Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola devatenáctá

Obléhání Verruy vévodou z Vendôme. — Návrat z Fontainebleau přes Sceaux. — Rouillé bez diplomatické hodnosti u bavorského kurfiřta; jeho povaha a jeho úřady. — Postup nespokojenců. — Rákóczi zvolen knížetem sedmihradským. — Des Alleurs. — Subsidie. — Bavorsko kořistí císaře. — Trevír a Trarbach ztraceny. — Marlborough na různých německých dvorech. — Landau vydáno římskému králi; Laubanie, který v něm oslepl, odměněn. — Rozchod armád. — Coigny generálním plukovníkem dragounů. — Abbé z Pomponne velvyslancem v Benátkách. — Puysieux; jeho rodina, jeho povaha. — Jeho obratnost z něho činí rytíře řádu. — Hrabě z Toulouse se po návratu rozhodne svrhnout Pontchartraina, ale zadrží ho Pontchartrainova žena. — Pontchartrainova povaha. — Neblahé následky pro stát. — Smrt Caylusova; povaha jeho ženy. — Kruhy. — Berwick zpět ze Španělska. — Sňatek markýze z Charostu se slečnou Brûlartovou, pozdější vévodkyní z Luynes a dvorní dámou královny. — Smrt paní z Gamaches. — Smrt vévody z Gesvres. — Smrt prezidenta Payena. — Bouligneux a Wartigny padli před Verruou. — Podivná příhoda s voskovými maskami. — Smrt vévodkyně z Aiguillonu; její povaha. — Markýz z Richelieu; výklad jeho nároku nastoupit do vévodské hodnosti Aiguillon, zamítnutého králem. — Denonville dostává svolení přijet se ospravedlnit. — Marlborough odplouvá do Anglie s Tallardem a hlavními zajatci. — Villars odvolán z Languedocu, kam jde velet Berwick.

Pan z Vendôme si umínil, že bude obléhat Verruu¹; podle svého zvyku vypravil kurýra se zprávou, že hned při příchodu, 14. října, dobyl tři výšiny, které nepřátelé opomněli opevnit, a vyhnal je z nich před očima pana Savojského a celého jeho dvora, kteří museli ustoupit, co jim nohy stačily. Takovým chvástáním krmil krále, opíraje se o paní z Maintenon prostřednictvím pana du Maine. Nikdy nebylo obléhání podniknuto tak pošetile a málokteré stálo tolik času, lidí a peněz. Poznamenalo ještě i následující tažení, které nebylo možné zahájit včas, protože armáda byla zbědovaná. Terén byl krajně špatný i v pěkném ročním období, a teď mělo nastat to špatné; a zatímco pevnost byla z jedné strany napadena, z druhé ji podporoval opevněný tábor na druhém břehu řeky, který ji zcela nerušeně zásoboval čerstvým vojskem i vším ostatním a naši armádu ustavičně znepokojoval. Umíněnost pana z Vendôme a autorita, kterou si získal svým vlivem, zvítězily nad všemi válečnými důvody i nad míněním celé jeho armády, která se sotva odvážila dát najevo, co si o tom myslí — tak špatně pochodilo se svými krátkými a skromnými námitkami těch několik generálů, a to z těch, kdo s vévodou z Vendôme vycházeli nejlépe. Vedle těchto obtíží bylo krajně nesnadné uživit tam jízdu, takže bylo nutné hned od samého počátku poslat téměř všechny ekvipáže armády směrem k Alessandrii, kde jim pan z Vaudemontu dal přidělit ubytování a píci, ovšem za peníze, za mírnou cenu.

Lze si představit, co to znamená pro všechny generály i ostatní důstojníky, kteří vedou velké obléhání, aniž je pevnost sevřena, naproti nepřátelskému táboru, od něhož je dělí řeka, ve velmi špatném terénu, bez ekvipáží, a kteří je k tomu musí na vlastní útraty živit mimo svůj dosah. S touto dobrou zprávou odjel král 23. října z Fontainebleau, aby se vrátil do Versailles přes Sceaux, kde se jeden den zdržel. Hned nato poslal Rouillého, bez diplomatické hodnosti, aby sídlil v Bruselu u bavorského kurfiřta, s platem čtyřiadvaceti tisíc livrů. Byl prezidentem berního soudu, bratrem Rouillého, který býval ředitelem financí a byl státním radou, a před dvěma lety se vrátil z Lisabonu, kde byl velvyslancem a kde s ním byli spokojeni.

Byl to muž duchaplný, pilný, schopný, trochu nesmělý, a vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers ho velmi podporovali. Později ještě vystoupí a uvidíme ho zaměstnaného v záležitostech nejdůležitějších a nejtajnějších, v nichž si vždy vedl velmi dobře: je tedy dobré poznat ho už zde.

