Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové II: Politické paměti

II. První dny ve vězení Abbaye (1.–9. června 1793)

[Pokračování Historických poznámek, které paní Rolandová psala v červnu 1793 ve vězení Abbaye. Líčí první dny věznění a dopisy, jimiž se domáhala propuštění.]

Grandpré a dopis Konventu

První návštěvu, kterou jsem v Abbaye přijala hned v den svého příchodu, mi vykonal Grandpré¹. Přispěchal s hluboce pohnutým srdcem; nikdy mi projevy účasti nepřipadaly dojemnější a čestnější než ty, jimiž mě zahrnul; přimísil k nim pocit ušlechtilé vděčnosti a já v nich nacházela odměnu za dobrý skutek. „Musíte napsat Shromáždění,“ řekl mi, „nenapadlo vás to už samu? – Ne; a teď, když mi to připomínáte, nevím, jak bych dosáhla, aby tam můj dopis přečetli. – Vynasnažím se o to, jak nejlépe dovedu. – Dobrá! Budu tedy psát. – Pište, za dvě hodiny jsem zpátky.“ Odejde a já píšu.

„Občanka Rolandová Národnímu konventu.

„Z vězení Abbaye, 1. června 93.

„Zákonodárci!

„Právě mě vyrvali z mého domova, z náruče mé dvanáctileté dcery², a jsem držena v Abbaye na základě rozkazů, které neuvádějí žádný důvod mého zatčení. Vycházejí od revolučního výboru; a komisaři Komuny, kteří doprovázeli komisaře výboru, mi předložili rozkazy generální rady, které rovněž žádný důvod neobsahují.³ Jsem tedy v očích veřejnosti pokládána za vinnou; odvedli mě do vězení okázale, uprostřed impozantní ozbrojené moci a oklamaného lidu, z něhož mě někteří hlasitě posílali na popraviště, aniž kdo dokázal komukoli, ba ani mně samé, oznámit, na základě čeho mě za vinnou pokládají a podle toho se mnou zacházejí. To není vše: doručitel rozkazů Komuny se jich dovolával jen vůči mně, a to proto, abych mu podepsala jeho protokol; když jsem opustila svůj byt, byla jsem předána komisařům revolučního výboru; to oni mě přivedli do Abbaye; jen na základě jejich zatykače jsem sem byla přijata. Přikládám ověřený opis tohoto zatykače, podepsaného jediným jednotlivcem bez jakékoli úřední hodnosti. Na všechno u mne byly přiloženy pečeti; po celou dobu, co je přikládali, od tří do sedmi hodin ráno, plnil můj byt dav občanů, a kdyby se mezi nimi byl ocitl nějaký zlovolník s úmyslem nepozorovaně podstrčit usvědčující doklady do knihovny otevřené na všechny strany, byl by k tomu měl snadnou příležitost.

„Již včera chtěl týž výbor dát zatknout bývalého ministra, kterého zákony činí odpovědným z činů jeho správy jedině vám a který se u vás neustále domáhá, abyste o nich rozhodli.

„Roland proti rozkazu protestoval, a když ti, kdo jej přinesli, odešli, opustil sám svůj dům, aby uchránil omyl před zločinem⁴, právě ve chvíli, kdy jsem se odebrala do Konventu, abych jej o těchto pokusech zpravila; marně jsem však dala jeho předsedovi odevzdat dopis, který nebyl přečten. Šla jsem se dovolávat spravedlnosti a ochrany; dovolávám se jich znovu, a s novým právem, neboť jsem utlačována. Žádám, aby si Konvent dal podat zprávu o důvodech a způsobu mého zatčení; žádám, aby o něm rozhodl; a pokud je potvrdí, dovolávám se zákona, který nařizuje uvést trestný čin a vyslechnout zadrženého během prvních čtyřiadvaceti hodin vazby⁵. Žádám konečně zprávu o účtech bezúhonného muže, jenž je příkladem neslýchaného pronásledování a jehož, jak se zdá, chtějí určit k tomu, aby dal národům hroznou lekci o ctnosti vyobcované slepou zaujatostí.

„Je-li mým zločinem, že jsem sdílela přísnost jeho zásad, energii jeho odvahy a jeho vroucí lásku ke svobodě, přiznávám se k vině; očekávám svůj trest. Vyslovte se, zákonodárci; Francie, svoboda, osud republiky i váš vlastní závisejí dnes nutně na tom, jak rozdělíte spravedlnost, jejímiž jste správci.“

