Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola třináctá

1704. — Vévodkyně z Nemours povolána zpět. — Sňatek Nangise se slečnou z La Hoguette. — Sňatek vidama z Amiens se slečnou z Lavardinu. — Návštěvy krále, královny a dcer Francie atd.; doba, kdy ustaly. — Smutek za děti a jeho příčina. — Poselství čili posílání. — Přijetí lokaje, kterého král poslal k vévodovi z Montbazonu. — Hrabě z Ayen vévodou po odstoupení svého otce. — Smrt Sainte-Mesma. — Smrt barona z Bressé. — Smrt paní z Boisdauphinu. — Smrt Termese a jeho krutá příhoda. — Smrt portugalské infantky. — Tessé v Itálii; jeho podlost. — Malý boj v Itálii. — Vendômovo počínání. — Vaudemontovo úskočné lichocení. — Další akce v Itálii. — Tessé v Savojsku. — La Feuillade v Dauphiné, jediný jmenován generálporučíkem. — Velký převor velitelem armády. — Jediný syn Vaudemontův feldmaršálem císařových armád. — Maršál z Villeroy a markýza z Bedmaru ve Versailles. — Velká přísnost vídeňské válečné rady. — Postup uherských nespokojenců. — Villeroy ve Flandrech. — Baron Pallavicino. — Sňatek nejstaršího syna Tallardova s jedinou dcerou Verdunovou. — Tallard na Rýně; Coigny na Mosele. — Maršálu z Boufflers zvýšení listiny „brevet de retenue“ o dvě stě tisíc livrů na jeho úřad, který nevykonává. — Uctívání kříže odňato vévodům. — Smrt vévody z Aumontu; jeho pozůstalost. — Smrt kardinála Norise. — Smrt paní z Lionne; její děti. — Smrt syna bavorského kurfiřta a smutek za něj. — Vévodkyně z Ventadour vychovatelkou dětí Francie s právem nástupnictví. — Maršál z Châteaurenault generálním místodržitelem Bretaně. — Valdštejn propuštěn na svobodu. — Phélypeaux a Vernon vyměněni. — Smrt Harlaye, státního rady. — Smrt Coehoorna. — Villars v Languedocu a Montrevel v Guyenne. — Dělají mi operaci kvůli pouštění žilou. — Chamillart mě usmířil s králem; Maréchal to dovršuje. — Chtivost hraběte z Marsanu špatně přijata. — Smrt slavného Bossueta, biskupa z Meaux, a kardinála z Fürstenbergu; jejich pozůstalost.

Tento rok začal projevem královy dobroty, k němuž si ovšem král mohl ušetřit látku. Puysieux, velvyslanec ve Švýcarsku, měl bratra, rytíře ze Sillery, který byl po celý život oddán princi de Conti¹, srdcem ještě více než úřadem. Byl jeho prvním štolbou a se svým bratrem žil v důvěrné shodě. Jednání paní z Nemours², jejích správců a jejích stoupenců v Neuchâtelu velmi ztěžovalo záměry a kroky tohoto prince a často zhatilo všechny jeho plány. Byl v té záležitosti náruživý a jeho závistníci mu vyčítali, že mu její bohatství leží na srdci mnohem víc, než mu kdy ležela polská koruna. Puysieux mu sloužil tolik, ba i víc, než mu dovolovalo jeho úřední postavení a králova nestrannost mezi uchazeči. Žádný z nich nestál proti princi de Conti víc a žádný nebyl v Neuchâtelu oblíbenější a váženější než paní z Nemours, která ten malý stát držela už tak dlouho a chtěla jím disponovat ve prospěch onoho levobočka ze Soissons, jehož prohlásila svým dědicem, a jeho dcer. Byla u krále očerněna a Puysieux měl snadnou práci, když ji líčil jako ženu, která nezachovává míru vůči princi krve a je příliš zpupná, pokud jde o plnění králových rozkazů ve vlastním jednání, takže byla nakonec vypovězena do svého domu v Coulommiers. Dostala ten rozkaz a vykonala jej bez nářku, s pevností, v níž bylo ještě víc hrdosti, a z onoho místa jednala ve svých záležitostech se stejnou rázností a se stejně malými ohledy proti princi de Conti, aniž jí unikl nářek, výčitka, omluva nebo sebemenší přání být zase volná. Nakonec se zastyděli za to násilí, které už tři roky trvalo na kněžně, jíž bylo přes osmdesát let, a to kvůli záležitostem jejího dědictví. Byla vypovězena, aniž si to zasloužila, a byla povolána zpět, aniž o to požádala. O dva měsíce později navštívila krále, který ji zahrnul zdvořilostmi a téměř se jí omluvil.

Nangis, miláček dam, se v prvních dnech tohoto roku oženil s bohatou dědičkou, dcerou bratra arcibiskupa ze Sens La Hoguetta.

V téže době byl uzavřen jiný sňatek, který svět trochu překvapil: vidam z Amiens, druhý syn vévody z Chevreuse, si vzal starší ze dvou dcer, které markýz z Lavardinu zanechal ze svého druhého manželství se sestrou vévody a kardinála z Noailles, jež zemřela před ním.

Tyto dcery, jména slavného, ale vymřelého, byly bohaté díky smrti svého bratra, zabitého, jak jsme viděli, v bitvě u Špýru. Byly pod poručnictvím Noaillesů, kteří jediní o nich mohli rozhodovat. Vévoda z Noailles vedl už dlouhá léta s panem z Bouillonu ony jízlivé spory o lenní svrchovanost vikomtství Turenne nad svými statky. Za tu dlouhou dobu na sebe vzaly všemožné podoby, před soudy i při pokusech o smír. Pan z Chevreuse se do nich hodně vkládal a zdálo se, že se věci značně uklidnily, když nedávno pan z Bouillonu dal do toho vikomtství poslat vojsko, aby tam potrestalo vzpouru několika vazalů proti němu, o níž rozhlásil, že ji podnítil a kryje pan z Noailles. Roztržka mezi nimi vypukla nanovo.

