Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové II: Politické paměti

III. Od lyonského inspektora k prvnímu ministerstvu (1784–1792)

[Pokračování Historických poznámek, psaných ve vězení Abbaye v červnu 1793. Od zmínky o Dumouriezovi se autorka vrací k Rolandově dráze a k jeho prvnímu ministerstvu.]

Z Lyonu do Paříže (1784–1791)

Když mě okolnosti přivedly k tomu, abych se zmínila o Dumouriezovi¹, povím, co o něm vím a co si o něm myslím; to mě však vrací k prvnímu Rolandovu ministerstvu a vybízí mě, abych zde vylíčila, jak byl tento přísný muž jmenován do úřadu, do něhož králové jemu podobné povolávají jen zřídka. Vezmu tedy věci poněkud zeširoka a volnému času svého zajetí budu vděčit za to, že zaznamenám skutečnosti či si vybavím podrobnosti, které bych bez něho snad nikdy nesepsala.

Roland zastával úřad inspektora obchodu a manufaktur v lyonské generalitě² s oněmi znalostmi a s oním správním rozhledem, jimiž se měl vyznačovat celý sbor inspektorů, kdyby byla vláda dokázala uchovat ducha, v němž byl zřízen; Roland však byl téměř jediný, kdo v tom dával příklad. Ve všech ohledech převyšoval své místo, byl zaujat prací a citlivý ke slávě; v tichu své pracovny shromažďoval látku, kterou mu zkušenost a činorodost pomohly nashromáždit, a pokračoval ve Slovníku manufaktur pro novou Encyklopedii³.

Několik Brissotových⁴ spisů – Roland ho nikdy neviděl – mu autor poslal jako projev úcty, kterou v něm vzbudily zásady spravedlnosti a svobody, jež postřehl v Rolandových spisech. Roland přijal tento projev s citlivostí, jaká je vlastní autorům, i s citlivostí poctivého člověka, kterého chválí jemu rovní; vznikla z toho korespondence, zprvu velmi řídká, pak ji udržoval jeden z našich přátel⁵, který se v Paříži s Brissotem seznámil a líčil nám jeho osobu příznivě jako člověka, jenž v praxi uskutečňuje filozofickou a mravní teorii obsaženou ve svých spisech; a konečně jí dodala živiny revoluce roku 1789, neboť události, den ze dne četnější, živě zaměstnávaly ducha i duši filozofů připravených pro svobodu a dávaly podnět k zajímavé výměně myšlenek mezi těmi, jež rozněcovala láska k bližním a naděje, že pro všechny nastane vláda spravedlnosti a blaha. Brissot tehdy začal vydávat periodický list⁶, do něhož se pro znamenitost jeho úvah bude ještě často nahlížet; posílali jsme mu všechno, co se nám za daných okolností zdálo užitečné zveřejnit. Známost se brzy prohloubila; stali jsme se si důvěrnými a blízkými, aniž jsme se kdy viděli či potkali.

Uprostřed krizí nevyhnutelných v těchto revolučních časech, kdy zásady, předsudky a vášně stavějí nepřekonatelné přehrady mezi lidi, kteří se do té doby zdáli k sobě hodit, byl Roland zvolen do lyonské obecní rady. Jeho postavení, rodina a styky jako by ho měly poutat k aristokracii; jeho povaha a pověst ho činily zajímavým pro lidovou stranu, k níž ho měla přivést jeho filozofie a přísnost. Jakmile se vyslovil, měl nepřátele o to zarputilejší, že jeho neochvějná nestrannost bez ohledů odhalila zlořády, které se rozmohly ve správě městských financí. Byly zmenšeným obrazem rozkrádání financí státních a Lyon byl zadlužen čtyřiceti miliony. Bylo třeba žádat o pomoc, neboť továrny v prvním roce revoluce utrpěly; dvacet tisíc dělníků zůstalo přes zimu bez chleba. Bylo rozhodnuto vyslat k Ústavodárnému shromáždění mimořádné poselstvo, které by mu tuto situaci vylíčilo, a vyslancem se stal Roland.

Do Paříže jsme přijeli 20. února 1791. Své rodné město jsem nespatřila pět let⁷; sledovala jsem běh revoluce a práci Shromáždění, studovala jsem povahu a nadání jeho nejvýznačnějších členů se zájmem, jaký si lze těžko představit a jaký dokáže docenit jen ten, kdo zná mou povahu a mou činorodost. Běžela jsem na zasedání; viděla jsem mocného Mirabeaua⁸, úžasného Cazalèse, smělého Mauryho, lstivé Lamethy, chladného Barnava⁹; s nevolí jsem pozorovala na straně „černých“¹⁰ onen druh převahy, jaký na shromážděních dává zvyk vystupovat, čistota jazyka a uhlazené způsoby; ale síla rozumu, odvaha poctivosti, světlo filozofie, učenost pracovny a pohotovost advokátní síně měly zajistit vítězství vlastencům na levici, kdyby byli všichni čistí a dokázali zůstat jednotní.

