Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola čtvrtá

1703. — Marsin rytířem řádu. — Marlborough anglickým vévodou atd. — Sňatek Marillaca se sestrou vévody z Beauvilliers. — Sňatek vévody z Gesvres se slečnou z La Chénelaye. — Pan vévoda z Orléans znovu zařazen do pořadí následnictví španělské koruny; posílá tam abbého Duboise. — Jmenování deseti maršálů Francie; jejich kariéra a povaha. — Chamilly. — Estrées. — Châteaurenault. — Vauban. — Rosen. — Huxelles. — Tessé. — Montrevel. — Tallard. — Harcourt.

První den tohoto roku 1703 byl dnem, kdy král v kapitule řádu vyhlásil bezpříkladné vyznamenání, které, jak jsem už předem řekl jinde, udělil kardinálu Portocarrerovi¹: jmenoval jej na první uprázdněné kardinálské místo v řádu — a všechna čtyři byla tehdy obsazena — a dovolil mu, aby řád zatím nosil; poslal mu k tomu diamantový kříž v ceně přes padesát tisíc tolarů. Kardinála ta milost nesmírně potěšila. Marsin obdržel v téže kapitule odměnu za své velvyslanectví a za zásluhu, kterou si získal odmítnutím Zlatého rouna a grandezy: byl jako jediný jmenován rytířem řádu a jako jediný přijat o následujících Hromnicích. V téže době byl hrabě z Marlborough povýšen v Anglii na vévodu s penzí pěti tisíc liber šterlinků, což je částka ohromná.

Pan z Beauvilliers provdal svou sestru z druhého lože za jediného syna státního rady Marillaca; ten syn byl plukovníkem a brigádním generálem pěchoty, ve vojsku velmi váženým, ač ještě velmi mladým, a jako jedináček měl být velmi bohatý. Byl mým přítelem od našeho mládí a mohu říci, že měl všechno, čeho bylo třeba, aby si získal lásku, aby uspěl ve válce a aby se zalíbil rodině, která jej ráčila přijmout. Vévoda ze Saint-Aignan, vdovec po jedné Servienové, matce vévody z Beauvilliers, se dopustil té pošetilosti, že se o osmnáct měsíců později oženil se stvořením ze spodiny lidu, které se dlouho staralo o psy jeho ženy a potom se povzneslo na její komornou. Zemřel o šest let později, dočista zruinován, a z tohoto pěkného manželství zanechal dva chlapce a dceru. Matka měla ducha i ctnost. Sám král, který měl pana ze Saint-Aignan rád, na něho nejednou naléhal, aby jí dal zaujmout taburetku; nikdy k tomu nechtěla svolit a omezila se na to, že se panu ze Saint-Aignan líbila a pečovala o něho v soukromí jeho domu, aniž se chtěla ukazovat na veřejnosti, užívala však čabraky a vévodského pláště. Její chování si získalo ctnostného pana a paní z Beauvilliers, kteří se po smrti pana ze Saint-Aignan ujali jí i jejích dětí jako vlastních; ty byly vychovány spolu s jejich dětmi a se stejnou láskou: tento rys, zachovávaný ve všem a po celý jejich život, nepatří k jejich nejmenším. Sňatek byl uzavřen potichu ve Vaucressonu, malém venkovském domě, který vévoda koupil v dosahu Versailles a Marly a kam se uchyloval, jak často mu to jen jeho úřady dovolovaly.

Starý vévoda z Gesvres se v osmdesáti letech několik dní nato znovu oženil se slečnou z La Chénelaye, rodem z Romillé, krásnou, urostlou a bohatou, kterou k souhlasu přiměla touha po taburetce. Král ho od toho odrazoval, jak jen mohl, když mu o tom přišel povědět, ale stařík, který nevěděl, čím horším by ublížil svému synovi, jemuž tento sňatek velmi uškodil, se odradit nedal. Při svatební večeři chtěl dělat junáka; byl za to potrestán a mladá nevěsta ještě víc: pokálel celou postel, takže bylo třeba strávit část noci tím, že je otírali a všechno vyměňovali. O následcích takového manželství si lze učinit úsudek. Kráska si však počínala dobře a jako žena duchaplná: ovládla mysl svého manžela tak dokonale, že jej usmířila se synem a dala mu podepsat postoupení jeho majetku, aby se dál neruinoval, a před uplynutím roku i vzdání se vévodství: lidé žasli, jak se jí to mohlo podařit.

Shoda mezi ní a markýzem z Gesvres byla také od té doby stálá a pokračovala i s jeho dětmi, které k ní všechny vždy chovaly velkou úctu; jinak si ovšem žádné násilí nečinila — sama byla bohatá.

Vévodovi z Orléans stále leželo na srdci, že byl v závěti španělského krále opomenut, a Monsieur, syn Anny, dcery Filipa III. a sestry Filipa IV., králů španělských, nesl velmi nelibě, že nebyl povolán pro případ, že by nebylo potomků vévody z Anjou. Vévoda z Orléans o tom mnoho hovořil s Louvillem² za cesty, kterou sem Louville vykonal kvůli cestě španělského krále do Itálie. Nyní, když se tento panovník vrátil do Madridu, chtěl vévoda z Orléans³ doopravdy pracovat na svém navrácení do nástupnického řádu. Poslal abbého Duboise do Montpellieru, když tudy španělský král projížděl, aby tam s Louvillem učinil opatření a získal pro věc tohoto panovníka; a bylo tam ujednáno, že dva měsíce po králově návratu do jeho království, během nichž se věci budou připravovat ve prospěch vévody z Orléans, pojede abbé Dubois do Madridu tuto záležitost dokončit; přál si ji i král a několik měsíců nato byla skutečně provedena tak, jak si to vévoda z Orléans mohl přát. Je to týž abbé Dubois, o němž byla řeč při sňatku vévody z Orléans a o němž bude v dalším až příliš co říci.

V neděli 14. ledna jmenoval král deset maršálů Francie, takže jich s devíti dosavadními bylo devatenáct: to aby o ně nebyla nouze.

Těch devět bylo: 1675, pánové z Duras.

1681, Estrées otec.

1693, Choiseul.

— Villeroy.

— Joyeuse.

— Boufflers.

— Noailles.

— Catinat.

1702, Villars.

Deset nových bylo: pánové z Chamilly, generálporučík od roku 1678.

Estrées syn⁴, 1684.

Châteaurenault, únor 1688.

Vauban, srpen 1688.

Rosen, 1688.

Huxelles, 1688.

Tessé, 1692.

Montrevel, 1693.

Tallard, 1693.⁵

Harcourt, 1693.⁶

Král o tom neřekl nic až do doby po obědě; když vstával od stolu, poslal pro vévodu z Harcourtu, Tallarda, Rosena a Montrevela. První a poslední byli v Paříži. Tallard dorazil do králova kabinetu první a král mu řekl, že jej činí maršálem Francie. Po něm přišel Rosen, který byl přijat se stejnou milostí. Oba druzí, pro něž bylo posláno do Paříže, přijeli ihned poděkovat; Chamillart vypravil kurýry k ostatním, kteří byli nepřítomni, a Pontchartrain jednoho k Châteaurenaultovi do Španělska a jednoho k hraběti z Estrées, který ležel nemocen v Paříži: bylo mu čtyřicet dva let a šest týdnů, neboť se narodil 30. listopadu 1660. Je třeba říci slovo o těchto pánech, z nichž mnozí později hráli svou úlohu.

