Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola čtrnáctá

Arcivévoda přes Anglii do Lisabonu; špatně podporován. — Admirál Kastilie upadlý v pohrdání. — Nemilost princezny des Ursins, odvolané ze Španělska s rozkazem odebrat se rovnou do Itálie; zkrácené podrobnosti o její vládě. — Pohnutky, které poslaly do Španělska Berwicka a Puységura. — Orryho nedbalost, nestoudnost a zločin. — Podivné jho princezny des Ursins na abbém z Estrées a jak ho více než překvapivě zneužila. — Princezna des Ursins zachycuje dopis abbého z Estrées králi a vlastní rukou do něj připisuje poznámku. — Abbé z Estrées dosahuje svého odvolání. — Abbé z Estrées komturem řádu podle příkladu abbého des Chastelliers; kdo byl abbé des Chastelliers. — Kardinál z Estrées opatem v Saint-Germain-des-Prés. — Španělský král v čele své armády v Portugalsku. — Princezna des Ursins vyhnána; její odvaha; její opatření. — Její odjezd k Bayonne. — Vévoda z Grammontu velvyslancem ve Španělsku; jeho povaha. — Jeho ubohý sňatek. — Vévoda z Grammontu prohlašuje svůj nedůstojný sňatek a pošetilou snahou zalíbit se jím přivolává hněv krále a paní z Maintenon. — Princezna des Ursins trvá na svolení jet do Versailles. — Princezna des Ursins vypovězena do Toulouse. — Des Pennes, důvěrník paní des Ursins, odvolán ze Španělska. — Orry odvolán ze Španělska. — Pošetilý nárok konetábla Kastilie. — Počínání vévody z Infantada. — Služné vévody z Grammontu. — Celní výsada velvyslanců; její zneužívání v Benátkách Charmontem. — Stížnosti Benátské republiky; Charmont chráněn.

Arcivévoda po dlouhém pobytu v dolním Německu a v Holandsku, kde čekal, až bude vše připraveno k jeho plavbě, zažil strašlivou bouři, která ho dvakrát zahnala do Anglie, kde se napoprvé setkal s královnou a jejími ministry.¹ Do Portugalska dorazil s velmi nepatrnou pomocí; shledal, že mu tam chybí všechno. Tato velká nesnáz a věrnost Španělů neodpovídaly slibům admirála Kastilie,² který je přesvědčil, že ve Španělsku všechno povstane; a protože se tam nepohnulo nic, ani při arcivévodově příjezdu, ani potom, leda nanejvýš dva či tři jednotlivci, a to až mnohem později, upadl admirál v naprostou nevážnost. Portugalsko, ponechané téměř jen své slabosti, mu vyčítalo, že je do tohoto nebezpečí takřka zatáhl, a arcivévoda, že uspíšil jeho příjezd nadějemi, z nichž neviděl žádný výsledek. Admirál se hájil poukazem na jakousi opuštěnost, v níž arcivévodu nechávali jeho spojenci, ba sám císař, a která brala odvahu odložit masku v jeho prospěch. Tyto rozpory, které admirála připravily o veškerou oporu jak u portugalského dvora, tak u dvora arcivévodova, ho často vystavily nebezpečí, že ho lid utluče, a uvrhly ho v nejhlubší opovržení.

Následující událost a několik dalších jsem odložil, abych vyprávěl vcelku to, co by bylo méně srozumitelné a méně příjemné po kouscích, tak jak se jednotlivé věci postupně udály, tím spíše, že ta hlavní ze všech, kvůli níž jsem odložil ostatní, nepřesahuje konec května. Je třeba si připomenout, co bylo výše řečeno o skvělém postavení princezny des Ursins ve Španělsku a o jejích pevných oporách ve Versailles, kde našla způsob, jak odstavit královy ministry od tajemství i od řízení záležitostí, které se vyřizovaly vzájemně mezi ní, paní z Maintenon a králem, přičemž zasvěcen byl jediný Harcourt, nepřítel našich ministrů. Pan z Beauvilliers, který na to neviděl žádný lék, se nakonec rozhodl požádat krále, aby ho zprostil povinnosti zabývat se nadále čímkoli, co se týká Španělska. Kancléř o tom už nějaký čas vůbec neslyšel. Chamillart, příliš zaměstnaný financemi a válkou, by snad oběma dámám podezřelý nebyl, nebýt jeho důvěrného svazku s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, neměl však kdy zabývat se něčím víc než svou prací, a tak se vůči němu pod záminkou ohledů zůstávalo při tom, že se s ním o Španělsku mluvilo jen povrchně, kvůli rozkazům a písemnostem, které se ho nezbytně týkaly pro vojsko a peníze. Zbýval Torcy, který by byl nejraději o tom nikdy neslyšel a jemuž zůstávaly jen suché a už rozhodnuté věci, u nichž se nebylo možno obejít bez jeho vyhotovení.

