Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola patnáctá

Hrabě z Toulouse a maršál z Cœuvres se naloďují v Brestu. — Vévoda z Mantovy inkognito v Paříži; vidí krále ve Versailles. — Třicet tisíc livrů penze kardinálu Ottobonimu. — Pět set tisíc livrů listinou „brevet de retenue“ vévodovi z Beauvilliers. — La Queue a jeho žena a jejich chatrné postavení. — Smrt abbého Boileaua, kazatele. — Smrt Mélacova. — Smrt Rivarolesova. — Smrt vévodkyně z Verneuil. — Smrt Granceyho. — Čtyři sta tisíc livrů listinou „brevet de retenue“ La Vrillièrovi. — Troisvilles zvolen do Akademie a králem odmítnut; jeho život a povaha. — Villars se setkává s Cavalierem, jedním z vůdců fanatiků; jeho požadavky; co se stalo s tímto dobrodruhem. — Barbezières vydán v Casale. — Machinace pánů z Vendôme. — Smrt jediného syna Vaudemontova. — Výrok prvního maršála z Villeroy o ministrech. — Povolnost Tessého, který nechává La Feuilladea vrchním velitelem v Savojsku a v Dauphiné; ten se stává velitelem armády, dobývá Susu a údolí. — Phélypeaux zdraví krále; jeho počínání, jeho povaha; povaha jeho bratra, biskupa z Lodève; je jmenován státním radou meče. — Vévoda z Grammontu se cestou setkává s princeznou des Ursins. — Úspěchy vévody z Berwicku. — Hrabě z Aguilaru prvním plukovníkem pluku španělských gard. — Pohyby armád ve Flandrech a na Rýně. — Boj u Donauwörthu. — Hrabě z Arco velí našim generálporučíkům a poslouchá maršály Francie. — Bombardování Brugg, potom Namuru. — Vévoda z Vendôme dobývá Vercelli. — Fanatici dostávají pomoc. — Abbé z La Bourlie a jeho bratr La Bourlie; jejich původ a bídný konec. — Augicourt, podivuhodná postava; jeho smrt. — Kariéra Veraca a Marillaca; smrt prvního z nich. — Harley anglickým státním sekretářem. — Le Blanc intendantem Auvergne. — Leszczyński zvolen polským králem; později tchán krále. — Abbé z Caylusu biskupem v Auxerre. — Castel dos Rios odjíždí do Peru, kde umírá. — Hrabě z Albertu ve Španělsku, ve službách bavorského kurfiřta. — Abbé z Estrées zpět. — Rebours a Guyet novými intendanty financí. — Smrt a povaha abatyše z Fontevraultu; nastupuje po ní její neteř.

Hrabě z Toulouse odjel v té době do Brestu; o několik dní ho předešel maršál z Cœuvres a nakonec oba vstoupili na palubu téže lodi.

Pan Mantovský¹, jemuž nebylo volno v jeho vlastním státě, z něhož se stalo válečné dějiště — vydal jej králi z dobré vůle a prokázal tím nejdůležitější službu pro válku v Itálii —, si usmyslel zajet na čas do Francie, kde nemohl pochybovat, že bude velmi dobře přijat. Udělal si zajížďku do Charleville, které mu patřilo, a dva dny před svatodušními svátky dorazil s velkým průvodem do Paříže. Ubytoval se v Lucemburském paláci, který pro něho skvostně zařídili nábytkem koruny; jeho prostší lidé bydleli v ulici Tournon v paláci mimořádných velvyslanců; a po celý jeho pobyt mu na královy útraty a královými úředníky prostírali denně, večer i ráno, sedm tabulí a k tomu ještě další tabule pro nižší služebnictvo. Byl tu inkognito pod jménem markýze ze San Salvadoru; bylo to však ono inkognito, jehož podivný obyčej zavedl pod záštitou Monsieura pan Lotrinský a které po tomto příkladu — ten od té doby zavedl hodně daleko — nechtěli upřít knížeti, jenž nám vydal své hlavní město a dal tím králi klíč k Itálii. Den po svatodušní neděli jel do Versailles v kočárech potažených smutečním suknem, jen se svým monogramem, které vpustili na velké nádvoří, kam vjíždějí jen ti, kdo mají pocty Louvru. Vystoupil u pokojů pana hraběte z Toulouse, kde našel připraveno všemožné občerstvení. Odtud vyšel po malém schodišti do králových kabinetů, kde byl přijat, aniž mu král vykročil byť jen o krok vstříc. Promluvil první a mluvil dosti dlouho; král mu odpověděl, zahrnul ho zdvořilostmi a potom mu ukázal Monseigneura, oba prince, jeho syny, pana vévodu z Orléans, pana Vévodu a pana prince de Conti² a nakonec pana du Maine, a přitom mu je jmenoval; kromě těchto princů tam byli jen ti, kdo mají právo vstupu. Poté pan Mantovský požádal krále o dovolení představit mu přední osoby svého průvodu. Odtud král, následován všemi, kdo byli v kabinetu, vyšel přímo do galerie a zavedl ho k paní vévodkyni z Bourgogne, která byla churavá, a ležela tedy přirozeně v posteli, kolem níž bylo množství vystrojených dam; v uličce u jejího lože jí král pana Mantovského představil. Rozhovor tam trval skoro čtvrt hodiny, načež král provedl pana Mantovského po celé délce galerie, kterou mu ukázal i s oběma salony, a vrátil se s ním do svého kabinetu, kde se vévoda po krátkém rozhovoru, z královy strany stále velmi vlídném, rozloučil a vrátil se do Paříže. Král byl po celou dobu prostovlasý a stál. Za týden přijel do Versailles znovu, prohlédl si zahrady a navštívil krále po malém schodišti v jeho kabinetech, kde byl jako třetí jen Torcy.

O několik dní později mu Monseigneur uspořádal v Meudonu velký oběd, při němž byli oba princové, jeho synové, pan vévoda z Orléans, paní princezna de Conti, několik dam a několik dvořanů. Pánové Elfian a Strozzi, dva nejpřednější z jeho průvodu, jedli u Monseigneurova stolu, kde bylo proti obyčeji takových hostin veselo a pan Mantovský byl dobrým společníkem. Pronášel lichotky a velmi vychvaloval krásu vévodkyně z Aumontu.

Monseigneur mu ukázal svůj dům a dlouho ho vozil v kočárku po svých zahradách. Jindy si zajel prohlédnout versailleské stáje a psinec, Zvěřinec a Trianon. Do Versailles se vrátil ještě jednou, přespal tam v pokojích pana hraběte z Toulouse, prohlédl si všechny královy koně, vyjel si na koni na výšiny nad Marly a večeřel u Dangeaua s mnoha dámami. Dangeau velmi rád dělal hostitele dvora, a je pravda, že to dělal velmi dobře. Pan Mantovský viděl krále několikrát, a vždy po malém schodišti v jeho kabinetu, mezi čtyřma očima, nebo s Torcym jako třetím.