Pana z Noailles to trápilo; pan z Chevreuse se znovu ujal prostřednictví a tvrdilo se, že Noaillesové pospíšili ten sňatek navrhnout a rychle uzavřít, aby si získali pana z Chevreuse a jeho pomocí se z té věci dostali. Vidam měl otce i matku a staršího bratra, který měl děti, k tomu spoustu dluhů otcových i bratrových, a dědictví po vévodovi z Chaulnes, které mu mělo připadnout po panu z Chevreuse, bylo velmi zadlužené. V budoucnosti se číst nedá a nikdo si tehdy nepředstavoval, že tento mladší syn, vidam, dostane úřad svého otce, bude jmenován vévodou a pairem a stane se maršálem Francie.

Sem je třeba položit dobu, kdy ustaly návštěvy vévodkyně z Orléans³ u netitulovaných dam, a vzít tu věc z větší dálky.

Až do roku 1678 chodila královna navštěvovat vévodkyně při jejich sňatku, při porodu a při úmrtí příbuzných, za něž nosily velký smutek. Král přestal několik let předtím zajíždět kvůli tomu do Paříže, a do té doby je vždy navštěvoval, dokonce i vévody. Nenáviděl vévodu z Lesdiguières, jehož pýcha ho urážela. Byl to velmož, který sám i díky dědičce z Retzu, s níž se oženil, měl nesmírné jmění, utrácel ještě víc, než mu odpovídalo, a který s guvernérstvím Dauphiné, kde ho zbožňovali a které měl po svých předcích od konetábla z Lesdiguières, dvořil se králi tak jako za starých časů, a ne tak, jak král chtěl, aby se mu lidé dvořili. Skvělou statečností, válečným nadáním i nadáním se ve válce líbit si získal vojsko. S menší nadutostí a větší rozvahou by to byl muž, který by v království něco znamenal v každé době. Nebyl o nic méně vážen u dvora a byl v módě u dam i ve společnosti. Zemřel v šestatřiceti letech, v květnu 1681, na zánět pohrudnice, který si přivodil tím, že se v Saint-Germain po míčové hře napil ledového nápoje. Král, který se přesto posílal z Versailles ptát, jak se mu daří, neboť tak se to tehdy ještě dělalo, nedokázal skrýt úlevu, kterou mu ta smrt přinesla. Vévoda zanechal jediného syna, narozeného v říjnu 1678, kterého jsme viděli, jak si svého času bere dceru pana z Duras, potom umírá bez dětí a zanechává svou hodnost starému Canaplesovi, s nímž nakonec vyhasla. Paní z Lesdiguières byla jakási víla, která pohrdala všemi povinnostmi, byla proto málo oblíbená a snadno se utěšila ze ztráty manžela, který nežil jen pro ni, který její panovačné a samotářské povaze činil násilí domem stále otevřeným a který ji zanechal paní všeho v největším bohatství.

Právě u ní tedy král začal vévodkyním, a zároveň cizím kněžnám, odnímat královniny návštěvy. Ať mu byla královna ve všem jakkoli poddajná, ať jakkoli dbala o to, aby se mu líbila, ať byla její ctnost jakkoli čistá a nikdy nezavdala podnět k sebemenšímu podezření, ať byl ostatně její mírný a omezený duch jakkoli neschopen vzbudit nejmenší znepokojení, králi přece jen byla nepříjemná její náklonnost ke karmelitkám z ulice du Bouloi, k nimž často zajížděla.

Tyto řeholnice tím nabyly na významu. Našly se ženy, které se s nimi, nemajíce nic lepšího, spřáhly a královnu tam vídaly. Byly mezi nimi dokonce i ženy přímo od dvora. Král chtěl, aby ty návštěvy byly vzácnější, aby ty styky pozvolna přetrhal. Návštěvy, které bylo třeba při různých příležitostech vykonat, sloužily jako záminka, aby se cestou zajelo ke karmelitkám. To všechno, spojeno s onou ministry vnuknutou zálibou všechno ponižovat, vytvořilo dohromady příležitost, která přivodila královo rozhodnutí, že královna bude napříště navštěvovat jen princezny krve.

Podle tohoto příkladu paní Dauphine, která strávila těch deset let, jež prožila ve Francii, těhotná, v šestinedělí nebo nemocná dlouhou nemocí, na niž roku 1690 zemřela, z Versailles nevycházela a návštěvy nekonala; a tak to šlo od jedné k druhé: Madame, nespolečenská a samotářská, se svou dávkou pýchy, nechtěla dělat víc než paní Dauphine; odtud si stejně počínala vévodkyně z Bourgogne, potom vévodkyně z Berry. Také Monseigneur přestal jako král konat návštěvy; Monsieur je však neopomíjel ve Versailles ani v Paříži, a tři Monseigneurovi synové jen ve Versailles, do Paříže však nezajížděli. Chodili dokonce někdy i k netitulovaným dámám, ale velmi zřídka a jako velmi zřetelné vyznamenání.

