Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola šestá

Villarsovo hanebné otálení s přechodem do Bavorska; žárlí na svou ženu, odmítá ji vzít s sebou; konečně se spojuje s kurfiřtem. — Smrt hraběnky z Almondu v Saint-Germain. — Smrt bailliho z Hautefeuille, velvyslance Malty. — Smrt Béchameila; jeho kariéra a povaha. — Princ z Auvergne oběšen in effigie na náměstí Grève. — Odpadnutí vévody Molese. — Vévoda z Bourgogne určen pro armádu na Rýně, s Tallardem pod sebou a Marsinem po boku. — Vévodkyně z Ventadour opouští Madame; její záměry. — Vévodkyně z Brancasu dvorní dámou Madame pro kus chleba; její povaha a její neštěstí. — Smrt Félixe; na jeho místo Maréchal prvním chirurgem krále; jeho povaha. — Zajímavá příhoda z Maréchalovy cesty do Port-Royal des Champs. — Hraběnka z Grammontu; její povaha; její krátká nemilost; král jí dává Pontali. — Smrt pana z Aubigné. — Králův odpor ke smutku. — Nemoc hraběte z Ayen, podivně navštěvovaného. — Papíry otce Quesnela zabaveny a on zatčen, ale uniká. — Nemilost arcibiskupa z Remeše a jeho usmíření. — Smrt Gourvilla; jeho tajný sňatek a jeho moudré opatření. — Bonn vydán d’Alègrem. — Boj u Ekerenu. — Zlaté rouno Boufflersovi. — Bedmar státním radou ve Španělsku. — Tři sta tisíc livrů listinou „brevet de retenue“ Chamillartovi, nad jiných tři sta tisíc. — Valdštejn, císařův velvyslanec v Portugalsku, zajat. — Úspěchy na moři.

Když byl Kehl dobyt a hrabata Šlik a Styrum stála v čele císařských vojsk, aby držela v šachu bavorského kurfiřta, bylo stále naléhavější poslat mu na pomoc armádu; určen k tomu byl Villars se svou. Po svém výboji se vrátil do Štrasburku; bylo těžké dostat ho odtamtud; nedokázal se vzdálit od své ženy. Princ Ludvík shromažďoval vojsko a opevňoval se zákopy v horských průchodech. Maršál ho dal požádat o pas pro svou ženu; byl mu odepřen, a on se za to později hanebně pomstil tím, že pálil a plenil země tohoto knížete, když jimi táhl do Bavor. Král, kterého požádal o dovolení dát se provázet svou ženou, se neukázal o nic galantnější než princ Ludvík, takže rozzuřený Villars nemyslel na nic jiného než na odklady. Zásobování, doplňování mužstva, příjezd důstojníků, tisíc podrobností, jichž uměl využít, mu byly záminkou. Padesát praporů a osmdesát eskadron s množstvím generálů, určených k tomu, aby táhly s ním, dlouho nečinně a marně čekalo, pramálo dojato půvaby paní maršálky. Hrabě z Albertu, kterého král nikdy nechtěl vrátit do dřívějšího postavení, ba ani ho ponechat reformovaným plukovníkem, dostal dovolení jít hledat štěstí do Bavor, do služeb kurfiřta, a odjel s Monasterolem, kurfiřtovým zdejším vyslancem, aby se připojil k vojsku a přešel s ním.

Nakonec Villars, dohnaný do krajnosti naléhavými rozkazy a neschopen už před očima tolika svědků nalézat výmluvy, překročil Rýn a dal se doopravdy na pochod. Před sebou vyslal Blainvilla s asi dvaceti prapory; ten dobyl zámek Haslach, kde zůstalo sto osmdesát mužů v zajetí, v údolí Kinzigu, tři míle od Gengenbachu, kde stál princ Ludvík, k němuž se pro všechno maršálovo otálení právě chystalo připojit dvacet praporů, které mu posílali Holanďané. Tato opevnění, prozkoumaná a obhlédnutá ze všech stran, byla shledána příliš těžko stravitelnými; bylo třeba dát se oklikami; podařilo se to a Villars, kapitán řadové lodi, který dostal dovolení zúčastnit se tažení po boku svého bratra maršála, dorazil 6. května po obědě do Versailles, právě když král pracoval ve svém kabinetu s Chamillartem, a král ho tam dal ihned vpustit.

Přinášel zprávu, že armáda překonala všechny překážky a soutěsky; že byl napaden zámek Hornberg vedle Wolfachu a že tři nebo čtyři tisíce mužů, kteří stáli za Hornbergem, kvapně ustoupily; že ztratili tři sta mužů a my asi třicet; že se nikdo nechtěl zdržovat jejich pronásledováním; že armáda 2. května tábořila u Sankt Georgenu, když ve třech kolonách vstoupila do roviny; že je už jen tři míle od Rottweilu a Villingenu; že o princi Ludvíkovi není slyšet od chvíle, kdy ho obešli a nechali stranou; že konečně spojení s kurfiřtem je napříště jisté a zaručené. Připojil podrobnosti o potravinách, konvojích a dělostřelectvu, které byly uspokojivé; a že generálporučíci Saint-Maurice a Clérembault zůstali se čtyřmi prapory a třiadvaceti eskadronami v Offenburgu, kam právě dorazil maršál z Tallard.

