Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola třetí

Smrt vévodkyně z Gesvres. — Trianon. — Návrat z Fontainebleau. — Smrt hraběte z Noailles. — Úspěchy spojenců ve Flandrech. — Marlborough zajat a z nevědomosti propuštěn. — Vendôme v témž nebezpečí. — Princ z Harcourtu konečně předstupuje před krále. — Jeho život a povaha i povaha jeho ženy. — Skvělý návrat maršála z Villeroy po tvrdém zajetí; jeho hrubý a ješitný omyl; je jmenován velitelem armády ve Flandrech. — Smrt rytíře Lotrinského. — Návrat a operace hraběte z Estrées. — Hrabě z Albertu, Pertuis a Conflans vycházejí z vězení. — Chamois a du Héron vypovězeni z Řezna a z Polska. — Catinat v ústraní už neslouží. — Vévoda z Bourgogne vstupuje do všech rad. — Ubilla usedá v radě. — Pluky španělské a valonské gardy. — Orry a jeho kariéra. — Marsin zpět. — Spor mezi kancléřem a biskupy o privilegium pro jejich věroučná díla. — Chamilly zpět z Dánska; jeho nemilý omyl; omyl pana z Avaux. — Smrt kardinála Cantelmiho; vévody z Albemarlu; Champfloura, biskupa z La Rochelle; Brillaca, prvního prezidenta bretaňského parlamentu. — Sňatek vévody z Lorges s třetí dcerou Chamillartovou. — Můj důvěrný svazek s Chamillartem, který mě naléhavě žádá o přátelství.

V téže době zemřela vévodkyně z Gesvres, odloučená od manžela, který byl metlou celé své rodiny a prohýřil jí miliony. Jmenovala se du Val. Byla jedinou dcerou Fontenay-Mareuila, francouzského velvyslance v Římě v době, kdy se vévoda z Guise pokoušel o Neapol.¹ Byla to jakási víla, vysoká a hubená, která chodila jako ti velcí ptáci, jimž se říká numidské slečny.² Občas přijížděla ke dvoru; a při vší své podivnosti a vyhladovělém vzezření, do něhož ji manžel přivedl, měla mnoho ctnosti, ducha i důstojnosti. Vzpomínám si, že jednoho léta, kdy si král zvykl jezdit velmi často večer do Trianonu a kdy jednou provždy dovolil celému dvoru, mužům i ženám, aby ho tam následoval, bývala tam velká svačina pro princezny, jeho dcery, které tam vodily své přítelkyně a kam chodily i ostatní ženy, kdykoli chtěly. Jednoho dne se vévodkyni z Gesvres zachtělo zajet do Trianonu a posvačit tam.

Její věk, to, jak vzácně bývala u dvora, její ústroj i její zjev podnítily tyto princezny, aby se jí se svými oblíbenkyněmi potichu posmívaly. Všimla si toho, a aniž se tím dala vyvést z míry, řekla jim své tak suše a tak řízně, že je umlčela a přiměla sklopit oči. To nebylo všechno: po svačině se o nich vyslovila tak volně, ale tak vtipně, že je popadl strach, až jí vzkázaly omluvu a docela otevřeně požádaly o milost. Paní z Gesvres jim ji ráčila udělit, ale vzkázala jim, že jen pod podmínkou, že se naučí slušně chovat. Od té doby se jí už nikdy neodvážily pohlédnout zpříma do očí. Nic nebylo tak nádherné jako tyto večery v Trianonu. Všechny partery měnily den co den své květinové obrazce a viděl jsem, jak je král a celý dvůr opouštějí kvůli spoustě tuberóz, jejichž vůně plnila vzduch, ale pro jejich množství byla tak silná, že nikdo nemohl v zahradě vydržet, třebaže je velmi rozlehlá a leží na terase nad jedním ramenem kanálu.

Král se vrátil z Fontainebleau 26. října a přenocoval ve Villeroy, kde, jak se zdálo, bral na všem účast jako ve vlastním domě a mluvil hodně a s velkým přátelstvím o maršálovi z Villeroy. Při příjezdu do Versailles se dověděl o smrti druhého syna vévody z Noailles³, kterého zabila rána z muškety do hlavy, když se procházel poblíž Štrasburku na břehu Rýna; byla na něho vypálena z druhého břehu zbloudilou kulkou; sloužil v pluku svého bratra. Zároveň se dověděl, že citadela v Lutychu byla vzata útokem a guvernér i posádka zajati; že Kartouza, kterou jsme drželi dobře opevněnou, zanedlouho následovala a že jeho armáda, velmi zeslabená odesláním oddílů k Rýnu, se stahuje za linie, neschopna udržet se v poli; a tak tažení skončilo. Pan z Marlborough⁴, když rozpouštěl svou armádu, vsedl na loď na Máse s panem z Obdamu, generálporučíkem Holanďanů, a s panem z Geldermalsenu,⁵ jedním z deputovaných generálních stavů u spojenecké armády. Cestou přišel k vodě oddíl z Geldernu a střelbou z pušek je přinutil přirazit ke břehu.

Byl to krásný úlovek, ale hloupý velitel oddílu se spokojil s pasem, který měl deputovaný; ten vydával Marlborougha za svého štolbu a Obdama za svého sekretáře, a on je nechal jet. Pan z Vendôme neunikl o nic méně o vlásek před příjezdem španělského krále⁶. Ubytoval se v usedlosti poněkud vzdálené od svého tábora a kryté malým průplavem. Marně mu představovali, že tam není v bezpečí; dosáhli jen toho, že ke své stráži přidá asi dvacet granátníků; byl nejvyšší čas. Ještě té noci přišel oddíl nepřátel, aby ho unesl, a nebýt granátníků, kteří se drželi pevně a poskytli čas těm, kdo byli nejblíž, aby na hluk výstřelů přiběhli, byl by zajat. I jeho tažení skončilo počátkem listopadu. Konečně odtáhl od Luzzary první, a princ Evžen, který jeho ústup nijak neznepokojoval, odtáhl odtamtud nazítří; oba se odebrali do zimních kvartýrů a vytěžili z toho výhody, jaké mohli.

Princ z Harcourtu dostal konečně svolení poklonit se králi, po sedmnácti letech, kdy před něho nepředstoupil. Provázel krále při všech jeho výbojích v Nizozemí a ve Franche-Comté, ale u dvora pobýval málo od své cesty do Španělska, kam, jak bylo vidět dříve, on a jeho žena doprovodili dceru Monsieura ke králi Karlu II., jejímu manželovi. Princ z Harcourtu vstoupil do služeb Benátčanů, vyznamenal se na Moreji a vrátil se až po míru této republiky s Turky. Byl to vysoký, urostlý muž, který při ušlechtilém vzezření a duchaplnosti vypadal úplně jako venkovský komediant. Velký lhář, velký prostopášník duchem i tělem, velký marnotratník ve všem, velký a nestoudný podvodník, oddaný nízkému, pokoutnímu hýření, které ho po celý život ničilo. Když se po návratu dlouho potuloval z místa na místo a nedokázal žít se svou ženou — v čemž se příliš nemýlil — ani se smířit se dvorem a s Paříží, usadil se v Lyonu s vínem, s milenkami z nároží, se společností tomu přiměřenou, se smečkou psů a s hernou, která měla krýt jeho výdaje a dávat mu žít na útraty hlupáků, pošetilců a synů bohatých kupců, které lákal do svých sítí. Těžil tam ze vší vážnosti, kterou mu tam mohl zjednat maršál z Villeroy s ohledem na pana Velkého⁷, a strávil tam takto mnoho let, aniž ho napadlo, že by na tomto světě bylo jiné město nebo jiná země než Lyon. Nakonec se ho to omrzelo a vrátil se do Paříže. Král, který jím pohrdal, ho nechával být, ale nechtěl ho vidět; a teprve po dvou měsících naléhání a proseb o odpuštění, které za něho přednášeli všichni Lotrinští,⁸ mu v této době konečně dovolil, aby ho přišel pozdravit.