Pokud jde o vnučky Francie⁴, ty chodily nejen k titulovaným dámám při všech příležitostech, ale také ke všem urozeným dámám. Tři Gastonovy dcery to nikdy neopomenuly. Mademoiselle pod záminkou, že koná návštěvy jen s Madame, nechodila, ale vévodkyně z Chartres, později z Orléans, chodila všude. Pokračovala v tom ještě dlouho po Monsieurově smrti; potom se pod záminkou churavosti, později z lenosti a proto, že ty návštěvy nebraly konce, začala u netitulovaných žen objevovat vzácněji, a nakonec při sňatcích markýze z Roye, Nangise a vidama dala na srozuměnou, že už nepůjde k žádné kromě těch, jimž bude chtít — jen z přátelství, a ne už z povinnosti, která ji unavuje — to vyznamenání prokázat. Lidé si stěžovali, a tím to skončilo. Každý se chtěl zalíbit, jezdit do Marly, a tedy se s ní nerozejít ve zlém, ačkoli po pravdě řečeno neměla vliv na nic. Ale taková je bída světa. Když král zemřel a vévoda z Orléans se stal regentem, zbavil se všech povinností a všech návštěv pod záminkou, že na ně nemá čas, a jeho paní choť dala na srozuměnou, že bude navštěvovat už jen princezny krve. Učinila tedy totéž co královna, a protože vévoda z Orléans byl tehdy nadlouho králem, dokud byl ten skutečný v útlém věku, prošlo to, aniž se kdo odvážil hlesnout. Tak pokračovaly věci s návštěvami. Zbyly z nich jen návštěvy princů a princezen krve, které je pod záminkou Marly a jiných nepřítomností omezují, jak jen mohou. Ale ať si v každém ohledu uchvátily cokoli, ještě roku 1741 nedošly tak daleko, aby prohlásily, že už nebudou navštěvovat ani netitulované ženy.

Je třeba hned říci, že v prvních dnech tohoto roku ztratil princ de Conti svého druhého syna ve věku sedmi měsíců. Za děti krále a královny ani za děti Monsieurovy, kterých zemřelo mnoho až do věku sedmi let, se smutek nenosil a nad těmi ztrátami se nekondolovalo. Touha povznést levobočky způsobila, že se nosil smutek za nemluvně pana du Maine a že se mu kondolovalo. Nebylo tedy možné vyhnout se tomu u dítěte prince de Conti. Místo řádného šlechtice krále, kterého král princům krve vždy posílal, poslal mistra své šatny panu Princi, který na něj měl nárok od chvíle, kdy po Monsieurově smrti dostal pocty prvního prince krve, i princi de Conti, který jako prostý princ krve měl mít jen řádného šlechtice. Stalo se to kvůli levobočkům, jimž král při takových příležitostech posílal stejně jako princům krve mistra své šatny, a třebaže se to později nedělo vždy, bylo vzácné, aby jedni či druzí nedostali poselství po mistru šatny.

Při týchž příležitostech, kdy královna konala návštěvy, a osobám, které navštěvovala, ba i vévodům a cizím knížatům, které nenavštěvovala, posílá král dodnes řádného šlechtice; nabídnou mu křeslo, vyzvou ho, aby se v něm posadil a pokryl si hlavu; dávají mu čestné místo po pravici, doprovázejí ho ke kočáru, vévodkyně pak do poloviny své druhé komnaty. Královna a obě paní Dauphine posílaly jednoho ze svých hofmistrů; s královniným se zacházelo jako s řádným šlechticem, s hofmistrem paní Dauphine rovněž, jen se s ním nesestupovalo po schodech. Nevím, kdo poradil nynější královně⁵, aby posílala jen páže; není to tím, že by byla více královnou než manželka Ludvíka XIV., ani tím, že by byla tak docela ze stejně dobrého rodu. Toto páže je také přijímáno velmi prostředně a stejně se s ním i zachází.

Monseigneur a tři princové, jeho synové, posílali štolbu; neboť tito tři konali návštěvy jen u dvora a do Paříže nezajížděli.

Slyšel jsem nebožtíka krále vyprávět, že když byl ještě velmi mlád, ale už zletilý, psal panu z Montbazonu po jednom ze svých lokajů. Pan z Montbazonu byl velký lovčí a guvernér Paříže, kde se tehdy dělo mnoho věcí, do nichž se tento vévoda vkládal. Lokaj, který vyjel ze Saint-Germain, ho v Paříži nezastihl a vydal se za ním do Couperay, kde pobýval. Pan z Montbazonu se právě chystal zasednout ke stolu. Přijal dopis, odpověděl na něj a odpověď dal lokajovi, který se mu uklonil a chtěl se vrátit. „To ne,“ řekl mu vévoda z Montbazonu, „přišel jste od krále, prokážete mi tu čest a poobědváte se mnou;“ vzal ho za ruku a vedl do sálu, a ve dveřích ho pouštěl před sebou. Lokaj, zmatený a ničeho takového se nenadající, se nejprve dal táhnout, potom se celý vyjevený podvolil a dal se posadit na čestné místo. U oběda byla početná společnost, na což král nezapomněl, a lokaje vévoda z Montbazonu vždy ze všeho obsluhoval jako úplně prvního. Připil na královo zdraví a požádal lokaje, aby králi řekl, že si tu volnost s celou společností dovolil. Když vstali od stolu, dovedl lokaje na vnější schodiště a neodešel odtud, dokud ho neviděl nasednout na koně. „Tomu se říká umět se chovat,“ dodal král. Vyprávěl ten příběh často a vždy se zalíbením, a myslím, že proto, aby lidi poučil, co mu náleží a jak dovedli dávní velmoži plnit svou povinnost.

Vévoda z Noailles dosáhl počátkem tohoto roku konečně souhlasu paní z Maintenon s tím, že postoupí své vévodství synovi, hraběti z Ayen⁶, který přijal jméno vévoda z Noailles, kdežto otec jméno maršál.

Paní z Maintenon naprosto nechtěla, aby její neteř při svatbě usedla, a nechala ji vykoupit si taburetku několikaletým odkladem. Mívala takové skromnosti, z nichž bylo silně cítit zatuchlinu jejího původního stavu, které však přece nešly hlouběji než po kůži.

Sainte-Mesme⁷, z větve oddělené od větve maršálů z L’Hôpitalu a z Vitry, zemřel počátkem tohoto roku. Zaznamenávám to pro velkou proslulost, kterou si získal mezi všemi učenci Evropy; byl to velký geometr, hluboce zběhlý v algebře a ve všech oborech matematiky, důvěrný přítel a zprvu žák otce Malebranche, a sám tolik známý svou knihou o nekonečně malých veličinách. Špatný zrak a převládající záliba v těchto abstraktních vědách ho záhy odvedly od války a takřka i od světa.

