Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola sedmnáctá

Pochod spojenců. — Marlborough generálním feldmaršálem armád císaře i říše. — Naše armády v Alsasku. — Smrt vévody z Montfortu; jeho povaha. — Jeho úřad dán jeho bratrovi. — Smrt, rodina a pozůstalost hraběte z Verrue. — Nezdařený podnik na Cádiz. — Námořní bitva u Málagy vyhraná hrabětem z Toulouse. — Osudná chyba navzdory hraběti z Toulouse. — Châteauneuf, velvyslanec v Portugalsku, přijíždí ze Španělska; jeho bratr, jejich kariéra, jejich povaha. — Orry přijíždí do Paříže v nemilosti a v nebezpečí. — D’Aubigny v Madridu dobře obdařen. — Berwick odvolán ze Španělska na naléhání královny; Tessé jmenován jeho nástupcem. — Pletichy kolem sňatku vévody z Mantovy, který odmítá slečnu z Enghien, je odmítnut vévodkyní z Lesdiguières a proti přání krále i vlastní vůli si velmi podivně bere slečnu z Elbeufu, s níž potom zachází velmi špatně.

Tři nepřátelští velitelé, páni Bavorska a všeho až po Rýn, odvedli svá vojska zpět k Philippsburgu, do zázemí, a drželi tam pohotově most, který mohli za tři hodiny položit přes Rýn. Zatímco vojska pochodovala a oni je nechali v tomto táboře odpočinout, přijal princ Ludvík Bádenský v sousedství, na krásném zámku Rastatt, který si vystavěl v malém podle vzoru Versailles, prince Evžena a vévodu z Marlborough, kteří si tam přijeli odpočinout ve stínu svých vavřínů. Tam také tento vévoda obdržel od císaře patent generálního feldmaršála vojsk císaře i říše, hodnost velmi vzácnou, stejnou, jakou měl princ Evžen, a vyšší než feldmaršálové, kteří jsou, pokud jde o armádu, vojsko a pevnosti, tolik co naši maršálové Francie; a anglická královna¹ mu dovolila ji přijmout, než se dočká odměn, které se mu chystaly v Anglii.

Za tohoto slavného odpočinku přešli naši maršálové zpět přes Rýn a postoupili k Haguenau. Všechno v nich budilo obavu z obléhání Landau. Maršál z Villeroy se necítil dost silný, aby mu zabránil; spokojil se s tím, že pevnost zásobil vším potřebným pro dlouhé obléhání a že do ní kromě posádky poslal osm praporů, jeden pluk jízdy a jeden pluk dragounů pod Laubaniem, guvernérem, jemuž byla svěřena její obrana. Vzteku důstojníků této armády se nic nevyrovnalo.

Nedlouho předtím jsem dostal dopis od vévody z Montfortu², který byl mým velkým přítelem; psal mi, že po návratu zlomí kord a stane se prezidentem parlamentu (à mortier). Sloužil vždy v armádě maršála z Villeroy. Jeho dopis mi připadal tak zoufalý, že jsem se při jeho tak prudké odvaze obával, aby neprovedl nějaké válečnické bláznovství, a napsal jsem mu, že ho zapřísahám, aby se aspoň nedal zabít jen tak pro nic za nic. Jako bych to byl předvídal. Bylo třeba poslat do Landau konvoj s penězi; sestavili oddíl, který ho měl doprovodit. Požádal maršála z Villeroy o velení nad ním, a ten mu řekl, že je to věc příliš nepatrná, než aby jí pověřoval polního maršála. Krátce nato se dal odmítnout znovu; napotřetí toho dosáhl pouhou neodbytností. Dopravil peníze do Landau bez jakékoli překážky. Na zpáteční cestě, když jel na konci svého oddílu, spatřil husary, kteří poletovali kolem; a hned je chtěl honit a střílet po nich z pistole jako nějaký karabiník. Chvíli ho zdržovali, ale nakonec se jim vytrhl a následovali ho jen dva důstojníci. Ti lotři kroužili, prchali, rozptylovali se, zase se sbíhali; a jak horlivost hnala vévodu z Montfortu proti nim, ocitl se náhle obklíčen a vzápětí sražen ranou z karabiny, která mu roztříštila kříž a ponechala mu jen tolik času, aby ho jakž takž odnesli, aby se vyzpovídal s velkými projevy zbožnosti a lítosti nad svým minulým životem a aby dorazil do hlavního stanu, kde téměř vzápětí zemřel.

Nebylo mu ještě pětatřicet let a byl o pět let starší než já. Mnoho ducha, příjemná vzdělanost, přirozený půvab, který vyvažoval poněkud malou a zavalitou postavu a tvář zjizvenou zraněními; statečnost, kterou bylo možno nazvat přílišnou, velká píle a mnoho nadání pro válku, spolu se smyslem pro spravedlnost, nenuceností a způsobem řeči, jež byly stvořeny k tomu, aby se líbily vojsku i důstojníkům, a přitom mu u nich zjednávaly úctu; velká ctižádost, avšak — což je vzácná přednost — vždy držená v mezích poctivosti. Otevřené a veselé vzezření, mírné a přívětivé mravy, pravdivost a spolehlivost odolávající každé zkoušce, spojené s opravdovou prostotou, vytvářely v něm povahu nejmilejší a činily styk s ním rozkošným; přitom byl vnímavý k přátelství a velmi věrný, ale v přátelích velmi vybíravý, a nejlepší syn, nejlepší manžel, nejlepší bratr a nejlepší pán na světě, zbožňovaný ve své kompanii lehké jízdy, důvěrný přítel Tallarda a Marsina, velký přítel prince de Conti, který ho dobře poznal u zesnulého pana z Luxembourgu, jenž ho miloval jako syna; zvláštní přítel vévody z Orléans a tak dokonale zadobře s vévodou z Bourgogne, že se tím u dvora už stával významným. Také Monseigneur s ním jednal přátelsky a král s ním rád mluvil a ve všem ho vyznamenával, takže u dvora platil daleko víc, než odpovídalo jeho věku, a přesto vycházel dobře i se svými vrstevníky, jejichž závist otupovalo jeho chování. Výchova příliš stísněná a příliš dlouhá ho zprvu vrhla do velké prostopášnosti, odvedla ho od oné vytrvalé přítomnosti u dvora, která byla u krále tak velkou zásluhou, a podivně pokazila jeho záležitosti. Od jisté doby se vracel z tohoto tak obecného poblouzení a tento návrat se mu u krále obrátil ve velkou zásluhu. Mé důvěrné spojení s vévodou z Chevreuse, jeho otcem, a s panem z Beauvilliers založilo i mé spojení s ním.

