Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola první

Polský král poražen švédským králem, který přitom ztrácí vévodu holštýnsko-gottorpského, svého švagra. — Landau obklíčeno císařskými. — Zběhnutí prince z Auvergne, oběšeného in effigie na náměstí Grève. — Marné úskoky Bouillonů. — Obléhání Landau princem Ludvíkem Bádenským, bráněného Mélacem; přijíždí tam římský král a dobývá je. — Bavorský kurfiřt se prohlašuje pro Francii a Španělsko. — Smrt hraběte ze Soissons; jeho povaha a rodina. — Canaples a jeho sňatek se slečnou z Vivonne. — Smrt vévody z Coislinu; jeho povaha; jeho podivnosti. — Vévoda z Coislinu a Novion, první prezident parlamentu, při obhajobě teze. — Novion jako první prezident. — Mélac; jeho odměna; jeho povaha; jeho konec. — Smrt Petita, lékaře Monseigneura; na jeho místo Boudin. — Maršál z Villeroy propuštěn bez výkupného. — Madame na veřejném divadelním představení.

Polsko bylo už dlouho dějištěm těch nejneblažších nepokojů. Úspěchy švédského krále¹, jemuž car, spojenec polského krále, nedokázal odolat, vnukly tomuto mladému dobyvateli záměr svrhnout svého nepřítele z trůnu. Kolem poloviny srpna nad ním deset mil od Krakova dobyl úplného vítězství,² které ten velký záměr značně přiblížilo; a polský král, který se tam už necítil v bezpečí, si pospíšil s malým průvodem do Saska.

Vítězství bylo krvavé a švédského krále nadobro rozjitřilo smrtí vévody holštýnsko-gottorpského, jeho švagra, zabitého po jeho boku, jehož miloval jako nikoho jiného a za něhož v návalu bolesti přísahal vykonat tu největší pomstu.

Od Rýna nedostával král³ o nic lepší zprávy než z Flander. Brisach, Freiburg, pevnost Kehl a Philippsburg, vrácené ryswickým mírem, naši armádu nesmírně svíraly, a falcký kurfiřt,⁴ císařův švagr, s ním důvěrně spjatý a s králem na štíru — král proti němu rázně hájil práva Madame⁵ —, nacpal svou zemi na této straně Rýna vojskem a napomáhal budování opevněných linií na Speyerbachu, které, jak jsme viděli, přinesly tolik slávy maršálu z Choiseul a které nás nyní rázem zastavovaly a odnímaly naší armádě spojení s Landau i obživu z rozlehlých a úrodných rovin, jež se odtud táhnou až k Mohuči. Markýz z Huxelles a Mélac, guvernér Landau, o tom psali celou zimu, když ty přípravy viděli. Landau nestálo za nic; na radu pana maršála z Lorges⁶ je rozšířili o opevnění na výšině, která místu vévodila, ale i tak byla ta pevnost stále špatná. Huxelles přijel osobně vyložit, jak nebezpečné je nechat nepřátele upravit si Speyerbach a nevybavit lépe Landau, jehož posádku tvořily téměř jen nové pluky. Stále ještě vládla ona bezuzdná touha po míru, která v něj dávala doufat proti vší soudnosti, a co do Rýna stejně jako co do Flander ona letargie, která se tak brzy nato stala osudnou. Markýzi z Huxelles odpověděli, že o nic na té straně nemají starost a že jsou si zcela jisti, že obléhání Landau je chiméra, na kterou nikdo ani nepomyslí. Zmýlili se v tom stejně jako ve věci Flander.

Sotva Catinat⁷ shromáždil svou nevelkou armádu pod Štrasburkem, dozvěděl se koncem června, že Landau je obklíčeno, a poznal, že Speyerbach je závora, která mu od hor až k Rýnu odnímá jakékoli spojení s touto pevností a nenechává mu k procházení jiný prostor než krátký úsek od Štrasburku k onomu opevnění, upravenému a obsazenému tak, že se nemuselo ničeho bát. Catinat tedy strávil tažení tím, že se tam točil na místě a živil se na útraty Dolního Alsaska.

V této armádě sloužil se svým jízdním plukem princ z Auvergne:⁸ byl to tlustý chlapík, velmi těžkopádný a velmi nepříjemný, nesmírně plný svého rodu a nových chimér své rodiny. Ze čtyř bratrů byl takříkajíc jediný — vyděděním a zanedlouho i smrtí nejstaršího a kněžstvím dvou dalších. Jeho otec s ním jednal velmi tvrdě, a ačkoli byl u několika soudů soudně odsouzen vydat svým dětem jmění po jejich matce, nedokázaly z něho vymoci nic. Návštěva, kterou princ z Auvergne při odchodu do pole vykonal u kardinála z Bouillonu⁹ v jeho vyhnanství, mu zřejmě pomátla hlavu. Jednoho krásného dne, kdy měl pohotovostní službu, šel prohlédnout stráže tábora, a když tam byl, pobodl koně a zběhl k nepříteli jako prostý jezdec. Na stole nechal dopis pro Chamillarta¹⁰, v němž mu povýšeným a zmateným slohem sděloval, že protože nemůže dosáhnout prostředků k živobytí, odchází je hledat do Bavorska k sestře svého otce, bezdětné vdově po kurfiřtově strýci z otcovy strany. A přece měl od krále šest tisíc livrů penze. Skutečně odjel do Mnichova; zdržel se tam krátce, přešel do Holandska a v průběhu zimy byl jmenován generálmajorem ve vojsku republiky.