Chamilly se jmenoval Bouton a pocházel ze šlechtického rodu z Burgundska, jehož příslušníky vidíme sloužit před rokem 1400 s panoši pod sebou a již v prvních letech po roce 1400 jako komoří burgundských vévodů. Od té doby sloužili stále a žádný z nich nenosil talár; někteří byli guvernéry Dijonu. Otec a starší bratr maršálův se přimkli k panu Princi⁷, následovali jej všude a získali si jeho úctu; tento starší bratr se po návratu z Flander natolik vyznamenal v holandských válkách před očima krále, že si získal dost jeho úcty a důvěry, aby na sebe přivolal žárlivost a potom i nenávist Louvoisovu; jemu navzdory se však měl právě stát maršálem Francie, když zemřel, a král později řekl, že mu určil první kompanii své tělesné gardy, která se uprázdní.

Pod tímto bratrem se začal vyznamenávat ten, o němž mluvím, o šest let mladší. Sloužil s dobrou pověstí v Portugalsku a v Kandii. Kdo ho viděl a slyšel, nikdy by nedokázal uvěřit, že vzbudil lásku tak nezměrnou, jako je ta, jež je duší oněch proslulých Portugalských listů⁸, ani že napsal odpovědi té řeholnici, které se v nich nacházejí. Mezi několika veleními, která měl za holandské války, proslavilo jej guvernérství v Grave onou obdivuhodnou obranou trvající přes čtyři měsíce, která stála prince oranžského šestnáct tisíc mužů; zasloužil si jeho chválu a vzdal se mu teprve za nejčestnějších podmínek, na opakované rozkazy krále. Toto proslulé obléhání mu vyneslo postup v hodnostech a různá guvernérství, aniž přestal sloužit, navzdory Louvoisově nenávisti, kterou zdědil po svém bratrovi; ta však nedokázala zabránit, aby mu král, když se na jaře 1685 zmocnil Štrasburku⁹, nesvěřil tamní guvernérství; ministr se ale pomstil tím, že tam usadil vrchního velitele Alsaska, a tato nepříjemnost Chamillyho ze Štrasburku téměř stále vyháněla. Táž příčina zabránila, aby byl mezi tolika vojáky, kteří se na konci roku 1688 stali rytíři řádu, a Barbezieux mu nebyl nakloněn o nic víc než jeho otec. Žena jeho nástupce byla shodou okolností přítelkyní ženy Chamillyho, což byla osoba neobyčejně dokonalá, jíž i sám Louvois stěží odolával. Byla to ctnost a zbožnost od nejútlejšího mládí stále stejná, ale určená jen jí samé; mnoho ducha, a to toho nejmilejšího a jako stvořeného pro společnost, obratnost, nenucenost a volnost, která nikdy nic neubírala slušnosti, skromnosti, zdvořilosti a soudnosti, a k tomu velký rozum, mnoho veselosti, ušlechtilost, ba i velkolepost, takže by o ní, ač byla cele zaměstnána dobrými skutky, každý soudil, že má smysl jen pro svět a pro to, co s ním souvisí. Její rozhovor a její způsoby dávaly zapomenout na její neobyčejnou ošklivost: shoda mezi ní a jejím manželem byla vždy co nejdůvěrnější.

Byl to vysoký a tlustý muž, ten nejlepší člověk na světě, nejstatečnější a nejvíc plný cti, ale tak hloupý a těžkopádný, že nikdo nechápal, jak může mít nějaké nadání pro válku. Věk a zármutek jej velmi přiblížily slabomyslnosti. Oba byli bohatí, každý ze své strany, a bezdětní.

Jeho žena, plná záměrů, pro něho usychala žalem. Při různých veleních a guvernérstvích, kam jej provázela, uměla všechno dělat sama, zastat dokonce i jeho úřední povinnosti a nechat přitom svět věřit, že všechno až do domácích podrobností dělá on, a všude si získali lásku a úctu, ona však obzvlášť. Skrze Chamillarta dostala svého manžela znovu na hladinu: Chamillart mu opatřil ono velení v La Rochelle a v sousedních provinciích, které měl maršál z Estrées, než odešel do Bretaně, a dovedl jej tak k maršálské holi tím snáze, že král k němu vždy choval úctu a přátelství: jeho příliš opožděné povýšení bylo obecně přijato s potleskem.

Hrabě z Estrées měl štěstí. Jeho otec, který se velmi vyznamenal ve válce a byl generálporučíkem již od roku 1655, byl vybrán, aby přešel do služby na moři, když Colbert roku 1668 přiměl krále k rozhodnutí obnovit námořnictvo. Získal tam slávu hned při svém prvním tažení, které vedlo do Ameriky, a po návratu z něho se stal viceadmirálem. Pan ze Seignelay, přítel hraběte z Estrées, velmi přispěl k tomu, že mu bylo roku 1684, ve věku čtyřiadvaceti let, uděleno nástupnictví v tomto úřadě, avšak s podmínkou, že po určitý počet let bude procházet jednotlivými stupni a že se mu služební stáří generálporučíka bude počítat teprve ode dne, kdy mu bude dovoleno v této hodnosti sloužit. Seignelay, pán nad vyhotovením listiny a smělý ministr, který uměl škodit i sloužit lépe než kdokoli jiný, tuto poslední podmínku úmyslně vynechal. Hrabě z Estrées, sloužící na souši při obléhání Barcelony, dobyté roku 1697 panem z Vendôme¹⁰, si činil nárok ne-li na to, aby se jako viceadmirál, který tam přivedl eskadru, nemusel ve službě střídat s generálporučíky, tedy aspoň na to, aby byl prvním z nich. V tomto sporu rozťal uzel Pontchartrain, tehdy ještě státní sekretář námořnictva a zvláštní přítel všech Estréesů, tím, že služební stáří hraběte z Estrées posunul zpět k datu jeho nástupnictví; zvítězil nad pamětí krále, který se velmi dobře pamatoval na podmínku, již nařídil a která byla vynechána, a tak zůstalo toto služební stáří stanoveno na rok 1684. Když šlo o jmenování těchto maršálů Francie, ukázalo se, že Châteaurenault, druhý viceadmirál, jehož chtěli jmenovat, je služebně mladším generálporučíkem i viceadmirálem než hrabě z Estrées. Ten měl za sebou Pontchartraina otce i syna, kteří chtěli mít pro námořnictvo dvě maršálské hole; a tehdy ještě účinněji než oni skupinu Noaillesů, jejichž přízeň byla na vrcholu, vážnost maršála a kardinála z Estrées a také dětinské žerty hraběnky z Estrées, jimiž se král velmi bavil. Sám uchazeč měl nadto proti sobě jen věk nepřiměřený věku ostatních kandidátů; viděl mnoho bojů na souši i na moři a ve většině těch námořních velel jako vrchní velitel s úspěchem, dobrou pověstí a velkou udatností; námořnictvu dobře rozuměl a byl pilný, duchaplný a vzdělaný. To všechno dohromady, založeno na štěstí jeho nástupnictví ve čtyřiadvaceti letech a na Seignelayově smělém kousku, jej o osm let později učinilo maršálem Francie.

