Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové II: Politické paměti

IX. Druhé ministerstvo a druhé zatčení (srpen 1792 – červen 1793)

[Tuto část politických pamětí psala paní Rolandová v Sainte-Pélagie v červenci a srpnu 1793; oddíl o druhém zatčení je datován 20. srpna.]

Druhé ministerstvo

Když byli Roland, Clavière a Servan povoláni zpět, doplnilo se ministerstvo jmenováním Dantona, jehož jsem jinde vylíčila dostatečně, a dále Monge¹ a Lebruna², prvního na ministerstvo námořnictva, druhého do zahraničních věcí. Nic není krutější než rozpaky při výběru za okolností, jaké tehdy panovaly. Každý, kdo kdy patřil ke dvoru, ať zblízka, či zdaleka, byl ve veřejném mínění zatracen; člověk musel jako Servan už předtím skvěle prokázat své vlastenectví, aby smyl tuto dědičnou skvrnu, jakkoli nepatrná mohla u něho být. Ti, kdo měli výběr provést, k tomu neměli mnoho prostředků; naši zákonodárci byli veřejnými muži teprve krátce a neměli ony rozsáhlé styky, díky nimž člověk pozná mnoho lidí a dovede mezi nimi rozeznat ty, kdo se hodí na úřady. Ve výboru se namáhavě rokovalo, když se vynořila myšlenka na Monge, kterého Condorcet znal z Akademie a o jehož vlastenectví slyšelo i několik dalších. Monge, matematik, examinátor, občas vysílaný do přístavů, poctivý občan, vážený otec rodiny, horlivý člen malé Lucemburské společnosti, byl chvíli poměřován s Meusnierem, svým kolegou z Akademie a ženijním důstojníkem; jenže několik lidí si vzpomnělo, že ho vídali dvořit se velmožům, a tak zvítězil Monge.

Monge, dobrák, tupý a šašek, kdysi kameník v Mézières, kde ho abbé Bossut, když v něm objevil jisté nadání, zasvětil do matematiky a podporoval šesti librami týdně, se vypracoval pílí, ale od chvíle, kdy se stal svému dobrodinci rovným, už ho nenavštívil. Zvyklý počítat s neměnnými veličinami, nerozuměl Monge vůbec lidem ani správním záležitostem; těžkopádný a nešikovný vtipálek, připomínal mi vždycky, když chtěl být roztomilý, ony medvědy, které město Bern chová ve svých příkopech a jejichž kousky, přiměřené jejich neohrabaným tělům, baví kolemjdoucí.

Nový ministr dosadil do svých úřadů lidi stejně neschopné jednat, jako byl on neschopen je posoudit; nadřel se, a přitom nic neudělal, a při nejlepší vůli nechal námořnictvo rozvrátit právě v době, kdy bylo nejdůležitější je udržovat a znovu pozvednout. Budiž mu přiznána dobrá víra: břemeno ho vylekalo a chtěl se ho zbavit; protože však nebylo snadné najít někoho lepšího, požádali ho, aby zůstal. Pozvolna se mu jeho postavení zalíbilo a namlouval si, že své povinnosti plní stejně dobře, jak by je plnil kdokoli jiný. Byl-li však špatným správcem, byl ještě horším rádcem; při poradách výkonné moci nikdy nezaujímal víc než svou židli a vždy se přikláněl k nejbojácnějšímu mínění, protože sám žádné neměl, a mohl tedy přijmout jen to, které nejlépe odpovídalo obzoru omezeného ducha.

Když se ministrem stal Pache, stal se také Mongeovým vůdcem; Monge se stal jeho obdivovatelem a přítelem, neměl už jiné mínění než jeho a přijímal je jako božské vnuknutí. Tak se z něho stal maratovec a tento člověk, který měl mít svůj druh dobroty, se stal přívržencem nejkrvelačnější a nejukrutnější nauky.

Lebrun, úředník ministerstva zahraničních věcí, platil za rozvážného ducha, protože neměl vzlety žádného druhu, a za schopného muže, protože byl dosti dobrým úředníkem. Obstojně se vyznal ve své diplomatické mapě a dovedl s rozumem sepsat zprávu nebo dopis. V obyčejných časech by byl velmi dobře na místě v resortu, který je ze všech nejméně zatížen a jehož práce je nejpříjemnější. Neměl však nic z oné čilosti ducha a povahy, kterou bylo třeba rozvinout v okamžiku, kdy tam byl povolán. Špatně zpraven o tom, co se děje u našich sousedů, vysílal ke dvorům muže, kteří sice nebyli bez zásluh, ale neměli nic z toho, co tam slouží za doporučení, a sotva se dostali přes předpokoj několika velmožů; nedovedl použít ani intrik, jimiž by se těm, kdo nás chtěli napadnout, dalo dost práce doma, ani oné velkoleposti, jíž má mocný stát vybavit své uznané zástupce, aby si zjednal úctu. „Copak to vlastně děláte?“ ptával se ho občas Roland. „Na vašem místě bych už byl uvedl Evropu do pohybu a připravil Francii mír bez pomoci zbraní; chtěl bych vědět, co se děje ve všech kabinetech, a uplatňovat tam svůj vliv.“ Lebrun nikdy nespěchal, a právě teď, v srpnu 93, zatkli na průjezdu Švýcarskem do Cařihradu Sémonvilla³, který tam měl být už osm měsíců. Poslední Lebrunovy volby dokreslují jeho portrét a zbavují mě nutnosti přidávat další rysy. Dal jmenovat zplnomocněným ministrem v Dánsku Grouvella⁴, tajemníka Rady, o němž jsem v této funkci stejně musela promluvit.