Jistá podobnost zálib, náklonností, nechutí, názorů a způsobů myšlení i bytí je utužila až k největší důvěrnosti, takže ve vážných věcech jsme před sebou neměli nic skrytého. Stálý pobyt u dvora působil, že jsme žili hodně pospolu. Jeho žena a paní z Lévis, jeho sestra, byly důvěrnými přítelkyněmi paní ze Saint-Simon, s níž paní z Chevreuse a paní z Beauvilliers jednaly jako s dcerou.

V odloučení jsme si neustále psali. Také pro mě byla jeho ztráta svrchovaně trpká a pociťuji ji po tolika letech každý den svého života. Lze si představit, jaká byla bolest jeho rodiny. Zanechal jen děti docela malé. Jeho úřad dostal jeho bratr, vidam z Amiens, který od té doby dosáhl všeho.

Smrt hraběte z Verrue, zabitého v oné neblahé bitvě, vysvobodila zpoza mříží jeho ženu³, kterou držel v klášteře v Paříži od chvíle, kdy se tam vrátila z náruče pana Savojského, jak jsem na svém místě vyprávěl, a dala jí úplnou svobodu. V pravý čas se na scénu vrátí. Verrue po sobě zanechal jen jednoho syna, kterého s ní měl a který ho přežil jen nakrátko, a dcery jeptišky. Jeho úřad generálního komisaře jízdy, který právě koupil od maršála z Villars, dostal La Vallière, zajatý u Höchstädtu, a tato volba vzbudila velký křik.

Král nezůstal v bolesti nad höchstädtskou pohromou dlouho bez jisté útěchy, pro stát nevelké, ale jeho srdci citelné.

Hrabě z Toulouse, který se v ničem, ať šlo o cokoli, nepodobal svému bratru vévodovi du Maine, nesl netrpělivě, že své první admirálské tažení promarnil projížďkami po Středozemním moři a neodvážil se utkat s nepřátelskými loďstvy, příliš silnými na to jeho. Dosáhl tedy letos takového loďstva, s nímž by se mohl měřit s tím, které přezimovalo v Lisabonu a drželo moře pod admirálem Rookem v očekávání posil z Holandska a z Anglie. Než půjdeme dál, je třeba říci slovo o Španělsku, aby bylo srozumitelné, co bude následovat.

Princ z Darmstadtu⁴, který pobýval u dvora Karla II., jak jsme viděli na svém místě, a byl tam tak zadobře s královnou, jeho poslední manželkou, se nalodil na loďstvo s arcivévodou, když se tento princ vydal do Portugalska, a s jeho částí pojal záměr překvapit Cádiz, o němž věděl, že je velmi nedostatečně opatřen vším.⁵ Jeden francouzský obchodník, vystrojený k plavbě na americké ostrovy napůl válečně, napůl kupecky, který tam však pro svůj obchod vezl na dvou velkých lodích množství střeliva, zbraní a dosti peněz, se ocitl v těchto vodách a z manévrování eskadry poznal záměr proti Cádizu. Napjal všechny plachty, vplul tam před očima eskadry, vylodil celý svůj náklad, a uvedl tak do stavu obrany pevnost, která by se jinak pro nedostatek zbraní, střeliva a peněz nemohla bránit, a zůstal v ní.

Když tedy Darmstadt se svým záměrem neuspěl, ač se o něj po několik dní marně pokoušel, vylodil se a plenil okolí na pevnině. Obce se shromáždily pod generálním kapitánem země, sousední biskupové se překonávali rychlou pomocí v lidech i penězích; zkrátka po měsíci nájezdů, při nichž Angličané ztratili mnoho lidí, bylo nutno znovu se nalodit, a to ještě s velkou námahou, a odplout k Portugalsku.

Viděli jsme Orryho nedbalost i to, jak Puységur přesto napravil vše, co se dalo, a úspěchy vévody z Berwicku na portugalské hranici. Vedra rozdělila armády, které se rozešly do letních ubikací.

Berwick, Villadarias ani Serclaes, zbaveni všeho touž Orryho nedbalostí, nemohli vše zaopatřit ani dovést svá vojska všude, kde by jich bylo třeba. Gibraltar, tato proslulá pevnost, která ovládá důležitou úžinu téhož jména, byl opatřen jako ostatní, to jest nebylo v něm vůbec nic k jeho obraně a celou posádku tvořilo asi čtyřicet otrhanců. Princ z Darmstadtu, který byl dobře zpraven, využil tak osudné chyby. Přitáhnout tam a zmocnit se ho bylo jedno a totéž, a velikost této ztráty byla pocítěna, teprve když k ní došlo. Na druhé straně týž princ z Darmstadtu, který byl za Karla II. místokrálem Katalánska, si v této provincii uchoval mnoho styků a v Barceloně množství svých lidí. Chystala se tam vzpoura, vzniklo podezření, naše loďstvo tam přistálo. Hrabě z Toulouse tam vystoupil na břeh, pobyl tam nějaký čas a dobrými opatřeními, která byla učiněna, záměr zcela zmařil. Chtěl se však setkat s Rookovým loďstvem a svést s ním bitvu. Měl k tomu svolení; nalodil se znovu a vydal se je hledat.