Byl to velmi poctivý člověk, který však byl dlouho velmi chudý, a proto se nešetřil, aby zbohatl za časů proslulého Lawa¹¹, za posledního regentství; podařilo se mu to přímo zázračně, ale jen aby žil ve velké a velmi nespořádané nádheře. Co nashromáždil vzácných a zvláštních knih, látek, porcelánu, diamantů, šperků a drahocenných kuriozit všeho druhu, nelze spočítat, a nikdy toho neuměl užívat. Měl dvaapadesát tisíc svazků, které po celý jeho život zůstaly téměř všechny v balících v paláci Louvoisů, kde mu paní z Courtenvaux, jeho sestra, propůjčila místo k jejich uložení. Stejně tomu bylo se vším ostatním. Jeho lidé, unaveni tím, že si na velké hostiny, které dával, každý den vypůjčují prádlo, na něho jednoho dne tolik naléhali, aby otevřel truhly, které ho byly plné a které neotevřel po deset let od chvíle, kdy si je dal přivézt z Flander a z Holandska, že k tomu svolil. Bylo ho tam ohromné množství. Otevřeli je a nalezli všechno prádlo proseknuté ve všech záhybech, takže tím, že bylo tak dlouho uloženo, přišlo všechno nazmar.

Neustále něco sháněl a směňoval. Vzpomněl si na bustu Jupitera Ammona z jedinečného mramoru a z nejstaršího starověku, kterou kdysi kdesi viděl, velmi ho mrzelo, že mu unikla, a rozeslal lidi, aby po ní pátrali. Jeden z nich se ho zeptal, co mu dá, když mu ji opatří; slíbil mu tisíc tolarů. Ten se dal do smíchu a slíbil, že mu ji dodá zadarmo, nic za koupi ani nic za námahu, a pověděl mu, že je v jeho vlastním skladu; ihned ho tam zavedl a ukázal mu ji. Nebylo by konce příhodám, které by se o něm daly vyprávět, ani jeho roztržitostem.

Při vší schopnosti, vzdělání a duchu to byl duch zmatený. Když přednášel nějakou záležitost, nedalo se v něm vyznat. Vzpomínám si, že jednoho dne v regentské radě mi hrabě z Toulouse — který, ač měl ducha mnohem méně, byl sama správnost, přesnost a jasnost a vedle něhož jsem podle své hodnosti vždy seděl —, když jsme zasedali ke stolu, řekl, že maršál z Estrées bude přednášet záležitost z rady námořnictva, která je důležitá, ale že z jeho přednesu nic nepochopím, a že mě prosí, aby mi ji směl potichu vysvětlit; protože se to dělo do ucha, zatímco maršál přednášel, porozuměl jsem té věci dost, abych byl téhož mínění jako hrabě z Toulouse, ale ne dost zřetelně, abych o ní dobře mluvil, takže když přišla řada s hlasováním na mne — mluvil jsem vždy bezprostředně před kancléřem a hrabě z Toulouse bezprostředně po něm —, usmál jsem se a řekl, že jsem toho mínění, jakého bude hrabě z Toulouse. Společnost byla velmi udivena a vévoda z Orléans mi se smíchem řekl, že to není žádné hlasování. Pověděl jsem mu důvod, který jsem právě vyložil, a setrval jsem na tom, co jsem už učinil, anebo aby se hlas hraběte z Toulouse počítal za dva; a tak záležitost prošla. La Vrillière o něm říkal, že je to láhev inkoustu, která, když se převrátí, jednou nevydá nic, jindy teče tenkým pramínkem a jindy z ní vypadnou velké hrudky; a o jeho způsobu přednášet a hlasovat to byla pravda. Byl při tom velmi dobrý člověk, mírný a zdvořilý ve styku a příjemný společník; ale velmi ješitný a dal se snadno zmást; velký dvořan, třebaže nezkažený. Je třeba ještě jej dokreslit několika menšími rysy.

Velmi miloval Nanteuil a pošetile tam utratil mnoho za zelinářskou zahradu. Často tam vodil společnost, ale nebylo tam dveří ani oken, které by držely. Dal obložit dřevem celý dům. Když bylo všechno obložení připraveno k osazení, přivezli je a narovnali na hromadu, která zaplnila celý velký sál. Je tomu dobrých pětadvacet let, a je tam dosud; a vjezdový most — je tomu stejně tak dlouho, co se po něm nikdo neodvážil přejít jinak než pěšky.

Znetrpělivělo ho, že stále slyší vychvalovat ta telata z Royaumontu, která tam pan Velký dával krmit vejci i se skořápkami a mlékem, z nichž dával čtvrtě králi a která byla výtečná. Chtěl dát jedno vykrmit stejně v Nanteuilu. Stalo se, a když bylo tele dobře vykrmené, oznámili mu to. On si spočítal, že když je budou krmit dál, ztuční ještě mnohem víc. Tak to trvalo přes dva roky, a stále na vejcích a mléce, takže účty za to šly velmi vysoko — aby z něho nakonec byl býk, který nebyl dobrý k ničemu jinému než plodit další. Při tom byl velkým chemikem a velkým nepřítelem lékařů; rozdával své léky, mnoho utrácel za jejich výrobu a v té nejlepší víře se jimi jako první léčil sám. Se svou ženou žil vždy velmi dobře a ona s ním, každý po svém.

Châteaurenault, rodem Rousselet — jméno zcela neznámé před sňatkem jeho praděda se sestrou kardinála a maršála z Retz, při nenápadném příchodu Gondiů do Francie —, byl nejšťastnějším námořníkem své doby; vyhrál na moři srážky i bitvy, provedl množství nesnadných podniků a vykonal mnoho krásných činů. Příhoda u Viga, vylíčená jinde, neměla být přičítána jemu, nýbrž zatvrzelosti Španělů, které nedokázal přesvědčit o nebezpečí. Potřebovala nicméně veškerou Pontchartrainovu ochranu u krále. Tento státní sekretář si Châteaurenaulta zamiloval a nadto byl rád, že může ozdobit námořnictvo. Povýšení tohoto viceadmirála bylo přijato s velkým potleskem; maršálskou hůl si zasloužil už dávno.

Byl to malý, zavalitý, nablonďatělý človíček, který vypadal přihlouple a příliš tím neklamal. Kdo ho viděl, nechápal, že mohl být kdy k něčemu dobrý. Nedalo se s ním mluvit, a tím méně ho poslouchat, kromě několika vyprávění o námořních bojích. Jinak dobrý a poctivý člověk.

Od té doby, co byl maršálem Francie, jezdil dost často do Marly, a kdykoli se tam přiblížil k nějaké společnosti, každý se obracel vpravo či vlevo.