Kdyby bylo šlo jen o živobytí, mohl své postavení vylíčit králi, požádat ho o prostředky nebo o dovolení žít v Bergen op Zoom, aniž by proti němu sloužil. Ale chiméry jeho strýce ho svedly. Viděl, že vévoda z Bouillonu má tři syny. Mohlo být nebezpečné příliš rozmnožovat řadu mladších synů, jejichž hodnost cizích knížat by mohla být na obtíž a byla by špatně podepřena zaopatřením. Zaopatření v Bergen op Zoom, které ve Francii neznamenalo nic než důchod v době míru, mělo v Holandsku lesk díky rozloze a důstojnosti tohoto markýzství. Princ z Auvergne mu dodával ještě větší lesk hodností, kterou jeho rod měl ve Francii, a postavením svého otce a svých strýců. Lichotil si zejména, že tam bude vyznamenáván pro své příbuzenství se zesnulým králem Vilémem a s knížetem z Nassau, dědičným místodržitelem Fríska, neboť byl pravnukem maršálky z Bouillonu, dcery slavného prince oranžského, zakladatele republiky Spojených provincií.¹¹

Konečně počítal s tím, že kolem sebe shromáždí chráněnce krále Viléma ve vojsku i ve státě a že mu tam budou moci pomoci a dodat lesku četní příbuzní z rodu Hohenzollernů, z něhož byla jeho matka, rozptýlení po dolním Německu. Doufal, že se všemi těmito oporami snadno sehraje významnou úlohu; a aby si získal přízeň penzionáře Heinsia, pána v Holandsku, a ostatních předních chráněnců krále Viléma, kteří s ním byli spjati a kteří stejně jako Heinsius zdědili nenávist svého místodržitele ke králi a k Francii, a aby navíc rozptýlil jakékoli podezření, dal přednost cestě zběhnutí před jakoukoli jinou, jak se v Holandsku usadit.

Předbíhám zde téměř o rok s pokračováním tohoto zběhnutí, abych se k němu už nemusel vracet. Způsobilo velký rozruch; Bouillonové je odsoudili, ale litovali jeho neštěstí. Zdůrazňovali jeho odchod do Mnichova, aby je učinili méně zločinným; shledávali, že způsob provedení byl jen hloupost bez zlého úmyslu. Král, který nemyslel, že tím mnoho ztrácí, a který měl rád pana z Bouillonu, nechal věc usnout, a společnost, svedená tímto příkladem a přáteli Bouillonů, se přiklonila k soucitu a brzy k mlčení. To bylo prolomeno, když ho uviděli v holandských službách; krále to popudilo. Pan z Bouillonu mu tento krok vylíčil jako vrchol jejich bolesti, ale zároveň jako čin mládí statečného a zahanbeného zahálkou uprostřed válečných ohňů a stále mezi vojáky. Tímto obratným podáním byl králův hněv otupen; ale brzy nato se princ z Auvergne, aby se zalíbil svým novým pánům, rozpovídal velmi nevázanými řečmi, při plenění Venla, které za téhož tažení dobyli zpět, se ukázal krutější než kterýkoli z nepřátel a všude chodil a ukazoval svůj kord, o němž křičel, že je to kord pana z Turenne¹² a že jej učiní pro Francii stejně osudným, jako pro ni býval vítězným. Tuto ránu už odvrátit nešlo a král chtěl, aby byl s tím zběhem zaveden a do konce doveden proces.

Bouillonové, bez naděje, že tomu zabrání, a zvyklí těžit pocty a vyznamenání z věrolomností a potup, se odvážili usilovat o to, aby se proces vedl ve formě náležející pairům, nebo aspoň s odlišnostmi oproti prostému soukromníkovi. To bylo parlamentu neznámé a proti všem jeho pravidlům. Hodnost cizích knížat, přiznaná směnou Sedanu,¹³ byla hlavní překážkou, která až dosud bránila zápisu této směny v parlamentu, jenž neuznává knížecí hodnost u nikoho než u princů krve a nezná jiné hodnosti a vyznamenání než ty, jež jsou vlastní království. Když se tuto závoru prolomit nepodařilo, uchýlili se páni z Bouillonu k tomu, že v králi vzbuzovali soucit svou bolestí a tou, která by se dlouho den co den obnovovala, kdyby jim věc, nejprve vyšetřovaná a souzená v Châteletu a potom přenesená do parlamentu, dala okusit všechny své průtahy, a svou lstivostí dokázali, že šla rovnou do parlamentu. Netrvala tam dlouho: byl vynesen rozsudek, který toho zběha odsoudil, slovy zcela obvyklými u všech nejprostších soukromníků, k oběšení, a dokud nebude možné se ho zmocnit, k oběšení in effigie, což bylo vykonáno na náměstí Grève za bílého dne; a obraz opatřený jeho jménem a rozsudkem zůstal na šibenici tři dny. Aby však páni z Bouillonu nemohli těžit z toho, že se vyhnuli Châteletu, dal první prezident, na radu svých přátel Noaillesů, kteří byli s Bouillony odedávna ve sporech a jejich nepřáteli, zapsat do rejstříků parlamentu, že tento trestní proces byl přímo přednesen velké komoře a souzen pouze jí a Tournelle¹⁴ ve společném zasedání, jak se to dělá u každého šlechtice obviněného ze zločinu, nikoli z nějakého zvláštního vyznamenání, nýbrž s ohledem na povahu zločinu, jak se postupuje také u zločinu souboje: takže pánům z Bouillonu zbyly jen dvě šibenice dvou synů hraběte z Auvergne, s odstupem několika málo let jedna od druhé, aniž z toho jejich smělost a pletichy dokázaly vytěžit jakýkoli užitek.

