Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola dvacátá

1705. — Maršálové Francie náhle jmenováni rytíři řádu. — Zlořády a následky tohoto jmenování. — Bonmot pana z Lauzunu. — Catinat odmítá řád, protože nemůže podat důkazy. — Villars a jeho původ; jmenován zapsaným vévodou. — Poznámky k obřadu řádu, při němž byli maršálové Francie přijati. — Harcourt a Bedmar mimořádně přijati za rytíře řádu. — Bedmarova povaha; jeho závazky vůči králi. — Akce před Verruou. — Námořní boj a pomoc dopravená do Gibraltaru. — Marlborough v Anglii skvěle přijat. — Tallard a hlavní zajatci v Nottinghamu. — Drobná akce v Itálii. — Lautrec zabit; jeho povaha. — Maulevrierovo počínání v Madridu a jeho přízeň. — Podivná obratnost španělské královny. — Obratnost Harcourtova a paní z Maintenon ve prospěch paní des Ursins. — Princezně des Ursins uděleno svolení přijet ke dvoru. — Harcourtovo sblížení s kancléřem a jeho synem a jejich sblížení s princeznou des Ursins jeho prostřednictvím. — Politika princezny des Ursins. — Očekávání princezny des Ursins u dvora. — Princezna des Ursins v Paříži. — Princezna des Ursins ve Versailles.

Prvního dne tohoto roku byli do Řádu Svatého Ducha přijati abbé z Estrées¹ a Puysieux, abbé v rochetě a fialové mozetě jako biskupové. Harcourt měl při obřadu hůl, protože při střídání čtvrtletí mezi kapitány tělesné gardy si ten, kdo odchází, ponechává hůl až do konce královy mše a u dveří kaple ji předá tomu, kdo ho střídá. Zatímco Puysieux skládal přísahu, král se náhodou otočil, spatřil Harcourta v kabátci na breve² a pohoršilo ho, že ten, kdo je mu tu tak blízko, není rytířem řádu.

Tento rozmar, který ho nikdy předtím nenapadl a nikdy později se mu už nevrátil, ho tehdy zasáhl tak silně — sám to potom řekl —, že chtěl Harcourta jmenovat v tu chvíli; pak si uvědomil, že jmenuje-li jeho, bude třeba jmenovat i další, a po zbytek obřadu přemýšlel, koho jmenovat a koho pominout. Nakonec se zastavil u maršálů Francie, protože jmenuje-li je všechny, nebude si žádný z nich moci stěžovat, a omezí-li se na tento malý počet, nevyloučí to omezení nikoho osobně. Na tak falešnou úvahu by bylo lze velmi mnoho namítnout.

Maršálové Francie nikdy neměli jako takoví na řád nárok a mnozí jej nikdy nedostali. Hodnost, či spíše ryze vojenský korunní úřad, jakým je tento, a který je odměnou za vojenské zásluhy, se uděluje bez ohledu na rod, kdežto řád byl založen právě pro rod. Ten případ nastal i tehdy. Z devíti maršálů Francie, kteří řád neměli, byl nejeden, kdo se pro tuto poctu nenarodil; a nejeden také, kdo sice jakési šlechtictví měl, ale nebyl zrozen k tomu, aby řád nosil. Zkrátka, král si to usmyslil a provedl. Když vycházel z kaple, dal rytířům od jednoho k druhému vzkázat, aby vešli do jeho kabinetu, místo aby zůstali stát ve špalíru v jeho komnatě, a že chce konat kapitulu.

Konal ji tedy ihned po návratu a jmenoval maršály Francie vcelku, načež pan z Lauzunu řekl, že se král rozhodl jako velcí vojevůdci, se zadkem v sedle. Právě od tohoto jmenování, po němž si lidé vzali do hlavy, že maršálská hůl dává na řád právo, se stalo, že pan Vévoda³ — když byl prvním ministrem a nenáviděl postavení a hodnosti, protože jim byl povinen tím, čím nechtěl být povinen a co nechtěl prokazovat nikomu, a chtěl všechno smísit, aby si před princi krve bylo všechno rovno a všechno bylo lid — jmenoval roku 1724 maršály Francie, kromě těch, které téhož dne maršály Francie teprve učinil, a z vévodů jmenoval jen ty, které se mu jmenovat zlíbilo, ačkoli nikdo z nich, byl-li v patřičném věku a nebyl-li ve zjevné nemilosti, nebyl jako vévoda nikdy opomenut při žádném velkém jmenování, dokonce ani Ludvíkem XIV., který je po celý život olupoval a ponižoval, jak jen mohl, a který se veřejně, v kapitule při jmenování roku 1688, omluvil, jak jsme viděli, za pouhé tři, které nejmenoval, a ráčil uvést i důvody. Kardinál Fleury od počátku své vlády jmenoval všechny maršály Francie, ačkoli prováděl jen malá jmenování do řádu; takže právo zavedené a dodržované od založení řádu ve prospěch první hodnosti království (která na rozdíl od úřadu maršála Francie předpokládá vysoký rod natolik, že zřizovací listiny v té věci lhaly, kdykoli k ní nemístná přízeň povýšila lidi obecného původu) bylo takříkajíc zrušeno a přeneseno na korunní úřad, který rod nepředpokládá a často připadá lidem nízkého nebo žádného rodu — od chvíle, kdy byl chvilkový rozmar zesnulého krále vzat za zákon, protože se to tak chtělo, třebaže on sám potom jmenoval maršály Francie, jimž ho nikdy nenapadlo řád dát a kteří jej dostali až dlouho po jeho smrti. To lze nazvat vzácnou záměnou. Ale dokončeme rovnou toto jmenování do Řádu Svatého Ducha.

Těmito maršály byli vévoda z Harcourtu, Cœuvres, španělský grand, Villars, který byl právě povýšen na vévodu, Catinat, Vauban, který se jmenoval Leprêtre a byl z Nivernais; byl-li šlechticem, pak nanejvýš tak tak. Za prvního z jejich rodu, kdo sloužil, uvedl svého staršího bratra, a ten byl jen v šlechtické hotovosti (arrière-ban) kraje Nivernais, po návratu z níž roku 1635 zemřel.

