Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové II: Politické paměti

IV. Druhé ministerstvo, Danton a zářijové masakry (srpen – podzim 1792)

[Pokračování Historických poznámek, psaných ve vězení Abbaye v červnu 1793 (šestý a sedmý sešit). Tímto oddílem končí vše, co se z Historických poznámek dochovalo.]

Nová Výkonná rada

Revoluci 10. srpna zná každý; nevím o ní víc než veřejnost¹. Byla jsem sice zasvěcena do velkého chodu věcí, dokud byl Roland veřejným činitelem, a sledovala jsem jej se zájmem i tehdy, když už v úřadu nebyl, avšak nikdy jsem nebyla důvěrnicí toho, co lze nazvat drobnými machinacemi – stejně jako on nikdy nebyl jejich strůjcem.

Když byl v té době povolán zpět do ministerstva, vrátil se do něho s novými nadějemi pro svobodu. „Je věčná škoda,“ říkávali jsme, „že Radu kazí ten Danton², který má tak špatnou pověst!“ Někteří přátelé, jimž jsem to opakovala do ucha, mi odpovídali: „Co naděláte? V revoluci byl užitečný a lid ho má rád; není třeba si dělat nespokojence, musí se z něho vytěžit, co se dá.“ Bylo to velmi dobře řečeno; jenže je snazší nedat člověku prostředky k vlivu než mu zabránit, aby jich zneužíval. Tady začaly chyby vlastenců: jakmile byl dvůr poražen, bylo třeba sestavit vynikající Radu, jejíž členové by, bezúhonní v jednání a vynikající rozhledem, dodali vládě úctyhodný chod a zjednali jí vážnost u cizích mocností. Dosadit Dantona znamenalo naočkovat vládě ty lidi, jež jsem vylíčila výše – lidi, kteří vládu trápí, dokud jim nedá úřad, ale kteří ji kazí a ponižují, jakmile se podílejí na jejím konání. Kdo by však byl takové úvahy činil? Kdo by se odvážil je vyslovit a hlasitě je hájit? Volbu určovalo Shromáždění, případně jeho komise Dvaceti jedna³; zasedalo v ní mnoho schopných mužů, ale ani jeden vůdce, ani jedna z těch bytostí mirabeauovského ražení, které dovedou poroučet davu, svázat vůle moudrých v jediný svazek a předložit je s převahou génia, jemuž se poslouchá, jakmile se jen projeví.

Nevědělo se, koho dát do námořnictva; Condorcet se zmínil o Mongeovi⁴, protože ho viděl řešit geometrické úlohy v Akademii věd – a Monge byl zvolen. Je to podivín, který by dovedl vyvádět všelijaké opičky na způsob medvědů, jež jsem viděla dovádět v příkopech města Bernu: nikdo nemůže být těžkopádnějším šaškem a méně se hodit k tomu, aby byl zábavný. Kdysi kameník v Mézières, kde ho abbé Bossut povzbudil a přiměl ho začít studovat matematiku, vypracoval se usilovnou prací – a přestal se se svým dobrodincem stýkat, jakmile začal doufat, že se mu vyrovná. Jinak dobrák, nebo aspoň člověk, který si dovedl takovou pověst získat v úzkém kroužku, kde by se ani ti nejpotměšilejší nenamáhali ukazovat, že je jen tupý a omezený. Nicméně platil za poctivce a přítele revoluce, a lidé byli zrádců tak syti a tak v rozpacích, kde vzít schopné muže, že se začínalo vystačit s těmi, kdo byli spolehliví. Nemusím mluvit o jeho ministerstvu; žalostný stav našeho loďstva dnes až příliš dokazuje jeho neschopnost a nicotnost.

První Rolandovou starostí bylo provést ve svých úřadech obměnu, jejíž potřebu už dříve pocítil⁵; obklopil se muži pracovitými, osvícenými a oddanými zásadám; a i kdyby byl vykonal jen to jediné, prokázal by této části ministerstva velké dobro. Pospíšil si napsat všem departementům s onou silou, kterou dává rozum, s onou mocí, jež náleží pravdě, s onou vroucností, která vyvěrá z citu; ukazoval jim v revoluci 10. srpna nový osud Francie, nutnost, aby se všechny strany sjednotily kolem spravedlnosti, jež předchází všem výstřelkům, kolem svobody, která je štěstím všech, kolem dobrého pořádku, jenž jediný ji může zajistit, a kolem zákonodárného sboru, jemuž přísluší vyjadřovat obecnou vůli. Správní sbory, které se zdály váhat, byly suspendovány nebo rozpuštěny. Velká pohotovost ve vyřizování věcí a nanejvýš čilá a rozsáhlá korespondence rozšířily všude týž duch, oživily důvěru a vdechly vnitru země nový život.

Danton a Fabre d'Églantine

Danton skoro nenechal uplynout den, aby ke mně nepřišel; jednou kvůli Radě: přišel trochu před hodinou zasedání a zašel do mého bytu, nebo se u mne zastavil trochu po něm, obvykle s Fabrem d'Églantine⁶; jindy si ke mně přišel na polévku, i v jiné dny, než kdy jsem obvykle přijímala, aby probral s Rolandem nějakou záležitost.

Nelze okázaleji projevovat horlivost, větší lásku ke svobodě, živější touhu dohodnout se s kolegy, aby jí sloužili co nejúčinněji. Hleděla jsem na tu odpudivou a ukrutnou tvář, a přestože jsem si říkala, že nikoho nelze soudit podle toho, co se o něm povídá, že proti němu nemám nic jistého, že i ten nejpoctivější člověk musí mít v době stranických sporů dvojí pověst, zkrátka že je třeba mít se na pozoru před zdáním, nedokázala jsem si s tou tváří spojit představu dobrého člověka. Nikdy jsem neviděla nic, co by tak dokonale vystihovalo prudkost surových vášní a nejpodivuhodnější odvahu, napůl zastřenou vzezřením velké žoviálnosti, strojenou upřímností a jakousi dobráckostí. Má dost živá obrazotvornost si všechny osoby, které mě zaujmou, představuje v činnosti, o níž se domnívám, že odpovídá jejich povaze; nedokážu se půl hodiny dívat na tvář, která se trochu vymyká všednosti, aniž bych ji oblékla do kroje nějakého povolání nebo jí přidělila roli, kterou mi vnukne či připomene. Tahle obrazotvornost mi Dantona často ukazovala s dýkou v ruce, jak hlasem i gestem podněcuje tlupu vrahů, bázlivějších nebo méně krutých, než je on sám, anebo jak, spokojen se svými zločiny, posunkem, jímž se vyznačuje Sardanapal, dává najevo své zvyky a sklony. Věru, vyzývám kteréhokoli zkušeného malíře, aby v Dantonově osobě nenašel všechno, co se k takové kompozici hodí.

Co se týče Fabra d'Églantine – oblečen do kutny, ozbrojen stiletem, zaneprázdněn spřádáním úkladů, jak očernit nevinnost nebo zahubit boháče, jehož jmění mu leží v oku –, je tak dokonale ve své roli, že kdo by chtěl namalovat nejproradnějšího Tartuffa, stačilo by mu vymalovat jeho portrét v tomto přestrojení.

