Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola osmá

Odbočka o úřadech řádu. — Velký almužník; proč bez důkazů. — Amyot zbaven úřadu velkého almužníka. — Velcí hodnostáři velkých řádů nenosí jejich odznaky jako hodnostáři Řádu Svatého Ducha. — Rozdíl mezi velkými hodnostáři a rytíři i mezi velkými hodnostáři navzájem a zneužívání titulu komturů; odkud se vzalo. — Původ poct Louvru a jedinečného vyznamenání kancléře řádu. — Jedinečné vyznamenání arcibiskupa rouenského, nemanželského bratra Jindřicha IV. — Veteráni řádu a jejich zlořády; jak byli zavedeni. — Původ prvního pevného postavení pánů z Villeroy. — „Râpés“ řádu. — Řádový řetěz v erbech velkých hodnostářů. — Zlořád s korunami. — Zlořád: velcí hodnostáři řádu zobrazovaní v sochách na svých náhrobcích s řetězem a pláštěm řádu, bez jakéhokoli rozdílu od rytíře. — Úsměvná otázka jedné dobré paní. — Omyl Švédů a jejich poučení o modré stuze pana z Avaux, škodlivé jeho velvyslanectví.

Jindřich III. při založení Řádu Svatého Ducha zřídil zároveň pět úřadů: úřad velkého almužníka řádu, který hned tehdy spojil s úřadem velkého almužníka Francie, a to bez důkazů urozenosti. Stalo se tak, aby byl odměněn pan Amyot, biskup z Auxerre, který byl vychovatelem jeho i králů, jeho bratří, a jehož Karel IX. učinil velkým almužníkem. Podporovali ho také Guisové a on se potom oddal Lize¹ s takovým nevděkem, že Jindřich IV., jakkoli byl dobrotivý, mu jedním z prvních projevů své moci odňal na konci roku 1591 úřad velkého almužníka Francie a dal jej slavnému Renaudu de Beaune, tehdy arcibiskupovi z Bourges, později ze Sens; v důsledku toho byl pan Amyot zároveň zbaven práva nosit řád a pan de Beaune jej přijal posledního dne toho roku v kostele v Mantes z rukou maršála z Bironu, otce, který zároveň z pověření Jindřicha IV., jenž ještě nebyl katolíkem, učinil rytířem Svatého Ducha svého syna.

Čtyři další úřady byly: kancléř, strážce pečetí a vrchní správce peněz řádu v jediném úřadě, který býval někdy, i když zřídka, rozdělen; probošt a velmistr ceremonií v jediném úřadě, který nikdy rozdělení nestrpěl; velký pokladník; a zapisovatel. Jindřich III. zřídil tyto úřady ve prospěch svých ministrů, či spíše mu je Guisové, kteří si ministry chtěli stále víc zavazovat, dali zřídit v jejich prospěch způsobem, jaký nemá obdoby ve dvou dalších velkých řádech, Podvazkovém a Zlatém rounu, ba ani v Řádu slona; jejich hodnostáři, což jsou ministři, biskupové a osoby od založení těchto řádů až dodnes na svých dvorech přinejmenším stejně významné, jako byli a jsou naši velcí hodnostáři řádu, nenosí žádné odznaky Zlatého rouna ani Slona (a hodnostáři Podvazkového řádu nosí odznak ve všem naprosto odlišný od odznaku rytířů), kdežto velcí hodnostáři Řádu Svatého Ducha dostali už svým zřízením na svou osobu, mimo dny řádových obřadů, tytéž odznaky jako rytíři Svatého Ducha. Říkám velcí hodnostáři, protože Jindřich III. zároveň zřídil i malé, jako herolda, uvaděče atd., zcela odlišné od velkých hodnostářů, kteří jako odznak svých úřadů nosili až do posledního regentství² jen malý kříž Svatého Ducha, připevněný blankytně modrou stužkou ke knoflíkové dírce. Tito malí hodnostáři jsou i v ostatních třech výše jmenovaných velkých řádech, na rozdíl od jejich velkých hodnostářů.