První dny v cele

Rozrušení, v němž jsem strávila předešlou noc, na mě doléhalo krajní únavou; přála jsem si ještě téhož večera dostat vlastní pokoj, dostala jsem ho a v deset hodin jsem se ho ujala. Když jsem vstoupila mezi čtyři dost špinavé zdi, uprostřed nichž stála pryčna bez záclon, když jsem zahlédla okno s dvojitou mříží a když mě udeřil ten pach, jejž člověk zvyklý na velmi čistý byt vždy pocítí v příbytcích, jež čisté nejsou, usoudila jsem, že tu jde opravdu o to bydlet ve vězení a že od místnosti samé nemám očekávat žádné potěšení. Prostor byl nicméně dost velký, byl tu krb, přikrývka na posteli ušla, dostala jsem polštář, a když jsem věci posuzovala bez srovnávání, shledala jsem, že se nemám nikterak zle. Ulehla jsem, pevně rozhodnutá zůstat v posteli, dokud se mi v ní bude dobře ležet. Ležela jsem tam ještě druhého dne v deset hodin, když přišel Grandpré; tvářil se neméně dojatě, ale ustaraněji než předešlého dne; rozhlížel se po té ošklivé světnici, která mi už připadala snesitelná, protože jsem se v ní vyspala. „Jak jste strávila noc?“ zeptal se mě se zvlhlýma očima. – „Často mě budil hluk; pokaždé, když utichl, jsem zase usnula, dokonce navzdory zvonění na poplach, které jsem dnes ráno, jak se mi zdálo, slyšela. Ale… cožpak se na poplach nezvoní dosud? – Také se mi to zdálo; nic to není. – Bude, jak se zlíbí bohům; zabijí-li mě, tedy v této posteli; jsem tak unavená, že v ní vyčkám čehokoli. Není nic nového proti poslancům? – Ne. Přináším vám váš dopis zpátky; usoudili jsme s Champagneuxem⁶, že je třeba zmírnit jeho začátek; tady je, co vám navrhujeme místo něj; a pak by bylo třeba napsat pár řádků ministrovi vnitra, aby váš dopis úředně postoupil; to by mi dalo nové právo žádat, aby byl přečten.“ Vezmu koncept, rozmýšlím se a říkám mu: „Kdybych věřila, že můj dopis přečtou tak, jak je, nechala bych jej být, i kdyby mi neměl přinést sebemenší úspěch, neboť u Shromáždění si člověk sotva může lichotit nadějí, že dojde spravedlnosti; pravdy, které se mu adresují, nejsou pro ně, protože by je dnes nedokázalo uvést v život; ale je třeba je vyslovit, aby je slyšely departementy. Chápu, že můj úvod by mohl přečtení dopisu zabránit; pak je bláznovství jej ponechat.“ Nahradila jsem tedy první tři odstavce tím, co mi bylo navrženo. „Pokud jde o prostřednictví ministra, cítím, že tím postup nabývá řádnějšího rázu; a ačkoli si Garat⁷ sotva zaslouží, abych mu prokazovala tu čest a psala mu, dokážu to učinit, aniž bych se ponížila.“ Napsala jsem tyto řádky:

Ministru vnitra.

„Ministerstvo, jež vám bylo svěřeno, občane, vám ukládá dohlížet na zachovávání zákonů a oznamovat, když je porušují úřady, které je nerespektují. Věřím, že si vaše spravedlnost bude počítat za čest postoupit Konventu stížnosti, jež potřebuji přednést proti útlaku, jehož jsem obětí.“

Vstala jsem v poledne a rozvažovala, jak se ve svém novém příbytku zařídím; přikryla jsem bílým plátnem malý ošklivý stolek, který jsem postavila k oknu a určila za psací stůl, s úmyslem jíst raději na kraji krbu, abych si pracovní stůl uchovala čistý a uklizený. Dva velké špendlíky s hlavičkou, zabodnuté do prken, mi posloužily jako věšák. V kapse jsem měla Thomsonovu báseň⁸, dílo, které je mi drahé z více než jednoho důvodu; sepsala jsem si, co si budu muset opatřit: především Plutarchovy Životopisy slavných mužů, které jsem v osmi letech nosívala do kostela místo modlitební knížky na Svatý týden⁹ a které jsem od té doby důkladně znovu nepročetla; Humeovy Dějiny Anglie¹⁰ se Sheridanovým slovníkem, abych se v tomto jazyce zdokonalila: raději bych byla četla Macaulayovou¹¹; ale ten, kdo mi zapůjčil první svazky tohoto díla, jistě nebyl doma, a nevěděla bych, kde je sehnat, neboť už předtím jsem je u knihkupců nenašla. Sama jsem se svým přípravám usmívala, neboť venku panovalo velké vzrušení; co chvíli se bubnovalo ke shromáždění¹² a já nevěděla, co to může znamenat. „Nezabrání mi žít až do poslední chvíle,“ říkala jsem si; „jsem šťastnější svým svědomím, než oni budou rozníceni svou zuřivostí; přijdou-li, půjdu jim vstříc a odejdu ze života, jako se vstupuje do odpočinku.“ Žena vězeňského správce¹³ mě přišla pozvat k sobě, kde mi nechala prostřít, abych obědvala v lepším vzduchu: šla jsem tam a spatřila svou věrnou služebnou¹⁴; když se mi vrhla do náruče, zalitá slzami, dusíc se vzlyky, zmocnilo se mě pohnutí a smutek; téměř jsem si vyčítala, že jsem klidná, když jsem pomyslela na úzkost těch, kdo ke mně lnuli, a když jsem si představila trýzeň toho či onoho, pocítila jsem nevýslovné sevření srdce. Ubohé děvče! kolik slz jsem ji stála, a čeho by nevyvážila oddanost, jako je ta její! V běžném životě se na mě někdy osopí, ale jen když si myslí, že příliš zanedbávám, co může prospět mému štěstí, mému zdraví; když trpím, naříká ona a já ji utěšuji. Nezbylo, než se i teď držet tohoto zvyku. Dokázala jsem jí, že oddá-li se svému žalu, bude mi méně platná; že je mi potřebnější venku než ve vězení, kde mě prosila, abych jí dovolila zůstat; že konec konců nejsem tak nešťastná, jak si představuje – a to je pravda. Pokaždé, když jsem byla nemocná, jsem zakusila zvláštní klid, jenž nepochybně souvisí s mým způsobem nazírání i se zákonem, který jsem si uložila: nutnost vždy zmírňovat, místo abych se proti ní bouřila. Od chvíle, kdy uléhám, se mi zdá, že každá povinnost ustává a že žádná starost na mě nemá dosah; nejsem už povinna ničím jiným než být tu a trpělivě tu setrvat, což činím velmi ochotně. Popouštím uzdu své obrazotvornosti; přivolávám milé dojmy, příjemné vzpomínky, šťastné city: žádné úsilí, žádné počty, žádné rozumování; oddaná docela přírodě a klidná jako ona trpím bez netrpělivosti anebo odpočívám a veselím se. Shledávám, že vězení na mě působí zhruba stejně jako nemoc; i tu nejsem povinna ničím jiným než být tu, a co mě to stojí? Moje společnost není tak špatná.

