Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové II: Politické paměti

I. Zatčení a převoz do Abbaye (31. května – 1. června 1793)

Historické poznámky

Ve vězení Abbaye, v červnu 1793

[První sešit.]

Dnes na trůně, a zítra v okovech.¹

Takový je úděl ctnosti v dobách revolucí. Po prvních vzruších lidu, jehož omrzely zlořády, jimiž byl sužován, bývají na vysoká místa povoláni moudří muži, kteří mu otevřeli oči pro jeho práva nebo mu pomohli si je znovu vydobýt; nemohou je však zastávat dlouho, neboť ctižádostivci, dychtiví využít okolností, brzy dokážou lichocením lid svést a poštvat proti jeho skutečným obhájcům, aby sami došli moci a vážnosti. Takový musel být běh věcí zvláště od 10. srpna. Snad jednou ty události vezmu od delšího začátku, abych vylíčila, co mi mé postavení umožnilo poznat; nyní nemám jiný úmysl než zaznamenat na papír okolnosti svého zatčení; je to jakási zábava samotáře, který líčí, co se týká jeho samého, a vyslovuje, co cítí.

Rolandův odchod² jeho nepřátele neusmířil. Opustil ministerstvo navzdory svému předsevzetí zažehnávat tam bouři a vzdorovat všem nebezpečím, protože stav Výkonné rady, jakmile se plně odhalil, a její slabost, stále rostoucí a zvlášť zřetelná kolem poloviny ledna, mu už nedávaly vyhlídku na nic jiného než na chyby a hlouposti, jejichž hanbu by musel sdílet; nemohl dokonce ani prosadit, aby byl do knihy usnesení zapsán jeho názor nebo jeho důvody, když byly v rozporu s rozhodnutím většiny.

A tak ode dne onoho žalostného usnesení o hře Přítel zákonů,³ které odmítl podepsat, protože jeho druhá část byla přinejmenším směšná, nepodepsal už žádné usnesení Rady. Bylo to 15. ledna. Konvent mu nenabízel nic povzbudivého; už samo jeho jméno se tam stalo zdrojem neklidu a rozkolů; nesmělo se tam vyslovit, aby se nezvedl ropot; když některý poslanec chtěl odpovědět na hanebná obvinění, bezdůvodně vznášená proti ministrovi, byl nazván frakcionářem a umlčen. Pache⁴ zatím hromadil na ministerstvu války všechny chyby, jichž se díky jeho slabosti a oddanosti jakobínům mohla dopouštět neschopnost, proradnost či drzost jeho úředníků; a Konvent nemohl Pacha propustit, protože jakmile se proti němu ozval nějaký hlas, štěkáči mu odpovídali Rolandem. Pokračování Rolandova statečného zápasu na ministerstvu tedy už nemohlo zastavit chyby Rady a jen rozmnožovalo příčiny nepořádku v Konventu. Podal tedy demisi. Důkazem, že byla nezbytná, je, že zdravá část zákonodárného sboru, jakkoli byla prodchnuta vědomím ctností a schopností pomlouvaného ministra, se neodvážila k sebemenší námitce. Byla to nepochybně slabost; potřebovala na ministerstvu vnitra muže spravedlivého a pevného: byl to nejlepší opěrný bod, který si mohla uchovat, a když o něj přišla, musela se sklonit pod jho přepjatců, kteří se snažili vyzvednout a podepřít moc soupeřící s národním zastupitelstvem. Roland držel na uzdě uzurpátorskou obecní radu; Roland vtiskoval všem správním sborům jednotný, souladný a pravidelný pohyb; bděl nad zásobováním veliké rodiny; dokázal obnovit mír ve všech departementech; vnukal jim onen řád, jenž se rodí ze spravedlnosti, onu důvěru, kterou udržuje činorodá správa, vlídná korespondence a sdílení osvěty. Bylo tedy třeba Rolanda podpořit; ale protože slabost byla jedinou schopností shromáždění, nezbývalo jemu, který tu slabost dobře znal, než odejít.

Ostýchavý Garat,⁵ příjemný společník, průměrný literát a mizerný správce; Garat, jehož jmenování ministrem spravedlnosti dokazovalo nedostatek schopných lidí – nedostatek, o němž nikdo nemá ani ponětí a který poznají jen ti, kdo na vysokých místech musejí hledat spolupracovníky –, Garat neměl ani tolik rozumu, aby zůstal v resortu, kde je nejméně práce a kde by jeho chatrné zdraví, přirozená lenost a potíže s prací byly méně znát; přechází na ministerstvo vnitra bez jakýchkoli znalostí, jichž tento resort vyžaduje nejen v oblasti politické, ale i pokud jde o obchod, řemesla a spoustu správních podrobností; se svou nevědomostí a loudavým krokem nahrazuje muže, který byl v republice nejčinnější a v znalostech tohoto druhu nejzběhlejší. Uvolnění stroje brzy způsobilo, že se jeho součásti rozpadly, a prozradilo slabost regulátoru; departementy se rozbouřily; dostavil se nedostatek; ve Vendée vzplála občanská válka; pařížské úřady si přisvojovaly cizí pravomoci; jakobíni se chopili otěží vlády; loutka Pache, propuštěný z ministerstva, jež rozvrátil, byl klikou vynesen na starostenský úřad, kde byla jeho povolnost zapotřebí, a v Radě ho nahradil idiot Bouchotte,⁶ stejně povolný a ještě hloupější.

