Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola devátá

Obléhání a dobytí Brisachu vévodou z Bourgogne, který se vrací ke dvoru. — Portugalsko se připojuje ke spojencům. — Nevěrnost vévody savojského. — Úplná změna ve Španělsku; záměry princezny des Ursins; cesty, které ji vedou k vládě ve Španělsku. — Princezna des Ursins se zmocňuje španělské královny. — Povaha španělské královny. — Princezna des Ursins si získává oba krále. — Povaha Filipa V. — Junta čili despacho se stává směšnou. — Úpadek vážnosti obou kardinálů a jejich počínání. — Harcourtova úloha. — Lest princezny des Ursins: žádost o odchod do Itálie. — Louville odstaven. — D’Aubigny; jeho nesmírný vzestup a jeho nevázanost. — Odchod kardinálů. — Pád despacha. — Louville dostává rozkaz vrátit se nadobro. — Abbé z Estrées francouzským velvyslancem. — Princezna des Ursins vládne plně, s Orrym pod sebou a s d’Aubignym skrze sebe. — Valouse a jeho kariéra. — La Roche dostává estampillu. — V Madridu zůstává jen málo Francouzů. — Pád Rivasův.

Vévoda z Bourgogne po několika leženích překročil Rýn. Maršál Vauban vyjel v souladu s tím z Paříže, zakrátko se k němu připojil a 15. srpna byl Brisach obklíčen. Marsin se ráno téhož dne objevil před Freiburgem. Tamní guvernér, pokládaje se za obklíčeného, vypálil svá předměstí a guvernér Brisachu mu poslal čtyři sta mužů ze své posádky a šedesát dělostřelců. Oba se dali napálit a Brisach byl večer obklíčen.

Držel se do 6. září; zprávu o tom přivezl Denonville, syn jednoho z podvychovatelů tří princů, a kapitulaci Mimeur. Posádka, která měla původně čtyři tisíce mužů, jich čítala ještě tři tisíce pět set; ti vyšli průlomem s válečnými poctami a byli odvedeni do Rheinfeldenu; obrana byla prostřední. Vévoda z Bourgogne si získal mnoho cti svou pílí, vytrvalou přítomností při obléhacích pracích a prostou, přirozenou statečností, která nic nepředstírá, jde všude, kde se to sluší a kde je co vidět, co nařizovat a čemu se učit, a nebezpečí si ani nevšimne. Marsin, který konal službu jako generálporučík, ale kterého král pro toto tažení přidělil k jeho osobě, mu v tom často marně domlouval. Štědrost, péče o raněné, vlídnost a míra, kterou v ní zachovával podle stavu osob a jejich zásluh, mu získaly srdce celé armády. Opouštěl ji nerad, na opětovné královy rozkazy, aby se poštou vrátil ke dvoru; do Fontainebleau dorazil 22. září. Dali si dobrý pozor, aby ani nezahlédl, že tažení neskončilo. Záměru maršála z Tallard by jeho osoba byla na obtíž od té doby, co králův příklad omezil tyto první hlavy státu na obléhání a na polní ležení, uchráněná nahodilostí bitev.

Portugalsko nám nedostálo, či spíše jsme my nedostáli Portugalsku: nepodařilo se splnit, co mu bylo slíbeno z námořních sil, jež je měly chránit před silami Angličanů. Vévoda z Cadavalu, největší pán a nejvlivnější muž v radě portugalského krále, se zasloužil o uzavření té smlouvy.

Její splnění bylo o to důležitější, že bylo zřejmé, že Portugalci se vlastními silami nemohou ubránit tomu, aby otevřeli své přístavy nepřátelským loďstvům. Neméně zřejmé bylo, že na Španělsko lze zaútočit jedině z portugalské strany a že arcivévoda nemůže vstoupit na pevninu nikde jinde, aby tam přenesl válku. Nic tedy nebylo důležitější než střežit proti němu tento jediný přístup, uchovat španělskou pevninu v míru dobrým střežením jejích přístavů a pobřeží a ušetřit si zhoubnou a nebezpečnou válku v této zemi, zatímco jsme ji museli vést všude jinde. Spojenci měli ten nejmocnější zájem otevřít si tak výhodnou diverzi, která by navíc na moři působila ustavičný neklid a tíseň, jakmile by mohli nechat své loďstvo přezimovat v lisabonském přístavu a měli volnost ve všech ostatních přístavech Portugalska. Proto také neztráceli čas, aby předešli překážce, kterou jsme jim v tom mohli postavit, a pro naši pomalost či neschopnost splnit smlouvu včas přinutili portugalského krále podepsat smlouvu s nimi,¹ která později nejednou málem stála Filipa V. korunu.

