Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola dvanáctá

Sňatek vévody z Mortemart s dcerou vévody z Beauvilliers. — Sňatek markýze z Roye s dcerou Ducassovou. — Ducassova kariéra a povaha. — Sňatek vévody ze Saint-Pierre se sestrou Torcyho, vdovou po panu z Rénelu. — Princ z Rohanu kapitánem gardových žandarmů. — Smrt vévodkyně z Mantovy. — Smrt La Rongèra. — Smrt Briordova. — Smrt Courtinova; jeho úřady, jeho povaha. — Zajímavost o oděvu lidí pera a taláru. — Paní z Varangeville. — Podivná loupež, kterou Courtinovi přivodil Fieubet. — Fieubetova povaha a odchod do ústraní. — Spor o děkanství rady mezi La Reynie a arcibiskupem z Remeše, který jej vyhrává. — Záležitost sbírky. — Králův hněv na vévody, zvláště na mne. — Audience, kterou jsem měl u krále a z níž jsem vyšel spokojen. — Důvody, proč jsem se o záležitosti sbírky rozšířil. — Císařův strach z nespokojenců. — Fanatici podporovaní Holandskem a Ženevou. — Rochegude zatčen.

Pan z Beauvilliers, který měl dva velmi mladé syny a jehož dcery se všechny až na jedinou staly řeholnicemi v Montargis, provdal tuto jedinou na samém konci toho roku za vévodu z Mortemartu,¹ který neměl ani mravy, ani chování člověka, jenž by se měl stát jeho zetěm. Byl synem mladší sestry vévodkyň z Chevreuse a z Beauvilliers. K té volbě hodně přispělo přání nevpustit do svého nejužšího soukromí cizího člověka; rozhodl ji však silnější důvod. Vévodkyně z Mortemartu, velmi mladá, dost jiskrná, světu velmi po chuti a sama svět velmi milující a u dvora při všem přítomná, dvůr náhle opustila ze vzdoru nad výčitkami (romancines)² svých sester a vrhla se v Paříži do samoty a do zbožnosti, která byla nad její síly, v níž však přesto vytrvala. Druh zbožnosti paní Guyonové ji oslnil, pan z Cambrai ji okouzlil.³ V příkladu svých dvou moudrých švagrů nacházela, čím se ve své zálibě utvrdit, a ve spojení s celým tím malým odděleným stádcem svaté kratochvíle, jimiž se zaměstnat. Nejhmatatelnější věcí, kterou tam získala, byl však sňatek jejího syna. Souzvuk citů v tom zvláštním výtažku pronásledované zbožnosti, kde vystupovala jako velká duše, jedna z těch výjimečných a vyvolených duší, zapůsobil na arcibiskupa z Cambrai, jehož rady rozhodly proti tomu, co viděla celá Francie; ta zůstala tak podivnou volbou překvapena, a volba až příliš odpověděla tomu, co o ní veřejnost předvídala. Za takových znamení si lidé, kteří uprostřed dvora a státních záležitostí nikdy neztráceli z mysli Boží přítomnost a kteří díky svému jmění a skvělému postavení mohli vybírat z celé Francie, vzali zetě, který v Boha nevěřil a vždy si zakládal na tom, že to dává najevo, který si ani předtím, ani potom neodepřel žádný ze svých rozmarů ani nic ze svého pokoutního života, který hrál o víc, než měl, a pil víc, než snesl, a který, když si pozdě usmyslil hrdinnou poctivost a ctnost, převzal z nich jen fanatismus, aniž z nich kdy měl ve skutečnosti sebemenší žilku. S touto metlou vlastní rodiny i sebe samého se ještě setkáme jinde.

Pontchartrain v téže době sjednal sňatek jednoho ze svých švagrů, kapitána řadové lodi, který byl tehdy na moři, s jedinou dcerou Ducassovou, o níž se soudilo, že má jmění milion dvě stě tisíc livrů. Ducasse byl z Bayonne, kde jeho bratr a otec prodávali šunky. Řemeslem flibustýra získal jmění i mnoho znalostí a zasloužil si, aby byl jmenován důstojníkem na králových lodích, kde se brzy nato stal kapitánem. Byl to muž veliké statečnosti, velmi rozvážný a chladnokrevný, schopný velkých podniků, a v námořnictvu velmi oblíbený pro štědrost, s níž se o všechno dělil, a pro skromnost, která ho držela na jeho místě. Měl prudké rozepře s Pointisem, když Pointis dobyl a vyplenil Cartagenu.⁴ Uvidíme, že to tento Ducasse dotáhne ještě mnohem dál. Vedle vábení jmění, které ten sňatek způsobilo z jedné strany, a zajištěné ochrany ministra námořnictva z druhé strany naskytl se ministrovi právě vhod, aby jej za Ducassovy peníze koupil svému švagrovi, úřad generálporučíka galér, který byl jediný svého druhu, dával hodnost generálporučíka a kapitánu řadové lodi umožňoval udělat rázem tento velký krok; byl uprázdněn smrtí bailliho z Noailles a od té doby nenašel kupce.