Villars nechtěl útočit na Villingen, který nechal po levici, aby nezdržoval svůj pochod. Čtvrtého vyslal z Donaueschingenu d’Aubussona, polního mistra jízdy, s pěti sty jezdci, aby donesl zprávy o něm panu Bavorskému. Tento kníže rovněž poslal maršálovi naproti pět set jezdců. Oddíly se setkaly, poznaly se, a byla z toho na obou stranách veliká radost. Villars měl s sebou padesát dobrých praporů a šedesát eskadron a plnou moc jmenovat brigádní generály a udílet amnestii zběhům, kteří by se chtěli vrátit. Konečně 12. května se maršál z Villars setkal s bavorským kurfiřtem, který ho objal s pláčem radosti, zahrnul ho osobně vším, co může být nejlichotivějšího, a projevil velikou vděčnost králi. Ukázal mu svá vojska a dal vypálit tři salvy z děl a mušket, přičemž sám první vyhodil klobouk do vzduchu a zvolal: „Ať žije král!“, což po něm napodobila celá jeho armáda.

O dva dny později přišel kurfiřt na oběd k maršálovi a prohlédl si asi třicet našich praporů, které ho uvítaly hlasitým voláním: „Ať žije král a pan kurfiřt!“ Shledal je dokonale krásnými. Spokojme se prozatím s tím, že jsme je svedli dohromady, a pojďme se podívat, co se dálo jinde.

Anglická královna, velmi sužovaná zduřelou žlázou v prsu, z níž se časem vyléčila velmi přísnou životosprávou, byla postižena novým zármutkem: ztratila hraběnku z Almondu, Italku z rodu Montecuccoli, kterou si přivezla do Anglie a tam ji provdala, která ji nikdy neopustila a k níž po celý život chovala největší přátelství a největší důvěru. Byla to vysoká žena, velmi urostlá a velmi duchaplná, kterou si náš dvůr nadmíru oblíbil. Královna ji měla tak ráda, že jí vymohla taburetku z milosti, jak jsem, myslím, poznamenal již jinde.

V téže době zemřel bailli z Hautefeuille, velvyslanec Malty.

Byl to stařec, který dlouho a statečně sloužil, dost se podobal strašidlu a přisvojil si a uchoval jistou důvěrnost s králem, jenž mu vždy projevoval laskavost. Byl nadívaný opatstvími a komendami, stříbrným nádobím a krásným nábytkem, zvláště množstvím krásných obrazů, velmi bohatý a velmi lakomý. Když se cítil velmi zle a chtěl přijmout svátosti, poslal sám pro řádového výběrčího a několik rytířů a dal jim vydat a odnést svůj nábytek, obrazy, nádobí a všechno, co se u něho našlo, aby řád nebyl po jeho smrti o nic zkrácen.

Hned po něm následoval Béchameil,¹ také dost starý. Byl otcem manželky Desmaretse, který se právě znovu vynořil na hladinu a zanedlouho po ní plul plnými plachtami, a manželky Cossého, který se stal vévodou z Brissacu, jak jsem vyložil na svém místě. Béchameil byl hluboko zapleten do finančních obchodů, ale s dobrou pověstí, pokud si ji mohou uchovat finančníci, kteří bohatnou. Nastoupil po Boisfrancovi, tchánovi markýze z Gesvres, v úřadě vrchního správce Monsieurova domu, když byl Boisfranc odtamtud vyhnán. Béchameil si tam získal lásku, úctu i vážnost. Byl úzce spjat s markýzem z Effiatu a s rytířem Lotrinským a skrze něho s maršálem z Villeroy. Byl to duchaplný člověk, který dobře znal své místo, vedl stůl jemný a vybraný pokrmy i společností a vídal u sebe nejlepší společnost města a nejvybranější ode dvora. Měl znamenitý vkus v obrazech, drahokamech, nábytku, stavbách a zahradách, a to on vytvořil všechno, co je v Saint-Cloud nejkrásnějšího. Král, který s ním zacházel vlídně, se s ním často radil o svých stavbách a zahradách a někdy ho brával do Marly. Nebýt Mansarta, který z toho pojal velký neklid, byl by mu král projevil více důvěry a laskavosti. Jeho syn, který nosil jméno Nointel, byl intendantem v Bretani a velmi čestný muž; Monsieur mu vymohl místo státního rady. Béchameil vynaložil nesmírné částky na zkrášlení tohoto panství v Beauvaisis. Hrabě z Fiesque složil na jeho vjezd do toho místa tu nejzábavnější písničku na světě, jejíž refrén zní: „Ať žije král a Béchameil, jeho oblíbenec, jeho oblíbenec!“, při níž král div neumřel smíchy a chudák Béchameil zlostí.

Byl urostlý a pohledný a domníval se, že se podobá vévodovi z Grammontu. Hrabě z Grammontu ho jednou viděl procházet se v Tuileriích: „Chcete se vsadit,“ řekl své společnosti, „že nakopnu Béchameila do zadku a že mi za to bude nanejvýš vděčný?“ A opravdu to naplno provedl. Béchameil se velmi překvapen otočí a hrabě z Grammontu se mu začne dlouze omlouvat, že ho pokládal za svého synovce.

Béchameil byl okouzlen a obě společnosti ještě víc. Louville se krátce po svém konečném návratu ze Španělska oženil s dcerou jeho syna, z níž se vyklubala osoba velmi ctnostná, a to ctností velmi líbeznou.