Když už je řeč o cizincích: kardinál Ottoboni, který se při nesmírném jmění velmi zadlužil, se přimkl k Francii a dostal od ní penzi deset tisíc tolarů.

Král také dal vévodovi z Beauvilliers na jeho úřad listinu „brevet de retenue“ na 500 000 livrů.

Přibližně v téže době jmenoval La Queua, kapitána jízdy, polním mistrem z pověření — milost, o kterou se dal požádat panem z Vendôme a která tohoto důstojníka o mnoho dál nedovedla. Tento La Queue, pán místa, jehož jméno nosil, šest mil od Versailles a stejně daleko od Dreux, byl velmi prostý a dosti skrovně zaopatřený šlechtic, který se oženil s dcerou, již král měl s jednou zahradnicí. Sňatek zařídil Bontemps, králův důvěrník pro jeho domácí tajemství, a sjednal jej, aniž uvedl otce či matku; La Queue je znal z toho, co mu bylo pošeptáno, a sliboval si od toho štěstí.

Jeho žena zůstala zavřena v La Queue a byla králi velmi podobná. Byla vysoká a ke svému neštěstí věděla, kdo je, a velmi záviděla svým třem uznaným a tak skvěle provdaným sestrám. Žila s manželem ve velmi dobré shodě a měli několik dětí, jež zůstaly v ústraní. Tento zeť se u dvora skoro nikdy neukazoval, a když, tedy jako nejprostší důstojník, jehož si v zástupu všímali nejméně; Bontemps mu přece jen čas od času dával peníze. Žena žila dvacet let smutně ve své vsi a téměř nikoho nevídala ze strachu, aby se nerozneslo, kým je, a zemřela, aniž odtud kdy vyšla.

V tomto čase zemřel dosti rychle abbé Boileau³ po operaci paže velmi podobné té mé; přivodil si ji tím, že se namohl, když bral z příliš vysokého místa foliant. Byl to tlustý, neotesaný, dosti nepříjemný člověk, velmi řádný a čestný muž, který se do ničeho nepletl, všude kázal dosti dobře a u dvora vystupoval o několika adventech a postech, a přesto se přes všechnu ochranu Bontempse, jehož byl důvěrným přítelem, nedokázal stát biskupem.

Mélac⁴, který od své krásné obrany Landau a od Villarsovy maršálské hole žil se dvěma sluhy v ústraní v jednom koutě Paříže a nechtěl vidět vůbec nikoho, náhle zemřel. Král mu dával deset tisíc tolarů ročně a ještě něco navíc.

Bylo mu skoro osmdesát let. Představil jsem ho už dostatečně, abych k tomu nemusel nic dodávat.

Rivaroles, další velmi dobrý generálporučík, zemřel v téže době. Byl to Piemonťan, který vstoupil do francouzských služeb a byl v nich vážen.

Dělová koule mu před velmi dávnou dobou utrhla nohu; jiná mu u Neerwindenu urazila nohu dřevěnou a povalila ho. Zvedli ho nezraněného; dal se do smíchu. „To jsou ale hlupáci,“ řekl, „a jedna dělová rána nazmar! Nevěděli, že mám v zavazadle další dvě.“ Byl velkokřížem Řádu svatého Lazara a potom, od jeho založení, Řádu svatého Ludvíka. Zanechal nepříliš bohaté děti, které sloužily ve vojsku a štěstí neudělaly. Tento Rivaroles, muž vysoký, velmi urostlý, obratný a silný, byl i se svou dřevěnou nohou jedním z nejlepších hráčů míčové hry a hrával ji často.

Vévodkyně z Verneuil⁵ je následovala ve dvaaosmdesáti letech; stále ještě vypadala vznešeně a zachovala si stopy někdejší velké krásy. Byla dcerou kancléře Séguiera a chtěla být v jeho kočáře, když se o pařížských barikádách ocitl v tak velkém nebezpečí a maršál z La Meilleraye ho šel s vojskem vysvobodit. Byla matkou vévody ze Sully, jmenovaného roku 1688 rytířem řádu, a vévodkyně du Lude. S druhým manželem děti neměla a princeznou krve se jako jeho vdova stala až dlouho po jeho smrti⁶. Král za ni držel čtrnáct dní smutek, ale při pohřbu jí nedal prokázat žádnou zvláštní poctu. Paní z Lavalu, její starší sestra, z prvního manželství matka vévody, kardinála a rytíře z Coislinu a z druhého maršálky z Rochefortu, žárlivá na její hodnost — ostatně neměla ráda nic a ráda se do každého pouštěla —, řekla, když se dozvěděla o její smrti, že si vždycky myslela, že její sestra zemře mladá, pro všechny ty léky, které brala.

Starý Grancey zemřel v téže době a v témž věku, šest týdnů poté, co se počtvrté oženil. Generálporučíkem byl už před Pyrenejským mírem. V těch dobách se postupovalo rychle, a potom byl člověk buď vybrán, nebo ponechán stranou; a tak se dělají užiteční generálové, a ne opotřebovaní lidé, jejichž tělo už nemůže dál. Tenhle zůstal od té doby v ústraní a v prostopášnosti, stále doma v Normandii, a nebylo na něm nic chvályhodného než to, že byl synem a otcem dvou maršálů Francie.

Král dal La Vrillièrovi na jeho úřad státního sekretáře listinu „brevet de retenue“ na 400 000 livrů.

Zároveň odmítl Troisvilla, jehož jméno se podle zvyku vyslovuje Tréville, jako člena Francouzské akademie, kam byl zvolen; odpověděl, že volbu neschvaluje a ať zvolí někoho jiného. Troisvilles byl béarnský šlechtic, velmi duchaplný a sečtělý, velmi příjemný a velmi galantní. Do světa vstoupil velmi šťastně; byl tam velmi vyhledáván a vlídně přijímán dámami nejvyššího rodu, velmi duchaplnými, ba i hrdými, s nimiž byl dlouho více než velmi zadobře. Ve válce se mu nevedlo tak dobře jako u dvora; útrapy se nehodily k jeho lenosti a řinčení zbraní k jemnosti jeho vkusu. Jeho statečnost byla napadána.