Byl Bretonec a příbuzný ženy Cavoye, jenž měl půvabný dům v Lucienne hned vedle Marly a často tam jezdil obědvat s dobrou společností, většinou s lidmi pletich¹² a zákulisních tahů; všechno se tam vědělo a v bezpečí se tam strojilo tisíc věcí, protože král měl Cavoye rád a k tomu, co se u něho scházelo, neměl nedůvěru. Byl to svět vybraný, a kdo stál mimo tento kruh, neodvažoval se jej tam rušit.

Pan z Lauzunu, příliš obávaný, než aby byl kdy k čemukoli přibrán, což nesl velmi nelibě, se chtěl aspoň pobavit na účet lidí, k nimž neměl přístup. Na počátku jednoho dlouhého pobytu v Marly se jal oslovovat Châteaurenaulta a potom mu říkat, že ho jako jeho přítel chce upozornit, že Cavoye a jeho žena, kteří si pokládají za čest být s ním spřízněni, si stěžují, že je nenavštěvuje a že k nim nikdy nezajede do Lucienne, kde mají vždy dobrou společnost; že jsou to lidé, které má král rád, kteří jsou vážení a které není radno mít proti sobě, když si z nich lze tak snadno udělat přátele; a že mu jako jeho přítel radí, aby do Lucienne jezdil často a nadlouho a nechal je dělat a mluvit, co chtějí; že ho upozorňuje, že mají ten vrtoch přijímat chladně a dělat všechno pro to, aby lidi přesvědčili, že jim návštěvou u nich nedělají radost, ale že je to jen taková jejich řeč a libůstka, že každý má své způsoby a svůj vrtoch a jejich že je takový; že by však v jádru byli pobouřeni, kdyby jim to někdo uvěřil a dal se tím zastavit, a že důkazem toho je společnost, jíž mají všude, a zvlášť v Lucienne, plný dům. Maršál byl nadšen, že dostal tak spasitelnou výstrahu, jal se ospravedlňovat, pokud šlo o Cavoye, děkovat a především ujišťovat pana z Lauzunu, že jeho dobrých rad využije. Ten mu dal na srozuměnou, že nikdy nesmí dát najevo, že mu tu radu dal on, a opustil jej pevně rozhodnutého zachovat tajemství a neprodleně se v Lucienne zabydlet.

Nedal na sebe dlouho čekat. Sotva se objevil, zavládl rozruch a potom ticho. Byla to puma, jež dopadla doprostřed tohoto výtažku dvora. Mysleli, že vyváznou s krátkou návštěvou; strávil tam celé odpoledne: zděšení bylo veliké.

O dva dny později přijel na oběd, a to bylo ještě horší; dělali, co mohli, aby mu dali na srozuměnou, že jsou tu proto, aby se vyhnuli společnosti a zůstali v soukromí — to ať povídají jiným! Châteaurenault tuhle řeč znal a byl sám se sebou náramně spokojen. Vytrval až do večera a takto je přiváděl k zoufalství téměř každý den, ať se lidé dohnaní do krajnosti vyjadřovali sebejasněji. To nebylo všechno; jakmile byl ve Versailles, přestal se od nich hnout, a od té doby je sužoval v Lucienne pokaždé, když byl mezi hosty v Marly. Bylo to malomocenství, od něhož se Cavoye nikdy nedokázal očistit; říkal, že je to uhranutí, a stěžoval si na ně každému, stejně jako jeho důvěrníci, kteří tím nebyli zarmouceni o nic méně než on.

Konečně po dlouhé době odhalili, kdo je takto uhranul.

Příběh se donesl králi, který se div neusmál k smrti, a Cavoye a jeho důvěrníci div nezemřeli zoufalstvím.

Vauban se jmenoval Leprêtre; byl to nanejvýš drobný burgundský šlechtic, ale snad nejpoctivější a nejctnostnější muž svého století, a při největší pověsti nejučenějšího muže v umění obléhání a opevňování ten nejprostší, nejpravdivější a nejskromnější. Byl to muž prostřední postavy, dost zavalitý, s velmi válečnickým vzezřením, ale zároveň se zevnějškem neotesaným a hrubým, neřkuli surovým a divokým.

Ničím takovým nebyl. Nikdy nebylo člověka mírnějšího, soucitnějšího a úslužnějšího, ale uctivého bez jakékoli uhlazenosti, a nejlakotnějšího šetřitele lidských životů, s udatností, která všechno brala na sebe a všechno dávala druhým. Je nepochopitelné, že s takovou přímostí a upřímností, neschopen propůjčit se k čemukoli falešnému či špatnému, dokázal získat v takové míře, jak to učinil, přátelství a důvěru Louvoise i krále.

Tento panovník se mu rok předtím svěřil s úmyslem učinit jej maršálem Francie. Vauban ho snažně prosil, aby uvážil, že tato hodnost není stvořena pro muže jeho stavu, který nikdy nemůže velet jeho armádám a který by je uvedl do rozpaků, kdyby při obléhání, jež by vedl, byl velící generál služebně mladším maršálem Francie než on. Tak velkodušné odmítnutí, opřené o důvody, jaké poskytovala jen sama ctnost, ještě zvýšilo královu touhu tuto ctnost korunovat.

Vauban vedl jako velitel třiapadesát obléhání, z toho asi dvacet v přítomnosti krále, který měl za to, že činí maršálem Francie sám sebe a že poctí své vlastní vavříny, když dá maršálskou hůl Vaubanovi. Ten ji přijal se stejnou skromností, s jakou předtím projevil nezištnost. Všichni tleskali tomuto vrcholu poct, jehož žádný jiný muž tohoto druhu před ním nedosáhl a nedošel ho ani později. Nepřidám zde o tomto vskutku slavném muži nic dalšího; jinde se ještě najde příležitost o něm promluvit.

Rosen byl z Livonska. Princ de Conti mi vyprávěl, že byl zvědav a za své cesty do Polska se pečlivě vyptával na jeho původ u lidí, kteří by mu byli řekli pravdu, ať by byla jakákoli. Dozvěděl se od nich, že je z velmi staré šlechty, spřízněné s nejlepší šlechtou oněch zemí, jež odedávna zastávala významné úřady; to se shoduje s osvědčeními livonské šlechty a švédského krále Karla XII., která Rosen, o němž je zde řeč, obdržel a jejichž formu potvrzuje osvědčení cara Petra I., vydané v Paříži. Rosen se dal naverbovat velmi mlád a nějaký čas sloužil jako prostý jezdec. Byl s jinými chycen při plenění a táhl los. Podkovář kompanie, v níž byl, patřil k jeho světnici. Přežil ostatní jejich druhy a skončil v Invalidovně. Rosen pro něho každý rok, i jako maršál Francie, posílal, dal mu dobrý oběd a obědval s ním; mluvili o svých starých válkách a posílal ho domů s dosti značnou sumou peněz. Kromě toho dbal na to, aby se na něho po zbytek roku vyptával a zařídil, aby měl všeho dost a žil v pohodlí. Když se Rosen stal důstojníkem, přilákal jej do Francie a ochraňoval tam Rosen, jeho příbuzný téhož jména, který měl pluk a tisíc jezdců pod velkým Gustavem Adolfem v bitvě u Lützenu, potom pod vévodou výmarským, velel jako vrchní velitel pro krále v Alsasku a zemřel roku 1667, když předtím dal svou dceru za ženu Rosenovi, o němž mluvím.

