Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola šestnáctá

Narození prvního vévody z Bretagne. — Postup nespokojenců. — Opatření spojenců k obraně Německa. — Pohyby v našich armádách. — První hlavní chyba. — Chyba maršála z Villeroy. — Pochod a rozestavení armád. — Bitva u Höchstädtu. — Dobrá a moudrá rada kurfiřtova pohrdnuta. — Bavorský kurfiřt projíždí Štrasburkem a přes Mety do Bruselu. — Nejasnost a vzácnost zpráv z Německa. — Silly, zajatec, přijíždí podat králi zprávu o bitvě u Höchstädtu. — Odbočka o Sillym a jeho katastrofě. — Chyby bitvy u Höchstädtu. — Veřejné nářky; zděšení, rozpaky; kontrast slavností, které pokračují k narození vévody z Bretagne.

Měl jsem o něco dříve zaznamenat narození nejstaršího syna vévody z Bourgogne¹, k němuž došlo ve Versailles ve středu 25. června v pět hodin odpoledne. Byla to pro krále veliká radost, na níž se dvůr i město podílely až k pošetilosti přemírou projevů a slavností. Král uspořádal jednu v Marly a dal tam vévodkyni z Bourgogne, která tehdy už byla po šestinedělí, ty nejgalantnější a nejnádhernější dary. Přes válku a přes tolik pádných důvodů k nespokojenosti s panem Savojským mu král napsal, aby mu tu novinu oznámil, kurýra však poslal panu z Vendôme, aby dopis vévodovi savojskému odeslal on. Bylo věru proč litovat tolika radosti, neboť netrvala ani rok, i tolika peněz tak nevhod utracených za slavnosti v poměrech, v jakých jsme se nacházeli.

Velká aliance² měla pádný důvod obávat se o císaře všeho a vrhnout všechny své síly na jeho obranu. Nespokojence, kteří se zmocnili Egeru a — podruhé od chvíle, kdy jej opustili — celého Žitného ostrova, se odtud nepodařilo vyhnat; hrabě Forgách, který v čele třiceti tisíc mužů vtrhl na Moravu, tam porazil čtyři tisíce Dánů a šest tisíc mužů z dědičných zemí, pobil jim dva tisíce mužů, zmocnil se veškerého jejich dělostřelectva i zavazadel a generála Reizthawa, Dána, který jim velel, zahnal do jednoho zámku. Týž Forgách poté porazil generála Heistera se vším vojskem, které se mu podařilo shromáždit, aby se jim postavil a kryl Vídeň, kde zavládlo krajní zděšení a strach.³ V co všechno bylo lze doufat v situaci tak neobyčejně šťastné, jen kdyby armády maršálů z Marsinu⁴ a z Tallard, spojené s armádou bavorského kurfiřta, dosáhly sebemenšího z úspěchů, jež slibovalo tolik sil spojených v srdci Německa, s armádou maršála z Villeroy v zádech! Uvidíme, co zmůže vedení a štěstěna, či lépe řečeno Prozřetelnost, která si zahrává s pýchou i prozíravostí lidí a v jediném okamžiku pozvedá i sráží k zemi největší krále.

Tallard dorazil do Ulmu 28. srpna⁵ a zdržel se tam dva dny, aby si jeho armáda odpočinula; 2. srpna ji přivedl pod Augsburg a 4. se spojil s kurfiřtem a s maršálem z Marsinu. Už tehdy kurfiřta popoháněl Blainville⁶, jehož svrběly ruce tím víc, že při velkých válečnických vlohách, jež za této války ukázal, a při mimořádné vážnosti, kterou si získal, nedoufal od šťastné akce v nic menšího než v maršálskou hůl, k níž ho nesla jeho služební léta generálporučíka a přízeň, jíž se těšila jeho rodina. Legal, z něhož jedna pěkná akce právě udělala generálporučíka, jak jsem to, myslím, na svém místě zaznamenal, a který se vracel od dvora, kam ho kurfiřt poslal jako člověka bystrého a důvěryhodného, podporoval u něho Blainvilla jako odvážlivec, který doufá ve všechno a neohlíží se, odkud vyšel; a kurfiřt, plný udatnosti a stojící v čele tří úplných a kvetoucích armád, sám od sebe hořel dychtivostí použít jich a stát se pánem Německa vyhranou bitvou, která by mu vydala císaře na milost a nemilost, sevřeného mezi nespokojenci už vítěznými a triumfujícími armádami kurfiřtovými. Tyto tak lichotivé představy ho zahubily. Nerozlišil nejistotu úspěchu od jistoty úspěchu, jehož by dosáhl, kdyby nepodnikl nic. Žil v hojnosti, a to v hojnosti trvalé, díky tučným a nedotčeným krajům, jichž byl pánem a jež měl za zády a po jednom boku. Krajina naproti němu byla zničena nepřátelskými armádami a množstvím jejich vojsk, jejich pochody dokola i křížem a jejich pobytem vyjedena. V jejich týlu tomu nebylo jinak. Odtud už bylo jen nedaleko ke spoušti, kterou způsobily nájezdy nespokojenců.

Zkrátka, tyto vyčerpané kraje nemohly tak velkému množství spojeneckých vojsk poskytnout obživu ani na osm dní, a aniž by dělal cokoli jiného, než že by je pozoroval, museli by mu pro nedostatek obživy vyklidit pole a stáhnout se za živobytím tak daleko, že by kurfiřt nalezl před sebou všechno otevřené. Že se pro to nerozhodl, byla první chyba a chyba základní.

