Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové II: Politické paměti

VIII. První ministerstvo (březen – červen 1792)

[Podle poznámky Bosca, prvního vydavatele pamětí, měl tento text nahradit Historické poznámky, o nichž se autorka ve vězení domnívala, že jsou zcela ztraceny; proto v jiné podobě opakuje leccos, co už čtenář zná.]

První ministerstvo

Jak to, že Roland, přísný filozof a pracovitý učenec, který z obou těch důvodů miloval ústraní, byl povolán Ludvíkem XVI. do ministerstva? Tuto otázku si jistě klade mnoho lidí; kdybych nebyla tam, kde jsem, kladla bych si ji sama. Odpovím na ni fakty.

Roland, který přes zimu pobýval v Lyonu¹ a byl spjat s tamními učenými a literárními sbory, byl pověřen Zemědělskou společností sepsáním jejích stížností a přání pro generální stavy². Jeho zásady a povaha ho nutně vedly k tomu, aby s potěšením vítal revoluci, která slibovala nápravu mnoha zlořádů; a protože se vědělo, jak smýšlí a co umí, byl při prvním ustavení Komuny povolán do voličského sboru a nakonec pověřen hájením zájmů města, jež bylo zatíženo značnými dluhy. Jako mimořádný vyslanec u Ústavodárného shromáždění³ navázal v Paříži styky s několika jeho členy a s některými lidmi, kteří se věnovali veřejným záležitostem. Vrátil se už domů, když zrušení jeho místa inspektora změnilo jeho osud a přinutilo ho rozvážit, co si má do budoucna předsevzít. Šlo o to, zda se uchýlí do naprostého ústraní na venkov, na své statky, a bude se starat o jejich výnos, nebo zda bude pokračovat ve svých literárních pracích a podnikne kvůli tomu cestu do Paříže, jež by měla dvojí účel: shromáždit látku pro své dílo a uplatnit nárok na penzi jako odškodnění za třicet osm let služby v jednom z odvětví správy. Zvolili jsme tu druhou možnost, protože nebránila vrátit se k té první, až to uznáme za vhodné.

Do Paříže se vracíme 15. prosince 1791. Stav obecných záležitostí nedával naději, že by se Zákonodárné shromáždění, které právě zahájilo činnost, brzy dostalo k soukromým zájmům. Roland, spřátelený s Brissotem, se seznamuje s některými jeho kolegy ze zákonodárného sboru; chodil dost často na zasedání Jakobínské společnosti se starými přáteli, kteří byli v Paříži usazeni už dávno a kteří jako on milovali revoluci, v níž viděli prospěch pro svobodu, a soudili, že tato společnost svobodě posloužila a může pomoci ji udržet.

Roland, klidný posluchač, nikdy nepromluvil z její tribuny; znali ho ne lidé, kteří nic nečtou a tehdy ještě nevládli, ale mnozí jiní. Byl zvolen do dopisovacího výboru společnosti; tento výbor, jehož úkoly jsou patrné z názvu, měl dosti velký počet členů, z nichž však pracovali jen někteří. Roland se často vracel domů s objemným svazkem dopisů, na něž bylo třeba odpovědět; práce se dělila podle departementů, z nichž ty a ty připadly tomu a tomu členovi, ale ti nejpilnější museli pochopitelně převzít i díl ostatních, aby nic nezůstalo nevyřízeno. Ty dopisy jsem vídala; často jsem na sebe brala starost odpovědět na ně, protože dopisování mi vždy připadalo neobyčejně snadné a příjemné: hodí se stejně dobře ke všem námětům, ke všem tónům, dovoluje vést spor v mírných formách a rozumu poskytuje tolik prostoru, kolik mu chceme dát. V naprosté většině dopisů z departementů jsem pozorovala vzrušení a nabubřelost, nadmuté, a tudíž strojené city, obecně touhu po obecném blahu nebo ctižádost ukázat se jím nadšen. Soudila jsem, že mateřská společnost⁴ by mohla mít velký vliv, kdyby šířila rozvážného ducha a vracela instituci stále k jejímu poslání: vzdělávat lid, sdělovat mu city, které spojují lidi, a živit tak pravou lásku k vlasti, jež nemá být ničím jiným než láskou k lidstvu, vystupňovanou do nejvyššího stupně vůči těm, kdo žijí pod týmiž zákony, a zušlechtěnou zapomněním na sebe sama tam, kde vzácně, ale někdy naléhavě nastane potřeba největších obětí. Byla jsem přesvědčena, že revoluce je jen strašlivá a pustošivá bouře, nekráčí-li revoluce mravů stejným krokem s revolucí událostí; a dojata tím, kolik dobrého lze vykonat, zmocní-li se člověk obrazotvornosti lidí, aby ji řídil a rozněcoval ve prospěch ctnosti, věnovala jsem se této korespondenci s potěšením – a výbor shledával, že Roland je velmi pracovitý⁵. Ani on ovšem nezahálel, ale práce dvou velmi pohotových lidí musela vypadat značně v očích těch, jimž by se i práce jednoho z nich zdála dost velká.

Poslanci Shromáždění se často scházeli v úzkém kroužku na náměstí Vendôme, v domě, kde bydlel jeden z nich, u poctivé a zámožné ženy, která jim bez vlastní újmy mohla propůjčit pohodlný byt, jehož mohli volně užívat i v její nepřítomnosti⁶. Roland, jehož zdravý úsudek a bezúhonnost byly vážené, byl pozván, aby tam docházel; nechodil tam však skoro vůbec, protože to měl daleko. Žila jsem, jak bylo mým zvykem, převážně doma; nebylo mi dobře a vídala jsem velmi málo lidí.