Uherští nespokojenci se nedali zlomit velkým a nečekaným úspěchem bitvy u Höchstädtu. Nejenže nedbali návrhů, které jim dal učinit císař, ale dobyli Nitru a Rákóczi byl zvolen knížetem sedmihradským. Poslal to oznámit sultánovi a nabídnout mu za jeho ochranu týž tribut, jaký Portě v téže hodnosti platili jeho praděd a děd. Poté se zmocnili Prešova a Košic a sto čtyřiceti děl, která tam našli; des Alleurs byl už nějaký čas tajně, z pověření krále, u Rákócziho, jemuž dával tři tisíce pistolí měsíčně. V té době poslal důvěryhodného důstojníka k bavorskému kurfiřtovi do Bruselu, a ten ho poslal dál ke králi. Rákóczi chtěl jisté zvýšení a méně tajnosti v králově ochraně, aby sobě získal větší vážnost a své armádě více důvěry. Pravda byla, že nikdo v Evropě nepochyboval, že ho Francie podporuje, ať to činila sebeskrytěji. Brzy poté dobyli Nové Zámky a přiměli pak generála Heistera, aby před nimi spěšně ustoupil.

Císař mezitím učinil bavorské kurfiřtce² návrhy tak podivné, že je nechtěla ani vyslechnout. Když Císařští shledali, že jejich výboj je obtížnější, než si mysleli, změnil vídeňský dvůr tón, aniž změnil vůli, a uzavřel dohodu, podle níž měla kurfiřtka stáhnout všechna svá vojska z pevností na Dunaji a zůstat v pokojném držení Bavorska, které nemělo platit žádné kontribuce; poslechli ji však jen v Pasově; guvernéři Ingolstadtu, Braunau a Kufsteinu se vymluvili na svou přísahu kurfiřtovi, bez jehož vlastnoručně podepsaného rozkazu prý ze svých pevností neodejdou; a bavorská jízda, kterou chtěli rozpustit, odpověděla totéž. Princ Evžen znovu vtáhl do Bavorska, dobyl pevnosti a uvedl zemi i kurfiřtskou rodinu do neblahého stavu.

Marlborough zase táhl těsně za svým bratrem, kterého poslal se silným oddílem na Moselu; zmocnili se Trevíru a brzy poté oblehli Trarbach a dobyli jej, zatímco se vévoda z Marlborough vydal na cestu po Německu navštívit braniborského a hannoverského kurfiřta, hesenského lankraběte a několik dalších knížat. Potom všichni opustili armády ve Flandrech, které se ihned rozešly do zimních kvartýrů. Jen armáda v Alsasku pod Marsinem netrpělivě čekala na pád Landau, aby si mohla jít odpočinout také. Tato pevnost konečně kapitulovala 23. prosince.³ Laubanie si tam vedl skvěle, i poté, co tam přišel o obě oči. Římský král s ním jednal se vším vyznamenáním, jaké si jeho statečnost zasloužila, především s ním samým a s jeho posádkou, z níž vyšla jen polovina toho, co jí bylo na počátku obléhání. Král dal Laubaniemu penzi třiceti šesti tisíc livrů vedle menších, které už měl, a jeho velkokříže Řádu svatého Ludvíka s šesti tisíci livry. Byl to vynikající důstojník a ostatně velmi čestný muž, který v Landau oslepl a celý život velmi dobře sloužil.

Coigny, syn toho, kterého jsme právě viděli zemřít na Mosele, dostal díky Chamillartově přímluvě svolení koupit od vévody z Guiche úřad generálního plukovníka dragounů, což bylo počátkem a základem velkého štěstí, v němž ho vidíme dnes.

Od Charmontova návratu z Benátek tam král, nespokojený s touto republikou pro několik křivd, nikoho neposlal, a dokonce odmítl připustit jejího velvyslance ke své audienci. Mnoha úslužnostmi a nepříliš upřímnými projevy úcty se Benátčané s králem usmířili. Abbé z Pomponne stárl v úřadě čtvrtletního almužníka. Král se o něm vyjádřil příznivě, avšak dodal, že jeho jméno Arnauld⁴ se mu v episkopátu příčí příliš, než aby ho do něj kdy povýšil. Bylo tedy třeba obrátit se jinam. Byl to Torcyho švagr. Jeho otec Pomponne mu s královým svolením dal nahlédnout do svých písemností a u Torcyho v tom pokračoval; pobýval už v Římě a na různých italských dvorech. To vše dohromady způsobilo, že byl vybrán pro velvyslanectví v Benátkách, a svého místa almužníka se vzdal.