Zavést tuto úplnou shodu mezi rytíři a velkými hodnostáři v běžném nošení Řádu Svatého Ducha bylo tím snazší, že kromě příslušníků soudního stavu chodil tehdy každý v kabátci a plášti, jejichž barva a prostota byly jediným, čím se lidé od sebe lišili, a že se modrá stuha nosila na krku; avšak při vší této každodenní rovnosti mezi rytíři a velkými hodnostáři se tito od rytířů ve dnech obřadů velmi lišili, jako se liší dosud, tím, že nemají řetěz, a liší se i mezi sebou čtyřmi rozdílností svých velkých plášťů. Plášť kancléřův je ve všem všudy stejný jako plášť rytířů. Probošt a velmistr ceremonií nemá řádový řetěz vyšitý kolem svého pláště ani pláštíku, ale jinak je jeho plášť stejný jako pláště rytířů. Pláště a pláštíky velkého pokladníka a zapisovatele mají plameny výšivky znatelně řidší a o něco užší a mezi těmito dvěma posledními plášti je ještě jakýsi malý rozdíl ve prospěch velkého pokladníka proti zapisovateli. Velcí hodnostáři se rytířům podobali ještě v tom, že Jindřich III., který počítal s tím, že svému novému řádu dá obročí v komendě, jako je mají řády španělské, určil taková obročí i velkým hodnostářům jako plat za jejich úřady. Toto určení učinilo hned tehdy rytířům i velkým hodnostářům společným označení komtur; protože však k nadání komend pro zmatky Ligy zprvu nedošlo a nedošlo k němu ani později, zůstalo označení komtur vlastní jen osmi kardinálům a prelátům řádu. Velcí hodnostáři si na něm nepřestali zakládat, a aby se co nejvíc připodobnili rytířům, dávají je i jim, třebaže žádný z nich o ně nestojí a nedává si jiný titul než rytíř králových řádů, kdežto velcí hodnostáři velmi žárlivě lpějí na tom, aby je užívali, ačkoli zůstalo pro všechny prázdné, protože nikdo žádnou komendu nemá, a velcí hodnostáři jsou dostatečně označeni titulem svých úřadů, aniž k němu připojují prázdný a zbytečný titul komtura.

Uvidíme, k jakému zvláštnímu užitku si je, vedle této podobnosti, obrátili.

Kromě řečených rozdílů mezi úřady podávají první dva tytéž důkazy jako rytíři. Kancléř z Cheverny, který byl kancléřem Řádu svatého Michala po kardinálech Bourbonském a Lotrinském, se stal kancléřem Řádu Svatého Ducha při jeho založení, kdy s ním byl Řád svatého Michala spojen. Jmenoval se Hurault: strážcem pečetí byl už od roku 1578, kdy se kancléř Birague stal kardinálem, a kancléřem po jeho smrti roku 1585. Byl předtím kancléřem vévody z Anjou, doprovázel ho do Polska, byl oddán Kateřině Medicejské a Guisům natolik, že přišel o pečeti a byl poslán do vyhnanství, stejně jako pan z Villeroy³ a jiní, když se Jindřich III. roku 1588, po pařížských barikádách, pozdě odhodlal zbavit se Guisů. Byla to po všech stránkách význačná osobnost a Jindřich IV. mu pečeti vrátil už roku 1590.

Jeho matka byla sestrou otce Renauda de Beaune, o němž jsem právě mluvil a který dal Jindřichu IV. v Saint-Denis rozhřešení a přijal ho do katolické církve. Jeho nejstarší syn byl už od počátku roku 1588 zetěm Chabota, hraběte z Charny, velkého štolby Francie, a tudíž švagrem vévody z Elbeufu. Jeho druhý syn byl zetěm paní ze Sourdis, tehdy tak významné, tety příliš proslulé Gabrielly d’Estrées, na jejíž mysl měla velký vliv. Třetí měl pět tučných opatství a biskupství v Chartres a byl potom prvním almužníkem Marie Medicejské. Dcery tohoto kancléře byly provdány už před založením řádu: nejstarší za markýze z Nesle (Laval), potom za statečného Givryho d’Anglure; druhá roku 1592 za markýze z Royanu (La Trémoille); poslední za markýze z Alluye (Escoubleau), potom za markýze z Aumontu. S těmito svazky, třebaže pro tohoto kancléře velmi novými, a s osobním postavením, jež zaujímal, se prohlásil za člověka, který může podat důkazy; a po pravdě řečeno, k důkazům pro Řád Svatého Ducha není třeba si nijak zvlášť přivstat — další rozdíl proti ostatním velkým řádům, kde důkazů třeba není, protože zakladatelé podle příkladu, který sami dávali, věřili, že všichni, kdo do nich budou napříště přijímáni, budou rodu příliš všeobecně známého, než aby se od nich důkazy mohly žádat. Cheverny tedy chtěl podat důkazy jako rytíři a tato nutnost důkazů, či lépe řečeno toto vyznamenání, tomuto řádovému úřadu zůstalo. Ačkoli byl kancléřem Francie, zaujímal při řádových obřadech místo jako kancléř řádu, to jest za posledním rytířem a s odstupem mezi nimi, vždy se jich účastnil a nikdy proti tomu nic nenamítal. Myslím však, že korunní úřad, jímž byl oděn, zjednal jemu a jeho prostřednictvím jeho nástupcům, kancléřům řádu, tu výsadu před ostatními třemi úřady, že v řádových kapitulách mluví vsedě a s pokrytou hlavou, kdežto probošt, velký pokladník a zapisovatel stojí s hlavou obnaženou, a že jí v králově refektáři na posledním místě za rytíři, ale jako oni; kdežto ostatní tři úřady jedí v téže době v jiné místnosti s malými hodnostáři řádu.

