Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola pátá

Hrabě z Évreux generálním plukovníkem jízdy; jeho povaha. — Sňatek Beaumanoira s dcerou vévody z Noailles. — Velitelé armád. — Villarsovy směšnosti kvůli jeho ženě. — Fanatici; Montrevel v Languedocu. — Povzbuzení důstojníkům. — Guvernérství v Aire Marsinovi k prodeji; sto tisíc livrů maršálu z Villeroy. — Harcourt kapitánem tělesné gardy. — Bavorský kurfiřt prohlášen pro Francii a Španělsko. — Kehl dobyt Villarsem. — Vaubanova velkorysost. — Barbezières zajat v přestrojení; jeho šťastná lest. — Velký převor v Itálii pod svým bratrem. — Vévoda z Guiche a Hautefeuille generálním plukovníkem a generálním polním mistrem dragounů. — Hrabě z Verrue generálním komisařem jízdy. — Bachelier. — Tři sta tisíc livrů listinou „brevet de retenue“ panu z La Rochefoucauld. — Smrt a dědictví staré Toisyové. — Paní Guyonová na svobodě, ale vypovězena do Touraine. — Spor o koadjutorství v Cluny, vyhraný abbém z Auvergne. — Vertamont víc než pokořen. — Fanatici; důvod tohoto jména. — Bâville; jeho povaha; jeho moc v Languedocu. — Tajné zdroje fanatiků; smutný stav Languedocu. — Plesy v Marly.

Bouillonové, kteří vždy, v každé době a za všech okolností mysleli jedině na svůj rod, pro něj tehdy navzdory hluboké nemilosti kardinála z Bouillonu dosáhli velké věci. Hrabě z Auvergne dostal úřad generálního plukovníka jízdy po smrti pana z Turenne; pan z Louvois, nepřítel pana z Turenne a všeho, co k němu patřilo, mu v něm, dokud žil, působil všechny myslitelné nepříjemnosti, a po něm Barbezieux. Král, podrážděný tím, že se ho dlouho marně snažil přimět, aby úřad prodal panu du Maine — toho nakonec utěšil tím, že pod jeho velení spojil karabiníky v jeden sbor —, s hrabětem z Auvergne při výkonu jeho funkcí dál špatně zacházel a i jinak s ním jednal nevalně. Byl to jakýsi vůl nebo kanec, velmi ješitný a velmi omezený; stále zaujatý svým postavením a stále s ním na rozpacích, a přesto se hodně pohyboval u dvora i ve společnosti. Jinak to byl čestný muž, velmi statečný a do jisté míry i důstojník; byl služebně velmi starým generálporučíkem a sloužil dobře a dlouho. On i pan ze Soubise, třebaže se chtěli vydávat za knížata, nesli těžce, že nejsou maršály Francie, a oba už nesloužili.

Hraběti z Auvergne po smutných osudech jeho dvou světských synů zbývali už jen dva, oba v církvi; ze tří synů pana z Bouillonu byli dva starší u krále velmi špatně zapsáni: zbýval hrabě z Évreux¹, jehož zjev a způsob řeči se líbily dámám. Při prostředním duchu uměl všechno zhodnotit a svým rodem se nezabýval méně než všichni jeho příbuzní. Dostával od něho velmi málo, měl jen nový a mizerný malý pěší pluk a pilně býval ve válce i u dvora. Uměl si získat lásku. Lidi dojímalo, když ho viděli v tak stísněných poměrech, tak odstrčeného, tak vzdáleného lepšímu štěstí. Přimkl se k hraběti z Toulouse: to se líbilo králi, od něhož občas dostal nějaké peníze, aby mu pomohly vypravit se na tažení. Hrabě z Toulouse k němu pojal přátelství a on toho využil. Král byl rád, že tomuto synovi získá významného přítele a že mu okázalým důkazem jeho vlivu opatří i další, a to vyneslo hraběti z Évreux úřad jeho strýce, který jej tak vytrvalostí, s níž si ho držel, uchoval svému rodu. Prodal mu jej za 600 000 livrů jako cizímu: byl na tom s majetkem špatně. Ta částka se zdála obludná u mladšího syna, který neměl nic, a za věc, která vynášela 20 000 livrů ročně. Kardinál z Bouillonu mu dal 100 000 franků; hrabě z Toulouse, který mu vymohl královo svolení, se zasadil o to, aby sehnal peníze, a on svou věc rychle dovedl do konce. Král si přál, aby nějaký čas sloužil jako brigádní generál jízdy, než začne vykonávat jakoukoli funkci generálního plukovníka; i tato doba byla ještě zkrácena toutéž přímluvou, která mu úřad vynesla. Bylo mu teprve pětadvacet let a sloužil jen u pěchoty. Král měl zlost na kardinála z Bouillonu, na hraběte z Auvergne, na čerstvou dezerci jeho syna, na rytíře z Bouillonu pro velmi drzé řeči, které vedl; a přes tolik důvodů prokázal kvůli hraběti z Toulouse hraběti z Évreux tu nejvýznačnější přízeň, zatímco žádný ze čtyř synů Francie by se ho neodvážil požádat pro nikoho o sebemenší milost, a kdyby se toho odvážili, pak by ten, za koho by se přimluvili, byl kromě jistého odmítnutí nenávratně ztracen.