Puysieux, který se nedávno vrátil na dovolenou ze svého velvyslanectví ve Švýcarsku, kde si vedl velmi dobře, dosáhl stejně jako předchozího roku zvláštní přízně, že směl o záležitostech té země podávat zprávu přímo králi, a to v jeho kabinetě mezi čtyřma očima. Byl vnukem pana z Puysieux, státního sekretáře, syna kancléře ze Sillery, strženého do otcovy nemilosti, která ho připravila o úřad, a jeho druhé ženy, rozené z Étampes, sestry pana z Valençay, rytíře řádu od roku 1619, guvernéra Montpellieru a potom Calais a velkého ubytovatele královského domu, dále arcibiskupa-vévody z Remeše, kardinála z Valençay, druhé maršálky z La Châtre, tety maršálky z Hocquincourtu z otcovy strany, a velkého převora Francie a velvyslance v Římě. Měla ještě jednoho bratra, který si usmyslel dát se k taláru a který se poté, co byl velvyslancem v Graubündenu a v Holandsku, stal státním radou a tchánem hraběte z Béthune, rytíře cti královny a rytíře Řádu Svatého Ducha, ve své době významné osobnosti. Paní z Puysieux, vdova už od roku 1640, zemřela teprve roku 1677 v osmdesáti letech, při plném rozumu i zdraví. Byla to žena svrchovaně pyšná, kterou nemilost nedokázala zlomit a která svému bratrovi státnímu radovi nikdy neřekla jinak než „můj bratr levoboček“. Nebylo možné mít víc ducha, než měla ona, ani ducha — třebaže panovačného — víc nakloněného intrikám. Na smrt nenáviděla kardinála z Richelieu pro nemilost svého tchána a svého manžela a těšila se nejdůvěrnější přízni královny⁵. Když se už roku 1640 vrátila ze Sillery, utužovalo se toto přátelství stále víc potřebami i intrikami, takže když se královna stala regentkou, každý s paní z Puysieux počítal a počítal s ní, dokud žila. Král a Monsieur se v dětství od ní nehnuli; v mládí k ní chodili dál, a dokud byla na světě, král ji vždy mimořádně vyznamenával a měl ve vážnosti. Žila nádherně a zruinovala sebe i své děti. V těch dobách se nosilo množství janovských krajek, které byly nesmírně drahé: byla to velká ozdoba a ozdoba každého věku; za jediný rok jich prožrala za sto tisíc tolarů tím, že mezi zuby okusovala tu, kterou měla kolem hlavy a paží. Měla syny zahrnuté opatstvími, jednu dceru abatyši, druhou provdanou za syna maršála z Étampes, a nejstaršího syna, pana ze Sillery, který se oženil s dcerou pana z La Rochefoucauld⁶, tak známého svým duchem i rolí, kterou sehrál za nezletilosti Ludvíka XIV. Zruinovaný Sillery sloužil málo; byl velmi milý a patřil zcela k velkému světu. Pan z La Rochefoucauld, jeho švagr, se jich ujal u sebe v Liancourtu, kde zemřeli. Zanechali několik dětí, z nichž Puysieux, o němž zde mluvím, byl nejstarší.

Byl to malý muž, velmi tlustý a zavalitý, plný ducha, vtipu a půvabu, veskrze veselý, mírný, zdvořilý a uctivý, a nejlepší člověk na světě. Věděl mnoho, s vkusem a s velkou skromností; byl výborným společníkem a zásobárnou tisíce pozoruhodných příběhů; všichni ho měli rádi. Sloužil, dokud mohl; pan z Louvois však k němu pojal odpor a jeho postup rázem zarazil. Byl polním maršálem a už guvernérem Huningue a byl velmi dobře zapsán u krále, který na jeho babičku stále vzpomínal s přátelstvím, i na to, že své první mládí strávil hrami u ní s jejími dětmi. Po Louvoisově smrti byl zaměstnán v Horním Alsasku a konečně jmenován generálporučíkem. Velvyslanectví ve Švýcarsku měl hned vedle sebe a hodilo se mu. Pan z La Rochefoucauld mu je vymohl a on tam sloužil znamenitě. Jeho dávná důvěrnost s králem a pan z La Rochefoucauld mu vymohli ony audience u krále mezi čtyřma očima při jeho návratech, aby mu podal přímou zprávu o svém velvyslanectví, což nebylo nikdy dopřáno nikomu jinému.

Torcy byl jediný ministr, s nímž se pan z La Rochefoucauld stýkal přátelsky a důvěrně. Celý tento úvod byl nutný, aby bylo možné pochopit, co následuje.

Puysieux, který letos přijel ze Švýcarska na dovolenou po návratu z Fontainebleau, byl při audienci u krále přijat velmi vlídně. Protože měl mnoho ducha a krále dobře znal, napadlo ho náhle směle využít příhodné chvíle, a když mu král projevoval přátelství a spokojenost s tím, jak si ve Švýcarsku počíná, zeptal se ho, zda je opravdu pravda, že je s ním spokojen, zda to nejsou jen řeči a zda s tím může počítat. Když ho král o tom ujistil, nasadil rozverný a sebejistý výraz a odpověděl mu, že on sám na tom tak není a že s Jeho Veličenstvem spokojen není. „A pročpak, Puysieux?“ řekl mu král. „Proč, Sire? Protože ačkoli jste nejpoctivější muž svého království, přece mi už přes padesát let neplníte slovo.“ „Jakže, Puysieux,“ opáčil král, „a jak to?“ „Jak to, Sire?“ řekl Puysieux. „Máte dobrou paměť a jistě jste na to nezapomněl. Nevzpomíná si Vaše Veličenstvo, že když jsem měl tu čest hrát si s Vámi u své babičky na slepou bábu, přehodil jste mi přes záda svou modrou stuhu, abyste se při slepé bábě lépe skryl, a že když jsem Vám ji po hře vracel, slíbil jste mi, že mi jednu dáte, až budete pánem? Jste jím přece už dlouho, a zcela jistě, a přesto ta modrá stuha stále ještě nepřišla.“ Král si na to dokonale vzpomněl, dal se do smíchu a řekl mu, že má pravdu; že chce své slovo dodržet a že svolá zvláštní kapitulu ještě před Novým rokem, aby ho mohl toho dne přijmout. A vskutku ještě týž den určil den kapituly a řekl, že je to kvůli Puysieuxovi.