Ve Španělsku se paní des Ursins, jak jsme viděli, zbavila kardinálů z Estrées a Portocarrera, Ariase, který se při odjezdu kardinála z Estrées podruhé stáhl do ústraní a odešel do svého sevillského arcibiskupství čekat na klobouk, na nějž ho španělský král navrhl, Louvilla a všech, kdo měli podíl na závěti Karla II. nebo na nějaké králově přízni nezávislé na ní. Rivas, který onu slavnou závěť sepsal a jediný byl ponechán v radě, tam byl omezen na pouhé vyhotovování listin, neodvažoval se říci slovo, neměl vliv ani vážnost a čekalo se jen, až ho princezna bude moci propustit jako ostatní. Princezna a Orry vládli sami, sami byli pány záležitostí i milostí a všechno se rozhodovalo mezi nimi dvěma, často s d’Aubignym jako třetím a v přítomnosti královny,³ kdykoli chtěla, která viděla jen jejich očima. Král, jehož všechny dny řídila královna a který, chtěl-li něco změnit na tom, co bylo ujednáno o jeho hodinách a zábavách, jako byl lov, hra mail či cokoli jiného, posílal se jí na to ptát po Vasetovi, francouzském dveřníkovi oddaném paní des Ursins, a řídil se tím, co mu Vaset vyřídil — král, pravím, postupně uvyklý této závislosti, chodíval večer ke královně, nejčastěji k paní des Ursins, kde obvykle nacházel Orryho a někdy d’Aubignyho, kde se dovídal, co bylo rozhodnuto, a odevzdával jim memoriály, které převzal v radě, aby o nich nazítří rozhodli oni a on je pak přinesl do rady, kde se nehlasovalo, nýbrž kde se jen pro formu bralo na vědomí, co Rivas dostával od krále k vyhotovení.

Abbé z Estrées, který od odjezdu svého strýce do této rady chodil, se tam neodvažoval ničemu odporovat, a měl-li nějakou námitku, přednášel ji v soukromí paní des Ursins a Orrymu, kteří ho sotva poslouchali a šli svou cestou, aniž je vzrušovalo, co jim mohl říci. Princezna tak vládla naplno a myslela jen na to, jak odstranit vše, co by mohlo její moc sebeméně rušit nebo se o ni s ní dělit. Bylo třeba armády na portugalských hranicích proti arcivévodovi, a tedy francouzského generála, který by velel francouzským vojskům a možná i španělským.

Odedávna znala anglickou královnu,⁴ která byla Italka, velmi pečlivě si ji pěstovala za svých dlouhých pobytů v Paříži a zůstala s ní v písemném i přátelském styku; napadlo ji tedy dát svěřit velení francouzských vojsk ve Španělsku vévodovi z Berwicku.

Znala ho jako člověka mírného, poddajného, velkého dvořana, bez jakéhokoli jmění a s rodinou. Z těchto důvodů počítala s tím, že si bude moci dělat, co bude chtít, s mužem zcela závislým na anglickém králi a královně, který jí bude zavázán za to, že vystoupil z obecného stavu generálporučíků, a který ji bude neustále potřebovat, aby stoupal a bohatl, a že se tak vyhne nutnosti počítat s Francouzem, jehož postavení by na ní nezáviselo. Získávala si tím tedy přízeň v Saint-Germain a navrhla ho ve Versailles. Král, který ho z ohledu na anglického krále a pro podobnost s vlastními levobočky nechal sloužit jen několik tažení bez hodnosti a pak rázem, ve velmi mladém věku, jako generálporučíka, byl nadšen tak přirozenou příležitostí odlišit ho od nich tím, že mu dá velet armádě. Sloužil vždy ve Flandrech; jeho poddajnost a úslužnost ho nesmírně připoutaly a sblížily s panem z Luxembourgu a jeho přáteli, s panem Vévodou a panem princem de Conti, potom s maršálem z Villeroy. Tito dva velitelé armád s ním zacházeli jako s vlastním dítětem ve válce i u dvora. Měl nadání pro jedno i druhé; velmi ho králi vychvalovali a získávali si tím jeho přízeň. Král, už tak příznivě naladěný, s potěšením povolil tohoto generála na prosbu anglického krále a královny, na žádost paní des Ursins a na svědectví, která mu byla tak často vydávána o jeho píli a schopnostech. Náhoda tomu chtěla, že Berwick, který měl dobrý nos a záhy si pěstoval Harcourta jako muže, jemuž kyne štěstí, se stal jeho velkým přítelem a že Harcourt, který byl jediný do těchto španělských tajností zasvěcen, rozhodnutí dovršil. Tak došlo k této volbě; protože však Berwick nikdy nevelel samostatně, chtěl mu král dát Puységura, jehož dobře znal, poněvadž dlouho velel jeho pěšímu pluku, do jehož všech podrobností král vstupoval, a poněvadž ho, jak jsme viděli, používal při mnoha důležitých plánech a jejich provedení, na nichž s ním často pracoval a z nichž mu Puységur skládal dobré účty. Byl duší flanderské armády; proto se mu i vévoda z Berwicku velmi dvořil a znal ho zcela zblízka. S touto pomocí a s tím, že Puységura pověřil podrobnou správou všech vojsk jako jediného ředitele a vrchní péčí o sklady a potraviny, to jest jejich řízením, prohlídkou a nakládáním s nimi, se král domníval, že učinil všechna opatření, jaká bylo pro válku ve Španělsku učinit možno.