Brissot nás navštívil; ukázalo se, že jsme si blízcí jako staří přátelé, jen jsme se napřed prohlíželi s onou zvláštní zvědavostí, s níž si člověk prohlíží tvář lidí, o jejichž mravní podstatě je dokonale přesvědčen. Seznámil nás s těmi poslanci, které staré vztahy nebo pouhá shoda zásad a horlivost pro věc veřejnou často svolávaly, aby se o ní radili. Dokonce bylo ujednáno, že se u mě budou scházet čtyřikrát týdně večer, protože jsem žila usedle, měla jsem dobrý byt¹¹ a ležel tak, že nebyl příliš vzdálen od bytu nikoho z těch, kdo tyto malé výbory tvořili.

Toto uspořádání mi dokonale vyhovovalo; udržovalo mě v obraze o věcech, o něž jsem se živě zajímala, a vycházelo vstříc mé zálibě sledovat politické úvahy a studovat lidi. Věděla jsem, jaká úloha přísluší mému pohlaví, a nikdy jsem z ní nevystoupila. Porady se konaly v mé přítomnosti, aniž jsem se jich jakkoli účastnila; seděla jsem mimo kruh u stolku a pracovala rukama nebo psala dopisy, zatímco se rokovalo; ale i kdybych vyřídila deset listů, což se mi někdy stávalo, neušlo mi ani slovo z toho, co se povídalo, a stávalo se, že jsem se kousala do rtů, abych neřekla své.

Nejvíce mě zarazilo a zvlášť mě trápilo ono tlachání a lehkomyslnost, s nimiž rozumní muži stráví spolu tři čtyři hodiny, aniž by z toho cokoli vyvodili. Vezměte věci jednotlivě: slyšeli jste hájit výtečné zásady, podávat dobré nápady, otevírat nějaké výhledy; ale jako celek tu není vytyčený postup, pevný výsledek ani určený cíl, k němuž by se každý podle dohody měl tím či oním způsobem dopracovat.

Někdy bych byla z netrpělivosti nafackovala těm mudrcům, kterých jsem si den ode dne víc vážila pro poctivost jejich duše a čistotu jejich úmyslů. Výteční v úvahách, dobří filozofové, v debatě učení politikové, ale nerozuměli ničemu z toho, jak vést lidi, a tudíž ani jak působit na shromáždění, a tak obvykle plýtvali svou učeností a duchem naprázdno.

Viděla jsem sice, jak se takto připravilo několik dobrých dekretů, které prošly; brzy však spojenectví šlechtické menšiny dovršilo oslabení levice a způsobilo zlo revize¹²; zbyl už jen malý počet neochvějných mužů, kteří se odvažovali bojovat za zásady, a ke konci se to omezilo téměř na Buzota, Pétiona a Robespierra¹³. Ten mi tehdy připadal jako poctivý člověk; kvůli zásadám jsem mu odpouštěla jeho špatný jazyk a nudný přednes. Povšimla jsem si však, že v těchto výborech, kde vládla důvěra, zůstával vždy uzavřený do sebe; vyslechl všechny názory, svůj sdělil jen zřídka, nebo se neobtěžoval jej zdůvodnit, a slyšela jsem vyprávět, že nazítří, první na tribuně, uplatňoval důvody, které předchozího večera slyšel od svých přátel. Neméně mě zarazila jeho bázlivost a strach v nebezpečí při útěku krále a při aféře na Martově poli¹⁴; ale měla jsem s ním soucit. Příroda ho stvořila tak bojácného, že se mi zdálo, že mu k hájení dobré věci je třeba dvojnásobné odvahy. Nepočítala jsem s tím, že přízeň lidu, o niž už tehdy usiloval, mu poskytuje opěrný bod, o který se v zápase proti dvoru opírala jeho slabost i jeho ctižádost.

Rolandovo poslání ho zdrželo v Paříži sedm měsíců; opustili jsme město v polovině září¹⁵, když Roland pro Lyon dosáhl všeho, co si město mohlo přát¹⁶, a podzim jsme strávili na venkově, zaměstnáni vinobraním.

Cesta do ministerstva (prosinec 1791 – březen 1792)

Jedním z posledních činů Ústavodárného shromáždění bylo zrušení inspektorů¹⁷. Uvažovali jsme, zda zůstaneme na venkově, nebo zda nebude lepší strávit zimu v Paříži, abychom tam uplatnili Rolandův nárok na penzi po čtyřiceti letech služby a aby zároveň pokračoval ve své práci pro Encyklopedii, kterou je vždy snazší psát v ohnisku vzdělanosti, mezi učenci a umělci, než v hloubi pustiny.

