Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola sedmá

Kardinál Bonzi; jeho původ, jeho povaha, jeho kariéra, jeho smrt. — Smrt vévody z La Ferté. — Otec z La Ferté, jezuita. — Maršál z Joyeuse guvernérem Tří biskupství. — Bailli z Noailles velvyslancem Malty. — Pan z Roye generálporučíkem galér. — Hrabě z Toulouse v Toulonu. — Vévoda z Bourgogne na Rýně. — Villars žádá prostřednictvím bavorského kurfiřta, aby byl jmenován vévodou; je odmítnut; plní si truhlice. — Villarsovi se znovu nedaří přimět ženu, aby za ním přijela; rozchází se s kurfiřtem ve zlém. — Villarsovy záměry a zhoubné počínání. — Nesmyslný tyrolský plán. — Král klamán Vendômem. — Legal poráží u Munderkingenu generála La Tour; je jmenován generálporučíkem. — Smutný výsledek tyrolského plánu. — Vaudemontovo počínání. — Duquesne pálí sklady v Aquileji. — Narození vévody z Chartres; jeho penze. — Vévoda z Orléans dostává od krále přes milion ročně. — Nařízení o dělostřelectvu. — Poklad marně hledaný v Meudonu. — Prezident de Mesmes proboštem a velmistrem ceremonií řádu.

Kardinál Bonzi zemřel v Montpellieru kolem poloviny července tohoto roku ve věku třiasedmdesáti let. Byl arcibiskupem v Narbonne, měl pět opatství a byl komandérem řádu. Kardinál Portocarrero tak dostal toto místo, které mu bylo předem přislíbeno spolu s dovolením nosit prozatím modrou stuhu. Tito Bonziové patří k prvním florentským rodinám; často zastávali první úřady této republiky a byli přímo spřízněni s Medicejskými. Byl to jeden Bonzi, biskup z Terraciny, kdo sjednal neblahý sňatek Kateřiny Medicejské, a ten jich několik přivedl do Francie spolu s rody Strozziů a Gondiů a s jinými Italy. Jeden Bonzi dostal od svého strýce, kardinála Strozziho, biskupství v Béziers, které pak drželo šest Bonziů, vždy synovec po strýci, a dva z nich byli kardinály. Druhý Bonzi, biskup z Béziers, sjednal smutný sňatek Marie Medicejské. Jeho příbuzenství s ní přimělo Jindřicha IV., aby ho učinil velkým almužníkem královny, to jest aby pro něho zřídil tento úřad, jediný, který má u královen titul „velký“. Byl to muž velkých zásluh, který obratně vyjednal mnoho záležitostí v cizině i doma a dostal francouzskou nominaci na klobouk, jejž mu Pavel V. udělil roku 1611.

Pierre Bonzi, o něhož tu jde, vychovaný u svého strýce, biskupa z Béziers, po němž nastoupil, se záhy zalíbil kardinálu Mazarinovi. Tito Bonziové měli se sňatky, které sjednávali, štěstí jen sami pro sebe. Sjednal sňatek velkovévody s jednou z dcer Gastonových¹ a doprovodil ji do Florencie; odtud šel jako velvyslanec do Benátek a odtamtud do Polska, aby zabránil králi Kazimírovi abdikovat.² Přivezl si odtamtud polskou nominaci na kardinálskou hodnost. Po jeho odjezdu Kazimír abdikoval. Bonzi byl poslán do Polska znovu, zmařil tam opatření císařských a prosadil zvolení Michala Wiśniowieckého. Po návratu dostal arcibiskupství v Toulouse a odešel jako velvyslanec do Španělska. Brzy nato dostal arcibiskupství v Narbonne a klobouk, který mu Klement X. udělil roku 1672, a stal se velkým almužníkem královny. Zúčastnil se konkláve, z nichž vzešli Inocenc XI., Alexandr VIII. a Inocenc XII., a všude zazářil a měl úspěch.