Třetí sňatek, který velmi překvapil, uzavřel vévoda ze Saint-Pierre s paní z Rénelu, sestrou pana z Torcy; oba měli děti z prvního manželství. Saint-Pierre byl z rodu Spinolů, jeho první žena také. Od Karla II.⁵ koupil grandezu první třídy. Byl velmi bohatý, a aby si opatřil malý stát v Itálii, koupil velmi draho Sabbionetu. Císař, jemuž se hodila, se jí zmocnil za předešlé války, dřív než se jí kupec ujal, a ten po celou dobu, co trval ryswický mír, nedokázal dosáhnout jejího vrácení. Nevím, zda tento zřetel nehrál jistou roli v sňatku, který uzavřel se sestrou ministra zahraničních věcí, jemuž, když viděl téměř všechny dcery ministrů sedět,⁶ lichotilo, že posadí i svou sestru. Věk byl krutě nepoměrný; o starém galánovi se říkalo, že je samá fontanela⁷ a že je krajně žárlivý a lakomý, třebaže navenek okázalý; o fontanelách nevím nic, ale co do žárlivosti dostál velmi přesně slovu těch, kdo ho tak líčili. Jeho galantnost zašla tak daleko, že hrál zamilovaného, a zamilovaný až k netrpělivosti. Nedokázal počkat na kurýra, kterého poslal do Španělska pro souhlas tamního dvora; poprosil krále, aby se za ten souhlas ráčil zaručit, a díky této nepatrné laskavosti se oženil bez dalšího čekání. Nová vévodkyně byla velmi hezká. Princezny krve nenavštívila, protože vévoda ze Saint-Pierre jim nechtěl dávat Výsost, když by od nich dostával jen Excelenci. Odbylo se to dost nepříjemně, ale on hrdě trval na svém. Po svatbě nezůstal ve Francii příliš dlouho a odvezl svou ženu, kterou tu pak řadu let nikdo neviděl, a i potom jen s ním a na průjezdu. Byl to muž velkého ducha, který mnoho viděl, četl a zapamatoval si, a ještě se s ním setkáme jinde.

V téže době se pan ze Soubise, už velmi starý, vzdal svého úřadu u gardových žandarmů (gens d’armes), který dostal jeho syn. Sama o sobě to nebyla milost nijak těžko dosažitelná; paní ze Soubise byla zvyklá na lepší.

Vévoda z Mantovy ztratil manželku, pocházející z mladší větve jeho rodu, osobu neobyčejné ctnosti, zásluh a zbožnosti, která musela mnoho vytrpět od jeho vrtochů, jeho lakoty a celého serailu, který si po celý život vydržoval. Děti s ní neměl a ihned pomyslel na to, že se znovu ožení, a to s Francouzkou. K vyprávění o této záležitosti se brzy vrátím.

La Rongère, rytíř cti Madame a rytíř řádu na její návrh, zemřel v téže době. Byl to šlechtic z kraje Maine, který přes směšné jméno pocházel z velmi dobré šlechty. Jmenoval se Quatre-Barbes.⁸ Byl to velmi počestný muž, ducha velmi omezeného, ale postavou i tváří takový, že se mohl dát najmout k divadlu, aby hrál hrdiny a bohy. Briord, kterého jsme dříve viděli jako velvyslance v Turíně a v Haagu, zemřel také, po operaci kamene, a zanechal uprázdněné místo státního rady meče. Byl to muž veskrze čestný a statečný, který měl rozum, jistý důvtip a mnoho přátel, a ti se o něj zasadili tak dobře, že mu jeho oddanost panu Princi, jehož byl prvním štolbou, v kariéře neuškodila, což byla u krále věc velmi neobyčejná a možná jediná svého druhu.

Pan Courtin ho následoval o několik dní později. Byl to velmi malý muž, na němž bylo znát, že míval příjemnou tvář, a který býval velkým galánem. Měl mnoho ducha, půvabu a obratnosti, ale nic strojeného, v nejvyšší míře vzhled a způsoby velkého světa, s nímž strávil život v nejlepších společnostech, bez jakékoli nadutosti a aniž kdy vybočil ze svého stavu. Zdvořilý, moudrý, otevřený, třebaže ve skutečnosti zdrženlivý, skromný a uctivý, především s velmi čistýma rukama a velmi čestný muž. Brzy zazářil v radě a stal se intendantem Pikardie. Pan z Chaulnes, který tam měl všechny své statky a byl jeho velkým přítelem, mu je vřele doporučil; a Courtin si udělal velké potěšení z toho, že jim ulevil. Následujícího roku při své objížďce viděl, že aby se vévodovi z Chaulnes zavděčil, přetížil jiné farnosti. Zármutek, který z toho měl, ho přiměl prozkoumat křivdu, kterou jim způsobil, a shledal, že činí čtyřicet tisíc livrů. Dlouho se nerozmýšlel, zaplatil je a rozdělil ze svých peněz a pak požádal o odvolání. Byli s ním tak spokojeni, že mu jeho žádost splnili jen neradi; vyložil však tak dobře, že nemůže trávit život tím, že působí zlo a nemůže nikomu ulevit ani komukoli udělat radost, že nakonec dosáhl toho, že přestal být intendantem.⁹ Obrátil se k vyjednávání a měl několik velvyslanectví, v nichž uspěl dokonale. Podepsal smlouvy z Heilbronnu, z Bredy a několik dalších a byl dlouho a s užitkem velvyslancem v Anglii, kde prostřednictvím paní z Portsmouthu přiměl krále Karla II. ke všemu, co chtěl. Později jí to bohatě oplatil.

Když se vrátila do Francie a Karel II. byl mrtev, těšila se tu jen malé vážnosti pro život, jaký vedla v Paříži. Králi se doneslo, že se u ní lidé nevázaně rozpovídali a že i ona sama mluvila velmi volně o něm a o paní z Maintenon; nato dostal pan z Louvois rozkaz vyhotovit královský zapečetěný list, jímž měla být vypovězena hodně daleko. Courtin byl důvěrným přítelem pana z Louvois. Měl domek v Meudonu a směl volně vcházet do jeho kabinetu v kteroukoli hodinu. Jednou večer, když tam vešel a pan z Louvois psal o samotě a psal dál, uviděl Courtin na jeho stole tento zapečetěný list. Když Louvois dopsal, zeptal se ho Courtin pohnutě, co je to za zapečetěný list. Louvois mu řekl důvod. Courtin zvolal, že je to jistě něčí zlá služba; ale i kdyby ta zpráva byla pravdivá, má král dost důvodů nezacházet vůči ní dál než k napomenutí, aby byla opatrnější, a že ho prosí a pověřuje, aby to jeho jménem řekl králi, než list odešle; a nebude-li mu král chtít věřit na slovo, ať si aspoň, než půjde dál, dá předložit depeše z jeho jednání v Anglii, zejména to důležité, čeho tam dosáhl prostřednictvím paní z Portsmouthu za holandské války a po celou dobu svého velvyslanectví; a že po takových službách, které prokázala, by bylo zneuctěním na ně zapomenout.