Marsin od chvíle, kdy byl v Bavorsku, nemyslel na nic jiného než na to, jak se zalíbit kurfiřtovi, a Tallard, zhýčkaný svým vítězstvím u Špýru a rovněž po dvořansku hledící se zalíbit, nekladl kurfiřtově dychtivosti svést bitvu žádnou překážku. Nešlo tedy už o nic jiného než o tento cíl, jehož bylo tím snazší dosáhnout, že bitva byla jediným přáním a jediným východiskem spojenců v postavení, v němž se nacházeli. Princ Ludvík Bádenský obléhal Ingolstadt a nemohl by jej dobýt, kdyby hlad vyhnal vévodu z Marlborough, jehož armáda stála proti kurfiřtovi. Princ Evžen zaměstnával maršála z Villeroy, určeného ke střežení hor; ten se domníval, že udělal vše, když mezi kurfiřtem a sebou zřídil spojení silnými posádkami rozesetými mezi nimi oběma. Měl je i na hřebenech hor, odkud bylo vidět zezadu do tábora prince Evžena. Maršál měl za to, že princ je zaměstnán jedině střežením svých opevnění u Bühlu a tím, aby mu zabránil na ně zaútočit. Byl upozorněn, že tento princ má jiný záměr; nechtěl tomu ani trochu věřit. Princ Evžen, zpravovaný chvíli co chvíli o pohybech kurfiřtových a stojící ve svých opevněních jen proto, aby zaměstnával maršála z Villeroy a bránil mu rozmnožit jeho armádou ony tři armády, si vše odměřil dosti přesně, aby ho zdržoval až do konce a vyrazil ke spojení s Marlboroughem právě tak, aby tam bezpečně dorazil včas, avšak aniž maršálovi poskytl čas toho využít, ať proti jeho zadnímu voji, ať četnými oddíly vyslanými k posílení kurfiřta; a to provedl se schopností, která daleko převyšovala schopnost maršála z Villeroy, jenž to nedokázal napravit, když to předtím nechtěl předvídat, a který po několika pohybech zůstal s celou svou armádou v oněch soutěskách.

Kurfiřt zatím táhl na nepřítele s podivuhodnou důvěrou: ráno 12. srpna dorazil na pláň u Höchstädtu, místo dobré předzvěsti pro bitvu, která tam byla vyhrána. Bitevní sestava kurfiřtova byla zvláštní. Armády nebyly promíseny: kurfiřtova zaujala střed a velel jí Arco, Tallard se svou tvořil pravé křídlo a Marsin se svou křídlo levé, bez jakékoli mezery větší, než jaká bývá mezi středem a křídly jedné a téže armády. Kurfiřt velel všemu, ale hlavní slovo měl Tallard, a protože neviděl ani na deset kroků před sebe, dopustil se velkých chyb, které nenašly, jako u Špýru, nikoho, kdo by je na místě napravil. Několik hodin po kurfiřtově příchodu na pláň u Höchstädtu přišla zpráva, že mu nepřátelé táhnou vstříc, totiž Marlborough a princ Evžen, který svou armádu spojil s jeho při pochodu předchozího dne. Nic nebylo odměřeno přesněji. V opevněních u Bühlu zanechal hraběti z Nassau-Weilburgu sedmnáct praporů a něco jízdy, aby tam dál zaměstnával maršála z Villeroy, dokud to půjde, a stáhl se, jakmile se maršál, vyvedený z omylu, obrátí proti němu; princ Ludvík Bádenský zůstal u svého obléhání Ingolstadtu. Naši generálové měli celý den na to, aby si vybrali bojiště a učinili všechna opatření. Bylo těžké pořídit hůře v jednom i v druhém.

Rovnoběžně s čelem našich tří armád tekl dosti vydatný a nepříliš bažinatý potok; jeden pramen vytvářel širokou a dlouhou bařinu, která téměř oddělovala oba sledy maršála z Tallard: zvláštní postavení, je-li člověk pánem volby terénu na rozlehlé pláni, a také se stalo velmi osudným. Úplně napravo od něho, avšak méně vpředu než jeho pravice, ležela velká ves Blindheim⁷, do níž v zaslepení, jež nemá příkladu, vložil dvacet šest praporů své armády s generálporučíkem Clérembaultem a polním maršálem Blansacem, podporovaných pěti pluky dragounů v živých plotech téže vsi a brigádou jízdy za ní; byla to tedy celá armáda k tomu, aby střežila tuto ves a opírala jeho pravici, a o tolik se sám oslabil. První bitva u Höchstädtu, vyhraná na témže terénu, byla plánem, jehož bylo dobré se držet, a živým poučením, jehož svědky bylo mnoho generálů, kteří tu byli přítomni; zdá se, že na to nikdo nepomyslel. Mezi dvěma možnostmi, buď obsadit břeh potoka rovnoběžného s čelem armád a bránit nepřátelům v přechodu, nebo na ně udeřit ve zmatku jejich přecházení, obě dobré a druhá lepší, byla zvolena třetí: ponechat jim mezi našimi vojsky a potokem velký prostor a nechat je pohodlně přejít, aby prý pak byli do něho sraženi. Při takových opatřeních nebylo lze pochybovat, že naši velitelé jsou stiženi slepotou.

Dosti blízko Blindheimu tekl Dunaj, který by byl, kdyby se k němu přiblížili, oporou pravice lepší než tato ves a který nebylo třeba střežit.

Nepřátelé dorazili 13. srpna, zamířili nejprve k potoku a objevili se u něho takřka se svítáním. Jejich překvapení muselo být veliké, když spatřili naše armády tak daleko od něho, jak se řadí k bitvě. Využili rozlehlosti terénu, který jim byl ponechán, přešli potok téměř všude, zformovali se na této straně v několika sledech a pak se pohodlně rozvinuli, aniž narazili na sebemenší odpor. To jsou ony pravdy přesné, ale naprosto nepravděpodobné, jimž potomstvo neuvěří. Bylo skoro osm hodin ráno, když bylo hotovo celé jejich rozestavení, jemuž naše armády přihlížely, aniž se pohnuly. Princ Evžen se svou armádou měl pravici a vévoda z Marlborough se svou levici, která tak stála proti armádě maršála z Tallard. Konečně se daly do pohybu jedna proti druhé, aniž princ Evžen dokázal získat sebemenší výhodu nad Marsinem, který ji naopak získal nad ním a byl by s to jí využít, nebýt neštěstí naší pravice. Její první útok nebyl šťastný. Gendarmerie⁸ povolila a vnesla velký zmatek do jízdy, která s ní sousedila a z níž několik pluků konalo divy. Ale tuto nešťastnou armádu zahubily dvě nesnáze: druhý sled, oddělený od prvního bařinou onoho pramene, jej nemohl včas podpořit, a pro dlouhou vzdálenost, kterou bylo třeba urazit k čelu této bařiny a kolem ní, nebylo možné znovu se sešikovat, protože eskadrony obou sledů nemohly procházet mezerami jedny mezi druhými, ty z druhého, aby šly do útoku nebo jej podpořily, ty z prvního, aby se sešikovaly za druhým; co se týče pěchoty, dvacet šest praporů v Blindheimu v ní zanechalo velkou prázdnotu, nikoli co do prostoru, neboť prapory, které zůstaly v řadě, byly přisunuty blíž k sobě, nýbrž co do šíře čela a co do síly. Angličané, kteří brzy zpozorovali výhodu, již jim skýtal tento nedostatek pěchoty, i krajní zmatek při šikování jízdy naší pravice, toho dokázali ihned využít, s lehkostí lidí, kteří se snadno pohybovali v širé rozloze nízko položeného terénu. Zdvojnásobili útoky, a abych to řekl jedním slovem, rozprášili celou tuto armádu hned oním prvním útokem, který naši podpořili tak špatně, že to nedokázala už nikdy napravit ani pevnost několika pluků tu a onde, ani udatnost a zlost generálů i nižších důstojníků.