Grouvelle, žák Céruttiho, od něhož se naučil jen skládat drobné věty, do nichž vkládá celou svou filozofii, průměrný, chladný a ješitný, poslední redaktor listu Feuille villageoise, který ochabl stejně jako on, se ucházel o jakési ministerstvo, nevím už které, a 10. srpna byl jmenován tajemníkem Rady na základě ústavního zákona, proti jehož nedodržování Roland tak důrazně protestoval, že se král nakonec rozhodl dát jej provést. Roland doufal, že pravidelné vedení rejstříku, do něhož se budou zapisovat usnesení, vnese do Rady vážnější a obsažnější postup; viděl v tom pro pevné muže výhodu, že mohou dát zaznamenat svá mínění a zanechat svědectví, někdy užitečné pro dějiny a vždy pro jejich vlastní ospravedlnění. Ale i ty nejlepší instituce mají cenu jen u lidí, kteří nejsou schopni je překroutit. Grouvelle nedovedl sepsat protokol a většina ministrů si ani v nejmenším nepřála, aby po jejich názorech zůstala stopa. Tajemník nikdy nedokázal víc než uvést přijatá usnesení, bez rozvedení důvodů a bez zmínky o námitkách; Roland nikdy nedosáhl toho, aby se zapsaly důvody jeho vlastních námitek, když vznášel formální odpor proti usnesením. Grouvelle se ustavičně vměšoval do rozpravy a jeho puntičkářství nemálo přispívalo k tomu, že byla obtížná. Rolanda to jednou omrzelo a upozornil ho, že zapomíná na svou úlohu. „Což jsem tedy jen kalamář?“ zvolal kousavě důležitý tajemník. „Nic jiného tu být nemáte,“ odvětil přísný Roland. „Pokaždé, když se vměšujete do porady, zapomínáte na svou funkci, jež spočívá v tom, abyste ji zaznamenával; a proto máte čas jen na to, abyste na volný lístek načmáral bezvýznamný seznam, který po přepsání do rejstříku nepodává žádný obraz o činnosti vlády, ačkoli rejstřík Rady by měl sloužit výkonné moci za archiv.“ Uražený Grouvelle to nedělal o nic lépe a na své metodě nic nezměnil; je nasnadě, že lidé, které jsem vylíčila, ji museli shledávat pro sebe výhodnou. S jeho místem byl spojen plat dvaceti tisíc liber; zdálo se mu, že k tomu patří ještě byt v Louvru, dost prostorný, aby v něm mohl ubytovat i své úředníky, a v tomto smyslu podal ministru vnitra žádost. Stačí letmý pohled na Rolandovu povahu, aby si člověk představil, jak pohoršlivý mu ten návrh připadal a s jakou rázností jej odmítl. „Úředníky! Na práci, kterou bych já sám udělal za několik hodin, a lépe než vy, kdybych byl na vašem místě!“ říkal Grouvellovi. „Chci, abyste si vzal písaře, který vás ušetří námahy s vydáváním opisů či výpisů z usnesení, jež snad budete muset poskytnout; ale dvacet tisíc liber vám musí stačit na to, abyste jeho i sebe platil a ubytoval; ta částka je dokonce ve svobodném zřízení na místo, které zastáváte, neslušně vysoká.“

Grouvelle má jistě právo Rolanda nemilovat a věřím, že toho práva užívá v plné míře. Pokud jde o mne, velmi živě jsem pocítila, že směšnost jeho nároků je nesnesitelná. Tito lidé, uhnětení z ješitnosti, bez charakteru a bez ctnosti, jejichž duch je pouhý žargon, filozofie drobná výkladní skříň a city pouhé reminiscence, mi v mravním ohledu připadají jako jakýsi druh eunuchů, jimiž pohrdám a jež nenávidím srdečněji, než některé ženy pohrdají jinými ženami a nenávidí je. A takový je ministr velkého národa u cizího dvora, jehož úctu je užitečné si zachovat a jehož neutralitu je třeba si zajistit! Neznám tajemství tohoto jmenování, ale vsadila bych se, že Grouvelle, umíraje strachy nad neutěšeným stavem věcí, naléhal na Lebruna, aby ho nějak dostal z Francie, a Lebrun ho jako ministr vypravil coby vyslance, tak jako by ho vypravil coby obchodního cestujícího, kdyby sám byl obchodníkem. Je to soukromé ujednání, na němž má republika podíl jen titulem, jímž ho zdobí, výhodami s ním spojenými a škodou, která jí může vzejít z toho, že byla špatně zastoupena.

Volba vyslance ve Spojených státech byla řízena s větší moudrostí; poskytuje nový argument ve prospěch Brissota, jemuž se přičítá za zločin, že se na ní podílel. Určen byl Bonnecarrère⁵, nemohu přesně říci, kdy; Brissot upozornil několik členů Rady, že pro zachování co nejlepší shody se Spojenými státy, stejně jako pro slávu naší rodící se republiky, je důležité poslat do Ameriky muže, jehož povaha a mravy by se Američanům zamlouvaly; v tom ohledu se Bonnecarrère nemohl hodit: roztomilý zhýralec z velkého světa, hráč, ať byl jinak jakkoli nadaný a duchaplný, nebyl stvořen pro vážnou a důstojnou úlohu, jaká připadala našemu vyslanci u této mocnosti.

Brissot do toho nevnášel nic osobního: je to člověk, který je toho na světě nejméně schopen; jmenoval Genesta⁶, který právě strávil pět let v Rusku a který, už zběhlý v diplomacii, měl mimoto všechnu mravní bezúhonnost a všechny znalosti, jejichž spojení muselo být oceněno u vážného národa.

Návrh byl uvážen, podpořily jej všechny myslitelné ohledy a Genest byl vybrán. Věru, je-li tohle intrika, přejme si tedy, aby se všichni intrikáni podobali Brissotovi. Genesta jsem poznala, několikrát jsem si přála se s ním znovu vidět a vždycky bych se s ním ráda setkala. Jeho duch je solidní a osvícený, má stejně mnoho vlídnosti jako slušnosti; jeho rozhovor je poučný a příjemný, bez strojenosti a bez pedanterie; vyznačuje se mírností, správným úsudkem, půvabem a rozumem. K těmto přednostem připojoval výhodu, že se snadno vyjadřoval anglicky. Ať si nevzdělanec jako Robespierre a výstředník jako Chabot proti takovému muži spílají a nazývají ho Brissotovým přítelem; ať svým křikem vymohou odvolání jednoho a proces druhého – přidávají tím jen další důkazy své vlastní ničemnosti a nemohoucnosti a nedokážou poškodit slávu ani těch, které by dali zahubit.