Do Paříže jsme se vrátili v průběhu prosince¹⁸. Členové Ústavodárného shromáždění se rozjeli domů; Pétion se stal starostou a starosti tohoto úřadu ho zcela zaměstnávaly; nebylo už žádné místo, kde by se lidé scházeli, a dokonce i samotného Brissota jsme vídali mnohem méně. Veškerou pozornost jsme soustředili na domácí život; Rolandova činorodost ho přivedla k plánu časopisu o užitečných uměních¹⁹ a v půvabech studia jsme hledali rozptýlení od veřejných záležitostí, jejichž stav se nám zdál žalostný. Několik poslanců Zákonodárného shromáždění se však občas scházelo u jednoho z nich na náměstí Vendôme²⁰ a Roland, jehož vlastenectví a vzdělání si vážili, byl pozván, aby tam docházel; vzdálenost ho od toho odrazovala a chodil tam jen velmi málo. Jeden z našich přátel²¹, který tam často býval, nám kolem poloviny března sdělil, že zastrašený dvůr ve svých rozpacích hledá, čím by si znovu získal popularitu; že by se nebránil vzít si ministry z řad jakobínů a že se vlastenci snaží, aby jeho volba padla na muže vážné a schopné; na tom záleželo tím víc, že i to mohla být léčka ze strany dvora, který by nebyl nerad, kdyby mu podstrčili nějaké horké hlavy, na něž by si mohl právem stěžovat nebo se jim vysmívat. Dodal, že někteří lidé pomýšleli na Rolanda, jehož postavení ve světě učenců, správní znalosti a známá spravedlivá a pevná povaha skýtaly záruku. Roland tehdy chodil dosti často do Jakobínského klubu a pracoval v jeho korespondenčním výboru²². Ta myšlenka mi připadala planá a na mou mysl téměř nezapůsobila.

Jednadvacátého téhož měsíce za mnou jednou večer přišel Brissot, zopakoval mi totéž určitěji a ptal se, zda by Roland byl ochoten vzít na sebe toto břemeno. Odpověděla jsem mu, že když jsem o tom s mužem mimochodem hovořila po prvním náznaku, zdálo se mi, že ač si je vědom obtíží, ba i nebezpečí, jeho horlivost a činorodost by se takové potravě nebránily; že je však třeba věc lépe uvážit. Rolandova odvaha se nezalekla; vědomí vlastních sil mu dávalo důvěru, že bude užitečný svobodě a své zemi, a tato odpověď byla Brissotovi vyřízena nazítří.

V pátek 23. o jedenácté večer jsem ho viděla vejít ke mně s Dumouriezem, který šel přímo z Rady oznámit Rolandovi jeho jmenování ministrem vnitra a pozdravit ho jako kolegu. Zdrželi se čtvrt hodiny; bylo domluveno, že nazítří složí přísahu. „Tohle je muž,“ řekla jsem po jejich odchodu manželovi o Dumouriezovi, kterého jsem viděla poprvé, „který má bystrého ducha a falešný pohled a kterému bude možná třeba nedůvěřovat víc než komukoli na světě; vyjádřil velké uspokojení nad vlasteneckou volbou, kterou mu bylo svěřeno oznámit, ale nedivila bych se, kdyby tě jednoho dne dal propustit.“ Už ten první pohled na Dumourieze mi skutečně ukázal tak velký nesoulad s Rolandem, že se mi nezdálo možné, aby spolu dlouho vycházeli. Na jedné straně jsem viděla přímost a upřímnost samu, přísnou spravedlnost bez jakýchkoli dvořanských prostředků i bez ohleduplnosti světáka; na druhé jsem, jak se mi zdálo, poznávala velmi duchaplného zhýralce, smělého rytíře, který se musí vysmívat všemu kromě svých zájmů a své slávy. Nebylo těžké usoudit, že se takové živly musejí navzájem odpuzovat.

Král a jeho ministři (jaro 1792)

Roland jako ministr měl se svou neuvěřitelnou činorodostí, pracovitostí a velkým smyslem pro pořádek brzy v hlavě roztříděny všechny části svého resortu. Zásady a zvyklosti přednostů úřadů však práci nesmírně ztěžovaly; bylo třeba mít se na pozoru a být v krajním napětí, aby neprošlo nic, co by si odporovalo; bylo třeba neustále zápasit s vlastními úředníky. Dobře cítil, že je nutné je vyměnit, ale byl příliš rozvážný, než aby to udělal dřív, než se s věcmi obeznámí a ujistí se o lidech, jimiž by je mohl nahradit. Pokud jde o Radu, její zasedání se podobala spíš společenským besedám než poradám státníků. Každý ministr tam přinášel k podpisu nařízení a provolání a ministr spravedlnosti předkládal dekrety k sankci. Král četl noviny, kladl každému otázky týkající se jeho osobních věcí, dávaje tak dosti obratně najevo onen druh zájmu, z něhož si velcí páni uměli dělat zásluhu, rozumoval jako dobrák o záležitostech obecně a při každé příležitosti s přízvukem upřímnosti ujišťoval o svém přání uvést ústavu v chod. Viděla jsem Rolanda a Clavièra po tři týdny téměř okouzlené královým smýšlením, jak mu věří na slovo a jako poctiví lidé se radují z obratu, jaký měly věci vzít. „Proboha!“ říkávala jsem jim, „když vás vidím odcházet do Rady v takovém důvěřivém rozpoložení, vždycky mám dojem, že se chystáte udělat nějakou hloupost.“ Nikdy jsem nedokázala věřit v ústavní povolání krále, který se narodil v despotismu, byl k němu vychován a byl zvyklý jej vykonávat; Ludvík XVI. by musel být muž duchem vysoko nad průměrem, aby upřímně chtěl ústavu, jež omezovala jeho moc, a kdyby byl takovým mužem, nebyl by dopustil, aby došlo k událostem, které k ústavě vedly.