Kurfiřtova armáda, zcela odkrytá a napadená z boku týmiž Angličany, zakolísala zase ona. Ať Bavoři projevovali jakoukoli udatnost, ať kurfiřt konal jakékoli zázraky, nic nemohlo toto zakolísání napravit, ale odpor tu byl aspoň veliký. A tak armáda Tallardova poražená a prolomená v největším zmatku na světě, armáda kurfiřtova, rázně odolávající, ale neschopná vzdorovat zpředu i z boku zároveň, jedna na útěku, druhá na ústupu, armáda Marsinova útočící a získávající převahu nad princem Evženem — to byla podívaná, která se naskytla najednou a při níž princ Evžen nejednou pokládal bitvu za velmi nejistou pro ně. Tou dobou ti v Blindheimu, na něž nepřítel prudce útočil, se dokázali nejen ubránit, ale dvakrát nepřátele, když je odrazili, pronásledovat velmi daleko do pláně, když tu Tallard, vida svou armádu poraženou a na útěku, vyrazil k Blindheimu, aby odtud vojska stáhl v co největším pořádku a pokusil se jich nějak použít.

Dělal si o ně starost tím větší, že jim co nejvýslovněji zakázal ves opustit a pustit z ní jediného muže, ať se stane cokoli. Když tam uháněl tryskem se Sillym a s jedním svým šlechticem, všichni tři sami, byl poznán, obklíčen a všichni tři byli zajati.

Za všech těchto zmatků byl v Blindheimu Blansac, který nevěděl, co se stalo s Clérembaultem, zmizelým už víc než dvě hodiny. To proto, že se ze strachu, aby nebyl zabit, šel utopit do Dunaje. Doufal, že jej přeplave na koni, se svým sluhou na druhém, patrně aby se pak stal poustevníkem; sluha přeplaval a on tam zůstal. Blansac tedy, na něhož připadlo velení v nepřítomnosti Clérembaulta, který se už neukazoval, aniž kdo věděl, co se s ním stalo, byl ve velkých nesnázích pro krajní zmatek, který viděl a slyšel, a proto, že od maršála z Tallard nedostával žádný rozkaz. Rozptýlení, jaké působí všeobecný zmatek, způsobilo, že Valsemé, polní maršál sloužící u gendarmerie, projel těsně kolem vsi, v místě, kde ho Blansac poznal; zavolal na něho, běžel k němu a prosil ho, aby byl tak laskav, vyhledal Tallarda a zeptal se ho, co mu poroučí dělat a co s ním má být. Valsemé tam velmi ochotně jel, ale když ho hledal, byl zajat; tak Blansac zůstal, aniž uslyšel o nějakém rozkazu nebo o nějakém nadřízeném. Řeknu tu jen to, co Blansac uvedl na své ospravedlnění, které bylo stejně špatně přijato králem jako veřejností, ale nenašlo nikoho, kdo by mu odporoval, protože toho, co se dálo v Blindheimu, nebyl svědkem nikdo než ti, kdo tam byli vloženi, protože se ti hlavní shodli na jedné a téže obhajobě a protože hlas oněch starých pilířů praporů, který pronikl ven, přece jen nepodal souvislou zprávu, na niž by se dalo zcela spolehnout, byl však dost silný, aby u dvora i ve veřejnosti zdrtil hlavní důstojníky, jichž museli poslouchat. Ti tedy, uprostřed těchto nesnází a ponecháni sami sobě, zpozorovali, že začíná docházet prach, že se jejich muniční vozy tiše vytratily, aniž se koho ptaly o dovolení, že se toho někteří vojáci polekali a začínali svůj poplach šířit mezi další, když tu spatřili vracet se Denonvilla, který byl zajat při onom velkém útoku na ves, o němž jsem mluvil, a jehož doprovázel důstojník, který s kapesníkem ve vzduchu žádal, aby směl promluvit na čestné slovo.

Denonville byl mladý muž, tehdy velmi krásný a urostlý, nejstarší syn podvychovatele vévody z Bourgogne a plukovník pluku Royal-infanterie, jehož přízeň tohoto prince, poněkud příliš zjevná, učinila domýšlivým a někdy opovážlivým. Místo aby promluvil, alespoň v soukromí, s Blansacem a ostatními hlavními důstojníky, když už se dopustil té pošetilosti, že se ujal poslání tak podivného, dal se Denonville, pravím, který měl ducha, hbitý jazyk a velké mínění o sobě, do řečnění k vojskům, která lemovala ves, aby je přemluvil, ať se vzdají jako váleční zajatci, aby se zachovala pro královu službu. Blansac, který viděl, jak tato řeč vojsky otřásá, ho umlčel s tvrdostí, jakou jeho slova zasluhovala, poslal ho pryč a dal se sám do řečnění v opačném smyslu; ale dojem už byl učiněn, provolání slávy se dočkal jen od pluku Navarre, všechno ostatní setrvalo ve smutném mlčení. Stále upozorňuji, že mluvím podle Blansaca.