Brzy jsem se dozvěděla, že se musím vystěhovat; obětí přibývalo; pokoj, kam mě umístili, pojal víc než jednu postel, a chtěli-li mě nechat o samotě, museli mě ještě týž večer vtěsnat do malého kamrlíku; stěhovalo se tedy. Okno tohoto nového bytu vede, myslím, přímo nad stráž, která hlídá bránu vězení; celou noc jsem slyšela hromový hlas pokřikovat: „Stůj, kdo tam? Zabij! Desátníku! Hlídka!“ Domy byly osvětleny¹⁵; a podle počtu a četnosti hlídek bylo snadné usoudit, že se obávají nepokojů nebo že nějaké už proběhly. Vstala jsem časně zrána; věnovala jsem se své domácnosti, totiž ustlala jsem si, uklidila svůj koutek a zavedla čistotu v příbytku stejně jako na své osobě. Dobře jsem viděla, že kdybych o tyto služby požádala, neodepřeli by mi je; ale docela správně jsem usuzovala, že i kdybych je štědře platila, musela bych na ně dlouho čekat a vždy by byly velmi povrchní; bylo tedy jen k užitku postarat se o to sama; budu obsloužena lépe a dříve, a drobné dárky, které udělám, budou tím víc oceněny, že budou nezištné. Netrpělivě jsem čekala, až uslyším odsunovat těžké závory svých dveří, abych si mohla vyžádat noviny. Přečetla jsem je: dekret o zatčení Dvaadvaceti je vydán¹⁶; noviny mi vypadnou z rukou a já v návalu bolesti zvolám: „Má země je ztracena!…“

Dekret proti Dvaadvaceti

Dokud jsem se domnívala, že jsem pod jhem útlaku sama nebo skoro sama, hrdá a klidná jsem vysílala přání a chovala jistou naději pro obránce svobody.

[Zde začíná čtvrtý sešit.]

Omyl a zločin zvítězily; národní zastoupení je znásilněno, jeho jednota rozbita; všechno, co v jeho lůně vynikalo poctivostí spojenou s charakterem a talentem, je proskribováno; pařížská Komuna velí Zákonodárnému sboru; Paříž je ztracena; pochodně občanské války jsou zažehnuty; nepřítel využije našich rozbrojů; pro sever Francie už nebude svobody a celá republika je vydána napospas strašlivým rozvratům. Vznešené iluze, velkodušné oběti, naděje, štěstí, vlasti, sbohem! V prvních vzletech svého mladého srdce jsem ve dvanácti letech plakala, že jsem se nenarodila jako Sparťanka nebo Římanka¹⁷; ve francouzské revoluci jsem věřila spatřit nečekané uskutečnění zásad, jimiž jsem se živila. Svoboda, říkala jsem si, má dva zdroje: dobré mravy, které tvoří moudré zákony, a osvětu, jež nás k obojímu přivádí poznáním našich práv; mou duši už nebude trýznit pohled na ponížené lidstvo, lidský rod se polepší a blaho všech bude základem a zárukou blaha každého. Skvělé přeludy, svody, které jste mě okouzlovaly, děsivá zkaženost nesmírného velkoměsta vás rozptyluje! Pohrdala jsem životem, vaše ztráta mi ho činí nenávistným, a přeji si, aby běsnící došli až k posledním výstřelkům. Na co čekáte, anarchisté, lupiči? Proskribujete ctnost, prolévejte krev těch, kdo ji vyznávají; rozlitá po této zemi učiní ji hltavou a rozevře ji pod vašima nohama.