Když se Roland poprvé objevil u dvora, prostota jeho oděvu, jeho kulatý klobouk a stuhy, jimiž měl zavázané střevíce, vzbudily úžas a pohoršení všech lokajů, oněch bytostí, které existují jen díky etiketě a věřily, že spása říše závisí na jejím zachování. Ceremoniář přistoupil k Dumouriezovi se znepokojeným výrazem, svraštělým obočím a tlumeným, přiškrceným hlasem a koutkem oka ukázal na Rolanda: „Ach, pane, vždyť nemá přezky na střevících!“ – „Ach, pane, pak je všechno ztraceno,“ odpověděl Dumouriez s chladnokrevností, při níž se člověk musel rozesmát²³.

Rada zasedala čtyřikrát týdně; ministři se dohodli, že budou v den zasedání společně obědvat u jednoho z nich; já jsem je hostila každý pátek. Ministrem války byl tehdy de Grave²⁴; byl to človíček v každém ohledu: příroda ho stvořila mírného a nesmělého; předsudky mu velely být hrdý, srdce mu vnukalo být laskavý, a v rozpacích, jak to všechno sladit, nebyl vlastně ničím. Jako bych ho viděla, jak po dvořansku kráčí po patách, s hlavou vztyčenou na slabém těle, a ukazuje bělmo svých modrých očí, které po jídle dokázal udržet otevřené jen za pomoci dvou tří šálků kávy; mluvil málo, jako by ze zdrženlivosti, ale ve skutečnosti proto, že mu chyběly myšlenky; nakonec uprostřed záležitostí svého resortu ztratil hlavu natolik, že požádal o propuštění. Lacoste²⁵, pravý kancelářský písař starého režimu, po němž měl bezvýraznou a neohrabanou postavu, chladný vzhled i dogmatický tón, nepostrádal ony schopnosti, jaké dává dlouhá úřední rutina; jeho uzavřený zevnějšek však skrýval prudkou povahu, jejíž výbuchy při odporu dosahovaly až směšnosti; ostatně neměl ani šíři rozhledu, ani činorodost, jakých je třeba správci. Duranthon²⁶, kterého povolali z Bordeaux na ministerstvo spravedlnosti, byl prý poctivý, ale velmi líný; vypadal ješitně a pro svou bázlivou povahu a důležité žvanění mi nikdy nepřipadal jinak než jako stará baba. Clavière²⁷, jemuž do ministerstva předcházela pověst znalce financí, má myslím v tomto oboru znalosti, které nedokážu posoudit. Obávám se jen, že jsou poněkud pokaženy zvyklostmi burzovní spekulace; ne že bych podezírala jeho poctivost, ale ví se, jak na ducha působí každodenní péče o jmění a jakou stopu po sobě zanechává. Clavière, činný a pracovitý, je od přírody vznětlivý, umíněný, jako bývají lidé, kteří mnoho žijí v samotě pracovny, puntičkářský a nesnadný v debatě. Musel se střetat s Rolandem, který je ve sporu suchý a příkrý a na svých názorech lpí neméně: tito dva muži jsou stvořeni k tomu, aby se vážili, ale nikdy neměli rádi, a svému určení nezůstali nic dlužni. Dumouriez měl víc než oni všichni toho, čemu se říká duch, a méně než kterýkoli z nich mravnosti. Pilný a statečný, dobrý generál, obratný dvořan, psal dobře, vyjadřoval se snadno, byl schopen velkých podniků; chybělo mu jen víc charakteru na takového ducha nebo chladnější hlava, aby se držel plánů, které vymyslel. Se svými přáteli žertovný a připravený je všechny oklamat, k ženám galantní, ale naprosto neschopný vzbudit cokoli v těch, které by mohl získat něžný poměr, byl jako stvořený pro ministerské pletichy zkaženého dvora. Jeho skvělé vlastnosti a zájem o vlastní slávu přesvědčily, že by mohl být užitečně zaměstnán v armádách republiky; a snad by byl šel přímou cestou, kdyby byl Konvent moudrý, neboť je příliš obratný, než aby nejednal jako poctivý člověk, když ho k tomu vede jeho pověst a jeho zájem.

De Grava nahradil Servan²⁸, poctivý muž v celém rozsahu toho slova, vroucí povahy, čistých mravů, se vší přísností filozofa a dobrotou citlivé duše; statečný voják, osvícený vlastenec, bdělý ministr – chybělo mu jen víc chladnokrevnosti v úsudku a síly v charakteru.

Veto, aféra Bonnecarrère a propuštění (květen – červen 1792)

Náboženské nepokoje a úmysly nepřátel si vyžádaly rozhodné dekrety²⁹ a odepření jejich sankce definitivně odhalilo Ludvíka XVI., jehož dobrá víra se už stala velmi podezřelou i těm z jeho ministrů, kteří byli nakloněni ji předpokládat. Zprvu to odmítnutí nebylo formální: král chtěl věc uvážit; odkládal sankci na příští zasedání Rady a stále nacházel důvody, proč ji znovu odložit. Tyto průtahy daly ministrům podnět, aby se ozvali důrazně. Zejména Roland a Servan naléhali bez ustání a s velkou energií říkali ty nejpádnější pravdy.

