil, byly už mými adoptivními sestrami³⁰. Uvědomovala jsem si však dobře, že jako jediná dcera nedostanu od rodičů svolení složit sliby před dosažením zletilosti; nechtěla jsem je předem rmoutit; a kdyby se navíc stalo, že by během dlouhé zkoušky mé povolání zakolísalo, poskytla bych zbraně světákům; rozhodla jsem se tedy své předsevzetí zamlčet a kráčet k cíli mlčky. Plundrovala jsem babiččinu malou knihovnu: Filotea svatého Františka Saleského a Manuál svatého Augustina se staly prameny mých nejmilejších rozjímání: jaké učení lásky a jaký rozkošný pokrm pro nevinnost vroucí duše oddané nebeským přeludům! Nové potravy mi poskytly polemické spisy Bossuetovy³¹; jakkoli byly příznivé věci, kterou měly hájit, seznamovaly s některými námitkami proti ní a přivedly mě na cestu, abych začala o své víře rozumovat. To byl první krok; od něho vedla ještě dlouhá cesta ke skepsi, k níž jsem měla dospět o několik let později, když jsem byla postupně jansenistkou, kartezián­kou, stoičkou a deistkou! Kolik cesty, aby skončila u vlastenectví, které mě uvrhlo do okovů!

Uprostřed toho všeho bavily mou obrazotvornost staré cestopisy a spousta mytologie, a dopisy paní de Sévigné³² ustálily můj vkus; její roztomilá lehkost, její půvab, veselost a něha mě uvedly do jejího důvěrného kruhu; znala jsem její společnost a byla jsem obeznámena s jejím okolím, jako bych byla žila s ní. Babička přijímala málo návštěv a zřídka vycházela; ale její příjemná nálada oživovala rozhovor, když jsem vedle ní pracovala na drobných ručních pracích, kterým mě ráda učila nebo které mě nechávala dělat. Paní Besnard, ta prateta, která na mě dohlížela, když jsem byla u kojné, chodila každý den ke své sestře na dvě odpolední hodiny; její přísnou povahu vždy provázely slavnostní formy a obřadné vzezření, jemuž se paní Phlipon občas posmívala, dost lehce ovšem, aby sestru neurazila, a ta jí to ostatně splácela nějakou dobrou pravdou, řečenou trochu příkře, jejíž drsnost jí dávalo odpouštět její výborné srdce. Babička, která si velice cenila půvabu a všeho, co může zkrášlit společenský život, byla nesmírně citlivá k pozornostem, jimiž jsem ji zahrnovala z mírnosti své povahy, z touhy zalíbit se těm, s nimiž jsem, a zvláště proto, že mi je vůči ní vnukaly její roztomilé způsoby; říkala mi občas hezké věci, na něž jsem neodpovídala špatně; tu se samolibě nadmula a vrhla vítězoslavný pohled na paní Besnard, která pokrčila rameny a využila chvíle, kdy jsem byla trochu dál, aby na ni tlumeně zvolala – slyšela jsem to docela dobře: „Opravdu, vy jste nesnesitelná; vy ji zkazíte. To by byla škoda!“ – A babička se na to ještě víc napřímila a s výrazem nadřazenosti ujišťovala sestru, že ví, co dělá; a dobrá Angélique se svou bledou tváří, vystrčenou bradou, brýlemi na nose a pletením v ruce jim klidně říkala, že nehrozí žádné nebezpečí, že tomu nikdo nic neudělá a že jsem dost rozumná, abych se vychovala sama. Tatáž paní Besnard, tak přísná a tolik se obávající nebezpečí lichotivých řečí, se velice znepokojovala, když viděla, že spím na tvrdém loži, a když se mi na prstě udělalo sebemenší bolístko, nezapomněla přijít dvakrát denně, aby posoudila, jak se hojí. Jaká upřímná starost! jaká horlivá péče! a jak dojemně působila pod jejím zdánlivě přísným zevnějškem! Opravdu věřím, že mě nebe schválně obklopilo dobrými dušemi, aby z té mé udělalo tu nejlaskavější, jaká jen může být.