V sobotu 28. dubna byl princ z Auvergne na základě rozsudku parlamentu oběšen in effigie na náměstí Grève v Paříži za to, že zběhl k nepříteli, o čemž jsem mluvil svého času; a obraz s nápisem tam zůstal bezmála dvakrát čtyřiadvacet hodin.

Vévoda Moles, Neapolitán dosti nepatrného původu, španělský velvyslanec — to jest velvyslanec Karla II. — ve Vídni, který tam zůstal bez úředního postavení a bez poslání od smrti svého pána až do vyhlášení války, kdy byl zatčen, prohlásil v této době, že se tak stalo jen s jeho souhlasem; že byl vždy na straně císaře; vydal manifest o svém jednání a byl odměněn jedním z předních úřadů v arcivévodově domě, kde nikdy nic neznamenal.

Maršál z Villeroy odjel do Flander, kde ho očekával maršál z Boufflers; maršál z Estrées ke svému velení v Bretani a jeho syn maršál z Cœuvres do Toulonu, aby všechno připravil, než přijede hrabě z Toulouse; a vévoda z Bourgogne byl místo svého prvního určení do Flander vyhlášen pro Německo, kde stál s armádou maršál z Tallard, a Marsin byl vybrán, aby byl u osoby tohoto prince.

Vévodkyně z Ventadour viděla, že její matka maršálka z La Motte stárne a že vévodkyně z Bourgogne dává naději na brzké potomstvo, a usoudila, že je čas opustit Madame, aby se zbavila záminky ohledů k této princezně a urovnala si cestu k nástupnictví v úřadě vychovatelky dětí Francie. Její dávný přítel maršál z Villeroy dokázal, že byla dobře zapsána u paní z Maintenon, u níž měla půvab té podobnosti, která na ni působila nejvíc, totiž podobnosti milostných dobrodružství dodatečně zaomítaných zbožností.

Madame, která ji měla velmi ráda a jíž dobře posloužila při Monsieurově smrti, přistoupila na její záměry a hledala nějakou vévodkyni bez chleba a rozkmotřenou s manželem, jakou byla vévodkyně z Ventadour, když učinila ten podivný první krok a vstoupila do jejích služeb k veřejnému pohoršení a k úžasu krále, který k tomu na Monsieurovo naléhání stěží svolil a chtěl vědět, zda s tím její rodina souhlasí.

Madame nějaký čas trvalo, než tu ubohou vévodkyni našla. Nakonec se přihlásila vévodkyně z Brancasu a byla přijata s velikou radostí. Byla sestrou princezny z Harcourtu a naprosto se jí nepodobala: byla to žena nevelkého ducha, nikoli však bez rozumu a rozvahy v jednání, velmi ctnostná a velmi opravdově zbožná ve všech dobách svého života, a přitom dokonale nešťastná. Ona i její manžel byli dětmi dvou bratrů, kteří byli syny prvního vévody z Villars, bratra admirálova, a sestry krásné a slavné Gabriely a prvního maršála vévody z Estrées.² Vévoda z Brancasu ztratil v šestnácti letech otce i matku, kteří nikdy nic neznamenali. Jeho strýc hrabě z Brancasu se hodně ukazoval u dvora i ve světě, v nejlepší, nejgalantnější a nejduchaplnější společnosti své doby, a byl velmi dobře zapsán u krále a u královen. Viděli jsme na svém místě, že ještě lépe byl zapsán u paní Scarronové, pozdější slavné paní z Maintenon, která na to pamatovala po celý život. Hrabě z Brancasu je dosud proslulý svou úžasnou roztržitostí, kterou La Bruyère zvěčnil ve svých Charakterech. Proslulý je i zvláštností svého ústraní v Paříži, ve vnější části kláštera karmelitek, které u mříže povzbuzoval duchovními řečmi od doby, kdy se oddal zbožnosti, jež mu nebránila stýkat se stále s dobrou společností a uchovat si vliv u dvora. Starší ze svých dvou dcer provdal za prince z Harcourtu. Protože té druhé neměl mnoho co dát, padl jeho zrak na synovce, který byl dost chudý a ještě více opuštěný, neboť neměl nikoho než tohoto strýce, kdo by se o něho mohl starat. Byl o několik let mladší než jeho sestřenice; strýc ho zčásti přátelstvím, zčásti autoritou přiměl, aby si ji vzal, a dal mu o tom dokonce promluvit králem. V sedmnácti letech a bez příbuzných, k nimž by se mohl utéci, není třeba ani tolik, aby člověka svázali do balíku. Oženil se proti své vůli roku 1680, se 100 000 livrů, které král dal jeho ženě, a s velmi málem od tchána, jehož ztratil o půl roku později, a s ním i všechnu uzdu, která ho mohla držet zpátky.

