Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola desátá

Desmarets konečně představen králi. — Cesta do Fontainebleau. — Desmarets ředitelem financí a Rouillé nadpočetným státním radou. — Dvůr ze Saint-Germain ve Fontainebleau. — Smrt vévody z Lesdiguières; jeho povaha. — Canaples vévodou z Lesdiguières. — Smrt Saint-Évremonda; jeho nemilost a její příčina. — Barbezières propuštěn. — Arcivévoda prohlášen císařem za španělského krále pod jménem Karel III. — Princ Evžen předsedou císařovy válečné rady. — Rákóczi. — Bitva u Höchstädtu vyhraná nad císařskými. — Sultán sesazen. — Roztržka s vévodou savojským; jeho pomocná vojska zadržena a odzbrojena. — Zacházení s velvyslanci v Turíně a ve Francii. — Zvyk dávat je hlídat řádnému šlechtici. — Phélypeaux. — Tessé v Dauphiné. — Obléhání Landau. — Villars otevřeně rozkmotřen s bavorským kurfiřtem. — Původ Chamillartovy důvěrnosti s Matignony. — Rod Matignonů. — Coigny; jeho jméno, jeho kariéra. — Coigny odmítá přejít do Bavorska a tím, aniž to ví, přichází o maršálskou hůl. — Marsin přechází do Bavorska proti své vůli a je jmenován maršálem Francie. — Villars se vrací do Francie dobře zásoben. — Augsburg dobyt kurfiřtem. — Armády na Dunaji a ve Flandrech v zimních ubytováních. — Maršál z Villeroy zůstává v Bruselu. — Návrat z Fontainebleau přes Villeroy a Sceaux. — Paní z Mailly si jako dáma šatny vymáhá přednost v kočáře před titulovanými dámami. — Nemilost, návrat, přízeň a povýšení markýzy ze Senecey. — Vévodkyně odnímaly dvorní dámě královny službu s košilí a se sale a přednost v kočáře. — Vrchní správkyně; vynález a příležitost vzniku tohoto úřadu.

Ve středu 19. září odjel král přenocovat do Sceaux a nazítří do Fontainebleau. Vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers se už dlouho snažili vytáhnout Desmaretse ze smutného stavu, v němž živořil od smrti pana Colberta, bratra své matky. Vzpomene-li si čtenář na to, co jsem o něm řekl (tom II, s. 406 a násl.; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola dvacátá čtvrtá), shledá, že nemám zapotřebí cokoli z toho opakovat zde ani jinde. Už tehdy dostal Chamillart dovolení využívat jeho znalostí k prosévání finančníků, ale nic víc. Přetížení ministerstvy války a financí donutilo Chamillarta, jak jsme viděli na svém místě, aby si ulevil zřízením dvou ředitelů financí nad intendanty. Desmarets, podporovaný svými dvěma bratranci, dál pomáhal generálnímu kontrolorovi, ale potají a ve skrytu a jakoby bez králova vědomí, třebaže to král dovolil, avšak právě pod touto podmínkou. Tento stav se velmi nelíbil oběma vévodům i Torcymu, kteří jej zjednali jen jako obouvací lžíci, aby se Desmarets mohl znovu objevit a konečně se vrátit do milosti a na nějaké místo ve financích. Chamillart, důvěrný přítel pánů z Chevreuse a z Beauvilliers a ostatně nejlepší člověk na světě a nejsoucitnější k cizímu neštěstí, se konečně pokusil dosáhnout toho, aby se to, co Desmarets pod ním dělal, dělo veřejně a na základě veřejně známého králova rozkazu. Byl zhurta odbyt, ale protože se nedal odradit a paní z Maintenon předkládal, že to záležitosti nezbytně vyžadují, dosáhl toho.

Když byl tento krok učiněn, šlo o další. Chtěli, aby byl Desmarets představen králi. Po nějaké době se Chamillart odvážil o to požádat. Bylo to mnohem horší než poprvé. Král se rozzlobil, řekl, že je to zloděj podle doznání umírajícího Colberta, jeho vlastního strýce, že ho právě na jeho svědectví s velkým hlukem vyhnal a že je už tak příliš, že dovolil užívat ho v úřadě, v němž by se, kdyby mu ponechali sebemenší vliv, tak užitečné neřesti nezbavil. Chamillartovi nezbylo než mlčet. Přesto se, povzbuzen posledním úspěchem a čas od času naléhavě pobízen oběma vévody, znovu utekl k paní z Maintenon, jíž vylíčil, jak nepatřičné je užívat veřejně člověka v nemilosti, kterého král nechce vidět, jak krajní nechuť toto postavení vnáší do Desmaretsovy práce a jaká nevážnost z toho plyne a dopadá přímo na záležitosti, které mu postupuje. Vychvaloval jeho schopnosti, úlevu, kterou mu přináší, užitek, který z toho mají finance, a dokázal si u ní počínat tak dobře, že král konečně, ale jakoby nerad, svolil, aby mu byl představen. Chamillart ho tedy uvedl do králova kabinetu po skončení rady konané odpoledne toho dne, kdy Jeho Veličenstvo odjíždělo přenocovat do Sceaux a odtud do Fontainebleau. Nic nemohlo být chladnějšího než přijetí, kterého se mu od krále dostalo; neviděl ho dvacet let. Chamillart, uvedený do rozpaků odstupem tak zřetelným oproti nadmíru vlídnému způsobu, jakým král vždy přijímal ty, které byl po nemilosti ochoten znovu vidět, se neodvážil jít dál. Desmarets zůstal bez titulu, ale pracoval s větší vážností a byl užíván ve více záležitostech, které šly bez prostředníka od generálního kontrolora k němu a od něho ke generálnímu kontrolorovi. Brzy se však ukázalo, že stačí jen se vrátit a že po tomto velkém kroku přijde všechno ostatní, a brzy.

