Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové II: Politické paměti

VII. Brissot a Danton (1789–1792)

[Portréty Brissota a Dantona napsala paní Rolandová v srpnu 1793 ve vězení Sainte-Pélagie. Podle Perrouda patří k druhé redakci, kterou začala psát, když se dozvěděla, že její Historické poznámky byly spáleny u Champagneuxe; nevěděla totiž, že jejich část se zachovala. Proto se tu leccos opakuje z předchozích kapitol.]

Brissot

Rolandovy styky s tímto proslulým mužem¹, o němž má tolik lidí dosud mylné nebo nejisté mínění, souvisejí tak těsně s politickým životem obou, že nebude bez zajímavosti dozvědět se, jak vznikly, co je udržovalo a co přinesly.

Žili jsme tehdy v lyonské generalitě²: dva zimní měsíce jsme trávili v tomto krásném městě, podzim na venkově a zbytek roku ve Villefranche, oddáni studiu a péči o domácnost, šťastni zálibou v práci, kterou jsme si sami zvolili, a v konání dobra.

Roland pracoval na Encyklopedii, když od Brissota, jehož jsme nikdy neviděli, dostal výtisk jednoho z jeho spisů – už si nevzpomínám kterého³ –, a autor mu jej posílal na znamení své úcty, neboť v Rolandových pracích našel zásady podobné svým vlastním: o svobodě, o obchodu, o zdrojích obecného štěstí a blahobytu.

Roland přijal tuto zdvořilost s citlivostí autora, jemuž záleží na tom, jakou cenu mají jeho díla, a jemuž lichotí nezištná chvála; v Brissotově spise rozpoznal zdravého ducha a poctivou duši; odpověděl tónem upřímnosti a oné důvěry, která se rychle rodí mezi lidmi, kteří vidí mnoho věcí v týchž souvislostech. Nedlouho nato nám jeden náš přítel⁴, který žil v Paříži a s nímž jsme si pravidelně dopisovali, sdělil, že se seznámil s Brissotem a že v něm našel filozofa, jehož prostý život, dobré mravy a snadná povaha nijak neodporují jeho spisům. Nadšen jeho rodinou a tím, jak mezi svými žije, přitahován jeho duchem, stýkal se s ním často a v tomtéž poměru nám o něm vyprávěl; tím spíše, že doručoval několik dopisů, které si Roland s Brissotem vyměnili v návaznosti na onen první literární styk. Přišla Revoluce; Brissot se vrhl do jejího víru s prudkostí muže, který ji svými spisy pomáhal připravit, který v ní viděl prostředek k obrodě lidského rodu a který od jejích účinků očekával uskutečnění svých šlechetných snů o štěstí bližních.

Tehdy nás na venkově držela Rolandova těžká nemoc, z níž se sotva zotavoval, a podrobnosti o událostech, jejichž dějištěm bylo hlavní město, jsme se dozvídali od dvou přátel⁵, jejichž filozofie vítala Revoluci se všemi iluzemi naděje; ty nás musely svést a také nás dokonale okouzlily. Nenávidím krále od dětství a nikdy jsem se bez jakéhosi bezděčného zachvění nemohla dívat na ponížení člověka, který se kloní před sobě rovným, jenž ho ochraňuje. Oba citliví, hrdí a činorodí, nemluvili jsme už, Roland a já, o ničem jiném než o nápravě zlořádů, které nás tolikrát rozhořčily; navrhovali jsme plány, udávali směr a předpovídali události. Brissot napsal mnoho příležitostných spisů, které nám všechny posílal; začal vydávat svůj list a my jsme mu sdělovali všechny své myšlenky. Korespondenci obvykle vedla já a v těchto okolnostech mi byl ten úkol tím milejší; mé dopisy, psané s ohněm, se Brissotovi dosti líbily a často z nich skládal některé části svého listu, kde jsem je s překvapením a potěšením nacházela. Tyto styky, stále častější, nás spojily přátelstvím; uplynulo tak přes osmnáct měsíců a znali jsme se a jednali spolu jako staří přátelé, aniž jsme se kdy spatřili. Snad jen ti, kdo se oddali citům, jež Revoluce [v rukopise chybí slovo], dovedou odhadnout, do jaké míry musely sblížit a spojit ty, kdo chovali city stejné nebo podobné. Takové politické otřesy vyvolávají mravní kvašení, v němž se oddělují všechny protichůdné živly a úzce se spojují živly stejnorodé.

V Paříži roku 1791

V únoru 1791 byl Roland vyslán lyonskou obcí jako mimořádný zmocněnec, aby hájil její zájmy před Ústavodárným shromážděním. Přijeli jsme do Paříže se vší dychtivostí, jakou si lze představit. Sledovala jsem ve veřejných listech jednání Shromáždění i názory jeho členů; studovala jsem povahu a nadání každého z nich; a nyní jsem pospíchala podívat se, co jejich osobnost a jejich přednes přidá k mému úsudku nebo z něj ubere.

Slyšela jsem, ale příliš málo, úžasného Mirabeaua⁶, jediného muže Revoluce, jehož génius dokázal řídit lidi a udávat směr shromáždění; velkého svými schopnostmi, malého svými neřestmi, ale vždy povzneseného nad dav a neomylně jeho pána, jakmile si dal práci mu vládnout. Zanedlouho poté zemřel; myslela jsem, že v pravý čas pro svou slávu i pro svobodu; ale události mě naučily litovat ho víc: bylo zapotřebí protiváhy muže takové síly, aby se postavil vlivu houfu čoklů a uchránil nás před nadvládou banditů.

Svůdní Lamethové⁷ mne nesvedli; tito mladí tribunové skrývali svou průměrnost pod několika politickými frázemi, které ukradli abbému Sieyèsovi na schůzkách, které zpočátku pořádali u La Borda ve Versailles, a ještě na nich bylo cítit školáka. Pochopila jsem však, jak mohou svádět nevzdělaný lid, stejně citlivý k lichotkám jako slabomyslný kníže; a jestliže toho věděli málo, nutno přiznat, že to málo dovedli uplatnit. Duch abbého Mauryho mě nebavil tolik, jako mě pobuřovala jeho lstivost, jeho rafinovanost a jeho nestoudnost. Plodný, ohebný a úskočný, hojně citoval, obvykle nesprávně, a to zcela vědomě, s jistotou šejdíře, jemuž je všechno jedno, jen když uspěje; dokázal stát dvě hodiny na tribuně, nepromarnit ani chvilku a neříci jedinou pravdu. (Je to nejobratnější sofista století a snad i Evropy.) Cazalès se mi zdál po Mirabeauově smrti prvním řečníkem Shromáždění. Oplýval myšlenkami, byl plný ohně a prudkosti, vždy na všechno připraven, a improvizoval s takovou výmluvností, jako by řečnické umění bylo cvičením jeho mládí – a byl to voják.