Nic tedy kratšího, novějšího, plošího, chatrnějšího. To je to, co nemohly zakrýt velké a jedinečné vlastnosti vojáka a občana u muže jinak tak hodného maršálské hole i všech milostí, které má a může získat sama zásluha. Rosen byl urozený, jak jsme viděli z toho, co jsem o něm uvedl podle svědectví pana prince de Conti, který se na to za své cesty do Polska důkladně vyptával; nevím však, zda právě to stačilo na rytíře řádu. Chamilly se jmenoval Bouton; byl z dobré burgundské šlechty, už před rokem 1400 komořích burgundských vévodů a bailliů v Dole. Tyto úřady se tehdy dávaly jen lidem význačným. Kvůli tomuto dosti směšnému jménu Bouton byl neprávem pokládán za člověka nevalného původu. Châteaurenault se jmenoval Rousselet a byl z Dauphiné. Nebylo to patrně vůbec nic, neboť oni sami nepředložili nic staršího než maršálova praděda, titulovaného pánem několika malých lén či nešlechtických statků, který zemřel roku 1564 a za své postavení i za postavení svých dětí vděčil sestře maršála a kardinála z Gondi⁴, kterou si vzal roku 1533, v prosinci, tedy v době, kdy byl Antoine z Gondi, jeho tchán, bankéřem v Lyonu, a několik měsíců předtím, než tudy po svém sňatku projížděla Kateřina Medicejská a vzala tam do svých služeb Kateřinu z Pierrevive, jeho tchyni, která se stala její oblíbenkyní, důvěrnicí a vychovatelkou jejích dětí a založila štěstí Gondiů ve Francii. Přitom byl Rousseletův syn jen chráněncem Gondiů, guvernérem jejich zámků Machecoul a Belle-Île, a nic víc. Koupil od nich jedno panství v Bretani a Châteaurenault v Touraine. Nebyl-li ničím otec, který byl švagrem, sotva mohl být něčím lepším syn, a to ukazuje, jak si maršál z Retz, po celý život tak mocný, a kardinál, jeho bratr, cenili tohoto příbuzenství a vlastního synovce. Jejich prasynovec, maršálův otec, nebyl vůbec ničím a jeho starší bratr to dotáhl všehovšudy na poručíka kompanie polního mistra v pluku gardy. To je hodně nové, hodně ubohé, hodně vzdálené Řádu Svatého Ducha. Maršálskou hůl si Châteaurenault zasloužil důstojně. Montrevel naopak, bez jakýchkoli zásluh, zato vysokého rodu, byl s řádem na stejné úrovni, ale maršálské holi byl tak nepřiměřený, že bylo hanba vidět mu ji v rukou. Harcourt, byl-li Harcourt, jak tvrdil, se Montrevelovi rodem přinejmenším vyrovnal. Byl vévodou a už nejednou jsme tu viděli, co to bylo za osobnost.

Catinat byl pravnukem generálního poručíka v Mortagne v Perche, zemřelého roku 1584; byli to patrně sedláci z tamního okolí, neboť on je první, o kom se ví. Jeho syn a vnuk byli rady parlamentu; vnuk se stal děkanem tohoto sboru a získal Saint-Gratien po své ženě, dceři jiného rady parlamentu. Z tohoto manželství vzešlo množství dětí, z nichž maršál Catinat byl pátým synem. Nejstarší byl radou parlamentu, potom čestným radou z ohledu na svého bratra, a zanechal syna, rovněž radu parlamentu. Catinat se o jmenování maršálů Francie dozvěděl záhy v Paříži; odjel do Versailles a dal krále požádat, aby s ním směl mluvit v jeho kabinetu, a král ho tam dal uvést, když vstal od oběda. Tam králi poděkoval za čest, kterou mu právě prokázal, a zároveň mu řekl, že ho nemůže klamat, a vyložil mu, že nemůže předložit důkazy urozenosti; byl krajně nespokojen, a to velmi právem. Byl filozof. Záměrně si zvykal na ústraní. Z jeho strany to proběhlo velmi uctivě, ale velmi chladně, až se našli lidé, kteří soudili, že mu nebylo příliš proti mysli takto odmítnout. Král ho velmi chválil, ale nenaléhal na něj, stejně jako v podobném případě u arcibiskupa ze Sens Fortina de La Hoguette, a celý dvůr, který se o tom odmítnutí dozvěděl téhož dne, mu nesmírně tleskal. Z králova kabinetu odjel do Paříže a tam se skromně vyhnul všem chválám. Byl tedy třetím — a všichni tři za vlády tohoto krále —, kdo řád odmítl, protože nemohl předložit důkazy: maršál Fabert roku 1661 a tito dva. Kolik jiných by bylo mělo udělat totéž, nemluvě o těch lehké váhy!

Přejděme nyní k maršálovi z Villars, nejúplněji a nejtrvaleji šťastnému ze všech milionů lidí narozených za dlouhé vlády Ludvíka XIV. Viděli jsme už dříve, kdo byl jeho otec, jaké bylo jeho štěstí, jeho zásluhy a ty, které na něm shledala paní Scarronová⁵ a na něž, když se stala paní z Maintenon, nikdy nezapomněla. Maršálův otec byl pokládán za syna soudního písaře z Condrieu. Jeho otec měl přesto pluk, snad zemské hotovosti, a roku 1635 prošel se svým domnělým šlechtictvím. Je dost známo, jak se tato přezkoumání šlechtictví dělají: ti, kdo jsou jimi pověřeni, k tomuto stavu nepatří, víc než velmi často jej nenávidí a pomýšlejí jen na to, jak jej ponížit. Práci odbývají, jejich sekretáři ji připravují a za peníze nadělají spoustu šlechticů; proto také říká přísloví, že jich víc nadělají, než zruší.

Manželka tohoto maršálova děda byla rozená Louvetová, což je jméno Cauvissonů, a tihle Cauvissonové nejsou nic velkého. Jeho otec měl prý korouhev v kompanii lehké jízdy pána z Peyrandu, to jest v kompanii postavené v kraji tím, kdo si s tím chtěl dát práci. Uvádí se o něm ještě, že velel v Montluelu a v Condrieu z pověření pana z Alincourtu, guvernéra provincie. Ten by se byl hodně podivil, ať už sám udělal jakékoli štěstí, kdyby byl viděl štěstí svého syna. Jak nesmírně by tedy užasl, kdyby byl mohl předvídat štěstí potomstva sedláka každým coulem, kterého našel po ruce, aby ho posadil do holubníku! Týž muž měl místo mezi sto šlechtici královského domu, to jest mezi becs-de-corbin⁶⁷, už tehdy dávno zatlačenými do bezvýznamnosti kompaniemi tělesné gardy, a tato místa se už kupovala od kapitána, aby se člověk zbavil daně taille. Stěží uvěřím, že ho šlechta kraje Lyonnais roku 1614 použila k sepsání svých pamětních spisů a k jejich předložení stavům, leda snad jako obratného a pletichářského chlapíka, neboť slovo „poslanec šlechty“ si nikdo netroufá vyslovit, a nebylo by se na ně zapomnělo, kdyby byl měl tuto čest, která by byla doložila šlechtictví jeho. Říká se o něm také, že byl rytířem Řádu svatého Michala; ale kdo jím tehdy nebyl, měl-li sebemenší protekci, ať byl kdokoli? Jeho otec je uváděn jako ten, koho vévoda z Nemours dosadil za velitele do Condrieu; nehledě na nepatrnost toho úřadu, šlechtictví to nedokazuje. Nejlepší, co mají, je strýc z otcovy strany Villarse, maršálova otce, arcibiskup z Vienne, jehož strýc z otcovy strany jím byl také. V oněch dobách zmatků se ještě víc než v našich vybírali biskupové z jiných důvodů než pro rod, a takové vyznamenání, je-li jediné, vyznamenáním není. Tvrdí, že měli dvě dřívější, a tak čtyři po sobě. Tvrdí se však také, že tito dva předchůdci byli z oněch starých Villarsů, pánů z Dombes, rodem rovných dauphinům⁸, s nimiž je pojily přímé sňatkové svazky, kteří měli savojské dcery a převeliká panství; že tento maršálův Villars byl almužníkem druhého z těchto arcibiskupů, který si ho oblíbil, povznesl ho, učinil ho biskupem in partibus a pak svým koadjutorem. Vskutku je těžké srovnat, že by tito první dva Villarsové, arcibiskupové z Vienne, strýc a synovec, kteří oba hráli přední úlohu ve všech záležitostech své doby, byli syny člověka bezvýznamného a zcela neznámého, bratra řádného lyonského soudce, který se stal zvláštním civilním a trestním poručíkem tohoto soudu a byl otcem druhého z těchto prvních dvou arcibiskupů a generálního poručíka při prezidiálním soudu⁹ a senešalství v Lyonu, jenž potom nastoupil po svém tchánovi na místo prvního prezidenta parlamentu v Dombes.