Návštěva u paní de Boismorel

Jednoho dne dostala babička chuť navštívit paní de Boismorel, ať už pro potěšení vidět ji, nebo pro potěšení ukázat jí svou vnučku; podle toho i přípravy – od rána velká toaleta; a tak jsme s tetou Angélique vyrazily, abychom kolem poledne dorazily do ulice Saint-Louis v Marais³³.

Když vstoupíme do paláce, všichni sloužící, počínaje vrátným, zdraví paní Phlipon srdečně a s projevy úcty; předhánějí se, kdo jí prokáže víc zdvořilosti; ona všem odpovídá vlídně a s důstojností: potud dobře. Ale spatří její vnučku; babička neodolá drobnému potěšení upozornit na ni, sloužící se chtějí plést do skládání poklon; začala jsem pociťovat jakousi tíseň, těžko vysvětlitelnou, v níž jsem přece jen rozeznala, že služebnictvo se na mě dívat smí, ale že mu nepřísluší skládat mi poklony. Postupujeme dál, velký lokaj nás ohlásí a vstupujeme do salonu, kde paní de Boismorel sedí se svým psem na tom, čemu se tehdy neříkalo otomana, ale kanape, a vážně vyšívá gobelín. Paní de Boismorel byla stejného věku, postavy i tělnatosti jako babička, ale její oděv svědčil méně o vkusu než o snaze dávat na odiv bohatství a vyznačit stav, a její tvář, zdaleka nevyjadřujíc touhu se líbit, prozrazovala vůli být ctěna a jistotu, že si to zaslouží. Bohatá krajka, nařasená do čepečku s křidélky špičatými jako zaječí uši a posazená na temeni, nechávala vidět vlasy snad vypůjčené, upravené s tou předstíranou zdrženlivostí, jaká se po šedesátce slušela; a líčidlo ve dvou vrstvách dodávalo velmi bezvýrazným očím mnohem víc tvrdosti, než bylo třeba k tomu, abych sklopila své. „Á, dobrý den, slečno Rotisset,“ zvolá vysokým, chladným hlasem paní de Boismorel a vstane, když se blížíme. (Slečno? cože! babička je tady slečna?) „Opravdu, jsem velmi ráda, že vás vidím! A to krásné dítě? to je vaše vnučka? Bude z ní hezká slečna! Pojďte sem, srdíčko, posaďte se vedle mne. Je nesmělá: kolik je vaší vnučce let, slečno Rotisset? Je trochu snědá, ale pleť má v základu výbornou; to se brzy vyjasní. Už je pěkně vyvinutá. Vy musíte mít šťastnou ruku, má milá; nikdy jste nesázela do loterie?“ – „Nikdy, madam; nemám ráda hazardní hry.“ – „To věřím; ve vašem věku si člověk myslí, že hraje najisto. Jaký zvuk hlasu! je sladký a plný: ale jak je vážná! Nejste trochu pobožná?“ – „Znám své povinnosti a snažím se je plnit.“ – „Výborně! Chcete být jeptiškou, že?“ – „Neznám své určení; ještě se nesnažím o něm soudit.“ – „Jak mravoučné! Čte, vaše vnučka, slečno Rotisset?“ – „Četba je její největší radostí; věnuje jí část dne.“ – „Ó, to vidím; ale dejte pozor, ať se z ní nestane učená ženská, to by byla veliká škoda.“