Celkem vzato jsem s tajnou nevolí viděla, že jestliže na levici vládl rozum, poctivost a zásady, měla pravice přednosti, které bych byla ráda propůjčila dobré věci, protože ve shromáždění mají velký účinek: mám na mysli onen snadný a ušlechtilý přednes, onen výběr výrazů, onu, smím-li to tak říci, zdvořilost hlasu, jež dává vybrané vychování a styk s vybranou společností a jež byly vlastní tomu, čemu se říkalo dobrá společnost. Právě z toho však vyplývalo, že ti členové bývalého třetího stavu, kteří měli nejvíc taktu a vzdělání, se snažili vyvážit věděním, logikou a vznešeností myšlení to, co jim snad chybělo na půvabu. Ostatně tehdejší pověsti, jako všechny, které se kdy rychle rodí a stejně rychle hynou, spočívaly většinou na spoustě drobných okolností, které předpovídaly jejich krátké trvání. Dobře jsem si všimla, že v Barnavových⁸ návrzích je víc příslovcí než důvodů a víc patosu než velikosti; nemohla jsem se však dost vynadivit přízni, jíž se těšil tento malý človíček, který si podle mne zasloužil Ninonin výrok o markýzi de Sévigné, „že je to dýně smažená ve sněhu“⁹. Kdybych tu chtěla připomínat těžkopádného Targeta, pedantského Desmeuniera, Normana Thoureta a tolik jiných, kteří mě nudili svým advokátským mudrováním nebo mě dopalovali svými nároky, musela bych mluvit také o hrozném Foucaudovi, o komediantovi d’Éprémesnilovi nebo o věčném Montlosierovi. Brzy bych si dělala výčitky, kdybych pominula mlčením upovídaného Regnauda d’Angély, mazaného lišáka d’Andrého¹⁰, a skončila bych možná tím, že bych zapadla do bezvýznamného zástupu všech těch Martineauů, Bouchů, C. atd., lidí, jejichž účast ve Shromáždění, jež mělo být výkvětem národa, mě mrzela a jimiž bych byla méně pohrdala, kdybych byla už tehdy tušila, jací budou jejich nástupci. Je však třeba velké zkušenosti se světem a s veřejnými věcmi, aby člověk docenil, jak vzácné je to, co lze nazvat mužem; ba byla zapotřebí i zkušenost Revoluce, aby se ukázalo, jak je na ně náš národ chudý. Budu mít příležitost pojednat o této kapitole; prozatím přeskakuji snožmo výbory, z nichž později vytáhnu Rœderera a jiné; omezím se na to, že poté, co jsem dva měsíce sledovala Shromáždění, odešla jsem koncem dubna z jednoho jeho zasedání s horečkou hněvu, přesvědčená, že už nebude dělat nic než hlouposti, a slíbila jsem si, že je už neuvidím – a tento závazek jsem věrně dodržela. Nepřestala jsem proto být o věcech zpravena. Hned povím jak.

Snadno se uhodne, že jsme v Paříži dlouho nebyli, aniž jsme viděli Brissota; přišel nás navštívit. Neznám nic tak zábavného jako první setkání lidí, kteří se spřátelili dopisováním, aniž navzájem znali své tváře: prohlížejí se se zvědavostí, zda rysy obličeje odpovídají fyziognomii duše a zda zevnějšek člověka potvrzuje mínění, které si o něm utvořili. Brissotovo prosté chování, jeho upřímnost, jeho přirozená nedbalost mi připadaly v dokonalém souladu s přísností jeho zásad; shledávala jsem však u něho jakousi lehkost ducha a povahy, která se nehodila stejně dobře k vážnosti filozofie; vždy mě trápila a jeho nepřátelé z ní dovedli dobře těžit. Čím lépe jsem ho poznávala, tím víc jsem si ho vážila; nelze spojit úplnější nezištnost s větší horlivostí pro veřejnou věc a oddat se dobru s větším zapomenutím na sebe; ale jeho spisy jsou k jeho uskutečnění způsobilejší než jeho osoba, neboť mají všechnu autoritu, kterou dílům propůjčuje rozum, spravedlnost a osvícenost, kdežto jeho osoba si žádnou zjednat nemůže, protože jí chybí důstojnost.

Je to nejlepší z lidí: dobrý manžel, něžný otec, věrný přítel, ctnostný občan; jeho společnost je stejně milá, jako je jeho povaha snadná; důvěřivý až k neprozíravosti, veselý, prostý a bezelstný jako patnáctiletý, byl stvořen k tomu, aby žil s mudrci a aby se stal obětí zlých. Učený publicista, od mládí zabraný do studia společenských vztahů a prostředků k štěstí lidského rodu, dobře posuzuje člověka, ale lidi nezná vůbec. Ví, že existují neřesti, ale nedokáže uvěřit, že je neřestný ten, kdo s ním mluví s vlídnou tváří; a když už někoho za takového uzná, jedná s ním jako s bláznem, kterého je třeba litovat, a nemá se před ním na pozoru. Neumí nenávidět: řekl by člověk, že jeho duše, jakkoli citlivá, nemá dost pevnosti pro tak silný cit. Při velkých znalostech pracuje nesmírně snadno a sepíše pojednání, jako jiný opíše písničku; proto také cvičené oko rozezná v jeho dílech, při výtečném obsahu, spěšný rukopis rychlého a často lehkomyslného ducha. Jeho činorodost a dobráckost, jež neodmítají nic, co pokládá za užitečné, mu daly zdání, že se do všeho plete, a vynesly mu obvinění z intrikaření od těch, kdo ho z něčeho obvinit potřebovali. To je mi zvláštní intrikán: muž, který nikdy nemyslí na sebe ani na své blízké, který je stejně neschopen jako neochoten starat se o své zájmy a který se nestydí za chudobu o nic víc, než se bojí smrti, neboť jedno i druhé pokládá za obvyklou mzdu občanských ctností! Viděla jsem ho, jak zasvěcuje všechen svůj čas Revoluci, bez jiného cíle než dopomoci k vítězství pravdě a přispět k obecnému dobru, jak pilně rediguje svůj list, z něhož mohl snadno udělat předmět spekulace, a jak se spokojuje se skromnou odměnou, kterou mu dával jeho společník, jenž si bral všechny zisky a dokázal si na tom společném podniku udělat malé jmění, kdežto Brissot z něho vyšel stejně chudý, jako do něho vstoupil.