Jeho žena, která se účastnila všech cest a byla oblíbenkyní paní z Maintenon z toho pádného a špinavého důvodu, který byl vylíčen jinde, pro něho neuspěla, pokud šlo o Marly, kam všichni manželé jezdili po právu a bez jmenování, jakmile byly jmenovány jejich ženy. Zdržela se cest tam v naději, že paní z Maintenon, aby ji tam měla i nadále, vymůže milost úplnou. Zmýlila se; paní z Maintenon, která si ukládala za povinnost chránit ji ve všem, jí přesto bývala často obtěžována a obešla se bez ní velmi dobře. Strach, aby se bez ní neobešla docela, ji brzy přiměl vrátit se do Marly samotnou; a král vytrval v tom, že tam prince z Harcourtu nikdy nepřipustí; to jeho zájem o dvůr ochladilo; na venkov se však vracel málo a nakonec se uchýlil do Lotrinska.

Tato princezna z Harcourtu byla osoba svého druhu, kterou je dobře představit, aby se tak důkladněji poznal dvůr, který takové osoby přece jen přijímal. Bývala velmi krásná a záletná; ačkoli nebyla stará, půvaby a krása se proměnily v šípek. Byla to tehdy velká a tlustá stvůra, velmi čilá, barvy mléčné polévky, s tlustými a ošklivými pysky a s vlasy jako koudel, které jí stále vylézaly a vláčely se jako celé její oblečení. Špinavá, nečistotná, věčně intrikující, cosi si nárokující, do něčeho se pouštějící, věčně se hádající a vždy buď ponížená jako tráva, nebo vysoko na duze, podle toho, s kým měla co do činění; byla to plavovlasá fúrie, a nadto harpyje; měla její nestoudnost, zlobu, úskočnost a násilnost; měla její lakotu a chtivost; měla také její žravost a pohotovost, s níž si od ní ulevovala, a přiváděla k zoufalství ty, k nimž chodila obědvat, protože si po jídle neodpírala své pohodlí na záchodě, k němuž dost často neměla čas doběhnout, a znečišťovala cestu strašlivou stopou, pro niž ji lidé paní du Maine⁹ a pana Velkého mnohokrát posílali k čertu. Ani v nejmenším ji to neuvádělo do rozpaků, vykasala sukně a šla svou cestou, potom se vracela s tím, že se jí udělalo špatně: byli na to zvyklí.

Dělala obchody na všechny strany a běhala stejně za sto franky jako za sto tisíci; generální kontroloři se jí nezbavovali snadno; a pokud jen mohla, klamala finančníky, aby z nich vytáhla víc. Její odvaha krást při hře byla nepochopitelná, a to otevřeně. Přistihli ji při tom, ona spustila nadávky a shrábla peníze; a protože to nikdy nedopadlo jinak, hleděli na ni jako na trhovkyni, s níž si nikdo nechce zadat, a to uprostřed salonu v Marly, při lansquenetu, v přítomnosti Monseigneura a paní vévodkyně z Bourgogne. Při jiných hrách, jako je lomber a podobně, se jí vyhýbali, ale to nebylo vždy možné; a protože i tam kradla, co mohla, nikdy neopomněla na konci partií říci, že odpouští to, co snad nebylo získáno poctivou hrou, a žádala, aby se totéž odpustilo i jí, a měla to za jisté, aniž jí kdo odpověděl. Byla totiž velkou pobožnůstkářkou z povolání a počítala s tím, že takto uvede své svědomí do bezpečí, protože, jak dodávala, při hře vždycky dojde k nějakému omylu.

Chodila na všechny pobožnosti a bez ustání přijímala, zcela běžně poté, co hrála do čtyř hodin do rána.

Jednoho velkého svátku ve Fontainebleau, když měl maršál z Villeroy čtvrtletní službu, šla navštívit maršálku z Villeroy mezi nešporami a požehnáním. Maršálka jí ze zlomyslnosti navrhla hru, aby kvůli ní požehnání zmeškala. Ona se bránila a nakonec řekla, že tam má jít paní z Maintenon. Maršálka naléhá a říká, že je to směšné, jako by paní z Maintenon mohla vidět a zaznamenat každého, kdo v kapli bude nebo nebude. A už sedí u hry. Když požehnání skončilo, paní z Maintenon, která skoro nikdy nikam nechodila, si usmyslí navštívit maršálku z Villeroy, kolem jejíhož bytu u paty svého schodiště procházela. Otevřou se dveře a ohlásí ji; pro princeznu z Harcourtu je to rána bleskem. „Jsem ztracena,“ vykřikla ze všech sil, neboť se nedokázala ovládnout, „uvidí mě hrát, místo abych byla na požehnání,“ upustí karty a sama celá zdrcená klesne do křesla. Maršálka se z plna srdce smála tak dokonalé příhodě. Paní z Maintenon pomalu vstoupí a najde je v tomto stavu s pěti nebo šesti osobami. Maršálka z Villeroy, která měla nesmírně mnoho důvtipu, jí řekla, že ctí, kterou jí prokazuje, působí velký zmatek; a ukáže jí princeznu z Harcourtu v jejím zděšení. Paní z Maintenon se s majestátní dobrotivostí usmála a obrátila se k princezně z Harcourtu: „Takhle tedy, paní,“ řekla jí, „chodíte dnes na požehnání?“ Nato se princezna z Harcourtu zuřivě probere ze svých jakýchsi mdlob; říká, že takovéhle kousky se jí provádějí, že paní maršálka z Villeroy návštěvu paní z Maintenon zřejmě dobře tušila a že na ni právě proto tak dotírala, aby hrála, aby kvůli ní zmeškala požehnání. „Dotírala!“ odpověděla maršálka, „myslela jsem, že Vás nemohu přijmout lépe, než když Vám navrhnu hru; je pravda, že Vás chvíli trápilo, že Vás na požehnání neuvidí, ale záliba zvítězila. To je, paní,“ obrátila se k paní z Maintenon, „celý můj zločin,“ a všichni se dali do smíchu, hlasitěji než předtím. Paní z Maintenon, aby hádku ukončila, si přála, aby hrály dál; princezna z Harcourtu, stále bručící a stále zdrcená, nevěděla, co dělá, a její zuřivost se jejími chybami ještě zdvojnásobovala. Zkrátka byla to fraška, která celý dvůr bavila několik dní, neboť této krásné princezny se všichni stejnou měrou báli, nenáviděli ji a pohrdali jí.

