Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové I: Soukromé paměti

I. Dětství v rodině pařížského rytce (1754–1765)

První část

[Paní Rolandová začala tyto soukromé paměti psát 9. srpna 1793 ve vězení Sainte-Pélagie, po dvou měsících věznění. Podle Perroudova rozboru rukopisu vznikly první stránky mezi 9. a 15. srpnem a líčení vstupu do kláštera zhruba koncem srpna.]

Ve věznici Sainte-Pélagie, 9. srpna 1793.¹

Dcera umělce,² žena učence, který se stal ministrem a zůstal poctivým člověkem,³ dnes vězeňkyně, snad předurčená k násilné a nečekané smrti – poznala jsem štěstí i protivenství, viděla jsem zblízka slávu a zakusila nespravedlnost. Narodila jsem se v nevýznamném stavu, avšak počestným rodičům, a mládí jsem prožila v lůně krásných umění, živena půvaby studia, a neznala jsem jinou nadřazenost než nadřazenost zásluhy, ani jinou velikost než velikost ctnosti.

Ve věku, kdy se volí stav, jsem ztratila vyhlídky na jmění, které mi mohlo zajistit postavení odpovídající vychování, jehož se mi dostalo. Sňatek s úctyhodným mužem jako by tyto nezdary napravil; chystal mi však nové.

Mírná povaha, silná duše, pevný rozum, velmi láskyplné srdce a zevnějšek, který to všechno prozrazoval, mě učinily drahou těm, kdo mě znají. Postavení, v němž jsem se ocitla, mi nadělalo nepřátel; má osoba žádné nemá; ti, kdo o mně mluví nejhůř, mě nikdy neviděli.

Je tak pravda, že věci bývají málokdy takové, jakými se zdají, že období mého života, kdy jsem okusila nejvíc sladkosti nebo zakusila nejvíc žalu, jsou často pravým opakem toho, co by si o nich mysleli druzí. Štěstí totiž závisí víc na citech než na událostech.

Hodlám využít volných chvil svého zajetí k tomu, abych vylíčila, co se týká mé osoby od nejútlejšího dětství až do této chvíle. Vracet se takto po všech krocích své životní dráhy znamená žít podruhé; a co lepšího lze ve vězení dělat, než přenést svou existenci jinam – šťastnou fikcí nebo zajímavými vzpomínkami?

Získává-li se zkušenost méně tím, že člověk jedná, než tím, že přemýšlí o tom, co vidí a co vykonal, může se ta moje podnikem, do něhož se pouštím, značně rozhojnit. Věci veřejné a mé soukromé city mi za dva měsíce věznění poskytovaly dost látky k přemýšlení a psaní, aniž bych se musela utíkat do dávno minulých časů; prvních pět týdnů jsem proto věnovala Historickým poznámkám,⁴ jejichž soubor snad nebyl bez ceny. Právě byly zničeny; pocítila jsem celou hořkost té ztráty, kterou už nenahradím; ale hněvala bych se sama na sebe, kdybych se dala čímkoli zdrtit. Ve všech trápeních, která jsem zakusila, se k nejprudšímu pocitu bolesti téměř okamžitě přidává ctižádost postavit se zlu, jež mě stihlo, vší svou silou a přemoci je – buď dobrem, které prokazuji druhým, nebo rozmnožením vlastní odvahy. Neštěstí mě tedy může pronásledovat, nikoli však zdolat; tyrani mě mohou pronásledovat, ale ponížit? Nikdy, nikdy! – Mé Poznámky jsou ztraceny, napíšu tedy Paměti; a moudře se přizpůsobujíc vlastní slabosti ve chvíli, kdy jsem bolestně zasažena, budu hovořit o sobě, abych se tím lépe rozptýlila. Budu se představovat v dobrém i ve zlém se stejnou volností; kdo se neodváží vydat sám o sobě dobré svědectví, je téměř vždy zbabělec, který ví, co zlého by se o něm dalo říci, a bojí se toho; a kdo váhá přiznat své chyby, nemá sílu za nimi stát ani prostředky, jak je odčinit. S takovou upřímností vůči sobě se nebudu ostýchat ani vůči druhým: otce, matku, přátele, manžela – všechny je vylíčím takové, jací jsou nebo jak jsem je viděla.

Dokud jsem žila v klidném a uzavřeném postavení, obestírala má přirozená citlivost ostatní mé vlastnosti natolik, že se projevovala sama nebo nad všemi vládla. Mou první potřebou bylo líbit se a konat dobro; byla jsem trochu jako onen dobrý pan de Gourville, o němž paní de Sévigné píše, že mu láska k bližnímu utínala slova v půli;⁵ a zasloužila jsem si, aby o mně Sainte-Lette⁶ řekl, že ač mám dost ducha na broušení jemných epigramů, nikdy mi žádný neuklouzne.

Od té doby, co okolnosti, bouře politické i jiné rozvinuly energii mé povahy, jsem především přímá a nehledím už tak pozorně na drobné škrábance, které mohou vzniknout mimochodem. Epigramy nedělám ani teď, neboť předpokládají potěšení z toho, že někoho kritikou píchneme, a já se neumím bavit zabíjením much; ale ráda zjednávám spravedlnost silou pravdy a ty nejstrašnější vyslovuji dotčeným do očí, aniž se podivím, rozruším nebo rozhněvám, ať na ně působí jakkoli.

Otec, matka a kojná

Můj otec Gatien Phlipon byl povoláním rytec; pěstoval také malbu a chtěl se věnovat malbě na smalt, spíše z vypočítavosti než z náklonnosti; jeho zrak a tělesná konstituce však nesnesly oheň, jímž musí smalt projít, a to ho donutilo tento obor opustit. Omezil se tedy na svůj, v němž byl průměrný; ale ačkoli byl pracovitý, doba provozování jeho umění přála, měl mnoho zakázek a zaměstnával dosti velký počet dělníků, touha zbohatnout ho táhla k obchodu. Kupoval klenoty a diamanty nebo je přijímal jako platbu od obchodníků, s nimiž měl co do činění, aby je při příležitosti zase prodal. Zmiňuji se o této podrobnosti, protože jsem pozorovala, že ctižádost bývá ve všech stavech zpravidla zhoubná: na několik šťastlivců, které povznese, připadá zástup obětí. Příklad mého otce mi poskytne nejedno takové poučení; jeho umění stačilo k tomu, aby slušně vyžil – chtěl zbohatnout, a skončil tím, že se zruinoval.

Byl statný a zdravý, činorodý a ješitný, miloval svou ženu i parádu; bez vzdělání měl onen stupeň vkusu a znalostí, jaký povrchně dávají krásná umění, ať se z nich pěstuje kterýkoli obor; proto, přes svou úctu k bohatství a ke všemu, co je může zjednat, jednal sice s obchodníky, ale přátelil se jen s umělci, malíři a sochaři. Jeho život byl velmi spořádaný, dokud jeho ctižádost znala meze a nepotkaly ji nezdary; nedá se říci, že by to byl muž ctnostný, ale měl mnoho z toho, čemu se říká čest: dokázal si dát za věc zaplatit víc, než měla cenu, ale spíš by se zabil, než aby nezaplatil cenu toho, co sám koupil.

Marguerite Bimont,⁷ jeho žena, mu přinesla věnem spolu s velmi malým obnosem peněz nebeskou duši a půvabnou tvář. Byla nejstarší ze šesti dětí, jimž byla takřka matkou, a provdala se v šestadvaceti letech jen proto, aby uvolnila místo sestrám. Její citlivé srdce a příjemný duch ji měly spojit s někým osvíceným a jemným; rodiče jí však představili poctivého muže, jehož nadání zajišťovalo živobytí, a její rozum ho přijal. Místo štěstí, které si nemohla slibovat, cítila, že dokáže nastolit mír, jenž je nahrazuje. Je moudré umět se uskromnit; radostí bývá vždycky méně, než si představujeme, ctnost však nikdy nezůstane bez útěchy.

Byla jsem jejich druhé dítě; otec a matka jich měli sedm, ale všechny ostatní zemřely u kojných nebo hned při porodu následkem různých nehod; a matka občas se zalíbením opakovala, že jsem jediná, s níž nikdy neměla trápení, neboť její porod byl stejně šťastný jako těhotenství: jako bych jí upevnila zdraví.

Otcova teta⁸ mi vybrala v okolí Arpajonu, kam často jezdila v létě, zdravou kojnou dobrých mravů, jíž si v kraji vážili tím víc, že ji hrubost jejího muže činila nešťastnou, a přesto jí nezměnila povahu ani chování. Paní Besnard – tak se jmenovala má prateta – neměla dětí; její muž byl můj kmotr; oba mě pokládali za svou dceru. Jejich péče nikdy neochabla; dosud žijí a na sklonku svých let hynou žalem a naříkají nad osudem své praneteře, do níž vkládali svou naději i pýchu. Ctihodní starci, utěšte se! Jen málokomu je dopřáno projít životem v tichu a pokoji, které provázejí vás; já nejsem slabší než neštěstí, která mě obléhají, a nepřestanu ctít vaše ctnosti.