Roland zasadil svým protivníkům strašlivou ránu, když při svém odchodu zveřejnil vyúčtování, jaké dosud žádný ministr nepředložil.⁷ Přezkoumat je a schválit zprávou byla spravedlnost, o kterou musel žádat marně, protože by to znamenalo uznat lživost pomluv šířených proti němu, hanebnost jeho utrhačů a slabost Konventu, který se ho neodvážil hájit. Bylo třeba ho dál urážet, a přitom se k důkazům nedostat, otřást veřejným míněním o něm, zatemnit je a svést na scestí natolik, aby ho bylo možno beztrestně zahubit, a zbavit se tak nepohodlného svědka tolika hrůz, které je třeba pohřbít nebo ospravedlnit, mají-li jejich původcům zůstat peníze a moc, jež jim vynesly. Roland mohl prosit, tisknout, sedmkrát za čtyři měsíce psát Konventu a žádat, aby byla jeho úřední činnost přezkoumána a podána o ní zpráva – jakobíni dál dávali svými přisluhovači vykřikovat, že je zrádce, Marat⁸ dokazoval svému lidu, že pro klid republiky je třeba jeho hlavy; spiknutí konečně vyústila v povstání 31. května,⁹ kdy dobrý pařížský lid, pevně rozhodnutý nikoho nevraždit, ostatně udělal všechno, co mu jen ráčili nadiktovat jeho troufalí vůdcové, jeho drzá Komuna a revoluční výbor jejich milostí jakobínů, kteří buď zešíleli, nebo propadli vzteku, nebo jsou placeni nepřítelem. Roland napsal Konventu už poosmé, ale Konvent jeho dopisy nedal přečíst. Chystala jsem se nechat si na obecním úřadě potvrdit pasy, s nimiž jsem měla s dcerou odjet na venkov, kam mě volaly domácí záležitosti, zdraví a mnoho jiných dobrých důvodů; počítala jsem mimo jiné s tím, oč snáze se Roland sám vymkne pronásledování svých nepřátel, kdyby se odhodlali k nejkrajnějším výstřelkům, než kdyby byla s ním pohromadě jeho malá rodina; moudrost velela zmenšit počet míst, jimiž mohl být zranitelný.¹⁰ Mé pasy zdržovali na sekci¹¹ svými kličkami horliví maratovci, v jejichž očích jsem byla podezřelá; sotva mi je vydali, přinutil mě ulehnout záchvat nervových kolik provázených strašlivými křečemi – jediná nemoc, kterou znám a které mě vystavují prudká hnutí silné duše vládnoucí robustnímu tělu. Uplynulo šest dní; rozhodla jsem se vyjít v pátek a zajít na obecní úřad: zvuk zvonů bijících na poplach mi dal na srozuměnou, že chvíle není příznivá. Všechno už dlouho předznamenávalo nezbytnou krizi; převaha jakobínů jí sice pravým přátelům svobody neslibovala šťastný konec, ale energické povahy nenávidí nejistotu: ponížení Konventu, jeho každodenní projevy slabosti a otroctví mi připadaly tak tristní, že jsem skoro dávala přednost nejkrajnějším výstřelkům, protože musejí posloužit k tomu, aby otevřely oči departementům a přiměly je k rozhodnutí. Poplašné dělo a vzrušení toho dne ve mně budily onen zájem, jaký vzbuzují velké události, bez jakéhokoli tísnivého pohnutí. Přišli za námi dva nebo tři lidé¹² a jeden z nich zvlášť naléhal na Rolanda, aby se ukázal ve své sekci, kde byl oblíben a jejíž rozvážné smýšlení bylo pro něho nejlepší zárukou bezpečí; bylo však ujednáno, že příští noc nebude spát doma; ostatně se mluvilo jen o dobrých úmyslech občanů, kteří se chápali zbraní s předsevzetím postavit se jakémukoli násilí; nedodávalo se však, že nechají všechno připravit.

Krev se mi vaří v žilách, když slyším vychvalovat dobrotu Pařížanů, kteří už nechtějí žádné 2. září.¹³ Spravedliví bohové! K provedení druhého vás není zapotřebí, stačí, když to necháte udělat jako poprvé; ale byli jste zapotřebí, aby se shromáždily oběti, a vy se ochotně propůjčujete k tomu, abyste je zatýkali; byli jste zapotřebí, aby jednání tribunů, kteří vám vládnou, dostalo zdání oprávněného povstání, a vy jejich podniky schvalujete; posloucháte jejich rozkazy, přísaháte zrůdným úřadům, které vytvářejí; obstupujete zákonodárný sbor svými bodáky a necháváte ho, ať mu diktují dekrety, jež mu chtějí vnutit: nechlubte se tedy už, že ho bráníte; vy jste ti, kdo ho spoutávají, vy vydáváte útlaku jeho členy, kteří nejvíce vynikají ctnostmi a talentem; vy byste je se stejnou zbabělostí nechali odvést na popraviště procesem podobným tomu, v němž zahynul Sidney;¹⁴ vy se budete z tolika zločinů zodpovídat rozhořčené Francii; vy sloužíte nepřátelům; vy připravujete federalismus. Myslíte, že hrdá Marseille a moudrá Gironda¹⁵ snesou urážku, jíž se dostalo jejich zástupcům, a že se kdy sbratří s vaším městem poskvrněným zločiny? To vy je vedete do záhuby a brzy budete marně naříkat uprostřed jeho trosek nad svou hanebnou malomyslností!