Téměř zároveň vyšla najevo nevěrnost vévody savojského.

Phélypeaux, králův velvyslanec u něho, který měl jemný čich, na ni dlouho upozorňoval, aniž mu chtěl kdo věřit. Smlouvy, dvojí sňatkový svazek, staré nespokojenosti kvůli náhradě za Montferrat, pevné mínění Vaudemonta, který si dával dobrý pozor, aby nepsal, co si o tom myslí, Vendômova důvěřivost a u něho tak obvyklá bezstarostná jistota — to vše uklidňovalo; paní z Maintenon nemohla uvěřit, že by otec vévodkyně z Bourgogne byl vinen; Chamillart, svedený oběma generály, byl navíc strháván jí, a král viděl jen jejich očima. Nakonec, ale příliš pozdě, se oči otevřely; než však vylíčím nebezpečný lék, k němuž bylo nutno sáhnout, protože se příliš dlouho otálelo uvěřit, je třeba pohlédnout na úplnou proměnu scény, k níž došlo ve Španělsku, a vzít tam věci víc od počátku.

Vzpomeneme-li si na to, co jsem řekl (tom III, s. 217 a násl.; v tomto vydání Díl I, Tom 3, kapitola jedenáctá) o princezně des Ursins, když byla vybrána za camarera mayor španělské královny při jejím sňatku, a potom v době zdánlivého regentství této panovnice za cesty krále, jejího manžela, do Itálie, uvidíme, že paní des Ursins chtěla vládnout; dosáhnout toho mohla jen tak, že v královně vzbudí zálibu ve státních záležitostech a touhu v nich panovat a že využije temperamentu Filipa V. a půvabů jeho choti k takovému rozdělení žezla, které by králi ponechalo vnější zdání, moc však převedlo na královnu, to jest na ni samu, neboť ona by ovládala královnu a skrze ni krále i jeho monarchii. Tak velký záměr se nezbytně potřeboval opřít o krále, který zejména v těchto počátcích neřídil španělský dvůr o nic méně než svůj vlastní a měl na záležitosti naprostý vliv. V tomto rozsáhlém plánu, pojatém, jakmile se připojila ke králi a královně a poznala je, si královnu, o jejíž mysl pečovala už za cesty z Provence do Barcelony, získala nadobro tím, že jí nahnala strach ze španělských dam; nemálo jí k tomu posloužil výstřelek dam paláce při večeři v den svatby i královnin výstřelek, který po něm následoval. Královna uvěřila, že nemá jinou oporu než paní des Ursins, a zcela se jí oddala.

Tato panovnice nebyla vychována o nic méně pečlivě než vévodkyně z Bourgogne a nebyla o nic hůř vzdělána. Narodila se s důvtipem a už v tomto prvním mládí měla dobrý rozum, moudrý, pevný, důsledný, schopný přijmout radu i ovládnout se, který, když se později rozvinul a víc vytříbil, ukázal stálost a odvahu, jimž mírnost a přirozený půvab téhož ducha dodávaly nesmírného lesku. Podle všeho, co jsem o ní slyšel ve Francii a zejména ve Španělsku, měla vše, čeho je třeba k tomu, aby byla zbožňována. Také se tam stala božstvem. Náklonnost Španělů, která jediná, a to nejednou, uchovala Filipu V. korunu, byla z největší části zásluhou této královny, kterou dosud zbožňují, na kterou dosud vzpomínají jen se slzami — mluvím o pánech, dámách, vojsku i lidu — a nad jejíž ztrátou se po tolika letech dosud nemohou utěšit.