Stav věcí a nespokojenost myslí znepokojovaly dvůr. Ministři se brzy stávali předmětem veřejné nevole, a jejich počínání skutečně nesměřovalo k ničemu jinému než k podkopávání ústavy, kterou král přísahal proti svému srdci a kterou nechtěl zachovávat. Za častých změn a zmatků v ministerstvu dvůr, nerozhodný a zmítaný, nevěděl, na koho má svou volbu upřít. Říkalo se nahlas, že kdyby Ludvík XVI. jednal upřímně, vzal by si za nástroje muže, jejichž občanská ctnost nebyla pochybná. Dvůr se rozhodl ze slabosti či ze strachu, s nadějí, že si ty, které povolá do ministerstva, získá, anebo s úmyslem je odstranit, nepodaří-li se to. Projevil tedy sklon vybrat si z těch, jimž se tehdy říkalo vlastenci. To označení tenkrát ještě nebylo zvrácené. Jak se to vyjednávalo? Nikdy jsem se to nedozvěděla a ani jsem se na to nevyptávala, protože se mi zdálo, že to probíhalo jako u všech myslitelných záležitostí, o nichž spolu hovoří hlavně několik lidí, kteří šíří své myšlenky, a ty pak zachytí a sledují ti, kdo mají příležitost je sdělit dál. Rozumní lidé uvážili, že je důležité navést volbu dvora na schopné muže úctyhodného charakteru, neboť bylo možné, že by si dvůr škodolibě vybral z jakobínů několik horkých hlav, jejichž výstřelky by mu daly právo stěžovat si a vlastence by zdiskreditovaly. Nevím, kdo v kroužku na náměstí Vendôme jako první jmenoval Rolanda jako jednoho z těch, na které by se dalo pomýšlet⁷. To jméno vyvolalo představu vzdělaného muže, který psal o několika odvětvích správy, nepostrádal v tom ohledu zkušenost, těšil se ostatně čestné pověsti a jehož věk, mravy, velmi vyhraněná povaha a zásady otevřeně hlásané v jeho spisech, dokonce ještě před revolucí, v něm ukazovaly stoupence svobody, hodného jí ve všech ohledech. Král nebyl těmto úvahám cizí, nebo aspoň skutečnostem, z nichž vycházely; budu mít příležitost to dokázat. Tyto myšlenky se zrodily natolik z povahy věcí, že nám byly sděleny teprve tři dny před sestavením nového ministerstva. Brissot ke mně přišel jednou večer, byla jsem sama; řekl mi, že se pomýšlí na Rolanda. S úsměvem jsem se ho zeptala, co má ten žert znamenat; ujistil mě, že to žádný žert není, vyložil mi, co jsem právě řekla, a dodal, že přišel zjistit, zda by Roland byl ochoten to břemeno na sebe vzít. Slíbila jsem, že s ním o tom promluvím a zítra dám vědět, jak se rozhodl. Rolandova činorodost (byl událostí překvapen stejně jako já) se množství záležitostí nijak nezalekla; se smíchem mi k tomu říkal, že vždycky vídal na vysokých místech lidi tak prostřední, že se nemohl dost vynadivit, jak to, že věci pořád nějak běží, a že ho tedy věc sama o sobě nijak neděsí. Situace musela být kritická kvůli zájmům dvora a nejistotě o králových úmyslech; ale pro každého, kdo nechce nic než konat svou povinnost a málo mu záleží na tom, že kvůli tomu přijde o místo, jsou nebezpečí spojená s přijetím menší. Ostatně horlivý muž, který si musel být vědom svých schopností, nemohl zůstat lhostejný k naději, že bude své zemi užitečně sloužit. Roland se tedy rozhodl kladně a oznámil to Brissotovi. Nazítří doprovázel Brissot Dumourieze⁸, který v jedenáct hodin večer, cestou ze zasedání Rady, přišel k Rolandovi, aby mu na základě rozkazů, jež nesl, oznámil, že si ho král právě vybral za ministra vnitra. Dumouriez, sám ministrem teprve krátce, mluvil o upřímné králově vůli hájit ústavu a o naději, že stroj se dobře rozběhne, jakmile bude Rada jednoho ducha; vyslovil Rolandovi své zvláštní potěšení nad tím, že je do vlády povolán tak ctnostný a osvícený vlastenec, jako je on. Brissot poznamenal, že ministerstvo vnitra je za těchto okolností nejchoulostivější a nejvíce zatížené a že přátelům svobody spadne kámen ze srdce, když je uvidí svěřené pevným a čistým rukám. Rozhovor se těchto věcí dotkl jen zlehka; dohodli se na hodině, kdy bude Roland zítra představen Jeho Veličenstvu, složí přísahu a vstoupí do Rady.

Dumouriez na mne působil nenuceností vojáka, vystupováním obratného dvořana a tónem duchaplného muže, ale nikterak povahou pravdivosti. Srovnávala jsem toho muže s jeho novým kolegou, jehož přísnost a upřímnost jdou někdy až k hrubosti, a ptala jsem se sama sebe, zda jsou stvořeni k tomu, aby spolu dlouho vydrželi. „Tak tohle,“ řekl mi Roland po jejich odchodu, „je muž, který projevuje vlastenectví a slibuje schopnosti.“ – „Ano,“ odpověděla jsem, „a na pozoru se před ním bude třeba mít, protože ho pokládám za schopného vyhodit vás do povětří jako prvního, jestli se mu nebudete hodit do kroku.“ – „Uvidíme.“

Ludvík XVI. a jeho ministři

Když se Roland poprvé objevil u dvora ve svém obvyklém a filozofickém oděvu, který si už dávno osvojil pro jeho pohodlnost – na ctihodné hlavě několik řídkých, prostě učesaných vlasů, kulatý klobouk, střevíce zavázané stužkami –, dvorní lokajové, kteří přikládali největší význam etiketě, jíž vděčili za svou existenci, na něj hleděli pohoršeně a dokonce s jakýmsi zděšením. Jeden z nich se se svraštělým čelem přiblíží k Dumouriezovi, očima mu ukáže předmět svého zděšení a pošeptá mu do ucha: „Pane! Nemá na střevících přezky!“ Dumouriez, pohotový k odpovědi, nasadí komicky vážnou tvář a zvolá: „Pane! Všechno je ztraceno!“⁹ To slovo se brzy rozneslo a rozesmálo i ty, komu bylo do smíchu nejméně. Ludvík XVI. projevoval svým novým ministrům největší dobromyslnost. Ten panovník nebyl přesně takový, jakým se ho snažili vylíčit ti, kdo ho chtěli ponížit; nebyl to ani otupělý hlupák, jehož vystavovali opovržení lidu, ani ten poctivý, dobrý a citlivý člověk, jehož vychvalovali jeho přátelé. Příroda z něho udělala obyčejnou bytost, která by byla dobře na místě v nějakém skromném stavu, kterou zkazila výchova na trůnu a kterou zahubila její prostřednost v těžké době, kdy ji mohl zachránit jen génius nebo ctnost. Obyčejný člověk vychovaný u trůnu, učený od dětství přetvářce, získá pro jednání s lidmi mnoho výhod; umění ukázat každému jen to, co je vhodné nechat ho vidět, je pro něho pouhým zvykem, jehož pěstování mu dodává zdání obratnosti: člověk by se musel narodit jako idiot, aby v takovém postavení vypadal jako hlupák.

Ludvík XVI. měl ostatně velkou paměť a byl velmi činný; nikdy nezahálel a často četl. Měl velmi dobře v hlavě různé smlouvy, které Francie uzavřela se sousedními mocnostmi; dobře znal svou historii a byl nejlepším zeměpiscem svého království. Znalost jmen a jejich správné přiřazení k tvářím dvořanů, jimž patřila, i znalost historek, které se týkaly každého z nich, rozšířil na všechny jednotlivce, kteří se jakkoli projevili v revoluci. Nebylo možné mu k čemukoli navrhnout někoho, o kom by neměl nějaký názor založený na určitých faktech. Ale Ludvík XVI., bez vznešenosti v duši, bez smělosti v duchu, bez síly v povaze, měl navíc rozhled zúžený a city, smím-li to tak říci, zkřivené náboženskými předsudky a jezuitskými zásadami.