Tato příhoda není důležitá, ale je zábavná. Je zcela neobvyklá u panovníka tak vážného a tak úctu budícího, jako byl Ludvík XIV.; a je to jedna z těch drobných dvorských anekdot, které mají svou zajímavost.

Zde je jiná, důležitější, jejíž následky stát pociťuje dodnes.

Pontchartrain, státní sekretář námořnictva, byl jeho metlou, stejně jako metlou všech, kdo žili v kruté závislosti na něm. Byl to člověk, který měl ducha, pracovitost i obratnost; ale ve všem byl neohrabaný, krajně nepříjemný a pedantský a rád dělal každému hrubého poučovatele; svrchovaně zlovolný, milující zlo právě jen pro zlo; žárlivý dokonce i na vlastního otce, který si na to hořce stěžoval svým nejdůvěrnějším přátelům; krutý tyran i vůči své ženě, která byla při velkém duchu sám půvab, mírnost, laskavost, ctnost sama a modla dvora; barbar i k vlastní matce; zkrátka netvor, který se u krále držel jen ohavností svých udání ze své pařížské agendy a zlomyslností takovou, že z d’Argensona⁷ udělala téměř dobrého člověka.

Admirál byl tím, co nemohl vystát, a admirál králův levoboček byl jeho katem. Nebylo nic, co by neudělal proti jeho úřadu a proto, aby mu zabránil jej vykonávat; žádná překážka, kterou by mu nenastražil do cesty; nic, čeho by nepoužil, aby mu zabránil velet loďstvu a potom aby toto loďstvo učinil neužitečným, jak se mu to podařilo rok před tímto. Upíral mu všechny jeho pocty, všechna jeho vyznamenání a ještě víc jeho pravomoci, a dosáhl toho, že mu z jedněch i druhých byly odňaty takové, které svou povahou ani podle dosavadních příkladů nemohly být zpochybňovány a zpochybňovány ani nebyly.

Bylo to troufalé vůči synovi samé královy osoby mnohem víc, než kdyby to bylo vůči synovi Francie; dovedl však uchopit krále za jeho slabou stránku, vyvážit přirozeného otce pánem, ztotožnit se s králem a přesvědčit ho, že jde o autoritu jen mezi králem a admirálem. Tak zmizel syn lásky z očí pána, který byl vždy pánem s nekonečnou předností před každým jiným citem. Pod tímto závojem byl pánem zcela státní sekretář a zahrnoval hraběte z Toulouse protivenstvími, aby ho přivedl k nezdaru, a příkořími, která ho měla dohnat k zoufalství, aniž se hrabě mohl bránit jinak než zcela chabě. Na moři i v přístavech, kde loďstvo přistálo, to bylo veřejné divadlo, které pobouřilo celé námořnictvo, kde byl Pontchartrain nenáviděn a hrabě zbožňován pro svou přístupnost, mírnost, štědrost, píli a mimořádnou spravedlivost. S maršálem z Cœuvres, panem d’O a všemi ostatními veliteli, ať je k nim řadila hodnost nebo důvěra, se nezacházelo lépe, takže všichni podněcovali hraběte k tomu, co si už sami umínili, totiž zničit Pontchartraina hned po příjezdu tím, že jasně ukáží ona protivenství a jejich následky a státního sekretáře jako původce promyšlených zlomyslností, a potom vynaložením veškerého vlivu u krále. Bylo třeba Pontchartrainovy opovážlivosti, aby se vydal v takové nebezpečí, které jeho moudrý otec, jeho matka i jeho žena často a marně předvídali a oplakávali. Opojení trvalo až do návratu hraběte z Toulouse, kdy byla rodina ze všech stran varována před bouří a Pontchartrain sám přijetím, jehož se mu dostalo od admirála a předních mužů loďstva.

Stejně podlý v nebezpečí jako opovážlivý za bezvětří, zkusil všechno najednou, aby svému pádu předešel, a sklidil jen pohrdání.