Puységur odjel první. Od Pyrenejí až na úroveň Madridu shledal všechno pro výživu francouzských vojsk ve výtečném stavu a podal o tom velmi příznivou zprávu. Po příjezdu do Madridu pracoval s Orrym, který mu s papíry na stole ukázal všechny své hotové sklady, jak na cestě až k portugalské hranici, tak na hranici samé, pro hojné zásobování armády, a všechny své peníze připravené, aby v průběhu tažení nic nechybělo. Puységur, muž přímý a pravdivý, který od Pyrenejí shledal všechno v nejlepším stavu na světě, si nedovedl představit, že by Orry mohl zanedbat péči o hranici v okolnostech tak rozhodujících, v jakých se Španělsko nacházelo, když tam mělo válku rychle skončit, dříve než arcivévoda dostane lepší pomoc; a tím méně, že by ministr pověřený vším měl tu drzost ukazovat mu podrobně všechna svá opatření, kdyby žádné neučinil. Nanejvýš tedy spokojen, napsal králi velkou chválu na Orryho, a tudíž i na paní des Ursins a na jejich dobrou a moudrou vládu, a dal nejlichotivější naděje na velký užitek, který z ní lze vytěžit. Pln těchto představ odjel k portugalské hranici, aby tam všechno sám ohledal a uspořádal věci podle plánů, tak aby po příchodu francouzských vojsk a jejich generála zbývalo už jen provádět. Jaké však bylo jeho překvapení, když z Madridu k hranici nenašel nic z toho, co bylo nutné pro pochod vojsk, a když po příjezdu na samu hranici nenašel vůbec nic ze všeho, co mu Orry na papíře ukázal jako provedené! Stěží mohl uvěřit tomu, co se k němu ze všech stran doneslo o tak zločinné nedbalosti. Vypravil se na všechna místa, kde papíry, jež mu Orry ukázal, uváděly sklady. Našel je všechny prázdné a nebyl ani vydán žádný rozkaz. Lze si představit, jaká byla jeho zlost, když se ocitl tak daleko od všeho, s čím měl důvod počítat s takovou jistotou, a co o tom napsal do Madridu. Současně o tom podal zprávu králi a přiznal svou chybu, byla-li to chyba, že uvěřil Orrymu a jeho papírům, a zároveň vyvinul veškeré úsilí, jakého byl schopen, už ne proto, aby měl s čím něco vykonat, jak doufal, neboť to se stalo nemožným, ale aspoň aby se armáda mohla uživit a nebyla dohnána k tomu, že jí bude chybět všechno a že nebude moci vytáhnout do pole a aspoň něco tam podniknout.

Toto Orryho jednání a ještě víc, je-li to možné, jeho nestoudnost, s níž se odvážil klamat člověka, který se vzápětí jde na vlastní oči přesvědčit o jeho lži, jsou věci, které nelze pochopit. Odjakživa se chápe, že darebáci kradou, ale ne, že to dělají s troufalostí přesvědčovat o opaku skutečností tak brzy a tak snadno prokazatelných. A přece právě to si Orry sliboval od opory princezny a od okouzlení, jemuž ve vztahu k nim Versailles podléhalo.

Zaslepenost byla taková, že právě v téže době, kdy si měli dělat takové starosti s účinkem svého jednání, tomu paní des Ursins nasadila korunu. Svázala a spoutala ubohého abbé z Estrées, který si nevím jak sliboval kariéru, bude-li se jakkoli držet zuby nehty svého smutného úřadu ve Španělsku, tak dokonale, že přistoupil na neslýchaný návrh, že on, velvyslanec Francie, bude králi a jeho dvoru psát jen po dohodě s ní, a brzy nato, že tam nepošle žádný dopis, aniž jí ho ukáže.

Závislost tak tíživá pro kohokoli, tak pošetilá pro velvyslance a tak ničivá pro jeho povinnost a úřad se abbé z Estrées nakonec stala nesnesitelnou. Začal tedy některé depeše odesílat potají, za jejími zády. Nepočínal si při tom tak obratně, aby se o tom princezna, tak bdělá ve všem, tak obávaná a tak dobře poslouchaná, nedoslechla z poštovního úřadu. Učinila opatření, aby byla včas zpravena, až se to stane příště; byla zpravena a nerozmýšlela se dvakrát. Dala depeši abbé z Estrées králi zadržet a odnést. Otevřela ji, a jak správně usoudila, neměla důvod být s ní spokojena; nejvíc ji však popudilo, že abbé, který podrobně líčil její jednání a onu radu, kam se všechno předkládalo a kde se všechno rozhodovalo, složenou z ní, Orryho a velmi často d’Aubignyho, a který zveličoval moc tohoto posledního, dodával, že je to její štolba a že nikdo nepochybuje, že se za něj provdala.

Bez sebe vztekem a zlostí připsala vedle na okraj vlastní rukou: „Provdaná, to ne,“ ukázala dopis v tomto stavu španělskému králi a královně a mnoha lidem u tamního dvora s nevídaným křikem a k této pošetilosti přidala další: poslala týž dopis, takto opatřený přípiskem, králi s nejprudšími stížnostmi na abbé z Estrées, že psal, aniž jí dopis ukázal, jak se dohodli, a na krutou urážku, které se na ní dopustil tímto domnělým sňatkem.