Jeho žena, skromná jako on, posuzovala věci přísněji, s velmi zdravým rozumem a s jistou silou duše; rmoutila se nad obětavostí svého muže, ne že by jí chyběla šlechetnost, aby ji schválila a k ní přispěla, kdyby měla být k užitku, ale protože byla přesvědčena, že Francie není svobody hodna a že ti, kdo ji chtějí nastolit, se obětují nadarmo. Od svatby upírala zrak ke Spojeným státům americkým jako k místu, kde by se žilo podle jejich vkusu a mravů a kde bylo snadné se usadit i s velmi skrovnými prostředky. Brissot tam za tím účelem podnikl cestu a byli už na odchodu, když ho Revoluce připoutala k vlasti.

Malý výbor v ulici Guénégaud

Brissot, rodák z Chartres a kamarád Pétiona¹¹, který je z téhož města, se s ním ještě těsněji spřátelil za Ústavodárného shromáždění, kdy jeho znalosti a práce nejednou pomohly jeho příteli. Seznámil nás s ním a spolu s ním i s těmi jeho kolegy, které shoda zásad na téže dráze nejvíce sbližovala.

Roland měl projednávat s poslanci zájmy, jež mu byly svěřeny; bydlela jsem prostorně, v příjemné čtvrti a v přiměřené vzdálenosti od všech těchto lidí; podle svého zvyku jsem trávila mnoho času doma; lhostejné lidi jsem skoro nepřijímala, neboť jsem se dobrovolně stýkala jen s osvícenými lidmi, kteří byli ve spojení s mým mužem kvůli jeho studijní práci nebo jeho zálibám; a bylo ujednáno, že poslanci, kteří se obvykle scházeli k poradám, budou chodit ke mně čtyřikrát týdně, po zasedání Shromáždění a před schůzí jakobínů. Jádro tohoto malého výboru tvořili Pétion, Buzot¹² a Robespierre¹³ spolu s Brissotem a Clavièrem¹⁴; často se k nim přidávali Louis de Noailles, Volfius, malý Anthoine¹⁵ a několik dalších. Posuzoval se tu stav věcí i stav Shromáždění, co by bylo vhodné udělat, jak by se to dalo navrhnout, zájmy lidu, postup dvora, taktika jednotlivců. Tyto porady mě velmi zajímaly a nebyla bych si je nechala ujít, i když jsem nikdy nevybočila z role, jež příslušela mému pohlaví.

Seděla jsem u okna u malého stolku, na němž ležely knihy, studijní potřeby a drobné ruční práce, a pracovala jsem nebo psala dopisy, zatímco se debatovalo. Raději jsem psala, protože jsem tak vypadala, že mi věc zůstává cizí, a přitom jsem mohla sledovat skoro stejně dobře; dokážu psát i několik dopisů najednou a zvyk na epištolní žánr mi dovoluje vést korespondenci a přitom poslouchat něco docela jiného, než co píšu; připadá mi, jako bych byla tři; rozděluji pozornost na dvě části jako nějakou čistě hmotnou věc a pozoruji a řídím užití těchto dvou dílů, jako bych byla někdo jiný. Vzpomínám si, jak jednou, když se páni neshodli a nadělali dost hluku, Clavière, který si všiml, jak rychle píšu, dost vtipně poznamenal, že na to může stačit jen ženská hlava, a přesto se tomu divil. „Co byste tedy řekl,“ zeptala jsem se ho s úsměvem, „kdybych vám zopakovala všechny úvahy, které jste právě pronesli?“ Kromě obvyklých zdvořilostí při příchodu a odchodu pánů jsem si nikdy nedovolila promluvit ani slovo, ačkoli jsem si často musela skousnout rty, abych se udržela. Když mě někdo oslovil, bylo to až poté, co se kruh rozešel a každá porada byla skončena. Jinak byla karafa vody a cukřenka jediným občerstvením, které se u mne našlo, a prohlašovala jsem, že je to jediné, co mi připadá vhodné nabízet mužům, kteří přicházeli debatovat hned od stolu. Často jsem přemýšlela, ale zvlášť v té době, jak hluboce moudrý Pýthagorás promyslel účinek mlčení a s jakým důvodem ukládal svým žákům jeho noviciát.

Mlčet, když je člověk sám, není nic zázračného; ale stále zachovávat mlčení mezi lidmi, kteří hovoří o věcech, na nichž nám záleží, potlačovat výbuchy citu, který nás tíží, když zazní odpor, zadržovat mezičlánky myšlenek, které řečníkům unikají a bez nichž vyvozují chybné závěry nebo jim není rozumět, a takto měřit logiku každého a přitom stále vládnout sama sobě – to je vynikající prostředek, jak nabýt bystrosti a přímosti úsudku, jak zdokonalit svůj rozum a posílit svou duši.

Zvyk soustředěné práce, studium dějin, záliba ve filozofii a onen žár duše, který potřebuje potravu, mě musely přivést k lásce ke kombinacím politiky; ne oné malé kabinetní intriky, kterou u dvorů zdobili tímto jménem; ne oné neplodné vědy novinkářů, která je triumfem žvanilů a baví jen hlupáky; ale k politice chápané jako umění vládnout lidem a uspořádat jejich štěstí ve společnosti. Nikdo o ní nemluví méně než já, protože ženám debaty nesluší a ty, které se zabývají státními záležitostmi, mi vždycky připomínají staré noviny; ale nic podle mne nezasluhuje hlubšího rozjímání. Dovoluji si o ní občas hovořit jen s přáteli; ostatní nechávám mluvit; docela ráda pobývám s některými starci, kteří si myslí, že poučují každého, s kým mluví, a kteří by mě mohli vídat často, aniž by si pomysleli, že umím něco víc než ušít košili a sečíst účet.

S výborem jsem nebyla vždy spokojena; ne že by mi jeho zasedání připadala někdy zbytečná, říkalo se tu mnoho dobrých věcí, ale neshrnovalo se, anebo jen zřídka či špatně; z výměny myšlenek vycházely nové pohledy, ale opatření se téměř neusnášela. Tyto porady byly velmi vhodné k tomu, aby v každém podnítily hlubší rozvažování o věcech, jimiž se měl zabývat, ale zákonodárcům skoro nedávaly prostředky, jak prosadit dobrý dekret. Viděla jsem tu však několik dekretů navrhnout a dva nebo tři z nich byly přijaty. Francouzi neumějí rokovat, jakási lehkomyslnost je strhává od jednoho předmětu k druhému a nedovolí jim postupovat v pořádku a dovést do konce rozbor kteréhokoli z nich; neumějí naslouchat; kdo mluví, trvá vždy na svém a víc se stará o rozvinutí své myšlenky než o odpověď na myšlenku druhého. Jejich pozornost snadno ochabne, chuť smát se probudí jediné slovo a jeden vtip převrátí veškerou logiku. Národní shromáždění, jakobíni, malé výbory – všechno mi dalo tytéž výsledky. Tento národ není dost vážný, aby byl svobodný; dejte mu okovy z květin a bude první, kdo si s nimi bude hrát. Ale doba, o níž mluvím, je už ode mne daleko. Národní povaha se za poslední rok velmi změnila, a dovede-li nás neštěstí k vážnosti, stane se tak přes krutost, jejíž důsledky se nepodřizují obvyklým výpočtům. Nepředbíhejme však časům.