To je zvláštní úvod k tomu, co bude následovat. Král a Chamillart byli Höchstädtem a jeho velkými následky velmi otřeseni. Byla to první pohroma, kterou král utrpěl, a tato pohroma ho od útoku na Čechy a Rakousko vracela k obraně Alsaska, jež se po ztrátě Landau pokládala za velmi obtížnou, nemluvě o zemích bavorského kurfiřta a o jeho dětech, vydaných napospas císařově pomstě. Tallard byl v zajetí, Marsin se zdál příliš nový a příliš povrchní, než aby se na něho dalo v tak důležitém úkolu spolehnout. Villeroy, ať byl jakýkoli, byl určen pro Flandry s kurfiřtem. Boufflers byl mimo hru; a všichni ostatní maršálové také. Prince krve král v čele svých armád za nic nechtěl: zbýval Villars, neboť Harcourt si dával dobrý pozor, aby se nevzdálil od dvora, a paní z Maintenon, aby se ho nezbavila v krizi, v níž se tehdy nacházeli; Villars, jak jsme viděli, měl stejně jako Harcourt, a z týchž důvodů po otci, veškerou ochranu paní z Maintenon, a tudíž i Chamillartovu, který byl tehdy, je-li to možné, ještě víc oblíbencem než všemocným ministrem války a financí. Villars, který se už od Bavorska opovážil činit si nárok na vévodskou hodnost, neslevil ze své troufalosti nic ani pro své loupení, ani pro svůj pád do Languedocu; honosil se tam dílem, které našel hotové; vydával jeho dovršení za výhradně vlastní zásluhu a Bâville¹⁰, nejzáštiplnější z lidí, který nikdy nemohl vystát Montrevela, podpíral Villarsovo chvástání vahou svého svědectví. Tento maršál nepřestával psát králi, Chamillartovi a paní z Maintenon o chybách u Höchstädtu a o chybách, které po něm následovaly, sdělovat jim, co všechno by byl udělal on, naříkat, že byl daleko od králových armád, zkrátka vychloubat se s drzostí, která mu nikdy nechyběla a která mu při této příležitosti poslužila tím lépe, že mluvil k lidem otřeseným, v krajních rozpacích nad volbou generála schopného unést břemeno, jež se na Rýně a na Mosele stalo tak těžkým, a tolik dychtivým lichotit si a dělat si naděje.

Paní z Maintenon využila chvíle; vycítila rozpaky i potřebu, viděla, že Villarsovo loupení a jeho zpupnosti vůči kurfiřtovi jsou zapomenuty; pochopila, jaké přízni se může těšit člověk, který se stal jakoby novým; využila toho, a Villars, který cítil, že jeho dopisy nacházejí zalíbení, dal také pocítit, jak je zarmoucen tím, jak byly přijaty jeho naděje na vévodství. Když si král dal důkladně vštípit, že v nynější situaci může použít jedině Villarse, bylo snadné ho přesvědčit, že ho nelze použít nespokojeného a uraženého, a odtud ministr a dáma, která ho k tomu vedla, dosáhli toho, že bude vévodou, jakmile přijede. Dostal tedy kurýra, který mu přivezl rozkaz, aby co nejrychleji ukončil zasedání languedockých stavů, jež měl pověření řídit, a aby se zároveň co nejspěšněji dostavil ke dvoru. Do Versailles přijel 15. ledna a poklonil se králi, právě když se král vracel z procházky v Marly. Král mu, vystupuje z kočáru, řekl, aby šel nahoru, že s ním promluví. Když se převlékl a vešel k paní z Maintenon, dal ho tam zavolat, a jakmile ho uviděl, řekl mu: „Nemám teď čas s Vámi mluvit, ale činím Vás vévodou.“ Toto jednoslabičné slovo mělo větší cenu než všechny audience, jejichž cílem pro maršála ostatně bylo. Vyšel uchvácen nejpronikavější radostí, a když oznámil milost, které se mu právě dostalo, vyvolal nejpodivnější překvapení, abych neřekl víc, a nejvšeobecnější zděšení u celého dvora, který se proti svému zvyku nijak nepřemáhal. Dokonce i pan Velký u sebe přede všemi soptil oheň a síru a všichni Lotrinští se o tom vyjadřovali se stejnou nevolí a stejně málo šetrně. Vévodové, ti, kdo o vévodství usilovali, i ti, kdo na ně pomyslet nemohli, byli stejně zarmouceni. Všichni byli pobouřeni, jedni tím, že mají sobě rovného takového druhu, druzí tím, že je bude předcházet a bude nad ně vyznamenán, princové krve tím, že mu budou muset prokazovat pocty, a ostatní knížata tím, že budou muset štěstí tak málo podloženému rodem ustupovat, anebo se s ním přít. Reptání bylo tedy tentokrát silnější než opatrnost; blahopřání chladná a krátká, a nový vévoda je vyhledával, vynucoval si je a dosti bezvýsledně každému vycházel vstříc, přičemž skrze velkou drzost dával najevo velkou úctu k jedněm a velké rozpaky přede všemi.

Když nadešly Hromnice, byli maršálové přijati, kromě Harcourta, kterému se udělalo zle, a abbé z Estrées zpíval mši jako prelát řádu. Pontchartrain, který byl se všemi Estréesy velmi ve zlém a byl rád, že vyvázl hraběti z Toulouse díky soucitu, který hrabě měl s jeho ženou, provedl abbému z Estrées kousek, o němž mi vyprávěl a velmi si jím liboval. Ačkoli tehdy nebyl hodnostářem řádu a nestal se jím ještě čtyři roky, šel jako sekretář královského domu krále upozornit, že abbé z Estrées, který není biskupem, nemá, když před ním slouží mši, sedět jindy než ve chvílích, kdy tam sedají kněží, a že má mít jako oni jen skládací stoličku, a ne křeslo. Rada došla obliby a od té doby se vždy dodržovala, k velké hořkosti ubohého abbého z Estrées. Při příležitosti tohoto jmenování bylo stanoveno, že ačkoli španělští grandové mezi sebou žádné pořadí podle stáří nezachovávají, budou je zachovávat ve Francii, protože vévodové tak mezi sebou činili vždy, a protože jsou jim postaveni naroveň, a tudíž s nimi smíšeni, nelze toto smíšení provést jinak; a mezi nimi se to od té doby vždy zachovává.