Abbé z Estrées ze své strany křičel neméně hlasitě o porušení pošty, svého velvyslaneckého postavení a úcty, jíž je povinován králi, pohrdnuté do té míry, že byl zadržen, otevřen, opatřen přípiskem a zveřejněn dopis králova velvyslance Jeho Veličenstvu. Španělská královna, podněcovaná paní des Ursins, jejíž zájmy přijala bezvýhradně za své, vybuchla proti abbé z Estrées tak, že věci dospěly do bodu, kdy se jeho setrvání ve Španělsku stalo neslučitelným s její autoritou. Král, její manžel, se do sporu vměšoval málo, ale to málo bylo ve prospěch princezny des Ursins, ať už proto, že se zdravým rozumem, který vždy měl a který byl ve všem přímý, ale který sám držel v zajetí své pomalosti a svého chladu, cítil nehoráznost toho činu, anebo proto, že pro svůj přirozený klid nebyl schopen rázně se postavit za nikoho. Tento dopis s princezniným přípiskem, doprovázený jejími stížnostmi a exemplárním potrestáním abbé z Estrées, jehož se domáhala, došel králi velmi krátce po dopisech Puységurových, datovaných z portugalské hranice. Ty krále neobyčejně popudily proti Orrymu i proti princezně, na něž se ve všem hledělo jen společně a která psala, aby ze všech sil podpořila Orryho lži. Naši ministři, kteří se španělských záležitostí vzdali jen ze zlosti, si nenechali ujít tak podstatnou příležitost udeřit na tuto vládu a využít nespokojenosti, kterou král dal najevo, aby si znovu vymohli tak značnou část svých úkolů. Harcourt, který pocítil celé to nebezpečí, podporoval, jak jen mohl, paní z Maintenon v tom, aby chránila Orryho při příležitosti, kdy šlo o všechno pro něj i pro paní des Ursins, a aby zabránila pádu jejich moci a přirozenému návratu řízení španělských záležitostí k ministrům, kteří by už nedopustili, aby se k ní vrátily, na čemž měl on sám největší zájem. Tento zápas kolísal tak, že se nevědělo, kdo zvítězí, když došel onen osudný dopis a hořké stížnosti abbé z Estrées králi a ministrům. Kardinál z Estrées, už zpátky u dvora, jim dodával veškerou odvahu, jakou mohl, aby využili jedinečné příležitosti zničit paní des Ursins a jednou provždy se zbavit uchvácení tak hlavní části svého úřadu. Rozruch byl příliš velký a příliš veřejný, než aby s nimi král o tom nemluvil. Už předtím s nimi probíral Puységurovy stížnosti a prostředky, jak věc aspoň zčásti napravit, takže tento přídavek, který přišel tak náramně vhod, vytvořil celek, jenž Orryho i princeznu zdrtil: od té chvíle byli oba ztraceni. Paní z Maintenon by se byla příliš hrubě prozradila, kdyby se ujala ochrany tak smělé neúcty, jíž se jí král zdál tolik uražen; veškerá Harcourtova obratnost na tomto úskalí ztroskotala. Bylo tedy rozhodnuto poslat princeznu zpět do Říma a Orryho odvolat; potíž však byla v obavě z výslovné neposlušnosti a z toho, že španělský král nedokáže odolat křiku, který královna spustí. Po tom, co se právě stalo, bylo třeba předvídat ty největší krajnosti; a právě proto bylo zvoleno to, nic neuspěchat, aby rána dopadla bez nebezpečí, že mine. Král udělil princezně přísnou důtku za bezpříkladnou smělost, která tak přímo útočila na úctu povinnou jeho osobě a na tajemství mezi jeho velvyslancem a jím, které mělo být posvátné. Zároveň byla tato důtka oznámena abbé z Estrées a také to, že má oprávněný důvod si stěžovat, ale nic víc.

Abbé z Estrées, který počítal, že paní des Ursins bude odtud vyhnána, upadl v zoufalství, když viděl, že vyvázla tak lacino, a on že zůstal bez zadostiučinění, vydán nenávisti a urážkám princezny, ba i královny, a že má hledět na tuto moc upevněnou víc než kdy jindy, když unikla po činu tak neslýchaném; a tak ze zlosti a zoufalství, že si už od Španělska nemůže nic slibovat, požádal o odvolání. Byl vzat za slovo a pro princeznu to byl nový triumf, že se tak pohoršlivě zbavila jeho, který měl ve všem pravdu a jehož věc byla věcí samého krále, zatímco ona zůstávala úplnou paní, ona, která měla dost času pocítit přirozené následky tak troufalého výbuchu a obávat se jich. Ale zatímco tato léčka a toto zdánlivé vítězství paní des Ursins ukolébávaly, kardinál z Estrées — stejně proto, aby ji dopálil, jako z lásky k synovci —, podporován ministry z téže pohnutky a Noaillesy z přátelství a pro blízký příbuzenský svazek, výhodně využil odvolání abbé z Estrées, k němuž došlo bez jakékoli jeho viny po rozruchu takové povahy, aby dosáhl náhrady za zadostiučinění, na něž měl abbé tak velké právo, náhrady, která by aspoň dala najevo spokojenost, kterou král měl s jeho jednáním. Udělat ho biskupem? Byl ještě dost mladý a urostlý, měl milostná dobrodružství a patřil k těm abbé, o nichž se král vyslovil, že žádného z nich na biskupský stolec nepovýší. Opatství? To nesplňovalo jejich cíl, totiž něco oslnivého. Všichni se upnuli k Řádu Svatého Ducha⁵ jako k poctě, která by na jeho osobě ustavičně dávala najevo spokojenost, kterou král měl s jeho jednáním, k vyznamenání velmi vysokému mezi duchovenstvem pro malý počet těchto míst a k místu tím lichotivějšímu, že bylo takřka bez příkladu.

Vskutku, jediným knězem komturem řádu, který nebyl biskupem, byl jeden Daillon du Lude,⁶ syn jedné Batarnayové a prvního hraběte du Lude, guvernéra Poitou, La Rochelle a kraje Aunis a generálního místodržitele Guyenne, který ve své době velmi vynikal; a tento abbé, po matce příbuzný Joyeusů a Montmorencyů, byl bratrem druhého hraběte du Lude, guvernéra Poitou, senešala Anjou a rytíře Svatého Ducha roku 1581. Jeho tři sestry se provdaly za tři pány, vesměs rytíře Svatého Ducha.⁷

Maršál z Matignonu; Filip z Volvire, markýz z Ruffecu, guvernér Saintonge a Angoumois; a František, pán z Malicorne a guvernér Poitou po svém švagrovi. Bratr Reného z Daillonu, komtura řádu, byl prapradědem hraběte du Lude, který zemřel jako vévoda na breve⁸ a velmistr dělostřelectva. Tento krátký rodokmen jsem schválně rozvedl, abych ukázal, kdo byl tento René z Daillonu, který se navíc roku 1569 vrhl se svými bratry do Poitiers, aby je hájil proti hugenotům. Byl tu však rozdíl oproti abbé z Estrées. René z Daillonu byl jmenován biskupem v Luçonu; nechtěl jím být a výměnou přijal opatství Les Chastelliers, jehož jméno nosil podle zvyku té doby, který pak ještě dlouho trval. Pod tímto titulem dostal řád při prvním jmenování, do něhož Jindřich III. pojal kardinály a preláty; a zanedlouho poté byl abbé des Chastelliers jmenován a vysvěcen biskupem v Bayeux. Celé toto nevelké štěstí trvalo velmi krátce, neboť zemřel roku 1600.