Byl to vysoký suchý muž, z něhož čpěl rejtar a který by v koutě lesa naháněl strach, s nohou zkřivenou dělovou ranou, či spíše tlakem vzduchu od dělové koule, kterou za sebou táhl celou jako z jednoho kusu. Výtečný důstojník jízdy, velmi dobrý i k vedení křídla, ale ve vrchním velení se mu točila hlava; velmi hrubý v armádě i všude jinde než u stolu, kde bez jakéhokoli opilství vedl vybranou kuchyni a bavil společnost válečnými příběhy, které poučovaly a těšily. Byl to člověk navenek neotesaný, ale nanejvýš bystrý, který znamenitě znal, s kým má co do činění, s duchem, obratností a půvabem v tom, co říkal tou nejhorší francouzštinou na světě, kterou stavěl na odiv. Znal krále a jeho slabost i slabost národa pro cizince; proto také vyčítal svému synovi, že mluví francouzsky tak dobře, že z něho nikdy nebude nic než hlupák. Rosen byl vždy zadobře s ministry a po chuti svým generálům, a tedy i králi, který ho vždy zaměstnával s vyznamenáním a často se postaral o jeho živobytí. Châteaurenault, Vauban a on byli nositeli velkokříže Řádu svatého Ludvíka a po smrti Montclarově se stal generálním polním mistrem; ten úřad prodal Montpérouxovi, když se stal maršálem Francie. Celkem vzato to byl člověk, který chtěl udělat štěstí, ale byl ho hoden, dobrý a poctivý člověk, s největší udatností. Oblíbil si mě za tažení roku 1693, a to přátelství od té doby stále trvalo; každý rok mi půjčoval svůj plně zařízený dům ve Štrasburku. Uvidíme, že skončí způsobem zcela důstojným, moudrým a křesťanským.

Huxelles, jehož jméno bylo de Laye a adopcí du Blé, od otce prapraděda toho, o němž je zde řeč. Přes tento počet pokolení byla tato adopce provedena teprve kolem roku 1500, a to prastrýcem z matčiny strany onoho praděda, jehož žena se nakonec stala dědičkou své rodiny, s podmínkou — jež byla splněna —, že přijmou jméno a erb du Blé a opustí erb de Laye. Předtím o těchto de Laye mnoho známo není. Rodin toho jména bylo několik. Od té doby měli jednu Bauffremontovou a několik dobrých spříznění. Než však půjdeme dál, je třeba vyložit ta spříznění, z nichž si náš markýz z Huxelles dokázal udělat příčky žebříku svého štěstí.

Jeho otec a děd, kteří padli ve válce, a jeho praděd měli guvernérství v Châlons a ono malé generální místodržitelství v Burgundsku. Děd se oženil s jednou Phélypeauxovou, čímž se náš markýz z Huxelles ocitl ve velmi blízkém příbuzenství s Châteauneufem, státním sekretářem, s Pontchartrainem, pozdějším kancléřem, a s maršálem z Humières; to jest jeho otec byl vlastním bratrancem Châteauneufovým, bratrancem z druhého kolena Pontchartrainovým a vlastním bratrancem maršála z Humières. Sestra otce markýze z Huxelles se velmi podivně provdala za Beringhena, prvního štolbu, který byl dříve prvním komorníkem a jehož syn, rovněž první štolba a vlastní bratranec našeho markýze z Huxelles, se ještě mnohem podivněji oženil s dcerou vévody z Aumontu a sestry pana z Louvois.

Dávné pletivo toho všeho by vedlo příliš daleko. Stačí vyznačit blízkost těchto spříznění a dodat, že láska staré Beringhenové k jejímu synovci a čest, kterou z ní měl její manžel, způsobily, že tento synovec byl vychován s jejich dětmi jako s bratry, že přátelství mezi nimi v téže míře trvalo dál a že Beringhen, Louvoisův synovec sňatkem tak význačným pro oba, vešel do jeho nejužší důvěry ve věcech úředních i rodinných, po jeho smrti byl na stejné noze s Barbezieuxem a jak tím, tak svým úřadem byl svého druhu osobností. Ochraňoval svého bratrance Huxellese ze všech sil u Louvoise, potom u Barbezieuxe, a podporoval jej po celý život. Tento úvod byl nutný, aby bylo dobře srozumitelné, co bude následovat zde i jinde; dodejme jen, že markýz z Créqui, syn maršálův, se oženil s druhou dcerou vévody z Aumontu a sestry Louvoisovy a že pánové z Créqui žili ve velké shodě s panem z Aumontu, s Louvoisovými a s Beringhenovými. Vraťme se nyní k našemu markýzi z Huxelles.

Jeho otci bylo teprve deset let, když ztratil otce, a dvacet, když ztratil matku. Byl to ctižádostivý muž; shledal Beringhena v nejdůvěrnější přízni královny regentky, která v něm viděla svého mučedníka, jako prvotinu své moci jej povolala zpět z Nizozemí, kam uprchl, a ze sluhy jej učinila prvním štolbou. Huxelles usoudil, že si zjedná silnou oporu, když jej lacino poctí sňatkem se svou sestrou, nad nímž byl jediným pánem, a nezmýlil se. Sloužil s dobrou pověstí a s vyznamenáním; měl dokonce zvláštní hodnost generálního kapitána, která byla v různých dobách udělena jen čtyřem či pěti osobám a jejíž nositel velel generálporučíkům, a nebyl daleko od maršálské hole, když byl, dříve než mu bylo padesát, zabit před Gravelines roku 1658. Jeho vdova, dcera prezidenta Bailleula, v době jejich sňatku vrchního správce financí, byla žena galantní, panovačná, velmi duchaplná a sečtělá, zcela z velkého světa, vládnoucí svým přátelům, pokládající sebe za všechno a druhé, i své nejbližší, za velmi málo; dokázala si až do nejpozdějšího stáří uchovat vážnost a jakýsi tribunál ve svém domě, kde byla společnost dlouho dobrá a vybraná a kde se lidem i věcem přisuzovala cena. Stačilo ji spatřit a to všechno na ní bylo vidět. Její syn a ona se nedokázali dlouho shodnout a neshodli se po celý život. Vrhl se k Beringhenovým, kteří jej přijali jako své dítě; bylo mu bezmála pětadvacet, když ji ztratil. Mezi jejími dětmi a jejím synovcem se upevnilo nejdůvěrnější pouto a starý Beringhen, který si až do vysokého stáří uchoval autoritu ve své rodině stejně jako vážnost ve světě i u krále, pečoval o jeho udržení tím víc, že tohoto synovce miloval jako svého syna. Zemřel teprve roku 1692 a již roku 1677 oženil svého syna se slečnou z Aumontu.

