Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola druhá

Catinatovo postavení. — Villarsova ochota. — Bitva u Friedlingenu. — Villars jediný jmenován maršálem Francie. — Catinatův návrat a jeho odchod do ústraní. — Villarsova povaha. — Smrt pana maršála z Lorges. — Jeho chvála.

Catinat měl v čele rýnské armády dost příležitostí pocítit následky vysvětlení, které mu vyneslo nejvyšší královu chválu, které však usvědčilo králova ministra a kompromitovalo paní z Maintenon. Chyběly mu všechny prostředky a zlost, že musí proti své vůli vést potupné tažení, ho učinila tajnůstkářským a zasmušilým do té míry, že proti sobě popudil generály i nejvýznačnější z ostatních důstojníků své armády. Nutnost pomoci bavorskému kurfiřtovi¹, který se otevřeně prohlásil a jehož císařští sužovali, a stejně tak nutnost dostat pomoc od něho vedla k rozhodnutí pokusit se o přechod Rýna; byl navržen Catinatovi, snad s malými prostředky a málo vojsky — říkám snad, protože to nevím a jen to tuším podle toho, že odmítl se toho ujmout. Místo něho to přijal Villars, který na konci toho přechodu viděl své štěstí a byl si jist, že nic neriskuje, i kdyby se mu nezdařilo to, oč se Catinat odmítl pokusit; jako obratný muž však chtěl být silný, a kromě toho, co přišlo z Flander a co šel na půl cesty převzít od Chamaranda, mu Blainville přivedl ještě silný oddíl z téže flanderské armády. Připojil k tomu z rýnské armády, co chtěl, a ta, stavši se tím sama pouhým oddílem, se zakopala pod Štrasburkem a ponenáhlu se tam ztenčila na deset praporů a velmi málo eskadron, takže se Catinat uchýlil do Štrasburku a smutně tam čekal, jak dopadne přechod, o nějž se Villars chystal pokusit, na odjezd římského krále² zpět do Vídně a na to, co se po dobytí Landau stane s jeho armádou.

Villars táhl přímo k Huningue, prohlédl břehy Rýna a zvolil pro svůj most místo naproti Huningue, tam, kde leží ostrov dost prostorný, aby ho bylo lze s užitkem využít — hlavní rameno Rýna mezi ním a ostrovem a menší mezi ostrovem a druhým břehem Rýna, kde leželo městečko Neuenburg, opevněné a držené císařskými, kteří tam měli létající sbor a po celé tažení znepokojovali Catinata hrozbou, že přejdou Rýn a oblehnou Huningue, aniž ovšem pomýšleli to provést, aby nic neodčerpali z obležení Landau. Jakmile se takto rozhodl, dal Villars zcela v klidu, ale velmi pilně pracovat na mostě k ostrovu. Přibyl 30. září; most byl dílem necelých čtyřiadvaceti hodin. 1. října v poledne po něm dal převézt čtyřicet děl s pluky Champagne a Bourbonnais, které rozmístil na ostrově, a dal pracovat na druhém mostě. Jakmile byl dokončen, poslal přes něj dělníky kryté svými granátníky, kteří v čele mostu vytáhli linii rovnoběžnou s Rýnem, navzdory chabým pokusům nepřátel tomu zabránit; těm překážela palba dělostřelectva a patnácti set mužů, kteří byli na ostrově, i množství malých člunů naložených granátníky. V tomto postavení chtěl Villars, jenž měl v moci přechod Rýna dokončit, počkat na zprávy od bavorského kurfiřta, a mezitím se princ Ludvík Bádenský a většina jeho generálů přišli zakopat u Friedlingenu. 12. října Laubanie s oddílem z posádky Neuf-Brisachu přeplul Rýn na malých člunech a s kordem v ruce dobyl městečko Neuenburg, usadil se tam a po našem mostě ho tam následoval pan z Guiscardu s dvaceti eskadronami a deseti prapory. Princ Ludvík po této zprávě nepochyboval, že Villars chce přejít právě tam, opustil Friedlingen a 14. ráno vytáhl k Neuenburgu. Téhož rána v sedm hodin Villars, zpravený o tomto pochodu, vyšel z Huningue a dal rychle převést všechno vojsko, které měl na tomto břehu, po svém mostě na ostrov. Jízda přebrodila druhé, malé rameno Rýna a pěchota přešla po druhém mostě, který dal včas přemístit a i se svým dělostřelectvem přenést naproti Friedlingenu.

Nato princ Ludvík, který byl na pochodu, obrátil všechna svá vojska, jichž bylo dvaačtyřicet eskadron s jeho pěchotou; pět jeho eskadron obešlo malý kopec, z naší strany příkrý, aby zezadu dosáhly jeho hřebene, a zbylých sedmatřicet vytáhlo na Villarse dříve, než je čekal. Měl jen čtyřiatřicet eskadron, protože jich šest odeslal, aby se připojily ke Guiscardovi u Neuenburgu. Tři útoky uvedly císařskou jízdu ve zmatek; přijalo ji šest čerstvých praporů, které ji podepřely. Ostatní jejich prapory se rozestavily na kopci, odkud je bylo třeba vypudit, a to postupem přes vinice a sráz, který byl na naší straně. Byl to tedy podivný boj, v němž jízda a pěchota na obou stranách jednaly zcela odděleně.

Tento útok na kopec, vedený generálporučíkem Desbordesem, někdejším guvernérem Philippsburgu, který při něm padl, bylo možno vést jen s jistým nepořádkem kvůli zářezům a příkrosti kopce, takže vojska, která dorazila udýchaná a poněkud rozvrácená, nedokázala odolat pěchotě sevřené a odpočaté; ta je přiměla ztratit půdu a sestoupit dolů ve větším nepořádku, než v jakém vystoupila.

Se všemi přípravami to zabralo čas, takže Villars, který zůstal na úpatí kopce a ztratil z očí celou svou jízdu, jež byla tehdy půl míle od něho a hnala se za jízdou císařovou, měl bitvu za ztracenou a sám ztratil hlavu pod stromem, kde si zoufalstvím rval vlasy, když uviděl přijíždět Magnaca, prvního generálporučíka této armády, který se hnal sám tryskem, s jedním pobočníkem za sebou.

