Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové II: Politické paměti

VI. Portréty a anekdoty (pokračování): od Lazowského k Mercierovi (Sainte-Pélagie, léto 1793)

[Pokračování Portrétů a anekdot. Paní Rolandová psala tyto stránky ve vězení Sainte-Pélagie v létě 1793; zmínka o Chamfortově uvěznění ukazuje, že přinejmenším jejich část vznikla až po 2. září 1793.]

Lazowski

Lazowski¹. — Polák původem, který se do Francie dostal kdovíjak, bez jmění, ale pod ochranou vévody de Liancourt² – ať už byl příbuzným někoho z jeho služebnictva, nebo mu náležel nějakým jiným způsobem –, byl Lazowski jmenován inspektorem manufaktur³.

Bylo to jedno z oněch zcela podřadných správních míst, která nedávala žádnou moc, byla skromně placená a k jejichž povinnostem stačilo být poctivý a schopný, a proto se zdálo, že se hodí pro každého, nebo si aspoň každý myslel, že se k nim hodí. Obsazovala je Královská rada na návrh ministra financí a podléhala intendantům obchodu⁴, malým úředníkům s velkými nároky, kteří si dovedli dodat patřičné důležitosti a jimž se, jako tolika jiným, laskavě věřilo na slovo; kteří však skutečně, pro množství záležitostí, jež jim procházelo rukama, měli rozsáhlé styky a pořádali audience, kam se někdy ráčili obtěžovat i velcí páni.

Lazowski, čilý, podnikavý, vydávající se sám za duchaplného muže, přesvědčil svého ochránce, že nemá zůstat pouhým inspektorem manufaktur. Pravda, aby ho bylo kam dosadit, zřídili pro něho inspekci v Soissons, kde byly skoro jen manufaktury na kněze a kde nebylo co inspektovat kromě jeptišek; bylo to město klášterů, bez průmyslu, bez obchodu, leda s předměty nejnutnější potřeby. Pan de Liancourt, který do postupu svého chráněnce vkládal ješitnost obvyklou u dvořanů, k ní navíc přidával poctivost své dobrosrdečnosti; naléhal na ministra, a hlavně na intendanty obchodu, neboť věci doopravdy vyřizují vždycky podřízení. Generálním kontrolorem byl Calonne⁵; měl vynalézavého ducha a snadno se chápal důmyslných nápadů. Přišlo se na to zřídit putovní inspekci; nebyl to žádný výkon génia: takové místo už kdysi existovalo a jeho neužitečnost byla uznána; musíme však připustit, že jeho druhé zřízení nebylo bez důvodu: poskytovalo prostředek, jak se zavděčit vlivnému muži, a počet míst, zvýšený na čtyři, dodal celé věci ministerský vzhled, nemluvě o výhodě, že tři zbývající místa připadla protekci a intrikám. Byla brzy obsazena. Přiznali jim služné 8000 liber, pobyt v Paříži po čtyři měsíce v roce, cesty po provinciích po zbytek roku, právo nastoupit po generálních inspektorech, až zemřou, a dovolení žádat o mimořádné odměny podle povahy cest a důležitosti služeb. Je ovšem pravda, že se tím podkopávala v samých základech instituce, jejíž duch byl výborný; inspektorům v generalitách se brala naděje, že dosáhnou generální inspekce postupem podle služebního stáří a zásluh; ještě víc se jim brala chuť tím, že se do jejich obvodů posílali lidé, kteří většinou věci vůbec nerozuměli, a vláda se sama připravovala o možnost být dobře zpravena o stavu řemesel, manufaktur, obchodu, zkrátka všech odvětví výroby, o nichž mohli lépe podat zprávu lidé k tomu účelu usazení v každé generalitě než stěhovaví ptáci pověření je všechny objíždět. Jenže starý režim tak daleko nedohlížel – a každý ví, zda jednotlivci v novém režimu vidí dál a hlavně nezištněji.

Stalo se to na jaře 1784. Byla jsem tehdy v Paříži kvůli rodinným záležitostem⁶: zaslechla jsem o změnách v inspekcích; dozvěděla jsem se, že lyonská inspekce, kterou ctižádostivý Brisson⁷ opustil kvůli putovní inspekci, byla dána velmi mladému muži. Uvážila jsem, že Roland stále sní o odchodu na odpočinek a že o něj chce požádat, jakmile dokončí svou práci pro encyklopedii, aby mohl odejít do svého kraje⁸ a zapomenout na Paříž a na ponížení, jimiž se tu musí platit za povýšení, které se zásluze odpírá; usoudila jsem, že je lepší vrátit se domů s místem než bez něho: napadlo mě požádat o výměnu amienské inspekce, kde jsme byli, za lyonskou, která by ho přivedla domů, a řekla jsem si, že nemůže být těžké dopřát tuto drobnou radost starému služebníkovi, jehož znalostí a hlavně povahy se intendanti obchodu báli natolik, že by jim jeho vzdálení bylo po chuti. Jmenovací listiny už byly vyhotoveny; uplatnila jsem své důvody s výhodou, jakou tehdy měla žena ještě u lidí, kteří si zakládali na zdvořilosti; předestřeli mi obtíže, já jsem jim bez okolků přiřkla takovou váhu, jakou skutečně měly, a změny jsem dosáhla skoro zároveň s tím, jak jsem manželovi oznámila, že mě napadlo o ni požádat.

