Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové II: Politické paměti

X. Sainte-Pélagie a poslední anekdoty (červenec – říjen 1793)

[Závěr Druhého zatčení psala paní Rolandová v Sainte-Pélagie v srpnu 1793; následující Anekdoty k němu připisovala průběžně od 22. srpna do 3. října 1793. Na konec je připojen zbloudilý list z rukopisu, který patří k portrétu Dantona.]

Jak se žije v Sainte-Pélagie

Měla jsem ji snad vzít s sebou? Ještě jsem neřekla, jak se žije v Sainte-Pélagie¹.

Budova určená pro ženy je rozdělena na dlouhé, velmi úzké chodby; po jedné jejich straně jsou malé cely, takové, jakou jsem popsala tu, do níž mě ubytovali. Tam, pod jednou střechou, v jedné řadě, oddělena jen tenkou omítnutou přepážkou, bydlím s nevěstkami a vražedkyněmi. Vedle mne je jedna z těch stvůr, které si z toho dělají řemeslo, že svádějí mládež a prodávají nevinnost; nade mnou žena, která padělala asignáty a na silnici rozsápala osobu svého pohlaví spolu s netvory, do jejichž bandy se dala. Každá cela se zavírá na velkou závoru se zámkem a každé ráno ji přichází otevřít muž, který přitom drze nahlíží, zda jste vstala, nebo ještě ležíte; pak se obyvatelky scházejí na chodbách, na schodištích, na malém dvorku nebo ve vlhké a páchnoucí síni, důstojném to shromaždišti téhle spodiny světa. Snadno si lze domyslet, že jsem ze své cely nevycházela; vzdálenosti však nejsou tak velké, aby uši ušetřily řečí, jaké lze od takových žen očekávat – a které si nikdo, kdo je nikdy neslyšel, nedokáže ani představit.

A to není všechno: budova, kde jsou umístěni muži, má okna naproti budově, kterou obývají ženy, a velmi blízko ní; mezi jedinci stejného druhu se rozproudí hovor, tím nevázanější, že ti, kdo ho vedou, už se ničeho nemusejí bát; posunky nahrazují činy a okna slouží za jeviště nejhanebnějším výjevům bezectné prostopášnosti.

Takový tedy byl příbytek, který byl vyhrazen důstojné choti poctivého muže! Je-li toto odměna ctnosti na zemi, ať se tedy nikdo nediví mému pohrdání životem a rozhodnosti, s jakou bych dokázala čelit smrti. Nikdy mi nepřipadala hrozná, dnes však v ní nacházím půvab; objala bych ji s nadšením, kdyby mě tato mladá dívka nevybízela, abych ji ještě neopouštěla, a kdyby můj dobrovolný odchod nepodal pomluvě zbraně proti manželovi, jehož slávu bych hájila, kdyby se mě odvážili postavit před soud. V posledních dobách Rolandova ministerstva se spiknutí a výhrůžky tak rozmnožily, že nás přátelé často naléhavě žádali, abychom na noc opouštěli ministerský palác. Dvakrát nebo třikrát jsme jejich prosbám vyhověli, ale to stěhování mě omrzelo; uvážila jsem, že zůstat je méně nebezpečné než odcházet, protože troufalost se jen stěží odhodlá vniknout do útočiště veřejného činitele, kdežto venku ho může vyčíhat a zabít; a konečně, má-li se neštěstí stát, je pro veřejné dobro i pro jeho osobní slávu lepší, aby ministr zahynul na svém místě. Od té doby jsme už nespali jinde; dala jsem si manželovu postel přenést do své ložnice, abychom podstupovali táž nebezpečí; pod polštářem nebo na nočním stolku jsem měla pistoli, kterou jsem chtěla použít ne k marné obraně, ale abych unikla potupě od vrahů, kdybych je viděla přicházet. V takovém stavu jsem prožila tři týdny. Je docela pravda, že palác byl dvakrát obklíčen; že jindy Marseillané, zpraveni o nějakém úkladu, poslali osmdesát svých lidí, aby nás střežili; je docela pravda, že jakobíni i kordeliéři nepřestávali ze své tribuny opakovat, že je třeba udělat proti Rolandovi 10. srpen, jako se udělal proti Ludvíku XVI.; ale právě proto, že to říkali, se dalo předpokládat, že k tomu mají daleko.

Smrt, jíž jsem tehdy vesele vzdorovala, se mi v Sainte-Pélagie mohla zdát jen žádoucí, kdyby mě k zemi nepoutaly mocné ohledy. Moji strážci brzy trpěli mou situací víc než já sama a snažili se mi ji ulehčit; nesmírná vedra července učinila mou celu neobyvatelnou. Papíry, jimiž jsem obkládala mříže, nezabránily slunci, aby se prudce neopíralo do vybílených a stísněných zdí, a ačkoli okna zůstávala v noci otevřená, rozpálený a nahromaděný vzduch dne se nikdy neochladil. Žena žalářníka mě pozvala, abych trávila dny v jejím bytě, a já její nabídky přijala na odpoledne. Tehdy mě napadlo dát si přivézt fortepiano, které jsem postavila u ní a na které jsem si někdy pro zábavu zahrála. Ale kolika proměnami prošel v té době můj duševní stav! Hnutí některých departementů jako by ohlašovalo spravedlivé rozhořčení, jímž byly naplněny nad urážkou spáchanou na jejich poslancích, a odhodlání pomstít ji obnovením národního zastoupení v jeho celistvosti.

Krátké štěstí ve vězení

Věděla jsem, že Roland je v tichém a bezpečném úkrytu, kde se mu dostává útěchy a péče přátelství²; moje dcera, přijatá ctihodnými patriarchy, pokračovala pod jejich dohledem a spolu s jejich dětmi ve svých cvičeních a ve svém vzdělávání. Moji přátelé, uprchlíci přijatí v Caen, byli obklopeni úctyhodnou silou. Ten z nich, který mi byl nejdražší³, našel způsob, jak mi dát o sobě zprávu; mohla jsem mu psát a věřila jsem, že mé dopisy k němu dojdou. Viděla jsem, jak se v událostech připravuje spása republiky; smířená se svým vlastním osudem, byla jsem ještě šťastná. Štěstí závisí mnohem méně na vnějších věcech než na naladění ducha a na citech duše. Trávila jsem čas užitečně a příjemně; občas jsem vídala čtyři osoby, které mě navštěvovaly už v Abbaye: poctivého Grandprého, kterého k návštěvám opravňoval jeho úřad a který s sebou přiváděl jednu zajímavou ženu⁴; věrného Bosca, který mi nosil květiny z Jardin des Plantes⁵, jejichž líbezné tvary, zářivé barvy a sladké vůně zkrášlovaly můj přísný kout; citlivého Champagneuxe⁶, který mě tak vroucně pobízel, abych se chopila pera a pokračovala v Historických poznámkách, jež jsem začala: což jsem na jeho prosbu učinila a na nějaký čas odložila svého Tacita a svého Plútarcha, jimiž jsem živila svá odpoledne.