Byl to malý, podsaditý muž, který míval velmi krásnou tvář, z níž mu věk ponechal mnoho, s nejkrásnějšíma černýma očima, nejvýmluvnějšíma, nejpronikavějšíma a nejzářivějšíma, a s nejpříjemnějším, nejušlechtilejším a nejduchaplnějším pohledem, jaký jsem kdy u koho viděl; měl mnoho ducha, mírnosti, zdvořilosti, půvabu, dobroty a velkoleposti, k tomu prosté vystupování a okouzlující způsoby; byl povznesen nad svou hodnost, stále se věnoval svým záležitostem a byl vždy ochoten prokázat službu; měl mnoho obratnosti, bystrosti a pružnosti, a to bez šibalství, bez lži a bez nízkosti; mluvil s velkým půvabem a lehkostí. Styk s ním byl, jak jsem slyšel od všech, kdo s ním žili, rozkošný, jeho rozhovor nikdy hledaný a vždy okouzlující; byl důvěrný a přitom důstojný, vždy otevřený, nikdy nadutý svými úřady ani svou přízní. Při těchto vlastnostech a při velmi správném úsudku není divu, že si získal lásku u dvora i v cizích zemích.

Jeho narbonnský stolec z něho činil pána languedockých záležitostí; byl jím však ještě víc proto, že ho tam zbožňovali a že si získal důvěru předních osob i všech tří stavů, než pro svůj stolec. Fleury, výběrčí duchovenské daně (décimes) v diecézi Lodève, se vetřel mezi kardinálovo služebnictvo, dostal se až k němu a osmělil se představit mu svého syna, který se této italské eminenci zalíbil natolik, že se ho ujala a založila — což by se dalo tvrdit se vší určitostí — jeho štěstí, kdyby si ovšem Štěstěna sama nebyla libovala v tom, že jím Francii potupí, když ho v ní ustanovila neomezeným králem, jediným a veřejným, a to ve věku, kdy ostatní, pokud se ho vůbec dožijí, už blábolí.

Bonzi se dlouho těšil přízni u dvora a moci v Languedocu, které nikdo neodporoval, protože byla založena především na srdcích. Pan z Verneuil, guvernér,³ tam jako by nebyl; pan du Maine, který po něm nastoupil nejprve jako dítě a potom jako mladík, se do věcí nepletl o nic víc. Bâville, intendant Languedocu, tam chtěl vládnout a nevěděl, jak vytlačit moc tak pevně zavedenou, až když — dobře zpraven ode dvora o záchvatu zbožnosti, který později polevil, ale ve své horlivosti vedl krále k tomu, aby napravoval druhé — dal mu cestami svědomí donést o chování kardinála Bonzi věci, které se ho nelibě dotkly. Lamoignonové, odjakživa oddaní jezuitům, jimi na oplátku zase vládli; a tito otcové nikdy neměli rádi preláty dost veliké na to, aby je nepotřebovali, a kteří, třebaže je šetřili a zacházeli s nimi dobře, jak to činil Bonzi, byli s to přimět je, aby s nimi počítali, kdyby se jim toho snad zachtělo.