Ať tomu bylo jakkoli, rychle se mu zprotivilo řemeslo, které, jak shledával, nebylo pro něho. Nedokázal se povznést nad dojem, který toto jednání vyvolalo; vrhl se do zbožnosti, zřekl se dvora, odloučil se od světa. Zbožnost toho druhu, jaká vládla v proslulém Port-Royalu, byla zbožností lidí vzdělaných, duchaplných a s dobrým vkusem. Obrátil se tedy tímto směrem, úplně se uchýlil do ústraní a setrval v samotě a ve velké zbožnosti několik let. Byl povolný a nestálý. Zlákalo ho rozptýlení; odjel do svého kraje a oddal se tam zábavám; po návratu do Paříže se, aby ulevil své slabosti, oddal společenským povinnostem, začal docházet k toaletám dam, noha mu uklouzla, z pobožného se stal filozof; ponenáhlu začal znovu pořádat vybrané hostiny a vynikat ve všem vkusem, jakého je těžko dosáhnout, zkrátka upadl v podezření, že se z něho stal hrubý epikurejec. Jeho staří přátelé z Port-Royalu, znepokojení tímto životem i pěknými verši, k nimž se vrátil a jejichž galantnost a jemnost byly okouzlující, ho konečně přivedli zpět k sobě samému a k tomu, čím býval; ale unikl jim ještě jednou a jeho život se zvrhl v ustavičné nahoru a dolů — vysoká zbožnost a zase změkčilost a volnost se střídaly po čtvrtletích — a v jakousi záhadu, která by ho, nebýt ducha, jenž ho držel nad vodou a činil žádaným, úplně zneuctila a dokonale zesměšnila. Jeho poslední léta byla v řádném životě a pokání vytrvalejší a lépe odpovídala počátkům jeho zbožnosti. Co si z ní uchoval po všechny časy, bylo naprosté odloučení od dvora, k němuž se poté, co jej opustil, už nikdy nepřiblížil, a jemná satira na to, co se tam dělo, kterou mu král odpustil možná méně než oddanost Port-Royalu. To mu také vyneslo ono královo odmítnutí pro Akademii, která se ostatně k tak okázale vyznávané zbožnosti pramálo hodila. Král mu toto šlehnutí metlou nedaroval, když se nenaskytla příležitost lepší. V dalším se ještě najde příležitost vidět, jakým zločinem — ne urážky majestátu, nýbrž urážky osoby Ludvíka XIV. — bylo dávat najevo, že ho člověk nikdy nechce vidět, a jak zarputile jej král mstil. Troisvilles byl bohatý a nikdy se neoženil.

Fanatici, poražení a pochytaní v různých srážkách, požádali kolem poloviny května o rozmluvu pod zárukou čestného slova s Lalandem, který sloužil jako generál pod maršálem z Villars. Cavalier, jejich vůdce, který byl [dobrodruh], ale měl ducha i statečnost, žádal amnestii pro sebe, pro Rolanda, dalšího z jejich vůdců, pro jednoho z jejich důstojníků, který přijal jméno Catinat, a pro čtyři sta mužů, které tam měli s sebou, dále průvodní list a pochodovou trasu pro ně všechny až za hranice království, svolení pro všechny ostatní, kdo by chtěli z království odejít, aby odešli na vlastní útraty, volnost prodat majetek pro všechny, kdo by se ho chtěli zbavit, a konečně milost pro všechny zajatce z jejich strany. Cavalier se pak sešel s maršálem z Villars, a to při takové rovnosti opatření a stráží, že to bylo shledáno velmi směšným. Opustil fanatiky za penzi 1 200 livrů a patent podplukovníka; Roland však na dohodu nepřistoupil a zůstal vůdcem strany, která dál působila potíže. Všude, kudy Cavalier projížděl, se sbíhalo pohoršlivé množství lidí, aby ho viděli. Přijel do Paříže a chtěl vidět krále, jemuž však představen nebyl. Tak se nějaký čas potloukal, zůstával nicméně podezřelý a nakonec odešel do Anglie, kde dostal jakousi odměnu. Sloužil u Angličanů; a zemřel teprve letos, velmi starý, na ostrově Wight, kde byl už několik let anglickým guvernérem a těšil se v tomto úřadě velké autoritě i dobré pověsti.⁷

Konečně byl v polovině května Barbezières, propuštěný z vězení ve Štýrském Hradci, v Casale odevzdán panu z Vendôme. Byl střežen na každém kroku s nejkrajnější tvrdostí a zacházeli s ním tak špatně, že z toho těžce onemocněl. Když byl zpraven o svém stavu, požádal o kapucína; jakmile s ním osaměl, chytil ho za vousy a pořádně za ně zatahal, aby viděl, nejsou-li falešné a není-li to kapucín podvržený. Mnich se ukázal být dobrým člověkem; jat soucitem, šel sám zpravit pana z Vendôme. Ten měl vedle povinnosti generála Barbezièra zvlášť rád, takže vzkázal nepřátelům, že ví o jejich barbarství vůči generálporučíkovi králových armád a že stejně naloží se všemi zajatci, které má v moci, a ihned to provedl. To způsobilo, že s Barbezièrem začali zacházet slušně a jako s válečným zajatcem, dokud nebyl konečně poslán zpět.

Pan z Vendôme a jeho bratr krmili krále každý týden — kurýry, které každý z nich posílal ze své armády, a často i častěji — plány a nadějemi na podniky, které se měly neomylně provést za dva dny a které se všechny rozplynuly v dým.

Bylo stejně málo pochopitelné jednání tak způsobilé připravit o důvěru jako králova vytrvalost, s níž se jím dával šálit a byl s nimi stále spokojen; a tento tak nepřetržitý a tak zvláštní běh všech jejich tažení dokazuje možná víc než všechno, co ho bylo vidět činit předtím i potom pro levobočky jako takové, jak nesmírnou moc u něho vždy měl jejich původ a ochrana, kterou jim právě proto poskytoval pan du Maine, a tudíž i paní z Maintenon. Čas od času podepřela jejich řeči nějaká drobná šarvátka v kraji tak rozčleněném, kde dvě velké armády hrály jedna proti druhé šachy. V polovině května se pan z Vendôme pokusil o hrdinský čin: vyhnat z Trina nějaké císařské oddíly; dorazil tam, jak měl ve zvyku, příliš pozdě a našel ptáčky uletěné. Dal napadnout zadní voj, který byl tak dobře chráněn pěchotou rozestavenou na různých výhodných místech podél jejich ústupu, že se ústup navzdory němu velmi dobře zdařil. Zabil jim čtyři sta mužů a zajal množství zajatců, mezi jinými Vaubonna⁸, jednoho z jejich generálů, proslulého velitele nájezdních oddílů a velkého odvážlivce. Kdo by přesně sečetl, co pan z Vendôme v každém tažení hlásil králi, že takto po částech pobil nebo zajal nepřátel, došel by téměř k počtu celé jejich armády. Stejně tak se, když se sečtou ztráty, na něž si velcí hráči během roku stěžují, našli lidé, kteří podle svých slov prohráli víc než milion, a ve skutečnosti nikdy neprohráli ani padesát tisíc franků. Nevázanost a prostopášnost a důvěrné chování k vojákům a nižším důstojníkům způsobovaly, že pana z Vendôme měla většina jeho armády ráda. Druhá část, odpuzovaná jeho leností, povýšeností a zvláště opovážlivostí všeho, co ve všech směrech tvrdil, a zdržovaná strachem z jeho vlivu a moci, nechávala bez jakéhokoli odporu zaznívat přehnané chvály na něho, které z něho lacino dělaly hrdinu; a král, jemuž se líbilo všechno, co mohlo takové mínění vzbudit, se neustále stával prvním nástrojem hrubého klamu, v němž v té věci vězel.