Se všemi těmito výhodami dovedl Huxelles kráčet vpřed; stal se člověkem pana z Louvois, jemuž podával zprávy a který jej rychle vedl vzhůru. Dal mu svěřit velení nešťastného tábora u Maintenonu¹³, aby jej přiblížil králi; tamní zbytečné práce zničily pěchotu a nebylo tam dovoleno mluvit o nemocných, tím méně o mrtvých. Když mu bylo pětatřicet let a byl teprve polním maršálem, opatřil mu Louvois velení v Alsasku pod Montclarem a potom, po jeho smrti počátkem roku 1690, velení vrchní, a usadil jej ve Štrasburku, aby pokořil Chamillyho, jemuž král právě svěřil tamní guvernérství, a o čtyři roky později jej učinil generálporučíkem a na konci roku 1688 rytířem řádu. Sídlil stále ve Štrasburku až do roku 1710, spíše král než velitel Alsaska, a ve všech taženích na Rýně sloužil jako generálporučík, ale s mnoha ohledy a poctami.

Byl to vysoký a dost tlustý muž, celý jako z jednoho kusu, který chodil pomalu a jako by se vlekl, s velkou tváří plnou červených skvrn, ale dost příjemnou, třebaže jí huňaté obočí dodávalo zamračený výraz; pod ním dvě malá živá očka nenechala svým pohledům nic uniknout: podobal se docela těm tlustým hrubiánským obchodníkům s voly. Lenivý, nadmíru rozkošnický ve všem pohodlí všeho druhu, ve vybrané, hojné a každodenní tabuli, ve výběru společnosti, v řeckých neřestech, které se ani nenamáhal skrývat — lapal mladé důstojníky, z nichž si dělal domácí lidi, vedle velmi urostlých mladých lokajů, a to bez závoje, v armádě i ve Štrasburku; nadutý i vůči svým generálům a druhům a vůči těm nejvýznačnějším, před nimiž z okázalé lenosti nevstával ze židle, málo chodil ke generálovi a za tažení skoro nikdy nesedl na koně; nízký, poddajný, lichotivý vůči ministrům a lidem, od nichž se domníval mít čeho se bát nebo več doufat, a vládnoucí všem ostatním bez nejmenšího ohledu, což jeho společnost promíchávalo a dost často ji činilo osamělou. Jeho velká hlava pod velkou parukou, mlčení zřídkakdy přerušované a vždy jen několika slovy, tu a tam vhodný úsměv, vzezření autority a váhy, které čerpal víc z váhy svého těla a svého postavení než ze sebe sama; a tato těžká hlava zastíněná rozložitou parukou mu zjednala pověst dobré hlavy, která se však hodila spíše k tomu, aby ji Rembrandt namaloval jako hlavu výraznou, než aby se s ní někdo radil. Bázlivý srdcem i duchem, falešný, zkažený v srdci stejně jako v mravech, žárlivý, závistivý, mající jen svůj cíl a nevybíravý v prostředcích, jen když si mohl uchovat slupku poctivosti a předstírané ctnosti, jíž však prosvítalo světlo a která ve skutečné potřebě i povolila; měl ducha a jistou sečtělost, byl dost málo vzdělaný a všechno jiné než voják, leda někdy v řečech; v každém ohledu otec nesnází, který nikdy pro žádnou nenašel řešení; lstivý, bystrý, hluboce skrytý, neschopný přátelství, leč vztaženého k sobě samému, ani komukoli posloužit, stále zaměstnaný dvořanskými úskoky a pletichami, s tou nejstrojenější prostotou, jakou jsem v životě viděl; velký klobouk se schlíplou krempou stále do očí, šedý kabát, jehož štůček látky spotřeboval až do konce, nikdy se zlatem krom knoflíků, zapnutý odshora dolů, bez stopy po modré stuze a se svým Svatým Duchem dobře ukrytým pod parukou; vždy křivolaké cesty, nikdy nic přímého, a všude si ponechával zadní vrátka; otrok veřejnosti, a přitom neschvalující žádného jednotlivce.

Až do roku 1710 jezdil do Paříže a ke dvoru jen na chvíle, aby si uchoval důležité přátele, které si dovedl pěstovat. Nakonec se ho jeho Alsasko omrzelo, a aniž se vzdal velení, a tím méně platu — neboť při velkých výdajích, které z něho ždímala jeho marnivost a jeho rozkoše, byl lakomý —, našel způsob, jak přijít bydlet do Paříže a pracovat tam na svém štěstí. Pod maskou lhostejnosti a lenosti hořel touhou něčím být, zvláště být vévodou. Těsně se přimkl k levobočkům prostřednictvím prvního prezidenta de Mesmes, otroka pana a paní du Maine a nejdůvěrnějšího přítele Beringhenova, a tedy i jeho. Skrze pana du Maine, který se dal oklamat jeho schopnostmi a pomocí, jakou by v něm mohl najít, získal několikrát tajný přístup k paní z Maintenon. Nezanedbal ani stranu Monseigneurovu; Beringhen a jeho žena byli velkými přáteli Choinové; vychválili jí Huxellese a ona svolila, že ho přijme.

Stal se jejím dvořanem, až do té nízkosti, že každý den posílal z ulice Neuve-Saint-Augustin, kde bydlel, k Petit-Saint-Antoine, kde bydlela ona, králičí hlavy pro její fenu. Jejím prostřednictvím se dostal k Monseigneurovi a měl s ním v Meudonu tajné rozhovory; a tento princ, k jehož oslnění nebylo tolik třeba, pojal k němu takovou úctu, že jej pokládal za schopného všeho a vyjadřoval se o tom, pokud se toho směl odvážit. Jakmile princ zemřel, byla ubohá fena zapomenuta, bylo po králičích hlavách; i její paní byla zapomenuta. Byla tak pošetilá, že počítala s jeho přátelstvím; překvapena a zraněna tak náhlým opuštěním, dala mu o tom cosi vzkázat. On sám dělal překvapeného; nemohl pochopit, oč se ty stížnosti opírají.

Řekl drze, že ji skoro nezná a že jej Monseigneur znal jen podle jména, takže neví, co tím chce říci.

Tak skončil tento styk zároveň s příčinou oné přízně, a ona o něm od té doby neslyšela.

To prozatím stačí o muži, o němž jsem už mluvil jinde a jehož uvidíme, stále téhož, vystupovat nejedním způsobem a nakonec se nejedním způsobem zneuctít. Budeme tedy mít ještě nejednou příležitost o něm mluvit. Zde postačí říci, že div nepřišel o rozum, když neviděl žádný úspěch tolika pletich, a že byl už několik měsíců zavřen doma v divoké a hrozivé melancholii a vídal skoro jen Beringhena, a i toho stěží, když naděje, že pojede vyjednávat mír¹⁴, upevnila jeho mozek, již velmi pomatený.