Obléhání Landau nepokračovalo tak rychle, jak doufal princ Ludvík Bádenský¹⁵, který je vedl, a Mélac, guvernér pevnosti, využíval všeho, aby obranu prodloužil. Příliš pozdě se litovalo, že se o ni nepostarali včas. Chtěli to napravit. Villars¹⁶ dostal rozkaz přivést Catinatovi velmi silný oddíl z flanderské armády a ten zase rozkaz zkusit všechno, aby pevnosti pomohl. Římský král tam dorazil, aby při tomto obléhání podstoupil svůj křest ohněm, a podle německého zvyku ho královna, jeho choť, doprovodila a odebrala se držet dvůr do Heidelbergu, kde čekala na konec tažení. Catinat a Villars hledali všechny možné způsoby, jak proniknout až k Landau, ale Speyerbach, odedávna dobře opevněný a obsazený od Rýna až k horám, se jim zdál neprostupný. O nic snazší cestu nenašli ani za horami; a tak vzkázali dvoru, že na to není pomyšlení. Nato dostal Catinat rozkaz poslat Villarse s největší částí své armády k Huningue, aby znepokojil císařské a případně i podnikl, co by mu příležitost nabídla. Bavorský kurfiřt se právě prohlásil: nabízel, že přivede pětadvacet tisíc mužů k břehům Rýna; chtěli ho podpořit a spojit se s ním; to byl účel tohoto rozdělení Catinatovy armády směrem k hornímu Rýnu. Landau však, v koncích se vším a otevřené ze všech stran, kapitulovalo 10. září, když se drželo o více než měsíc déle, než kdo mohl doufat. Podmínky byly takové, jaké Mélac navrhl, a to nejčestnější a nejvýhodnější s ohledem na jeho obdivuhodnou obranu. Římský král mu prokázal tu čest, že ho pozval ke svému stolu, a chtěl, aby si prohlédl jeho armádu a aby mu vzdala všechny pocty náležející feldmaršálům. Několik dní nato se s královnou, svou ženou, vrátil do Vídně.

Obléhání bylo na obou stranách vražedné a hrabě ze Soissons při něm za několik dní zemřel na zranění, které tam utrpěl. Byl to starší bratr prince Evžena a po otci, z mladší větve, synovec onoho proslulého němého, prince z Carignanu; princ Ludvík Bádenský a hrabě ze Soissons byli děti bratra a sestry. Hrabě ze Soissons otec byl synem prince Tomáše, který nadělal tolik hluku a rozruchu ve Francii i v Savojsku, syna a bratra savojských vévodů a manžela poslední princezny krve z větve Soissons, sestry hraběte ze Soissons zabitého v bitvě u La Marfée, zvané též u Sedanu, kterou právě vyhrál.¹⁷ Hrabě ze Soissons z rodu savojského, synovec tohoto prince krve, přilákaný do Francie statky své matky a postavením, které tu míval jeho otec, se zde oženil s jednou Manciniovou, neteří kardinála Mazarina, pro niž kardinál při králově sňatku vymyslel úřad vrchní správkyně královnina domu; a zároveň i domu královny matky — která jej, stejně jako všechny ostatní královny, nikdy neměla — pro svou druhou neteř Martinozziovou, manželku prince de Conti. Skvělá přízeň, nemilosti a podivné příhody hraběnky ze Soissons, které ji přiměly uprchnout do Bruselu,¹⁸ nepatří k mému předmětu. Byla velmi obviňována, že dala roku 1673 u armády otrávit svého manžela. Byl guvernérem Champagne a generálním plukovníkem Švýcarů a Graubündenských. Jeho sestra, princezna Bádenská, byla dlouho dámou paláce u královny a neměla ani si nikdy nečinila nárok na jakoukoli přednost před vévodkyněmi a princeznami z rodu lotrinského, které byly rovněž dámami paláce a které se všechny střídaly bez rozdílu mezi sebou a konaly stejnou službu. Měla podíl na nemilosti princezny z Carignanu, své matky, a byla propuštěna. Princ Ludvík Bádenský, tak známý v čele císařových armád, byl kmotřencem krále a strávil ve Francii své rané mládí.

Hrabě ze Soissons, bez otce a s matkou v takovém postavení, že se nikdy neodvážila vrátit do Francie, tu byl vychován princeznou z Carignanu, svou babičkou, spolu s princem Evženem a dalšími bratry, které ztratil, a se svými sestrami, o nichž jsem mluvil při sňatku paní vévodkyně z Bourgogne¹⁹.

Byl to člověk malého nadání, velmi oddaný svým zábavám, děravý měšec, který si rád půjčoval a sotvakdy vracel. Rod ho uváděl do dobré společnosti, záliba do špatné. V pětadvaceti letech, bláznivě zamilován do nemanželské dcery La Cropte-Beauvaise,²⁰ štolby pana Prince, onoho hrdiny, se s ní oženil k zoufalství princezny z Carignanu, své babičky, a celého svého příbuzenstva. Byla krásná jako nejkrásnější den a ctnostná, tmavovlasá, s oněmi výraznými rysy, jaké se malují sultánkám a římským kráskám, vysoká, vzezření ušlechtilého, mírného, podmanivého, s málo duchem nebo žádným. Překvapila u dvora leskem svých půvabů, pro které se hraběti ze Soissons jaksi téměř odpustilo; oba byli mírní a velmi zdvořilí.

Byla natolik nemanželská, že pan Princ, když věděl, že její otec je v posledním tažení a že mu mají přinést svátosti, vystoupil do jeho pokoje v paláci Condé, aby na něho naléhal, ať si vezme její matku; marně mluvil, s autoritou i s prosbami, a marně mu líčil, v jakém stavu bez toho sňatku zanechá tak krásné stvoření, jako byla dcera, kterou s ní měl; Beauvais byl neoblomný, trval na tom, že té osobě nikdy manželství neslíbil, že ji neoklamal a že si ji nevezme; tak zemřel. Nevím, kde byla později vychována ani kde ji hrabě ze Soissons uviděl. Vášeň jednoho a neotřesitelná ctnost druhé způsobily tento podivný sňatek.