Dvůr byl právě svědkem sňatku uzavřeného za podivných znamení, jimž také záhy odpovídal výsledek: byl to sňatek markýze z Beaumanoiru s dcerou vévody z Noailles. Lavardin, jeho otec, se poprvé oženil s dcerou vévody z Luynes a měl s ní jedinou dceru, provdanou za La Châtra. Podruhé se oženil se sestrou vévody a kardinála z Noailles, po níž rovněž ovdověl, a měl s ní jediného syna, posledního nositele svého slavného jména, a dvě dcery; žádné z těch tří dětí nebylo zaopatřeno. Když umíral, zakázal synovi pod trestem svého prokletí vzít si některou z Noaillesů a zapřísahal kardinála z Noailles, jemuž ho svěřil, aby to nestrpěl. Nevím, proč s nimi byl nespokojen, ale pochopil, že jeho syn je bohatý a potřebuje ochranu, aby vstoupil do světa, aby dostal pluk a zejména aby získal generální místodržitelství v Bretani, na němž měl jen 150 000 livrů listiny „brevet de retenue“², a že tedy Noaillesové, číhající na dobré partie, se jistě vynasnaží, aby jim tahle neunikla, a že on na to rád přistoupí, aby těch výhod dosáhl; a to ho přimělo postavit tomu do cesty všechny překážky, jaké mu jen mohly vnuknout otcovská autorita, náboženství a vynucená důvěra ve švagra, jíž ho chtěl chytit za čest; Lavardina však potkal osud králů, jejichž vůlí se po smrti pohrdá stejně, jako se jí za jejich života lidé báli.

Zemřel v srpnu 1710³. Noaillesové zabránili tomu, aby král úřadem disponoval, třebaže se o něj mnozí ucházeli, a nechali dorůst chlapce, jemuž bylo při otcově smrti teprve šestnáct let a který neměl žádného blízkého příbuzného, jenž by se mohl jejich vůli postavit. Ujali se ho jako ti, kdo mu sami byli nejbližší; získali si ho, zahladili nebo oslabili v jeho mysli zákaz a kletbu, které nad ním otec při umírání vyslovil; ukázali mu pluk, otcův úřad a nebesa u dvora otevřená, vezme-li si jednu z jejich dcer. Mladík neznal nikoho než je, dal se strhnout a sňatek byl ujednán a uskutečněn výměnou za ten úřad: lidé se právem podivili povolnosti kardinála z Noailles. Ti, kdo jako já věděli, s jakou neústupností čelil všem útokům, které na něj byly vedeny v době aféry pana z Cambrai, a že jedině on zabránil králi vyhnat vévodu z Beauvilliers a dát jeho místa v radě vévodovi z Noailles, svému bratrovi, nedokázali pochopit jeho povolnost vůči rodině v případě, který vyžadoval všechnu jeho pevnost; světci však nekonají vždy jen ctnostné skutky, jsou to lidé a někdy to ukážou. Kardinál z Noailles mohl o této příležitosti a o jedné další, k níž se dostaneme v pravý čas — obě však byly očištěny dlouhým utrpením —, říci to, co s větším právem a v nejoprávněnější hořkosti srdce řekl při umírání Pavel III. Farnese: Si mei non fuissent dominati, tunc immaculatus essem et emundarer a delicto maximo.⁴ To manželství netrvalo ani rok. Mladý Beaumanoir byl zabit na konci tažení v bitvě u Špýru; jím skončilo jeho jméno i rod, zanechal dědičkami své dvě sestry a svůj úřad napospas Noaillesům, kteří s ním provdali další dceru za Châteaurenaulta, syna toho, jehož jsme právě viděli stát se maršálem Francie, a ten dostal generální místodržitelství v Bretani.

