Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola jedenáctá

Arcivévoda v Holandsku, neuznaný papežem. — Marsigli v Lyonu, degradován ve Vídni. — Bitva u Špýru vyhraná nad císařskými. — Landau vydáno Tallardovi, který rozkládá svou armádu do zimních ubytování. — Tessé v Chambéry; Vaudemontovo počínání; Tessé určen, aby velel jeho armádě. — Vendôme, jemuž byla odepřena maršálská hůl, se marně pokouší velet maršálům Francie, ale dosahuje toho u generálporučíků služebně mladších, než je on. — La Feuillade v Dauphiné. — Návrat hraběte z Toulouse a maršála z Cœuvres. — Návrat Villarsův. — Návrat Tallardův. — Návrat kardinála z Estrées. — Návrat Rouillého; jeho povaha. — Berwick velitelem ve Španělsku. — Jede tam Puységur; jeho povaha. — Francouzská vojska ve Španělsku. — Nová junta ve Španělsku. — Povaha abbého z Estrées. — Čtyři kompanie a čtyři kapitáni tělesné gardy ve Španělsku. — Vévoda z Alby; jeho původ; jeho povaha; velvyslanectví ve Francii. — Jeho první soukromé přijetí a přijetí vévodkyně, jeho ženy. — Podivná zvláštnost vévody z Alby, otce velvyslance.

Arcivévoda¹ dorazil do Holandska; tato republika, Anglie, Portugalsko, Braniborsko, Savojsko a Hannover ho uznaly za španělského krále pod jménem Karel III. a brzy nato i téměř všechny ostatní evropské mocnosti. Papež², jemuž císař toto prohlášení oznámil dopisem, se dozvěděl, co dopis obsahuje, a vrátil jej císařovu vyslanci, aniž jej otevřel. Landau se rázně bránilo. Vojenská degradace, kterou válečný soud vyslovil nad Marsiglim za to, že vydal Brisach — tento důstojník byl na útěku a uchýlil se do Lyonu —, byla guvernérovi obležené pevnosti důraznou výstrahou, aby se bránil dobře. Vše bylo v pohybu, aby mu přišlo na pomoc. Nejstarší hesenský princ, pozdější švédský král³, tam vedl dvacet tři prapory a třicet eskadron z vojsk lankraběte, svého otce, a z toho, co se k nim připojilo. Pracontal tam táhl z Flander s jedenadvaceti prapory a čtyřiadvaceti eskadronami a hrabě z Roucy byl od obléhání odeslán se dvěma tisíci jezdci a pěti sty pěšáky, aby střežil přechody přes Speyerbach a zabránil překvapení; do tábora byl odvolán, jakmile se objevili nepřátelé, k nimž se připojilo, co bylo falckého vojska v liniích u Stollhofenu, i oddíly, které se potulovaly na této straně Rýna.