Dobrý kardinál, ač ve věku, kdy vášně obvykle vyhasínají, byl bez sebe zamilován do jisté paní z Ganges, švagrové té, jejíž ctnost a strašlivý konec způsobily tolik rozruchu.⁴ Soubisové nejsou tak vzácní, jak se myslí: tato láska byla manželovi velmi užitečná; nechtěl tedy nikdy nic vidět a notně těžil z toho, co viděla celá provincie a co byl on pevně rozhodnut nevidět nikdy, třebaže to měl před očima. Pohoršení bylo vskutku velmi skutečné, a nebýt všeobecné náklonnosti, kterou celá provincie ke kardinálovi chovala, vzbudilo by to mnohem větší rozruch. Bâville je rozdmýchával, jak jen mohl: opatřil kardinálovi nepříjemné výstrahy od krále, potom dopisy otce de La Chaise psané na králův rozkaz a nakonec ještě něco víc prostřednictvím Châteauneufa, státního sekretáře, pod něhož provincie patřila. Bonzi se vydal ke dvoru a sliboval si všechno od své přítomnosti; zklamal se; našel krále dobře zpraveného, a ten s ním mluvil velmi otevřeně a ze své vlastní zkušenosti se nedal odbýt dobrovolnou slepotou manželovou. Bonzi, povolaný zpět do Montpellieru na zasedání stavů, se nedokázal ovládnout. Odhalil, že ránu mu zasadil Bâville. Shledal ho při vyřizování záležitostí smělejším a pevnějším, než se dosud odvážil ukázat; Bâville strojil proti kardinálovi pikle a ten si přivodil nepříjemnosti tím, že své chování ke své krásce nijak nezměnil. Byl obviňován, že jí nic neodepře, a protože ve stavech i mimo jejich zasedání rozhodoval o mnoha peněžních věcech a o mnoha úřadech všeho druhu, byla paní z Ganges obviňována, že se na tom obohacuje, a něco na tom opravdu bylo. Tento druh drancování Bâville u dvora zveličil; jeho cílem bylo odejmout kardinálovi co nejvíc z jeho rozhodování, z milostí, jež mohl udílet, a z jeho moci, zprvu se na tom podílet jakoby v nutné součinnosti proti zlořádu a později se toho zmocnit sám. Víc nebylo třeba, aby se rozešli ve zlém. Bâville se dovolával služby králi a blaha provincie, jež prý trpí tím, jak kardinál zneužívá moci, kterou jeho milenka obrací zcela ve svou vlastní a k hanebnému zisku.

Tato moc, na niž se stále naráželo a která byla ustavičně zpochybňována, pozvolna u jednoho slábla a u druhého rostla. Zájem, jemuž se často dává přednost před každým jiným citem, získal Bâvillovi stvůry a on se začal ukazovat jako užitečný přítel a nebezpečný nepřítel. Tento zápas trval tak několik let a Bâville stále rostl na kardinálův úkor, přes jeho cesty ke dvoru. Nakonec kardinála stihla potupa a bolest, když viděl, že paní z Ganges přišel královský zapečetěný list (lettre de cachet), který ji vypovídal velmi daleko. Jeho srdce i jeho pověst tím utrpěly stejně. Od té doby jeho vliv i moc úplně upadly a pánem se stal Bâville, který to kardinálovi i všem, kdo mu zůstali oddáni, dal náležitě pocítit.

Sražen k zemi, doufal, že se pozvedne sňatkem Castriese, syna své sestry a guvernéra Montpellieru, s jednou z dcer zesnulého maršála a vévody z Vivonne, bratra paní z Montespan; nevěsta neměla jiné jmění než urozenost a příbuzenské svazky, které dělaly Castriesům velkou čest, a ochranu vévody du Maine, jenž ji strýci i synovci slíbil celou, ale poskytl ji po svém obyčeji, když byl roku 1693 uzavřen sňatek, který byl jeho dílem. Přece jen však ten sňatek ve veřejném mínění vrátil kardinálovi trochu života a Bâvillovi uložil jistou zdrženlivost; ten se tím ovšem nedal klamat dlouho. Kardinál, který poznal, že oklamaným je on sám, pokud šlo o oporu, v niž doufal, upadal ponenáhlu do nervových záchvatů, které se zvrhly v padoucnici a zasáhly mu hlavu. Zdolal ho smutek, paměť se mu zmátla, záchvaty se množily. Při poslední cestě, kterou vykonal ke dvoru, to už v ničem nebyl on; dokonce se podivně zmenšil, a kamkoli šel, i ke králi, všude ho provázel jeho lékař a jeho zpovědník, který byl vydáván za almužníka. Zemřel brzy po návratu do Languedocu, stráven Bâvillem, jenž se stal tyranem provincie.