Duch takového ražení, s nímž hned od počátku zacházel jiný duch, jakým byl duch princezny des Ursins, a to beze svědků a v kteroukoli hodinu, musel dojít velmi daleko, jak se také stalo. Cesta z Barcelony do Zaragozy a ze Zaragozy do Madridu jí poskytla dost času k nenápadnému vemlouvání a poučování; a zasedání aragonských stavů, kde pro formu procházely záležitosti rukama královny, která stavům předsedala, poučilo samu camarera mayor a umožnilo jí vnuknout královně lásku k moci a k vládnutí a ponenáhlu poznávat, co si od ní v tomto ohledu může slibovat. Po příjezdu do Madridu se díky královninu regentství nabídly tytéž prostředky v širší míře než v Zaragoze. Měla tam všechnu příležitost, jakou si jen přála, poznat a prozkoumat ducha, záměry, zájmy a schopnosti těch, kdo tvořili juntu, a ohmatat, pokud jen mohla, všechno, co něco znamenalo nebo znamenat mohlo. Slušnost nedovolovala, aby královna byla sama se všemi těmi muži, kteří byli členy junty. Paní des Ursins ji tam tedy nutně doprovázela a tím se také nutně seznámila se všemi záležitostmi. Protože už vedla královnu, která k ní upnula všechnu náklonnost a důvěru mladé osoby, jež neznala nikoho jiného, zcela na ní závisela ve svém soukromém chování i ve svých zábavách a nacházela u ní všechen půvab, mírnost, ochotu a všechnu možnou oporu, učinila z ní paní des Ursins pilnou účastnici junty, aby v ní mohla pilně sedat sama, a dokázala velmi dobře využít úcty Španělů k jejich panovnici a oné počínající náklonnosti, která se v nich k ní už rodila, k tomu, aby jí byly i mimo juntu předkládány ty záležitosti, které nebyly takové povahy, aby jí prošly dřív, než je prozkoumají dvě nebo tři hlavní hlavy, jako kardinál Portocarrero, Arias a Ubilla, jemuž budu napříště říkat markýz z Rivasu, podle kastilského titulu, který mu španělský král udělil. Byl duší všeho jako sekretář despacho universal a jako ten, kdo byl zasvěcen do tajemství závěti a byl jejím hlavním aktérem, neboť ji sepsal ve prospěch Filipa V.

Lze věřit, že princezna des Ursins neopomněla pečlivě se ucházet o přízeň našeho dvora a každou řádnou poštou tam podávat přesnou zprávu o všem, co se týkalo královny, až do nejmenších podrobností, a vyzdvihovat ji, jak jen mohla. Tyto zprávy byly určeny paní z Maintenon a skrze ni se dostávaly ke králi; zároveň dbala neméně bedlivě na to, aby stejně zpravovala španělského krále v Itálii a aby vedla královnu k tomu, že psala jemu i vévodkyni z Bourgogne, své sestře. Chvály, které princezna des Ursins ve svých dopisech vzdávala královně, sklouzly ponenáhlu zcela přirozeně k záležitostem; a protože byla svědkem toho, co se v nich dělo, začala se také ponenáhlu šířit o záležitostech samých a navykla tak oba krále na to, že ji vidí o nich zpravenu z nutnosti doprovázet královnu, aniž v nich vzbudila podezření, že je ctižádostivá a chce se do nich míchat. Když takto nepozorovaně zakotvila a byla si Španělskem téměř jista, bude-li ji Francie chtít podporovat, lichotila paní z Maintenon postupně, aby postupovala jen s přesnou mírou, a dokázala ji přesvědčit, že její vliv bude jen vlivem paní z Maintenon; že ponechá-li se jí nějaká moc v záležitostech, užije jí jen k tomu, aby jí věřila a slepě ji poslouchala; že skrze ni v Madridu bude paní z Maintenon ve Versailles vládnout Španělsku, a to ještě neomezeněji než ve Francii, protože nebude potřebovat žádnou okliku, nýbrž jen poroučet; konečně že tohoto stupně moci může paní z Maintenon dosáhnout jen skrze moc její, která nemá a nemůže čekat jinou oporu, kdežto velvyslanci se budou řídit francouzským ministerstvem a jedni i druzí budou jednat přímo od krále ke španělskému ministerstvu a nezávisle na ní, takže se o většině věcí ani nedozví, nebude zasvěcena do ničeho a nebude s to cokoli ovlivnit jinak než dlouhými a nejistými oklikami, a to jen ve věcech, o nichž se dozví od samého krále.

Paní z Maintenon, jejíž vášní bylo všechno vědět, do všeho se míchat a všechno řídit, se dala tou sirénou okouzlit. Tato cesta, jak vládnout Španělsku bez prostřednictví ministrů, se jí zdála rozhodujícím tahem.