Robespierre, Varennes a Martovo pole

Robespierrovo chování při poradách, které se konaly u mne, bylo pozoruhodné; mluvil málo, nikdy neřekl svůj názor; ale den po trochu soustavnější debatě se neopomněl objevit na tribuně Shromáždění a zužitkovat tam, co slyšel říkat své přátele. Toto počínání mu bylo občas mírně vytýkáno; vykrucoval se z toho šaškováním a jeho lest se mu promíjela jako lest stravující ješitnosti, jež ho opravdu sužovala. Trochu to ovšem podkopávalo důvěru, neboť šlo-li o to něco navrhnout a dohodnout se na faktech nebo si podle toho rozdělit úlohy, nikdy nebylo jisté, zda Robespierre jakoby z rozmaru nevstoupí do cesty nebo zda nepředejde nerozvážně připravovaný pokus z touhy připsat si jeho čest, a tak všechno nezmaří. Byla jsem tehdy přesvědčena, že Robespierre vášnivě miluje svobodu, a byla jsem ochotna připisovat jeho chyby přemíře prudké horlivosti; ona zdrženlivost, která jako by prozrazovala buď obavu, aby ho někdo neprohlédl, protože není dobré ho znát, anebo nedůvěru člověka, který v sobě nenachází nic, co by mu dovolilo věřit ve ctnost druhých, a která je pro Robespierra příznačná, mě trápila, ale měla jsem ji za ostýchavost. Tak to chodí: s příznivým předsudkem vůči někomu proměňujeme nejhorší známky v projevy nejlepších vlastností. Nikdy nespočinul na Robespierrových rtech úsměv důvěry, kdežto téměř vždy je stahuje hořký úšklebek závisti, která chce vypadat, že pohrdá.

Jeho řečnické nadání bylo pod průměrem: jeho všední hlas, špatné výrazy a vadná výslovnost dělaly jeho přednes velmi nudným. Hájil však zásady vroucně a houževnatě; a vyžadovalo to odvahu hájit je i nadále v době, kdy se počet obránců lidu neobyčejně ztenčil. Dvůr je nenáviděl a dával je pomlouvat, a proto je vlastenci měli podporovat a povzbuzovat. V tomto ohledu jsem si Robespierra vážila, dávala jsem mu to najevo, a i když na malý výbor chodil málo, občas se ke mně přišel pozvat na oběd.

Zarazilo mě, jaká hrůza se ho zmocnila v den, kdy král uprchl do Varennes¹⁶; odpoledne jsem ho zastihla u Pétiona, kde s neklidem říkal, že královská rodina se k tomu kroku neodhodlala, aniž měla v Paříži spiknutí, které nařídí Bartolomějskou noc vlastenců, a že nečeká, že bude do čtyřiadvaceti hodin naživu. Pétion a Brissot naopak tvrdili, že tento útěk je králova zkáza a že je třeba jej využít; že lid je výborně naladěn; že ho tento krok o proradnosti dvora poučí lépe, než by to dokázaly nejmoudřejší spisy; že z tohoto jediného činu je každému jasné, že král nechce ústavu, na kterou přísahal; že je chvíle zajistit si ústavu jednotnější a že je třeba připravovat mysli na republiku. Robespierre se podle svého zvyku ušklíbal, okusoval si nehty a ptal se, co je to republika! Tehdy byl vymyšlen projekt listu nazvaného Republikán (z něhož vyšla jen dvě čísla)¹⁷. Pracoval na něm Dumont Ženevan, duchaplný muž; du Châtelet, voják, mu propůjčoval své jméno a Condorcet, Brissot a další se chystali na něm podílet. Zatčení Ludvíka XVI. Robespierra velmi potěšilo; viděl v něm odvrácení všech neštěstí a přestal se o sebe bát. Ostatní se nad ním rmoutili; soudili, „že je to návrat moru do vlády, že intriky začnou nanovo a že kvas lidu, uklidněný radostí z toho, že viník byl zadržen, už nebude podporovat úsilí přátel svobody“. Soudili správně, a tím jistěji, že smíření Lafayetta¹⁸ s Lamethy jim ukazovalo novou koalici, která nemohla mít za základ veřejný zájem. Nebylo možné čelit jí jinak než silou veřejného mínění, projeveného imponujícím způsobem; vlastenci k tomu vždy měli jen své pero a svůj hlas; ale když jim přišlo na pomoc nějaké lidové hnutí, vítali je s radostí, aniž se dost dívali a starali, jak vzniklo. Za oponou stál jeden zainteresovaný¹⁹, jehož aristokraté obviňovali příliš prudce, než aby vlastenci nebyli v pokušení mu odpustit, dokud u něho zahlédali jen věci, které se daly obrátit ve prospěch všech; kromě toho si nedovedli představit, že by jeho osoba byla nebezpečná.

Je velmi těžké nedat se za revoluce strhnout vášní; ba nemá obdoby, že by se kdy nějaká bez ní uskutečnila; je třeba překonat veliké překážky a to lze jen s činorodostí a obětavostí, které hraničí s nadšením nebo je samy plodí. Pak se člověk dychtivě chápe všeho, co může posloužit, a ztrácí schopnost předvídat, co může uškodit. Odtud ona důvěra, ona dychtivost využít náhlého hnutí, aniž se pátrá po jeho původu, aby se dobře vědělo, jak je řídit; odtud ona, smím-li to tak říci, nevybíravost vůči souběžnému působení činitelů, jichž si nevážíme, ale necháváme je jednat, protože se zdá, že směřují k témuž cíli. Vévoda orleánský sám o sobě jistě nebyl nebezpečný; ale jeho jméno, jeho spříznění, jeho bohatství a jeho rada mu dávaly velké prostředky; jistě měl tajný podíl na všech lidových nepokojích; poctiví lidé to tušili, ale připadalo jim to jako nezbytný kvas, který zvedne netečnou masu; stačilo jim, že sami na tom podíl nemají, a lichotili si, že všechno obrátí ve prospěch veřejnosti; ostatně spíš věřili, že vévoda orleánský touží pomstít se dvoru, který jím pohrdal a který rád ponižoval, než že by sledoval nějaký jiný záměr vlastního povýšení.