Na tyto zprávy se Tallard rozhodl vytáhnout jim vstříc a nečekat na ně ve svých liniích. Vedení obléhání a vojska, které u něho ponechával, svěřil služebně nejstaršímu generálporučíkovi, jímž byl Laubanie a na něhož se dalo bezpečně spolehnout; vybral ze své armády čtyřiačtyřicet eskadron a dvacet praporů, s nimiž se už ve středu 14. listopadu večer utábořil před svými liniemi, a vzkázal Pracontalovi, který dorazil na dosah, aby se k němu nazítří časně připojil třeba jen se svou jízdou, kdyby jeho pěchota nemohla dorazit; ten to tak provedl ve čtvrtek 15. za rozbřesku. Hesenského prince, který byl vrchním velitelem, zastihli mezi Malým Holandskem a Špýrem; celá jeho armáda ještě nestála zcela v bitevním šiku. S útokem se neotálelo; jízda jejich pravého křídla dosti zle zřídila jízdu našeho levého, ale jízda jejich levého křídla neobstála. Jejich pěchota se po své první salvě držela dobře, ale nedokázala odolat pěchotě Tallardově, která na ni udeřila s nasazenými bodáky tak prudce, že množství nepřátelských vojáků bylo zabito v řadách a že nemohli odolat. Kromě těchto třiadvaceti praporů, které povolily, měli ještě pět dalších, a ty ustoupily, aniž téměř bojovaly. Vítězství bylo úplné a příjemně překvapilo maršála z Tallard, který byl u našeho levého křídla celý omráčen snahou napravit otřes, k němuž tam došlo, a který se o tomto velkém úspěchu jízdy našeho pravého křídla a veškeré pěchoty dozvěděl ve chvíli, kdy v nic takového ani zdaleka nedoufal. Přispěchal k vítězství a vydal tam všude své rozkazy. Měl víc jízdy než oni a o jeden prapor méně. Byla jim ukořistěna všechna děla, téměř všechny praporce a množství standart. Ještě téhož večera vzkázal Laubanie Tallardovi, který byl na bojišti, že pevnost bubnuje na znamení, že chce vyjednávat, ale že mu radí s kapitulací nic neuspěchat. Labaume, maršálův syn, dorazil 20. listopadu kolem páté hodiny do Versailles s touto velkou zprávou, kterou král ihned vzkázal Monseigneurovi, jenž byl v Paříži v Opeře. Tento princ dal přerušit hru herců, aby ji oznámil divákům. Pracontal, generálporučík a zeť pana z Montchevreuil, tam padl. Byl to muž velmi přičinlivý, statečný a schopný, který by si právem udělal kariéru. Velmi přilnul k maršálovi z Boufflers a paní z Maintenon ho zvlášť chránila. Jeho žena dostala k prodeji guvernérství v Meninu, které Pracontal koupil. Padli tam také Meuse, plukovník jízdy z rodu Choiseulů, Calvo, plukovník pluku Royal-infanterie a brigádní generál, synovec generálporučíka a rytíře řádu, mladý muž velmi statečný a rozumný a u všech velmi oblíbený, a Beaumanoir, který se právě oženil s dcerou vévody z Noailles, spolu s mnoha jinými, méně významnými. Tento poslední nenesl dlouho kletbu, kterou na něho otec vložil, když umíral, pro případ, že by tento sňatek uzavřel, jak jsem o tom svého času vyprávěl. Nezanechal děti a jím vymřel tento starý a slavný rod. Jeho generální místodržitelství v Bretani dostal o něco později maršál z Châteaurenault a brzy nato posloužilo podruhé jako věno jiné dceři Noaillesů, s níž se oženil jeho syn. Pluk Royal-infanterie dostal Denonville, nejstarší syn jednoho z podvychovatelů dětí Francie, k němuž choval vévoda z Bourgogne velkou náklonnost. Tento princ se při té příležitosti zdál bolestně zarmoucen tím, že mu král nikdy nechtěl dovolit, aby tažení dokončil; namluvili mu, že po dobytí Brisachu skončilo. Rytíř z Croissy, který přivezl praporce a podrobnosti, hlásil, že nepřátelé ztratili šest tisíc mužů, nepočítaje čtyři tisíce zajatců, mezi nimi tři generály a šest plukovníků. Mladého hraběte Friesena, který byl mezi nimi, poslal maršál z Tallard ještě večer po bitvě přenocovat do Landau, kde byl jeho otec guvernérem, aby mu pověděl pravdu o tom dni. Tvrdilo se, že armáda neztratila víc než čtyři nebo pět set mužů, ale důstojníků poměrně mnohem víc.

Landau dostalo čestnou kapitulaci; ze čtyř tisíc mužů, kteří byli uvnitř, jich vyšlo ve zbrani jen tisíc sedm set a velmi málo důstojníků; byli odvedeni do Philippsburgu a ujišťovalo se, že jsme při obléhání neměli víc než tisíc mrtvých nebo raněných. Hesenský princ si vedl skvěle rozvahou i statečností. Nazítří se k němu mělo připojit šest tisíc mužů, jimž byly dány vozy, aby dorazili rychleji. Později se zjistilo, že padli dva hesenští princové. Labaume byl jmenován brigádním generálem a Laubanie dostal guvernérství v Landau. Krátce nato se rýnská armáda rozešla do zimních kvartýrů, stejně jako armáda flanderská; ve Flandrech nepřátelé dobyli Limburg.