Bdělost mé kojné byla podporována i odměňována pozorností mých dobrých příbuzných; její horlivost a úspěch jí získaly náklonnost celé rodiny; dokud žila, nikdy nenechala uplynout dva roky, aby nevážila cestu do Paříže a nepřišla mě navštívit. Přispěchala ke mně, když se dozvěděla, že mi krutá smrt vzala matku: dodnes si vybavuji, jak se objevila; ležela jsem na loži bolesti; její přítomnost mi příliš živě připomněla čerstvou ztrátu, první zármutek mého života, a upadla jsem do křečí, které ji vylekaly; odešla a už jsem ji nespatřila; brzy nato zemřela. Navštívila jsem ji v chaloupce, kde mě kojila;⁹ dojatě jsem poslouchala příběhy, jež mi ve své dobrosrdečnosti ráda vyprávěla, když mi ukazovala místa, která jsem měla nejraději, a připomínala šibalství, jimiž jsem ji častovala a jejichž veselost ji dosud bavila.

Ve dvou letech mě přivezli zpátky do otcovského domu. Často mi vyprávěli, jak jsem se podivila, když jsem večer spatřila na ulici rozsvícené lucerny, jimž jsem říkala krásné láhve; jak se mi příčilo používat toho, čemu se říká noční nádoba, protože k jistému účelu jsem znala jen kout zahrady; a s jakým posměšným výrazem jsem se ptala, zda mísy na salát a polévkové mísy, na něž jsem ukazovala prstem, jsou také k tomu. Takové krásné věci je nutno pominout mlčením, stejně jako jiné, neméně závažné, které zajímají jen kojné a vyprávějí se jen prarodičům: nikdo nebude čekat, že tu vylíčím malou dvouletou brunetku, jejíž černé vlasy velmi pěkně pohrávaly nad tvářičkou oživenou nejsvěžejšími barvami a která dýchala štěstím svého věku, jehož zdraví měla v plné míře. Vím o vhodnější době pro svůj portrét a nejsem tak nešikovná, abych ji předbíhala.

Manon, knihy a katechismus

Moudrost a dobrota mé matky jí brzy získaly nad mou mírnou a něžnou povahou vládu, jíž nikdy neužila jinak než k mému dobru. Byla taková, že v oněch drobných rozepřích, nevyhnutelných mezi rozumem, který vládne, a dětstvím, které se vzpírá, nikdy nepotřebovala k mému potrestání nic jiného, než mi chladně říci „slečno“ a přísně na mě pohlédnout. Dosud cítím, jak na mě působil její pohled, obvykle tak laskavý; s mrazením slyším to slovo „slečno“, dosazené se zoufalou důstojností místo sladkého „dcerko“ či roztomilého oslovení Manon. Ano, Manon – tak mi říkali;¹⁰ je mi to líto kvůli milovníkům románů, to jméno není vznešené, nehodí se pro hrdinku vysokého stylu; ale bylo zkrátka moje, a já píšu historii.

Ostatně i ti nejvybíravější by se se jménem smířili, kdyby slyšeli, jak je vyslovuje má matka, a viděli tu, která je nosila. Kterému výrazu mohl chybět půvab, když jej matka provázela svým vlídným tónem? A když její dojemný hlas pronikal do mého srdce, neučil mě, abych se jí podobala? Živá, ale nikoli hlučná, a od přírody soustředěná, potřebovala jsem jen zaměstnání a s pohotovostí jsem chápala myšlenky, které mi byly předkládány. Této vlohy bylo využito tak dobře, že si vůbec nevzpomínám, že bych se učila číst; slyšela jsem, že to bylo hotovo ve čtyřech letech a že námaha s mým vyučováním tím takřka skončila, protože od té doby stačilo jen dbát, aby mi nechyběly knihy. Ať mi dali jakékoli nebo ať jsem se zmocnila jakýchkoli, zcela mě pohltily a odvést mě od nich dokázaly jen kytice. Pohled na květinu laská mou obrazotvornost a lichotí mým smyslům nevýslovnou měrou; s rozkoší ve mně probouzí pocit bytí. V poklidném závětří otcovské střechy jsem byla od dětství šťastná s květinami a knihami; v těsných zdech vězení, v okovech, které mi uložila ta nejodpornější tyranie, zapomínám na nespravedlnost lidí, na jejich pošetilosti i na svá trápení s knihami a květinami.¹¹

Příležitost byla příliš dobrá, než aby se promarnila: dali mě učit Starý a Nový zákon, malý i velký katechismus; učila jsem se všechno, co chtěli, a byla bych odříkávala i Korán, kdyby mě ho byli naučili číst. Vzpomínám si na malíře jménem Guibal,¹² který se později usadil ve Stuttgartu a jehož Chválu Poussinovu, korunovanou rouenskou Akademií, jsem před několika lety viděla; chodíval často k mému otci. Byl to podivín, vyprávěl mi pohádky o Oslí kůži,¹³ na které jsem nezapomněla a které mě velmi bavily; a sám se neméně bavil tím, že mě nechával předvádět mou učenost. Jako bych ho ještě viděla, s jeho trochu groteskní tváří, jak sedí v lenošce, bere si mě mezi kolena, o něž jsem se opírala lokty, a nechává mě odříkávat Vyznání svatého Athanasia;¹⁴ a pak odměňuje mou poslušnost příběhem o Tangovi, který měl nos tak dlouhý, že si ho musel omotat kolem paže, když chtěl jít. Dalo by se vymyslet i podivnějších protikladů.

V sedmi letech mě posílali každou neděli na farní vyučování, kterému se říkalo katechismus, aby mě připravili k biřmování. Tak, jak se nyní věci mají, se čtenáři této pasáže možná zeptají, co to bylo; poučím je. V nějakém koutě kostela, kaple nebo krytého ambitu u hřbitova se postavilo několik řad židlí nebo lavic proti sobě v určité délce; uprostřed se ponechal dost široký průchod a v čele se umístilo sedadlo o něco vyšší: to bylo kurulské křeslo mladého kněze, který měl vyučovat děti podrobené jeho kázni. Tam se odříkávalo zpaměti evangelium dne, epištola, modlitba dne a kapitola katechismu, určená jako úkol na týden.

Když byla tato shromáždění početná, měl vyučující kněz malého klerika, který dělal repetitora, a sám si vyhrazoval otázky k podstatě věci. V některých farnostech chodily děti obojího pohlaví na týž katechismus a oddělovala je jen místa; ve většině neměly nic společného. Matky nebo zbožné ženušky, vždy dychtivé chleba slova, ať je připraven sebehruběji, se těchto vyučování účastnily; byla odstupňována podle věku a podle toho, zda šlo o přípravu k biřmování, nebo k prvnímu svatému přijímání. Horliví faráři se čas od času objevovali uprostřed těchto mladých oveček, které při jejich příchodu uctivě povstávaly; obraceli se s několika otázkami k těm nejnápadnějším, aby posoudili jejich znalosti; matky vyzkoušených se pyšně nafukovaly a pastýř odcházel uprostřed jejich pukrlat. Pan Garat, farář u Saint-Barthélemy, mé farnosti,¹⁵ v té části Paříže, které se tehdy říkalo Cité, dobrák, o němž se tvrdilo, že je velmi učený, a který na kazatelně, kam s vášní stoupal, nedokázal vyslovit dvě slova za sebou – asi jako se dnes říká „velmi schopný“ o Garatovi, ministrovi,¹⁶ který neumí dělat své řemeslo –, pan Garat, můj farář, přišel jednou na můj katechismus, a aby vyzkoušel mé vědění a přitom ukázal svou bystrost, zeptal se mě, kolik je řádů duchů v nebeské hierarchii. Z vítězoslavného a potměšilého výrazu, s nímž mi otázku kladl, jsem usoudila, že mě chce přivést do úzkých, a s úsměvem jsem odpověděla, že ačkoli jich je několik uvedeno v prefaci mše, četla jsem jinde, že se jich počítá devět, a přehlédla jsem s ním Anděly, Archanděly, Trůny, Panstva atd.¹⁷ Nikdy nebyl žádný farář tak spokojen s osvíceností svého neofyty; to stačilo, abych si získala pověst mezi svatými ženami; byla jsem tedy malá vyvolená, jak se ještě ukáže.

Někteří si možná řeknou, že je s ohledem na péči a zdravý rozum mé matky s podivem, že mě posílala na katechismus; každá věc má však svůj důvod. Matka měla mladšího bratra, duchovního v naší farnosti,¹⁸ jemuž byl svěřen „katechismus k biřmování“, abych užila odborného výrazu. Přítomnost jeho neteře na jeho vyučování byla pěkným příkladem, který mohl přimět lidi, kteří nepatřili k tomu, čemu se říkalo lid, aby tam posílali své děti také, což bylo faráři velmi milé; ostatně jsem měla paměť, která mi měla vždy zajistit první místo, a protože tuto převahu podporovaly i všechny vedlejší okolnosti, rodiče si v tom libovali a přitom se tvářili, že volí ten nejprostší způsob. Stávalo se, že při rozdílení cen, které se na konci roku konalo s velkou okázalostí, jsem odnesla první, aniž mi kdo sebeméně nadržoval; a celá kostelní rada i všechno farní duchovenstvo pokládali mého mladého strýčka za velmi šťastného, protože si ho kvůli tomu víc všímali, a on potřeboval jen to, aby si ho všimli, a hned budil přízeň. Krásná postava, velká dobrota, nejpovolnější povaha, nejmírnější mravy a nejupřímnější veselost ho provázely až do nedávné doby, kdy zemřel jako kanovník ve Vincennes, právě když se Revoluce chystala zasáhnout všechny kapituly. Měla jsem za to, že jsem v něm ztratila posledního příbuzného z matčiny strany, a na všechno, co se ho týkalo, vzpomínám jen s dojetím.