Právě tento rozdíl, který vlivní ministři, později odění těmito třemi dalšími úřady, nemohli snést, také jejich vlivem způsobil, že se kapituly konají vstoje, s obnaženou hlavou a bez pořadí, jeden přes druhého, a vymýtil zvyk králova stolování s rytíři. Týž důvod, totiž úřad kancléře Francie, dodal váhy i důvodu dalšímu — že řádové písemnosti jsou u kancléře řádu —, aby se všechny komise pro záležitosti řádu konaly u kancléře řádu, ať jsou komtuři a rytíři, kteří v nich zasedají, jakékoli hodnosti a stavu, kardinálové, vévodové i knížata z panovnických rodů; jedině princové krve totiž komisaři nikdy nebývají.

Podle tohoto příkladu se totéž dělo u kancléřů řádu od té doby stále, a s oporou v onom důvodu písemností dosáhli velcí pokladníci řádu téže výhody, že se komise řádu konají také u nich.

Ačkoli tyto řádové úřady byly určeny k ozdobě ministrů, úřad probošta a velmistra ceremonií řádu dostal pan z Rhodes, který měl na vybranou, zda jej přijme, nebo bude rytířem řádu. Záliba Jindřicha III. v ceremoniích rozhodla pana z Rhodes, rodným jménem Pot a vysokého rodu. Jeden Pot byl rytířem Zlatého rouna při založení tohoto řádu a byl přijat při prvním jmenování, které provedl Filip Dobrý. Je to týž pan z Rhodes, pro něhož byl zřízen úřad velmistra ceremonií Francie. Jako pán, jímž byl, chtěl podat tytéž důkazy jako rytíři, a to tomuto úřadu zůstalo stejně jako úřadu kancléře řádu.

To, čemu se říká pocty Louvru, bylo před konetáblem Annem, vévodou z Montmorency,⁴ neznámé a vyhrazené jen synům a dcerám Francie, kteří nasedali na koně a sesedali z něho nebo nastupovali do kočáru a vystupovali z něho („coche“, jak se tehdy říkalo; ani nejvznešenější dámy jich ostatně mnoho neužívaly) na nádvoří králova obydlí. Byl to tento slavný Anne, kdo, ozdoben svými službami, hodnostmi a přízní, vjel jednoho krásného dne na koni na nádvoří králova obydlí, potom tam i nasedl a tento zvyk si udržel. Po nějaké době se jeho sok, pan z Guise, odvážil učinit totéž. Jeden po druhém to z řevnivosti napodobili všichni nejvýznačnější a trpění této opovážlivosti rozšířilo ponenáhlu tuto poctu na osoby, jimž je nyní vyhrazena. Dospěli k ní i korunní hodnostáři, takže kancléř z Cheverny ji požíval jako kancléř Francie.

Po jeho smrti roku 1599 se kancléřem řádu stal arcibiskup rouenský. Byl levobočkem navarrského krále⁵ a slečny du Rouhet,⁶ a tudíž nevlastním bratrem Jindřicha IV., levobočkem. Tento panovník, který ho nesmírně miloval, dělal, co mohl, aby z něho učinil kardinála, ačkoli mnoho levobočků, nejen papežů, ale i soukromých osob — a později, ještě za Jindřicha IV., byl pan Sérafin, levoboček kancléře Oliviera, kardinálem jako první při posledním jmenování Klementa VIII. roku 1604, při témž, při němž byl jmenován kardinál du Perron.⁷ Jmenoval se Sérafin Olivier, ale říkalo se mu jen pan Sérafin; byl auditorem Roty za Francii, stal se jejím děkanem a později dostal titul patriarchy alexandrijského. Klement VIII., který vytrval v tom, že Jindřichu IV. klobouk pro arcibiskupa rouenského odepřel, učinil v jeho prospěch věc mnohem neobyčejnější, která nemá obdoby předtím ani potom: bulou z června 1597 mu udělil všechny pocty kardinálů — pořadí, oděv, vyznamenání, výsady —, takže kromě jména, klobouku (který se přijímá jen v Římě, kde nikdy nebyl), konkláve a konzistoří měl ve všem všudy týž zevnějšek jako kardinálové, s červenou čepičkou i biretem. Lze soudit, že s těmito vyznamenáními dostal i pocty Louvru. Dva roky poté, co se takto oděl do červeně, to jest roku 1599, stal se smrtí kancléře z Cheverny kancléřem řádu. Vykonával všechny úkony tohoto úřadu bez námitek, jako to činil jeho předchůdce. Roku 1606 Jindřicha IV. napadlo, že tento úřad je pod úroveň bratra ozdobeného vším, co mají kardinálové, ačkoli byl v témž stavu už dva roky předtím, než mu byl úřad dán (zde není místo k odbočce o levobočcích).