Konečně nadešel den, kdy měl hrabě pracovat s králem o samotě a důkladně, aby mu podal podrobnou zprávu o své plavbě a udělal všechno pro Pontchartrainovu zkázu; tu Pontchartrainova žena přemohla svou skromnost a vrozenou ostýchavost, vyhledala hraběte u vévodkyně z Orléans a přiměla ho, aby s ní vešel sám do jednoho kabinetu. Tam, rozplývajíc se v slzách, uznávajíc všechny viny svého manžela a líčíc, jaký by byl její vlastní úděl, kdyby byl zničen podle svých zásluh, admirála odzbrojila a vymohla na něm slovo, že na všechno zapomene, pokud mu státní sekretář v budoucnu nedá příčinu připomenout staré spolu s novým. Přiznal, že nikdy nedokázal odolat mírnosti a bolesti paní z Pontchartrain a že mu přes všechno, co si předsevzal, vypadly zbraně z rukou, když uvážil, jaké by bylo neštěstí té ubohé ženy v rukou kyklopa⁸ rozzuřeného svým pádem, který by ve své opuštěnosti neměl na práci nic jiného než ji trápit. Tak byl Pontchartrain zachráněn, stát to však přišlo draho. Strach, že podlehne slávě nebo pomstě admirála, králova syna, ho přiměl, aby sám zničil námořnictvo, a znemožnil tak, aby se admirál ještě kdy objevil na moři. Slíbil si to a slovo, které si dal, přesně dodržel; skutky to později potvrdily až příliš dobře, stejně jako to, že ho trosky námořnictva neochudily. Hrabě z Toulouse už neuviděl přístavy ani lodě a od té doby vyplouvaly jen velmi slabé eskadry, a to co nejvzácněji. Pontchartrain měl tu drzost, že se tím přede mnou chlubil.

Počátkem listopadu zemřel na flanderské hranici muž, který tím udělal radost všem svým blízkým: byl to Caylus, bratr onoho Cayluse, který je ve Španělsku, a biskupa z Auxerre, vlastní bratranec Harcourtův, který se oženil s dcerou Villetta, generálporučíka loďstva, vlastního bratrance paní z Maintenon, která o ni vždy pečovala jako o vlastní neteř.⁹

Nikdy nebylo tváře tak duchaplné, tak dojemné, tak výmluvné, nikdy takové svěžesti, nikdy tolik půvabu ani víc ducha, nikdy tolik veselosti a zábavnosti, nikdy svůdnějšího stvoření. Paní z Maintenon ji milovala tak, že se bez ní nemohla obejít, až do té míry, že zavírala oči nad chováním, na které si kdysi paní z Montchevreuil až příliš posvítila a které, aniž se v jádru polepšilo, mívalo dosud výstřelky příliš veřejné. Její manžel, otupělý a už několik let zpitomělý vínem a pálenkou, musel sloužit v zimě i v létě na hranici, aby se nepřiblížil ani ke své ženě, ani ke dvoru. Ani on si nepřál nic lepšího, jen když byl stále opilý.

Jeho smrt byla tedy vysvobozením a jeho žena ani jeho nejbližší se nijak nepřemáhali, aby zakryli, že ji za vysvobození považují. Paní z Maintenon se při její svatbě stále zdržovala v pokoji této krasavice a přijímala návštěvy; a princezna z Harcourtu, služka pro všechno, byla pověřena prokazovat pocty všem, kdo tam přicházeli. Paní z Caylus unikala, jak jen mohla, k paní Vévodkyni, kde nacházela zábavu. Milovala hru, aniž na ni měla prostředky, a ještě víc stůl, u něhož byla okouzlující; vynikala v umění napodobovat a v hraní komedií předčila nejslavnější herečky; sama sebe v tom překonala v Esther a v Athalii před králem. Ten jí však nikdy nepřišel na chuť a byl k ní vždy zdrženlivý, ba přísný; paní z Maintenon to překvapovalo a rmoutilo. Rozepsal jsem se o paní z Caylus, která po dlouhých protivenstvích nakonec přece jen cosi znamenala. To protivenství už nastalo; příčinou bylo několik neopatrností. Už tři nebo čtyři roky byla vyhnána ode dvora a odkázána na pobyt v Paříži.

Zesnulý král, který miloval důstojnost jen pro sebe a který miloval majestát svého dvora, stále litoval majestátu kruhů¹⁰ královny své matky, mezi nimiž vyrostl a jejichž lesk skončil s ní. Pokusil se je udržet u královny své manželky, jejíž hloupost a podivná řeč je však brzy uhasily. Král, který se jich nedokázal vzdát, je obnovil za paní Dauphine, po královnině smrti. Měla ducha, půvab, důstojnost i způsob hovoru velmi vhodné pro tento druh dvora. Avšak nepohodlí jejích častých těhotenství, potíže dlouhých následků jejích porodů a dlouhá nemoc, která trvala od posledního porodu až do její smrti, je brzy přerušily. Nesmírné mládí, abych neřekl dětství, vévodkyně z Bourgogne nedovolilo na ně pomýšlet od jejího příjezdu až do této doby, kdy král, jemuž na kruzích stále záleželo, usoudil, že je dost vyspělá, aby je držela. Přál si tedy, aby každé úterý, což je den, kdy jsou ve Versailles všichni cizí diplomaté, vévodkyně z Bourgogne obědvala sama, obsluhována svými stolními šlechtici; aby při jejím obědě bylo mnoho dam sedících i stojících; a aby potom držela kruh, k němuž by se dostavily vévodkyně z Orléans, princezny krve a všechny dámy sedící i stojící spolu se všemi pány dvora. Tento rozkaz se takto začal plnit v polovině listopadu tohoto roku a nějaký čas se v tom pokračovalo; avšak vážná reprezentace a umění bavit hovorem tak velkou společnost a rozproudit hovor v ní nebyly věcí pro princeznu živou, na veřejnosti ostýchavou a ještě velmi mladou. Postupně některé vynechávala a nakonec ustaly, aniž byly od té doby obnoveny.