Viděli jsme svého času, jak hrabě ze Soissons odešel z Francie a jak byl odmítnut všude, kde nabídl své služby. Když už nevěděl kudy kam, obrátil se na svého mladšího bratra prince Evžena a na svého bratrance prince Ludvíka Bádenského, kteří mu pomohli vstoupit do služeb císaře²¹, kde byl téměř vzápětí zabit. Jeho žena, která byla neutěšitelná a stále ještě krásná až k úžasu, se uchýlila do Savojska do kláštera vzdáleného od Turína, kde ji pan Savojský²² konečně ráčil strpět. Jejich děti, z nichž chtěl princ Evžen učinit své vlastní, všechny zemřely v květu věku, takže princ Evžen, který měl dvě opatství a nebyl ženat, uzavřel tuto větev vzešlou ze slavného vévody Karla Emanuela, kterého Ludvík XIII. osobně porazil ve slavném průsmyku u Susy.

Canaples, bratr zesnulého vévody z Créqui a zesnulého maršála z Créqui, byl od smrti markýze z Créqui, svého synovce, posledním z této větve rodu Blanchefortů. Jeho otec byl mladším synem z rodu vévodů z Lesdiguières a bratrem děda vévody z Lesdiguières, který rovněž zůstal ze své větve sám a byl Canaplesovým synovcem z druhého kolena. Vévoda z Créqui zanechal jen vévodkyni z La Trémoille, a protože jeho vévodství-pairie, zřízené pro něho roku 1663, k němuž jeho bratři nebyli povoláni, zaniklo, připadalo vévodství Lesdiguières celé větvi Créqui, která z toho rodu vycházela; a Canaples, když zajišťoval své jmění dětem maršála z Créqui, svého bratra, si v tomto ohledu tvrdošíjně vyhradil svá práva. Byl mladší než vévoda z Créqui a starší než maršál; bylo mu pětasedmdesát let, když větev maršála z Créqui vymřela smrtí markýze z Créqui u Luzzary. Ihned nato Canaples, tímto dědictvím bohatší, než býval, a s vévodstvím Lesdiguières stále v hlavě — navzdory mládí a zdraví toho, kdo je držel, i jeho ženy, dcery maršála z Duras, kteří ještě neměli děti —, se chtěl oženit, aby rod pokračoval. Byl to člověk tak omezený, že s ním jeho bratři nikdy nic nesvedli. Maršál z Villeroy, syn jedné Créquiové z větve Lesdiguières a jeho bratranec, mu opatřil velení ve své lyonské guvernérské provincii po smrti arcibiskupa, svého strýce, který je měl po celý život. Canaples tam nikdy nevěděl, co dělá, a to do té míry, že dámy, které jely naproti paní vévodkyni z Bourgogne do Pont-de-Beauvoisin a které se nějaký čas zdržely v Lyonu, mi po návratu vyprávěly, že tam potkaly Canaplese, jak se krokem ubírá ulicemi a rozdává napravo nalevo požehnání.

Viděl to tak dělat arcibiskupa Saint-Georgese, který tam tehdy byl a nastoupil po Villeroyově strýci. Canaples měl za to, že je jeho právem dělat totéž, a činil si také nárok vydávat dimisoriály²³ a vměšovat se do vnitřní kázně duchovenstva. Nakonec natropil tolik hloupostí, třebaže to byl nejlepší člověk na světě, že ho odtamtud museli odvolat. Vrátil se tedy nudit dvůr i město, stále velmi vyšňořený.

Když se po smrti svého synovce chtěl ženit, pomyslel na slečnu z Vivonne, která už nebyla mladá a neměla nic než mnoho ducha, ctnosti a urozenosti, a ani vindru. Maršál z Vivonne, bratr paní z Montespan, zemřel tak zruinován, že jeho vdova, s níž vyženil nesmírné jmění a která sama také hodně prohýřila, s velkou bídou žila v domě svého správce. Slečna z Vivonne, sestra zesnulého vévody z Mortemartu, zetě pana Colberta²⁴, a sestra vévodkyně z Elbeufu a paní z Castries, byla u paní z Montespan, která ji vzala k sobě a dávala jí všechno až po šaty; ta usoudila, že pro ni bude velkým štěstím provdat se za toho starce, aby měla chléb, a sňatek sjednala. Když se o něm začínalo proslýchat, promluvil o tom kardinál z Coislinu s Canaplesem, který se mu zdál na ženění příliš starý. Ten mu řekl, že chce mít děti.

„Děti, pane!“ odvětil mu kardinál; „ale vždyť ona je tak ctnostná!“ Společnost propukla v smích, tím spíše, že kardinál, velmi čistý ve svých mravech, byl neobyčejně čistý i ve svých řečech. Jeho slova se ukázala pravdivá a manželství zůstalo neplodné.

Zanedlouho nato zemřel vévoda z Coislinu, což byl velký zármutek pro kardinála, jeho bratra, a ztráta pro všechny počestné lidi. Byl to velmi malý muž nevalného vzezření, ale čest, ctnost, poctivost sama a statečnost sama; při svém duchu byl přesnou a spolehlivou zásobnicí vědomostí, od níž se dalo nekonečně mnoho a velmi zajímavého dozvědět; jeho zdvořilost byla tak přehnaná, že až přiváděla k zoufalství, ale ponechávala plné místo důstojnosti. Býval generálporučíkem dobré pověsti a generálním polním mistrem jízdy po Bussym-Rabutinovi, jehož nemilosti nechtěl využít při stanovení ceny; ten úřad pak prodal a opustil službu, rozkmotřen s panem z Louvois²⁵. Při tolika dobrých vlastnostech, které mu vždy uchovaly opravdovou vážnost a královu pozornost, to byl člověk tak zvláštní, že si nemohu odepřít uvést o něm několik příhod.