Ti dva se velmi snažili rozvázat mi jazyk tím, že se mnou mluvili o vlastenectví: v tomto ohledu jsem neměla co zamlčovat ani skrývat; své zásady vyznávám stejně otevřeně před těmi, o nichž si myslím, že je sdílejí, jako před těmi, u nichž tuším, že tak čisté zásady nemají: vůči jedněm je to důvěra, vůči druhým hrdost; pohrdám tím, abych se skrývala, byť pod záminkou či v naději, že tak lépe proniknu do nitra druhých. Lidi vytuším citem a soudím je podle jejich jednání, porovnaného v různých dobách s jejich řečmi; já sama se však ukazuji celá a nikdy nenechám nikoho na pochybách, kdo jsem.

Jakmile Shromáždění z vlastního podnětu vydalo dekret, jímž přidělilo ministru vnitra sto tisíc liber na tisk užitečných spisů⁷, ptali se mě Danton a především Fabre jakoby jen tak v hovoru, zda je na to Roland připraven, zda má po ruce spisovatele, jichž by mohl použít, a podobně. Odpověděla jsem, že není cizí těm, kdo se už dali poznat; že periodické listy psané v dobrém duchu samy ukazují, koho je vhodné podporovat; že jde o to, sejít se s jejich autory, občas je svolat, aby se dozvěděli o skutečnostech, jejichž znalost je třeba šířit, a dohodli se, jak nejúčinněji vést mysli k témuž cíli. Že jestli on, Fabre, a on, Danton, některé z nich blíže znají, ať je doporučí a přijdou s nimi k ministru vnitra, kde by se dalo, řekněme jednou týdně, pohovořit o tom, čím by se spisovatelé za daných okolností měli především zabývat. „Máme v plánu,“ odvětil mi Fabre, „list vylepovaný na zdech, který se bude jmenovat Zpráva svrchovanému lidu a podá obraz poslední revoluce; budou na něm pracovat Camille Desmoulins, Robert⁸ a další. – Nuže, musíte je přivést k Rolandovi.“ Tomu se vyhnul a o listu už nemluvil; ten však začal vycházet, jakmile Shromáždění dalo Radě dva miliony na tajné výdaje. Danton svým kolegům řekl, že každý ministr by s nimi měl volně nakládat ve svém resortu, ale protože ministři zahraničních věcí a války už podobné fondy mají, sluší se, aby ty dva miliony zůstaly k dispozici ostatním čtyřem, z nichž by tak každý měl tolik a tolik set tisíc liber. Roland se tomuto návrhu rázně postavil: dokázal, že Shromáždění zamýšlelo dát výkonné moci v těchto krizových chvílích všechny prostředky, jichž může potřebovat, aby jednala rychle; že o použití těchto fondů má rozhodovat Rada jako celek, podle žádostí a na účely, jež každý předloží; že on sám prohlašuje, že z nich nechce nic použít, aniž by to zdůvodnil před Radou, které přísluší o nich rozhodovat a které byly svěřeny⁹. Danton odsekl, zaklel, jak měl ve zvyku, mluvil o revoluci, o velkých opatřeních, o tajemství, o svobodě; ostatní, snad svedeni potěšením hospodařit si každý podle libosti, se přidali na jeho stranu proti vší spravedlnosti, politice i jemnocitu, navzdory Rolandovým námitkám a jeho rázné neústupnosti, jejíž přísnost se nelíbila. Danton si pospíšil vybrat ze státní pokladny sto tisíc tolarů, s nimiž naložil, jak se mu zlíbilo; což mu nezabránilo, aby si pod různými záminkami nevymohl od Servana šedesát tisíc liber a od Lebruna ještě víc z tajných fondů jejich resortů¹⁰. Shromáždění nikdy nepředložil vyúčtování: spokojil se s tím, že mu potvrdil, že je složil Radě¹¹; a Radě pouze sdělil, na zasedání, kde Roland pro nemoc nebyl, že dal dvacet tisíc franků tomu, deset jinému a tak dále, pro revoluci, pro jejich vlastenectví a podobně. Tak mi to opakoval Servan. Rada, když se jí Shromáždění otázalo, zda Danton předložil účty, prostě odpověděla, že ano – tak veliká byla její zbabělost. Danton však nabyl takové moci, že se ho tito bázliví lidé báli urazit. Došlo to tak daleko, že statečný Servan mi při odchodu z ministerstva, jehož tíha byla nad jeho síly, přiznal, že zamořil armádu kordeliéry¹², Dantonovými agenty; že jsou sice jen nadpočetní a že odvážný nástupce ji jich snadno zbaví. Vyčítala jsem mu tuto slabost. „Byl jsem nemocen; a co chcete odmítnout lidem, kteří mají za zády tlupu připravenou vás zavraždit? – Člověk odejde dřív, než by jim cokoli povolil, a udá je celé republice.“ Tato okolnost mi opravdu ukázala Servana méně pevného, než jsem ho soudila. Jeho nemoc, jakýsi chorobný výron šťáv, který se mu usadil v hlavě, se mi zdála jedinou omluvou.

Po tom všem se nikdo nebude divit, že když chtěl Danton poslat do Bretaně jednoho ze svých lidí, pod záminkou, že má prohlédnout přístavy a prověřit inspektory, přiměl ministra námořnictva, aby mu vystavil pověření; protože však taková pověření musí podepsat všichni členové Rady, Roland to odmítl. „Jedno ze dvou,“ řekl Mongeovi, „buď vaši úředníci v námořnictvu plní svou povinnost, nebo ji neplní, a to můžete dokonale posoudit sám. V tom druhém případě je musíte bez milosti propustit; v prvním – proč je odrazovat a urážet tím, že k nim pošlete cizího člověka, který s tímto oborem nemá nic společného a dokazoval by jim vaši nedůvěru? Taková operace nemá nic, co by se slučovalo s povahou správce; toto pověření nepodepíšu.“ Zasedání Rady se protáhlo; papíry k podpisu se ke konci hromadily; Roland zjistí, že právě připojil svůj podpis za podpisy všech kolegů pod to zamítnuté pověření, jež mu kdosi podstrčil; škrtne jej a hlasitě se ohradí proti Mongeovi, který mu vyděšeně odpoví potichu: „To chce Danton; když mu to odmítnu, udá mě Komuně, kordeliérům a dá mě pověsit. – Nuže, já, ministr, raději odejdu, než abych ustoupil před takovými ohledy.“

Doručitel toho pověření byl v Bretani zatčen na příkaz jedné správy, kterou jeho chování popudilo a jíž se Rolandův škrtnutý podpis zdál oprávněným důvodem, aby si doručitele prověřila zblízka: byly proti němu vážné stížnosti; bylo to však koncem roku, kdy Hora již otevřeně hájila všechny anarchisty, a ta prosadila dekret, že Guermeur¹³ má být propuštěn na svobodu. Nechala jsem se strhnout okolnostmi; vracím se k souvislosti událostí.