Obědy na ministerstvu vnitra

Za druhého Rolandova ministerstva, stejně jako za prvního, jsem si uložila nepřijímat u sebe žádnou ženu a úzkostlivě jsem se tohoto pravidla držela. Můj okruh nikdy nebyl příliš široký a nikdy v něm netvořily většinu ženy. Kromě nejbližších příbuzných jsem se stýkala jen s lidmi, jejichž záliby a práce zajímaly mého manžela. Cítila jsem, že na ministerstvu bych byla vystavena velmi obtížnému okolí, které by mělo i svá nebezpečí; shledala jsem, že paní Pétion zvolila na radnici velmi moudrý postup⁷, a usoudila jsem, že je stejně chvályhodné řídit se dobrým příkladem jako jej dávat. Neměla jsem tedy ani společnosti, ani návštěvy; tím jsem především získala čas, věc neocenitelnou, má-li člověk čím jej vyplnit. Jen dvakrát týdně jsem pořádala obědy: jeden pro manželovy kolegy, k nimž se přidávalo několik poslanců, druhý pro různé osoby, ať poslance, přednosty úřadů, či konečně jiné lidi, kteří se ocitli v kolotoči veřejných záležitostí nebo se věcí veřejnou zabývali. Na mém stole vládl vkus a čistota, bez hýřivosti, a přepych ozdob se tam nikdy neobjevil; bylo tam volně a netrávilo se tam mnoho času, protože jsem dávala podávat jen jeden chod a úlohu hostitelky jsem nikomu nepřenechávala. Obvyklým počtem stolovníků bylo patnáct; jen zřídka jich bylo osmnáct a jen jednou dvacet. Takové byly hostiny, jež lidoví řečníci na tribuně jakobínů přetvořili v přepychové hody, při nichž jsem jako nová Kirké kazila každého, kdo měl to neštěstí k nim zasednout⁸. Po obědě se chvíli rozmlouvalo v salonu a pak se každý vracel ke svým záležitostem. Ke stolu se zasedalo kolem páté a v devět už u mě nikdo nebyl: tak vypadal ten dvůr, jehož královnou mě dělali, to spiklenecké doupě s dveřmi dokořán.

Ostatní dny, uzavřeni v kruhu rodiny, jsme byli s manželem často sami, protože běh povinností posouval hodinu oběda hodně pozdě a má dcera jedla ve svém pokoji s vychovatelkou⁹. Ti, kdo mě tehdy viděli, mi jednou vydají svědectví, až se bude moci ozvat hlas pravdy; já už možná nebudu naživu, ale odejdu z tohoto světa s důvěrou, že památka mých pomlouvačů zanikne v kletbách, kdežto na mne se bude občas vzpomínat s dojetím.

Mezi lidmi, které jsem přijímala a z nichž jsem ty nejvýznačnější už uvedla, je třeba zmínit Payna¹⁰. Byl prohlášen francouzským občanem jako jeden z oněch proslulých cizinců, které měl národ s radostí přijmout za své, a byl znám spisy, jež byly užitečné v americké revoluci a mohly přispět k tomu, aby vypukla i v Anglii. Nechci ho soudit s konečnou platností, protože francouzštině rozuměl, ale nemluvil jí, já jsem na tom byla s angličtinou zhruba stejně a spíše jsem naslouchala jeho rozhovorům se schopnějšími, než abych dokázala rozmlouvat s ním sama; přesto se domnívám, že Payne má s většinou autorů společné to, že má menší cenu než jeho díla. Smělost jeho myšlenek, originalita jeho stylu, silné pravdy, které odvážně vrhá mezi ty, jež uráží, musely vyvolat velký rozruch; ale soudila bych, že se víc hodí k rozsévání, abych tak řekla, jisker požáru než k projednávání základů či přípravě zřízení vlády. Payne lépe osvětlí revoluci, než by mohl přispět k ústavě. Postihne a formuluje ony velké zásady, jejichž výklad bije každému do očí, uchvátí klub a nadchne hospodu; ale pro chladnou diskusi ve výboru, pro soustavnou práci zákonodárce pokládám Davida Williamse¹¹ za nekonečně způsobilejšího.

Williams, rovněž prohlášený francouzským občanem, nebyl zvolen do Konventu, kde by byl užitečnější; vláda ho však dala pozvat do Paříže, kde strávil několik měsíců a často se radil s pracovitými poslanci. Moudrý myslitel, opravdový přítel lidí, zdál se mi zvažovat prostředky k jejich štěstí stejně dobře, jako Payne cítí a popisuje zlořády, které působí jejich neštěstí. Viděla jsem, jak se už po prvních zasedáních shromáždění, jichž se zúčastnil, znepokojoval nad nepořádkem rozprav, rmoutil se nad vlivem, který si osobovaly galerie, a pochyboval, že by takoví lidé v takové situaci mohli kdy přijmout rozumnou ústavu. Myslím, že to, co tehdy poznal o tom, jací už jsme byli, ho ještě víc připoutalo k jeho vlastní zemi, kam se ochotně vrátil.

„Jak mohou rokovat lidé, kteří neumějí naslouchat?“ říkal mi. „Vy Francouzi si ani nedáváte práci zachovávat onu vnější slušnost, která má ve shromážděních takovou moc; lehkomyslnost, lhostejnost a špína nečiní zákonodárce hodným úcty; nic z toho, co je denně na očích a děje se veřejně, není lhostejné.“ Co by teprve říkal, dobrý Bože, kdyby viděl poslance, jak od 31. května chodí oblečeni jako přístavní dělníci, v dlouhých kalhotách, kazajce a čapce, s košilí rozhalenou na prsou, a klejí a gestikulují jako opilí sansculotti! Považoval by za zcela přirozené, že s nimi lid zachází jako se svými sluhy a že všichni dohromady, poskvrněni výstřednostmi, nakonec padnou pod metlu despoty, který si je dokáže podrobit.

Paynova tvář mi občas připomněla přirovnání, jímž Římané popisovali tvář Sullovu: moruše posypaná moukou¹². Williams by stejně dobře zastával své místo v parlamentu jako v senátu a všude by si nesl pravou důstojnost.