Nějaký čas poté, co se Denonville a jeho průvodce vrátili k nepřátelům, přišel od nich jeden mylord, který žádal, aby směl na čestné slovo promluvit s velitelem. Byl doveden k Blansacovi, jemuž řekl, že mu vévoda z Marlborough vzkazuje, že je tu se čtyřiceti prapory a šedesáti děly a že je v jeho moci přivést sem navíc tolik vojska, kolik bude chtít; že ho začíná obkličovat ze všech stran; že ves už nemá za sebou nic, co by ji podpořilo; že Tallardova armáda je na útěku a to, co zůstalo pohromadě z armády kurfiřtovy, je na pochodu k ústupu; že sám Tallard a množství generálů jsou zajati; že Blansac nemůže doufat v žádnou pomoc; že tedy udělá lépe, přijme-li kapitulaci, v níž se všichni vzdají jako váleční zajatci, než aby nechal zahynout tolik statečných lidí a tak dobrých vojsk na obou stranách, protože nakonec přece jen bude muset menší počet podlehnout většímu. Blansac ho chtěl zkrátka poslat pryč; ale když na něho Angličan naléhal, aby s ním na čestné slovo popošel na dvě stě kroků od své vsi a na vlastní oči se přesvědčil, že porážka kurfiřtské armády, její ústup a přípravy k útoku na něho jsou pravda, Blansac svolil. Vzal s sebou Hautefeuilla, generálního polního mistra dragounů, a vyšli s tímto mylordem. Jejich zděšení bylo veliké, když na vlastní oči nemohli pochybovat o pravdivosti všeho, co jim ten Angličan právě řekl. Když je přivedl zpět do Blindheimu, shromáždil Blansac hlavní důstojníky a podal jim zprávu o návrhu, který jim byl učiněn, a o tom, co právě viděl vlastníma očima i očima Hautefeuillovýma. Všichni chápali, jak hrozný bude pro ně první pohled na to, že se vzdali jako váleční zajatci; ale po zralé úvaze na ně pohled na jejich situaci zapůsobil víc, a všichni se vyslovili pro přijetí návrhu, který jim byl učiněn, přičemž učinili opatření, jaká mohli, aby těchto dvacet šest praporů a dvanáct eskadron dragounů zachovali králi, výměnou nebo výkupným, co do zacházení s nimi a jejich přesunů. Tato strašná kapitulace byla tedy ihned vržena na papír a podepsána Blansacem, generály a všemi veliteli útvarů, kromě, myslím, velitele pluku Navarre, který jediný odmítl, a ihned provedena.

Marsin zatím, který prince Evžena stále nejen zadržoval, ale s převahou odrážel, zpraven o rozprášení Tallardovy armády a velké části armády kurfiřtovy, odkryté a strhávané tou první, nemyslel už na nic jiného než využít neporušenosti své armády k ústupu a sebrat z jejich trosek vše, co bude moci, a provedl to, aniž byl pronásledován.

Sám Marlborough byl překvapen tak úžasným štěstím, princ Evžen je nemohl pochopit, princ Ludvík Bádenský, jemuž je oznámili, tomu nemohl uvěřit a byl rozhořčen, že na něm neměl žádný podíl. Podle jejich rady zrušil obléhání Ingolstadtu, který se po události tak úplné nemohl udržet a měl padnout sám od sebe. Kurfiřt byl téměř jediný, kdo neztratil hlavu a kdo navrhl snad jediné správné řešení: udržet se ve své zemi díky pevným postavením a pohodlnému a hojnému zásobování. Příliš pozdě se poznalo, jakou chybou bylo, že se mu neuvěřilo. Jeho země, ponechaná sama sobě a podporovaná jen nemnoha jeho vojsky, se celou zimu držela proti všem císařským silám. Ale naším údělem nebylo utrpět ztráty jen zpola, kurfiřt nemohl dojít sluchu; nemyslelo se na nic jiného než ustoupit k armádě maršála z Villeroy a spojit se s ní. Nepřátelé tomu nekladli sebemenší překážku, nadšeni, že naše armády volí cestu vyklizení, k níž by je po svém vítězství jen stěží donutili. K tomuto spojení, tak odlišnému od předchozích, došlo tedy 25. srpna u Donaueschingenu, kam armáda maršála z Villeroy postoupila. Chamarande tam přivedl všechno, co byl posbírat v Augsburgu, Ulmu atd., a Marsin nepřivedl víc než dva tisíce pět set pěšáků a stejně tolik jezdců, z nichž osmnáct set bez koní, z armády Tallardovy, která ztratila třicet sedm praporů, totiž: dvacet šest, které se vzdaly jako váleční zajatci v Blindheimu, a jedenáct pobitých a rozsekaných; gendarmerie zvlášť a vůbec téměř celá Tallardova jízda byla obviňována, že si vedla velmi špatně. Stříleli, místo aby útočili s kordem v ruce, což udělala jízda nepřátelská, která měla dříve ve zvyku střílet; tak jedna i druhá změnila svůj obyčej a přijala obyčej svého nepřítele, což byla věc velmi osudná. Konečně naše armády dorazily posledního srpna pod pevnost Kehl, na konci štrasburského mostu, a princ Evžen do svých linií u Stollhofenu, tváře se, že chce překročit Rýn.

Kurfiřt sám se odebral ze Štrasburku do Met, odkud se dostal do Bruselu, přímou cestou, jak jen mohl. Byl by velmi rád navštívil krále, ale toto smutné setkání nebylo Jeho Veličenstvu po chuti, ačkoli tento kníže v době mezi bitvou a svým přechodem Rýna odmítl návrhy, jež by pro něho byly velmi výhodné, kdyby byl chtěl opustit své spojenectví. Když projížděl Ulmem, viděl se s kurfiřtkou a se svými dětmi, dal jim s velkou odvahou a chladnokrevností pokyny a poslal je zpět do Mnichova, aby se tam s tím, co zanechával ze svých vojsk, udrželi co nejdéle. Generálporučíci Blainville a Zurlauben byli zabiti a mnoho jiných, zajatců bylo bezpočtu. Labaume, nejstarší syn Tallardův, přežil své zranění jen o několik dní. Vévoda z Marlborough, který se svou armádou vykonal vše, si ponechal maršála z Tallard a nejvýznamnější důstojníky a poslal je do Hanau, dokud nenadejde čas, aby se přeplavil do Anglie a ozdobil jimi svůj triumf. Ze všech ostatních dal polovinu princi Evženovi. Byl to pro ně velký rozdíl. Ten s nimi zacházel tvrdě; vévoda z Marlborough se všemi ohledy, s ochotou, s nejpředcházivější zdvořilostí ve všem a se skromností snad vyšší než jeho vítězství. Dbal, aby toto zacházení bylo stále stejné až do jejich přeplavby s ním, a prostým zajatcům, které si ponechal, se na jeho rozkaz dostalo všech možných ohledů a úlev.