Velké náboženské ideje, víra v Boha, naděje v nesmrtelnost se s filozofií velmi dobře snášejí a dávají jí širší základ a zároveň jí tvoří nejkrásnější korunu. Běda zákonodárcům, kteří pohrdají těmito mocnými prostředky, jak vštípit politické ctnosti a uchovat mravy lidu! Kdyby to byly iluze, jež je třeba vzbudit, bylo by nutné je vytvořit a udržovat pro útěchu lidského pokolení. Ale náboženství našich kněží nenabízelo nic než předměty dětinského strachu a ubohé úkony, jimiž se nahrazovaly dobré skutky; posvěcovalo ostatně všechny zásady despotismu, o něž se opírá autorita církve. Ludvík XVI. se bál pekla a exkomunikace; s tím nebylo možné nebýt ubohým králem. Kdyby se byl narodil o dvě století dříve a měl rozumnou ženu, nebylo by o něm ve světě slyšet víc než o tolika jiných princích jeho rodu, kteří prošli jevištěm, aniž na něm vykonali mnoho dobrého či zlého.

Ludvík XVI. dosedl na trůn uprostřed zhýralostí dvora Ludvíka XV. a finančního rozvratu, obklopen zkaženými lidmi; strhávala ho s sebou lehkomyslná žena, která k rakouské zpupnosti přidávala domýšlivost mládí a velikosti, opojení smyslů a bezstarostnost lehkovážnosti, a která sama podlehla všem neřestem asijského dvora, na něž ji až příliš dobře připravil příklad její matky¹⁰. Příliš slabý, než aby udržel otěže vlády, která se řítila ke zkáze a rozkládala se, uspíšil jejich společný pád nesčetnými chybami. Necker¹¹, který v politice stejně jako ve svém slohu pořád jen patetizoval, prostřední člověk, o němž se smýšlelo dobře proto, že on sám měl o sobě mínění převelice dobré a hlasitě je vykřikoval, avšak bez prozíravosti vůči událostem, jakýsi přerostlý finančník, který uměl počítat jen obsah měšce a při každé příležitosti mluvil o svém charakteru, jako mluví lehké ženy o své cudnosti, byl v bouři, která se chystala, špatným kormidelníkem. Francie byla jako vyčerpaná, pokud jde o muže; je to věru překvapivá věc, jaký jich byl v této revoluci nedostatek: skoro samí trpaslíci. Ne že by chyběl duch, osvícenost, vědění, půvab, filozofie; nikdy nebyly tyto přísady tak běžné; byl to poslední záblesk pochodně, jež se chystá uhasnout. Ale tu sílu duše, kterou J.-J. tak výstižně označil za první vlastnost hrdiny¹², podepřenou správným úsudkem, který dovede ocenit každou věc, a onou šíří rozhledu, jež proniká do budoucnosti – tu jednotu, která utváří charakter a tvoří člověka vyššího řádu, hledáme všude a nenalézáme skoro nikde.

Ludvík XVI., věčně kolísající mezi obavou podráždit své poddané a vůlí je krotit, a neschopný jim vládnout, svolal generální stavy, místo aby omezil výdaje a uspořádal svůj dvůr. Poté, co sám rozvinul zárodek novot a poskytl k nim prostředek, chtěl je udusit okázalým předstíráním moci, proti níž sám dal vzniknout sboru, jenž se jí mohl postavit, a naučil tak jen vzdoru. Nezbývalo mu nic než obětovat s dobrou vůlí část své autority, aby si v té druhé uchoval možnost celou ji opět získat; protože to nedokázal, propůjčoval se jen ubohým pletichám, jedinému druhu jednání, v němž se vyznali lidé, které si dovedl vybrat nebo jež chránila jeho žena. V ústavě si přitom vyhradil dostatečné prostředky moci i štěstí, kdyby byl měl moudrost se jimi spokojit; takže tam, kde mu chyběl rozum, aby jejímu zavedení zabránil, ho mohla zachránit poctivost, kdyby ji byl po jejím přijetí chtěl upřímně uvádět v život. On však, když na jedné straně ujišťoval, že zachovává to, co na druhé straně podkopával, vzbudil svým úskočným postupem a falešným jednáním nejprve nedůvěru a nakonec rozdmýchal rozhořčení.

Když si vzal vlastenecké ministry¹³, staral se jen o to, aby v nich vzbudil důvěru, a podařilo se mu to tak dobře, že jsem po tři týdny viděla Rolanda a Clavièra¹⁴, okouzlené královým smýšlením, jak sní jen o nejlepším pořádku věcí a lichotí si, že revoluce skončila. „Dobrý Bože!“ říkala jsem jim. „Pokaždé, když vás vidím odcházet s takovou krásnou důvěrou do Rady, mám pocit, že se chystáte udělat hloupost.“ – „Ujišťuji vás,“ odpovídal mi Clavière, „že král dokonale cítí, že jeho zájem je spjat s dodržováním zákonů, které byly právě zavedeny; mluví o tom příliš rozumně, než aby o té pravdě nebyl přesvědčen.“ – „Namouduši,“ dodával Roland, „jestli to není poctivý člověk, pak je to největší padouch v království; takhle se přetvařovat nedá.“ A já jsem namítala, že nemohu věřit v lásku k ústavě u člověka odchovaného v předsudcích despotismu a ve zvyku si ho užívat, jehož jednání v poslední době dokazovalo, že mu chybí génius i ctnost. Útěk do Varennes byl mým hlavním argumentem.

Zasedání Rady

Rady se konaly způsobem, který mohl ve srovnání s tím, čím se staly později, platit za slušný, ale dětinsky, vezmeme-li v úvahu velké zájmy, jimiž se tam měli zabývat. Každý z ministrů, který měl dát podepsat poukázky nebo jiné podobné věci, beze zbytku určené zákonem, týkající se jen jeho resortu a nevyžadující žádné rozhodování, se v určený den před hodinou zasedání Rady dostavil ke králi k této drobné zvláštní práci. Všichni se pak odebrali do zasedací síně Rady; tam se z aktovek vytahovala provolání, o jejichž předmětu bylo třeba jednat, ministr spravedlnosti předkládal dekrety k sankci a nakonec se rozvinula nebo měla rozvinout porada o chodu vlády, o vnitřním pořádku, o vztazích s mocnostmi, o míru či válce atd. Pokud šlo o příležitostná provolání, stačilo prozkoumat dekret a příležitost k jeho použití; to šlo vždy rychle; král nechával ministry jednat a četl mezitím noviny, anglické listy v jejich jazyce, nebo psal nějaké dopisy. Sankce dekretů poutala jeho pozornost; neuděloval ji snadno, nikdy ji však neodepřel, ale při prvním předložení nepřijímal a odkládal věc na příští Radu; pak přicházel s hotovým názorem, ale tvářil se, že si ho nechává utvořit rozpravou.