V kancelářích jsem potkala Lazowského, tehdy elegána, pěkně učesaného, pečlivě oblečeného, s trochu zaoblenými rameny, jak kráčel po patách a vypínal hruď s krajkovou náprsenkou, zkrátka s tím nadutým výrazem důležitosti, který tehdejší hlupáci pokládali za známku společenské vážnosti a kterému se lidé zdravého rozumu vysmívali.

Když Ústavodárné shromáždění svrhlo šlechtu a zrušilo inspektory, připravilo Lazowského o místo i o patrona; nemohl doufat v penzi, která by se vzhledem ke krátké době jeho služby musela scvrknout na nulu, ocitl se bez haléře, stal se vlastencem, začal nosit mastné vlasy, hulákal v jedné sekci a stal se sansculotou, když mu už beztak hrozilo, že bude bez kalhot⁹.

Silný, ještě mladý, zdatný v křiku i v intrikách, brzy vynikl a stal se kapitánem čtvrti v Národní gardě; v této hodnosti sloužil 10. srpna a velice se chlubil nebezpečími toho dne, po vzoru tolika lidí, kteří se k hnutí přidávali, aby z něho vytěžili nějaký prospěch, a pak hrdě předstupovali jako zachránci vlasti. Ale jeho hrdinské činy se datují od 2. září a od horlivosti, s jakou dokázal udržovat v chodu vraždění kněží v Saint-Firmin¹⁰, v sekci Finistère, která byla jeho; stejně užitečný byl i při výpravě pro orléanské vězně¹¹.

Přišel jednou jako vyslanec své sekce k ministrovi vnitra, kde jsem ho zahlédla a mohla posoudit jeho úžasnou proměnu. Hezounký pán s koketními grimasami nabyl hrubých způsobů zuřivého vlastence, rudé tváře pijana a vytřeštěného oka vraha.

Drahý jakobínům, kteří dovedli ocenit jeho zásluhy a chystali mu vysoké určení, vyhlédnutý vůdce spiknutí z 10. března¹², zemřel náhle ve Vaugirardu na zánětlivou horečku, plod hýření, probdělých nocí a kořalky.

Známe žal celé té hordy nad touto nečekanou ztrátou, pohřební řeč pronesenou veleknězem Robespierrem, jeho dojemné nářky a nabubřelou chválu velkého neznámého muže, okázalý pohřeb, který mu vystrojila ctihodná Komuna a svaté spolky, adopci jeho dítěte, které na radnici objal tatíček Pache¹³, a konečně pohřbení Lazowského u stromu svobody na náměstí Carrousel, kde je dosud k vidění jeho skromný hrob pokrytý drnem.

Ti, kdo by se divili jeho posmrtné slávě, ať si připomenou, že se zrodila v jakobínském ohnisku, v době, kdy se jakobíni stali pro bojácné Pařížany stejně hrůzostrašnými jako ukrutnými, kdy byl Marat v plné slávě a Danton na vrcholu moci. Lid, který měl jednoho za svého proroka a druhého za svého pána, mohl jistě uctívat Lazowského jako světce nebo hrdinu, což je v náboženství zářijovců jedno a totéž.

Robert

Robert¹⁴. — „Copak jste to Robertovi provedla?“ ptal se mě nedávno kdosi. „On i jeho žena proti vám běsní zuřivěji než kterýkoli z vašich nepřátel.“ — „Vídala jsem je málo; prokázala jsem jim službu, jen jsem nepřispěla k tomu, abych jim přiživovala ctižádost. Tady je, jak to bylo.“

Když jsem v roce 1791 odjížděla z Lyonu do Paříže, zeptal se mě Champagneux¹⁵, jestli znám paní Robert, ženu duchaplnou, spisovatelku a vlastenku. „Vůbec ne; vím jen, že slečna Kéralio, jejíž otec je spisovatel, se nedávno provdala za jakéhosi Roberta a že spolu vydávají Mercure national, jehož několik čísel jsem viděla; víc nevím.“ — „Chcete se s ní seznámit? Dám vám pro ni dopis, jsme spolu ve styku jako novináři.“ — „Ale opravdu! Žena duchaplná, spisovatelka a republikánka – to je docela lákavé! Dejte mi ten dopis.“

Přijela jsem do Paříže; byla jsem tam už šest týdnů, když mi jeden z našich přátel, který měl příležitost paní Robert poznat, o ní začal vyprávět a připomněl mi tím, že pro ni mám dopis. Řekla jsem mu to; nabídl se, že mě k ní některý den doprovodí, a tak jsme tam šli.