Tohoto léta zemřel také vévoda z La Ferté, na vodnatelnost, ve věku sedmačtyřiceti let. Jeho statečnost mu záhy dopomohla k postupu; sloužil stále, stal se velmi dobrým generálem a dával naději, že v čele armády nebude horší než maršál, jeho otec. Měl mnoho ducha, či spíše obrazotvornosti a vtipných nápadů, byl veselý, zábavný, výtečný stolovník; víno a hýření ho však zahubily, když předtím sám u stolu nejednoho umořil. Král, který v něm měl zalíbení, dělal, co mohl, aby ho z jeho prostopášností napravil; často s ním o tom mluvil ve svém kabinetě, tu přátelsky, tu přísně. Roku 1688 mu chybělo jen málo do věku potřebného k tomu, aby se stal rytířem řádu, a král mu dal vzkázat, že by mu byl udělil dispens, kdyby byl chtěl dbát jeho rad. Byl nenapravitelný, a v posledních taženích, jichž se zúčastnil, byl dokonce pro ustavičnou opilost málo schopen služby. Celý život strávil ve sváru se svou ženou, dcerou maršálky z La Mothe, a odloučen od ní; měl s ní jen dvě dcery.

Nevědělo se, co se stalo s jeho bratrem, rytířem z La Ferté, o němž se soudilo, že zahynul, a o němž už nikdy nikdo neslyšel; byl to podivný výlupek. Jeho druhý bratr, kterého jako dítě svedli jezuité, se jezuitou stal proti vůli svého otce; ten, když ho jako mladého novice potkal na Pont-Neuf s žebravým pytlem na zádech, jak to tehdy mladí jezuité ještě dělávali, poštval na něj své sluhy, jimž unikl jen stěží. I on měl mnoho ducha a stal se slavným kazatelem; miloval však dobré jídlo a dobrou společnost a nebyl stvořen pro řeholní život. Znelíbil se jezuitům, kteří ho nakonec vykázali do La Flèche, kde zemřel dlouho po svém bratrovi — a myslím, že ne bez lítosti nad svými sliby, které ho vyloučily z nástupnictví v hodnosti jeho bratra, takže zanikla osmatřicet let po svém zřízení. Guvernérství Met, Verdunu, Toulu a jejich biskupství, uprázdněné touto smrtí, dostal maršál z Joyeuse.

Bailli z Noailles, bratr vévody a kardinála z Noailles, vystřídal bailliho z Hautefeuille jako velvyslanec řehole⁵ ve Francii. Byl generálporučíkem francouzských galér a tento úřad prodal markýzi z Roye, kapitánu řadové lodi, který byl tehdy na moři a měl za ženu jedinou Ducassovu dceru.

Pontchartrain, manžel jeho sestry, ten obchod sjednal a v jeho nepřítomnosti k němu pro něho získal svolení, takže se z něho rázem stal generálporučík námořních sil.

Hrabě z Toulouse odjel do Toulonu a vévoda z Bourgogne se vydal převzít velení nad armádou maršála z Tallard na Rýně, kde princ Ludvík Bádenský a ostatní císařovi vrchní velitelé, zaměstnaní v čele různých sborů tím, aby čelili pokrokům, jichž bavorský kurfiřt již dosáhl, a těm, jichž se císař obával mnohem víc od chvíle, kdy se s kurfiřtem spojil Villars, nebyli s to příliš se stavět proti záměrům maršála z Tallard; ten dosti dlouho jen pozoroval prince Ludvíka a živil své vojsko, zatímco se říše třásla ve svém středu pro výhody, jichž kurfiřt dobyl nad císařskými, a řezenský sněm tam pokračoval jen pod jeho záštitou. Kurfiřt pevně počítal s tím, že ze spojení s Francouzi vytěží, a nebylo úslužnosti, kterou by jejich veliteli neprokázal. Ten, jehož opovážlivost podněcovala jeho maršálská hůl, přízeň, v níž se domníval být, a cizí sláva, do níž se oblékl bitvou u Friedlingenu, se zapomněl natolik, že věřil, že může dosáhnout všeho — a později se v tom nezmýlil, ale ta chvíle ještě nenastala. Využil toho, že bavorský kurfiřt potřeboval jeho součinnost, a přinutil ho, aby požádal krále, aby jej učinil vévodou. Návrh se ukázal takovým, jaký byl, a byl rázně zamítnut.