Protože byl tedy nemocen Harcourt, který byl vévodou déle než maršál z Cœuvres grandem, uvedli tohoto maršála samotného vévodové z La Trémoille a z Chevreuse, a když sám přijal řád, zaujal místo za posledním vévodou, neboť nebylo žádného, který by byl vévodou kratší dobu než on grandem. Maršál z Villars, prohlášený za dědičného vévodu, nebyl ještě zapsán v parlamentu.

Neměl ani panství, které by se dalo povýšit; teprve o několik měsíců později koupil Vaux, kde pan Fouquet utratil tolik milionů a pořádal tak nádherné slavnosti. Vaux bylo téměř celé lénem Nangisu, s nímž se dohodl, aby bylo lénem jen královým, podle výsady, která dovoluje lenní pány vévodství k tomu přinutit; a lze věřit, že Nangis, který sloužil v jeho armádě, kde byl obchod uzavřen, a byl jedním z jeho nejponíženějších dvořanů, mu při povaze, jakou u něho znal, pokud šlo o měšec, nekladl vysoké požadavky. Villars tedy, až do svého zápisu pokládaný jen za vévodu na breve, to jest neověřeného čili nezapsaného, neměl v řádu žádné pořadí, dokud zapsán nebyl; kráčel mezi maršály z Chamilly a z Châteaurenault jako maršál Francie služebně starší než oni a všechny tři společně uvedli hrabě ze Solre a markýz z Effiatu.

Když přijali řád, zaujali poslední místa za všemi rytíři, a Villars jako oni. Páni z Étampes a z Puysieux potom uvedli maršály Vaubana, Rosena a Montrevela, kteří se po přijetí řádu posadili za ony tři maršály, a při návratu z kaple ke králi kráčeli všichni šest poslední ze všech, kdežto maršál z Cœuvres předcházel všechny rytíře, kteří nebyli vévody.

Zaznamenávám tuto podrobnost, která se od založení řádu vždy stejně a bez jakýchkoli potíží zachovávala a prováděla, a později se ukáže, že tato poznámka není zbytečná. Dodám, že Rosenovy důkazy byly jen svědecké. Torcy, který jako kancléř řádu o důkazech referoval, předložil pouze osvědčení velitele švédského krále v Livonsku a prvních pánů a předních úředníků země, že může vstoupit do všech šlechtických kapitul. Torcy se opřel o příklad maršálů ze Schombergu, otce a syna, z nichž druhý byl vévodou a pairem z Halluinu, a kardinála z Fürstenbergu, jejichž důkazy pro Řád Svatého Ducha byly jen svědecké.

Dokončeme odchod od látky řádu. Markýz z Bedmaru byl do něho jmenován, jeho důkazy byly přijaty a nosil jej, než bude přijat; král s ním byl nadmíru spokojen, když byl od nástupu Filipa V. na španělský trůn vojenským velitelem (gobernador de las armas) v Nizozemí pod bavorským kurfiřtem, generálním guvernérem těchto provincií, a ještě víc od doby, kdy na něm prozatímně spočívalo vrchní velení, zatímco byl kurfiřt v Německu. Bedmar, který ze Španělska odešel záhy, sloužil vždy v cizině; měl ducha, půvab, přívětivost, způsoby mírné, vlídné a zdvořilé. Byl otevřený a uhlazený, s nenuceností a lehkostí u Španělů velmi vzácnou; měl statečnost a uměl zacházet s vojskem; byl to velký dvořan, který si dal nejvíc záležet na tom, aby se zalíbil maršálům z Villeroy a z Boufflers, kteří ho králi velmi vychvalovali, i našim generálům a nižším důstojníkům, a aby všude dobře zacházel s francouzským vojskem. Pro to všechno si ho král oblíbil, vyžádal a získal pro něho grandezu první třídy, jež jeho rodu velmi příslušela, učinil ho rytířem řádu a po höchstädtském neštěstí a kurfiřtově návratu do Nizozemí mu opatřil místokrálovství na Sicílii, které kardinál del Giudice vykonával jen prozatímně. Bedmar tedy Nizozemí opustil. Králi se poklonil 2. března a byl jím přijat jako muž zahrnutý jeho milostmi. Osmého byl mimořádně přijat za rytíře řádu spolu s Harcourtem, který ho předcházel, protože byl vévodou déle než Bedmar grandem, a společně je uvedli maršál z Villeroy a vévoda z Beauvilliers. Vše proběhlo jako o svátcích řádu, jen s tím rozdílem, že byla pouze tichá mše; pro přijetí mimo svátky řádu nebylo téměř příkladu. Zjistilo se přece, že markýz z Béthune, když řád vezl polskému králi, svému švagrovi, byl přijat takto, a později uvidíme, že stejně byl přijat vévoda z Aumontu, když odjížděl na své mimořádné velvyslanectví do Anglie. Vraťme se nyní k obvyklé niti vyprávění.

Večer 26. prosince došlo před Verruou k dosti velké srážce. Pan Savojský dal za velmi husté mlhy přejít most u Crescentina většině vojska, které měl v tamním táboře, a to, aniž vstoupilo do Verruy, s níž, jak si čtenář vzpomene, mělo volné spojení, obklíčilo zákopy zprava i zleva a spojilo se v týlu, aby odřízlo každý ústup, až bude útočit z obou boků i z týlu samého a až bude zároveň čelo napadeno výpadem posádky. To také provedlo. Generálporučík Chartogne a Imécourt, polní maršál mající službu v zákopech, shromáždili, co mohli, aby čelili na všech stranách a bránili se; první tam byl raněn a zajat, druhý zabit. Útok byl nicméně všude odrážen tak dobře, že pan z Vendôme, který právě ulehl, měl čas dát sáhnout ke zbrani šesti pěším brigádám, v jejichž čele nepřátele znovu vyhnal ze všech postavení, jichž se zmocnili; v baterii se drželi dost dlouho, ale nakonec ustoupili a byli pronásledováni až do příkopu. Na obou stranách bylo mnoho mrtvých a raněných, ale mnohem víc na jejich. Pan Savojský byl zatím v jedné z věží donjonu a čekal na lepší výsledek.

Nazítří bylo jejich překvapení veliké, když z třiadvaceti děl, která zatloukli, viděli a slyšeli, že se našel způsob, jak jich jedenadvacet zase uvolnit, a ta na ně střílela jako obvykle.

Obléhání Gibraltaru pokračovalo, jak se dalo. Dne 24. prosince se tam objevilo šest anglických lodí, které doprovázely sedm fregat určených k tomu, aby vpluly dovnitř a přivezly pomoc. Pointis je napadl, zmocnil se čtyř fregat, ale nemohl zabránit zbylým třem, aby vpluly a přivezly obleženým tisíc mužů posily se střelivem a čerstvými zásobami, jimiž byly naloženy. Španělský král poslal k tomuto obléhání čtyři tisíce mužů posily.