O měsíc později dosáhli Beauvilliers, Chevreuse a Chamillart spojenými silami toho, že Rouillé byl jmenován nadpočetným státním radou do doby, než se uprázdní první místo, a přenechal své místo ředitele financí Desmaretsovi, který mu nahradil 800 000 livrů, jež Rouillé za tento úřad složil; plat s ním spojený činil 80 000 livrů ročně, nepočítaje to, co se v něm dalo vydělat jinak. Armenonville, který byl tím druhým, neviděl bez nelibosti, jak se na obzoru znovu objevuje tato nová hvězda, podpíraná půvabem novosti, Chamillartem a oběma vévody. Vytušil, co z toho může vzejít, ale byl moudrý a byl dvořan. Patřil k mým přátelům, a Desmarets od velmi dávna, jak jsem řekl jinde. Žárlivost, třebaže zdrženlivá, zrodila při výkonu jejich úřadů mezi nimi nejednu nesnáz. Věděli, jak blízko mám k Chamillartovi, jejich společnému pánu; chodili ke mně vyprávět mi své bolesti a já jsem je často usmiřoval, někdy dokonce aniž jsem šel až za Chamillartem. Štěstěna si potom se všemi třemi pořádně zahrála a sotva se kdy lidem vysmála víc než tím, že nakonec udělala z Desmaretsova syna rytíře řádu a maršála Francie.¹

Dvůr ze Saint-Germain přijel do Fontainebleau 3. října a vrátil se 16. Král tam dal Laviennovi nástupnictví v jeho úřadě prvního komorníka pro jeho syna Chancenaye. Lavienna jsem představil jinde. Přišla tam zpráva o smrti vévody z Lesdiguières, zetě maršála z Duras; zemřel bezdětný. Sklátila ho poměrně krátká nemoc v Modeně. V Itálii se mimořádně vyznamenal a získal si lásku a úctu. Král ho velmi litoval. Byl brigádním generálem a svou statečností a pílí měl namířeno rychle ke všemu. Byla to opravdová ztráta pro jeho rod i pro ten, do něhož se přiženil. Byl to člověk mírný, skromný, veselý, který si však byl dobře vědom, kým je, a neměl víc ducha, než kolik ho bylo třeba, aby se u našeho dvora líbil a uspěl.

Byl to muž velmi čestný a velmi velkorysý v nádheře; žil velmi dobře se svou ženou, kterou jeho smrt hluboce zarmoutila. Starý Canaples si tehdy blahořečil, že se nikdy nechtěl vzdát tohoto dědictví, které z něho udělalo vévodu z Lesdiguières.

Téměř ve stejnou dobu přišla i zpráva o smrti Saint-Évremonda, tak známého svým duchem, svými spisy a svou stálou láskou k paní Mazarinové,² která ho nadobro upoutala k Anglii až do krajního stáří, v němž tam dokonal své dny. Jeho nemilost, méně známá než on sám, je zajímavost, která tu může najít místo. Jeho vlastní zvídavost ho zavedla k Pyrenejím.³ Byl blízkým přítelem maršála z Créqui; napsal mu odtamtud podrobný dopis, který mu odkryl záhyby srdce kardinála Mazarina a v němž srovnání chování a schopností tohoto prvního ministra s chováním a schopnostmi prvního ministra španělského nevyznělo pro Mazarina příznivě. Duch a půvab, jimiž je ten dopis prodchnut, činí jeho úvahy ještě pádnějšími a břitčími. Don Luis de Haro by mu za něj byl zajistil štěstí, ale oba první ministři o něm až do smrti nevěděli. Maršál z Créqui a paní du Plessis-Bellière, dva nejdůvěrnější přátelé pana Fouqueta,⁴ byli zatčeni současně s ním a jejich písemnosti zabaveny. Maršál, který jím tehdy ještě nebyl, vyvázl s krátkým vyhnanstvím, jež zkrátila potřeba, kterou ho měli k velení armádě, a ta mu vynesla i hůl maršála Francie. Paní du Plessis-Bellière nevyvázla tak lacino. Mezi jejími písemnostmi se našly i listy maršála z Créqui a mezi nimi onen dopis, který se nedokázal odhodlat spálit a který byl později vytištěn se Saint-Évremondovými spisy. Ministři, jimž byl donesen, se zalekli tak soudného kritika. Pan Colbert se ozdobil vděčností ke svému někdejšímu pánovi, pan Le Tellier mu přizvukoval. Popíchli krále v jeho žárlivosti na vládu a v jeho citech úcty a přátelství k ještě čerstvé památce jeho prvního ministra. Král se rozhněval a dal Saint-Évremonda všude hledat; ten, včas varován přáteli, se ukryl tak dobře, že ho nemohli najít. Když ho konečně unavilo bloudit z místa na místo a nikde nenacházet bezpečí, uprchl do Anglie, kde ho brzy vyhledávalo vše, co tam bylo nejvýznačnějšího duchem, rodem i úřady. Dlouho zaměstnával všechny své přátele, aby dosáhl odpuštění; povolení vrátit se do Francie mu bylo vytrvale odpíráno. Bylo mu nabídnuto o dvacet nebo pětadvacet let později, když už na to nemyslel. Měl čas v Londýně zdomácnět; byl do paní Mazarinové blázen, na vlasti mu už nezáleželo; neuznal za vhodné měnit v dvaasedmdesáti letech život, společnost a podnebí. Žil tam ještě nějakých dvacet let jako filozof a stejně tam i zemřel, při plném rozumu a ve výborném zdraví, vyhledáván až do konce, jak tomu bylo po celý jeho život.