Paní Bouchaud nestačilo, že mi nabídla svůj byt; cítila, že ho užívám velmi zdrženlivě, a tak ji napadlo vyvést mě z mé smutné cely a ubytovat mě v hezkém pokoji s krbem v přízemí, pod její vlastní ložnicí. A tak jsem po třech týdnech pobytu vysvobozena z hrozného okolí, které mě trýznilo; už nebudu muset dvakrát denně procházet mezi ženami ze sousedství, abych se od nich na chvíli vzdálila; už neuvidím žalářníka se zlověstnou tváří, jak mi každé ráno otvírá dveře a večer za mnou zasouvá velkou závoru jako za zločinkyní, kterou je třeba přísně hlídat. Je to vlídná tvář paní Bouchaud, která se mi ukazuje; je to ona, jejíž jemnou péči cítím každou minutu; i jasmín, přinesený před mé okno, jehož ohebnými větvemi obkládají mříže, svědčí o přání, jímž je naplněna; považuji se za její penzionářku a zapomínám na své věznění. Všechno, co potřebuji ke studiu nebo k zábavě, mám kolem sebe; fortepiano stojí u mé postele; skříně mi umožňují uspořádat své drobné věci tak, aby v mém útulku vládla čistota, kterou mám ráda.

Pád departementů a vláda udavačů

Ale zlato, lež, intriky a zbraně se obracejí proti departementům, které přijímaly světlo pravdy; zlákaní nebo podplacení vojáci zrazují statečné Normany; Évreux je vyklizeno; Caen opouští poslance, které přijalo⁷; zločinní vládci v tom, co se ještě odvažujeme nazývat Konventem, je dávají prohlásit za zrádce vlasti; jejich osoby jsou postaveny mimo zákon, jejich majetek se zabavuje, chytají se jejich ženy a děti, jejich domy se srovnávají se zemí; poslance, kteří byli ochotni zůstat v poutech zatčení, obžalovávají, aniž dovedou říci proč: je to smělý triumf zločinu nad nešťastnou ctností.

Tato zbabělost, která je známkou sobectví a zkaženosti u pokleslého lidu, o němž jsme se domnívali, že ho osvětou dokážeme obrodit, a který byl svými neřestmi příliš zhovadilý, vydává proradné úředníky a nevědomý dav napospas teroru. Všude představa míru, touha po klidu, který je vždycky jen přeludem, když není zasloužen, dávají přijmout ústavu zrůdnou svými vadami⁸, a i kdyby byla lepší, neměla být přijata z nehodných rukou, které se ji odvážily předložit; kde by se mohl zvednout nějaký odpor, dusí ho úplatnost: peníze národa se rozhazují plnými hrstmi, aby se zajistily úspěchy jeho utlačovatelů. Ve svém tupém ohromení pokládá většina bez logiky oběť několika jednotlivců za nepatrné neštěstí; věří, že si zajistí spravedlnost, mír a bezpečnost, když je nechá beztrestně porušovat vůči těm, kdo ji zastupují, a za znamení spásy považuje zástavu svého zotročení.

Mezitím se na slabé Pařížany, malomyslné svědky hrůz, nad nimiž sténají, aniž se je odváží aspoň zveřejnit, snáší železné jho; hrozí jim nedostatek, hlodá je bída, drtí je útlak; nastala vláda proskripcí, udání se hrnou ze všech stran a zatýkání se množí. Všude čeká hanebná odměna na toho, kdo může nabídnout oběť; domovníci, tajně placení, se stávají prvními udavači a sluhové jsou už jen špehové. Žena podivuhodná, která se řídila jen svou odvahou, přišla usmrtit apoštola vraždy a loupeže: zaslouží si obdiv celého světa⁹. Protože však dobře neznala stav věcí, zvolila špatně čas i svou oběť. Byl tu větší provinilec, kterého měla její ruka zabít přednostně; Maratova smrt jen posloužila jeho ohavným stoupencům: z toho, koho měli za proroka, udělali mučedníka; fanatismus a šejdířství, vždy zajedno, vytěžili z té události výhodu srovnatelnou s tou, kterou jim už předtím přineslo zavraždění Lepeletiera¹⁰. Jistě! Ta vražda jim příliš uškodila, než aby uprchlí poslanci, kteří neměli s Pârisovým činem nic společného, neměli právě tak málo společného s činem Charlotty Corday; ale jejich protivníci se chopili nového prostředku, jak je v očích lidu očernit. Nejupřímnější republikáni, jediní muži Shromáždění, kteří k odvaze přísné poctivosti připojují autoritu nadání a vzdělání, byli vylíčeni jako přívrženci despotismu a jako mizerní spiklenci; hned se o nich tvrdí, že jsou zajedno se vzbouřenci ve Vendée, a na šavlích bojovníků, kteří jim prý chtěli sloužit, se „najde“ nápis: Ať žije Ludvík XVII.!¹¹; hned se na ně žaluje, že pracují na rozdělení Francie na malé republiky, a dávají se proklínat jako federalisté; se stejnou přesností se Brissot staví do žoldu Anglie a ve zprávě rozeslané všem departementům se vážně líčí, jak jeho žena, usazená v komnatách královny v Saint-Cloud, pořádá politické schůzky¹².

Nic není tak komické pro toho, kdo zná Brissotovu ženu, oddanou domácím ctnostem, pohlcenou starostmi o domácnost, která sama žehlí manželovi košile a dívá se klíčovou dírkou, aby věděla, má-li otevřít těm, kdo klepou; která si najala malý ošklivý pokojík ve vesnici Saint-Cloud, aby mohla vodit na čerstvý vzduch dítě, které právě odstavila. Brzy je však zatčena, převezena do Paříže a držena pod dozorem. Pétionova žena, která odjela ke své rodině přečkat bouře, je zatčena i se synem; Miranda, kterého revoluční tribunál osvobodil, je znovu odveden do vězení jako podezřelý¹³, na udání svého sluhy, Pachova špeha; všichni generálové jsou zatýkáni; Custine, o němž jsem slyšela od leiningenských knížat, že se ho Rakušané bojí nejvíc ze všech, je ohrožen ztrátou hlavy¹⁴. Rozvrat se šíří po celé tváři Francie a tu a tam se rozhořívá občanská válka. Přijetí ústavy nemůže Lyonu vynést odpuštění spravedlnosti, kterou se to město odvážilo vykonat na dvou či třech maratovských lotrech¹⁵; chce se po něm, aby vydal hlavy svých nejbohatších obyvatel a značnou sumu peněz; z hranic, které se tak vystavují pustošení nepřítelem, se odvolávají vojska, aby se bratři štvali proti bratřím a francouzskou krev prolévali sami Francouzi; hrdá Marseille posílá Lyoňanům pomoc. Zatím nepřítel postupuje na severu, Valenciennes už není, Cambrai je obleženo, rakouští lehcí jezdci se ukazují až v okolí Péronne. Paříž jako jiný Babylón vidí svůj zhovadilý lid běhat na směšné slavnosti nebo se sytit popravami zástupu nešťastníků obětovaných jeho krvelačné nedůvěře, zatímco sobci dosud plní divadla a bázlivý měšťan se třesoucí zavírá doma, kde si není jist, že tam bude i spát, zlíbí-li se jeho sousedovi jít říci, že pronášel neobčanské řeči, zlehčoval den 2. června, oplakával orléanské oběti poslané na smrt bez důkazů o údajném úmyslu vraždy – která nebyla spáchána – na osobě hanebného Bourdona¹⁶. Ó má vlasti! Do jakých rukou jsi upadla! Chabot a jemu podobní ohlašují, že Roland je v Lyonu, dosvědčují, že to město pobuřuje, chtějí na něj vydat obžalovací dekret a na mne s ním¹⁷, a zároveň dávají prohledávat sklepy observatoře a obklíčit dům jednoho z jeho přátel, kde se podle nich může skrývat.