Král dostal tuto krutou zprávu 21. srpna po kurýrovi maršála z Villeroy, jemuž vojska zanechaná princem Evženem pod hrabětem z Nassau-Weilburgu v jejich liniích u Stollhofenu poslala trubače s dopisy několika našich zajatých důstojníků, jimž bylo dovoleno dát o sobě zprávu rodinám. Od tohoto kurýra se král dozvěděl, že bitva svedená 13. trvala od osmi hodin ráno až k večeru; že celá Tallardova armáda je pobita nebo zajata; že se neví, co se stalo s tímto maršálem; žádný dopis to neříkal ani nevysvětloval, zda kurfiřt a maršál z Marsinu byli při akci. Byly tu dopisy od Blansaca, od Hautefeuilla, od Montpérouxe, od rytíře z Croissy a od Denonvilla, ale bez jakýchkoli podrobností a od lidí zdrcených. V tomto strašném neklidu král ty dopisy otevřel; něco víc nalezl v dopise Montpérouxově, ale přece jen bez podrobností: psal své ženě, kterou nazýval svou drahou malou Palatinkou. Když byl král dlouho poté o všem zpraven, zeptal se maršála z Boufflers, co je to za něžné jménečko, o němž nikdy neslyšel. Maršál mu pověděl, že vlastní jméno Montpérouxovo je Palatin de Dio. Mohl dodat, že Palatin byl titul běžný v oněch krajích Burgundska a sousedních, který zůstal jako vlastní jméno poté, co jej kdysi propůjčovali císaři; znamenalo to tedy palatin, čili — vznešenějším titulem — pán z Dio.

Král setrval šest dní v tomto mučivém stavu, kdy věděl, že v Bavorsku je vše ztraceno, a nevěděl jak. Těch několik lidí, od nichž přišly dopisy, se spokojilo tím, že podali zprávu o sobě, nanejvýš o několika přátelích. Nikdo nespěchal vyprávět o pohromě. Lidé se báli o své dopisy a neodvažovali se v nich vyslovit ani o věcech, ani o osobách. Marsin, zcela zaměstnaný svým ústupem, se spokojil tím, že o sobě podal maršálovi z Villeroy zprávy týkající se výhradně této věci. Kurfiřt, roztrpčený svými ztrátami a odporem, s nímž se setkala jeho rada zůstat ve své zemi, napsal králi při přechodu Rýna jen dvě slova o úctě a o pevnosti ve svém spojenectví; takže se nic nedozvídalo jinak než po útržcích, vzácných a chatrných, které jen zvětšovaly neklid o věc celkovou i o osud jednotlivců. Krutá kapitulace v Blindheimu byla přece jen rozpletena první, podle několika slov, která se o ní našla v dopisech Denonvilla, Blansaca a Hautefeuilla.

Jiní, nižší důstojníci se bez podrobností rozhorlili proti gendarmerii a proti některým generálům, mezi nimiž se nevedlo dobře hraběti z Roucy, a trpce připomínali jeho pohmožděninu tak dlouho ošetřovanou, tak hluboko v týlu, po celou dobu hlavního náporu bitvy u La Marsaille⁹, kde se už neukázal. On a jeho bratr Blansac byli syny milované sestry pana maršála z Lorges. Strávili život u něho jako jeho děti. Pan z La Rochefoucauld, hlava jejich rodu, s nimi zacházel, až na peněžitou pomoc, stejně. Jejich ženy, s nimiž jsem se hodně stýkal, mě daly všude hledat a zapřísahaly mě, abych ihned zašel za Chamillartem a dosáhl u něho všeho, co pro ně bude moci u krále udělat.

Učinil jsem to s takovým úspěchem, že je uchránil nepříjemných věcí.

Král sháněl zprávy i sám, ptal se po nich, dával si přinášet, co přicházelo poštou, a nepřicházelo nic nebo skoro nic, co by ho poučilo; skládalo se dohromady, co kdo věděl, aby z toho vznikl celek, který příliš neuspokojoval. Král ani nikdo jiný nechápal celou armádu umístěnou ve vsi a kolem ní a tuto armádu vzdavší se do válečného zajetí podepsanou kapitulací. Hlava se z toho točila. Konečně, když podrobností pozvolna přibývalo, z jednoho dopisu to, z jiného ono, dorazil ráno 29. srpna do L’Étangu¹⁰ Silly. Chamillart ho přivedl do Meudonu, kde byl král, který se s nimi před obědem na dlouho zavřel. Tallard, s nímž byl zajat, dostal od vévody z Marlborough dovolení poslat ho ke králi, aby mu podal zprávu o jeho neštěstí, s čestným slovem, že se ihned poté vrátí tam, kam mu vévoda přikáže se dostavit. Protože nepověděl nic, co bych tu nevylíčil, poslouží na několik chvil k dosti zajímavé odbočce od látky tak nepříjemné, k jejímž následkům se vrátíme potom.

Silly, příjmením Vipart¹¹, byl normandský šlechtic, jeden z nejnepatrnějších, jací byli mezi Lisieux a Séez, majetkem i rodem. Byl to vysoký chlapík, dokonale urostlý, s tváří příjemnou a mužnou, nesmírně duchaplný a ducha neobyčejně vzdělaného; veliká udatnost a veliké vlohy pro válku; od přírody výmluvný, se silou i půvabem; ostatně v hovoru velmi milý; bezuzdná ctižádost a k tomu naprosté oproštění ode všeho, co by ji mohlo omezovat, což z něho dělalo člověka krajně nebezpečného, ale velmi obratného v tom, jak to skrýt, do krajnosti pilného ve vzdělávání a přizpůsobujícího všechny své styky, ba i své zábavy, svým záměrům udělat štěstí. Půvab spojoval se zdáním prostoty, které se nemohlo udržet příliš dlouho a které se, jak mu přibývalo nadějí a prostředků, proměnilo v opovážlivost. Spřátelil se, jak jen mohl, s těmi, kdo byli v armádách nejváženější, a s nejskvělejší společností u dvora. Jeho duch, jeho vědomosti, na nichž nebylo nic pedantského, jeho udatnost a jeho způsoby se zalíbily vévodovi z Orléans. Vloudil se do jeho radovánek, avšak s mírou, ze strachu před králem, a dost na to, aby se zalíbil princi, který mu dal svůj pěší pluk. Náhoda ho učinila brigádním generálem dlouho před tím, než na něho přišla řada, a v důsledku toho velmi záhy generálporučíkem.