Marlborough byl v Anglii přijat s mimořádným jásotem a poctami. Dolní sněmovna k němu vyslala deputaci. Její předseda k němu pronesl řeč; řečí ho uvítal i kancléř, když poprvé zasedl v horní sněmovně; maršála z Tallard nechtěli strpět v Londýně ani poblíž tohoto města, kde byl dlouho velvyslancem a uchoval si mnoho známostí. Poslali ho velmi daleko odtud i od moře, do Nottinghamu, s nejvýznamnějšími zajatci, a ostatní rozmístili jinde. Všichni měli místa, kam byli posláni, za vězení, s volností procházet se všude, i po venkově, ale bez přenocování jinde, a byli nenápadně, ale velmi zblízka střeženi.

Velký převor zase 2. února napadl postavení, která mezi Monte Baldem a Adiží držel na různých místech generál Patay s tisícem jezdců a třemi prapory. Jeho vojsko se bránilo dosti chabě a bylo odevšad vyhnáno. Bylo mu ukořistěno šest praporců a zajato čtyři sta mužů a tato výprava mu odňala spojení s Veronskem, odkud bralo potraviny. Médavy téhož dne shromáždil své vojsko od Oglia, aby znepokojoval nepřátele z této strany a zabránil jim přispět na pomoc jejich generálmajoru Patayovi. Hrabě z Leiningenu, který velel armádě od doby, kdy princ Evžen už nebyl v Itálii, cítil nad Médavym velkou převahu a zvedl všechna svá ubytování, aby se s ním utkal, načež se Médavy stáhl k Ogliu do postavení, kde k boji donucen být nemohl, a vyslal Lautreka s pěti sty jezdci, aby pozoroval nepřátele. Ten byl odříznut sborem silnějším, než byl jeho, zatímco hlavní síla táhla na něho, aby ho napadla. V této tísni se obrátil zpět, aby rozrazil vojsko, které ho odřízlo, a prorazil si ústup dřív, než bude napaden zpředu i zezadu. Skutečně se mu to podařilo a připojil se zase k Médavymu s šedesáti zajatci, které zajal, ale utržil těžkou ránu, na niž několik dní nato zemřel v Brescii, kam byl odnesen.

Byla to nesmírná škoda; byl velmi urostlý, měl nekonečně mnoho ducha, a ducha půvabného, i vědomosti, velkou píli, velkou vůli a mnoho nadání pro válku; byl mírný, zdvořilý a velmi milý. Víc než velmi tvrdé zacházení ze strany Ambrese, jeho otce, ho už před několika lety přimělo k rozhodnutí nehnout se ze své posádky a od hranic, protože neměl z čeho žít a nemohl snášet otcovy nálady. Tento život a dosti chatrné zdraví z něho učinily velkého samotáře a velmi pilného čtenáře a nakonec tomuto způsobu života velmi přivykl, ačkoli byl stvořen pro nejlepší společnost, kterou měl velmi rád a jež ho také velmi vyhledávala.

Maulevrier¹¹ se v záměru, v němž jsme ho opustili, ujal množství důležitých dopisů pro princeznu des Ursins a dopisů vévodkyně z Bourgogne pro španělskou královnu. Podle úspěchu Tessého, jak jsme viděli, učiněného grandem den po příjezdu do Madridu, lze soudit, zda on a jeho zeť v Toulouse dobře pracovali. Paní des Ursins pohlížela na tuto návštěvu a na zprávy, které při ní dostala, jako na předzvěst svého vysvobození a na Tessého a jeho zetě, kteří se jí oddali, jako na lidi, jež je třeba zahrnout přízní a kteří jí budou stejně užiteční u obou dvorů. Výměnou Berwicka za Tessého získávala všechno. Maulevrier neopomněl nic, aby si dodal významu. Měl až příliš čím sypat písek do očí. Paní des Ursins se dala chytit. Byla příliš dobře zpravena, než aby nevěděla o ustavičných návštěvách paní z Maintenon a vévodkyně z Bourgogne u Maulevriera v Marly, pod záminkou, že jdou k jeho ženě, a o množství dalších podrobností. Když jí však Maulevrier vylíčil svůj román v nejlepším světle a Tessé jeho věrohodnost podpíral, usoudila, že nemůže zaplatit příliš draho člověka tak zasvěceného do nejvnitřnějších věcí a schopného tak hlubokých a tak smělých pletich; věnovala mu tedy svou důvěru stejně jako Tessému a zajistila jim tak veškerou důvěru španělského krále a královny dřív, než k nim dorazili. Z Toulouse ovládala jejich mysl i jejich záležitosti ještě despotičtěji, je-li to možné, a nedílněji, než kdy kardinál Mazarin, vyhnaný z království, ovládal královnu matku a záležitosti Francie od kolínského kurfiřta, k němuž se uchýlil.

Tessé a Maulevrier, ohlášení v Madridu tak, jak jsem právě vyložil, a navíc opatření dopisy princezny des Ursins, našli u španělského krále a královny naprostou otevřenost. První rozhovor byl z jejich strany, zvláště ze strany královniny, výlevem srdce; právě do nich vkládala své největší naděje na návrat princezny des Ursins, bez níž, jak se domnívala, nemůže obstát ani žít. Tessé, kterého věc sama i opakované královy rozkazy nutily, aby odjel na hranici všechno zařídit, nemohl otálet, jakmile se v Madridu poradil s Berwickem a vykonal obřad pokrytí hlavy. Maulevrier, který odjel do Španělska jako nemocný do lázní, zůstal v Madridu, aby nahradil nepřítomnost svého tchána ve všem, co se týkalo nejdůvěrnějšího spojení paláce ve věci paní des Ursins. Svým duchem, znalostí našeho dvora a vědomostmi, které načerpal z důvěry princezny des Ursins v Toulouse, dával královně rady ke krokům, jejichž užitečnost poznala. Ona, paní des Ursins, paní z Maintenon — všechno šlo v taktu.

Maulevrier dovedl využít toho, že královna neměla z našeho dvora nikoho, komu by se mohla svěřit se svým nejvroucnějším přáním, nikoho zasvěcenějšího ani nikoho, kým by si v té věci byla jistější. Tyto tajné rozmluvy se jí zalíbily natolik, že dala Maulevrierovi španělským králem udělit právo vstupu, a on přes pokoje tohoto panovníka vcházel ke královně v kteroukoli hodinu. Za ručitele měl svého tchána, vévodkyni z Bourgogne a princeznu des Ursins. S těmito výhodami dovedl své důvěrnosti dohnat hodně daleko. Jako věc vedlejší chtěla královna také odvolání vévody z Grammontu, vinného v jejích očích neodpustitelným zločinem, že byl proti návratu paní des Ursins a že se s ní na své cestě setkal jen chladně. Tím se stal králi i královně nesnesitelným. Nejnaléhavější záležitosti v jeho rukou hynuly. A bylo tu ještě víc: z hlubokého záměru přemluvila španělská královna krále, svého manžela, aby ve všem narážel na vůli krále, svého děda, a jeho rady ve všem okázale přehlížel. Král si na to trpce stěžoval. Cílem bylo tím ho unavit a přivést ho k pochopení, že jedině paní des Ursins, bude-li s ní dobře naloženo a bude-li poslána zpět jako všemocná, může vrátit věci do původního stavu a zjednat mu ve Španělsku poslušnost jako v prvních dobách.

