Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola osmnáctá

Tracy; jeho katastrofa; jeho smrt. — Reineville znovu nalezen. — Smrt Rigovillova. — Smrt a obrácení hraběnky z Auvergne. — Smrt a povaha knížete z Espinoy. — Vražda Vervinse, jeho původ, jeho povaha; zvláštnost jeho konce. — Cesta do Fontainebleau přes Sceaux. — Maršál z Villeroy u dvora, potom v Bruselu. — Bavorský kurfiřt v Bruselu. — Kolínský kurfiřt v Lille. — Drobné hrdinské kousky La Feuilladovy. — Zajímavá historka. — Skvělé postavení paní vévodkyně z Bourgogne. — Nangis. — Paní z La Vrillière. — Maulevrier a jeho žena. — Maulevrier jede s Tessém do Španělska, projíždí Toulouse, vidí tam princeznu des Ursins. — Tessé španělským grandem hned při příjezdu do Madridu. — Hrabě z Toulouse rytířem Zlatého rouna. — Smrt knížete z Montaubanu; povaha jeho ženy. — Smrt syna hraběte z Grignanu; nemístný výrok jeho matky. — Smrt Coignyho. — Smrt pana z Duras; jeho kariéra a povaha. — Divadelní představení; slušnost. — Marná lest pýchy pana ze Soubise. — Pluk gardy lstí vyrván maršálu z Boufflers pro vévodu z Guiche a maršál jmenován kapitánem tělesné gardy. — Vévodkyně z Guiche. — Tallard guvernérem Franche-Comté; jízlivý výrok pana vévody z Orléans. — Čtyřicet tisíc livrů penze synovi prince de Conti, ještě dítěti.

Smutný osud, který v tu dobu dovršil chudák Tracy, mohl být velkým poučením ctižádostivcům, i těm, kdo si přízeň štěstěny zaslouží. Byl to bretaňský šlechtic, duchaplný a urostlý, blízký příbuzný vévodkyně z Coislinu, ale chudý; byl exemptem a potom praporčíkem tělesné gardy. Vyznamenal se u dvora i ve válce svými rozmanitými vlohami a dovedl jedněmi podpírat druhé. Stal se jedním z nejlepších velitelů zvědných oddílů v armádě; byl to on, kdo — když byl právě venku na výpravě — zachránil armádu pana z Luxembourgu¹ v bitvě u Steinkerque, jak jsem vyprávěl na svém místě. Jeho horlivost, statečnost a dokonalé provedení všeho, čím ho generálové velmi často pověřovali, mu získaly jejich úctu a potom i přátelství. Získal plnou důvěru pana z Luxembourgu. Služba u Monseigneura mu vynesla jeho zcela zvláštní přízeň. Jedna z dvorních slečen princezny de Conti² na něho hleděla ráda, a ještě raději sama princezna. Byl vítán a vážen; mohl od štěstěny čekat všechno, ve válce i u dvora. Naneštěstí mu nesloužila tak rychle, jak čekal. Začal se mu kalit rozum; zpozorovalo se to; mlčelo se o tom, dokud větší výstřednosti nedaly usoudit, že je nebezpečné pouštět ho tak blízko, jak to žádalo jeho postavení praporčíka tělesné gardy ve čtvrtletní službě. Byl brigádním generálem, dali mu pluk. Tato změna stavu mu pomátla hlavu docela, takže mu nakonec dali na srozuměnou, aby už do Versailles nejezdil. To dovršilo jeho neštěstí. Choroba se zhoršila a záhy přešla v zuřivost, která přinutila dát ho do Charentonu k otcům z Charité³, kde o něj král dal velmi pečovat a kde v tuto dobu zemřel, tři nebo čtyři roky poté, co tam byl umístěn. Nebyl ženat. Byla ho veliká škoda; znal jsem ho velmi dobře a sotva jsem kdy potkal čestnějšího muže. V téže době byl Reineville, poručík tělesné gardy, kterého jsme viděli (tom II, s. 262; v tomto vydání Díl I, Tom 2, kapitola šestnáctá) roku 1699 zmizet, když ho hra přivedla na mizinu, poznán a nalezen, jak se skrývá a slouží za žold v bavorském vojsku. V téže době také zemřel Rigoville, generálporučík, velmi starý, muž čestný, statečný a záslužný, který dlouho velel černým mušketýrům pod Jouvellem a Vinsem. Starý La Rablière zemřel rovněž, v Lille, kde velel od velmi dávna. Byl generálporučíkem, velkokřížem Řádu svatého Ludvíka hned od jeho založení a bratrem maršálky z Créqui. Celý život pil k jídlu mléko a jedl dobře a všechno až do sedmaosmdesáti či osmaosmdesáti let, s hlavou neporušenou. Býval velmi dobrým důstojníkem, ale dosti zlým člověkem; nikdy nepil víno; žil na úrovni, byl bohatý, duchaplný a bezdětný. Maršál z Boufflers ho velmi chránil. Zakládal si na vděčnosti k maršálovi z Créqui a celý život prokazoval maršálce z Créqui velké pozornosti.

Hraběnka z Auvergne⁴ také dokončila krátký život, a to nemocí velmi podivnou a dosti vzácnou, totiž větrnou vodnatelností. Děti nezanechala. Na svém místě jsme viděli, kdo byla a jak k tomu sňatku došlo. Hrabě z Auvergne, který dostal svolení přivést ji do Paříže a ke dvoru, ačkoli byla hugenotka, si velmi přál, aby se stala katoličkou. Slavný advokát jménem Chardon, který byl advokátem mého otce i mým, býval hugenotem a jeho žena také; patřili k těm, kdo se naoko zřekli své víry, ale nekonali nic z toho, co konají katolíci, o nichž se dokonale vědělo, co jsou zač, a kteří se tím ani netajili, které však držela Chardonova veliká pověst a množství významných ochránců, jež mu získala. Právě ti dělali, co mohli, aby je přiměli alespoň naslouchat; nepořídili: Boží chvíle ještě nenadešla. Konečně přišla; oba byli ctnostní, ve všem svědomití a ve svém náboženství tak zbožní, že by to dělalo čest náboženství pravému. Když jednou ráno oba seděli v kočáře, který stál u Hôtel-Dieu, a čekali na odpověď, s níž se jejich lokaj velmi dlouho nevracel, upřela paní Chardonová náhodou oči před sebe na velký portál Notre-Dame a ponenáhlu upadla do hlubokého zadumání, jemuž se lépe sluší říkat rozjímání. Její manžel, který si toho nakonec všiml, se jí zeptal, nač tak usilovně myslí, a dokonce do ní strčil loktem, aby ji přiměl k odpovědi. Ukázala mu, nač hledí, a řekla mu, že všechny ty postavy svatých byly na tom portálu zhotoveny mnoho staletí před Lutherem a Kalvínem, což dokazuje, že se tedy tehdy svatí vzývali; že odpor jejich reformátorů proti tomuto tak starému názoru je novota; že tato novota jí činí podezřelými i ostatní články víry, jimž je učí a které odporují katolické starobylosti; že tyto úvahy, jaké jí dosud nikdy nepřišly na mysl, jí působí velký nepokoj a vedou ji k rozhodnutí hledat poučení. Chardon uznal, že má pravdu, a ještě téhož dne začali hledat pravdu, potom se radit a nakonec se dávat poučovat. Trvalo to přes rok, během něhož si Chardonovi klienti a přátelé stěžovali, že už nepracuje a že ho ani jeho ženu není možné zastihnout. Konečně, tajně poučeni a plně přesvědčeni, se oba přihlásili, zřekli se bludu znovu a oba pak prožili dlouhý život ve zbožnosti a dobrých skutcích, zvláště v horlivé snaze opatřit svým bývalým bratřím ve víře tutéž milost, jíž se dostalo jim. Paní Chardonová se velmi vzdělala v náboženské polemice a obrátila mnoho hugenotů. Hrabě z Auvergne ji přivedl ke své ženě. Obě byly duchaplné a mírné. Hraběnka se s ní ráda stýkala, paní Chardonová toho využila a učinila z ní velmi dobrou katoličku.