Večer 31. května

Bylo půl šesté večer, když se u mne objevilo šest ozbrojených mužů; jeden z nich přečetl Rolandovi rozkaz revolučního výboru,¹⁶ na jehož základě ho přišli zatknout. „Neznám žádný zákon,“ řekl Roland, „který by zřizoval úřad, jehož se dovoláváte, a rozkazům, jež od něho vycházejí, se nepodrobím; použijete-li násilí, mohu vám klást jen takový odpor, jakého je schopen muž mého věku, ale budu proti němu protestovat až do poslední chvíle.“ – „Nemám rozkaz použít násilí,“ odvětil ten člověk, „a půjdu oznámit vaši odpověď generální radě Komuny; své kolegy tu nechávám.“ Hned mě napadlo, že by bylo dobré oznámit to s jistým důrazem Konventu, aby se Rolandovu zatčení předešlo, nebo aby byl rychle propuštěn, kdyby k němu došlo: sdělit ten záměr manželovi, napsat dopis předsedovi a vyrazit bylo otázkou několika minut. Můj sluha¹⁷ nebyl doma; nechávám u Rolanda přítele, který byl právě u nás; nasedám sama do drožky, jejímuž kočímu kladu na srdce co největší spěch, a přijíždím na Carrousel.¹⁸ Nádvoří Tuileries bylo plné ozbrojenců; procházím mezi nimi a přelétám ten prostor poskoky jako pták; byla jsem v ranních šatech, vzala jsem si černý šál a zahalila se závojem. U dveří prvních sálů, vesměs zavřených, najdu stráže, které nikoho nepouštějí dovnitř nebo mě posílají jedna k druhé ode dveří ke dveřím; marně naléhám; nakonec mě napadne promluvit řečí, jakou by vedla nějaká Robespierrova pobožná ctitelka: „Ale, občané! V tento den spásy vlasti, uprostřed zrádců, jichž se musíme obávat, copak nevíte, jakou důležitost mohou mít zprávy, které musím předat předsedovi? Zavolejte mi zřízence, abych mu je svěřila.“ Dveře se otevřou a vstupuji do sálu pro petenty; žádám zřízence. „Počkejte, až nějaký vyjde,“ odpovídají mi stráže uvnitř. Uplyne čtvrthodina; zahlédnu pana Rôze, téhož, který mi kdysi přinesl dekret Konventu vyzývající mě, abych se dostavila k jeho zábradlí, když jsem čelila směšnému udání Viardovu,¹⁹ jež jsem zahanbila; žádala jsem, abych tam mohla předstoupit i nyní, a ohlašovala jsem, že nebezpečí, které hrozí Rolandovi, souvisí s věcí veřejnou; ale okolnosti už nebyly tytéž, ač má práva byla stejná: tenkrát pozvaná, dnes prosebnice – jak dosáhnout podobného úspěchu? Rôze se ujme mého dopisu, pochopí, oč jde, i mou netrpělivost; odchází ho odevzdat předsednictvu a urychlit jeho přečtení. Uplyne hodina. Přecházela jsem velkými kroky sem a tam; nahlížela jsem do sálu pokaždé, když se otevřely dveře, ale strážný je hned zase zavíral; chvílemi se ozýval strašlivý hluk. Rôze se znovu objeví: „Nuže? – Zatím nic; ve shromáždění vládne vřava, kterou nelze vylíčit; petenti, kteří teď stojí u zábradlí, žádají zatčení Dvaadvaceti;²⁰ právě jsem pomohl Rabautovi²¹ nepozorovaně odejít; nechtějí, aby podal zprávu komise Dvanácti;²² vyhrožovali mu; několik dalších utíká; nikdo neví, co čekat. – Kdo teď předsedá? – Hérault-Séchelles.²³ – Ach, můj dopis nebude přečten; zavolejte mi některého poslance, abych s ním mohla promluvit. – Koho? – Ach, dobře znám nebo si vážím jen těch, kdo jsou proskribováni; řekněte Vergniaudovi,²⁴ že si ho žádám.“ Rôze ho jde hledat a upozornit; objeví se po velmi dlouhé době; hovoříme spolu asi sedm osm minut; vrací se k předsednictvu, přichází zpět a říká mi: „V tom stavu, v jakém je shromáždění, vám nemohu nic slibovat a nemáte si dělat velkou naději; budete-li připuštěna k zábradlí, můžete jako žena dosáhnout o trochu větší přízně; ale Konvent už nedokáže nic dobrého. – Dokázal by všechno,“ zvolala jsem, „vždyť většina Paříže jen čeká, až se dozví, co má dělat: budu-li připuštěna, odvážím se říct, co vy sám nemůžete vyslovit, aniž by vás obvinili; nebojím se ničeho na světě, a nezachráním-li Rolanda, vyslovím důrazně pravdy, jež republice nebudou k neužitku; varujte své důstojné kolegy, vzmach odvahy může mít velký účinek a bude přinejmenším velkým příkladem.“ Byla jsem skutečně v onom rozpoložení duše, které činí výmluvným: prostoupená rozhořčením, povznesená nad všechen strach, zanícená pro svou zemi, jejíž zkázu jsem viděla, s vědomím, že všechno, co na světě miluji, je vydáno nejkrajnějšímu nebezpečí, silně cítící, mluvící snadno, příliš hrdá, než abych nemluvila vznešeně – měla jsem hájit ty největší zájmy, měla jsem k tomu jisté prostředky a byla jsem v jedinečném postavení, abych to učinila s úspěchem. „Ale v každém případě nemůže být váš dopis přečten dřív než za hodinu a půl: bude se projednávat návrh dekretu o šesti článcích; u zábradlí čekají petenti vyslaní sekcemi; považte, jak dlouho to potrvá! – Pojedu tedy domů zjistit, co se tam stalo, a pak se vrátím; upozorněte naše přátele. – Většina z nich chybí; statečně se projevují, když tu jsou, ale chybí jim vytrvalost. – To je bohužel až příliš pravda!“