Tessé⁴ byl v Chambéry a obsadil téměř celé Savojsko. Před odjezdem byl určen, aby velel armádě pana z Vaudemontu, který předvídal obtíže, jež odpadnutí pana Savojského přinese válce v Itálii, nechtěl se vystavit nejistým událostem mezi svými starými ochránci a novými pány a rozhodl se uchýlit se do Milána a připravit se tam buď odnést si z něho kořist, kdybychom je ztratili, nebo tam zůstat pánem, kdyby toto vévodství zůstalo španělskému králi. Jeho zdravotní stav, z něhož v nejrůznějších dobách těžil přímo podivuhodně, mu poslužil za záminku a Tessé, jeho přítel, ne-li přímo jeho klient, dostal rozkaz převzít velení jeho armády, až k tomu nadejde čas.

Pan z Vendôme, dříve než dosáhl vrchního velení, velmi naléhal na krále, aby ho jmenoval maršálem Francie. Král, který se to už chystal učinit, od toho upustil pro velikost svých levobočků a pro podobnost, jež Vendôma s nimi pojila. Řekl mu tedy, že po lepší úvaze shledává, že se pro něho maršálská hůl nehodí, a zároveň ho ujistil, že tím nic neztratí. Vskutku jsme viděli, že mu dovedl dostát slovu; zakotven v čele italské armády a vida se díky své hodnosti na netušeném vrcholu, pokusil se Vendôme získat patent, kterým by velel maršálům Francie; král, který své levobočky povyšoval jen po stupních a kterého u jednoho stupně nikdy nenapadlo, že je vynese na další, se tím návrhem pohoršil tak, že neponechal ani tu nejmenší naději. Na počátku tohoto tažení Vendôme usoudil, že nelibost, kterou jeho žádost v králi vzbudila, pominula, a odvážil se jiné, pozměněné. Navrhl patent, který by ho — aniž by byl maršálem Francie, když král usoudil, že se pro něho nehodí jím být — postavil do téhož práva, jako kdyby jím byl, když mu Jeho Veličenstvo slíbilo, že nic neztratí tím, že jím není; to jest, aby ho král nechal poslouchat ty maršály Francie, kteří byli jako generálporučíci služebně starší než on, ale aby mu dal velet těm z nich, kteří byli služebně mladší a jimž by bez potíží velel, kdyby ho král byl jmenoval maršálem Francie v jeho pořadí.