Velkým politickým otázkám se často vyhýbal tím, že stočil hovor k rozmanitým tématům nebo k věcem, které se týkaly každého zvlášť: když šlo o válku, mluvil o cestování; při diplomatických záležitostech citoval mravy nebo se vyptával na místopis země, o níž byla řeč; posuzoval-li se stav vnitřních poměrů, rozváděl některé podrobnosti o zemědělství nebo o průmyslu; Rolanda se vyptával na jeho spisy, Dumourieze na historky, a tak dále: Rada nebyla ničím jiným než kavárnou, kde se lidé bavili tlacháním. O jejích poradách se nevedl žádný zápis a nebyl tam žádný tajemník, který by ho vedl; po třech či čtyřech hodinách zasedání se odtamtud odcházelo, aniž se udělalo cokoli jiného než několik podpisů, a tak to chodilo třikrát týdně. „Ale to je žalostné!“ zvolala jsem netrpělivě, když jsem se Rolanda po návratu ptala, co se dělo. „Všichni máte docela dobrou náladu, protože nezakoušíte žádné nepříjemnosti, ba dokonce se vám dostává zdvořilostí; vypadá to, že si každý ve svém resortu děláte zhruba, co chcete; bojím se, že si z vás tropí blázny.“ – „Ale záležitosti přece běží.“ – „Ano, a čas se ztrácí, protože v tom proudu věcí, které vás strhávají, bych byla raději, kdybyste tři hodiny osaměle přemítali o velkých plánech, než abyste je promrhali zbytečnými řečmi.“

Nepřátelé se chystali; válku bylo nakonec nutné vyhlásit¹⁵ – o tomto rozhodnutí se živě jednalo a král, jak se zdálo, k němu přistoupil jen s krajním odporem; dlouho je oddaloval a zdálo se, že ho přemohl teprve už známý názor většiny Shromáždění a jednomyslnost jeho Rady. Brzy nato si trvání a množství náboženských nepokojů, proti nimž ministr vnitra už dlouho žádal represivní opatření, vynutily, aby byla přijata. Na druhé straně smělý postup cizích vojsk, který se stával hrozivým a nebezpečným, přivedl ministra války¹⁶ na myšlenku opatření, jehož se Shromáždění nadšeně chopilo a ihned je dekretovalo.

Je naprostá pravda, že tyto dva dekrety – jeden o zřízení tábora dvaceti tisíc mužů nad Paříží, druhý týkající se kněží – byly skutečně rozhodující¹⁷. Dvůr v nich viděl zmaření svých tajných zrad: vzpour v jednotlivých krajích, podněcovaných fanatismem, a postupu nepřátel, jimž nadržoval. Král byl příliš rozhodnut sankci odepřít, než aby spěchal své rozhodnutí přiznat; našel různé záminky, jimiž se po víc než patnáct dní vytáčel. O této věci se několikrát začalo jednat; Roland a Servan důrazně naléhali, protože každý z nich cítil důležitost a nezbytnost toho zákona pro resort, který spravoval; obecný zájem byl zřejmý všem a šest ministrů bylo v tomto ohledu jednoho názoru. Mezitím byl Dumouriez, jehož rozvernost se u krále těšila oblibě a jemuž jeho mravy dovolovaly být u dvora méně cizí, několikrát zavolán ke královně; měl si vyřídit účty za jednu drobnou nelibost a zbavit se kolegů, jejichž přísnost se mu příliš nehodila do kroku: přistoupil tedy na ujednání, jejichž účinek se brzy ukázal.

Slavný dopis

Cítila jsem se v jakémsi neklidu, který se těžko popisuje; okouzlená revolucí, přesvědčená, že přes všechny její vady je nutné ústavu uvést do chodu, prodchnutá touhou vidět svou zemi vzkvétat, zakoušela jsem ve víru veřejných záležitostí mravní horečku, která mi nedávala oddechu. Králova odkládání dokazovala jeho falešnost; Roland byl definitivně přesvědčen; pro ministra, který je poctivým mužem, tedy zbývalo jediné rozhodnutí: opustit své místo, bude-li král tvrdošíjně odmítat opatření nezbytná pro spásu říše.

Takový prostý krok by snad stačil svědomí bázlivého člověka; ale oddanému občanu nejde jen o to vzdát se postu, na kterém už není možné konat dobro: musí to říci důrazně, aby lidem otevřel oči pro veřejné zlo, a jeho odchod tak byl sám k užitku. Už dříve jsme s Rolandem vzdychali nad slabostí jeho kolegů. Králova liknavost nás přivedla na myšlenku, že by mělo velký účinek, kdyby mu ministři společně zaslali dopis, který by shrnul všechny důvody vyslovené už v Radě, ale jehož písemné znění, podepsané všemi ministry a spojené se žádostí o jejich propuštění, pokud by Jeho Veličenstvo nepokládalo za vhodné jejich výtky přijmout, by krále buď donutilo, nebo ho před Francií odhalilo. Načrtla jsem ten dopis, když jsem se předtím dohodla na jeho základech s Rolandem, který jej předložil svým kolegům; všichni tu myšlenku schvalovali, ale v provedení se většina rozcházela: Clavière nechtěl tu či onu větu, Duranthon¹⁸ chtěl vyčkávat, Lacoste¹⁹ se se svým podpisem nijak nehnal.

Protože kroky tohoto druhu musí vzejít z rychlého postřehu a živého citu, nezdar prvního pokusu nás varoval, abychom jej neopakovali. Bylo tedy nutné omezit se na samostatný krok; a protože Rada neměla dost charakteru, aby se vyslovila společně, slušelo se, aby muž, který se cítil nad událostmi, převzal sám roli, již měl hrát tento sbor. Už nešlo o to podat demisi, ale zasloužit si propuštění; ne říci: udělejte to, nebo odejdeme, ale varovat, že je všechno ztraceno, nebude-li přijat ten a ten postup.

Napsala jsem ten slavný dopis²⁰.