Učitelé a první vzdor

Chuť a snadnost, s jakou jsem se učila, ho přivedly na myšlenku učit mě latinsky; byla jsem nadšená, bylo pro mě svátkem najít nový předmět studia. Doma jsem měla učitele psaní, zeměpisu, tance a hudby, otec mě začal učit kreslit, a přece ničeho nebylo příliš. Vstávala jsem už v pět hodin, kdy celý dům ještě spal, a v krátkém kabátku, aniž mě napadlo se obout, jsem se potichu plížila ke stolku v koutě matčina pokoje, kde ležela má práce; a opisovala jsem a opakovala své předlohy s takovým zápalem, že jsem rychle pokračovala. Učitelé si mě o to víc oblíbili; dávali mi dlouhé hodiny a vkládali do nich zájem, který mě k nim poutal stále víc: neměla jsem jediného, jemuž by nebylo stejně lichotivé mě učit, jako jsem já byla vděčná, že jsem vyučována; ani jednoho, který by poté, co mě několik let vedl, sám první neprohlásil, že už mu nejsem zapotřebí a že už by neměl brát plat, ale prosí, aby byl i nadále přijímán, směl navštěvovat mé rodiče a občas si se mnou pohovořit. Budu ctít památku dobrého pana Marchanda, který mě od pěti let učil psát, pak mě vyučoval zeměpisu a s nímž jsem studovala dějepis; byl to muž moudrý, trpělivý, jasný a soustavný, jemuž jsem říkala pan Doucet – pan Mírňák; byla jsem u toho, když se oženil s počestnou ženou ve službách domu Nesle; navštívila jsem ho v jeho poslední nemoci, kdy mu nevčasné pouštění žilou zahnalo dnu, na niž měl právě záchvat, na prsa a přivodilo mu smrt v padesáti letech.

Mně bylo tehdy osmnáct.

Nezapomněla jsem na hudebníka Cajona,¹⁹ drobného, čilého a upovídaného mužíka, narozeného v Mâconu, kde býval chrámovým zpěváčkem, a postupně vojákem, zběhem, kapucínem, písařem a mužem bez místa; do Paříže přišel se ženou a dětmi bez haléře, ale s neobyčejně příjemným hlasem druhého diskantu, velmi vzácným u mužů, kteří nepodstoupili jistou operaci, a velmi vhodným k vyučování zpěvu mladých dívek. Byl představen mému otci – nevím kým – a já jsem byla jeho první žačkou; věnoval mi mnoho péče, často si od mých rodičů půjčoval peníze, které rychle utrácel, nikdy mi nevrátil jistou sbírku Bordierových lekcí, kterou vykradl dost obratně na to, aby z ní sestavil Základy hudby, jež vydal pod svým jménem; vedl si nádherně, aniž zbohatl, a nakonec po patnácti letech opustil Paříž, kde nadělal dluhy, a odjel do Ruska, kde nevím, co se s ním stalo. Pokud jde o tanečního mistra Mozona, bodrého Savojana ohavné ošklivosti, jehož bouli, zdobící mu pravou tvář, dosud vidím, když skláněl svůj neštovicemi zjizvený obličej s tupým nosem doleva nad kapesní housličky, měla bych o něm co veselého povědět, stejně jako o chudákovi Mignardovi, učiteli kytary, jakémsi španělském obru, jehož ruce se podobaly rukám Ezauovým a který vážností, obřadností i chvástáním nezůstával pozadu za nikým ze svých krajanů. Nedlouho jsem měla bázlivého Watrina, jehož padesátka, paruka, brýle a zrudlá tvář jako by se všechny dostaly do zmatku, když kladl prsty své žačky na diskantovou violu²⁰ a ukazoval jí, jak držet smyčec. Za to mi však ctihodný otec Colomb, barnabita, kdysi misionář, nyní ve svých pětasedmdesáti letech představený svého domu a zpovědník mé matky,²¹ poslal k nám svou basovou violu, aby mě utěšil za opuštěnou diskantovou violu, a sám mě na ni doprovázel, když mě při svých návštěvách prosil, abych vzala kytaru. Velmi jsem ho udivila, když jsem se zmocnila jeho basy a začala na ni snesitelně hrát několik melodií, které jsem potají nastudovala. Kdybych byla našla po ruce kontrabas, vylezla bych na židli, abych z něj něco dostala… Abych se však nedopustila anachronismu, je třeba poznamenat, že předbíhám, a připomenout, že jsem byla před chvílí u svých sedmi let, k nimž se vracím.

Došla jsem až k této době, aniž jsem se zmínila o vlivu svého otce na mou výchovu; byl slabý, protože se do ní skoro nevměšoval, ale nebude od věci poznamenat, co ho přimělo, aby se do ní vměšoval ještě méně. Byla jsem velmi umíněná, to jest nesnadno jsem svolovala k tomu, čeho důvod jsem neviděla; a když jsem cítila jen autoritu nebo se mi zdálo, že vidím rozmar, neuměla jsem ustoupit. Matka, obratná a prozíravá, výborně poznala, že je třeba mě ovládat rozumem nebo si mě získat citem; proto také nenarážela na odpor. Otec, dosti prudký, poroučel jako pán a poslušnost přicházela pozdě nebo vůbec; a když se mě pokusil potrestat jako despota, jeho sladká holčička se měnila ve lva. Dvakrát nebo třikrát mě vyšlehal metlou; kousala jsem ho do stehna, přes které mě položil, a protestovala jsem proti jeho vůli. Jednou, když mi nebylo dobře, mělo se mi dát projímadlo: přinesou mi ten smutný nápoj, přiblížím ho ke rtům, jeho pach mě přiměje odstrčit ho s odporem; matka se snaží přemoci mou nechuť a vzbudí ve mně dobrou vůli: upřímně se namáhám, ale pokaždé, když mi tu hroznou břečku znovu přistrčili pod nos, mé vzbouřené smysly mi obrátily hlavu stranou. Matka byla unavená; plakala jsem nad jejím trápením i nad svým a byla jsem stále méně schopná ten neblahý nápoj spolknout. Přijde otec; rozzlobí se a vyšlehá mě, protože můj odpor přičítá umíněnosti. Od té chvíle mě chuť poslechnout přejde a prohlásím, že projímadlo nevezmu. Velký křik, opakované hrozby, druhý výprask: rozhořčím se a strašlivě křičím, zvedám oči k nebi a chystám se vylít nápoj, který mi měli podat. Mé gesto prozradí mou myšlenku; otec vzteky bez sebe hrozí, že mě vyšlehá potřetí. – Ještě v hodině, kdy píšu, cítím ten zvrat a to rozvinutí síly, které jsem tehdy zakusila; slzy se mi náhle zastaví, vzlyky utichnou, náhlý klid soustředí všechny mé schopnosti do jediného rozhodnutí: vstanu na posteli, obrátím se ke stěně, skloním hlavu, opřu ji o zeď, vyhrnu si košilku a mlčky se nastavím ranám: mohli mě na místě zabít, a nevyrvali by ze mě ani vzdech.

Matka, kterou ten výstup div nezabil a která potřebovala všechnu svou moudrost, aby manželovu zuřivost ještě nerozdmýchala, ho dokázala přimět, aby odešel z pokoje; beze slova mě znovu uložila, a po dvou hodinách odpočinku přišla a s pláčem mě zapřísahala, abych jí už nepůsobila bolest a vypila lék; upřeně jsem se na ni podívala, vzala sklenici a vyprázdnila ji jedním douškem. Ale za čtvrt hodiny jsem všechno vyzvracela a dostala jsem prudkou horečku, kterou bylo nutno léčit jinak než špatnými lektvary a metlou. Bylo mi tehdy něco přes šest let. Všechny podrobnosti té scény mám před sebou, jako by se udála nedávno; všechny pocity, které jsem zakusila, jsou stejně zřetelné: je to totéž ztuhnutí, jaké jsem později cítila v sobě ve slavnostních chvílích; a dnes by mě nestálo víc hrdě vystoupit na popraviště, než mě tehdy stálo vydat se barbarskému zacházení, které mě mohlo zabít, ale nikoli přemoci.

Od té chvíle na mě otec už nikdy nevztáhl ruku; ba ani mě už nekáral. Hodně se se mnou mazlil, učil mě kreslit, vodil mě na procházky a jednal se mnou s dobrotou, která ho v mých očích činila úctyhodnějším a zajišťovala mu mou naprostou poslušnost. Mých sedm let se oslavovalo jako věk rozumu, od něhož se smí čekat všechno, co rozum vnuká; bylo to dost obratné, neboť to odůvodňovalo jistý ohled, s nímž se mnou bylo třeba zacházet, a podporovalo to mou odvahu, aniž to dráždilo mou ješitnost.

