Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové II: Politické paměti

V. Výslech a první portréty (12. června – 8. srpna 1793)

[Zápis výslechu z 12. června 1793 sepsala paní Rolandová ve vězení Abbaye hned po jeho skončení.¹ Portréty a anekdoty začala psát v Sainte-Pélagii 8. srpna 1793, když se dozvěděla, že rukopis jejích Historických poznámek byl spálen.]

Výslech

Dne 12. června se dostavil do Abbaye Louvet,² policejní správce, aby vyslechl občanku Rolandovou.

Otázka. Nevíte nic o nepokojích, které zmítaly republikou za ministerstva vašeho manžela, občana Rolanda, i po něm?

Odpověď. Znala jsem tyto věci tak, jak je lze znát, z veřejných listů a z rozhovorů.

Poznámka. Že tento vyhýbavý způsob odpovědi otázce nevyhovuje; veřejné listy nedávají tak přesnou znalost záležitostí, jakou jsem prý musela mít.

Odp. Že jsem nebyla povinna si ji opatřovat, neboť jakožto pouhá žena jsem se do nich neměla co plést.

O. Zda nevím o plánu federativní republiky a o záměru odtrhnout departementy od Paříže.

Odp. Že jsem nikdy o ničem podobném neslyšela; že musím naopak prohlásit, že Roland i všechny osoby, s nimiž jsem se měla příležitost stýkat, hovořili v mé přítomnosti ustavičně o tom, jak je prospěšné zachovat jednotu republiky, jež jí dodává větší síly; o nutnosti udržet k tomu cíli rovnováhu mezi všemi departementy; o přání, aby Paříž nečinila nic, co by mohlo vzbudit jejich žárlivost; o touze vidět, jak v celé Francii vládne spravedlnost a svoboda, a přispět k jejich zachování.

Pozn. Že jestliže tyto osoby mluvily jen o spravedlnosti a svobodě, a ne o rovnosti, nestály na správných zásadách.

Odp. Že podle mého mínění, stejně jako podle mínění osob, které jsem slyšela, je rovnost nutným důsledkem spravedlnosti a svobody.

O. Jaké osoby tvořily společnost Rolandovu a moji?

Odp. Ty, s nimiž měl Roland co vyřizovat, nebo s nimiž ho pojilo staré přátelství.

Pozn. Že by se rádo vědělo, jak se jmenují občané či občanky, s nimiž jsem se stýkala nejčastěji.

Odp. Že ti, s nimiž jsem se takto stýkala, jsou vesměs dosti známí a že jistě nikdo z nich ke mně nechodil tajně.

Pozn. Že mohu říci, kdo nejčastěji docházel k ministrovi a tvořil jeho zvláštní společnost.

Odp. Že Roland jakožto veřejný činitel přijímal někdy za jediný den sto osob, z nichž jsem nespatřila ani jednu; že já sama jsem nikdy salon nevedla; že jsem však někdy mívala u stolu kolegy svého manžela a osoby, které s nimi měly nějaké styky.

O. Zda nevím o spisech rozesílaných do departementů, aby je bouřily proti Paříži.

Odp. Že jsem nikdy o ničem takovém nevěděla.

Pozn. Že ministr Roland přece zřídil v departementech úřady pro veřejné mínění a že k tomu účelu byly zřejmě vyčleněny peníze.³

Odp. Že první část té otázky se mi zdá naprosto nepodložená; pokud jde o druhou, že každý zná dekret, který dal ministru vnitra k dispozici prostředky na šíření užitečných spisů, a že jelikož Roland složil účty, lze se přesvědčit, jaké spisy byly rozeslány.

O. Zda bych ty spisy dokázala vyjmenovat; že bych měla umět říci, co to bylo.

Odp. Že účty jsou veřejné a byly vyvěšeny, takže v nich každý najde seznam těch spisů přesněji, než bych jej dokázala podat já; a pokud jde o jejich obsah, že je věcí veřejnosti, a ne mou, aby jej posoudila.

Pozn. Že Roland účty nesložil, když tak naléhavě žádal, aby je směl složit a mohl opustit Paříž.

Odp. Že jelikož jistě nechci podezírat toho, kdo mě vyslýchá, ze zlých úmyslů, vidím v této otázce jen velkou neznalost faktů. Že Roland nejenže skládal Konventu účty každý měsíc, ale při odchodu z ministerstva předložil i celkové vyúčtování, co nejobsáhlejší a nejpodrobnější. Že to, oč žádal, bylo schválení těchto účtů, to jest jejich přezkoumání komisaři Konventu a jejich zpráva shromáždění o tom, jak je shledali. Že proto výbor pro přezkum účtů pověřil tímto úkolem několik svých členů; že vím, že se několikrát dostavili do budovy ministerstva vnitra; že si tam dali předložit originály spisů a doklady; že na ně správa muže, jehož budou lidé dlouho uvádět pro jeho bezúhonnost stejně jako pro jeho odvahu, učinila, jak se slušelo, nejlepší dojem; že nejživějším přáním Rolandovým, stejně jako mým, je, aby tito komisaři podali svou zprávu, a že vyzývám všechny dobré občany, aby se ke mně připojili a pomohli ji vymoci.

[V této odpovědi mě přerušili; zdála se jim příliš dlouhá; obviňovali mě z jízlivosti. Poznamenala jsem, že užívám svého práva a že není nic jízlivého na tom, sdělím-li těm, kdo dosud nevědí, zda Roland složil účty, že to učinil už dávno.]

O. Zda jsem ve svém okruhu neviděla nikoho, kdo by byl přítelem Dumourieze.

Odp. Že pokud vím, nikdo z těch, s nimiž jsem se stýkala, s ním nebyl důvěrně spřátelen.

O. Zda jsem neměla styky se zrádci.

Odp. Že všechny osoby, s nimiž jsem se měla příležitost stýkat, jsou tak známé svým vlastenectvím, že je nelze ani podezírat ze styků se zrádci.

O. Zda vím, kde je můj manžel.

Odp. Že nevím.⁴

O. Zda nevím o plánu rozpustit lidové společnosti.

Odp. Že v mé přítomnosti nikdo nevyslovil ani takový plán, ani takové názory.

Tím skončil výslech, konaný po dvanácti dnech zatčení, pro něž nebyl uveden žádný důvod, aniž bylo vyslýchané sděleno, z čeho je obviněna nebo podezřelá, a tedy na jaké skutečnosti se jí měli vůbec ptát.