Vaudemontův syn, nový císařský feldmaršál, který velel císařově armádě v Ostiglii, tam ve čtyřech dnech zemřel. Pro Vaudemonta, pro jeho sestru a pro jeho dvě neteře to byl velmi citelný zármutek. Politika jim velela skrývat, jak jen mohli, bolest, která je zbytečná, protože na ni není léku. Slečna z Lislebonne a paní z Espinoy se neubránily, aby její hloubku nedaly několika osobám znát, ať už z důvěry, nebo možná ještě spíše z překvapení. Tato poznámka stačí, aby dala látku k úvahám.

Starý maršál z Villeroy⁹, velký dvorský mazák, žertem říkával, že ministrům je třeba držet nočník, dokud jsou u moci, a vylít jim ho na hlavu, jakmile člověk zpozoruje, že jim začíná ujíždět noha. První část tohoto krásného výroku teď uvidíme provádět maršála z Tessé¹⁰, než ho uvidíme plně uskutečnit i tu druhou. Se stejnou nízkostí, s jakou si počínal v Itálii vůči vévodovi z Vendôme, přes tak výslovné královy rozkazy, aby nad ním bez ohledů převzal velení, se stejnou úlisnou obratností se teď s La Feuilladem střídal v Dauphiné a v Savojsku jako tkalcovský člunek, aby ho někde nechal ve vrchním velení a zvykl na to krále. Ve shodě s Chamillartem se, když nadešel čas, udělal nemocným a byl jím dost dlouho, aby se stal neupotřebitelným a dostal konečně dovolenou, která by zcela přirozeně ponechala La Feuillada plně ve vrchním velení a ve stavu, kdy jakoby nutně dostane patent, hodnost i plat velitele armády, aniž to král bude moci vzít zpět. Tak se to také provedlo. Po tom, co pro něho bylo učiněno, a v postavení a za okolností, v nichž se nacházel, král, obléhaný svým ministrem, nemohl couvnout a nechtěl ani dát znát, že by k tomu měl chuť. La Feuillade tedy vystřídal Tessého ve všem v oblastech Dauphiné, Savojska a údolí. Bylo třeba toho využít, aby se s pomocí této obouvací lžíce dostal k něčemu lepšímu a aby se o něm zatím mluvilo. Vytáhl tedy oblehnout Susu, odkud vyslal množství kurýrů. Pevnost La Brunette ho málem přiměla, aby od tohoto města upustil. Neopomněl si s tím jménem pohrát s jakousi vojenskou galantností, kterou jeho tchán uměl náležitě vyzdvihnout. Když byla tato pevnost dobyta, Bernardi, guvernér Susy, se bránil tak špatně, že 16. června kapituloval, aniž byl v hradbách jediný průlom a aniž tam vůbec nějaký mohl brzy být. Zprávu přivezl rytíř z Tessé. Tato zdvořilost byla ochotě jeho otce opravdu povinována. Čin byl u dvora velmi oslavován a tento nový velitel armády se po něm obrátil k novým, ale už jen proti barbetům¹¹ z údolí. Nesmělo se zahálet, nýbrž pohrávat si s míčem, než začne hra, a zatím se udržet ve výkonu funkce velitele armády, aby se jím stal pevněji.

V téže době, v tomto měsíci červnu, přijel z Turína Phélypeaux¹² a pozdravil krále, který s ním ihned dlouho rozmlouval ve svém kabinetu. Byl to vysoký urostlý muž, velmi duchaplný a sečtělý, od přírody výmluvný a satirický, v řeči velmi pohotový, s vtipnými výpady a velkým půvabem, a když chtěl, i se silou. Těchto vloh použil, a to bez zábran, aby si postěžoval na všechno, co vytrpěl za posledních šest měsíců, které strávil v Piemontu, ať v Turíně, nebo v Cuneu, kde byl přísně střežen a kde mu odpírali i to nejnutnější k životu. Jeho poslední rozmluvy s panem Savojským byly zdrcující pro knížete, který si na sobě zakládal tolik jako tento, a ještě kousavější byly svou solí i smělostí jeho odpovědi na vzkazy, které mu vévoda poté často posílal. Důstojníkům, kteří ho v Cuneu střežili, dokonce řekl, že doufá, že král bude před koncem roku pánem Turína, že on sám tam bude jmenován guvernérem, že tam dá nejprve srovnat se zemí dům, v němž byl zatčen, a že tam dá postavit pyramidu s nápisem v několika jazycích, jímž potomstvo zpraví o krutostech, s nimiž pan Savojský naložil s francouzským velvyslancem proti právu národů, proti spravedlnosti a rozumu. Sepsal o tom, co se s ním dělo od prvních událostí roztržky, zprávu, velmi zajímavou a dobře napsanou, v níž nešetřil pana Savojského ani jeho dvůr. Ukázal několik jejích opisů, které byly velmi vyhledávány a zaslouží si to stále. Neštěstí státu, spjaté s La Feuilladovým štěstím, nedovolilo Phélypeauxovi, aby se ze své pomsty těšil, a délka jeho života mu nedovolila vidět hrůzy, v nichž pan Savojský skončil ten svůj. Tento Phélypeaux byl pravý epikurejec, který věřil, že jeho zásluhám náleží všechno — a je pravda, že měl nadání pro válku i pro státní záležitosti — a že je mu všechno možné díky opoře těch z jeho jména, kteří byli ve vládě; byl však samotář a velký podivín, okouzlující ve styku, když se chtěl líbit nebo když mu s lidmi bylo dobře; jinak ježatý, obtížný, domýšlivý a posměvačný. Byl chudý a mrzelo ho to kvůli jeho pohodlí, jeho velmi vybraným zálibám a jeho lenosti.