Mezi dámami se rozproudil rozhovor o rodině a společnosti paní domu; babička se vyptávala na strýce a bratrance, na snachu a na přítelkyni, na abbého Langloise, na markýzu de Lévis, na radu Briona a na faráře Parenta. Hovořilo se o jejich zdraví, sňatcích a podivínstvích, jako například o podivínství paní Roudé, která navzdory svému věku ještě ráda předváděla krásné poprsí a nosila je stále odhalené, kromě chvil, kdy nastupovala do kočáru nebo z něho vystupovala: tehdy je zakrývala velkým šátkem, který k tomu účelu nosila v kapse, protože, jak říkala, tohle není k ukazování lokajům. Během toho rozhovoru udělala paní de Boismorel několik stehů na kanavě, pohladila psa a nejčastěji upírala zrak na mne. Pečlivě jsem se vyhýbala jejím pohledům, které mi byly velmi nepříjemné, a nechávala jsem své těkat po pokoji, jehož výzdoba se mi zdála příjemnější než dáma, která jej obývala; krev mi kolovala rychleji než obvykle, cítila jsem, jak mi hoří tváře a jak mi srdce buší a svírá se; ještě jsem se neptala, proč babička nesedí na kanapi a paní de Boismorel nehraje roli slečny Rotisset; ale měla jsem už ten cit, který k takové úvaze vede, a konec návštěvy jsem uvítala, jako když se člověku uprostřed utrpení dostane úlevy. „Nuže! nezapomeňte mi obstarat los do loterie; ať číslo vybere vaše vnučka, slyšíte, slečno Rotisset? chci, aby mi první štěstí přinesla její ruka; tak mě obejměte; a vy, srdíčko, nesklápějte tolik oči; jsou moc hezké na pohled, ty oči, a zpovědník nezakazuje je otevírat. Á, slečno Rotisset, budou vám kvůli ní smekat klobouky, to vám slibuji, a hodně brzy. Sbohem, dámy“; a paní de Boismorel zazvoní, nařídí Lafleurovi, aby si za dva dny došel k slečně Rotisset pro los, okřikne psa, a byla už zase usazena na kanapi, dřív než jsme došly ke dveřím.

Cestou domů jsme mlčely; já toužila po knihách, které by mi daly zapomenout na paní de Boismorel, jejíž poklony mi byly stejně málo po chuti jako poklony jejích sloužících. Babička, napůl spokojená, o ní občas mluvila a o jejích podivnostech, o jejím sobectví, pro které tvrdila, že děti jsou jen „druhotné příčiny“, kdykoli si babička dovolila připomenout jí zájmy jejích dětí, aby omezila své velké výdaje; o jejích volných způsobech, ovšem obvyklých u dam z dobré společnosti, pro něž přijímala svého zpovědníka i jiné při ranní toaletě a v jejich přítomnosti si převlékala košili atd. Tento tón, tyto mravy se mi zdály podivné; zvědavě jsem babičku o tom všem vyzvídala, ale dojmy, které jsem z toho měla, jsem si nechávala pro sebe a zdálo se mi, že si nemohu dovolit jí je všechny sdělit.

Čtrnáct dní po naší návštěvě jsme samy přijaly návštěvu pana de Boismorel syna, který nebyl u matky, když jsme tam byly; byl to muž sedmatřiceti či osmatřiceti let, s vážnou a mírnou tváří, slušného a ušlechtilého vystupování; jeho pohledy vyšlehovaly v dlouhých záblescích z velmi otevřeného, trochu příliš velkého oka; jeho mužný a silný hlas, o němž bylo znát, že jej z ohleduplnosti tlumí, měl přízvuk duše a půvabný výraz zdvořilosti, jež není pouhým povrchem. Oslovil babičku s úctou, nazývaje ji svou dobrou přítelkyní, a mne pozdravil s tou uctivostí, jakou si citliví muži pokládají za čest projevovat mladým osobám něžného pohlaví; rozhovor byl stejně nenucený jako umírněný; nevynechal příležitost, aby s půvabem připomněl, co vděčí babiččině péči, a pochopila jsem, že jí zahaleně, ale jemně říká, že Prozřetelnost odměňuje její velkorysou péči o cizí děti radostí, kterou jí připravuje v jediném dítěti, jež jí bylo dáno.