Ve Fontainebleau přišla také zpráva, že Barbezières byl konečně propuštěn na svobodu a že má být ze Štýrského Hradce, kde byl, dopraven k armádě hraběte Starhemberga, aby odtud přešel k armádě pana z Vendôme.

Důležitější zprávy byly tyto: císař prohlásil arcivévodu španělským králem a přestal dělat tajnosti s tím, že ho co nejdříve pošle napadnout Španělsko přes Portugalsko. Před nějakým časem provedl u svého dvora velkou změnu. Hrabě z Mansfeldu, jehož vídeňský dvůr za jeho velvyslanectví ve Španělsku použil k tomu, aby prostřednictvím hraběnky ze Soissons otrávil královnu, první manželku Karla II., byl za to po návratu odměněn předsednictvím válečné rady.

Nevím, čeho se v tomto vysokém úřadě dopustil, ale upadl v nemilost a byl vykázán, a jeho předsednictví dostal princ Evžen, který je spojil s velením vojskům císaře a říše, a ocitl se tak na vrcholu všeho, oč mohl usilovat. Stalo se to koncem července.

Evžen byl ve Vídni zdržen déle, než by si přál, znepokojením, které tam budily pohyby v Uhrách, kde se kníže Rákóczi⁵ prohlásil hlavou nespokojenců. Jeho děd a praděd byli sedmihradskými knížaty. Jeho matka se podruhé provdala za proslulého hraběte Thökölyho. Byla dcerou hraběte Zrínyiho, který byl roku 1671 ve Vídeňském Novém Městě sťat spolu s Frankopanem a Nádasdym za to, že se chtěl zmocnit osoby císaře Leopolda a postavil se do čela velké vzpoury v Uhrách. Její syn František Leopold, kníže Rákóczi, podezřelý, že chystá nepokoje, byl v dubnu 1701 zatčen a uvězněn ve Vídeňském Novém Městě, odkud se mu v listopadu téhož roku podařilo uprchnout v přestrojení za dragouna, když si získal kapitána své stráže a dal opít vojáky. Uchýlil se do Polska, odkud se přišel spojit s hrabětem Bercsényim, jedním z vůdců nespokojenců v Uhrách. Všichni mu přiznali hodnost vůdce; jeho vojska rostla, dobyla nebo se zmocnila mnoha zámků a městeček a působila velký rozruch, jímž se Vídeň začínala velmi znepokojovat.

Právě v té době, 28. září, přišla po d’Ussonově kurýrovi zpráva o bitvě vyhrané u Höchstädtu⁶ nad císařskými, jimž velel hrabě Styrum a kteří měli šedesát čtyři eskadrony a čtrnáct tisíc mužů pěchoty. D’Usson velel samostatnému sboru osmadvaceti eskadron a šestnácti praporů v opevněném postavení; dostal rozkaz vyjít z něho 19. večer, aby mohl 20. ráno napadnout císařské z jedné strany, zatímco bavorský kurfiřt je napadne z druhé. Kurfiřt měl svůj příchod ohlásit třemi výstřely z děla a d’Usson mu měl odpovědět stejně. D’Usson však dorazil příliš brzy; když se k němu připojil Cheyladet s nějakým vojskem, zpozorovali ho císařští, kteří v domnění, že je sám, na něho vytáhli a zatlačili Vivansovu brigádu až do vsi Höchstädtu.