Nedělní návštěvy a tajná knihovna

Můj život plynul poklidně v rodinném míru a ve velké duševní činnosti; matka zůstávala stále doma a přijímala velmi málo lidí. Vycházely jsme dvakrát týdně: jednou navštívit otcovy starší příbuzné,²² podruhé – to bylo v neděli – navštívit maminčinu matku,²³ jít na bohoslužbu a na procházku. Po nešporách jsme vždycky nejprve šly k babičce Bimont. Byla to velká a krásná žena, kterou záhy postihla mrtvice; hlava jí zůstala postižená. Postupně upadla do dětinství a trávila dny v lenošce u okna nebo u krbu, podle ročního období. O její neduhy se starala stará služka, která byla v rodině přes čtyřicet let. Jakmile jsem přišla, dala mi Marie svačinu: byla výborná, ale jakmile byla snědena, strašlivě jsem se nudila; hledala jsem knihy: byl tam jen žaltář, a z nouze jsem si dvacetkrát přečetla jeho francouzský překlad nebo zazpívala latinský text. Když jsem byla veselá, babička plakala; když jsem se uhodila nebo upadla, dala se do smíchu; to mě trápilo. Marně mi vysvětlovali, že je to následek její nemoci, nepřipadalo mi to o nic méně smutné; byla bych dokonce tvrdila, že se mi posmívá, jenže její pláč se vždycky vydral s bolestným a zároveň přihlouplým výbuchem, který mi drásal duši a naháněl mi hrůzu. Stará Marie si s matkou do sytosti povídala; matka pokládala za svou svatou povinnost strávit dvě hodiny se svou matkou a ochotně poslouchat Mariiny historky. Byla to pro mě škola trpělivosti, jistě velmi krušná; ale nezbylo než ji podstoupit, protože když jsem jednou z nudy prolévala slzy vzteku a prosila, abychom šly, zůstala matka celý večer. V příhodných chvílích mi nezapomínala vylíčit tuto svou vytrvalost jako přísnou a dojemnou povinnost, na níž je čestné se podílet; nevím, jak to dělala, ale mé srdce přijímalo tu nauku s dojetím. Když mohl abbé Bimont přijít ke své matce, byla to pro mě nevýslovná radost; drahý strýček si se mnou hrál, skákal a zpíval; ale to mu bylo možné jen zřídka: byl tehdy učitelem chrámových zpěváčků a byl k domu připoután. Vzpomínám si při té příležitosti na jednoho z jeho žáků, chlapce šťastného vzhledu, o němž rád mluvil dobře, protože mu dělal nejméně starostí. Ten chlapec, který projevoval nadání, získal o několik let později stipendium na nevím už které koleji a stal se z něj abbé Noël, známý nejprve několika drobnými spisy, povolaný ministrem Lebrunem k diplomatické dráze, loni vyslaný do Londýna a nyní v Itálii.²⁴

Moje cvičení vyplňovala dny velmi dobře a dny se mi zdály krátké, protože jsem nikdy nestihla všechno, do čeho bych se ráda pustila. Po základních knihách, jimiž mě pečlivě zásobovali, jsem brzy vyčerpala i knihy z malé domácí knihovny. Hltala jsem všechno, a když mi nové došly, začínala jsem znovu tytéž. Vzpomínám si na dva folianty Životů svatých, na Bibli téhož formátu ve staré francouzštině, na starý překlad Appiánových Občanských válek²⁵ a na Divadlo Turecka psané špatným slohem,²⁶ které jsem mnohokrát četla znovu. Našla jsem tam také Scarronův Komický román²⁷ a několik sbírek domnělých vtipů, které jsem podruhé nečetla, paměti statečného Pontise, které mě bavily, a paměti slečny de Montpensier, jejíž hrdost se mi docela líbila,²⁸ a několik dalších starých knih, jejichž podobu, obsah i skvrny dosud vidím před sebou. Touha po vědění mě ovládala tak, že když jsem vyhrabala pojednání o heraldice, pustila jsem se do jeho studia; byly v něm kolorované tabule, které mě bavily, a chtěla jsem vědět, jak se všem těm drobným figurám říká. Brzy jsem otce ohromila svými znalostmi, když jsem mu dělala poznámky o pečetidle zhotoveném proti pravidlům umění; stala jsem se v té věci jeho orákulem a nemýlila jsem ho. Dostal se mi do ruky i malý traktát o smlouvách; zkusila jsem se ho také naučit, protože jsem nečetla nic, co bych si nechtěla zapamatovat; ale znudil mě: nedošla jsem ani ke čtvrté kapitole.

Bible mě poutala a často jsem se k ní vracela: v našich starých překladech se vyjadřuje stejně neomaleně jako lékaři; zarazily mě některé naivní obraty, které mi už nikdy nevyšly z hlavy. To mě navádělo na poučení, jaké se malým děvčátkům obvykle nedává; ukazovalo se mi však ve světle, které nemělo nic svůdného, a měla jsem příliš mnoho k přemýšlení, než abych se zdržovala u věci tak docela hmotné, která se mi nezdála milá. Jen jsem se smála, když mi babička vyprávěla o malých dětech nalezených pod zelnými listy, a říkala jsem, že mě Zdrávas Maria učí, že přicházejí odjinud,²⁹ aniž jsem se starala o to, jak se tam dostaly.

Při slídění po domě jsem objevila zdroj četby, který jsem dost dlouho šetřila. Otec měl svou takzvanou dílnu hned vedle místa, kde jsem trávila den; to byla příjemná místnost, které by se dnes říkalo salon a kterou má skromná matka nazývala světnicí, slušně zařízená, ozdobená zrcadly a několika obrazy, a v ní jsem dostávala hodiny. Její výklenek po jedné straně krbu dovolil zřídit přístěnek, osvětlený okénkem; tam byla postel, tak vtěsnaná, že jsem na ni lezla vždycky přes pelest, židle, stolek a několik polic: to bylo mé útočiště. Na opačné straně byl velký pokoj, kam dal otec postavit svůj pracovní stůl, mnoho sochařských předmětů a náčiní svého umění – to byla jeho dílna. Vklouzávala jsem tam večer nebo v denních hodinách, kdy tam nikdo nebyl; všimla jsem si skrýše, kam jeden z mladíků ukládal knihy. Brávala jsem si vždy jednu, šla ji zhltnout do svého kabinetíku a pečlivě ji ve vhodnou dobu vracela, aniž jsem komukoli co řekla. Byla to většinou dobrá díla; jednoho dne jsem zjistila, že matka učinila týž objev jako já: poznala jsem v jejích rukou svazek, který prošel mýma. Pak jsem se už neostýchala, a aniž bych lhala, ale také aniž bych mluvila o minulosti, dělala jsem, jako bych šla po její stopě. Mladík, kterému se říkalo Courson – ke jménu si později připojil šlechtické „de“, když se vetřel do Versailles jako vychovatel pážat –, se nepodobal svým druhům; byl zdvořilý, choval se slušně a hledal vzdělání. Ani on nikdy neřekl nic o občasném mizení několika svazků; jako by mezi námi třemi platila tichá dohoda.

Plútarchos, Tasso a Voltaire

Četla jsem tak mnoho cestopisů, které jsem vášnivě milovala, mezi nimi jako první Regnardovy;³⁰ několik divadelních sbírek autorů druhé řady a Dacierova Plútarcha. To dílo mi chutnalo víc než cokoli, co jsem dosud poznala, dokonce víc než dojemné příběhy, které mě přitom velmi jímaly, jako příběh nešťastných manželů La Bédoyèrových, který mám dosud v paměti, ačkoli jsem ho od toho věku znovu nečetla.³¹ Ale Plútarchos se zdál být pravou potravou, která mi svědčila; nikdy nezapomenu na postní dobu roku 1763 (bylo mi tehdy devět let), kdy jsem ho nosila do kostela místo Svatého týdne.³² Z té chvíle pocházejí dojmy a myšlenky, které ze mě udělaly republikánku, aniž jsem pomyslela, že se jí stanu. Telemach a Osvobozený Jeruzalém ty majestátní stopy trochu zkalily. Něžný Fénelon pohnul mým srdcem a Tasso zapálil mou obrazotvornost.³³ Někdy jsem na matčinu žádost předčítala nahlas, a to jsem neměla ráda; vytrhovalo mě to ze soustředění, které bylo mou rozkoší, a nutilo mě číst pomaleji; ale spíš bych byla spolkla jazyk, než abych takto přečetla epizodu z Kalypsina ostrova a mnohá místa z Tassa. Dech se mi zrychloval, cítila jsem, jak mi náhlý žár zalévá tvář, a můj změněný hlas by byl prozradil mé vzrušení. Byla jsem Eucharis pro Telemacha a Erminií pro Tankreda; a přece, celá proměněná v ně, jsem ještě nepomýšlela, že bych sama mohla být něčím pro někoho; neobracela jsem se k sobě, nehledala jsem nic kolem sebe: byla jsem jimi a viděla jsem jen to, co existovalo pro ně: byl to sen bez procitnutí. Vzpomínám si však, že jsem s velkým pohnutím hledívala na mladého malíře jménem Zaboral,³⁴ který chodíval občas k otci: bylo mu snad dvacet let, měl sladký hlas, něžnou tvář a červenal se jako děvče. Když jsem ho zaslechla v dílně, vždycky jsem si tam musela dojít pro tužku nebo pro něco jiného; ale protože mě jeho přítomnost uváděla do rozpaků stejně, jako mi byla příjemná, vycházela jsem ven rychleji, než jsem vešla, s bušícím srdcem a s chvěním, které jsem šla skrýt do svého kabinetíku. Dnes jsem přesvědčena, že s takovou dispozicí by při zahálce nebo v jisté společnosti mohla obrazotvornost i osoba dojít hodně daleko.