Vévoda a vévodkyně z Bourgogne jí bez ustání prováděli uličnictví. Jednou dali položit petardy po celé délce aleje, která vede od zámku Marly k Perspektivě, kde bydlela. Bála se strašlivě všeho. Přilákali dva nosiče, aby se nabídli, že ji ponesou, až bude chtít odejít. Když byla asi uprostřed aleje — celý salon stál u dveří, aby tu podívanou viděl —, petardy spustily, ona začala křičet o smilování a nosiči ji postavili na zem a utekli. Zmítala se v těch nosítkách tak zuřivě, že je div nepřevrhla, a křičela jako ďábel.

Společnost přiběhla, aby si tu zábavu užila zblízka a slyšela ji spílat každému, kdo se přiblížil, počínaje vévodou a vévodkyní z Bourgogne. Jindy jí tento princ nastražil petardu pod sedadlo v salonu, kde hrála piket. Když ji šel zapálit, jakási milosrdná duše ho upozornila, že by ji ta petarda zmrzačila, a zabránila mu v tom.

Někdy jí poslali do pokoje asi dvacet Švýcarů s bubny, kteří ji tím rámusem vzbudili z prvního spánku. Jindy — a tyto výjevy se odehrávaly vždy v Marly — počkali dlouho do noci, až bude ležet a spát. Při tom pobytu bydlela v zámku, dost blízko kapitána tělesné gardy ve službě, jímž byl tehdy pan maršál z Lorges. Napadlo hodně sněhu a mrzlo; paní vévodkyně z Bourgogne a její průvod nabrali sníh na terase, která obíhá horní část salonu a je v jedné rovině s těmito horními pokoji, a aby se jím lépe zásobili, vzbudili maršálovy lidi, kteří je nenechali trpět nedostatkem koulí; potom s univerzálním klíčem a se svíčkami tiše vklouznou do pokoje princezny z Harcourtu, naráz rozhrnou závěsy a zasypou ji sněhovými koulemi. Ta špinavá stvůra v posteli, vyburcovaná ze spánku, pomačkaná a utopená ve sněhu, který měla v uších a všude, rozcuchaná, křičící z plna hrdla a svíjející se jako úhoř, aniž věděla, kam se schovat, to byla podívaná, která je bavila přes půl hodiny, takže nymfa plavala ve své posteli, z níž voda stékala na všechny strany a zaplavovala celý pokoj. Bylo to tak, že z toho mohla pojít. Nazítří trucovala; posmívali se jí tím víc.

Takové trucování na ni občas přicházelo, buď když byly kousky příliš silné, nebo když s ní zle naložil pan Velký. Právem soudil, že osoba, která nosí jméno Lotrinských, by se neměla snižovat k takovému šaškování; a protože byl hrubý, říkal jí někdy před celým stolem ty nejhorší hrůzy a princezna z Harcourtu se dala do pláče, potom zuřila a trucovala. Paní vévodkyně z Bourgogne tehdy předstírala, že trucuje také, a bavila se tím. Ta druhá to dlouho nevydržela, přilezla s výčitkami, že k ní už nemá žádnou laskavost, a došla až k tomu, že plakala, prosila za odpuštění, že trucovala, a žádala, aby se s ní nepřestali bavit. Když ji nechali pořádně se naskřehotat, dala se paní vévodkyně z Bourgogne obměkčit; bylo to proto, aby jí prováděla ještě horší věci než předtím; od paní vévodkyně z Bourgogne bylo u krále a u paní z Maintenon dobré všechno a princezna z Harcourtu neměla kam se obrátit; neodvažovala se dokonce pustit ani do žádné z těch, které ji pomáhaly trýznit, ale jinak nebylo radno ji rozhněvat.

Své lidi platila špatně nebo vůbec, a ti ji jednoho krásného dne po společné dohodě zastavili na Pont-Neuf. Kočí slezl a lokajové též a přišli jí k dvířkům říci slova, jaká ještě neslyšela. Její štolba a její komorná dvířka otevřeli a všichni dohromady odešli a nechali ji, ať se s ní stane, co chce. Dala se do řečnění k lůze, která se tam sběhla, a byla převelice šťastná, když našla nájemného kočího, který vylezl na její kozlík a odvezl ji domů. Jindy paní ze Saint-Simon, když se v nosítkách vracela ze mše u rekolektů ve Versailles, potkala princeznu z Harcourtu pěšky na ulici, samotnou, ve velké dvorní róbě, s vlečkou v náručí. Paní ze Saint-Simon zastavila a nabídla jí pomoc: všichni její lidé ji totiž opustili a předvedli jí druhý díl Pont-Neuf, a zatímco tito zběhli na ulici, ti, kdo zůstali u ní doma, odešli také; bila je, byla silná a prudká a služebnictvo měnila každý den.

Mimo jiné přijala silnou a statnou komornou, které hned od prvních dnů uštědřovala spoustu ran a políčků. Komorná neřekla ani slovo, a protože jí nic nedlužili, neboť nastoupila teprve před pěti nebo šesti dny, domluvila se s ostatními, od nichž se dověděla, jak to v domě chodí, a jednoho rána, když byla v pokoji princezny z Harcourtu sama a svůj raneček poslala ven, zamkne zevnitř dveře, aniž si toho princezna všimla; odpovídá tak, aby si vysloužila bití, jako už byla bita, a při prvním políčku skočí na princeznu z Harcourtu, vlepí jí sto políčků a stejně tolik ran pěstí a kopanců, srazí ji na zem, zmlátí ji od nohou až k hlavě, a když ji dosyta a s chutí zbila, nechá ji na zemi celou potrhanou a rozcuchanou, řvoucí z plna hrdla, otevře dveře, zamkne je zvenčí na dva západy, dojde ke schodišti a odejde z domu.

Každý den to byly nové boje a nové příhody. Její sousedky v Marly říkaly, že pro povyk, který je tam každou noc, nemohou spát, a vzpomínám si, že po jednom z těchto výjevů se všichni chodili dívat do pokoje vévodkyně z Villeroy a do pokoje paní z Espinoy, které si postavily postel doprostřed místnosti a každému vyprávěly o svém bdění. Taková byla tato oblíbenkyně paní z Maintenon, tak drzá a tak nesnesitelná pro všechny, která přesto, pokud šlo o ni samu, požívala veškeré přízně a přednosti a která na finančních obchodech a na synech z dobrých rodin i jiných lidech, které zruinovala, vydělala poklady a u dvora si vynutila, že se jí báli a šetřili ji i princezny a ministři. Vraťme se k vážným věcem.