Jeden z rýnských hrabat, zajatý v boji, jehož se vévoda z Coislinu účastnil, mu připadl; chtěl mu dát své lůžko, po dohodě aspoň matraci. Oba se tak dlouho a tak důkladně zahrnovali zdvořilostmi, až spali oba na zemi po obou stranách matrace. Po návratu do Paříže ho rýnský hrabě, který dostal svolení tam přijet, navštívil. Při vyprovázení velké zdvořilosti; rýnský hrabě, dohnaný do krajnosti, vyjde z pokoje a zamkne dveře zvenčí na dva západy. Pan z Coislinu se dlouho nerozmýšlí; jeho byt byl jen několik schodů nad přízemím; otevře okno, skočí do dvora a ocitne se u dvířek kočáru rýnského hraběte dřív než on, takže ten myslel, že ho tam přenesl ďábel. Pravda však je, že si při tom vykloubil palec; Félix, první králův chirurg, mu ho napravil. Když byl uzdraven, přišel se Félix znovu podívat, jak se mu daří, a shledal, že uzdravení je dokonalé. Když odcházel, hle, pan z Coislinu mu chce otevřít dveře, Félix je v rozpacích a brání se. V tom zápolení, kdy oba tahali za dveře, vévoda náhle pustil a třepe rukou: palec se mu totiž vykloubil znovu a Félix na něm musel hned na místě pracovat. Lze si domyslet, že to vyprávěl králi a že se tomu hodně nasmáli.

O jeho přemrštěných zdvořilostech by se dalo vyprávět bez konce. Potkali jsme ho, paní ze Saint-Simon²⁶ a já, při jednom návratu z Fontainebleau, pěšky s panem z Met, jeho synem, na dlažbě v Ponthierry, kde se mu rozbil kočár; poslali jsme je požádat, aby přistoupili k nám. Protože vzkazy nebraly konce, byl jsem nucen přes všechno bláto vystoupit a jít ho požádat, aby nasedl do mého kočáru. Pan z Met zuřil nad jeho zdvořilostmi a konečně ho přiměl. Když svolil a zbývalo jen dojít k mému kočáru, začal vyjednávat a zapřísahat se, že těm slečnám místo nevezme; řekl jsem mu, že ty slečny jsou dvě komorné, kterým vůbec neuškodí počkat, až bude jeho kočár spraven, a přijet v něm; ať jsme dělali, pan z Met a já, co jsme dělali, museli jsme mu slíbit, že jedna z nich zůstane s námi. Když jsme došli ke kočáru, komorné vystoupily, a během zdvořilostí, které nebyly krátké, jsem řekl lokajovi, který držel dvířka, aby je zavřel, jakmile nastoupím, a aby dal kočímu pokyn ihned vyjet. To bylo provedeno velmi dobře; ale v tom okamžiku začne pan z Coislinu křičet, že vyskočí, nezastaví-li se, aby tu slečnu přibrali, a ihned se to chystal provést tak podivně, že jsem měl co dělat, abych se mu včas vrhl po pasu kalhot a zadržel ho; a on, s tváří zvenčí na výplni dvířek, křičel, že vyskočí, a táhl proti mně. Při tom bláznovství jsem křikl, ať zastaví; stěží se vzpamatoval a trval na tom, že by byl vyskočil. Slečna komorná byla zavolána zpět; cestou k rozbitému kočáru nasbírala spoustu bláta, které nám přinesla, a málem nás, pana z Met a mne, v tom čtyřmístném kočáře rozmačkala.

Jeho bratr, rytíř z Coislinu, hrubián, cynik a mrzout, jeho pravý opak, se mu jednoho dne pořádně pomstil za nudu jeho zdvořilostí. Tři bratři a s nimi čtvrtý, jeden z jejich přátel, byli na jedné králově cestě. V každém obydlí nebraly zdvořilosti konce a rytíř z nich byl zoufalý. Na jednom noclehu se našla hostitelka vybraného chování a hezká, u níž jim byl vykázán byt. Dům byl dobře zařízen a pokoj velmi čistý. Velké zdvořilosti při příjezdu, ještě větší při odjezdu. Pan z Coislinu šel navštívit svou hostitelku do pokoje, kam se uchýlila. Mysleli, že vůbec neodjedou. Konečně jsou v kočáře a rytíř z Coislinu mnohem méně netrpělivý než obvykle. Jeho bratři měli za to, že mu tentokrát zjemnily mravy hostitelčina líbeznost a příjemnost noclehu. Tři míle odtud, a to hustě pršelo, začne rytíř z Coislinu znenadání zhluboka oddychovat a smát se. Společnost, která nebyla na jeho dobrou náladu zvyklá, se ptá, co mu je; on se směje ještě víc. Nakonec bratrovi prohlásí, že zoufalý ze všech jeho zdvořilostí na všech noclezích a dohnán do krajnosti těmi posledními si dopřál zadostiučinění pořádně se pomstít, a že zatímco byl bratr u jejich hostitelky, odešel do pokoje, kde bratr spal, a tam přímo uprostřed vytlačil nádhernou hromadu, která mu ulevila tím víc, že v domě nemohli pochybovat, že pochází od toho, kdo ten pokoj obýval. Hle, vévoda z Coislinu je bez sebe hněvem, ostatní umírají smíchy. Ale rozzuřený vévoda, když řekl všechno, co může zoufalství vnuknout, křičí na kočího, ať zastaví, a na komorníka, ať přijede blíž, chce nasednout na jeho koně a vrátit se k hostitelce, aby se z toho zločinu očistil nebo obvinil a odhalil viníka. Dlouho to vypadalo, že mu v tom nedokážou zabránit, a byl několik dní se svým bratrem úplně ve zlém.²⁷

Při jedné cestě, kterou král podnikl do Nancy, se mu přihodily dvě příhody jiného druhu. Vévoda z Créqui, který ten rok neměl službu, shledal při příjezdu do Nancy, že je špatně ubytován. Byl hrubý a zvyklý být jím ještě mnohem víc díky zdání přízně a moci, jaké si u dvora osvojil; šel a vystěhoval vévodu z Coislinu, který, když chvíli nato přijel, našel své lidi na dlažbě a dozvěděl se od nich příčinu. Poměry tehdy byly jiné: pan z Créqui byl starší vévoda než on, neřekl ani slovo; ale rovnou odtud se odebere se všemi svými lidmi do domu vykázaného maršálu z Créqui, provede mu týž kousek, jaký právě zakusil od jeho bratra, a usadí se tam; přijede maršál z Créqui, jehož prudkost se vrhla na dům Cavoyův, a toho zase vystěhoval on, aby ho naučil rozdělovat byty tak, aby se podobným kaskádám předešlo.