Peny ji podpořil s brigádou Bourbonnais a bránili se tam s velkou statečností. D’Usson, který viděl, že nepřítel se mezitím sune k jeho opevnění, se tam přesunul dost včas, aby ho přiměl k ústupu, a když současně uslyšel, že palba od Höchstädtu velmi značně sílí, usoudil, že to přicházejí kurfiřt a maršál z Villars, a spěšně tam zavedl své vojsko. Nemýlil se; spojil se s čelem jejich vojsk, která s touto posilou porazila nepřítele, a ten se velmi kvapně dal na ústup. Kurfiřt ho pronásledoval po dvě míle a jeho pěchota, která pronikla do lesa, kam se nepřátelé uchýlili, na cestě k Nördlingenu, tam způsobila velké krveprolití. Čtyři tisíce jejich mužů zůstaly na místě, stejný počet jich byl zajat, ukořistěno bylo mnoho standart, praporů a kotlů, třiatřicet děl, jejich lodě a pontony a všechna jejich zavazadla. Zkrátka úplné vítězství, které stálo sotva tisíc mužů. Villars vyslal rytíře z Tresmane, který dorazil čtyřiadvacet hodin po d’Ussonově kurýrovi a podrobněji vylíčil zhruba totéž. Ujišťoval, že se nevěří, že by se poražená armáda mohla do konce tažení znovu shromáždit, a že kurfiřt potáhne proti princi Ludvíku Bádenskému, který stál pod Augsburgem s dvaceti tisíci muži.

Změna, k níž došlo v Turecku, císaři neulevila. Janičáři ve shodě se spahii vtrhli bouřlivě do serailu v Adrianopoli, kde dlel jejich císař Mustafa, sesadili ho, dosadili na trůn jeho bratra Ahmeda, sedmiletého,⁷ vyhnali velkovezíra a ustanovili jiného, který velmi miloval válku, již tito buřiči stůj co stůj chtěli, zabili muftího prchajícího do Asie a — což je u takového soukromníka neuvěřitelné, ale náš velvyslanec to oznámil jako věc jistou — našlo se u něho čtyřicet milionů. Toto hnutí, které směřovalo k roztržce Porty s císařem a ostatními křesťanskými mocnostmi, dodalo odvahy uherským nespokojencům a velmi oživilo stranu Rákócziho, proti níž bylo třeba rozmnožit vojsko; do jeho čela se postavil princ Evžen, místo aby se vrátil do Itálie, jak v to do té doby den ze dne doufal.

Poté co se dlouho dřímalo nad zlými úmysly vévody savojského, navzdory všem výstrahám, které dával Phélypeaux, králův velvyslanec v Turíně, se konečně otevřely oči a nebylo už možné pochybovat, že má u svého dvora ukryté císařovy zmocněnce, s nimiž jedná. Král dal savojskému velvyslanci dvakrát najevo své oprávněné podezření. Ať už byl tento diplomat srozuměn se svým pánem, anebo jednal v dobré víře, pokaždé ručil hlavou za vévodovu věrnost jeho smlouvám s oběma korunami.

Vzdálenost pana z Vendôme a toho, co odvedl k Tridentu, zdržela rozhodnutí, která bylo třeba učinit. Vaudemont, který cítil, že buď budeme co nevidět předstiženi, anebo pana Savojského předstihneme my, opustil San Benedetto a armádu, jíž velel, aniž počkal několik dní navíc na pana z Vendôme, který se blížil, a odjel do lázní, jak jsem to, myslím, už poznamenal. Když se Vendôme vrátil se svým vojskem, velmi vysíleným bdělostí nepřítele po celý ten dlouhý pochod, šlo o to učinit opatření proti věrolomným úmyslům spojence, který se dal svést.

Nějaký čas trvalo, než byla rozhodnuta, a pak než byla připravena, a stalo se to s takovou tajností a přesností, že v jediném okamžiku naše armáda všechna savojská pomocná vojska odzbrojila a zajala. Mělo jich být pět tisíc mužů, ale on jich polovinu dal postupně zběhnout; stejně tak se zajistili ti, kdo byli ve špitálech.

Kurýr, který přivezl zprávu o tomto podniku, dorazil do Fontainebleau 5. října. Torcy zašel odpoledne k savojskému velvyslanci. Lze si představit, jaký rozruch vyvolal po celé Evropě tento čin, který byl u dvora zveřejněn až o dva dny později. Nazítří dostal velvyslanec — od něhož si Torcy s ohledem na Phélypeauxovu bezpečnost vzal slovo, že neopustí království — kurýra od svého pána, který mu oznamoval, že se chystá svolat svou radu kvůli zprávě, kterou dostal o zadržení svých vojsk. Vévoda zároveň dal v Chambéry zabavit 2 500 pušek, které se posílaly italské armádě, a zadržet všechny francouzské kurýry a všechny Francouze, kteří se kdekoli v jeho státech nacházeli. V téže době Vaudemont, který chtěl jen ujít trapnosti té podívané, ať už by přišla z kterékoli strany, pobyl v lázních jen pár dní; když se tam dozvěděl, že bomba praskla, a to z naší strany, vypravil ke králi kurýra se vzkazem, že na tu zprávu všeho nechává a jede za Vendômem do Pavie a odtud zpět ke své armádě, která stála na Secchii. I tentokrát mu naletěli a tato dvojí lest se mu velmi dobře zdařila, navzdory všem ujištěním o naprosté věrnosti vévody savojského, která nepřestával dávat. Brzy nato poslal dalšího kurýra, aby osvědčil svou horlivost, a po něm vzkázal, že pan Savojský podniká všechny kroky panovníka, který se chystá k válce. To se vědělo i bez něho. Mezitím přivezl Montendre zprávu o porážce, kterou pan z Vendôme 28. října uštědřil dvěma tisícům jezdců, jež Starhemberg posílal panu Savojskému; na naší straně při ní padlo jen dvacet mužů. Na zprávu, že Phélypeaux a španělský velvyslanec v Turíně jsou drženi velmi zkrátka, bez jakéhokoli spojení mezi sebou i s kýmkoli jiným, a že před jejich domy stojí stráž, dostal du Libois, řádný šlechtic krále, rozkaz odebrat se k savojskému velvyslanci, ubytovat se u něho a všude ho doprovázet. Tento zvyk je při roztržce běžný, dokonce i vůči nunciům. Jsou to počestní a neskrývaní vyzvědači, před nimiž nesmí být velvyslancův pokoj zavřen, aby viděli všechno, co dělá a co se u něho děje, a podávali o tom zprávy; jedí s ním a téměř ho nespouštějí z očí. Jakkoli je taková společnost nepohodlná, ne-li nesnesitelná, Phélypeaux nevyvázl tak lacino. Byl to muž nesmírného ducha a sčetlosti, od přírody a s půvabem výmluvný, velmi pohotový v řeči; krajně hrdý a kousavý; zakusil podivná barbarství, snášel všemožné ústrky a krajnosti až i ve stravě a nejednou mu hrozili žalářem a ztrátou hlavy.