Maršál z Villeroy vděčil anglické královně za to, že byl propuštěn bez výkupného a že mu bylo konečně dovoleno, aby při návratu nebyl veden přes armádu prince Evžena. Vymohl to pan Modenský, bratr anglické královny,¹⁰ který byl u císaře velmi dobře zapsán; nelze nic přidat k podivnému zacházení, jímž Němci s potěšením zahrnovali maršála jak během jeho vězení, tak cestou i ve Štýrském Hradci, hlavním městě Štýrska, kde ho drželi. Při zprávě o bitvě u Luzzary zasypala lůza jeho dům kamením. Namluvili mu, že tam dosáhli úplného vítězství a že jsme tam ztratili nesčetně významných lidí, které mu jmenovali. Měli tu krutost, že ho měsíc nechali v nejistotě o jeho synovi. Chtěl si také ve Štýrském Hradci počínat velkopansky, a nevyplatilo se mu to. Jeho zpáteční cesta vedla přes Benátky a Milán, kde se zastavil s kardinálem z Estrées¹¹, a viděl tam španělského krále; projel italskou armádou, které dříve velel, a do Versailles dorazil 14. listopadu.

Nic se nevyrovná způsobu, jímž ho král přijal a jak s ním jednal, nejprve u paní z Maintenon, potom veřejně. Tato přízeň šla tak daleko, že s ním mluvil o státních záležitostech a dal mu Torcym sdělit několik depeší. Rytíř Lotrinský, jeho důvěrný přítel od mládí, druh v milostných pletkách, intrikách a obchodech a skrze pana Velkého i blízký příbuzný, který měl nesmírně mnoho důvtipu a znal krále i dvůr, mu poradil, aby se vzdal velení armád, v němž neměl štěstí, a aby šel za tímto tak neobyčejným paprskem přízně a pokusil se vstoupit do rady. Rytíři Lotrinskému, muži dalekosáhlých záměrů, by se bezpochyby nebylo nelíbilo mít tam přítele nevelkého rozhledu, zvyklého nemít před ním žádné tajemství a dát se jím v mnoha věcech vést. Dělal, co mohl, aby ho přesvědčil, že při tak dokonalém postavení, jaké má, by tím pevně dovršil své štěstí, a to způsobem, jakého za této vlády nedosáhl nikdo jiný z těch, kdo nosí kord, kromě vévody z Beauvilliers¹². Maršál to uznal, dokonce mu přiznal, že podle toho, co se mezi králem a jím děje, si může lichotit, že přijetí do rady by nebylo milostí těžko dosažitelnou; tvrdil však, že opustit velení armád po neštěstích, která ho potkala, by znamenalo zneuctít se.

Člověk s malým důvtipem a rozumem, který si myslí, že má obojího mnoho, snadno zatvrdne. Rytíř Lotrinský ho nikdy nedokázal z této mylné úvahy vyvést. Netrvalo dlouho, a litoval, že neposlechl tak spásné rady. Několik dní nato byl prohlášen velitelem flanderské armády; ale rytíř Lotrinský se jejího smutného výsledku nedožil. Za pobytu ve Fontainebleau ho ranila lehká mrtvice. Svůj obvyklý život kvůli ní nezměnil. Když 7. prosince po obědě hrál ve svém bytě v Palais-Royal lomber, ranila ho druhá a zároveň ztratil vědomí; zemřel na ni o čtyřiadvacet hodin později, aniž vědomí znovu nabyl; nebylo mu ještě šedesát let. Byl generálporučíkem a sloužil pod králem při všech jeho výbojích. Monsieur mu dal opatství Saint-Benoît-sur-Loire, Saint-Père-en-Vallée v Chartres, la Trinité de Tiron a Saint-Jean-des-Vignes v Soissons. Podržel si je po celý život; a kromě toho, co vytěžil z Monsieura a co bylo nesmírné, měl velké penze od krále a často velmi značné mimořádné odměny. Litoval ho málokdo kromě slečny z Lislebonne, o níž se soudilo, že se s ní už dávno tajně oženil. O těchto osobách jsem mluvil jinde dost, abych k tomu nemusel nic dodávat.

Hrabě z Estrées přijel z Toulonu a zastavil se v Essonne, kam za ním zajela celá jeho rodina. Po návratu z toho bylo plno žertů na účet jeho ženy; stěží ho dopravili do Paříže, kde mu o několik dní později, totiž 23. listopadu, provedli velkou operaci, kterou nikdo nevysvětlil, o níž se však tvrdilo, že mu znemožní mít děti. Jeho švagr, vévoda z Guiche, v téže době získal konfiskaci dvaceti tisíc livrů renty z majetku Holanďanů v Poitou. On i jeho žena, jejichž záležitosti byly ve špatném stavu, neustále číhali na příležitost k obchodům, a generální kontroloři měli rozkaz neodmítnout jim žádný, který by byl možný, a stejně tak maršálce z Noailles. Je neuvěřitelné, kolik jich udělali.

V téže době král také dovolil hraběti z Albertu opustit Conciergerie, kde byl už dva roky, třebaže ho parlament osvobodil z obžaloby ze souboje, z něhož byl obviněn; zůstal však propuštěn ze služby. Pertuis, rovněž vězněný už devět let, a také markýz z Conflans, protože se rovněž bili, vyšli odtamtud stejně, ale do služby se nevrátili.

Chamois, králův vyslanec v Řezně, byl odtamtud před třemi měsíci velmi příkře vyhnán. S du Héronem, královým vyslancem v Polsku, bylo v této době naloženo stejně; a Boneu, králův vyslanec u švédského krále, který projížděl zemí spoléhaje na svou hodnost, byl unesen Poláky. V Paříži zatkli všechny příslušníky tohoto národa a všechny Sasy, kteří se tam nacházeli; a aby se lépe zajistilo Lotrinsko, bylo obsazeno Nancy, k palčivé lítosti pana Lotrinského a paní Lotrinské, kteří navždy odešli do Lunéville, odkud se už do Nancy nevrátili. Maršál Catinat, který ke dvoru skoro nejezdil, a když, tak jen na chvíli, měl u krále slyšení v jeho kabinetu po králově vstávání, krátké a zdvořilé a ze strany maršálovy velmi chladné a zdrženlivé; po něm se všichni dověděli, že už sloužit nebude.

V pondělí 4. prosince, když vycházel z rady depeší, v níž byl přítomen vévoda z Bourgogne¹³, mu král řekl, že mu dává přístup do finanční rady, a dokonce i do státní rady, že počítá s tím, že tam bude nějaký čas naslouchat a vzdělávat se, aniž bude vyslovovat své mínění, a že potom bude velmi rád, když se bude účastnit všeho. Tento princ to čekal tím méně, že Monseigneur do nich vstoupil až mnohem později, a byl tou poctou hluboce dojat. Velký podíl na tom měla paní z Maintenon z přátelství k paní vévodkyni z Bourgogne, stejně jako svědectví, které o zralosti a píli tohoto mladého prince vydal vévoda z Beauvilliers. Paní vévodkyně z Bourgogne se zdála být radostí bez sebe a pan z Beauvilliers tím byl nadšen.