Danton a Fabre ke mně přestali docházet v posledních dnech srpna; nechtěli se zřejmě vystavovat pozorným očím v době, kdy zpívali zářijové jitřní¹⁴, a dostatečně už odhadli, co je Roland a jeho okolí zač. Pevná, ušlechtilá a přímá povaha, přísné zásady projevované bez okázalosti, ale i bez ostychu, vyrovnané a stálé jednání jsou každému hned na očích. Usoudili, že Roland je poctivý člověk, s nímž se v podnicích jejich druhu nedá nic dělat; že jeho žena nenabízí žádnou skulinu, jíž by bylo možné na něj působit; že, stejně pevná v zásadách, má snad onen druh pronikavosti vlastní jejímu pohlaví, před níž se falešní lidé musí mít na pozoru ještě víc; snad také usoudili, že občas dovede vzít do ruky pero¹⁵, a že celkem vzato takový pár, silný rozumem a povahou a s jistým nadáním, může škodit jejich záměrům a je dobrý jen k tomu, aby byl zničen. Další běh událostí, osvětlený ostatně spoustou podrobností, které bych dnes těžko vykládala, ale z nichž mi zůstal živý pocit, dává těmto dohadům veškerou průkaznost důkazu.

Za jedno z prvních opatření Rady se vymyslelo vyslat do departementů komisaře, kteří by lidi poučili o událostech 10. srpna a především povzbudili k přípravám obrany, k rychlým odvodům rekrutů potřebných pro naše armády proti nepřátelům na hranicích a podobně¹⁶. Jakmile se začalo jednat o jejich výběru a zároveň o návrhu na jejich vyslání, požádal Roland o lhůtu do zítřka, aby promyslel, koho by mohl doporučit. „Postarám se o všechno,“ zvolal Danton, „pařížská Komuna nám dodá výborné vlastence.“ Líná většina Rady mu svěřila péči o jejich výběr, a nazítří přišel na Radu s pověřeními už úplně vyhotovenými; zbývá jen doplnit jména, která předkládá, a podepsat. Zkoumá se málo, nediskutuje se vůbec, a podepisuje se. A hle, roj málo známých lidí, pletichářů ze sekcí nebo klubových křiklounů, vlastenců z nadšení a ještě víc ze zištnosti, kteří většinou neměli jiné existence než tu, jíž se chápali nebo kterou doufali získat ve veřejných bouřích, ale byli velmi oddáni Dantonovi, svému ochránci, a snadno podléhali kouzlu jeho mravů a jeho bezuzdného učení – ti všichni se stávají zástupci Výkonné rady v departementech Francie.

Tato operace mi vždy připadala jako jeden z největších stranických tahů Dantonových a jako nejponižující lekce pro Radu.

Je třeba si představit, jak byl každý ministr v těchto bouřlivých dobách zahlcen záležitostmi svého resortu, abychom pochopili, že poctiví a schopní lidé mohli jednat s takovou lehkomyslností. Faktem je, že ministry vnitra, války a dokonce i námořnictva přetěžovala nadměrná práce a že podrobnosti příliš pohlcovaly jejich síly, než aby každému z nich zbyl čas přemýšlet o velké politice. Rada by musela být složena z mužů, kteří by se radili, a nikoli spravovali. Danton byl v resortu, který dává nejméně práce; kromě toho si plnění svých úředních povinností pramálo bral k srdci a skoro se jimi nezabýval; úředníci roztáčeli kolo, on jim svěřoval razítko se svým podpisem a stroj běžel, jak běžel, aniž by se o to staral. Všechen svůj čas a všechnu pozornost věnoval kombinacím a pletichám, jež sloužily jeho záměrům rozmnožit svou moc a jmění. Neustále pobýval v kancelářích ministerstva války, dosazoval do armád lidi svého ražení; nacházel způsoby, jak jim zajistit podíl na dodávkách a zakázkách; nezanedbal žádný obor, v němž mohl prosazovat tyto lidi – kal zkaženého národa, který se při politických převratech stává jeho pěnou a na krátké chvíle nad ním vládne; tím rozmnožoval svůj vliv a vytvářel si stranu, která se brzy stala mocnou, neboť dnes vládne.

[Sedmý sešit.]

Zářijové dny

Nepřátelé postupovali na naše území, jejich úspěchy začínaly být znepokojivé; lidé, kteří chtějí vést lid a prostudovali prostředky, jak na něj působit, velmi dobře vědí, že strach je jedním z nejmocnějších. Toto hnutí mysli naprosto podrobuje ty, kdo je prožívají, těm, kdo se jím ovládnout nedají: oč větší výhodu pak mají ti, kdo ho záměrně vyvolávají, pod záminkami nebo falešnými zprávami! Tento výpočet si jistě učinili podněcovatelé zářijových dnů; museli sledovat dvojí cíl: vyvolat pohyb, v jehož zmatku by jim vniknutí do věznic a vraždění vězňů poskytlo příležitost ukojit osobní nenávisti a provést loupež, jejíž výtěžek lichotil jejich chamtivosti, a rozšířit onen druh ohromení, za něhož hrstka smělých ctižádostivců klade základy své moci. Nižší nástroje nebylo těžké získat vidinou zisku; záminka, že se obětují domnělí zrádci, jejichž spiknutí je třeba se obávat, měla svést několik horkých hlav, oklamat lid a posloužit k ospravedlnění činu, z něhož by pro strůjce vzešla oddanost jejich dobře placených pohůnků, přízeň všech, kdo by měli s vůdci podíl na kořisti, a poslušnost lidu – zastrašeného, zaskočeného nebo přesvědčeného o síle a spravedlnosti akce, k níž by ho dokázali připoutat tím, že by mu ji předložili jako jeho vlastní dílo. Proto každý, kdo se později odvážil proti těmto zločinům vystoupit, byl prohlášen za pomlouvače Paříže, vydán jako takový napospas zuřivosti jisté třídy jejích obyvatel a nazván federalistou a spiklencem. To je zločin Dvaadvaceti¹⁷, spojený s neodpustitelnou vinou jejich převahy.

Zpráva o dobytí Verdunu¹⁸ se rozšířila 1. září s velkým hlukem a zděšením; stálí účastníci pouličních hloučků tvrdili, že nepřítel táhne na Châlons; podle nich mu stačily už jen tři dny pochodu, aby byl v Paříži; a lid, který se ptá jen po vzdálenosti a nepočítá se vším, co armáda na pochodu potřebuje – s proviantem, zavazadly, dělostřelectvem, zkrátka se vším, čím se její postup tolik liší od cesty jednotlivce –, viděl už cizí vojska v dýmajícím a zpustošeném hlavním městě. Nebylo opomenuto nic, co mohlo rozpálit obrazotvornost, zveličit věci a rozmnožit nebezpečí; nebylo těžké vymoci na Shromáždění několik opatření, jež se k podpoře takových záměrů hodila¹⁹. Domovní prohlídky pod záminkou pátrání po ukrytých zbraních a odhalování podezřelých osob – prohlídky, které byly od 10. srpna tak časté – byly nařízeny jako obecné opatření a prováděly se uprostřed noci. Vedly k novým a četným zatčením a k neslýchanému týrání. Komuna z 10. srpna²⁰, složená z velké části z oněch lidí, kteří nemajíce co ztratit mohou v revolucích všechno získat, tato Komuna, jež už měla na svědomí tisíc výstřelků, potřebovala páchat nové, neboť beztrestnost se zajišťuje hromaděním zločinů. Slavnostně se vyhlašují neštěstí vlasti; na věžích metropolitního chrámu se vztyčuje černá vlajka, znamení tísně; střílí se z poplašného děla; Komuna dává troubením vyhlásit, že se občané mají všichni shromáždit v neděli 2. září na Martově poli, aby se kolem oltáře vlasti sešli horliví obránci, kteří by chtěli okamžitě vytáhnout na její obranu. Zároveň však dává nařídit uzavření městských bran, a nikoho tato protichůdná opatření nezarazí: mluví se o spiknutí, které ve věznicích kují aristokraté (neboli boháči), jichž tam byl zavřen velký počet, o znepokojení lidu a o jeho nechuti opustit svá ohniska a nechat za sebou tyto žravé vlky, kteří by se, jakmile se utrhnou z řetězu, vrhli na to nejdražší, co zde zanechali.