Pan de Boismorel se mi zdál mnohem milejší než jeho matka a těšilo mě, když se znovu objevil, což se stávalo každé dva nebo tři měsíce. Oženil se velmi mladý s půvabnou ženou; měl s ní syna, jehož výchova ho velmi zaměstnávala; chtěl ji vést sám a řídil ji podle filozofických názorů, s nimiž předsudky jeho matky a velká zbožnost jeho ženy nemálo nesouhlasily; obviňovali ho z podivínství: po zánětlivé a strašné nemoci trpěl nervovými záchvaty, a staré hraběnky, vysocí soudní hodnostáři a drobní abbéové z jeho rodiny či ze společnosti jeho matky připisovali mozkové chorobě, jakožto následku oné nemoci, názory a životosprávu, které přijal a které chtěl uplatnit ve výchově svého syna. Všechny tyto okolnosti mě k němu velice připoutaly, když jsem se o nich dozvěděla; shledávala jsem, že tento podivín uvažuje velmi rozumně, začala jsem tušit, že existuje rozum světa a rozum pracovny, abych tak řekla, morálka zásad a morálka praktická, z jejichž rozporu plyne tolik podivností, z nichž jsem některé zahlédla, zkrátka že společnost nazývá bláznem toho, kdo nemá obecné bláznovství; a látka k přemýšlení se mi v hlavě nepozorovaně hromadila. Babička někdy stavěla proti smýšlení a jednání pana de Boismorel jednání a smýšlení jeho sestry, paní de Favières, na niž si měla co stěžovat a jíž musel bratr připomínat, že slečna Rotisset je jejich příbuzná (okolnost, kterou – říkala jsem si v duchu – se jejich matka tváří, že nezná, nebo ji nechce uznat); k ní mě babička neměla nejmenší chuť uvést, k mé velké spokojenosti, což vytušila tak dobře, že ani o nové návštěvě u paní de Boismorel už nikdy nebyla řeč.

Zpátky na nábřeží: hudba, výpisky a knihy

Otcův úřad skončil, rok, který jsem měla strávit u babičky, uplynul, a vrátila jsem se ke své výtečné matce³⁴. Neopouštěla jsem bez jisté lítosti krásnou čtvrť ostrova Saint-Louis, ta příjemná nábřeží, ten klidný břeh, na němž jsem se každý letní večer procházela s tetou Angélique a pozorovala půvabný tok řeky a krajinu, jež se rýsovala v dálce; ta nábřeží, po nichž jsem ve svaté horlivosti chodila do kostela rozněžňovat se u paty oltářů, aniž bych na té osamělé cestě potkala cokoli, co by rušilo nejsladší soustředění. Babiččina veselost dodávala půvab jejímu bytu, kde jsem prožila tolik usměvavých a pokojných dnů: odcházela jsem od ní v slzách, navzdory své oddanosti k matce, jejíž mnohem pevnější hodnota se halila do vážnějšího zevnějšku; dosud jsem ho nikdy s ničím nesrovnávala tak, aby se mi zdál méně přitažlivý, jak jsem to v té chvíli nejasně pocítila. Dítě Seiny, vždycky jsem přicházela bydlet na její břehy: poloha otcovského domu neměla osamělý klid babiččina obydlí; pohyblivé obrazy Pont-Neuf měnily scénu každou minutu, a když jsem se vracela k matce, vracela jsem se opravdu do světa, ve vlastním i přeneseném smyslu. Přesto se mé toulavé a romantické obrazotvornosti dosud nabízelo mnoho vzduchu a velký prostor. Kolikrát jsem ze svého okna obráceného k severu s pohnutím pozorovala nesmírné pustiny nebe, jeho nádhernou azurovou klenbu, velkolepě vykreslenou od namodralého východu daleko za Pont-au-Change až po západ, zlacený zářivou barvou červánků za stromy Cours a domy Chaillot³⁵! Nevynechala jsem žádnou příležitost strávit tak několik chvil na konci krásného dne, a často mi z unesených očí tiše kanuly sladké slzy, zatímco mé srdce, naplněné nevýslovným citem, šťastné, že je, a vděčné, že existuje, přinášelo Nejvyšší bytosti čistou a jí důstojnou poctu. Nevím, zda citlivost srdce dodává všem věcem živější barvu, či zda určitá situace, na pohled nijak pozoruhodná, mocně přispívá k jejímu rozvinutí, anebo zda jedno i druhé nejsou vzájemně příčinou i účinkem; ale když se ohlížím za svým životem, nedovedu rozhodnout, zda mám okolnostem, nebo své povaze připsat tu rozmanitost a plnost citu, jež tak zřetelně poznamenávaly všechny body jeho trvání a zanechaly mi tak živou vzpomínku na všechna místa, kde jsem kdy byla.