Tehdy Villars, už nepochybuje, že je všechno ztraceno, na něj zavolal: „Nuže, Magnacu, jsme tedy ztraceni?“ Na jeho hlas zamířil Magnac ke stromu a velmi udiven, že vidí Villarse v takovém stavu, mu řekl: „Ale co tu děláte a jak to s Vámi vypadá? Jsou poraženi a všechno je naše.“ Villars okamžitě zatlačil slzy a spěchal s Magnacem k pěchotě, která bojovala s pěchotou nepřátel, jež za ní sestoupila z vrchu onoho malého kopce; oba volali „vítězství“. Magnac vedl jízdu, porazil císařskou a pronásledoval ji téměř půl míle až k oněm šesti čerstvým praporům, které ji zaštítily, ale nemohouce odolat prudkosti našich eskadron, pozvolna ustoupily s troskami císařské jízdy; a Magnac, který je tehdy už nemohl hnát do soutěsek, jež se tu naskýtaly, a byl znepokojen o naši pěchotu, o níž neměl nejmenší zprávy, se osobně vrátil ji hledat a podívat se, co se u ní děje, rozzuřen, že ji nemá na dosah těch soutěsek, aby dovršil své vítězství, a že jimi vidí unikat trosky císařské jízdy i oněch šest praporů, které ji zachránily. On a Villars svým voláním o vítězství dodali nové odvahy naší pěchotě, před níž nepřátelská po několika útocích ustoupila a byla dost dlouho pronásledována. Villars si pomohl drzostí; a Magnac se odvážil vyprávět jejich podivnou příhodu jen potichu; když však viděl, že si Villars přičítá všechnu čest, a ještě víc, když ho viděl přijímat za ni odměnu, aniž na ní sám měl jakýkoli podíl, vybuchl v armádě a potom u dvora, kde způsobil nemalý rozruch; avšak Villars, který měl cenu za vítězství a paní z Maintenon na své straně, nad tím jen mávl rukou. Mezi Doklady bude k vidění zpráva, kterou o tom podal králi hned po boji, jenž dostal jméno bitva u Friedlingenu, a kterou upravuje, jak jen může.³ Kromě padlého generálporučíka Desbordese padl také Chavanne, brigádní generál pěchoty; mezi raněnými byli vévoda z Estrées, Polignac, generálporučík Chamarande, Coëtquen a syn hraběte du Bourg, většinou lehce.

Villars, který cítil, jak potřebuje oporu, provedl dvořanský kousek. Den po bitvě se k němu připojilo několik jezdeckých pluků z toho, co zbývalo kolem Štrasburku a co mu Catinat ještě posílal. Mezi nimi byl hrabě z Ayen; Villars mu navrhl, aby králi dovezl prapory a standarty, a hrabě z Ayen to přijal přes všechno, co mu Biron mohl říci o směšnosti toho, vézt kořist z boje, jehož se nezúčastnil. Avšak synovci paní z Maintenon bylo všechno dobré a dovolené; její přízeň ovšem nezabránila posměchu celé armády, jejíž dopisy do Paříže byly plné Magnacovy příhody a úšklebků na účet hraběte z Ayen. Přišly však příliš pozdě, jejich věc už byla vyřízena. Choiseul, který měl za ženu Villarsovu sestru, byl pověřen zprávou a Villarsovým dopisem králi; dorazil do Fontainebleau v úterý 17. října ráno a naplnil krále radostí z jeho vítězství, z toho, že má přechod přes Rýn, a z toho, že může počítat s brzkým spojením s bavorským kurfiřtem. Nazítří ráno dorazil i hrabě z Ayen a podrobnostmi, prapory a standartami radost velmi zvýšil. Když se však zvědělo, že v boji vůbec nebyl, bylo směšnosti mnoho a jeho přízeň posměšky málo krotila. Choiseul sklidil od krále hojnou chválu za zprávu, kterou podal. Dostal pluk, který měl rytíř ze Scève, a tisíc pistolí. Byl jen kapitánem jízdy.

20. října Villarsův kurýr obratně udržel královu dobrou náladu. Villars mu vzkázal, že ztráty nepřátel jsou mnohem větší, než se myslelo, že všechny vesnice v okolí Friedlingenu jsou plné jejich raněných, že bylo nalezeno sedm opuštěných děl, že princ z Ansbachu, dva saští princové a syn württemberského administrátora jsou raněni a zajati, a konečně že jejich armáda je tak rozprášena, že nemá pohromadě ani tisíc mužů. Biron byl vyslán se třemi tisíci jezdci vstříc bavorskému kurfiřtovi a Villars se zabýval budováním pevnůstek a stanovišť za Rýnem a obnovou reduty naproti Huningue, zbořené podle ryswického míru.

V sobotu 21. října ráno byl hrabě z Choiseul odeslán zpět k Villarsovi s balíkem od krále. Na svém místě bylo vidět nečistý, ale mocný pramen ochrany, kterou mu poskytovala paní z Maintenon. Král jej téhož dne při obědě prohlásil maršálem Francie, jeho jediného. Chtěl k tomu přidat ještě něco navíc. Vnější strana balíku byla nadepsána: „Panu markýzi z Villars“, a uvnitř byl vlastnoruční králův dopis, zapečetěný a nadepsaný: „Mému bratranci maršálu z Villars.“ Choiseulovi to bylo důvěrně svěřeno se zákazem komukoli to prozradit, dokonce i švagrovi, až mu bude balík odevzdávat. Král chtěl, aby se Villars o cti, kterou mu prokazuje, dověděl teprve pohledem na druhý nadpis. Lze si představit jeho radost.

Radost Catinata, odstaveného a opuštěného ve Štrasburku, nebyla stejná.

Protože už neměl co dělat, nebo spíše už nebyl ničím, dostal dovolení odejít a vracel se ve svém kočáře velmi krátkými denními úseky, jako člověk, který se bojí dojet. 17. listopadu se poklonil králi, který ho přijal vlažně, zeptal se ho na zdraví a soukromě s ním nemluvil. K Chamillartovi nešel. Zůstal den ve Versailles a velmi krátce v Paříži. Moudře se uchýlil do svého domu v Saint-Gratien u Saint-Denis, kde se už stýkal jen s několika blízkými přáteli a z tohoto ústraní téměř nevycházel; šťasten, kdyby je byl nikdy neopustil a kdyby byl dokázal odolat královu lichocení, aby znovu převzal velení armády, a mít se na pozoru před následky vysvětlení, které bylo tím nebezpečnější, že bylo vítězné.

Princ Ludvík, velmi vzdálený rozprášení, v jakém ho Villars vylíčil, se vzápětí znovu objevil s armádou, která často budila obavy, že přejde na tento břeh Rýna. Zbytek tažení minul ve vzájemném pozorování a hledání výhod. K výhodám nového maršála nepatřilo spojení s bavorským kurfiřtem — to se neuskutečnilo: tento kníže dobyl Memmingen a několik malých pevností, aby se rozšířil a opatřil si kontribuce a zásoby. Armády se stáhly do zimních ležení; naše přešla zpět přes Rýn a brzy nato dostal Villars rozkaz zůstat ve Štrasburku a střežit Rýn.

Toto dítě štěstěny bude napříště tak ustavičně hrát tak významnou úlohu, že je namístě je představit. O jeho původu jsem mluvil, když byla řeč o jeho otci: bylo tam vidět, že to není základ, na němž by mohl stavět. Nahradilo to štěstí, a štěstí neslýchané, po celý jeho dlouhý život. Byl to dost vysoký muž, tmavovlasý, urostlý, který stárnutím ztloustl, aniž tím ztěžkl, s tváří živou, otevřenou, výraznou a vskutku trochu bláznivou, čemuž odpovídalo držení těla i gesta. Nezměrná ctižádost, která se nezastavovala před žádnými prostředky; vysoké mínění o sobě, které téměř nikomu nevnukl, leda králi; galantnost, jejíž slupka byla vždy románová; velká nízkost a velká poddajnost vůči každému, kdo mu mohl posloužit, přičemž sám nebyl schopen nikoho milovat ani nikomu posloužit, ani jakékoli vděčnosti. Skvělá statečnost, velká činorodost, bezpříkladná smělost, drzost, která všechno ustála a před ničím se nezastavila, a k tomu chvástavost hnaná do nejzazších krajností, jež ho nikdy neopouštěla. Dost ducha, aby vlastní sebedůvěrou ohromil hlupáky; snadná výmluvnost, ale s hojností a nepřetržitostí tím odpudivější, že vždy uměl stočit řeč na sebe, chlubit se, vychvalovat se, že všechno předvídal, všechno poradil, všechno vykonal, a pokud jen mohl, nikomu z toho nenechat podíl.