Uviděla jsem malou ženu, duchaplnou, obratnou a jemnou, která mě přijala velmi mile; její tlustý manžel měl tvář kanovníka, širokou, zářící zdravím a spokojeností se sebou samým, s onou svěžestí, kterou nikdy nenaruší hluboké úvahy. Oplatili mi návštěvu a dál jsem známost nerozvíjela. Sedmnáctého července, když jsem odcházela od jakobínů, kde jsem byla svědkem rozruchu, jejž vyvolaly smutné události na Martově poli¹⁶, zastihla jsem po návratu domů v jedenáct večer pana a paní Robertovy. „Přicházíme,“ řekla mi žena s důvěrností staré přítelkyně, „požádat vás o útočiště; člověk vás nemusí vídat často, aby věřil v upřímnost vaší povahy a vašeho vlastenectví. Můj muž sepisoval petici na oltáři vlasti, já jsem stála vedle něho; unikli jsme z jatek a netroufáme si uchýlit se ani domů, ani k známým přátelům, kde by nás mohli hledat.“ — „Jsem vám vděčná,“ odpověděla jsem jí, „že jste si na mne v tak smutné chvíli vzpomněla, a pokládám si za čest přijmout pronásledované; ale tady budete špatně ukryti (bydlela jsem v Hôtel Britannique v ulici Guénégaud¹⁷): tento dům je hojně navštěvován a hostinský je velkým stoupencem Lafayettovým.“ — „Jde jen o dnešní noc; zítra se postaráme o jiný úkryt.“ Vzkázala jsem majitelce hotelu, že jedna má příbuzná, která přijela do Paříže uprostřed toho zmatku a nechala zavazadla v dostavníku, u mne přespí, a prosila jsem ji, aby mi dala do bytu postavit dvě polní lůžka. Připravili je v salonu, kde zůstali muži, a paní Robert spala v mém pokoji v posteli mého manžela vedle mé. Druhý den ráno jsem vstala dost časně a neměla jsem nic naléhavějšího na práci, než psát dopisy a zpravit vzdálené přátele o tom, co se včera stalo¹⁸. Pan a paní Robertovi, o nichž jsem předpokládala, že jako novináři budou mnohem činnější a budou mít mnohem rozsáhlejší korespondenci, se v klidu oblékli, po snídani, kterou jsem jim dala přinést, si povídali a pak se postavili na balkon do ulice; dokonce zavolali z okna na nějakého kolemjdoucího známého a nechali ho přijít k sobě nahoru.

Takové chování mi připadalo od lidí, kteří se skrývají, značně nedůsledné. Člověk, kterého k sobě zavolali, s nimi vášnivě rozebíral včerejší události a chlubil se, že probodl šavlí jednoho národního gardistu; mluvil velmi nahlas v pokoji, který sousedil s velkým předpokojem společným pro můj byt i pro jiný: zavolala jsem si paní Robert. „Přijala jsem vás, madam, s účastí, jakou spravedlnost a lidskost velí mít s poctivými lidmi v nebezpečí; ale nemohu poskytovat útočiště všem vašim známým. Vystavujete se nebezpečí, když v domě, jako je tento, hostíte někoho tak málo diskrétního; obvykle u sebe přijímám poslance, kteří by mohli být kompromitováni, kdyby je někdo viděl sem vcházet ve chvíli, kdy je tu člověk, který se chlubí, že se včera dopustil násilí; prosím vás, vyzvěte ho, aby odešel.“ Paní Robert zavolala manžela; zopakovala jsem své výhrady ještě důrazněji, protože ten tupější chlapík, zdálo se mi, potřeboval silný dojem; muže propustili. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Vachard¹⁹, že je předsedou takzvané Společnosti nemajetných: velmi vychvalovali jeho znamenité vlastnosti a horoucí vlastenectví. V duchu jsem naříkala, jakou cenu je nutné přikládat vlastenectví člověka, který měl celé vzezření toho, čemu se říká zlá hlava, a kterého bych byla pokládala za darebáka. Později jsem se dozvěděla, že to byl kolportér Maratových novin, který neuměl číst a který je dnes členem správy pařížského departementu, kde se velmi dobře vyjímá mezi sobě rovnými.