Louvois, který si to dobře pamatoval a jemuž Courtin připomněl několik významných příkladů, odeslání zapečetěného listu pozastavil a podal králi zprávu o té příhodě i o tom, co mu Courtin řekl; a na toto svědectví, které králi připomnělo řadu skutečností, dal král zapečetěný list hodit do ohně a vévodkyni z Portsmouthu vzkázal, aby byla zdrženlivější. Velmi se hájila proti tomu, co se jí přičítalo, a ať už to byla pravda nebo ne, dávala si napříště pozor na řeči, které se u ní vedly.

Courtin si svými velvyslanectvími vysloužil svobodu objevovat se před králem i všude jinde bez pláště, s holí a se svým límcem (rabat). Pelletier de Sousy dosáhl prací s králem na opevněních téže volnosti; oba byli státními rady a oba jedinými lidmi taláru, jimž se to trpělo, kromě ministrů, kteří chodili stejně. Bylo tomu dokonce teprve krátce, co se státní sekretáři oblékali jako ostatní dvořané, třebaže v barvách a zlacení skromnějších, a Chamillart si oblékl šedý šat s prostými zlatými knoflíky teprve od chvíle, kdy se stal státním sekretářem. Desmarets¹⁰ byl jediný generální kontrolor, který si, na samém konci králova života, oblékl šedý šat, kravatu a zlatý knoflík. Pomponne po svém návratu chodil oblečen také tak, ale byl dlouho státním sekretářem. Král měl Courtina velmi rád, velmi si ho vážil a bylo mu s ním dobře. Kdykoli se jednou či dvakrát týdně objevil u královy večeře, král se s ním hned pustil do hovoru, který obvykle trval až do konce večeře. Zůstal přesto prostým státním radou, byť velmi váženým, protože se mezi ministry nic neuprázdnilo, dokud by mu věk a zdraví dovolily toho využít. V těch dobách a až do královy smrti se žádný člověk z parlamentu neobjevoval u dvora bez taláru, žádný z rady bez pláště a žádný soudce ani advokát nikde v Paříži bez pláště, kde dokonce mnozí z parlamentu chodili stále v taláru. Jedině pan z Avaux¹¹ si po návratu ze svých velvyslanectví ponechal kravatu a kord, s šatem vždy černým; také se mu lidé hodně posmívali, až mu o tom jeho přátelé a kancléř promluvili. Král, který se tomu také smál, měl s tou slabostí soucit a nechtěl mu dát vzkázat, aby si zase vzal límec a plášť. Prezident de Mesmes, jeho bratr, to neschvaloval o nic víc než ostatní. Ten ubohý muž se se svým úřadem v řádu a s modrou stuhou přes rameno domníval, že bude pokládán za rytíře řádu, a měl za to, že se tím směšným úborem náležitě odlišuje od státních radů taláru, k nimž patřil. Viděli jsme, že Courtin odmítl místo rady v královské finanční radě i první místo mezi královými velvyslanci v Ryswicku, ačkoli mu král kvůli jeho špatnému zraku dovolil vzít s sebou paní z Varangeville, jeho dceru, která byla dávno vdovou a žila u něho, svěřit jí tajemství jednání a používat její ruky ke všemu, co by nechtěl svěřit sekretářům.

Paní z Varangeville byla vysoká žena, velmi urostlá a tehdy ještě velmi krásná a vznešeného vzezření, která měla mnoho ducha a znala svět. Provdala se bez jmění za jakéhosi normandského venkovana, velmi bohatého, jehož jméno bylo Rocq, který však měl ducha i zásluhy a byl dlouho velvyslancem v Benátkách. Zemřel krátce po návratu a byl by to dotáhl dál, kdyby žil. Zanechal dvě dcery; jednu si vzal prezident z Maisons, o němž budu mít příležitost mluvit, a druhou Villars, která se brzy po tom sňatku stala maršálkou a nakonec vévodkyní. Nemohu však Courtina opustit, aniž vylíčím jeho jedinečnou příhodu s Fieubetem.

Byl to další státní rada, velmi schopný, okouzlujícího ducha, pohybující se v nejvyšším světě města i dvora a v nejlepších společnostech, vyhledávaný všemi nejvybranějšími, občas velký hráč, a býval kancléřem královny. Vezl Courtina do Saint-Germain na zasedání rady, a v té době se hodně loupilo. Byli zastaveni a prohledáni a Fieubet při tom přišel o velkou částku, kterou měl v kapsách. Když je lupiči nechali být a Fieubet naříkal nad svým neštěstím, liboval si Courtin, že zachránil hodinky a padesát pistolí, které si včas zasunul do poklopce. V tu chvíli se Fieubet vrhne k dvířkům kočáru, začne křičet za lupiči a volat je zpátky, takže přišli zjistit, co chce.

„Pánové,“ řekl jim, „zdáte se mi být poctiví lidé v nouzi; není rozumné, abyste se nechali napálit tady tím pánem, který vám šikovně zatajil padesát pistolí a hodinky.“ A obraceje se ke Courtinovi: „Pane,“ řekl mu se smíchem, „sám jste mi to řekl; věřte mi, dejte jim je po dobrém a bez prohledávání.“ Courtinův úžas a rozhořčení byly takové, že si je nechal vzít, aniž řekl jediné slovo; ale jakmile lupiči odešli, chtěl Fieubeta uškrtit, jenže ten byl silnější než on a smál se na celé kolo. Vyprávěl to v Saint-Germain kdekomu; jejich společní přátelé měli všechnu práci na světě, aby je usmířili. Fieubet zemřel dlouho před ním, v ústraní u kamaldulů v Gros-Bois. Byl to muž velké ctižádosti, který v sobě cítil nadání ji unést, toužil po prvních místech a nedokázal dosáhnout žádného. Rozmrzelost, smrt manželky, s níž neměl děti, nepříliš spořádané majetkové poměry, věk a nadto zbožnost ho uvrhly do tohoto ústraní.