Když bylo všechno dobře připraveno a král byl obměkčen dobou vyhnanství, milostmi prokázanými Estréesům, vzdálenými narážkami a lstivými dopisy, které mu přicházely od Tessého a v nichž ovšem o princezně nebyla řeč; když se usoudilo, že je čas jednat otevřeněji, a král byl unaven královninými projevy nevole, slabostí svého vnuka vůči ní a odporem, na který narážel ve všem, co navrhoval nejužitečnějšího a nejrozumnějšího ve Španělsku, kde s takovým zalíbením dlouho zakoušel, že se tam všichni snaží jen předejít jeho vkusu a vůli a především mu projevovat dokonalou ochotu a poslušnost — dali si dobrý pozor, aby nezahlédl, že by kdokoli, ba ani sama paní des Ursins, pomýšlel na nějaký návrat do Španělska; stejně jako si, když šlo o získání Toulouse místo Itálie, dali tutéž práci, aby nepostřehl, že by kdy mohla přijít řeč na to, že ji znovu uvidí v Paříži a u dvora. Tato změna z Itálie na Toulouse, kterou slabost či malý rozhled ministrů strpěly v době hněvu, pro ně tak příznivé, aby jí zabránili, byla záchranou veškeré velikosti jejich nepřítelkyně, která by jednou v Itálii a v Římě byla příliš daleko od Španělska i od Francie, než aby mohla včas a účinně strojit úklady, a kdyby se tam vrátila do svého dřívějšího ustáleného postavení, byla by tam zůstala navždy. Dali si tedy, opakuji, dobrý pozor, aby král nezahlédl žádné přání, žádné pomyšlení na návrat do Španělska.

Ale Harcourt z jedné strany, který si obratně a směle vždy uchoval volnost mluvit s králem o španělských věcech, a paní z Maintenon z druhé mu pozvolna líčili neomezenou moc španělské královny nad králem, jejím manželem; krajní nevoli, jejíž známky dávala až po nejustavičnější a nejtrpčí odpor vůči všemu, co přicházelo od krále, na úkor vlastních záležitostí, z rozladění, které už neovládala a které mělo vskutku svou příčinu v tvrdosti, již zakoušela osoba, pro kterou vynaložila všechno, co bylo v jejích silách, aby zmírnila potupu jejího údělu; že ostatně k jejímu uspokojení jde jen o úslužnost zcela cizí a lhostejnou státním záležitostem, která na ně nemůže mít žádný vliv — dovolit paní des Ursins, aby přijela ke dvoru říci tam na své ospravedlnění všechno, co bude chtít, a potom ať si se sebou naloží, jak jí bude libo, jen ne tak, že by tam zůstala nebo se vrátila do Španělska, o kterémžto návratu už nemluví ani královna a omezuje se na to, aby její přítelkyně mohla být sama vyslechnuta; že to, co se neodpírá ani největším viníkům, lze dobře povolit osobě jejího pohlaví a tohoto stavu; že ať se dopustila jakýchkoli chyb, její pád z takové výše a tak náhlý, vyhnanství, v němž už tak dlouho poskytuje jeho podívanou, a protiklad tak okázalých odměn kardinála a abbého z Estrées jsou pokáním, které si dobře zaslouží, aby král, spokojen tím, že jí dal pocítit tíhu svého rozhorlení a španělské královně tíhu své otcovské autority, konečně ráčil projevit panovnici, jejímiž rukama je nutno procházet ve všech záležitostech a která je krajně roztrpčena, ohled, jenž ji jistě obměkčí, ba okouzlí a vrátí ji na cestu, z níž ji svedla nevole; ta by, kdyby trvala, mohla špatnými radami rozmrzelosti a hněvu dohnat do mrzutých krajností věci, které po neštěstích u Höchstädtu, u Gibraltaru a po vzpouře Katalánska vyžadují péči a postup, jež mohou uspět jen ve velké shodě.

Arcibiskup z Aix, dokonalý mistr pletich, člověk nejsmělejší, nejpodnikavější, nejduchaplnější a nejvynalézavější, který si od časů Madame¹² a od návratu ze svého vyhnanství¹³ uchoval jakousi volnost vůči králi, jehož dokonale znal, prolomil první ledy a mluvil jen o nešťastném stavu paní des Ursins, kterou neomluvitelné bláznovství (měl na mysli dopis s přípisky) svrhlo do propasti ponížení. Zveličoval její bolest nad tím, že se znelíbila a nemůže být vyslechnuta, když se ve Španělsku starala jen o to, aby tam král nacházel poslušnost, a ve všem se mu snažila zalíbit. Tak jak postupovali Harcourt z jedné strany a paní z Maintenon z druhé, s nimiž jednal ve shodě a jimž v této krizi dával užitečné a pevné rady, vracel se k útoku. Král, k němuž se v uzavřenosti, do níž se sám uvěznil, pravda nikdy nedostala, byl jediný z obou monarchií, kdo vůbec netušil, že příjezd paní des Ursins k jeho dvoru je jistou zárukou jejího návratu do Španělska a návratu moci větší než kdy dřív. Znaven odporem, na nějž tam narážel, zneklidněn nebezpečným nepořádkem, který z toho vznikal ve státních záležitostech, v době, kdy jejich změněná tvář vyžadovala dokonalý soulad mezi oběma korunami, unaven naléháním, jemuž byl vystaven, a úvahami, které mu byly předkládány, udělil konečně milost, o niž byl tak usilovně žádán, čímž byli ministři velmi zaskočeni.

Harcourt této krátké chvíle využil. S Torcym a s vévodou z Beauvilliers byl nesmiřitelně znepřátelen. Chamillart byl jeho člověkem jen proto, že byl člověkem paní z Maintenon. Do jeho dvou resortů by se byl chtěl plést stejně jako do Torcyho: tam tedy nemohl počítat se skutečným spojenectvím. Kancléřův duch, způsob a schopnosti se mu líbily. Pontchartrainova zlomyslnost a slídivost mu mohly být užitečné. Jejich resort neměl nic, co by ho mohlo lákat ani v nich budit podezření; byli zjevnými Chamillartovými nepřáteli a kancléř byl s Beauvilliersem odjakživa ve zlém, a dokonce nepříliš zdrženlivě. To všechno se Harcourtovi velmi líbilo a vzbudilo to v něm touhu spojit se s otcem i synem, s nimiž neměl žádnou příležitost k osobním střetům. Mohlo mu to poslužit ve věcech rady a zbavit krále nepříjemné představy, že nedokáže vyjít s žádným z jeho ministrů. Překvapilo mě, že mě začal přijímat s velmi zřetelnou a vytrvalou pozorností a že se mnou zapřádal hovory, aby viděl, jak toto vyhledávání přijmu; měl jsem se na pozoru před člověkem, který byl nepřítelem toho, co mi bylo nejbližší, a nic nedělal bez postranních úmyslů. Moje zdvořilost mu nestačila. Záležitost paní des Ursins postupovala ve tmě. Spěchal se spojením s Pontchartrainy; mě si vyhlédl, abych je vytvořil. Omrzelo ho to a obrátil se rázem na prvního štolbu¹⁴, který už patřil k jeho přátelům a který, nemaje mé důvody, se brzy stal jeho člověkem a v okamžiku uzavřel spojení, které se jim všem hodilo.