Vévoda z Berwicku se o svém odvolání dozvěděl, když stál v čele své armády tváří v tvář nepříteli; dál vydával rozkazy bez nejmenšího pohnutí. Nepřátelé našli způsob, jak se stáhnout na místo, kde nemohli být napadeni; teprve tehdy Berwick zveřejnil zprávu, která se ho týkala, jako by o něho vůbec nešlo. Nehledě na to, že byl chladný a od přírody mlčenlivý, že se velmi ovládal a byl velkým dvořanem, možná že, spokojen s tím, že vrchním velením armády předstihl generálporučíky, málo litoval země, kde zažil tolik zklamání, a dvora tak zaujatého, kde nebylo spásy ani rozhodnutí jinak než skrze královnu a skrze ducha nepřítomné princezny des Ursins. S Tessém se setkali, když každý ze své strany přijížděli do Madridu. Poradili se a Berwick se ihned rozloučil a 3. prosince pozdravil krále ve Versailles.

Markýz z Charostu a vévodové, jeho otec a děd, přišli poobědvat do mého pokoje v Marly, kam jsem už dlouho zase jezdil; přijeli dát králi podepsat svatební smlouvu markýze z Charostu s dcerou — nyní dědičkou — vévodkyně z Choiseul, sestry bývalého biskupa z Troyes Bouthilliera, žijícího v ústraní, maršálky z Clérembault atd., a jejího prvního manžela Brûlarta, který zemřel jako první prezident parlamentu v Dijonu. To je ta, kterou vidíme znovu provdanou za vévodu z Luynes a dvorní dámou královny¹¹ od chvíle, kdy se maršálka z Boufflers, která jí byla proti své vůli, tohoto místa vzdala a odešla do Paříže.

Stará paní z Gamaches, vdova po rytíři řádu a matka Cayeuxe, který tehdy přijal jméno Gamaches, zemřela ve věku přes osmdesát let. Byla dcerou a sestrou obou Brienne-Loméniů, státních sekretářů, a tetou své snachy z otcovy strany. Byla to žena milá, po celý život velmi duchaplná, patřila zcela k velkému světu a až do konce si uchovala jasnou hlavu, zdraví i přátele. Byla důvěrnou přítelkyní paní z Longueville od jejího posledního návratu a těšila se nejužší důvěře princezny de Conti, rozené Martinozziové. Slyšel jsem vyprávět svého otce, že každý týden v umluvený den přicházely obě na oběd k jeho první ženě, nejlepší přítelkyni, jakou princezna de Conti měla, že můj otec chodil toho dne obědvat ke svým přátelům a že ony tři obědvaly se zvonkem na stole a trávily spolu zbytek dne. Obě byly tehdy velmi krásné. Našel jsem v La Ferté jejich dva malé portréty v celé postavě z té doby, tvořící pár jako náušnice, nejpůvabnější na světě, a pečlivě jsem je uchoval.

Konečně zemřel i starý vévoda z Gesvres a vysvobodil svou rodinu od kruté metly. Nemyslel na nic jiného než na to, jak zruinovat své děti, a dokonale se mu to podařilo.

Mluvil jsem o tomto druhu netvora dost, abych k tomu nemusel nic dodávat. Vévoda z Tresmes měl už dlouho nástupnictví v jeho úřadě a v kapitánství Monceaux; den po této smrti dostal guvernérství Paříže.

Prezident Payen, muž duchaplný, příjemný společník, který se dost pohyboval ve velkém světě a mezi lidmi od dvora, byl v té době u Armenonvilla v Rambouillet, které Armenonville později prodal hraběti z Toulouse; chvíli před večeří vyšel ven ze dvora, zřejmě za nějakou potřebou, a protože měl velké vypoulené oči, které viděly velmi málo, spadl do příkopu, kde ho našli mrtvého, s hlavou rozbitou o led; velmi ho litovali.

Král ho pověřil správou opatství velkého převora a dával mu penzi dvou tisíc livrů. Byl starý a neženatý.

Bouligneux, generálporučík, a Wartigny, polní maršál, padli před Verruou; dva muži velké statečnosti, ale zcela zvláštní.

Předchozí zimy bylo zhotoveno několik voskových masek osob od dvora, věrných podle skutečnosti, které je nosily pod jinými maskami, takže když se odmaskovaly, dal se člověk oklamat, neboť měl druhou masku za tvář, a pod ní byla skutečná tvář zcela jiná; tímto žertem se všichni velmi bavili. Této zimy se tím chtěli pobavit znovu. Překvapení bylo veliké, když byly všechny ty věrné masky nalezeny svěží a takové, jak je po masopustu uložili, s výjimkou masek Bouligneuxe a Wartignyho, které si sice zachovaly dokonalou podobu, ale měly bledost a strhané rysy lidí, kteří právě zemřeli. Tak se objevily na jednom plese a vzbudily takovou hrůzu, že se je pokusili spravit červenou barvou, ale červeň okamžitě mizela a strhané rysy se napravit nedaly. Zdálo se mi to tak neobyčejné, že jsem to pokládal za hodné zaznamenání; byl bych se toho však také dobře vystříhal, kdyby celý dvůr nebyl jako já svědkem této podivné zvláštnosti a nebyl jí krajně a několikrát překvapen. Nakonec ty dvě masky vyhodili.