Pod gaskoňskou okázalostí krajní lakota, hrabivost harpyje, která mu vynesla hory zlata naloupeného ve válce, a když stanul v čele armád, loupeného zcela otevřeně a s vlastními žerty na to téma, bez ostychu nasazovat k tomu zvláštní oddíly a řídit k tomu účelu pohyby své armády. Neschopen jakékoli podrobnosti zásobování, konvojů, píce a pochodů, kterou přenechával tomu ze svých generálů, kdo se tím chtěl obtěžovat; zásluhu si však vždy přičítal sám. Jeho obratnost spočívala v tom, že uměl prodat i sebemenší věci a každou náhodu. Poklony u něho nahrazovaly všechno. Nic solidnějšího se však od něho čekat nedalo. On sám byl vším jiným než solidním. Stále zaměstnán malichernostmi, pokud ho od nich neodtrhla bezprostřední naléhavost záležitostí. Byl to chodící repertoár románů, komedií a oper, z nichž při každé příležitosti citoval útržky, i při nejvážnějších poradách. Pokud jen mohl, nehnul se z divadel, s nestoudností, co do tamních děvčat a obcování s jejich životem a s jejich milenci, kterou veřejně hnal až do nejpozdějšího stáří, veřejně zneuctěného jeho hanebnými řečmi.

Jeho nevědomost, a máme-li to říci pravým slovem, jeho neschopnost v záležitostech byla nepochopitelná u muže, který v nich byl tak hojně a tak dlouho zaměstnáván; ztrácel se a už se nenašel; chybělo mu chápání, říkal tam pravý opak toho, co bylo vidět, že chce říci. Často jsem z toho zůstal v nejhlubším úžasu a byl jsem nucen uvádět ho na pravou cestu a mluvit za něj, a to mnohokrát od té doby, co jsem s ním za regentství byl ve státních záležitostech; žádná z nich ho, pokud jen bylo možné, neodvedla od hry, kterou miloval, protože v ní měl vždy štěstí a vyhrál velmi mnoho, ani od divadel. Šlo mu jen o to, udržet si moc a nechat jiné dělat všechno, co měl udělat nebo na co měl dohlédnout sám. Takový člověk nebyl příliš milý, a také nikdy neměl přátele ani své lidi, a nikdy žádný muž nesetrval v tak vysokých úřadech s menší vážností.

Jméno, které mu neúnavné štěstí získalo pro časy budoucí, mi často zprotivilo dějiny, a našel jsem nesčetně lidí, kteří uvažovali stejně. Jeho blízcí byli tak neprozřetelní, že velmi brzy po jeho smrti dopustili vydání Pamětí, o nichž nelze nepoznat, že jsou od něho;⁴ stačí se podívat na jeho dopis králi o jeho bitvě u Friedlingenu. Vyprávění rozpačité, špatně napsané, bez přesnosti, bez určitosti, úmyslně zmatené zastírá, jak jen může, nepořádek, který málem zahubil jeho pěchotu, i jeho neznalost toho, co dělala jeho jízda; nelíčí ani postavení, ani pohyby, ani boj, a tím méně to, co o něm rozhodlo a ukončilo jej; a jeho obecné a všeobecné chvály, které nechválí nikoho, protože o nikom neuvádějí nic zvláštního, a které rozdal z potřeby, již pociťoval vůči všem, nemohou zalichotit nikomu. Jeho Paměti jsou stejně zmatené, a jsou-li podrobnější, pak jen proto, aby obsahovaly víc lží, v nichž se bez ustání vydává za hrdinu.

Byl jsem velmi mlád a jen polním mistrem jezdeckého pluku v roce 1694⁵ a v letech následujících; ale v prvním z nich jsem byl zetěm velitele armády a v dalších jsem požíval nejdůvěrnější důvěry maršála z Choiseul, který nastoupil po mém tchánovi. To stačí k tomu, abych byl zcela zřetelně viděl, že vychloubání jeho Pamětí o těchto taženích nemá ani zdání pravděpodobnosti a že všechno, co tam o sobě říká, je román. Od předních důstojníků, kteří sloužili s ním a pod ním v ostatních taženích, o nichž vypráví, jsem se dověděl, že je tam všechno lež, většina událostí zcela vymyšlena, nebo s jakýmsi základem, k němuž je všechno ostatní přizpůsobeno k jeho chvále a k hanbě těch, kdo se tam nejvíc zasloužili, aby jim zásluhu uloupil a přivlastnil si ji. Jsou tam dokonce místa, jejichž smělost tak čpí nepravdou, že je člověk tou troufalostí sám za sebe pobouřen, i tím, že se domnělý hrdina odvážil doufat, že si tak hrubě nadělá napálených a obdivovatelů. Žízeň po nich ho dovedla k nejčernějším krádežím slávy mistrů, před nimiž jsem ho vídal plazit se, a k pomluvám nejopovážlivějším a nejbláznivěji odvážným.

Pokud jde o jeho jednání v Bavorsku a ve Vídni, která tam líčí tak krásnými barvami, ptal jsem se na ně Torcyho⁶, jemuž o nich tehdy podával zprávy a jehož rozkazy a instrukcemi se měl výhradně řídit. Torcy mě ujistil, že nad tím románem žasl, že je tam všechno lež a že ani jediná skutečnost a ani jediné slovo z toho není pravdivé; byl tehdy ministrem a státním sekretářem zahraničních věcí, jehož rukama procházely všechny, a jediným, kdo se uchránil toho, aby svůj resort sdílel s paní z Maintenon, nebo jí ho spíše podřídil. Jeho přímost, poctivost a pravdomluvnost nebyly nikdy zpochybněny ve Francii ani v cizích zemích a jeho paměť byla vždy přesná a jasná.

Taková byla Villarsova marnivost, že chtěl být u potomstva hrdinou ve všem, za cenu lží a pomluv, které tvoří celé předivo románu jeho Pamětí, a taková pošetilost těch, kdo si pospíšili je vydat dříve, než zemřeli svědkové věcí a diváci muže tak podivuhodného, který při všem svém umění, svém bezpříkladném štěstí, nejvyšších hodnostech a prvních místech ve státě v něm nikdy nebyl ničím než venkovským komediantem, a ještě častěji pouhým kejklířem na prknech.

Takový byl zhruba Villars, jemuž jeho válečné i dvorské úspěchy později získají velké jméno v dějinách, až čas způsobí, že on sám zmizí z očí, a až zapomnění smaže to, co je známo téměř jen současníkům. V pokračování těchto Pamětí se bude vyskytovat tak často, že bude možno poznat jej podle různých rysů tohoto portrétu, věrnějšího než sláva, kterou uloupil a kterou po příkladu krále předal potomstvu, nikoli medailemi a sochami — na to byl příliš lakomý —, nýbrž obrazy, jimiž vytapetoval svůj dům a na nichž nezapomněl ani na věci nejprostší, až po své zasedání, při němž předsedal stavům Languedocu, když v této provincii velel. Neříkám nic o krajní směšnosti jeho žárlivosti a o cestách jeho ženy vláčené po hranicích. Tyto ubohosti je třeba zahalit; je však smutné, že mají vliv na stát a na nejdůležitější válečné operace, jak mu to Bavorsko bude navždy vyčítat.