V téže době zemřel v Paříži baron z Bressé, týž, o němž jsem mluvil při obléhání Namuru; byl velmi starý a sešlý, měl od krále kolem 20 000 livrů renty a byl generálporučíkem.

Také paní z Boisdauphinu zemřela v Paříži, v osmdesáti letech. Byla sestrou Barentina, prezidenta velké rady, a velmi bohatou dědičkou. V prvním manželství si vzala pana z Courtenvaux, prvního šlechtice komory, syna maršála ze Souvré, vychovatele Ludvíka XIII., s nímž měla jen paní z Louvois, a ve druhém manželství byla bezdětnou vdovou po starším bratru pana z Lavalu, otce maršálky z Rochefortu.

Pan z Louvois k ní po celý život choval velké ohledy a po něm i jeho děti: byla to ostatně žena, která si je dovedla zjednat.

Téměř v téže době zemřel také Termes. Pan z Montespanu a on byli syny dvou bratří. Byl chudý, býval velmi urostlý a v mládí byl u dam velmi dobře zapsán; nevím, jakou nehodou přišel ke stříbrnému patru, pro které mluvil velmi podivně; překvapovalo však, že to nebylo znát, jakmile začal zpívat hlasem nejkrásnějším na světě. Měl mnoho ducha, a ducha velmi vzdělaného, sloužil málo a co do odvahy měl dobrou pověst. Ačkoli se od dvora nehnul, stěží tam dokázal získat velmi skrovné živobytí. Myslím, že ho tam zahubilo opovržení, které si přivodil. Měl tu nízkost, že chtěl být prvním komorníkem, a nikdo nepochyboval, že všechno donáší králi, takže ho nepřijímali v žádném domě a nikdo se s ním nedával do řeči. Byl zdvořilý a přístupný, ale sotva mu kdo odpověděl, a to na útěku, takže uprostřed největší společnosti žil v naprosté samotě. Král s ním někdy promluvil a dovoloval mu, aby při všech pobytech v Marly býval v salonu a při jeho procházkách v zahradách, aniž o to musel žádat, ale také aniž kdy dostal ubytování: najímal si světnici ve vsi. Jednou ve Versailles dostal krupobití ran holí od čtyř nebo pěti Švýcarů, kteří na něj čekali, když v jednu hodinu po půlnoci vycházel od pana Velkého, a doprovázeli ho, stále ho bijíce, po celé délce galerie. Byl celý rozbitý a několik dní proležel. Marně si stěžoval a marně se král hněval; původci se našli tak rychle, že se už nenašli. Několik dní předtím měli pan Vévoda⁸ a princ de Conti večeři u Langléeho v Paříži, po níž se udály dost podivné věci. Král jim za to umyl hlavu; měli za jisté, že za to vděčí Termesovi, a hned nato ho dali pohostit tak, jak jsem právě řekl. Vzbudilo to velký rozruch; lidé se tomu však jen smáli a král dělal, že původce nezná. Termes byl starý, rozešel se ve zlém se ženou, která mnoho neznamenala, a zanechal jen dceru jeptišku a bratra, člověka bezvýznamného, jehož nikdo neznal a který se neoženil.

Brzy nato zemřela nejstarší portugalská infantka. Bylo jí osm let, a přes tento útlý věk dělali lisabonskému dvoru naděje, že si ji vezme arcivévoda.

Tessé, který v Dauphiné posloužil La Feuilladovi jen jako obouvací lžíce, ho tam brzy nechal jako vrchního velitele a odjel do Milána. Jako obratný a nízký dvořan předvídal, že pan du Maine a paní z Maintenon dříve nebo později zvítězí nad pevností, kterou mu král projevil, když si Tessé od něho bral poslední rozkazy, proti přání levobočků a proti jejich snaze postavit se na roveň maršálům Francie; předvídal dále, že ať se stane cokoli, je pro něj tato ochrana pevnější než potěšení převzít velení nad panem z Vendôme. Nechtěl propást příležitost: využil toho, že se schylovalo k nějakému boji, a vydal se poštou, sám a jako prostý jezdec, k panu z Vendôme; své pověření velet armádě i samému panu z Vendôme strčil do kapsy a nečinil si nárok na nic než na postavení dobrovolníka. Vendôme mu neprokázal sebemenší zdvořilost, v níž by byl nějaký ústupek, a v jeho přítomnosti dál vydával heslo a velel, jako by tam Tessé nebyl. Počínat si tak po tom, co mu král tak výslovně nařídil opak, znamenalo dobře znát krále i vliv jeho nejbližšího okolí, a zároveň si málo cenit své maršálské hole i sebe sama v porovnání se svou kariérou, o níž přece mohl v bodě, kam dospěl, soudit, že je už udělána.

Několik dní nato porazil pan z Vendôme část zadního voje hraběte Starhemberga, generála císařských: čtyři sta zabitých, pět set zajatců a tři vozy plné chleba nadělaly ve Versailles hluk. Pan z Vendôme tu zprávu okořenil slibem, že nazítří na nepřátele zaútočí. Dobře věděl, že nic takového neudělá. Jeho kurýrů bylo bezpočet, ať s maličkostmi, které vynášel a které nacházely své velebitele, nebo s ujištěními o věcech, které se neuskutečnily a které nacházely omluvu u týchž osob, a král se tím dával přesvědčit. Pan z Vaudemontu napsal králi z Milána k té maličkosti blahopřání, jako by si byl jist, že jeho nepřátelé budou neprodleně vyhnáni z Itálie. Byla to táž klika a týž potlesk: všechno se to polykalo a dařilo se to znamenitě. Tentokrát však pan z Vendôme přece ještě něco vykonal: zahnal osm set jezdců a šest praporů Starhembergova zadního voje do Orby.