Všichni Bouillonové, tím sňatkem pobouření, ji přijali velmi chladně; její ctnost, mírnost a způsoby je nakonec okouzlily. Stala se poutem mezi otcem a dětmi a získala si srdce i úctu jich všech a každého, kdo ji znal blíže, takže po ní velmi truchlili.

Kníže z Espinoy⁵ zdaleka tolik oplakáván nebyl. Zemřel na neštovice ve Štrasburku, protože si umíněně chtěl příliš brzy vyměnit prádlo a dát otevřít okna. Byl to muž nepříliš příjemného zevnějšku, velmi duchaplný a ducha velmi vzdělaného, a velmi statečný.

Byl jsem vychován jakoby s ním, to jest tak, že jsme se nás několik ustavičně vídalo, když jsme byli dětmi a potom mladíky. Matka ho rozmazlila, a byla to škoda, neboť měl vlohy ke všemu a mnoho smyslu pro čest.

Nepoznal jsem však nikoho, kdo by byl pošetileji pyšný a ustavičněji domýšlivý. Zneužil tedy všechno, co v něm bylo dobrého a užitečného, nešetřil nikoho, chtěl každého ve všem překonat a byl metlou své ženy, protože pocházela z panovnického domu, který měl postavení, jaké on neměl, a u dvora i ve světě vliv a vážnost, o nichž nechtěl, aby si kdo myslel, že na nich chce záviset. Při tomto postavení svých příbuzných a při té tak zjevné přízni Monseigneurově se k němu chovala jako anděl, aniž kdy dokázala učinit svůj úděl s ním šťastnějším; a tak se také cítila dobře vysvobozena, třebaže zachovala všechny ohledy slušnosti.

Skoro nikdo od dvora ani z armád ho nelitoval. Zanechal syna a dceru, jejichž katastrofa si o třicet let později zasloužila soucit všech a dovršila neštěstí, která jejich matka začala zakoušet.

V tomto měsíci září došlo k podivnému vražednému přepadení. Hrabě z Grandpré, rytíř řádu z roku 1661, starší bratr maršála z Joyeuse, rytíře řádu z roku 1688, který zemřel bezdětný, zanechal děti ze dvou manželství. Jeho druhá žena byla dcerou a sestrou dvou markýzů z Vervins, kteří byli jeden po druhém prvními hofmistry krále. Druhý z nich zemřel mlád roku 1663. Byl zetěm maršála Faberta, a tudíž švagrem markýze z Beuvronu a Cayluse, otce toho, který odešel do Španělska, dále manžela paní z Caylusu, neteře z druhého kolena paní z Maintenon, a abbého z Caylusu, kterého jsme právě viděli stát se biskupem z Auxerre.

Vervins si vzal starší dceru; zanechal ji těhotnou tím Vervinsem, o něhož tu jde, a ona se později znovu provdala ve Flandrech za hraběte z Mérode. Vervins vedl množství sporů se svými bratranci, dětmi sestry svého otce a hraběte z Grandpré, a ty ho podivně trápily skoro po celý život. Konečně byl na tom tak, že je měl už už všechny vyhrát, když ho jeden z jeho bratranců, který měl převorství a dával si říkat abbé z Grandpré, dal přepadnout, když projížděl v kočáře po nábřeží de la Tournelle před komunitou paní z Miramionu. Byl zraněn několika ranami kordem, a také jeho kočí, který ho chtěl bránit. Po žalobě u soudu abbé uprchl do ciziny, odkud se už nikdy nevrátil, a brzy nato byl na základě důkazů odsouzen k lámání kolem zaživa. Vervinsovi z jeho strany už dlouho hrozil nějaký zlý kousek.

Vervins o sobě tvrdil, že je Comminges, z dávných hrabat toho jména. Jeho praděd, otec prvního z obou prvních hofmistrů krále, byl onen Saubole, guvernér metské citadely, tak známý ze života vévody z Épernonu a z Pamětí oné doby, který se oženil s dědičkou Vervinsu, jež byla z rodu Coucy. Děd tohoto Saubola byl druhým synem Aimeryho, řečeného z Comminges, pána z Puyguilhemu, jehož otec, rovněž jménem Aimery, pocházel, jak se věřilo, z vikomtů z Conserans, avšak toto spojení nebylo dobře prokázáno. Co se těchto Conseransů týče, jejich předek Roger je uváděn jako čtvrtý syn Bernarda II., hraběte z Comminges, a Diaz z Muretu, který založil opatství Bonnefonds a Feuillans a byl zabit u města Gaudens roku 1150: tolik o Vervinsově původu. Pokud jde o něho samého, byl to vysoký, velmi urostlý muž dosti příjemné tváře, duchaplný, poněkud sečtělý a velmi po chuti ženám; samotářský, krajně lenivý, pevně zapojený do společnosti a zábav pana Vévody a velmi doma ve velkém světě. Záhy opustil službu, několikrát pobýval doma v Pikardii a vždy byl dychtivě vítán, když se odtamtud vracel. Nakonec se, aniž komu řekl slovo, uzavřel na jednom statku v Pikardii, bez jakékoli příčiny k znechucení či nespokojenosti, bez nutnosti co do svých záležitostí — byl bohatý, měl vše uspořádáno a nikdy se neoženil; bez zbožného úmyslu — neměl ke zbožnosti ani nejmenší sklon; ne kvůli zdraví, které měl vždy dokonalé; a bez záliby ve stavění, neboť nezaměstnával jediného dělníka; a ještě méně ho lákalo potěšení z lovu, na který nikdy nechodil. Zůstal doma několik let bez jakéhokoli styku s kýmkoli a — což je nepochopitelné — nehnul se z lože, leda na dobu, než mu je ustlali. Obědval a večeřel tam docela sám, vyřizoval tam těch pár záležitostí, které měl, přijímal tam těch pár lidí, které nemohl odbýt, a od chvíle, kdy otevřel oči, až do chvíle, kdy je zavřel, tam vyšíval tapiserie a občas trochu četl; a vytrval až do smrti v tomto podivném způsobu života, tak naprosto ojedinělém, že jsem jej chtěl zaznamenat.