Když je řeč o radách, došlo k významné změně v ceremoniálu rady španělské. Státní radové, to jest podle našeho způsobu vyjadřování ministři, v ní před králem sedí, ale sekretář univerzálních depeší, který v ní referuje o všech záležitostech, vždy stojí na dolním konci stolu, anebo podle své volby klečí na polštáři. Nevím, zda se to pro tu podobnost nelíbilo našim státním sekretářům — kteří přece za králova života nikdy neseděli v radě depeší v přítomnosti sedících ministrů, kteří do ostatních rad nikdy nevstoupili jinak, než když se stali ministry, a kteří, ač ministři, zůstávali v radě depeší stát —, anebo zda to král učinil z vlastního popudu s ohledem na služby, které Ubilla, sekretář univerzálních depeší, tak podstatně prokázal při závěti krále Karla II.; ať tak či onak, bylo to na královo doporučení, že španělský král, když přijel do Madridu s kardinálem z Estrées, který vstoupil do rady, dal v ní Rivase¹⁴ posadit na konec stolu. Tato milost vyvolala jistý rozruch, jak už to novoty dělají v zemi, která se jich hrozí, ale prošla, a Rivas dostal kastilský titul a jmenoval se markýz z Rivasu; tyto tituly však nedávají nic nebo skoro nic. Jiná novota nadělala mnohem víc hluku. Španělský král pod záminkou stráží, které si královna, jeho choť, vzala ke konci svého regentství kvůli oněm hlukům, jichž se v noci polekala poblíž svých komnat, prohlásil, že chce mít dva gardové pluky, co do počtu i služby zcela podle vzoru pluků francouzských; první ze Španělů a druhý z Vlámů nebo Valonů, který paní des Ursins¹⁵ dala svěřit vévodovi z Havré, jehož matku poznala v Paříži a která zůstala její velkou přítelkyní. Byly naverbovány, zformovány a nastoupily do služby velmi rychle. Markýz z Gastañagy, guvernér Nizozemí za Karla II., který od té doby zůstal ve Španělsku ve vážnosti a při nástupu Filipa V. se zachoval velmi dobře, dostal pluk španělské gardy, ale zemřel dříve, než byl pluk schopen sloužit.

V téže době byl Orry poslán zpět do Španělska. Byl to jakýsi nahluchlý chlapík velkého důvtipu, ze spodiny lidu, který dělal všemožná řemesla, aby se uživil a potom aby vydělal. Nejprve „sklepní krysa“,¹⁶ potom správce záležitostí vévodkyně z Portsmouthu,¹⁷ která ho přistihla při šejdířství a vyhnala. Vrátil se ke svému prvnímu řemeslu a seznámil se při něm s velkými finančníky, kteří mu svěřili různá pověření; zhostil se jich k jejich spokojenosti a ona mu dopomohla proniknout až k Chamillartovi. Bylo přání dovědět se zřetelněji, jak je to se stavem a správou španělských financí; nechtěli tam poslat nikoho jiného než člověka neznámého, který by nevyplašil ty, kdo jimi byli pověřeni, a který by přesto měl dost vlichocenosti, aby se vetřel, a dost bystrosti, aby viděl a podal o tom dobrou zprávu. Byl navržen a vybrán Orry. Nedávno se tedy vrátil ze Španělska, aby podal zprávu o tom, co se tam dověděl. Paní des Ursins, opírajíc se o regentství královny, jejíž přízně se zmocnila v míře nejvyšší, pojala už tehdy záměr uvést ji do všech záležitostí a sama je tímto způsobem řídit. Orry se ucházel o její přízeň; jeho důvtip se jí zalíbil, shledala, že je k ní úslužný a ochoten podnikat pod její záštitou. Postrčit ho tam bylo pro ni prostředkem, jak užitečně strčit nos do financí; spojili se jako sluha s paní, a on si sem přivezl ta nejsilnější doporučení. Chamillart, nadšený, že jeho volba byla shledána dobrou, ho zde podepřel veškerou svou přízní a dal ho poslat zpět s pověřeními, která mu dodala váhy. Uvidíme, jak se dost rychle stane jednou z hlavních postav.

V téže době přijel Marsin, kterého španělský král dovedl až do Perpignanu, do Versailles ke královu vstávání; král s ním rozmlouval ve svém kabinetu a večer dvě hodiny u paní z Maintenon; byl přijat znamenitě: také neopomněl nic, čím by si získal každého, kdo mu mohl být prospěšný. Ceremoniář Desgranges byl při vylodění španělského krále v Marseille a doprovodil ho až ke katalánské hranici, aby jemu i jeho průvodu obstaral vše, co by mohlo být potřeba, a aby zabránil obřadnostem a uvítáním, z nichž král nechtěl žádné a které by ho byly velmi obtěžovaly.

Už nějaký čas doutnal spor mezi panem kancléřem¹⁸ a biskupy, když ho na samém konci tohoto roku nová rozepře s panem z Chartres přivedla k výbuchu. Biskupové, kteří měli zavedené právo dávat bez povolení a z vlastní moci tisknout své běžné pastýřské listy týkající se řízení a potřeb jejich diecézí, církevní knihy a několik krátkých katechismů pro děti, chtěli využít dvojí královy horlivosti proti jansenismu a kvietismu a přivlastnit si ponenáhlu pravomoc nad tiskem i u rozsáhlejších věroučných knih, aniž by potřebovali povolení nebo privilegium. Kancléř se s těmito nároky nesmířil; nějaký čas se o to přetahovali: biskupové uváděli, že jako soudci víry nemohou být ve svých věroučných dílech nikým přezkoumáváni ani opravováni, a tudíž ani nepotřebují povolení, aby je dali vytisknout; kancléř hájil své staré právo a to, že aniž si chce osobovat jakékoli právo nad naukou, přísluší mu zabránit, aby se pod touto záminkou spory nerozpálily až k narušení klidu státu; aby se nevloudily názory, které by jako pouze soukromé spory jen přiostřily; aby se znovu neobjevila nadvláda, kterou si biskupové kdysi uchvátili a která byla moudře omezena na snesitelnou míru; a konečně bdít nad tím, aby se do těchto děl nevloudilo nic, co by odporovalo svobodám galikánské církve.

Toto kvašení trvalo až do chvíle, kdy se na něm začali osobně podílet pan z Meaux a pan z Chartres kvůli svým dílům, připraveným k vydání proti panu Simonovi,¹⁹ neklidnému učenci, autoru množství církevních spisů, mezi jiným překladu Nového zákona s poznámkami doslovnými a kritickými, který pan kardinál z Noailles²⁰ a pan z Meaux odsoudili pastýřskými instrukcemi. Vzepřel se rozklady. Pan z Meaux a pan z Chartres psali proti němu; a právě tato díla chtěli vyjmout z dohledu a pravomoci kancléřovy, což způsobilo výbuch, který už dost dlouho doutnal. S touto oporou zvýšili biskupové tón a tvrdili, že je na nich, na každém v jeho diecézi, aby dávali povolení k tisku knih o náboženství, a nikoli na jiných, aby je zkoumali nebo jejich tisk povolovali či zakazovali. Věc se rozhořela. Paní z Maintenon, odedávna s kancléřem tak málo spokojená, že byla šťastná, když se ho ve financích a v námořnictvu zbavila pečetěmi, a jinak zcela ovládaná panem z Chartres a s panem z Meaux smířená záležitostí pana z Cambrai²¹, se prohlásila pro ně proti němu. Král, jakkoli byl obléhán tak mocnou stranickostí a jezuity, kteří popouzeli otce de La Chaise²² proti kancléři, v němž viděli svého nepřítele, protože miloval pravidla a byl přesný a choulostivý ve všech věcech týkajících se Říma, a kteří neopomíjeli nic, aby mu u krále dodali odporný nátěr jansenismu — král, říkám, byl přece jen na rozpacích. Kancléř mu ukazoval novost těchto nároků a nesmírná zneužití, k nimž by mohlo dojít, jakmile by každá náboženská kniha závisela jedině na biskupech; nebezpečí, které by ctižádost těch, kdo by upírali zraky k Římu, mohla učinit velmi hrozivým, i nebezpečí, že se jako kdysi bude všechno vztahovat k náboženství, aby se tak nezávisle vládlo nade vším. Král se tedy bál rozsoudit otázku, kterou by byl rozťal jediným slovem, což by však pohněvalo jezuity a paní z Maintenon uvedlo do špatné nálady. Požádal tedy strany, aby se pokusily dohodnout po dobrém, a doufal, že když je ponechá sobě samým, sáhnou nakonec, unaveny bojem, k tomuto řešení, k němuž je stále pobízel. A skutečně, obě strany, ztrácejíce naději na královo rozhodnutí, a tudíž i na to, že prosadí vše, čeho se domáhaly, popřály sluchu dohodě, do níž se za svou stranu vložili jedině kardinál z Noailles a pánové z Meaux a z Chartres.