Vandermonde, Condorcet a zbabělci Konventu

Jakým rozmarem obraznosti si ta moje vybavuje právě Vandermonda¹³? Nikdy jsem nepotkala tak falešné oči, které by přesněji prozrazovaly povahu ducha svého majitele. Řekl by člověk, že jeho duch je rozťat přesně vejpůl: s jednou půlkou lze začít jakoukoli úvahu, ale s druhou není možné žádnou dovést do konce a z celku vyvodit dobrý výsledek. Jak špatně vypadá věda v takto uspořádané hlavě! Proto se také Vandermonde, ostatně akademik, přítel Pacha a Monge, chlubil, že je rádcem toho druhého a že se mu říká jeho žena. Jednou mi, když mluvil o kordeliérech (k jejichž sektě se hlásil), na rozdíl od lidí, kteří je nazývali zuřivci, řekl: „My chceme pořádek skrze rozum, a vy patříte ke straně těch, kdo ho chtějí silou.“ Po této definici už o pomýlenosti takového ducha nemám co říci.

Když už jsem mluvila o akademikovi, je třeba říci pár slov o panu de Condorcet¹⁴, jehož duch bude vždy na výši největších pravd, ale jehož povaha nebude nikdy na výši ničeho jiného než strachu. O jeho inteligenci v poměru k jeho osobě lze říci, že je to jemný likér nasáklý do vaty. Nikdy jsem nepoznala nic tak zbabělého. Nedá se na něho použít rčení, že v slabém těle skrývá velkou odvahu; je stejně slabého srdce jako zdraví; bázlivost, která ho charakterizuje a kterou nosí i ve společnosti, ve tváři i v držení těla, není jen vadou temperamentu: zdá se vrozená jeho duši a jeho osvícenost mu neposkytuje žádný prostředek, jak ji přemoci. Proto když dobře odvodil tu či onu zásadu a dokázal tu či onu pravdu, hlasoval ve shromáždění opačně, jakmile měl vstát tváří v tvář hřímajícím galeriím, ozbrojeným nadávkami a štědrým na výhrůžky. Na svém místě byl v sekretariátu Akademie. Takové lidi je třeba nechat psát a nikdy je nezaměstnávat. Ještě štěstí, dá-li se z nich vytěžit nějaký užitek! To se nedá říci o všech bázlivcích; většina z nich není k ničemu. Podívejte se na všechny ty zbabělce ve shromáždění, kteří v skrytu naříkají: kdyby byli měli dost odvahy, aby se dali 2. června zatknout na protest proti nespravedlivému dekretu o zatčení Dvaadvaceti¹⁵, zajistili by spásu všech, neboť nikdo by se neodvážil zkřivit vlas jedinému ze dvou či tří set zástupců lidu; a věc veřejná by byla stejně zachráněna, departementy by znovu neusnuly; ztrátu dvaceti mužů lidé přešli, ale shromáždění, z něhož by odešla polovina, by nikdo nemohl pokládat za Konvent.

Rabaud¹⁶, Lasource a Fauchet zůstali věrni své kněžské povaze, a Grégoire ještě víc, a Torné; všichni byli za krásných dnů revoluce horlivými vlastenci, všichni se v čase bouře sehnuli, uprchli nebo se přetvařovali. Rabaud, o němž se věří, že je v Nîmes a šíří pravdu¹⁷, živoří skrytě v nějakém koutě Paříže; Lasource¹⁸, nespokojen s tím, že udělal totéž, zbaběle protestuje proti svému sesazení; to ho ovšem muselo překvapit – on, který si od své mise v Nice s Collotem d'Herbois oblékl montagnardskou zbroj, nemohl očekávat pocty pronásledování. Fauchet¹⁹ hanebně zasedá mezi těmi, jež nenávidí. Grégoire se bratříčkuje s Du Trosnem²⁰; přítel černochů se spojuje s jejich odpůrcem, a Torné²¹ přichází blahopřát Konventu k událostem 31. května a 2. června. Falešnost, slabost, pokrytectví – to jsou rysy kněze, pokud není zpustlý, sprostý a drzý jako Chabot²².

Veřejné mínění

Co je to tedy za proslulý Úřad pro veřejné mínění, z něhož byl Rolandovi učiněn tak veliký zločin²³? – Mám chuť položit tutéž otázku i těm, kdo ji kladou; neumím si představit přelud srovnatelný s tím, který nese toto jméno.

Roland, když se po 10. srpnu znovu stal ministrem, nepokládal nic za naléhavější než šířit ve správních orgánech jednotného ducha, aby postupovaly jednotně a aby se zajistil úspěch revoluce; rozeslal správním sborům oběžník s tímto cílem, který měl dobrý účinek. Zákonodárné shromáždění pocítilo potřebu jeho působení rozšířit, a protože veřejné školství ještě nebylo zorganizováno, rozhodlo, aby ministru vnitra bylo dáno k dispozici sto tisíc liber na šíření užitečných spisů, jejichž výběr mu ponechalo.

Roland, šetrný a přísný, se postaral o uvážlivé využití těchto prostředků: využil noviny, jež se tehdy těšily vážnosti²⁴, a dal je zdarma rozesílat lidovým společnostem, farářům a horlivým jednotlivcům, kteří se hlásili s přáním přispět k dobru státu. Některé z těchto společností a několik z těch jednotlivců, když viděli, že se vláda zajímá o jejich poučení, nabyly důvěry a občas se na ministra obracely s žádostmi o spisy či listiny, jejichž tisk Konvent nařídil a které k nim nedošly. Ministr, ochotný jim vyhovět, pověřil jeden ze svých úřadů, aby na takové dopisy odpovídal a podle toho odesílal zásilky. Na tohle se scvrká celé to hrozné lešení, kolem něhož se nadělalo tolik hluku a které není ničím jiným než prostým plněním povinností uložených dekretem. Roland byl tak zdrženlivý, že za šest měsíců utratil ze sta tisíc franků, jež měl k dispozici, jen asi třicet čtyři tisíce liber; a podal o nich přísné vyúčtování se soupisem rozšířených nebo zakoupených děl. Protože však Roland ze svého postavení a za okolností, v nichž se nacházel, sám občas sepisoval pokyny, jež touto cestou šířil, a protože jeho spisy dýchaly vesměs mírnou filozofií a opravdovou lidumilností, začali se někteří bát, že vážnost, kterou mu to získá, ho učiní příliš mocným.