Cajon mě dál učil hudbě; rád mě nechával rozumově pronikat do její teorie, či spíše mechaniky, neboť byl sice trochu skladatelem, ale valným matematikem nebyl a metafyzikem ještě méně; kladl si však za čest předat mi všechnu svou vědu. Má chladnost ve zpěvu ho trápila skoro stejně, jako žasl nad tím, jak snadno sleduji úvahu. „Dejte do toho přece duši!“ opakoval mi neustále, „zpíváte ariettu, jako když jeptišky odříkávají Magnificat.“ Chudák neviděl, že mám duše až příliš, než abych ji vkládala do písničky: vskutku jsem cítila stejné rozpaky dát výraz něžné skladbě, jako jsem je kdysi cítila, když jsem komusi měla předčítat nahlas epizodu o Eucharis či o Herminii³⁶. Vždy jsem se naráz proměnila v osobu, jejíž slova jsem měla vyslovit, nedovedla jsem napodobovat, prožívala jsem cit, který jsem měla vylíčit; dech se mi zrychloval, hlas se chvěl; z toho vznikaly obtíže, které jsem dokázala překonat jen s námahou, vážným a plochým zpěvem, neboť jsem se neodvažovala být vášnivá. Mignard, jehož španělskou zdvořilost babička velmi oceňovala, mě u ní začal učit hrát na kytaru a v lekcích pokračoval i po mém návratu k otci; netrvalo mnoho měsíců a zvládala jsem obvyklé doprovody: Mignarda bavilo dělat ze mě zdatnou hráčku a skutečně jsem se stala zručnější než on. Nešťastník z toho přišel o rozum, jak se v pravý čas dozvíte. Znovu povolali Mozona, aby mě zdokonalil v tanci, a také „pana Douceta“, aby mě učil aritmetice, zeměpisu, krasopisu a dějepisu³⁷.

Otec mi vrátil rydlo; omezil mě na drobný žánr, o nějž doufal, že mě zaujme tím, že s ním spojí výdělek; jakmile mě totiž brzy přivedl tak daleko, že jsem mu mohla být užitečná, dával mi dělat drobné práce, jejichž cenu se mnou dělil, a na konci týdne jsme účtovali podle knihy, kterou mě přiměl vést. To mě nudilo: nic mi nepřipadalo tak nezáživné jako rýt okraje pouzdra na hodinky nebo zdobit vroubkováním pouzdérko; raději jsem si přečetla dobrou knihu, než abych si koupila stužku; netajila jsem se svým odporem; nikdo mě nenutil, uložila jsem rydla a rytecké jehly a od té doby jsem se jich nikdy nedotkla.