Chopila se jí dychtivě a nepochopila, že bude vládnout jen naoko a ve skutečnosti nechá vládnout paní des Ursins, protože se nic nedozví jinak než od ní a nic neuvidí jinak než z té strany, kterou jí ona ukáže. Odtud to tak důvěrné spojení mezi těmito dvěma tak významnými ženami, odtud ta bezmezná moc paní des Ursins, odtud pád všech, kdo Filipa V. posadili na trůn, a všech, jejichž rady ho na něm mohly udržet, a nicotnost našich ministrů ve věcech Španělska i našich velvyslanců ve Španělsku, z nichž se tam žádný nedokázal udržet jinak, než že se bezvýhradně odevzdal princezně des Ursins. Taková byla její obratnost a taková slabost krále, který raději ovládal svého vnuka skrze královnu, než aby ho vedl přímo svou vůlí a svými radami a užíval k tomu přirozené cesty svých ministrů.

Když byl učiněn tento velký krok a mezi oběma ženami uzavřeno důvěrné a tajné spojenectví k ovládání Španělska, bylo třeba vlákat do týchž sítí španělského krále; postarala se o to příroda a dílo dokonalo umění, které bylo tehdy nezbytné. Tento princ, mladší bratr prvorozeného, živého, prudkého, vznětlivého, velmi duchaplného, ale strašlivé povahy a nezkrotné vůle — říkám to tím volněji, že později uvidíme vítězství jeho ctnosti —, tento mladší bratr, pravím, byl vychován v závislosti a podřízenosti, kterou bylo nutno dobře upevnit, aby se předešlo zmatkům a zajistil se klid královské rodiny. Až do chvíle závěti Karla II. nebylo možné hledět na vévodu z Anjou jinak než jako na doživotního poddaného, jehož bylo třeba se pod bratrem králem, jakého jsem právě vylíčil, obávat tím víc, čím výš stál svým rodem, a který tudíž nemohl být výchovou dost ponížen a přivyknut veškeré trpělivosti a závislosti. Nejvyšší zákon, jímž je státní zájem, žádal, aby bezpečnost a štěstí království měly přednost před osobou tohoto mladšího prince. Jeho duch a vše, co na něm závisí, byly tedy přistřiženy a sraženy tímto druhem nezbytné výchovy, která — dopadajíc na povahu mírnou a klidnou — ho nenavykla myslet ani tvořit, nýbrž nechat se snadno vést, třebaže mu zůstal správný úsudek, aby si z toho, co se mu předkládalo, vybral to nejlepší, a dokonce aby se vyjádřil dobrými slovy, když mu v řeči nebránila pomalost, neřku-li lenost ducha. Velká zbožnost, která mu byla pečlivě vštípena a kterou si vždy uchoval, v něm nenašla návyk soudit a rozlišovat, a tak ho srazila a přistřihla ještě víc, takže při zdravém rozumu, při duchaplnosti a při vyjadřování pomalém, ale správném a dobře voleném to byl princ jako stvořený k tomu, aby se nechal uzavřít a ovládat.

K tolika vlohám tak příznivým záměrům princezny des Ursins se připojila ještě jedna, docela zvláštní, zrozená ze souběhu zbožnosti s temperamentem. Tento panovník jej měl tak silný a tak bujný, že mu za cesty do Itálie působil obtíže až nebezpečné. Všechno nesmírně oteklo; příčina otoku, nenalézajíc východ cévami, rovněž silnými a málo zvyklými povolovat přírodě samy od sebe, se vrátila do krve. To způsobilo značné návaly. Nakonec to uspíšilo jeho návrat a úlevy se mu dostalo teprve tehdy, když se znovu shledal s královnou. Z toho lze soudit, jak ji miloval, jak k ní přilnul a jak toho dokázala využít, už zasvěcená do záležitostí a vedená svou obratnou a ctižádostivou vychovatelkou. Králova přítomnost v Madridu tedy královnu nevyloučila z tajemství ani ze správy. Juntě už nepředsedala, ale nic se v ní neprojednávalo bez jejího vědomí. Důvěra a náklonnost této panovnice ke camarera mayor přešla skrze ni brzy na krále, který se jí snažil jen zalíbit. Zakrátko se junta stala pouhým divadlem; vše se přednášelo soukromě králi, obvykle před královnou; král nic nerozhodoval na místě a rozhodnutí činil mezi ní a princeznou des Ursins; náš dvůr se tomuto počínání nijak nevzepřel. Kardinálové z Estrées a Portocarrero si na to marně stěžovali a marně se v tom opírali o naše ministry; paní z Maintenon se jim vysmívala a král pokládal za hlubokou politiku dodávat královně stále větší vážnosti, v myšlence, kterou mu vnukal osobní zájem paní z Maintenon a v níž ho neustále utvrzovala, že totiž bude krále, svého vnuka, ovládat skrze královnu jistěji než kteroukoli jinou cestou.