Grandpré, Champagneux a Collot d'Herbois

Všichni moji přátelé jsou proskribováni, na útěku nebo zatčeni; můj manžel uniká zuřivosti svých protivníků jen úkrytem, který se vyrovná nejtvrdšímu vězení; a ještě musela pronásledování zakusit i ta hrstka těch, kdo mě chodí utěšovat. Grandpré, když obědval s mužem, o němž nevěděl, že je smírčím soudcem ani soudcem okrskového tribunálu, si postěžoval na nedbalost těchto úředníků, kteří nechávají ve věznicích strádat tolik lidí; ten chlapík se tu prozradí, předstírá nejhorlivější touhu poznat zlořády, k jejichž nápravě může přispět, a ptá se Grandprého na jméno a adresu, aby si pro něj mohl zajít, až půjde prohlížet věznice. Byla to záminka: ten smírčí soudce běží do Výboru všeobecné bezpečnosti a smolí ukrutné udání na Grandprého, jehož obviňuje ze spoluviny na Maratově smrti. Člověk by myslel, že je v době Tiberiově; je to stejně vláda udavačů. Grandprého zatknou čtyři střelci s veřejným úředníkem, kteří k němu přijdou v pět hodin ráno, prohledají jeho papíry a zapečetí je. Měl právě u sebe dopis, který jsem psala nešťastnému Brissotovi; cítí, jaký zločin by se z toho dal udělat mně, že jsem ho napsala, a jemu, že ho nese! Obratně ho uchrání před prohlídkou; teprve po trapných tahanicích dosáhne toho, že ho hlídají v jeho kanceláři a nemusí jít spát do Abbaye, a teprve po několika dnech se podaří prokázat nepravdivost udání, jehož se stal předmětem.

Champagneux nemá zatím takové štěstí; k zločinu, že ho do úřadu dosadil Roland, připojuje zločin, že zastává výnosné místo. Collot d'Herbois¹⁸ přišel opilý na ministerstvo vnitra mezi čtvrtou a pátou hodinou, ve chvíli, kdy všichni pracovníci právě opustili kanceláře a šli se najíst; chtěl žádat o povozy, jimiž tento ministr nedisponuje; vzteklý, že nezastihl Garata¹⁹, kleje, hromuje, láme nohy židlí a stolů²⁰, jde k prvnímu úředníkovi Champagneuxovi, spílá mu, dá si otevřít balíky připravené k odeslání na poštu a shledá závadným, co obsahují – byl to totiž jakýsi memoár ve formě otázek, jehož účelem bylo získat poznatky o stavu venkova; ve své rozpálené hlavě si z toho spíchne udání, které druhý den přednese ve Shromáždění, a na jeho základě se vydá dekret o zatčení Garata a Champagneuxe.

Garat přijde k zábradlí, na Collota si nestěžuje, vlídně vysvětlí své jednání, podkuřuje vznešenému shromáždění a je poslán zpět k výkonu svého úřadu. Champagneux, zprvu vyděšený a ukrytý, se přece jen dostaví: pošlou ho do výboru a výbor ho dá odvést jako vězně do La Force. Garat, o to žádaný Grandprém a sám zainteresovaný na svobodě Champagneuxe, bez něhož se nemůže obejít, jde do výboru, aby ji vymohl; marně vykládá, že bez práce tohoto muže, zběhlého v úředních věcech, nemůže na ministerstvu zůstat: jeho přátelé, jako Barère – jsou-li takoví lidé vůbec něčí přátelé –, mu zprvu dávají naději, že podá-li smluvenou demisi, vrátí mu Champagneuxe, aby ho přiměli zůstat; ostatní se však nakonec vyjádří jasněji. Na Champagneuxovo místo je třeba někoho jmenovat; jeho svoboda, jeho život mají tuto cenu; je třeba tam jmenovat výborova chráněnce, šestadvacetiletého mladíka²¹, který nemá žádnou zkušenost s úředními věcmi ani žádné vědění, ale kterého výbor protěžuje; Garat, který svým pánům nikdy nic neodepřel, ho jmenuje a potom odstoupí, a opouští tak konečně ministerstvo, které už není s to spravovat²². Champagneux však svobodný není a uplynul už čtvrtý týden jeho vězení. Ve chvíli, kdy mu hrozilo zatčení – Collot mu ho totiž ohlásil jako čin, který bude následovat po jeho vůli –, měl Champagneux u sebe skoro všechny mé Historické poznámky, z nichž si chtěl pořídit opis, aby zajistil jejich zachování druhým exemplářem; neklidný a rozrušený, dobře posoudil, že zásady, které je nadiktovaly, a svoboda, s jakou jsou napsány, jsou nárokem na jistou popravu, a spálil je²³. A to jsou správcové říše! Nějaký Collot, komediant z povolání, vedle něhož zasedá soudce z jižních departementů, který ho kdysi odsoudil k roku vězení za ošklivý čin spáchaný v době, kdy objížděl jarmareční prkna, a za který několik soudců navrhovalo galeje! – Silné plíce, šaškovská hra, podvodníkovy pletichy, výstřelky pomatené hlavy a drzost nevědomosti, to byly prostředky jeho úspěchu v klubech, zvláště u jakobínů, kteří si troufli o něm mluvit, když se za vlády Ludvíka XVI. sestavovalo vlastenecké ministerstvo.

Collot se cítil ošizen, když viděl Rolanda povolaného na ministerstvo vnitra, kam sám mířil; Roland se mu zdál nepřítelem o to nenáviděnějším, že si ho vůbec nevšímal: od té doby byla proti němu obrácena celá jeho klubistická moc, a tato nálada spolu s jeho ostatními příslušnými vlastnostmi mu vynesla zvolení do Konventu mezi poslance za Paříž.

Grandpré, znovu na svobodě, ke mně chodí jen opatrně a mnohem řidčeji, neboť je ztracen, pojmou-li podezření, že jeho kroky ve věznicích může řídit snaha dostat se ke mně. Champagneux ve vězení postrádá méně svou svobodu než potěšení, jímž mi občas zmírňoval mé zajetí, a já trpím jeho vězněním, které si přivodil svými styky s Rolandem a se mnou; Bosca, který už podal demisi, vyzývám, aby nepodstupoval riziko vězení tím, že mě bude navštěvovat; vídám ho jednou týdně, takřka kradmo.