Byl to muž jiskřící duchem, ale duchem vtipných nápadů, žertů, lehkosti a bonmotů, bez nejmenší důkladnosti, bez jakéhokoli rozumu, bez jakékoli rozvahy v jednání, který se vrhl do hýření a nejhanebnějších prostopášností, v nichž se zruinoval v ustavičné a hluboké zapadlosti. Jeho žena se stala terčem jeho lítosti nad špatným sňatkem, uzavřeným proti jeho vkusu a proti jeho vůli, jehož nebyla příčinou; strávila život většinou bez chleba a bez šatů a často ještě za nejhoršího zacházení, které její ctnost, mírnost a trpělivost nedokázaly zmírnit. Naštěstí pro ni našla přítelkyně, které jí pomáhaly, a nebýt maršálky z Chamilly, byla by mnohokrát zemřela nouzí všeho druhu. Ta nakonec přemluvila vévodu z Brancasu k rozluce, a on, aby jí dosáhl spolehlivě a podle předem smluveného plánu, svou ženu zbil a kopanci vyhnal před paní z Chamilly, dalšími svědky a vším služebnictvem; paní z Chamilly ji odvedla k sobě, kde si ji dlouho nechala. Chleba rozlukou nezískala skoro žádný, protože nebylo kde ho vzít. V tomto stavu byla už několik let, když kvůli chlebu vstoupila do služeb Madame, a to ještě obtížena dětmi, o něž se její manžel staral velmi málo. Madame, která se tím cítila velmi poctěna, s ní až do své smrti zacházela s velkými ohledy a vyznamenáními a ona si u dvora získala lásku a vážnost svou mírností a ctností.

Félix, první chirurg krále, zemřel kolem té doby a zanechal syna, který nechtěl jeho povolání ani okusit. Fagon, první lékař krále, který měl ve věcech zdraví všechnu jeho důvěru i důvěru paní z Maintenon, dosadil na toto místo Maréchala, chirurga z pařížské Charité, prvního ze všech pověstí i dovedností, který mu velmi šťastně provedl operaci kamene. Vedle své zdatnosti v řemesle to byl člověk, který při velmi malém duchu měl velmi zdravý rozum, dobře znal své lidi, byl pln cti, spravedlivosti, poctivosti a odporu ke všemu opačnému; přímý, upřímný a pravdivý a velmi svobodný v tom, jak to dával najevo, dobrák a veskrze poctivec, velmi schopný posloužit a ze spravedlivosti nebo z přátelství se velmi svobodně odvážit prolomit u krále ledy, jakmile se dobře zasvětil (a v těchto důvěrných službách u něho se člověk zasvětil brzy). V dalším se ukáže, že se o této postavě z vnitřních kabinetů nešířím bez důvodu; přízeň ho nikdy nezměnila — zůstal mírný, uctivý a, byť s jistou neotesaností, zcela na svém místě.

Můj otec a po něm já jsme po celý život bydleli poblíž Charité.

Toto sousedství učinilo z Maréchala chirurga našeho domu; byl nám zcela oddán a zůstal takový i ve svém štěstí.

Vzpomínám si, že nám, paní ze Saint-Simon a mně, vyprávěl příhodu, která se mu stala a která stojí za zaznamenání. Necelý rok poté, co se stal prvním chirurgem, už v důvěrném styku a v přízni, ale stále, jak to dělal vždy, navštěvující všechny nemocné všeho druhu, kteří ve Versailles a okolí potřebovali jeho ruku, byl požádán chirurgem z Port-Royal des Champs, aby se tam přijel podívat na řeholnici, jíž podle jeho mínění bylo třeba uříznout nohu. Maréchal se k tomu zavázal na příští den. Téhož příštího dne mu při odchodu z králova vstávání navrhli, aby šel k jedné operaci, která se měla konat; omluvil se závazkem, který přijal pro Port-Royal. Při tom jménu ho kdosi z lékařské fakulty vzal stranou a zeptal se ho, zda dobře ví, co dělá, když jede do Port-Royal. Maréchal, člověk prostý a naprosto neznalý všech těch záležitostí, které pod tímto jménem nadělaly tolik hluku, byl otázkou překvapen, a ještě víc, když mu řekli, že nehraje o nic menšího než o to, že bude vyhnán; nemohl pochopit, že by král měl za zlé, že se jede podívat, zda se tam jedné řeholnici uřízne noha, či ne. Jako ústupek slíbil, že to králi řekne, než tam pojede. A skutečně se dostavil, když se král vracel ze mše, a protože to nebyla hodina, kdy se obvykle ukazoval, král se ho překvapen zeptal, co si přeje. Maréchal mu prostě vypověděl, co ho přivádí a jak je tím sám překvapen. Při jménu Port-Royal se král napřímil, jak míval ve zvyku u věcí, které se mu nelíbily, a zůstal po dobu dvou tří otčenášů bez odpovědi, vážný a zamyšlený, a pak Maréchalovi řekl: „Jsem srozuměn s tím, abyste tam jel, ale pod podmínkou, že tam pojedete ihned, abyste měl před sebou dost času; že si pod záminkou zvědavosti prohlédnete celý dům i řeholnice na kůru a všude, kde je budete moci vidět; že je přimějete k hovoru a všechno si zblízka dobře prozkoumáte a že mi o tom dnes večer podáte zprávu.“ Maréchal, ještě více udiven, vykonal svou cestu, všechno viděl a neopomenul nic z toho, co mu bylo předepsáno. Byl očekáván s netrpělivostí; král se po něm několikrát ptal a po jeho příjezdu ho zdržel bezmála hodinu otázkami a vyprávěním. Maréchal Port-Royal neustále chválil; řekl králi, že první slovo, které mu tam řekli, byla otázka po králově zdraví, a to opakovaně; že není místa, kde by se za něho tolik modlili, čehož byl svědkem při bohoslužbách na kůru. Obdivoval lásku k bližnímu, trpělivost a kajícnost, kterých si tam všiml; dodal, že nikdy nebyl v žádném domě, jehož zbožnost a svatost by na něho učinily takový dojem. Koncem té zprávy byl králův povzdech; řekl, že jsou to světice, na které se příliš tlačilo, u nichž se nebral dostatečný ohled na jejich neznalost skutečností a na jejich umíněnost a vůči nimž se zašlo příliš daleko. To je onen přímý a přirozený úsudek, vyvolaný nelíčeným vyprávěním nového a nestranného člověka, který říká, co viděl, kterému král nemohl nedůvěřovat a který tím měl plnou svobodu mluvit; ale král, zaprodaný protistraně, dopřával přístup jen jí; a tak byl tento nahodilý dojem pravdy brzy zničen. O několik let později si na něj už nevzpomněl, když ho otec Tellier³ přiměl zničit Port-Royal až po kameny a hmotné základy a dát tam všude přejet pluhem.