Běh událostí mi to měl dát tušit; ale stále jsem nemohla uvěřit, že úvaha o nebezpečích nezadrží většinu Konventu, a nemohla jsem se ubránit otřesu nad tímto rozhodujícím činem, který odbíjí hodinu jeho rozkladu.

Chladné rozhořčení nyní takřka přikrývá všechny mé city; lhostejná jako kdykoli předtím ke všemu, co se týká mne, doufám jen slabě pro druhé a očekávám události spíše se zvědavostí než s touhou: nežiji už, abych cítila, nýbrž abych poznávala. Zanedlouho jsem se dozvěděla, že pohyb nařízený k vynucení dekretu o zatčení vzbudil obavy o věznice; to byla příčina přísné a hlučné stráže oné noci: občané sekce Jednoty¹⁸ se proto nechtěli dostavit na bubnový signál, který je posílal obklíčit Konvent; všichni zůstali doma, aby bděli nad svým majetkem a nad vězením, které leželo v jejich obvodu: pochopila jsem, proč měl Grandpré tak ustaraný a znepokojený výraz; nazítří se mi ze svých obav vyznal. Odebral se do Shromáždění, aby tam dal přečíst můj dopis; osm hodin za sebou spolu s několika poslanci marně opakoval své naléhání u předsednictva; bylo zřejmé, že přečtení nedosáhnu. V Moniteuru jsem si povšimla, že se má sekce, sekce Beaurepaire, vyslovila v můj prospěch, a to i po mém uvěznění¹⁹; napadlo mě jí napsat, a učinila jsem tak těmito slovy:

„Občané,

„z veřejných listů se dozvídám, že jste Rolanda a jeho manželku vzali pod ochranu své sekce; nevěděla jsem to, když mě z domova odváděli; a doručitel rozkazů Komuny mi naopak ozbrojený oddíl, který ho doprovázel, představil jako oddíl sekce, jejž si vyžádal; tak to také vyjádřil ve svém protokolu. Od chvíle, kdy mě zavřeli v Abbaye, jsem psala Konventu a obrátila jsem se na ministra vnitra, aby mu mé stížnosti postoupil; vím²⁰, že mé žádosti vyhověl a že můj dopis byl odevzdán, ale přečten nebyl. Mám tu čest zaslat vám jeho ověřený opis. Pokládá-li sekce za sebe hodné stát se tlumočnicí utlačované nevinnosti, mohla by vyslat deputaci k zábradlí Konventu, aby tam dala zaznít mým spravedlivým stížnostem a mé žádosti. Tuto otázku předkládám její moudrosti; nepřipojuji k ní žádnou prosbu; pravda mluví jen jedním jazykem, a tím je výklad skutečností; občané, kteří chtějí spravedlnost, nemají rádi, když se jim adresují úpěnlivé prosby, a nevinnost je neumí.

„P. S. Je to čtvrtý den mého uvěznění a nebyla jsem vyslechnuta. Upozorňuji, že příkaz k zatčení neuváděl žádný důvod, ale že v něm stálo, že budu vyslechnuta nazítří.“

Návštěvy, vězeňský režim a přátelé

Uplynulo několik dní, aniž jsem o čemkoli slyšela; stále jsem nebyla vyslechnuta. Přijala jsem ovšem mnoho návštěv správců s plochými obličeji a špinavými šerpami, kteří o sobě tvrdili, že patří jedni k policii, druzí k čemusi, co nevím; velcí sansculotti s páchnoucími vlasy, horliví vykonavatelé pořadu dne, přicházeli zjistit, zda jsou vězni spokojeni se zacházením. Ke všem jsem se vyjadřovala s energií a důstojností, jaká přísluší utlačované nevinnosti; zahlédla jsem dva nebo tři rozumné muže, kteří mi rozuměli, ale neodvážili se mě podpořit; a jednou, když jsem obědvala, mi ohlásili dalších pět nebo šest najednou. Polovina z nich vstoupí; ten, který se ujal slova, mi ještě dřív, než otevřel ústa, připadal jako jeden z těch tlachalů s prázdnou hlavou, kteří posuzují svou cenu podle toho, jak rychle jim jde jazyk. „Dobrý den, občanko. – Dobrý den, pane. – Jste spokojena s tímto domem? Nemáte si na co stěžovat, pokud jde o zacházení, nebo o něco žádat? – Stěžuji si, že jsem tady, a žádám, abych odtud mohla odejít. – Máte snad podlomené zdraví? Trochu se nudíte? – Jsem zdráva a nenudím se. Nuda je nemoc lidí, kteří mají prázdnou duši a ducha bez vlastních zdrojů; ale mám živý smysl pro nespravedlnost; protestuji proti té, která mě dala zatknout bez důvodu a držet ve vězení bez výslechu. – Ach! v době revoluce je tolik práce, že nelze všechno stihnout.