Hodokvasy policejních správců

Uprostřed těchto bolestí se přece jen dá u mne odpočinout v hezkém pokoji, kde mě citlivá paní Bouchaud vyňala ze všeho, co připomíná vězení; mám tu sice drobnou nepříjemnost v četníkovi, jehož stanoviště je právě naproti mému oknu, na němž proto musím mít stále zatažené záclony, a který si občas přijde k oknu poslechnout, o čem se mluví, když nejsem sama; mám tu tu otravu, že v deseti krocích je bouda tří velkých psů, kteří hrozně štěkají; jsem také vedle velké místnosti, která se honosně nazývá radní síní a v níž zasedají policejní správcové, když přijdou vést nějaký výslech. Tomuto sousedství vděčím za poznání podivných výjevů, o nichž povím slovíčko. Dva muži, jejichž jméno jsem znala, ale zapomněla ho, nebo ho neuvádím, protože jméno takových darebáků si nezaslouží být zaznamenáno, byli uvězněni pro zpronevěry ve správě ošacení vojska, kde jsou zaměstnáni; měli za přátele či spoluviníky lidi svého druhu, kteří je chodili navštěvovat, a tito lidé byli právě policejní správcové. V této hodnosti, pověřeni udržovat pořádek ve věznicích, dohlížet na žalářníky atd., přicházeli do Sainte-Pélagie jednou či dvakrát týdně s dalšími přáteli jako oni, v počtu deseti až dvanácti, někdy i více, dávali si do radní síně přivést oba milované vězně, a tam, poroučejíce si od žalářníka kapouna, kuřata, vejce, víno, likér, kávu atd., to na jeho útraty jedli a oddávali se nepřetržitým orgiím po čtyři nebo pět hodin. Nikdo si nedokáže představit, a já se to jistě nepokusím vylíčit, tu surovou veselost, sprostotu řečí, hanebnost těchto hodů; slovo vlastenectví, hloupě používané a s nadšením opakované při zmínkách o lešení, na které je záhodno poslat všechny podezřelé – a toto označení vztahované na každého, kdo dostal vzdělání nebo vlastní majetek, který nebyl nedávno uloupen; odporné polibky těch úst plných vína, jak se s mlasknutím přisávají na tváře příchozích, a tentýž koncert opakovaný při odchodu; sprosté vtipy lidí bez mravů a bez studu; bláznivá pýcha ukrutných hlupáků, kteří sní jen o udáních a veškerou svou vědu vkládají do toho, jak uvěznit poctivé lidi. Platón měl věru pravdu, když přirovnával demokracii k dražbě vlád, k jakémusi jarmarku, kde se najdou smíšeny všechny možné druhy vlády. Jak však nazvat tu, v níž takoví lidé jako tito rozhodují o svobodě svých spoluobčanů? Když milá společnost přicházela, Bouchaud nebo jeho žena bedlivě vytáhli klíč z mých dveří a upozornili mě. Nakonec jsem se s tím smířila, zavírala jsem uši před hlukem, dokonce mi připadalo zábavné pokračovat právě tehdy ve svých Poznámkách, a napsala jsem jich několik rázných pasáží takřka před očima ubožáků, kteří by mě zmasakrovali, kdyby z nich byli slyšeli jedinou větu. Přišel 10. srpen²⁴; báli se, že se ve věznicích bude opakovat 2. září; správcové dokázali dostat své známé darebáky ven a občanských hodokvasů už nebylo.

Kdybych se dokázala přimět k tomu, abych se hrabala v tomto hnoji, podala bych o zlořádech, které ve věznicích panují, velmi udivující a velmi smutné podrobnosti; bylo by vidět, jak si zločin nešťastníků, které tam zavírají, získává spoluviníky téměř ve všech sluzích a jednatelích, kteří tam působí; jak dívky lehkých mravů, vinné nějakým těžkým deliktem, dostávají svobodu bez soudu péčí správce, který s nimi jde v den propuštění spát; jak vrazi dost bohatí na to, aby z výnosu svých krádeží zaplatili úředního obhájce, si ho zainteresují tak, aby zničil usvědčující doklady a zjednal jim beztrestnost; jak zloději z povolání udržují své pletichy, stýkají se mezi sebou i s venkem a kradou i z hloubi vězení, dělíce se o kořist s některým sluhou domu nebo s četníkem, který je jakoby hlídá. Všechno se v těchto zamořených místech kazí nebo dokonává svůj rozklad, pod vadnou správou, která chce jen věznit, nestará se o nápravu a jedná jen z vášně. Citlivý a šlechetný Howarde²⁵, jenž jste procestoval celou Evropu, abyste navštívil ty temné kobky, do nichž moudrost spravedlivé vlády nikdy nesmí uvrhnout nevinnost a kde dokáže rozlišit lidskost od zločinu, jak byste sténal, kdybyste poznal vězeňský řád tohoto lidu, který tehdy platil za jeden z nejmírnějších na zemi! Žádné rozlišování jakéhokoli druhu mezi lehkomyslným mládím a dovršeným zločinem; viděla jsem, jak do jedné místnosti zavřeli studenta botaniky, který špatně mluvil o Maratovi, s lupiči ze silnic. Žádná úcta k mravům; viděla jsem, jak v jedné cele drží čtrnáctiletou dívku, kterou požadovali zpět její rodiče, spolu se ženou, která ji právě unesla a kterou pro ten delikt zatkli. Žádný ohled na slušnost, žádná péče o zdraví, ani v uspořádání budov, ani v užívání místností. V Sainte-Pélagie se nyní staví na nesmírném pozemku: architekt malého rozhledu a bez duše navrhuje uspořádání bez rozmyslu, a nikdo ve vyšších úřadech nemá rozum ani vůli jeho plány opravit.

Musím vzdát spravedlnost nynějšímu žalářníkovi: dělá v podrobnostech, co může, ale nic nemůže odstranit následky špatného zřízení. Je třeba buď oddělených domů, z nichž jedny budou vyhrazeny zločincům a jiné vězňům podezřelým či podezíraným, nebo velmi oddělených budov, a konečně žádného styku mezi oběma pohlavími. Ale tady není místo na pojednání o této věci; omezuji se na to, že naříkám nad osudem lidu, v jehož svobodu už nelze věřit, když člověk zahlédl hloubku jeho zkaženosti.

Zpátky do chodby

Když jsem přišla do Sainte-Pélagie, dali mi k ruce ženu, vězněnou pro drobnosti, jejíž služby mohly být užitečné mé slabosti, stejně jako já jsem je dokázala učinit užitečnými její bídě. Ne že bych se nedovedla dobře obsloužit sama; „šlechetným povahám sluší všechno“, řeklo se o Favoniovi, když prokazoval nešťastnému Pompeiovi služby, jaké sluhové obvykle prokazují svým pánům; neplatí to o nic méně o nešťastníkovi zbaveném prostředků, který si vystačí sám, nebo o přísné filozofii, jež pohrdá vším zbytečným. Quintius si vařil tuříny, když přijímal samnitské vyslance; i já bych si v cele v Sainte-Pélagie klidně ustlala; jenže pro vodu nebo něco podobného je třeba projít dlouhé prostory a smísit se s jejich rozličnými obyvatelkami, a tak jsem shledala velmi dobrým mít osobu, které jsem mohla pomoci tím, že jsem jí dávala takové pochůzky.