Tessé, o němž jsem měl příležitost mluvit nejednou. Jeho matka byla sestrou otce markýze z Lavardinu, velvyslance v Římě, exkomunikovaného Inocencem XI. kvůli výsadám velvyslanecké čtvrti, rytíře řádu atd., po němž nakonec mnoho zdědil; mladším bratrem jeho otce byl hrabě z Froulay, velký maršál ubytovacích služeb královské domácnosti, rytíř řádu z roku 1661, zemřelý roku 1671, děd Froulaye, velvyslance v Benátkách, biskupa z Le Mans a bailliho z Froulay, velvyslance svého řádu ve Francii. Jiné spříznění bylo Tessého štěstí užitečnější. Matka jeho otce byla z rodu Escoubleau, sestra otce Sourdise, rytíře řádu z roku 1688, potom velitele v Guyenne, o němž jsem mluvil, důvěrného přítele Saint-Pouangeova — jehož synovi nakonec dal svou jedinou dceru — a Louvoisova chráněnce, u něhož uvedl Tessého ještě zcela mladého: byl to vysoký, urostlý muž ušlechtilé postavy a příjemné tváře; mírný, přívětivý, zdvořilý, lichotivý, chtějící se zalíbit každému, zvláště těm, kdo byli v přízni, a ministrům. Brzy se stal, podobně jako Huxelles, jenže jiným způsobem, Louvoisovým mužem pro všechno a tím, kdo jej odevšad o všem zpravoval. Byl za to také rychle a důkladně odměněn: koupil za babku bezvýznamný úřad generálního plukovníka karabiníků¹⁵, který jej — aby mohl být zrušen — přivedl k úřadu generálního polního mistra dragounů, zřízenému pro něho již roku 1684, když byl sotva brigádním generálem, a roku 1688 byl právě jmenován polním maršálem, když jej Louvois dal učinit rytířem řádu. O tři roky později dostal nejlepší guvernérství ve Flandrech, totiž Ypry, a roku 1692 se stal zároveň generálporučíkem a generálním plukovníkem dragounů.

Byl to rodák z Maine, hodný své země: lstivý, obratný, náramně nevděčný, stejně tak úskočný a prohnaný. Podivnou ukázku toho jsme viděli výše u Catinata, jemuž vděčil za vrchol svého štěstí, a to proto, aby se povznesl na jeho troskách. Ovládal řeč žen, do značné míry i řeč dvořana, měl zcela vzezření velkého pána a člověka z velkého světa, a přitom neutrácel; v jádru byl neznalý války, kterou nikdy nevedl, a to tou náhodou, že byl všude a vždy se ocitl stranou bojů a skoro všech obléhání. Se skromným vzezřením byl smělý v tom, jak se uměl uplatnit a vsunout všechno, co mu bylo užitečné; vždy co nejlépe se vším, co mělo vliv nebo bylo v ministerstvu, zvláště s mocnými komorníky. Jeho mírnost a úslužnost působily, že ho měli rádi; jeho mdlost a jalový podklad, na nějž se brzy narazilo, sotva se šlo trochu do hloubky, působily, že jím pohrdali. Vypravěč někdy dost zábavný, brzy nato plochý a nudný, a vždy plný záměrů a úskoků, dovedl těžit ze svých nízkostí u maršála z Villeroy, u pana z Vendôme a u pana z Vaudemontu¹⁶ a ze své poddajnosti u Chamillarta, Torcyho, Pontchartraina, Desmaretse a zvláště u paní z Maintenon, k níž jej uvedli z jedné strany Chamillart a z druhé vévodkyně z Bourgogne. Dovedl podivuhodně těžit ze sňatku této princezny, který sjednal, a z veškeré důvěrnosti, kterou jí u nich dala něha krále a paní z Maintenon; zakládala si na tom, že má Tessého ráda a že mu slouží jako strůjci svého štěstí; cítila, že právě tím se líbí králi, paní z Maintenon i vévodovi z Bourgogne, a Tessé toho dovedl dobře využít. Přesto ji někdy mrzely, ba uváděly do rozpaků ubohosti, které mu často unikaly, a přiznávala to některým ze svých dam paláce.

Duch nebyl jeho silnou stránkou; nahrazovala jej velká znalost světa a štěstí stále se usmívající, a to, co měl ducha, bylo cele obráceno k obratnosti, lsti a podzemním cestám a cele stvořeno pro dvůr. Najdeme jej v dalším ještě na nejednom místě.

Montrevel v tomto povýšení daleko vynikal nad ostatní rodem. Dalo se také říci, že rod, spojený se skvělou udatností a s postavou, která se stala krátkou a zavalitou, ale kdysi okouzlovala dámy, mu nahrazoval každou jinou vlastnost. Král, který dal velmi na zevnějšek (ani Tessému nebyl ten jeho neužitečný) a měl vždy slabost pro galantnost, si Montrevela velmi oblíbil. Táž příčina jej spojila s maršálem z Villeroy, který byl vždy jeho ochráncem. Bylo to namístě: nikdy nebylo dvou mužů tak podobných, až na rozdíl mezi nezištností maršála z Villeroy a drancováním Montrevela, který se narodil velmi chudý, byl velký marnotratník a byl by obral i oltáře. Záchvěv nespokojenosti s vévodou z Chevreuse¹⁷ přiměl krále k rozhodnutí, že jej přiměje vzdát se kompanie lehké jízdy své gardy ve prospěch Montrevela. Svěřil se mu s tím pod nejpřísnějším tajemstvím.

Montrevel, opojen svým štěstím, se neudržel; svěřil se s tím svému příteli La Feuilladovi¹⁸. Ten, který byl přítelem jen štěstěny a jehož nenávist k Louvoisovi spojila s Colbertem, běžel Colberta upozornit na nebezpečí, jež hrozí jeho zeti.

Colbert o tom promluvil s králem, který, méně dojat ve prospěch Chevreuse než popuzen proti Montrevelovi, že nezachoval tajemství, úřad vévodovi z Chevreuse znovu zajistil a dlouho dával Montrevelovi cítit svou nespokojenost. Ale záliba tu byla; jeho druh nadutosti, třebaže krajní, byl jako stvořený pro krále. Dámy, móda, vysoká hra, řeč, kterou si vytvořil z frází jakoby hudebních, ale zcela prázdných smyslu a velmi často i rozumu, velkopanské způsoby — to všechno imponovalo hlupákům a podivuhodně se líbilo králi, podepřeno velmi vytrvalou službou, jejíž veškerou duší byla jen ctižádost a udatnost, aniž kdy dokázal rozeznat pravici od levice; svou všeobecnou nevědomost však zakrýval smělostí, kterou chránila přízeň, móda a rod. Byl generálním komisařem jízdy před Villarsem, dostal guvernérství Mont-Royalu, velel jako vrchní velitel v zemi lutyšské a kolínské, kde na sebe nezapomněl. Jeho poctivost nesahala dál než na rty; jeho chabý duch odhaloval jeho nízké úskoky a jeho faleš; lokaj, a svrchovaně nadutý — dvě vlastnosti velmi protikladné, které se nicméně velmi často vyskytují pospolu a které měl obě v nejvyšší míře. Takového, jaký byl, král se zalíbením učinil maršálem Francie, a neodvažuje se svěřit mu armádu, živil jej veleními v provinciích, které vydrancoval, aniž na tom byl lépe. V těchto Pamětech se s ním setkáme ještě nejednou. Nic není směšnějšího než jeho konec.