Biskupové snad rozšířili své nároky za hranice svých nadějí, aby získali víc, a kancléř, jehož trápilo, že unavuje krále a že obratností jezuitů a pletichami paní z Maintenon dopadá nelibost z toho na něho, se rovněž rozhodl spor ukončit a ztratit při tom co nejméně ze svého. Bylo tedy konečně dohodnuto, že biskupové upustí od nároku stejně nového jako nestvůrného mít s vyloučením kohokoli jiného pravomoc povolovat tisk knih týkajících se náboženství, že je však budou moci cenzurovat, což jim nikdo neupíral, a že budou moci bez povolení dávat tisknout náboženské knihy, jichž budou sami autory — článek, který měl později dohru. Že pokud jde o jejich rituály, bude látka o manželstvích podrobena přezkoumání a pravomoci kancléřově, pokud se týká státu. A zvlášť o dílech proti panu Simonovi, že se v nich změní něco, co kancléř neschvaloval.

Tak ta věc skončila; ale jed zůstal v srdci; jezuité ani biskupové, z rozdílných pohnutek, ani paní z Maintenon kvůli svému duchovnímu vůdci se nemohli utěšit z toho, že jim unikl tak krásný tah, ani kancléř z toho, že je vidí odnášet si věci tak nové a tak nebezpečné.

To potom vyvolalo mezi nimi zápas o onen článek o náboženských knihách, které by biskupové chtěli sepsat. Tvrdili, že tento výraz zahrnuje veškerou věroučnou látku. Kancléř trval na tom, že se omezuje na to, čemu se říká knihy liturgické, misály, rituály a jiné podobné; rozhodnutí žádné nepadlo; ale kancléř, který neměl u jezuitů co ztratit ani u paní z Maintenon co znovu získat a který byl pánem nad knižním tiskem, dosáhl svého v jednotlivostech a pevně trval na tom, že nedá vytisknout nic jinak než po obvyklém přezkoumání a z obvyklé pravomoci.

Pan z Meaux stárl, miloval klid, nebyl kancléřovým nepřítelem.

Pan z Chartres, utopený v Saint-Cyru a stále zaměstnaný v soukromí krále a paní z Maintenon a plně zasvěcený do jejich manželství, už navenek nedělal skoro nic; a z ostatních biskupů nebyl žádný, nebo jen velmi málo takových, kteří by svými díly mohli spor udržovat; ale od této záležitosti zůstal kancléř ve velmi špatném poměru s paní z Maintenon, a ta mu spolu s jezuity ponenáhlu u krále podlomila postavení, aniž ho však dokázali připravit o královu úctu a o jakousi přirozenou náklonnost, kterou k němu král vždy choval a kterou kancléř, snadno se urážející, z roztrpčení nad tímto ochlazením nepěstoval a neoživil, jak by pro něho bylo snadné, kdyby si jen byl chtěl dát trochu práce, což se později ukázalo při několika příležitostech, k nimž se ještě dostaneme.

Chamilly, který se vracel ze svého velvyslanectví v Dánsku, se na konci tohoto roku poklonil králi a nebyl přijat dobře: byl synem muže, který se velmi vyznamenal ve válce a který by se, kdyby byl žil, stal roku 1675 maršálem Francie a jemuž král dlouho dopředu určil jednu kompanii své tělesné gardy, a synovcem Chamillyho, kterého brzy uvidíme maršálem Francie. Chamilly, o němž mluvím, byl muž velmi vysoký a velmi tlustý, který měl mnoho důvtipu, půvabu a lehkosti v řeči i velkou sečtělost všeho druhu, ale myslel si, že má toho všeho trojnásobek, a dával to cítit. Znelíbil se dánskému králi a jeho ministrům svým velkopanským vystupováním a povýšeností i tím, že si troufal brát lidi v ochranu proti nim na jejich vlastním dvoře, ba i proti autoritě dánského krále; co ho však zničilo v očích krále, byla záměna adres na dopisech Torcymu a Barbezieuxovi; tento druhý, který se pokládal za jeho přítele, otevřel dopis psaný Torcymu, uviděl v něm svůj portrét a jakési srovnání tak nepříjemné, že ho u krále zničil tak důkladně, že se ten dojem nedal nikdy vymazat ani po Barbezieuxově smrti. Podobná příhoda se s týmiž dvěma stala panu z Avaux, když jim psal z Irska, kde byl u anglického krále, a jen s největší námahou se z ní vzpamatoval. Ba nikdy se z ní nevzpamatoval dokonale, ale nebyl jí zničen jako ten druhý, protože nebyl vojákem a protože Croissy, jemuž psal, a potom Torcy ho podrželi a dali ho poslat na jiná velvyslanectví. Je k nevíře, kolik bylo takových záměn a kolik zla způsobily.

Na témže konci roku tři maličkosti, které se staly třemi mezníky, k nimž se ještě vrátíme: smrt kardinála Cantelmiho, arcibiskupa neapolského, bratra vévody z Popoli; Brillac, rada pařížského parlamentu, jmenovaný prvním prezidentem parlamentu bretaňského; a především Champflour, jmenovaný na biskupství v La Rochelle. Jiné úmrtí, které nestojí za to, aby se počítalo, a k němuž došlo v téže době, bylo úmrtí vévody z Albemarlu, levobočka anglického krále Jakuba II., v Languedocu, kam se odebral, aby se pokusil vyléčit. Jeho původ, tak po chuti králi, z něho už v mládí učinil generálporučíka námořních sil. Pan a paní du Maine s ním jednali jako se svým bratrem, a přece ho oženili s dcerou Lussana, prvního šlechtice komory pana Prince, a paní z Lussanu, dvorní dámy paní Princezny; neměla nic a on s ní neměl děti.