Jakobíni navrhli petici Shromáždění²⁰, v níž ji žádali, aby soudila zrádce, který uprchl, anebo aby zjistila vůli lidu o tom, jaké zacházení si zaslouží, a mezitím prohlásila, že ztratil důvěru lidu pařížského. Laclos, onen duchaplný muž, kterého příroda stvořila pro velké kombinace a jehož neřesti zasvětily všechny jeho schopnosti intrice; Laclos, oddaný vévodovi orleánskému a mocný v jeho radě, podal tento návrh jakobínům, kteří jej přijali a u nichž jej podpořil oddíl několika set řečníků z ulice a pouličních ženštin, který se v deset hodin večer snesl z Palais-Royal do jejich zasedací síně. Viděla jsem je tam přijít. Společnost rokovala s tímto davem, který rovněž hlasoval; usnesla se na zásadách petice a zvolila k jejímu sepsání komisaře, mezi nimiž byli Laclos a Brissot; pracovali ještě téže noci, neboť bylo rozhodnuto, že deputace Společnosti ponese petici hned nazítří na Martovo pole, aby tam byla předložena těm, kdo by se s ní chtěli seznámit a připojit k ní svůj podpis. Laclos se vymlouval na bolest hlavy z nevyspání, která mu nedovoluje držet pero, a požádal Brissota, aby se ho chopil, a přitom s ním o znění rokoval. Jako poslední článek navrhoval nevím už jakou klauzuli, která připomínala královskou moc a nechávala otevřená dvířka vévodovi orleánskému; udivený Brissot ji rázně odmítl a ten druhý, velmi obratný, od ní upustil s výrazem, jako by nebyl domyslel všechny její důsledky; dobře cítil, že ji tam bude moci vždycky vpašovat, a skutečně se objevila v tisku, který se rozšiřoval jako návrh schválený jakobíny. Když se však Společnost, shromážděná druhý den ráno, aby prověřila znění a odeslala petici, dozvěděla, že Národní shromáždění již o králově osudu rozhodlo, vyslala své komisaře na Martovo pole, aby lidu oznámili, že po vydání dekretu o králově věci už navrhovaná petice nemá místo.

Byla jsem na Poli federace²¹, kam mě přivedla zvědavost; nebylo tam víc než dvě nebo tři sta lidí, rozptýlených kolem oltáře vlasti, na němž zástupci kordeliérů a bratrských společností, nesoucí piky s bojovnými nápisy, promlouvali k přítomným a přiživovali rozhořčení proti Ludvíkovi XVI. Bylo oznámeno, že když jakobíni stahují svou petici, musí horliví občané sepsat jinou a za tím účelem se sem nazítří dostavit. Tehdy si stoupenci dvora uvědomili, že je nutné zastrašit hrůzou, a promysleli prostředky, jak zasadit velkou ránu; pletichy byly podle toho připraveny; nečekané vyhlášení a prudké provedení stanného práva způsobily to, co se právem nazývá masakrem na Martově poli²². Vystrašený lid se už neodvážil hnout; část národní gardy, svedená nebo oklamaná, která podporovala Lafayetta z oddanosti ke dvoru nebo ze slepé důvěry v jeho domnělé vlastenectví, sama sloužila jako val proti svým spoluobčanům; na radnici byl vyvěšen prapor smrti a celá revize ústavy se prováděla pod jeho vlivem. Založení feuillantů²³ bylo dohodnuto téměř současně, aby se oslabili jakobíni, a vskutku celý postup koalice v té době dokázal, jak dalece dvůr a jeho stoupenci předčili své odpůrce v kombinacích intrik.

Neznám strach, který by se dal srovnat s Robespierrovým strachem za těchto okolností; skutečně se mluvilo o tom, že bude postaven před soud, patrně aby byl zastrašen; říkalo se, že se u feuillantů kuje úklad proti němu a proti komisařům, kteří sepisovali petici jakobínů. Opravdu jsme se o něho, Roland a já, strachovali; dali jsme se v jedenáct hodin večer zavézt k němu, až na konec Marais²⁴, abychom mu nabídli útočiště; ale už svůj byt opustil; zajeli jsme k Buzotovi, abychom mu řekli, že by snad udělal dobře, kdyby, aniž opustí jakobíny, vstoupil k feuillantům, aby posoudil, co se tam děje, a byl připraven hájit ty, které chtějí pronásledovat. Buzot chvíli váhal. „Udělal bych všechno,“ řekl, „abych zachránil toho nešťastného mladého muže (mínil Robespierra), i když zdaleka nesdílím názor některých lidí o něm; myslí příliš na sebe, než aby tolik miloval svobodu; ale slouží jí, a to mi stačí. Veřejnost však musí mít přednost před ním; byl bych v rozporu se svými zásadami a dával bych o nich mylnou představu, kdybych šel k feuillantům; příčí se mi úloha, v níž bych měl dvě tváře. Šel tam Grégoire, ten nám poví, co se tam děje; a konečně proti Robespierrovi nelze nic podniknout, aniž by se uvedlo v činnost Shromáždění: tam ho budu vždycky hájit. Pokud jde o mne, který jsem k jakobínům skoro nechodil, protože lidský rod mě v těch hlučných shromážděních rmoutí a připadá mi v nich ohavnější, budu tam chodit pravidelně, dokud potrvá pronásledování, které se zvedá proti Společnosti, již pokládám za užitečnou svobodě.“

Buzot se v těchto slovech vylíčil sám a jedná tak, jak mluví, přímě a pravdivě; je to povaha samotné poctivosti, oděná do jemných forem citlivosti. Všimla jsem si ho už v malém výboru pro veliký rozum jeho názorů a onen zřetelně vyhraněný způsob, který náleží spravedlivému muži. Bydlel nedaleko od nás; měl ženu, která se zdála nebýt na jeho úrovni, ale byla počestná, a vídali jsme se často. Když úspěch Rolandovy mise ve věci dluhů lyonské obce dovolil, abychom se po sedmi měsících pobytu v Paříži vrátili do Beaujolais, zůstali jsme v korespondenci s Buzotem a Robespierrem; s prvním byla pravidelnější; bylo mezi námi víc spřízněnosti, širší základ přátelství a nesrovnatelně bohatší zdroj, z něhož se mohlo živit. Stalo se důvěrným a nezničitelným; jinde povím, jak se toto pouto utužilo.