Král odjel do Fontainebleau, kam dorazil 12. září, když se den zdržel ve Sceaux; dvůr ze Saint-Germain tam přijel 23. a zůstal do 6. října. Při příjezdu se král dozvěděl, že spojenecké armády všechny přešly Rýn po mostě u Philippsburgu, a brzy nato, že Landau obléhá princ Ludvík Bádenský, který čekal na římského krále — ten tam dorazil 25. září —, a že princ Evžen a vévoda z Marlborough velí pozorovací armádě, kterou posunuli k Lauteře. Marsin zůstal se svou armádou u Haguenau. Maršál z Villeroy a jeho syn se osobně odebrali do Flander a cestou se stavili ve Fontainebleau, kde pobyli několik dní. Potom jeli za bavorským kurfiřtem do Bruselu a cestou navštívili kolínského kurfiřta⁶ v Lille, kde se usadil v téže době, kdy jeho bratr odjel do Bruselu, když předtím strávili několik dní spolu.

Za všech těch pohrom se Villarsovi podařilo fanatiky bezmála docela rozprášit; pět nebo šest jejich vůdců — ostatní byli pobiti nebo se dohodli a odešli ze země — dosáhlo toho, že se směli uchýlit do Ženevy; počítalo se, že v horních Cévennách zbývá těch lidí jen asi stovka a že už není třeba nechávat v Languedocu vojsko. Několik dní nato dostal král zprávu o dobytí Ivrey po dosti krátkém obléhání, které nestálo víc než dvě stě mužů a čtyři sta raněných. Pan z Vendôme získal s pevností jedenáct praporů jako válečné zajatce.

La Feuillade nešetřil kurýry, aby ohlašoval svá vítězství v alpských údolích: tu dobytá pevnůstka hájená zemskou hotovostí, tu hrstka pravidelného vojska přemožená za náspem, který střežil nějaký průchod. To vše se oslavovalo, jako by to něco bylo.

Chamillart, celý blažený, za to přijímal blahopřání a uměl tyto divy u krále a paní z Maintenon náležitě zhodnotit.

Naskýtá se tu příhoda, o níž by bylo velmi moudré pomlčet a kterou je velmi lákavé zapsat pro toho, kdo viděl věci tak zblízka jako já; k druhému mě vede to, že věc sama v hrubých rysech nezůstala neznámá a že trůny všech století a všech národů se podobnými příběhy jen hemží. Mám to tedy říci? Měli jsme půvabnou princeznu, která se svým půvabem, svou pozorností a způsoby jedině jí vlastními zmocnila srdce i vůle krále, paní z Maintenon a vévody z Bourgogne. Krajní nespokojenost, až příliš oprávněně pojatá vůči vévodovi savojskému, jejímu otci, nezpůsobila ani nejmenší změnu v jejich něze k ní. Král, který před ní nic neskrýval, který s ministry pracoval v její přítomnosti, kdykoli chtěla vstoupit a zůstat, měl k ní vždy ten ohled, že před ní nikdy ani ústa neotevřel o ničem, co se mohlo týkat vévody, jejího otce, nebo co s ním souviselo. V soukromí se králi každou chvíli vrhala kolem krku, sedala mu na kolena, trápila ho všemožným škádlením, prohlížela mu papíry, otvírala a četla jeho dopisy v jeho přítomnosti, někdy i proti jeho vůli, a stejně si počínala s paní z Maintenon. Při této krajní volnosti jí nikdy nic neuklouzlo proti nikomu; byla vlídná ke všem a dokonce odvracela rány, kdykoli mohla, pozorná ke královu vnitřnímu služebnictvu, nepohrdajíc ani těmi nejmenšími; dobrá ke svým lidem a se svými dámami, starými i mladými, žila jako přítelkyně a zcela nenuceně; byla duší dvora, který ji zbožňoval; všichni, velcí i malí, se předháněli, aby se jí zalíbili; v její nepřítomnosti každému všechno scházelo, v její přítomnosti bylo všeho plno; pro její nesmírnou přízeň se s ní muselo nadmíru počítat a její způsoby k ní poutaly všechna srdce. V tomto skvělém postavení nezůstalo necitelné ani její vlastní.

Nangis, v němž dnes vidíme velmi mdlého maršála Francie, byl tehdy výkvětem dvorské mládeže; půvabná tvář, na níž nebylo nic vzácného, urostlý, ale nijak zázračně, vychovaný v pletichách a galantnosti maršálkou z Rochefortu, svou babičkou, a paní z Blansacu, svou matkou, které v tom byly mistryně nad mistryně. Jimi byl už zcela mlád uveden do velkého světa, jehož byly jakýmsi středem, a neměl jiného ducha než ten, jak se líbit dámám, mluvit jejich řečí a zajistit si ty nejžádoucnější diskrétností, která nebyla z jeho věku a už nebyla ani z jeho století. Nikdo tehdy nebyl víc v módě než on; pluk dostal ještě jako dítě; ve válce projevil horlivost, píli a skvělou statečnost, kterou dámy velmi vynášely a která na jeho věk stačila; patřil pevně ke dvoru vévody z Bourgogne, byl přibližně jeho věku a ten s ním velmi dobře zacházel. Tento princ, vášnivě zamilovaný do své choti, nebyl stavěný jako Nangis; ale princezna odpovídala na jeho vroucnost tak dokonale, že zemřel, aniž kdy pojal podezření, že by měla pohledy pro někoho jiného než pro něho. Přece však nějaké padly na Nangise a brzy jich bylo dvakrát tolik. Nangis za ně nebyl nevděčný, ale bál se blesku a jeho srdce bylo zadáno.

Dobyla je paní z La Vrillière, která, aniž byla krásná, byla hezká jako amorek a měla všechen jeho půvab. Byla dcerou paní z Mailly, dámy šatny vévodkyně z Bourgogne; byla u jejího dvora při všem; žárlivost jí záhy otevřela oči. Ani zdaleka princezně neustoupila; vzala si za věc cti svou kořist udržet, bojovat s ní o ni a zvítězit. Tento zápas uvrhl Nangise do podivných rozpaků: bál se zuřivosti své milenky, která se mu jevila schopnější výbuchu, než ve skutečnosti byla. Nehledě na lásku k ní se od takového výbuchu obával všeho a viděl už své štěstí ztracené. Na druhé straně ho jeho zdrženlivost neméně hubila u princezny, která mohla tolik, která jednou bude moci všechno a která nebyla z těch, kdo ustoupí, ba ani z těch, kdo strpí sokyni. Tato bezradnost skýtala tomu, kdo byl zasvěcen, ustavičné výjevy. Tehdy jsem se nehnul od paní z Blansacu v Paříži a od maršálky z Rochefortu ve Versailles; byl jsem důvěrným přítelem několika dam paláce, které všechno viděly a nic přede mnou neskrývaly; s vévodkyní z Villeroy mě pojila pevná důvěra a s maršálkou taková, že ačkoli spolu vždy vycházely špatně, usmířil jsem je tak dobře, že až do smrti spolu žily v nejněžnější důvěrnosti; vévodkyně z Villeroy věděla všechno od paní d’O a od maršálky z Cœuvres, která po ní šílela, a ty obě byly důvěrnicemi, ba ještě něčím víc; vévodkyně z Lorges, má švagrová, jí nebyla o mnoho méně a každý večer mi vyprávěla všechno, co za den viděla a zvěděla; byl jsem tedy den ze dne přesně a úplně zpraven. Nehledě na to, že mě nic nebavilo víc, následky mohly být veliké a pro ctižádost bylo důležité být dobře informován. Nakonec si celý dvůr, vytrvalý a bystrý, všiml toho, co se zprvu tak pečlivě tajilo. Avšak ať ze strachu, ať z lásky k této princezně, kterou všichni zbožňovali, týž dvůr mlčel, viděl všechno, mluvil o tom mezi sebou a zachoval tajemství, které mu ani nebylo svěřeno. Tato hra, která se neobešla bez trpkosti paní z La Vrillière vůči princezně, někdy drze dávané najevo, ani bez princeznina trápení a jemně naznačovaného odstupu vůči ní, skýtala dlouho velmi zvláštní podívanou.