Tento rozdíl působil králi jisté potíže, nehledě na to, že šlo o příklad jediný; ještě větší potíž však byla najít něco jiného, co by bylo slučitelné s kněžstvím; a král se po vzoru jiných případů, kdy přislíbil první uprázdněné místo, nakonec rozhodl prohlásit, že abbé z Estrées vyhrazuje první modrou stuhu, kterou bude mít k dispozici pro duchovního. Nemusel čekat dlouho. Téměř vzápětí zemřel kardinál z Fürstenbergu,⁹ což byla pro Estréesy další příležitost k triumfu. Král se o jeho smrti dověděl při vstávání. Ihned poslal Bloina ke kardinálovi z Estrées, který byl ve Versailles, se vzkazem, že tuší, že mu skromnost zabrání požádat o Saint-Germain-des-Prés, a proto mu je dává.

Tyto dvě tak značné milosti, udělené tak těsně po sobě strýci a synovci, je naplnily radostí; a kardinál, jinak veskrze ušlechtilý a nezištný, se neudržel a otevřeně říkal, že všechna jeho radost pramení ze zlosti, jakou bude mít princezna des Ursins. A opravdu, dalo jí to hodně k přemýšlení.

Tažení v Portugalsku začalo navzdory všemu, co Orry zanedbal. Španělský král se ho chtěl zúčastnit; paní des Ursins, která ho nechtěla spustit z očí, nasadila všechen svůj vliv i vliv královnin, aby mu v tom zabránila nebo aby aspoň vzal královnu s sebou. Král, který stále sledoval svůj záměr, už předtím králi, svému vnukovi, vzkázal, že když si šel pro své nepřátele až do Lombardie a když má svého soupeře osobně na pevnině španělských zemí, bylo by ostudné a nepatřičné, kdyby se proti němu nepostavil do čela své armády. Důrazně ho v tomto rozhodnutí podpořil a jasně se postavil proti tomu, aby se dal provázet královnou, jejíž přítomnost by byla na obtíž a výdaje s ní spojené na škodu. Zmařil tedy královninu cestu, takže zůstala v Madridu, a tak naléhal na odjezd krále, svého vnuka, že se v polovině března objevil v čele své armády, kam dostal abbé z Estrées rozkaz ho doprovodit, než přijede jeho nástupce. To byl bod, k němuž chtěl král dospět. Královna měla nad králem, svým manželem, takovou převahu a tak bezhlavě se oddala princezně des Ursins, že král nedoufal, že bude uposlechnut bez bouří, jimž se chtěl vyhnout tím, že bude krále, svého vnuka, držet daleko od královny. Jakmile to bylo provedeno, napsal mu o odstranění princezny des Ursins navždy, a to slohem, který ho měl přesvědčit o naléhavé nutnosti toho kroku a o pevném rozhodnutí nic nevyslechnout. Zároveň napsal ještě autoritativněji královně a poslal princezně des Ursins rozkaz, aby neprodleně odjela z Madridu, bez zastávky opustila Španělsko a odebrala se do Itálie.

Tato rána z čistého nebe uvrhla královnu v zoufalství, aniž zdrtila tu, na kterou dopadla. Princezna tehdy otevřela oči nad vším, co se událo od onoho dopisu s přípiskem; pochopila, že všechno bylo vykonáno spořádaně a se záměrem vyhnat ji v době odloučení španělského krále a královny, i marnost triumfu, jímž si několik okamžiků lichotila. Pochopila, že prozatím není žádné pomoci; nezoufala si však pro dobu pozdější a neztratila ani chvíli, aby si pomoc připravila ve Španělsku, odkud čekala hlavní oporu, než si bude moci otevřít nějaké dveře ve Francii. Královnu přiměla zakročit u obou králů jen proto, aby získala několik dní. Využila jich k tomu, aby královně dala za camareru mayor vévodkyni z Montellana, jista, že ji odstaví, vrátí-li se do Španělska. Byla to sestra zesnulého prince z Isenghien, nejlepší a nejmírnější žena na světě, ale nanejvýš omezená, nanejvýš bázlivá a nanejvýš toužící zalíbit se: poznal jsem ji ve Španělsku jako camareru mayor královny, dcery pana vévody z Orléans.¹⁰ Vybrala jednu z královniných komorných, která jí byla zcela oddána a měla důvtip i obratnost, a jejím prostřednictvím zařídila svůj styk s královnou a zajistila si spolehlivé cesty, jak být o všem zpravena a jak vydávat rozkazy. Sama královnu poučila o všem, co má podle okolností dělat na jednom i na druhém dvoře, aby dosáhla jejího návratu k sobě a uchovala si zatím svůj vliv. Vyjmenovala jí a vylíčila různé povahy těch, na něž může spoléhat, a do jaké míry, i to, jak jich může různě využít, aby jimi obklopila krále. Zkrátka seřídila všechna svá soukolí a pod záminkou, že je nutno připravit cestu tak dlouhou a tak náhlou, nechala klidně přicházet nové a nové rozkazy a kurýry a neodjela, dokud celý svůj plán nesestavila a neupevnila. Mezitím se jezdila po městě loučit; litovala prý jen královny, mlčela o tom, jak se s ní zachází, a snášela to s mužnou a rozvážnou odvahou, bez povýšenosti, aby ještě víc nedráždila, a tím spíše bez nejmenšího nádechu nízkosti.