Opouštím Vergniauda, letím k Louvetovi;²⁵ píšu lístek, který ho má zpravit o tom, co se děje a co předvídám; vrhám se do drožky, kterou obracím k domovu; ti prokletí koně se nehýbali z místa tak rychle, jak bych chtěla: brzy potkáváme prapory, jejichž pochod nás zastaví; vyskakuji z vozu, platím kočímu, prodírám se řadami, proklouznu; bylo to u Louvru; spěchám do svého domu v ulici de la Harpe, naproti kostelu Saint-Côme.²⁶ Domovník mi šeptem řekne, že Roland je nahoře u majitele domu²⁷ v zadní části dvora; jdu tam, celá zbrocená potem; přinesou mi sklenici vína a dozvídám se, že když se doručitel zatykače vrátil, aniž se mu podařilo, aby ho v generální radě Komuny vyslechli, Roland dál protestoval proti jejím rozkazům; že si ti dobří lidé vyžádali jeho písemný protest a odešli; načež Roland prošel jejich bytem a opustil dům zadním východem. Dělám totéž, abych ho našla, pověděla mu, oč jsem se pokusila a co zamýšlím dál. Jdu do jednoho domu, kde nebyl; jdu do druhého, kde ho nacházím;²⁸ podle liduprázdných, byť osvětlených ulic usuzuji, že je pozdě, a přesto se chystám vrátit do Konventu: nevěděla bych, kde se Roland skrývá, a mluvila bych jako v prvním případě; chtěla jsem se tam vydat pěšky a vůbec jsem si neuvědomovala, že je po desáté hodině a že jsem ten den vyšla z domu poprvé po nemoci, která vyžadovala klid a koupele; přivedou mi drožku. Když se blížím ke Carrouselu, nevidím už žádné ozbrojence; u brány Národního paláce stála ještě dvě děla a několik mužů; přistoupím blíž – zasedání je skončeno!

V den povstání, kdy zvuk poplašných zvonů sotva přestal otřásat vzduchem, kdy ještě před dvěma hodinami obklopovalo Konvent čtyřicet tisíc ozbrojenců a petenti u zábradlí vyhrožovali jeho členům, není shromáždění ve stálém zasedání? Je tedy docela podmaněno? Udělalo tedy všechno, co mu bylo poručeno? Revoluční moc je tedy tak mocná, že se jí neodvažuje postavit, a ona už je nepotřebuje? „Občané,“ řeknu několika sansculottům shromážděným u jednoho děla, „dopadlo to dobře? – Ale jo, báječně! Objímali se²⁹ a zpívala se Marseillská, tamhle, u stromu svobody. – Copak se pravice uklidnila? – No jasně! Musela přece dát na rozum. – A komise Dvanácti? – Tu, kurn…, hodili do příkopu. – A Dvaadvacet? – Ó, ty dá obecní rada zatknout. – Ale jděte! Copak může? – Hrom do toho, copak není svrchovaná? To přece musí být, aby srovnala ty zas… zrádce a udržela republiku. – Ale budou departementy rády, až uvidí, že jejich zástupci… – Co to povídáte? Pařížané nedělají nic, na čem by se nedohodli s departementy, řekli to Konventu. – To není tak docela jisté, protože kdo chce znát jejich vůli, potřeboval by prvotní shromáždění. – A byla snad potřeba desátého srpna? A neschválily departementy Paříž? Udělají to zas; Paříž je zachraňuje. – Mohlo by to taky dopadnout tak, že se Paříž sama zahubí.“

Přešla jsem nádvoří a mířila ke své drožce, když jsem dokončovala tento rozhovor se starým sansculottou, jistě dobře placeným za to, aby poučoval hlupáky. Mezi nohy se mi pletl pěkný pejsek. „To je váš, ten chudák?“ zeptal se mě kočí s citem v hlase, jaký je u lidí jeho druhu velmi vzácný a který mě zvláštně zarazil. „Ne, neznám ho,“ odpověděla jsem vážně, jako by šlo o člověka, a myšlenkami už u něčeho docela jiného. „Zastavíte mi u galerií Louvru.“

[Druhý sešit.]