Byl bratrem jednoho biskupa z Lodève, učenějšího, jemněji duchaplného a ještě většího epikurejce, než byl on, a také zámožnějšího, pokud jde o pokladnu, který díky Bâvillově shovívavosti a opoře těch z jeho jména ve vládě silně ovládal Languedoc od pádu kardinála Bonzi. Přežil svého bratra, veřejně u sebe vydržoval milenky, které si tam ponechal až do smrti, a stejně volně si nedělal násilí, aby neukazoval a někdy i nedal slyšet, že nevěří v Boha. To všechno mu po celý život trpěli bez sebemenšího napomenutí od dvora a bez nejmenšího umenšení vlivu a moci. Nic jiného po celý život nedělal, ale jmenoval se Phélypeaux. Kardinál Bonzi se všemi svými vlohami, službami a velvyslanectvími zdaleka nezpůsobil ani čtvrtinu takového pohoršení; a zničilo ho to! Tento Lodève téměř nevycházel ze své provincie, zemřel bohatý a starý, neboť uměl také zbohatnout, a zanechal hromadu levobočků. Phélypeaux dostal při příjezdu místo státního rady meče, uprázdněné smrtí Briordovou.

Vévoda z Grammontu dostal konečně svolení navštívit cestou princeznu des Ursins. Bylo to první zmírnění, jehož se jí od její nemilosti dostalo. Tuto volnost vymohla touha připravit půdu pro něco lepšího. Záminkou bylo nepopouzet královnu pro maličkost a nepřipravit vévodu z Grammontu o možnost užitečně s ní jednat; neuměl toho však využít. Zkrušen tím, co ho při odjezdu potkalo kvůli oznámení jeho sňatku, bál se všeho a nebyl dost prozíravý, aby si v rozmluvě mezi čtyřma očima, jejíž podrobnosti král nemohl znát, tuto tak důležitou ženu naklonil a urovnal si tím všechny trny, které proti němu suchost, s níž se při tomto setkání choval, vztyčila ze všech stran u španělského dvora.

Dorazil tam v prvních červnových dnech. Zastihl krále s abbém z Estrées na portugalské hranici, kde Puységur přes zločinný nedostatek všeho, čeho je třeba k vydržování vojsk, pevností a k vedení války, dokázal hotové zázraky, aby to nahradil; vévoda z Berwicku toho uměl využít řadou drobných výhod, které nepřátele zbavily odvahy a jemu usnadnily jeho podniky; přinutil ke kapitulaci na milost a nemilost Castelo Branco, kde se našlo množství mouky, která byla velkou pomocí, mnoho zbraní a stany družiny portugalského krále. Odtud vytáhl proti generálu Fagelovi, který byl poražen a usilovně pronásledován; málem byl zajat; bylo tam šest set zajatců se všemi jejich důstojníky; a nebýt hor, nebylo by za dvacet mužů, které to vévodu stálo, z Fagelova sboru, jenž se tam v nepořádku rozprchl, uniklo nic.

Po těchto úspěších následovalo Portalegre a další pevnosti, a tím víc vynikl Orryho zločin, jak jsem řekl jinde: Portugalsko, tehdy bez pomoci, by totiž bylo snadné dobýt, kdyby byla učiněna opatření, s nimiž se při zahájení tažení počítalo, kdežto takto měla pomoc čas dorazit před příštím jarem a tato strana se stala nejnebezpečnější — tou, z níž bylo Španělsko nejednou na pokraji záhuby. Berwick nejprve dobyl Salvaterru s deseti kompaniemi, jež se vzdaly na milost a nemilost, a vykonal různé další drobné činy. Za tohoto tažení si španělský král zřídil pluk španělských gard, jehož plukovníkem byl jmenován hrabě z Aguilaru. Tento španělský grand se na scéně objeví ještě několikrát. Bude představen později.

Armády ve Flandrech a v Německu byly od zahájení tažení ve velkém pohybu. Císař těsně svíraný uherskými nespokojenci, toto království celé ve vzpouře, obchod přerušený ve většině dědičných zemí, které s ním sousedí, sama Vídeň ve zmatku pro škody a nájezdy, jimiž trpělo nejen její okolí, ale i její předměstí, která byla napadána, a císař, který viděl hořet svůj zvěřinec a na vlastní osobě zakusil nebezpečí vycházek za město — tak tíživé postavení obrátilo všechnu jeho pozornost k Bavorsku. Obával se všeho od úspěchů knížete, který by v čele francouzské armády a vlastních vojsk mohl diktovat Německu zákon a sevřít ho mezi nespokojence a sebe tak, že by už neměl východiska. Nebezpečí se nezdálo menší ani jeho spojencům, takže bylo rozhodnuto přenést všechny jejich síly do srdce říše. Proto byly první časy tažení ve Flandrech tak nejisté: nepřátelé pečlivě tajili svůj záměr, aby získali před maršálem z Villeroy náskok několika pochodů a dosáhli, bude-li to možné, Rýna dlouho před ním. Maršál z Tallard, který přešel Rýn časně, postupoval zatím k horským soutěskám; nenarazil tam na žádnou obtíž a den 18. května strávil s bavorským kurfiřtem.

Vévoda z Marlborough, který postoupil ke Koblenzi, nechával v nejistotě, zda chystá podnik na Mosele, nebo zda chce jen přilákat hlavní část vojsk na tu stranu; brzy však, puzen provést svůj plán, táhl střemhlav k Rýnu a 26. a 27. května jej u Koblenze přešel. Maršál z Villeroy, který došel až do Arlonu, se ještě obával nějakého úskoku: že Angličan nalodí svou pěchotu a dopraví ji do Flander mnohem dříve, než by se tam on mohl vrátit, a že podnikne něco směrem k moři. V tomto podezření nechal část své pěchoty dost blízko Mázy, aby se mohla včas spojit s markýzem z Bedmaru, a sám se zbytkem své jízdy se pustil za nepřátelskou armádou, zatímco pan Bavorský a princ Ludvík Bádenský táhli v těsné blízkosti vedle sebe. Tallard na zprávy od dvora a od maršála z Villeroy opustil kurfiřta a převedl svou armádu zpět přes Rýn. Postoupil k Landau a maršál z Villeroy přešel Moselu mezi Trevírem a Thionvillem. Markýz z Bedmaru zůstal ve Flandrech, aby velel francouzským a španělským vojskům, která tam zbyla, a pan z Overkerke vojskům nepřátelským. Marlborough zatím přešel Mohan mezi Frankfurtem a Mohučí a táhl po Bergstraße na Ladenburg, aby tam přešel Neckar. Maršálové z Villeroy a z Tallard se sešli a dohodli se; vojska prvního stála u Landau, vojska druhého pod Neustadtem, odkud Tallard odvedl svou armádu zpět, aby 1. července přešla Rýn po štrasburském mostě. Tehdy už Marlboroughova armáda dorazila k Ulmu a princ Evžen, který vyjel z Vídně, se odebral do Philippsburgu, odkud šel tábořit k Rottweilu, aby kryl Württembersko, a když se tento záměr nezdařil, zavedl svou armádu k Ulmu, kde se radil s princem Ludvíkem Bádenským a vévodou z Marlborough, kteří měli své armády na dosah.