Zastavím se tu na chvíli, abych rozptýlila pochybnosti a ujasnila mínění mnoha lidí, z nichž mi většina přiznává nějakou zásluhu jen proto, aby ji upřela mému muži, a několik dalších mi připisuje v záležitostech vliv, který není mého druhu. Zvyk a záliba ve studijním životě způsobily, že jsem se podílela na pracích svého muže, dokud byl soukromou osobou; psala jsem s ním, jako jsem s ním jedla, protože jedno mi bylo skoro stejně přirozené jako druhé, a protože jsem žila jen pro jeho štěstí, věnovala jsem se tomu, co mu dělalo největší radost. Popisoval řemeslná umění²¹ – popisovala jsem je také, i když mě nudila; miloval učenost – dělali jsme bádání; odpočíval tím, že posílal nějakou literární práci některé akademii – zpracovávali jsme ji společně nebo každý zvlášť, abychom je pak porovnali a vybrali lepší nebo obě přepracovali v jednu; kdyby byl psal homilie, byla bych je skládala také. Stal se ministrem: do správy jsem se nevměšovala; ale šlo-li o oběžník, o pokyn, o veřejný a důležitý spis, radili jsme se o něm s důvěrou, na kterou jsme byli zvyklí, a proniknuta jeho myšlenkami, živená svými vlastními, ujala jsem se pera, k jehož vedení jsem měla víc času než on²². Protože jsme oba měli tytéž zásady a téhož ducha, nakonec jsme se vždy shodli i na způsobu, a můj muž nic neztrácel, když prošel mýma rukama. Nemohla jsem ve věcech spravedlnosti a rozumu vyslovit nic, co by nebyl schopen uskutečnit nebo svou povahou a jednáním obhájit, a líčila jsem lépe, než by to byl řekl on, co vykonal nebo co mohl slíbit, že vykoná. Roland by beze mne nebyl horším správcem; jeho činorodost a vědění jsou opravdu jeho, stejně jako jeho bezúhonnost; se mnou však vzbudil větší ohlas, protože jsem do jeho spisů vkládala onu směs síly a mírnosti, autority rozumu a kouzla citu, která snad náleží jen citlivé ženě obdařené zdravou hlavou. S rozkoší jsem psala ty kusy, o nichž jsem soudila, že budou užitečné, a měla jsem z toho víc potěšení, než kdyby se vědělo, že jsem jejich autorkou. Jsem lačná štěstí; spojuji je s dobrem, které konám, a nepotřebuji ani slávu; nevidím na tomto světě roli, která by se mi hodila, kromě role prozřetelnosti. Dovoluji zlomyslným, aby toto přiznání pokládali za drzost, neboť jí musí být podobné; ale ti, kdo mě znají, v něm neuvidí nic než upřímnost, jako jsem já sama.

Vracím se k dopisu, který byl napsán jedním tahem, jako skoro všechno, co jsem v tom žánru dělala; neboť pocítit nezbytnost a vhodnost nějaké věci, pochopit její dobrý účinek, zatoužit jej vyvolat a vlít do formy to, z čeho měl ten účinek vzejít, bylo pro mne jedinou a touž operací.

Když jsme ten dopis mezi sebou četli, byl v pracovně mého muže přítomen onen Pache²³, který téhož roku dal Rolanda pomlouvat a nás dnes dává pronásledovat jako nepřátele svobody. „To je velice odvážný krok!“ říkal tehdy ten pokrytec, kterého jsem měla za mudrce. – „Odvážný! Jistě, ale je spravedlivý a nutný; na čem jiném záleží?“

Propuštění

Roland jde 10. června do Rady s dopisem v kapse, v úmyslu přečíst jej nahlas před svými kolegy a pak jej odevzdat do rukou Jeho Veličenstva. Zahájí se rozprava o sankci obou dekretů; král ji přeruší a řekne ministrům, aby mu každý na příští Radě předložil své písemné stanovisko. Roland mohl to své odevzdat okamžitě; po tom, co bylo řečeno, se domníval, že má z jakési ohleduplnosti ke kolegům počkat; ale když se vrátil domů, shledali jsme, že nemůže udělat nic lepšího než svůj list ihned odeslat; připojil k němu čtyři řádky průvodního dopisu.

Nazítří²⁴ v osm hodin večer vidím přicházet do svého bytu Servana s rozzářenou tváří. „Blahopřejte mi,“ řekl mi, „vyhodili mě.“ – „Velmi mě mrzí,“ odpověděla jsem, „že se vám té pocty dostalo jako prvnímu; doufám však, že na mého muže nebude dlouho čekat.“

Servan mi vyprávěl, že ráno byl u krále kvůli nějaké záležitosti a chtěl s ním mluvit o táboře; král dal najevo velkou nevoli a nakonec se k němu otočil zády; a vzápětí k němu přišel Dumouriez z králova pověření a požádal ho o portefeuille, které měl nyní převzít on. „Dumouriez? Takové jednání mě málo překvapuje, ale je hanebné; ostatní ministři by v takovém případě neměli čekat na propuštění: měli by napsat králi, že už nemohou zasedat v Radě s Dumouriezem. Je třeba pro ně poslat a poradit se o tom.“ Přijdou jen Clavière a Duranthon; tihle lidé nikdy nedokázali zaujmout rozhodné stanovisko. Bylo ujednáno, že přijdou znovu zítra v osm ráno, až si to rozmyslí, a že Roland pro ně bude mít připravený dopis, který by mohli všichni podepsat; seznámil je s tím, který ráno odeslal a na nějž očekával jako odpověď stejné zacházení, jakého se dostalo Servanovi. Nevím, zda si právě proto tito páni, kteří měli svá místa rádi, nepředstavovali, že obětováni budou jen dva ministři, kteří na dekretech nejvíc trvali, a že se nemá lehkomyslně vystavovat témuž osudu; ale nazítří nepokládali za dobré psát a usoudili, že bude lepší jít s králem mluvit osobně – opatření, které nedávalo zdravý smysl, protože má-li se osobě, jež má svým postavením nárok na velké ohledy, vyslovit tvrdé či nepříjemné pravdy, je výhodnější to udělat písemně.

Roland, který svůj úkol splnil, se k nim za těchto okolností už mohl jen připojit; odebrali se k Lacostovi s úmyslem navrhnout mu, aby se k nim přidal; Lacoste nerozhodně váhal, když tu přijde od krále posel s rozkazem pro Duranthona, aby se okamžitě a sám dostavil do zámku. „Počkáme na vás u vás doma,“ řekli Roland a Clavière. Sotva dorazili do ministerstva spravedlnosti, vrací se Duranthon s protaženým obličejem a pokryteckým výrazem a pomalu vytahuje z každé kapsy to, čemu se kdysi říkalo lettre de cachet²⁵ a co obsahovalo propuštění jeho dvou kolegů. „Dáváte nám na naši svobodu pořádně čekat,“ řekl mu Roland se smíchem, a vzav lístek: „Opravdu, tady je.“

Vrátí se domů a přinese mi tu dobře předvídanou zprávu. „Zbývá udělat ještě jednu věc,“ řekla jsem živě, „totiž oznámit to jako první Shromáždění a poslat mu opis dopisu králi, který k tomu musel dát podnět.“ Ta myšlenka se mu velmi zalíbila; laskala jsem se s ní samolibě a ihned jsme ji uskutečnili. Cítila jsem, jaký účinek z toho může vzejít, a nemýlila jsem se; dvojí cíl byl splněn: užitek a sláva provázely odchod mého muže. Nebyla jsem pyšná na jeho vstup do ministerstva; na jeho odchod jsem pyšná byla²⁶.