Jistá sama sebou, protože mohu jen získat, řeknu-li pravdu o svém smýšlení i o všech osobách, s nimiž jsem se stýkala, zanedbala jsem uplatnit svá práva a na všechno jsem odpovídala prostě.

Výslech byl zapsán na dvou listech; o podpis mě požádali teprve na konci. Vyžádala jsem si opis, slíbili mi ho na druhý den, nedostala jsem ho; uplynulo už devět dní; čtyřikrát jsem o něj marně žádala. Ale sotva jsem se se správcem rozloučila, sepsala jsem všechno, co se právě odehrálo: jsem si jista, že jsem přesně zaznamenala, co bylo řečeno,⁵ a podepisuji se: Roland, rozená Phlipon.

Portréty a anekdoty

V Sainte-Pélagii 8. srpna 1793.⁶

Jsem uvězněna už přes dva měsíce, protože patřím k poctivému muži, který se opovážil být v revoluci ctnostný a jako ministr skládat přísné účty. Pět měsíců marně žádal, aby jeho účty byly schváleny a jeho správa posouzena: přezkoumány byly, ale protože nebylo na co pomlouvat, nikdo nechtěl podat zprávu⁷ – a místo toho se pomlouvalo. Rolandova činorodost, jeho mnohonásobná práce a jeho rozvážné spisy mu získaly vážnost, kterou pokládali za nebezpečnou; anebo ji za takovou aspoň vydávali závistivci, aby svrhli muže, jehož bezúhonnost nenáviděli. Chtěli ho zahubit; pokusili se ho zatknout při povstání 31. května, v době, kdy národní zastoupení bylo dokonale poníženo a znásilněno a kdy slavil úspěchy decemvirát:⁸ unikl; mne pak zatkli ze vzteku, ale zatkli by mě tak jako tak, neboť ti, kdo nás pronásledují, vědí sice, že mé jméno nemá takový vliv jako jeho, jsou však přesvědčeni, že má povaha nemá o nic méně síly, a touží zahubit mě skoro stejně.

První dobu svého zajetí jsem věnovala psaní; psala jsem tak rychle a v tak šťastném rozpoložení, že za necelý měsíc jsem měla rukopisů na celý svazek ve dvanácterce. Byly to, pod názvem Historické poznámky, podrobnosti o všech událostech a o všech osobách spjatých s veřejnými věcmi, které jsem díky svému postavení měla příležitost poznat; podávala jsem je se svobodou a energií, jež jsou mi vlastní, s nenuceností upřímnosti, s lehkostí ducha povzneseného nad všechny osobní ohledy, s potěšením z líčení toho, co jsem cítila nebo co jsem právě prožívala; a konečně s důvěrou, že tato sbírka bude v každém případě mou mravní a politickou závětí. Měla ráz původnosti, jaký jí dodávaly okolnosti, přednost úvah, které se rodí z událostí tak, jak právě přicházejí, a svěžest, jaká takovému původu náleží… Právě jsem celek dovršila, když jsem vylíčila věci až do těchto posledních chvil, a svěřila jsem jej příteli, který si ho nesmírně cenil;⁹ tu se nad ním náhle přihnala bouře; ve chvíli, kdy se viděl zatčeným, myslel jen na nebezpečí; cítil jen potřebu je odvrátit, a aniž přemýšlel o jiných možnostech, hodil mé rukopisy do ohně. Přiznávám, že by mi bylo milejší, kdyby tam hodil mne samu. Tato ztráta mě rozrušila víc, než kdy dokázaly nejtvrdší zkoušky, které dosud podstupuji; to lze pochopit, uvědomí-li si člověk, že se blíží krize, že mohu být kterýkoli den zmasakrována nebo bůhví jak odvlečena před tribunál, jehož vládcové užívají, aby se zbavili nepohodlných; že tyto spisy byly polštářem, na němž jsem spočívala v jistotě, že ospravedlní mou památku i památku mnoha osob hodných zájmu.

Věru! smrt Lauzunova pavouka v Bastile nebyla krutější,¹⁰ a byla ztrátou jen pro něho samého. Protože však nesmíme ničemu podlehnout, využiji svého volna k tomu, abych sem tam, bez ladu a skladu, zachytila, co mi přijde na mysl. Nemůže to nahradit, co jsem ztratila, ale budou to cáry, které mi to pomohou vybavit a jednou snad i doplnit, bude-li mi to dopřáno.

Buzot

Buzot,¹¹ povahy vznešené, ducha hrdého a vřelé odvahy, citlivý, horoucí, melancholický a lenivý, se musí občas uchylovat k extrémům. Vášnivý obdivovatel přírody, sytící svou obrazotvornost všemi půvaby, jež může poskytnout, s duší prodchnutou zásadami nejdojemnější filozofie, zdá se stvořen k tomu, aby okoušel a působil domácí štěstí; ve sladkosti soukromých ctností po boku srdce hodného toho jeho by zapomněl na celý svět.¹² Vržen však do veřejného života, zná jen pravidla přísné spravedlnosti; hájí je za každou cenu. Snadno se rozhořčí nad bezprávím, stíhá je s vervou a nikdy se nedovede se zločinem smlouvat. Přítel lidstva, schopný nejněžnějších citů, vznešených vzletů i nejšlechetnějších rozhodnutí, miluje lidské pokolení a umí se obětovat jako republikán; ale jako přísný soudce jednotlivců, vybíravý v tom, koho si váží, dopřává své úcty jen málokomu. Tato zdrženlivost spolu s energickou svobodou, s níž se vyjadřuje, mu vynesla obvinění z povýšenosti a nadělala mu nepřátel. Průměrnost jen stěží odpouští zásluhám, ale neřest nenávidí a pronásleduje odvážnou ctnost, která jí vyhlašuje válku. Buzot je k přátelům nejlaskavější člověk na světě a nejtvrdší protivník darebáků. Již za mlada mu zralost úsudku a počestnost mravů získaly úctu a důvěru spoluobčanů. Ospravedlnil obojí svou oddaností pravdě, svou pevností a vytrvalostí, s níž ji vyslovoval. Obyčejní lidé, kteří snižují, nač nedosáhnou, nazvali jeho pronikavost sněním, jeho zápal vášní, jeho silné myšlenky štvavými výpady, jeho odpor ke všem druhům výstřelků vzpourou proti většině: obvinili ho z royalismu, protože tvrdil, že republika potřebuje mravy a že nelze nic zanedbat, aby se udržely nebo napravily; z pomlouvání Paříže, protože se hrozil zářijových masakrů a připisoval je jen hrstce placených katů najatých lupiči; z aristokratismu, protože chtěl povolat lid k výkonu jeho svrchovanosti při soudu nad Ludvíkem XVI.;¹³ z federalismu, protože požadoval zachování rovnosti mezi všemi departementy a vystupoval proti obecní tyranii uzurpátorské Komuny.