Maršál z Villeroy šel za Tallardem a přešel Rýn; vstoupil do ústí údolí tak, aby mohl být s Tallardem ve spojení a v případě potřeby se s ním i spojit předsunutými oddíly. Oba ztratili ve Falci drahocenných čtrnáct dní přehlídkami, slavnostmi a čekáním na rozkazy od dvora. Villeroy, zvyklý po celý život ovládat Tallarda, svého bratrance, svého dvořana a chráněnce, z toho nic neslevil, ani když ho viděl v čele armády na něm nezávislé. Tallard, který se mu aspoň v tomto ohledu stal rovným, shledával tuto povýšenost nemístnou a chtěl setřást jho příliš tvrdé, které mu ten druhý neměl žádné právo ukládat. To vedlo k dosti směšným výstupům, které však nepronikly až do hlavní masy armád.

Tallard, moudřejší, přece jen pochopil, že u dvora jejich rovnost skončí, a potřeba nerozejít se ve zlém se svým dávným ochráncem je uvedla do poněkud lepšího souladu. Tato ztráta času byla počátkem neštěstí, která krále potkala v Německu. Tallard měl projít a maršál z Villeroy střežit soutěsky; stalo se tak, ale příliš pozdě. Donauwörth je velmi důležitý přechod přes Dunaj. Město samo nestojí za nic: když dorazilo tolik spojeneckých vojsk, narychlo se nasypaly okopy a hrabě z Arco, maršál bavorských vojsk, se do nich uzavřel; byl napaden dřív, než byly jeho okopy dokončeny.¹³ Hájil je velmi statečně a schopně od šesti hodin večer až do devíti, kdy viděl, že se tam už déle neudrží, a v dobrém pořádku ustoupil do Donauwörthu, který nazítří opustil; přešel Dunaj, potom Lech a stáhl se do Rainu, odkud, jak počítal, bude moci nepřátelům zabránit v přechodu řeky. Arco měl nadání pro válku a velkou statečnost; byl původem Piemonťan a vždy byl ve službách Bavorska; dosáhl tam s dobrou pověstí první a jediné vojenské hodnosti té země, totiž maršála, a pan Bavorský vymohl, že bude bez obtíží poslouchat maršály Francie, ale našim generálporučíkům bude velet a nebude se s nimi střídat ve službě; takže díky tomuto východisku, na něž král při úzkých svazcích, které ho s kurfiřtem pojily, ve své povolnosti přistoupil, hrabě z Arco, který si bez okolků dával říkat maršál z Arco, velel našim vojskům spojeným s kurfiřtovými v nepřítomnosti tohoto knížete a maršálů Francie — což byla jakási vzájemnost s nimi — a co do vojenských poct, měl je ve svých vojskách stejné jako oni a v našich velmi blízké jejich. Tvrdilo se, že Císařští měli v tomto boji téměř všechny generály a důstojníky zabité nebo raněné, šest tisíc mrtvých a osm tisíc raněných; nejspolehlivěji zjištěno je to, že se tam ztratilo sotva víc než tisíc Francouzů a pět až šest set Bavorů. Pan z Arco si příliš věřil a zmýlil se. Císařští přešli Dunaj hned poté, co obsadili Donauwörth, který nedokázal udržet, překročili Lech, aniž mu dopřáli čas se vzpamatovat, donutili ho, aby jim přenechal Rain, kam se stáhl, a odtud zamířili přímo na Mnichov. Kurfiřt, polekaný tou rychlostí a mající už před sebou Marlborougha, volal o pomoc. Tallard, který měl rozkaz usadit se ve Württembersku a proto obléhal Villingen, jemuž my říkáme Fillingue, tento záměr opustil a dal se na pochod přímo ke kurfiřtovi. Zde je třeba udělat přestávku, abychom při vyprávění smutných německých událostí jedním tahem neztratili dech, a vrátit se trochu nazpět, než se zase vrátíme k Dunaji.

Mezitím chtěl Overkerke využít slabosti, v níž byl markýz z Bedmaru v Nizozemí ponechán. Holanďan deset hodin bombardoval Bruggy, kde nezpůsobil skoro žádnou škodu, a hned na začátku července se velmi rychle stáhl; a koncem téhož měsíce vrhl během dvou dnů tři tisíce pum do Namuru; ty spálily dva sklady píce a způsobily městu škodu asi 150 000 livrů.

Pan z Vendôme konečně oblehl Vercelli. Sliboval to králi už dlouho; zákopy tam otevřel 16. června. Pevnost kapitulovala 19. července, ale Vendôme chtěl posádku mít za válečné zajatce. Dovolil jim jen vojenské pocty a odchod průlomem, pod nímž složili zbraně. Se zbraní vyšlo tři tisíce tři sta mužů. Uvnitř se našlo všechno potřebné pro největší obléhání. Tuto zprávu přivezl princ z Elbeufu.

Pan Savojský nepřestával fanatikům pomáhat; rytíř z Roannais zajal tartanu¹⁴ plnou zbraní a uprchlíků a jinou, stejně naloženou, potopil. Obě vypluly z Nice; třetí, stejně vyzbrojená, kterou vítr od těch dvou oddělil, najela na mělčinu a byla zajata u katalánských břehů. Byla tu ještě loď plná zbraní, střeliva a těchto lidí, kterou se mu zajmout nepodařilo. Na ní byl naloděn abbé z La Bourlie, který odešel z království bez jakékoli záminky či příčiny k nespokojenosti. Dlouho se zdržel v Ženevě, potom se vypravil za panem Savojským, který ho uznal za vhodného, aby šel podpořit fanatiky v Languedocu.

Počítal, že tam co nevidět dorazí, a ohlásil se tam tím, že dal rozšířit množství velmi drzých a velmi buřičských hanopisů, v nichž si přisvojoval titul hlavy nespokojenců a armády vznešených spojenců ve Francii. Byly také zachyceny jeho dopisy bratru La Bourliemu, jehož vybízel, aby za ním přišel a postavil se do čela těchto statečných lidí, i odpovědi tohoto bratra, svědčící o hrůze, kterou v něm toto šílenství budilo. Ten se sám nedávno dopustil nejednoho: byl to muž velké statečnosti, ale lupič a k tomu člověk nezkrotný. Měl pluk Normandie, jehož se jako brigádní generál vzdal pro nepříjemné aféry, které si tam nadělal, a uchýlil se do své provincie. Po nějakém čase byl ve svém domě okraden; pojal podezření na jednoho vrchního sluhu a o své vlastní moci ho dal ve své přítomnosti podrobit velmi krutému útrpnému výslechu.