Rozhodnutí o armádách na sebe nedala dlouho čekat; na italskou armádu, u níž zůstal vévoda z Vendôme, nebylo třeba sahat; maršál z Villeroy trávil téměř celou zimu v Bruselu a dostal s maršálem z Boufflers⁵ flanderskou armádu; maršál z Tallard jednu na Mosele a maršál z Villars, který zůstal ve Štrasburku, armádu německou.

Povolal tam svou ženu, do níž byl stejně zamilován, jako na ni žárlil, a dal jí za dueňu jednu ze svých sester, která ji po řadu let nikde téměř nespustila z očí a které bylo tam lépe, než kdyby umírala hlady ve své provincii s manželem Voguém; tam se už nevrátila. Směšnosti byly veliké a opatření ne vždy úspěšná.

Montrevel byl poslán do Languedocu, kde hugenoti začínali působit znepokojení⁶. Jejich počet a tvrdost Bâvilla, méně intendanta než krále té provincie⁷, jim dodaly odvahy. Mnozí se chopili zbraní a krutě se vyřádili na farářích a jiných kněžích. Cizí protestanti ten oheň potají rozdmýchávali a živili, a málem z něj vzešel zhoubný požár. Broglie, který tam byl vrchním velitelem, ale dá se říci pod Bâvillem, svým švagrem, tam nějaký čas zůstal pod novým maršálem. Poslali tam nějaké vojsko s jistým Julienem, kterého přetáhli ze savojských služeb a který za poslední války nadělal mnoho zla jako statečný dobrodruh, který znal kraj.

Král rozdal mezi sbory drobné penze v úhrnu 150 000 livrů a oživil soutěživost o Řád svatého Ludvíka tím, že jej udělil vévodovi z Bourgogne, nikoli samotnému a v soukromí, jak to učinil u Monseigneura, ale veřejně a v čele řady důstojníků, které zároveň jmenoval rytíři svatého Ludvíka. Krátce nato dal Marsinovi k prodeji guvernérství v Aire, uprázdněné smrtí rytíře z Tessé, maršálova bratra, který zemřel předchozího léta v Mantově, kde velel; a maršálovi z Villeroy 100 000 franků na polní výbavu; potom konečně naložil s úřadem kapitána tělesné gardy po mém tchánovi ve prospěch maršála z Harcourtu, který byl ze všech uchazečů nejméně s to jej vykonávat a také po něm ze všech toužil nejméně vroucně. Měl i bez toho ke králi velmi blízko, ale paní z Maintenon, jeho ochránkyně, která si neméně než on sám přála vidět ho v radě, usoudila, že nutná stálá přítomnost a podrobnosti toho úřadu budou prostředkem, jak ho tam dovést.

V důsledku smlouvy, kterou Puységur, o němž jsem měl často příležitost mluvit, uzavřel ještě ve Flandrech s bavorským kurfiřtem, vrátil se tento kníže do svých zemí, aby ve stínu podezřelé neutrality připravil císaři nepříjemnou válku. Takové odlákání sil bylo velmi zapotřebí; kurfiřt konečně právě odhodil masku, bez ohledu na prohlášení řezenského sněmu, že válka o španělské dědictví je válkou říšskou. Bylo třeba kurfiřta podepřít a poskytnout mu podle vzájemného závazku mocnou pomoc. Villars, zaměstnaný více svou ženou než plněním rozkazů, jimiž byl pověřen, konečně po mnoha odkladech počátkem února překročil Rýn a na tomto břehu ho vystřídal Tallard, posílený velkým oddílem z Flander. Kurfiřt zatím dobýval jedno menší místo za druhým, než se vytvoří císařská armáda, která by se mu postavila. Villars mezitím oblehl pevnost Kehl, která se vzdala 9. března; ztráty byly velmi malé a obrana chabá. Asi tři tisíce mužů, kteří z ní vyšli, byly odvedeny do Philippsburgu. Našlo se tam 26 000 liber prachu; sedláci však pobili nesčetné množství marodérů. Vauban navrhl králi, aby ho poslal ke Kehlu; král shledal, že by to bylo pod důstojnost, do níž ho právě povýšil; a třebaže Vauban naléhal se vší možnou vděčností, skromností a dobrou vůlí, král mu to nechtěl dovolit; několik dní nato ho za to odměnil vstupy⁸ menšími, než jsou vstupy na breve, ale většími, než jsou vstupy komory.