Silly, plukovník dragounů, už tehdy velmi vynikající, který od té doby málem byl a snad měl být maršálem Francie, byl jmenován brigádním generálem při onom obrovském jmenování, při němž já jmenován nebyl a které mě přimělo opustit službu, jak jsem svého času řekl¹². Chamillart právě nastupoval na místo státního sekretáře pro válku. Bylo to první jmenování za jeho časů; neznal ani jediného důstojníka. Když vycházel od paní z Maintenon, kde bylo jmenování provedeno při jeho obvyklé pracovní schůzce, potká Sillyho a řekne mu, aby šel poděkovat králi, který ho právě jmenoval brigádním generálem. Silly, který k tomu měl daleko, měl tolik duchapřítomnosti, že skryl své překvapení. Vytušil záměnu mezi sebou a Sillym od dragounů, ale počítal, že z ní vytěží, a šel poděkovat králi, když vycházel od paní z Maintenon k večeři. Král, velmi udiven tímto poděkováním, mu řekl, že ho jmenovat nezamýšlel.

Ten, aniž se dal vyvést z míry, uvedl, co mu právě řekl Chamillart, a ze strachu před odmítnutím, které by znamenalo vyloučení, se ztratí v zástupu, vyhledá Chamillarta a zvolá, že když na jeho slovo poděkoval, nezbývá mu než se jít oběsit, utrpí-li tu pohanu, že nebude brigádním generálem. Chamillart, zahanbený svým omylem, usoudil, že je věcí jeho cti za ním stát. Hned nazítří se k němu králi přiznal a vzápětí dokázal, že Silly brigádním generálem zůstal. Silly se přimkl, jak jen mohl, k princi de Conti a k těm, s nimiž se princ nejvíc stýkal. Tehdy to patřilo k dobrému tónu, jako tomu bylo vždy, a Sillymu to nebylo lhostejné. Zkoušel to u maršála z Villeroy; jeho velkopanské způsoby a povýšenost ho odradily. Lépe pochodil u ducha, přístupnosti a líbivosti Tallardovy, který chtěl být milován i od kuchtíků. Když byli spolu zajati, Tallard, velmi znepokojený tím, jak na tom bude u dvora, usoudil, že tam nemůže poslat lepšího mluvčího než Sillyho. Ten mu posloužil tak dobře, že brzy uvidíme, jaké to přineslo ovoce. Ale po návratu, nevím, co se mezi nimi stalo. Rozešli se ve zlém a nesmiřitelně, patrně pro věci, které nedělaly čest jednomu ani druhému, protože každý z nich o tom zachoval tajemství tak dokonale, že jejich nejdůvěrnější přátelé z toho nemohli nic uhodnout, a příčinu této roztržky si oba odnesli na onen svět, i ten z obou, který toho druhého přežil, totiž Tallard, a který se neměl čeho bát od mrtvého, jenž nezanechal ani rodinu, ani přátele.

Po králově smrti hrál Silly chvíli jakousi úlohu za regentství; ale nespokojen, že není v žádné radě, obrátil se k bohatství. Narodil se velmi chudý a dokázal se jen tak uživit. Jeho kariéra šla nade vše; ale protože byl v jádru lakomý, láska k majetku u něho následovala hned za ní. Dvořil se Lawovi, jehož si získal svým duchem. Matka starého Lassaye byla rozená Vipart; Silly byl velmi zadobře s jeho synem, který už mnoho let vládl srdcem, duchem, jednáním i domem paní Vévodkyně. Paní Vévodkyně, v tom jediném zajedno s panem Vévodou¹³, byla celá pro Systém. Law po vévodovi z Orléans vložil své naděje do rodu Condé, jehož dědičná chtivost se díky oddanosti tohoto Lawa nacpala miliony.

Silly si tam prorazil cestu přes Lussého, což byla ta nejvybranější cesta k paní Vévodkyni. Brzy se tam stal významným oblíbencem pod ochranou toho pravého¹⁴ a cpal si kapsy v podřízeném postavení. Pan Vévoda, když se stal prvním ministrem, nemohl své matce odmítnout několik řádových řetězů při početném jmenování roku 1724, do něhož nacpal tolik chátry. Silly dostal jeden, který paní Vévodkyně stěží vydobyla. Od vévody z Orléans předtím ulovil místo státního rady meče. Tehdy, bohatý a vyznamenaný, oblékl velkého pána.

Toto štěstí, v něž nebylo lze doufat, ho jen podnítilo, aby je dovršil. Nic se mu nezdálo být nad jeho zásluhy. Morville, státní sekretář pro zahraniční věci, jím byl oslněn. Silly ho ovládl. Stal se jeho rádcem v jeho jednání i v úředních věcech. Postavení tak příznivé jeho ctižádosti mu vnuklo myšlenku na velvyslanectví ve Španělsku, na to, že tam bude učiněn grandem, že se pak vrátí do rady jako muž už zběhlý ve státních záležitostech, že se stane vévodou a pairem; a odtud vše, čeho by mohl dosáhnout. Byl to vzdušný zámek a džbán mléka oné dobré ženy. Pan Vévoda byl propuštěn a Morville dostal výhost.