Pontchartrain k němu poslal na návštěvu svého syna, kterého s malým taktem napadlo zeptat se ho, co tam dělá. „Co dělám?“ odpověděl mu Fieubet. „Nudím se; to je mé pokání, příliš jsem se bavil.“ Nudil se tak důkladně, aniž však v čemkoli polevil, že dostal žloutenku a po několika letech tam nudou zemřel.

Už dlouho Courtin, velmi neduživý, téměř slepý (a nakonec oslepl docela), nevycházel z domu, kde už ani téměř nikoho nepřijímal, když velmi stár po dlouhé nemoci zemřel. Byl děkanem rady. La Reynie, proslulý tím, že první začal dávat úřadu policejního poručíka podobu, jakou má dnes, ale přesto čestný muž a velký a bezúhonný soudce, byl v pořadí za Courtinem a činil si nárok na děkanství, když si na ně začal činit nárok i arcibiskup z Remeše, církevní státní rada, který stál mezi nimi. La Reynie se ohradil; zeptal se arcibiskupa, co s ním zamýšlí dělat, on, který svou hodností paira má přednost před děkanem rady a jemuž při jeho bohatství nemůže záležet na několika tisících tolarů, které má děkan navíc proti ostatním státním radům. Arcibiskup uznal, že mu děkanství není k ničemu, ale když na něj připadá, chce je přijmout, aby neuškodil církevním státním radům, kteří by neměli stejné důvody hodnosti a jmění, aby o ně nestáli, a za nic od toho nechtěl ustoupit. Vznikla z toho otázka, která byla předložena králi v radě depeší, mezi církevními státními rady a rady meče na jedné straně a rady taláru na druhé, to jest šest proti čtyřiadvaceti. Nehledě na to, že se nenašel žádný důvod k rozlišování ani k vyloučení, uvedl pan z Remeše příklady, mimo jiné jednoho arcibiskupa z Bourges a jednoho abbého, kteří byli státními rady a potom děkany rady, a počátkem následujícího roku svou při vyhrál jednomyslně.

Rok uzavřela jiná záležitost, na níž jsem měl větší podíl. Bylo několik dní velkých svátků, kdy král chodil na velkou mši a na nešpory, při nichž některá dáma ode dvora vybírala na chudé; a byla to královna, nebo nebyla-li žádná, dauphine, kdo pokaždé jmenoval tu, která měla vybírat, a v mezidobí mezi oběma dauphine¹² se o to, aby byla vyrozuměna, starala paní z Maintenon. Dokud byly dvorní slečny královny nebo paní Dauphine, byla to vždy některá z nich. Když byly sbory dvorních slečen zrušeny, jmenovaly se mladé dámy, jak jsem právě vyložil. Lotrinský dům, který své postavení vytvořil jen uchvácenými výsadami z časů Ligy, od té doby obratně hájenými a rozmnožovanými jeho ustavičnou pozorností a přičinlivostí, a po jeho příkladu rody, které si postupně daly od krále přiznat stejné postavení, bedlivé ke všemu, se sbírce nepozorovaně vyhýbaly, aby si z toho potom udělaly výsadu, činily si nárok nevybírat, a připodobnily se v tom, stejně jako ve svých zásnubách, princeznám krve. Dlouho si toho nikdo nevšiml a nepomyslel na to. Nakonec to zpozorovaly vévodkyně z Noailles, její dcera vévodkyně z Guiche a maršálka z Boufflers. Všimly si toho i některé další, mluvily o tom mezi sebou a mluvily o tom i se mnou. Paní ze Saint-Simon se o svátku Početí Panny Marie, kdy nebyla velká mše a paní vévodkyně z Bourgogne zapomněla jmenovat výběrčí, ocitla v dvorním úboru na králových nešporách a vévodkyně jí ve chvíli sbírky hodila měšec. Vybírala, a my jsme ještě netušili, že kněžny pomýšlejí na to vyrobit si z toho, že nevybírají, výhodu.

Když jsem na to byl upozorněn, umínil jsem si, že vévodkyně budou v té věci stejně obratné jako ony, dokud se nenaskytne příležitost věc vyrovnat. Vévodkyně z Noailles o tom promluvila s vévodkyní du Lude, která, změkčilá a všeho se bojící, jen krčila rameny; a vždy se našla nějaká vévodkyně nová a neznalá nebo nízká, která čas od času vybírala. Nakonec vévodkyně du Lude, dohnaná paní z Noailles do krajnosti, o tom promluvila s paní vévodkyní z Bourgogne, která, shledavši, že se věc má opravdu tak, chtěla vidět, co kněžny udělají, a o nejbližším svátku dala vyrozumět paní z Montbazonu.¹³ Byla to dcera pana z Bouillonu, krásná a mladá, velmi často u dvora a po všech stránkách vhodná k tomu, aby udělala začátek. Byla v Paříži, kam ony všechny už řadu let před těmito svátky odjížděly. Omluvila se, a ačkoli jí bylo velmi dobře, odpověděla, že je nemocná, na půl dne si lehla a pak chodila sem a tam jako obvykle. Tehdy z toho nevzešlo nic jiného, než že se jejich záměr stal jistým. Vévodkyně du Lude se neodvážila věc hnát dál; paní vévodkyně z Bourgogne také ne, třebaže se cítila dotčena; mělo to však přece za následek, že už žádná vévodkyně nechtěla nebo se neodvážila vybírat. Dámy skutečně urozené si toho brzy všimly. Pochopily, že sbírka zůstane jen na nich, a začaly se jí také vyhýbat, takže se dostávala do všelijakých rukou a někdy se dokonce nenašel nikdo.

Zašlo to tak daleko, že se král rozzlobil a málem dal vybírat paní vévodkyni z Bourgogne. Upozornily mě na to dámy paláce, které chtěly, abychom na svátek neodjížděli do Paříže, a pokoušely se mě postrašit, že se bouře snese na mne, který jsem si to u krále ještě nenapravil po svém odchodu ze služby.¹⁴ Nejezdil jsem do Marly a byl jsem vůči němu stále v postavení, které jsem vylíčil na svém místě a o němž mi ty dámy lichotivě slibovaly, že by tím mohlo skončit. Svolil jsem pod podmínkou, že dostanu jistotu, že má žena nebude ke sbírce jmenována; a protože mi ji dát nemohli, odjeli jsme do Paříže. Maršálka z Cœuvres jako manželka španělského granda odmítala všechny sbírky a vévodkyně z Noailles, její matka, za ni posílala hraběnku z Ayen, svou snachu. O jiném svátku byly ke sbírce vyzvány obě Chamillartovy dcery vévodkyně,¹⁵ které se tentokrát nemohly vyhnout pobytu ve Versailles, a jedna i druhá odmítly. To způsobilo, že bomba praskla.