Danton

Živá obrazotvornost mě vede k tomu, že si lidi představuji v kostýmu a v jednání, které podle mne odpovídá jejich povaze. Nespatřila jsem dvakrát třikrát trochu výraznou tvář, aniž bych ji dramaticky přioděla. Děje se to takřka samo od sebe, bez mého úmyslu; cit pro hlavní věc přirozeně přivolává i doplňky. Proto je pro mne svět podivnou maškarádou, často v něm postřehnu dvojí scénu nebo postavy o několika rolích a každý den maluji obrazy.

Vidíte toho polovičního Herkula²⁵, jehož hrubé tvary jsou spíš drsné než výrazné? Jeho mohutnost prozrazuje jeho nenasytnost; drzost na čele, úsměv prostopášnosti na rtech – marně změkčuje své smělé oko, zapadlé pod pohyblivým obočím. Surovost jeho tváře prozrazuje surovost jeho srdce; nadarmo si vypůjčuje od Bakcha zdánlivou dobráckost a veselost hodovníka; prudkost jeho řečí, násilnost jeho gest a hrubost jeho klení ho zrazují.

Dejte mu dýku; ať kráčí v čele hordy vrahů méně krutých než on, jimž ukazuje jejich oběti a jejichž zločiny povzbuzuje; anebo ho nechte, nacpaného zlatem a vínem, učinit gesto Sardanapalovo – a máte Dantona. Vyzývám zkušeného umělce, který by chtěl malovat člověka v těchto dvou situacích, aby našel lepší model.

Pokud jde o Fabra d’Églantine²⁶, oděného jako tartuffe, s dýkou v ruce, jak na jedné straně pomlouvá a na druhé krade a vždycky intrikuje, ať si hraje Basilia²⁷, chcete-li, sám sebou bude vždycky jen tehdy, když nepřestane lhát.

Když byl Roland desátého srpna povolán zpět do ministerstva²⁸, Dantona jsem jen zahlédla u jakobínů o rok dříve; jinak jsem ho nijak neznala; ale jeho pověst ve mně budila obavy. „Jaká škoda,“ říkala jsem přátelům, „že ministerstvo zkazí takový člověk! Kde jste ho proboha vzali?“ – „Co chcete,“ odpovídali mi, „stojí v čele strany štěkalů; kdyby nebyl zapojen do stroje, byl by proti němu; a pak, sloužil Revoluci a může jí být užitečný.“ – „O tom pochybuji,“ odpovídala jsem, „a vaše politika mi připadá ohavná“ (mluvila jsem s poslanci); „je lepší mít nepřítele venku než uvnitř, a člověk, který lpí na věci jen pro svůj osobní prospěch, bude vždy nepřítelem dobra.“ – „To není důvod; takoví lidé potřebují místo a blahobyt; jakmile je polichocena jejich samolibost a ukojena ctižádost, zbývá jim už jen to udržet. Danton není bez ducha a dovede do debaty vnést vlídnost; dopadne to s ním dobře.“ – „Přeji si to a nechci si dovolit ho soudit, když ho neznám; ale jste mi natolik přáteli, že vám smím říci, že v politice uvažujete jako malí kluci.“ A přátelé se smáli, protože jsem se smála i já, když jsem jim tu pravdu říkala. Danton mě přišel navštívit a já si ho důkladně prohlížela; chodil pak znovu, dokonce často, neboť ať šel na zasedání Rady, která se konala v paláci ministerstva vnitra, nebo se přišel pozvat na polévku, nenechal skoro uplynout čtyřiadvacet hodin, aby ke mně nezašel, obvykle s Fabrem d’Églantine; a tak to šlo až do posledních dnů srpna, kdy jsem ho už neviděla, ani jeho, ani jeho Omara²⁹; připravovali tehdy zářijové jitřní³⁰ a viděli už dost. Nemohu pochybovat, že jejich cílem bylo prostudovat mě, což není nic těžkého; umím mlčet o věcech a o svých záměrech, ale nikdy se neponížím k tomu, abych zastírala svou povahu nebo své zásady, a aniž se snažím vystavovat se na odiv, nechám se poznat, protože by bylo pod mou důstojnost se skrývat. Danton musel brzy usoudit, že Roland je opravdu dobrý člověk, který chce spravedlnost a svobodu, jako člověk chce jíst a spát, s pocitem potřeby a s činorodostí, která podnikne všechno, aby ji ukojila; pracovitý, vzdělaný, ale bez bystrosti prohlédnout lidi kolem sebe, přísný jako Cato, stejně umíněný ve svých myšlenkách a stejně příkrý v odpovědích, ale snad méně přesný v debatě, kde se jeho strnulost někdy mění v jízlivost. Danton pocítil, že takového muže je třeba ovládnout, nebo zničit, a začal tím, že se na něj měl na pozoru.

Pokud jde o mne, nenabízela jsem žádnou záminku, kterou by mě bylo možné uchopit a skrze mne působit na mého muže; mám jistě stejnou pevnost jako on a víc ohebnosti; má energie má jemnější formy, ale spočívá na týchž základech; méně narážím a hlouběji pronikám. K tomu všemu jsem počestná žena: co si počít s takovou bytostí? Učinit z ní předmět závisti nebo pomluvy, zesměšnit ji nebo ji vylíčit jako obávanou, a udělat ji nenáviděnou, aby se zmařil účinek její prozíravosti nebo její odvahy. Na několik okamžiků jsem se téměř dala Dantonem obalamutit, to jest ptala jsem se sama sebe, zda moji přátelé neměli pravdu, když říkali, že je v pořádku. Vzpomínám si však na jeden Fabrův výrok, který stojí za zaznamenání.

Fabre, Garde-meuble a zářijové dny

Nepřítel postupoval na naše území, vtrhl do Champagne³¹, mluvilo se jen o velkých opatřeních a Rada zasedala dvakrát denně. „Dělejte, co dělejte,“ říkal mi Fabre, „je třeba soustředit vládu ve Výkonné radě a svěřit jejímu předsedovi diktátorskou moc; to je jediný prostředek, jak dosáhnout rychlosti nezbytné pro spásu Francie.“ – Skousla jsem si rty; postřehla jsem, že se ten člověk prozradil, nedala jsem najevo, že bych byla pochopila celý význam tohoto návrhu, a nechtěla jsem se kompromitovat tím, že bych se jej chopila, abych se dozvěděla víc. Fabre přestal chodit zároveň s Dantonem a znovu jsem ho viděla jen jedinkrát, bylo to v den po vyloupení Garde-meuble, kolem 12. září³²: přišel ke mně ráno, nezastihl mě a čekal na mne přes hodinu; našla jsem ho na nádvoří, vyšel znovu nahoru, aniž jsem ho o to žádala, a zůstal dvě hodiny, aniž jsem ho vyzvala, aby se posadil. U oběda jsem řekla svému muži, že jsem ráno viděla jednoho ze zlodějů z Garde-meuble. – „Jak to? Co o tom víš, a kohopak?“ – „Fabra, který se přišel přesvědčit, zda je prohlédnut.“ – „Co říkal?“ – „Vedl nad tou událostí velmi pokrytecké nářky, jimiž prosvítala radost z úspěchu a strach z podezření; kladl tisíc otázek, jak se to stalo a jaké zprávy bys měl mít.“ – „A ty myslíš, že je do toho zapleten?“ – „Věřím tomu jako jedné z těch citových pravd, které nelze dokázat jiným, ale jimiž je člověk proniknut stejně jako svou vlastní existencí. Tak smělý kousek může vyjít jen z Dantonovy ruky, a nebyla bych o nic víc přesvědčena, že je jeho původcem, i kdybych ho byla slyšela výpravu nařizovat.“ Zdálo se mi, že je to zcela prosté vytušit podle jeho založení, a nemožné nerozpoznat po zářijových událostech.