Ať byl tento návrh jakkoli přijatelný, král se nemohl odhodlat, aby ho nechal velet kterémukoli maršálovi Francie z moci úřední. Promluvil o tom s maršálem z Villeroy, který s ním tehdy vycházel co nejlépe; ten proti tomu hlasitě protestoval, pobouřil maršály Francie a zabránil tomu, takže Vendôme byl odmítnut. Sám Villeroy mi to vyprávěl a liboval si v tom. Tessé to věděl jako ostatní, ale jako dvořan, který nechtěl nic riskovat, na to znovu zavedl řeč před králem, když přijímal jeho rozkazy pro Dauphiné a Itálii, a jako člověk, který se chtěl zalíbit a nepopudit proti sobě levobočky, mu navrhl, že se vyhne tomu, aby se sešel s panem z Vendôme, a že si vezme jen tu menší armádu, které nějaký čas velel velký převor⁵ jako služebně nejstarší z generálporučíků. Král mu odpověděl právě těmito slovy: že není třeba zvykat tyhle pány na to, aby byli tak choulostiví; že velmi nelibě nesl, že se pan z Vendôme odvážil pomýšlet na velení maršálům Francie, a že zkrátka nechce v té věci žádné ohledy, ani pokud jde o převzetí velení hlavní armády, ani o to, aby se sešel s panem z Vendôme a sám mu velel; že tihle páni toho mají až dost a že není třeba a on ani nechce rozmazlovat je ještě víc; že jsou rozmazlení až dost; ať tedy bez jakéhokoli zřetele k této okolnosti učiní vše, co bude pokládat za nutné pro dobro věci a pro prospěch jeho záležitostí v Itálii. Tessé, který mi to nejednou vyprávěl, tím byl nanejvýš překvapen, ale jako člověk s jemným čichem přece jen kličkoval, aby se zalíbil panu z Vendôme a ještě víc panu du Maine. Pan z Vendôme mu ze své strany nic neupíral a moudře se vyhnul tomu, aby jím byl zastíněn. Uvidíme, že pan du Maine prostřednictvím paní z Maintenon a všeho, co dovedla nasadit, nenechal krále dlouho v této náladě. Co se týče pana z Vaudemontu, generálního guvernéra Milánska s patentem generála vojsk španělského krále, ten maršálům Francie ani panu z Vendôme ani nevelel, ani je neposlouchal. Žili vedle sebe a jednali ve shodě v partité⁶ velení, téměř nikdy nebyli pohromadě, leda na pár dní a mimochodem, a Vaudemont byl stále v Miláně nebo se samostatným sborem.

Když se Tessé poté, co krátce velel v Dauphiné a obsadil Savojsko, chystal přejít do Milána, spatřili jsme zázrak Chamillartovy přízně u krále. Na nejednom místě těchto Pamětí bylo vidět, jak si vedl La Feuillade⁷ a jak velkou nechuť k němu král choval — až tak, že mu jen stěží zabránili, aby ho nepropustil z armády. Je třeba si ještě připomenout, co se odehrálo mezi králem a Chamillartem, když ministr dostal zákaz dál pomýšlet na tento sňatek s mužem, který jej uzavíral jen z ctižádosti a pro něhož byl král rozhodnut nikdy nic neudělat, a konečně s jakou nevolí král nakonec jen pro neodbytné naléhání svolil, aby si ho Chamillart vzal za zetě, aniž od svého rozhodnutí ustoupil. Ministr, jemuž pomáhala jeho všemocná ochránkyně a slabost, kterou král vždy měl pro své ministry a pro něho víc než pro kteréhokoli, jehož kdy měl, vyjma Mazarina, zatočil věcí tak obratně, že mu pod záminkou, že La Feuillade má guvernérství v Dauphiné, opatřil tamní velení a že ho z reformovaného plukovníka, jímž byl ještě před třemi měsíci, kdy byl spolu s ostatními jmenován polním maršálem, vynesl k vrchnímu velení ve dvou pohraničních provinciích a nad úplným armádním sborem. Aby se křičelo o něco méně, dal pod něho jen dva polní maršály, služebně mladší než on; úžas dvora byl nesmírný, úžas vojska nebyl menší, stejně jako trpký údiv předních generálů. La Feuillade dobyl Annecy několika dělovými salvami a vyčistil několik malých stanovišť, která tam Tessé ponechal naschvál, aby se zavděčil ministrovi; vévodovi savojskému nezbylo na naší straně Alp nic než údolí Tarentaise, kam se se svým vojskem stáhl markýz ze Sales. Lze si představit, jak se tyto maličkosti vychvalovaly. Chamillart, opojený svým zetěm, byl u vytržení a La Feuillade se při odjezdu nemohl vejít do vlastní kůže.

Hrabě z Toulouse se vrátil ke dvoru a několik dní po něm maršál z Cœuvres; strávili dlouhý čas v Toulonu, protože jejich síly nestačily na to, aby se měřily s Angličany a Holanďany. Když se tato loďstva vzdálila, vypluli na krátkou plavbu, při níž hrabě velel maršálovi jako admirál, a ne jako levoboček maršálovi Francie; byl však, a právem, podřízen jeho radě a měl od krále zákaz cokoli podniknout jinak než podle jeho mínění.