– Jedna žena, které dal král Filip zhruba tutéž odpověď, mu odsekla: ‚Nemáš-li čas zjednat mi spravedlnost, pak nemáš čas být králem!‘²¹ Dejte si pozor, abyste utlačované občany nedohnali k tomu, aby totéž řekli lidu, nebo spíše svévolným úřadům, které jej svádějí na scestí. – Sbohem, občanko. – Sbohem.“ A můj tlachal odešel, protože nevěděl, co odpovědět na rozumné důvody. Připadalo mi, že ti lidé přišli jen proto, aby se podívali, jak vypadám v kleci; ale museli by ujít hodně dlouhou cestu, než by v ní našli někoho tak hloupého, jako jsou sami.

Řekla jsem už, že jsem se informovala o tom, jak se na tomto místě žije; ne že bych si nějak zvlášť cenila toho, čemu se říká životní pohodlí; umím ho užívat bez skrupulí, když to s sebou nenese nic nepatřičného, ale vždy s mírou, a bez všeho se bez obtíží obejdu. Z přirozeného smyslu pro pořádek potřebuji vědět, z čeho se skládají mé výdaje, a řídit je podle svého postavení.

Dozvěděla jsem se, že Roland jako ministr shledal přehnanou částku pěti liber, přidělovanou na každého vězně na denní výdaje, a snížil ji na dvě libry; ale nesmírné zdražení potravin, jejichž cena se během několika měsíců ztrojnásobila, činí toto zaopatření dost skrovným, neboť národ dává jen čtyři holé zdi a slámu, takže se nejprve strhne dvacet sou²² jako náhrada správci za pokoj, totiž za postel a jakýkoli nábytek. Ze zbývajících dvaceti sou je třeba zaplatit svícení, topení, je-li potřeba dát zatopit, a stravu; to nestačí, ale každý smí ovšem ke svým výdajům přidat, co chce. Nerada vydávám mnoho na svou osobu a mám jisté potěšení z toho, že mohu cvičit své síly v odříkání. Dostala jsem chuť udělat pokus a zjistit, jak daleko může lidská vůle omezit potřeby; ale je nutné postupovat po stupních, to je jediný způsob, jak dojít daleko. Po čtyřech dnech jsem začala tím, že jsem vypustila snídaně a kávu a čokoládu nahradila chlebem a vodou; stanovila jsem, že mi k obědu budou podávat jen jeden chod obyčejného masa s trochou zeleniny, večer trochu luštěnin; žádný zákusek. Pila jsem pivo, abych se odnaučila vínu, pak jsem zanechala i piva. Protože však tento režim má mravní cíl a protože bych neužitečnou šetrnost stejně nesnášela jako pohrdala, začala jsem tím, že jsem věnovala jistou částku pro nešťastníky na slámě, abych měla potěšení, když ráno jím svůj suchý chléb, pomýšlet na to, že mi nějací ubožáci budou vděčni, že si ke svému budou moci k obědu něco přidat. Zůstanu-li tu šest měsíců, chci odtud odejít tlustá a svěží, bez potřeby čehokoli jiného než polévky a chleba, a s několika požehnáními, jež jsem si inkognito zasloužila. Také jsem, ale v jiném duchu, dala několik dárků vězeňské služebné čeládce. Je-li člověk ve svých výdajích přísně šetrný nebo se tak jeví, musí být k druhým štědrý, aby mu to odpustili, zvlášť v situaci, kdy ti, kdo ho obklopují, počítají se ziskem z jeho výdajů. Nežádám ani služby, ani zboží; nic si nedávám přinášet; nikoho nezaměstnávám: je jasné, že budu tou nejmrzutější vězeňkyní pro sloužící, kteří své drobné zisky zakládají na pochůzkách a dodávkách, jimiž je kdo pověří; sluší se tedy, abych si nezávislost, do níž se vůči nim stavím, koupila; tím ji učiním dokonalejší a ještě si k tomu získám jejich lásku.

Několikrát mě navštívil výtečný Champagneux a vážený Bosc. První z nich, otec početné rodiny, oddaný svobodě ze zásady, hlásal její zdravé učení od samého počátku revoluce v novinách určených k poučení svých spoluobčanů²³; vyznačuje se soudným duchem, mírnými mravy a velkou láskou k práci. Roland jako ministr ho povolal, aby ho postavil do čela první divize ministerstva vnitra; byla to jedna z jeho nejlepších voleb. Ostatně stejně dobře se mu vydařila i volba několika dalších přednostů, jako byl činorodý a přímý Le Camus²⁴, schopný Fépoul²⁵ a další. Nikdy nebyly úřady lépe sestaveny; jejich dokonalé organizaci vděčí Garat za to, že je s to nést břemeno, které přesahuje jeho síly; poctivosti a schopnostem takových pracovníků vděčí za klid, jaký mu dopřávají: sám to cítil a právem říkával, že by to vzdal, kdyby musel ve svých úřadech něco měnit.