V souvislosti s nimi si vzpomínám na dost cennou skutečnost. Grandpré³³, jmenovaný ministrem vnitra, aby navštěvoval věznice, zastihl ráno 2. září jejich smutné obyvatele v největším zděšení; podnikl mnoho kroků, aby usnadnil propuštění několika z nich, a u dosti velkého počtu uspěl; ale pověsti, které se šířily, držely ty, kdo zůstali, v nejhorší nejistotě. Grandpré se vrátí do paláce ministerstva a čeká na ministry, až vyjdou z Rady; Danton vyjde první, Grandpré k němu přistoupí, vypráví mu, co viděl, líčí své kroky, rekvizice ozbrojené moci, které vydal ministr vnitra³⁴, malý ohled, jaký se na ně zdá brát, úzkost vězňů a péči, kterou by on, ministr spravedlnosti, měl o ně mít. Danton, obtěžovaný tou nevhodnou výtkou, zvolá svým bučivým hlasem a s gestem přiléhavým k výrazu: „Na vězně se vys…! Ať si s nimi bude, jak chce!“ A odchází po svém s nevolí. Stalo se to ve druhém předpokoji, v přítomnosti dvaceti lidí, kteří se zachvěli, když slyšeli tak hrubého ministra spravedlnosti. Ještě téhož večera začala řezničina; ještě jsem o ní nevěděla, když mi do uší dolehl zmatený hluk; zdálo se, že přichází z prvního nádvoří paláce; projdu bytem a spatřím asi dvě stě velmi rozrušených mužů, kteří se na tom nádvoří seřadili; ptám se, o co jde, a dozvídám se, že jsou to dobrovolníci, kteří se chystají vytáhnout proti nepříteli a přišli si pro zbraně; namítám, že ministr vnitra žádné nemá k dispozici; odpovídají mi, že už jim to řekli, že trvají na tom, že chtějí mluvit s ministrem, nechtějí věřit, že odešel, a tvrdí, že ho najdou. Dám jim vyřídit, aby laskavě pustili nahoru jen deset z nich; přijdou; položím první otázku, připojím zmíněnou námitku a dodám, že se mají obrátit na ministra války: odpovídají, že je poslal pryč, že je všichni ministři klamou a že potřebují zbraně. „Žádejte je tedy od Komuny.“ – „Chceme vidět ministra Rolanda, proč se skrývá?“ – „On! Skrývat se! Vy ho špatně znáte. Jděte na Komunu, kam doprovodil ministra války, který tam měl poradu, a odkud se mají spolu odebrat na zasedání Rady do paláce ministerstva námořnictva; ale předtím pojďte se mnou projít tento palác.“

Ať už z přesvědčení nebo z únavy, neboť rozmluva se protáhla, odešli, ale odvedli s sebou jako rukojmí komorníka, kterého několik hodin drželi. Na nádvoří, kam právě sestoupili, jsem rozeznala muže v košili, s rukávem vyhrnutým až nad loket, se šavlí v ruce, jak zuřivě gestikuluje a hřímá proti ministrům. Co dělal zatím Danton?

V tutéž hodinu právě vystoupil do Pétionovy pracovny na starostenském úřadě a napůl žertem, napůl udiveně mu říkal: „Víte, co tam dole v tom výboru právě udělali?“ (výbor zasedal na starostenském úřadě a byl to proslulý dozorčí výbor Sergenta, Panise, Talliena a Marata³⁵). „Nemají tu šílenou nehoráznost vydat zatykač na Rolanda? Tady ho máte. Na ministra! To necháme jen tak?“ Pétion vezme zatykač, přečte ho, usměje se a vrátí ho se slovy: „Ale ano! Nechte je; bude to mít dobrý účinek.“ Danton dobře porozuměl. – „To tedy ne!“ A sestupuje dolů, aby dal zatykač škrtnout. Jeho smělost, dosud rozvažující, tedy váhala zasadit ránu: chtěl posoudit, zda by nebyla příliš prudká, a starostův klid ho definitivně přesvědčil, že by to bylo riskantní. Kdyby však bylo vhodné ji zasadit, opatření byla učiněna a vyslanec pověřený výkonem by našel oněch dvě stě mužů, kteří by mu pomohli. O skutečnostech, které nás vedou k tomuto spojení, jsme se dozvěděli až dodatečně. Tlupa Rolanda na Komuně nenašla, neboť odtud už odešel, a jejich vůdci, když nedostali nové rozkazy, usoudili, že už ho nemají pronásledovat. Letos v květnu jsem se dozvěděla, že ve vězení v Beauvais drží jistého Leforta, velmi dobře obeznámeného s Dantonovou účastí na vyloupení Garde-meuble, a že ho tam v tichosti drží do šťastné doby, kdy bude dovoleno dát zaznít pravdě a dosáhnout spravedlnosti. Ale naděje na takovou dobu se mi zdá, že se musí pro současnou generaci rozplynout. Danton si užívá svých zločinů. Když postupně dosáhl všech stupňů vlivu a pronásledoval a dal proskribovat poctivost, která mu vypověděla válku, i zásluhu, jejíhož vlivu se obával, vládne. Jeho hlas udává směr Shromáždění, jeho intriky udržují lid v pohybu a jeho génius řídí takzvaný Výbor pro veřejné blaho, v němž spočívá veškerá moc vlády³⁶. Proto je všude rozvrat, krvežízniví lidé vládnou, nejkrutější tyranie drtí Pařížany a rozervaná Francie, ponížená pod takovým pánem, může už jen vyměňovat utlačovatele. To je Danton. Cítím, jak jeho ruka nýtuje okovy, které mě poutají, tak jako jsem poznala jeho vnuknutí v prvních Maratových výpadech proti mně. Potřebuje zničit ty, kdo ho znají a nejsou mu podobni.