Nikdy se nedal vyvést z míry a pana Savojského přiváděl k zoufalství svou pevností, vyrovnaností a povýšeností svých odpovědí, svého pohrdání a svých posměšků. To, co o tomto svého druhu vězení sepsal ve formě relace, je kus stejně pozoruhodný jako poučný a zábavný. Tessé odjel z Fontainebleau, aby se ujal velení v Dauphiné, vstoupil do Savojska a zahájil tuto další válku.

Tallard mezitím zahájil obléhání Landau. Armáda hraběte Styruma byla bitvou u Höchstädtu zničena. Armáda prince Ludvíka, špatně placená a zchátralá, zpovzdálí pozorovala kurfiřta, a na této straně Rýna nebylo nic, co by mohlo podniku překážet. Marsin pevnost obklíčil a zákopy byly otevřeny 18. října. Bylo by bývalo štěstím, kdyby nesvornost nenarušila všechno, co se dalo podniknout na Dunaji a za ním, kde už nebyly armády schopné postavit se čemukoli, co by kurfiřt chtěl podniknout. Byl s to přenést válku do dědičných zemí a využít bezbrannosti císaře, který z Vídně viděl meč a oheň, jež Rákóczi roznášel v jeho sousedství. Jenže domácí válka trápila kurfiřta víc, než ho jeho úspěchy těšily. Villars, který dál sledoval své záměry k vlastnímu prospěchu, mu neustále ve všem překážel, odpíral mu pomoc ke všem podnikům, které se neshodovaly s jeho vlastními podniky k obohacení, a činil ho u krále podezřelým, že se zpronevěřuje jeho zájmům. Věci došly tak daleko, že Villars přestal ke kurfiřtovi chodit, leda z důvodů velmi řídkých a nevyhnutelných, a choval se k němu se svou strojenou nedůvěrou a povýšeností tak, že už se to nedalo snést. V této situaci shromáždil kurfiřt u sebe hlavní důstojníky armády a v jejich přítomnosti vyzval Villarse, aby mu prohlásil, zda s ním jedná tak, jak jedná, z rozkazu králova, nebo sám od sebe; maršál neměl co odpovědět a tento krok, který věci vyjasnil, také dovršil nenávist k němu. Nenáviděn byl už pro své neuvěřitelné loupeže a pro celé své chování k vojsku, kdežto kurfiřta všichni zbožňovali. Z obou stran vyjeli kurýři. Villars, s plnými truhlicemi a bez ženy, si nepřál nic víc než dostat se z tak smutného postavení; a kurfiřt výslovně žádal, aby byl zbaven člověka, který se k němu ve všem opovážlivě choval neuctivě, který mařil jeho nejjistější záměry a který, jak se zdálo, přišel se vztyčenou hlavou do jeho země jen proto, aby na ni k vlastnímu prospěchu uvalil co nejtěžší výpalné. Král konečně, když viděl, jak málo je myslitelné nechat tyto dva muže déle pohromadě, se rozhodl vyhovět jim tím, že je rozdělí, a jmenovat maršálem Francie toho, koho pošle na Villarsovo místo, ježto nikdo z těch, kdo jimi už byli, se k tomu nezdál vhodný. To byla spíš záminka než důvod.