Ať už Nangis, příliš věrný své první lásce, potřeboval pár zrnek žárlivosti, nebo ať se to stalo samo sebou, přihodilo se, že našel soka. Maulevrier, syn Colbertova bratra, jenž zemřel žalem, že se nestal maršálem Francie při tom jmenování, kdy se jím stal maršál z Villeroy, se oženil s dcerou maršála z Tessé. Maulevrier neměl příjemnou tvář a jeho zjev byl ostatně velmi všední. Neplatil za galána. Měl ducha, a to ducha plodného na skryté pletichy, a nezměrnou ctižádost, kterou nemohlo nic zadržet a která šla až k šílenství. Jeho žena byla hezká, velmi málo duchaplná, pletichářka a pod panenským zevnějškem zlá do krajnosti. Ponenáhlu byla jako Tesséova dcera připuštěna k tomu, aby nastupovala do kočárů, jedla u stolu, jezdila do Marly a byla při všem u vévodkyně z Bourgogne, která si zakládala na vděčnosti k Tessému, jenž vyjednal savojský mír a její sňatek, za což mu byl král velmi vděčen. Maulevrier mezi prvními vyčenichal, co se děje kolem Nangise; dal si od tchána zjednat důvěrný přístup k vévodkyni z Bourgogne; pilně tam docházel; nakonec, povzbuzen příkladem, se odvážil vzdychat. Znaven tím, že nenachází sluchu, odvážil se psát; tvrdilo se, že paní Cantinová, důvěrná přítelkyně Tesséova, oklamaná zetěm, se domnívala, že z jeho rukou dostává lístky od tchána, a že je, pokládajíc je za bezvýznamné, odevzdávala. Maulevrier prý pod jménem svého tchána dostával odpověď na lístky z téže ruky, která je doručila. Nedodám, co dalšího se věřilo. Buď jak buď, všimli si tohoto stejně jako onoho, a všimli si toho se stejným mlčením. Pod záminkou přátelství k paní z Maulevrier chodila princezna víc než jednou plakat s ní, a to u ní, za pobytů v Marly, nad blízkým odjezdem jejího manžela a nad prvními dny jeho nepřítomnosti, a někdy s ní i paní z Maintenon. Dvůr se smál: zda ty slzy patřily jemu, nebo Nangisovi, bylo pochybné; Nangis však, probuzen tímto soupeřením, uvrhl paní z La Vrillière do podivných bolestí a do rozladění, jež neovládla.

Tento poplašný zvon dolehl k Maulevrierovi. Na co nepřipadne člověk, kterého nadmíru ovládá láska nebo ctižádost! Začal hrát nemocného na prsa, nasadil si mléčnou dietu, předstíral, že ztratil hlas, a dokázal se ovládat natolik, že mu po více než rok neuklouzlo jediné slovo srozumitelným hlasem; tím se vyhnul tažení a zůstal u dvora. Byl natolik pošetilý, že tento záměr a mnoho jiných vyprávěl svému příteli vévodovi z Lorges, od něhož jsem se to hned tehdy dozvěděl. Věc byla v tom, že když se takto postavil do nutnosti mluvit s kýmkoli jen do ucha, zjednal si volnost mluvit stejně s vévodkyní z Bourgogne před celým dvorem, aniž to bylo neslušné a aniž vzniklo podezření, že jde o něco tajného. Takto jí denně říkal všechno, co chtěl, a volil si chvíli tak, že ho nikdo neslyšel, a mezi obyčejné věci, na něž se odpovídalo nahlas, mísil jiné, na něž byly krátké odpovědi zařízeny tak, že je mohl slyšet jen on. Zvykl lidi na tuto hru tak, že si jí už nikdo nevšímal, leda aby ho politoval pro tak nepříjemný stav; stávalo se však přece, že ti, kdo byli vévodkyni z Bourgogne nejblíže, věděli dost, aby se kolem ní netlačili, když se k ní Maulevrier blížil, aby s ní promluvil. Táž hra trvala přes rok, často ve výčitkách, ale výčitky v lásce zřídka uspějí; špatná nálada paní z La Vrillière ho trápila; věřil, že Nangis je šťastný, a chtěl, aby nebyl. Nakonec ho žárlivost a vztek strhly tak, že se odvážil krajního šílenství.

Šel na tribunu ke konci mše vévodkyně z Bourgogne. Při odchodu jí podal ruku; vybral si den, o němž věděl, že Dangeau, rytíř cti, je nepřítomen. Štolbové, podřízení prvnímu štolbovi, jeho tchánovi, si zvykli přenechávat mu tuto čest kvůli jeho vyhaslému hlasu, aby mohl cestou mluvit, a z úcty poodcházeli, aby neslyšeli. Dámy šly vždy opodál vzadu, takže uprostřed komnat a mezi všemi lidmi měl od kaple až do pokojů vévodkyně z Bourgogne pohodlí rozhovoru mezi čtyřma očima, jež si dopřál už několikrát. Toho dne princezně kvůli Nangisovi spílal, nadával jí všemi možnými jmény, hrozil jí, že všechno poví králi, paní z Maintenon, princi, jejímu manželovi, tiskl jí prsty jako zběsilý, div jí je nerozdrtil, a takto ji dovedl až k ní. Když došla, třesoucí se a blízká mdlobám, vešla hned do své šatny a zavolala tam paní z Nogaretu, které říkala „má chůvička“ a k níž ráda chodila pro radu, když už nevěděla kudy kam. Tam jí vyprávěla, co se jí právě stalo, a řekla jí, že neví, jak to, že se nepropadla pod parkety, jak to, že z toho neumřela, jak vůbec mohla dojít až k sobě. Nikdy nebyla tak vyděšená. Téhož dne to paní z Nogaretu vyprávěla paní ze Saint-Simon a mně, v nejhlubší tajnosti a s nejvyšší důvěrou. Poradila princezně, aby s tak nebezpečným bláznem, tolik vyšinutým z rozumu i ze vší míry, jednala po dobrém, a přitom aby se především vystříhala toho, aby si s ním cokoli zadala. Nejhorší bylo, že od té chvíle vyhrožoval a napovídal spoustu věcí o Nangisovi jako člověk, který se jím cítí těžce uražen, který je odhodlán zjednat si zadostiučinění a napadnout ho, kdekoli to bude. Ačkoli neříkal proč, příčina byla jasná. Lze si představit hrůzu, kterou z toho pojala princezna, strach a řeči paní z La Vrillière a co bylo s Nangisem. Byl dost a dost statečný, aby se nikoho nebál a postavil se komukoli, ale postavit se v takové věci — z toho umíral hrůzou. Viděl své štěstí a strašlivé následky v rukou zuřivého blázna. Rozhodl se vyhýbat se mu co nejpečlivěji, ukazovat se málo a mlčet.