Rok skončil sňatkem mého švagra s třetí dcerou Chamillartovou; už předchozího léta se o něm ve společnosti mluvilo, takže jsem se zeptal paní maršálky z Lorges, co mám odpovídat na otázky, které mi o tom kladou; ujistila mě, že ty pověsti nemají žádný základ, načež jsem usoudil, že s ní mohu a mám upřímně promluvit o sňatku tak málo lákavém příbuzenstvem a okolím, tak málo vyváženém majetkem a stejně málo nadějemi, při zeti, jako je La Feuillade, do něhož byl Chamillart celý zblázněný; a hned jsem dodal, že dcera vévody z Harcourtu by byla mnohem vhodnější rodem, skvělým postavením Harcourtovým i tím, že by tento zeť byl věkem daleko před jeho dětmi a mohl by ve všem sklízet prvotiny jeho přízně. Nenašlo to ohlas a já u toho zůstal. Pan z Lauzunu²³, který se před blížící se operací pana maršála z Lorges nemohl vyhnout tomu, aby se postupně nesblížil, a o němž se s překvapením vidělo, jak si po všem tom tak hlučném, co se stalo, odvádí maršálku z Lorges k sobě a nechává si ji u sebe po první dny naší společné ztráty, chtěl z toho něco vytěžit. Počítal, že si u všemocného ministra udělá zásluhu, když bude sňatek jeho dcery urychlovat, a že až se stane jejím švagrem, otevře mu toto příbuzenství dveře k srdci i mysli Chamillartově a vrátí mu u krále jeho někdejší přízeň. Nedalo mu práci přesvědčit maršálku, která po tom umírala touhou, ani mladého muže, jemuž namluvil, že se mu tím všechno v rukou promění ve zlato.

Všechno se odehrálo a uzavřelo, aniž jsme o tom paní ze Saint-Simon a já věděli něco jiného než to, co se říkalo ve společnosti. Promluvil jsem o tom s maršálkou, která mi věc přiznala teprve jako velmi pokročilou; nemohl jsem se zdržet, abych jí znovu neřekl své mínění. Dodal jsem, že pokud jde o mne, nic se mi nehodí lépe, ale že se z několika důvodů velmi obávám, aby toho ona a její syn nelitovali. Tehdy se mnou mluvila otevřeněji a já viděl tak jasně, že je to věc hotová, že jsem pokládal za svou povinnost hned nazítří blahopřát Chamillartovi. K tomu spěchu mě přiměla vzpomínka na jednu výstrahu: už v létě, kdy jsem o tom kvůli kolujícím pověstem mluvil s maršálkou, mě paní z Noailles upozornila, abych si dal pozor a nedával najevo odpor k tomuto sňatku, protože Chamillartovi jsou o mém odporu zpraveni a stejně to jinak nedopadne. Šel jsem tedy navštívit Chamillarta, kterého jsem znal jen tak, jak se znají lidé v úřadech, a s nímž jsem nikdy nemluvil, leda když jsem s ním, velmi zřídka, měl nějaké jednání: opustil kvůli mně ředitele financí, s nimiž pracoval. Přijetí bylo co nejlaskavější. Omezoval jsem se na blahopřání, když mi tento ministr, s nímž jsem neměl sebemenší styk, začal vyprávět podrobnosti sňatku a stěžovat si na jednání, které musel snášet od paní maršálky z Lorges; že tento sňatek, sjednaný už v létě, se až do té doby vlekl pro všelijaké vytáčky, a řekl mi toho tolik, že jsem, sám toho pln, nemohl jinak než mu odpovědět se stejnou upřímností. Dověděl jsem se od něho, že penze dvaceti tisíc livrů, kterou vévoda z Quintinu získal při smrti svého otce, byla udělena jedině kvůli tomuto sňatku, a ukázal mi dopis maršálky, který četl králi a nad jehož výrazy jsem se začervenal. Myslím, že není příkladu prvního rozhovoru tak plného vzájemné důvěry — již ovšem předešla důvěra Chamillartova — mezi dvěma muži, kteří se navzájem tak málo znali a byli tak rozdílného věku i úřadů.

Překvapení z toho musí být ještě větší, až se ukáže, jak brzy budu vyprávět, že ministr byl víc než zpraven o mé nechuti k tomuto sňatku a jak věrně mě maršálka z Noailles varovala. Sňatek vyvolal ještě mnoho nepříjemných tahanic o majetkové zájmy mezi mou tchyní a mnou; nespokojena s tím, co jsem byl ochoten udělat, nepřestávala zkoušet víc, a to pomocí úskočných návrhů, které nakonec vyústily v to, že společné jmění ani nepřijala, ani se ho nezřekla a neučinila nic z toho, k čemu zákony zavazují vdovy, přičemž její způsoby byly, je-li to možné, ještě podivnější než věc sama. Tato domácí podrobnost se zde může zdát nemístná, ale později se ukáže, že je tu nezbytná.

Ve středu 13. prosince jsme jeli do L’Étangu, kde biskup ze Senlis oddal mého švagra se svou neteří, jejíž věno činilo jen sto tisíc tolarů jako věno její sestry, vévodkyně z La Feuillade, a stejně jako oni měli mít všude byt a stravu, což mi zjednalo užívání bytu, který měl pan maršál z Lorges ve versailleském zámku. Svatba byla četná a nádherná; nic se nevyrovnalo radosti ministra a jeho rodiny; nic se nepřiblížilo horlivosti pana z Lauzunu, nic nebylo podobné pozornostem, jimiž paní ze Saint-Simon a mne zahrnoval Chamillart, jeho žena, jeho dcery, ba i jeho osobní přátelé, které pozval. Byl-li jsem překvapen upřímností, s níž se mnou mluvil poprvé, byl jsem ještě víc překvapen způsobem, jímž mě požádal o mé přátelství. V jeho slovech soupeřila největší zdvořilost s důrazností a viděl jsem, že v nich převládá upřímnost toho přání. Byl jsem na rozpacích; všiml si toho. Zachoval jsem se k němu tak, jako jsem se v podobném případě zachoval ke kancléři. Bez okolků jsem mu přiznal svou důvěrnost s otcem, své spojení se synem i spojení paní ze Saint-Simon a paní z Pontchartrain, sestřenic, ale spjatých úžeji než dvě vlastní sestry, a řekl jsem mu, že přeje-li si mé přátelství za této podmínky, dám mu je z celého srdce. Tato upřímnost ho dojala. Řekl mi, že jen zvyšuje jeho touhu získat mé přátelství; slíbili jsme si je a vždy jsme je něžně a věrně zachovávali za všech dob až do smrti. Byl krajně rozkmotřen s kancléřem a s jeho synem, a oni s ním. Předháněli se, kdo komu udělá hůř. Usoudil jsem tedy, že jim po odjezdu z L’Étangu musím říci, co se mezi Chamillartem a mnou stalo; kancléř mě přijal tak, jako to v podobném případě, když šlo o něho, učinil pan z Beauvilliers; jeho žena a jeho snacha rovněž, jeho syn tak dobře, jak toho jen byl schopen. Všichni z jedné i z druhé strany měli ke mně ten ohled, a to trvale, že v mé přítomnosti, byl-li u toho někdo další, o sobě navzájem nikdy nemluvili. V soukromí se mnou se tolik neomezovali. Pokládali se u mne za bezpečné a nikdy se v tom nezmýlili; stal jsem se tedy takto důvěrným přítelem Chamillartovým; byl jsem jím už vévodům z Beauvilliers a z Chevreuse a kancléři a s Pontchartrainem jsem vycházel tak dobře, jak jen to bylo možné. To mě zasvětilo do mnoha důležitých věcí a dodalo mi u dvora vážnosti velmi odlišné od vážnosti lidí mého věku.