Toť jeho zločiny. Měl i své slabůstky. S ušlechtilou tváří a elegantní postavou dbal ve svém oděvu na onu péči, čistotu a slušnost, jež prozrazují smysl pro pořádek, vkus a cit pro to, co se sluší, úctu počestného člověka k veřejnosti i k sobě samému.

Když tedy kal zkaženého národa, vynesený na povrch převratem revoluce, dosazoval ke kormidlu věcí veřejných lidi, kteří spatřovali vlastenectví v tom, lichotit lidu, aby jej mohli vodit, všechno bořit a srovnávat se zemí, aby si získali vliv a obohatili se, tupit zákony, aby mohli vládnout, chránit nevázanost, aby si zajistili beztrestnost, vraždit, aby upevnili svou moc, klít, pít a oblékat se jako nosiči, aby se sbratřili se sobě rovnými, vyznával Buzot mravnost Sókratovu a zachovával zdvořilost Scipionovu: ten ničema! Proto ho bezúhonný Lacroix, moudrý Chabot, mírný Lindet, zdrženlivý Thuriot, učený Duroi, lidumilný Danton¹⁴ a jejich věrní napodobitelé prohlásili za zrádce vlasti; dali zbořit jeho dům a zabavit jeho jmění,¹⁵ tak jako kdysi vypověděli Aristeida a odsoudili Fókióna.¹⁶ Divím se, že nevydali dekret, aby se na jeho jméno zapomnělo. Bylo by to důslednější vzhledem k jejich záměrům než chtít je zachovat s přídomky, které zjevná pravda popírá.

Nelze vymazat Buzotovo počínání v Ústavodárném shromáždění ani zamlčet jeho moudré návrhy a rázná vystoupení v Konventu. Ať nevěrné noviny zkreslují názory sebevíc, zásady, o něž se opírají, se vždycky dají znovu nalézt. Buzot často improvizoval, jinak ostatně pracoval málo, ale nikdy neopomněl vystoupit proti každé zvrácené soustavě či proti všemu, co škodí svobodě. Jeho zpráva o departementní gardě,¹⁷ jejíž návrh byl tak neprávem zatracován, obsahuje argumenty, na něž nikdo neodpověděl; zpráva o navrhovaném zákonu proti podněcovatelům k vraždě obsahuje nejzdravější politiku a onu filozofii, pravdivou jako příroda a silnou jako rozum, o něž se opírá; jeho návrh na vypovězení Bourbonů, rozvinutý přesně a zdůvodněný výstižně, je napsán s půvabem a zápalem; jeho mínění o soudu nad králem, plné věcí i důvodů, nemá nic z patosu a blouznění, k nimž tento předmět svedl tolik řečníků; a konečně jeho Dopisy voličům ze 6. a 22. ledna¹⁸ líčí jeho duši tak pravdivě, že je lidé budou vyhledávat. Několik zápasníků jeho síly by mohlo dát Konventu potřebný podnět; ale ostatní talentovaní muži, kteří se jako řečníci zřejmě šetřili pro velké příležitosti, příliš zanedbávali každodenní boj a nedosti se měli na pozoru před taktikou svých průměrných protivníků.

Pétion

Pétion.¹⁹ – Skutečně řádný a dobrý člověk; není schopen udělat nejmenší věc, jež by se příčila poctivosti, ani komukoli způsobit sebemenší křivdu či sebemenší zármutek; pokud jde o něho samého, dokáže leccos zanedbat, ale nedokáže nikomu na světě odepřít službu. Jeho tvář se vyznačuje klidem dobrého svědomí, mírností snášenlivé povahy, upřímností a veselostí. Byl rozvážným starostou a věrným zástupcem lidu, ale je příliš důvěřivý a příliš klidný, než aby předvídal bouře a zažehnával je. Zdravý úsudek, čisté úmysly a to, čemu se říká správnost ducha, charakterizují jeho názory i spisy, které nesou spíše pečeť zdravého rozumu než talentu. Jako řečník je chladný a jako spisovatel má rozvláčný sloh; spravedlivý správce a dobrý občan, byl stvořen k tomu, aby pěstoval ctnosti v republice, a ne aby takovou vládu zakládal u zkaženého národa, který ho po jistou dobu pokládal za svou modlu a z jeho proskripce se radoval jako z proskripce nepřítele.

Za Ústavodárného shromáždění, v době revize ústavy, jsem jednou byla u Buzotovy ženy, když se on velmi pozdě vrátil ze shromáždění a přivedl s sebou na oběd Pétiona. Byla to doba, kdy je dvůr dával nazývat buřiči a líčit jako intrikány, kteří se jen starají o to, jak bouřit a vzrušovat. Po jídle se Pétion, usazený na širokém otomanu, dal s bezstarostností dítěte do hry s mladým loveckým psem; oba se unavili a usnuli spolu, jeden přes druhého; hovor čtyř osob Pétionovi nijak nebránil chrápat. „Jen se podívejte na toho buřiče,“ říkal se smíchem Buzot, „když jsme odcházeli ze sálu, dívali se na nás úkosem, a ti, kdo nás obviňují a sami se pro svou stranu tolik pachtí, si představují, že kujeme pikle!“

Tato scéna a ta slova se mi často vybavují od oněch neblahých časů, kdy jsou Pétion a Buzot obviňováni a proskribováni jako royalisté se stejným právem, s jakým je tehdy dvůr obviňoval z intrik. Vždy sami se svými zásadami, stýkali se s lidmi, kteří vyznávali podobné, jen aby s nimi hovořili o názorech s nimi souvisejících, a věřili, že stačí neúnavně žádat spravedlnost, stále říkat pravdu, obětovat se nebo se vystavit všemu raději než je zradit – a jsou prohlášeni za zrádce vlasti!