Konečně odjela asi čtrnáct dní poté, co k tomu dostala rozkaz, a odebrala se do Alcalá, proslulého četnými a učenými kolejemi, které tam slavný kardinál Ximénez tak velkolepě vystavěl a založil pro všechny druhy věd. Toto městečko leží sedm mil od Madridu, přibližně jako z Paříže do Fontainebleau. To nejnaléhavější bylo vykonáno, zbývala jí však ještě opatření, která tuto vzdálenost snesla, takže tam pod nejrůznějšími záminkami vytrvala navzdory opakovaným rozkazům k odjezdu, které tam dostávala. Královna ji doprovodila dvě míle od Madridu a neopomněla nic, co mohlo přesvědčit, že ona a princezna budou navždy jedno. Princezna ji také přesvědčila, že její vzdálení, potrvá-li jen trochu déle, bude koncem královniny moci a počátkem jejích neštěstí. Oplakávajíc toto odloučení, oplakávala tak královna samu sebe. Soudilo se, že z Alcalá byla princezna nejednou v Madridu, což bylo docela možné. Konečně po pěti týdnech tvrdošíjného pobytu na tomto místě, když byly všechny její nitky dobře upředeny a zajištěny — s duchapřítomností, které se nelze dost obdivovat v tak krátké době, tolik zmítané zlostí, vztekem a bolestí, a pod tíhou tak hlubokého pádu —, vydala se k Bayonne co nejkratšími denními cestami a s co nejčastějšími zastávkami, jak jen mohla a jak se odvážila.

Mezitím byl jmenován nástupce abbé z Estrées, což všechny nemálo překvapilo. Byl jím vévoda z Grammontu, který měl pro sebe své jméno, svou hodnost a pohledný zjev, ale nic víc; syn maršála z Grammontu, který tak obratně dovedl být a udržet se zadobře se všemi významnými osobami, tím dosáhnout, aby s ním všichni počítali, a především se nemýlit v tom, kdo zůstane pánem nad ostatními. Aniž se od kohokoli odpoutal, a přece aniž se stal podezřelým, dospěl k největšímu štěstí a k přední vážnosti svým důvěrným vztahem ke kardinálům z Richelieu a Mazarinovi, jejichž důvěře se těšil po celý jejich život, a díky tomu druhému získal přátelství a důvěru královny a krále, jejího syna; zároveň si dokázal získat důvěru Gastona Orleánského i pana Prince, který k němu vždy a ve všech dobách choval jakousi úctu, jež se nikdy nezapřela. Právě on byl pověřen jet požádat o ruku královny,¹¹ což vykonal s takovou nádherou a dvorností, a potom velvyslanectvím při volbě císaře Leopolda spolu s panem z Lionne. Milostné pošetilosti jeho staršího syna, hraběte z Guiche, se staly bolestí jeho života; připravily jeho rod o pluk gardy, který do něj vnesl a který se mu nikdy nepodařilo převést ze staršího syna na mladšího, jemuž se říkalo Louvigny a který je oním vévodou z Grammontu, o němž mluvím. Měl důvtip a nejkrásnější a nejmužnější tvář, jakou bylo lze spatřit, a vážnost jeho otce ho uvedla do všech zábav králova mládí a navždy mu získala královu důvěrnost. Oženil se s dcerou maršála z Castelnau, s níž zašel v milostném dobrodružství poněkud daleko. Její bratr, který později zemřel a zanechal ji velmi bohatou, nerozuměl žertu a vynutil si sňatek zvysoka. Ženich si nezískal dobrou pověst, co se odvahy týče, a neměl lepší ani ve hře, ani ve věcech peněžních, v nichž si v jeho guvernérství Bayonne, Béarn atd. každý dobře hlídal vlastní měšec. Jeho mravy nebyly lepší a jeho nízkost převyšovala všechny jeho vady. Po velkých zábavách prvního věku a po hře věku druhého, kdy vévoda z Grammontu vždy býval při králových partiích, nastoupila vážnost, která už vévodovi z Grammontu neponechávala soukromý a každodenní přístup; napadlo ho tedy uchovat si z něho něco lichocením a královou slabostí pro chválu a nabídl se mu, že napíše jeho dějiny. A opravdu, pisatel tak významného postavení se králi zalíbil a vévodovi to vyneslo soukromá slyšení, aby se s ním radil o faktech a ukazoval mu některé ukázky svého díla. Později se s ním jakoby ve velké důvěrnosti svěřoval lidem, od nichž doufal, že se jejich pochvala donese králi, a tímto způsobem se u něho udržel. Jeho pero však nebylo přiříznuto na látku tak rozsáhlou, do níž se pouštěl jen proto, aby se zalíbil; a tak v ní také mnoho nepokračoval.