Velký muž se sám neopouští. Silly pochopil se všemi ostatními, že pan z Fréjus, zakrátko poté kardinál Fleury, je sám jediným pánem milostí i státních záležitostí, a Chauvelin pod ním. Byly to pro něho dvě tváře zcela nové, jimž byl naprosto neznámý. Mínění, které měl o sobě, ho přesvědčilo, že s trochou umění a trpělivosti s nimi pořídí stejně jako s Morvillem; ale oni měli příliš málo volného času a on příliš málo přístupu. Soužen nevalným úspěchem svých pokusů, vzal si do hlavy, že kardinála zdolá vytrvalou přítomností, která se mu bude líbit, o čemž nepochyboval, a která mu, až si na něho kardinál zvykne, proklestí cestu do jeho kabinetu, kde, jakmile jednou vejde, hodlal ho ovládat. Jal se tedy nehýbat se z Versailles, a ačkoli měl byt jen ve městě, dávat tam každý den oběd, jehož vybranost by lákala. Vodil na něj vojáky, kteří mu přišli pod ruku, těch nemnoho starších lidí, kteří kdysi bývali u dvora a přijížděli do Versailles v nějaké záležitosti, a státní rady. Tam se rozprávělo a Silly měl hlavní slovo v úvahách i v politice, jako člověk, který si počíná opatrně, který se domnívá, že už něco znamená, a chce znamenat víc. Zároveň se každý den usadil u kardinálových dveří, aby ho viděl procházet. Trvalo to víc než rok a nevyneslo to nic než několik obědů u kardinála, a i to jen velmi zřídka; ať už byl kardinál na Sillyho záměr upozorněn, nebo že jeho vrozená nedůvěřivost pojala podezření z tak nápadné vytrvalosti. Jednoho dne, když se vracel chvíli před obědem, zastavil se u dveří svého kabinetu a velmi vlídně se Sillyho zeptal, zda si něčeho přeje a má-li s ním o čem mluvit. Silly, rozplývaje se v poklonách a projevech úcty, mu odpoví, že ne a že je tu jen proto, aby mu mimochodem složil poklonu. Kardinál mu odvětil zdvořile, ale zvýšeným hlasem, aby ho slyšeli všichni, kdo byli kolem nich, že není zvyklý vídat u svých dveří lidi, jako je on, a velmi suše dodal, že ho prosí, aby se tam už nevracel, nebude-li s ním mít co vyřizovat.

Tato rána jako blesk, kterou Silly tak málo čekal, ho zasáhla tím hlouběji, čím víc při ní bylo svědků. Počítal, že kardinála obejde skrze jeho nejdůvěrnější přátele, jimž se nízce a vytrvale dvořil poté, co našel rozličné způsoby, jak k nim proniknout, a dokonce jak se jim zalíbit. Se vztekem cítil, že všechny jeho naděje jsou ztraceny, a odešel domů, kde našel hojnou společnost. Hrabě du Luc, který mi tuto příhodu vyprávěl, stál u kardinálových dveří, kde slyšel celý rozhovor, a odtamtud šel na oběd k Sillymu, který ho předtím pozval a kde se jich sešlo několik. Silly tam vypadal rozezleně a dost dlouho zasmušile. Nakonec u stolu vybuchl proti kardinálovi tak, že všichni klopili oči. Po zbytek jídla si ulevoval dál tímto způsobem. Nikdo neodpověděl ani slovo. Dobře cítil, že uvádí do rozpaků a že těmito veřejnými řečmi jen sám sobě působí nenapravitelnou škodu; ale zoufalství bylo silnější než on. Poté uplynul téměř rok, kdy býval tu v Paříži, tu ve Versailles, neodvažuje se už přiblížit ke kardinálovi, kterého by byl nejraději sežral, a hledaje ve svém duchu východiska a cesty, jež mu ten nedokázal poskytnout. Nakonec odjel domů, aby tam strávil zimu. Své venkovské šlechtické sídlo rozšířil a upravil a přestrojil je za zámek.

Nebyl tam dlouho a poslal pryč těch několik lidí, kteří ho přicházeli navštívit; říkám těch několik, protože jeho nové panské způsoby, na něž u něho sousedé nebyli zvyklí, společnost značně prořídily. Řekl, že je nemocen, a ulehl. Zůstal v posteli pět nebo šest dní. Těch několik sluhů, kteří tam byli, se po sobě dívalo, protože na něm nemoc neviděli. Jeho ranhojič, kterého jsem později viděl ve službách pana z Lévis, mu nenacházel horečku. Posledního dne na chvíli vstal, znovu ulehl a poslal všechny své lidi z pokoje. K šesté hodině večerní, znepokojeni tou dlouhou samotou, a to bez jakéhokoli jídla, zaslechli nějaký hluk v příkopech, plných spíš bahna než vody; nato vešli do jeho pokoje a postavili se ke krbu, aby chvíli naslouchali. Jeden z nich ucítil slabý průvan od jednoho okna; chtěl je jít zavřít.

V téže chvíli jiný přistoupí k posteli a tiše nadzvedne závěs; jaký však byl úžas obou, když jeden nenašel v posteli nikoho a druhý našel dvě trepky pod oknem v pokoji! Hned se dají do křiku a všichni běží k příkopům. Našli ho tam, spadlého tak, že by se byl mohl dostat na břeh, kdyby byl chtěl. Vytáhli ho, ještě se chvěl, a zakrátko jim zemřel v náručí. Nebyl ženat a měl neprovdanou sestru, kterou nechával doslova trpět nouzí o všechno a umírat hladem a která našla v jeho bohatém dědictví vydatnou látku k útěše nad tak neblahým koncem. Při všem svém duchu udělal hloupost, která krále nesmírně rozzlobila. Když s ním král po jeho příjezdu do Meudonu dlouho hovořil ve svém kabinetu, zahlédl ho k večeru na své procházce bez kordu. To krále popudilo do krajnosti a dal to znát tónem, jímž se ho zeptal, co s ním udělal. Silly odpověděl, že jako zajatec měl za to, že jej nosit nemá. „Co to má znamenat?“ odvětil král velmi pohnut, „jděte si pro nějaký, a hned.“ To, spolu se smutnými zprávami, jejichž podrobnosti přivezl, způsobilo, že za tohoto krátkého pobytu nezazářil, a nemálo to přispělo k jeho netrpělivosti vrátit se za Tallardem do Hanau, což také udělal několik dní poté, co se poprvé v životě zúčastnil pobytu v Marly.

Na neštěstí jsme nebyli zvyklí. Toto bylo zcela právem nečekané; čtyři armády za Rýnem, z nichž tři v srdci Německa, k tomu moc nespokojenců — od toho se dalo čekat vše.