Chtěla jsem tam navštívit přítele, s nímž jsem se hodlala poradit, jak dostat Rolanda z Paříže; sotva jsme ujeli dvacet kroků, vůz zastaví. „Co se děje?“ ptám se kočího. – „Ale, utekl mi jako hlupák, a já si ho chtěl nechat pro svého klučinu, ten by se s ním vyhrál: pejsku, pejsku, pojď sem!“ Vzpomněla jsem si na psa; připadalo mi milé a příjemné mít v tuto hodinu za kočího dobráka, otce s citlivým srdcem. „Zkuste ho chytit,“ zavolala jsem na něj, „dáte ho do vozu a já vám ho pohlídám.“ Dobrák celý rozradostněný psa chytí, otevře dvířka a dá mi společnost. To ubohé zvíře jako by cítilo, že nachází ochranu a útulek; lísalo se ke mně, co mohlo, a mně přišla na mysl ona Saadího povídka,³⁰ jež líčí starce, který, znavený lidmi a znechucený jejich vášněmi, se uchýlil do lesa, zřídil si tam obydlí a oživil si pobyt několika zvířaty; ta mu jeho péči splácela projevy láskyplné vděčnosti, s níž se spokojil, protože jí tolik nenacházel u svých bližních. P…³¹ právě ulehl; vstane; vyložím mu, co mám v úmyslu; dohodneme se, že zítra po sedmé hodině přijde ke mně a já mu řeknu, kde má svého přítele vyzvednout. Vracím se do vozu; zastaví ho hlídka strážnice u Samaritaine. „Trochu trpělivosti,“ zašeptá mi dobrý kočí, otočený na kozlíku, „v tuhle hodinu se to tak dělá.“ Přijde desátník a otevře dvířka: „Kdo je tu? – Občanka. – Odkud jedete? – Z Konventu. – Jo, to je pravda,“ vloží se do toho kočí, jako by se bál, že mi neuvěří. „Kam jedete? – Domů. – Nevezete nějaká zavazadla? – Nemám nic, podívejte se. – Ale zasedání je skončeno. – Ano, a to mě velice mrzí, protože jsem měla podat petici. – Žena v takovou hodinu, to je k nevíře: to je velice neprozřetelné! – Jistě, není to obvyklé a nemám z toho nijaké potěšení; musela jsem mít velmi pádné důvody. – Ale, madam, úplně sama? – Jak to, pane, sama? Nevidíte se mnou nevinnost a pravdu? Co je třeba víc? – Nuže, vzdávám se vašim důvodům. – A děláte dobře,“ odvětila jsem vlídněji, „protože jsou dobré.“

Koně byli tak unavení, že je kočí musel táhnout za uzdu, aby vyjeli do mé ulice; přijíždím, platím mu; vystoupala jsem už osm nebo deset schodů, když mi za patami je muž, který se, nevím jak, vloudil do průjezdu, aniž ho domovník zpozoroval, a prosí mě, abych ho zavedla k občanu Rolandovi. „Do jeho bytu, to svoluji, máte-li mu sdělit něco užitečného; ale k němu samému, to je nemožné. – Jde o to, že ho chtějí dnes večer za každou cenu zatknout. – Budou velmi obratní, jestli se jim to podaří. – To mě těší, protože k vám mluví dobrý občan. – Nu dobrá!“ A stoupám nahoru, aniž dobře vím, co si o tom myslet.

Návrat domů a zatčení

Proč jste se za takových okolností vrátila domů? mohl by se mě někdo zeptat. Ta otázka není nemístná, neboť pomluva útočila i na mne a zlovůle se mohla obrátit proti mně; abych na ni však dobře odpověděla, musela bych plně odhalit stav své duše a pouštět se do podrobností, které si schovávám na jindy; uvedu tedy jen výsledky. Mám přirozený odpor ke všemu, co neodpovídá zjevnému, velkému a smělému postupu, jaký sluší nevinnosti. Vyhýbat se nespravedlnosti mě stojí víc než ji snést. V posledních dvou měsících Rolandova ministerstva na nás přátelé často naléhali, abychom opustili ministerský palác, a třikrát se jim podařilo přimět nás, abychom přespali jinde; bylo to vždy proti mé vůli: tehdy se obávali vraždy; já jsem soudila, že je těžké odhodlat se porušit útočiště veřejného činitele, a jestliže by se o ten zločin nějací ničemové pokusili, nebylo by bez užitku, kdyby se dokonal; že ministr v každém případě musí být na svém místě, protože tam by jeho smrt volala po pomstě a byla by republice poučením, kdežto dostihnout ho bylo možno i na jeho cestách sem a tam, se stejným ziskem pro původce podniku, ale s menším účinkem pro věc veřejnou a menší slávou pro oběť. Vím, že tato úvaha je směšná pro každého, kdo klade svůj život nade všechno; ale kdo si za revoluce svého života jen trochu cení, nebude si nikdy cenit ctnosti, cti a vlasti. Proto jsem v lednu už nechtěla ministerský palác opustit; Rolandova postel stála v mém pokoji, abychom sdíleli týž osud, a pod polštářem jsem měla pistoli, ne abych zabila ty, kdo by nás přišli zavraždit, ale abych unikla jejich potupám, kdyby na mne chtěli vztáhnout ruku.

Když jsme úřad opustili, povinnost už nebyla tatáž a zdálo se mi docela správné, aby se Roland vyhnul lidové zuřivosti či drápům svých nepřátel. Pokud jde o mne, jejich zájem mi uškodit nemohl být tak velký; dát mě zabít by byla ohavnost, kterou by na sebe nechtěli vzít; zatknout mě by jim mnoho neprospělo a pro mne by to nebylo tak velké neštěstí. Kdyby se trochu styděli a chtěli zachovat formy, vyslýchat mě, zahájit řízení, nebylo by pro mne nesnadné je usvědčit; i to by mohlo pomoci, aby dříve prohlédli, pokud jde o Rolanda, ti, kdo jsou jen oklamáni. Kdyby se odhodlali k novému 2. září, znamenalo by to, že i poctiví poslanci jsou v jejich moci a že v Paříži je všechno ztraceno; v takovém případě raději zemřu, než abych byla svědkem zkázy své země; bude mi ctí, budu-li počítána mezi slavné oběti, jež padly za kořist běsnění zločinu. Zuřivost ukojená na mně by byla méně prudká vůči Rolandovi, který, jakmile se z této krize zachrání, bude ještě moci prokázat velké služby některým krajům Francie. Tedy jedno ze dvou: buď riskuji jen vězení a proces, který obrátím k užitku své země i svého muže; nebo, mám-li zahynout, stane se to jen v takové krajnosti, v níž by mi byl život odporný. Mám mladou, milou dceru,³² [kterou však příroda učinila chladnou a netečnou]; kojila jsem ji, vychovávala jsem ji s nadšením a starostlivostí mateřství; dala jsem jí příklady, na které se v jejím věku už nezapomíná, a bude z ní dobrá žena s jistým nadáním; [ale její netečná duše a duch bez pružnosti nikdy nedají mému srdci ony sladké radosti, které si slibovalo]. Její výchova se může dokončit beze mne; její existence poskytne jejímu otci útěchu; ale nepozná ani mé prudké city, ani mé strasti, ani mé radosti; a přece, kdybych se měla znovu narodit a mohla si svou povahu vybrat, nechtěla bych jinou látku, prosila bych bohy, aby mi vrátili tu, z níž mě stvořili.