Setkal se s ním poblíž Málagy a 24. září⁶ s ním bojoval od deseti hodin dopoledne do osmi hodin večer. Co do počtu lodí byla loďstva přibližně stejná. Dlouho nebylo na moři vidět boj zuřivější a urputnější. Nepřátelé měli po celou dobu proti našemu loďstvu výhodu větru. Noc přála jejich ústupu. Villette, generálporučík loďstva, který velel předvoji, porazil předvoj nepřátelský. Všechna výhoda byla na straně hraběte z Toulouse, jehož loď dlouho bojovala s lodí Rookovou a zbavila ji stěžňů; mohl se chlubit, že dobyl vítězství, a využiv změny větru, pronásledoval po celý 25. den Rooka, který ustupoval k berberskému pobřeží. Nepřátelé ztratili šest tisíc mužů, holandská viceadmirálská loď vyletěla do povětří, několik lodí bylo potopeno a řada jich přišla o stěžně. Naše loďstvo neztratilo ani loď, ani stěžeň, ale vítězství přišlo draho na lidech vynikajících hodnostmi a ještě víc zásluhami, nehledě na patnáct set zabitých či raněných vojáků a námořníků. Bailli Lotrinský, syn pana Velkého a velitel eskadry, Bellisle a Évrard, velitelé eskadry⁷, a jeden syn maršála z Châteaurenault byli zabiti. Relingue, generálporučík loďstva, Gabaret, velitel eskadry, který odešel z Francie kvůli souboji, ale kterého španělský král poslal na loďstvo, a jeden kapitán řadové lodi, synovec maršála z Châteaurenault a nositel téhož jména, přišli každý o stehno a po několika dnech zemřeli, stejně jako Herbault, kapitán řadové lodi, bratr Herbaulta, intendanta loďstva. Ten druhý byl zabit u nohou hraběte z Toulouse, který s velkou duchapřítomností zabránil, aby ho hodili do moře, dokud boj neskončí, aby se neztratily důležité listiny, které snad měl u sebe, a aby byl čas ho prohledat. Několik hraběcích pážat bylo kolem něho zabito a zraněno. Nelze si představit klidnější statečnost, než jakou projevoval po celou bitvu, ani víc živosti, s níž všechno sledoval, a úsudku, s nímž v pravou chvíli velel. Dovedl si získat srdce svým mírným a vlídným chováním, svou spravedlivostí, svou štědrostí. Zde si odnesl i veškerou úctu. Ducasse, velitel eskadry, kterého uvidíme dojít ještě dál, utrpěl těžké zranění a několik dalších lehčích.

Večer 25. se podařilo silou větru a manévrování dostihnout Rooka zcela zblízka. Hrabě z Toulouse ho chtěl nazítří napadnout znovu; maršál z Cœuvres, bez něhož měl zakázáno cokoli podniknout, chtěl svolat radu. Relingue, který umíral a hraběte miloval — uvolil se ostatně být jeho prvním štolbou —, mu vzkázal dvěma slovy vlastní rukou, že nepřátele porazí a že ho zapřísahá, aby na ně zaútočil. Hrabě uplatnil tento dopis, psaný mužem tak uznávaných schopností, i cenu druhého vítězství, jíž byl Gibraltar. Získával hlasy, vkládal do toho vlídnost, nejsilnější důvody a přidal k tomu tolik autority, kolik se odvážil. Všichni se k tomu klonili, když se d’O⁸, mentor loďstva, proti jehož mínění král hraběti zcela výslovně zakázal cokoli podniknout, postavil na odpor s pohrdavým výrazem a s chladnou, němou a domýšlivou umíněností, která ho na moři zprošťovala ducha i rozumu, tak jako ho jich u dvora zprošťovala důvěra, kterou v něho pojali paní z Maintenon a král. Jakmile věštba zazněla, maršál z Cœuvres ji potvrdil proti své vůli i proti svému lepšímu vědomí a každý se zdrcen odebral na svou loď, hrabě do své kajuty, zmítán nejprudším žalem. Zanedlouho se s jistotou dozvěděli, že by bylo po nepřátelském loďstvu veta, kdyby je byli napadli; a vzápětí i po Gibraltaru, který by byli našli v témž stavu, v jakém byl opuštěn. Hrabě z Toulouse si v tomto tažení získal velkou čest v každém ohledu a jeho nicotný vychovatel jí tam ztratil málo, protože jí mnoho na ztracení neměl. Hrabě, zakotvený před Málagou, přijal na své lodi návštěvu Villadariase, který od něho dostal vše, oč pro obléhání Gibraltaru požádal. Na břeh byly vysazeny tři tisíce mužů, padesát kusů těžkých děl a vůbec vše potřebné k tomuto obléhání, a Pointis byl s deseti řadovými loděmi a několika fregatami odeslán před Gibraltar, aby při obléhání sloužil také jako polní maršál, jsa velitelem eskadry. Když byly všechny tyto rozkazy vykonány, hrabě se svým loďstvem vyplul do Toulonu.

Châteauneuf, který byl velvyslancem v Portugalsku a který se po roztržce na králův rozkaz zdržel v Madridu, právě přijel do Paříže. Byl to Savojan, který v minulé válce opustil svého pána a byl králem jmenován prvním prezidentem senátu v Chambéry a po uzavření míru radou parlamentu a poslán jako velvyslanec do Konstantinopole, kde velmi dobře obstaral královy záležitosti. On i abbé, jeho bratr, kterého jsme svého času viděli vyslaného, aby napravil chyby abbého z Polignaku v Polsku, byli lidé literárně vzdělaní, nesmírně duchaplní a velmi příjemní.

Châteauneuf si uměl počínat a získal si velkou důvěru princezny des Ursins, jíž nebyl bez užitku.