Kdyby se nebylo bojovalo, byli bychom pány všeho díky vynucenému ústupu nepřátel, který byl neodvratně blízký a musel vést velmi daleko, aby našli obživu. Kdyby se maršál z Villeroy, který neměl na práci nic než pozorovat prince Evžena, sledovat ho a zastoupit mu cestu, jím nedal zdržovat a pak, když mu vyklouzl, zesměšnit, nikdy by se Marlborough bez spojení s ním neodvážil utkat s našimi třemi armádami. Kdyby byly obsadily potok před svým čelem, nikdy by se nepřátelé neodvážili přejít jej před nimi, nebo by při tom byli rozbiti a poraženi. Kdyby byly ponechaly mezi sebou a potokem jen malou mezeru, aby na ně udeřily, až budou napůl přešlí, pokud by se toho odvážili, byli by najisto poraženi a sraženi do něho. Kdyby byly aspoň zaujaly terén — a rozlehlost pláně nechávala volbu volnou —, který by nekladl širokou a dlouhou bařinu mezi oba Tallardovy sledy, měly by ještě aspoň vyrovnanou hru. Kdyby se z této armády nevzalo dvacet šest praporů a dvanáct eskadron dragounů, aby byly vloženy do jedné vsi a kolem ní na opření pravice, kterou bylo možné postavit docela blízko odtud k Dunaji, nebyla by tato armáda, jež zastávala místo pravého křídla, oslabena tak, že byla prolomena, a střed, jímž byla armáda kurfiřtova, tak, že byl napaden z boku. Kdyby aspoň celá armáda, usazená v té vsi Blindheimu, měla odvahu se tam bránit, byla by dala čas armádě Marsinově, která tvořila levici, byla neporušená a stále vítězila, aby využila času a zaměstnání, jež by tato ves poskytla, spojila se se dvěma třetinami armády kurfiřtovy, která se ještě držela, a pod ochranou obrany dvaceti šesti dobrých praporů a dvanácti eskadron dragounů tam přenesla bitvu a celý nápor zbraní, který by snad byl šťastný. Ale bylo psáno, že hanba, chyby i škoda budou na straně králově krajní a že všechny budou dovršeny závratí poslední chyby, opuštěním Bavorska, které bylo tak snadné držet, s jeho pevnostmi, jeho dobrou vůlí a jeho hojností, jednou celou armádou, jež nic neutrpěla, a zbytky obou druhých, kdyby zaujaly výhodná postavení. Marně kurfiřt tuto radu přednesl; strach se domníval, že spásu najde jen pod ochranou armády maršála z Villeroy; a když bylo spojení provedeno, místo aby se využilo toho, že průchody byly ještě volné, a aby tuto zcela čerstvou armádu odvedli s sebou zpět do Bavorska, kde by všichni dohromady byli stejně silní jako před bitvou a čerstvější než nepřátelé, kteří bojovali — neboť s princem Ludvíkem Bádenským zůstalo před Ingolstadtem jen málo vojska —, nemyslelo se na nic jiného než uspíšit útěk a urychlit opuštění tolika pevností a tolika rozlehlých a hojných krajů. Za bezpečné se pokládali teprve u Rýna a na konci štrasburského mostu, aby jej mohli každou chvíli překročit.

Tyto zázraky omylů, zaslepení a temnot, nakupené a zřetězené, tak hrubé, tak málo uvěřitelné, z nichž by jediný méně změnil celou tvářnost věcí, dobře připomínají, třebaže v rodu méně zázračném, ona nesmírná vítězství a ony nesmírné porážky, jež Bůh dopřával svému lidu nebo jimiž jej sužoval podle toho, zda mu byl věrný, nebo zda jeho službu opouštěl.

Lze si představit, jaké bylo všeobecné zděšení, když každá vznešená rodina, nemluvě o ostatních, měla mrtvé, raněné a zajaté, jaké byly rozpaky ministra války a financí, který měl nahradit celou armádu zničenou, pobitou nebo zajatou; a jaká bolest krále, který držel osud císařův ve svých rukou a který se s touto potupou a touto ztrátou viděl nucen hájit na březích Rýna svůj vlastní. Následky neméně ukázaly, jak těžce dolehla ruka Boží. Ztratil se úsudek, třásli jsme se uprostřed Alsaska. Krutý omyl maršála z Villeroy utonul v přízni, jíž se těšil. Uvidíme, jak byl Tallard skvěle odměněn. Marsin zůstal v lhostejnosti; shledalo se, že nezasluhuje nic, protože nepochybil, neboť král mu nevytýkal, že v Bavorsku nevytrval. Všechen hněv dopadl na několik pluků, které byly rozpuštěny, a na jednotlivce, jejichž celým trestem bylo, že už nebyli v armádách zaměstnáváni; mezi ně se k viníkům přimísilo několik nevinných. Jen Denonville byl potupně propuštěn a jeho pluk dán jinému, takže se po skončení svého zajetí už neodvážil nikde ukázat. Nechci říci, že si to návrhem, s nímž měl tu pošetilost přijít k závorám Blindheimu, dobře nezasloužil; ale nebyla to jeho výmluvnost, před níž tato ves složila zbraně a vzdala se do válečného zajetí. Byla to výmluvnost jediného Angličana vyslaného po něm. Denonville byl potrestán jediný, a nikdo z těch, kdo vydali svou armádu — neboť to byla armáda — do moci Angličanů bez jediného výstřelu od chvíle, kdy jim byla navržena kapitulace s podmínkou válečného zajetí; a jediný velitel útvaru, který ji odmítl podepsat, nebyl za to ani v nejmenším uznán ani vyznamenán. Zato veřejnost si nekladla žádné meze ani vůči maršálům, ani vůči generálům, ani vůči jednotlivcům, které pokládala za viníky, ani vůči vojskům, o nichž dopisy mluvily špatně. Byl to povyk, který uváděl do rozpaků jejich rodiny.

Ti nejbližší se několik dní neodvažovali ukázat a byli i tací, kdo litovali, že nezůstali v ústraní déle.

Uprostřed tohoto veřejného zármutku nebyly radovánky a slavnosti k narození vévody z Bretagne přerušeny. Město uspořádalo jednu s ohňostrojem na řece, na který se Monseigneur, princové jeho synové a vévodkyně z Bourgogne přijeli podívat z oken Louvru s množstvím dam a dvořanů a s velkou nádherou jídla a občerstvení — protiklad, který víc popudil, než ukázal velikost duše. Několik dní poté uspořádal král slavnostní osvětlení a slavnost v Marly, kam byl pozván dvůr ze Saint-Germain a kde se vše dálo na počest vévodkyně z Bourgogne. Poděkoval kupeckému prévôtovi za ohňostroj na řece a řekl mu, že se Monseigneurovi a vévodkyni z Bourgogne velmi líbil.