Spřízněn s Noaillesy sňatkem svého syna a tchán maršála z Boufflers, vzal si víc než kdy jindy do hlavy, že musí něco znamenat. Ucházel se o velvyslanectví, dokonce i o to v Holandsku. K tomu se hodil stejně málo jako k psaní dějin; vytrvalostí však nakonec ulovil toto, a to za okolností, kdy málokdo měl chuť jít snášet špatnou náladu z pohromy paní des Ursins. Překvapení bylo přesto veliké. Ve světě ho znali a navíc se právě dočista zneuctil tím, že se oženil se starou poběhlicí, která se jmenovala La Cour. Bývala komornou manželky prvního lékaře Daquina a potom paní z Livry. Des Ormes, generální kontrolor králova domu, bratr Béchameilův, jehož úřad má ustavičné styky s úřadem prvního králova hofmistra, který zastával Livry, býval u něho po celý den. Tato osoba se mu zalíbila, dvořil se jí a po několik let si ji veřejně vydržoval. Vévoda z Grammontu také u Livryho hodně hrával, byl přítelem des Ormesovým; a dokud si des Ormes tu ženu vydržoval, to jest do konce svého života, vévoda z Grammontu s nimi ustavičně večeřel jako třetí nebo čtvrtý, takže dobře věděl, jak spolu žijí. Když des Ormes zemřel, vzal si ji k sobě, vydržoval si ji a nakonec se s ní oženil, třebaže už byla stará, ošklivá a jednooká. Tato příhoda týkající se soukromé osoby není dost zajímavá (leda pro jeho rodinu, která kvůli ní hlasitě naříkala a propadla nejhlubšímu zoufalství), aby tu měla místo, nebýt toho, co bude následovat.

Když byl sňatek uzavřen potají a pak vévodou z Grammontu prohlášen, vzal si do hlavy, že se jím zalíbí králi nejjemnějším ze všech projevů souhlasu, jímž je napodobení, a ještě víc paní z Maintenon, protože on sám svůj sňatek prohlásil.¹² Použil špinavé vousáče od Svatého Sulpicia a ony otupělé pobožnůstkáře, bradáče z Misií, kteří mají versailleskou faru,¹³ aby dali ocenit tento velký náboženský čin a udělali z něho příklad. Lze si představit, zda se tím král a paní z Maintenon cítili polichoceni. Chvíle k tomu zvolená, totiž chvíle jeho poslání do Španělska, a záminka, totiž vzít tam s sebou tuto roztomilou vévodkyni, jako by dovršily tuto pošetilost, která dopadla právě opačně, než doufal. Domnělé přirovnání uvedlo paní z Maintenon v zuřivost a krále tak rozhněvalo, že se mu vévoda z Grammontu několik dní neodvážil přijít na oči. Král mu dal vzkázat, že nesmí své ženě dovolit nosit ani přijmout jakýkoli odznak a jakoukoli hodnost vévodkyně, ať je to kdekoli, ani kdy se přiblížit ke dvoru, a hlavně ať ho nenapadne nechat ji vkročit do Španělska.

Velvyslanectví bylo oznámeno až po sňatku (teprve po velvyslanectví došlo k té pošetilosti s přirovnáním a se snahou zalíbit se jím, pod záminkou, že ta osoba má dostat svou taburetku a že ji pak odveze do Španělska); ať to krále a paní z Maintenon rozzlobilo sebevíc, velvyslanectví už odejmout nešlo, bylo by to příliš prozradilo, oč jde; rozhořčení tím však nic neztratilo. Jen vévoda z Grammontu na celém světě byl schopen přijít na myšlenku, že se zalíbí tak odporným přirovnáním. Byl do té osoby poblázněn a vodila ho za nos, dokud žil; bylo přirozené, že smýšlela jako služka svého stavu, že si chtěla hrát na vévodkyni a že se jí zdálo skvělé všechno, čím by toho dosáhla. Nasadila tedy tento krásný nápad do hlavy svému manželovi, který se jím ihned nadchl jako vším, co pocházelo od ní, a který se ani po tom, jak to dopadlo, nedokázal odnaučit slepě jí ve všem věřit.

Měl výslovný zákaz setkat se s princeznou des Ursins, kterou měl potkat cestou. Jakkoli málo mohla doufat, že bude ve Versailles vyslyšena ve chvílích tak blízkých blesku, který odtamtud vyšel a který ji drtil, odvaha ji tam neopustila o nic víc než v Madridu. U dvorů časem přejde všechno, i ty nejstrašnější bouře, má-li člověk dobrou oporu a dovede-li se nepoddat zlosti a nezdarům. Paní des Ursins, postupujíc stále pomalým otáčením kol, nepřestávala naléhat, aby jí bylo dovoleno přijet se ke dvoru ospravedlnit. Ne že by se v to odvažovala doufat, ale chtěla naléháním a křikem dosáhnout toho, aby se vyhnula Itálii a dostala vyhnanství ve Francii, odkud by se časem snad dovedla dostat. Harcourt Itálií ztrácel i naději na všechny tajné podrobnosti, jimiž se udržoval, a paní z Maintenon veškerou naději na přímý podíl na vládě ve Španělsku. Oba pocítili tíhu této ztráty; po prvních chvílích rozruchu se vzpamatovali. Král byl uposlechnut, užíval si své pomsty. Řád pro abbé z Estrées a opatství Saint-Germain pro jeho strýce ji dovršovaly. Byla to další rána k tíži pro diktátorku takového formátu, tak prudce svrženou a vyhnanou s tak malými ohledy. Po tak okázalém trestu mohl nastoupit soucit; a také úvaha, že není radno dohánět španělskou královnu do krajnosti kvůli věcem, které už neměly vliv na záležitosti a neohrožovaly autoritu.

To byla oklika, kterou zvolila paní z Maintenon, aby princeznu des Ursins zadržela ve Francii. Tím se odvracela Itálie, a to prozatím stačilo; bylo však třeba šetrně zacházet s králem, tak pevným ve věci Itálie, nebyl ještě čas dát v něm vzniknout jakémukoli podezření. To rozhodlo, že za místo pobytu, který byl paní des Ursins nakonec povolen jako milost, a dokonce jen s velkými obtížemi, bylo určeno Toulouse.