Pokračování prvního ministerstva a o Dumouriezovi

Řekla jsem, že Dumouriez měl, když se spolčil s dvorem proti svým kolegům, vyřídit účty za jednu drobnou nelibost; zde je, odkud vzešla.

Dumouriez si za svého hlavního pomocníka vybral a jmenoval generálním ředitelem ministerstva zahraničních věcí Bonnecarrèra²⁷, nositele kříže svatého Ludvíka, který mu Dumouriez zjednal, krásného muže s pověstí i mravy intrikána. Viděla jsem ho jen jednou, když ho Dumouriez přivedl ke mně na oběd, a jeho příjemný zevnějšek mě nesvedl o nic víc než zevnějšek Héraulta de Séchelles²⁸. „Všichni tihle krásní hoši,“ říkala jsem jednomu příteli, „mi připadají jako chabí vlastenci; vypadají, že se mají příliš rádi, než aby nedávali přednost sami sobě před věcí veřejnou, a nikdy neodolám pokušení srazit jim sebevědomí tím, že dělám, jako bych neviděla přednosti, na které jsou nejvíc pyšní.“

Víc než jednou jsem slyšela vážné muže, poslance, z těch podivínů, kteří věřili v poctivost a které dnes právě proto prohlašují za bezectné – slyšela jsem je vzdychat nad volbou, kterou Dumouriez učinil, a mínit, že vlastenečtí ministři nemohou být ve výběru lidí dost přísní, aby zajistili svobodu co nejbezúhonnějším vedením všech odvětví správy. Vím, že Dumouriezovi byly učiněny jemné domluvy a že se vymlouval na inteligenci a schopnosti Bonnecarrèra, jemuž nelze upřít ducha, důvtip a pružnost; ale rozšířila se zpráva o jakémsi obchodu, který Bonnecarrère zprostředkoval a kvůli němuž bylo u notáře uloženo sto tisíc liber, z nichž měla dostat svůj díl paní de Beauvert²⁹: to byla Dumouriezova milenka, žena lehkých mravů, sestra Rivarolova, obklopená páchnoucí aristokracií lidí bez mravů. Tu záležitost i osoby jsem zapomněla; ale jména, doby i podrobnosti byly známé a potvrzené. Bylo rozhodnuto promluvit s Dumouriezem vážně a přimět ho, aby Bonnecarrèra propustil a zachoval si, nebo si osvojil, slušnost, bez níž nemohl zůstat v ministerstvu, aniž by škodil dobré věci. Gensonné, který Dumourieze osobně znal³⁰, a Brissot, jemuž byly Bonnecarrèrovy prohřešky oznámeny, se rozhodli promluvit s ním u Rolanda, v jeho přítomnosti a za přítomnosti tří nebo čtyř dalších osob, jeho kolegů či poslanců. Skutečně, když u mne poobědvali a odebrali se do pracovny, kde jsem obvykle pobývala, vyložili Dumouriezovi výtky a připojili k nim příslušné úvahy. Roland si s vážností svého věku a povahy dovolil na věci trvat, protože se týkala celého ministerstva. Nic nebylo Dumouriezovi cizejší než tato důslednost a tón domluvy: chtěl vyklouznout lehkým tónem; pak, když se ocitl v tísni pod tíhou důvodů, dal najevo mrzutost a odešel nespokojen. Od té chvíle přestal se s poslanci stýkat a nezdál se být rád, když je u mne potkával. Chodil k nám méně často. Když jsem o tomto chování přemýšlela, řekla jsem Rolandovi, že ačkoli se v intrikách nevyznám, myslím si, že podle pravidel světa nadešla chvíle Dumourieze zničit, chce-li se člověk vyhnout tomu, aby ho Dumouriez svrhl sám. „Vím dobře,“ dodala jsem, „že ty by ses k takové hře nesnížil, ale je přece pravda, že Dumouriez se musí snažit zbavit se těch, jejichž výtka ho ranila. Kdo se pustí do kázání a kázal nadarmo, musí trestat, nebo počítat s tím, že bude sám pronásledován.“

Dumouriez, který měl Bonnecarrèra rád, se mu svěřil s tím, čeho byl Bonnecarrère předmětem; ten zastřel záležitost, která se mu vyčítala; měl ostatně jakýsi přístup ke královně prostřednictvím žen, s nimiž se stýkal; začalo se intrikovat; přišly ty slavné dekrety, a přestože Dumouriez byl pro sankci, dovedl si u dvora udržet přízeň a posloužil k odstranění svých kolegů, ať už tím, že navrhoval nástupce, nebo tím, že přijal ministerstvo války, které ostatně dlouho neudržel, neboť dvůr, který byl zprvu rád, že si ho ponechá, aby nevypadalo, že propouští všechny takzvané vlastenecké ministry, se ho brzy nato zbavil; byl však příliš obratný, než aby se vyhnul úplné nemilosti, a dostal místo v armádě podle své hodnosti³¹.

Dumouriez v armádě

Dokonce i vlastenci usoudili, že je třeba využít jeho schopností, a že lze doufat, že jich dobře využije ve vojenské dráze. Jednou z největších nesnází vlády po 10. srpnu byl výběr vhodných lidí, zvláště v tomto odvětví. Starý režim připouštěl za důstojníky jen šlechtice; vědění či zkušenost byly soustředěny v jejich stavu; lid se znepokojením viděl, že jim je svěřeno velení nad silami určenými k obraně ústavy, která jim byla nepřátelská; zasažen tímto rozporem nemohl s osvícenými lidmi posoudit důvody k důvěře, založené na povaze toho, na vášních onoho, na zásadách jiného a tak dále. Lichotníci lidu zveličovali jeho obavy a podněcovali jeho nedůvěru; tito věční udavači se stávají nepřáteli všech, kdo zastávají nějaké místo, aby se sami usadili na tom, které se hodí jejich ctižádosti: to je postup všech buřičů, od Hippona, syrakuského řečníka³², až po Robespierra, pařížského žvanila.