Každé ráno jsem chodila s matkou na mši, po níž jsme někdy obstarávaly nákupy; po tomto čase, po lekcích učitelů a po jídle jsem se uchylovala do své komůrky, abych četla, psala a přemýšlela. Dlouhé večery mě přiměly znovu přivyknout ruční práci, při níž mi matka byla tak laskavá, že celé hodiny předčítala nahlas. Toto předčítání se mi velice líbilo; ale protože mi nedovolovalo strávit věci tak dokonale, jak bych si přála, vnuklo mi myšlenku dělat si výpisky³⁸. Při své první ranní práci jsem tedy zapisovala na papír, co mě předchozího večera nejvíc zaujalo, a pak jsem znovu brala knihu do ruky, abych zachytila souvislosti nebo opsala úryvek, který jsem chtěla mít celý. Tato záliba se stala zvykem, potřebou a vášní. Otec měl jen malou knihovnu, kterou jsem už dávno vyčerpala, a tak jsem četla knihy vypůjčené či najaté; nemohla jsem snést pomyšlení, že bych je vrátila, aniž bych si osvojila, co jsem v nich pokládala za nejlepší. Takto jsem důkladně prostudovala Pluche, Rollina, Creviera, otce d’Orléans, Saint-Réala, abbého de Vertot a Mézeraye³⁹, který se tomu poslednímu tak málo podobá; Mézeraye, nejsuššího ze spisovatelů, ale historika mé země, kterou jsem chtěla poznat. Má dobrá babička Bimont už nebyla na živu; můj strýček, usazený u Saint-Barthélemy v lepším postavení, než bylo místo učitele chlapců z kostelního sboru, se stal strávníkem prvního vikáře, abbého le Jay, který vedl docela dobrý dům a k němuž jsme s ním chodívali po nedělích a svátcích po bohoslužbě trávit večery.

Abbé le Jay byl dobrý stařeček, kulatý tělem i duchem, mizerný kazatel, nemilosrdný zpovědník, kazuista, co já vím, co ještě! Ale ve svých záležitostech se vyznal výborně: dokázal protlačit své dva bratry a usadit je jako notáře v Paříži, kde ve svém tehdy výnosném a váženém stavu dělali dobrou figuru. Sám si povolal na vedení domácnosti jednu svou příbuznou, slečnu d’Hannaches, velkou, suchou a žlutou herku s drsným hlasem, velice pyšnou na svůj šlechtický původ, která všechny nudila svými hospodářskými schopnostmi a svými pergameny. Ale konečně to byla žena, a to vždycky oživí kněžský dům; ostatně dovedla udržovat hojnost a čistotu na stole svého bratrance, velkého milovníka v tomto oboru. Abbé le Jay pokládal za příjemné mít strávníka tak milého, jako byl abbé Bimont; jeho stůl byl veselejší, sestřenice v lepší náladě a partie vrhcábů zajištěná. Matka a sestřenice se staly partnerkami; a já, jež se tak zdám opuštěná, jsem si v tom, jak byly ty čtyři osoby zabrány do hry, libovala, neboť abbé le Jay přijímal hosty ve velké knihovně, kterou jsem podle libosti plundrovala. Byl to pramen, z něhož jsem čerpala, dokud žil; netrvalo to ani tři roky; jeden z jeho bratrů se dostal do špatných obchodů; abbé z toho přišel o rozum, šest neděl chřadl, vrhl se z okna a zemřel na následky pádu. Slečna d’Hannaches, která tehdy vedla spor o dědictví po svém strýci kapitánovi, našla přístřeší u mé matky a strávila u ní osmnáct měsíců. Během té doby jsem jí dělala sekretářku, psala jsem její obchodní dopisy, opsala jsem jí její drahý rodokmen, sestavovala jsem žádosti, které podávala prvnímu prezidentovi a generálnímu prokurátorovi pařížského parlamentu, ustanoveným správci penzí, které jistý pan de Saint-Vallier založil pro chudé šlechtické slečny⁴⁰, a občas jsem ji doprovázela, když chodila prosit o přímluvu různé osoby. Dobře jsem si všimla, že navzdory její nevědomosti, strnulému vystupování, špatné řeči, starodávné toaletě a všem jejím směšnostem se jejímu původu prokazovala čest; vážně se poslouchala jména jejích předků, jejichž výčet stále opakovala, a lidé se namáhali podpořit její žádosti. Srovnávala jsem slušné přijetí, jehož se jí dostávalo, s přijetím u paní de Boismorel, které ve mně zanechalo hluboké stopy; nemohla jsem si zastírat, že mám větší cenu než slečna d’Hannaches, jíž ani její čtyřicet let, ani rodokmen nedávaly schopnost napsat dopis, který by měl zdravý rozum nebo byl čitelný; shledávala jsem svět velice nespravedlivým a společenská zřízení velice nesmyslnými.