Dělala je i nadále v pokoji, kam mě ubytovali, a jednou ráno tam vcházela právě ve chvíli, kdy do radní síně přicházel jeden správce: ptá se, kdo tu bydlí; chce si místnost prohlédnout; vejde, vrhne podrážděný pohled, vyjde a stěžuje si ženě žalářníka na tu jakousi výhodu, kterou mi opatřila. „Paní Rolandová nebyla ve své kůži“ (to byla pravda); „dala jsem ji sem, aby se jí dostalo lepší péče; kromě toho se někdy baví hrou na fortepiano, které by se do cely nevešlo. – Obejde se bez něj: ať se ještě dnes vrátí nahoru do chodby, musíte zachovávat rovnost.“

Ty kate! A proto mě chceš smíchat s padlými ženami? – Paní Bouchaud, smutnější, než se dá vyjádřit, mi brzy přijde oznámit rozkaz, který dostala; utěšila jsem ji tím, že jsem jí ukázala mnoho klidu a odevzdanosti, s nimiž se mu podrobím; dohodly jsme se, že během dne budu scházet dolů, abych změnila vzduch a našla své studijní věci, které tam nechám. Jsem tedy odsouzena znovu vídat klíčníky, slyšet závory, dýchat páchnoucí vzduch chodby, kterou večer smutně osvětluje lampa, jejíž hustý kouř začerňuje celé okolí a dusí sousedství. To jsou lidské činy, to jsou známky svobody těch lidí, kteří dávají na kamenech Bastily připomínat krutost onoho velitele, jenž rozšlápl Lauzunova pavouka, a kteří na Martově poli vypouštějí ptáky s pentlemi, aby oznámili obyvatelům vznešených výšin blaženost země! Drzí komedianti! Vaše role se chýlí ke konci; nepřítel je tu; jsou to vaše výstřednosti, co zajišťuje jeho vítězství a chystá vaši zkázu.

Moje zkáza je bezpochyby nevyhnutelná; zasloužila jsem si nenávist všech tyranů; lituji však jen zkázy své země, kterou váš trest utěší, ale nezachrání.

Ostatně následky útlaku zaplnily chodbu, kde bydlím, ženami, v jejichž blízkosti mohu pobývat bez hanby, a dokonce s potěšením. Najdu tu ženu smírčího soudce, jemuž sousedka připsala takzvané neobčanské řeči; potkávám tu ženu předsedy revolučního tribunálu²⁶; vídám tu paní Pétion. „Věru jsem si nemyslela,“ řekla jsem jí, když jsem se s ní setkala, „když jsem 10. srpna 92 přišla na radnici sdílet vaše obavy, že budeme slavit výročí v Sainte-Pélagie a že pád trůnu připraví naši nemilost.“

Anekdoty

Když jsem byla v Abbaye, byla tam ještě rodina Desillesových; brzy ji převezli do Conciergerie, odkud bylo několik osob zapletených do bretaňského spiknutí odvedeno na popraviště²⁷. Angélique Desilles, žena Rolanda de la Fonchais, jejíž shoda jména s mým způsobila podivná qui pro quo u jednoho z mých přátel, který mě chtěl unést, byla jednou z obětí; její sestry byly osvobozeny a měly se tudíž těšit svobodě, ale z důvodů všeobecné bezpečnosti je dali ihned zatknout a odvést do Sainte-Pélagie, kde jsem je našla. Občas jsme spolu hovořily; byly to dvě mírné a počestné mladé ženy, z nichž starší, sedmadvacetiletá vdova, nepostrádá ani roztomilost, ani povahu; mladší byla velmi chatrného zdraví. Zprvu zdrcené bolestí, zdálo se, že jí podlehnou; ale obě byly matkami malých dětí, nešťastných v nejútlejším věku, musely se pro ně zachovat a sebraly všechnu svou odvahu. Několikrát mi vyprávěly o nehodné zradě Cheftela²⁸, duchaplného muže, v Paříži známého, kde provozuje lékařskou praxi, Bretonce původem, který se vetřel do nejdůvěrnější důvěry otce Desillese, znal jeho přání a zdánlivě sloužil jeho plánům; zároveň však, spojen s Dantonem, dostával jeho prostřednictvím pověření od výkonné moci, jezdil do Bretaně dvořit se svému příteli, bydlel na jeho venkovském sídle, hýčkán jeho rodinou, lichotil jeho záměrům a svou pomocí jim dodával nového ruchu. Ve chvíli, která se mu zdála nejbezpečnější, ho tajně udá a přivolá pověřené osoby, aby se ho zmocnily.

Otec Desilles unikne; celá jeho rodina je zajata, na věci se přikládají pečeti; pátrá se v místech, kde může být ukryta korespondence a která Cheftel označil; mladé ženy, které ho stále pokládají za přítele domu, žádají ho o radu a slepě se řídí tím, co jim nadiktuje; nevědí si rady s měšcem dvou set luidorů určeným pro jejich otce, a tak mu ho svěří, dají připravit nejlepšího koně ze své stáje a naléhají na Cheftela, aby odjel a sám se zachránil; on se tváří, že chce sdílet jejich osud; skutečně je doprovází, ale ne jako vězeň, a stále přemlouvá velitele ozbrojeného doprovodu, pověřeného převozem zadržených, aby je do velkých měst přivážel za dne. „Na to nemyslete,“ odpovídal mu ten; „ohrozil bych jejich bezpečnost.“ Přijede se do Paříže, zahájí se proces; Cheftelovo jméno je z korespondence vyškrtnuto, protože spiknutí vyzradil, a ubohé oběti teprve teď poznají hada, kterého přijaly. Souzené, osvobozené, a přece dál vězněné a bez peněz, vzpomenou si obě mladé ženy na měšec luidorů; svěří tuto okolnost poctivému a pevnému muži, který jde k Cheftelovi a žádá po něm dvě stě luidorů. Cheftel, zaskočen, nejprve zapírá, diví se rázností žadatele, který mu hrozí, že ho před celým světem zahrne opovržením; koktá, přizná polovinu a vrátí ji v asignátech, ale až po několika jednáních. Cheftel, dříve lékař madame Élisabeth, který se hnal za bohatstvím, získal rovněž důvěru jednoho bohatého soukromníka, jménem tuším Paganel nebo nějak podobně, jenž vlastnil mimo jiné nesmírné pozemky v Limousinu. Ten muž, chtěje emigrovat, aby unikl bouřím revoluce, udělá s Cheftelem fingovaný prodej; odjede a spoléhá na výnosy, které mu má jeho věrný přítel posílat; ale Cheftel si je ponechá a užívá s Dantonem radovánek blahobytu, k němuž oba přišli podobnými prostředky.