V jeho stopách přijel Orry. Král ho nechtěl vidět a málem ho dal postavit před soud a oběsit. Dobře si to zasloužil, ale věc by byla příliš dopadla na paní des Ursins, a paní z Maintenon ránu tiše odvrátila. D’Aubigny, který zůstal v Madridu jako důvěrný jednatel své paní, dostal v této době dva tisíce dukátů penze, navzdory vyčerpání financí, a dům v Madridu na královy útraty. Královna nepřestávala ze všech sil orodovat, aby princezna des Ursins byla ve Versailles vyslechnuta a potom jí byla vrácena. Rozhořčena odmítáním, obrátila se proti vévodovi z Berwicku jako původci Orryho nemilosti pro stížnosti, které na něho podal, ačkoli už předtím Puységur ověřil a odhalil králi jeho hanebnost a jeho zločin. Žádala o Berwickovo odvolání tak naléhavě, že aby ji nepřivedli k zoufalství ve všem, vyhověli jí v tom, a jeho nástupcem byl jmenován přívětivý, úslužný Tessé, nemocný nebo zdravý podle své nízké politiky. Harcourt a paní z Maintenon dobře věděli, co činí, když tuto volbu prosadili, mnohem méně užitečnou pro zbraně než vhodnou pro jejich záměry s vládou a kabinetem.

Vévoda z Mantovy byl stále v Paříži. Hlavní důvod, který ho tam přivedl, byl, jak jsem poznamenal, oženit se tam s Francouzkou, a to tak, aby mu přišla z královy ruky, avšak podle jeho vlastní chuti. Tento záměr nebyl tajný. Pan z Vaudemontu byl příliš jeho sousedem a příliš dobře zpraven, aby o něm nevěděl, a příliš prozíravý a příliš dotčený zájmem lotrinského domu, aby necítil, jak důležité je oženit ho s princeznou z tohoto domu, který si po jeho smrti činil nárok na Montferrat. Dalo-li by mu toto manželství děti, bylo by pro Lotrinské přece jen lépe, aby byly z Lotrinské, která by zatím byla velmi důstojně provdána a dlouho vdovou pro nepoměr věku mezi jeho švagrovou [a manželem], jehož jí určil, a mohla by za manželství nabýt vlivu na tohoto starého manžela a jako vdova na své děti a prostřednictvím poručnictví na zemi a přimět i samého krále, aby s ní počítal ve věcech italských. Paní z Elbeufu⁹, třetí manželka a tehdy vdova vévody z Elbeufu, byla nejstarší dcerou maršálky z Navailles, jejíž matka, paní z Neuillant, se ujala paní z Maintenon při jejím návratu z amerických ostrovů, chovala ji, živila a vydržovala u sebe z milosrdenství, a aby se jí zbavila, provdala ji za Scarrona.

Paní z Navailles, jejíž manžel [byl] ve službách Mazarinova domu a jeho nejvěrnějším důvěrníkem i v nejpohnutějších dobách jeho života, byla dvorní dámou královny při jejím sňatku; král ji od dvora vyhnal a jejího manžela to stálo úřad kapitána lehké jízdy gardy a guvernérství v Le Havre, protože způsobila, že král nalezl zeď místo dveří, jimiž v noci tajně vcházel do pokoje královniných dvorních slečen. Obě královny¹⁰ byly jejich neštěstím pobouřeny a královna matka dosáhla na smrtelné posteli, že byli povoláni zpět z vyhnanství ve svém guvernérství v La Rochelle. Ačkoli král tento kousek paní z Navailles nikdy zcela neodpustil a ačkoli přicházela ke dvoru velmi zřídka a na velmi krátko, král, zvláště od doby, kdy propadl zbožnosti, jí nemohl odepřít svou úctu a vyznamenání, která ji dávala najevo.

Pod její záštitou se paní z Elbeufu, její dcera, uvedla ke dvoru. Při svém příkrém vzezření, které budilo dojem nevelkého ducha a rozmyslu, se ukázala velmi způsobilou k pletichám a intrikám. Našla způsob, jak dosáhnout, aby si paní z Maintenon zakládala na cti a na vzpomínce na paní z Neuillant a král na ohledu k zesnulému panu a paní z Navailles. Princezna z Harcourtu prolomila ledy u paní z Maintenon; pan Velký se přimluvil u krále; slečna z Lislebonne a paní z Espinoy ji všude podporovaly (neboť nic se nevyrovná opoře, kterou si celý tento dům navzájem poskytuje); paní z Elbeufu hrála, jezdila do Marly, do Meudonu, zakotvila se, vídala někdy paní z Maintenon v soukromí, přivedla ke dvoru svou dceru, krásnou a urostlou, která byla brzy při všem s vévodkyní z Bourgogne. Zašla v tom tak daleko, a ještě tolik ve vysoké hře, do níž s sebou zatáhla vévodkyni z Bourgogne a přivedla ji do mnoha dluhů, že — ať už na rozkaz, jak se věřilo, nebo z matčiny moudrosti — byla matka s dcerou už přes osm měsíců na svých statcích v Saintonge a vrátily se odtamtud, jen aby zastihly pana Mantovského v Paříži. Právě slečnu z Elbeufu mu chtěl dát pan z Vaudemontu, který mu o ní mluvil už v Itálii, a pro ni vynakládal celý lotrinský dům nejzazší úsilí.