Kancléř, který byl s Beauvilliersem ve zlém, s Chamillartem otevřeně rozkmotřen, bez spojení s Torcym, na něhož jeho syn pukal žárlivostí, u paní z Maintenon zcela propadlý, který měl přímo s králem málo záležitostí (vzácných a často pro něho spíš trapných než příjemných) a držel se u něho už jen zvykem, duchem a příjemností, byl nadšen, že se může spojit s mužem, jakým byl Harcourt a jakým se tak přirozeně mohl stát, který s ním sdílel averze i společné důvody k odstupu, s nímž se ostatně nemohl dostat do střetu ani do podezření stran svého úřadu ani stran úřadu svého syna, kterýžto syn, všem odporný, i vlastním kolegům, sotva popadal dech po strachu, který mu nahnal hrabě z Toulouse, a byl až příliš šťasten, že se může spojit s člověkem tak významným, jakým byl Harcourt navenek a ještě víc uvnitř, jehož ochrana a rady mu mohly být tak užitečné. Když však Harcourt toto spojení uzavíral, chtěl — a on při vší mírnosti diktoval — otevřeně, aby do něho byla zahrnuta paní des Ursins a aby jí mohl jednou provždy do budoucna ručit za jejich přátelství a služby.

Tento bod byl získán stejně snadno a kancléř přitom rozvinul všechen svůj půvab. Byla to nepřítelkyně těch, které nenáviděl nebo s nimiž žil bez spojení. Ani on, ani jeho syn nebyli v postavení, aby se po nich žádalo prolamovat ledy. Zavázat se, že budou přát dobro vzdálené osobě, aniž mají prostředky jí sloužit, znamenalo zavázat se k málu; a kdyby znovu nabyla vrchu, stala by se jim ochranou. Spojení mezi nimi bylo tedy právě uzavřeno a Harcourt, první štolba a Pontchartrainové se sešli, dali si sliby a dohodli se o svých věcech právě několik dní předtím, než král vypustil ono velké slovo, na něž byl do Toulouse vypraven kurýr s povolením, aby přijela do Paříže a ke dvoru, kdy bude chtít. Ačkoli byla zpravena o všem, co se pro ni chystalo, radost předčila naději. Ale vyhlídka na návrat k všemoci ve Španělsku, která z tohoto povolení vyplývala, ji nevyvedla z míry o nic víc než úder blesku, který na ni dopadl v Madridu: stále se ovládajíc a dbajíc, aby ze svého připuštění k ospravedlnění vytěžila, co jen bude moci, zachovala si vzezření ženy v nemilosti, která doufá, ale je pokořena; své důvěrné přátele předem upozornila, aby se přesně drželi tohoto tónu; především se bála dát králi postřehnout cokoli, co by ho zamračilo a nabádalo k ostražitosti; s velkou duchapřítomností učinila svá opatření ve Španělsku; s odjezdem se neukvapila, a přece odjela dost rychle, aby nic nenechala vychladnout a aby dala najevo horlivost, s níž chce využít milosti, které se jí dostalo a po níž vždy tolik toužila.

Sotva kurýr k ní odjel, začala se potichu šířit zpráva o jejím návratu a za několik dní se stala veřejnou a potvrzenou. Vzruch, který u dvora vyvolala, byl nepředstavitelný; jen důvěrní přátelé paní des Ursins zůstali klidní a umírnění. Každý otevřel oči a pochopil, že příjezd tak důležité osoby nebude ničím lhostejným. Všichni se chystali na jakési vycházející slunce, které změní a obnoví v přírodě mnoho věcí. Bylo vidět samé lidi, od nichž nikdo nikdy neslyšel vyslovit její jméno, jak se chlubí jejím přátelstvím a vyžadují blahopřání k jejímu brzkému příjezdu. Našli se jiní, spojení s jejími nepřáteli, kteří se nestyděli vydávat se za uchvácené radostí a hýřit podlízavostmi vůči těm, o nichž si lichotili, že je přinesou princezně des Ursins jako kadidlo. Mezi těmi posledními vynikli Noaillesové. Jejich důvěrné spojení s Estréesy a skrze jejich oblíbeného zetě s vévodou z Grammontu je nezadrželo: rozhlašovali, že jsou nadšeni návratem osoby, kterou prý v každé době milovali a ctili a která byla jejich přítelkyní po celý jejich život. Chtěli o tom přesvědčit její nejlepší přátele, paní z Maintenon i ji samu.

Do Paříže konečně přijela v neděli 4. ledna. Vévoda z Alby, který se domníval, že dobře činí, když se pevně přimkl k Estréesům, doufal, že tu skvrnu smyje, zahrne-li ji všemi poctami, jakými jen mohl. Vyjel jí s průvodem velmi daleko za Paříž vstříc s vévodkyní z Alby a odvezl ji na noc k sobě, kde jí uspořádal slavnost. Více význačných osob jí vyjelo vstříc, kdo blíž, kdo dál; Noaillesové nechyběli, a jeli nejdál ze všech.

Paní des Ursins měla proč být překvapena tak triumfálním vjezdem: aby se dostala z domu vévody z Alby, musela vyjednávat. Záleželo jí na tom, aby se usadila tam, kde bude volná. Místo u vévodkyně z Châtillonu, své vlastní neteře, se raději ubytovala u hraběnky z Egmontu, která jí byla neteří jen z druhého kolena, ale byla neteří arcibiskupa z Aix; kdysi ji měla dlouho u sebe spolu s vévodkyní z Châtillonu a obě u sebe provdala. Tato přednost dobře náležela ohledu na arcibiskupa z Aix, kterému v nejbouřlivějších dobách nebylo v jejích službách nic zatěžko až do této příjemné chvíle. Král byl v Marly a my, paní ze Saint-Simon a já, jsme byli při tomto pobytu, jak se nám často stávalo od doby, kdy mě Chamillart usmířil s králem. Po zbytek tohoto pobytu v Marly byl u paní des Ursins úžasný nával; ta pod záminkou, že potřebuje odpočinek, zavřela dveře před obyčejnými návštěvníky a nevycházela z domu. Pan Princ tam přispěchal mezi prvními a po jeho příkladu všichni nejvznešenější a ti, kdo ji znali nejméně. Ať byl tento nával jakkoli lichotivý, nezaměstnával ji tolik, aby ji mnohem víc nezaměstnávalo, jak se dobře obeznámit se vším, co nemohly obsáhnout depeše, a s nynější mapou dvora. Zvědavost, naděje, strach, móda tam přitahovaly ten zástup, z něhož víc než tři čtvrtiny dovnitř nevešly. Ministři se tehdy zalekli. Torcy dostal od krále rozkaz, aby ji navštívil. Byl tím ohromen; neodpověděl; jako člověk, který viděl, že hra je rozdána a triumf zajištěn, uposlechl. Návštěva proběhla s rozpaky z jeho strany a s povýšeným chladem ze strany druhé: to byl okamžik, kdy paní des Ursins změnila tón.