Tato věc se provalila a oživila jiné, velmi ošklivé, které už byly usnuly.

Byl zatčen a odveden do Paříže do Conciergerie. Abbé měl mnoho obročí a byl násilník a velký prostopášník jako La Bourlie. Uvidíme, jak oba skončí velmi bídně, jeden ve Francii, druhý v Anglii. Tito dva bratři byli pro Guiscarda, nejstaršího z nich, v jeho štěstí a bohatství krutým přívěskem. Jejich otec, který se jmenoval La Bourlie, což je jejich jméno, byl statečný šlechtic, který byl ve službách mého otce a dostal od něho darem několik dvorců v blayeských bažinách, když se můj otec postaral o jejich vysušení. La Bourlie udělal štěstí; nastoupil po Dumontovi na místo králova podvychovatele a potom dostal guvernérství v Sedanu. Po celý život zachoval mému otci oddanost a vděčnost. Byl to také velmi čestný muž. Guiscard na to vůči mně vždy pamatoval, i se svou modrou stuhou a svými velvyslanectvími, guvernérstvími a veleními.

Zemřel Augicourt, který měl od krále penzi 6 000 livrů a 2 000 z Řádu svatého Ludvíka, nepočítaje to, o čem se nevědělo a o čem bylo důvodné se domnívat, že jde vysoko, soudě podle jeho skrovného jmění, pohodlí, které si dopřával, a jeho vždy dobře zásobené pokladnice. Byl to pikardský šlechtic, narozený bez jmění, s velkým důvtipem, obratností, statečností a odvahou ducha. Pan z Louvois, který hledal, jak k sobě připoutat lidi s hlavou i s rukou, jichž by mohl užitečně použít v mnoha věcech, objevil mezi vojskem tohoto muže, který bez jmění a bez naděje, že tam udělá nějaké štěstí, ochotně svolil opustit své místo a vstoupit do domu pana z Louvois. Netrvalo dlouho a byl zaměstnán; dobře se zhostil toho, čím byl pověřen, a zasloužil si, aby mu při různých příležitostech byly svěřovány záležitosti tajné i jiné, válečné. Dobře si při tom zařídil i ty své a dosáhl velké důvěry pana z Louvois, který ho seznámil s králem; s ním mu tyto tajné záležitosti zjednaly různé rozmluvy, aby mu přímo podával zprávy nebo od něho přímo přijímal rozkazy. Měšec se plnil, ale toto podřízené řemeslo, které nevedlo k žádnému výraznému postavení, se nakonec zprotivilo muži rozmazlenému důvěrou tak předního ministra, jako byl Louvois, který se pletl do všeho, a zčásti i důvěrou královou, muži, který zesmělel a od narození byl nezkrotný. Když tento způsob života trval už dosti dlouho, byl obviněn, že se dvoří králi na úkor pána, který ho králi představil. Ať tomu bylo jakkoli, pan z Louvois ho s velkým hlukem vyhnal ze svého domu a stěžoval si na něho — aniž však uvedl cokoli určitého — jako na nejnevděčnějšího, nejfalešnějšího a nejnehodnějšího ze všech lidí.

Augicourt byl ve své obhajobě stejně zdrženlivý jako pan z Louvois v obžalobě. Spokojil se s tím, že řekl, že mu sloužil dobře, ale že s ním už nebylo možné vydržet. Král se do této roztržky vůbec nevložil, ale stále ho dál vídal v soukromí a používal ho v mnoha tajných věcech. Nic mu ve vztahu k Louvoisovi nepředepsal, nechal ho veřejně se ukazovat u dvora i všude jinde a čas od času mu veřejně, ale s mírou, zvyšoval svá dobrodiní. Tajně mu často dával velké částky, prokazoval mu všechny drobné milosti, které mu prokázat mohl, a dosti ochotně i těm, pro které o ně žádal. Vedle tajných audiencí mluvil Augicourt s králem velmi často a dlouho, když král šel na mši nebo k paní z Maintenon. Někdy ho král sám zavolal a takto s ním za chůze mluvil; a byl vždy dobře přijat a dobře vyslechnut a zdál se, když ke králi přistupoval, velmi nenucený, stejně jako král k němu. Vídal také v soukromí, a kdykoli chtěl, paní z Maintenon a vycházel s ní tím lépe, čím hůře ona vycházela s Louvoisem. Po jeho smrti, když na jeho místě byl Barbezieux, žil Augicourt dál a bylo s ním stále jednáno tak jako dosud; nebál se setkat s těmito ministry ani s jejich příbuznými a pro Louvoise a potom pro Barbezieuxe i pro všechny Le Tellierovy bylo velkým hořem vidět, jak se tento muž udržuje v postavení, v němž byl. Jinak byl nenáviděn, obáván a opovrhován, jak si zasluhovalo jeho chování k panu z Louvois, podezírán z donašečství, a protože se nikdo nechtěl kvůli Augicourtovi znepřátelit s Le Tellierovými, kteří si ho ošklivili, nevcházel u dvora do žádného domu kromě domu Livryho a pana Velkého; to byly otevřené domy, kde se hrálo od rána, po celý den a velmi často i celou noc. Augicourt byl velký hráč a hrál poctivě, ale byl při hře nevrlý; veřejný lansquenet hrával u Monsieura s ním a u dvora s Monseigneurem. Nikdy se nestýkal s žádnými ministry ani s žádnými veliteli armád; byl dosti starý a neženatý.

Nedávno zemřel Verac. Jmenoval se Saint-Georges a byl to urozený muž; štěstí mu přinesl úřad generálního místodržitele Poitou, kde měl statky. Býval hugenotem. On a Marillac, intendant Poitou, v době odvolání ediktu nantského a barbarství páchaných na hugenotech, oba věřili, že v tom najdou své štěstí, oba se vyznamenali v krutostech a obraceních na víru, oba udali tón ostatním provinciím, oba tím dosáhli, co si předsevzali. Verac se za to stal roku 1688 rytířem řádu a Marillac státním radou, s velkou předností před svými staršími kolegy: těšil se z toho tak dlouho, až se stal děkanem rady, ale viděl umírat bez dětí oba své syny, kteří mu dávali oprávněné a potěšující naděje, jeden v soudním stavu, druhý ve vojsku, i svou dceru a svého zetě La Fayetta, generálporučíka, jehož jediná dcera byla babičkou dnešního vévody z La Trémoille a zemřela ještě před svým dědem. Verac byl šťastnější. Jeho syn zemřel letos, roku 1741, vážený, milovaný a ctěný, jako generálporučík a od roku 1724 rytíř řádu; jeho děti nemají ke štěstí nakročeno, jeden pro astma, které mu brání sloužit, druhý proto, že je mladší a dosud jen kapitánem jízdy.