Pan Princ¹¹ měl dceru, o níž nevěděl, jak se jí zbavit, obohacenou nesmírným jměním rodu Maillé-Brézé a konetáblů z Montmorency, jejichž dědičkami byly jeho matka a jeho bába; zapomněl na dceru z rodu La Trémoille a na dědičku z Roye, z nichž vzešel, i na všechny ostatní sňatky pánů a jejich dcer, které uzavřely různé větve Bourbonů. Jakkoli velice čestná byla přímá spříznění s nimi, stala se tak tíživými pro jmění a tak nepříjemnými v následcích pro způsob jednání, že o ně bylo nyní u první šlechty právě tak málo zájmu, jako bylo u princů krve nového pohrdání, a proto bylo těžké jejich děti oženit či provdat, zvláště dcery. Krom toho, že se pan Mantovský zdál panu Princi příležitostí, jak dceru udat, měl pan Princ nároky na Montferrat z titulu velké pohledávky za pozůstalostí královny Marie Gonzagové¹², tety paní Princezny z matčiny strany, z níž celá jeho vynalézavost nedokázala za tolik let nic vytěžit, neboť byl neustále odkazován od Polska k domu Gonzagů a zpět. Doufal tedy, že si zaplacení tohoto dluhu tak či onak opatří skrze dceru, stane-li se vévodkyní z Mantovy a bude-li mít děti, anebo, nebude-li je mít, že k své pohledávce připojí její věno a její práva a s podporou Francie dostane Montferrat do svého domu. Vyložil králi své úmysly a svůj záměr; král mu dovolil je sledovat a slíbil mu, že mu v tom poslouží celou svou ochranou.

Pan Princ, který se v té věci obával vlivu pana Velkého a jeho zvyku brát u krále všechno útokem, dal králi, a ještě víc ministrům, pocítit nároky vévodů lotrinských na Montferrat, posílené formálním závazkem císaře za této války, že v nich bude vévodu lotrinského vší mocí podporovat, kdyby vévoda z Mantovy zemřel bez dětí (což ho nutnost později přiměla změnit ve prospěch vévody savojského, avšak s důrazem na náhradu vévodovi lotrinskému, jak uvidíme v Dokladech týkajících se utrechtského míru¹³); a také nebezpečí pro stát, kdyby se dovolilo vkročit jednou nohou do Itálie vévodovi lotrinskému, který by tam císaře, svého ochránce, učinil o to mocnějším a zavazoval by krále k ohledům i ve věci Lotrinska, na něž u nás nebyli zvyklí, zvláště za války, a které by se mohly stát obtížnými. Tyto důvody zapůsobily, král slíbil panu Princi všechny dobré služby, které by nezaváněly nátlakem ani mocí; avšak ošklivost slečny z Enghien postavila této věci do cesty nepřekonatelnou překážku.

Pan Mantovský miloval ženy, chtěl děti; vyjádřil se o přáních pana Prince způsobem uctivým, který ho nemohl urazit, ale tak jasným, že pan Princ už nesměl doufat. Lotrinský dům, zpravený Vaudemontem o krocích, které podnikl a které bázlivost tohoto malého panovníka vůči guvernérovi Milánska dala přijmout s jistou vlídností, nenašel v Paříži jeho rozpoložení tak příznivé. Ještě než odjel z domova, byla jeho volba učiněna a pevná. Když krátce před smrtí vévody z Lesdiguières¹⁴ s ním večeřel, uviděl na jeho prstě malou podobiznu v prstenu a požádal ho, aby mu ji ukázal; když měl prsten v rukou, byl podobiznou okouzlen a řekl panu z Lesdiguières, že ho pokládá za velmi šťastného, má-li tak krásnou milenku. Vévoda z Lesdiguières se dal do smíchu a řekl mu, že je to podobizna jeho ženy. Jakmile zemřel, vévoda z Mantovy nepřestal na tuto mladou vdovu myslet. Její rod a příbuzenské svazky byly velmi vhodné, ještě se na ni potají vyptal a odjel s rozhodnutím uzavřít tento sňatek. Nadarmo mu ukazovali slečnu z Elbeufu jakoby náhodou v kostelích a na procházkách: její krása, která by dojala mnoho jiných, na něho neučinila žádný dojem.

Hledal všude vévodkyni z Lesdiguières a nikde ji nepotkával, protože byla v prvním roce svého vdovství; ale protože chtěl věc dovést ke konci, svěřil se Torcymu jako ministru zahraničních věcí; ten o tom podal zprávu králi, který tento záměr velmi schválil a pověřil maršála z Duras, aby o tom promluvil se svou dcerou. Byla tím stejně zarmoucena jako překvapena.

Dala otci najevo svůj odpor k tomu, vydat se napospas rozmarům a žárlivosti starého zhýralého Itala, hrůzu, kterou pociťovala z toho, že by se ocitla sama v jeho rukou v Itálii, a rozumnou obavu o své zdraví s mužem, o němž bylo velmi dobře známo, že je nemá dobré.