Od odchodu z ministerstva jsem se tak stáhla ze světa, že jsem skoro nikoho neviděla; majitelé jednoho z domů, kde bych se mohla skrýt, byli na venkově; v jiném byl nemocný, což ztěžovalo přijetí nového hosta; ten, kde se ukryl Roland, by mě nemohl přijmout bez krajních nesnází a bylo by příliš nápadné, a tudíž nerozumné, abychom byli na témž místě; konečně by mě trápilo nechat své služebnictvo³³ napospas: vrátila jsem se tedy domů, uklidnila jsem je v jejich obavách, už velmi živých; políbila jsem své dítě a vzala jsem pero, abych napsala lístek, který měl být mému muži doručen časně ráno.

Sotva jsem se posadila, slyším, že u mne někdo tluče na dveře; bylo kolem půlnoci: přichází početná deputace Komuny a ptá se po Rolandovi. „Není doma. – Ale kde může být?“ ptá se mě ten, kdo nosil důstojnický nákrčník, „kdy se vrátí? Musíte znát jeho zvyky a umět odhadnout, kdy přijde. – Nevím,“ odvětila jsem, „zda vás vaše rozkazy opravňují klást mi podobné otázky, ale vím, že nic mě nemůže přinutit na ně odpovídat. Roland odešel z domu, když jsem byla v Konventu; nemohl se mi svěřit a nemám co dodat.“ Tlupa odešla velmi nespokojená; zpozorovala jsem, že nechává hlídku u mých dveří a stráž u vchodu do domu; usoudila jsem, že nezbývá než načerpat sílu, abych snesla, co může přijít; byla jsem zmožená únavou; dala jsem si přinést večeři, dopsala jsem lístek, svěřila ho své věrné služebné a ulehla.

Spala jsem tvrdě asi hodinu, když vstoupí do mé ložnice sluha, aby mi oznámil, že páni ze sekce mě prosí, abych přišla do pracovny. „Rozumím, co to znamená,“ odvětila jsem, „jděte, chlapče, nenechám je čekat.“ Vyskočím z postele, obléknu se; přijde služebná a diví se, že si dávám tu práci a oblékám si něco jiného než župan. „Když se má vyjít z domu, musí být člověk slušně oblečen,“ poznamenám. Ubohé děvče na mne upře oči, které se plnily slzami; přecházím do bytu. „Přišli jsme vás, občanko, zatknout a zapečetit vaše věci. – Kde je vaše zmocnění? – Tady je,“ řekne jeden muž a vytáhne z kapsy zatykač revolučního výboru, bez udání důvodu zatčení, podle něhož mě mají dopravit do Abbaye. „Mohu vám stejně jako Roland říct, že tento výbor neznám, že jeho rozkazům se nepodrobím a že mě odtud dostanete jen násilím. – Tady je další rozkaz,“ pospíšil si oznámit sebevědomým tónem malý mužík nevlídné tváře, a přečetl mi rozkaz generální rady Komuny, který rovněž bez uvedení důvodu nařizoval zatčení Rolanda a jeho choti. Během čtení jsem rozvažovala, zda mám klást odpor, jak nejdéle to půjde, nebo se odevzdat; mohla jsem se dovolávat zákona, který zakazuje noční zatýkání,³⁴ a kdyby se mi odporovalo zákonem, který obcím dovoluje zadržovat podezřelé osoby,³⁵ namítnout nezákonnost samotné obecní rady, rozpuštěné a znovu ustavené svévolnou mocí. Jenže tuto moc pařížští občané takřka schvalovali; jenže zákon je už jen jméno, jehož se užívá k tím pohrdavějšímu pošlapávání nejuznávanějších práv; jenže vládne síla, a přinutím-li ji, aby se projevila, nebudou tihle hrubiáni znát míru: odpor je zbytečný a mohl by mě vystavit nebezpečí.

[Třetí sešit.]

„Jak hodláte postupovat, pánové? – Poslali jsme pro smírčího soudce sekce a vidíte tu oddíl její ozbrojené moci.“ Smírčí soudce přijde; přejdeme do mého salonu; všude se přikládají pečeti, na okna, na skříně s prádlem; jeden muž chtěl, aby je dali i na fortepiano; upozorní ho, že je to hudební nástroj; vytáhne z kapsy měřítko a změří jeho rozměry, jako by mu už určoval nějaké místo.