Tento podnik provedli Besons a Saint-Frémont v čele naší jízdy a Albergotti s patnácti sty granátníky. Neobešel se beze ztrát a mnoha raněných. Císařské stál tisíc mužů, zabitých nebo zajatých.

Solari, který jim velel, byl zabit a princ z Liechtensteinu zajat, těžce raněn.

Tessé se vrátil do Pavie, odkud se dostal zpět do Milána, a počátkem února se vrátil velet do Savojska. V téže době byl La Feuillade jmenován generálporučíkem, a to jediný, zůstal ve svém guvernérství Dauphiné a byl určen pro armádu pana z Vendôme. Rázem polním maršálem, hned nato vrchním velitelem v Dauphiné a téměř bez prodlevy generálporučíkem — takovým tempem vedl Chamillart muže, o němž mu král prohlásil, že pro něj nikdy nic neudělá. Hned potom byl velký převor, který byl u krále tak špatně zapsán a jemuž dalo tolik práce, aby směl sloužit a potom jít se svým bratrem, poslán velet vojskům v Mantovsku a Milánsku a neprodleně nato dostal malou armádu se jménem, patentem, platem a službou vrchního velitele armády, odděleně od pana z Vendôme, vůči němuž byl v takovém postavení jako dva maršálové Francie, z nichž každý má v týchž zemích vlastní armádu, kteří se domlouvají, ale z nichž služebně starší si uchovává nadřazenost nad druhým. V téže době jmenoval císař jediného syna Vaudemontova feldmaršálem spolu se Starhembergem, Heisterem a Rabutinem, což je ve vojenství totéž co naši maršálové Francie: tak se Vaudemontovi dařilo na obou stranách a král mu byl stále nanejvýš vděčen.

Maršál z Villeroy, který zůstal na celou zimu v Bruselu, zajel v polovině ledna ke dvoru, kde ho král po devíti měsících nepřítomnosti přijal s projevy zcela mimořádné přízně. V téže době se tam ocitla markýza z Bedmaru, která přijížděla ze Španělska a jela za manželem do Flander. Vévodkyně du Lude ji představila králi v jeho kabinetu, jehož dveře zůstaly otevřené. Vévodkyně z Alby a maršálka z Cœuvres ji jako manželky španělských grandů doprovázely. Král ji políbil a zahrnul ji všemožnými zdvořilostmi; řekl jí, že se rozhodl učinit jejího manžela rytířem řádu. Vévodkyně z Bourgogne ji políbila u sebe, kde byl přítomen týž průvod. Při večeři se nesedělo. Markýza z Bedmaru jako manželka španělského granda usedla na svou taburetku a po večeři se rozloučila s králem, který jí, když procházel do svého kabinetu, znovu řekl mnoho lichotivého a oznámil jí, že ve všech pevnostech, jimiž bude projíždět, nařídil, aby ji přijímali se stejnými poctami jako v pevnostech španělských Flander.

Vídeňská válečná rada dala v této době velký příklad přísnosti. Jejím rozsudkem byl sťat hrabě Arco⁹ za to, že s Marsiglim špatně bránil Brisach; Marsiglimu kat zlomil kord a několikrát ho jím udeřil do hlavy; královský náměstek, jak říkáme ve Francii, a major pevnosti byli zbaveni vojenské cti. K té přísnosti, na niž císařští důstojníci hodně reptali, mohla trochu přispět zlost nad pokroky nespokojenců.

Tito nespokojenci znepokojovali císaře až ve Vídni, na jejíchž předměstích se odvážili zmocnit lodí, aby se přeplavili na Žitný ostrov (Schütt), takže princ Evžen¹⁰ byl nucen dát podél Dunaje postavit reduty; přesto vyplenili jiné předměstí tohoto hlavního města. Zmocnili se Egeru, čtyř horních měst, kde jsou doly, a několika dalších až poblíž Prešpurku, který je jen deset mil od Vídně, ukázali se v Rakousích, ve Slezsku a na Moravě a odmítli návrhy, které jim jménem císaře učinil hrabě Pálffy. Ostřihom, jinak Gran, se jim poddal téměř s celou posádkou. Přerušili spojení Čech s Vídní a princ Evžen, který se už v Prešpurku necítil bezpečný, se stáhl do Vídně. Vyplenili jeden dunajský ostrov, který císař tomuto princi daroval, zmocnili se jeho zavazadel a zpustošili celý velký Žitný ostrov.

Rozdělili se do několika sborů, které dobyly pevnost Mukačevo a Sibiň, hlavní město Sedmihradska, usadily se na různých místech Moravy a Štýrska, dobyly Kanižu, podnikaly nájezdy až ke Štýrskému Hradci, hlavnímu městu Štýrska, a přinutily generála Heistera, aby se s pěti tisíci muži, jimž velel, stáhl pod Vídeň. Vypálili okolí tohoto císařského sídla, odkud bylo vidět ohně a odkud nebylo možné volně vyjít ani tam vejít, protože chybělo vojsko, které by je zahnalo, a kde bylo zděšení o to větší, že holandský vyslanec ve Vídni se u nich marně přimlouval a že odmítli návrhy, které jim učinil jménem císaře.

Maršál z Villeroy se vrátil do Bruselu po nějakém pobytu u dvora; oblíbil si tam barona Pallavicina, z něhož brzy nato učinil svého důvěrníka ve své armádě, kam baron odešel sloužit. Tento baron byl vysoký, velmi urostlý muž, asi pětatřicetiletý, neženatý, s velkým duchem, statečností a nadáním pro válku i pro intriky, jehož příběh se nikdy nepodařilo dobře rozplést. Byl velmi dobře zapsán u pana Savojského, jehož velkým štolbou byl jeho otec, kdežto matka byla dvorní dámou jedné z obou vévodkyň. Byl zadržen s vojsky tohoto knížete a dal své slovo. Pan Savojský mu vzkázal, aby se vrátil do Piemontu; omluvil se slovem, které dal. Pan Savojský mu napsal, že nevrátí-li se, přivodí si jeho hněv. Nato Pallavicino opustil savojské služby a vstoupil do služeb Francie, aniž se kdy podařilo zjistit příčinu jednání pána ani poddaného. Při příchodu dostal dva tisíce tolarů penze. Maršál z Villeroy, který měl rád cizince a dobrodruhy, se do něho zbláznil, a tak se z něho později stal jeho důvěrník u dvora stejně jako v armádě, kde tato generálova přízeň vzbudila mnoho žárlivosti.