Vévoda z Coislinu měl ten vrtoch, že nesnesl, aby mu někdo dal „babu“ — žert, při němž se běhá za tím, kdo ji dal, a který sotva přežívá první mládí. Pan z Longueville v témže Nancy, kde dvůr nějaký čas pobýval, smluvil věc se dvěma svými pážaty, která mu nesla pochodně; a když se tam každý vracel pěšky od králova uléhání, dotkne se vévody z Coislinu, řekne mu, že má babu, a dá se do běhu, a vévoda z Coislinu za ním. Když získal trochu náskok, vrhne se pan z Longueville do jedněch dveří, vidí, jak kolem běží pan z Coislinu, co mu síly stačí, a jde si klidně lehnout, zatímco pážata se svými pochodněmi vodila pana z Coislinu do všech čtyř koutů města i jeho středem, až to, neschopen dál, vzdal a odešel domů celý zpocený; byl to žert, jemuž se musel zasmát, ale příliš se mu nelíbil.

Vážnější příhoda, kterou nebylo lze nijak očekávat, ukázala, že se uměl dobře rozhodnout. Druhý syn pana z Bouillonu, který se smrtí svého staršího bratra stal po otci vévodou z Bouillonu a do té doby nosil jméno vévody z Albretu, otec dnešního vévody z Bouillonu, byl vychováván pro církev a s velkou okázalostí obhajoval tezi na Sorbonně.

V těch dobách chodili princové krve na obřady význačných osob. Pan Princ, pan Vévoda, pozdější princ de Condé,²⁸ a páni princové de Conti, oba bratři, tehdy děti, při té tezi byli. Pan z Coislinu tam přišel hned po nich, a protože byl tehdy až na samém konci vévodů, nechal několik křesel mezi sebou a rohem, který přiléhal k rohu prelátů.

Princové krve měli svá křesla mimo řadu, naproti katedře toho, kdo tezi předsedal. Přijde Novion, první prezident, s několika prezidenty parlamentu (à mortier), a zatímco skládá poklony princům krve, vklouzne do prvního křesla u řečeného rohu. Vévoda z Coislinu, velmi udiven tou pošetilostí, ho nechá usednout, a když Novion při usedání otočí hlavu ke kardinálu z Bouillonu, sedícímu v křesle u téhož rohu v čele strany prelátů, pan z Coislinu vstane, vezme křeslo, postaví je před prvního prezidenta a usedne; stalo se to tak prudce, že to bylo dřív provedeno než zpozorováno. Ihned velký rozruch, a pan z Coislinu svírá prvního prezidenta zády své židle tak, že mu brání v pohybu, a sám se pevně drží ve svém křesle. Kardinál z Bouillonu se pokusil zakročit; pan z Coislinu odpověděl, že je tam, kde má být, když první prezident zapomíná, čím je mu povinen; a ten, ohromen tou pohanou a vztekem, že ji musí snášet, aniž se může hnout, nevěděl, co dělat. Prezidenti à mortier, velmi vyplašení, mezi sebou silně reptali; nakonec šli kardinál z Bouillonu z jedné strany a jeho bratři z dolního konce, kde dělali hostitele, k panu Princovi a snažně ho prosili, aby ráčil zařídit ukončení té scény, pro kterou zatím umlkla disputace. Pan Princ šel k vévodovi z Coislinu, který se mu omluvil, že nevstává, ale svého muže pustit nechtěl. Pan Princ takto do očí prvního prezidenta velmi pokáral a potom navrhl panu z Coislinu, aby vstal a ponechal tak prvnímu prezidentovi volnost rovněž vstát a odejít. Pan z Coislinu odolával a nehrozil ničím menším, než že ho tam bude držet po celou tezi. Konečně, přemožen prosbami pana Prince a Bouillonů, svolil vstát pod podmínkou, že se pan Princ zaručí, že první prezident okamžitě odejde a že se při vstávání nebude muset obávat nějakého dalšího kejklířského kousku — to byl výraz, jehož užil. Novion na to koktavě dal své slovo; vévoda řekl, že příliš pohrdá jeho slovem i jím samým, než aby je přijal, a že chce slovo pana Prince; ten je dal. Ihned pan z Coislinu vstane a odsune své křeslo se slovy k prvnímu prezidentovi: „Jděte, pane, jděte;“ ten také odešel v krajním zahanbení a s prezidenty à mortier se vrátil ke svému kočáru; zároveň pan z Coislinu vzal svou židli, odnesl ji tam, kde byla původně, a znovu na ni usedl.

Pan Princ mu ihned přišel složit poklonu, tři ostatní princové krve rovněž a po jejich příkladu všichni nejvýznamnější, kdo tam byli. Zapomněl jsem, že páni z Bouillonu zprvu užili lsti a dali panu z Coislinu vyřídit, že se po něm u dveří někdo shání kvůli něčemu naléhavému, a že odpověděl, ukazuje na prvního prezidenta za sebou: „Nic není tak naléhavé jako naučit pana prvního prezidenta, čím je mi povinen, a nic mě odtud nedostane, dokud odtud jako první neodejde pan první prezident, který je tuhle za mnou.“ Vévoda z Coislinu tam zůstal ještě po celou jednu disputaci a potom odešel domů. Čtyři princové krve ho navštívili ještě téhož dne a také většina těch, kdo jeho příhodu viděli nebo se o ní dozvěděli, takže jeho dům byl plný až do pozdních hodin.