Žádám, abych mohla vynést věci, z nichž se skládá šatník mé dcery, a sama si balím malý uzlík na noc. Mezitím padesát, sto lidí, kteří ustavičně přicházejí a odcházejí, plní dva pokoje, obklopují všechno a mohou mezi sebou skrývat zlovolníky, kteří by chtěli něco odcizit nebo podstrčit: vzduch se plní odporným pachem; musím přejít k oknu předpokoje, abych mohla dýchat. Důstojník se neodvažuje tomu davu rozkázat, aby odešel; občas mu adresuje malou prosbu, která nevede k ničemu jinému, než že ji musí opakovat. Usednu ke svému psacímu stolu a píšu příteli o své situaci, abych mu doporučila dceru; když jsem dopis skládala: „Musíte, madam,“ zvolá pan Nicaud³⁶ (to byl doručitel rozkazů Komuny), „přečíst svůj dopis a jmenovat osobu, které jej posíláte. – Svoluji, že jej přečtu, uvažte, zda to stačí. – Bylo by lepší říct, komu píšete. – To neudělám; být mým přítelem není v této chvíli tak bezpečné, abych vám chtěla jmenovat ty, jimž tento titul přiznávám,“ a dopis jsem roztrhala. Když jsem se otočila zády, posbírali jeho kousky, aby je uzavřeli pod pečeti: měla jsem chuť se smát té hloupé zarputilosti: nebyla na něm žádná adresa.

Konečně v sedm hodin ráno jsem opustila dceru a své služebnictvo, když jsem je napomenula ke klidu a trpělivosti; cítila jsem, že jejich slzy mi dělají větší čest, než mě mohl útlak zarmoutit. „Máte tu lidi, kteří vás mají rádi,“ řekl jeden z komisařů. – „Jiné jsem kolem sebe nikdy neměla,“ odvětila jsem a sešla dolů. V průjezdu jsem našla dva špalíry ozbrojenců, od paty schodiště až k drožce stojící na druhé straně ulice, a zástup zvědavců; kráčela jsem vážně, drobnými kroky, a prohlížela si tu zbabělou či oklamanou chásku. Ozbrojená moc provázela vůz ve dvou řadách; ten nešťastný lid, který klamou a vraždí v osobách jeho pravých přátel, se přilákán podívanou zastavoval, kudy jsem projížděla, a několik žen křičelo: Na gilotinu! „Chcete, abychom zatáhli záclonky?“ zeptali se mě úslužně komisaři. – „Ne, pánové, nevinnost, jakkoli utlačovaná, nikdy nepřijímá postoj viníků; nebojím se ničích pohledů a nechci se skrývat před pohledem kohokoli! – Máte víc charakteru než mnoho mužů; budete klidně čekat na spravedlnost. – Spravedlnost! Kdyby se konala, nebyla bych teď ve vaší moci; ale i kdyby mě nespravedlivý proces přivedl na popraviště, vystoupím na ně pevně a klidně, tak jako teď jdu do vězení. Naříkám nad svou zemí; lituji omylů, pro které jsem ji považovala za schopnou svobody a štěstí; ale znám cenu života, nikdy jsem se nebála ničeho než zločinu, pohrdám nespravedlností i smrtí.“ Ti ubozí komisaři z té řeči mnoho nepochopili a nejspíš ji shledali velice aristokratickou.

V Abbaye

Přijíždíme do Abbaye,³⁷ na dějiště krvavých výjevů, jejichž opakování jakobíni už nějakou dobu tak horlivě kážou; pět šest polních lůžek, obsazených stejným počtem mužů v temné místnosti, byly první věci, které jsem spatřila, když jsem prošla brankou; muži vstávají, vzniká rozruch a moji průvodci mě vedou po úzkém a špinavém schodišti. Dospějeme do bytu správce věznice, do jakéhosi malého, dosti čistého salonku, kde mi nabídne lenošku. „Kde je můj pokoj?“ zeptala jsem se jeho ženy, tlusté osoby dobrácké tváře. – „Madam, nečekala jsem vás, nemám nic připraveno; ale zůstanete zatím tady…“ Komisaři přejdou do vedlejší místnosti, dají zapsat svůj zatykač a vydají ústní rozkazy: později jsem se dozvěděla, že byly velmi přísné a že je od té doby několikrát opakovali, ale neodvážili se je dát písemně. Správce znal své řemeslo příliš dobře, než aby se doslova řídil něčím, co není závazné; je to muž poctivý, činorodý, úslužný, který do výkonu své služby vkládá všechno, co si lze přát od spravedlnosti a lidskosti. „Co si přejete k snídani? – Bavaroise na vodě.“³⁸ Komisaři odcházejí a říkají mi, že není-li Roland vinen, neměl se vzdalovat. „Je příliš podivné, že lze podezírat muže, který prokázal svobodě tak velké služby; je příliš ohavné vidět, jak se s takovou zarputilostí pomlouvá a pronásleduje ministr, jehož jednání je tak přímé a jehož účty jsou tak jasné, než aby se neměl vyhnout nejkrajnějším výstřelkům závisti. Spravedlivý jako Aristeidés, přísný jako Cato³⁹ – jeho ctnosti mu získaly nepřátele; jejich zuřivost nezná míry; ať se vybije na mně, vzdoruji jí a obětuji se; on se musí zachovat pro svou zemi, které může ještě prokázat velké služby.“ Rozpačitá poklona byla odpovědí těch pánů. Odešli; snídám, zatímco se narychlo uklízí ložnice, kam mě uvedou. „Můžete tu, madam, zůstat celý den, a kdybych vám nemohla dát na večer připravit jinou místnost, protože mám mnoho lidí, postaví se vám postel v salonu.“ Žena správcova, která mi to říkala, přidá několik laskavých slov o tom, jak je jí pokaždé líto, když vidí přicházet osoby svého pohlaví. „Protože,“ dodává, „ne všechny mají tak jasnou tvář jako madam.“ Děkuji jí s úsměvem; zamkne mě.