Dne 18. října zemřela v Paříži vévodkyně z Aiguillonu, sestra vévody z Richelieu, která nikdy nebyla vdaná. Byla to jedna z nejpodivnějších osob na světě, s velkým duchem. Byla směsí marnivosti a pokory, velkého světa a ústraní, a to téměř po celý život; přivedla své záležitosti do tak špatného stavu — později je zase napravila —, že přestala mít kočár a koně. Byla by se mohla, když chtěla vyjet, dát někým odvézt nebo dát se nést v nosítkách. Kdepak, jezdila v oněch nájemných židlích na kolech, které jeden muž táhne a malý chlapec zezadu tlačí a které si brala na rohu ulice. V tomto povozu se vydala navštívit Monsieura, který byl v Palais-Royal, a řekla svému tahači, aby vjel dovnitř. Stráže u brány ho odehnaly; ať říkal, co chtěl, nepřesvědčil je. Paní z Aiguillonu je nechala mlčky se přít.

Když viděla, že je odbyta, řekla klidně svému tlačiči, aby ji zavezl do ulice Saint-Honoré; tam zastavila u prvního soukeníka, dala si před jeho dveřmi upravit na svou vinaigrette červenou pokrývku¹² a hned se vrátila do Palais-Royal. Stráže u brány, velmi udivené, že vidí tuto ozdobu na takovém vozítku, se ptaly, co to má znamenat. Tu se paní z Aiguillonu jmenovala a s autoritou poručila svému tlačiči, aby vjel. Stráže už nedělaly potíže a ona vystoupila u velkého schodiště. Sběhl se tam celý Palais-Royal; a Monsieur, jemuž to vyprávěli, se postavil k oknu i s celým svým dvorem, aby viděl ten krásný vůz s pokrývkou. Paní z Aiguillonu se tak zalíbil, že na něm pokrývku nechala a užívala ho takto přikrytý několik let, dokud si nemohla znovu pořídit kočár. Několikrát přijala a zase odložila bílý závoj u sester Nejsvětější svátosti v ulici Cassette, jimž prokázala velká dobrodiní a mezi nimiž si hodně hrála na představenou, aniž se dokázala odhodlat složit tam sliby; a nosila jej už několik let, když v tomto klášteře zemřela ve věku téměř sedmdesáti let. Měla ještě velký majetek a nikdy se znovu neprovdala.

Markýz z Richelieu, syn jejího bratra, mladšího bratra vévody z Richelieu, byl člověk zapadlý, zruinovaný a zhýralý, který byl dlouho mimo království, protože unesl od sester od Navštívení v Chaillot dceru vévody Mazarina, která se od té doby proslavila výstřednostmi a toulkami svého potulného života a byla krásná jako den. Byl to člověk pohřbený v prostopášnosti a v nejnižší společnosti, třebaže velmi duchaplný, kterého nebylo nikdy nikde vidět ani potkat. Ohlásili ho v Marly u Pontchartraina, právě když jsme se u něho chystali zasednout k večeři. Celá společnost tím byla krajně překvapena; usoudili jsme, že ho potkala nějaká velmi naléhavá záležitost, kvůli jaké směl kdokoli přijet do Marly zadem k ministrovi, s nímž potřeboval mluvit, pokud hned potom odjel a neukazoval se. Zatímco s ním Pontchartrain šel mluvit, napadlo mě, že paní z Aiguillonu zemřela a že přichází požádat, aby se u krále promluvilo o vévodství, a že tedy buď žádné právo nemá, nebo má právo sporné; neboť vévodův syn nebo nepominutelný dědic, jehož právo je nepochybné, je vévodou ihned, nežádá o žádné svolení, aby přijal jméno a postavení, a přichází jen, jako každý jiný urozený muž, složit králi poklonu atd. v dlouhém plášti, nepožádá-li o dovolení tento obřad vynechat, jak to nyní dělá skoro každý od té doby, co byly dlouhé pláště zprostituovány lidem všeho druhu. A vskutku, Pontchartrain nám po návratu řekl, že vévodkyně z Aiguillonu zemřela, že markýze z Richelieu ustanovila svým dědicem a že ho přišel požádat, aby mu u krále vymohl svolení být vévodou a pairem.