Konečně opakované prosby, snad podpořené přesvědčivějšími nabídkami, vynesly slečnám Desilles svobodu; viděla jsem je odcházet. Jejich tajemství v té věci jsem se nedozvěděla. Ale právě jsem viděla, jak z téhož vězení vyšel Castellane za cenu třiceti tisíc liber vyplacených Chabotovi. Dillon vyšel z Madelonnettes stejným způsobem: oba byli zapleteni do plánu kontrarevoluce²⁹. V tuto chvíli, 22. srpna, mám před očima jakousi slečnu Briant, bytem v ulici Cloître-Saint-Benoît č. 20, vydržovanou dívku, jejíž milenec padělá asignáty. Byl udán a zdálo se, že ho stíhají; ale do rukou správců se vlilo zlato; ten, kdo vypravuje ozbrojenou moc, která ho má hledat a zmocnit se ho, ví, kde se skrývá; jeho milenka je zatčena naoko; správcové, kteří k ní jakoby chodí k výslechu, jí nosí zprávy o jejím příteli, a brzy budou oba zase na svobodě, protože mají čím ji zaplatit.

Fouquaitainville³⁰, veřejný žalobce revolučního tribunálu, známý svým špatným životem a bezostyšností, s jakou sepisuje obžaloby bez důvodů, běžně bere od stran peníze. Paní de Rochechouart mu zaplatila osmdesát tisíc liber za emigranta Monyho: Fouquaitainville sumu shrábl, Mony byl popraven a paní de Rochechouart byla varována, že jestli otevře ústa, budou jí zavřena, aby už nikdy neuviděla denní světlo. Je to možné? ptá se člověk. Nuže, poslyšte dál. V rukou bývalého předsedy departementu Eure jsou dva dopisy Lacroixe³¹, poslance, dříve fiskálního soudce v Anetu: jedním činí nabídku pěti set tisíc liber na koupi národních statků, druhým svou nabídku odvolává a vzdává se jí s odvoláním na dekret, který ukládá poslancům prokázat, jak se od začátku revoluce rozmnožilo jejich jmění. Tento dekret se však už neprovádí od té doby, co byli vypuzeni nepohodlní Dvaadvacet; Lacroix má majetek jako Danton, když jako on loupil.

Nedávno si jde jeden Holanďan na pařížskou Komunu pro pas, aby se mohl vrátit do své země: odepřou mu ho; Holanďan si nestěžuje, ale jako člověk, který ví, odkud vítr vane, vytáhne náprsní tašku a položí na stůl asignát na sto tolarů: je vyslyšen a pas dostane.

Maratův salon a balon občana Dumase

Tady slyším uvádět Marata, u něhož podle novin našli po jeho smrti jediný asignát na pětadvacet sou: jaká vzorná chudoba! Podívejme se tedy na jeho byt; popíše nám ho paní Montané. Její manžel, předseda revolučního tribunálu, je vězněn v La Force za to, že nevyslovil konfiskaci majetku orléanských obětí. Ji samu dali do Sainte-Pélagie z bezpečnostních důvodů, jak se praví, ale nejspíš se báli čilých přímluv této drobné ženy z jihu. Narodila se v Toulouse a má všechnu živost žhavého podnebí, pod nímž spatřila světlo světa; sestřenice Bonnecarrèrova³², něžně připoutaná k tomuto příbuznému líbezné tváře, byla zoufalá z jeho zatčení, k němuž došlo před několika měsíci. Nadělala si mnoho marného trápení a už nevěděla, na koho se obrátit, když ji napadne zajít za Maratem. Dá se u něj ohlásit: řeknou jí, že není doma; on však uslyší ženský hlas a objeví se sám: na nohou měl holínky bez punčoch, na sobě staré kožené spodky a vestu z bílého taftu; špinavá rozhalená košile odhalovala nažloutlou hruď; na konci prstů se rýsovaly dlouhé a špinavé nehty a jeho ohavná tvář dokonale ladila s tímto podivným úborem. Vezme dámu za ruku, uvede ji do příjemně chladného salonu vybaveného modrobílým damaškem, ozdobeného hedvábnými záclonami elegantně řasenými v draperie, zářivým lustrem a nádhernými porcelánovými vázami plnými živých květin, tehdy vzácných a velmi drahých; posadí se vedle ní na smyslnou otomanu, vyslechne vyprávění, které mu chce přednést, projeví o ni zájem, políbí jí ruku, trochu jí stiskne kolena a slíbí jí propuštění jejího bratrance. „Byla bych ho nechala dělat všechno,“ říká žertovně malá paní předsedová se svým toulouským přízvukem, „i kdybych se pak musela jít vykoupat, jen když mi vrátí bratrance.“ Ještě téhož večera šel Marat do výboru a Bonnecarrère vyšel nazítří z Abbaye; ale do čtyřiadvaceti hodin napsal Přítel lidu předsedovi Montanému a poslal mu jakéhosi člověka, jemuž bylo třeba prokázat službu, kterou bylo ovšem nemožné odmítnout.

Jistý pan Dumas³³, fyzik z povolání či učenec řemeslem, se v průběhu června dostavil do slavného Výboru pro veřejné blaho, aby mu předložil důležité návrhy. Nabízel, že provede průzkum armády vzbouřenců ve Vendée a podá přesný přehled o jejich silách a postavení, o nichž se od začátku války nevědělo takřka nic. Pan Dumas tvrdí, že to všechno co nejpřesněji odhadne z ptačí perspektivy, pomocí balonu. „Opravdu? Ten nápad je důmyslný,“ řekli někteří z hlubokomyslných politiků výboru. – „Ano,“ pokračuje občan Dumas, „a provedení může být rychlé. Vím o balonu, který se i se vším příslušenstvím musí najít v paláci jednoho emigranta; národ tedy nebude mít výdaje s jeho pořízením.“ – Bravo! Udá místo; údaje jsou přijaty s nadšením a úředně zaslány ministru vnitra, aby balon v nejkratší lhůtě našel. Ministr vypraví své lidi. Jde se, dorazí se do emigrantova paláce; byl to hostinec a byt, který obýval, malá světnička, v níž nezůstal ani hadřík. Podává se o tom zpráva, výbor je zdrcen, pan Dumas křičí, ministr dostává nový příkaz, aby balon hledal důkladněji. Ministr se tedy radí se svým prvním úředníkem, přijímají se velká opatření, píše se dopis departementu; ten to postoupí obci, která to předá svým policejním správcům. Tady se věc pro veřejné činitele ztrácí, a v Abbaye jsem se s Champagneuxem, který ministerský dopis sepsal, hodně nasmála šarlatánství drzého Dumase, hlouposti výboru, ochotě ministra a celé té litanii ubohostí: ale ocas té historie jsem našla v Sainte-Pélagie.