Byl jsem o té věci rychle zpraven. Ona a paní ze Saint-Simon spolu žily ne tak jako sestřenice, jako spíš jako sestry; i já jsem s ní byl ve velmi blízkém styku. Připomněl jsem jí, co je povinna svému domu, který se po tak velkém lesku chýlil k pádu smrtí mého tchána, chováním mého švagra, tak pokročilým věkem pana z Duras a stavem jejího jediného bratra, jehož veškeré jmění odnášely dvě neteře. Zdůraznil jsem jí královo přání, státní důvody, které ho k němu vedly, potěšení vyfouknout tuto partii slečně z Elbeufu, zkrátka vše, nač jsem připadl. Všechno bylo marné. Nikdy jsem neviděl takovou pevnost. Pontchartrain, který ji přišel přemlouvat, ztroskotal jako já, ale pořídil ještě hůř, neboť ji popudil hrozbami, které do toho vmísil, že ji k tomu král už dokáže přimět. Pan Princ se připojil k našim přáním, protože už neměl žádnou naději pro sebe a především se obával sňatku s Lotrinskou. Zašel za panem z Duras, naléhal na něj, aby paní z Lesdiguières poručil, řekl mu, a opakoval to králi, že jí chce vystrojit svatbu v Chantilly jako vlastní dceři, pro své blízké příbuzenství s maršálkou z Duras, pravnučkou posledního konetábla z Montmorency, tak jako on byl jeho pravnukem. Nedal jsem se odradit, obracel jsem se na každého, o kom jsem se domníval, že u vévodkyně z Lesdiguières něco zmůže, až po sestry od Navštívení z předměstí Saint-Jacques, kde byla vychována a které měla velmi ráda. Neměl jsem větší úspěch. Mezitím se pan Mantovský, podrážděn obtížemi, s nimiž se setkával, chtěl-li vévodkyni z Lesdiguières vidět, rozhodl počkat si na ni jedné neděle u minimů. Našel ji zavřenou v kapli, přistoupil ke dveřím, aby ji viděl vycházet. Měl z toho málo potěšení: její hustý krepový závoj byl spuštěn, sotva ji mohl zahlédnout. Odhodlán dosáhnout svého, promluvil o tom s Torcym a dal mu najevo, že úslužnost dát se vidět v kostele by nemělo být tak těžké získat. Torcy o tom promluvil s králem, který mu nařídil, aby navštívil paní z Lesdiguières, aby s ní jeho jménem promluvil o sňatku jako o věci, která se mu hodí a kterou si přeje, avšak aniž do toho vnáší svou moc, aby jí vyložil, jakou úslužnost si od ní vévoda z Mantovy přeje, a aby jí dal na srozuměnou, že si král přeje, aby mu ji prokázala. Torcy se tedy odebral do paláce Durasových a vyložil jí své poslání; pokud šlo o sňatek, odpověď byla pevná, uctivá, krátká; pokud šlo o úslužnost, řekla, že když věci nemají jít dál, pokládá ji za zcela zbytečnou; ale protože Torcy na tomto posledním bodě z králova pověření trval, nezbylo jí než svolit. Pan Mantovský tedy na ni šel čekat na totéž místo, kde ji už jednou tak špatně viděl; našel paní z Lesdiguières už v kapli, přistoupil k ní jako minule. Vzala s sebou slečnu z Espinoy; když se chystala vyjít, zvedla závoj, pomalu prošla kolem pana Mantovského, mimochodem se mu uklonila, aby mu oplatila jeho poklonu, a jako by nevěděla, kdo je, a došla ke svému kočáru.

Pan Mantovský jí byl okouzlen, zdvojnásobil své naléhání u krále i u pana z Duras; věc se projednávala v plné radě jako státní záležitost: a vskutku jí byla. Bylo rozhodnuto pana Mantovského zdržovat a mezitím učinit vše, aby byl tento odpor přemožen, vyjma síly moci, které král ráčil nepoužít. Paní z Lesdiguières bylo královým jménem slíbeno všechno: že to bude Jeho Veličenstvo, kdo se za ni bude ve svatební smlouvě zavazovat; že jí dá věno a zajistí jí je, stejně jako návrat do Francie, kdyby ovdověla; svou ochranu po dobu manželství; zkrátka byla pokoušena všemi nejslušnějšími a nejčestnějšími způsoby, aby se rozhodla. Její matka, přítelkyně paní z Creil, tak známé krásou a ctností, si vypůjčila na jedno odpoledne její dům, abychom mohli s paní z Lesdiguières mluvit souvisleji a pohodlněji než v paláci Durasových. Nezískali jsme tím nic než proud slz. Několik dní nato jsem byl velmi udiven, když mi Chamillart vyprávěl všechno nejdůvěrnější, co se o té věci řeklo mezi vévodkyní z Lesdiguières a mnou a také mezi ní a Pontchartrainem. Brzy potom jsem se dozvěděl, že v obavě, aby jí její odmítání nakonec nepřivodilo něco nepříjemného od krále nebo aby nebylo nakonec zlomeno jeho neomezenou mocí, se svěřila tomuto ministrovi bez vědomí nás všech, aby jeho prostřednictvím dosáhla, že král uzná za dobré, aby se už nemluvilo o tomto sňatku, k němuž se nemohla odhodlat; aby o tom byl pan Mantovský zpraven tak důkladně, že obrátí své myšlenky jinam, a aby byla konečně zbavena ucházení, které se jí stalo velmi trapným pronásledováním. Chamillart jí posloužil tak dobře, že od té chvíle bylo v této věci po všem a že král, jemuž snad lichotilo, že tato mladá vévodkyně dává přednost tomu, zůstat jeho poddanou, před postavením panovnice, ji večer ve svém kabinetě chválil před svou rodinou a princeznami, jejichž prostřednictvím se to rozneslo do světa. Panu z Duras záleželo na všem příliš málo, než aby dceru nutil, a maršálka z Duras, která by to byla chtěla, k tomu neměla sílu. Vévoda z Mantovy, konečně zpravený Torcym o králově lítosti, že nemohl přemoci rozhodnutí vévodkyně z Lesdiguières znovu se neprovdat — neboť tak mu byla věc podána —, přestal doufat a rozhodl se poohlédnout jinde.

Je třeba tuto věc dovyprávět hned. Lotrinští, kteří s nejzvědavější pozorností sledovali ucházení o sňatek s vévodkyní z Lesdiguières, se vrátili, když viděli, že z něho sešlo, ke svým nadějím i ke svým dřívějším postupům. Pan Princ, který je bedlivě sledoval, mluvil, křičel, popuzoval krále, který zašel až tak daleko, že dal paní z Elbeufu svým jménem vyřídit, že se mu její snahy nelíbí. Nic je nezastavilo. Pochopili, že král nedojde až k výslovnému zákazu, a jisti ze zkušenosti, že na tom potom silou lichotek a poddajnosti budou jen lépe, hnali svou věc neústupně dál. Jistý Casado, který si od nedávna dával říkat markýz z Monteleónu, Vaudemontův člověk a Milánec, získal jeho přičiněním místo španělského vyslance v Janově a potom u pana Mantovského, jehož přízeň si získal a kterého doprovodil do Paříže. Byl to chlapík velmi duchaplný, obratný, vemlouvavý a pletichářský, přitom smělý a podnikavý, kterého později uvidíme stát se španělským velvyslancem v Holandsku a v Anglii a dobře tam obstarat své záležitosti a nikoli špatně záležitosti svého dvora. Aby oženil pana Mantovského podle Vaudemontovy chuti, měl za pomocníka jiného podřadného Itala, odpadlého theatina, známého kdysi v Paříži po hernách pod jménem Primi, který potom přijal jméno Saint-Mayol, člověka ke všemu ochotného, s důvtipem a s penězi, jichž bylo v domě rozdáno množství. Těmito opatřeními a s pomocí koše, který dala paní z Lesdiguières, přemohli odpor pana Mantovského, který ostatně při kráse, postavě a rodu slečny z Elbeufu nemohl být než rozmarem; avšak její odpor je přece jen uváděl do rozpaků.