„Tak jsem tedy ve vězení!“ řekla jsem si. Tu usedám a hluboce se soustředím.

Nedala bych chvíle, které následovaly, za ty, jež by jiní pokládali za nejsladší ve svém životě; nikdy na ně nezapomenu. Daly mi v kritické situaci, s bouřlivou a nejistou budoucností, okusit celou cenu síly a poctivosti v upřímnosti dobrého svědomí a velké odvahy. Až dosud, hnána událostmi, byly mé činy v této krizi výsledkem živého citu, který strhuje: jaká sladkost ospravedlnit všechny jeho projevy rozumem! Připomněla jsem si minulost, propočítala budoucí události; a jestliže jsem, naslouchajíc svému citlivému srdci, našla nějakou příliš mocnou náklonnost, neobjevila jsem ani jednu, za kterou bych se musela červenat, ani jednu, která by nebyla živnou potravou mé odvahy a kterou by ta odvaha ještě nedokázala ovládnout. Zasvětila jsem se takřka dobrovolně svému osudu, ať bude jakýkoli; vyzvala jsem jeho krutosti a usadila se v onom rozpoložení, v němž člověk už hledá jen dobré využití přítomnosti, bez obav z toho, co přijde. Ale tento klid, pokud jde o mne samu, jsem se ani nepokusila rozšířit na osud své země a svých přátel; čekala jsem na večerní noviny a s nevýslovnou dychtivostí jsem naslouchala hlasům kolportérů na ulici. Mezitím jsem se informovala o svém novém způsobu života a o tom, co mi zůstalo dovoleno. „Mohu psát, mohu někoho vidět? Kolik tu bude třeba utrácet?“ To byly mé první otázky. Lavacquerie (správce) mi sdělil pokyny, které mu byly dány, a volnost, jakou mu ponechávaly rozkazy tohoto druhu, jež lze považovat za neplatné. Napsala jsem své věrné služebné, aby mě přišla navštívit; bylo ujednáno, že se bude ptát po správcově ženě, aniž by mluvila o mně, a že se o této výhodě nikomu nic neřekne.

Je dosti pozoruhodné,⁴⁰ jak události někdy dají každému najít odměnu za jeho skutky. Když Roland poprvé přišel na ministerstvo vnitra, zpozoroval, že stav věznic je hrozně zanedbaný; obrátil soucitný zrak k těmto útulkům, připraveným pro viníky a příliš často obydleným nevinnými, jež však lidskost musí udržovat zdravé, a je-li to možné, útěšné i pro ty první. Zřídil místo, jehož úkolem byl dohled nad touto oblastí; kdo je zastává, má za povinnost pilně navštěvovat věznice, zajišťovat, aby ministr přesně dostával seznam vězňů a rozkazy, na jejichž základě jsou přiváděni, přijímat jejich stížnosti, mají-li nějaké, a rychle je předávat. S tímto místem spojil skromný plat tisíce tolarů, přesvědčen, že to stačí poctivému muži, který by cítil, jakou cenu má výhoda moci konat dobro, a jmenoval na ně Grandprého,⁴¹ muže citlivého, zkoušeného neštěstím, pro svou duši i zkušenost nesmírně způsobilého jednat se zarmoucenými.⁴² Grandpré své poslání dokonale splnil; vzpomínám si v té souvislosti na příhodu, která si zaslouží být vylíčena.

Když se 1. září dozvěděl o pohybech, které ohrožovaly věznice, obejde je časně ráno; v Abbaye najde mimo jiné spoustu osob přivedených teprve nedávno, zatčených při posledních domovních prohlídkách a zadržovaných, tak jako já dnes, na základě svévolných a nezdůvodněných zatykačů; vládl mezi nimi neklid a hrůza; rozkazy Komuny jim zakázaly jakékoli spojení s vnějším světem; vyzve je, aby psali, čeká dvě hodiny, odchází obtížen dopisy, které odevzdá jejich sekcím a přátelům a díky nimž se některým z nich včas dostalo zastání. Mezitím se zpráva o chystaném masakru šířila jako tlumený hukot, který předchází bouři. Grandpré přichází do paláce ministerstva vnitra, čeká, až skončí zasedání Rady, která se tehdy konala u Rolanda jako předsedy; Danton⁴³ vycházel první; Grandpré k němu přistoupí, vroucně mu líčí neštěstí, jež hrozí, trvá na nutnosti urychleně stanovit dělicí čáru mezi různými druhy vězňů… Přeruší ho Dantonovo zvolání; ten křičí svým býčím hlasem, s očima vylézajícíma z důlků a s gestem běsnícího: Na vězně se vys…! Ať se s nimi stane, co chce! Přítomní (výjev se odehrál ve druhém předpokoji) byli zděšeni, že ministr spravedlnosti dokáže za takové situace takto mluvit. Nevěděli, že právě u něho, jak se později rozneslo, se konaly tajné porady, na které si dával přinášet seznamy vězňů, aby se zjistilo, zda jsou všechny oběti pod zámkem a které bytosti bude vhodné zachránit, aby výprava dostala zdání lidového soudu. Roland už předtím vydal ozbrojené moci výzvy k zákroku; marně je opakoval, stejně jako rozkazy ustaveným úřadům, aby předešly jakýmkoli výstřelkům;⁴⁴ on sám se stal předmětem zatykače, jemuž se spiklenci neodvážili dát průchod;⁴⁵ odsoudil zločiny těch strašných dnů s onou odvahou, o níž jeho dopis Národnímu shromáždění ze 3. září podává autentické svědectví a která rozlítila nepřátele, jež mu získala jeho přísná poctivost.