Při tolika a takových vadách by nebylo spravedlivé upírat mu přednosti. Měl přednosti vojevůdce. Jeho plány byly smělé, rozsáhlé, téměř vždy dobré, a nikdo jiný nebyl způsobilejší k jejich provedení a k rozmanitému zacházení s vojsky — zdálky, aby skryl svůj záměr a přivedl je přesně včas, zblízka, aby zaujal postavení a zaútočil. Jeho odhad, třebaže dobrý, nebyl vždy stejně přesný, a v boji měl hlavu jasnou, ale náchylnou k přílišné horlivosti, a právě tím k tomu, že se zapletla. Vada jeho rozkazů byla nesmírná: téměř nikdy písemně a vždy neurčité, obecné, a pod záminkou úcty a důvěry, s nabubřelými řečmi, si vždy ponechával prostředky, jak si přičíst všechen úspěch a nezdary svalit na vykonavatele. Od chvíle, kdy stanul v čele armád, byla jeho smělost už jen ve slovech. Stále týž v osobní statečnosti, ale docela jiný v odvaze ducha. Dokud byl podřízeným, nic mu nebylo příliš horké, aby zazářil a prorazil. Jeho plány byly někdy víc pro něho než pro věc, a právě proto podezřelé; to pak už neplatilo o těch, jejichž provedením měl být pověřen on sám, kdežto mu nebylo proti mysli učinit provedení pochybným druhým, mělo-li spočívat na nich. U Friedlingenu pro něho šlo o všechno: málo mohl ztratit, ba dokonce jen odložit, kdyby výsledek neodpovídal jeho smělosti, při podniku, který Catinat odmítl; a mohl doufat v maršálskou hůl, kdyby uspěl. Když ji však dostal, byl chvastoun zdrženlivější ze strachu před zvraty štěstěny, kterou si sliboval vyhnat co nejvýš, a později mu bylo nejednou vyčítáno, že promeškal příležitosti jedinečné, jisté a samy se nabízející. Cítil tehdy, že má jiné prostředky.

Když dosáhl nejvyšší vojenské hodnosti, bál se ji ke svému neštěstí zneužít; viděl toho příklady. Chtěl uchovat svěžest vavřínů, které uloupil rukou štěstěny, a vyhradit si tak pověst muže, který je záchranou při neštěstích nebo chybách jiných generálů. Intriky mu nebyly neznámé; uměl si získat krále zbožňováním a udržet si paní z Maintenon tím, že se bez výhrad a bez odporu odevzdal její vůli; uměl využít kabinetu, k němuž mu otevřela dveře; hleděl si tam nejvlivnějších komorníků; smělost u krále, poddajnost a nízkost vůči tomuto vnitřnímu okruhu, obratnost vůči ministrům; a nesen Chamillartem, oddaným paní z Maintenon, pokládal toto chování, jehož se držel osobně a jež v nepřítomnosti nahrazoval dopisy, za užitečnější než nahodilosti válečných událostí, a také za jistější. Od té doby se odvážil činit si nárok na nejvyšší pocty, k nimž podzemní chodby vedou lépe než kterákoli jiná cesta, když se podaří přesvědčit ty, kdo je rozdílejí, že je jich člověk hoden. Nemohu lépe zakončit tento příliš dlouhý portrét, v němž jsem, jak přece věřím, neřekl nic zbytečného a v němž jsem úzkostlivě ctil jho pravdy — nemohu jej, říkám, zakončit lépe než tímto výrokem Villarsovy matky, která mu v lesku jeho nového štěstí stále říkala: „Synu, mluvte o sobě vždy králi a nikdy o sobě nemluvte jiným.“ První části tohoto velkého naučení využil s užitkem, druhé však nikoli, a nikdy nepřestal každého ohlušovat a unavovat sám sebou.

Doba této bitvy u Friedlingenu byla pro mne dobou jednoho z nejcitelnějších zármutků, jaké mě mohly postihnout: ztratil jsem svého tchána, ve čtyřiasedmdesáti letech.⁷ Uprostřed zdraví jinak dokonalého ho postihl kámen, v jehož příznacích se zprvu mýlili, nebo se spíše mýlit chtěli, z přání, aby to kámen nebyl. Posledních šest měsíců života už nemohl vycházet z domu, kde mu obecná náklonnost stále vytvářela spíše dvůr, počtem i vznešeností osob, než vytrvalou společnost. Když nemoc došla tak daleko, že ji nebylo možno nepoznat, pověst jistého bratra Jacquese⁸ svedla k tomu, že mu byla k operaci dána přednost před chirurgy. Nebyl to mnich ani poustevník, nýbrž muž podivně zakuklený do šedé kápě, který vynalezl způsob, jak provádět řez vedle obvyklého místa, což mělo tu výhodu, že byl proveden rychleji a nezanechával žádnou z nepříjemných obtíží, jež jsou velmi často následkem této operace prováděné obvyklým způsobem. Ve Francii je všechno móda; ten muž byl tehdy v módě tak, že se nemluvilo než o něm. Po tři měsíce dali sledovat jeho operace a z dvaceti osob, které řezal, jich zemřelo velmi málo.

Zatím se pan maršál z Lorges skrýval světu a připravoval se s velkou pevností a vpravdě křesťanskou odevzdaností. Přání jeho rodiny a snaha zachovat jeho úřad kapitána tělesné gardy synovi měly na tomto rozhodnutí větší podíl než on sám. Bylo provedeno ve čtvrtek 19. října v osm hodin ráno; den předtím vykonal své pobožnosti. Bratr Jacques nechtěl radu ani pomoc od nikoho než od Mileta, vrchního chirurga kompanie tělesné gardy pana maršála z Lorges, jemuž byl Milet velmi oddán. Našel se malý kámen, potom velké houbovité výrůstky a pod nimi kámen velmi veliký. Chirurg, který by uměl něco jiného než operovat rukou, by byl vytáhl malý kámen a pro tu chvíli by u toho zůstal. Byl by mastmi rozpustil ony výrůstky masa přirostlé k měchýři, které by odešly hnisáním, a potom by vytáhl velký kámen. Bratr Jacques, který byl jen dobrým operatérem rukou, ztratil hlavu. Ty výrůstky vytrhal. Operace trvala tři čtvrtě hodiny a byla tak krutá, že se bratr Jacques neodvážil jít dál a vytažení velkého kamene odložil. Pan maršál z Lorges ji snesl s odvahou, která zůstala stále klidná. Zakrátko nato, když k němu přistoupila jeho paní choť, jediná z rodiny, kterou k němu pustili, podal jí ruku: „Tak jsem tedy,“ řekl jí, „ve stavu, v jakém mě chtěli mít,“ a na její odpověď plnou naděje dodal: „Stane se, co se zlíbí Bohu.“ Celá rodina a několik přátel byli v domě a z tak podivné operace věštili zle. Vévoda z Grammontu, kterého nedávno řezal Maréchal⁹, si vynutil vstup, předpověděl příhody, které budou následovat jedna za druhou a na něž nebude léku, a marně naléhal, aby dali zavolat Maréchala nebo jiné chirurgy. Bratr Jacques za nic nechtěl a maršálka, která se bála ho rozrušit, se neodvážila nikoho povolat. Vévoda z Grammontu byl až příliš dobrým prorokem; brzy nato požádal o pomoc sám bratr Jacques. Dostal ji okamžitě, ale všechno bylo marné. Pan maršál z Lorges zemřel v sobotu 22. října¹⁰ kolem čtvrté hodiny ranní; měl stále při sobě abbého Anselma, tehdy slavného duchovního vůdce a kazatele.