Chamillart před svým posledním velkým vzestupem začal svou dráhu intendancí v Rouenu, kterou měl už jeho otec. Stali se tam důvěrnými přáteli Matignonů, a to do té míry, že hrabě z Matignonu, o dlouhá léta později otec vévody z Valentinois, mu zadarmo přenechal lenní svrchovanost nad statkem, který Chamillart měl a který byl lénem Thorigny, což později Matignona za Chamillartova ministerstva obohatilo, udělalo jeho bratra maršálem Francie a v dalším běhu věcí jeho syna vévodou a pairem a zetěm pana z Monaka. Matignonové provdali své sestry, jak se dalo. Bylo jich pět bratrů a spousta dcer, z nichž většinu zavřeli do kláštera, a dva bratry dali k církvi: jeden byl biskupem v Lisieux po svém strýci z otcovy strany, druhý v Condomu, muž velmi počestný, ale nic víc. Nejstarší měl jen dvě dcery; starší dal svému bratrovi, druhou Seignelayovi — ta se pak znovu provdala za hraběte z Marsanu —, a posledního bratra, jemuž se říkalo Gacé, uvidíme jako maršála Francie. Ze dvou sester si jedna, hezká a urostlá, vzala jistého du Breuil, bretaňského šlechtice, který nosil jméno Nevet, a nezanechala s ním děti; druhá si vzala Coignyho,⁸ otce dnešního maršála.

Coigny byl synem jednoho z těch malých soudců v Dolní Normandii, který se jmenoval Guillot a který, sám syn sedláka, si poté, co velmi zbohatl, pořídil jeden z těch malých úřadů, aby se zbavil daně zvané taille. Meč ho pak docela zbavil špíny nízkého původu. Považoval za své štěstí vzít si sestru Matignonů bez věna, a s krásnými statky a s guvernérstvím a úřadem bailliho v Caen, které koupil, se z něho stal docela jiný člověk. Ukázal se jako dobrý důstojník a stal se generálporučíkem. Jeho svazek se švagry byl důvěrný, choval k nim velkou úctu a oni měli velmi rádi jeho i svou sestru, která bydlela u nich a byla to žena velkých předností. Coigny, kterého jeho jméno Guillot unavovalo a který v Dolní Normandii koupil krásné panství Franquetot, se shodou okolností dočkal toho, že celý tento rod, starý, bohatý a s dobrým příbuzenstvem, vymřel. To mu dalo chuť přijmout jeho jméno a usnadnilo mu toho dosáhnout, protože už nebylo nikoho, kdo by měl právo se tomu vzepřít. Získal tedy královský patent na změnu svého jména Guillot na Franquetot, dal jej zapsat u rouenského parlamentu a zasvětil tak tuto změnu nejvzdálenějšímu potomstvu. Jenže slídilů v rejstřících se člověk bojí méně než velké většiny lidí, která se Guillotovi směje, kdežto Franquetoty pokládá za dobré — protože ti praví dobří byli a protože neví, zda se na ně někdo nenarouboval pergamenem a voskem. Coigny tedy, když se stal Franquetotem a dosáhl nejvyšších vojenských hodností, se se svými švagry Matignony dělil o Chamillartovu přízeň. Byl tehdy ve Flandrech, kde mu ministr války obstarával malé samostatné sbory. Právě jeho chtěl vsunout na Villarsovo místo a udělat ho tím maršálem Francie. Oznámil mu tedy jeho určení, a protože hůl měla být vyhlášena až v Bavorsku, a to i tomu, komu byla určena, neodvážil se mu Chamillart tajemství prozradit; ale, jak mi tento ministr sám řekl v hořkosti svého srdce, napověděl mu to tak zřetelně, že — krom toho, že by mu věc přímo oznámil — se mu nemohl vyjádřit jasněji. Coigny, který byl velmi omezený, té řeči vůbec neporozuměl. Tam, kde byl, mu bylo dobře. Jet do Bavorska mu připadalo jako jet do Číny; rozhodně odmítl a uvedl v zoufalství svého ochránce, a zakrátko i sebe, když se dozvěděl, co mu bylo určeno.

Obrátili se tedy k Marsinovi, k němuž před Landau dorazil kurýr s balíkem pro něho, v němž byl uzavřen další. V tom, který otevřel, se mu nařizovalo, aby okamžitě opustil obléhání a vydal se vyznačenou cestou do Bavorska, kde teprve, a ne dříve, měl otevřít druhý balík. Když jej ohmatal, poznal, že je v něm pečeť, a pochopil, že je to hůl maršála Francie. Podivuhodné bylo, že ho to nezlákalo. Cítil se dotčen, že ji dostává jen proto, že ho potřebují, až po povýšení ostatních, a zděsil se břemene, které na něho chtěli naložit. Poslal tedy kurýra zpět s omluvami a s balíkem, který měl otevřít až v Bavorsku, v tom stavu, v jakém mu byl poslán. Král na svém trval a ihned mu znovu poslal tytéž rozkazy s týmž balíkem, aby jej otevřel až v Bavorsku. Bylo nutno poslechnout. Odjel a ve Švýcarsku potkal Villarse, obtíženého penězi ze svých osobních kontribucí a všeobecným proklínáním.