Král, znechucen těmito pletichami, sám nařídil panu Velkému, aby dal o prvním dni roku 1704 vybírat svou dceru, a ten, když už musel, uměl se tím králi zavděčit na útraty toho, koho se mu zlíbilo. Neodpustil mi to, že princezna z Harcourtu musela vévodkyni z Rohanu prosit za odpuštění.¹⁶ Hned nazítří mě upozornila hraběnka z Roucy, jíž to vyprávěla paní vévodkyně z Bourgogne, která byla při tom, že král přišel velmi vážný k paní z Maintenon a řekl jí rozhněvaně, že je velmi nespokojen s vévody, u nichž nachází méně poslušnosti než u knížat, a že zatímco všechny vévodkyně sbírku odmítají, sotva ji navrhl panu Velkému pro jeho dceru, ten ji přijal. Dodal, že jsou dva nebo tři vévodové, na které si vždy vzpomene. Paní vévodkyně z Bourgogne je nechtěla jmenovat jí, zato je pošeptala do ucha paní z Dangeau, a ta ji za chvíli pověřila, aby mě varovala, ať jsem rozumný, protože se mi nad hlavou stahuje bouře. Tato výstraha mi byla dána u kancléře, on byl při tom jako třetí, a nepochyboval, stejně jako já, že jsem jedním z těch tří, o nichž král mluvil. Vyložil jsem mu, co se stalo, a požádal ho o radu; ta zněla počkat, abych nešel naslepo. Večer mi paní Chamillartová řekla, že král o tom velmi příkře mluvil s jejím manželem. Oba byli s celou věcí dobře obeznámeni. Zasvětil jsem je do ní včas a byli to oni sami, kdo přiměl obě vévodkyně, své dcery, sbírku odmítnout.

Nazítří časně ráno jsem navštívil Chamillarta, který mi vyprávěl, že se ho den předtím u paní z Maintenon, než ještě stačil otevřít svůj vak, král rozhněvaně zeptal, co říká vévodům, u nichž nachází méně poslušnosti než u knížat; a hned mu řekl, že slečna z Armagnacu bude vybírat. Chamillart mu odpověděl, že takové věci do jeho kabinetu sotva kdy dolehnou a že se o tom dozvěděl teprve den předtím, ale že vévodové jsou opravdu nešťastní, když jim klade za vinu, že neuhodli jeho přání, a knížata velmi šťastná, když je jim vděčen za věc, kterou by vévodové horlivě udělali, kdyby jim byl řekl tolik co panu Velkému. Král, který odpovídal jen sám sobě, pokračoval, že je to zvláštní věc, že od té doby, co jsem opustil jeho službu, nemyslím na nic jiného než na studium hodností a na to, jak se s kdekým soudit; že jsem prvním původcem tohoto sporu a že kdyby jednal správně, poslal by mě tak daleko, že bych ho dlouho neobtěžoval.

Chamillart odpověděl, že zkoumám-li tyto věci důkladněji, je to proto, že jsem toho schopnější a poučenější než ostatní, a že když mi tato hodnost přichází od králů, měl by mi být Jeho Veličenstvo vděčen, že ji chci hájit. Potom se pousmál a dodal, aby ho uklidnil, že je dobře známo, že může lidi posílat, kam se mu zlíbí; že však sotva stojí za to té moci užívat, když lze jediným slovem dosáhnout stejně dobře toho, co člověk chce, a že pokud toho nedosáhl, bylo to jen proto, že to neřekl. Král, nijak neuklidněný, odvětil, že ho nejvíc zlobí, že sbírku odmítly Chamillartovy dcery z vůle svých manželů, a zvlášť ta mladší, zřejmě z mého popudu. Na to Chamillart odpověděl, že jeden z těch dvou je nepřítomen a druhý jen přizpůsobil svou ženu tomu, co dělaly ostatní; to krále neobměkčilo, stále rozzlobený ještě chvíli hartusil a pak se pustil do práce. Poděkoval jsem Chamillartovi, že tak dobře mluvil o vévodech vůbec a o mně zvlášť, a on mi poradil, abych s králem promluvil, a to co nejdřív, slovo o vévodech a o sbírce, potom o sobě, s nímž je nespokojen, a řekl mi podstatu toho, co mi radí mu říci. Tyto královy řeči byly plodem dost dlouhé audience, kterou dal velkému štolbovi, než přešel k paní z Maintenon.

Když jsem odešel od Chamillarta, šel jsem kancléři vylíčit, co jsem se od něho právě dozvěděl. Byl téhož názoru, že mám promluvit, a brzy; že čekáním bych krále jen utvrdil v tom, co ho popuzuje, a že bych potom, až bych s ním mluvil, ničeho nedosáhl; že je tedy třeba vydat se všanc tomu, jak to dopadne, požádat ho o rozhovor v jeho kabinetě, a kdyby se, jak jsem se obával, zastavil a napřímil, aby mě vyslechl hned, říci mu, že vidím, že mi prozatím nechce prokázat milost a vyslechnout mě, že doufám, že to bude jindy, a hned se vzdálit. V mém věku, a když jsem byl u krále dvojnásob špatně zapsán, to nebyla maličkost, jít se s ním pustit do rozhovoru. Nemíval jsem ve zvyku cokoli podnikat bez rady vévody z Beauvilliers. Paní ze Saint-Simon nebyla pro to, abych si ji vyžádal, jsouc si jista, jak mi řekla, že by mi poradil psát, a ne mluvit, což by nemělo ani stejný půvab, ani stejnou sílu, nehledě na to, že dopis neodpovídá, a že by mě tato rada, opačná než rada obou druhých ministrů, uvedla do rozpaků. Uvěřil jsem jí a šel čekat, až král přejde od oběda do svého kabinetu, kde jsem ho požádal o dovolení jít za ním. Bez odpovědi mi pokynul, abych vstoupil, a odešel do okenního výklenku.