Mezi policejními správci objevil občan Jobert³⁴ (jeden z těch, kdo podepsali protichůdné rozkazy k mému zatčení a propuštění), tlusťoch s hromovým hlasem, pravý sekční žvanil s odpudivou tváří a neohrabanou chůzí, jakousi slečinku Lallement, velkou a hezkou patnáctiletou dívku, kterou vydržoval Sainte-Croix, emigrovaný důstojník, jenž byl tuším ve službách Filipa Orleánského; je zatčena a poslána do Sainte-Pélagie; u ní se najde obal balonu, jeho síť a ostatní: byl to právě úlovek, na který ukázal Dumas. Jenže výbor na ten nápad zapomněl, fyzik ztratil naději, že se zviditelní, ministra pramálo zajímal výsledek rozkazů, které vydal, a správcům se velmi hodilo zmocnit se věci, která nabyla ceny, i kdyby z ní jen prodali taft.

Malá Lallementová se Jobertovi zdála roztomilá; zmocnil se několika jejích věcí, přivlastnil si Sainte-Croixův portrét a pokládal za hloupost, že si ona usmyslela zůstat svému milenci věrná. Nakonec si umínil, že ji dobrým zacházením udělá povolnější: dá podepsat její propuštění, přijede si pro ni kočárem, odveze ji domů, dá tam přinést oběd, s velkým sebezapřením jí vrátí Sainte-Croixův portrét, na němž dal poškodit oči, a žádá odměnu. Mladá dívka se jeho nárokům vysměje stejně jako jeho vzezření, vyhodí ho ze dveří a jde do policejní kanceláře, aby mu jeho podniky veřejně vytkla a přitom požadovala další věci, které jí vzali. Příhoda vzbudí rozruch; ale Jobertovi kolegové nejsou lidé, kteří by ji odsuzovali; ztratí se mezi spoustou jiných, ještě odpornějších či ukrutnějších, jejichž příklad dávají zákonodárci 2. června denně všem ustaveným úřadům.

22. srpna.³⁵

Dnes propukají mezi tyrany rozbroje; Hébert, nespokojený, že není ministrem, obrací svého otce Duchesna proti pletichářům, útočí na zbohatlé vlastence, jmenuje Lacroixe a míří na Dantona. Ten, větší ničema než kdokoli jiný, ale prozíravější, snaží se vnést do chodu věcí jakousi míru, a už ho nazývají umírněným; Výbor pro veřejné blaho ho vylučuje ze svého středu³⁶, žárlivý Robespierre se proti němu staví; kordeliéři a jakobíni se chystají rozejít. Velké divadlo se chystá pro nás, oběti; tygři se budou navzájem trhat; možná na nás zapomenou, pokud je zuřivost jejich posledních chvil nedožene k tomu, aby před vlastní porážkou vyhladili všechno.

Chabot chce dát deportovat všechny podezřelé³⁷; tak jsou Pétionova žena a Rolandova, zatčené z tohoto titulu, ohroženy, že půjdou do Cayenne: pěkné místo určení!

Anekdota

24. září.

Slyšela jsem dobře? – Cože! Ta žena, která žila v ústraní v hloubi své provincie a přijela do Paříže jen proto, aby se přimluvila za svou dceru, je odsouzena k smrti³⁸? – Jaká hlubina nepravosti v tomto rozsudku!

Pétion, proskribovaný jako roajalista, byl jedním z úkazů poslední revoluce. Jeho žena, na niž pomluva nikdy nedosáhla, se uchýlila k rodině do Fécampu, aby v tichu ústraní vyčkala klidnějších dnů; chtěla dopřát mořské koupele svému synovi, hezkému desetiletému dítěti, jedinému plodu jejího manželství. Je zatčena, uvězněna i s tímto dítětem; oba jsou dopraveni do Paříže a zavřeni v Sainte-Pélagie. Příklady dneška učí ženy proskribovaných, že mají počítat s pronásledováním, a Pétionova žena je dost rozumná, aby snášela svá utrpení bez reptání: ale stav jejího syna ji rmoutí! Vzdělání tohoto dítěte i jeho zdraví stejně strádají; chce podat žádosti: jak jim dodat na zajímavosti, a hlavně jak zařídit, aby byly vyslyšeny? Obrátí se na svou matku, která žila v Chartres, aby ji pohnula k přímluvám, k nimž ji opravňuje její postavení. Ta přijede, předstoupí před zábradlí Konventu, se slzami v očích tam přednese svou petici, je odkázána na výbor, obejde všechny poslance, kteří ho tvoří: někteří jako by dávali naději, většina ji přijme nevlídně; marnost přímluv se ukazuje; rozhodne se odjet, jde na svou sekci dát si potvrdit pas, je tam udána a zatčena. Odvedou ji na radnici. Muž, který bydlel v hotelu, kde se ubytovala, vypoví, že řekla, že je třeba krále; dva lutyšští dezertéři, placení svědkové, to potvrdí: odsoudí ji ke ztrátě hlavy; jde na popraviště.

Několikrát jsem tu nešťastnou ženu viděla, když přicházela za svou dcerou. Paní Lefèvre byla v sedmapadesátém roce; bývala krásná a její rysy ještě prozrazovaly, že měla pravidelnou tvář; zachovala si vysokou, velmi štíhlou postavu a nádherné vlasy. Snaha líbit se zaměstnávala většinu jejího života, ale nic jí nepřinesla: v té ženě se už dalo najít jen zbytky dávných nároků a jádro sobectví, které prosvítalo při každé příležitosti. Neměla žádné politické názory, nebyla schopna si nějaký utvořit a nedokázala o ničem uvažovat dvě minuty v kuse. Je možné, že v rozhovoru, který vyvolal nějaký zlomyslník, řekla, že je jí lhostejné, přijde-li král, jen když bude mír, a někdo se chytil několika řečí tohoto druhu, aby jí mohl udělat proces. Kdo však nevidí v tomto falešném a ukrutném použití zákona úmysl oklamat lid tím, že ho přiměje věřit, že Pétionova rodina je roajalistická, a tudíž že pronásledování, jež se jí dává zakoušet, je zcela spravedlivé?

Hrozné dny vlády Tiberiovy, vidíme znovu ožívat vaše hrůzy, ale ještě rozmnožené úměrně počtu našich tyranů a jejich oblíbenců!

Tento nešťastný lid, jemuž zničili mravnost a zkazili instinkt, potřebuje krev; aby mu ji dopřáli, používají všeho kromě spravedlnosti. Ve věznicích, které obývám už čtyři měsíce, vidím zločince, na které se laskavě zapomíná, a přitom se spěchá s popravou paní Lefèvre, která nic nezavinila, jen má tu vinu, že jejím zetěm je poctivý Pétion, jehož tyrani nenávidí!

Úvahy

Neumím si představit nic směšnějšího než to chvástání, s nímž se nám vychvaluje dobrodiní ústavy, dekretované s tolikerou horlivostí jako rychlostí. Ale což tíž lidé, kteří ji udělali, nedali brzy nato dekretovat, že Francie byla a zůstává ve stavu revoluce? A není ústava jako by nebyla, když se z ní nic nedodržuje? K čemu je nám tedy dobrá? Je to cár papíru, který dosvědčuje jen nestoudnost těch, kdo si z ní chtěli udělat zásluhu, aniž se starali o to, aby nám zajistili její užitek.