Chci tu zaznamenat dosti pozoruhodnou událost. Jinde už bylo řečeno, že za prvního vlasteneckého ministerstva bylo ujednáno, že ministr zahraničních věcí vezme z prostředků přidělených jeho resortu na tajná vydání jisté částky a předá je pařížskému starostovi, jednak na policii, která se pro nedostatek prostředků rovnala nule, jednak na spisy, jež měly vyvažovat spisy dvora. Když Dumouriez z tohoto resortu odešel, jednalo se o téže věci s d'Abancourtem,²⁰ totiž jen o prostředcích potřebných na policii; d'Abancourt nechtěl nic udělat sám od sebe, prohlásil však, že je to věc, kterou je třeba králi doporučit a jejíž oprávněnost král nemůže nepochopit. Král návrh nepřijal a odpověděl doslova, že nebude dávat pruty, aby ho jimi mrskali: bylo to rozumné, neboť nebyl upřímně konstitučním panovníkem, a takovou odpověď bylo možno očekávat. Ale o několik dní později Lacroix, dnešní Dantonův kolega, spolu s ním plenitel Belgie, pronásledovatel poctivých lidí a pán dnešních dní – Lacroix, který tehdy zasedal v Zákonodárném shromáždění a o němž se vědělo, že chodí do Tuilerií – zašel za Pétionem, aby mu zajistil volné nakládání se třemi miliony, bude-li ochoten jich užít tak, aby podpořil Jeho Veličenstvo: návrh, který starosta se svou povahou musel shledat urážlivějším, než jak nevhodným shledal král onen první; byl také odmítnut, navzdory velmi zvláštnímu přijetí, jehož se Pétionovi v téže době dostalo u krále. Když byl totiž povolán do paláce, místo aby tam zastihl krále obklopeného jako obvykle – do té doby ho nikdy neviděl samotného –, byl uveden do jeho kabinetu, kde se nezdálo, že by byl kdokoli jiný, a Ludvík XVI. ho zahrnul projevy vlídnosti a zájmu, ba i oněmi drobnými roztomilými lichotkami, které uměl podle libosti velmi dobře rozdávat. Slabý šelest hedvábné látky za čalouněním přesvědčil Pétiona, že je přítomna královna, aniž je vidět, a králova lichocení ho přesvědčila o jeho falešnosti: zůstal pevný a poctivý a nepodlehl panovníkovi, který se ho snažil zkorumpovat, stejně jako později, aniž lichotil lidu, chtěl se k němu odvolat při soudu nad týmž králem, kdežto Lacroix, který mu sloužil a patrně si za to dal zaplatit, měl za to, že ho nelze poslat na smrt dost brzy.²¹

Pache

Pache.²² – Právem se říká, že umění znát lidi má být u těch, kdo vládnou, na prvním místě; jejich omyly v tomto ohledu bývají vždy nejosudnější. Ale uplatňovat toto tak nesnadné umění je ještě mnohem těžší v dobách revoluce; a konečně existuje takový stupeň pokrytectví, že není hanbou dát se jím oklamat, neboť člověk by musel být zvrhlý, aby ho prohlédl.

V mládí jsem u jedné své příbuzné poznala Giberta,²³ zaměstnance pošt, který měl onen stupeň vlídnosti, jenž obvykle provází zálibu v krásných uměních. Gibert, muž poctivý a něžný otec, se bavil malováním, pěstoval hudbu a svou bezúhonností si získával úctu svých známých. Byl nesmírně oddán jednomu muži, svému nejlepšímu příteli, jehož vzácné přednosti vychvaloval s nadšením oddanosti a se skromností člověka, který se pokládá za mnohem nižšího. Toho přítele jsem občas vídala; na první pohled na něm nebylo lze postřehnout nic než krajní prostotu; ale neměla jsem možnost ho ocenit, neboť jsem se s ním setkávala zřídka a ani samotného Giberta jsem nevídala často; jen od něho jsem se dozvěděla, že jeho přítel – byl to Pache – z lásky k venkovskému životu, jedinému, který se hodil k jeho patriarchálním mravům, a ke svobodě, jejíž výhody mu jeho znalosti dávaly plně docenit, opouští ve Francii slušné místo ve státní správě, aby se s rodinou usadil ve Švýcarsku. Později jsem se dozvěděla, že když ztratil ženu a viděl, jak jeho děti touží po Paříži a jak revoluce připravuje osvobození národa, rozhodl se vrátit; a konečně, že spokojen s blahobytem, který mu zajistila výměna jeho statků a šťastná koupě národního statku, vrátil jistému bývalému ministrovi smlouvy o penzi, kterou od něho pobíral.

Stačilo se jen občas sejít s Gibertem a znát jeho přátelství s Pachem, aby se člověk dozvěděl všechno příznivé, co se o Pachovi dalo říci. V lednu 1792 nám ho přivedl a já jsem ho pak vídala čas od času. Pache, jak jsem už poznamenala, nosí masku nejhlubší skromnosti; je dokonce taková, že člověk je v pokušení přijmout mínění, které má zřejmě on sám o sobě, a nepokládat ho za nijak zvlášť cenného. Ale tuto skromnost mu člověk přičte k dobru, když zjistí, že uvažuje správně a že není bez znalostí. Protože je nesmírně zdrženlivý a nikdy se neodhalí docela, brzy začnete tušit, že ví víc, než říká, a nakonec mu přisoudíte o to víc zásluh, oč blíže jste byli křivdě, že mu je upřete. Člověk, který mluví málo, který inteligentně naslouchá všemu, o čem je řeč, a dovolí si několik dobře umístěných poznámek, snadno platí za schopného. Pache se spřátelil s Meusnierem a Mongem,²⁴ oběma členy Akademie věd; založili v sekci Luxembourg lidovou společnost, jejímž cílem, jak říkali, bylo vzdělávání a občanská ctnost. Pache tuto společnost velmi pilně navštěvoval; zdálo se, že jako občan věnuje vlasti všechen čas, který nevěnoval dětem a který mu zbýval mezi veřejnými přednáškami, na něž je vodil.