Bylo poledne; pan a paní Robertovi mluvili o tom, že půjdou domů, kde muselo být všechno vzhůru nohama. Řekla jsem jim, že právě proto, budou-li se chtít před odchodem u mne najíst, dám podávat zavčas; odpověděli, že se raději vrátí, a odcházejíce se k tomu zavázali. Opravdu jsem je před třetí hodinou uviděla znovu; vyparádili se: žena měla velká péra a hodně líčidla, muž se oblékl do hedvábného fraku nebesky modré barvy, na němž jeho černé vlasy, spadající ve velkých kadeřích, podivně vynikaly. Dlouhý kord po boku dodával jeho úboru všechno, co ho mohlo učinit nápadným. – Ale proboha, jsou ti lidé blázni? ptala jsem se sama sebe a pozorovala je, když mluvili, abych se ujistila, že nepřišli o rozum. Tlustý Robert jedl znamenitě a jeho žena štěbetala o sto šest. Konečně odešli a já jsem je už neviděla ani jsem o nich s nikým nemluvila.

Když jsme se následující zimu vrátili do Paříže, Robert, který potkal Rolanda u jakobínů, mu slušně vyčítal, či spíš zdvořile žaloval, že jsme s nimi přerušili jakékoli styky; jeho žena mě několikrát navštívila a co nejnaléhavěji mě zvala, abych k ní chodila ve dva dny v týdnu, kdy pořádala společnost a kam docházeli zasloužilí muži ze zákonodárného sboru: šla jsem tam jednou. Viděla jsem tam Anthoina²⁰, jehož naprostou průměrnost jsem znala, mužíčka, kterého by člověk mohl postavit na toaletní stolek, skládajícího hezké veršíky a píšícího půvabně o drobnostech, ale bez pevnosti a bez charakteru. Viděla jsem Merciera, jakéhosi velmi triviálního výstředníka²¹, a jiné vlastence z poslanců, vlastence na sáhy, slušné jako Chabot a vážné jako Camille²². Několik žen planoucích občanskou horlivostí a ctihodní členové Bratrské společnosti²³ doplňovali tento kruh, který mi pranic nevyhovoval a do něhož jsem se už nevrátila.

O několik měsíců později byl Roland povolán do ministerstva; sotva uplynulo čtyřiadvacet hodin od jeho jmenování, a už ke mně přišla paní Robert. „Nuže! Váš muž je v úřadě; vlastenci si mají navzájem pomáhat, doufám, že na mého nezapomenete.“ — „Byla bych, madam, nadšena, kdybych vám mohla být užitečná; nevím však, co bych pro to mohla udělat, a pan Roland jistě nic nezanedbá, aby ve veřejném zájmu zaměstnal schopné lidi.“ Uplynou čtyři dny; paní Robert mi přijde znovu na ranní návštěvu; za pár dní další návštěva, a pořád velké naléhání, že je nutné jejího muže umístit, že na to má svým vlastenectvím právo. Vysvětlila jsem paní Robert, že ministr vnitra nemá k obsazování žádná místa kromě míst ve svých kancelářích; že ta jsou všechna obsazena; že ačkoli by snad bylo užitečné některé úředníky vyměnit, rozvážnému muži přísluší nejprve prostudovat věci i lidi, než začne něco měnit, aby nezbrzdil chod záležitostí; a konečně že podle toho, co mi sama sdělila, by její muž jistě nestál o místo písaře. „Robert je vskutku stvořen k něčemu lepšímu.“ — „V tom případě vám ministr vnitra nemůže být k ničemu.“ — „Ale musí promluvit s ministrem zahraničí, aby Robertovi svěřil nějaké poslání.“ — „Myslím, že k přísným zásadám pana Rolanda patří nikoho o nic nežádat a nemíchat se do resortů svých kolegů; ale protože máte nejspíš na mysli jen to, aby dosvědčil vlastenectví vašeho muže, řeknu to svému.“

Paní Robert se pověsila na paty Dumouriezovi i Brissotovi a po třech týdnech se vrátila, aby mi řekla, že má slib od prvního z nich, a prosila mě, abych mu jeho slib připomněla, až ho uvidím.

Týž týden přišel Dumouriez ke mně na oběd; byl tam Brissot a jiní. „Neslíbil jste,“ řekla jsem prvnímu, „jisté velmi neodbytné dámě, že jejího muže neprodleně umístíte? Prosila mě, abych vám to připomněla, a její činnost je tak veliká, že budu ráda, když ji budu moci aspoň vůči sobě uklidnit tím, že jsem udělala, co si přála.“ — „Nejde snad o Roberta?“ ptá se hned Brissot. — „Právě o něj.“ — „Ach,“ pokračoval Brissot s tou dobráckostí, která je pro něho příznačná, „toho člověka musíte,“ – obracel se k Dumouriezovi – „umístit; je to upřímný přítel revoluce, horlivý vlastenec, nevede se mu dobře; vláda svobody má být užitečná těm, kdo ji milují.“ — „Cože!“ přerušil ho Dumouriez stejně živě jako vesele, „vy mi mluvíte o tom mužíčkovi s černou hlavou, který je stejně široký jako vysoký? Na mou věru, nemám chuť se zostudit. Takovou palici nikam nepošlu.“ — „Ale,“ namítl Brissot, „ne všichni zástupci, které máte příležitost zaměstnávat, potřebují stejné schopnosti.“ — „A znáte vy Roberta dobře?“ zeptal se Dumouriez. — „Dobře znám Kéralia²⁴, otce jeho ženy, muže nanejvýš úctyhodného; u něho jsem Roberta viděl; vím, že se mu vytýkají nějaké výstřednosti, ale pokládám ho za poctivého, má výborné srdce, je proniknut opravdovým vlastenectvím a potřebuje zaměstnání.“ — „Takového blázna zaměstnávat nebudu.“ — „Ale slíbil jste to jeho ženě!“ — „Ovšem, podřadné místo s platem tisíc tolarů, o které nestál. Víte, co po mně chce? Velvyslanectví v Cařihradě.“ — „Velvyslanectví v Cařihradě!“ zvolal Brissot se smíchem. „To není možné.“ — „Je to tak.“ — „Pak už nemám co říci.“ — „Ani já,“ dodal Dumouriez, „leda to, že ten sud skutálím až na ulici, jestli se u mne ještě ukáže, a jeho ženě zakážu přístup do svého domu.“