Vévodkyně z Bourgogne žila v ustavičné opatrnosti a smrtelných úzkostech, a trvalo to takto přes šest týdnů, aniž z toho však vzešlo něco jiného než krajní strach. Nedozvěděl jsem se, co se stalo ani kdo upozornil Tessého, ale upozorněn byl a zachoval se jako obratný muž. Přemluvil zetě, aby ho následoval do Španělska, kde mu ukázal nebesa otevřená. Promluvil s Fagonem⁷, který z hloubi svého pokoje a z králova kabinetu všechno viděl a všechno věděl. Byl to muž nesmírně duchaplný a přitom dobrý a poctivý člověk. Pochopil z náznaku a vyslovil mínění, že po všech lécích, které Maulevrier zkusil na ztrátu hlasu a na prsa, mu už nezbývá než vzduch teplých krajů; že zima, která nastává, by ho ve Francii neomylně zabila a prospěla by mu v zemi, kde je toto roční období jedním z nejkrásnějších a nejmírnějších v roce; a tak tedy Maulevrier odjel do Španělska jakožto za lékem a tak, jak se jezdí do lázní. Tak to bylo podáno celému dvoru i králi, jemuž Fagon namluvil, co chtěl, lékařskými úvahami, při nichž se mezi králem a sebou nemusel bát nikoho, kdo by mu odporoval, a stejně tak paní z Maintenon; oba to vzali za bernou minci a nic netušili. Jakmile to slovo padlo, neměl Tessé nic naléhavějšího než dostat zetě od dvora a z království, jednak aby učinil konec jeho bláznovstvím a smrtelným úzkostem, které působila, jednak aby zkrátil údiv a úvahy nad tak dlouhou cestou člověka ve stavu, v jakém byl podle obecného mínění Maulevrier.

Tessé se tedy v prvních říjnových dnech rozloučil a odjel se zetěm z Fontainebleau do Španělska. Byl však příliš prozíravý, aby tam jel rovnou. Chtěl tam udělat štěstí; věděl, že pro tu zemi je v rukou princezny des Ursins; o našem dvoře věděl příliš mnoho, aby mu ušlo, že paní z Maintenon zůstává potají její ochránkyní; nemyslel tedy, že se jí znelíbí, když jí předloží, že jede-li do Španělska sloužit, může to činit užitečně jen s přízní španělského krále a královny; že se střeží pronikat do všeho, co se kolem princezny des Ursins stalo, ale že mu stejně jako celému světu nemůže být neznámo, jak velice leží na srdci Jejich Katolickým Veličenstvům; že jeho návštěva u paní des Ursins nemůže mít vliv na nic, ale že tato pozornost, která se španělskému králi a královně nesmírně zalíbí, snad rozhodne o celém úspěchu jeho cesty, neboť mu nakloní Jejich Katolická Veličenstva a urovná mu vše pro službu oběma králům. S touto úvahou poprosil paní z Maintenon, aby mu vymohla dovolení jet přes Toulouse, jedině proto, aby byl s to dobře dostát tomu, co se od něho čeká v zemi, kam ho král posílá. Paní z Maintenon se velmi zamlouval návrh, který jí dával možnost svěřit Tessému dopisy a věci, jež pro ni bylo užitečné pohodlně vzkázat a pro princeznu des Ursins užitečné se dozvědět, aniž ho bylo třeba zasvěcovat do tajemství.

Král, který se tehdy stran paní des Ursins trochu uklidnil, uznal důvody maršála z Tessé, jež paní z Maintenon dovedla jemně podepřít, a dovolil mu jet přes Toulouse. Tessé tam zůstal tři dny; čas tam neztrácel. Tento první paprsek vracející se vážnosti jí způsobil velkou radost a učinil jí Tessého nesmírně milým. Oddal se jí ve všem, co by si mohla přát u obou dvorů. Odjel z Toulouse s jejími dopisy a rozkazy pro Madrid, kde byl hned po příjezdu, to jest nazítří poté, co se poprvé poklonil králi a královně, jmenován španělským grandem první třídy. Vypravil ke králi kurýra se žádostí o dovolení tuto velkou milost přijmout, a král mu je ihned udělil. Takové bylo pouto, které je, paní des Ursins a jeho, důvěrně spojilo po celý zbytek jejich života. Zároveň poslal španělský král hraběti z Toulouse nádherné Zlaté rouno z diamantů a řetěz toho řádu, který hrabě po svém návratu do Versailles přijal z rukou vévody z Berry v komnatě tohoto prince, a maršálovi z Cœuvres svůj portrét s diamanty.

V tuto dobu zemřel bratr pana z Guéméné. Dával si říkat kníže z Montaubanu. Byl to muž bezvýznamný a prostopášný, kterého nikdo nikdy nevídal a který se, aby měl z čeho žít, oženil s vdovou po Rannesovi, jenž padl jako generálporučík a generální polní mistr dragounů; byla z rodu Bautru, sestra rytíře z Nogentu a Nogenta, zabitého při přechodu Rýna, švagra pana z Lauzunu. Viděli jsme (tom I, s. 157; v tomto vydání Díl I, Tom 1, kapitola devátá), jak pro ni Monsieur⁸ vymámil na králi taburetku. Byla hrbatá, celá nakřivo, velmi ošklivá, samé bělidlo, červeň a modré linky, jimiž si vyznačovala žíly, samé mušky, ozdoby a cetky, ač už stará, a to vše si podržela až do svých více než osmdesáti let, kdy zemřela. Nic nebylo tak nestoudného, tak nevázaného, tak lakomého, tak podivně zlého jako tento druh netvora, který měl mnoho ducha, a to toho nejhoršího, a přece i půvab, když se chtěla líbit. Byla stále v Saint-Cloud a v Palais-Royal, když tam byl Monsieur, jemuž se vyčítalo, že ji tam trpí, třebaže jeho dvůr nebyl na ctnost nijak choulostivý. Ke dvoru se nepřibližovala a nikdo, kdo jen trochu dbal na slušné vystupování, s ní nechtěl mluvit, když ji zřídkakdy potkal. Trávila život vysokou hrou a prostopášnostmi, které ji stály mnoho peněz. Nakonec Monsieur dosáhl toho, že jí pod záminkou hry vymohl jeden pobyt v Marly. Rohanové, to jest tehdy paní ze Soubise, když viděla, že se tam dostala, ji podepřela svým vlivem; hrála, dopouštěla se bezpočtu nízkostí vůči každému, kdo jí mohl pomoci, a zakotvila tam silou ducha, umění a smělosti. Hra jí velmi pomohla. Její způsob řeči v Marly bavil vévodkyni z Bourgogne; princezna z Harcourtu se jí ujala u paní z Maintenon, kterou občas navštívila. Král ji také někdy dával u stolu povídat; zkrátka byla při všech pobytech v Marly, a ačkoli se jí všichni hrozili, točilo se tam všechno už jen kolem ní, při čemž pokračovala ve svém nevázaném životě, neskrývala jej a nedávala si práci se zásluhami kajícnic. Přežila krále, vytáhla mnoho z vévody z Orléans, ačkoli jí dokonale pohrdal, a zemřela právě tak, jak žila. Měla syna z prvního manželství, který sloužil a s nímž zacházela velmi špatně, a dceru z druhého, z níž udělala řeholnici.