Jinde jsem vylíčila, jak byl Roland koncem března onoho roku povolán do ministerstva; úřady byly plné úředníků starého režimu, kteří nijak netoužili podporovat nový; ale ovládali chod záležitostí a nebylo radno riskovat, že se v tak neklidných časech rozvrátí celý velký stroj jen kvůli výměně úředníků; bylo tedy třeba omezit se na dohled nad nimi a zdálky se připravovat na jejich nahrazení. Při množství záležitostí, jejichž každodenní proud strhává člověka v úřadě s nepochopitelnou rychlostí, si však nelze zastírat, že je snadné jej kompromitovat, nevěnuje-li všemu úzkostlivou pozornost, která se stává nesmírně namáhavou, když ji vnuká nedůvěra. V takové situaci si Roland přál najít spolehlivého člověka, kterého by mohl mít stále u sebe v kabinetu; kterému by dal přečíst dopis nebo zprávu o nějaké naléhavé věci, kterou by mu jiná, ještě naléhavější, nedovolila dost rychle zkontrolovat – ne kvůli stylizaci, ale aby se ujistil, že nepřátelské zásady úředníků neovlivnily způsob, jak jsou podána fakta nebo vyvozeny důvody; člověka, kterého by bylo lze poslat vybrat ten či onen spis v té či oné kanceláři nebo vyřídit ústní příkaz v nějaké důležité věci. Naskytla se myšlenka na Pacha. Pache pracoval v úřadech ministerstva námořnictva: znal úřední chod věcí; Pache měl zdravý úsudek, vlastenectví, mravy, jež dělají čest volbě veřejného činitele, a onu prostotu, která nikdy nevzbudí proti člověku nevoli. Nápad se zdál výborný. Dají s Pachem promluvit a ten okamžitě projeví nejživější touhu posloužit Rolandovi, a tím být užitečný veřejné věci, avšak pod podmínkou, že si zachová nezávislost a nepřijme žádný titul ani plat. Byl to ušlechtilý začátek. Mělo se za to, že při nové organizaci úřadů bude snadné zjistit, k čemu by se nejlépe hodil, a Pache začal docházet k Rolandovi; do jeho kabinetu přicházel každé ráno v sedm hodin s kouskem chleba v kapse a zůstával až do tří, aniž bylo kdy možné přimět ho, aby něco přijal; pozorný, obezřetný, horlivý, dobře plnil své poslání, učinil poznámku, utrousil slovo, jež vrátilo otázku k jejímu cíli, a mírnil Rolanda, kterého občas dráždily aristokratické námitky jeho úředníků.

Roland, nesmírně vznětlivý a velmi citlivý, si nesmírně cenil Pachovy mírnosti a úslužnosti a jednal s ním jako se vzácným přítelem; a já, dojatá tím, jak užitečný byl podle mého mínění mému muži, jsem ho zahrnovala projevy úcty a náklonnosti. Pache neměl žádný sloh; nesmělo se mu dát napsat dopis, bylo to suché a ploché; ale v tomto ohledu ho nebylo zapotřebí a byl užitečný v tom, k čemu byl dohled věrného muže vymyšlen.

Servan, náš přítel, povolaný na ministerstvo války,²⁵ vyděšený spletitostí a zmatkem v některých oborech, nám Pacha záviděl. „Nechte ke mně přejít toho poctivce,“ říkal Rolandovi, „už ho nepotřebujete; jste stokrát nad svou prací, a teď, když se chaos prvních chvil rozmotal, nepotřebujete, aby někdo dohlížel na druhé, kdežto já jsem zavalen prací a mám největší nedostatek lidí, jimž bych se mohl svěřit.“ Tito ministři ještě věřili, že k zastávání úřadů je třeba schopností a že nikoho nelze úřadem obdařit, není-li rozumný důvod předpokládat, že má předpoklady jej zastávat. Roland svolil; Pache, když se ho zeptali, vyhověl stejně ochotně a za stejných podmínek, jaké kladl Rolandovi. Když přešel na onu stranu, vídali jsme ho už málo; ale Servan si ho velmi chválil. Ministerstvo bylo vyměněno; Roland se uchýlil do ústraní a Pache se vrátil do své sekce. Přišel 10. srpen a Zákonodárné shromáždění povolalo zpět vlastenecké ministry; Roland zorganizoval své úřady; Pache potvrdil, že se nechce vázat, a Roland umístil Fépoula,²⁶ kterého mu Pache doporučil, muže inteligentního, pracovitého a přesného, který velmi dobře vedl účetní oddělení, muže obratného, který se s nikým nestaví do sporu a stranu silnějšího shledává vždy velmi dobrou.

Zvolen do Konventu a znechucen zářijovými hrůzami, chtěl Roland podat demisi; a protože věděl, v jakých nesnázích se ocitnou rozumní lidé, až mu budou hledat nástupce, domníval se, že poslouží veřejné věci, když doporučí Pacha:²⁷ učinil tak s upřímností své povahy a s odevzdaností citlivé duše, která si pokládá za čest uznat zásluhy tam, kde je podle svého přesvědčení vidí. Je známo, jaké vzrušení zavládlo ve shromáždění při oznámení této demise, jak nemístně vystoupil Danton, aby zabránil výzvě Rolandovi, aby zůstal,²⁸ ale i jak zřejmé bylo v tomto ohledu přání většiny; to spolu se stavem věcí a se zásluhou, kterou skýtalo obětovat se, přimělo Rolanda zůstat ministrem. Zanedlouho se dozvěděl, že jeho volba do shromáždění je pro formální vady neplatná a že pařížská banda s jejím prohlášením čekala, až odejde z ministerstva, aby nezůstal nikde; neboť jeho odsouzení zářijových masakrů z něho v očích jejich tehdy ještě málo známých strůjců činilo nebezpečného nepřítele.

Pache, kterého Roland o svém úmyslu předem nezpravil a který krátce předtím odmítl místo správce Garde-meuble, na něž navrhl Restouta, jehož pak Roland na jeho doporučení jmenoval – Pache se zdál velmi spokojen, že zůstává volný; a přesto přijal od Monge poslání do Toulonu, kam odjel a kde, jak jsem se později dozvěděla, natropil hlouposti.