Díla, o nichž jsem mluvila, ustoupila jiným a dojmy se zmírnily; rozptýlením mi bylo několik Voltairových spisů. Jednou, když jsem četla Candida³⁵ a matka vstala od stolu, kde hrála piket, zavolala si mě paní, která s ní hrála, z kouta pokoje, kde jsem seděla, a požádala mě, abych jí ukázala knihu, kterou držím. Obrátí se k matce, která se vracela do pokoje, a vyjádří jí svůj úžas nad tím, co čtu; matka jí neodpověděla a prostě a jednoduše mi řekla, abych knihu odnesla tam, odkud jsem ji vzala. Hleděla jsem velmi nevraživě na tu malou paní s nevrlým obličejem, tlustou, že se div nerozskočila, a důležitě se šklebící, a od té doby jsem se už na paní Charbonné nikdy neusmála. Má dobrá matka však na svém velmi zvláštním způsobu nic nezměnila a nechávala mě číst, co jsem našla, a netvářila se, že si toho všímá, ačkoli dobře věděla, co to je. Ostatně nikdy se mi do rukou nedostala kniha proti mravům; ještě dnes znám jen jména dvou nebo tří takových a vkus, kterého jsem nabyla, mě nikdy nevystavil sebemenšímu pokušení si je opatřit.

Otec mi rád čas od času daroval nějaké knihy, protože jsem jim dávala přednost přede vším; ale protože si zakládal na tom, že podporuje mé vážné sklony, vybíral mi je, co do přiměřenosti, velmi zábavně: dal mi například Fénelonovo pojednání o výchově dívek a Lockovo dílo o výchově dětí,³⁶ takže žačka dostávala do rukou to, co je určeno k vedení vychovatelů. Myslím však, že to velmi dobře prospělo a že mi náhoda posloužila snad lépe, než by byly posloužily obvyklé propočty. Byla jsem velmi vyzrálá, ráda jsem přemýšlela, opravdu jsem se snažila vychovávat sama sebe; to jest studovala jsem hnutí své duše, snažila se poznat sama sebe, začínala jsem cítit, že mám nějaké určení a že se musím uschopnit k jeho naplnění. Náboženské myšlenky začaly v mé hlavě kvasit a brzy vyvolaly velký výbuch. Než je popíšu, je třeba vědět, co se stalo s naší latinou. První základy mluvnice se mi v hlavě velmi dobře uspořádaly; skloňovala jsem a časovala, ačkoli mi to připadalo dost smutné; ale naděje, že jednou budu v tom jazyce číst krásné věci, o nichž jsem slýchala nebo o nichž mi má tehdejší četba dávala představu, podporovala mou odvahu proti suchopárnosti a obtížím tohoto druhu studia. Jinak tomu bylo s mým strýčkem (tak jsem říkala abbému Bimontovi), mladým, dobráckým, líným a veselým, který nikomu nepůsobil sebemenší potíže a sám se o žádnou nerad staral. Velmi ho nudilo jeho kantorské řemeslo u chrámových zpěváčků a raději se šel projít, než aby mi dal hodinu, nebo mě rozesmával a nechal skotačit, místo aby se mnou opakoval mluvnici. Nechodil k sestře pravidelně ani v určitou hodinu, ani v určité dny, a tisíc okolností jeho hodiny oddalovalo. Já jsem se však chtěla učit a nerada jsem nechávala, do čeho jsem se pustila. Bylo ujednáno, že budu chodit k němu třikrát týdně dopoledne; ale on se neuměl přimět k tomu, aby si pro mě ponechal volnou chvilku; nacházela jsem ho zaměstnaného farními záležitostmi, rozptylovaného jeho chlapci nebo při snídani s přítelem; ztrácela jsem čas. Přišla nevlídná roční doba a s latinou byl konec. Z toho pokusu mi zůstal jen jakýsi instinkt či začátek porozumění, který mi v době mé zbožnosti dovoloval odříkávat nebo zpívat žalmy a přitom aspoň zčásti rozumět tomu, co říkám, a velká snadnost při studiu jazyků vůbec, zejména italštiny, kterou jsem se o několik let později naučila sama a bez námahy.

Otec mě ke kreslení nijak zvlášť nepobízel; spíš ho bavila má schopnost, než aby se staral o rozvinutí velkého talentu. Z několika slov, která padla v rozhovoru s matkou, jsem dokonce pochopila, že tato prozíravá žena nestojí o to, abych v tom oboru došla příliš daleko. „Nechci, aby se z ní stala malířka,“ říkala; „to by vyžadovalo společná studia a známosti, které nepotřebujeme.“ Začali mě učit rytí; mně bylo dobré všechno. Naučila jsem se držet rydlo a brzy jsem přemohla první obtíže. Když měl svátek někdo z našich starších příbuzných, jemuž se chodilo nábožně blahopřát, přinášela jsem vždy jako svou daň buď pěknou hlavu, kterou jsem s tímto úmyslem pečlivě nakreslila, nebo úhlednou měděnou destičku, na níž jsem vyryla kytici a pečlivě napsané blahopřání, jehož verše mi složil pan Doucet. Na oplátku jsem dostávala almanachy, které mě velmi bavily, a nějaký dárek, věci pro mou potřebu, obvykle ke strojení, které jsem měla ráda. Matku to těšilo kvůli mně; sama se strojila prostě a často i nedbale; ale dcera byla její panenkou, a v dětství jsem nosila šaty elegantní, dokonce bohaté, které jako by převyšovaly můj stav. Mladé dívky tehdy nosily takzvané „corps-de-robe“: byl to oděv střižený jako dvorní róby, těsně přiléhající v pase, který velmi pěkně modeloval, dole velmi široký, s dlouhou vlečkou, zdobený různými cetkami podle vkusu nebo módy; mé byly z krásných hedvábných látek, lehkých vzorem, skromných barvou, ale stejné ceny a jakosti jako matčiny slavnostní šaty. Strojení mi ovšem působilo i jisté trápení, protože mi vlasy často kadeřili do papírků, horkými železy a celou tou směšnou a barbarskou výbavou, jaké se tehdy užívalo; hlavu jsem měla nesmírně citlivou a tahání, které bylo třeba snést, bylo tak bolestné, že mě velký účes vždycky rozplakal – slzami, které vyrážela bolest, nikoli nářkem…

Jako bych slyšela otázku, pro čí oči byla ta toaleta při uzavřeném životě, jaký jsem vedla. Kdo by se tak ptal, ať si vzpomene, že jsem vycházela dvakrát týdně; a kdyby znal mravy těch, jimž se za mých časů říkalo pařížští měšťané, věděl by, že jich byly tisíce, jejichž dosti velké výdaje na parádu měly za cíl několikahodinovou přehlídku každou neděli v Tuilerijských zahradách; jejich ženy k tomu přidávaly přehlídku v kostele a potěšení pomalu projít svou čtvrtí před očima sousedů. Připočtěte k tomu rodinné návštěvy o velkých svátcích a na Nový rok, nějakou svatbu, křtiny, a uvidíte dost příležitostí k ukájení ješitnosti. Ostatně v mé výchově lze pozorovat nejeden protiklad. Tato malá osůbka, která se v neděli ukazovala v kostele a na procházce v úboru, o němž by si člověk myslel, že vystoupila z kočáru, a jejíž zevnějšek velmi dobře podporovalo její chování i řeč, chodila přes týden docela klidně v plátěných šatečkách s matkou na trh; dokonce sama scházela dolů, aby koupila pár kroků od domu petržel nebo salát, na které hospodyně zapomněla. Musím přiznat, že se mi to příliš nelíbilo, ale nedávala jsem nic najevo a uměla jsem svou pochůzku vyřídit tak, že jsem v ní nacházela potěšení. Vkládala jsem do ní tolik zdvořilosti spojené s jistou důstojností, že mě ovocnářka nebo jiná podobná osoba s potěšením obsloužila přednostně a ti, kdo přišli dřív, to shledávali v pořádku; cestou jsem vždycky sklidila nějakou lichotku, a byla jsem o to zdvořilejší. Toto dítě, které četlo vážná díla, dobře vysvětlovalo kruhy nebeské sféry, zacházelo s tužkou i rydlem a v osmi letech bylo nejlepší tanečnicí ve společnosti starších dívek, sezvaných na malou rodinnou slavnost, toto dítě bývalo často voláno do kuchyně, aby udělalo omeletu, přebralo zeleninu nebo sebralo pěnu z hrnce. Tato směs vážných studií, příjemných cvičení a domácích prací, uspořádaná a okořeněná moudrostí mé matky, mě učinila způsobilou ke všemu; jako by předpovídala proměny mého osudu, a pomohla mi je snášet. Nikde nejsem nepatřičná; dovedla bych si uvařit polévku stejně obratně, jako Filopoimén štípal dříví,³⁷ ale nikoho by při pohledu na mě nenapadlo, že by se mi taková péče měla svěřovat.