Staré a tak důvěrné svazky paní des Ursins s oběma kardinály, na něž náš dvůr tolik a především spoléhal, ustoupily touze a možnosti vládnout sama, nezávisle na nich; a jista si španělským králem skrze královnu, už neváhala ukázat jim svou moc.

Toto počínání plodilo ochlazení i usmiřování; příliš slabá na to, aby je vyhnala, ale odhodlaná zbavit se jich samými ústrky, šetřila je jich jen potud, pokud to sama pokládala za nutné. Nejprve se pokusila oba kardinály rozdvojit, aby jednoho zničila druhým. Portocarrero, takový, jak jsem ho vylíčil, a hrdý na velkou úlohu, kterou sehrál při závěti Karla II. i po jeho smrti, snášel s krajní netrpělivostí, že se má o moc dělit s mužem francouzského krále, povýšeným do purpuru jako on.

Estrées, živý, ohnivý, vznětlivý, panovačný, zvyklý na velké záležitosti a na rozhodování, nesl o nic trpělivěji než ten druhý, že není pánem.

Tyto bouře znechutily španělského kardinála natolik, že chtěl juntu opustit. Paní des Ursins shledala, že na to ještě není čas a že by bylo příliš nebezpečné zbavit francouzského kardinála tohoto společníka.

Aby ho zdržela, připadla na to, že polichotí jeho ješitnosti prostředkem docela směšným. Gastañaga, kdysi guvernér Nizozemí, právě zemřel. Měl gardový pluk. Když jej dávali muži tak význačnému, soudilo se, že tato novota, gardový pluk, tak projde hladčeji.

Nabídli jej kardinálu Portocarrerovi, knězi, arcibiskupovi, primasovi, kardinálovi a bývalému regentovi; přijal jej a sklidil posměch. Nevím, zda toho kardinál z Estrées využil jako příležitosti, aby se s ním smířil proti camarera mayor, ale nakonec poznali, že si s nimi zahrává, a spojili se, aby se proti ní udrželi.

Harcourt, důvěrně spjatý s paní z Maintenon, ji velice pobízel, aby se, pokud jen bude moci, zmocnila španělských záležitostí, a jejím prostřednictvím se velmi těsně sblížil s paní des Ursins, třebaže z Paříže do Madridu.

Poznali, že se navzájem potřebují: ona, aby získala vědomosti a poučení o dvoře a záležitostech Španělska, kde byla ještě docela nová, a aby měla u paní z Maintenon cestu a oporu proti královým velvyslancům a jeho ministrům; Harcourt proto, že stále mířil na ministerské místo, že mu rána nevyšla, že — nesen svou ochránkyní — doufal, že se k tomu vrátí, a že neměl k úspěchu jinou cestu než uchovat si ustavičné příležitosti mluvit o španělských záležitostech a o španělském dvoře a být v těchto věcech slyšen a žádán o radu. O to by přišel, jakmile by procházely přirozenou cestou králových velvyslanců a ministrů. Torcy, s nímž se rozešel ve zlém, byl tím, kdo z titulu svého resortu znal jejich podrobnosti, kdo psal a přijímal depeše obou králů a viděl i ty, které byly psány jejich vlastní rukou. Proto bylo nemožné, aby se Harcourt do čehokoli vmísil nebo aby aspoň pronikl do toho, co se děje, aniž by byli vytlačeni lidé, kteří k těmto záležitostem tak nutně a od počátku náleželi a byli do nich zasvěceni s vyloučením všech ostatních. Jeho zájem, zájem paní z Maintenon a zájem paní des Ursins byl v tom tedy týž; to také vytvořilo a pak upevnilo jejich důvěrné spojení, které mezi paní z Maintenon a Harcourtem trvalo už dřív, a to je zatvrdilo v podpoře paní des Ursins, aby velvyslancům a ministrům odňali tajemství a důvěru ve španělských záležitostech a ponechali jim z nich jen to hrubé a nezbytná vyřizování.