Pohled na ten dům byl strašlivý; nikdy nebyl člověk tak něžně a tak všeobecně oplakáván, ani tak opravdu hoden oplakávání. Kromě své vlastní prudké bolesti jsem musel snášet bolest paní ze Saint-Simon, o níž jsem se mnohokrát bál, že ji ztratím; nic se nevyrovnalo její oddanosti otci a něžnosti, kterou on choval k ní; a také nic nebylo dokonaleji podobné než jejich duše a jejich srdce. Miloval mě jako svého vlastního syna a já jsem ho miloval a ctil jako nejlepšího otce, s nejúplnější a nejsladší důvěrou.

Narodil se jako třetí z mladších synů početné rodiny, otce ztratil v pěti letech a zbraň nosil od čtrnácti. Pan z Turenne, bratr jeho matky, se ho ujal jako vlastního syna a později mu věnoval všechnu svou péči a všechnu svou důvěru. Synovcova oddanost odpovídala strýcovu přátelství do té míry, že žili stále spolu a všichni v nich viděli otce a syna co nejtěsněji spojené. Neblahé časy a rodinné závazky strhly pana z Lorges do strany pana Prince.¹¹ Následoval ho dokonce do Nizozemí; sloužil pod ním jako generálporučík s velkým vyznamenáním a zcela si získal jeho úctu.

Poučen už panem z Turenne, zdokonalil se pod panem Princem a vrátil se pod svého strýce, který si učinil potěšením a předmětem péče připravit ho k tomu, aby důstojně velel armádám, a užíval ho ve svých vojskách ke všemu nejobtížnějšímu a nejdůležitějšímu. Pan z Lorges, mladý a urostlý, galantní, hodně se pohybující ve velkém světě, přesto smýšlel vážně.

Vychován v lůně protestantů, kde se narodil, a spjat nejbližším příbuzenstvím a přátelstvím s jejich předními osobnostmi, strávil polovinu života, aniž pojal podezření, že by se mohli mýlit, a přesně zachovával jejich náboženství. Ale tím, jak je zachovával, přišly úvahy, potom pochybnosti.

Zadržovaly ho předsudky výchovy a zvyku: byl ještě ovládán autoritou své matky, která sama byla autoritou protestantské církve, a autoritou pana z Turenne, silnější než kterákoli jiná. Důvěrné přátelství ho pojilo s vévodkyní z Rohanu, duší strany a pozůstatkem jejích posledních vůdců, a s jejími slavnými dcerami, a jeho nesmírná něha k hraběnce z Roye, jeho sestře, která byla svému náboženství nekonečně oddána, ho krajně svazovala. Uprostřed těchto zápasů si však chtěl zjednat jasno. Velkou pomoc našel v muži prostředního stavu, který k němu lnul přátelstvím a který, jím velmi vážen, se stal katolíkem. Pan z Lorges však chtěl vidět sám, když dospěl k tomu, že zcela přestal důvěřovat tomu, čemu dosud věřil.

Rozhodl se tedy, že bude sám listovat v knihách a předkládat své pochybnosti slavnému Bossuetovi¹², pozdějšímu biskupovi z Meaux, a panu Claudovi,¹³ pastorovi v Charentonu, který mezi nimi platil nejvíc. Radil se s nimi jen odděleně, aniž jeden o druhém věděl, a přinášel jim jako ze sebe jejich vzájemné odpovědi, aby lépe rozeznal pravdu. Takto strávil celý rok v Paříži, tak zaujat tímto studiem, že jako by zmizel ze světa a že jeho nejbližší, až po pana z Turenne, tím byli znepokojeni a vyčítali mu, že se jim nedaří ho vidět. Jeho dobrá víra a upřímnost jeho hledání si zasloužily paprsek světla. Pan z Meaux mu dokázal starobylost modlitby za zemřelé a ukázal mu u svatého Augustina, že se tento učitel církve modlil za svou matku, svatou Moniku. Pan Claude ho v té věci neuspokojil a vyvlékl se jen vytáčkami, které urazily přímost toho, kdo hledal obrácení, a dovršily jeho rozhodnutí. Tehdy se prelátovi i pastorovi svěřil se stykem, který s nimi odedávna udržoval, aniž jeden o druhém věděl; chtěl je vidět, jak se utkají, ale stále v nejhlubší tajnosti. Tento zápas dovršil přesvědčení jeho rozumu světlem a jeho srdce nepříliš přímými úskoky, jichž si u pana Clauda často všiml a k nimž z něho potom mezi čtyřma očima nedokázal dostat lepší odpovědi.

Tehdy přesvědčen, rozhodl se, ale ohledy na jeho blízké ho ještě zadržely. Cítil, že vrazí dýku do srdce třem osobám, které mu byly nejdražší: matce, sestře a panu z Turenne, jemuž dlužil všechno a od něhož měl všechno, až po své živobytí.

Přece však usoudil, že má začít u něho. Promluvil s ním se vší něhou, vší vděčností a vší úctou nejlepšího syna k nejlepšímu otci; a po úvodu, jehož všechnu rozpačitost pocítil, se mu zcela svěřil s oním dlouhým ústraním, jehož plod mu konečně přiznal, a okořenil toto prohlášení vším, co mohlo zmírnit jeho hořkost. Pan z Turenne ho vyslechl, aniž ho jediným slovem přerušil, potom ho něžně objal, oplatil mu svěření svěřením a ujistil ho, že má z jeho rozhodnutí tím větší radost, že sám učinil podobné, když na tom dlouho pracoval s týmž prelátem jako on. Nelze vyjádřit překvapení, úlevu a radost pana z Lorges. Pan z Meaux před ním věrně zatajil, že už dlouho poučuje pana z Turenne, a před panem z Turenne to, co dělal s panem z Lorges. Zakrátko nato vyšlo obrácení pana z Turenne najevo. Jemnocit panu z Lorges nedovolil, aby se tak brzy prohlásil. Ohled na svět ho zadržel ještě pět nebo šest měsíců, z obavy, aby se nemyslelo, že byl stržen příkladem muže takové váhy, k němuž ho poutalo tolik svazků. Aniž kdy zvlášť dával najevo nějakou vynikající zbožnost, pokládal pan z Lorges po celý zbytek života své obrácení za své nejcennější štěstí. Zdvojnásobil úctu, přátelství i styky s panem Cottonem, který byl jeho první příčinou; s panem z Meaux se, dokud žil, stýkal velmi důvěrně a s úctou a velkou vděčností. Ošklivil si nátlak v náboženství, ale horlivě přesvědčoval protestanty, s nimiž mohl mluvit, a až do smrti byl řádný, ba zbožný ve svém jednání i v zachovávání náboženství, které přijal, a přítel lidí řádných. Zakusil tu bolest, že hraběnka z Roye z toho žalem málem zemřela. Jen náboženství dávali oba přednost před sebou navzájem. Byla tou změnou tak rozhořčena, že ho chtěla vidět jen pod podmínkou, kterou dodrželi, že o tom spolu nikdy nebudou mluvit.