Zbožnost a temná příhoda v dílně

Z toho, co jsem dosud řekla, bylo možno posoudit, že matka nezanedbávala to, čemu se říká náboženství. Byla zbožná, aniž byla pobožnůstkářská; věřila nebo se snažila věřit a řídila své chování podle pravidel církve se skromností a pravidelností člověka, který potřebuje pro své srdce přijmout velké zásady, a nechce se proto přít o podrobnosti. Uctivost, s jakou mi byly předloženy první náboženské pojmy, mě připravila k tomu, abych je přijímala s pozorností; byly takové povahy, že na živou obrazotvornost silně zapůsobily; a přes zmatek, do něhož mě občas uvrhlo rodící se rozumování, které se podivovalo proměně ďábla v hada a shledávalo Boha krutým, že ji připustil, nakonec jsem věřila a klaněla se.

[Druhý sešit.]

Biřmování jsem přijala se soustředěním ducha, který zvažoval dosah svých činů a rozjímal o svých povinnostech; začalo se mluvit o tom, že mě budou připravovat k prvnímu svatému přijímání; cítila jsem, jak mě proniká svatá bázeň, četla jsem zbožné knihy, potřebovala jsem se obírat těmi velkými předměty věčné blaženosti nebo věčného zatracení; všechny mé myšlenky se neznatelně obracely tím směrem.

Tu se k mým nepokojům přidala okolnost příliš důležitá svým vlivem na můj mravní vývoj, než abych ji směla zamlčet, a vnukla mi velké rozhodnutí.³⁸ Trochu se ostýchám toho, co tu mám vyprávět, protože chci, aby mé psaní bylo cudné, jako nepřestala být cudná má osoba, a přece to, co musím říci, není právě cudné.

Rozložení bytu mi dovolovalo snadno vcházet do otcovy dílny, a ačkoli mě mé zvyky i matčina vůle od ní držely stranou, potřebovala jsem tam občas zajít: ukázat otci svou práci, vrátit nebo vzít předlohy ke kreslení, které jsem měla společné s jeho žáky, dát si nabrousit rydla – drobný úkon, který vyžaduje trochu síly v zápěstí a který se mi nelíbil, protože se při něm člověk ušpiní. Z těch žáků byl nejmladší, chlapec patnácti či šestnácti let, a tedy ten, kdo se mohl od práce odtrhnout s nejmenší škodou, zároveň nejochotnější to udělat, aby mi prokázal drobné služby, které jsem zdvořile přijímala. Jeho rodiče nebyli v Paříži, a tato okolnost spolu s jeho věkem byla příčinou, že k němu byla matka laskavější. Občas ho za dlouhých nedělních zimních večerů zvala k sobě, aby se mu nepříčilo odcházet brzy spát a nebyl vystaven nebezpečí, že se dostane do špatné společnosti. Vyplývalo z toho, že jsem ho pokládala za méně cizího než ostatní a že jsem k němu měla víc oné volnosti a důvěrnosti, které se nevinnosti dobře hodí, a přece jsou pro ni velmi nebezpečné. Nebála jsem se tedy vstoupit do dílny, když jsem tam měla co pohledávat, i když tam byl sám; to bych si u nikoho jiného netroufla, jakmile otec nebyl doma. Matka chodila po bytě sem a tam, často dohlížela na kuchyni a ne vždy postřehla chvíli, kdy jsem vcházela do dílny. Jednoho večera, když jsem si tam šla pro něco a mladík zřejmě pracoval sám u lampy, přistoupím, abych si vzala, co jsem chtěla; on mě vezme za ruku, jako by žertem, přitáhne ji pod pracovní stůl, u něhož seděl, a nechá mě dotknout se něčeho velmi neobyčejného. Vykřiknu a snažím se ruku vytrhnout; on se dá do smíchu, nepustí ji a polohlasně volá: „Ale tiše přece! Čeho se bojíte? Jaká hloupost! Copak mě neznáte? Nejsem žádný zlosyn; zavoláte sem paní maminku, ta mi vyčiní, že jste se lekla, a já vás přitom nenaučím nic jiného, než co ona dobře zná.“

Rozrušená, ale zaražená, žádala jsem svou ruku zpět a chtěla odejít; on ruku povolí, ale stále ji drží ve své, udělá na stoličce polovičaté otočení a vystaví mým zrakům předmět mého zděšení. Odvrátím hlavu. „Opravdu, pane, to je hrozné!“ – A zmítala jsem se, abych utekla. – „Nu tak, slečno, uklidněte se. Mrzí mě, že jsem vás rozhněval. Odpusťte mi, nic neříkejte; nechtěl jsem vás rozzlobit. Je snad něco zlého na tom ukázat, co ukazují kresby každý den? Ale udělejte, jak chcete, dejte mě potrestat.“ – „Ach, můj Bože! Nic neřeknu; tak mě už pusťte.“ Jeho ruka povolí a já uteču. Prchnu celá rozrušená do svého kabinetíku; sotva jsem tam stačila vejít, slyším matčin hlas, jak mě volá. Byla jsem zmatená, potřebovala bych se vzpamatovat, ale musela jsem jít; běžím do matčina pokoje celá bez dechu. „Co je ti, dítě? Jak jsi bledá!“ – „Nevím… potřebuji sklenici vody.“ – „Co cítíš?“ – „Nic, jen je mi trochu nevolno.“ Nohy se mi třásly. Vypiju sklenici vody, přijdu k sobě, uklidním matku, zeptám se, jakou pochůzku mi chtěla svěřit, a vrátím se do svého kabinetíku.

Velmi těžko jsem si v hlavě rozplétala, co v ní ta scéna zanechala; pokaždé, když jsem o ní chtěla přemýšlet, jakýsi dotěrný neklid mi rozjímání znesnadňoval. Co mi nakonec udělal zlého? Nic. Mám o tom mluvit? Už jen rozpaky, jak to udělat, by mě od toho zdržely. Mám se na něj zlobit? To se zdálo pochybné. A pak se mi to srovnání s kresbami zdálo nesprávné, to mě udivovalo; přimísila se zvědavost a její drobné nepokoje rozptylovaly mou mrzutost. Několik dní jsem do dílny nevkročila. Mladíka jsem ovšem vídala při obědě, kdy ho otec měl u svého stolu spolu s dvěma dalšími, ale nic zvláštního nemohlo zvýšit patriarchální vážnost, která tam vždy panovala. Netrpělivý mladík mě dokázal vyčíhat a najít samotnou v kuchyni. „Zlobíte se na mě?“ – „Ovšemže.“ – „Ale vždyť jsem nic zlého neudělal.“ – „Udělal jste ošklivou věc.“ – „Ani trochu; vaše maminka si takhle hraje s vaším tatínkem a nebojí se.“ – „Fuj! To není pravda; to je moc nestydaté.“ – „Přísahám vám, že to vím jistě, jen to dělají jinak; povím vám to, jestli chcete.“ – „Nechci to vědět, nechte mě na pokoji.“ – „Nepovím vám to; ale nebudete se zlobit, nebudete se bát chodit do dílny, kde vás už nevídáme. Zase tam přijdete, že ano?“ – „Ano, ano. Sbohem.“ A utíkám pryč.

Role, kterou připisoval mé matce, mi často přicházela na mysl; bylo v ní cosi tak vznešeného, že si ji má obrazotvornost dovedla představit jen tak, jak může člověk jednat před zraky veřejnosti. Jistota, s jakou mi to tvrdil, mě udivovala; připomínalo mi to žerty, kterým jsem nerozuměla, jaké jí otec občas s velkým smíchem říkal a které ona vždy s nelibým výrazem zarazila slovy: „Mlčte přece, pane Phlipone.“ Byla bych moc ráda věděla, co mi ten druhý chtěl prozradit; byla bych si přála to slyšet, aniž by to říkal mně, a svět se mi začínal zdát velmi podivný.

Chodila jsem občas do dílny jako obvykle, abych tam mluvila s otcem, když tam byl, a abych si tam vzala, co jsem potřebovala, ať tam byl, nebo ne. Neznatelně se můj strach úplně rozplynul; mladík nevynechal příležitost utrousit o tom pár slov jako o směšné dětinskosti, až mě nakonec přiměl, abych se tomu sama zasmála; nevzešlo z toho nic jiného než o něco větší důvěrnost, jaká vzniká vždycky mezi dvěma lidmi, kteří si – ať jakkoli – řekli něco, o čem s nikým jiným nemluvili. Jednoho dne, když mě otec nechal chvíli pracovat vedle sebe a byl náhle odvolán ven, chystala jsem se odejít z dílny za ním, když se venku na nábřeží strhl hluk; bydleli jsme na quai de l'Horloge ve druhém patře.³⁹ Zvednu hlavu a vylezu na stoličku, protože má malá postava a výška okna mi jinak nedovolovaly dobře vidět. „Vylezte na kraj stolu,“ řekne mi mladík a pomůže mi. Ostatní odejdou podívat se, co se děje; on stojí za mnou, a když chci slézt, vloží mi ruce pod paže a zvedne mě, přičemž mě k sobě tiskne tak, že se mi sukně vyhrnovaly, a v okamžiku jsem se octla takřka na jeho kolenou, neboť si zároveň sedl na stoličku, a ucítila jsem za sebou onu neobyčejnou věc… – „Ale pane, pusťte mě přece!“ – „Cože, vy se ještě bojíte? Nedělám vám nic zlého.“ – „Ale já chci odejít, mé šaty…“ – „Nu, vaše šaty, já je upravím.“ Smělou rukou sáhne tam, kam ona jiná věc nedosáhla, a snaží se, aby byla laskavá. Chtěla jsem se bránit, snažila se odstrčit jeho paže a změnit polohu, sklouznu nohama na zem a pohlédnu mu do tváře: zhrozila jsem se: oči mu lezly z důlků, nozdry měl roztažené; byla jsem blízko mdlob. Postřehl, co se se mnou děje, a protože jeho krize patrně pominula, nasadil vlídný výraz a vynaložil všechnu péči na to, aby mě uklidnil; nechtěl mě pustit, dokud se mu to nepodaří. Nakonec se mu to podařilo; ale místo aby tímto podnikem rozdmýchal mou zvědavost, vzbudil ve mně odpor ke své troufalosti. Vídala jsem ho už jen nevraživě, jeho přítomnost mě urážela, byla jsem neklidná a smutná, pokládala jsem se za uraženou, chtěla jsem všechno říct matce, byla jsem bázlivá a rozpačitá. Matka rozpoznala, že jsem rozrušená, a na její první otázku, kam se poděla má veselost, jsem jí vyprávěla všechno, co se stalo.