Bude nucen to vzdát i tak, neboť všechen talent podřízených nevyváží nedostatek charakteru ministra; slabost je nejhorší ze všech vad u těch, kdo vládnou, zvláště uprostřed stranických rozbrojů. Garat a Barère²⁶ by jako soukromé osoby nebyli posuzováni tak, že by jim scházel duch nebo poctivost; ale první z nich jako nositel výkonné moci a druhý jako zákonodárce by svými polovičatými opatřeními zahubili všechny státy světa: jejich údajná smířlivá mánie je vede vždy po šikmé cestě, která míří přímo do propasti a do zmatku. Smířlivost státníků má spočívat výhradně ve způsobu, chci říci v tom, jak jednají s těmi, jichž užívají; mají se umět posloužit dokonce vášněmi a vadami těch, které řídí nebo s nimiž vyjednávají; ale přísní v zásadách, pevní a rychlí v činu nesmějí se nikdy před žádnou překážkou ani ohledem sklonit v prvním ani odchýlit v druhém.

Kdyby Roland dokázal spojit se šíří svých rozhledů, se silou své duše a se svou úžasnou činorodostí o něco víc obratnosti ve způsobu jednání, snadno by vládl celé říši; ale jeho vady škodí jen jemu samému a jeho přednosti jsou ve správě nesmírně cenné.

Bosc²⁷, náš starý přítel, správce pošt, pravdivé povahy a osvíceného ducha, přišel ke mně hned první den mého uvěznění a pospíšil si odvést mou dceru k paní Creuzé-Latouche²⁸, která ji přijala a započítala mezi své děti, s nimiž bylo dohodnuto, že zůstane pod jejím dohledem. Je třeba znát ty osoby, abychom pocítili, co tento čin znamená. Je třeba si představit Bosca, citlivého a přímého, jak přibíhá k přátelům, bere jejich dítě a z vlastního popudu je svěřuje té nejváženější rodině, jako zástavu, jíž jí prokazuje čest a o níž ví, že bude přijata s vděčností, jakou pociťují jemné duše, když se jim nabízí příležitost konat dobro; je třeba znát patriarchální mravy, domácí ctnosti Creuzého a jeho ženy, laskavost a dobrotu, jimiž vynikají, abychom posoudili, jak dítě přijali, a docenili to.

Kdo je tedy v tom všem politováníhodný? Jedině Roland; Roland pronásledovaný, proskribovaný, Roland, jemuž odpírají přezkoumání jeho účtů; Roland, nucený, aby unikl slepé zuřivosti lidí oklamaných jeho nepřáteli, skrývat se jako provinilec, třást se dokonce o bezpečí těch, kdo ho přijímají, v mlčení polykat uvěznění své ženy, přikládání pečetí na vše, co mu patří… a čekat v nejistotě na vládu spravedlnosti, která ho nikdy neodškodní za to, co mu zlovůle způsobila!

Dopisy ministrům

Má sekce, prodchnutá nejlepšími zásadami, přijala 3. června usnesení, z něhož ty zásady dýchají²⁹ a které stanoví právo občanů protestovat proti svévolnému uvěznění, a dokonce se postavit proti takovému, o něž by se kdo pokusil. Můj dopis tam byl přečten a vyslechnut s účastí; protože se rozprava o něm protáhla do následujícího dne, montagnardi se domluvili a ve své straně vyhlásili poplach; přišla spousta deputací zuřivců z jiných sekcí, aby zbrzdily postup i jednání a zkazily, bude-li to možné, smýšlení této sekce, anebo ji zastrašily výhrůžkami a přiměly většinu sekcí k tomu, aby ji odzbrojila. Mezitím jsem na Grandpréovo naléhání, abych nezanedbala žádný prostředek ke zkrácení svého zajetí, napsala znovu Garatovi a obrátila jsem se také na Gohiera³⁰: ten, s nímž jsem se vídala málo, stejně slabý jako Garat, mi připadal ve všech ostatních ohledech ještě mnohem prostřednější. Takovým lidem jsem sotva mohla psát jinak než tak, že jsem jim udílela lekce; byly přísné… Grandpré je shledal ponižujícími, třebaže spravedlivými; zmírnila jsem několik výrazů a držela se těchto:

„Občanka Rolandová ministru spravedlnosti.

„Z vězení Abbaye, 8. června 93.

„Jsem utlačována; mám tedy důvod připomenout vám svá práva a vaše povinnosti.

„Svévolný příkaz bez udání důvodů zatčení mě uvrhl do těchto míst, připravených pro provinilce; bydlím v nich již osm dní, aniž jsem byla vyslechnuta.

„Dekrety jsou vám známy; jeden vám ukládá navštěvovat věznice a propouštět z nich ty, kdo jsou v nich drženi bez důvodu³¹; nedávno byl vydán ještě další, který vám předpisuje, abyste si dal předložit zatykače, zkoumal, zda jsou odůvodněné, a dal zadržené vyslechnout.

„Zasílám vám ověřený opis toho, na jehož základě mě odvlekli z domova a přivedli sem.

„Žádám provedení zákona pro sebe i pro vás samého. Nevinnou a odvážnou mě nespravedlnost zasahuje, aniž by mě poskvrnila, a mohu ji snášet s hrdostí v době, kdy se ctnost proskribuje³². Pokud jde o vás, postavený mezi zákon a potupu, nemůžete být na pochybách, co chcete, a bylo by vás třeba litovat, kdybyste neměl odvahu jednat podle toho.“

„Ministru vnitra.

„8. června atd.