Jista si tímto postavením, odložila paní des Ursins masku vůči kardinálovi a abbému z Estrées, když předtím kardinálu Portocarrerovi pohodila onen gardový pluk; ten, ačkoli se s nimi znovu spojil, se hned poté neodvážil křičet tak hlasitě jako oni. Tato vyhlášená válka vzbudila velký rozruch. Právě to camarera mayor chtěla: cítíc tak dobrou oporu, žádala hlasitě o dovolení odejít do Itálie, zcela jista, že ji nikdo nevezme za slovo, že všechno svalí na Estréese, kteří s ní nebudou moci zůstat, a že se jich tímto lstivým prostředkem zbaví. Neuspěl však bez boje.

Ministři, kteří cítili, že jim ve Španělsku všechno uniká, zůstane-li tam paní des Ursins paní, podporovali Estréese, dokud to jen šlo, a paní z Maintenon zase představovala králi, do jakého zoufalství by královnu uvrhlo, kdyby se paní des Ursins nechala odejít; že je lepší a jistější ovládat španělského krále skrze královnu, která, ať se dělá cokoli, bude vždy paní jeho srdce a tím i jeho pomalého a nesmělého ducha, a kterou sama povede paní des Ursins, tak rozumná, tak dobře smýšlející, jež už královnu tak dokonale vychovala; že možnost vídat krále v kteroukoli chvíli a zcela volně, na což si velvyslanec nemůže činit nárok, je velkou výhodou pro záležitosti všeho druhu, které vemlouvání a volba vhodné chvíle vždy prosadí tak, jak si to odtud budeme přát. K těmto důvodům připojila paní z Maintenon, dobře poučená Harcourtem i vlastní zkušeností, důvody nedůvěry, které u našeho dvora tolik váží. Přesvědčili krále, že paní des Ursins, přidružená ve všem k francouzskému velvyslanci, bude s ním tvořit vzájemnou pomoc a vzájemné osvětlení, že jeden druhým mu zabrání upadnout do závislosti na vědomostech a vůli jednoho z nich a umožní mu rozhodovat o všem bez předpojatosti a se znalostí věci a dosáhnout toho, aby byl ve Španělsku rychle a spolehlivě poslechnut ve všem, na čem se ve Versailles usnesou.

Tato lákavá udice byla snadno spolknuta a král nechtěl ani slyšet o odchodu do Itálie, ba ani o tom, že by paní des Ursins přestala mít na záležitostech celý ten podíl, jaký na nich byla zvyklá mít. A tak pouta francouzskému velvyslanci, pouta našim ministrům, pouta dokonce i ministrům španělským; tajnosti se vším, s čím se chtělo, a před každým, před kým se chtělo; naprosté znechucení pro Estréese, kteří si lichotili, že paní des Ursins vyženou, a viděli, že je sama vytlačila; ustavičná látka k tajným poradám paní z Maintenon s králem, při nichž na sebe nedával zapomenout Harcourt, který paní des Ursins obětoval všechny své styky s kardinálem Portocarrerem a vše, co z nich dokázal vytěžit, což novou přítelkyni poučilo o nesčetných důležitých věcech.

Tato osnova, upředená v nejtemnějších zákoutích u paní z Maintenon, zůstala našim ministrům dlouho neznáma; docela se probudili teprve při zdvojeném křiku Estréesů, když už bylo pozdě. Estréesové spoléhali na ochranu paní z Maintenon, až dotud tak příznivou maršálovi z Cœuvres a jim všem díky vlivu Noaillesů. Jejich netečnost jim nedala postřehnout zájem naléhavější a osobnější, než je zájem všech příbuzenských svazků a všech přátelství. Mezitím se kardinál Portocarrero, navnaděný oním gardovým plukem, vrátil do junty, kde zůstal kardinál z Estrées, s nímž se, jak jsem už řekl, znovu spojil. Pracoval tam s nimi jediný Rivas, takže paní des Ursins se tam už zbavila těch několika dalších, kteří byli jejími členy a kteří z ní vystoupili při sporu a rozruchu kolem kardinála Portocarrera. Dala si dobrý pozor, aby je nenechala povolat zpět. Bylo to aspoň něco oklestěno, než se zbaví obou kardinálů a samého Rivase, aby zůstala naprostou paní.