Když Servan musel ze zdravotních důvodů opustit ministerstvo války, byl na tento úřad povolán muž, kterého doporučil Roland, jako ten, na jehož zásady bylo lze nejvíce spoléhat a který nemohl být bez předpokladů, pokud jde o schopnosti. Napsali jsme Pachovi, který byl ještě v Toulonu, o jeho jmenování a naléhali, aby přijal; ale to patrně nebylo nutné, neboť tento muž, tak žárlivě střežící svou nezávislost, nedal najevo sebemenší obavu z břemene, jež na něj bylo vloženo, a bez váhání je přijal. Po návratu do Paříže nás navštívil; hovořili jsme s ním důvěrně o náladě myslí, o straně, kterou tvořila pařížská deputace, o výstřelcích Komuny, o nebezpečích, jež zřejmě hrozila svobodě Konventu, a hlavně o těch, která mohla přivodit nadvláda neřestných a provinilých lidí, usilujících o ni jen proto, aby unikli trestu nebo ukojili své vášně; o pořádku, jejž je třeba nastolit v jeho resortu, a o radosti, že ho vidíme ve Výkonné radě, kde jeho přítomnost bude udržovat jednotu vůle i jednání. Pache přijal tyto důvěrné výlevy s mlčením člověka, který se přetvařuje, v Radě se stavěl proti všem Rolandovým návrhům a už ho nikdy nenavštívil.

Zprvu jsme se domnívali, že příčinou tohoto chování je jakási obava, aby se nezdál Rolandovým chráněncem, a hnutí samolibosti. Ale dozvěděla jsem se, že tento muž, který nikdy nepřijímal pozvání svého kolegy pod záminkou, že ho množství práce nutí žít v ústraní, hostí u svého stolu Fabra, Chabota a jiné montagnardy, obklopuje se jejich přáteli, dosazuje do úřadů jejich chráněnce, samé komediantské lokaje nebo nevzdělance, intrikány jim podobné, a že poctiví lidé začínají reptat a naříkat. Usoudila jsem, že je třeba zkusit poslední prostředek, abych mu otevřela oči, byl-li jen sveden, a prokázala jeho viny, jednal-li ve zlé víře. Napsala jsem mu 11. listopadu přátelským tónem, abych mu sdělila, jaké reptání se proti němu zvedá, z jakých důvodů vzniká a co se zdá velet jeho vlastní zájem. Připomínala jsem mu, na co ho důvěra upozornila při jeho nástupu do ministerstva; zmínila jsem se o nepochybných citech, jež jsme mu projevovali, o souladu, v nějž dávaly doufat, a o stavu věcí, tak odlišném od toho, co by byly daly předpokládat.

Pache mi neodpověděl ani slovem a brzy jsme se dozvěděli, že jeho přední úředníci Hassenfratz, Vincent²⁹ a další (malí tvorové, které bych nejmenovala, kdyby jejich výstřelky už nezapsaly jejich jména do dějin lidových nepokojů posledních dob) řečnili u jakobínů i jinde proti Rolandovi a vydávali ho za nepřítele lidu. Nebylo tedy již pochyb, že se Pache stal jeho nepřítelem a snaží se ho svrhnout. Nízkost a ohavnost takového jednání mě naplnily rozhořčením a opovržením; v těchto citech jsem předešla několik osob, které poznaly Pacha naším prostřednictvím, které mě tehdy byly ochotny obviňovat z lehkomyslnosti a které mě od té doby v odporu, jejž v nich vzbudil, značně předstihly. Jeho zpronevěry, nebo přinejmenším plýtvání ve vojenské správě, byly za jeho ministerstva strašlivé; následkem špatného výběru lidí nastal všude rozvrat; bylo prokázáno, že se platilo jako za plné stavy pluků scvrklých na malý počet mužů; účetnictví nebylo možné nejen vést, ale ani zhruba sestavit, a to pro více než sto třicet milionů; během čtyřiadvaceti hodin po své demisi, vynucené tolika zly, jmenoval na šedesát míst všechny, koho ještě znal a kdo byl dost podlý, aby se mu dvořil, počínaje zetěm,³⁰ z vikáře povýšeným na válečného intendanta s platem 15 000 liber, až po svého holiče, devatenáctiletého výrostka, jmenovaného válečným komisařem. To jsou hrdinské činy, které pařížský lid odměnil tím, že ho povolal na starostenský úřad, kde s podporou Chaumetta, Héberta³¹ a jiných lotrů napomáhal útlaku zákonodárného sboru, znásilnění národního zastoupení, proskripci všech ctnostných lidí a zajistil zkázu své země.

A to je ten muž, který hledal svobodnou zemi, který vracel penze a odmítal místa! – Ale Pache odcházel do Švýcarska, odkud pocházel – právě proto střežil jeho otec v Paříži bránu jednoho velmože –, a doufal tam v příjemnější živobytí než v místech, která mu připomínala jeho původ; Pache vrátil Castriesovi penzi, která dokládala závislost, v níž u něho býval, a která mohla vzbuzovat podezření v době, kdy byli šlechtici a ministři starého režimu pronásledováni; to je ta stránka, kterou jsem neznala a která už není v rozporu s Pachem, jenž se vrací do Francie po dobytí Bastily, získává hlasy v malé lidové společnosti, obratně zorganizované k získání vlivu, zatvrzele odmítá podřadná místa a ani na minutu neváhá vstoupit do Rady a ujmout se resortu, který byl za daných okolností v ministerstvu nejdůležitější. Je to v politice Molièrův Tartuffe.

V tuto chvíli, kdy píši, je Biron³² vězněn v tomtéž vězení, kde jsem já. Biron přijel v posledních dobách Pachova ministerstva, aby ho udal shromáždění, a byl proto opatřen listinami, jež mohly dokázat jeho zpronevěry; Biron se s ním setká, dá se svést jeho dobráckostí, přesvědčí se, že jde spíš o nezpůsobilost než o zlou vůli; cítí, že by bylo kruté poslat na popraviště člověka, který mohl být oklamán; vzdá se svého úmyslu a pak to řekne Pachovi samému. Ten se vysvětlí, dokáže z něho vylákat informace a listiny týkající se stížností, jež jsou proti němu vznášeny, a dá Birona poslat k italské armádě, kde ho nechají strádat nedostatkem všeho; dobude několika úspěchů – zamlčí je; stěžuje si – nikdo si toho nevšímá; čas plyne, zlo roste; naléhá – dostane rozkaz dostavit se do Paříže; přijede, zatknou ho a zavřou do Sainte-Pélagie. On sám v této ráně poznává ruku Pachovu i tyrana, který ho utlačuje.