Ztratil jsem přítele, s nímž jsem byl vychován, velmi čestného muže, který mnoho sliboval: byl to jediný syn hraběte z Grignanu a oné paní z Grignanu, tak zbožňované v dopisech její matky, paní ze Sévigné⁹, jejichž jedinou vadou je právě toto věčné opakování. Hrabě z Grignanu, rytíř řádu z roku 1688, se zruinoval velením v Provence, kde byl jediným generálním místodržitelem. Oženili tedy syna s dcerou velmi bohatého generálního nájemce daní. Paní z Grignanu se za ni, když ji uváděla do společnosti, omlouvala; a se svým upejpáním, přivírajíc sladce své malé oči, říkala, že i ty nejlepší pozemky potřebují čas od času hnůj. Nesmírně si na tomto vtipu zakládala; každý jej právem shledal nestoudným — když už někdo takový sňatek uzavřel, říkat to ještě polohlasem před vlastní snachou.

Saint-Amant, její otec, který byl kvůli jejich dluhům ochoten ke všemu, se to nakonec dozvěděl a cítil se tak uražen, že zavřel kohoutek. S jeho ubohou dcerou se proto nezacházelo lépe; netrvalo to však dlouho. Její manžel, který se velmi vyznamenal v bitvě u Höchstädtu, zemřel počátkem října v Thionville; říkalo se, že na neštovice. Měl pluk, byl brigádním generálem a měl před sebou povýšení. Jeho vdova, která neměla děti, byla světice, ale ta nejsmutnější a nejmlčenlivější, jakou jsem kdy viděl. Zavřela se ve svém domě, kde strávila zbytek života, snad nějakých dvacet let, a nevycházela leda do kostela a nevídala vůbec nikoho.

Coigny, o němž jsem mluvil dost, abych už neměl co dodat, přešel Rýn se svým sborem určeným pro Moselu tehdy, když jej po höchstädtském neštěstí přešel maršál z Villeroy a naše armády se chystaly vrátit do Alsaska.

Byl se svým sborem poslán zpět na Moselu. Nemohl se utěšit, že nepochopil Chamillartovu hádanku a že, aniž to věděl, odmítl maršálskou hůl, když odmítl jít do Bavorska. Dostal ji místo něho Marsin. Od té zimy, kdy mu Chamillart docela odhalil tajemství, jež mu dostatečně prozradila už Marsinova hůl, oznámená při jeho příjezdu do Bavorska, už jen chřadl. Dráha, na níž byl, ani naděje, že se k tomu ještě dostane, ho nedokázaly udržet proti hořkosti jeho bolu. Byl už v letech. Zemřel na Mosele počátkem října v čele toho malého sboru, jemuž tam velel. Jeho syn byl šťastnější, a rovněž jeho vnuk, u něhož dnes vidíme tak skvělé postavení.

Právě v téže době zemřel také pan maršál z Duras, nejstarší z maršálů Francie a o osm let starší bratr mého tchána: byl to vysoký hubený muž majestátní tváře a dokonalé postavy, v mládí a dlouho potom mistr nad všechny ve všech cvičeních, galantní a u dam velmi oblíbený; měl mnoho ducha, a to ducha svobodného, s pronikavými šlehy, z nichž si nikdy žádný neodepřel; byl prudký, ale zdvořilý, a to s uvážením, výběrem a důstojností, velkolepý co do stolu i ekvipáží; měl mnoho hrdosti bez jakékoli nízkosti, ba i bez úslužnosti; stále byl ve střehu před oblíbenci a ministry, stále do nich střílel a stále je nutil, aby s ním počítali. Při těchto vlastnostech jsem nikdy nepochopil, jak mohl udělat tak velké štěstí. Ani před princi krve a královými dcerami nepotlačil jediný ze svých výroků; a sám král to nejednou zakusil, když s ním mluvil, a to přede všemi; pak se smál a díval se po společnosti, která klopila oči. Když král jednoho dne mluvil o majorech, do podrobností jejichž služby se tehdy zabral, pan z Duras, který neměl rád majora tělesné gardy a slyšel, že králi není proti mysli, když se dávají nenávidět, řekl králi, za nímž stál s holí¹⁰, táhna Brissaca za paži, aby ho králi ukázal: „U …, je-li majorovou zásluhou, že je nenáviděn, zde je jistě ten nejlepší ve Francii, neboť je ze všech nenáviděn nejvíc.“ Král se dal do smíchu a Brissac byl zahanben. Jindy mluvil král o otci de La Chaise. „Bude zatracen,“ řekl pan z Duras, „ke všem tisícům čertů, ale to chápu u mnicha, který žije ve stísnění, poslušnosti a chudobě a ze všeho toho se vymaní, aby žil v hojnosti, vládl ve svém řádu, do všeho se pletl a měl u nohou duchovenstvo, dvůr a celý svět; co mě však udivuje, je, že on sám dokáže najít zpovědníka, neboť ten se s ním zcela jistě zatracuje také, a nemá za to ani o sousto víc, ani zrnko svobody nebo vážnosti ve svém klášteře. Člověk musí být blázen, aby se dal zatratit tak lacino.“ Jezuity neměl rád; zůstal v něm proti nim kvas ze styků, které měl v době svého obrácení s kněžími oddanými Port-Royal a které s nimi udržoval po celý život.