Jejich postavení se stávalo kritickým; věc veřejná byla v nebezpečí; opravdu vlastenečtí ministři museli buď dosáhnout toho, co ji mělo zachránit, nebo odstoupit, aby se nepodíleli na její záhubě. Roland navrhl všem svým kolegům dopis králi v tomto duchu³⁰. Clavière dělal potíže kvůli výrazům. Duranthon, který lpěl na svém místě, se nechtěl vystavit nebezpečí, že o ně přijde, pokud ještě existoval způsob, jak si je udržet, aniž by byl zjevným zrádcem. Lacostovi se velká opatření nelíbila a králova vůle mu v jádru připadala jako nejlepší ze všech pravidel. Dumouriez nechával diskutovat a myslel na svou hru; měl se za co mstít, totiž za to, co pokládal za šikanu. Tady je ta věc.

Jistá pověst, která ještě není veřejným míněním, ale předchází mu a ohlašuje je, se zvedala proti Bonnecarrèrovi, kterého Dumouriez učinil generálním ředitelem ministerstva zahraničních věcí³¹. Měl pověst, nadání, povahu i mravy intrikána; aspoň tak jsem o něm slyšela mluvit poctivé muže, kteří uváděli některé podrobnosti z jeho života a naříkali nad tím, že si ho Dumouriez vybral. Rozšířila se zpráva o jakémsi místě uděleném či jakési záležitosti vyřízené Bonnecarrèrem za sto tisíc liber, z nichž část měla dostat paní de Beauvert. To byla Dumouriezova milenka, bydlela u něho a dělala u jeho stolu paní domu, k velkému pohoršení rozumných lidí, přátel dobrých mravů a svobody. Neboť taková nevázanost u veřejného činitele pověřeného státními záležitostmi příliš zřetelně prozrazuje pohrdání slušností, a paní de Beauvert, sestra Rivarolova³², známá ve velmi špatném světle, byla obklopena přisluhovači aristokracie, v každém ohledu málo doporučeníhodnými. Dumouriezovo počínání, i kdyby nebylo už samo o sobě zavrženíhodné, bylo navíc nepolitické a mohlo ho učinit podezřelým.

S Brissotem jsem často vídala několik dalších členů Zákonodárného shromáždění; občas se u mě setkávali s ministry a udržovali s nimi onen druh styků, jaký je nutný mezi lidmi, kteří jsou všichni oddáni věci veřejné, a proto se potřebují dorozumívat a vzájemně poučovat, aby jí lépe sloužili. Historka o Bonnecarrèrovi byla udána jednomu z nich; uváděly se osoby, předmět, notář, u něhož byla částka uložena nebo který byl určen k jejímu přijetí. Tyto podrobnosti mi vypadly z paměti; vzpomínám si jen, že dva vážení muži je přišli dosvědčit ke mně, před třemi nebo čtyřmi poslanci, z nichž jeden, Dumouriezův přítel, si přál je slyšet z jejich vlastních úst. Bylo usneseno zopakovat Dumouriezovi jaksi slavnostně domluvy, jaké mu už byly učiněny v soukromí: že je pro věc veřejnou i pro něho samého nutné lépe sladit své chování a výběr svých pomocníků s politickými zásadami, k nimž se hlásí. Rozhovor se tedy konal v přítomnosti jeho kolegů a oněch tří či čtyř poslanců. Roland, využívaje práv, jež mu dával jeho věk a jeho povaha, dal Dumouriezovi pocítit, jak je důležité, aby si počínal uměřeněji a přísněji; všichni se shodovali, že poslední Bonnecarrèrův kousek mu musí definitivně otevřít oči a přimět ho, aby ho nahradil. Dumouriez, jemuž se Bonnecarrèrův druh nadání velmi hodil a o mravnost se málo staral, přijal připomínky svých přátel velmi lehkovážně a nakonec je nevrle odmítl. Od té chvíle se přestal stýkat s poslanci, byl chladnější ke svým kolegům a nepochybně už myslel jen na to, jak svrhnout ty, jejichž vážnost se mu nejvíc protivila. Tušila jsem, jaký bude následek této porady, a řekla jsem Rolandovi: „Kdybyste byl intrikán, schopný řídit se zvyklostmi starého dvora a jeho režimu, řekla bych, že nastala chvíle zničit Dumourieze, abyste předešel tomu, že vám provede nějaký zlý kousek.“ Ale poctiví lidé této malé válce nerozumějí a Roland byl stejně neschopen se k ní uchýlit, jako by byl nezpůsobilý ji vést.

Odklad sankce se měnil v odmítnutí; blížil se konec lhůty. Cítili jsme, že když Rada nemá dost síly a jednoty, aby se vyslovila jako celek, sluší se Rolandově bezúhonnosti a odvaze vystoupit samostatně, a ujednali jsme spolu ve dvou jeho slavný dopis králi³³. Vzal jej s sebou do Rady, aby jej nahlas přečetl, ale toho dne se král, znovu naléhavě žádaný o sankci, omezil na to, že požádal, aby mu každý z ministrů podal své písemné a podepsané stanovisko, a rychle přešel k projednávání jiných věcí. Roland se vrátil domů, připojil ke svému dopisu několik průvodních řádků a dal to vše 11. června ráno doručit do rukou Jeho Veličenstva. Nazítří, 12., v osm hodin večer, vidím přicházet Servana s radostnou tváří. „Blahopřejte mi,“ povídá, „mám tu čest, že mě vyhnali.“ – „Pak se o ni můj muž bude muset brzy dělit,“ odpověděla jsem, „a mrzí mě, že jste byl první.“ Vyprávěl mi, že když šel ráno ke králi kvůli několika zvláštním věcem, zaníceně s ním mluvil o nutnosti tábora dvaceti tisíc mužů³⁴, chce-li se opravdu postavit plánům nepřátel; že se k němu král velmi nevrle obrátil zády a že Dumouriez právě odcházel z ministerstva války, kam si pro něho přišel převzít portfej na základě rozkazu, který přinášel. – „Dumouriez? Hraje v tom ošklivou úlohu, ale mě to nepřekvapuje.“