Gironda

Guadet a Gensonné³³ si jeden druhého váží, protože se znají, a mají se snad rádi, protože si nejsou podobni; druhý je stejně chladný, jako je první prudký; ale výbuchy Guadetovy vřelé živosti nikdy nezanechávají zášť a úmysl urážet se jeho duše ani nedotkne. Guadeta učinila řečníkem příroda; Gensonné se učinil logikem sám; tento často ztrácí rozvažováním čas, který by měl věnovat činu; onen promrhá ve šťastných, ale prchavých a krátkých vzmaších zápal, který by měl být někdy soustředěnější a vždy vytrvalejší, aby vyvolal trvalý účinek.

Guadet měl skvělé chvíle v obou shromážděních, Zákonodárném i v Konventu; vděčil za ně moci poctivosti podpořené talentem; ale příliš citlivý, než aby dlouho zápasil bez únavy, vysloužil si nenávist zlovolníků, aniž pro ně byl příliš nebezpečný, a nikdy neměl takový vliv, jaký mu jeho nepřátelé rádi připisovali jen proto, aby proti němu vzbudili nedůvěru. Gensonné, užitečný v rozpravě, kterou však má ve zvyku příliš rozvádět, pracoval ve výborech a sepsal část navrženého ústavního plánu.³⁴ Jeho řeč v králově procesu je okořeněna sarkastickými šlehy, jež zdánlivý chlad činí ještě ostřejšími a které mu děti Hory nikdy neodpustí.

Oba něžní manželé, dobří otcové, výborní občané, ctnostní muži, upřímní republikáni podlehli obvinění ze spiknutí jen proto, že se nedokázali spojit ani ve prospěch dobré věci, jediné, za niž bojovali a pro niž si zasloužili žít.

Vergniaud³⁵ byl snad nejvýmluvnějším řečníkem shromáždění; neimprovizuje jako Guadet; ale jeho připravené řeči, silné logikou, žhoucí zápalem, plné obsahu, jiskřící krásami a nesené velmi ušlechtilým přednesem, se i po vytištění četly s velkým potěšením.

Přesto Vergniauda nemám ráda; shledávám v něm sobectví filozofa; pohrdá lidmi, jistě proto, že je dobře zná, a nijak se kvůli nim neobtěžuje: pak ale musí zůstat nečinným soukromníkem; jinak je lenost zločinem, a Vergniaud se tohoto zločinu dopouští měrou vrchovatou. Jaká škoda, že talent, jako je jeho, nebyl využit se zápalem duše stravované láskou k obecnému blahu a s houževnatostí pracovitého člověka!

Grangeneuve³⁶ je věru nejlepší člověk, jakého lze najít pod zevnějškem co nejméně nápadným; má ducha obyčejného, ale duši opravdu velkou, a koná krásné věci prostě, aniž tuší, kolik by stály jiné než jeho. V průběhu července 92, kdy chování a záměry dvora ohlašovaly nepřátelské úmysly, každý uvažoval o prostředcích, jak jim předejít nebo je zmařit. Chabot k tomu říkal se zápalem, který pochází z vytržení, a ne ze síly, že by bylo žádoucí, aby dvůr dal spáchat atentát na několik vlasteneckých poslanců; že by to byla neomylná příčina povstání lidu, jediný prostředek, jak jej uvést do pohybu a vyvolat spásnou krizi. Rozehřeje se na toto téma a dosti obšírně je rozvádí. Grangeneuve, který ho mlčky vyslechl v malé společnosti, kde ta řeč zazněla, využije první chvíle, aby s Chabotem promluvil mezi čtyřma očima. „Vaše důvody mě zaujaly,“ řekne mu, „jsou výborné; ale dvůr je příliš obratný, než aby nám kdy takovou příležitost poskytl; musíme ji nahradit sami: najděte lidi, kteří by to mohli provést, já se nabízím za oběť. – Cože! vy chcete…? – Ovšem: co je na tom tak nesnadného? Můj život není nijak zvlášť užitečný, na mé osobě nic nezáleží; budu nadmíru šťasten, obětuji-li ji své zemi. – Ach, příteli, nebudete sám,“ zvolá Chabot s nadšeným výrazem, „chci s vámi tu slávu sdílet. – Jak chcete; jeden stačí, dva mohou udělat ještě víc; ale není v tom žádná sláva; nikdo se nesmí nic dozvědět. Uvažme tedy o prostředcích.“

Chabot se ujme toho, že je obstará; za několik dní oznámí Grangeneuvovi, že má své lidi a že je vše připraveno. „Dobrá! stanovme chvíli; zítra večer půjdeme do výboru; odejdu odtamtud v půl jedenácté; bude třeba jít tou a tou málo frekventovanou ulicí, kde je třeba lidi rozestavit; ale ať to umějí: jde o to, aby nás pořádně zabili, a ne zmrzačili.“

Ujednají se hodiny, dohodnou se podrobnosti; Grangeneuve jde sepsat závěť, nenápadně uspořádá několik domácích záležitostí a nezmešká dohodnutou schůzku. Chabot tam ještě nebyl; nadešla hodina, a on nepřišel. Grangeneuve z toho usoudí, že se myšlenky sdílet oběť vzdal; věře však, že pokud jde o něho, provede se to, vyrazí, pustí se smluvenou cestou, prochází ji pomalým krokem, nepotká živou duši, projde ji ještě podruhé z obavy, že se spletl v čase, a nezbývá mu než vrátit se domů živ a zdráv, nespokojen, že jeho příprava byla marná. Chabot se vyhnul výčitkám ubohými výmluvami a nezapřel zbabělost kněze ani pokrytectví kapucína.

Barbaroux,³⁷ jehož rysy by malíři nepohrdli jako předlohou pro hlavu Antinoovu, činorodý, pracovitý, upřímný a statečný, s veškerou živostí mladého Marseillana, byl předurčen stát se mužem zásluh a občanem stejně užitečným jako osvíceným. Milující nezávislost, hrdý na revoluci, už vyzbrojený vědomostmi, milující práci a schopný dlouhého soustředění, zvyklý pilně se věnovat práci, citlivý ke slávě: je to jeden z těch lidí, které by si velký státník rád připoutal a který měl skvěle rozkvést ve šťastné republice. Ale kdo by se odvážil předvídat, do jaké míry může předčasná nespravedlnost, proskripce a neštěstí stísnit takovou duši a zvadit její krásné vlastnosti? Mírné úspěchy by Barbaroux na jeho dráze udržely, protože miluje dobrou pověst a má všechny schopnosti potřebné k tomu, aby si získal velmi čestnou; ale hned vedle stojí láska k rozkoši: zaujme-li jednou místo slávy, z rozmrzelosti nad překážkami nebo z nechuti po nezdarech, oslabí výtečnou povahu a přivede ji ke zradě jejího vznešeného poslání.