Jindřich IV. ho tedy prohlásil jedním z prelátů přidružených k řádu a jeho úřad kancléře dal L’Aubépinovi, jehož syny byli strážce pečetí z Châteauneuf,⁸ biskup z Orléansu, který se roku 1619 stal komturem řádu, a otec mé matky. Byl předtím velvyslancem v Anglii a byl státním ministrem, švagrem prvního maršála z La Châtre a pana z Villeroy, slavného státního sekretáře. Jeho dcery se provdaly za pana ze Saint-Chamond a za pana z Vaucelas, velvyslance ve Španělsku, oba rytíře řádu, a jeho otec byl ten, kdo vymanil státní sekretáře z poručnictví, jako první podepisoval „král“ a těšil se tak velké a dlouhé vážnosti za Jindřicha II., Františka II. a Karla IX. Takto postaven dosáhl pro svůj úřad kancléře řádu zvláštnosti, která trvá dodnes, totiž vjíždět kočárem na nádvoří králova obydlí za královy nepřítomnosti, i když je tam královna, což nemají rytíři řádu ani nikdo jiný; až dlouho poté to dostali rytíř cti a dvorní dámy a dámy šatny královny.

Tito velcí hodnostáři řádu nebyli zahrnuti do počtu sta, z něhož se Řád Svatého Ducha skládá, a první, původní stanovy je z něho vylučují. Guisové, kteří je dali dvakrát změnit, vždy ve svůj prospěch, jak rostla jejich moc, a kteří chtěli vždy přát ministrům, aby je lépe připoutali ve své závislosti, pro své záměry s plány Ligy, jež je den ode dne přibližovaly k úspěchu jejich úmyslu s korunou, je dali do počtu sta zahrnout. Kromě této pohnutky, připodobnit je stále víc rytířům řádu, měli ještě jinou: zmenšit počet milostí, jež si Jindřich III. umínil moci udílet. To přimělo Guisy, aby dali zároveň do počtu sta zahrnout osm kardinálů či prelátů a cizí rytíře, kteří nejsou poddanými království a zprvu do něho zahrnuti nebyli, což králi ubíralo třináct rytířských míst, nepočítaje nejistá místa cizích rytířů, kteří nejsou poddanými království. Po této novotě zůstala až dodnes stopa v tom, že těmto cizím rytířům se nevyplácí penze tisíc tolarů jako všem ostatním rytířům Svatého Ducha, poddaným království, a že Guisové, kteří dali dodatečně ve svůj prospěch stanovit pro všechny rytíře řádu věk, jenž prvními stanovami určen nebyl, jako není dodnes určen v žádném jiném řádu v Evropě, jej nedali stanovit pro řádové úřady.

Dva úřady velkých hodnostářů řádu, velkého pokladníka a zapisovatele, které důkazy nepodávají, byly dány: první panu z Villeroy, státnímu sekretáři, druhý panu z Verderonne, který byl tehdy v cizině v králových záležitostech. Byl to L’Aubépine, vlastní bratranec manželky pana z Villeroy a jejího bratra pana z L’Aubépine, kterého jsme právě viděli jako třetího kancléře řádu. Pan z Verderonne byl zetěm pana z Rhodes, který se zároveň stal prvním proboštem a velmistrem ceremonií řádu. Pana z Villeroy není třeba představovat. Jím a tímto Verderonnem, jeho vlastním bratrancem, začal zlořád, kterému se říká „veteráni“ a který dal vzniknout jinému, většímu, známému pod směšným jménem „râpés“ řádu; ten jsem si umínil zde vysvětlit.

Pan z Villeroy oženil v únoru 1588 svého syna, pana z Alincourtu, s jedinou dcerou pana z Mandelotu, rytíře řádu z roku 1582 a guvernéra Lyonu, Lyonnais a Beaujolais. Liga, k jejímž nejhorlivějším a nejoddanějším členům oba patřili a v níž byl každý svým způsobem jedním z nejužitečnějších a nejváženějších, tento svazek uzavřela a vymohla na slabosti Jindřicha III. při příležitosti tohoto sňatku nástupnictví v tomto důležitém guvernérství, které pan z Alincourt získal jako řádný držitel v listopadu téhož roku smrtí Mandelota, svého tchána. To bylo, budiž mimochodem řečeno, prvním velkým štěstím Villeroyů, jak pro zajímavost povím dále.