Dva měsíce od poloviny června do 15. srpna tohoto roku viděly různá povýšení čtyř mužů, navzájem velmi rozdílných, jež měla velké a pozoruhodné následky; dalo by se dodat ty nejneuvěřitelnější, z těch věcí, v nichž se zjevuje všechna velikost Boha, který si s lidmi pohrává a který připravuje a z ničeho a z nicoty vyvádí největší a nejzvláštnější události, nebo který v řádu podle světa nižším odhaluje, jak slabé jsou nástroje, jimiž ráčí podpírat svou pravdu a církev. Harley, do té doby předseda dolní sněmovny, se stal státním sekretářem; Le Blanc intendantem Auvergne; Leszczyński polským králem; a abbé z Caylusu biskupem v Auxerre;¹⁵ všichni čtyři, každý ve svém velmi rozdílném oboru, mohou poskytnout nejhojnější a nejpozoruhodnější látku k úvahám. O Harleym se toho najde dost v Dokladech¹⁶ u příležitosti utrechtského míru a toho, co mu v Londýně předcházelo, abych tu o něm nemusel nic říkat. Pan Le Blanc se tu ve svůj čas objeví celý. Polskému králi, který se stal tchánem krále, se lze jen podivovat a položit si na ústa ne jeden prst, nýbrž všechny prsty a celou ruku; a co se týče pana z Auxerre, knihovny jsou ho plné a najde se příležitost o něm promluvit.

Castel dos Rios, onen šťastný španělský velvyslanec, který tu byl v době smrti Karla II., dostal rozkaz odebrat se do Cádizu, nalodit se tam a odplout do Peru, jehož místokrálem byl jmenován a kde zemřel, když tento velký úřad několik let zastával, a to velmi důstojně.

Monasterol se vrátil do Paříže z pověření bavorského kurfiřta a představil hraběte z Albertu, který přijel s ním a který, vyhnán z francouzských služeb pro svůj souboj, jak bylo řečeno na svém místě, vstoupil do služeb bavorských, kde byl polním maršálem. Jel z pověření kurfiřta do Španělska, kde měl také sloužit. Ze Španělska přijel také abbé z Estrées, celý rozzářený, a byl velmi dobře přijat.

Chamillart v téže době jmenoval dva nové intendanty financí: Reboursa, vlastního bratrance svého i své ženy, a Guyeta, dvorního referendáře, jehož jediná dcera se k svému neštěstí provdala za Chamillartova bratra. Nic tak nevědomého, a zato tak domýšlivého a nadutého, jako byla tato dvě nová zvířata. První se určitě utvářel podle markýze Mascarilla¹⁷; ještě ho přeháněl. Všechno na něm bylo dokonale směšné. Druhý, vážný a upjatý, prokazoval milost tím, že popřál sluchu, ovšem s tou výhradou, že ničemu z toho, co mu kdo říkal, nerozuměl. Nikdy nebylo člověka tak hloupého jako tento, nikdy tak nestoudného jako onen, nikdy nic nenapravitelnějšího než oba dva; a takové jsou volby a okolí ministrů a takové jsou jejich rodiny, když mají tu slabost, že v nich chtějí hledat a povyšovat lidi. Nenacházejí v nich žádnou pomoc, vzbuzují veřejný pokřik a zdaleka si připravují vlastní zkázu.

Smrt abatyše z Fontevraultu¹⁸ ve věku ještě nepříliš pokročilém, k níž došlo v tomto čase, si zaslouží zmínku: byla dcerou prvního vévody z Mortemartu a sestrou vévody z Vivonne, paní z Thianges a paní z Montespan; byla ještě krásnější než tato poslední a, což neznamená o nic méně, měla víc ducha než oni všichni, s týmž zvláštním způsobem vyjadřování, jaký nepochytil nikdo jiný než oni nebo ti, kdo s nimi byli v ustavičném styku, a jaký je znát tak rychle a s takovým potěšením. K tomu byla velmi učená, dokonce dobrá teoložka, s vynikajícím duchem pro vládnutí, s lehkostí a snadností, která jí činila takřka hrou řízení celého jejího řádu i několika velkých záležitostí, jichž se ujala a v nichž, pravda, k úspěchu velmi přispěl její vliv; velmi dbalá řehole a velmi přesná, ale s takovou vlídností, půvabem a způsoby, že ji ve Fontevraultu a v celém jejím řádu zbožňovali. I její nejmenší dopisy byly kusy hodné uchování, všechny její běžné rozhovory, i ty o záležitostech nebo o kázni, byly okouzlující a její proslovy v kapitule o svátcích obdivuhodné. Sestry ji vášnivě milovaly a přes svou panovačnou povahu, zkaženou vrcholnou přízní, k ní chovaly opravdovou úctu. A teď protiklad. Její záležitosti ji několikrát a nadlouho přivedly do Paříže. Bylo to v době, kdy lásky krále a paní z Montespan byly na vrcholu.

Byla u dvora a pobývala tam často a mnohdy dlouho. Po pravdě tam nikoho nevídala, ale nehnula se od paní z Montespan, mezi ní a králem, paní z Thianges a nejužším soukromím. Král v ní nalezl takové zalíbení, že se bez ní stěží obešel. Byl by chtěl, aby se účastnila všech slavností jeho dvora, tehdy tak galantního a tak nádherného. Paní z Fontevraultu se vždy houževnatě bránila slavnostem veřejným, ale soukromým se vyhnout nemohla. Byla tím postavou nadmíru zvláštní.

Je třeba říci, že ji otec přinutil vzít závoj a složit sliby, že z nouze udělala ctnost a že byla vždy velmi dobrou řeholnicí. Velmi vzácné je to, že si vždy zachovala krajní osobní důstojnost na těch místech a při těch zábavách, kam se její roucho tak málo hodilo. Král k ní choval úctu, zalíbení a přátelství, které nedokázalo otupit ani vzdálení paní z Montespan, ani nesmírná přízeň paní z Maintenon. Velmi jí želel a nalézal smutnou útěchu v tom, že to dával najevo. Ihned dal toto jedinečné opatství její neteři, dceři jejího bratra, řeholnici tohoto kláštera a osobě velkých zásluh.