Když jsem se chystal promluvit, viděl jsem procházet Fagona a další lidi z králova soukromí. Neřekl jsem ani slovo, dokud jsem s králem nezůstal sám. Tehdy jsem mu řekl, že se mi doneslo, že je se mnou kvůli sbírce nespokojen; že mám tak velkou touhu se mu líbit, že nemohu odkládat prosbu, aby mi dovolil složit mu účet ze svého jednání v té věci. Při tomto úvodu nasadil přísnou tvář a neodpověděl ani slovo. „Je pravda, Sire,“ pokračoval jsem, „že od té doby, co kněžny odmítly vybírat, vyhýbal jsem se tomu za paní ze Saint-Simon; přál jsem si, aby se tomu vyhýbaly i vévodkyně, a jsou mezi nimi takové, jimž jsem v tom zabránil, protože jsem se nedomníval, že si to Vaše Veličenstvo přeje.“ „Ale,“ přerušil mě král tónem rozhněvaného pána, „odmítnout vévodkyni z Bourgogne znamená chovat se k ní neuctivě, znamená to odmítnout mne samého!“ Odpověděl jsem, že při způsobu, jakým se výběrčí jmenují, jsme se nedomnívali, že v tom má paní vévodkyně z Bourgogne podíl, že to vévodkyně du Lude, a často první dáma paláce, která je právě po ruce, určuje, koho chce. „Ale, pane,“ přerušil mě král znovu týmž zvýšeným a rozhněvaným tónem, „Vy jste vedl řeči?“ „Ne, Sire,“ řekl jsem mu, „žádné.“ „Cože, Vy jste nemluvil?…“ A pokračoval tím zvýšeným tónem, když jsem se v tom místě odvážil přerušit zase já jeho a zvedaje hlas nad jeho hlas: „Ne, Sire, říkám Vám, a kdybych nějaké vedl, přiznal bych to Vašemu Veličenstvu, stejně jako mu přiznávám, že jsem své ženě sbírku ušetřil a že jsem jiným vévodkyním zabránil ji přijmout. Vždy jsem věřil a měl důvod věřit, že když se Vaše Veličenstvo k tomu nevyjadřuje, buď neví, co se děje, nebo to ví, a nezáleží mu na tom. Velmi naléhavě Vás prosím, abyste nám prokázal spravedlnost a byl přesvědčen, že kdyby si vévodové, a já zvlášť, byli mohli pomyslet, že si to Vaše Veličenstvo jen v nejmenším přeje, všechny by si pospíšily to udělat, a paní ze Saint-Simon o všech svátcích, a kdyby to z její strany nestačilo, abych Vám dosvědčil svou touhu se Vám líbit, byl bych raději i já sám vybíral do mísy jako vesnický kostelník. Ale, Sire,“ pokračoval jsem, „může si Vaše Veličenstvo představit, že bychom kterýkoli úkon ve Vaší přítomnosti pokládali za něco pod svou důstojnost, a k tomu takový, který vévodkyně i kněžny dosud denně vykonávají v pařížských farnostech a klášterech, a bez jakýchkoli obtíží? Je však pravda, Sire, že knížata tak bedlivě dbají na to, aby si ze všeho tvořila výhody, že nás nutí dávat si na to pozor, zvlášť když už jednou sbírku odmítla.“ „Ale knížata ji neodmítla,“ řekl mi král mírnějším tónem; „nikdo jim neřekl, aby vybírala.“ „Odmítla ji, Sire,“ odvětil jsem důrazně, „ne Lotrinské, ale ty druhé“ (čímž jsem mu označoval paní z Montbazonu). „Vévodkyně du Lude o tom mohla Vašemu Veličenstvu podat zprávu a měla to udělat, a právě to nás přimělo se rozhodnout; protože však víme, jak je Vašemu Veličenstvu na obtíž všechno, co je rozprava a rozhodování, měli jsme za to, že stačí sbírce se vyhýbat, abychom knížatům nedovolili tuto výhodu získat, přesvědčeni, jak jsem měl čest Vám říci, že o tom Vaše Veličenstvo neví nebo že mu na tom nezáleží, když nedává nic najevo.“ „Nuže dobrá, pane,“ odpověděl mi král tichým a docela už mírným tónem, „to se už nestane, neboť jsem panu Velkému řekl, že si přeji, aby jeho dcera vybírala o prvním dni roku, a byl jsem rád, že příklad dá ona, pro přátelství, které chovám k jejímu otci.“ Odpověděl jsem, stále hledě králi upřeně do očí, že ho ještě jednou prosím, za sebe i za všechny vévody, aby věřil, že nikdo mu není poddanější než my ani víc přesvědčen, a já víc než kdo jiný, že jelikož naše hodnosti vyvěrají z jeho hodnosti a naše osoby jsou zahrnuty jeho dobrodiními, je jako král a jako dobrodinec nás všech neomezeným pánem našich hodností, může je snižovat, povyšovat a nakládat s nimi jako s věcí vlastní a zcela ve své ruce. Tu nasadil tón veskrze milostivý a výraz plný dobroty a důvěrnosti a několikrát mi řekl, že takhle je třeba smýšlet a mluvit, že je se mnou spokojen, a podobné vlídné věci. Chopil jsem se té příležitosti a řekl mu, že mu nemohu vypovědět bolest, kterou cítím, když vidím, že zatímco nemyslím na nic jiného, než jak se mu zalíbit, nepřestávají mi u něho někteří prokazovat ty nejčernější zlé služby; že mu přiznávám, že to nemohu odpustit těm, kdo jsou toho schopni, a že z toho nemohu podezírat nikoho jiného než pana Velkého, „který mi,“ dodal jsem, „záležitost princezny z Harcourtu dodnes neodpustil, protože když jsem měl čest podat o ní Vašemu Veličenstvu zprávu, vidělo, že pravdu mluvím já, a ne pan Velký; myslím, že se na to Vaše Veličenstvo dobře pamatuje, a neopakuji to, abych je neunavoval.“ Král mi odpověděl, že se na to dobře pamatuje, a byl by, myslím, trpělivě vyslechl i opakování, soudě podle rozvážného, mírného a vlídného způsobu, jakým mi to řekl; neuznal jsem však za vhodné zdržovat ho tak dlouho. Skončil jsem tedy prosbou, aby mi, kdykoli se mu o mně donese něco, co se mu nebude líbit, prokázal milost a dal mi to vědět, nebude-li mi to Jeho Veličenstvo ráčit říci samo, a že uvidí, že po této laskavosti bude neprodleně následovat buď mé ospravedlnění, nebo mé přiznání a prosba o odpuštění mé chyby. Když jsem domluvil, zůstal chvíli stát, jako by čekal, zda mu nemám ještě něco říci; potom mě opustil s malou, velmi milostivou úklonou a řekl mi, že je to dobře a že je se mnou spokojen. Vzdálil jsem se s hlubokou poklonou, nesmírně ulehčen a spokojen, že jsem měl kdy přednést všechno, co jsem mu chtěl říci o sobě, o vévodech, o knížatech a zvlášť o velkém štolbovi, a víc než předtím přesvědčen — podle toho, jak se král pamatoval na záležitost princezny z Harcourtu, a podle jeho mlčení o panu Velkém —, že právě jemu vděčím za to, co jsem právě ještě jednou vyvrátil.