„Ale proboha,“ řekla jsem mezi čtyřma očima příteli, který mě rok předtím doprovodil k Robertovým, „to je ale podivná bytost, ten člověk, a jeho žena mě strašlivě obtěžuje! S takovými lidmi si člověk nechce dělat nepřátele, a oni nerozumějí žádnému náznaku.“ — „Jsou oba horší než podivní.“ — „Co tím chcete říci?“ — „Nemají zrovna dobrou pověst. Slečna Kéralio se pustila do nakladatelských podniků, které ji dovedly k podvodnému bankrotu; den předtím si vypůjčila od Lamétherieho²⁵, dnes poslance, padesát luidorů jako přátelskou půjčku. Robert, její muž, se po masakru na Martově poli na pět týdnů uchýlil k advokátovi Leblancovi, jemuž během Robertova pobytu v jeho bytě kdosi vypáčil psací stůl a odnesl dva tisíce tolarů; oba jsou rozhádaní se starým Kéraliem, k němuž se zachovali nehodně.“

Paní Robert ke mně přišla ještě jednou; chtěla jsem se jí zbavit úplně, ale bez skandálu, a mohla jsem použít jen způsob, který odpovídal mé upřímnosti. Velmi si stěžovala na Dumourieze a na jeho průtahy; řekla jsem jí, že jsem s ním mluvila, ale že jí nesmím zatajit, že má nepřátele, kteří o ní šíří zlé řeči; že jí radím, aby dopátrala jejich pramene a vyvrátila je, aby se veřejný činitel nevystavoval výčitkám zlomyslníků, zaměstná-li osobu obestřenou nepříznivými předsudky; že se kdosi dovolává nešťastných obchodních záležitostí, aby je vykládal jako provinění; a že jí v tom ohledu stačí podat vysvětlení, k čemuž ji vybízím. Paní Robert šla za Brissotem, který jí ve své prostodušnosti řekl, že udělala pošetilost, když žádala o velvyslanectví, a že s takovými nároky člověk nakonec nedostane nic. Už jsme ji neviděli, ale její muž napsal brožuru proti Brissotovi, v níž ho udal jako rozdavače míst a podvodníka, který mu slíbil velvyslanectví v Cařihradě a pak slovo nedodržel²⁶. Vrhl se ke kordeliérům, spřátelil se s Dantonem, nechal se udělat jeho úředníkem, když se Danton po 10. srpnu stal ministrem, byl jím protlačen do volebního sboru a do pařížské delegace v Konventu, zaplatil své dluhy, žil na velké noze, hostil u sebe Orléanse²⁷ a tisíc jiných, je dnes bohatý, pomlouvá Rolanda a rozsápává jeho ženu. To vše je pochopitelné: dělá své řemeslo a vydělává si své peníze.

Chamfort a Carra

Chamfort a Carra. — Chamfort²⁸, literát, hojně se pohybující ve společnosti, důvěrně známý velmožům starého režimu, spřátelený s nadanými muži, kteří se proslavili v revoluci, znal dvůr i město, intriky i povahy, politiku i její lidi lépe, než je znalo celé jeho století.