Maršál z Tallard odjel do Forezu oženit svého nejstaršího syna s jedinou dcerou Verdunovou, velmi bohatou dědičkou, která měla i povahu a zevnějšek bohaté dědičky.

Tallard a Verdun byli syny dvou bratří a vedli spolu spory, jimiž se mohli zruinovat a které tento sňatek ukončil. Verdun byl muž velkého ducha, ale podivín, který nikdy mnoho nesloužil ani nevídal společnost jinak než podle své míry a po svém a který si nikdy příliš nevážil svého bratrance Tallarda a stejně málo dvora a kariéry. Tallard brzy nato odjel k Rýnu a Coigny na Moselu velet sboru, jak to obvykle dělával pan z Harcourtu. Maršál z Boufflers toho roku nesloužil; král se ho snažil utěšit tím, že mu listinu „brevet de retenue“ na jeho úřad zvýšil o 200 000 livrů.

Odjel jsem strávit Svatý týden v La Ferté a v La Trappe, odkud jsem se ve středu po Velikonocích vrátil do Versailles. Po příjezdu jsem se dozvěděl, jak velký prospěch právě vytěžil pan Velký ze sbírky¹¹ své dcery. Ráno na Velký pátek přišel za králem a s troufalou naléhavostí ho požádal, aby směl s příslušníky svého domu jít k uctívání kříže. Vévodové k němu chodili odedávna v pořadí podle stáří svých titulů po posledním princi krve, a od několika málo let po levobočcích; a po vévodech velcí hodnostáři královy domácnosti v pořadí svých úřadů, aniž k tomu byl kdy připuštěn některý cizí kníže. Král, překvapený tou žádostí, odmítl a odpověděl, že to není možné, protože tam chodí vévodové. Na to velký štolba čekal. Požádal, aby směli jít před nimi, ne že by v to doufal, ale aby dosáhl toho, co se pak stalo.

Král byl na rozpacích. Pan Velký naléhal, opíraje se o slabost, kterou u krále vůči sobě znal, a král se z toho dostal tak, že mu řekl, že nepůjdou ani vévodové, ani knížata. Když dával heslo, řekl maršálovi z Noailles, kapitánovi tělesné gardy, který měl právě čtvrtletní službu, aby to oznámil vévodům; ten odpověděl chabě a poukázal na jejich odedávna užívané právo. Král byl rozhodnut, a to málo, co pan z Noailles řekl, a tónem, který stěží udělá dojem, nebylo s to přimět ho ke změně. Ve Versailles nebyl téměř žádný vévoda, ani z těch, kdo měli ke králi nejblíže; využívali těchto dnů pobožností pro pobožnosti své i pro své záležitosti. Pan z La Rochefoucauld právě u kardinála z Coislinu nasedal do kočáru, když mu přišli tu novotu oznámit. Začal láteřit, ale za nic se neodvážil jít za králem. Odjel a šel hryzat udidlo do Basses-Loges u Saint-Germain, kam se každý rok v ten den uchyloval do ústraní. Tak bylo toto vyznamenání ztraceno výměnou za to, jež si cizí knížata chtěla zjednat při sbírce a které se nezdařilo, a od té doby už k uctívání kříže nechodil nikdo než princové krve a levobočci. Na tu zprávu jsem ihned odjel do Paříže a několik dní jsem se ke dvoru nevrátil.

Vévoda z Aumontu zemřel na mrtvici ráno na Škaredou středu. Villequier, jeho nejstarší syn, který měl nástupnictví v úřadě prvního šlechtice komory, dostal guvernérství Boulogne a boulogneského kraje, které měl jeho otec, a přijal jméno vévoda z Aumontu.

Kardinál Noris¹², augustiniánský mnich, zanechal mezi učenci tak velké jméno, že nechci pominout jeho smrt, k níž došlo v této době. Byl irského původu; jeho jméno se dosud vyskytuje v Irsku a v Anglii a ještě dnes o sobě dává vědět admirál Norris s anglickými eskadrami.

Tento učený kardinál byl členem nejdůležitějších římských kongregací a v úřadě knihovníka církve nastoupil po kardinálu Casanatem, tolik proslulém svou učeností a onou tak rozsáhlou a tak vyhledávanou knihovnou, kterou shromáždil a kterou daroval Minervě. Není mým předmětem šířit se o tomto velkém kardinálovi; zde postačí, že jsem ho neopomněl zmínit.