Kurfiřt říkal každému, kdo to chtěl slyšet, že si Villars z jeho země odváží dva miliony v hotovosti, nepočítaje to, co vytěžil ze země nepřátelské, k čemuž směřoval celý jeho válečný plán, který mu nesmírně vynesl. Vojsko ani generálové mu to nevyvraceli. Před odjezdem nabízel Villars peníze každému, kdo by si chtěl půjčit, aby si o to ulehčil; ale nenávist převážila a nikdo si nic vzít nechtěl, ze zlomyslnosti, aby mu zůstaly plné truhlice, které šťastně dopravil do Francie. Eskorta, která ho přivedla, odvedla zpět Marsina, vezoucího sto tisíc pistolí pro kurfiřta; s ním přešlo mnoho peněz na žold a potřeby našich důstojníků a vojsk a mnoho jiných nezbytných věcí, k nimž se té příležitosti využilo. Když se připojil ke kurfiřtovi, vrátil mu klid a celé armádě radost. Otevřel svůj balík a našel v něm své rozkazy, instrukce a svou hůl, jak tušil. Král ho prohlásil maršálem Francie, když soudil, že už dorazil. Byl ve všem v dokonalé shodě s kurfiřtem, k spokojenosti vojska i generálů, a loupení mu bylo velmi vzdáleno. Krátce po jeho příjezdu oblehli Augsburg, který dobyli za několik dní, a poté rozložili do zimních ležení vojsko, které velmi potřebovalo odpočinek. Maršál z Villeroy, jemuž nepřítel vzal Limburg, rozpustil také svou armádu. Vystřídal v Bruselu maršála z Boufflers, aby po celou zimu velel na všech těchto hranicích, a Boufflers se vrátil ke dvoru.

Dvůr odjel z Fontainebleau 25. října a vracel se do Versailles přes Villeroy a Sceaux. Král měl ve svém kočáře paní vévodkyni z Bourgogne, Madame, paní vévodkyni z Orléans, vévodkyni du Lude a paní z Mailly, která dostala přednost před maršálkou z Cœuvres, jež měla španělskou grandezu. Abych vysvětlil, jak k této přednosti došlo, je třeba vzít věci trochu zdaleka. Místo dvorní dámy zastávaly téměř vždy, ve všech dobách, velké dámy, někdy manželky princů krve, jak je vidět u Brantôma. Byla jí i poslední konetáblová z Montmorency, a ta byla také vévodkyní z Montmorency.

Od paní ze Senecey a hraběnky z Fleix, její dcery s nástupnictvím v úřadě, které byly dvorními dámami poslední královny matky a obě ji přežily, nebylo už vidět jiné dvorní dámy královny než vévodkyně. I tyto dvě se vévodkyněmi staly, ač vdovy, roku 1663.⁹ Randan byl povýšen pro ně obě společně a pro pana z Foix, staršího syna hraběnky z Fleix, po němž, když zemřel bezdětný, nastoupil poslední vévoda z Foix, povolaný k tomu listinami; jím tento slavný a šťastný rod Grailly, zvaný z Foix, vyhasl i se svým vévodstvím-pairií.

Markýza ze Senecey, dvorní dáma královny matky a její nejbližší důvěrnice, byla vyhnána při skandálu ve Val-de-Grâce, kam kancléř Séguier dostal rozkaz jít prohledat královnu až v živůtku, čehož se jako muž důvtipný a obratný zhostil bez výčitek od krále a aniž co ztratil z přízně kardinála z Richelieu, avšak tak, že si tím zasloužil přízeň královny, která na tuto službu do smrti nezapomněla. Šlo o velmi zločinné srozumění se Španělskem. Vyšlo ostatně najevo dost věcí na to, aby proslulá vévodkyně z Chevreuse uprchla z království a aby Beringhen, první komorník krále, utekl do Bruselu, což později založilo jeho neuvěřitelné štěstí. V důsledku této aféry byla paní ze Senecey vypovězena do Randanu a nikdo z nich se nevrátil dřív než po smrti Ludvíka XIII. Hned poté je královna, nyní regentka, povolala zpět, vyhnala paní z Brassac, tetu z otcovy strany pana z Montausier, o tolik později vévody a paira, vrátila paní ze Senecey úřad dvorní dámy, který mezitím měla paní z Brassac, a zároveň dala nástupnictví v něm hraběnce z Fleix, aby jej vykonávala společně s markýzou ze Senecey, svou matkou; obě se od té chvíle vrátily do největší přízně a nejvyšší vážnosti, které trvaly stále stejně až do královniny smrti. Když se ustálila hodnost Bouillonů a hodnost Rohanů začínala klíčit, dostaly tyto dvě dámy taburetku z milosti. Shromáždění šlechty, jež chránil Gaston, generální místodržitel království, dosáhlo zrušení těchto hodností bez titulů a těchto taburetek z milosti, které byly vráceny po nepokojích regentství; a při onom obludném povýšení čtrnácti vévodství-pairií roku 1663 bylo jedním z nich, jak jsem právě řekl, povýšení Randanu ve prospěch matky, dcery a vnuka.