Chamfort sdílel onu přílišnou důvěru, kterou jsem vždy vyčítala filozofům, kteří se stali činiteli nového řádu věcí; nemohl uvěřit v převahu několika pomatených hlav a v převrat, jaký by byly schopny způsobit. „Dovádíte věci do krajnosti,“ říkával mi někdy, „protože jste uprostřed dění, a proto věříte v jeho velký dosah; připadá vám prudké, a tak je máte za hrozivé. Tihle lidé se zničí vlastními výstřelky; osvícení osmnácti století nezvrátí.“ Tihle lidé jsou přesto pány a Chamfort je dnes vězněm, jako všichni, kdo se neklanějí jejich vládě. Mnoho ducha, dost mrzoutství, půvaby velké světské zkušenosti i zásoby učence, filozofie bystrého a vzdělaného ducha – to vše mi činilo Chamfortovu konverzaci stejně solidní jako pikantní. Zprvu jsem ho shledávala příliš upovídaným; vyčítala jsem mu nadbytek řečí a jakousi převahu, kterou si naši literáti dost běžně přisuzovali; měla jsem ho raději ve společnosti pěti šesti dobře sladěných osob než ve společnosti patnácti, jimž jsem se musela jako hostitelka věnovat; ale nakonec jsem mu odpouštěla, že mluví víc než jiní, protože mě bavil víc: mívá šťastné nápady, které – což je věc velmi vzácná – zároveň rozesmějí i přinutí k zamyšlení. „Myslíte, že je Chamfort opravdu upřímný vlastenec?“ zeptal se mě jednou muž přísný jako Sparťan. — „Rozumějme si,“ odpověděla jsem mu. „Chamfort dobře vidí a dobře soudí; má zdravý úsudek a v zásadách se nemýlí; uznává a ctí zásady veřejné svobody a lidského štěstí a nezradil by je. Ale obětoval by jejich vítězství svůj klid, své záliby a svůj život? To je jiná otázka: tady by, myslím, počítal.“ — „Tak vidíte, že to není ctnostný muž.“ — „Ale je ctnostný tak, jako byla Ninon počestná²⁹; a v zkaženosti, která nás rozežírá, byste byl velmi šťasten, kdybyste měl hodně takových ctností.“

Naši přepjatci a naši pokrytci nikdy nechtěli pochopit, že lidi je třeba zaměstnávat podle toho, jak se v nich snoubí talent s občanskou ctností, a tak, aby měli zájem uplatňovat jedno ve prospěch druhého. Viděla jsem Servana³⁰ zuřit, že se odmítají výborní inženýři, které zaměstnával v táboře u Paříže, pod záminkou, že nejsou horlivými republikány, a že je chtějí nahradit hrdými vlastenci, velkými ignoranty, kteří neuměli narýsovat čáru. „Nesvěřil bych jim hlasování o formě vlády,“ říkal velmi správně, „ale jsem si jist, že dobře poslouží vládě, která je dokáže zaměstnat; tady potřebujeme reduty, a ne řečnické návrhy.“ Bylo to příliš rozumné; to se mluvilo jako frakce státníků³¹, a tak si mudrci vysloužili titul spiklenců.

Když byl Roland 10. srpna znovu povolán do ministerstva, bylo nutné vyměnit správce Národní knihovny; byl jím jistý d’Ormesson³², jehož jméno plašilo nový režim a jehož průměrnost nemohla vzbudit lítost. Ministr vnitra přišel s nápadem rozdělit funkci knihovníka mezi dvě osoby, snížit plat z dvanácti na osm tisíc liber a stanovit, že knihovna bude otevřena každý den: tak aby veřejnost získala pro své vzdělání, národ úsporou a vláda zaměstnáním dvou užitečných mužů. Tady není místo zkoumat, zda by duch úspornosti a přísnosti, jejž Roland vnášel do svých opatření, nepotřeboval nějakou úpravu; je velmi pravda, že mu v podrobnostech nadělal mnoho malých, velmi činných a velmi hlučných nepřátel. Pokud jde o výběr osob, zvolil Chamforta, kterého nikdy neviděl, ale který jako literát a filozof patřil k těm z této třídy, kteří se otevřeně vyslovili pro revoluci, a Carru³³, který už v knihovně pracoval a jehož krajní horlivost, ne-li nadání, jako by si o tuto odměnu říkala. Neviděl ani jednoho z nich a rozhodl se jen podle těchto úvah, k nimž přistupovala ještě nutnost, aby jeho volba byla po chuti veřejnosti. Oba tyto muže jsem přijímala u sebe vzhledem k jejich úřadu a ke stykům, které z něho měli s ministrem vnitra, a Chamforta bych byla ráda vídala i dál, kdyby nás okolnosti nebyly rozdělily.

Carra, když se stal poslancem, mi připadal jako velmi dobrý člověk s velmi špatnou hlavou: nikdo nemůže být nadšenějším pro revoluci, republiku a svobodu, ale také nikdo nemůže hůř soudit lidi a věci. Cele oddán své obrazotvornosti, počítal spíš podle ní než podle faktů, uspořádával si v hlavě zájmy mocností, jak se to hodilo našim úspěchům, viděl všechno v růžových barvách a snil o štěstí své země a o osvobození celé Evropy s nevýslovným zalíbením. Nelze zastírat, že velkou měrou přispěl k našim politickým hnutím a k povstáním, jejichž cílem bylo svrhnout tyranii; jeho Annales měly v lidu podivuhodný úspěch díky jistému prorockému tónu, který vždy zapůsobí na prostý lid; a když vidíme toho muže postaveného před soud jako zrádce republiky, svádí nás to zeptat se, zda Robespierre nepracuje pro Rakousko. Je však zcela jasné, že pracuje pro sebe a že ve své stravující ctižádosti, aby platil za jediného osvoboditele Francie, chce zničit všechny, kdo nějakým způsobem posloužili své zemi s jistým leskem či ohlasem.