Matčino pohnutí a její zděšený výraz mě zdrtily bolestí. Zoufalá, když spatřila, jak blízko byla ztrátě plodu své péče, a snad v obavě, že jí něco zamlčuji, kladla mi tisíc spletitých otázek, aby mě nepoučila víc, než jsem věděla, a přesvědčila se, že nevím víc. Neměla jsem co dodat k tomu, co jste právě četli. Velmi obratně využila odporu, který mi dal pocítit můj útlý věk a přirozený stud, aby obojí vystupňovala do nejvyšší míry; mou vinu, že jsem jí mohla zamlčet první mladíkův výstřelek a pokládat jej za lehkou věc, mi vylíčila tak hroznými barvami, že jsem se pokládala za ztracenou. Náboženství, ctnost, čest, pověst – to všechno uvedla do hry s vroucností proniknuté duše, s něhou mateřského srdce – a jakého srdce! –, aby nebezpečí, jimž jsem byla vystavena, obrátila v tu nejspolehlivější ochranu, jakou mi mohla dát. Nevím, zda měla v úmyslu dohnat věci až do krajnosti, nebo zda je tam má citlivost dohnala dál, než si představovala, ale v dobré víře jsem se přesvědčila, že jsem největší hříšnice na světě, a neměla jsem pokoje, dokud mě matka nezavedla ke zpovědi, k níž mě od mých sedmi let vodila dvakrát nebo třikrát do roka.

Připadalo mi hrozné, že mám vyprávět něco takového, ale protože to byl prostředek k odčinění, bylo nutno ho užít, a odvaha, s níž jsem se k tomu odhodlala, mi dala pocítit utěšující sílu.

Tak jsem se stala kajícnicí dřív, než jsem byla hříšnicí. Od té chvíle mě ovládly náboženské myšlenky; vláda citu, uspíšená mou už tak předčasně vyzrálou povahou, začala láskou k Bohu, jejíž vznešené blouznění zkrášlilo a uchránilo první léta mého dospívání, další léta odevzdalo filozofii a zdálo se, že mě tak navždy uchrání před bouří vášní, z níž s houževnatostí atleta sotva zachraňuji svůj zralý věk.

Zbožnost, do níž jsem upadla, mě podivně změnila; stala jsem se hluboce pokornou a nevýslovně nesmělou: na muže jsem hleděla s jakousi hrůzou, která ještě vzrostla, když se mi někteří zdáli milí; bděla jsem nad svými myšlenkami s úzkostlivou přísností, aby nic nezkalilo čistotu mého ducha, a zvykla jsem si na takovou zdrženlivost, že když jsem v šestnácti letech, kdy už jsem nebyla pobožná, četla Buffonův Přírodopis,⁴⁰ přeskakovala jsem bez čtení všechno, co pojednávalo o plození člověka, a přelétala jsem příslušné tabule s rychlostí a chvěním někoho, kdo spatří propast. Zkrátka, vdala jsem se až v pětadvaceti letech,⁴¹ a s takovou duší, jakou si lze představit, se smysly velmi vznětlivými a s mnoha znalostmi o různých věcech jsem se tak dobře vyhnula rozšíření onoho poučení, jehož počátky byly tak předčasné, že mi události první svatební noci připadaly stejně překvapivé jako nepříjemné.

Když matka přijímala mé bolestné svěřování, nezapomněla se mě zeptat, zda toho mladíka mám ráda, zda ho vídám s větším potěšením než jiné. – „Naopak, teď je pro mě trápením chodit ke stolu, protože ho tam potkávám.“ – „Byla bys tedy ráda, kdybys ho už nepotkávala?“ – „Zajisté.“ Ještě téhož dne matka pod záminkou, že je třeba nového pořádku kvůli mým cvičením a kvůli jednomu z učitelů, jemuž změnila hodinu, zavedla, že budeme jíst obě samy v jejím pokoji, a otci dala prostírat jako obvykle s jeho žáky. Bylo to pro mě velké ulehčení a svou božskou maminku jsem milovala ještě víc. Toto uspořádání trvalo, dokud jsem bydlela doma, až do doby, kdy otec dokončil svůj závazek vůči žákovi, jehož by nemohl propustit bez skandálu, jemuž bylo mnohem moudřejší se vyhnout. Toho mladíka jsem pak viděla už jen jednou, při příležitosti, o níž povím, a bála jsem se ho potkat stejně, jako jsem nenáviděla slyšet vyslovit jeho jméno. Za sedm či osm let se oženil a dosti výhodně se usadil; dal matku poprosit, zda by jí směl představit svou ženu; svolila; byla jsem při té návštěvě; byla krátká a obrátil se ke mně s jakousi poklonou, jejíž uctivý výraz prozrazoval přání, aby o něm nebylo smýšleno zle. Pravděpodobně ještě žije, nepochybně jako otec rodiny, a to je důvod, proč ho nejmenuji. Dojem z toho, co se stalo, ve mně zůstal tak silný, že i ve věku osvícení a rozumu jsem si na to vzpomínala jen nerada, že jsem o tom nikdy neotevřela ústa před důvěrnou přítelkyní, která měla všechnu mou důvěru, že jsem to vždy zamlčela manželovi, před nímž nemnoho tajím, a že mě i v této chvíli stálo tolik úsilí to napsat jako Rousseaua zaznamenat příběh o ukradené stužce,⁴² s nímž se ten můj přece nedá srovnávat.

Zastavme se tu na chvíli a ať matky s hrůzou uváží, jak velkou bdělost mají za povinnost. Všechno se spiklo proti něžným svěřencům, které mají v péči, a uchovat je neporušené dokáže jen vzácná prozíravost. Dětská lehkomyslnost nebo předčasné podněty přírody, nevědomost nebo náklonnost, ba i sama prostota nevinnosti vystavují bázlivé pohlaví ještě před dospíváním nerozvážnému žáru, tak běžné zkaženosti, nebezpečným svodům nebo smělým výpadům druhého pohlaví, prudkého a vždy hrubého, pokud mu šťastná výchova nedala přísné mravy nebo nevštípila velkou jemnost citu. Hrozící nebezpečí může vyvážit jen velká důvěra dívky k vychovatelce, která ji má chránit; umění vzbudit takovou důvěru je nesmírně vzácné, protože je obtížné, a možná také proto, že se jeho vlivu nepoddají všechny povahy. Jeho první pravidla se však vždy omezí na příklad, který vštěpuje úctu tím, že potvrzuje předpisy, na upřímnou a osvícenou vůli usilovat o štěstí bytosti, kterou máme vychovat, a konečně na onu dobrotu, jež vylučuje rozmar či trpkost a kterou nic nenahradí.

Do kláštera

Můj život, uzavřenější, se mi brzy zdál ještě příliš světský na přípravu k prvnímu svatému přijímání; tato velká věc, která má tak rozhodující vliv na věčnou spásu, zaujímala všechny mé myšlenky. Nacházela jsem zálibu v bohoslužbě, její slavnostnost mě uchvacovala; hltala jsem výklady církevních obřadů a pronikala do jejich mystického významu; denně jsem listovala ve svých foliantech Životů svatých a vzdychala po časech, kdy běsnění pohanství zjednávalo šlechetným křesťanům korunu mučednickou. Vážně jsem pomýšlela na nový způsob života, a po hlubokém rozjímání jsem své plány ustálila.