Pan z Villeroy byl vyhnán v září 1588, po pařížských barikádách, s ostatními ministry, stvůrami Guisů, když se Jindřich III. konečně odhodlal zbavit se těchto tyranů dřív, než dokončí uchvácení jeho koruny. Ztrátou úřadu státního sekretáře ztratil i svůj řádový úřad, a tudíž modrou stuhu. Jeho vlastní Paměti i všechny paměti té doby ukazují jeho oddanost Guisům a Lize a zároveň to, s jakým uměním se dokázal, když nad ní ztratil naději, obrátit a přesvědčit Jindřicha IV., že mu prokázal velké služby. Jeho velké schopnosti, jeho zkušenost, důležité guvernérství jeho syna, tolik významných osob, s nimiž byl spjat, to vše přispělo k tomu, že se Jindřich IV., tak povolný ke svým nepřátelům, dal přesvědčit, aby mu vrátil úřad i místo v radě, kde se domníval, že ho užitečně využije, a v nichž ho tento panovník ponechal po celý život ve velké vážnosti. Jeho řádový úřad byl dán Rusému de Beaulieu spolu s úřadem státního sekretáře a Jindřich IV. mu při nástupu na trůn oba potvrdil. Villeroy dostal úřad státního sekretáře, který se uprázdnil roku 1594, a protože byl Jindřich IV. spokojen s Rusém de Beaulieu, který dostal úřady pana z Villeroy, nechtěl mu úřad řádový odejmout, aby jej vrátil Villeroyovi, stejně jako mu ponechal i úřad státního sekretáře po něm; když však vracel Villeroyovi svou důvěru a místo ve své radě, ústně mu dovolil znovu si vzít modrou stuhu, ačkoli už úřad neměl, a to byl první příklad modré stuhy bez úřadu. Jakkoli byla tato milost nová, dosáhl ještě mnohem podivnější. Dosáhl toho, že jeho syn Alincourt byl učiněn rytířem Svatého Ducha, jako poslední při jmenování, které Jindřich IV. provedl 5. ledna 1597 v kostele opatství Saint-Ouen v Rouenu, a ke všemu ve věku pouhých třiceti let. S takovým vlivem se snadno prošlape cesta k nošení řádu bez úřadu.

Dokončeme nyní onu zajímavost, která založila pevné štěstí Villeroyů před velikostí, k níž od té doby dospěli. Státní sekretář dal svému vnukovi velmi záhy zajistit nástupnictví v guvernérství svého syna. Toto guvernérství oslnilo pana z Lesdiguières, guvernéra Dauphiné, který v této provincii, v Provenci a v několika sousedních krajích poroučel jako král. Chtěl zvětšit svou vážnost i moc tím, že se stane pánem lyonského guvernérství, a to tak, že si Villeroye připoutá poutem nejnerozlučnějším. Předložil své záměry panu z Créqui, svému zeti,⁹ který svazek s Villeroyi rázně odmítl. Starý pán, státní sekretář, ještě žil.

Po dalším zatmění, které ho postihlo za vlády královny matky a maršála z Ancre,¹⁰ ho jejich pád postavil na nohy tak dobře jako kdy předtím. Ale ani tato přízeň, ani lyonské postavení nemohly Créquiho zlákat ke svazku tak nerovnému. Svou nejstarší dceru provdal za markýze z Rosny, nejstaršího syna slavného Maximiliena, prvního vévody ze Sully, který přežíval svou nemilost a vždy jednal s panem z Villeroy zvysoka; ten ho zase vždy pokládal za svého nepřítele. Znamenalo to po všech stránkách dát tomuto zeti podivného švagra. Ale Lesdiguières vládl ve své rodině neomezeně.

Chtěl tento sňatek své vnučky se synem Alincourtovým tak neústupně, že Créquimu nezbylo než svolit. Starý státní sekretář se dočkal radosti, že viděl tuto velikost vstoupit do své rodiny. Co by byl řekl, kdyby byl mohl vědět o záplavě dalších, jež po ní následovaly? Sňatek se konal v červenci 1617 a státní sekretář zemřel v Rouenu ve čtyřiasedmdesáti letech v listopadu téhož roku, za shromáždění notáblů. Běh událostí tomu chtěl, že všechen velký majetek Créquiů a Lesdiguièrů připadl synovi z tohoto manželství, maršálovi Francie jako jeho otec atd. a po něm vévodovi a pairovi.