Za prvního Rolandova ministerstva jsem měla příležitost vidět několik dopisů od Barbaroux, adresovaných spíše člověku než ministrovi, jejichž cílem bylo přimět ho, aby posoudil, jakou metodu je vhodné použít, aby se na dobré cestě udržely horké a snadno popudlivé hlavy, jako jsou lidé z departementu Ústí Rhôny. Roland, důsledný strážce zákona a stejně přísný jako on, uměl mluvit jen jedním jazykem, když měl na starosti jeho výkon. Tamější správci se trochu pomýlili, ministr je rázně pokáral; rozhořčili se: tehdy napsal Barbaroux Rolandovi, aby vzdal hold čistotě úmyslů svých krajanů, omluvil jejich chyby a dal Rolandovi pocítit, že mírnější způsob je přivede k nezbytné kázni dříve a spolehlivěji. Ty dopisy byly psány v nejlepším duchu a s dokonalou rozvahou; když jsem pak poznala jejich pisatele, žasla jsem nad jeho mládím. Měly účinek, který u spravedlivého člověka, jenž chtěl dobro, nemohl chybět; Roland polevil ze své přísnosti, nasadil tón spíše bratrský než úřední, získal Marseillany zpět a začal si Barbaroux vážit.

Více jsme ho vídali po odchodu z ministerstva; jeho otevřená povaha a vřelé vlastenectví v nás vzbudily důvěru: tehdy jsme, uvažujíce o špatném stavu věcí a obávajíce se despotismu na severu, kuli podmíněný plán republiky na jihu.³⁸ Servan studoval vojenská postavení nebo zakresloval do mapy demarkační linie vyznačené řekami, horami či významnými městy; hovořilo se o produkci a zdrojích jednotlivých krajů, o možnostech obchodu a zásobování, o osobách, které každý mohl znát v různých departementech a o nichž soudil, že jsou schopny podniknout cokoli spíše než snášet jho. „To bude naše poslední východisko,“ říkal s úsměvem Barbaroux, „ale Marseillané, kteří jsou tady, nás toho ušetří.“ Z této řeči a několika podobných jsme usuzovali, že se chystá povstání; ale protože se důvěra dál nešířila, dál jsme se nevyptávali. V posledních dnech července Barbaroux téměř přestal chodit a při poslední návštěvě nám řekl, že nemáme soudit jeho city k nám podle prvního dojmu z jeho nepřítomnosti; že jejím účelem je nekompromitovat nás. Po 10. srpnu odjel zpět do Marseille a vrátil se jako poslanec do Konventu. Tam konal svou povinnost jako muž odvahy; několik jeho psaných řečí svědčí o výborné logice a o znalosti správní stránky obchodu; řeč o zásobování potravinami³⁹ je po díle Creuzé-Latouchově to nejlepší, co v tomto oboru máme. Ale musel by na sobě ještě pracovat, aby se stal řečníkem.

Barbaroux, láskyplný a živý, přilnul k Buzotovi, citlivému a jemnému; nazývala jsem je Nísem a Euryalem:⁴⁰ kéž je potká lepší osud než ty dva přátele!

Louvet, důvtipnější než první, veselejší než druhý a stejně dobrý jako oba, se spřátelil s oběma, ale zvláště s Buzotem, jenž je pojítkem mezi ním a tím druhým, jemuž je pro svou přirozenou vážnost tak trochu Mentorem.

Louvet,⁴¹ kterého jsem poznala za prvního Rolandova ministerstva a jehož příjemnou společnost bych vždycky vyhledávala, by snad někdy mohl jako Filopoimén⁴² platit úroky ze své nevzhledné tváře: malý, drobný, krátkozraký a nedbale oblečený, nezdá se ničím obecnému davu, který nepostřehne ušlechtilost jeho čela a oheň, jímž se rozžehnou jeho oči a tvář, když vyslovuje velkou pravdu, krásný cit, důvtipný nápad nebo jemný žert. Literáti a lidé vkusu znají jeho pěkné romány, v nichž se půvaby obrazotvornosti snoubí s lehkostí stylu, s filozofickým tónem a se solí kritiky. Politika mu vděčí za díla vážnější, jejichž zásady i způsob svědčí stejně o jeho duši jako o jeho talentu. Dokázal, že jeho zručná ruka umí střídavě potřásat rolničkami bláznovství, držet rydlo dějin a metat blesky výmluvnosti. Nelze spojit více ducha s menšími nároky a větší dobráckostí; statečný jako lev, prostý jako dítě, citlivý člověk, dobrý občan, rázný spisovatel, dokáže na tribuně rozechvět Catilinu, obědvat u Grácií a večeřet s Bachaumontem.⁴³

Jeho catilinárie čili Robespierrida⁴⁴ by si zasloužila být pronesena v senátu, který by měl sílu zjednat spravedlnost; jeho Spiknutí z 10. března je dalším vzácným příspěvkem k dějinám doby; jeho Sentinelle je vzorem onoho druhu plakátů a každodenních poučení určených lidu, který chceme poučit o faktech a nikdy jej neovlivňovat jinak než rozumem, dojímat jinak než pro dobro všech a naplňovat jinými než šťastnými city, jež jsou lidstvu ke cti. Tvoří krásný protiklad k oněm ohavným a odporným plátkům, jejichž hrubý sloh a sprostá slova odpovídají krvežíznivé nauce a nečistým lžím, jichž jsou stokou: drzá díla pomluvy, placená intrikou zlé víře, aby dokonala zkázu veřejné mravnosti, díla, s jejichž pomocí nejmírnější národ Evropy viděl zvrátit svůj instinkt natolik, že se klidní Pařížané, jejichž dobrotu dávali za příklad, stali podobnými oněm krutým pretoriánským gardám, které prodávaly své hlasy, život i vládu nad říší tomu, kdo nabídl nejvíc. Zapuďme tyto smutné obrazy a obraťme mysl k Poznámkám ke zprávě Saint-Justově proti zadrženým poslancům, od jedné společnosti girondistů, vytištěným v Caen 13. července. Poznala jsem v nich styl, jemnost a veselost Louvetovu:⁴⁵ je to rozum v nedbalkách, který si pohrává se směšností, aniž ztrácí na síle či důstojnosti.