Nazítří šel ke královu vstávání; král se od lidí, kteří se po tezi vrátili z Paříže, dozvěděl, co se stalo. Jakmile vévodu z Coislinu uviděl, promluvil s ním o tom a před celým dvorem ho pochválil za to, co udělal, a pokáral prvního prezidenta, nazvav ho drzounem, který se zapomíná — výraz velmi vzdálený umírněnosti králových slov. Když jeho vstávání skončilo, dal vévodu vejít do svého kabinetu a nechal si věc nejen vyprávět, ale i předvést; skončilo to tím, že vévodovi z Coislinu řekl, že mu zjedná právo; potom si předvolal prvního prezidenta, umyl mu hlavu, zeptal se ho, kde vzal, že by se mohl o cokoli přít s vévody mimo zasedání parlamentu — o tom zatím nic nerozhodoval —, a nařídil mu, aby šel k vévodovi z Coislinu do Paříže požádat ho o odpuštění, a to aby ho zastihl, ne aby prostě jen zašel k jeho dveřím. Snadno pochopit, jakou hanbu a zoufalství Novion pocítil, že má učinit krok tak pokořující, a to po tom, co se mu právě stalo; dal na vévodu z Coislinu působit prostřednictvím vévody z Gesvres a jiných a během čtyřiadvaceti hodin dosáhl toho, že vévoda z Coislinu, spokojený se svou výhodou a s tím, že je v jeho moci podrobit prvního prezidenta celé přísnosti rozkazu, který vůči němu dostal, byl tak velkomyslný, že ho toho zprostil a ještě vzal vůči králi na sebe, že před prvním prezidentem zavřel dveře; a ten, jist si, že nebude přijat, šel k němu s menší nechutí. Král vévodu z Coislinu za toto jednání velmi pochválil, což [způsobilo], že se první prezident neodvážil stěžovat.

Vévoda z Coislinu byl pravda sama. Byl velkým přítelem mého otce, přijímal mě s laskavostí a přátelstvím a rád přede mnou mluvil. Slyšel jsem ho toto vyprávět mezi mnoha jinými pozoruhodnými příběhy, a právě toto vyprávění několikrát mně samotnému a potom v mé přítomnosti jiným osobám. Byl to člověk tak citlivý, že kardinál, jeho bratr, získal nástupnictví ve svém úřadě prvního almužníka pro abbého z Coislinu, aniž kdy dal svému bratrovi znát, že pomýšlí o ně požádat, z obavy, že kdyby byl odmítnut, příliš silně by ho to zasáhlo; a ze stejného důvodu také dosáhl u krále, že jeho bratra nikdy neodmítne pro Marly, takže ten nikdy nežádal, aniž tam jel. Pravda je, že toho nezneužíval. Nebyl příliš starý, ale zničený dnou, kterou míval někdy až v očích, v nose a na jazyku, a v tom stavu se jeho pokoj nevyprazdňoval od nejlepší společnosti dvora i města; a jakmile mohl chodit, chodil do města i ke dvoru, kde byl všeobecně milován, vážen a ceněn. Byl velmi chudý, neboť jeho velmi bohatá matka ho přežila. Zanechal jen dva syny a vévodkyni ze Sully a dožil se celého vzestupu svého bratra i svého druhého syna.

Tento první prezident Novion byl člověk zaprodaný nepravosti, s nímž peníze a pochybné milenky svedly všechno. V justičním paláci se dlouho naříkalo nad jeho rozmary a strany ve sporech nad jeho křivdami. Když se osmělil, začal při podepisování měnit rozsudky a vyhlašovat jinak, než jak se při jednání hlasovalo. Nakonec radové, překvapení, že by celá jedna strana byla hlasovala tak, jak to slyšeli vyhlásit, žádali od svých kolegů vysvětlení. Ti byli zase nesmírně překvapeni, protože se domnívali, že právě ona strana zaujala stanovisko, z něhož rozsudek vzešel; rozsudek tak byl vynesen jediným hlasem prvního prezidenta; jejich pozornost se probudila a shledali, že totéž už není vzácností. Vyptávali se zpravodajů a zapisovatelů. Ti si velmi často něčeho všimli, ale neodvážili se promluvit. Konečně, povzbuzeni rady, prošli znovu rozsudky ve sporech vedených písemně, podepsané prvním prezidentem, a ukázali je zpravodajům; našlo se jich několik krajně pozměněných. Stížnosti byly předneseny králi a tak dobře doloženy, že Novionovi přikázal, aby odstoupil, a na samém konci roku 1689 byl na jeho místo dosazen Harlay. Novion nastoupil roku 1678 po Lamoignonovi, jehož ženy byl bratrancem. Žil ještě čtyři roky v opuštění a potupě a zemřel na svém venkovském sídle koncem roku 1693 ve věku třiasedmdesáti let. Uvidíme jeho vnuka na témže místě, velmi nehodného všech úřadů, jimiž prošel.

Dvůr byl od 19. září ve Fontainebleau. Mélac tam přijel a 4. října pozdravil krále a nazítří večer byl dlouho s králem a Chamillartem u paní z Maintenon²⁹. Chamillart ho odtamtud odvedl k sobě a podrobně mu vyložil, co mu král dává: s dalším vyplácením jeho platu guvernéra Landau a s patnácti tisíci livry penze za to, že je tak dobře bránil, to činilo třicet osm tisíc livrů důchodu. Mélac, králem chválený a zahrnovaný laskavostmi, všemi oslavovaný, měl za to, že si zasloužil pocty. Naléhal ještě víc, když viděl, že jsou hned nato udíleny, jak o tom budu vyprávět, někomu, kdo by si pro ně nebyl stačil dojít na druhý břeh Rýna, kdyby se Landau nebylo drželo o více než šest týdnů déle, než kdo mohl doufat.