Pan z Verderonne si podržel úřad zapisovatele až do roku 1608, kdy jej dostal pan ze Sceaux (Potier), státní sekretář, a Verderonne dostal dovolení nosit řád dál. Z jeho příbuzenstva jsme viděli, že nebyl bez vlivu, a měl pro sebe příklad svého bratrance Villeroye, tehdy tak váženého, a to za okolností mnohem méně příznivých.

Příklady mívají ve Francii velké následky. Podle těchto dvou prodal pan z Rhodes roku 1619 svůj úřad probošta a velmistra ceremonií řádu panu z La Ville-aux-Clercs (Loménie), státnímu sekretáři; dostal dovolení nosit řád dál; avšak s ohledem na rod, z něhož pocházel, mu bylo vystaveno breve se slibem, že bude při nejbližším jmenování učiněn rytířem řádu, a s dovolením do té doby řád nosit. Bylo víc než přirozené, aby mu tento slib byl dodržen; přesto nebyl zahrnut do početného jmenování, které se konalo posledního dne toho roku, a roku 1622 byl zabit před Montpellierem, aniž byl byť jen jmenován.

Pan z Puysieux, státní sekretář, syn kancléře ze Sillery a zeť pana z Villeroy, státního sekretáře — oba žili a měli vliv a on sám také, mezi svými dvěma nemilostmi —, prodal svůj úřad velkého pokladníka řádu panu Morandovi, pokladníku královské pokladny, a podle příkladu pana z Rhodes, ať už byl mezi Potem a Brûlartem nepoměr jakýkoli, dostal totéž breve se slibem, že bude při nejbližším jmenování učiněn rytířem řádu, a s dovolením do té doby řád nosit dál.

Když byla prošlapána i tato poslední cesta, pan z Avaux,¹¹ ten slavný velvyslanec a vrchní správce financí, prodal roku 1643 svůj úřad zapisovatele řádu panu z Bonelles, který přes sňatek s Charlottou z Prie, starší sestrou maršálky z La Mothe, nebyl nikdy ničím víc než čestným radou parlamentu a nebyl by věřil, že se jeho vnuk stane rytířem řádu. Pan z Avaux dostal breve se slibem a dovolením stejné jako to, které získal pan z Puysieux.

Konečně, když byl úřad kancléře a strážce pečetí řádu rozdělen ve dva za věznění strážce pečetí Francie z Châteauneuf, byly roku 1633 pečeti řádu dány panu z Bullionu, vrchnímu správci financí a prezidentu pařížského parlamentu (à mortier). Roku 1636 je prodal panu prvnímu prezidentu Le Jayovi a dostal breve stejné jako předchozí.

Když byly tyto dva úřady roku 1645 opět spojeny tím, že pečeti řádu byly vráceny panu z Châteauneuf, prodal jej několik měsíců nato celý La Rivièrovi, biskupu-vévodovi z Langres, onomu Gastonovu oblíbenci, tak známému ze všech Pamětí o nezletilosti Ludvíka XIV. a o počátcích jeho zletilosti.

Protože pan z Châteauneuf měl opatství, ačkoli neměl svěcení, obsahovalo breve, které dostal, stejné jako ostatní, vedle dovolení nosit řád dál i slib prvního ze čtyř prelátských míst, které se v řádu uprázdní; nikdy je nedostal, stejně jako nikdo z těch, kdo své úřady prodali, kteří téměř všichni až dodnes dostávali podobná breve a nikdy rytíři řádu nebyli. Kromě obecné směšnosti těchto breve je na nich ještě jedna směšnost zvláštní, která uniká a kterou stojí za to zde vyložit.