Barbezières, vyslaný z italské armády, aby s bavorským kurfiřtem jednal o různých plánech — byl to vynikající generál, velmi odvážný, duchaplný a hluboko zasvěcený do důvěry vévody z Vendôme —, byl chycen v přestrojení za sedláka u Bodamského jezera, když šel krajem pěšky, odveden do Innsbrucku, uvržen do žaláře a potom nepřetržitě střežen. Nevěděl, jak o sobě dát zprávu, a bál se, že bude oběšen jako špeh; dělal tedy nemocného a požádal o kapucína, jehož pořádně zatahal za vousy, aby zjistil, není-li to podstrčený mnich. Když se o tom ujistil, pokusil se ho obměkčit a přimět, aby dal panu z Vendôme vědět o bídném a nebezpečném stavu, v němž se nachází. Kapucín se ukázal milosrdným a učinil to bez meškání. Pan z Vendôme ihned vzkázal hraběti Starhembergovi, který velel císařské armádě v nepřítomnosti prince Evžena, že s velitelem a celou posádkou Vercelli naloží stejně, jako bude naloženo s Barbezièrem, o němž dobře vědí, že je generálporučíkem královských armád: snad mu to zachránilo život; vězení však bylo dlouhé a nesmírně kruté — zejména to, že byl dnem i nocí střežen na dohled — pro muže tak živého a prudkého, jako byl Barbezières, jehož nakonec propustili. Když je řeč o Itálii: pan du Maine s velkou námahou dosáhl toho, aby velký převor šel sloužit pod svým bratrem do Itálie, kde z něj jeho služební stáří činilo prvního generálporučíka.

Tessé, který se stal maršálem Francie, už o svůj úřad generálního plukovníka dragounů nestál. Prodal jej za 480 000 livrů vévodovi z Guiche, který byl jejich generálním polním mistrem a tohoto druhého úřadu se zbavil ve prospěch Hautefeuilla. Z téhož důvodu zpeněžil Villars i svůj úřad generálního komisaře jízdy a dostal za něj hodně od hraběte z Verrue, jehož smutné postavení už dávno vyhnalo z vlasti a který se chtěl doopravdy připoutat k francouzské službě.

Pan z La Rochefoucauld v téže době získal pro Bachelierova syna nástupnictví v úřadě prvního komorníka královy šatny, který zastával Bachelier. Otce měl nesmírně rád; býval jeho lokajem a on ho odtud vynesl k tomuto postavení. Je třeba také říci, že tento Bachelier byl jedním z nejpočestnějších lidí, jaké bylo lze vidět, nejskromnější, nejuctivější a svému pánovi nejvděčnější. Uchoval si u něho vliv, který potřebovali přátelé pana z La Rochefoucauld⁹ a ještě častěji jeho děti. Pan z La Rochefoucauld měl své sluhy mnohem raději než své děti a kvůli sluhům děti ruinoval. Bachelier si mezi otcem a dětmi počínal vždy tak poctivě a oddaně, že ho děti měly rády skoro stejně jako otec; slyšel jsem pana z La Rocheguyon i vévodu z Villeroy, jeho důvěrného přítele a švagra, jak ho velmi chválí, a třebaže Bachelier zbohatl, nikdy nikdo jeho poctivost nepodezíral. Jeho syn není o nic horší. Po králově smrti koupil od Bloina jeho úřad prvního komorníka a je pravděpodobné, že po prvním ministrovi, jemuž dokázal odolat přes všemohoucnost toho kardinála¹⁰, bude hrát velkou úlohu v soukromí kabinetů. Brzy nato dostal pan z La Rochefoucauld na své úřady listinu „brevet de retenue“ na 300 000 livrů; pan z La Rocheguyon, jeho syn, měl na ně už dávno nástupnictví: bylo to tedy na jeho útraty a musel s tím souhlasit.