Félix měl na doživotí malý domek ve versailleském parku, na konci kanálu, kam ústily všechny vody. Udělal si z něho velmi hezké místo. Král jej dal hraběnce z Grammontu. Podivné Paměti hraběte z Grammontu, sepsané jím samým,⁴ prozrazují, že byla z rodu Hamiltonů a jak se s ní v Anglii oženil. Bývala krásná a urostlá; uchovala si z toho velké zbytky a nanejvýš vznešené vzezření. Nebylo možné mít více ducha a přes její povýšenost více půvabu, více zdvořilosti, více výběru. Svého ducha vzdělala, byla dámou paláce královny, strávila život v nejlepší společnosti dvora a vždy velmi dobře zapsána u krále, který si liboval v jejím duchu a jehož navykla na své volné způsoby v soukromých společnostech jeho milenek. Byla to žena, která měla své milostné pletky, ale přesto si nepřestala vážit sama sebe, a protože měla zobák i drápy, velmi si jí vážili i u dvora, dokonce i ministři, o něž se přitom starala jen velmi málo.

Paní z Maintenon, která se jí bála, ji nedokázala odstranit; král se s ní velmi bavil. Cítila odpor a žárlivost paní z Maintenon: viděla ji vyrůstat ze země a rychle přerůst nejvyšší cedry; nikdy se nedokázala odhodlat dvořit se jí. Narodila se katolickým rodičům, kteří ji docela mladou dali do Port-Royal, kde byla vychována. Zůstal jí z toho zárodek, který ji přivedl zpět k opravdové zbožnosti dřív, než ji věk, svět nebo zrcadlo mohly přimět pomýšlet na změnu života. Se zbožností — a při tom, jak byla poučena — nabyla v ní láska k těm, jimž vděčila za své vychování a které obdivovala ve všech dobách svého života, vrchu nad politickou opatrností. Tudy paní z Maintenon doufala krále od ní odvrátit. Pokaždé v tom ztroskotala, k svému nesmírnému rozhořčení: hraběnka se z toho dostávala s tolika duchem a půvabem, často s takovou volností, že královy výčitky vyzněly naprázdno a ona s ním byla jen tím lépe a důvěrněji, až se někdy odvážila několika povýšených pohledů na paní z Maintenon a několika žertů osolených až do hořkosti. Příliš osmělena dlouhým zvykem úspěchu se odvážila zavřít se v Port-Royal na celý oktáv Božího těla. Její nepřítomnost způsobila prázdno, které krále obtěžovalo a které, když se věc odhalila, dalo paní z Maintenon dobrou příležitost. Král o tom řekl své mínění hraběti z Grammontu velmi ostře a uložil mu, aby je vyřídil své ženě. Bylo třeba přistoupit k omluvám a prosbám o odpuštění, které byly špatně přijaty. Byla poslána zpět do Paříže a do Marly se jelo bez ní. Na sklonku toho pobytu tam napsala králi prostřednictvím svého manžela; ale nikdy ji nebylo možno přimět, aby napsala paní z Maintenon nebo jí dala vzkázat sebemenší věc. Dopis zůstal bez odpovědi a zdálo se, že bez úspěchu.

Několik dní po návratu do Versailles jí král vzkázal po jejím manželovi, aby tam přijela: přijal ji ve svém kabinetu, kam vešla zadem, a třebaže ve věci Port-Royal velmi výslovně trvala na svém, usmířili se pod podmínkou, že už nebude dělat takové výstřelky, jak jí řekl král, a že mu v tom vyhoví. K paní z Maintenon nešla; vídala ji jen s králem, jak byla zvyklá, a byla s ním lépe než kdy dřív.

To se stalo předešlého roku.⁵ Dar Les Moulineaux — tohoto domku, který se Félixovou smrtí vrátil králi k dispozici a který nazvala Pontali — způsobil rozruch a ukázal, jak dobře je u krále zapsána. Místo přišlo do módy. Vévodkyně z Bourgogne a princezny ji tam jezdily navštěvovat, a to dost často. Nebyl tam přijat každý, kdo chtěl, a mrzutost, kterou z toho měla paní z Maintenon, ale neodvažovala se ji ukázat, dokázala zdržet jen velmi málo z jejích nejoddanějších, a ani ty se po tom, co jim král řekl v soukromí, a po příkladu jeho dcer neodvážily zcela se tomu vyhnout; a král, žárlivě dbalý ukázat, že není ovládán, následoval v tom tím raději svou zálibu v hraběnce z Grammontu, která se vůči celému dvoru nechovala o nic výš ani níž než dřív.