Villars tedy, když už od kurfiřta nic nečekal, pomyslel na to, jak si naplnit truhlice.

Ve všech zemích, kam jeho oddíly mohly dosáhnout, zavedl ochranné stráže a kontribuce, které neušetřily ani země kurfiřtovy; vojenské pokladně z nich odvedl jen málo a sobě z nich nadělal miliony. Miliony tu nejsou slovem do větru, jímž se vyjadřují velké částky; říkám miliony zcela skutečné. Toto plenění se kurfiřtovi nesmírně nelíbilo; co ho však dohnalo ke krajnosti, byl odpor, s nímž se u Villarse setkal ve všem, co mu z válečných plánů a pohybů navrhl. Villars chtěl zbohatnout a odmítal všechno, co mohlo jeho kontribuce a ochranné stráže omezit, ať už vzdálením jeho armády, nebo podniky snadnými a užitečnými, které by ho však držely blízko nepřítele a tím ho připravily o dosah tohoto nesmírného zisku.

Ostatně se roztržky s kurfiřtem nejenže nebál, ale byla jeho jediným cílem od chvíle, kdy mu selhal poslední pokus dosáhnout toho, aby za ním přijela jeho žena. Král k tomu po dlouhém naléhání svolil; nato Villars požádal o průvodní list pro ni prince Ludvíka Bádenského, a ten, popuzen pleněním svých zemí, poslal po svém prvním odmítnutí Villarsovi dopis, který od něho dostal, zpět celý otevřený, aniž mu odpověděl jediným slovem.

Žárlivost ho bodala jako dýka; chtěl se ke své ženě vrátit za každou cenu. Ani úspěchy na Dunaji, ani shoda s kurfiřtem nebyly s to jeho záměr uspíšit; dohnal tedy tohoto knížete k tomu, že s ním nemohl vydržet ani doufat, že v Německu cokoli vykoná.

Tato podivná situace vnukla kurfiřtovi úmysl zmocnit se Tyrolska, aby nezůstal neužitečným divákem pokladů, které Villars hromadil. Villars, nadšený, že se zbaví jeho i jeho vojsk, aby měl volnější ruce a aby se tak osudná nečinnost v srdci říše kladla méně za vinu jemu, tento plán, který snad sám vyvolal, obdivoval a utvrdil. Ani obtížnost přechodu Alp, všude střežených a opevněných, ani obtížnost zásobování, jež mohla kurfiřta i jeho vojsko zahubit, k čemuž také málem došlo, se Villarsovi nezdály ničím. Aby tak nesmyslný plán učinil králi přijatelnějším, navrhl mu plán spojení s kurfiřtem přes Trident, jež by zbavilo výdajů, obtíží a nebezpečí spojených s dopravou nováčků, posil a potřeb francouzskému vojsku v Bavorsku přes Německo, jakmile by přes Trident a Tyrolsko bylo spojení od italské armády až do Bavorska otevřeno v každé době; tudy by pak bylo možno podle volby vyvíjet velké a jisté úsilí v Německu pomocí oddílů z Itálie, nebo v Itálii pomocí oddílů z Německa.

Nic však nebylo tak očividně nesmyslné.