Ale podívejme se trochu, co se stalo s mými přítelkyněmi z kláštera. Má Agathe mi čas od času psala ty něžné dopisy, jejichž tón, vlastní oněm tesklivým hrdličkám, jež si nesměly dovolit nic víc než přátelství, byl u ní ještě zesílen její vroucí duší; kdykoli to bylo možné, přikládala k nim krabičky, hezké jehelníčky a bonbony. Občas jsem ji chodila navštívit; jednou jsem dokonce vstoupila do kláštera při slavnosti, kterou pořádali na počest představené, díky povolení arcibiskupa, vyžádanému bez mého vědomí a pak mi předloženému jako zvláštní přízeň, jejíž cenu jsem dobře cítila. Všechno bylo v pohybu, mladé dívky vystrojené, společný sál ozdobený květinami, refektář plný lahůdek. Nutno přiznat, že při těchto slavnostech ubohých poustevnic, kde bylo lze najít kus dětinskosti, vládlo také ono nevím co roztomilého, prostého a půvabného, co náleží jen k mírnosti žen, k živosti jejich obrazotvornosti a k nevinnosti jejich zábav, když se veselí samy mezi sebou, daleko od přítomnosti pohlaví, které je vždy činí vážnějšími, pokud je nepřivádí k pošetilosti. Prvním bodem slavnosti byla malá hra, velmi prostřední, ale oživená hlasy mladých dívek, které sborově zpívaly několik slok; následovaly rozpustilé tance; žerty, někdy šťastné, a škádlivý smích, tím živější, čím víc se odrážel od obvyklé vážnosti, proměnily den v pravé saturnálie pro všechny drahé sestry i jejich chovanky. Lékař domu přišel na ošetřovnu navštívit několik nemocných; bylo nutné ukázat mu slavnost: přivedli ho do ambitu ozdobeného girlandami zeleně, kde se rozložil jakýsi jarmark: tady mladé profesky prodávaly koláčky, tamta losovala loterii, jiná věštila budoucnost, malé děti nosily košíky s ovocem a na druhé straně se chystal koncert. Když se objeví doktorská paruka, novicky spustí závoj, velké chovanky se ujišťují, že mají šaty v pořádku, nejmladší dívky nasazují upjatý výraz; i já držím kytaru méně nedbale. Visela přede mnou na stuze přehozené přes rameno; chtěli mě slyšet a okolnosti mi vnukly dvě prostřední sloky, jejichž případnost měla velký účinek. Cajon by byl spokojen s tím, jak jsem je zazpívala, neboť vyjadřovaly jen city, jimž jsem se mohla oddat, a nic nespoutávalo můj přednes. Přály si, abych je zopakovala před lékařem; to už nebylo totéž; hlas byl méně jistý a výraz jakoby zastřený; jedna stará sestra si toho šibalsky povšimla a řekla, že má tvář tím byla ještě dojemnější. Lékař odešel; každá byla ráda, že odchází, ale žádná by si nebyla přála, aby nepřišel.