Z toho však plynulo jen to, že vzbuzoval velkou důvěru, která velmi usnadňovala správní úkony a přinášela mnoho dobrého. A i za předpokladu, že bylo třeba zabránit, aby nezískal příliš mnoho vážnosti či převahy, nezbývalo nic jiného než zrušit dekret a zakázat mu jakoukoli zásilku, jež by nutně nesouvisela s korespondencí se správními sbory. Jenže v myslích nekvasila láska k věci, nýbrž žárlivost na jednotlivce; a tak se začalo křičet, obviňovat ho, mlhavě ho udávat, a to bez udání cíle, neboť kdyby jej byl Roland prohlédl, byl by sám první navrhl lék na obávané zlo. Pomýšlel zprvu jen na to, jak se bránit tím, že bude dál jednat dobře, a pak tím, že občas vysvětlí své jednání a vyvrátí své pomlouvače. Jeho vítězné odpovědi závist ještě víc rozhořčily; mluvilo se o něm už jen jako o nepříteli veřejnosti; rozpoutal se skutečný zápas mezi statečným úředníkem, který navzdory bouři zůstával u kormidla, a žárlivci, podvodníky či podvedenými, kteří zvedali vlny, aby ho pohltily. Vytrval, dokud doufal, že to bude k užitku; ale když se při jedné velké příležitosti ukázala slabost a nedostatečnost strany rozvážných, odešel²⁵.

Jeho účty naháněly jeho nepřátelům hrůzu; zabránili – nikoli tomu, aby se přezkoumaly, ale tomu, aby se o nich podala zpráva shromáždění; pomlouvači, kteří vytáhli do pole, pomýšleli už jen na to, jak ospravedlnit své lži zkázou toho, na koho mířily: odtud jejich zdvojnásobené úsilí, otevřené pronásledování, namířené až na mne, a pro nedostatek platných důvodů tolikrát opakované obvinění z kažení veřejného mínění²⁶, ze zřízení úřadu k tomu účelu, z mé údajné spoluviny v té věci – to vše bez uvedení jediného skutku, jediného spisu, jediné závadné věty. – A přitom Rolandova sláva u potomstva bude zčásti spjata s moudrými spisy, jež vyšly z jeho pera!

Druhé zatčení

Ze Sainte-Pélagie, 20. srpna.

Začínal plynout dvacátý čtvrtý den mého uvěznění v Abbaye; celou dobu tohoto uvěznění jsem vyplnila studiem a prací; využila jsem ji hlavně k psaní Poznámek, jejichž podání muselo nést stopy vynikajícího duševního rozpoložení, v němž jsem se nacházela. Povstání 31. května a zločiny 2. června mě naplnily rozhořčením, ale byla jsem přesvědčena, že departementy na ně nebudou hledět se zalíbením a že jejich protesty, podpořené potřebnými kroky, dají zvítězit dobré věci. S touto nadějí mi bylo lhostejné, zda v okamžiku krize nebo při výstřelcích dodělávající tyranie padnu za oběť osobní nenávisti či zuřivosti nějakého šílence. Úspěch mých přátel, vítězství opravdových republikánů mě předem utěšovaly ve všem; byla bych podstoupila nespravedlivý rozsudek nebo podlehla nějaké nečekané ukrutnosti s klidem, hrdostí, ba s radostí nevinnosti, jež pohrdá smrtí a ví, že její smrt bude pomstěna. Nemohu se zdržet, abych zde znovu nevyslovila lítost nad ztrátou oněch Poznámek²⁷, jež tak dobře zachycovaly fakta, která jsem znala, i osoby, jež mě obklopovaly, i city, které jsem prožívala v tehdejším sledu událostí. Dozvídám se, že některé z nich unikly zkáze; obsahují však jen podrobnosti o mém prvním zatčení. Snad jednou spojení těchto útržků poskytne nějaké přátelské ruce látku, jak doplnit obraz pravdy o nové rysy.

Zveřejnění hrubé lži a hlučné vyvolávání jednoho z oněch plátků Père Duchesne²⁸ pod mým oknem – toho špinavého spisu, jímž Hébert, zástupce prokurátora pařížské Komuny, každého rána otravuje nevzdělaný lid, který pije pomluvu jako vodu – mě přesvědčily, že se proti mně chystá nějaká hrůza. Plátek tvrdil, že mě jeho autor navštívil v Abbaye a že si v přestrojení za lupiče z Vendée získal mou důvěru a vylákal ze mě přiznání o stycích Rolanda a brissotinců se vzbouřenci onoho departementu a s anglickou vládou. Tato směšná pohádka byla okořeněna vším, co tvoří ozdoby řeči otce Duchesna; na tělesnou věrohodnost se nedbalo o nic víc než na jakoukoli jinou; nejenže jsem byla proměněna v kontrarevolucionářku, ale i v bezzubou stařenu, a nakonec mě vyzýval, abych oplakávala své hříchy, než je odpykám na popravišti. Kameloti, bezpochyby dobře poučení, celé dopoledne neopustili okolí mého sídla a vyvolávání velké návštěvy otce Duchesna doprovázeli nejkrvelačnějšími výzvami k lidu z tržiště.

Chopila jsem se pera; napsala jsem několik řádek tomu zbabělému Garatovi²⁹, jenž se pokládá za mudrce, protože nemá jinou vášeň než strach, který ho vede k tomu, aby šetřil silnější stranu, zcela nezávisle na spravedlnosti; vyčítala jsem mu hanbu správy, která vydává již utlačenou nevinnost posledním výstřelkům zuřivosti zaslepeného lidu. Rozhodně jsem nečekala, že ho obrátím, ale posílala jsem mu své sbohem jako supa, aby mu hlodal srdce.