Tallard byl docela jiný člověk. Jen Harcourt a on mohli spolu soupeřit v duchu, bystrosti, vynalézavosti, obratnosti a pletichách, v touze něčím být, ve snaze líbit se a v půvabu ve společenském styku i ve velení. Píle, vytrvalost a mnoho nadání byly u obou stejné, stejně jako lehkost v práci, a oba neučinili nikdy krok bez záměru, i když byl napohled sebelhostejnější; stejná ctižádost a stejně málo ohledů na prostředky; oba mírní, zdvořilí, vlídní, přístupní v každou dobu a schopní posloužit, když o mnoho nešlo a stálo to málo vlivu; oba nejlepší armádní intendanti a nejlepší zásobovatelé; oba si hráli s podrobnostmi; oba zbožňováni svými generály, a když se jimi stali sami, zbožňováni i generály a ostatními důstojníky a vojskem, aniž opouštěli kázeň; oba se dostali vzhůru nepřetržitou službou v létě i v zimě a nakonec velvyslanectvími, Harcourt povýšenější, s paní z Maintenon za sebou v sedle, Tallard poddajnější; oba se stejnou obratností a stejným druhem ctižádosti; a toho druhého vynesl maršál z Villeroy a nakonec Soubisové. Jedno spříznění, nijak zvlášť blízké, založilo a podpíralo jeho štěstí v době, kdy si příbuzní zakládali na tom, že příbuzenství cítí. Tallardova matka byla dcerou sestry prvního maršála z Villeroy, později znovu provdané za Courcellese, pod jehož jménem způsobila ve své době tolik hluku svými milostnými pletkami. Zemřela roku 1688 a maršál, její bratr, roku 1685. Tallardova matka byla zcela z velkého světa. Tallard, vychovaný v důvěrném spojení s Villeroyovými a dvořan druhého maršála, byl uveden do všech dobrých společností dvora.

Byl to muž prostřední postavy s očima trochu žárlivýma, plnýma ohně a ducha, které však neviděly ani zbla; hubený, sinalý, ztělesnění ctižádosti, závisti a lakoty; mnoho ducha a půvabu v duchu, ale bez ustání štvaný ďáblem své ctižádosti, svých záměrů, pletich a oklik, a na nic jiného nemyslel a ničím jiným nedýchal. Mluvil jsem o něm jinde a budu mít příležitost mluvit o něm ještě nejednou. Zde postačí říci, že mu nikdo nedůvěřoval a že každý byl rád v jeho společnosti.

Harcourt — o něm jsem na různých místech mluvil mnoho a ještě budu mít dost příležitostí o něm mluvit. Myslím, že jsem řekl dost, aby byl znám. Byl to krásný a rozsáhlý duch, okouzlující mysl, ale ctižádost bez hranic, špinavá lakota, a když mohl nabýt vrchu, povýšenost, pohrdání druhými a nesnesitelná panovačnost; všechen vnějšek ctnosti, všechny druhy řeči, ale v jádru se neštítil ničeho, aby dosáhl svých cílů; přesto byl zkažený slušněji než Huxelles, ba i než Tallard a Tessé; nejobratnější ze všech lidí v ohledech a v podzemních cestách a v tom, jak si získat veřejnou úctu a přízeň pod slupkou lhostejnosti, prostoty, lásky k svému venkovu a k domácím starostem a pod zdáním, že si všeho ostatního cení málo nebo vůbec ne. Dovedl si podmanit Louvoise, být přítelem Barbezieuxovým a zjednat si u něho respekt, ještě více u Chamillarta, dokud neshledal výhodným jej svrhnout, a u Desmaretse; velmi dobře byl s Monseigneurem a Choinovou a s nimi všemi na noze velkého pána a ve velké vážnosti. Viděli jsme, proč a jak byl tak dobře s paní z Maintenon. Právě to jej vzdálilo vévodům z Chevreuse a z Beauvilliers i samotnému vévodovi z Bourgogne, aniž cokoli ztratil u vévodkyně z Bourgogne. Dovedl spojit všechno a se všemi se spojit, i s levobočky, třebaže byl po celý život přítelem pana z Luxembourgu, pana Vévody a prince de Conti. Byl nad sebou samým natolik povznesen, že cítil, co mu chybí po stránce válečné, třebaže pro ni některé vlohy měl; na ty velké však nedosáhl; a tak — v tom ve všem velmi nepodobný maršálu z Villeroy — se rázně obrátil k radě, jakmile nabyl naděje, že do ní bude moci vstoupit.

Žádný velmož neměl společnost a dvůr tak všeobecně na své straně, žádný nebyl víc uzpůsoben k tomu, aby tam hrál první úlohu, a málokdo nebo nikdo nebyl schopnější ji unést; při tom mnoho povýšenosti a lakoty, což ovšem nejsou vlastnosti přitažlivé. Tu první uměl ovládat; druhá se však ukazovala nezakrytě až i v neobyčejné střídmosti jeho stolu u dvora, k němuž bylo zváno velmi málo lidí a který posunul na jedenáctou hodinu dopolední, aby od něho společnost lépe odehnal. S půvabem mísil válečnické vzezření se vzezřením dvorským, způsobem zcela ušlechtilým a přirozeným. Byl tlustý, nikoli vysoký, a zvláštní ošklivosti, jež překvapovala, ale s očima tak živýma a pohledem tak pronikavým, tak hrdým, a přece mírným, a s celým výrazem tváře, který tak jiskřil duchem a půvabem, že ho sotva kdo shledával ošklivým. Vykloubil si kyčel při pádu z hradeb Lucemburku, kde tehdy velel, dolů; nikdy se dobře nenapravila a způsobila, že zůstal silně a velmi nehezky chromý, protože to bylo dozadu; od přírody byl veselý a rád se bavil.

Šňupal tolik tabáku jako maršál z Huxelles, ale ne tak nečistě jako on, jehož kabát a nákrčník jím byly stále pokryty. Král tabák velmi nenáviděl. Harcourt, který s ním často mluvil, zpozoroval, že mu jeho tabák vadí; obával se, aby tento odpor nevzdálil jeho záměry a naděje. Zanechal tabáku naráz; tomu se přičítaly záchvaty mrtvice, které měl později a které mu způsobily strašný konec života.

Lékaři mu jej dali znovu užívat, aby přivolali šťávy zpět do jejich dřívějšího toku a odvrátili je od toho, kterým se daly, ale bylo příliš pozdě; přerušení trvalo příliš dlouho a návrat k tabáku mu nebyl nic platný. Rozepsal jsem se o těchto deseti maršálech Francie; vybídly mě k tomu zásluhy některých z nich, ale ještě víc nutnost seznámit čtenáře s osobami, které uvidíme mnoho vystupovat nejedním způsobem, jako jsou maršálové z Estrées, z Huxelles, z Tessé, z Tallard a z Harcourtu. Vraťme se nyní k běhu událostí.