Roland, povolaný znovu do ministerstva, pokládal za povinnost vůči veřejnému zájmu a okolnostem odstranit nevraživost, která musela mezi ním a Dumouriezem panovat, když měli oba, každý svým způsobem, sloužit republice. „Politické náhody,“ napsal mu, „jsou stejně proměnlivé jako náhody válečné; já jsem opět v Radě, vy jste v čele armád; vy máte smýt chyby svého ministerstva a projít tím nejkrásnějším polem pro svou slávu! Dal jste se zatáhnout do intriky, která vás přiměla poškodit kolegy, a dvůr, s nímž jste si chtěl udržet dobré vztahy, si pak zase zahrál s vámi. Ale trochu se podobáte oněm udatným rytířům, kteří se občas dopouštěli drobných ničemností, jimž se sami první smáli, a kteří se přesto dovedli bít jako zoufalci, když šlo o čest. Nutno přiznat, že nesnáší-li se tato povaha příliš dobře s republikánskou přísností, je následkem mravů, kterých jsme se dosud nedokázali zbavit, a že vám ji bude třeba odpustit, budete-li vítězit. V Radě mě vždycky najdete připraveného podporovat vaše podniky, pokud budou mít za cíl veřejné blaho; neznám žádné osobní náklonnosti, jde-li o službu jemu, a budu si vás vážit jako jednoho ze zachránců své vlasti, oddáte-li se upřímně její obraně.“³³ Dumouriez odpověděl velmi dobře a stejně dobře se i bil. Odrazil Prusy³⁴; pamatuji se, že v té době byla jakási naděje odloučit je od koalice a že se o tom vedla nějaká jednání, ta však neměla pokračování.

V divadelní lóži

Přijel do Paříže³⁵, když nepřítel vyklidil naše území, aby připravil operace v Belgii; Roland se s ním viděl v Radě; já jsem ho přijala u sebe na obědě jen jednou, s mnoha dalšími lidmi. Když vstoupil do mého bytu, byl trochu rozpačitý a přišel mi nabídnout, dost neobratně na tak nenuceného muže, půvabnou kytici, kterou držel v ruce. Usmála jsem se a řekla mu, že štěstěna provádí zvláštní kousky a že asi nečekal, že mi dá příležitost přijmout ho znovu v tomtéž domě; ale že květiny přesto vítězi nad Prusy velmi sluší a že je z jeho ruky přijímám s potěšením. Chtěl jít po obědě do Opery; byl to ještě zbytek staré pošetilosti generálů, kteří se chodili ukazovat do divadla a hledat divadelní věnce, když dosáhli nějakého úspěchu.

Někdo se mě zeptal, zda tam nehodlám jít; odpovědi jsem se vyhnula, protože se neslučovalo ani s mou povahou, ani s mými mravy ukazovat se tam s Dumouriezem. Ale když společnost odešla, navrhla jsem Vergniaudovi, aby mě tam doprovodil do mé lóže spolu s mou dcerou. Šli jsme tam. Uvaděčka se podivila a řekla mi, že ministrova lóže je obsazena. „To není možné,“ řekla jsem jí. Do lóže se chodilo jen na lístky podepsané ministrem a já jsem nikomu žádné nedala. „Ale to ministr sám chtěl jít dovnitř.“ – „Ne, to není on; otevřete mi, uvidím, kdo to je.“ U dveří stáli tři nebo čtyři sansculoti, jako nějací najatí rváči. „Neotvírá se,“ vykřikli, „je tam ministr.“ – „Nemohu neotevřít,“ odpoví žena a v tu chvíli dveře skutečně otevře. Spatřím tlustou Dantonovu tvář, Fabrovu a tři nebo čtyři ženy nevalného zjevu³⁶. Představení už začalo; upírali zraky na jeviště; Danton se nakláněl do sousední lóže, aby si povídal s Dumouriezem, kterého jsem poznala – to vše v mžiku oka, aniž mě kdo z lóže zahlédl. Rychle jsem se stáhla a přirazila dveře. „Opravdu,“ řekla jsem uvaděčce, „je to bývalý ministr spravedlnosti, jemuž raději přenechám plody nějaké drzosti, než abych se s ním kompromitovala; nemám tu co dělat,“ a odešla jsem v úsudku, že Dantonova hloupost mě ostatně uchránila nepříjemnosti, jíž jsem se chtěla vyhnout – ukázat se s Dumouriezem –, neboť by byl tak blízko mne. Dozvěděla jsem se, že Danton a Fabre ho neustále doprovázeli i do všech ostatních divadel, kde byl tak slabý, že se ukázal; co se mne týče, už nikdy jsem ho neviděla. Tím byly vyčerpány naše styky s mužem, o němž se tvrdilo, že jsme byli jeho spoluviníky, když se dopustil zrady³⁷.

Dumouriez je činný, bdělý, duchaplný a statečný, stvořený pro válku i pro intriky. Jako schopný důstojník byl podle úsudku i jeho žárlivých kolegů jediný z nich, kdo byl s to dobře vést velkou armádu; jako obratný dvořan se svou povahou a nemravností hodil lépe ke starému dvoru než k novému režimu. Má široký rozhled a všechnu smělost potřebnou k tomu, aby za ním šel; je schopen pojmout velké plány a nechybějí mu prostředky, jak je uskutečnit; ale nemá dost charakteru na svého ducha: netrpělivost a prudkost z něho dělají člověka neopatrného či ukvapeného; dobře upřede síť, ale nedovede dlouho skrývat svůj cíl; aby se stal hlavou strany, byl by potřeboval chladnější hlavu.

Jsem přesvědčena, že Dumouriez neodešel do Belgie s úmyslem zradit; byl by republice sloužil jako králi, jen kdyby v tom našel svou slávu a svůj prospěch. Ale špatné dekrety Konventu, hrozné počínání jeho komisařů, hlouposti výkonné moci, které v té zemi kazily naši věc³⁸, a obrat věcí, který připravoval všeobecný převrat, ho přivedly na myšlenku změnit jejich běh; a ve svých kombinacích se ztratil, protože mu chyběla opatrnost a rozvaha.