Paní z Maintenon se z tohoto malého trápení utěšila vysvobozením z trápení mnohem většího: tím byl její bratr, který zemřel v lázních Vichy, stále hlídaný na každém kroku oním Madotem, knězem od Saint-Sulpice, který za to byl brzy nato odměněn dobrým biskupstvím. O tomto panu z Aubigné zde neřeknu nic, protože jsem o něm dostatečně mluvil jinde.

Král, který nenáviděl všechno pochmurné, nechtěl, aby paní z Maintenon dala všechno potáhnout smutkem, jak se to tehdy ještě dělalo za bratry a sestry, ba ani aby její komorníci a komorné byli oblečeni v černém, a ona sama nosila smutek velmi lehký a velmi krátký. Touto smrtí se uvolnil jen jeden řádový řetěz a guvernérství v Berry, na něž měl nástupnictví jeho zeť hrabě z Ayen.

Tento zeť upadl do chřadnutí, v němž se lékaři nedokázali vyznat a které ho bez jiné nemoci než velké bolesti v žaludeční jamce přivedlo na pokraj smrti. Na účast v tažení nebylo ani pomyšlení. Léto strávil u krbu, zabalený jako za nejkrutější zimy. Paní z Maintenon ho často navštěvovala a — což se zdálo velmi neobyčejné — vévodkyně z Bourgogne u něho trávila odpoledne, někdy i bez ní. Ať už z rozmaru nemocného, nebo z domácích důvodů, omrzelo ho být v bytě svého otce a své matky, kde byli on i jeho žena velmi pohodlně ubytováni a který byl tak rozlehlý, že se mu říkalo ulice Noaillesů, a zabíral celou polovinu horní galerie nového křídla. Dal požádat arcibiskupa z Remeše, aby mu půjčil svůj byt, který byl na opačném konci zámku. Arcibiskup jiný neměl a žádost byla tím nezdvořilejší, že arcibiskup byl tehdy s králem co nejhůř a hrabě z Ayen nemohl sám rozhodnout o tom, že by mu postoupil byt, který před časem opustil vévoda z Berry⁶, pod bytem vévody z Noailles, a v němž se usadil — znamenalo to tedy arcibiskupa úplně vystěhovat. Toto vystěhování uvádím napřed, abych usmíření arcibiskupa z Remeše příliš neodděloval od jeho nemilosti a vylíčil obojí za sebou. Jsou to takové dvorské zajímavosti, u nichž na přesnosti časových údajů nezáleží, když látka sama vede k tomu, aby se u nich člověk nezastavoval, jen když má tu přesnost, že je zaznamená. Zde je tedy příčina nemilosti arcibiskupa z Remeše, jejíž původ spadá do předvečera svatodušních svátků tohoto roku.

Slavný Arnauld⁷ zemřel ve věku osmdesáti dvou let v Bruselu roku 1694.

Otec Quesnel,⁸ stále známý pod tímto jménem, protože byl dlouho v Oratoři, nastoupil po této velké hlavě strany. Skrýval se jako jeho mistr, vystaven útokům mocností rozhýbaných všemi pákami jezuitů a jejich stvůr. Jezuité, vládnoucí stejně svědomím krále jako svědomím španělského krále, usoudili, že okolnosti jsou příznivé k pokusu zmocnit se s přispěním obou osoby otce Quesnela a všech jeho papírů.

Byl prodán, odhalen a zatčen v Bruselu v předvečer svatodušních svátků tohoto roku. Zajímavé podrobnosti ponechávám jansenistickým letopiscům. Zde mi postačí říci, že uprchl tak, že se prokopal zdí do sousedního domu, a přes tisíc nebezpečí se dostal do Holandska; ale jeho papíry byly zabaveny a našla se v nich spousta zboží, z něhož molinistická strana⁹ uměla znamenitě těžit. Našly se tam šifry, množství jmen i s klíčem a mnoho dopisů a styků. Velmi do toho byl zapleten jeden benediktin z opatství Hautvillers v Champagni, který už měl kvůli nauce potíže. Bylo rozhodnuto ho zatknout a dát zabavit všechny písemnosti, které se v tom klášteře najdou. Mnich uprchl a v jeho cele ani papírek; ale odškodnili se hojnou žní v cele podpřevora, která jimi byla nacpaná. Všechno bylo dopraveno do Paříže a důkladně prozkoumáno. Našla se tam důvěrná korespondence mezi otcem Quesnelem a tímto řeholníkem a jeho prostřednictvím také velmi rozsáhlá mezi týmž otcem Quesnelem a panem z Remeše. Nejhorší bylo, že se tam našly také mnichovou rukou psané koncepty knihy nedávno vytištěné v Holandsku, která silně směšovala monarchii s tyranií a silně čpěla republikánstvím, zcela v duchu názorů, které slavný Richer,¹⁰ tak nenáviděný v Římě a u jezuitů, později slavnostně odvolal, ale které vytiskl za běsnění Ligy. Bylo tedy prokázáno, že tento mnich z Hautvillers je autorem oné knihy, která právě vyšla proti monarchii. Víc nebylo třeba, aby vzniklo přinejmenším podezření, že otec Quesnel je téhož mínění a že pan z Remeše je přinejmenším důvěrníkem toho díla, ne-li téhož smýšlení. Lze si představit, jak jezuité, jeho nepřátelé, s nimiž vždy beztrestně špatně zacházel, uměli tak velké výhody využít. Krále se zmocnilo veliké rozhořčení. Arcibiskupova rodina, která od chvíle, kdy z ní odešel ministerský úřad, zcela pozbyla vlivu a vážnosti, i jeho přátelé byli poplašeni. Dali o tom zprávu arcibiskupovi, který byl v Remeši a kterého tam strach zadržel, místo aby přijel a pokusil se ospravedlnit. Jeho setrvávání tam bylo za takových okolností dalším důvodem k triumfu a ke zlým službám proti němu, které ho nakonec přinutily k návratu. S obtížemi dosáhl audience u krále: byla nepříjemná; vyšel z ní u něho zapsán ještě hůř, než do ní vešel, a jeho velmi zjevná nemilost trvala až do oné náhody dlouho poté, o níž jsem právě vyprávěl v souvislosti s hrabětem z Ayen.