Stará Toisyová, o níž jsem mluvil u příležitosti sňatku hraběnky z Estrées, na jejíž věno přispěla největším dílem, zemřela ve vysokém věku; silou svého ducha si až do konce uchovala svůj domácí tribunál a celé své vzezření autority. Děti neměla, a ač sama měšťanka, nepokládala své příbuzné za hodné toho, aby po ní dědili. Obdarovala při sňatku vévodkyni z Guiche i hraběnku z Estrées. Noaillesové, kteří tušili, že dědictví bude dobré, se jí vždy pečlivě dvořili; nebylo to nadarmo: odkázala téměř všechno, co měla, vévodkyni z Noailles a přátelskou pozorností 40 000 livrů obdařila kardinála z Estrées, svého dobrého přítele, aby si po návratu ze Španělska mohl koupit nějaký domek v okolí Paříže, kam by jezdil na čerstvý vzduch.

Osoba téhož pohlaví, vzácnější a slavnější, získala v té době svobodu. Přátelé paní Guyonové, stále bedlivě věrní, za to vděčili vždy soucitné křesťanské lásce kardinála z Noailles, který ji dal propustit z Bastily, kde byla už několik let, aniž kohokoli vídala, a vymohl jí povolení uchýlit se do Touraine. Nebyla to poslední kapitola osudů té proslulé světice, ale svoboda jí od té doby už zůstala. Kardinál z Noailles za to sklidil všechno jiné než vděčnost celého toho malého stádce.

Kardinál z Bouillonu neměl ve svém vyhnanství klid. Clunyjští mniši toho chtěli využít. Koadjutorství pro svého synovce z nich spíše vyrval, než že by je byl získal. Neodvážili se vzdorovat královu jménu a přítomnosti kardinála, jenž odjížděl do Říma v přízni, jaké se tehdy těšil; zajistili si však prostředky, aby je jednou mohli napadnout. Došlo k rozruchu a k odporu, který byl potlačen mocí; mniši byli velmi zarmouceni, že jsou stále mimo ruce řeholníků; ještě víc je pobuřovalo, že mají přejít od kardinálů k pouhému abbému, který nemá tutéž výsadu, jakou si přisvojuje posvátné kolegium, totiž moci všechno držet a spravovat. Sotva tedy viděli kardinála v nemilosti, napadli koadjutorství u velké rady¹¹ a dali Bouillonům pořádně zaběhat. Vedle důvodů samotného sporu bylo nejlepším prostředkem mnichů přesvědčit soudce, že král, nespokojený s jejich opatem, stojí v té věci na jejich straně; proto se Bouillonové chtěli obklopit svými blízkými, vynaložit všechen svůj vliv a touto otevřenou podporou dát najevo, že král mezi nimi zůstává neutrální. Nemohl jsem odmítnout chodit s nimi k příchodu soudců a přimlouvat se u nich spolu s vévodou z Albretu a abbém z Auvergne a každému velmi rozhodně říkat, že král se té věci nijak neúčastní. Tyto přímluvy trvaly stejně dlouho jako příchody soudců, při nichž byla společnost dosti početná; konečně 30. března vyhrál abbé z Auvergne na celé čáře, jednomyslně. Byli mi nesmírně vděčni, že jsem s nimi byl stále a všude, čemuž se mnozí velmi často vyhnuli. Shledal jsem se s nimi později velmi vhod v jiné záležitosti, kde mi poslouželi velmi užitečně a s největší horlivostí.

Člověk je silný, když se rodiny a příbuzenstva navzájem podporují, a vždy doplatí a stane se kořistí, když se opouštějí; to je vidět a cítit každý den s nenapravitelnou škodou. Když byl rozsudek podepsán, abbé z Auvergne se velmi podivil, že jej nenachází takový, jak mu jej všichni soudci sdělili, když jim chodil děkovat. Stěžoval si u Vertamonta, prvního prezidenta; spor byl prudký. Bouillonové křičeli a hrozili, že si budou stěžovat králi a velké radě. Soudci se vzrušili, bylo třeba jim rozsudek přinést a oni jej opravili za hlasitého křiku Vertamonta, jemuž pro čest předsednictví ponechali v rozsudku něco z toho, co vyhlášeno nebylo.