Král, jemuž o tom Pontchartrain druhého dne podal zprávu, mu nařídil, aby markýzi z Richelieu vzkázal, ať se svým nárokem seznámí kancléře, s nímž jej Jeho Veličenstvo prozkoumá po návratu do Versailles, k němuž došlo za několik dní. Věc se má tak, že kardinál z Richelieu vymohl roku 1638 nové povýšení Aiguillonu na vévodství-pairii mužské i ženské pro svou milou neteř z Combalet a její děti atd., kdyby se znovu provdala — byla totiž bezdětnou vdovou po jednom Beauvoirovi du Roure —, a to s doložkou neslýchanou před tímto povýšením i po něm: aby v případě, že by děti neměla, vybrala, koho uzná za vhodné, a darovala mu vévodství Aiguillon, na základě kteréhož daru by vybraná osoba byla vévodou nebo vévodkyní z Aiguillonu a pairem Francie a její hodnost i panství by přešly na potomstvo. Paní z Combalet, od té doby vévodkyně z Aiguillonu, jež toto jméno také nosila, zemřela roku 1675, aniž se znovu provdala, a pořídila závěť, v níž moc danou jí touto doložkou vykonala ve prospěch své neteře, dcery svého bratra, neprovdané, která se v důsledku toho bez obtíží stala vévodkyní z Aiguillonu a pairem Francie a nosila to jméno. Paní z Combalet — nazývám ji tak i nadále, abych ji odlišil od její neteře — zřídila ve své závěti rozsáhlou substituci vévodství Aiguillon a všeho svého majetku, v níž se o své hodnosti zmiňuje jen ve prospěch své neteře a neříká o ní ani slovo u nikoho z těch, kdo jsou po neteři, zemře-li bez dětí, povoláni k panství a vévodství Aiguillon; z toho jsem ve spisu, který jsem sepsal pro kancléře, vyvodil: 1. že zákony, které jsou výjimkami z obecného práva nebo jeho rozšířeními, se vykládají přísně a přesně podle litery; že mimořádná a neslýchaná doložka o volbě ve prospěch paní z Combalet obsahuje volbu jen jednu, a ne víc, a tím méně ji rozšiřuje na osobu jí vybranou, aby měla jako ona právo učinit při nedostatku dětí volbu novou; 2. že tuto volbu paní z Combalet učinila a dovršila ve prospěch paní z Aiguillonu, své neteře, a že volba měla plný účinek; 3. že paní z Aiguillonu nemá při nedostatku dětí žádné právo volby ani právo zanechat komukoli svou hodnost, která v ní pro nedostatek potomstva zanikla; 4. že paní z Combalet, pro niž byla doložka o volbě učiněna, tak dobře cítila, že platí jen pro ni a že její volbu nemůže opakovat ani osoba jí vybraná, ani ona sama, paní z Combalet, po volbě první, že v celém rozsahu své substituce uvedla svou hodnost spolu s vévodstvím Aiguillon jen ve prospěch své neteře; a pokaždé, když po ní povolala k vévodství Aiguillon další substituty, nezmínila se ani v nejmenším o hodnosti, nýbrž jedině o držbě panství; 5. že volba je dovršena v osobě paní z Aiguillonu; že ona nemá žádný titul k tomu, aby učinila jinou; že neobvyklá doložka nabyla svého účinku a už neexistuje; že paní z Aiguillonu, která zemřela svobodná, a tedy bez potomstva, může panstvím a vévodstvím Aiguillon nakládat jako svým ostatním majetkem, nikoli však svou hodností, která zanikla podle obecného práva, jež nabývá znovu plné síly, jakmile už není výslovného zákona, který by z něho činil výjimku; 6. že markýz z Richelieu může být pánem a držitelem vévodství Aiguillon, ať jako povolaný k této substituci paní z Combalet, svou pratetou, nebo jako závětní dědic paní z Aiguillonu, své tety, nikdy však po ní nemůže zdědit hodnost vévody a paira z Aiguillonu.

Vévodové z La Trémoille, z La Rochefoucauld a další o tom mluvili s kancléřem jako odpůrci nároků markýze z Richelieu. Svůj spis jsem sepsal za několik hodin, přečetl jsem jej kancléři a nechal mu jej. Měl písemnosti markýze z Richelieu a obšírně s ním mluvil. Přednesl králi tuto záležitost, která zabrala část dopoledne následujícího dne, bez třetí osoby mezi králem a jím, a dostal rozkaz vrátit markýzi z Richelieu jeho listiny a jménem krále mu zakázat přijmout vévodské jméno a odznaky, osobovat si jakékoli s tím spojené postavení či pocty a vést o to jakýkoli spor před kterýmkoli soudem. Tak věc zůstala až do roku 1711, kdy nedopadla o nic lépe. Tehdy bude čas říci, co se s ní stalo potom.

Denonville, který býval podvychovatelem vévody z Bourgogne a svého nešťastného syna oženil s dcerou Lavienna, prvního králova komorníka, již syn neučinil šťastnou, se u krále přičiňoval tak dlouho, až král dovolil, aby syn přijel a pokusil se ospravedlnit ze své pěkné řeči u Blindheimu¹³. Vévoda z Marlborough mu ihned dal dovolenou na několik měsíců. Vrátil se ze svých cest po Německu do Holandska, kam dal přivézt maršála z Tallard a všechny významné zajatce. Dal je nalodit s sebou, aby ozdobili triumf jeho návratu do Anglie.

Villars, který viděl záležitost fanatiků téměř u konce, předsedal z královského pověření languedockým stavům. Dostal rozkaz vrátit se do Paříže a vévoda z Berwicku měl jít velet do této provincie po skončení stavů a návratu maršála z Villars. Tím tento rok skončil. Nechtěli nechat Berwicka bez významného vrchního velení po tom, jak si počínal ve Španělsku a jakým způsobem se odtamtud vrátil.