Následoval kdysi pana Prince, k němuž se připojil spíše z ohledu na své strýce z Bouillonu a z Turenne. Byl nejlepším důstojníkem jízdy, jakého kdy král měl, a nejskvělejším, pokud šlo o vedení křídla a velkého samostatného sboru. V čele armády neměl ani stejné příležitosti, ani stejnou píli: velmi dobře však vedl obléhání Philippsburgu a zbytek toho krátkého tažení, při němž mu král svěřil Monseigneurovy první válečné kroky. Od počátku byl kvůli panu z Turenne zle zapsán u Louvoise; znechucen vypalováním Falce a rozličnými rozkazy, které dostal stran pomoci Mohuči, a jsa na vrcholu štěstí, poslal všechno k čertu a od té doby nesloužil. Velmi se zaskvěl jako velitel ve válce holandské a při obojím dobytí Franche-Comté, jehož guvernérství dostal při tom druhém. Král mu velmi mladému dal vévodské breve, aby usnadnil jeho sňatek se slečnou z Ventadour, který byl dlouho šťastný; rozvadil je domácí démon. V Besançonu nalezli slečnu z Beaufremontu, tetu z otcovy strany těch dnešních, ošklivou, chudou jako žebračka, hráčku, která však měla mnoho ducha a dovedla se jim zalíbit natolik, že si ji vzali k sobě a odvezli do Paříže, kde si ji nechali mnoho let. Peklo nebylo zlejší ani černější než toto stvoření: vetřela se do domu skrze paní z Duras, zmocnila se maršálova srdce, natropila mezi nimi hrůzy, které vedly k veřejným výstupům a zahnaly maršálku na venkov, odkud se už nikdy nevrátila, leda na krátké návštěvy ve velmi dlouhých odstupech, a kde jí byla její samota milejší než život, k němuž byla odsouzena v paláci Duras. Slečna z Beaufremontu tam později vyváděla tolik, že ji maršál propustil, ale jen proto, aby se vydal jiné vládkyni, která nebyla o nic lepší a která ho se svým duchem, drzostí, bezpříkladnou nestoudností, kasárenskými řečmi — ačkoli v žádné posádce nikdy nebyla — a právě takovou hrou ovládala tak, že se bez ní nemohl obejít, že ho všude důsledně provázela, ve Versailles i v Paříži, vládla jeho služebnictvu, dětem i záležitostem, vytáhla z něho, co se dalo a ještě víc, a dokonce i pro snídani si ráno posílala k němu.

Byla to ženská povznesená nad každé pohoršení, která se tomuhle smála, jako by k němu nemohlo být důvodu. Trvalo to až do maršálovy smrti, kdy se farář od Saint-Paul cítil ve svědomí povinen vyhnat ji z paláce Duras, a pro její odpor s velkým hlukem, ať dělala maršálka, která v té krajní chvíli přijela, cokoli, aby té potupě zabránila. Od chvíle, kdy se maršál stal nejstarším z maršálů Francie, neříkalo se jeho dámě jinak než konetáblová¹¹; smála se tomu a velmi se jí to líbilo. Toto nebezpečné a nestoudné stvoření byla dcera Besmauxe, guvernéra Bastily, a žena Saumeryho, podvychovatele dětí Francie, s nímž měla mnoho dětí a který byl při vší své nadutosti před ní malý jako mravenec a nechával ji dělat a říkat všechno, co se jí zlíbilo. On sám se ještě objeví na scéně. Jeho žena byla vysoká, vyschlá osoba, která nikdy neměla krásu ani půvab a která ještě žije ve věku přes devadesát let.

Pan z Duras, který už do války nejezdil, měl skoro stále hůl za ostatní kapitány tělesné gardy, kteří byli ve válečné službě. Nikdy neměl rád nic než svého bratra a dosti i paní ze Saint-Simon, čímž jsem i já u něho nalezl milost, takže se mi od něho vždy dostávalo všemožných pozorností a důkazů přátelství. Na svých dětech mu vůbec nezáleželo; nic ho nikdy nezasáhlo ani mu na okamžik neubralo ze svobody ducha a přirozené veselosti. Řekl to jednou králi a dodal, že ho vyzývá, aby mu se vší svou mocí zkusil způsobit zármutek, který by trval déle než čtvrt hodiny.

Jeho úpravnost byla krajní, ba hnaná velmi daleko. V osmdesáti letech ještě cvičil koně, na nichž dosud nikdo neseděl. Byl také nejkrásnějším a nejlepším jezdcem ve Francii. Když se děti Francie začaly vážně učit jezdit, požádal král pana z Duras, aby se laskavě díval, jak jezdí, a dohlížel na jejich jízdárnu.

Nějaký čas tam chodil, do velké konírny i na vyjížďky s nimi, a potom řekl králi, že už tam chodit nebude, že je to marná práce, že jeho vnuci nikdy nebudou mít na koni ani půvab, ani obratnost, že to může pustit z hlavy, ať mu štolbové později říkají cokoli, a že na koni nikdy nebudou ničím jiným než páry kleští. Dostál slovu, a oni také. Viděli jsme na svém místě, čím počastoval maršála z Villeroy, když přecházel z Flander do Itálie. Nebylo by konce, kdybychom chtěli uvádět jeho šlehy. Proto si ho také důležití lidé spíše předcházeli a báli se ho, než aby ho měli rádi. Králi s ním bylo dobře a zvykl si od něho slyšet všechno; kdyby byl pan z Duras chtěl, byl by z něho vytěžil mnoho milostí. Vodnatelnost, na kterou zemřel, ho přepadla ve chvíli, kdy měl hůl. Nějaký čas se bránil, nakonec musel ustoupit a sám velmi dobře pochopil, že se z toho nedostane. Rozloučil se s králem v jeho kabinetě; král ho zahrnul projevy přátelství a byl dojat až k slzám. Zeptal se ho, co pro něho může udělat. Nežádal nic a také nic nedostal, a je jisté, že záleželo jen na něm, aby dostal svůj úřad nebo své guvernérství pro syna. Nestál o to.

Nějaký čas poté odjel král do Fontainebleau; rozzlobil se tam, že dámy zanedbávají strojit se na divadlo a že tam buď nechodí, nebo se tam drží stranou, aby se nemusely strojit. Pár slov, která o tom pronesl, a zpráva, kterou si dával podávat o plnění svých rozkazů, způsobily, že tam všechny ženy od dvora chodily velmi pilně ve velkém úboru. Do toho nám přišly zprávy, že pan z Duras je v posledním tažení. Tehdy se nežilo tak, jako se žije dnes. Vytrvalá přítomnost, z níž král nezprošťoval nikoho z těch, kdo obvykle bývali u dvora, nedovolila paní ze Saint-Simon a paní z Lauzunu vzdálit se z Fontainebleau; ale na ty zprávy šly říci vévodkyni z Bourgogne, že nazítří odjedou a že ji prosí, aby je toho večera z divadla omluvila. Princezna shledala, že mají pravdu, ale že král by to tak nechápal. A tak se dohodly, že se ustrojí, přijdou na divadlo zároveň s ní nebo chvilku po ní, že hned zase odejdou pod záminkou, že už nenašly místo, a že to princezna řekne králi. Zaznamenávám tuto pranepatrnou maličkost, abych ukázal, jak velice král bral ohled jen na sebe a chtěl, aby ho poslouchali, a že to, co by se neteřím pana z Duras ve stavu, v němž byl, neodpustilo kdekoli jinde než u dvora, bylo tam povinností, při níž bylo třeba obratnosti a ochrany, aby si člověk nezpůsobil vážnou nepříjemnost tím, že dal přednost slušnosti.