Montrevel shledal, že fanatiky není tak snadné pokořit, jak se domníval. To jméno jim dali proto, že každá větší tlupa těchto vzbouřených protestantů měla s sebou nějakého domnělého proroka nebo prorokyni, kteří ve srozumění s vůdci hráli vnuknutím osvícené a vodili ty lidi, kam chtěli, s nepochopitelnou důvěrou, poslušností a zuřivostí.

Languedoc úpěl už dlouhá léta pod tyranií intendanta Bâvilla, který poté, co svrhl kardinála Bonziho, jak bude řečeno na příslušném místě, strhl veškerou moc na sebe a který, aby mu z ní nic nemohlo uniknout, dal svěřit velení vojsk v celé provincii svému švagrovi Brogliemu, jenž nesloužil od nešťastného tažení maršála z Créqui u Consarbrücku, kde byl polním maršálem. Tím padlo velení i veškerá vážnost generálních místodržitelů provincie a všechno se soustředilo u Bâvilla, před nímž jeho švagr, ostatně zcela neschopný, byl jen malým chlapcem. Bâville byl skvělý duch, nadřazená mysl, velmi osvícený, velmi činný, velmi pracovitý. Byl to muž lstivý, úskočný, nesmiřitelný, který také dokonale uměl sloužit přátelům a dělat si oddané lidi; především duch panovačnosti, který lámal každý odpor a jemuž nic nebylo zatěžko, protože se co do prostředků nezastavil před ničím. Značně zvýšil výnos provincie; vynález kapitace mu velmi přidal na ceně. Tohoto rozsáhlého, jasného, velitelského ducha se ministři báli, nenechávali ho přiblížit se ke dvoru, a aby ho udrželi v Languedocu, ponechávali mu veškerou moc, již bezohledně zneužíval.

Nevím, zda se Broglie a on chtěli blýsknout po vojenské stránce, ale silně sužovali neobrácené či špatně obrácené, kteří se nakonec srotili. Později se zjistilo, že Ženeva z jedné strany a vévoda savojský z druhé jim v nejhlubší tajnosti dodávali zbraně a potraviny; první kazatele, druhý několik lidí schopných hlavou i rukou a peníze; takže lidé velmi dlouho žasli, když je viděli na pohled zbavené všeho, a přesto se držet a podnikat.

Tomu fanatismu, který se jich zmocnil a který je brzy dohnal k nejhorším výstřelkům svatokrádeže, vražd a mučení kněží a mnichů, bylo zač být velmi vděčný. Kdyby byli zůstali při tom, že s nikým nenakládali hůř, než dovolují zákony války, a žádali jen svobodu svědomí a úlevu na daních, mnoho katolíků by ze strachu, ze soucitu nebo v naději, že si ty nepokoje vynutí nějaké snížení dávek, vytrvalo a možná pod jejich ochranou odhodilo masku a strhlo by s sebou většinu.

Měli s sebou srozuměné celé kraje a téměř i některá města, jako Nîmes, Uzès atd., a mnoho šlechticů v kraji vážených a vlivných, kteří je tajně přijímali na svých zámcích, o všem je zpravovali a na které se bezpečně obraceli; ti sami většinou dostávali rozkazy a pomoc ze Ženevy nebo z Turína.

Cévenny a sousední kraje, plné hor a pustin, byly pro lidi toho druhu podivuhodným útočištěm, odkud podnikali své výpady. Broglie, který si tam chtěl hrát na vojevůdce, tam byl brán jako intendant a také si tak počínal. Nikde ani vojsko, ani dělostřelectvo, ani potraviny, ani zbraně, takže Montrevel musel o to všechno žádat, a než to přišlo, fanatici dál pustošili provincii, i když čas od času utrpěli nějakou malou ztrátu od Juliena. Broglie, který se nevyznal v ničem jiném než v panování ve stínu Bâvillově, byl odvolán a měl tu drzost rozhlašovat, že se tak stalo se slibem, že bude jmenován rytířem řádu. Montrevelovi poslali tři nebo čtyři generálporučíky či polní maršály s dvaceti prapory a dělostřelectvem, čehož dokázal využít jen velmi prostředně. Několik vůdců, zajatých v různých malých šarvátkách nebo přepadech, bylo oběšeno. Ukázalo se, že všichni pocházejí ze spodiny lidu; a jejich strana tím nebyla ani zastrašena, ani zpomalena.

Tolik zahraničních i domácích starostí nezabránilo králi bavit se na plesech v Marly.