Zhruba v téže době nalezla cestu do mého vězení jedna žena, jejíž duch a znalosti nikdo chválit nebude, ale která k půvabům svého pohlaví připojuje citlivost duše, jež je jeho první předností a největším kouzlem. Jak jsem žasla, když jsem uviděla její milou tvář, když mě sevřela v náručí a smáčela mě svými slzami! Považovala jsem ji za anděla; a také jím byla, neboť je dobrá a hezká a udělala všechno, aby mi přinesla zprávy od mého nejlepšího přítele³⁰; dávala mi dokonce i možnost, jak posílat své. Tato úleva v zajetí přispívala k tomu, že jsem na ně zapomínala, když mě 24. června v poledne žena žalářníka přišla požádat, abych přešla do jejího bytu, kde se po mně ptal jakýsi policejní správce: byla jsem nemocná a ležela jsem; vstanu, jdu k ní, vcházím do pokoje, kde jeden muž přecházel sem a tam a druhý psal, aniž se zdálo, že by si kterýkoli z nich všiml mého příchodu. „Opravdu hledáte mne, pánové?“ – „Vy jste občanka Rolandová?“ – „Ano, tak se jmenuji.“ – „Račte se posadit.“ A jeden píše dál, druhý se dál prochází. Hledala jsem, co ta komedie znamená, když se pisatel ujal slova a řekl mi: „Přicházím vás propustit na svobodu.“ – Nevím proč, ale ta zpráva se mě dotkla jen velmi slabě. – „Nuže,“ odvětila jsem, „je velmi dobře, že mě odsud pouštíte, ale zároveň jde o to, abych se mohla vrátit domů; na mém bytě jsou pečeti.“ – „Správa je během dne dá sejmout; píšu o příkaz, protože jsem tu jediný ze správců a k tomu, aby byl žalářník zproštěn odpovědnosti, jsou třeba dva podpisy.“ Vstane, předá svůj vzkaz, vrátí se a rozmlouvá se mnou tím tónem, který chce vzbudit důvěru; a pak se mě náhle, jako by nic, zeptá: „Víte, kde je teď pan Roland?“³¹

Usmála jsem se nad tou otázkou a poznamenala jsem, že není natolik diskrétní, aby si zasloužila odpověď. Rozhovor začínal být nudný; odcházím do svého pokoje, abych se připravila. Nejprve jsem měla v úmyslu v klidu poobědvat a odejít až k večeru, ale uvážila jsem, že je pošetilost zůstávat ve vězení, když je možné z něho odejít; ostatně žalářník se přišel přeptat, zda se chystám, a viděla jsem, že dychtí po mém obydlí. Byla to malá komůrka, velmi neutěšená pro špinavé zdi, tlusté mříže a sousedství dřevníku, který všechna zvířata v domě užívají jako záchod; ale protože se do ní vejde jen jedno lůžko, má člověk výhodu, že je tam sám, a obvykle se jí prokazuje čest nově příchozímu nebo tomu, kdo si tuto výhodu přeje. Lavacquerie, který ji nikdy neviděl obývanou nikým tak dobré nálady, jako jsem byla já, a který obdivoval, s jakou pečlivostí jsem si v ní rovnala knihy a květiny, mi říkal, že jí odteď bude říkat „pavilon Flory“. Nevěděla jsem, že ji v téže chvíli určuje pro Brissota, o němž jsem netušila, že je v mém sousedství³²; že ji brzy nato bude obývat hrdinka hodná lepšího věku, slavná Corday³³, a že i po ní zůstane komůrka v sukních, až do ní přijde abbé Fauchet³⁴. Má ubohá služebná, která mě právě přišla navštívit, plakala radostí, když mi balila uzlík; ukazují mi příkaz k propuštění, odůvodněný tím, že proti mně nic není; vyrovnávám účty a rozdávám drobné dary chudým a vězeňským sluhům; cestou potkávám jednoho z rukojmí, knížete Leiningena³⁵, který mi zdvořile blahopřeje ke svobodě: odpovídám mu, že bych mu ráda složila podobnou poklonu jako záruku svobody našich komisařů a míru pro mou vlast; posílám pro drožku, sestupuji a velmi se divím, že vidím ještě toho správce, který vězení neopustil a jde se až ke dveřím podívat, jak nastupuji do vozu. Dávám se odvézt do svého bytu s úmyslem zanechat tam několik věcí a brzy nato se odebrat k šlechetným lidem, kteří se ujali mé dcery³⁶; vystupuji z drožky s onou lehkostí, která mi nikdy nedovolila vystoupit z vozu jinak než seskokem; proletím průjezdem jako pták a vesele volám na domovníka: „Dobrý den, Lamarre!“ Nevystoupila jsem ani čtyři schody, když dva muži, kteří mi přišli v patách nevím jak, vykřiknou: „Občanko Rolandová!“ – „Co chcete?“ zeptala jsem se a obrátila jsem se. – „Jménem zákona vás zatýkáme.“ Kdo umí cítit, nepotřebuje ani přemýšlet, aby posoudil, co jsem v tu chvíli musela prožít. Dávám si přečíst příkaz, okamžitě se rozhoduji, sestupuji a rychle přecházím dvůr. „Kam to jdete?“ – „K svému domácímu, mám tam něco na práci; pojďte za mnou.“ – Paní domu mi sama s úsměvem otvírá. „Nechte mě posadit se a vydechnout,“ řeknu jí, „ale neradujte se. Právě mě propustili na svobodu, byla to jen krutá léčka; vycházím z Abbaye a zatýkají mě, aby mě odvedli do Sainte-Pélagie. Znám usnesení, která nedávno přijala má sekce, chci se postavit pod její ochranu; prosím vás, pošlete tam.“