Pan z Lorges, nesen úctou pana Prince a pana z Turenne i svými vlastními zásluhami, měl po maršálech Francie nejdůležitější velení v holandské válce; záleželo jen na něm, aby je po králově návratu měl jako vrchní velitel. Dostal na ně patent a rozkaz dát zatknout maršála z Bellefonds, jehož umíněnost upadla do několika výslovných neposlušností, jedné za druhou, vůči rozkazům, které dostal od dvora.

Pan z Lorges se jednomu vyhnul a druhého zachránil; ten se to dověděl až dlouho potom, a odjinud, a nikdy na to nezapomněl. Nebudu se červenat, řeknu-li, že celá Evropa obdivovala a oslavovala boj a mistrný ústup u Altenheimu¹⁴ i slávu pana z Lorges, který tam velel jako vrchní velitel, v téže době, kdy se rozléhala zprávou o smrti pana z Turenne. Je to skutečnost dosvědčená všemi dějepisy, paměťmi a dopisy té doby. Pan Princ ji ráčil ještě vyvýšit. „Odvažuji se přiznat,“ řekl tehdy uprostřed flanderské armády, které velel a odkud dostal rozkaz jít zaujmout místo pana z Turenne, „odvažuji se přiznat, že mám za sebou několik činů, ale po pravdě říkám, že bych jich několik dal za to, abych byl vykonal ten, který hrabě z Lorges právě vykonal u Altenheimu.“ Po tak velkém svědectví, které dělá stejnou čest panu Princi jako panu z Lorges, by rozvádět altenheimský čin znamenalo jej oslabit; nemohu si však odepřít, abych, ponechávaje stranou vojevůdce, neupozornil na velkého muže, a to velkého muže, jemuž by se stejně obdivovali Římané. Shledá se, že neříkám příliš, představíme-li si situaci, ohromení a opuštěnost armády pana z Turenne po dělové ráně, která ho skosila, krajní a náhlou bolest ze ztráty toho velkého muže, jíž byl pan z Lorges proniknut a jejíž palčivost z něho měla učinit nejochromenějšího člověka celé armády, nejméně schopného myslet a jednat. Přidejme ke všemu, čím přátelství, něha, vděčnost, důvěra a úcta zapůsobily na výtečné srdce tohoto tak milovaného synovce, i to, co v něm musely potom vyvolat nejsmutnější úvahy o ztrátě takové opory na prahu štěstí, od něhož pan z Lorges ještě nedostal sebemenší přízeň, a bez jakéhokoli dědictví, s vyhlídkou na všemohoucnost Louvoise, zapřisáhlého nepřítele pana z Turenne a kvůli němu i jeho osobního nepřítele: bylo toho nepochybně až příliš, aby to srazilo srdce i ducha obyčejného člověka a zmátlo i výkony muže nad běžnou míru, který se za tak krutých okolností stal náhle velitelem.

Zahrnut ctí a slávou a předmět Montecuccoliho úžasu, viděl pan z Lorges o několik dní později jmenovat několik maršálů Francie, aniž byl mezi nimi, a viděl některé z nich přijíždět v průvodu pana Prince, jemuž odevzdal velení armády. Lze si představit, jaká to pro něho byla hořkost. Měl tu útěchu, že armády i dvůr veřejně křičely, že je to nespravedlnost, a že se žádný z nových maršálů, kteří přijeli s panem Princem, neodvážil dávat mu heslo ani si nad ním osobovat jakékoli velení. Nesmírný hluk, který tato křivda vyvolala, znepokojil Louvoise, jejího původce. Generálporučík Vaubrun padl v boji u Altenheimu a uvolnil tak vrchní velení v Alsasku, s více než padesáti tisíci livrů důchodu. Louvois nepochyboval, že toto sousto bude po chuti muži, který neměl ani vindru, a poslal je panu z Lorges; užasl však, když mu je týž kurýr přivezl zpět s touto krátkou odpovědí: co bylo dobré pro mladšího syna z rodu Nogent, není dobré pro mladšího syna z rodu Duras.¹⁵

Tímto odmítnutím se pan z Lorges rozhodl; a to tak, že dokončí tažení, jak také učinil, v ústraní, do ničeho se nebude míchat, s hrdostí, ale skromně, a jakmile se po návratu pokloní králi a několik dní pobude s přáteli, uchýlí se do Instituce otců oratoriánů a tam dožije s pouhými třemi sluhy v úplném ústraní a ve zbožnosti. Tažení se protáhlo až ke konci roku. S návratem příliš nespěchal a byl přijat, jak si zasloužila jeho sláva a jeho neštěstí. Pan z La Rochefoucauld, jeho důvěrný přítel a tehdy na vrcholu své přízně, toho využil a promluvil o tom s králem s takovou silou, že Louvois nedokázal ránu odrazit a že pan z Lorges, který ho nechtěl jít navštívit, byl 21. února 1676, téměř hned po svém příjezdu, jmenován maršálem Francie, on jediný, za potlesku, jaký sotva kdy měl obdoby.

Tehdy bylo třeba změnit rozhodnutí a oddat se štěstěně. Maršálská hůl byla prvním dobrodiním, kterého se mu od ní dostalo; ale se slávou, která mu ji získala, měl jen dvanáct tisíc livrů důchodu: to bylo celé jmění nového maršála, bez jakéhokoli jiného zdroje. Zároveň byl určen za jednoho z maršálů Francie, kteří měli velet armádě pod králem osobně, jenž se rozhodl odebrat se počátkem dubna do Flander. Bylo třeba výstroje a prostředků na slušné a naléhavé výdaje. Tato nutnost ho přiměla k sňatku podivně nerovnému, v němž však nalezl prostředky, bez nichž se nemohl obejít pro přítomnost a k založení domu. Našel v něm manželku, která měla oči jen pro něho přes rozdíl věku, která vždy s nesmírnou úctou cítila čest, již jí prokazoval rod a ctnost jejího chotě, a která na ni odpovídala ctností vlastní, bez podezření a bez poskvrny, a nejněžnější oddaností. I on zapomněl na všechen rozdíl mezi jejími příbuznými a svými a po celý život dával největší příklad nejpočestnějšího muže na světě vůči ní i vůči celé její rodině, která ho zbožňovala. V tomto manželství nalezl nadto ženu obratnou pro dvůr a jeho zákruty, která vyvažovala strohost jeho přímosti a která se zdvořilostí, jež ukazovala, že nezapomíná, jak se narodila, spojovala důstojnost, jež připomínala, čím se stala, a umění vést skvělý dům, půvab, jímž do něho bez ustání přitahovala nejlepší a nejpočetnější společnost, a k tomu dovednost nestrpět v něm ani míšení, ani ony volnosti, které zneuctívají nejlepší domy, aniž přitom její dům přestal být příjemný, díky úctě a nejpřísnější slušnosti, kterou v něm vždy dokázala udržet a mísit se svobodou.