Výše jsme viděli, že kancléř řádu má mezi výsadami, jimiž vyniká nad ostatní velké hodnostáře, to jest laické, i tu, že má velký řádový plášť ve všem stejný jako pláště rytířů a s řádovým řetězem vyšitým kolem dokola jako oni; liší se od nich dokonce jen posledním místem za všemi, spolu s třemi ostatními hodnostáři, a tím, že nemá řetěz z masivního smaltovaného zlata. Z tohoto odepření řetězu činí stanovy jakoby omluvu, když praví, že kancléř nemá řetěz, protože se má za to, že je osobou dlouhého roucha; a přece je právě této osobě dlouhého roucha, která je už tím vyloučena z řetězu, jenž přísluší jen šlechticům, jejichž povoláním jsou zbraně, tento řetěz při prodeji úřadu slibován, a stejně tak ostatním velkým hodnostářům, když se zbavují svých úřadů, vesměs lidem roucha nebo pera — oním klamným breve, které nebylo vykonáno u nikoho, v jehož splnění nikdo z nich nedoufal a které žádného krále nikdy nenapadlo uskutečnit. Spokojuji se tím, že u každého z těchto čtyř úřadů uvádím prvního, kdo je dostal. Stačí říci, že od tohoto příkladu prodeje a získání těchto breve, který jsem právě vyložil, byl tento zvyk mezi všemi velkými hodnostáři řádu nepřetržitý a že toto breve nebylo odepřeno ani jedinému, snad až na čtyři nebo pět, kteří upadli v nemilost a jimž při odnětí řádových úřadů nebylo dovoleno řád nosit dál. Došlo to tak daleko, že za posledního regentství Crozat a Montargis, velmi bohatí finančníci, kteří dostali dovolení koupit úřady velkého pokladníka a zapisovatele z pozůstalosti staršího bratra strážce pečetí Chauvelina a prezidenta Lamoignona, dostali táž breve se slibem, že budou při nejbližším jmenování učiněni rytíři řádu, a s dovolením jej do té doby nosit dál; a to v téže době, kdy jim bylo před blížící se královou korunovací nařízeno prodat své úřady, jednomu panu Dodunovi, generálnímu kontroloru financí, druhému panu z Maurepas, státnímu sekretáři, protože se shledalo nepřístojným, aby tito dva finančníci vykonávali úkony těchto úřadů, až král den po korunovaci přijme řád z rukou arcibiskupa-vévody z Remeše.

Tak se tedy podivný zlořád stal starým a nepřerušeným zvykem pravidlem; a u toho nezůstalo. Dal vzniknout jinému, ještě podivnějšímu a směšnějšímu; ten, který byl právě vyložen, je znám pod jménem „veteráni“, ten, který vyložen bude, pod jménem „râpés“. První jméno je vzato od soudních úředníků, kteří po dvaceti letech výkonu úřadu dostávají při jeho prodeji veteránské listy, jež se jim neodpírají, aby do konce života dál požívali poct a práva zasedat, které jsou s těmito úřady spojeny. Avšak řádoví hodnostáři si odjakživa většinou drželi úřady jen málo let, a protože je drželi tak krátce, otevřeli cestu „râpés“.

Tato přezdívka, či toto jméno, je vzata od vody, která se přelévá přes hroznové matoliny poté, co byly vylisovány a co z nich byla získána všechna šťáva neboli mošt, z něhož je víno; tato voda na matolinách kvasí a nabývá barvy a příchuti slabého vínka neboli druháku, a tomu se říká „râpé“ vína.

Uvidíme, že přirovnání je přiléhavé a jméno dobře zvolené. Zde je ten krásný vynález, na který velcí hodnostáři řádu přišli. Petr má například několik let řádový úřad; prodá jej Pavlovi a dostane obvyklé breve. Jan je právě ve významném postavení a chce se ozdobit řádem, aniž rozváže měšec. Se souhlasem krále, a když je obchod s Pavlem uzavřen a oznámen, vstoupí Jan mezi Petra a jeho, naoko koupí Petrův úřad a král ho do něho přijme. Po několika týdnech se úřadu vzdá, naoko jej prodá Pavlovi a dostane obvyklé breve, a Pavel je do úřadu přijat. Díky tomuto vynálezu bylo za posledního regentství vidět až šestnáct řádových hodnostářů, veteránů nebo „râpés“, žijících všichni zároveň.

První příklad byl ze všech nejméně hrubý. Bonelles skutečně prodal úřad zapisovatele řádu Novionovi, prezidentu parlamentu (à mortier), který se později stal prvním prezidentem: bylo to roku 1656; ten jej držel několik měsíců a roku 1657 jej prodal Jeanninu de Castille. Druhý příklad proběhl bez okolků. Barbezieux dostal po smrti svého otce Louvoise jeho úřad kancléře řádu. Boucherat, kancléř Francie, jím byl nejprve naoko opatřen, a týden poté, co byl přijat, se ho naoko vzdal, jako jej předtím naoko koupil, a Barbezieux byl přijat.

Od tohoto zcela nezastřeného příkladu neměly ani všechny ostatní víc zástěrky, v oněch osmi či dvanácti případech, které po něm až dosud následovaly.

Tito veteráni a tito „râpés“ si všichni bez rozpaků dávají titul komturů králových řádů, dokonce bez zmínky o úřadu, který jim jej dal, ale který jim jej, po pravdě řečeno, nemohl ponechat, stejně jako jim jej nemohlo udělit breve se slibem a dovolením, které dostávají. Pravda je, že veteráni ani „râpés“ se nepočítají do sta, z něhož se řád skládá.