Při prvních známkách neklidu napsal ministr vnitra, který má obecný dozor nad pořádkem, ale nikoli bezprostřední výkon moci ani právo nasadit ozbrojenou sílu, naléhavě Komuně, v osobě starosty, aby jí ukázal, jakou bdělost musí projevit; nezůstal jen u tohoto opatření: obrátil se na vrchního velitele, aby mu doporučil posílit stráže a bdít nad věznicemi; učinil ještě víc: když se dozvěděl, že věznice jsou ohroženy, formálně ho vyzval, aby je dal pečlivě střežit, a uvalil na něj odpovědnost za to, co se stane; a aby dodal větší váhu výzvě, na niž se jeho pravomoc omezovala, dal ji vytisknout a vylepit na všech nárožích: to znamenalo upozornit občany, aby bděli sami, kdyby velitel na svou povinnost zapomněl²¹.

V neděli 2. září kolem páté hodiny odpoledne, tedy zhruba v tu chvíli, kdy byly věznice obklíčeny, jak jsem se dozvěděla později, přichází do ministerstva vnitra asi dvě stě mužů; s velkým křikem žádají ministra a zbraně.

Z hloubi svého bytu jako bych slyšela nějaký pokřik: vyjdu a z místností, jejichž okna vedou na velké nádvoří, spatřím srocení; jdu do předpokoje, vyptávám se, co se děje: Roland odešel, ale ti, kdo ho žádali, se s tímto vysvětlením nespokojili a chtěli s ním za každou cenu mluvit; sluhové jim bránili jít nahoru a opakovali jim pravdu. Poručila jsem, aby jim někdo mým jménem vzkázal, ať jich deset přijde nahoru: vstoupí; klidně jsem se jich zeptala, co si přejí; řekli mi, že jsou to stateční občané připravení odejít do Verdunu, ale že nemají zbraně; že si je přišli vyžádat od ministra a že ho chtějí vidět. Upozornila jsem je, že ministr vnitra nikdy žádné zbraně k dispozici neměl; že si o ně mají říct na ministerstvu války a u ministra tohoto resortu; odpověděli, že tam už byli, že jim tam řekli, že žádné nejsou, že všichni ti ministři jsou zatracení zrádci a že chtějí Rolanda. „Mrzí mě, že odešel, protože by vás přesvědčil svými dobrými důvody. Pojďte si se mnou prohlédnout budovu; přesvědčíte se, že doma není, že nikde nejsou žádné zbraně, a uvědomíte si, že tu ani žádné být nemají. Vraťte se na ministerstvo války nebo si jděte se svými oprávněnými stížnostmi na Komunu, a chcete-li, aby s vámi Roland mluvil, jděte do budovy ministerstva námořnictva: celá Rada je tam shromážděna.“ – Odešli. Postavila jsem se na balkon do nádvoří; viděla jsem zuřivce v košili, s rukávy vyhrnutými nad lokty a se šavlí v ruce, jak řeční proti zradám ministrů; mých deset vyslanců se rozptýlí v davu a nakonec dosáhnou toho, že se za zvuku bubnu stáhne, ale odvedli s sebou komorníka jako rukojmí; hodinu ho honili ulicemi a pak ho pustili.

Okamžitě jsem nasedla do kočáru, abych jela na ministerstvo námořnictva a uvědomila manžela, co se právě stalo. Rada ještě nezasedala; zastihla jsem početnou společnost, několik poslanců: ministr války a ministr spravedlnosti ještě nepřišli, ostatní seděli v salonu jako ve společnosti. Vylíčila jsem tu příhodu; každý ji komentoval po svém; většina ji brala jako nahodilý výsledek okolností a rozjitřených myslí.

Co tehdy dělal Danton? Dozvěděla jsem se to až po několika dnech, ale je dobré to říct zde, abych srovnala fakta. Byl na starostenském úřadě²², v takzvaném dozorčím výboru, odkud vycházely rozkazy k zatčením, jež se už několik dní tak množila: právě tam objal Marata po komedii předstírané čtyřiadvacetihodinové roztržky. Vyjde nahoru k Pétionovi, vezme ho stranou a řekne mu svou mluvou, vždy okořeněnou rázovitými výrazy: „Víte, co je napadlo? Což nevydali zatykač na Rolanda? – Kdo? ptá se Pétion. – No přece ten šílený výbor. Vzal jsem ten zatykač; tady ho máte; tohle nemůžeme nechat jen tak. K čertu! Proti členovi Rady!“ Pétion zatykač vezme, přečte, s úsměvem mu ho vrátí a řekne: „Nechte je, bude to mít dobrý účinek. – Dobrý účinek!“ odvětí Danton, který starostu zvědavě pozoroval; „ó, to nestrpím, hned je umravním“, a zatykač nebyl vykonán. Kdo si však neřekne, že těch dvě stě mužů muselo být posláno k ministru vnitra původci zatykače? Kdo nepojme podezření, že nezdar jejich pokusu, který provedení plánu zdržel, mohl ty, kdo jej vymysleli, přimět k váhání? Kdo nevidí v Dantonově návštěvě u starosty krok spiklence, který chce vyzvědět, jaký účinek by úder měl, nebo si připsat zásluhu, že jej odvrátil, když se jinak nezdařil nebo byl nedobrovolným zdržením zpochybněn?

Ministři odešli z Rady po jedenácté hodině; teprve druhý den ráno jsme se dozvěděli o hrůzách, jichž byla noc svědkem a které se ve věznicích páchaly dál. Se srdcem sevřeným nad těmito ohavnými zločiny, nad bezmocností je zastavit, nad zjevnou spoluvinou Komuny a vrchního velitele²³, shodli jsme se, že poctivému ministrovi nezbývá než je co nejhlasitěji udat, přimět Shromáždění, aby je zastavilo, pobouřit proti nim poctivé lidi, smýt tak ze sebe hanbu, že se na nich podílí mlčením, a vystavit se, bude-li třeba, dýkám vrahů, jen aby se vyhnul zločinu a potupě být jakkoli jejich spoluviníkem. „A přitom je pravda,“ řekla jsem manželovi, „že rozhodnutí, k nimž je třeba odvahy, jsou stejně tak ku prospěchu bezpečnosti jako spravedlnosti; drzost se krotí jen pevností; kdyby udání těchto výstřelků nebylo povinností, bylo by činem opatrnosti. Lidé, kteří je páchají, vás musí nenávidět, protože jste se jim ze všech sil snažil bránit; nezbývá vám, než abyste v nich vzbudil strach a zjednal si u nich respekt.“ Roland napsal Shromáždění onen dopis z 3. září, který se stal stejně proslulým jako dopis, jejž předtím adresoval králi²⁴. Shromáždění jej přijalo s nadšením; nařídilo jej vytisknout, rozeslat a vylepit; tleskalo mu, jako chválí a tleskají slabí lidé projevům odvahy, kterou by sami napodobit nedokázali, ale která se jich dotýká a probouzí v nich jakousi naději.