Když jsem vycházel z králova kabinetu s velmi spokojeným výrazem, našel jsem pana Vévodu a několik významných dvořanů, kteří v králově pokoji čekali, až se bude obouvat do jezdeckých bot; velmi si mě prohlíželi, jak procházím, překvapeni délkou mé audience, která trvala půl hodiny, což je věc velmi vzácná u soukromých osob, jež nejsou ničím pověřeny a mají co dělat, aby audienci vůbec dostaly, a žádná taková netrvala ani polovinu doby, co ta má. Vyšel jsem nahoru k sobě, abych zbavil paní ze Saint-Simon starostí, a potom jsem šel k Chamillartovi, kterého jsem zastihl, jak vstává od stolu, uprostřed jeho četné audience, při níž byla i princezna z Harcourtu. Jakmile mě uviděl, všeho nechal a šel ke mně. Pošeptal jsem mu, že jsem právě dlouho mluvil s králem v jeho kabinetě, mezi čtyřma očima, že jsem velmi spokojen; ale že to bylo dlouhé a on je teď zavalen lidmi, a tak se večer vrátím a všechno mu povím. Chtěl to vědět ihned, protože, jak mi řekl, má toho dne mimořádně pracovat s králem a chce být dobře zpraven, jsa si jist, že král s ním o tom nezapomene promluvit, a chce být s to mi posloužit. Vylíčil jsem mu tedy celou svou audienci. Blahopřál mi, že jsem mluvil tak dobře.

Paní Chamillartová a její dcery byly velmi překvapeny a byly mi velmi vděčny, že jsem jejich odmítnutí sbírky vzal na sebe. Našel jsem je rozhořčené nad řečmi, které o nich vedli velký štolba a jeho bratr hrabě z Marsanu, jinak jejich dobří přátelé. Přikládal jsem do toho ohně, ale ať jsem dělal cokoli, podlézavost a poddajnost Lotrinských vůči nim všechno urovnaly, takže za čtrnáct dní po tom nebylo ani památky, a Chamillart, stejně dotčený jako ony, neodolal o nic déle. Když se vrátil z práce s králem, pověděl mi, že než otevřel svůj vak, řekl mu král, že se mnou mluvil, vylíčil mu celý rozhovor a zdál se být ve svém mínění o mně zcela obrácen, ale na vévody stále rozhořčen, aniž se ho Chamillartovi podařilo úplně přivést zpět — tolik ho předpojatost, slabost pro pana Velkého a zjevná záliba jeho Maintenonové v knížatech proti vévodům zatemňovaly proti zřejmosti i proti jeho vlastnímu přiznání Chamillartovi, že je se mnou spokojen, ačkoli mé jednání přece nebylo možné oddělit od jednání ostatních právě pro ty věci, které jsem mu řekl; byl to však panovník, kterého bylo velmi snadné proti někomu zaujmout, který jen velmi zřídka dal příležitost věc mu objasnit, který se ještě vzácněji dal přivést zpět, a nikdy zcela, a který už neviděl, neslyšel a neuvažoval, jakmile někdo dokázal obratně uvést do hry, byť sebeméně, jeho autoritu, ať šlo o cokoli; před ní mizelo všechno, spravedlnost, práva, rozum i zřejmost.

Právě tímto tak nebezpečně citlivým místem, s nímž jeho ministři uměli tak dovedně zacházet, se stali neomezenými pány, když mu namlouvali, co chtěli, a činili ho nepřístupným vysvětlením a audiencím.

Kancléř žasl nad mou smělostí a byl úspěchem nadšen. S vévodou z Beauvilliers jsem se potom vypořádal tak, jak mi poradila paní ze Saint-Simon, a shledal jsem, že měla pravdu. Řekl jsem vévodovi, že jsem neměl kdy ho před královým obědem navštívit, a tak jsem se rozhodl s králem promluvit. Dal mi najevo, že je velmi rád, že audience dopadla tak dobře, ale že by mi byl v postavení, v němž jsem byl, poradil se jí vyhnout a psát, třebaže podle výsledku jsem udělal mnohem lépe.