Celý ten zástup, který ji přijal, aniž se na ni podíval, jen ze slabosti a z únavy, v představě, že bude mít mír, který si nechtěl dát tu práci zasloužit, je za svou zbabělost dobře odměněn. – Bohužel to s národy a s jejich záležitostmi chodí jako s jednotlivci a s jejich podniky: hloupost a strach většiny dělají triumf ničemnosti a zkázu poctivých lidí. Potomstvo vrací každému jeho místo, ale v chrámu paměti; Themistoklés proto neumírá o nic méně ve vyhnanství, Sókratés ve vězení a Sulla ve své posteli.

26. září.

Dekret, který nařizuje předložit nazítří obžalovací spis proti Brissotovi³⁹, je vydán na téže schůzi, na níž se navrhuje zkrátit formy soudního řízení revolučního tribunálu a na níž se organizují čtyři oddělení tohoto tribunálu; takže se spojuje rozmnožení prostředků k souzení, povinnost urychlit vynášení rozsudků a omezení obhajoby obžalovaných právě v tutéž chvíli, kdy se rozhoduje dát zahynout Brissotovi a ostatním zadrženým poslancům, to jest mužům nadaným, kteří by mohli své žalobce usvědčit.

Uplynuly čtyři měsíce, aniž se podařilo sestavit tento obžalovací spis, jehož vyhotovení bylo marně několikrát dekretováno; bylo zapotřebí přemíry moci a naprosté vlády teroru, aby se konečně odvážili obětovat zakladatele svobody. Ale když se pod označením podezřelých rozhodlo o svévolném zatčení čtvrtiny Francie⁴⁰; když se fanatizoval tupý lid, který ničí Lyon, jako by druhé město republiky patřilo císaři a jako by ti, jimž se mu zlíbí říkat muscadini, byli dravé šelmy; když železné žezlo vztažené nad Francií v ní nastolilo vládu zločinu a strachu; když se obžalovaným uzákoní, že budou odpovídat ano či ne bez obhajovacích řečí, lze poslat na smrt čisté oběti, jejichž výmluvnosti se ještě báli – tak strašný se zdá hlas pravdy i těm, kdo jsou dost mocní, aby ho nemuseli poslouchat!

Kolik péče, aby byl umlčen! Ale dějiny jsou tu; drží svá rydla a v tichu připravují opožděnou pomstu napodobitelů Barneveldta a Sidneyho⁴¹.

Poznámka

3. října.⁴²

Čtu noviny a vidím, jak Robespierre obviňuje Rolanda a Brissota, že špatně mluvili o d'Aubignym⁴³, který 10. srpna ukradl v Tuileriích sto tisíc liber, kterého chtěli stíhat a v jehož nepřítomnosti vrátila jeho žena těch sto tisíc franků Komuně; vidím, jak Robespierre tvrdí, že Roland jmenoval Restouta do Garde-meuble, aby připravil jeho vyloupení⁴⁴ – a přitom to byl Pache, kdo, nechtěje toto místo, na něž ho Roland jmenoval, mu Restouta na ně navrhl; a Konvent se rozléhal Rolandovými stížnostmi na nedbalost velitele národní gardy, který přes opakované příkazy ministra vnitra neobsadil stráž u Garde-meuble.

Ten Robespierre, kterého jsem jistý čas pokládala za poctivého člověka, je bytost opravdu ukrutná! Jak lže vlastnímu svědomí! A jak miluje krev!

Dodatek

[Následující zlomek je poslední list rukopisu portrétu Dantona, který Bosc z rukopisu vyňal a vložil jinam; Perroud ho proto tiskne zvlášť. Navazuje na místo, kde autorka vypráví, jak měl být do Brestu a do přístavů vyslán neznámý muž doporučený Dantonem, aby kontroloval námořní správu, jak Roland odmítl jmenovací listinu podepsat a jak se zasedání Rady protáhlo a na jeho konci se předkládalo mnoho … Text začíná uprostřed věty.]

… věcí k podpisu; Roland právě připojil svůj podpis za podpisy všech svých kolegů, když pozná onu listinu, kterou tam obratně vložili mezi jiné. Ihned svůj podpis škrtne s tím, že ho proti svému svědomí nedá, a v okenním výklenku vyčítá Mongeovi⁴⁵ tento čin, jemuž nechával povahu úslužnosti. – Chápu vaše důvody, řekl Monge, ale když se Dantonovi znelíbím, dá mě pověsit.

Jak krátkozrací jsou zbabělci! Nevidí, že veškerou sílu odvážlivců tvoří slabost strašpytlů!

Kdybych se byla dokázala podrobit souvislému postupu místo toho, abych nechala své pero volně těkat za duchem, který se toulá po událostech, byla bych zachytila Dantona na začátku roku 1789 jako ubohého advokáta, zatíženého spíš dluhy než případy, jehož žena říkala, že bez podpory jednoho luidoru týdně, který dostávala od svého otce, by nemohla udržet domácnost; ukázala bych, jak se rodí v sekci, které se tehdy říkalo distrikt, a vyniká tam silou svých plic; jak je velkým stoupencem Orléanských, jak v průběhu toho roku nabývá jistého blahobytu, aniž by bylo vidět práci, která by mu ho mohla opatřit, a jisté malé proslulosti výstřelky, které chtěl Lafayette potrestat, ale z nichž se dovedl obratně vytěžit, když se dal chránit sekcí, kterou učinil bouřlivou. Sledovala bych ho, jak s úspěchem řeční v lidových společnostech, staví se do role obhájce práv všech a ohlašuje, že placená místa přijme teprve po revoluci; jak přesto přechází na místo zástupce prokurátora Komuny; jak připravuje svůj vliv u jakobínů na troskách vlivu Lamethů; jak se objeví 10. srpna s těmi, kdo se vraceli z Tuilerijského paláce, a přichází do ministerstva jako tribun milý lidu, jemuž bylo třeba dopřát uspokojení, že ho posadí do vlády. Od té doby byl jeho postup stejně rychlý jako smělý; připoutává k sobě štědrostí nebo chrání svým vlivem ony chamtivé a ubohé lidi, které pohání nouze a neřesti; označuje nebezpečné osoby, jejichž záhubu bude třeba provést, platí pisálky nebo inspiruje posedlce, které určil k jejich pronásledování, přetrumfuje revoluční vynálezy slepých vlastenců nebo obratných šejdířů; vymýšlí, schvaluje a dává provádět plány schopné naplnit hrůzou, odstranit mnoho překážek, shromáždit mnoho peněz a svést veřejné mínění ve všech těchto věcech. Svými pletichami utváří volební sbor, ovládá ho otevřeně svými agenty a jmenuje pařížské poslance do Konventu, do něhož sám přechází. Odchází do Belgie rozmnožit své bohatství, odvažuje se přiznat jmění čtrnácti set tisíc liber, okázale žít v přepychu a přitom kázat sansculottství a spát na hromadách mrtvol, svých obětí.