Přijel také Villars, a to do Marly, ale nepřespal tam: měl příliš silnou oporu, než aby nebyl dobře přijat. Král mu dokonce řekl zdvořilost stran toho, že tam není žádné volné ubytování. Vystupoval se svou obvyklou sebedůvěrou, ne-li drzostí, a když skládal králi účty u paní z Maintenon ve Versailles, měl tu smělost dotknout se podivné struny kontribucí: vyzdvihl ty, které dal zaplatit ve prospěch krále; pak dodal, že král je příliš dobrý pán, než aby chtěl, aby se někdo v jeho službě zruinoval; že král ví, že se on narodil bez jmění; že mu nezastírá, že si trochu polepšil, ale že to bylo na útraty jeho nepřátel — dával si dobrý pozor, aby nic nepřiznal o Bavorsku — a že to pokládá za peněžitou milost, kterou mu Jeho Veličenstvo prokazuje, aniž je to cokoli stojí. S touto šaškárnou a s milostivým úsměvem paní z Maintenon prošlo všechno takto a ony tak nepřístojné a úspěchům tak zhoubné rozepře s bavorským kurfiřtem se počítaly za nic.

Tallard, s čistšíma rukama, pozdravil krále skromněji; bylo to několik dní poté. Přijel, když se král oblékal po obědě, protože toho dne užil projímadlo. Místo aby k němu přistoupil, dostal se za zády přítomných ke dveřím kabinetu a tam se uklonil, když tudy král procházel. Král ho přijal tak, jak si zasloužil, vzal ho s sebou dovnitř, krátce s ním pohovořil před radou a odkázal ho na zítřek k paní z Maintenon.

Kardinál z Estrées přijel téměř v téže době a pozdravil krále, když vycházel od paní z Maintenon a šel k večeři. Král ho dvakrát objal, velmi vlídně ho přivítal a několik dní nato s ním rozmlouval ve svém kabinetu. O několik dní později přijel do Paříže Louville, s nímž jsem si pohovořil zcela podle libosti a mnohokrát dlouze.

Rouillé, který se vracel z velvyslanectví v Portugalsku, odkud odjel před rozchodem⁸, byl také velmi dobře přijat. Byl to muž velmi moudrý, velmi prozíravý a velmi znalý věcí, který uzavřel smlouvu, již nebylo možné dodržet. Châteauneuf⁹, který býval velvyslancem v Konstantinopoli, ho jel vystřídat a dojel přes Španělsko až k portugalským hranicím, kde shledal, že už tam nemá co dělat.