Kdo by při tolika zlořádech nevěřil, že jich aspoň není víc? Ale to není všechno. Z toho, že kancléř řádu má řetěz vyšitý kolem svého velkého pláště jako rytíři, vyvodil důsledek a odložil modrou stuhu, kterou nosíval kolem svého erbu jako kardinálové a preláti řádu, a ačkoli nemá řetěz z masivního smaltovaného zlata jako rytíři řádu, dal si jej všude na svůj erb. Tento příklad brzy následovali ostatní velcí hodnostáři, třebaže kolem jejich plášťů řetěz vyšit není a chybí jim všechno, i tato jalová záminka. Tento zlořád nemohu datovat s touž jistotou a přesností, jako jsem to právě učinil u předchozích. U těch je původ vidět, kdežto u tohoto, který závisel na vůli k opovážlivosti, dříve či později projevené, a na domácím provedení malířem nebo rytcem na erbu, jde o data, která se dohledat nedají.

Kdo by dnes mohl říci, kdo začal s uchvacováním korun? Není tak nepatrného človíčka, aby nějakou nenosil, a vévodské koruny klesly až k lidem roucha nejnovějšího data. Je však pravda, že tento zlořád není starší padesáti let a že krátce předtím nenosil žádný člověk roucha korunu jakéhokoli druhu. Existuje o tom dosud zřejmé svědectví. Erb pana Séguiera, tehdy kancléře a ještě nikoli vévody na breve, je vytesán v reliéfu po obou stranách hlavního oltáře kostela bosých karmelitánů, jejichž klášter je v Paříži v ulici Vaugirard; jsou tam všechny odznaky kancléře, plášť bez erbu na rubu, palcáty, čapka (mortier), a žádná koruna. Vše, co mohu říci, je, že když jsem jel z Fontainebleau navštívit paní maršálku z Villeroy do Villeroy krátce před její smrtí, to jest kolem roku 1706 nebo 1707, viděl jsem erb Villeroyů v kameni se stuhou kolem a s křížem, jak jej nosí preláti řádu, a bez řetězu. Stejný jsem viděl v jednom pařížském kostele; už si nevzpomínám dost jistě, ve kterém, abych jej mohl jmenovat.

Viděl jsem také pohřební kapli L’Aubépinů u jakobínů v ulici Saint-Jacques, jejich erb několikrát opakovaný, bez řetězu a obtočený stuhou; a v posledním roce života maršála z Berwicku, zabitého před Philippsburgem roku 1734,¹² jsem ho jel navštívit do Fitz-James, odkud jsem si jednoho rána vyjel na procházku do Verderonne, které je nablízku, a tam jsem viděl nad několika branami erb L’Aubépinů v kameni, obtočený stuhou s křížem, bez řetězu.

Ale tady je vrchol: velcí hodnostáři řádu, malovaní i v sochách, odění do pláště rytíře řádu a s řádovým řetězem přes něj, jak jej mají rytíři. Châteauneuf, státní sekretář, dal v Římě zhotovit náhrobek a sochu svého otce La Vrillièra,¹³ klečícího na něm, v životní velikosti a v této úplné výstroji. Je to dokonce velmi krásný kus, který jsem viděl na jejich hrobce v Châteauneuf-sur-Loire. Nikdo, ať je to kdokoli, by při pohledu na něj nemohl tušit, že tento starý pán La Vrillière byl jen proboštem a velmistrem ceremonií řádu. Není tu naprosto žádný rozdíl proti rytíři Svatého Ducha. V Paříži, ve farnosti Saint-Eustache, je vidět sochu pana Colberta, velkého pokladníka řádu, v životní podobě, s pláštěm a řetězem rytířů; není nikoho, kdo by ho nepovažoval za rytíře Svatého Ducha; jsou snad i jiné příklady, o nichž nevím.

Tyto zlořády mi připomínají, co mi vyprávěla maršálka z Chamilly nějaký čas poté, co se její manžel stal rytířem řádu. Byl na mši a měl řád navrchu, jako bylo tehdy vzácné, aby jej někdo nosil vespod. Jakási prostá žena z lidu, která stála za jeho lokaji, zatahala jednoho z nich za rukáv a prosila ho, aby jí řekl, zda je tahle modrá stuha opravdový rytíř řádu. Lokaj byl tak překvapen otázkou od ženy, o níž právem soudil, že tento rozdíl znát nemůže, že to po mši vyprávěl svému pánovi.

Švédové se takto nachytali u pana z Avaux, o němž jsme právě viděli, jak svůj úřad přenechal obchodem svému synovci; prokazovali mu všemožné pocty. Po nějaké době se dozvěděli, že je to státní rada z roucha, který má řádový úřad. Přestali si ho vážit a jednat s ním tak jako do té doby, a toto mrzuté odhalení velmi uškodilo úspěchu jeho velvyslanectví.