Až do návratu paní ze Senecey se žádná královnina dvorní dáma nepřela s žádnou vévodkyní o přednost v kočáře, ba ani o čest podávat královně košili a předkládat jí sale, která bez potíží připadala přítomné vévodkyni nejstarší podle titulu, nebyla-li tu princezna krve. Sale je jakýsi tácek z pozlaceného stříbra, na němž se královně podávaly její krabičky, pouzdra, hodinky a vějíř, přikryté vyšívaným taftem, který se při podávání zvedá. Je velmi pravděpodobné, že paní ze Senecey a z Fleix po svém návratu využily jak přízně královny, tak přízně, jíž se u ní těšily hraběnka z Harcourtu a vévodkyně z Chevreuse, které ji zcela obrátily na stranu lotrinského domu proti vévodům, k tomu, aby se uvázaly v právo vždy předkládat sale a podávat košili, pod záminkou, že se nemá dávat přednost ani vévodkyním, ani lotrinským princeznám, které se ovšem o ni teprve začínaly přít díky přízni těch dvou, jež jsem právě jmenoval. Co se kočáru týče, paní ze Senecey a z Fleix se o nic nepokusily, zřejmě proto, že tam nešlo o výkon úřadu, a nemohly tedy najít záminku. Potom přišla králova svatba. Maršálka z Guébriant, jmenovaná dvorní dámou a nikoli vévodkyně, zemřela cestou ke dvoru do Guyenne a královnu nikdy nespatřila. Na místo maršálky z Guébriant byla jmenována paní z Navailles, jejíž manžel byl vévodou na breve a byl tak oddán kardinálu Mazarinovi, jehož lehké jízdě velel, že byl jeho důvěrným dopisovatelem a mužem jeho největší důvěry za obou jeho pobytů mimo království. Byla v Gaskoňsku na statcích svého manžela, který na nic takového ani nepomyslel a měl sotva čas dorazit na svatbu. Kardinál Mazarin, který dělal všechno pro to, aby hrabě ze Soissons¹⁰ neshledal, že se s jeho neteří špatně oženil, pro ni právě vymyslel do té doby neznámý úřad vrchní správkyně královnina domu, a aby zachoval veškerou přednost královně matce, s níž byl vždy tak spjat, jíž dlužil vše a kterou král tolik ctil, jmenoval zároveň princeznu de Conti,¹¹ svou druhou neteř, vrchní správkyní jejího domu. Ta jako princezna krve mnohé získávala už touto hodností; ale její zbožnost, krajně křehké zdraví a oddanost panu princi de Conti, který téměř stále pobýval ve svém guvernérství v Languedocu, jí sotva dovolovaly tento úřad vykonávat. Byl zcela na úkor úřadu dvorní dámy a utvořen podle vzoru velkého komořího, než ho první šlechtici komory oloupili.

Hraběnka ze Soissons, stále u dvora, kde udávala tón díky své přízni u krále, který se v těch dobách od ní nehnul, svůj úřad vykonávala, a paní z Navailles se měla na pozoru, aby se s ní nedostala do sporu, kvůli králi a kvůli kardinálovi, hraběnčinu strýci, jehož stvůrou byl manžel paní z Navailles. Královna v těch počátcích nikoho neznala; sotva se dokázala vyjádřit francouzsky. Hraběnka ze Soissons nastupovala do jejího kočáru, jmenovala jí dámy, které se mají zavolat, a volala je za královnu. Tohoto zavedeného zvyku se držela vévodkyně z Navailles, když hraběnka ze Soissons nebyla přítomna. Paní z Montausier, vévodkyně na breve, nastoupila po ní a počínala si stejně, a toto zřízení od té doby stále trvá a zjednalo dvorním dámám v kočáře přednost přede vším, co není princeznou krve. Co se dam šatny týče, nikdy žádná na nic takového nepomyslela, dokonce ani hraběnka z Béthune, tak dlouho dáma šatny královny, tak velká a stálá její oblíbenkyně a tak vážená pro sebe samu, pro svého tchána a svého manžela, proslulé svými úřady a diplomatickými jednáními, i pro svého bratra hraběte, později vévodu ze Saint-Aignan, který byl tehdy s králem tak zadobře, v tak velké důvěrnosti a byl prvním šlechticem jeho komory. Až do paní z Mailly tedy o žádném nároku dam šatny nebylo řeči. Tato dáma, velmi pyšná, neteř paní z Maintenon, jí provdaná a tehdy s ní v dokonalé shodě, si tuto přednost vymyslela, dlouho ji splétala, trucovala, a když konečně našla svou příležitost proti dítěti, jakým byla maršálka z Cœuvres, s níž se král jako s dítětem bavil (a ten neměl rád hodnosti, a paní z Maintenon ještě mnohem méně, neboť k tomu měla své dobré důvody), prosadila svou, nikoli rozhodnutím, kterého paní z Mailly dosáhnout nemohla, nýbrž mlčením k jejímu počinu, jež bylo tichým schválením, kterého dokázala využít. Přesto to vzbudilo rozruch a zdálo se to podivné; řekla, že ji ani nenapadá přít se s titulovanými dámami ani kdy mít jiné místo než poslední, ale že je v kočáře nezbytná, aby tam vezla a paní vévodkyni z Bourgogne podávala čepce a jiné lehké svršky, které si má brát navrch, kvůli zánětům, jimiž vévodkyně trpívala. Opravdu také nikdy neměla jiné místo než poslední, ale udržela si přednost, kterou jí její přízeň dala uchvátit.