Protože válka ve Španělsku na straně Portugalska byla už velmi blízko, povolal španělský král z Flander hraběte ze Serclaes, aby tam velel jeho vojsku, a pod ním několik dalších generálů, jež náš král při jejich průjezdu zahrnul vlídností. Rozhodl se také poslat tam armádní sbor a vybral vévodu z Berwicku, aby mu velel, a Puységura, aby tam pod ním sloužil na předním místě a byl jediným ředitelem pěchoty, jízdy a dragounů. Byl to prostý šlechtic ze Soissonska, ale z velmi dobrého a starého rodu, po jehož otci jsou výtečné tištěné Paměti a který měl na to, aby došel velmi daleko ve válce, a dokonce i ve státních záležitostech. Tento Puységur prošel pěším Královým plukem až k hodnosti podplukovníka; král, který tento pluk vyznamenával nad všechna svá ostatní vojska a sám se o něj bezprostředně staral jako kterýkoli plukovník o svůj pluk, tak Puységura poznal. Byl duší všeho krásného, co pan z Luxembourgu vykonal ve svých posledních taženích ve Flandrech, kde byl generálním ubytovatelem armády, jejíž byl hlavou a pánem ve všech podrobnostech pochodů, táboření, píce, zásobování a velmi často i plánů. Pan z Luxembourgu se na něho ve všem spoléhal s naprostou důvěrou, na niž Puységur vždy odpovídal vynikající schopností, překvapivou činorodostí a bdělostí a skromností a prostotou, které se nikdy nezpronevěřil v žádné době svého života ani v žádném úřadě. Ta mu přesto nebránila, a to z žádného ohledu, ať jakéhokoli, aby neříkal pravdu nahlas, i králi, který si ho velmi vážil a často s ním rozmlouval mezi čtyřma očima, někdy i u paní z Maintenon; a dovedl velmi dobře odporovat maršálovi z Villeroy a panu z Vendôme, přes všechnu jejich přízeň, a ukázat, že má pravdu. Výše jsme viděli, jak spolu s Montrielem, rovněž kapitánem v Králově pluku, nastoupil po dvou šlechticích rukávu (gentilshommes de la manche)¹⁰, kteří byli vyhnáni od vévody z Bourgogne, když upadl v nemilost arcibiskup z Cambrai. Napříště uvidíme Puységura plavat ve větší vodě. Král ho přiměl opustit podplukovnické místo, aby ho mohl užít užitečněji a ve větším. Nakonec se stal maršálem Francie¹¹ za všeobecného potlesku, navzdory ministrovi, který ho jím učinil a který se po dlouhém odporu neodvážil vystavit veřejnému pokřiku a hanbě, kterou by maršálské holi způsobil, kdyby mu ji nedal; a díky holi ho potom učinil rytířem řádu, se stejnými odklady a stejnou nechutí. Ke statečnosti, nadání a píli ve všech oborech vojenství připojoval Puységur vždy velkou čistotu rukou, velkou spravedlivost v tom, jak svým svědectvím zjednával právo, a občanské srdce i ducha, které ho vedly vždy samy jediné a velmi často k pohrdání vlastním prospěchem a k jeho ohrožení, s pevností, jež při příležitostech, které ji často vyžadovaly, nikdy neochabla a která ho také nikdy nesvedla z místa, jež mu náleželo. Dvacet praporů, sedm pluků jízdy a dva dragounské vytáhly současně do Španělska, kam dostalo rozkaz odebrat se několik generálů v téže době, kdy Villadarias, velitel v Andalusii, velmi znepokojoval Portugalce v Algarve, kam vpadl se šesti tisíci muži dříve, než do Portugalska dorazilo cokoli z toho, co jeho noví spojenci slíbili.

Mezitím paní des Ursins, uvedená do rozpaků rozruchem kolem odchodu obou kardinálů a vypuzení všech starých ministrů, kteří závětí Karla II. vsadili Filipu V. korunu na hlavu, provedla pravé šibalství. Byla to nová junta, kterou složila z dona Manuela Ariase, guvernéra Kastilské rady, jehož královou autoritou zadržela, když právě odjížděl do svého arcibiskupství v Seville; z markýze z Mancery, o němž jsem jinde mluvil dost na to, aby mi nezbývalo co dodat; a z abbého z Estrées jako francouzského velvyslance; zachovala ji tak dlouho, dokud ji pokládala za potřebnou k utišení hluku. Zatím dovedla dobře zabránit tomu, aby se v ní dělo cokoli vážného. Nechávala ji zabývat se jen hříčkami podřadné rady, kdežto skutečné záležitosti se projednávaly a rozhodovaly u královny, velmi často u paní des Ursins, mezi nimi dvěma a Orrym s králem; potom se dalo Rivasem a ostatními státními sekretáři války a zahraničních věcí vyhotovit, co bylo usneseno a co vyhotovení potřebovalo. Jediný Arias jí byl nepohodlný svou vahou a schopností; s abbém si pohrávala, když se už zbavila jeho strýce. Byl to muž urostlý, galantní, ducha velmi prostředního, opojený sebou, svým nadáním, vysokými úřady a leskem své rodiny i svých velvyslanectví až k domýšlivosti, který se při vší cti a velké snaze konat dobře často mýlil a býval pro smích. Jeho mravy ho vyloučily z biskupské hodnosti; vážnost jeho příbuzných, zvláště kardinála, jeho strýce, zakryla tuto pohanu úřady v cizině, u nichž nebylo jeho vinou, jestliže nebyly pokládány za velmi důležité, a kde přitom bylo málo a často nic na práci. Nebyl bohatý a velmi hleděl na své peníze. Jako velvyslanec v Portugalsku se vyhnul slavnostnímu vjezdu a kardinál z Estrées, který si nerad nechával své vtipy pro sebe, ani když šlo o jeho rodinu, o něm žertem říkal, že z Portugalska vyjel, aniž do něho vjel. Co se týče Mancery, jeho vysoké stáří dávalo princezně des Ursins vůči němu naprostou volnost. Brzy uvidíme, jak se dovedla zbavit i tohoto zbytku pouhého zdání rady.