Dorat-Cubières a Pons de Verdun

Dorat-Cubières³⁴ a Pons de Verdun³⁵ jsou jména, která jsem tolikrát vídala v Almanachu múz³⁶ a v jiných sbírkách podobné důležitosti, že jsem se nemohla ubránit smíchu, když jsem je našla, druhé v seznamu zákonodárců a první opatřené titulem tajemníka-zapisovatele obecní rady; vypadá to jako nepatřičnost, a vskutku to nepatřičnost je. Řekl by člověk, že se za to Pons stydí; však také mluví, jen když má strach. Ale Cubières, věrný onomu dvojímu rázu drzosti a podlosti, jejž v nejvyšší míře nese ve své odpudivé tváři, káže sansculotismus, jako kdysi opěvoval Grácie, píše verše na Marata, jako je psal na Iris, a krvelačný bez zuřivosti, tak jako byl nejspíš zamilovaný bez něhy, se pokorně klaní modle dne, ať je to Teutates, nebo Venuše. Co na tom? Jen když se může plazit a vydělat si na chleba: včera to bylo psaním čtyřverší, dnes opisováním protokolu nebo podepisováním policejního rozkazu.

Přišel ke mně, nevím jak, když byl můj muž ministrem; znala jsem ho jen jako krasoducha a měla jsem příležitost prokázat mu nějakou zdvořilost; dvakrát u mne jedl, poprvé mi připadal podivný, podruhé nesnesitelný: nízký dvořan, mdlý lichotník, hloupě domýšlivý a podlézavě úslužný; uráží zdravý rozum a protiví se rozumu víc než kterákoli bytost, jakou jsem kdy potkala. Brzy jsem pocítila potřebu dodat svému upřímnému chování onen slavnostní ráz, který lidem, jež chceme držet v odstupu, dá najevo, co mají udělat: Cubières pochopil; přesto mi po nějaké době napsal a požádal o dovolení představit mi jednoho knížete, který si přál být přijat do mé společnosti; na titul knížete kladl důraz s nabubřelostí veskrze směšnou a přidával k tomu nejodpornější lichotky na mou osobu. Odpověděla jsem, jak to umím, když chci lidi vrátit do patřičných mezí, aniž bych je urazila, a vysmát se jim, aniž bych jim dala právo si stěžovat. Pokud jde o knížete a jeho představení, omezila jsem se na poznámku, že v přísném životě, který vedu, daleko ode všeho, čemu se říká salon, a zapovídajíc si soukromé společnosti, přijímám výhradně osoby, které můj manžel pro úřední styky nebo pro staré přátelské svazky rád vídá občas u svého stolu. Cubières mi odpověděl dlouhými omluvami, stejně nudnými jako jeho chvály, a žádal mě o jedinou chvilku, aby se mohl vysvětlit u mých nohou: neodpověděla jsem mu a už jsem si na něho nevzpomněla až do dne svého zatčení, kdy jsem spatřila jeho podpis na rozkazu Komuny. Byly totiž dva, jeden od povstaleckého výboru téhož dne 31. května, druhý od Komuny³⁷. Ukázali mi oba, ze strachu, abych neodmítla ten od výboru, a přece se moji strážci u správce věznice Abbaye, kam mě odvedli, dovolávali jen tohoto posledního.

Cubièresova žádost mě přiměla tušit nějaký skrytý zájem; tenkrát jsem manžela pobavila vyprávěním, co se přihodilo, a skutečně jsem se dozvěděla, že kníže Salm-Kirbourg³⁸, o něhož šlo, tehdy obléhal ministry, aby od Rady dosáhl nevím jaké náhrady za državy v Alsasku. Usoudila jsem, že jsem uhodla správně a že se se mnou chtěli sejít jen v domnění, že to může chodit jako za starého režimu, kdy se ženy přemlouvaly, aby se přimlouvaly u svých mužů. Pochválila jsem si svou metodu a v této historce jsem našla další rys, podle něhož lze Cubièrese poznat. Byl by to dobrý kousek, zveřejnit jeho podlézavé dopisy a postavit je proti jeho strojené upřímnosti a svobodomyslnosti.