Do té doby mě pouhá představa, že bych se odloučila od matky, přiměla prolévat potoky slz, a když se lidé chtěli pobavit náhlými mráčky, které citlivost vyvolávala na mém výrazném čele, žertovali o klášterech a o tom, jak je užitečné, aby v nich mladé dívky nějaký čas pobyly. Ale co všechno se nemá obětovat Pánu! Utvořila jsem si o klášteře, o jeho samotě a mlčení ty velké či romantické představy, jaké jen mohla zplodit má čilá obrazotvornost. Čím vznešenějším se pobyt v něm zdál, tím víc odpovídal naladění mé dojaté duše. Jednoho večera po večeři, sama s otcem a matkou, vrhnu se jim k nohám; zároveň mi vyhrknou slzy a přeruší mi hlas; udivení a znepokojení se ptají, co je příčinou toho podivného hnutí. „Chci vás poprosit,“ řeknu vzlykajíc, „abyste udělali něco, co mi rve srdce, ale čeho žádá mé svědomí: dejte mě do kláštera.“ Zvednou mě, má dobrá matka je dojatá; byla by se zachvěla, kdyby se – když mě už nějaký čas ani na minutu neopustila – mohla něčeho obávat: ptají se mě, co ve mně vzbudilo tuto touhu, a poznamenávají, že mi nikdy nebylo odepřeno nic rozumného; říkám, že je to touha přistoupit k prvnímu svatému přijímání se vší náležitou soustředěností. Otec chválí mou horlivost a dodává, že ji chce podpořit. Radí se o výběru domu; má rodina neměla styky v žádném ústavu toho druhu; vzpomenou si, že můj učitel hudby jmenoval klášter, kde vyučoval mladé slečny, a rozhodne se, že se tam poptají. Z informací vyplynulo, že dům je počestný a řád nijak přísný; řeholnice proto platily za prosté oněch výstředností a pobožnůstkářských šaškáren, jimiž se vyznačovala většina ostatních. Kromě toho se věnovaly vyučování mládeže; vedly školy pro externistky neboli děti z lidu, které vyučovaly zdarma, aby dostály svým slibům, a které k tomu účelu docházely zvenčí do sálu jim vyhrazeného; odděleně však měly penzionát pro dívky, jejichž výchovu jim chtěli rodiče svěřit.

Matka podnikla potřebné kroky, a když mě provedla na návštěvách u všech našich starších příbuzných a oznámila jim mé rozhodnutí, které schválili, zavedla mě k sestrám Congrégation v ulici Neuve-Saint-Étienne na předměstí Saint-Marcel, velmi blízko místa, kde jsem nyní uvězněna.⁴³ Jak jsem drahou maminku tiskla v náručí ve chvíli, kdy jsem se s ní poprvé v životě loučila! Dusila jsem se, byla jsem celá pohnutá, ale poslouchala jsem hlas Boží a překročila jsem práh klauzury a se slzami jsem mu přinášela tu největší oběť, jakou jsem mu mohla dát. Bylo to 7. května 1765; bylo mi tehdy jedenáct let a dva měsíce.⁴⁴ Jak mám dnes z hloubi vězení, uprostřed politických převratů, které pustoší mou zemi a strhávají s sebou všechno, co mi bylo drahé, vzpomínat a malovat onu dobu klidu a blaženého vytržení? Jaká svěžest štětce dokáže vyjádřit sladká pohnutí mladého srdce, citlivého a něžného, dychtivého po štěstí, které začíná cítit přírodu a nevidí nic než božstvo?

První noc, kterou jsem strávila v klášteře, byla neklidná; nebyla jsem už pod otcovskou střechou, cítila jsem se daleko od své dobré matky, která na mě jistě s něhou myslela; slabé světlo osvětlovalo pokoj, kam mě uložili spát se čtyřmi dalšími dětmi mého věku; potichu jsem vstala a šla k oknu; měsíční svit dovoloval rozeznat zahradu, na niž okno hledělo. Na tom místě vládlo nejhlubší ticho; naslouchala jsem mu, abych tak řekla, s jakousi úctou; vysoké stromy tu a tam vrhaly obrovské stíny a slibovaly bezpečné útočiště klidnému rozjímání; zvedla jsem oči k nebi, bylo čisté a jasné; zdálo se mi, že cítím přítomnost božstva, které se usmívá mé oběti a už mi za ni nabízí odměnu v utěšujícím míru nebeského příbytku; blažené slzy mi pomalu stékají po tváři, se svatým zanícením opakuji své zasvěcení a jdu okusit spánek vyvolených.

Přišla jsem večer a ještě jsem neviděla všechny své družky; bylo jich třicet čtyři, soustředěných v jediné třídě, od šesti do sedmnácti či osmnácti let, ale při jídle rozdělených ke dvěma stolům a přes den jakoby do dvou oddělení pro další cvičení. Vážnost mé malé osoby dala na první pohled usoudit, že mám být zařazena mezi starší; stala jsem se dvanáctou u jejich stolu a byla jsem mezi nimi nejmladší. Tón zdvořilosti, který mi matka učinila přirozeným, rozvážné vystupování, jež mi přešlo ve zvyk, a způsob vyjadřování, mírný a správný, se v ničem nepodobaly hlučné bezstarostnosti té rozpustilé mládeže. Malé se na mě obracely s jakousi důvěrou, protože jsem je nikdy neodbyla; velké slečny se ke mně chovaly s jistou úctou, protože mě má zdrženlivost nečinila méně ochotnou vůči nim a získávala mi pozornost učitelek. Vychována tak, jak jsem do té doby byla, nebylo nijak podivné, že jsem byla vzdělanější než většina mých družek, i těch nejstarších. Řeholnice shledaly, že by si mou výchovou mohly zjednat čest, když už jsem u nich, aniž by se musely namáhat, aby v ní pokračovaly. Co zadávaly ke studiu, to jsem už znala nebo se to velmi snadno naučila; stala jsem se miláčkem všech jeptišek; předháněly se, která mě víc pohladí nebo pochválí. Ta, která měla na starosti učit chovanky psát, byla sedmdesátiletá žena, jež se stala řeholnicí v padesáti letech ze zármutku nebo po nějakém neštěstí; dostalo se jí vzdělání a k této přednosti připojovala všechno, co může dát znalost světa a zběhlost v něm. Zakládala si na vzdělanosti; měla ještě velmi krásné písmo, vyšívala nádherné výšivky, dávala dobré hodiny pravopisu a nebyla neznalá dějin. Její malá postava, dokonce i její věk a trocha pedanterie byly příčinou, že si matky Sainte-Sophie malé ztřeštěnky, které chtěla vzdělávat, nevážily tolik, kolik si zasluhovala; a pamatuji-li si dobře, přispívala k tomu něčím i žárlivost milých sester, které neměly tolik nadání jako ona, a proto rády zdůrazňovaly její směšné stránky. Tato dobrá duše se ke mně brzy připoutala kvůli mé zálibě ve studiu; když dala hodinu celé třídě, brala si mě stranou, dávala mi opakovat mluvnici, probírat zeměpis, vypisovat úryvky z dějin; vymohla si dokonce svolení brát mě do své cely, kde jsem jí předčítala. Z mých učitelů mi zůstal jen učitel hudby, k němuž jsem chodila na hodinu do hovorny se dvěma družkami pod dohledem řeholnice; a abych pokračovala v kreslení, dali mi učitelku, která směla vstupovat do nitra kláštera. Pravidelnost velmi vyplněného života, rozděleného mezi rozmanitá cvičení, se velmi hodila k mé čilosti i k mé přirozené zálibě v pořádku a píli; byla jsem ve všem mezi prvními a ještě mi zbýval volný čas, protože jsem byla pilná a neztrácela ani okamžik.

V hodinách procházky nebo rekreace jsem neuměla běhat a dovádět s ostatními; osaměle jsem se uchylovala pod nějaké stromy, abych četla nebo snila. Jak jsem byla citlivá ke kráse listoví, k vánku zefýru, k vůni rostlin! Všude jsem viděla ruku Prozřetelnosti, cítila jsem její dobrodějnou péči, obdivovala jsem její díla; proniknuta vděčností, chodila jsem se jí klanět do kostela, kde mě majestátní zvuky varhan, spojené s dojemnými hlasy mladých řeholnic zpívajících moteta, uváděly do úplného vytržení. Kromě mše, na kterou vodili ráno všechny chovanky, byla ve všední dny odpoledne půlhodina věnovaná rozjímání, k němuž připouštěli jen ty, které se zdály schopné ho konat nebo vyplnit ten čas soustředěně zbožnou četbou. O tuto přízeň, kterou mou horlivost pospíšili odměnit, jsem ani nemusela žádat; ale vroucně jsem prosila o výsadu přistoupit k prvnímu svatému přijímání při nejbližší slavnosti; bylo to Nanebevzetí Panny Marie. Ačkoli ten svátek byl velmi blízko mého příchodu, byla mi tato milost udělena s jednomyslným souhlasem představených i zpovědníka. Ten byl mužem zdravého rozumu, řeholníkem od Saint-Victor, kde zastával úřad faráře;⁴⁵ přijal úkol zpovídat chovanky Congrégation a k této službě se hodil svým věkem přes padesát let, svou umírněnou povahou a moudrým duchem, které mírnily přísnost jeho mravů a způsobů. Když jsem byla svěřena jeho péči, můj farář pan Garat se namáhal přijít osobně do kláštera a předat svou malou ovečku do rukou svého spolubratra; viděli se v hovorně v mé přítomnosti a mluvili latinsky, čemuž jsem dokonale nerozuměla, ale z čehož jsem pochopila několik slov ve svůj prospěch. Taková slova nikdy neuniknou dívce, ať je sebemladší a ať jsou vyslovena v jakémkoli jazyce. Výměnou jsem hodně získala: Garat byl jen pedant, v němž jsem ctila duchovního soudce; viktorin byl muž spravedlivý a osvícený, který obracel má zbožná hnutí ke všemu, co je v mravnosti vznešeného, a rád rozvíjel skrze náboženství zárodky ctností, aniž by k tomu přimíchával směšnou mystiku. Milovala jsem ho jako otce, a po tři roky, které žil po mém odchodu z kláštera, jsem chodívala z velké dálky do Saint-Victor v předvečer velkých svátků, abych se mu vyzpovídala.