Právě v té době, snad čtrnáct dní po zřízení této junty, zřídil španělský král čtyři kompanie tělesné gardy, ve všem přesně podle vzoru francouzských, až na to, že je rozlišil podle národů: dvě španělské, první, které dal konetáblovi Kastilie a hraběti z Lemos, jehož jsem představil jinde; italskou vévodovi z Popoli, rytíři Svatého Ducha, o němž budu mít příležitost mluvit; valonskou čili vlámskou, která byla poslední, Serclaesovi, jehož jsme právě viděli projíždět z Flander přes Paříž do Španělska, aby tam velel španělskému vojsku. Tato novota způsobila velký rozruch v Madridu, kde novoty nemají rádi. Španělští králové až do té doby nikdy neměli gardu, kromě několika ubohých otrhaných kopiníků, kteří je sotvakdy doprovázeli, a to ve velmi malém počtu, a kteří žebrali u každého, kdo vcházel do paláce, jako praví žebráci, jimiž byli, a ti byli rozpuštěni; a kromě jakési kompanie halapartníků, která byla odedávna starou gardou a byla zachována a kterou nelze přirovnat k ničemu lépe než ke kompanii Sta Švýcarů královy gardy. Pro tyto čtyři úřady byli záměrně vybráni nejvýše postavení a nejvznešenější páni tří národů, aby se snáze prosadily; a při této příležitosti došlo k záležitosti s banquillem¹², kterou jsem vyložil předem, když jsem mluvil o španělských grandech, při vyhnanství vévodů z Arcos a z Baños ve Francii pro jejich pamětní spis proti vzájemnosti hodností, poct atd. vévodů Francie a španělských grandů, téměř hned poté, co Filip V. nastoupil na trůn.

Vévoda z Alby, jmenovaný velvyslancem ve Francii místo admirála Kastilie, přijel do Paříže s vévodkyní, svou ženou, a se svým jediným synem, ještě dítětem, jemuž dával říkat konetábl Navarry. Toto jméno se za Karla V. a za Filipa II. tak proslavilo slavným vévodou z Alby¹³, že mu, jak soudím, dlužím malou odbočku. Jindřich IV., král kastilský, učinil roku 1469 vévodou z Alby dona Garcíu Álvareze de Toledo, třetího hraběte z Alby, což je velmi značné a velmi rozlehlé panství poblíž Salamanky, které král Jan II. dal roku 1430 s titulem hrabství donu Gutierru Gómezovi de Toledo, postupně biskupovi palencijskému a arcibiskupovi sevillskému a toledskému. Tento prelát dal hrabství synovi svého bratra, otci prvního vévody z Alby, a tento první vévoda z Alby byl v přímé mužské linii pradědem slavného vévody z Alby. Ten zemřel v lednu 1582¹⁴. Jeho nejstarší syn, který byl také prvním vévodou z Huescy, zemřel bez dětí a zanechal dědicem syna svého bratra, který po své matce, doně Briandě de Beaumont, zdědil také hrabství Lerín, s nímž je spojena grandeza, a dědičné tituly velkého konetábla a velkého kancléře království navarrského. Tento pátý vévoda z Alby byl otcem sedmého a ten otcem osmého, jehož jediným synem je vévoda z Alby, velvyslanec ve Francii.