Tři předchozí dny býval často v Tuileriích na dlouhých poradách u královny, u níž, jak není od věci poznamenat, měl Bonnecarrère jistou oporu prostřednictvím žen. Roland, zpravený o tom, že je Servan u mě, nechá stát osoby, jimž udílel slyšení, dozví se novinu a dá pozvat své kolegy (kromě Dumourieze), aby za ním přišli. Zdálo se mu, že se nemá čekat na propuštění a že když bylo vysloveno Servanovo, sluší se těm, kdo vyznávají tytéž zásady, nabídnout demisi, ledaže by Jeho Veličenstvo Servana povolalo zpět a propustilo Dumourieze, s nímž by už v Radě neměli zasedat. Nepochybuji, že kdyby se všichni čtyři ministři takto zachovali, dvůr by byl v nemalých rozpacích, jak je nahradit, Lacoste s Duranthonem by si udělali čest a věc by na veřejnost zapůsobila o to víc; zapůsobila však jiným způsobem.

Ministři přišli; radili se, aniž dospěli k jakémukoli závěru, kromě toho, že se sejdou nazítří v osm ráno a že jim Roland připraví dopis. Nikdy bych nevěřila, kdyby mi okolnosti nedaly příležitost to zakusit, jak vzácná je správnost úsudku a pevnost charakteru; a tedy jak málo lidí je způsobilých k vedení záležitostí, a ještě méně k vládnutí. Chcete k tomu, aby se tyto vlastnosti spojily, ještě dokonalou nezištnost? Pak je to fénix, kterého je téměř nemožné najít. Už se nedivím, že lidé povznesení nad dav a postavení v čele říší mívají obvykle dosti velké pohrdání lidským rodem; je to téměř nutný výsledek hluboké znalosti světa, a aby se člověk vyhnul chybám, k nimž může svádět ty, kdo mají v péči blaho národů, potřebuje zcela neobyčejný základ filozofie a velkomyslnosti.

Ministři přišli na schůzku; váhali ohledně dopisu a nakonec usoudili, že bude lepší jít osobně za králem a promluvit s ním; tento prostředek mi připadal jako vytáčka: člověk nikdy nemluví tak důrazně, jak může psát, k někomu, komu jeho postavení a zvyk zajišťují velké ohledy. Bylo dohodnuto zajít pro Lacosta, který se nedostavil, nebo mu aspoň navrhnout, aby se k ostatním připojil. Sotva se pánové sešli v budově ministerstva námořnictva³⁵, přišel od krále posel s rozkazem pro Duranthona, aby se okamžitě a sám dostavil do paláce. Clavière a Roland mu řekli, že na jeho návrat počkají na kancléřství³⁶. Nečekali tam dlouho a uviděli přicházet Duranthona s protaženým obličejem, mlčenlivého, s výrazem pokryteckého zármutku, jak pomalu vytahuje z každé kapsy jeden královský rozkaz pro každého z obou ostatních. „Tak sem s tím,“ řekl mu Roland se smíchem, „vidím jen, že jsme svým otálením ztratili iniciativu.“ Bylo to skutečně jejich propuštění³⁷. „Tak i mě vyhnali,“ oznámil mi manžel, když se vrátil. – „Doufám,“ odvětila jsem mu, „že jste si to zasloužil ještě víc než kdokoli jiný; ale teď je právě na místě nečekat, až to král oznámí Shromáždění, a když si král z vašeho dopisu nevzal poučení, je třeba učinit ta poučení užitečnými pro veřejnost a seznámit ji s nimi: nevidím nic, co by lépe odpovídalo odvaze, s jakou jste mu ten dopis napsal, než smělost poslat jeho opis Shromáždění; až se dozví o vašem propuštění, uvidí jeho příčinu.“

Ta myšlenka se musela mému muži velmi zamlouvat: chopil se jí, a ví se, jak Shromáždění poctilo propuštění tří ministrů prohlášením, že si odnášejí lítost národa, a jak zatleskalo dopisu, když nařídilo jeho vytištění a rozeslání do departementů³⁸. Jsem přesvědčena, a myslím, že to události dokázaly, že tento dopis velmi přispěl k tomu, aby Francie prohlédla: předkládal králi s takovou silou a moudrostí, co ho k tomu měl vést jeho vlastní zájem, že se dalo usoudit, že se tomu vzpírá jen z rozhodného odporu k zachování ústavy.