Syn domu se věci chápe s horlivostí a rozhořčením poctivého mladého muže³⁷. Přicházejí dva komisaři sekce, dají si předložit příkaz a sepíší protokol o námitce; potom mě však poprosí, abych je doprovodila na mairii, kde jej chtějí oznámit a přednést své důvody: nemohla jsem to odmítnout; čas jsem mezitím využila k napsání několika lístků přátelům³⁸, abych je zpravila o svém novém místě určení; opouštím rodinu, do níž tato scéna vnesla překvapení a zděšení; přijíždíme na mairii, jsem umístěna v malé předsíni s inspektory, kteří mě mají hlídat; komisaři vcházejí do kanceláře policejních správců; rozprava začíná, protahuje se a nabírá na prudkosti. Cítila jsem se nesvá, nepatřičně; ptala jsem se sama sebe, jakým osudem musí nevinnost hrát roli zločince, který čeká na rozsudek, a být mezitím vystavena zvědavým pohledům lidí přicházejících do té předsíně; netrpělivě vstanu a otevřu dveře kanceláře: „Mohu se přece, pánové, bez obtíží zúčastnit rozpravy, jejímž předmětem jsem já.“ – „Odejděte!“ vykřikne malý muž, v němž jsem poznala Louveta³⁹, který mě tak neobratně přišel vyslýchat do Abbaye. – „Nemám přece v úmyslu použít násilí, na to vůbec nejsem vybavena; nežádám ani o slovo, přeji si jen být přítomna.“ – „Odejděte, odejděte; četníci, sem!“ Řekl by člověk, že kancelář je v obležení, protože žena se zdravým rozumem chtěla slyšet, co se o ní říká. Musela jsem odejít, abych nebyla vyvedena. Brzy nato jsem zahlédla posunky, chození sem a tam; bylo nařízeno přivést vůz a nakonec mě jeden policejní inspektor přišel požádat, abych ho následovala. Vracím se ke dveřím kanceláře a otevírám je dokořán: „Komisaři sekce Beaurepaire, upozorňuji vás, že mě odvádějí.“ – „Nemůžeme tomu zabránit, ale sekce na vás nezapomene; postará se, abyste byla vyslechnuta.“ – „Bude zajímavé vidět, jak jsem se já, propuštěná v jednu hodinu, protože proti mně nic nebylo, mohla stát podezřelou cestou z Abbaye do svého bytu a poskytnout tak nové důvody k zadržení.“ Jobert⁴⁰, jiný správce, stejně prudký, ale těžkopádnější a ještě hloupější než Louvet, se povýšeně ujal slova, aby správu ospravedlnil, a přitom uznal, že mé první zatčení bylo nezákonné a že bylo nutné mě propustit, aby mě pak bylo možné zatknout podle zákona. To mi dávalo do ruky trumfy; chtěla jsem jich využít, ale tyrani, jimž pravda uniká, ani tehdy nechtějí, aby jim byla řečena; hluk a hněv nenechaly rozumu ani kousek místa; opustila jsem společnost a byla jsem odvedena do Sainte-Pélagie.

Sainte-Pélagie

Jméno tohoto domu, v němž za starého režimu sídlily řeholnice, jež střežily oběti zatykačů lettres de cachet, ženy pokládané za nemravné; jeho osamělá poloha v odlehlé čtvrti, plné toho, čemu je nutno říkat lid, a až příliš známé pro onoho krvelačného ducha, který tam v září dal pobít tolik kněží⁴¹: to vše mi toto nové útočiště neukazovalo v útěšném světle.

Zatímco se zapisoval můj příchod, otevřel jakýsi muž zlověstného vzezření můj uzlík a zvědavě se v něm přehraboval; všimla jsem si toho ve chvíli, kdy na žalářníkův stůl kladl tiskoviny, které v něm byly (byly to noviny). Překvapena a uražena postupem, který je přípustný jen u osob držených v přísné izolaci, jsem poznamenala, že přinejmenším nepřísluší muži takto neslušně prohlížet noční uzlík ženy; bylo mu nařízeno, aby toho nechal; ale je to klíčník chodby, kde mě ubytovali, a byla jsem odsouzena vídat dvakrát denně jeho ohavnou tvář. Ptají se mě, chci-li pokoj s jedním, nebo se dvěma lůžky. „Jsem sama a nechci žádnou společnici.“ – „Ale pokoj bude příliš malý.“ – „Na tom mi nezáleží.“ Hledá se; žádný volný nebyl; vcházím do pokoje se dvěma lůžky; má šest stop na šířku a dvanáct na délku, takže se dvěma stolky a dvěma židlemi v něm zbývá sotva nějaké místo. Dozvídám se, že je třeba zaplatit předem nájem za první měsíc, 15 liber za jedno lůžko, dvojnásobek za obě: chtěla jsem užívat jen jedno a byla bych je vzala v pokoji, kde by bylo samo; zaplatila jsem tedy jen 15 liber. „Ale není tu ani džbán na vodu, ani jiná nádoba?“ – „To si musíte koupit,“ řekl mi onen člověk, velmi ochotný nabízet služby, jejichž zištný cíl je zřejmý. K těmto nákupům přidávám kalamář, papír, pera a zabydluji se. Přichází mě navštívit paní domu; vyptávám se na zvyklosti a na svá práva; dozvídám se, že tady stát na vězně nedává nic. „Jak tedy žijí?“ – „Je tu jen porce fazolí a půldruhé libry chleba denně; ale vy nebudete moci jíst ani jedno, ani druhé.“ – „Věřím, že se to nepodobá tomu, na co jsem zvyklá; ale ráda poznávám, co je každé situaci vlastní, a přizpůsobuji své síly té, v níž se nacházím; chci to zkusit.“ Opravdu jsem se pokusila; ale ať už kvůli rozpoložení, které tehdy nebylo nejlepší, nebo pro nedostatek pohybu, můj žaludek se proti vězeňské stravě vzbouřil a musela jsem se uchýlit ke kuchyni paní Bouchaud; nabídla mi, že mě bude stravovat, a já přijala: nacházela jsem u ní zdravou stravu a úsporu ve srovnání s tím, co bych si musela dávat nosit od hostinského, na konci světa a v zapadlé čtvrti. Kotleta a několik lžic zeleniny k obědu, trochu salátu večer, nikdy moučník, k snídani nic než chléb a voda: to jsem si objednala a tak jsem žila i v Abbaye. Zaznamenávám to zde, abych tento způsob života postavila vedle udání, které bylo brzy nato podáno v sekci Observatoire o mých výdajích v Sainte-Pélagie, kde jsem prý kupovala žalářníka hodováním s jeho rodinou: odtud rozhořčení sansculottů a návrh některých z nich, že mě mají sprovodit ze světa. To se dost dobře shoduje s křikem oněch žen, které tvrdí, že se ke mně v krásných šatech vetřely do společností starých hraběnek, jež jsem prý pořádala v paláci ministerstva vnitra, a s články listu Journal de la Montagne, který otiskuje dopisy, jež mi prý píší kněží, kteří odmítli přísahu.