Mélac, zdrcený bolestí, se uchýlil do Paříže. Neměl ženu ani děti. Uchýlil se tam se čtyřmi nebo pěti sluhy a brzy tam sešel žalem v ústraní, které nechtěl zmírnit žádným stykem.

Byl to šlechtic z Guyenne, velkého ducha, a dokonce velmi vzdělaného, velké obrazotvornosti; jeho přílišný oheň někdy škodil jeho válečným schopnostem a často jeho soukromému chování; dobrý velitel nájezdů, smělý ve svých plánech a rozvážný v jejich provádění, především velmi nezištný. Neměl jinou vlast než armádu a hranice a celý život válčil, v létě i v zimě, téměř stále v Německu. Mánie nahánět nepřátelům hrůzu z něho udělala podivína; podařilo se mu svými častými podniky dosáhnout toho, že se jeho jména báli, a udržovat ve střehu dvacet mil nepřátelské země ve svém dosahu. Bavil se tím, že se těm národům vydával za čaroděje, a sám o tom žertoval první. Byl dosti nedůtklivý a velmi nepříjemný těm, které podezíral, že mu nepřejí, a příliš snadno uvěřil, že k němu někdo nemá dost ohledů. Jinak mírný a velmi dobrý člověk, který od svých přátel snesl všechno; generálovi a všem svým nadřízeným byl velmi pohodlný a nikdy nepohodlný, intendantům však pramálo; bez pletich a bez styků se státním sekretářem války, a protože měl ruce velmi čisté, mluvil velmi volně o těch, kdo je čisté neměli; střídmý, prostý a samotářský; ustavičně přemítal nebo mluvil o válce s přirozenou výmluvností a s volbou výrazů, která překvapovala, aniž kterýkoli hledal. Byl obzvlášť oddán pánům z Duras a z Lorges, zejména mému tchánovi, který mi ho doporučil, jak jen budu moci, až tu on sám nebude.

Špatně si vyložil jednu zdvořilost rytíře z Asfeldu u maršála z Choiseul a před několika generály se na rytíře neobyčejně rozlítil. Pan z Chamilly mi to přišel oznámit. Šel jsem za maršálem, který ho mohl potrestat jak za věc samu, tak za nedostatek úcty ve svém domě, ale ráčil nemyslet na to, co se týkalo jeho. Potom jsem se sešel s Mélacem, a nemohu lépe dosvědčit, jak byl ke svým přátelům snášenlivý, než když řeknu, že jsem ho nešetřil, až jsem se za to styděl — ve svém věku a jako pouhý plukovník, kdežto on byl služebně starý generálporučík velké pověsti. Uznal přede mnou svou chybu a udělal všechno, co jsem chtěl. Chamilly, markýz z Huxelles a několik dalších zadrželi rytíře z Asfeldu, pozdějšího maršála Francie jako oni, a dosáhli toho, že se Mélac a on objali, a nikdy potom o tom mezi nimi nepadla zmínka. Celkem vzato byl Mélac znamenitý voják a dobrý a počestný člověk; chudý, střídmý a skromný a horlivý pro obecné dobro.

Pelletier de Sousy, jakýsi ministr v malém díky svému ředitelství opevnění, které mu všude, až po Marly, zajišťovalo byt kvůli jeho pravidelné práci o samotě s králem, se jím stal ještě víc díky význačnému místu jednoho ze dvou radů v královské finanční radě, které se uvolnilo smrtí Pomereua po operaci kamene. Ten byl velmi vážený, velmi přímý a ze státních radů měl nejvíc ducha a schopností, jinak velký pracant, dobrý člověk a počestný muž. Byl velkým přítelem mého otce a zůstal i mým. Byl to oheň, který oživoval všechno, co dělal, ale někdy zacházel příliš daleko, a byly doby, kdy jeho rodina zařizovala, aby se s nikým nevídal. Potom na něm nebylo nic znát. Je to první intendant, kterého se odvážili poslat do Bretaně a který našel způsob, jak si tam provincii ochočit.

Jiné úmrtí by bylo směšné sem zařazovat bez důvodů, které k tomu vedou.

Je to úmrtí Petita, který byl velmi starý a po mnoho let lékařem Monseigneura³⁰. Měl ducha, vědomosti, praxi i poctivost, a přece zemřel, aniž kdy chtěl uznat krevní oběh. To mi připadalo dost zvláštní, abych to nevynechal.

Druhý důvod je, že jeho úřad dostal Boudin, o němž ještě není čas cokoli říkat, ale o němž bude až příliš co vyprávět, a to ve věcech velmi důležitých.

Král dostal ve Fontainebleau zprávu o propuštění maršála z Villeroy³¹. Brzy poté, co byl císař zpraven o kartelu³² sjednaném v Itálii, dal mu vzkázat, že je volný, a dvorně si nepřál, aby platil výkupné, které činilo padesát tisíc livrů. Tato svoboda přišla Francii dvojnásob draho, ale králi byla velmi milá. Maršál dostal rozkaz počkat na důstojníka, který ho měl z císařova pověření provést armádou prince Evžena.

Ve Fontainebleau bylo k vidění cosi dosti nezvyklého: Madame na veřejném divadelním představení ve druhém roce svého smutku po Monsieurovi. Zprvu se trochu zdráhala; ale král jí řekl, že to, co se děje u něho, nemá být posuzováno jako veřejná představení.