Majíc hodnost i jmění, zasvěcena u dvora do všeho a s pověstí neposkvrněnou, nechtěla se vdávat, anebo jen podle své chuti, a uváděla všechny tytéž důvody, jaké uvedla paní z Lesdiguières, proč si nevzít pana Mantovského. Podrobila si svou matku, které bylo její jho dokonce těžké, ale která se střežila se tím chlubit. Matka tedy velmi toužila se jí zbavit. Držela ji v Paříži, aby ji vzdálila od dvora, od jeho radovánek, od jeho pozvání. Dala značný dar levobočné dceři svého manžela, která byla náramně duchaplná a měla veškerou důvěru její dcery, a dala jí vyhlédnout štěstí v Itálii. Celý lotrinský dům se pustil do slečny z Elbeufu, zvláště slečna z Lislebonne a paní z Espinoy, které konečně přemohly její odpor. Když dospěli až sem, přispěla poddajnost vůči králi na pomoc opovážlivosti sňatku uzavřeného proti jeho vůli, kterou jim oznámil. Zdůrazňovali nepřekonatelný odpor vévody z Mantovy ke slečně z Enghien, odpor vévodkyně z Lesdiguières k němu, který se nepodařilo překonat, a na pohled přesvědčivý důvod, že nelze nutit panovníka, králova spojence, dlícího právě v Paříži, ve volbě manželky, zvláště když si ji chce vzít z řad jeho poddaných (neboť Lotrinští dovedou postavení králových poddaných velmi drze popírat, anebo velmi ochotně uznávat, podle toho, jak se jim to zrovna hodí). Jeho Veličenstvo tedy bylo, s oním vlivem, který na ně měl pan Velký, získáno k tomu, aby nechalo věc běžet, nic nezakazovalo, ale také se do ničeho nevměšovalo. Pan Princ dosáhl, že se sňatek neuzavře ve Francii, a bylo ujednáno, že po podpisu smlouvy mezi stranami se každá odebere svou cestou, aby jej slavily v Mantově.

Pan Mantovský, který za šest nebo sedm měsíců, co pobyl v Paříži, viděl krále jen pětkrát či šestkrát inkognito v jeho kabinetě, dostal od krále, když ho ve Versailles viděl naposledy, krásný kord posázený diamanty, který si král schválně připjal k boku a který od boku sňal, aby mu jej dal a vložil mu, jak řekl, zbraň do ruky jako generalissimovi svých vojsk v Itálii. Tento titul skutečně měl od roztržky s panem Savojským, ale jen aby měl jméno a pocty, bez pravomoci, k níž nebyl způsobilý, a bez výkonu, jehož nebezpečí by se byl příliš obával. Chtěl se s králem ještě rozloučit v Marly a požádal ho o dovolení, aby ho směl ještě pozdravit cestou přes Fontainebleau, až pojede koňmo se svým průvodem do Itálie.

Do Fontainebleau přijel 19. září a přenocoval ve městě u svého vyslance. Dne 20. obědval u pana Velkého, viděl krále v jeho kabinetě a večeřel u Torcyho. Dne 21. viděl krále ještě na okamžik, obědval u Chamillarta a odjel, stále koňmo, přenocovat do Nemours a odtud rovnou do Itálie. V téže době projely Fontainebleau paní a slečna z Elbeufu s paní z Pompadour, sestrou paní z Elbeufu, aniž kohokoli navštívily; sledovaly svou kořist až tam, kde se jejich cesta rozdvojovala, neboť on měl jet po souši a ony po moři, ze strachu, aby si ženich věc nerozmyslel a neudělal jim hanbu: u osob takového postavení to byla podivná úloha, sledovat samy svého muže tak zblízka. Cestou jejich strach ještě vzrostl. Když dorazily do Nevers, do jednoho hostince, usoudily, že se nesmějí pouštět dál bez účinnějších záruk. Zdržely se tam jeden den; téhož dne tam přijaly návštěvu pana Mantovského.

Paní z Pompadour, která se k němu, jak jen mohla, svým uměním a svým upejpáním vtírala s úmyslem vytěžit z něho, co se dá, mu navrhla, aby neodkládal své štěstí a dal sňatek slavit hned; bránil se tomu, jak mohl. Během této neslušné rozepře poslaly požádat o svolení biskupa. Ten umíral; generální vikář, na něhož se obrátily, je odepřel. Řekl, že není zpraven o králově vůli; že sňatek takto slavený by se nekonal s důstojností, jaká se mezi takovými osobami sluší; že by navíc postrádal formality nezbytně nutné k tomu, aby byl chráněn před každým napadením platnosti. Tak uvážlivá odpověď dámy velmi rozzlobila, ale nepřiměla je změnit úmysl. Naléhaly na pana Mantovského, představovaly mu, že tento sňatek není z těch, při nichž by bylo třeba se obávat námitek, uklidňovaly ho, že koná-li se takto v hostinci provinčního města, je úcta ke králi dostatečně zachována, popichovaly ho jeho postavením panovníka, které ho vyjímá ze zákonů a obyčejných pravidel, a nakonec na něho dotíraly tak dlouho, až ho neodbytností přiměly svolit.