Paní z Lionne zemřela o několik dní později v Paříži: byla rozená Payenová, z pařížské rodiny, vdova po panu z Lionne, státním sekretáři, zemřelém roku 1671, největším ministru vlády Ludvíka XIV. Byla to žena velkého ducha, hrdosti, okázalosti a marnotratnosti, která by si byla zjednala vážnost, kdyby měla víc míry a hospodárnosti; všechno však už dávno promrhala a žila v nejkrajnější nouzi se stále stejnou hrdostí a zdánlivým pohrdáním vším, ale nakonec, už řadu let, ve zbožnosti. Její dcera byla první ženou vévody z Estrées, syna velvyslance v Římě. Z jejích tří synů nejstarší, který měl nástupnictví po otci, ztratil s ním úřad státního sekretáře, jenž byl dán Pomponnovi, a dostal úřad mistra šatny, který nevykonával ani dva roky, třebaže si jej dlouho podržel. Byl to muž, který své záležitosti vedl velmi špatně, žil velmi podivínsky a v ústraní a trávil život tím, že předsedal novinkářům v Tuileriích. Měl jen jednoho syna, velmi urostlého a ve válce vynikajícího, který se však zničil sňatkem se služkou z jedné hospody ve Phalsbourgu, s níž neměl děti a který chtěl později dát zrušit, aniž se mu to podařilo. Přežila ho a žije dosud, v ústraní v jedné komunitě v Paříži; vedla vždy velmi počestný život, který jí získal úctu. Na svém místě uvidíme druhé dva syny pana a paní z Lionne, z nichž jeden byl bohatý prostopášný abbé, druhý biskup z Rosalie in partibus a misionář v Siamu a v Číně. Nemluvím o čtvrtém, maltézském rytíři, který se nikde neobjevil; a tak končí rodiny ministrů! Rodiny posledních ministrů Ludvíka XIV. byly šťastnější, Tellierové, Colbertové, Chamillartovi a zejména, k nemalému překvapení, Desmaretsovi.

Bavorský kurfiřt také ztratil jednoho ze svých synů. Král, aby mu udělal radost, nosil za něj čtrnáct dní smutek. Kurfiřt měl čest být Monseigneurovým švagrem, ale jeho příbuzenství s králem bylo velmi vzdálené.

Viděli jsme, jak vévodkyně z Ventadour¹³ vstoupila do služeb Madame, aby unikla manželovi a klášteru, jakou roli u ní hrála a jaké záměry ji přiměly ji opustit. Její více než velmi důvěrný přítel už od mládí, maršál z Villeroy, už dlouho pracoval na úspěchu těchto záměrů u paní z Maintenon, s níž vždy velmi dobře vycházel a která pro podobnost s nimi měla mnohem raději kajícnice než ty, které neprovedly nic, čeho by musely litovat. Paní z Ventadour, jejíž věk už hodně překročil věk milostných pletek, se před nějakou dobou stala pobožnou, a třebaže se svou zbožností spojovala své staré víc než přátele, vysokou a ustavičnou hru a mnoho jiných věcí, čepec, farní kostel, kaple, pilná účast na bohoslužbách a zbožné řeči v pravou chvíli z ní smyly každou skvrnu, a neduhy, které jí ty skvrny přivodily, se ani nezdály být překážkou pro úřad vychovatelky. Král tedy jednoho rána koncem března řekl maršálce z La Mothe, která mu z titulu tohoto úřadu v těch hodinách skládala poklonu v jeho kabinetu, že s ní byl u svých dětí i u dětí Monseigneurových tak spokojen, že ji určuje i k dětem vévody z Bourgogne, že jí však zároveň, aby šetřil její zdraví, přidává vévodkyni z Ventadour, její dceru, s nástupnictvím a k tomu, aby jí ulehčila v namáhavých starostech tohoto úřadu. Maršálka byla jako omráčená; měla svou dceru ráda, ale ne tolik, aby se s ní dělila o úřad. Marně na ni šli ze všech stran, nikdy o tom nechtěla slyšet. Říkala, že je směšné dávat k dětem Francie ženu, která nikdy neměla děti, a mezi zuby mumlala ještě horší věci, takže tím, jak se stále jen bránila, je přiměla, aby to prosadili bez jejího vědomí. Dala také najevo velkou nespokojenost; stará paní se bála, že už nebude paní a že bude platit za ženu, která už neví, co mluví, a při gratulacích společnosti se se svou zlostí netajila, a ještě méně vůči dceři, kterou přijala velmi špatně. Ta byla v Paříži, odkud na tu zprávu přijela, a vešla zadem do onoho kabinetu paní z Maintenon, kde — zatímco král pracoval ve vedlejší místnosti za její přítomnosti — vévodkyně z Bourgogne hrála s důvěrnými dámami a s oběma syny Francie a vcházela, kdy chtěla, ale sama, tam, kde byl král. Paní z Ventadour tam tedy přišla tak unesená, tak bez sebe radostí, že zapomněla, kým je, při vstupu padla na kolena a tak se vlekla až k vévodkyni z Bourgogne, která ji šla obejmout a zvednout. Učinila totéž, když ji po prvních poklonách tato princezna zavedla tam, kde byl král, jehož to počínání nesmírně překvapilo; nikdy nikdo nebyl tak bez sebe.

K 8 000 livrů penze, které už měla, dostala přídavek 12 000 livrů.

Maršál z Châteaurenault dostal brzy nato generální místodržitelství Bretaně, uprázdněné od smrti Lavardinovy, jak jsem už předem řekl.

Král v téže době dovolil Valdštejnovi, císařovu velvyslanci v Lisabonu, zajatému na moři při návratu, aby odjel, a dal vypravit Vernona, savojského velvyslance, stále doprovázeného svým řádným šlechticem, na hranici Provence a savojských států, aby tam byl vyměněn za Phélypeauxe.

V téže době zemřel Harlay, státní rada, který byl prvním zplnomocněným velvyslancem při ryswickém míru a o němž jsem dříve mluvil dost na to, abych už o něm neměl co říci.

Nepřátelé ztratili nejlepšího z holandských důstojníků, který byl nadto jejich Vaubanem pro pevnosti a obléhání — generála Coehoorna, který zemřel v Haagu.

Záležitost fanatiků nebrala konce a zaměstnávala vojsko. Holandsko a pan Savojský je podporovali zbraněmi, penězi a několika muži a Ženeva kazateli. Villars, který se vrátil z Bavorska, zahálel. Byl přijat, jako by si nebyl nabral poklady a jako by nebyl kvůli jejich hromadění bránil úspěchům armád. Paní z Maintenon ho otevřeně chránila, a v důsledku toho i Chamillart, tehdy na vrcholu přízně. Chtěli Villarse znovu posadit do sedla a on, využívaje toho, co u obou zmohl, chtěl stůj co stůj u něčeho být.