Sophie se vrátila do Amiensu ke své rodině; před jejím odjezdem jsme dosáhly toho, aby se naše matky setkaly; takřka posvětily náš svazek, navzájem si blahopřály k volbě svých dcer a usmály se nad sliby, jichž jsme je učinily svědky, že na sebe nikdy nezapomeneme. Ukázalo se to pravdivějším, než tehdy věřily, navzdory proměnám, o nichž bude čtenář soudit později. Má korespondence s mou dobrou přítelkyní se stala velmi pravidelnou; psala jsem jí každý týden, spíš dvakrát než jednou. „A co jste jí tedy psala?“ zeptá se někdo. Všechno, co jsem viděla, myslela, cítila, co jsem se učila; a věru jsem toho měla hodně co říci. Tato sdělení se usnadňovala a živila sama sebou; učila jsem se víc přemýšlet tím, že jsem své úvahy sdělovala, studovala jsem horlivěji, protože jsem měla radost ze sdílení toho, co jsem získala, a pozorovala jsem pozorněji, protože jsem ráda popisovala. Sophie mi psala méně: početná rodina, hojně navštěvovaný dům, mnoho společenských povinností, ten venkovský život, zaměstnaný malichernostmi a vyplněný návštěvami, jež nic nenaučí a jejichž část je pravidelně věnována kartám z lásky k bližnímu, jí nenechávaly čas, aby mi toho tolik napsala, ani možnost tolik toho nasbírat. Snad si proto tím víc cenila toho, co ode mne dostávala, a tím víc mě povzbuzovala, abych jí to posílala.

Když mě smrt abbého le Jay připravila o pomoc jeho knihovny, v níž jsem nacházela historiky, mytology, církevní otce i literáty – Catroua a Rouillého, kteří nazývají Horatia Coclita „šlechetným jednookým“; Maimbourga, stejně dobrého vkusu; Berruyera, který napsal Dějiny lidu Božího stylem, jakým Bitaubé napsal svou báseň o Josefovi; rytíře de Folard, zcela jiného ražení, jehož vojenské podrobnosti mi připadaly rozumnější než úvahy jezuitů; abbého Baniera, který mě bavil mnohem víc než abbé Fleury; Condillaca a otce Andrého, jejichž metafyzika použitá na výmluvnost a na krásno všeho druhu se mi neobyčejně líbila; několik Voltairových básní a Nicolovy Mravní eseje; životy pouštních otců a Descartův životopis od Adriena Bailleta, Bossuetovy všeobecné dějiny; listy svatého Jeronýma a román o Donu Quijotovi a tisíc jiných stejně souladných věcí⁴¹ – musela jsem se obrátit na knihkupce. Otec, který nebyl s to vybírat, žádal, co jsem mu určila; má volba padala na díla, o nichž jsem si udělala jistou představu podle citátů či jinak z knih, které jsem už přečetla: tak jsem si poznamenala překlady antických historiků, Diodóra Sicilského a jiných; chtěla jsem si znovu projít dějiny své země u jiného spisovatele než Mézeraye, zvolila jsem abbého Vellyho a jeho pokračovatele, mnohem méně zajímavé než on právě v epochách, v nichž by jimi měli být víc, kdyby měli jeho talent; Pascala, Montesquieua, Locka, Burlamaquiho⁴²; naše přední dramatiky. Neměla jsem jiný plán ani cíl než poznávat a vzdělávat se; potřebovala jsem zaměstnat činnost svého ducha, živit své vážné sklony, potřebovala jsem štěstí a nemohla jsem je najít jinde než ve velkém rozvinutí svých schopností; spočívalo pro mne v soustředěné práci. Nevím, co by ze mne bylo, kdybych se dostala do rukou nějakého obratného vychovatele; je pravděpodobné, že upřena na jediný či hlavní předmět, byla bych mohla dojít daleko v některém oboru poznání nebo nabýt velkého nadání: byla bych lepší či užitečnější? To je otázka, kterou nechávám otevřenou. Ale šťastnější bych jistě nebyla; neznám nic, co by se vyrovnalo té plnosti života, pokoje a spokojenosti oné doby nevinnosti a studia. Nebyla však bez jistých neklidů: je snad život člověka na zemi kdy bez nich?