Bylo po obědě. Jakmile z něho souhlas vymámily, daly zavolat nahoru kaplana z jeho družiny, který je na místě oddal. Jakmile se tak stalo, všichni, kdo byli v pokoji, odešli, aby nechali novomanžele o samotě k dokonání manželství, ať říkal a dělal pan Mantovský cokoli, aby je zdržel, neboť se chtěl tomuto setkání mezi čtyřma očima stůj co stůj vyhnout. Paní z Pompadour zůstala venku na schodech a poslouchala u dveří. Slyšela jen rozhovor velmi zdrženlivý a velmi rozpačitý, aniž se novomanželé jeden k druhému přiblížili. Zůstala tak nějakou dobu, ale když nakonec usoudila, že nelze čekat nic lepšího a že v každém případě bude možno toto setkání o samotě vykládat všemi způsoby, jaké se komu zlíbí, ustoupila konečně křiku, kterým vévoda z Mantovy čas od času svolával společnost zpět a ptal se, co to má znamenat, že všichni odešli a nechali je takto samotné dva. Paní z Pompadour zavolala svou sestru. Vešly; vévoda se s nimi ihned rozloučil, a třebaže už nebylo časně, vsedl na koně a uviděl je znovu až v Itálii, ačkoli jeli touž cestou až do Lyonu. Zpráva o tomto podivném slavení sňatku se zanedlouho rozšířila se vší směšností, z níž byla utkána.

Král velmi těžce nesl, že se někdo odvážil překročit jeho zákazy. Lotrinští, zvyklí všeho se odvážit, potom vše zahladit a nebýt na tom proto u krále o nic hůř, vyvázli z tohoto podniku stejně; omlouvali se strachem z pohanění, a mohlo být, že by pan Mantovský, dovedený tam, kam chtěli, jen samými úskoky, lstmi a kličkami, nebyl nic raději, než dostat se do Itálie a potom se jim vysmát. Raději tedy podstoupili hanbu, kterou si utržili, když se za panem Mantovským hnali a nutili ho, než hanbu, že by vzal slovo zpět, zvyklí, jak jsou, na tolik podivných způsobů, jak uzavírat sňatky. Z Lyonu se paní z Pompadour vrátila plna naděje na Řád pro svého manžela na přímluvu vévody z Mantovy, která neměla žádný úspěch.

Paní z Elbeufu a její dcera se odebraly do Toulonu a nalodily se na dvě královy galéry, vzácnou míchanicí (mescolance)¹⁵: král paní z Elbeufu zakázal na tento sňatek pomýšlet, nebo něco tomu rovného, potom jej nechtěl ani dovolit, ani zakázat, ani se do něho vměšovat, pak zakázal, aby se konal ve Francii, a nakonec půjčil dvě ze svých galér, aby jej bylo možno jet uzavřít nebo dokonat.

Tyto galéry byly krutě pronásledovány africkými korzáry. Byla velká škoda, že nebyly zajaty, aby byl román dovršen.

Když se konečně v bezpečí vylodily, připojil se k nim pan z Vaudemontu. Přemluvil pana Mantovského, aby svůj sňatek zplatnil novým obřadem, který by napravil vše vadné na obřadu v Nevers. Vévoda sám shledal onen obřad natolik odporujícím výslovným zákazům, jež jim král dal, totiž uzavřít sňatek ve Francii, že dal krále prostřednictvím svého vyslance ujistit, že na tom nic není a že pověsti, které kolují o jeho sňatku uzavřeném v Nevers, jsou jen plané řeči; tento důvod ho tedy přiměl řídit se Vaudemontovou radou.

Biskup z Tortony je veřejně oddal v Tortoně za přítomnosti vévodkyně z Elbeufu a prince a princezny z Vaudemontu.

Tento krásný sňatek, o který Lotrinští tolik usilovali, jemuž se pan Mantovský tolik vyhýbal, který byl uzavřen tak neslušně a potom uzavřen znovu, aby bylo zajištěno postavení slečny z Elbeufu, neměl šťastné následky. Ať už ze vzteku, že se dal zahnat do úzkých a oženil se proti své vůli, nebo z rozmaru či žárlivosti, zavřel hned svou ženu s takovou přísností, že nesměla vidět nikoho kromě své matky, a i tu ne déle než hodinu denně a nikdy o samotě, po ty čtyři nebo pět měsíců, co matka u nich zůstala. Její komorné k ní směly jen přesně na oblékání a svlékání. Dal jí zazdít okna do značné výše a dal ji bez ustání hlídat starým Italkám.

Bylo to tedy kruté vězení. Toto zacházení, které jsem nečekal, a malá vážnost, abych neřekl pohrdání, které se zde tomuto knížeti projevovalo stále od jeho odjezdu, mě velmi utěšily nad nepřemožitelnou umíněností vévodkyně z Lesdiguières. Stěží jsem však mohl uvěřit, že by ona, kterou si vybral sám, byla zakusila tutéž krutost, a on zacházení, jakého se mu dostalo, kdyby nebyl uzavřel sňatek, jemuž se král ukázal tak nepříznivý.

Šest měsíců nato se paní z Elbeufu, bez sebe vztekem, ale příliš hrdá, aby to dala znát, vrátila plna — jak předstírala — velikosti svého zetě a své dcery, v hloubi duše však šťastná, že se zbavila břemene, které se stalo tak těžkým. Zastírala neštěstí své dcery až tak, že se urážela, říkal-li a věřil-li kdo tomu, jak tomu bylo a co přicházelo ve všech dopisech z našich armád. Ale nakonec — byla Lotrinská sňatkem, ne rodem — ji čas a síla pravdy přiměly je přiznat. Vzácný konec, a dobře ukázal všechno umění a vliv Lotrinských: po této cestě s ní nebylo zacházeno o nic hůř, než kdyby nebyla učinila nic než podle královy vůle. Snad jsem se u této věci zdržel příliš. Zdálo se mi, že si to zaslouží svou zvláštností a ještě víc proto, aby se na věcech tohoto druhu ukázalo, jaký byl králův dvůr. Vraťme se nyní k běhu událostí tam, kde jsme jej opustili.