Pan z Duras zemřel jako dobrý křesťan a s velkou pevností. Příbuzenstvo, přátelé, mnoho jiných a konetáblie doprovodili jeho tělo do Saint-Paul. Pan ze Soubise, který měl především oči všude a jehož snacha byla jedinou dcerou vévody z Ventadour, bratra maršálky z Duras, který tam nebyl, poslal rodině návrh, že povede smuteční průvod. Ten, kdo jej vede, jde v plášti a předchází celé příbuzenstvo. Upozornil jsem je, že pan ze Soubise se k tomu nabízí jen proto, aby mohl potom říkat, že šel před rodinou, a nezmiňovat se, že vedl smuteční průvod. Vysmáli se mi, ale já stál pevně a prohlásil jsem jim, že bude-li nabídka přijata, odejdu a nikde se neukážu. To je zarazilo. Panu ze Soubise poděkovali, a — což prozradilo, oč šlo — nepřišel na pohřeb ani on, ani jeho syn, a byl velmi dotčen.

Délka nemoci pana z Duras poskytla čas pletichám.

Vévoda z Guiche, který se z armády maršála z Villeroy vrátil velmi nemocen, se měl lépe a byl ve Fontainebleau; u krále byl pro své chování už dlouho špatně zapsán a zakusil několik ústrků. Přesto si Noaillesové vzali do hlavy, že mu dopomohou k pluku gardy, který měl jeho švagr maršál z Boufflers, jenž byl rovněž ve Fontainebleau, a že toho učiní kapitánem tělesné gardy. Jakkoli krásný byl tento úřad, s úřadem plukovníka se nedal srovnat. Nebylo tedy možné Boufflerse pro tu věc získat. Žil v důvěrném styku s vévodou z Guiche a vévodkyní, svou švagrovou, i se všemi Noaillesy; byli tehdy na vrcholu přízně a maršála ani nenapadlo, aby jim nedůvěřoval. Sňatek vévody z Noailles, který obklopil paní z Maintenon jeho příbuznými, k ní přiblížil jeho nejstarší sestru, vévodkyni z Guiche, víc než kteroukoli jinou.

Přispíval k tomu její věk, mnohem vyšší než věk jejích sester. Ačkoli se už přestala líčit, její zjev byl stále půvabný. Měla nesmírně mnoho ducha, uměla být poddajná, úslužná, zábavná, žertovná, ba i šaškovská; to vše však, aniž jím plýtvala, a uměla být i vážná a důkladná; šílela po panu z Cambrai, paní Guyonové, jejich nauce a celém tom malém stádci a byla zbožná jako anděl. Byla od nich z moci úřední odloučena a věrně poslouchala, a to vše se u paní z Maintenon stalo stupni zásluh vyššími než zásluha, kterou jí dávalo příbuzenství získané bratrovým sňatkem. Pro její ústraní o ni stáli; ne vždy svolila jet na pobyty do Marly a paní z Maintenon měla za to, že se jí dostává laskavosti, kdykoli k ní přišla. Mohlo na tom být něco pravdy, ale ta pravda nebyla bez umění. Její zbožnost, naladěná na tón onoho odděleného malého stádce, které mělo své zvláštní zákony a pravidla, byla — stejně jako jejich — slučitelná s nejvyšší a nejživější ctižádostí a se všemi prostředky, jak ji ukojit. Ačkoli její manžel neměl nic milého, ani pro ni, byla do něho celý život šíleně zamilovaná. Aby se zalíbila jemu a aby se zalíbila sama sobě, myslela jen na jeho postavení. Její rodina, tak zběhlá v tomto umění, po tom netoužila o nic méně; pomáhali si navzájem. Nic se nevyrovná pasti, kterou vymysleli, aby ji nastražili maršálovi z Boufflers, a do níž ho chytili; všechno také bylo včas dobře připraveno a nepromarnila se ani minuta.

Pan z Duras zemřel v Paříži v neděli ráno 12. října a odpoledne se to král dozvěděl, když vycházel z požehnání. Nazítří ráno, když král po svém ranním vstávání vydal heslo, zavolal maršála z Boufflers, překvapil ho poklonou plnou úcty, důvěry, ba až něhy; řekl mu, že mu o tom nemůže dát citelnější důkaz, než když ho přiblíží co nejtěsněji ke své osobě a svěří mu ji do rukou; že právě to ho vede k tomu, aby mu dal přednost před kýmkoli jiným a udělil mu úřad pana z Duras, jsa přesvědčen, že jej přijímá s takovou radostí a citem, s jakým zalíbením mu jej on dává. Tolik ani nebylo třeba, aby byl omráčen člověk, který nic takového naprosto nečekal, který neměl žádný důvod to čekat, který měl málo ducha, představivosti i pohotovosti, pro něhož byl král bohem a který si od doby, co se k němu přiblížil a dosáhl velikosti, nedokázal zvyknout netřást se v jeho přítomnosti. Král, dobře připraven, se spokojí s jeho poklonou, a aniž mu dopřeje chvilku, aby řekl slovo, ihned naloží s úřadem plukovníka pluku gardy a řekne mu, že mu míní prokázat dvojí milost tím, že jej dá vévodovi z Guiche; nové překvapení, nová poklona, během níž se král otočí zády, odejde a zanechá maršála ohromeného, který měl pocit, že do něho udeřil blesk.

Vyšel tedy z kabinetu, aniž dokázal vypravit jediné slovo, a každý mu viděl slzy v očích. Odešel domů, kde jeho žena nemohla pochopit, co se právě stalo, a vydatně se vyplakala. Dobří Noaillesové a jemná, pokorná a svatá vévodkyně z Guiche, jejich dobrá a drahá sestra, s níž také jako se sestrou žili, se nespokojili tím, že mu vyrvali jeho úřad, a měli tu drzost požádat ho, aby u krále vyžádal pro vévodu z Guiche stejnou listinu „brevet de retenue“ na 500 000 livrů, jakou měl on sám na pluk gardy a která měla zaplatit stejnou listinu pana z Duras. Boufflers, bez sebe bolestí a zlostí, ale příliš moudrý, aby dělal výstupy, vypil i tento poslední kalich a dostal tu listinu „brevet de retenue“ na první slovo, které o tom králi řekl — stále v tom tónu, že se milosti prokazují jemu pro jeho švagra. Boufflers ani jeho žena se nikdy neutěšili ze ztráty pluku gardy, nikdy tu loupež neodpustili vévodovi, a tím méně vévodkyni z Guiche; ale jako lidé, kteří nechtějí výstupy, a k tomu výstupy zbytečné, zachovali k nim i ke všem Noaillesům stejné vnější chování. Pokoušeli se maršála utěšit jako dítě chrastítkem. Král mu řekl, aby si všude ponechal byt plukovníka gardy a aby dál dával do svého erbu její prapory.

Guvernérství Franche-Comté dostal Tallard, k úžasu a pohoršení všech. Vévoda z Orléans k tomu vtipně řekl, že se přece něco musí dát člověku, který všechno ztratil. Protože to řekl hned a nahlas, letěl ten vtip od úst k ústům a králi se velmi nelíbil.

Několik dní nato dal král 40 000 livrů penze malému hraběti z La Marche, ještě dítěti, synovi prince de Conti. Zdálo se to nesmírné a na tu dobu to také nesmírné bylo. Dnes, vzhledem k tomu, co tito princové vytěžili od královy smrti, by to byla kapka vody.