Spojením s Villarsem bylo dosaženo vrcholu všech přání, jež jsme chovali: celé Německo se třáslo; nepřátelské síly byly zaražené a slabší než naše; země byla nedotčená, otevřená, bez takových pevností, které se drží několik měsíců, jako na Rýně a ve Flandrech; do Německa byl vnesen zmatek a říšská knížata i říšská města byla svou zkázou vháněna do lítosti nad svou povolností k císaři a do nutnosti od něho odstoupit; císař byl v krajním znepokojení nad úspěchy uherských nespokojenců,⁶ kteří zesílili, zorganizovali se, ovládli Horní Uhry a jejichž kontribuce sahaly až do okolí Prešpurku. Které jiné úspěchy se mohly rovnat těm, jež jsme si právem mohli slibovat v srdci Německa, jak pro nejjistější výhody, tak pro to, aby byl císař donucen přistoupit na mír, který by španělskou monarchii zachoval tomu, kdo v ní již vládl! Opustí-li se tato jistota pro tyrolský plán — nehledě na obtíže dostat se tam a udržet se tam s pouhými silami kurfiřta, jehož kurfiřtskou zemi i to, co k ní právě připojil, by francouzská armáda musela stále střežit —, jakou cestu by musel urazit oddíl italské armády, s obtížemi zásobování, s řekami, jež je třeba překročit, s jezery, jež je třeba obejít, s horami a dobře střeženými soutěskami, jež je třeba zdolat? Kolik času, který by se dal dobře využít jinde v Německu a v Itálii, by se ztratilo touto dlouhou a svízelnou cestou z obou stran až do Tridentu, a kolik času k oddechu a k podnikání by se zatím poskytlo nepřátelům na Pádu a na Dunaji — a aby bylo šílenství dovršeno, v době, kdy se začínala rodit nedůvěra k vévodovi savojskému! Ale v úradcích Prozřetelnosti bylo ustanoveno, že zaslepenost, která přivedla stát tak blízko k propasti, má začít zde.

Dopravit zprávy z Bavorska nebylo snadné; žádný generál se neodvážil vystavit se nebezpečí a napsat, co všichni viděli a nad čím lkali; o všem, co se týkalo války, se jednalo a rozhodovalo výhradně mezi králem a Chamillartem, a téměř vždy v přítomnosti paní z Maintenon. Viděli jsme, čím byla Villarsovi; chtěla, aby byl hrdinou.

Chamillart se neodvažoval smýšlet jinak; ve válečných plánech byl teprve čerstvým učněm. Král, který si zakládal na tom, že je v nich mistrem, si liboval v ministru nováčkovi, jehož hodlal vychovat a jemuž by velké operace nemohly být připisovány. Friedlingen, spojení a víc než to všechno paní z Maintenon jej Villarsem oslnily. Viděli, že kurfiřt je pro tyrolský plán stejně zapálen jako on; jak jim tedy neuvěřit bez rozmýšlení, bez uvážení pohnutek, bez kohokoli, kdo by odporoval? Byla jim tedy dána volná ruka a do Itálie byly v souladu s tím odeslány rozkazy k provedení spojení přes Trident. Vendôme bavil krále dobytými hnízdy, úspěchy tří nebo čtyř set mužů a plány, které se neuskutečňovaly. Jeho kurýři jezdili bez ustání a uspokojovali jen krále, a to pro zásluhu Vendômova původu a díky bedlivé péči pana du Maine a jeho prostřednictvím paní z Maintenon, kteří mu zcela oddali Chamillarta. Vendôme, který rád dělal hluk, byl nadšen, že je pověřen prorazit až k Tridentu. Byl to člověk, který o ničem nepochyboval, třebaže byl často zastaven, který své chyby hájil s opovážlivostí, již jeho přízeň ještě zvětšovala, a který nikdy žádný omyl nepřiznal; vyčlenil tedy velmi silný oddíl, s nímž se vydal na cestu k Tridentu, a v čele armády zanechal pana z Vaudemontu.