Luckner a všeobecná prostřednost

Dumouriez musí být velmi milý v mužských pitkách a pro ženy nevalných mravů; zdá se, že má dosud prudkost mládí a všechnu veselost živé a svobodné obrazotvornosti; proto má jeho zdvořilost vůči zdrženlivým ženám cosi strojeného. V Radě bavil krále těmi nejbláznivějšími historkami, jimž se jeho vážní kolegové nemohli ubránit smíchu, a někdy je prokládal smělými a dobře mířenými pravdami. Jaký to rozdíl mezi tímto mužem, jakkoli je zkažený, a Lucknerem³⁹, který byl nějakou dobu nadějí Francie! Nikdy jsem neviděla nic tak prostředního. Je to starý voják, napůl otupělý, bez ducha, bez charakteru, pravý přízrak, kterého mohl vodit kdejaký panák a který si díky špatné řeči, zálibě ve víně, několika klením a jisté neohroženosti získával popularitu v armádách, mezi placenými stroji, jež se vždycky dají napálit od toho, kdo je poplácá po rameni, tyká jim a občas je dá potrestat. Měla jsem ho u sebe na obědě za prvního Rolandova ministerstva a bavila jsem se s ním, nebo jsem byla přítomna jeho rozhovoru, čtyři nebo pět hodin. „Ó má ubohá země!“ říkala jsem nazítří Guadetovi⁴⁰, který se mě ptal, jak se mi Luckner líbil, „tak jsi tedy ztracena, když je třeba hledat mimo tvé lůno takovou bytost, abys jí svěřila svůj osud!“

Taktice vůbec nerozumím a Luckner mohl velmi dobře rozumět taktice svého řemesla; ale na druhé straně vím, že nikdo nemůže být velkým vojevůdcem bez úsudku a bez ducha.

Co mě nejvíc překvapilo od chvíle, kdy mi povýšení mého muže umožnilo poznat mnoho lidí, a zvláště ty, kdo jsou zaměstnáni ve velkých záležitostech, je všeobecná prostřednost. Přesahuje všechno, co si obrazotvornost dokáže představit, a to na všech stupních: od úředníka, který nepotřebuje nic víc než správný úsudek, aby dobře uchopil otázku, metodu, aby ji zpracoval, a trochu slohu, aby psal dopisy, až po ministra pověřeného vládou, vojáka, který má velet armádám, a vyslance, jenž je tu k vyjednávání. Nikdy bych bez této zkušenosti nevěřila, že můj druh je tak ubohý. Teprve od té doby jsem také nabyla sebejistoty; do té doby jsem byla skromná jako klášterní chovanka; vždycky jsem předpokládala, že lidé rozhodnější než já jsou také schopnější. Opravdu! Nedivím se, že mě lidé tolik měli rádi; cítili dobře, že za něco stojím, a přitom jsem v dobré víře prokazovala pocty sebelásce druhých.

Ministři první vlády

Při tomto nedostatku vhodných lidí, kdy revoluce postupně odstranila ty, které jejich původ, později jmění, vzdělání a okolnosti činily nadřazenými velkému množství o něco větší kultivovaností, není divu, že jsme postupně upadli do rukou nejhrubší nevzdělanosti a nejhanebnější neschopnosti. Od de Grava⁴¹ k Bouchottovi⁴² je ovšem ještě hodně stupňů.

Ten první byl malý muž, kterého příroda stvořila mírným, jemuž jeho předsudky vštípily hrdost a jehož srdce nabádalo k laskavosti, a který, protože neměl dost ducha, aby to vše smířil, skončil tím, že nebyl ničím. Jako bych ho ještě viděla: chodí po patách, loket zvednutý, hlavu vztyčenou, často ukazuje jen bělmo svých velkých modrých očí, které po obědě dokázal udržet otevřené jen pomocí dvou nebo tří šálků kávy; mluví málo, jakoby z diskrétnosti, ale ve skutečnosti proto, aby se nezkompromitoval; opravdu se trápí svými povinnostmi a v jejich množství ztrácí hlavu: proto nakonec opustil místo, na které se cítil slabý. Nechci nic říkat o Bouchottovi: idiot se vylíčí ve třech slabikách; ale jeho chyb je nesčíslně. Řekla jsem už jinde, jaký byl Servan: statečný voják, výtečný občan, osvícený muž; [chyběla mu síla charakteru potřebná v posledních okolnostech, ale] měl [přece] stupeň zásluhy, jaký je vzácné najít, a bylo by velkým štěstím mít mnoho mužů tohoto ražení⁴³.

Clavière, duchaplný a s onou obtížnou povahou, obvyklou u lidí, kteří často žijí ve své pracovně a utvářejí si tam názory, jež pak tvrdošíjně hájí, nepostrádá ani osvícenost, ani filozofii; ale finanční zvyklosti mu poněkud stáhly duši. Počítání peněz vždycky zkazí i ty nejšťastnější povahy: nelze nepřikládat velkou cenu tomu, čím se člověk denně zabývá; bankéř může být schopný a vzdělaný muž, ale nezištnost Aristeidova nikdy nebude jeho ctností. Clavière je velmi pracovitý, snadno se dá vést těmi, kdo ho umějí vzít, nesnesitelný pro soužití s každým, kdo sdílí jeho umíněnost ve sporu; špatný soudce lidí, u nichž vždy zkoumá jen jednu stránku, inteligenci, aniž zkoumá jejich povahu, zájmy a vášně; v Radě bázlivý, někdy prudký; zkrátka lepší správce než velký ministr.

Nikdy jsem dobře nepochopila, co mohlo vést k tomu, že byl Duranthon pokládán za schopného vstoupit do ministerstva, leda představa, jak málo schopností je třeba k řízení ministerstva spravedlnosti. Těžkopádný, líný, ješitný a upovídaný, bázlivý a omezený, nebyl to opravdu nic jiného než stará bába. Pověst bezúhonnosti, zdrženlivé mravy slušného advokáta, několik projevů oddanosti revoluci a tón poctivého muže, spolu s věkem zkušenosti, mu patrně posloužily za doporučení; neměl ani ten talent odejít včas, jediný, který mu mohl získat trochu slávy. Když uvážím, jací byli jeho nástupci, zlobím se méně na ty, kdo ho uznali za hodna toho místa⁴⁴, ale ptám se sama sebe, kde se mají hledat lidé schopní vládnout.

Lacoste měl věcné znalosti, pracovitost a bezvýznamnost úředníka. Byl dlouho zaměstnán v kancelářích námořnictva, a tak se usoudilo, že se hodí za ministra tohoto resortu, kde nevyvedl žádnou hloupost. Chyběl mu však rozhled a činorodost, které mají vyznačovat správce velkého odvětví a jejichž potřebu okolnosti dávaly pocítit; teprve nešikovnost Monge⁴⁵ poskytla srovnání, které pro něho vyznělo příznivě. Lacoste skrýval pod téměř nesmělým zjevem sklon k hněvu, který se při odporu zvrhal ve směšné výbuchy.

Takové bylo složení ministerstva, když v něm Roland zasedl poprvé. Zpočátku mezi všemi členy Rady panovala velká zdánlivá jednota; věřím, že všichni v dobré víře chtěli ústavu, přičemž několik z nich více či méně hledělo i na vlastní prospěch. Ve dnech zasedání Rady se scházeli k obědu u jednoho z nich; u sebe jsem je mívala každý týden; bývali tu i někteří poslanci z jejich známosti a hovořilo se o záležitostech se společnou touhou dát jim dobrý chod. Byl to krásný čas, srovnáme-li ho s tím, který po něm následoval!