Vzpomínám si, že jsem četla jedno velmi aristokratické dílko, které v Londýně od té doby sepsal, myslím, Peltier²⁵: autor se velice divil, že týž člověk, který se tak drze provinil proti svému králi, projevil později tolik spravedlnosti a lidskosti. Duch strany musí věru činit lidi hodně nedůslednými, anebo je ctnost tak vzácná, že už v ni nikdo nechce věřit. Přítel svých bližních a svobody nenávidí stejně mocně a se stejnou rázností udává tyranii královskou i lidovou, despotismus trůnu, lstivost dvorů, nepořádky anarchie i krutost lupičů.

Cloots a strašidlo federalismu

Téhož dne, 3. září, mi jeden muž, kdysi Rolandův kolega, kterého jsem ze zdvořilosti pozvala na oběd, přivedl bez ohlášení Řečníka lidského pokolení, aniž by se mě předem zeptal, zda s tím souhlasím: viděla jsem v jeho počínání nedostatek způsobů u dobráka, kterého sláva onoho řečníka oslnila. Clootsovi²⁶, z něhož jsem znala jen nabubřelé deklamace a o němž jsem jinak neměla žádnou nepříznivou zprávu, jsem prokázala zdvořilost; ale jeden z mých přátel mi, když ho spatřil, pošeptal: „Uvádíte k sobě nesnesitelného příživníka; nerad ho tu vidím.“ Předmětem rozhovoru byly události dne; Cloots tvrdil, že dokáže, že šlo o opatření nezbytné a spasitelné; vychrlil spoustu otřepaných frází o právech národů, o spravedlnosti jejich pomsty a o tom, jak prospívá štěstí lidského rodu; mluvil dlouho a velmi hlasitě, jedl ještě víc a nejednoho posluchače znudil. Brzy nato byl zvolen poslancem a několikrát přišel znovu, sám od sebe, a bez okolků se tlačil na nejčestnější místo a k nejlepšímu soustu; krajní a chladná zdvořilost, kterou jsem doprovázela péčí vždy obsloužit několik osob před ním, ho musela rychle poučit, že je prohlédnut; pocítil to, už nepřišel a mstil se pomluvami. Nemluvila bych o tomto ubohém člověku, nebýt význačné role, kterou sehrál mezi utrhači poctivých lidí, a umění, s nímž přispěl k tomu, že se z federalismu stalo strašidlo pro hlupáky nebo záminka k proskripci rozumných hlav, které nepřijaly jeho chiméru světové republiky. Když u mne byl naposledy, vytáhl svého koníčka a znovu omílal všechny své výstřednosti o možnosti Konventu složeného z poslanců ze všech koutů světa: jedni odpovídali žerty; Roland, znuděný pedantstvím a hlukem, s nímž Cloots svůj názor hájil a chtěl ho prosadit, byl tak laskav, že mu předložil tři čtyři sylogismy, načež se k němu obrátil zády. Rozhovor se zklidnil a rozdělil se; Buzot, jehož soudný duch se dlouho nebaví bojem s větrnými mlýny, se divil, že se s federalismem zachází jako s politickým kacířstvím; poznamenal, že Řecko, tak slavné, tak bohaté na velké muže a velké činy, se skládalo z malých federovaných republik; že Spojené státy, které v naší době podávaly nejzajímavější obraz dobrého společenského uspořádání, tvořily celek téhož druhu a že totéž platí o Švýcarsku. Že je sice v nynější chvíli a v nynějším postavení Francie důležité uchovat její jednotu, protože tak staví vnějším nepřátelům impozantnější masu a zachovává si jednotu působení, drahocennou pro tvorbu zákonů, které jí mají zajistit ústavu; ale že nelze přehlížet, že politická pouta, jež by spojovala Provensálce s Vlámem, budou vždy poněkud volná; že je nesnadné nechat na tak velké rozloze vládnout onu oddanost, která je silou republik, protože láska k vlasti koneckonců není právě láskou k zemi, kterou člověk obývá, nýbrž ke spoluobčanům, s nimiž žije, a k zákonům, které jim vládnou – jinak by Athéňané nebyli přenesli celou svou existenci na lodě a neopustili své město; že dobře lze milovat jen ty, které člověk zná, a že nadšení lidí oddělených od sebe dvěma sty mílemi nemůže nikdy být společné, jednotné a živé jako nadšení obyvatel malého území.

Právě tyto moudré úvahy, které za moudré pokládala většina těch, kdo je slyšeli, Cloots převrátil a udal jako spiknutí, jehož cílem je federalizovat Francii a odtrhnout departementy od Paříže; Buzota vylíčil jako nejnebezpečnějšího ze spiklenců, Rolanda jako jejich vůdce a poslance, kteří ke mně nejčastěji chodili, jako pomahače tohoto svobodovražedného plánu. Nevím, zda blázen jako Cloots mohl své obavy myslet upřímně; nedovedu se o tom přesvědčit a myslím jen, že ve výrobě své lži našel příležitost pomstít svou uraženou ješitnost, že nebyl obdivován; námět k deklamacím svého ražení, velmi vhodný pro nabubřelost jeho stylu a nespořádanost jeho obrazotvornosti; prostředek, jak škodit lidem, jejichž rozum se mu nutně musí protivit, a jak se spolčit s těmi, jejichž neřesti jsou mu milé – i když připustíme, že nemá tajné poslání rozvrátit Francii pomocí zběsilců, aby usnadnil hru Prušákům, svým krajanům.

Nedělní noc a čtyři dny vraždění

Vraždění mezitím pokračovalo: v Abbaye od neděle večer do úterního rána; v La Force ještě déle; v Bicêtre čtyři dny a tak dále²⁷. Svému nynějšímu pobytu v první z těchto věznic vděčím za to, že jsem se dozvěděla podrobnosti, při nichž člověka mrazí a které nemám odvahu vylíčit. Jednu příhodu však nepominu mlčením, protože přispívá k důkazu, že šlo o dobře promyšlený plán: ve Faubourg Saint-Germain byl sběrný dům, kam se umísťují zadržení, které Abbaye nemůže přijmout, když je přeplněná, a policie si k jejich převozu vybrala právě neděli večer, okamžik těsně před všeobecným vražděním: vrahové byli připraveni; vrhli se na vozy – bylo jich pět nebo šest fiakrů – a ranami šavlí a pik probodávali a zabíjeli ty, kdo v nich seděli, uprostřed ulice, za strašlivého křiku jejich bolesti. Celá Paříž byla svědkem těchto hrůzných výjevů, prováděných hrstkou katů (v Abbaye jich nebylo ani patnáct, a u její brány stáli, jako jediná obrana, navzdory výzvám adresovaným Komuně a veliteli, dva národní gardisté). Celá Paříž je nechala být… celá Paříž je v mých očích prokletá a já už nedoufám, že se svoboda ujme mezi zbabělci, necitelnými k nejhorším urážkám, jaké lze uštědřit přírodě a lidskosti, mezi chladnými diváky zločinů, jimž by odvaha padesáti ozbrojených mužů snadno zabránila²⁸.