Louville, až do návratu z Itálie ten, kdo řídil krále i španělskou monarchii, jediný důvěrník jeho srdce a rozdělovatel milostí, se viděl odstrčen, hned jak s králem přijel. Jeho duch, jeho odvaha, jeho živost, jeho bdělost, příjemnost a veselost, jimiž krále bavil, zvyk od dětství, autorita, kterou nad ním získal, těsná důvěra, v níž byl s našimi ministry, i ta, do níž na jejich rozkaz a na radu všech svých zdejších přátel vstoupil s kardinálem a abbém z Estrées, tak zaujatými v jeho prospěch pro grandezu, za kterou maršál z Cœuvres vděčil jedině jemu — to vše ho činilo pro paní des Ursins příliš nebezpečným, než aby se ho nezbavila. Před královým návratem královnu dobře navedla a popudila ji kvůli křeslu pana Savojského. Harcourt, který zblízka viděl, kolik půdy v záležitostech Louville získal díky jeho nemoci, a pro něhož bylo tak zásadní, aby camarera mayor neměla protiváhu v někom tak zvyklém zacházet s myslí španělského krále, tak zasvěceném a tak málo přístupném tomu, aby se nechal získat nebo zastrašit, ho zničil u paní z Maintenon jako muže velmi schopného, ještě smělejšího a bezvýhradně oddaného vévodovi z Beauvilliers a Torcymu, které nemohla vystát. Louville tedy, když přijel s králem do Madridu a našel v paláci královnu, která z něho vylučovala všechny muže, tam přišel o své ubytování a brzy i o všechen svůj důvěrný přístup. Královna držela krále téměř stále ve svých pokojích, často v pokojích camarera mayor, které s nimi sousedily. Tam se vše projednávalo potají před ministry jednoho i druhého dvora. V despachu — to jméno po králově návratu nahradilo jméno junty, bylo to totéž a královna se ho už neúčastnila — se nic nerozhodovalo na místě. Král, který se bez ní neodvážil rozhodnout o čemkoli a který se despacha účastnil velmi přesně, odnášel odtud všechny spisy ke královně nebo k paní des Ursins. Orry, o jehož důvěrném spojení s ní už byla řeč a který měl na starosti finance a obchod, tam býval s nimi jako čtvrtý; a tam se přijímala všechna rozhodnutí, která král přinášel hotová nazítří do despacha, nebo kdy se mu zlíbilo, to jest když Orry a paní des Ursins měli čas se uradit.

Později byl do této úzké rady, jediné, kde se o všem rozhodovalo, často připouštěn i pátý; tento pátý se k Orrymu dobře hodil. Jmenoval se d’Aubigny a byl synem …,² prokurátora u pařížského Châteletu. Byl to krásný a vysoký chlapík, velmi urostlý a velmi svižný tělem i duchem, který byl už mnoho let u princezny des Ursins v postavení a pod jménem štolby a měl nad ní moc, jakou mívají ti, kdo nahrazují nedostatečnost manželů. Jednou odpoledne chtěla camarera mayor mluvit s Louvillem a s vévodou z Mediny Celi, a protože s nimi chtěla být nerušena, vešla, následována jimi, do odlehlé místnosti svých pokojů.

D’Aubigny tam psal, a protože viděl vcházet jen svou paní, začal klít a ptát se jí, jestli ho nikdy nenechá ani hodinu na pokoji, a dával jí přitom ta nejnevázanější a nejpodivnější jména, a to s tak náhlou prudkostí, že bylo všechno řečeno dřív, než mu paní des Ursins stačila ukázat, kdo jde za ní. Všichni čtyři zůstali zaraženi; d’Aubigny se dal na útěk; vévoda a Louville³ si prohlíželi pokoj, aby camarera mayor dopřáli několik okamžiků, v nichž by se vzpamatovala, a aby je získali i sami. Zvláštní je, že potom nebylo nic znát a že se dali do jednání, jako by se nic nestalo. Zakrátko nato byl tento společník, který byl s Orrym jedno tělo a jedna duše a kterého Orry později zahrnul majetkem, ubytován v paláci jako člověk svým stavem bezvýznamný — ale kde? V pokojích infantky Marie Terezie, pozdější manželky Ludvíka XIV.; a protože se tyto pokoje zdály pro toho pána příliš malé, přidalo se k nim několik sousedních místností; neobešlo se to bez reptání nad tak podivnou novotou, ale nezbylo než ji snést. Grandové i ostatní, všechno ohýbalo koleno před tímto oblíbencem.

Nakonec už kardinál z Estrées, ustavičně v potyčkách s paní des Ursins a ustavičně poražený, nedokázal dál snášet pobyt ve Španělsku, tak neužitečný čemukoli dobrému a tak potupný pro něho; naléhavě požádal o odvolání.