Hned po tomto sňatku pocítil pan maršál z Lorges jeho blahodárný užitek; štěstěna, která ho nechala tak dlouho čekat, jako by mu chtěla zaplatit úroky. Zemřel maršál z Rochefortu, kapitán tělesné gardy. Byl oblíbencem pana z Louvois, který ho při smrti pana z Turenne dal jmenovat maršálem Francie s ostatními, o nichž Francouz, plodný na vtipná slova, říkal, že král rozměnil zlaťák na drobné. Ačkoli pan z Duras už kapitánem tělesné gardy byl, byl pro uvolněný úřad vybrán jeho pan bratr, který by jej bez svého sňatku nemohl zaplatit, ba ani na něj pomyslet. Tak byli oba bratři, maršálové Francie, také oba kapitány tělesné gardy — rovnost a shoda štěstí bez příkladu.

Ne že by si je byl pan maršál z Lorges zasloužil povolností.

Král v čele své armády kryl Monsieura, který obléhal Bouchain, a postoupil až k dvorci (cense)¹⁶ Harrebise. Princ oranžský se ocitl tábořící těsně vedle, aniž obě armády dělila výšina, strž nebo potok. Králova armáda byla silnější a velmi vhod ještě dostala posilu od armády před Bouchainem. Zdálo se, že stačí jen vytáhnout na nepřátele, aby byl král ozdoben významným vítězstvím. Váhalo se, spalo se v bitevní sestavě a příštího rána dal pan z Louvois králi konat válečnou radu, se zadkem v sedle, s maršály Francie, kteří byli přítomni, a se dvěma nebo třemi z prvních a nejvýznačnějších generálporučíků; stáli v kruhu a celý dvůr a generálové ve velké vzdálenosti, ponechané prázdné. Pan z Louvois vyložil předmět porady a hlasoval pro to, zůstat v klidu. Věděl, s kým má co činit, a zajistil si maršály z Bellefonds, z Humières a z La Feuillade. Pan maršál z Lorges hlasoval pro to, jít svést bitvu s princem oranžským, a podepřel své důvody tak, že se nikdo z této rady neodvážil je napadnout; avšak s pohledem na pana z Louvois, od něhož si podruhé okem vzali rozkaz, setrvali na svém. Pan maršál z Lorges naléhal a ze všech sil líčil snadnost úspěchu, velikost následků při zahájení tažení a všechno užitečné a slavné, co se dalo vytěžit z královy přítomnosti, a vyvrátil také uváděné nevýhody s důkladností, na niž nebylo odpovědi. Výsledek byl, že mu král vzdal hojnou chválu, ale řekl, že se s lítostí podřizuje většině hlasů. Zůstal tedy na místě a nic nepodnikl, zatímco princi oranžskému dorazila posila.

Nevím, co přimělo poslat k nepřátelům trubače a dát přednost tomu z nich, který v tom měl nejvíc cviku. Nebyl pryč ani čtyřiadvacet hodin; hlásil králi, že mu princ oranžský ukázal svou armádu a řekl mu, že nikdy neměl takový strach ani větší jistotu, že bude napaden. Se zalíbením mu vyložil důvody svých obav a toho, proč byl najisto ztracen. Zřejmě aby tím vzbudil větší lítost a pro potěšení ukázat, jak brzy a dobře je zpraven, uložil mu, aby jeho jménem řekl panu maršálu z Lorges, že ví, jak se přel, aby k bitvě došlo, a několika slovy i důvody, které pro to uvedl, a že kdyby mu byli uvěřili, byl by on, princ, poražen a ztracen bez jakékoli záchrany. Trubač byl tak neprozřetelný, že to všechno vyprávěl králi a panu z Louvois v přítomnosti množství generálů a pánů; a protože mezi nimi nezpozoroval pana maršála z Lorges, šel ho vyhledat a vyřídil mu, čím ho princ oranžský pro něho pověřil. Maršál, stále víc rozhořčený, že mu nebylo uvěřeno, pocítil váhu tohoto svědectví. Velmi důrazně přikázal trubači, aby o tom mlčel, ale bylo už pozdě; a hodinu nato bylo jeho hlášení novinkou a předmětem řečí celé armády. Vtom dorazil Monsieur, který právě dobyl Bouchain, a král přenechal armádu svým generálům a odjel s Monsieurem zpět do Versailles, kde, sotva dorazili, Louvois, který ho následoval, s bolestí zvěděl o smrti svého přítele maršála z Rochefortu a se zlostí viděl, jak je jeho úřad dán panu maršálu z Lorges.

Tento ministr nebyl mužem, který by odpouštěl, ani pan maršál z Lorges mužem, který by se sklonil k jakémukoli nadbíhání. Zůstal tedy při výkonu svého úřadu u krále.

Nemohl si stěžovat, protože byl posledním z maršálů Francie. Ohled na hraběte z Feversham, jeho bratra, velkého komořího anglické královny, manželky Karla II., velmistra šatny a kapitána tělesné gardy tohoto panovníka a tehdy krále Jakuba II., jeho bratra a nástupce, a generála jejich armád, přiměl krále, aby poslal pana maršála z Lorges blahopřát anglickému králi Jakubu II. k vítězství, kterého hrabě z Feversham právě dobyl nad rebely a které stálo hlavu na popravišti vévodu z Monmouthu, levobočka Karla II., jenž neusiloval o nic menšího než o anglickou korunu, už tehdy předmět tužeb a nadějí prince oranžského, který ho k tomu postrčil a pomohl mu, aby si k ní připravil cestu sám pro sebe, už toho roku 1685. Roku 1688 dostal pan maršál z Lorges, jmenovaný rytířem řádu při velkém povýšení posledního dne toho roku, vrchní velení v Guyenne se všemi platy a pravomocí guvernéra do doby, než pan hrabě z Toulouse¹⁷, který jím byl, dospěje. Platy mu zůstaly až do té doby; sotva však dorazil do Guyenne, byl odvolán k velení rýnské armády, kam přijel, právě když se Mohuč vzdala.