Ozbrojená moc byla špatně organizována, tak jako je dosud, neboť lupiči, chtějí-li vládnout, dobře dbají, aby se vzepřeli jakémukoli pořádku, který by jim mohl překážet. Ale je snad třeba znát svého kapitána a pochodovat v řádné rotě, jde-li o to spěchat na pomoc obětem, které někdo vraždí? Skutečností je, že pověst o domnělém spiknutí ve věznicích, jakkoli nepravděpodobná, a strojené zprávy o znepokojení a hněvu lidu držely každého v ohromení a přesvědčovaly ho v bezpečí jeho domova, že jedná lid, ačkoli, sečteno a podtrženo, na celou tu hanebnou výpravu nebylo ani dvě stě lupičů. Proto mě neudivuje první noc; ale čtyři dny! A zvědavci chodili tu podívanou okukovat! Ne, neznám nic v dějinách ani těch nejbarbarštějších národů, co by se dalo s těmito ohavnostmi srovnat. Rolandovo zdraví tím utrpělo; napětí jeho nervové soustavy bylo takové, že jeho žaludek nemohl nic přijmout a zadržená žluč se mu rozlila pod kůži; byl žlutý a zesláblý, a přitom stejně činný, nemohl spát ani jíst a nepřestával pracovat. Vzpomínám si, jak citlivý Gorsas²⁹, dojat jeho stavem, nemohl zadržet slzy, když ho prosil, aby mírnil rozhořčení, jímž byl prostoupen. Roland ještě nevěděl, že byl předmětem zatykače; já jsem se to dozvěděla a dobře jsem se střežila mu to prozradit; znamenalo by to dodat potravu už tak hlubokému hnutí mysli. Nevím, kdo mu o tom následující týden začal mluvit. Nutno přiznat, že se mu později stalo, že tuto zvláštní okolnost občas uváděl takovým způsobem, že jeho nepřátelé schválně šířili, že se proti těmto popravám vzbouřil jen ze strachu, že by mohl patřit k jejich obětem, ačkoli on jen připojoval ke spravedlivé hrůze, kterou v něm vzbudily, rozhořčení nad tím, že byl počítán mezi ty, kdo je měli podstoupit.

Nejvíc se snažil vykreslit Rolandův odpor k těmto událostem jako plod rozpálené obrazotvornosti a strachu, jímž byl zbytečně zachvácen, právě Danton³⁰. Tento rys mi vždy připadal velmi příznačný.

Dějiny jistě uchovají hanebný oběžník dozorčího výboru Komuny, který obsahoval obhajobu zářijových dnů a výzvu, aby se podobné oslavily po celé Francii – oběžník rozesílaný plnými hrstmi po úřadech a opatřený kontrasignací ministra spravedlnosti³¹.

Protože okolnosti ukázaly, jak nevhodné by bylo přivézt do Paříže orléanské vězně, jejichž převoz byl nařízen a kteří už byli na cestě, vydal ministr vnitra podle mínění Rady rozkaz dopravit je do Versailles; vyslal se s nimi početný doprovod; lidé, kteří hráli zděšení nad pařížskými vraždami, si pod tímto pláštíkem vymohli, aby k němu směli patřit, a řídili řež, jež se odehrála na vozech při příjezdu vězňů do Versailles³².

Zlato, stříbro, náprsní tašky, šperky a jiné cennosti, jichž bylo v té době ve věznicích velké množství vzhledem k postavení a bohatství těch, kdo je zalidňovali, byly, jak si lze představit, rozkradeny.

Mnohem větší rozkrádání se po 10. srpnu dopustili členové Komuny, ať už v Tuilerijském paláci, nebo v královských sídlech v okolí, kam posílala své komisaře, nebo u soukromníků prohlášených za podezřelé, u nichž dala zapečetit majetek.

Přijala velké úschovy³³, dala odvézt poklady: žádné vyúčtování se neobjevovalo a ministr vnitra nemohl dostat informace, jež měl právo o těchto věcech žádat. Stěžoval si Shromáždění; stěžoval si také na nedbalost vrchního velitele, od něhož marně požadoval více stráží pro stanoviště u Garde-meuble, královského skladu nábytku a klenotů. Lupiči si mezitím dovolovali všechno; za bílého dne se na bulvárech a na tržištích strhávaly hodinky, přezky ze střevíců, náušnice. Shromáždění, jako obvykle, horlivost ministra velmi schválilo, pověřilo ho, aby mu podal zprávu o stavu Paříže, a nepřijalo žádná opatření.

Došlo ke krádeži v Garde-meuble³⁴; miliony přešly do rukou lidí, kteří jich měli použít k tomu, aby udrželi anarchii, zdroj své nadvlády.

Den, který nastal po této významné krádeži, přišel ke mně d'Églantine v jedenáct hodin dopoledne; d'Églantine, který se u mne přestal ukazovat v čase zářijových jitřních; d'Églantine, který mi, když u mne byl naposledy, řekl jakoby z hlubokého pocitu kritického stavu Francie: „Věci nikdy nepůjdou dobře, pokud se moc nesoustředí; Výkonná rada musí mít diktaturu a vykonávat ji má její předseda.“ D'Églantine mě nezastihne; právě jsem odešla s paní Pétion: čeká na mne dvě hodiny; při návratu ho najdu na nádvoří; jde se mnou nahoru, aniž bych ho k tomu vyzvala; zůstane hodinu a půl, aniž bych mu nabídla, aby se posadil; velmi pokrytecky naříká nad noční krádeží, která připravuje národ o skutečné bohatství; ptá se, zda se neví něco o pachatelích; diví se, že se v tom směru nic netušilo; pak mluví o Robespierrovi a Maratovi, kteří už začali Rolanda i mne rozsápávat, jako o horkých hlavách, jež je třeba nechat být, jako o lidech dobře smýšlejících, velmi horlivých, kteří se všeho plaší, ale kvůli nimž si není třeba dělat starosti. Nechala jsem ho mluvit, sama jsem mluvila velmi málo a o ničem jsem se nesvěřila: odešel; už nikdy jsem ho neviděla. „Dnes ráno jsem u sebe přijala,“ řekla jsem manželovi, když jsme se opět sešli, „jednoho ze zlodějů z Garde-meuble, který se přišel přesvědčit, zda není podezříván. – Koho? – Fabra d'Églantine. – Jak to víš?… – Jak to vím? Tak odvážný kousek může být jedině dílem troufalého Dantona; nevím, zda kdy bude tato pravda matematicky dokázána, ale živě ji cítím, a Fabre sem přišel jen sehrát roli jeho spoluviníka a špeha.“ O sedm měsíců později jsem se dozvěděla, že v beauvaiských věznicích drží velkého darebáka jménem Lefort, který byl dopaden s předměty z Garde-meuble a který obviňoval Dantona; ale netroufají si ho předvést, protože Dantonova strana je příliš mocná. Raději si ho ponechávají na dobu, kdy bude možné sjednat spravedlnost, jestli taková doba pro nynější pokolení vůbec kdy nastane. Věru! Lidé, kteří vyvolali povstání, aby svrhli Konventní komisi Dvanácti³⁵, protože držela v rukou nitky jednoho z jejich spiknutí, by dozajista dovedli umlčet svědka nebo svrhnout soud, který by se odvážil je obvinit. Zatčeni a potrestáni byli jen malí zlodějští kluci, užití při krádeži v Garde-meuble jako pouzí nádeníci, aniž byli zasvěceni do tajemství celého podniku; bylo jim řečeno, že se naskytne velká příležitost, z níž mohou mít užitek, když přiloží ruku k odnášení cenných věcí; vyšplhali se zvenčí po kolonádě, mnoho věcí odnesli a předali dál a strkali si pro sebe do kapes, co se dalo; pět nebo šest těchto darebáků bylo popraveno, aniž by vnesli jakékoli světlo do pletichy, jejímiž byli jen velmi podřadnými nástroji.