Chamillart mi nedlouho potom dal důkazy přátelství. Aniž jsem na to pomyslel, chtěl mě usmířit s králem; ačkoli se mu to nepodařilo, nebyl jsem k tomuto pokusu o nic méně vnímavý. Jednou, když jsem o tom mluvil s jeho ženou, zatvářila se ještě důvěrněji než obvykle a řekla mi, že je šťastná, že jsem s nimi spokojenější, než jsem si myslel, že budu; a když se jí zdálo, že té řeči nerozumím, řekla mi, že dobře vědí, že jsem vůbec nechtěl, aby si můj švagr vzal jejich dceru, ale že mi přiznává, že je velmi zvědavá proč. V tom překvapení jsem se rychle rozhodl a řekl jsem jí, že je to pravda; a když chce znát důvod, že jí ho povím se stejnou upřímností. Nebylo však na místě, abych k ní byl v té věci upřímný úplně. Řekl jsem jí, že jsem si o sňatcích vždy myslel, že si člověk nikdy nemá brát někoho silnějšího, než je sám, zvláště ne ministry, s nimiž se tak zřídka dá jednat a kteří jsou tak zřídka rozumní, aby nebyl rozdrcen tím, co si vzal, aby se o to opřel a postoupil výš; že rovný sňatek zavazuje každou stranu, aby přispěla stejným dílem, a oprávněněji dává doufat ve svornost rodin; že se mi z tohoto důvodu jejich sňatek nezamlouval a že jsem navrhl sňatek s dcerou vévody z Harcourtu z důvodů, které jsem uvedl výše; a skončil jsem ujištěním, že kdybych je byl tehdy znal takové, jaké je znám teď, byl bych jejich sňatek urychloval, a ne od něho odrazoval.

Upřímnost mé odpovědi i to, jak málo stačilo k jejímu vyvolání, se paní Chamillartové zalíbily tak, že mi odpověděla, že ji musí oplatit upřímností svou. Sdělila mi, že už předchozí zimy se o sňatku jednalo pro paní z La Feuillade; že když se nemohl uskutečnit a paní z La Feuillade byla provdána, zkusila paní maršálka z Lorges všechno pro jejich poslední dceru, skrze pana z Chamilly a skrze Roberta, poté co paní z La Feuillade odjela se svým manželem do La Rochelle; nakonec sama; že byl už jako hotový, když mi maršálka loni v létě odpověděla, že to nemá sebemenší základ, a to byla ta příležitost, při níž jsem s ní mluvil proti tomuto sňatku a pro sňatek se slečnou z Harcourtu; že hned potom jela maršálka pod jinou záminkou do L’Étangu a že při této cestě, kterou mi paní Chamillartová připomněla různými okolnostmi, když s ní o sňatku jednala, jí maršálka řekla, že jsem naprosto proti němu a že chci sňatek se slečnou z Harcourtu. Úvahy o tomto kousku a o jeho následcích pomíjím, nechtěl jsem jej však vynechat, abych ukázal, jak dobří lidé byli pan a paní Chamillartovi, když se ke mně potom zachovali tak, jak se zachovali, a sami mi ve všem vyšli vstříc. To také zcela zpečetilo naše přátelství a náš důvěrný svazek.

Tento sňatek měl osud, který jsem maršálce předpověděl: byl železný pro ně a zlatý pro mne, ne co do peněz — pro hrůzu, kterou jsme paní ze Saint-Simon a já vždy měli z toho, čemu se u dvora říká dělat obchody a čím se obohatilo tolik lidí z nejvyšších řad —, nýbrž potěšením z důvěry Chamillartovy, službami, které jsem mohl prokazovat svým přátelům a jichž jsem mohl dosáhnout i pro sebe, a v dost brzkých následcích ukojením své zvědavosti na nejdůležitější věci dvora a státu, díky němuž jsem byl den co den zpraven o všem. Toto tajemství paní Chamillartové jsem zachoval, vyjma vůči jejímu manželovi, jemuž jsem se svěřil a on mně, a vůči paní ze Saint-Simon, která o něm byla zpravena. Postačí říci, že manželství se mezi mužem a ženou nedařilo po celou dobu, co trvalo; že můj švagr se dočista zničil, když hned po svatbě opustil službu, aniž ho dokázala zadržet nabídka, že bude mimo pořadí jmenován brigádním generálem, a že paní ze Saint-Simon a já jsme byli vždy těmi, jimž se Chamillart svěřoval se svými bolestmi a se vším, co se týkalo té smutné domácnosti. Paní maršálka z Lorges nezískala ani jejich úctu, ani jejich přátelství; rozhodla se pro život ve velkém ústraní. Bylo to dobře pro onen svět a sotva méně dobře pro tento; k její chvále je třeba říci, že nakonec vešla do sebe a že její život byl přísný, kajícný, plný dobrých skutků a dokonale odloučený. Trvalo mi mnoho let, než jsem k ní znovu našel cestu; to se objeví na svém místě. Opakuji, že bych tuto smutnou a málo zajímavou podrobnost přešel mlčením, kdybych ji nepokládal za zcela nezbytnou k tomu, abych ukázal původ a základ důvěrnosti, která bude později vidět mezi Chamillartem a mnou a která mi umožnila vědět a konat mnohem víc, než odpovídalo mému věku a mému zdánlivému postavení, zatímco jsem byl stejně tak důvěrníkem druhé, protivné strany,²⁴ totiž kancléře a jeho syna, a skrze pana z Beauvilliers, který s nimi byl ve špatném poměru, ale byl velkým přítelem Chamillartovým. Jeho dcery, s nimiž jsem byl rovněž v plné důvěře, mě zpravovaly o tisíci ženských maličkostí, často důležitějších, než si samy myslely, a ty mi otevíraly oči pro bezpočet závažných souvislostí, ve spojení s tím, co jsem se dovídal od dam paláce, svých přítelkyň, a od vévodkyně z Villeroy, s níž jsem byl úzce spjat, stejně jako s maršálkou, její tchyní; měl jsem to potěšení, že jsem je spolu důvěrně usmířil a viděl jejich svornost trvat až do jejich smrti, když předtím byly dlouhá léta v poměru tak špatném, že horší být nemohl. Velmi dobře jsem vycházel i s vévodou z Villeroy a žil jsem s nimi ve velkém a nanejvýš důvěrném styku; nedokázal jsem si však zvyknout na velkopanské způsoby maršálovy: shledával jsem, že vyčerpává vzduch všude, kde je, a že z toho místa dělá vývěvu. Netajil jsem se tím ani před jeho ženou, ani před jeho synem, ani před jeho snachou, kteří se tomu smáli a nikdy mě s tím nedokázali smířit.

Abych se už nemusel vracet ke smutnému předmětu, řeknu zde předem, že můj švagr krátce po svatbě přijal jméno vévody z Lorges, aby jméno Lorges, tak proslavené jeho otcem, přenesl na své vévodství Quintin; a že od té doby nosil jméno vévody z Lorges.