Když si vzpomenu, že Pache³⁹ byl v Rolandově pracovně, když jsme četli koncept tohoto dopisu, a že ten krok pokládal za velmi smělý; když pomyslím, kolikrát byl tento člověk svědkem našeho nadšení pro svobodu a naší horlivosti jí sloužit, a vidím ho dnes v čele libovůle, která nás utlačuje a pronásleduje jako nepřátele republiky, ptám se sama sebe, zda bdím a zda tento sen nemusí skončit popravou toho hanebného pokrytce.

Byli jsme tedy zase v soukromém životě. Možná se mě někdo zeptá, zda jsem se nikdy nedozvěděla víc podrobností o tom, jak byl Roland povolán do ministerstva. Mohu tvrdit, že ne, a že mě ani nenapadlo se na to vyptávat; zdálo se mi, že se to stalo jako tolik věcí na tomto světě: někoho napadne myšlenka, několika lidem se zalíbí, a takto podepřená se předloží tomu, kdo podle ní může jednat. Viděla jsem, že tato myšlenka zaujala některé poslance; nevím, kdo ji navrhl první a kdo ji předal dvoru. Roland se nedozvěděl víc a nestaral se o to víc než já.

V ministerském paláci (1792)

Když šlo o to nahradit de Grava na ministerstvu války, vlastenečtí ministři a poslanci nevěděli, na koho by měla volba padnout; známí vojáci platili téměř všichni za nepřátele ústavy. Roland pomyslel na Servana, který sloužil v armádě a zasloužil si tam kříž svatého Ludvíka a jehož zásady nebyly pochybné, neboť je vyložil už před revolucí v ceněném díle (Voják občan)⁴⁰; znali jsme ho osobně, protože jsme se s ním stýkali v Lyonu, kde měl zaslouženou pověst rozvážného a činorodého muže; konečně roku 1790 přišel o jeden úřad u dvora, kde pan Guignard de Saint-Priest⁴¹ neměl rád jeho občanské smýšlení. Členové Rady se z těchto důvodů shodli, že ho navrhnou králi, a ten jej přijal.

Když byl můj manžel ministrem, uložila jsem si pravidlo nevykonávat ani nepřijímat návštěvy a nezvat k jídlu žádnou ženu. Nemusela jsem v tom ohledu přinášet velké oběti, neboť jsem v Paříži trvale nebydlela a okruh mých známých tu nebyl nijak široký; ostatně nikde jsem se neoddávala velké společnosti, protože miluji studium stejně, jako nenávidím karty, a hlupáci mě nudí. Zvyklá trávit dny v soukromí své domácnosti, sdílela jsem Rolandovu práci a pěstovala své vlastní záliby. Zavést tuto přísnost v našem ministerském paláci⁴² tedy znamenalo zároveň uchovat si svůj způsob života a předejít nepříjemnostem, jimiž zištný dav obklopuje lidi ve vysokých úřadech. Nikdy jsem tam neměla společenský okruh v pravém slova smyslu; dvakrát týdně⁴³ jsem hostila u oběda ministry, poslance a ty osoby, s nimiž můj manžel potřeboval hovořit nebo udržovat styky. Mluvilo se přede mnou o záležitostech, protože jsem neměla ani mánii se do nich plést, ani okolí, které by vzbuzovalo nedůvěru. Ze všech místností rozlehlého bytu jsem si pro každodenní pobyt vybrala nejmenší salon, který sloužil jako pracovna a kde jsem měla své knihy a psací stůl. Často se stávalo, že přátelé nebo kolegové, kteří potřebovali mluvit s ministrem důvěrně, místo aby šli k němu, kde ho obklopovali úředníci a veřejnost, přišli ke mně a prosili mě, abych ho zavolala. Tak jsem bývala v obraze o běhu věcí bez intrik i bez marné zvědavosti: Roland pak rád mluvil se mnou o všem v soukromí s onou důvěrou, která mezi námi vždy vládla a která z našich vědomostí i názorů učinila společný majetek; stávalo se také, že přátelé, kteří mu chtěli sdělit jen nějakou radu nebo říci jediné slovo, obraceli se na mě, jisti, že mě vždy zastihnou, abych mu je vyřídila v nejbližší chvíli.

Cítilo se, že je třeba vyvážit vliv dvora, aristokracie, civilní listy a jejich novin lidovým poučováním s velkou publicitou. Jako vhodný prostředek se ukázaly noviny vylepované jako plakáty; bylo třeba najít rozvážného a osvíceného muže, schopného sledovat události a ukazovat je v pravém světle, který by je redigoval. Louvet⁴⁴, už známý jako spisovatel, literát a politik, byl doporučen, vybrán a tuto péči přijal. Byly však zapotřebí také peníze, a to byla jiná věc. Sám Pétion neměl žádné na policii; a přece to ve městě jako Paříž a za takového stavu věcí, kdy záleželo na tom mít lidi, kteří by včas podali zprávu o tom, co se děje nebo chystá, bylo naprosto nezbytné. Bylo by těžké získat je od Shromáždění; žádost by nepochybně probudila ostražitost stoupenců dvora a narazila by na překážky. Přišlo se na to, že Dumouriez, který měl na ministerstvu zahraničí fondy na tajné výdaje, by mohl každý měsíc předávat pařížskému starostovi určitou částku na policii a že by se z ní hradily náklady na plakátové noviny, nad nimiž by bděl ministr vnitra.