O té záležitosti, která vzbudila rozruch, se mnou mluvilo několik vévodů. Nic se nevyrovnalo překvapení a zděšení pana z Chevreuse, s nímž jsem byl velmi důvěrně spřátelen a jemuž jsem všechno vylíčil; když však uslyšel, že jsem králi řekl, že víme, že se bojí každé rozpravy a každého rozhodování, ucouvl o šest kroků: „Tohle jste králi řekl,“ zvolal, „a těmito slovy? To jste velmi smělý.“ „Zato vy smělí příliš nejste,“ odpověděl jsem mu, „vy staří páni, kteří jste u něho tak dobře zapsáni a tak s ním důvěrní, a jste velmi slabí, že se mu neodvážíte říci ani slovo; neboť vyslechne-li mne, mladého člověka, který s ním není zvyklý jednat, který je u něho beztak špatně zapsán a nově ještě hůř touto věcí, a skončí-li rozhovor, zahájený v hněvu, po takových řečech dobrotou a vlídnostmi, když trval tak dlouho, jak jsem chtěl, co by teprve bylo s vámi, kdybyste měli odvahu využít toho, jak u něho stojíte, a říci mu, co by se mu říci mělo a co mu, jak vidíte, říkám já nejen beztrestně, ale s úspěchem pro sebe!“ Chevreuse byl nadšen, že jsem tak promluvil, ale stále se toho bál; maršálka z Villeroy, moje veliká přítelkyně, která měla nesmírně mnoho ducha a mnoho důstojnosti a osobní vážnosti, shledala, že jsem jednal i mluvil velmi dobře a že mi ten rozhovor bude k dobrému. A skutečně, dozvěděl jsem se od pana z Laonu, že král řekl Monseigneurovi, že jsem s ním mluvil s velkým důvtipem, silou a úctou, že je se mnou spokojen, že věci jsou zcela jiné, než mu řekl pan Velký, a že kněžny sbírku odmítly, což mu Monseigneur potvrdil.

Pan z Laonu byl bratr Clermonta, o jehož nemilosti jsem vyprávěl¹⁷ a kterého měl Monseigneur stále rád. Sdělil mi, že Monseigneur se nárokům knížat a představám své přítelkyně slečny z Lislebonne¹⁸ v té věci často posmívá, někdy i před ní, a že se v tom nedá vést ani jí, ani paní z Espinoy. O tom, co král řekl Monseigneurovi, se dozvěděl od slečny Choinové, s níž skrze svého bratra zůstal v nejdůvěrnějším spojení. Pověděl mi o tom řadu podrobností, které mě zbavily obav o Monseigneura, pokud jde o hodnosti. Vylíčil jsem je vévodovi z Montfortu, svému důvěrnému příteli, který si kvůli tomu dělal starosti stejně jako já, ale nejmenoval jsem svůj pramen, který si to nepřál. Zvláštní je, že vévoda byl s tímto prelátem skrze Luxembourgy ve velmi blízkém spojení; prelát před ním to tajemství zachovával, a mně je ráčil svěřit, takže vévoda z Montfortu, který mě neviděl v žádném spojení s Monseigneurem ani s nikým z jeho soukromého dvora, si nedokázal představit, odkud to vím, a málem si myslel, že mi to musel povědět sám ďábel.

Snad jsem se příliš rozšířil o záležitosti, kterou bylo možné podat mnohem stručněji. Ale kromě toho, že je má vlastní, zdá se mi, že právě podrobným vyprávěním těchto zvláštních dvorských věcí lze dvůr dobře poznat, a zejména krále, tak uzavřeného a tak těžko proniknutelného, tak vzácně přístupného, tak obávaného i těmi, kdo mu byli nejblíž, tak plného svého despotismu, tak snadno popudlivého z této strany a tak těžko se z toho vracejícího, i když viděl pravdu na jedné straně a klam na druhé, a přece schopného dát si říci, když už se odhodlal vyslechnout a když mu pravdu ten, kdo s ním mluvil, ukázal třeba i důrazně, jen když mu lichotil v jeho despotismu a kořenil svou řeč nejhlubší úctou: to všechno je z vyprávění hmatatelné lépe než ze všech jiných slov; a to se zcela přirozeně ukazuje v tomto vyprávění i v tom, co jsem svého času vylíčil o záležitosti paní ze Saint-Simon a paní z Armagnacu a princezny z Harcourtu s vévodkyní z Rohanu.

Král a císař neměli klid ve vlastních zemích. Vedle vnější války se uherští nespokojenci, v hrozivém počtu a podporovaní několika velmoži a četnou šlechtou, zmocnili měst, uherských hor a části dolů. Vzdalo se jim množství zámků, kde nalezli mnoho děl. Sestoupili do roviny a ukazovali se se zbraní v ruce kolem Prešpurku. Jejich oddíly zapalovaly vesnice, jejichž požár bylo vidět z Vídně, a císař byl málem přepaden na zámku, kde obědval při lovu. Úlek, který z toho měl, ho přiměl nařídit, aby byla z Prešpurku do Vídně převezena uherská koruna, která byla od prvních tureckých vpádů přenesena z Budína, hlavního města království, do Prešpurku. Je to zlatá koruna, kterou, když byla kolem roku 1000 poslána z Říma polskému knížeti, jenž se dal pokřtít a chtěl se dát prohlásit králem, uchvátil Štěpán, kníže uherský, a přijal podle ní titul krále. Později byl uznán za svatého a úcta k této koruně přešla u Uhrů až v pověru.

Fanatici v Languedocu a v Cévennách zaměstnávali vojska, která čas od času rozsekala několik jejich hloučků, ale hlavní síle velkou škodu nepůsobila. Byli přistiženi Holanďané, kteří jim nesli peníze a zbraně s velkými sliby pomoci. I Ženeva je potají podporovala vším, čím mohla, a zásobovala je kazateli.

Nejvíc nesnází působily jejich styky v samotné zemi. Mezi jinými byl zatčen Rochegude, šlechtic s deseti až dvanácti tisíci livrů důchodu, obviněný holandským důstojníkem, který byl zajat a který ho, aby nebyl oběšen, prozradil a slíbil odhalit mnoho dalších věcí. Právě na Rochegudea se on a jeho druhové měli podle rozkazu obracet, kdykoli by potřebovali peníze, zbraně a potraviny, a v tom kraji bylo několik význačných lidí, kteří nevzbuzovali žádné podezření a ukázalo se, že jsou do té vzpoury zapleteni nejhlouběji.