Německo se pro něj už nehodilo od té doby, co se rozešel ve zlém s bavorským kurfiřtem; Flandry a Itálii měli obsazeny Villeroy a Vendôme, kteří měli větší vliv než on. Nenašlo se nic, co by mu mohli dát, než Languedoc, aby byl aspoň ozdoben tím, že tu malou válku ukončí. Montrevel měl na své straně jen krále, a to mu poslouželo aspoň k tomu, že nezůstal ležet na zemi. Přiměli ho k nepříjemné výměně. Guyenne byla zcela klidná a žádného velitele nepotřebovala; Montrevel tam byl poslán se stejnou pravomocí a stejným platem, jaké měl v Languedocu. Ta změna ho velmi zarmoutila, ale bylo třeba ustoupit a jít hrát lansquenet do Bordeaux. Villars, který chtěl se svou obvyklou drzostí dodat váhy malému úkolu, k němuž odjížděl, dost vtipně řekl, že ho tam posílají jako mastičkáře tam, kde jsou řádní lékaři se svou latinou v koncích. Ten výrok Montrevela popudil, a ten to dokázal zařídit tak, že zatímco byl Villars na cestě, dvakrát fanatiky porazil, podruhé osobně a s velkým úspěchem, a hned potom odjel rovnou do Bordeaux, kde nebyl nikdo od té doby, co tam přestal velet Sourdis.

V té době mě potkala nepříjemná příhoda. Dal jsem si pustit žilou, protože jsem cítil, že se mi krev hrne do hlavy, a zdálo se mi, že to bylo provedeno velmi dobře. V noci jsem ucítil v paži bolest, o níž mě Le Dran, proslulý chirurg, který mi žilou pustil, ujistil, že pochází jen z příliš utaženého obvazu. Abych to zkrátil: za dva dny paže otekla, až byla silnější než stehno, s horečkou a velkými bolestmi; další dva dny mě podle mínění největších pařížských chirurgů drželi s obklady na ní, aby se zlo rozptýlilo otvorem po pouštění žilou. Pan z Lauzunu, který právem shledal, že je mi velmi zle, naléhal, aby byl přivolán Maréchal, a odjel do Versailles požádat o něj krále, bez jehož svolení Maréchal do Paříže nejezdil; a téměř nikdy nenocoval jinde než tam, kde byl král. Dostal svolení přijet, přenocovat mimo dvůr a dokonce u mě pobýt. Jakmile ráno přijel, otevřel mi paži od jednoho konce k druhému. Byl nejvyšší čas, absces postupoval k trupu a ohlašoval se silnou zimnicí. Zůstal u mě dva dny, potom přijížděl několik dní po sobě, potom obden. Obratnost a lehkost, s níž provedl operaci, převazy a s níž mě pohodlně ukládal, přesahuje všechnu představivost. Použil té příhody za záminku, aby o mně promluvil s králem, který mě po mém uzdravení zahrnul laskavostmi. Chamillartovi se nějaký čas předtím konečně podařilo mě s ním usmířit. Všechno, co řekl Maréchal, to dovršilo. V den pouštění žilou jsem paži trochu namohl, čemuž jsem tu příhodu přičítal, a chtěl jsem, aby mi Le Dran v průběhu tohoto léčení pustil žilou, abych ho nezničil. Maréchal a Fagon nepochybovali, že byla píchnuta šlacha. Díky závažím, která mi dali nosit, zůstala paže ve své obvyklé délce a od té doby jsem s ní neměl potíže. Dnem i nocí jsem měl u sebe některého z nejlepších pařížských chirurgů, kteří se střídali. Tribouleau, který byl chirurgem francouzské gardy a těšil se velké pověsti, mi vyprávěl, že pan z Marsanu musí být můj velký přítel, že ho zastavil na ulici a vyptával se ho na mé zdraví s podrobnostmi a s nesmírným zájmem. Pravda byla, že chtěl mé guvernérství a že o ně požádal. Král se ho zase zeptal, zda nemám syna, a on oněměl a zůstal zahanben. Chamillart si je, aniž ho o to kdo prosil, zajistil pro mého syna pro případ, že bych se z toho nedostal, a neztrácel s tím čas. Později jsem nedal najevo, že o jednání pana z Marsanu vím; ostatně jsem s ním, stejně jako se všemi těmi Lotrinskými, neměl žádné styky.

Církev a svět ztratily v téže době dva preláty, kteří tehdy byli, každý v jednom z nich, nejskvělejší: proslulého Bossueta, biskupa z Meaux, v té první a slavného kardinála z Fürstenbergu¹⁴ ve druhém. Oba jsou příliš známí, než abych měl co říkat o těchto dvou mužích tak velice a tak rozdílně proslulých; prvního je třeba stále želet a všichni ho také želeli, a jeho velké práce ještě v tak pokročilém stáří zahanbovaly střední a statný věk biskupů, doktorů i nejvzdělanějších a nejpracovitějších učenců.

Druhý, když tak dlouho zneklidňoval a zaměstnával celou Evropu, byl už dávno zbytečným břemenem země. Chamillart dostal úřad prvního almužníka vévodkyně z Bourgogne pro svého bratra, slabomyslného biskupa ze Senlis, a La Hoguette, arcibiskup ze Sens, místo církevního státního rady. Bissy, biskup z Toulu, se dal konečně přemluvit, aby přijal Meaux. Diecéze tak blízko Paříže se mu zdála vhodnější k tomu, aby uspíšila jeho kariéru, než jeho rozepře s vévodou lotrinským, které mu dostatečně proklestily cestu v Římě; proto také raději zůstal v Toulu, než aby přijal Bordeaux. Od Meaux si však sliboval všechno, protože ho mělo držet stále nablízku, a tak prospět jeho obratnosti, kterou zakrátko projevil.