Louvoisovým záměrem nebylo ukončit v krátké době válku, kterou jeho soukromý zájem právě znovu rozdmýchal, ani dopřát čest z ní generálovi, který mu byl tak málo po chuti jako pan maršál z Lorges. Proto tento marně bez ustání líčil, že je nemožné dosáhnout toho ze strany Flander, tolik protkaných řekami a tolik zježených pevnostmi, a jak snadné a užitečné by byly pokroky, kdyby se těžiště války přeneslo na druhý břeh Rýna, kde by říšská knížata brzy omrzely jejich ztráty a spojence pohled na králova vojska uprostřed Německa. Čím víc měl pravdu, tím méně byl slyšen. Louvois krále tak přesvědčil, že se v Německu nemá o nic pokoušet, že týž duch vládl i po jeho smrti; u roku 1693 bylo vidět, co se tam stalo v přítomnosti Monseigneura, který se zastavil před Heilbronnem po svých úspěších, jež by snadnost tohoto dalšího byla dovršila a otevřela Německo. Všechno, co maršál z Lorges vynaložil, aby prosadil útok na toto postavení, bylo marné, i zoufalství, které nedokázal skrýt, když se viděl zastaven na tak krásné cestě radou Beringhena, prvního štolby, a Saint-Pouange, kteří tohoto prince doprovázeli a požívali u něho královy důvěry. Neodvážili se dát v sázku s generálem, který by je byl zavedl příliš daleko na jejich vkus a který předchozího roku přinutil bojem prince Ludvíka Bádenského přejít zpět přes Rýn, pronásledoval ho tam, porazil a zajal württemberského administrátora, ukořistil dva tisíce koní, jimiž zčásti opatřil svou jízdu, jedenáct děl, Pforzheim a několik dalších míst, a který potom přinutil hesenského lankraběte zrušit obležení Ebernburgu, jež vedl už deset dní, a to docela sám, s armádou slabší, než byla armáda prince Ludvíka Bádenského.

Tento generál, který po celou onu válku stále velel armádě stojící proti armádě pana maršála z Lorges, pro něho pojal takovou úctu, že když zajal kurýra jeho armády s dopisy, jež vezl ke dvoru, poslal mu jeden balík zpět, když si jej přečetl, a napsal na něj tato tak známá slova: „Ne sutor ultra crepidam.“¹⁸ Pan maršál z Lorges, nanejvýš překvapený tímto jediným nadpisem, se zeptal trubače, zda nenese nic jiného; ten odpověděl, že má jen uloženo odevzdat mu tento balík do vlastních rukou. Když jej otevřel, našel v něm dopis La Fonda, intendanta své armády, který za všechno, čím byl a co měl, vděčil panu z Duras a jemu, a v němž kritizoval celé tažení, uděloval rady a tvrdil o sobě, že by byl mnohem lepším generálem. Tehdy pan maršál z Lorges pochopil důvod nadpisu a poděkoval princi Ludvíkovi, jak si ta služba zasloužila. Předvolal La Fonda, s nímž naložil, jak se patřilo, odeslal jeho dopis i s úvahami, jaké si zasloužil, a dal ho s hanbou odvolat. Tato příhoda později nezabránila tomu, aby rady La Grange, nástupce La Fondova, jimž byla dána přednost před důvody pana maršála z Lorges, nestály zpustošení dolního Alsaska a nebyly by málem stály ještě víc, jak jsem vyprávěl na svém místě — tolik mělo za krále pero navrch nad mečem, i v jeho vlastním řemesle a navzdory zkušenostem.

Měl bych o svém tchánovi říci ještě tolik velkých věcí, že by to příliš překročilo meze odbočky, kterou jsem si nemohl odepřít. Nebyla poznána krásnější duše ani větší a lepší srdce, než bylo jeho, a tato pravda nenašla odpůrce. Nikdy nebyl muž počestnější, přímější, vyrovnanější, nestrojenější, prostší, který by raději sloužil a zavazoval si druhé, a velmi zřídka kdo byl takový stejnou měrou. Ostatně pravda a upřímnost sama, bez rozmarů, bez žluči, vždy ochoten odpustit — i o tom nikdo nepochyboval. Při nepříliš šťastném vyjadřování a duchu málo oslnivém a málo dbalém toho, aby oslnivý byl, to byl muž největšího zdravého rozumu a nejpřímějšího, jaký je možný, a který s přirozenou hrdostí, jež se nikdy nedala pocítit jinak než v pravou chvíli, z níž ho však také žádný ohled nedokázal přimět něco slevit, pohrdal nejužitečnějšími cestami, nebyly-li proklestěny nejjemnější ctí a nejčistší ctností. Při nejvybranější a nejklidnější statečnosti byly jeho záměry rozsáhlé, jeho plány promyšlené a prokázané; nesmírná lehkost v zacházení s vojsky, umění všude se zajistit, aniž je kdy unavil, výtečná volba postavení a všechna předvídavost a sladění jeho pohybů se zásobováním. Nikdy u něho zbytečné stráže, pochody zmatené nebo neužitečné, rozkazy nejasné. Ovládal umění rozvinout se s přesností a umění opatrnosti bez unavování svých vojsk, která pod ním vždy končila tažení v dobrém stavu. Slyšel jsem od těch, kdo ho viděli v bojích, divy o jeho klidu bez pomalosti při rozestavování, o správnosti jeho odhadu a o jeho rychlosti, s níž se všude dostavil, všechno napravil a využil toho, co by jiným generálům uniklo.

Dbalejší slávy druhých než vlastní, dával ji celou tomu, kdo si ji zasloužil, a chyby kryl s otcovskou dobrotou. Proto ho také v armádách zbožňovala vojska i generálové a ostatní důstojníci, jejichž důvěra v něho byla dokonalá, z úcty. Jeho kompanie gardy k němu chovala stejnou lásku. Co je však velmi vzácné: dvůr, tak žárlivý, kde každý myslí jen na sebe, ho neměl o nic méně rád, a kromě pana z Louvois, a to ještě kvůli panu z Turenne, neměl jediného nepřítele a získal si všeobecnou vážnost až po jakési uctívání. Nic se nevyrovnalo jeho něze a vlídnosti v rodině a tomu, čím mu to rodina oplácela. Se svými synovci jednal vždy a ve všem jako se svými dětmi; měl mnoho přátel, a přátel opravdových; cítil celou cenu lidí i cenu přátelství, protože nikdo nebyl přátelství schopnější a neměl lepší úsudek než on; ostatně velký nepřítel darebáků, jejich bič bez šetrnosti, a muž, který si s největší prostotou a skromností uchovával nejvíc důstojnosti a získával nejvíc vážnosti a úcty. I král, který ho měl rád, s ním jednal šetrně; maršál mu říkal bez okolků všechny pravdy, které mu jeho úřady ukládaly nezatajovat, a král mu věřil pro obecné mínění o jeho pravdomluvnosti. Při úctě, kterou byl povinen králi, byl smělý v prolamování ledů pro nešťastné nebo pro spravedlnost, ledů, které by byly nahnaly strach i těm nejoblíbenějším, a nejednou přinutil krále ustoupit, dokonce proti jeho chuti. Ve své chudobě a později v čele armád byla jeho nezištnost bezpříkladná, a ochrannými listy, z nichž, alespoň v nepřátelské zemi, která o ně žádá, generálové soudí, že mohou těžit, si nikdy neposkvrnil ruce: tomuto naučení se, jak říkal, naučil od pana z Turenne.

Všichni Bouillonové mu byli obzvlášť drazí kvůli svému strýci, a to až po generálního plukovníka jízdy;¹⁹ měl ho, pokud jen mohl, ve své armádě a prokazoval mu přízeň všeho druhu. Všude žil nejen se vší okázalostí, ale v lesku, aniž to jakkoli ubíralo jeho skromnosti a přirozené prostotě; a také nikdy nebyl muž tak příjemný ve styku, tak vyrovnaný, tak spolehlivý, tak rád působící, aby se v něm každý cítil dobře, ani počestněji veselý; a také nikdy nebyl muž tak něžně, tak všeobecně, tak hořce ani tak dlouho oplakáván.