Marat a tajné fondy

Když Zákonodárné shromáždění vydalo onen dekret z dvaadvacátého srpna³⁷, jímž dávalo ministru vnitra k dispozici prostředky na šíření užitečných spisů, Marat³⁸ mu spěšně napsal a žádal o patnáct tisíc liber. Ministr chápal, že má kupovat dobrá a známá díla, aby je šířil, anebo dávat psát spisy přiměřené okolnostem a chápání lidu, o jejichž správnosti by byl přesvědčen, ale nikoli rozdávat peníze na odměny spisovatelům. V tom smyslu Maratovi odpověděl a vyzval ho, aby mu poslal své rukopisy.

Marat poslal malý balík konceptů, jejichž pouhý pohled by vyděsil i nejneohroženějšího čtenáře; byly to opravdu slátaniny, jaké lze od Marata očekávat. Roland nevěděl nic lepšího, jak se vyhnout nepříjemnostem, než předložit věc Radě, která měla být proti a také byla; Danton si však vyžádal rukopisy a řekl, že celou věc urovná. „Tak mi toho člověka přiveďte,“ řekla jsem mu jednoho dne, když mi o něm vyprávěl. – „Ach, z toho byste nedostala ani dvě slova.“ – „Co na tom? Aspoň bych ho viděla.“ Dělal, že neslyší. Brzy nato Marat v plakátu žádal těch patnáct tisíc liber od vévody orleánského a stěžoval si na ministra, který mu je odepřel; hned nato udělal plakát namířený proti mně, jenž měl zesměšnit ministra tím, že ho vylíčil jako člověka, kterého řídím já³⁹. „To je Danton jak vyšitý!“ řekla jsem hned. Tihle lidé mě znají jen napůl; domnívají se, že svými satirami vyburcují malicherné vášně, vylákají mě na scénu a pak uvedou do hry skutečnou směšnost; mohou mě trhat na kusy, jak se jim zlíbí, neřeknu ani slovo. Ale zaútočí-li na veřejného činitele, ten svou úlohu splní tím, že dá najevo své pohrdání nebo hrdě vyvrátí pomluvy.

Všimla jsem si, že Danton, který zpočátku projevoval přání dohodnout se s Rolandem na tom, jaké užitečné spisy dát napsat, tuto myšlenku opustil, jakmile šlo o to posílat spisovatele, které prý znal, k Rolandovi, aby se s ním poradili, co je vhodné podniknout. Zaměstnával je však na svou pěst a platil je nepochybně z prostředků, jejichž užití si přisvojil, a to takto: Shromáždění, soudíc, že vážnost okolností může vyžadovat mimořádná opatření výkonné moci, se usneslo dát Radě k dispozici dva miliony na tajné výdaje⁴⁰. Danton v Radě poznamenal, že každý ministr by měl mít volně k dispozici poměrný díl této sumy, aby jej užil, jak uzná za vhodné, v resortu, který mu byl svěřen, a že ministerstvo války stejně jako ministerstvo zahraničí mají už prostředky na tajné výdaje, a proto je vhodné rozdělit dva miliony mezi čtyři ostatní.

Roland se proti návrhu rázně postavil; dokazoval, že Shromáždění zamýšlelo svěřit prostředky výkonné moci kolektivně a na operace vyplývající z usnesení, která přijme; že je možné, aby je některý ministr ve svém resortu potřeboval, ale že to musí nejprve předložit Radě a poté jí z toho složit účet; že on sám prohlašuje, že nechce jednat jinak, a že se svým hlasem staví proti jakémukoli jinému uspořádání. Danton řečnil, Roland trval na svém; Danton pokračoval, polichotil vášním, a protože slabost ostatních byla polechtána malým potěšením, že každý bude moci hospodařit podle svého, většina se přiklonila k Dantonovi. Ten užíval a zneužíval, a když se ve Shromáždění mluvilo o účtech⁴¹, řekl, že složil dobré účty – ze svobody. Když se k tomu znovu vrátili, tvrdil, že své vyúčtování předložil Radě; vyzvali dva přítomné ministry, jejichž svědectví nebylo pro Dantona o nic nebezpečnější než jejich povaha; prohlásili, že vyúčtování předloženo bylo. „Tak mi vysvětlete tu hádanku,“ ptal se jich Roland, když se dozvěděl, co se stalo. „Já jsem to Dantonovo vyúčtování nikdy neviděl.“ – „Já také ne,“ odpověděl mu Servan⁴²; „ale dobře si vzpomínám, že jednoho dne, kdy vám nevolnost nedovolila přijít do Rady, nám Danton řekl, že utratil prostředky na tajné výdaje; vyjmenoval deset tisíc liber daných tomu a tomu za důležitou misi, stejně tolik jinému za podstatné služby, osm tisíc onomu, protože neměl chleba, byl vlastenec a zasloužil si žít; a tak dále, bez výkazů, bez důkazů kromě několika cárů papíru, o nichž tvrdil, že jsou to stvrzenky, bez rozpaků – a všichni byli spokojeni.“

„Jak jste slabý!“ říkala jsem témuž ministrovi, když opouštěl ministerstvo války a přiznával se mi, že zamořil armádu (to byla jeho slova) Dantonovými agenty, ale že odvážný nástupce by ji od nich mohl očistit, protože to byli jen nadpočetní úředníci. – „Nedal mi pokoj!“ odpověděl, „a co chcete odmítnout člověku, který má za sebou sto lotrů, kteří vás mohou pověsit na lucernu?“ – „Všechno, i s nebezpečím, že vás pověsí – nebo opustit místo, ale dřív, než takové lidi jmenujete.“ Servan, poctivý a upřímný, ale spíš vznětlivý než pevný, nebyl schopen tak houževnatého odporu, jakého bylo proti takovému člověku zapotřebí. Roland je jediný, koho neohnul: a podívejte se, jak s ním teď naložili!

Monge⁴³ uvažoval stejně jako Servan při jiné příležitosti. Šlo o to vyslat do Brestu a do přístavů neznámého člověka⁴⁴, doporučeného Dantonem, aby prohlížel a kontroloval nevím jakou část námořnictva, která měla své vlastní inspektory. Pověření bylo vyhotoveno; začínalo se podepisovat. – „Já to nepodepíšu,“ řekl Roland Mongeovi, „ani vy, ani já toho člověka neznáme a ta operace není dobrá. Jsou-li vaši tamní agenti špatní, musíte to vědět a vyměnit je; jsou-li dobří, je nespravedlivé a nešikovné posílat jim tam vetřelce; to je odrazuje.“ A odstrčí listinu. Zasedání Rady se protahuje a nakonec se nechá projít mnoho…⁴⁵