Ten prostředek byl jednoduchý a byl schválen. Taková byla geneze Hlídky (La Sentinelle).

Léto 1792: myšlenka republiky na jihu

V průběhu července jsme, vidouce, jak se situace zhoršuje zradou dvora, postupem cizích vojsk a slabostí Shromáždění, hledali, kam by se mohla uchýlit ohrožená svoboda. Často jsme s Barbarouxem⁴⁵ a Servanem hovořili o výtečném duchu Jihu, o energii tamních departementů a o možnostech, jaké by tento kraj skýtal k založení republiky, kdyby vítězný dvůr podrobil Sever a Paříž. Brali jsme zeměpisné mapy a kreslili demarkační čáru; Servan studoval vojenská postavení; počítaly se síly, zkoumala se povaha produktů a možnosti jejich převozu; každý připomínal místa či osoby, od nichž bylo možno čekat podporu, a opakoval, že po revoluci, která vzbudila tak velké naděje, se nesmíme vrátit do otroctví, ale musíme se pokusit o všechno, abychom někde nastolili svobodnou vládu. „To bude naše útočiště,“ říkal Barbaroux, „nebudou-li Marseillané, které jsem sem doprovodil, dostatečně podpořeni Pařížany, aby zdolali dvůr; doufám však, že to dokážou a že budeme mít Konvent, který dá republiku celé Francii.“

Pochopili jsme dobře, aniž se blíže vyslovil, že se chystá povstání; zdálo se nevyhnutelné, neboť dvůr činil přípravy, které prozrazovaly úmysl si národ podrobit. Řekne se, že to bylo k obraně; ale myšlenka napadnout dvůr by buď nikoho nenapadla, nebo by se mezi lidem neujala, kdyby byl dvůr upřímně dbal na provádění ústavy; neboť i když jí viděli všechny vady, ani ti nejupřímnější republikáni pro tuto chvíli nechtěli nic jiného než ji a byli by čekali na zlepšení od zkušenosti a času.

Je pravda, že v dobách revolucí se vždy, zvláště u zkažených národů a ve velkých městech, najde třída lidí zbavených výhod bohatství, dychtících po jeho přízni a snažících se ji za každou cenu vydřít, nebo zvyklých nahrazovat je prostředky málo dovolenými. Vyniká-li některý z nich smělostí ducha, odvahou povahy a jistým přirozeným nadáním, stane se náčelníkem či vůdcem neklidné tlupy, která se brzy doplňuje ze všech jedinců, kteří nemajíce co ztratit, jsou připraveni odvážit se čehokoli, ze všech hlupáků, které dokážou oklamat, a konečně z lidí, jež mezi ně nasazují politici nebo mocnosti, jimž záleží na rozdmýchávání rozbrojů, aby oslabili ty, které tak rozvracejí, nebo je pak obrátili ve svůj prospěch.

Vlastenecké společnosti, tato shromáždění lidí spojených k rokování o svých právech a zájmech, nám předvedly ve zkratce obraz toho, co se děje ve velké společnosti státu.

Nejprve je tu několik zapálených mužů, živě proniknutých vědomím veřejných nebezpečí a v dobré víře usilujících jim předejít; přidávají se k nim filozofové, protože takové sdružení se jim zdá nezbytné ke svržení tyranie a k šíření zásad užitečných jejich bližním. Skutečně se rozvíjejí a stávají obecným majetkem velké pravdy, probouzejí se a šíří šlechetné city; srdce i mysli dostávají popud. Tu se vynořují jedinci, kteří se halí do zásad a osvojují si jazyk, jímž si zajistí přijetí, a usilují o veřejnou přízeň, aby nabyli úřadů či vlivu. Přihazují k pravdě, aby na sebe víc upozornili; ohromují obrazotvornost přehnanými líčeními; lichotí vášním davu, vždy pohotového obdivovat obludné; ženou jej k opatřením, v nichž se činí užitečnými, aby se zdáli stále nepostradatelní, a nakonec se snaží učinit podezřelými moudré či osvícené muže, jejichž zásluhy je děsí a s nimiž by nemohli soupeřit. Pomluva, kterou zprvu používají hrubě, se v poníženích, jichž se jí dostává, učí povznést se na systém; stává se hlubokým uměním, v němž mohou uspět jen oni a jim podobní.

[Šestý sešit.]

Nepochybně se mnoho lidí tohoto ražení vrhlo do lidové strany proti dvoru, hotovi sloužit dvoru za jeho peníze a pak ho zradit, kdyby zeslábl. Dvůr předstíral, že za takové pokládá všechny, kdo se stavěli proti jeho záměrům, a liboval si v tom, že je všechny házel do jednoho pytle pod jménem „buřiči“. Opravdoví vlastenci nechávali tuto hlučnou smečku běžet jako ohaře a snad nebyli neradi, že ji mohou použít jako ztracenou hlídku, která se vrhá na nepřítele. Ve své nenávisti k despotismu nepočítali s tím, že je-li v politice dovoleno nechat dobré věci vykonat zlými lidmi nebo využít jejich výstřelků k užitečnému cíli, je nekonečně nebezpečné přičítat jim zásluhu za ty první nebo je netrestat za ty druhé.