Arcibiskup znal dvůr příliš dobře, aby se této příznivé příležitosti nechopil. V okamžiku pochopil, že paní z Maintenon — tehdy spokojenější se svou neteří než dříve, celá poblázněná nemocným hrabětem z Ayen a víc než obtěžovaná vévodkyní z Noailles, jejíž osobu neměla ráda, a ještě méně její záměry a ustavičné žádosti pro rozsáhlou rodinu, unavená dokonce i vévodou z Noailles — bude nadšena, že může být v pohodlném ústraní a daleko od nich u hraběte a hraběnky z Ayen v jeho bytě, který byl od bytů otce i syna oddělen celým zámkem. Odpověděl tedy tím, že poslal své klíče se vší zdvořilostí hrubce v nemilosti, a ujistil, že i kdyby do své diecéze neodjel, do svého bytu se nevrátí. Ještě téhož dne z něho dal odstěhovat všechen nábytek, aniž tam co nechal, a odešel bydlet do svého domu ve městě. Nazítří král, když potkal arcibiskupa na své cestě, šel přímo k němu, co nejlaskavěji mu poděkoval, řekl mu, že není spravedlivé, aby byl bez bytu, nařídil mu, aby se šel podívat na byt, který opustil vévoda z Berry a který byl půjčen hraběti z Ayen; aby zjistil, zda by se s ním mohl spokojit, a nařídil v něm všechny změny a všechna zpříjemnění, která by se mu líbila, a dodal, že proti tomu, co před časem zavedl, nechce, aby ho to cokoli stálo, a že přikáže správě staveb, aby všechno provedla podle jeho pokynů. Pan z Remeše, zahrnutý přízní daleko nad své naděje, využil té šťastné chvíle. Dosáhl u krále audience, která pro něho byla stejně příznivá, jako ta poslední byla skličující. Byla dlouhá a podrobná; král mu vrátil svou dřívější přízeň a on zase králi slíbil svou přízeň pro jezuity, aniž to král žádal. Na útraty krále, který se ho často ptal, jak práce pokračují, si dal upravit tento byt vévody z Berry, který byl o něco menší než jeho vlastní, jejž opouštěl, zato byl v jedné rovině s horní galerií nového křídla a s královými pokoji a patřil ke krásným bytům s vyhlídkou do zahrad, kdežto jeho vlastní byl nahoře v zámku na opačné straně; a nic neztrácel ani co do sousedství surintendance, kde zemřeli jeho otec a jeho synovec a kterou obýval Chamillart, nástupce v jejich úřadě, se svou rodinou; a tak u dvorů maličkosti často urovnají ty nejzoufalejší záležitosti; ale takové šťastné náhody tam potkávají jen málokoho.

Gourville zemřel v této době, v osmdesáti čtyřech nebo pěti letech, v paláci Condé, kde byl po celý život pánem. Býval lokajem pana z La Rochefoucauld, otce velkého lovčího, který v něm shledal ducha, a protože pocházel z jeho panství v Poitou, chtěl z něho něco udělat. Osvědčil se mu tak dobře v jeho domácích záležitostech i v jeho pletichách, k nimž se výborně hodil, že ho používal k nejzávažnějším intrikám oné doby. Ty ho brzy uvedly ve známost u pana Prince,¹¹ jemuž ho pan z La Rochefoucauld dal, a od té doby zůstal natrvalo v domě Condé. Paměti, které zanechal, a paměti o celé té době nepokojů, od královy nezletilosti až po jeho sňatek a po návrat pana Prince po Pyrenejském míru, ho učinily dost známým, abych k tomu nemusel nic dodávat.