Jeho otec, který zemřel v listopadu 1701, měl za ženu tetu vévodů z Arcos a z Baños z otcovy strany, tedy jednu Ponce de León; byl vdovec, rytíř Zlatého rouna, zastával významné úřady a nakonec byl státním radou. Byl to muž velkého ducha a se vzděláním, ale velmi podivný. Když Filip V. přijel do Španělska, projevoval z toho velkou radost a vypustil množství žertovných a kousavých poznámek o rodu rakouském a o některých pánech, o nichž se soudilo, že jsou mu oddáni. Louville byl pozván, aby ho v Madridu navštívil. Našel ho dosti nečistotně mezi dvěma prostěradly, ležícího na pravém boku, kde zůstával už několik měsíců, aniž změnil místo nebo dal ustlat lože; tvrdil o sobě, že se nemůže hýbat, a přitom se měl výtečně. Věc se měla tak, že vydržoval milenku, která ho měla dost a utekla. Byl z toho zoufalý, dal ji hledat po celém Španělsku, dal sloužit mše a konat jiné pobožnosti, aby ji našel — tak osvícené je náboženství v zemích inkvizice —, a nakonec učinil slib, že zůstane na loži a nehne se z pravého boku, dokud nebude nalezena. Posléze se k tomuto bláznovství Louvillovi přiznal jako k věci mocné, schopné vrátit mu milenku, a naprosto rozumné. Přijímal u sebe mnoho lidí a nejlepší společnost dvora, neboť sám byl výborný společník. S tímto slibem neměl žádnou účast na ničem při smrti Karla II. ani při nástupu Filipa V., jehož nikdy neviděl a jemuž dal vyřídit všemožná ujištění, a dovedl tuto výstřednost až do své smrti, aniž kdy vstal nebo se hnul z pravého boku. Tato mánie je tak nepochopitelná, a přece tak jistá, že jsem ji pokládal za hodnou zaznamenání u muže jinak moudrého, rozumného a plného ducha ve všem ostatním.

Jeho jediný syn, don Antonio Martín de Toledo, velvyslanec ve Francii, jemuž otec neříkal nikdy jinak než Martín, což je dosti způsob Španělů, byl muž vzezření dosti nevzhledného, ale velkého ducha a velmi vzdělaný, velmi moudrý, velmi umírněný, zdvořilý s důstojností, a svůj velvyslanecký úřad zastával v dobách nejsmutnějších s velkou odvahou a soudností, ke spokojenosti svého dvora i našeho, který k němu choval opravdovou úctu a velmi zřetelnou vážnost. Jeho žena, sestra vévodů z Arcos a z Baños, nesmírně živá a ještě ošklivější, lidi trochu bavila a nakonec si na ni zvykli. Oba byli velmi zbožní, manžel důkladněji, žena více po španělsku, a žili zde okázale. Vévoda z Alby pozdravil krále po svém příjezdu soukromě v jeho kabinetu. Jeho ženu představila králi v jeho kabinetu po večeři, rovněž po příjezdu, vévodkyně du Lude¹⁵, kterou k tomu král určil. Král zůstal stát a dlouho s ní rozmlouval. Vévodkyně du Lude ji odtud vedla galerií k vévodkyni z Bourgogne, kde bylo vše osvětleno víc než obvykle a která po králově večeři, místo aby ho jako obvykle následovala do jeho kabinetu, odešla čekat k sobě. Přijala ji vstoje a políbila ji při příchodu i při odchodu. Král ji políbil jen při příchodu; odtud šla k Madame, bez vévodkyně du Lude, a k vévodkyni z Orléans. Bylo vítáno, že se jí může prokázat toto mimořádné přijetí, tím spíše, že vévoda z Harcourtu, už když byl ve Španělsku, podával zprávy o jejím francouzském smýšlení, projeveném při mnoha příležitostech.