Do té doby skromná, prosebná, téměř zahanbená, viděla a dozvěděla se toho tolik, že místo aby se jen hájila, jak si předsevzala, usoudila, že se může stát žalobkyní a žádat spravedlnost proti těm, kdo zneužili královy důvěry, přivodili jí tak trpké a tak dlouhé zacházení a vystavili ji na podívanou oběma monarchiím. Všechno, co se jí dělo, daleko předčilo její naděje; sama se tomu přede mnou několikrát podivila a se mnou se vysmála spoustě lidí, a často z nejvýznamnějších, které buď skoro neznala, nebo kteří jí byli velmi nepřátelští, a kteří se kolem ní poníženě hrnuli.

Král se vrátil do Versailles v sobotu 10. ledna; paní des Ursins tam přijela téhož dne; ubytovala se ve městě u d’Alègra. Ihned jsem ji šel navštívit, protože jsem pro plesy konané téměř každý večer nemohl opustit Marly. Moje matka se s ní v Paříži hodně vídala a paní ze Saint-Simon a já jsme jí tam poslali vyjádřit svou radost a dychtivost ji vidět. Vždy jsem s ní udržoval styk a při každé příležitosti jsem od ní dostával důkazy přátelství. Sandricourt, který byl z mého rodu a sloužil ve Španělsku a o němž budu mít časem co říci, se na mou prosbu dočkal od ní všemožných vyznamenání a vřele ho doporučila předním španělským velitelům. Byl jsem přijat velmi dobře. Sliboval jsem si však něco otevřenějšího. Pobyl jsem tam krátce. Přišel tam Harcourt, který ji obratně dosud nenavštívil, a já jsem se kvůli němu ohleduplně vzdaloval; zadržela mě, aby mě s nenuceným výrazem pověřila několika maličkostmi, a hned nato, nabývajíc zase veškeré své otevřenosti, mi řekla, že si slibuje brzy mě zase vidět a pohovořit se mnou pohodlněji: viděl jsem, že to Harcourta překvapilo. Když jsem vycházel z domu, viděl jsem tam vcházet Torcyho. Zařídil už z Paříže prostřednictvím své matky, že k němu půjde na večeři. Byla spokojena, že ho pokořila a že k ní přišel na králův rozkaz. Nebyl čas dělat výstupy, a ještě proti ministrovi: neviděla dosud ani krále, ani paní z Maintenon, a to, co se s nimi odehraje, mělo být kompasem jejího chování. Nazítří, v neděli, osmého dne po svém příjezdu do Paříže, poobědvala sama u sebe, oblékla se do velkého dvorního šatu a odebrala se ke králi, s nímž byla v jeho kabinetě dvě a půl hodiny mezi čtyřma očima; odtud k vévodkyni z Bourgogne, s níž byla rovněž dosti dlouho sama v jejím kabinetě. Král večer u paní z Maintenon řekl, že je ještě mnoho věcí, o nichž s paní des Ursins dosud nemluvil. Nazítří viděla paní z Maintenon v soukromí velmi dlouho a zcela nerušeně. V úterý se tam vrátila a byla tam velmi dlouho jako třetí mezi ní a králem; ve středu vévodkyně z Bourgogne, která obědvala a hrála u paní z Mailly, tam dala ke konci hry zavolat princeznu des Ursins, odešla s ní samotnou do jednoho kabinetu a zůstaly tam velmi dlouho.

Měsíc nato přijel plukovník španělského vojska, Ital jménem Pozzobuono, vypravený výslovně a jedině králem a královnou, aby králi přinesl jejich díky za princeznu des Ursins a vévodovi z Alby rozkaz, aby k ní s celým svým průvodem vykonal obřadnou návštěvu jako tehdy, když šel poprvé k princeznám krve. Od té chvíle bylo prohlášeno, že zde zůstane až do dubna, aby uspořádala své záležitosti a své zdraví. Už to byl velký krok, být paní toho, aby takto ohlásila svůj pobyt. Nikdo ovšem o jejím návratu do Španělska nepochyboval, ale slovo o něm nepadlo; vyhýbala se tomu, aby se o tom vyjádřila, a lze soudit, že v té věci nemusela snášet nediskrétní otázky. Velmi odměřovala své návštěvy u Monseigneura, Madame, vévody a vévodkyně z Orléans a princezen krve; několik dní věnovala přívalu lidí, potom se uzavřela pod záminkou záležitostí, zdraví, toho, že není doma, a pokud mohla, vídala v Paříži jen své přátele nebo nejdůvěrnější známé a lidi, které pro jejich postavení nemohla odmítnout.

Tolik a tak dlouhých audiencí, po nichž následovalo tolik vyrovnaného klidu a takový nával, udělalo ve světě velký dojem a velmi zvýšilo horlivost těch, kdo se k ní hrnuli. Dva dny po své první návštěvě ve Versailles jsem k ní šel znovu a našel jsem u ní vůči sobě její dřívější otevřenost, s níž mi trochu vyčetla, že jsem byl jejím důvěrnějším přítelem před jejími nesnázemi než po nich. To posloužilo jen k tomu, že jsme se hned v tom rozhovoru rozehřáli; otevřela se v něm a zdálo se mi, že má chuť se mnou mluvit. Zůstával jsem nicméně na pozoru s ohledem na pana z Beauvilliers; věděl jsem o smíření s kancléřem, stran Chamillarta jsem se jí nebál a na Torcym, s nímž jsem neměl žádné spojení, mi nezáleželo. Nepřivedla mě do rozpaků, znala mapu dvora příliš dobře, než aby nevěděla o mém důvěrném přátelství s panem z Beauvilliers; a její zdvořilost, a mohu říci její přátelství, neboť mi je projevovala po celý svůj pobyt, mě v té věci ušetřily všech choulostivostí. Přerušil nás nuncius. Brzy jsem ji však viděl znovu a mluvila se mnou s důvěrou o tisíci věcech, zdejších i španělských, o dvoře i o jiných, které se týkaly jí samé. Paní ze Saint-Simon prokázala všemožné přátelské pozornosti a vstřícnost a brzy uvidíme, že to celému dvoru velmi otevřelo oči, pokud šlo o nás. Nechme ji triumfovat a v klidu pracovat a vraťme se zpět k tomu, od čeho nás toto dlouhé a zajímavé vyprávění odvedlo. Nesmíme však zapomenout, že toto přijetí, jehož se od krále dostalo paní des Ursins, o jejíž návrat se Tessé tolik zasazoval, se španělskému králi a královně zalíbilo natolik, že dali Tessému všemožné vojenské pravomoci a vyznamenání, důvěru i osobní přízeň, a jeho zeti všechna vyznamenání svého dvora.