„Vím, že jste mé stížnosti zaslal Zákonodárnému sboru; můj dopis nebyl přečten: jsou vaše povinnosti splněny tím, že jste jej na mou prosbu odeslal? Byla jsem zatčena bez uvedení důvodů, jsem držena osm dní, nebyla jsem vyslechnuta; je na vás, veřejný činiteli, když jste nedokázal uchránit nevinnost před útlakem, abyste se ji aspoň snažil vysvobodit.

„Na péči, k níž vás vyzývám, máte možná větší zájem než já; nejsem jedinou obětí zaujatosti nebo závisti, a jejich nynější pronásledování všeho, co spojuje charakter s talentem a ctností, činí pronásledování, jehož jsem předmětem, čestným; vděčím za ně svému svazku s ctihodným mužem, kterého potomstvo pomstí. Ale vy, který nyní stojíte u kormidla, byste neunikl výčitce, že jste loď opustil napospas vlnám, kdybyste ji nedokázal řídit pevnou rukou, ani hanbě, že jste u kormidla setrval, aniž jste ji dokázal udržet.

„Strany pomíjejí, jen spravedlnost trvá, a ze všech vad muže v úřadě se mu nejméně odpouští slabost, neboť je zdrojem největších nepořádků, zvláště v bouřlivých dobách.

„Nepotřebuji k těmto úvahám nic dodávat, dojdou-li k vám včas pro vás i pro mne, ani naléhat, abyste je uplatnil na mou věc, neboť nic nemůže nahradit vůli a odvahu.“

Ministři, kteří zanedbali a pohrdli dekrety, jež jim ukládaly pátrat po původcích zářijových masakrů a po spiklencích z 10. března³³, lidé, kteří liknavostí a nedůstojností svého chování za těchto okolností povzbudili zločin, napomohli jeho útokům a zajistili toto nové povstání, v němž zaslepenost a opovážlivost, předepisujíce zákony národnímu zastoupení, přivolávají všechny pohromy občanské války – takoví lidé se zajisté nestanou žalobci útlaku: nic od nich nečekám; a pravdy, které jim adresuji, mají spíše zaznamenat, co jsou povinni učinit a v čem selhávají, než mi zjednat spravedlnost, kterou mi nejsou s to poskytnout, ledaže by trocha studu vykonala nějaký zázrak.

Dulaurův Thermomètre a údajné schůzky u paní Buzot

Bajka nám líčí, jak všechna zvířata, jež se obvykle třesou při pohledu na lva, přicházejí jedno po druhém, aby ho urážela, když je nemocen³⁴; tak i dav prostředních lidí, oklamaných nebo závistivých, útočí se zuřivostí na ty, které útlak drží v zajetí nebo jejichž schopnosti umenšuje tím, že kazí mínění o nich. Číslo 526 Thermomètre du jour³⁵ z 9. června toho poskytuje příklad; nalézá se tam pod názvem Výslech L. P. d'Orléanse³⁶ řada otázek, mezi nimiž je třeba vyzdvihnout toto obvinění: „Že se účastnil tajných nočních schůzek u Buzotovy ženy v předměstí Saint-Germain, kam docházeli Dumouriez, Roland a jeho žena, Vergniaud, Brissot, Gensonné, Gorsas, Louvet, Pétion, Guadet atd.“

Jaká hluboká ničemnost a jaké výstřelky nestoudnosti! Všichni zde jmenovaní poslanci jsou právě ti, kdo hlasovali pro vyhnanství Bourbonů³⁷; nikdy tito hrdí obránci svobody nepokládali d'Orléanse za schopného vůdce, vždy jim připadal jako nebezpečná loutka; byli první, kdo se obávali jeho neřestí, jeho peněz, jeho styků, jeho popularity, jeho strany, kdo tuto stranu udali a pronásledovali ty, kdo se jim zdáli být jejími agenty. Louvet je označil ve své catilinárii proti Robespierrovi³⁸: je to vzácný kus, jako vše, co vyšlo z jeho pera, a dějiny jej pečlivě uchovají; sleduje v něm jejich počínání ve volebním sboru, z něhož vzešel Philippe jako poslanec. Buzot³⁹, jehož stálá energie mu vysloužila nenávist buřičů, se chopil první chvíle, která se mu zdála příznivá, aby navrhl vypovězení Bourbonů, opatření, jež pokládal za nezbytné od okamžiku, kdy se Konvent rozhodl soudit Ludvíka.

Roland ani já jsme d'Orléanse nikdy neviděli; dokonce jsem se vyhýbala přijímat u sebe Silleryho⁴⁰, o němž mi říkali, že je to muž dobrý a laskavý, protože jeho styky s d'Orléansem mi ho činily podezřelým. Vzpomínám si v té souvislosti na dva velmi pikantní dopisy; jeden psala paní Sillery Louvetovi poté, co podpořil Buzotův návrh. „Tady máte,“ řekl mi Louvet, když mi jej ukazoval, „důkaz, že se nemýlíme a že orleánská strana není přelud. Paní Sillery by mi nepsala takovými slovy, kdyby to nebylo domluveno se zúčastněnými, a když se vyhnanství tolik obávají, musí v něm vidět zkázu nějakých plánů.“ Skutečně, dopis paní Sillery, velmi promyšlený, měl Louveta od jeho názoru odvrátit a přesvědčit ho, že republikánské zásady, v nichž byly děti d'Orléansovy vychovány, z nich činí jejich nejhorlivější stoupence a že by bylo nepolitické a kruté obětovat nepochybně užitečné občany nesmyslným předsudkům.