Gourville se svým duchem, velkým rozumem a významnými přáteli, jež si získal, stal osobností; důvěrný styk s ministry ho v tom udržel, důvěrný styk s panem Fouquetem¹² ho nadmíru obohatil. Autorita, které nabyl a kterou si uchoval v paláci Condé, kde byl pánem všeho víc než oba princové de Condé, kteří v něho měli veškerou důvěru — to všechno dohromady mu vždy zajišťovalo opravdovou vážnost. Nikdy nezapomněl, že za všechno vděčí panu z La Rochefoucauld, ani čím byl v mládí; a třebaže byl od přírody dost hrubý, nikdy nezapomněl, kdo je, ač se po celý život stýkal s nejvznešenější společností. Sám král s ním vždy jednal s vyznamenáním. Co je úžasné: tajně se oženil s jednou ze tří sester pana z La Rochefoucauld. Byl neustále u ní v paláci La Rochefoucauld, ale vždy, i vůči ní samé, jako starý služebník domu. Pan z La Rochefoucauld i celá jeho rodina to věděli, a téměř každý, ale kdo je viděl, nikdy by to nepoznal. Tři sestry, svobodné — i ta jeho, která měla mnoho ducha a za svobodnou platila —, bydlely společně v odděleném koutě paláce La Rochefoucauld a Gourville v paláci Condé. Byl to velmi vysoký a tlustý muž, který býval urostlý a uchoval si až do konce dobré vzezření, dokonalé zdraví a jasnou hlavu. Měl málo služebníků, dobře vybraných. Když viděl, že je velmi starý, svolal je jednoho rána všechny do svého pokoje; tam jim prohlásil, že je s nimi velmi spokojen, ale ať ani jeden z nich nečeká, že jim cokoli odkáže v závěti; slibuje jim však, že každému rok co rok zvýší mzdu o čtvrtinu, a ještě víc, budou-li mu sloužit dobře a s oddaností; že je na nich, aby o něho dobře pečovali a prosili Boha, aby jim ho dlouho zachoval; že takto od něho dostanou, bude-li žít ještě několik let, víc, než v co by mohli doufat ze závěti. Slovo jim přesně dodržel.

Neměl děti, ale synovce a neteře, které nebylo vídat, kromě jednoho synovce, který se i tak ukazoval málo; ti se stali jeho dědici a zůstali v zapadlosti.

Ve Flandrech ztratili Holanďané nemocí hraběte z Athlone, který vrchně velel jejich vojskům. Na jeho místo dosadili Obdama, bratra Overkerkova, levobočka oranžských knížat, který se těšil přízni a nejdůvěrnější důvěře krále Viléma, jehož byl velkým štolbou.¹³ Nepřátelé oblehli Bonn, který jim d’Alègre vydal 17. května po třech týdnech obléhání. Měli velkou chuť oblehnout Antverpy.

Coehoorn, jejich Vauban, prolomil naše linie na třech místech se sedmi nebo osmi tisíci muži a vnikl do země Waes, maje míli od Antverp Obdama s osmadvaceti prapory a výhodu našich prolomených linií, které jim mohly při tomto obléhání posloužit za cirkumvalaci. Maršál z Boufflers po těchto zprávách opustil maršála z Villeroy na Demeru a táhl s třiceti eskadronami a třiceti setninami dragounů ke sboru markýze z Bedmaru, s nímž v sobotu posledního června napadl oněch pětadvacet praporů a devětadvacet eskadron, které měl Obdam u vesnice Ekeren, ve tři hodiny odpoledne, dvě hodiny před příchodem své pěchoty, z obavy, aby nepřátelé neustoupili. Boj, velmi prudký a pro maršála velmi šťastný, trval až do noci, která zabránila úplné porážce těchto holandských vojsk. Ztratila tam čtyři tisíce mužů, osm set zajatců, čtyři sta vozů, padesát dělostřeleckých kár, téměř všechna děla, čtyři velké moždíře a čtyřicet malých. Zajata tam byla i hraběnka z Tilly, která dost nevhod přijela poobědvat se svým manželem. Naše vojska tam měla bezmála dva tisíce mrtvých nebo raněných a z významných osob ztratila jen hraběte z Brias, synovce předešlého arcibiskupa z Cambrai, plukovníka valonského pluku, kterého jsem dobře znal. Obdam si připjal bílou kokardu¹⁴ a ustoupil s tím, co mohl zachránit, do Bredy; zbytek se nalodil v Lillo.¹⁵ Byl zachycen dopis, který psal z Bredy vévodovi z Marlborough a v němž mu oznamoval, že nemaje již armádu, jede do Haagu podat Generálním stavům zprávu o svém neštěstí, a velmi si stěžoval na Coehoorna. Zbytek tažení uplynul v táboření a shánění obživy; nepřátelé dobyli Huy a vzali jeho posádku do válečného zajetí na samém konci srpna. Z žádné strany se už nic nepodniklo. Toto vítězství u Ekerenu bylo králi a španělskému králi tak milé, že maršál z Boufflers za ně dostal Zlaté rouno a markýz z Bedmaru listinu státního rady, což je ve Španělsku vrchol štěstí a to, čemu zde říkáme státní ministr. Chamillart využil dobré nálady; měl na svůj úřad státního sekretáře listinu „brevet de retenue“ na 100 000 tolarů, které zaplatil Barbezieuxovým dědicům; dostal ještě jednou tolik navíc.

Coëtlogon s pěti loděmi zajal 22. června poblíž lisabonské řeky pět holandských lodí po velkém a velmi urputném boji, který trval až do noci. Tyto holandské lodi doprovázely sto obchodních plachet, které měly čas uniknout. Na jedné z válečných lodí byl zajat hrabě Valdštejn, císařův velvyslanec v Lisabonu, s vyslancem mohučského kurfiřta; vraceli se do Německa.

Valdštejn byl odvezen do Vincennes a po nějaké době poslán do Bourges, kde zůstal dost dlouho se Saint-Olonem, řádným šlechticem královského domu, pověřeným dohlížet na jeho chování. Saint-Paul Hécourt se čtyřmi loděmi zajal a potopil na sever od Skotska čtyři holandské válečné lodi, které doprovázely lov sleďů, a spálil sto šedesát rybářských člunů. Jedna z lodí šla rovněž ke dnu: stalo se to koncem června.

V témže tažení dosáhl Saint-Paul další stejně značné výhody téhož druhu směrem k severu.