Za kurfiřtovy výpravy do Tyrolska shromáždili císařští svá vojska a stále se drželi maršálu z Villars těsně nablízku. On mezitím pojal úmysl přepadnout generála La Tour, který tábořil s pěti tisíci jezdci u městečka Munderkingen, jež má most přes Dunaj, šest mil od Ulmu, kam Legal odešel s dvanácti eskadronami pod záminkou, že toto město ochrání před nájezdy nepřátel, kteří tam znemožňovali obchod a trhy. Dostal rozkaz vytáhnout potichu v osm hodin večer. Du Héron se k němu připojil se šesti eskadronami dragounů; vzal na koně za jezdce sedm set mužů pěchoty a cestou se k němu s Fonboisartem připojilo pět set jezdců. Třebaže táhli potichu celou noc, objevil je oddíl husarů, takže našli generála v bitevním šiku na krásné louce před jeho táborem a jeho zavazadla už za Dunajem. Měli o patnáct set jezdců víc než Legal a přesahovali ho na obou křídlech, a tak zaútočili první, mohutnou salvou. Odpovědí jim byl jen útok s kordem v ruce. Bojovalo se urputně a naše levé křídlo povolilo. Ta trocha pěchoty, kterou Legal měl, vyrazila s bodákem na pušce a v otevřeném poli zastavila jízdu, která to levé křídlo zatlačila; to se znovu sešikovalo a pak už vítězství nebylo na vahách. Vrhli se do Munderkingenu, kde množství lidí pobitých na mostě zabránilo tomu, aby byli pronásledováni do města, protože měli čas zvednout padací most; čtyři jejich eskadrony byly sraženy do Dunaje; ztratili asi patnáct set zabitých, málo zajatců, tak veliká byla zuřivost boje, a sedm standart. Du Héron, jehož byla veliká škoda, tam padl spolu s padesáti důstojníky a čtyřmi nebo pěti sty muži. Legal ustoupil nazítří, 1. srpna, v dobrém pořádku, neboť se obával nějakých silných oddílů prince Ludvíka Bádenského. Tato srážka, která byla krásná, udělala velkou radost králi; ten k ní blahopřál Legalově ženě, kterou potkal v galerii cestou ze mše, a jejího muže jmenoval generálporučíkem.

Výprava k Tridentu dopadla tak, jak se dalo čekat. Kurfiřt i pan z Vendôme byli, každý na své straně, zastavováni na každém kroku. Byly to samé opevněné průsmyky v horách, srázné hrady a hnízda, jejichž dobývání bylo velmi svízelné; každým z nich se pan z Vendôme honosil a bavil krále tu kurýrem, tu důstojníkem, který měl ty velké zprávy přivézt. Zprávy od kurfiřta se mu podařilo dostat jen jedinkrát. Už se nad jeho úspěchy jásalo jako nad spojením jistým a zavedeným, když kurfiřt, který byl pánem Innsbrucku, kde dal zpívat Te Deum, jehož se podivnou zvláštností zúčastnily císařovnina matka a augsburský biskup, císařovnin bratr, kteří tam byli zajati — když tedy kurfiřt, říkám, postoupil k Brixenu, našel celou zemskou hotovost a celou šlechtu země ve zbrani, takže se z obavy, že bude mít nedostatek všeho a že mu bude přerušeno spojení s jeho zemí, rovnou obrátil zpět. Byl nejvyšší čas: chléb došel; nebylo jak jej získat ze země, kde se na ně všechno vrhalo, a soutěsky už byly obsazeny natolik, že si mohli blahopřát, že neotáleli o čtyřiadvacet hodin; i tak tam padlo dost lidí, dokonce i v kurfiřtově blízkosti. Připojil se opět k maršálu z Villars s vojskem prořídlým a strašlivě vyčerpaným výpravou, z níž mu jako jediný plod zbyla ztráta všeho času, který na ni vynaložil a který bylo možno velmi užitečně využít v Německu; viděli jsme však, čí to byla vina. Pan z Vendôme měl aspoň to potěšení, že bombardoval Trident, jemuž příliš neublížil. Vrátil se, jak se dalo. Starhemberg tento návrat velmi ztěžoval; dokázal při něm získat náskok tří pochodů, připravit svého nepřítele po částech o mnoho lidí a dohnat jeho vojsko únavou do krajnosti. Vaudemont, který mezitím způsobem víc než hrubým zavinil porážku Murcého se silným oddílem, byl v San Benedettu a horlivě dělal nemocného, který nutně potřebuje do lázní. Jeho chování, stále stejné, vždy ztíží uvěřit, že nebyl do věci zasvěcen⁷ a že nespěchal uklidit se stranou od toho, co mělo přijít. Jakmile vévoda z Vendôme dorazil do San Benedetta, Vaudemont odtamtud odjel, aby se uchýlil do bezpečí před všemi událostmi.

Zaslepenost vůči němu byla taková, že pluk po Espinchalovi, který padl u onoho Murcého oddílu, dostal pro prince z Elbeufu, synovce své ženy, okamžitě, jakmile o něj požádal.