[Zde začíná pátý sešit.]

Druhý dopis byla Louvetova odpověď; duchaplná a důstojná, vyjadřovala důrazně a zdvořile důvody jeho názoru; mimo jiné v ní psal, že monarchistické zásady, šlechtické a jiné předsudky, které paní Sillery sama vyložila ve svých dílech, ho zdaleka neujišťují o zásadách jejích žáků, a s hrdostí svobodného muže trval na názoru, jejž mu vnukla láska k vlasti.

Pokud jde o údajné schůzky u Buzotovy ženy, nic na světě není směšnějšího. Buzot, s nímž jsem se hodně stýkala za Ústavodárného shromáždění a s nímž jsem pak zůstala v přátelské korespondenci; Buzot, jehož čisté zásady, odvaha, citlivost a mírné mravy mi vnukaly nekonečnou úctu a náklonnost, chodíval často do budovy ministerstva vnitra; u jeho ženy jsem od jejich příjezdu do Paříže na Konvent byla jedinkrát a s Dumouriezem neměli žádné styky. Rozhořčena těmi hloupostmi, chopila jsem se pera a napsala Dulaurovi, redaktoru Thermomètre du jour, muži dobrému, ale slabému⁴¹, s nímž jsem se stýkala až do chvíle, kdy ho svedla Hora⁴²:

„Občanka Rolandová poslanci Dulaurovi, autoru Thermomètre du jour.

„Z vězení Abbaye, 9. června 93.

„Kdyby nevinnost, když už se octla pod jhem útlaku, mohlo ještě něco udivit, řekla bych vám, občane, že jsem s největším překvapením četla nesmysly obsažené ve vašem dnešním čísle pod názvem Výslech Philippa d'Orléanse, které mi náhoda vložila do rukou. Bylo by velmi podivné, kdyby zkušenost neukázala, že je to jen velmi opovážlivé, aby osoby, které se jako první obávaly orleánské strany, udaly ji a pronásledovaly, byly vydávány za ty, kdo ji samy vytvořily!

„Čas nepochybně objasní toto tajemství nepravosti; ale než přijde jeho spravedlnost, která může být uprostřed tak strašlivé zkaženosti pomalá, zdá se mi, že vaše spravedlnost vás zavazuje uveřejnit spolu s otázkami výslechu, jenž je způsobilý rozsévat podezření, i odpovědi, které na ně byly nepochybně dány a jež mohou posloužit k jejich posouzení.

„Tato spravedlnost je tím přísnější povinností, že se pomluva a pronásledování lepí na paty osob jmenovaných v těch otázkách; že jsou z větší části spoutány dekretem, který opovážlivost a zaujatost vyrvaly slabosti a omylu. Já sama jsem vězněna již osm dní na základě zatykače, který neuvádí žádný důvod zatčení; nebyla jsem vyslechnuta; nemohla jsem dát Konventu slyšet své stížnosti, a když se komusi podařilo mu oznámit, že byly zadrženy, přiměli jej přejít k pořadu dne pod záminkou, že se ho to netýká⁴³. Jak to? Nové úřady jednají svévolně, ustavené úřady před nimi mlčí, a nespravedlnosti, jichž se dopouštějí, se nemají předkládat Konventu! Svoje stížnosti se nemají adresovat Zákonodárnému sboru, když už nezbývá nikdo jiný, komu je adresovat! A lidé se zajímají o zadržené z rozkazu marseillského tribunálu⁴⁴; a já, vězněná zde revolučním výborem, nemám už žádná práva! A Komuna dává v novinách opakovat, že pařížské věznice skrývají jen vrahy, zloděje a kontrarevolucionáře! Občane! znala jsem vás; pokládám vás za poctivého: jak jednou budete naříkat! Posílám vám několik konceptů a prosím, abyste se s nimi seznámil: vyzývám vás, abyste ve svých novinách otiskl dopis, který jsem nemohla dát přečíst Konventu; tuto spravedlnost mi dlužíte, všechny okolnosti to dostatečně dokazují, a kdybyste to nedokázal pocítit, bylo by zbytečné, abych naléhala.

„P. S. Roland ani já jsme Philippa d'Orléanse nikdy neviděli; musím dodat, že jsem poslance jmenované ve výslechu (citovaném v dnešním Thermomètru) vždy slyšela projevovat vůči této osobě pohrdání podobné tomu, jaké vzbuzuje ve mně; a konečně, že pokud jsme o něm spolu mluvili, bylo to při úvahách o obavách, jež mohl vzbuzovat u pravých přátel svobody, a o nutnosti dát ho z toho důvodu vypovědět.“⁴⁵