Vše, co dokázali ministři a dokonce i Noaillesové, kteří se do toho tehdy vložili, bylo dosáhnout toho, že abbé z Estrées zůstane s hodností velvyslance. Ačkoli ani to nebylo princezně des Ursins po chuti, přistoupila paní z Maintenon na tento kompromis, aby se neukazovala tak stranickou a protože tento abbé po porážce obou kardinálů opravdu nebyl s to zabránit tomu, aby vše šlo skrze paní des Ursins, a tedy skrze ni, bez velvyslanců i ministrů. Říkám po porážce obou kardinálů, protože Portocarrero, když viděl, že jeho spolubratr je na odjezdu, opustil despacho i záležitosti, v nichž už po úloze, kterou předtím hrál, nic neznamenal, a prohlásil, že ve svém věku potřebuje odpočinek a chce se zabývat už jen svou spásou a svou diecézí. Jeho odchodu se nepostavila do cesty ani ta nejmenší překážka. Don Manuel Arias, guvernér Kastilské rady, který pocítil, jak tato změna doléhá na jeho úřad a ubírá mu na vážnosti, následoval Portocarrera a chystal se odejít do svého sevillského arcibiskupství, aby tam v klidu čekal na římský purpur, k němuž ho španělský král navrhl.

Louville dostal rozkaz k návratu v téže době, kdy kardinál z Estrées dostal svolení. Španělského krále to trochu zamrzelo, třebaže se s ním už v soukromí nevídal. Dal mu guvernérství v Courtrai, o něž Louville po nějaké době přišel válkou, a velkou penzi, která nebyla dlouho vyplácena. Dostal však také asi sto tisíc franků, které si přivezl a jimiž si urovnal své záležitosti. Měl tolik rozumu, že neztratil nic ze své veselosti, zapomněl na všechno, čím ve Španělsku byl, žil se svými přáteli, jichž měl mnoho a významných, zabýval se svými záležitostmi a velmi příjemně si stavěl v Louville.

Tak se paní des Ursins a Orry, pány všeho, aniž jim kdo odporoval, vznesli k nejvyšší moci a vládě, jaká byla ve Španělsku k vidění od vévody z Lermy a hraběte-vévody z Olivaresu,⁴ a Rivase užívali jen jako sekretáře, než ho vyženou, tak jako odstranili všechny, kdo měli největší podíl na závěti Karla II.

Těch několik Francouzů, kteří byli ve službách španělského krále, bylo odvoláno zároveň, kromě čtyř nebo pěti, kteří se záhy přimkli k princezně des Ursins a nikdy neměli možnost do čehokoli se plést ani jí zavdat sebemenší důvod k nedůvěře. Mezi takové patřil Valouse, který zde býval štolbou vévody z Anjou a později udělal ve Španělsku kariéru, až se stal prvním štolbou krále a rytířem Zlatého rouna. Zemřel tam po dlouhých letech, stále zadobře s králem i s celým světem a stále velmi na pozoru, aby se do ničeho nepletl. Zůstalo také několik nižších sluhů z vnitřních komnat a s nimi La Roche, který dostal estampillu a nebyl schopen udělat nic, co by se paní des Ursins mohlo nelíbit, a Hersent, který dostal úřad guardarropa.⁵ Despacho upadlo ve směšnost už ke konci působení obou kardinálů. Aby je takovým učinila a aby ty starce unavila, dávala je paní des Ursins konat v deset hodin večer. Po jejich odchodu už nestálo za to se tím omezovat, protože v něm zůstal jen Rivas; ale rozsah jeho úřadu byl camarera mayor nepohodlný, a ta, odhodlána zbavit se ho, chtěla se ho zbavit až okleštěného, aby mu nemusela dávat nástupce s celým úřadem. Oddělila tedy od jeho úřadu, který zahrnoval všechny resorty kromě financí a obchodu, jež spravoval Orry bez titulu, ale bez nadřízeného, resort války a resort zahraničních věcí a dala je markýzi z Canalesu, známému z jeho velvyslanectví za Karla II. pod jménem don Gaspar Coloma. Lze si představit, co zbylo ubohému Rivasovi, zbavenému zahraničních věcí, financí a války. Byla to jen předehra: zakrátko byl Rivas propuštěn nadobro. Přežil své úřady i své štěstí v ústraní, které skončilo až s jeho životem, a ten trval ještě nejméně pětadvacet let, během nichž měl potěšení vidět pád své nepřítelkyně a mnoho velkých změn.