Ó Dantone! Tak brousíš nože na své oběti. Udeř! Jedna navíc tvé zločiny příliš nerozmnoží; ale jejich množství nemůže zakrýt tvou ničemnost ani tě zachránit před potupou. Krutý jako Marius, ohavnější než Catilina⁴², předčíš jejich zločiny, aniž máš jejich velké vlastnosti, a dějiny s hrůzou vyvrhnou tvé jméno ve vyprávění o zářijových jatkách a o rozkladu společenského tělesa po událostech 2. června.

Má odvaha nebyla menší než nová pohroma, která mě stihla; ale rafinovaná krutost, s níž mi dali předem okusit svobodu, aby mě pak spoutali novými okovy, a barbarská péče, s níž se dovolali dekretu a falešně na mne vztáhli jakési označení, aby mě mohli držet ještě libovolněji pod rouškou zákonnosti, mě naplňovaly rozhořčením. Byla jsem v onom rozpoložení, kdy jsou všechny dojmy živější a jejich následky pro zdraví znepokojivější; ulehla jsem, ale nemohla jsem spát; nezbývalo než přemítat. Prudká hnutí mysli u mne nikdy netrvají dlouho; potřebuji vládnout sama sobou, protože jsem zvyklá se sama řídit; připadala jsem si jako hlupačka, že svým pronásledovatelům něco dopřávám tím, že se nechávám zraňovat nespravedlností: oni na sebe brali novou ohavnost, a přitom jen málo měnili stav, který jsem už dokázala tak dobře snášet. Což jsem zde, stejně jako v Abbaye, neměla knihy a čas? Což jsem přestala být sama sebou? Opravdu jsem se téměř rozhořčila nad tím, že jsem se nechala rozrušit, a myslela jsem už jen na to, jak užívat života a jak používat svých schopností s onou nezávislostí, kterou si silná duše zachovává i v okovech a jíž mate své nejzarytější nepřátele. Pocítila jsem však, že musím svá zaměstnání střídat: dala jsem koupit tužky a znovu jsem se vrátila ke kreslení, které jsem tak dlouho zanedbávala⁴³.

Pevnost nespočívá jen v tom, povznést se nad okolnosti úsilím vůle, ale i v tom, udržet se nad nimi náležitou životosprávou a péčí o sebe. Moudrost se skládá ze všech úkonů, jež jsou užitečné k jejímu zachování a uplatnění. Když mě zaskočí nepříjemné nebo dráždivé události, neomezuji se na to, abych si připomínala filozofické zásady na posilu své odvahy; dopřávám svému duchu příjemná rozptýlení a nezanedbávám předpisy hygieny, abych se udržela ve správné rovnováze. Rozvrhla jsem si tedy dny s jistou pravidelností. Ráno jsem studovala angličtinu z výtečného Shaftesburyho Pojednání o ctnosti⁴⁴ a překládala jsem si verše Thompsona⁴⁵; zdravá metafyzika prvního a okouzlující popisy druhého mě přenášely střídavě do říše ducha a doprostřed nejdojemnějších přírodních výjevů. Shaftesburyho rozum posiloval můj, jeho myšlenky podporovaly rozjímání; Thompsonova citlivost, jeho usměvavé či vznešené obrazy pronikaly mým srdcem a okouzlovaly mou obrazotvornost. Potom jsem kreslila až do oběda; tak dlouho jsem už tužku nevedla, že jsem se nemohla pokládat za zručnou; ale člověk si vždycky uchová schopnost s potěšením opakovat nebo snadno zkoušet to, co s úspěchem dělal v mládí. Proto také studium krásných umění, pokládané za součást ženského vzdělání, by podle mého mínění nemělo mít za cíl ani tak dopomoci ženám k vynikajícímu talentu, jako spíše vštípit jim zálibu v práci, navyknout je soustředění a rozmnožit jejich možnosti, jak se zaměstnat; neboť tak se unikne nudě, té nejkrutější nemoci člověka ve společnosti; tak se člověk uchrání úskalí neřesti, a dokonce i svodů, jichž je třeba se bát mnohem víc než jí.

Ze své dcery nebudu dělat virtuosku: budu pamatovat, že má matka se bála, abych se nestala velkou hudebnicí nebo se nevěnovala výhradně malířství, protože si nade všechno přála, abych milovala povinnosti svého pohlaví a byla stejně hospodyní jako matkou rodiny. Chci, aby se má Eudora dovedla příjemně doprovázet na harfu nebo zlehka hrát na fortepiano; aby z kresby znala tolik, kolik je třeba, aby s větším potěšením hleděla na mistrovská díla velkých mistrů, aby dovedla nakreslit či napodobit květinu, která se jí líbí, a do všeho, co tvoří její ozdobu, vnést vkus a eleganci prostoty; chci, aby její běžné vlohy nevzbuzovaly v druhých víc obdivu než v ní ješitnosti; chci, aby se líbila celkem, aniž kdy ohromí na první pohled, a aby spíš dovedla poutat vlastnostmi než oslňovat půvaby. Ale dobrý Bože! jsem ve vězení a ona žije daleko ode mne! Neodvažuji se ji ani nechat přijít, abych ji objala; nenávist pronásleduje i děti těch, jež stíhá tyranie, a sotva se mé dítě objeví na ulici se svými jedenácti lety, panenskou tváří a krásnými plavými vlasy, už je ti tvorové, najatí ke lži nebo jí svedení, ukazují jako výhonek spiklence. Ukrutníci! Jak dobře umějí rvát srdce matky!