Měla bych takových kuriózních písemností dost, kdybych si byla tu snůšku schovávala. Kolik příbuzných a obdivovatelů, o nichž jsem nikdy neslyšela, se najednou zrodilo, jakmile jsem se stala manželkou ministra! Protože jsem nepřijímala, psali mi; měla jsem dost práce s čtením těch dopisů; odpovídala jsem stručně, zdvořile, ale upřímně, abych rozptýlila jakoukoli představu, že bych se mohla nebo chtěla do něčeho míchat, a abych přesvědčila o naprosté zbytečnosti skládat mi poklony nebo se vydávat za mé příbuzné. Nejpodivnější je, že se tím někteří lidé urazili a odpovídali mi tvrdě. Vzpomínám si na jistého pana Davida, který chystal nevím jaký podnik a chtěl, abych se o něj zajímala; marně jsem mu odpovídala, že obrátí-li se přímo na ministra, dosáhne svého, že můj zásah by k ničemu nebyl a že jej nesmím nikdy propůjčovat, protože bych se tím dělala soudkyní ve věcech, které mi nepříslušejí: shledal mé zásady ohavnými a mrzutě mi to napsal. Tak jsem byla v soukromí obtěžována za svou vytrvalost, s níž jsem setrvávala v mezích svých povinností, a na veřejnosti mě závist pomlouvala, jako bych řídila všechny záležitosti. A lidé si myslí, jak je sladké a žádoucí zastávat vysoké úřady! Ach, zajisté, manželka dobrého muže, který se obětuje, žena, jež je hrdá na jeho ctnosti a cítí se schopna podpírat jeho odvahu, okusí jistou sladkost a těší se z jeho slávy; ale není to dar zadarmo, a jen málokdo dokáže unést vše, co stojí, a nelitovat té ceny.

Chénier, Dusaulx, Mercier

Chénier³⁹, od něhož jsem znala jen dost drsné verše a jeho smutnou hru Karel IX.⁴⁰, slabou v postavách, které mohly být tak velké, špatnou stylem, dobrou úmyslem, s nímž se za daných okolností jistě počítá, který však nikdy nestačí, aby dílo udržel – Chénier byl zvolen do Konventu. Od průměrného básníka k zákonodárci je bezpochyby daleko; ale když je třeba zvolit skoro osm set zákonodárců v národě rozděleném na dvě velké třídy, lidi zkažené a lidi nevzdělané, je volba člověka, který o svých názorech přemýšlí a zdá se proniknut dobrými zásadami, přece jen volbou moudrou. Bohužel jedinci tohoto druhu, velmi dobří k tomu, aby v klidných dobách tleskali rozumnému návrhu, nejsou vůbec schopni hájit pravdu v bouřích. Vídala jsem Chéniera občas; pamatuji se, že ho Roland pověřil sepsáním návrhu jednoho provolání Rady, k němuž mu dal myšlenku. Chénier návrh přinesl a přečetl: bylo to pravé rétorické cvičení, přednesené s afektovaností školáka se stentorským hlasem. Ukázalo mi, kolik v něm je. Člověk může psát verše a přitom do jiného druhu práce vnášet přesnost dobrého ducha, ale Chénier chtěl být básníkem i tehdy, když psal prózu a politiku. „Tady je,“ řekla jsem si, „muž na nesprávném místě, který by se v Konventu hodil jen k tomu, aby navrhl plán nějakých národních slavností⁴¹; a i tak bych se bála, že by jejich souvislosti nebyly hluboce promyšleny s ohledem na účinek, jenž mají mít na povahu a mravy.“ Chénier vyhasl či utonul v Planině⁴², jako tolik jiných, kteří mají větší či menší cenu.

Dusaulx⁴³, dobrý překladatel Juvenala, muž ctihodný věkem i mravy, mluvil jako Nestor⁴⁴, a což je horší, jako literát, to jest příliš mnoho, aspoň ve společnosti. Ale právo pokládat to za chybu by člověk měl jen ve výboru určeném k rozpravě, neboť jeho povídky a historky vždy nesly pečeť jeho znamenité duše a zdravého ducha. Poctivý a citlivý, vroucí přítel pravdy, potřeboval by jen o deset či patnáct let méně, aby byl v Konventu jedním z jejích nejodvážnějších obránců.

Mercier⁴⁵, jehož Noční čepici už všichni zapomněli a v jehož Obrazu Paříže už Paříž nikdo nepozná, ale na jehož Rok 2440 se dosud vzpomíná, je dalším důkazem, že talent psát je pro zákonodárce jen malou zásluhou. Je snadné vést lidi k mravnosti důmyslnými fikcemi; je těžké je měnit moudrými zákony. Dobrý Mercier, snadno přístupný a v každodenním styku milejší než většina literátů, je v Konventu pouhou nulou. Je tomu tak proto, že – opakuji ještě jednou – člověka dělá člověkem charakter; charakter řídí revoluce, ovlivňuje shromáždění a vládne davu. Duch je vedle něho méně než nic; despotismus nám za své dlouhé vlády, v níž vše ostatní vyhnal, nenechal skoro nic jiného než ducha: proto jde naše revoluce, jak se Pánu Bohu – nebo ďáblu – zlíbí.