Pan z Vendôme oznámil králi krásný a neobyčejný čin Duquesna-Moniera, který velel královým lodím v Benátském zálivu. Dověděl se, že císařští mají velké sklady v Aquileji, která leží sedm mil ve vnitrozemí. Nalodil se se sto dvaceti vojáky na šalupy a vyplul proti proudu říčky, která teče od Aquileje a je tak úzká, že na některých místech mohla proplout vždy jen jedna šalupa. Cestou narazil na dvě pevnůstky, vystoupil se svými lidmi na břeh a dobyl je; u té poslední pronásledoval Beaucaire, fregatní kapitán, který těm sto dvaceti vojákům velel, posádku pevnůstky až do Aquileje, vyplenil ji, spálil sklady navzdory dvěma stům mužů pravidelného vojska a mnoha mužům zemské hotovosti, kteří tam byli, neztratil téměř nikoho a vrátil se k Duquesnovi, který na něj čekal naproti poslední pevnůstce, již dobyl. Stalo se to koncem července.

V sobotu 4. srpna, když byl král v Marly, porodila vévodkyně z Orléans ve Versailles prince; vévoda z Orléans přišel krále požádat o dovolení, aby mu směl dát jméno vévoda z Chartres,⁸ a o čest, aby mu byl kmotrem. Král mu odpověděl: „Nežádáte mě o nic jiného?“ Vévoda z Orléans řekl, že lidé z jeho domu na něj naléhají, aby požádal ještě o něco, že by to však v této době bylo neskromné. „Předejdu tedy Vaši žádost,“ odvětil král, „a dávám Vašemu synovi penzi prvního prince krve, 150 000 livrů.“ To činilo vévodovi z Orléans 1 050 000 franků, totiž: 650 000 livrů jeho penze, 100 000 livrů úroku z věna vévodkyně z Orléans, 150 000 livrů její penze a 150 000 livrů penze dva dny starého vévody z Chartres, nepočítaje penze Madame.

O několik dní později vydal král nařízení o dělostřelectvu, jehož úřady prodal: šlo o pět milionů. Několik jich ponechal k dispozici panu du Maine, velmistru dělostřelectva, zvýšil mu plat o 20 000 livrů a dal mu 100 000 tolarů. Potřeba peněz, která vedla k tomuto opatření i k mnoha jiným, způsobila, že se popřálo sluchu jednomu invalidovi, který tvrdil, že kdysi, za časů pana z Louvois, pracoval v Meudonu na skrýši pro velký poklad. Kopal tam tedy, dlouho a na mnoha místech, a stále trval na tom, že ji najde. Skončilo to výdaji za opravu toho, co poničil, a hanbou, že se něčemu takovému vážně uvěřilo.

Pan z Avaux prodal v této době svému synovci, prezidentu de Mesmes, svůj úřad probošta a velmistra ceremonií řádu, s dovolením nosit modrou stuhu i nadále. Pan z Avaux jej dostal roku 1684 od svého bratra, prezidenta de Mesmes, který sám obdržel totéž dovolení nosit řád dál, a tento prezident de Mesmes jej dostal roku 1671 při pádu svého tchána La Bazinièra, proslulého finančníka a potom pokladníka královské pokladny (trésorier de l’épargne), který byl dlouho ve vězení, potom se zase vynořil, avšak bez úřadu, a jemuž nebylo dovoleno nosit řád od chvíle, kdy za svého neštěstí předal svůj úřad zeti. Mluvil jsem o těchto prodejích řádových úřadů víckrát, ale, stržen jinými látkami, nerozepsal jsem se o této věci, která přece není bez zajímavosti už proto, že toto množení modrých stuh předáváním těchto úřadů vidíme den co den. Je namístě vysvětlit to jednou provždy. Zašel bych příliš daleko, kdybych se tu pustil do výkladu všeho, co se týká Řádu Svatého Ducha; odbočka by byla dlouhá a nemístná. Omezím se na úřady, poněvadž příležitost k tomu byla výše promeškána a zde se nabízí přirozeně.