Marat

Řekla jsem, že nás Marat začínal rozsápávat. Je třeba vědět, že od chvíle, kdy Shromáždění dalo ministru vnitra k dispozici prostředky na tisk užitečných spisů, Marat – který den po 10. srpnu dal svému lidu odvézt z královské tiskárny čtyři lisy, aby se odškodnil za ty, jež mu předtím dala zabavit justice³⁶ – napsal Rolandovi a žádal ho o patnáct tisíc liber, aby mohl vydávat výtečné věci. Roland odpověděl, že suma je příliš vysoká, než aby ji mohl vydat, aniž by znal účel, jemuž má sloužit; že pokud mu Marat zašle své rukopisy, nebude si osobovat právo je posuzovat, ale předloží je Radě, aby rozhodla, zda je vhodné vydat je na útraty národa. Marat odpověděl dosti hrubě, jak to on umí, a poslal snůšku rukopisů, z nichž šel strach už jen při pohledu na ně; byl mezi nimi traktát Okovy otroctví³⁷ a nevím co ještě, vše nesoucí jeho pečeť; to stačí k jejich ocenění.

Občas jsem pochybovala, zda Marat vůbec skutečně existuje; teď jsem se přesvědčila, že není výmyslem; mluvila jsem o něm s Dantonem, projevila jsem přání ho vidět a řekla mu, ať mi ho přivede (neboť netvory je třeba znát a byla jsem zvědavá, zda je to vyšinutá hlava, nebo dobře nafouknutá loutka). Danton se tomu bránil jako věci docela zbytečné, ba nepříjemné, protože by mi ukázala jen podivína, který by ničemu neodpovídal; z tónu té výmluvy jsem usoudila, že by k mému rozmaru nebral ohled, ani kdybych naléhala; nedala jsem najevo, že bych to myslela vážně.

Rada usoudila, že Maratovy rukopisy je třeba předat Dantonovi, který se s ním už dovede domluvit; to znamenalo gordický uzel přeseknout, místo aby se rozvázal. Ministr vnitra neměl používat veřejné prostředky k tomu, aby platil pomateného člověka; opatrnost velela, aby si z něho neudělal nepřítele; prosté a jednoznačné odmítnutí ze strany Rady by bylo všechno smířilo.

Svěřit tuto péči Dantonovi znamenalo dát mu nový prostředek, jak si připoutat toho vzteklého psa, jak ho nechat běhat a kousat ty, proti nimž by ho chtěl poštvat. Uplynuly tři týdny i víc, zářijové dny byly minulostí; Marat už měl tu drzost, že veřejně vylepil svou žádost o patnáct tisíc liber adresovanou vévodovi d'Orléans a stěžoval si v ní na ministra, který byl natolik neobčanský, že mu je nedal – a tu vydal plakát namířený jmenovitě proti mně³⁸. Nenechala jsem se oklamat. „To je čistý Danton,“ řekla jsem manželovi; „chce na vás zaútočit, a tak začíná tím, že kolem vás krouží; a přitom má, se vším svým důvtipem, tu hloupost, aby si představoval, že mě ty nesmysly raní, že se chopím pera a budu na ně odpovídat; že bude mít potěšení vytáhnout ženu na jeviště a zesměšnit tak veřejného činitele, s nímž jsem spjata. Tihle lidé mohou mít jakési mínění o mých schopnostech, ale mou duši posoudit nedovedou; ať mě pomlouvají, jak se jim zlíbí, nepohnou se mnou, nebudu si stěžovat a nebudu si z toho nic dělat.“

Volba do Konventu

Roland podal svou zprávu o stavu Paříže 22. září³⁹: byla přesná a rázná; to znamená, že líčila nepořádky, k nimž tam došlo, a nevýhody toho, když se ustaveným úřadům ještě déle ponechává ta největší neposlušnost a výkon té nejnebezpečnější libovůle. Přiznal zásluhy horlivosti Komuny z 10. srpna a užitku, jaký toho dne přinesla revoluci; ale ukázal, že dlouhodobé užívání revolučních prostředků vede přesně k opaku toho, čeho se jimi doufalo dosáhnout, neboť tyranie se ničí jen proto, aby zavládla spravedlnost a pořádek, které jsou oba s anarchií neslučitelné; a dokazoval, jak je spravedlivé a zároveň obtížné získat vyúčtování od této Komuny, od níž je marně žádal. Shromáždění, zdravé duchem, ale nemohoucí a slabé povahou, tleskalo, dalo zprávu vytisknout, nařídilo málo věcí a nic nenapravilo. Sotva si lze představit trapnější postavení, než je postavení spravedlivého a pevného muže v čele velké správy, v níž se zdá mít značnou moc a skutečně na sebe bere velkou odpovědnost; muže, který je denně svědkem pobuřujících zlořádů, ale nezbývá mu než je udávat, a zákonodárná moc, kterou o nich zpravuje, nedokáže nebo se neodváží v nich rozhodnout. Rozpustit Komunu, nařídit řádnou volbu nové obecní správy, zorganizovat ozbrojenou moc a dát sekcím zvolit jejího velitele – to byla opravdu jediná opatření způsobilá obnovit v Paříži pořádek, bez něhož by se tam zákony dovolávalo marně a bez něhož by tam Konvent byl nutně podroben moci obce, která neznala žádné uzdy. Za takového stavu věcí bych byla raději, kdyby Roland věnoval své schopnosti vlasti jako poslanec, než jako člen Rady bez energie a ministr vlády neschopné činu. Tento svůj názor jsem netajila před několika lidmi, kteří byli s to jej ocenit, neboť obecný lid by vůbec nepochopil, proč dávat přednost skromné existenci před platem a okázalostí ministerského úřadu, a protože by v tom neviděl jasno, dělal by si hloupé domněnky.