Bylo to zhruba na cestě z Bayonne, kudy vstupovala do Francie, do Dauphiné nebo do Provence, odkud se pak přecházejí Alpy nebo jede po moři do Itálie. Bylo to velké město, kde měla mít veškeré pohodlí a potřebnou snadnost pro své styky se Španělskem, od něhož ji nevzdalovalo, i s Versailles díky velkému ruchu hlavního města Languedocu, sídla parlamentu a velkého průjezdního místa, kde člověk své kroky skryje lépe než v malých městech a na odlehlých místech. Trest vystavený na odiv na tomto provinčním jevišti, který by za každých jiných okolností byl velkým přídavkem zlosti a trápení, připadal vyhnankyni jako milost a jako jistota návratu. Z tohoto prvního kroku pochopila, že stačí čekat a zatím si dobře počínat a neztrácet odvahu; a od té chvíle si slibovala všechno od svých opor a ještě víc od sebe samé. Při zájmu tak velkém, jako byl zájem paní z Maintenon; s jednatelem tak dobře postaveným, tak obratným a tak smělým jako Harcourt, hnaným svým nejdražším zájmem, totiž ctižádostí a nenávistí k ministrům; s přítelem schopným všechno vymyslet a všechno podniknout s ohněm i vytrvalostí a se zkušeností života celého utkaného z největších intrik, jakým byl Cosnac, arcibiskup z Aix; s anglickou královnou k zasazení jistých ran, které by paní z Maintenon příliš odhalily; a s dalšími, podřízenými přáteli, které její bratr dovedl pořádat a vést, třebaže byl slepý,¹⁴ zdálo se paní des Ursins nemožné, aby byla dlouho ponechána na podívanou v Toulouse, kde byla svou paní a měla pohodlnou možnost uvádět španělského krále a královnu do pohybu v souladu s těmito velkými pružinami.

Zároveň byl povolán zpět rytíř des Pennes, který platil za nejoddanější kreaturu paní des Ursins. Udělala ho praporčíkem tělesné gardy; byl v Palencii¹⁵ u španělského krále a každý den s ním býval tři hodiny zavřen mezi čtyřma očima, když dostal tento rozkaz ve stejnou dobu, kdy princezna des Ursins dostala svůj. Španělský král jí poslal patnáct set pistolí, třebaže je jistě potřeboval víc než ona a třebaže by byl bez úvěru abbé z Estrées, který sehnal sto tisíc tolarů, z Madridu ani nemohl vyjet. Orry dostal zároveň rozkaz přijet a složit účty z nestoudnosti svých lží a ze správy, která zachraňovala arcivévodu a bránila dobytí Portugalska, o němž pokroky francouzských a španělských zbraní, navzdory tak všeobecnému nedostatku všeho, ukázaly, že by bylo snadné a jisté, kdyby se bylo našlo jen polovic toho, o čem tento troufalý darebák Puységurovi řekl a ujistil ho, že je to všude ve skladech zřízených na této hranici.

Španělského krále následovalo několik grandů. Konetábl Kastilie, který chtěl být mezi nimi, se toho zdržel kvůli pošetilému nároku vykonávat u armády tytéž úkony a s touž pravomocí, s jakou konetábl Francie velí armádám našim. Tento úřad konetábla Kastilie se stal jménem a ničím víc, a to dědičností, která by ho bez tohoto moudrého omezení činila mnohem větším, než je španělský král. O těchto prázdných a dědičných titulech ve Španělsku se bude jinde mluvit důkladněji. Vévoda z Infantada, příjmením Silva, odjel z Madridu na jedno ze svých panství několik dní před králem, aniž se s ním rozloučil, a vrátil se tam téhož večera, kdy odtud král odjel.

Toto chování velmi pohoršilo. Zaznamenávám je, protože v něm setrval po celý život a bude ještě příležitost o něm mluvit.

Nechme princeznu des Ursins, která v Bayonne ještě dostala rozkaz ubírat se rovnou do Itálie, jet do Toulouse a tam zůstat, a vévodu z Grammontu jet do Španělska. Dostal šedesát tisíc livrů na výbavu; dvanáct tisíc livrů ročně jako náhradu za právo celní svobody, které velvyslanci mívali pro zásoby svých domů a které bylo pro zneužívání, jež se s ním dělo, zrušeno; a pět tisíc livrů měsíčně. V Benátkách se tyto svobody dosud užívaly.

Charmont, který se z generálního prokurátora Velké rady stal sekretářem kabinetu pro potěšení nic nedělat, jezdit do Versailles a nosit kord, tam dostal velvyslanectví a neměl v úmyslu při něm zchudnout. Měl kvůli těmto svobodám mnoho sporů, až se nakonec Benátčané zmocnili jeho průvodních listů, které vydal obchodníkům, kteří vyváželi sůl ze státu republiky, aby ji dopravovali do států císařových na konci zálivu, aniž platili jakékoli clo. Poslali je do Paříže svému velvyslanci, který je odnesl Torcymu a jménem republiky si velmi stěžoval králi při audienci vyžádané jedině kvůli tomu.

Urozenému muži by se bylo vedlo zle, ale Charmont byl Hennequin.¹⁶ Ministři ho chránili a věc proběhla velmi mírně.

Skončilo to nicméně tím, že byl odvolán, ale až po uplynutí své doby a s obdivuhodnými ohledy. Po návratu byl dokonce velmi dobře přijat a z králova výběru dostal pero pana vévody z Bourgogne.¹⁷