Departement Somme, kde Roland dlouho žil, ho zvolil svým zástupcem⁴⁰: tato volba vyvolala téměř všeobecnou lítost; pokládalo se za nesmyslné a politováníhodné odvolat od kormidla muže bezúhonného, osvíceného, odvážného a těžko nahraditelného, aby přešel do Shromáždění, kde tolik jiných mohlo užitečně hlasovat, aniž by měli jeho schopnosti. Roland neměl co váhat; napsal v tom smyslu Shromáždění, požádal je, aby jmenovalo někoho na jeho místo, a označil osobu, o níž se domníval, že by ho mohla nahradit: při této zprávě nastalo krajní vzrušení; ze všech stran se ozvaly protesty a hlasovalo se pro to, aby byl vyzván zůstat v ministerstvu. Konvent se už buď ustavil z velkého počtu poslanců Zákonodárného shromáždění, kteří do něho byli zvoleni, a z poslanců, kteří přijeli jako první, anebo tito noví poslanci zasedali zatím v Zákonodárném shromáždění: to si v tuto chvíli, kdy nemám po ruce žádné podklady, přesně nevybavuji. Danton však byl přítomen⁴¹. Velmi zaníceně se proti této výzvě ohradil; jeho prudkost prozradila jeho nenávist a přiměla ho říci mnoho směšných věcí, mimo jiné, že by se pak výzva musela adresovat i mně, protože jsem v Rolandově ministerstvu nebyla neužitečná. Nesouhlasné reptání jeho závistivé řeči odmítlo; dekret však vydán nebyl, ačkoli všeobecné přání bylo zřejmé; ani demise nebyla přijata, a ministr měl i nadále možnost volby. Zástup poslanců se hrnul k němu, aby ho přiměl neopouštět ministerstvo; naléhali na něj, jako by šlo o oběť, kterou je povinen své zemi; představovali mu, že Konvent, jakmile bude v plném počtu, dá věcem velkorysý a rozhodný chod, v němž bude jeho povahy a činorodosti zapotřebí a v němž se mu dostane podpory: dva dny uplynuly v takovém naléhání, když mu přišli oznámit, že jeho volba je vadná, protože byl zvolen místo jiného poslance, jehož volba se pokládala za neplatnou, ale neplatná nebyla; že tedy nemá žádný důvod ministerstvo opouštět. Rozhodl se tedy zůstat; napsal to Shromáždění tónem odvahy a hrdosti, který většina zasypala potleskem a při němž jeho nepřátelé zbledli. Jeho volba byla skutečně neplatná; ale Dantonova strana se to snažila tajit, dokud neodejde z ministerstva, aby tak nebyl nikde. Od té doby tato strana proti němu nepolevila; každý den přinášel nové útoky; Maratův list, pamflety psané k tomu účelu, udání u jakobínů neustále opakovaly obvinění a pomluvy, jedny hloupější nebo ohavnější než druhé. Vytrvalost a nestoudnost v tomto oboru však vždycky mají úspěch u lidu, který je od přírody nedůvěřivý a přelétavý.

Úřad pro veřejné mínění

Došlo se dokonce tak daleko, že se mu kladlo za zločin to, co mu mělo vynést chválu, a podařilo se obratně vzbudit obavy u poctivých, ale bázlivých lidí právě tou z jeho starostí, která nejvíce přispívala ke spáse republiky: mluvím o péči o osvětu veřejného mínění. Není třeba být hlubokým politikem, abychom věděli, že síla vlád spočívá ve veřejném mínění; proto celý rozdíl, který je v tomto ohledu mezi správou tyranskou a správou, jež si za základ bere spravedlnost, spočívá v tom, že první se stará jen o to, aby osvětu omezovala a pravdu spoutávala, kdežto druhá si ukládá za zákon ji šířit.

Shromáždění správně usoudilo, že události 10. srpna vyvolají různé dojmy podle předsudků či zájmů jednotlivců a podle toho, jak budou podány; dalo sepsat vylíčení událostí, nařídilo jeho tisk, podložilo je zveřejněním všech listin, které dokládaly jeho přesnost⁴², uložilo ministru vnitra, aby je rozeslal po celé Francii, a přikázalo mu kromě toho, aby dal vydávat spisy způsobilé sloužit témuž účelu. Roland vycítil, že za těchto okolností je třeba umění šířit zdokonalit a že jde o to vytvořit proud osvěty, který by do jisté míry nahradil veřejné vzdělávání, stále zanedbávané. Pomocí informací a pátrání si v departementech zajistil malý počet moudrých a horlivých mužů, které bylo možné pokládat za věrné rozšiřovatele spisů, jež jim budou zasílány; učinil si pravidlem odpovídat na všechno a udržovat korespondenci s lidovými společnostmi, s faráři i se soukromníky, kteří se na něj obrátí; poslal společnostem oběžník, v němž jim připomínal ducha jejich založení, bratrskou péči o poučování a vzdělávání sebe sama, od níž se až příliš odchylovaly, aby se radily a vládly; vybral ve svých úřadech tři nebo čtyři osoby dobrého ducha⁴³, jež dal vést tou z nich, která měla nejvíce citu v duši, přísnosti v zásadách a vlídnosti ve slohu, aby vedly tuto vlasteneckou korespondenci a rozesílaly tiskoviny; často tuto korespondenci živil svými vlastními oběžníky, diktovanými okolnostmi a vždy prodchnutými onou mravností, onou vlídnou náklonností, jež získává srdce. Nelze si ani představit, jak skvělý účinek to mělo; nepokoje všeho druhu se utišily; správní sbory pracovaly řádně; pět až šest set společností a dosti velký počet farářů se s dojemnou horlivostí věnovaly šíření osvěty, snaze zaujmout pro věc veřejnou a připoutat k ní lidi, kteří dosud žili jen svou prací, ale byli ponecháni své nevědomosti a byli spíš ochotni nechat se spoutat okovy než hájit svobodu, jejíž rozsah, meze, práva ani povinnosti neznali.

Tato vlastenecká korespondence je vzácným pomníkem, který stejnou měrou dosvědčuje čistotu zásad, osvícenou bdělost ministra, dobrou vůli velkého počtu moudrých občanů i obdivuhodné plody moudrosti, občanských ctností a rozumu.

Lidé podezíraví a žárliví viděli v celé věci a v jejích účincích mnohem méně vítězství svobody, udržení míru a upevnění republiky než slávu a vliv, které z toho mohly vzejít pro hlavního strůjce. Od té chvíle byl Roland líčen jako nebezpečný člověk, který má úřady pro veřejného ducha⁴⁴; brzy jako kazitel veřejného mínění, jako muž toužící po nejvyšší moci; nakonec jako spiklenec.

Stačilo číst jeho spisy a prohlédnout si jeho korespondenci: departementy, které je dostávaly, mu odpovídaly díky; ale pařížští lupiči, kteří vždycky pomlouvali a nikdy nic nedokázali, vytvořili tisícerými machinacemi jakousi nedůvěru a lidové mínění, které jakobíni podporovali, seč byli; neboť ty už řídili jen Danton, Robespierre a Marat⁴⁵.