Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Kapitola dvacátá první

Králova penze paní z Caylus pod podmínkou, že se rozejde s otcem de La Tour. — Povaha tohoto otce. — Smrt Pavillonova. — Listiny „brevet de retenue“ pro Livryho a pro hraběte z Évreux. — Vévoda z Tresmes přijat na radnici. — Sňatek Rupelmonda s dcerou pana d’Alègre. — Povaha a drzost paní z Rupelmonde; původ jejího manžela atd. — Vévoda z Aumontu vyhrává proti vévodovi z Elbeufu jízlivý spor. — Drobné hrdinské kousky La Feuilladovy. — Smrt braniborské kurfiřtky. — Smrt Courtebonnova. — Dívky ze Saint-Cyru. — Sňatek slečny d’Osmont s Avrincourtem. — Smrt Tressana, biskupa z Le Mans. — Tahanice mezi Saint-Pierrem a Nancrém o Švýcary pana vévody z Orléans. — Listina „brevet de retenue“ pro Grignana. — Sňatek rytíře z Grignanu se slečnou d’Oraison. — Sňatek Montala se sestrou Villacerfovou a d’Épinaye s dcerou pana d’O. — Rivas vyhnán; na jeho místo Mejorada. — Ronquillo. — Ústrky vévodovi z Grammontu v Madridu; žádá o odvolání a o Zlaté rouno. — Skvělý a pevný triumf princezny des Ursins, jisté si návratu do Španělska. — Přátelství princezny des Ursins k paní ze Saint-Simon a ke mně a její dobré služby. — Vévoda a vévodkyně z Alby na plese v Marly; podivnosti. — Amelot velvyslancem ve Španělsku; jeho povaha. — Orry se vrací do Španělska. — Bourke, jeho povaha, jeho dobrodružství, jeho chatrné postavení. — Melfort povolán zpět do Saint-Germain a prohlášen vévodou. — Middleton se stává katolíkem. — Smrt paní du Plessis-Bellière. — Smrt, povaha a kariéra Magalottiho. — Albergotti a jeho povaha. — Smrt vévody z Choiseul, jíž zaniká jeho vévodství-pairie. — Smrt prezidenta z Maisons. — Smrt slečny z Beaufremontu. — Smrt Seissacova. — Smrt vévody Maxmiliána Bavorského a smutek za něj. — Smrt pana z Beuvronu. — Smrt malého vévody z Bretagne; smutek za něj. — Dlouhá králova dna; jeho ukládání ke spánku navždy uzavřeno veřejnosti. — Smrt Rubantelova. — Smrt Breteuilova; Armenonville státním radou. — Smrt jediného syna pana d’Alègre. — Angervilliers intendantem Dauphiné a armád. — Bouchu; jeho povaha; podivnost jeho posledních let.

Ať už byla paní z Maintenon návratem a přijetím paní des Ursins zaměstnána sebevíc, nic ji nedokázalo odvést od protijansenistické choroby. Paní z Caylus využila svého vyhnanství k dobrému. Upřímně se vrátila k Bohu; svěřila se do rukou otce de La Tour, který se později stal generálem otců oratoriánů, pokud jím už tehdy nebyl. Tento otec de La Tour byl vysoký, urostlý muž s tváří příjemnou, ale budící úctu, velmi známý svým duchem, vlídným, ale pevným, obratným, ale silným, svými kázáními a svým duchovním vedením. Platil, stejně jako většina členů jeho kongregace, za jansenistu, to jest za jednoho z těch, kdo jsou řádní, přesní, přísní ve svém chování, pilní ve studiu, kající, nenávidění Svatým Sulpiciem a jezuity, a tudíž s nimi nijak nespojení; jedni jim záviděli ve své nevědomosti, druzí ze žárlivosti na těch několik kolejí a seminářů, které řídili, a na velký počet přátel, a to proslulých, kteří jim před nimi dávali přednost. Od chvíle, kdy otec de La Tour vedl paní z Caylus, dělily si všechen její čas ustavičná modlitba a dobré skutky a nenechávaly jí už žádný pro jakoukoli společnost; půst byl jejím obvyklým cvičením a od bohoslužby Zeleného čtvrtka až do konce bohoslužby sobotní nevycházela z kostela svatého Sulpicia; při tom všem byla stále veselá, ale umírněná, a stýkala se už jen s osobami zcela oddanými zbožnosti, a i s těmi dosti zřídka. Bůh na ni vyléval tolik milostí, že tato žena tak světská, tak stvořená i pro radovánky a pro to, aby byla potěšením světa, po celou tu dlouhou dobu nelitovala nikdy ničeho jiného než toho, že svět neopustila dříve, a ani na okamžik se nenudila v životě tak tvrdém, tak jednotvárném, který nebyl než nepřetržitým řetězem modliteb a pokání. Tak šťastný stav narušila nevědomost a pošetilá horlivost její tety, abych pomlčel o někom výše postaveném; vzkázala jí, že král ani ona se už nemohou déle smiřovat s tím, že ji vede otec de La Tour; že je to jansenista, který ji přivádí do záhuby; že jsou v Paříži jiné učené a zbožné osoby, jejichž smýšlení není podezřelé; že se jí ponechává volba mezi všemi těmi; že se tato povolnost od ní žádá pro její dobro a pro její spásu; že je to poslušnost, kterou nemůže králi odepřít; že je od smrti svého manžela chudá; konečně že podvolí-li se této vůli ochotně, bude její penze šesti tisíc livrů zvýšena na deset.

Paní z Caylus se rozhodovala velmi těžko; strach, že bude trápena, na ni zapůsobil víc než sliby; opustila otce de La Tour, vzala si zpovědníka po chuti dvora a brzy už nebyla táž; modlitba ji začala nudit, dobré skutky ji unavily, samota se jí stala nesnesitelnou; protože si uchovala týž půvab ducha, snadno našla zábavnější společnosti, v nichž se brzy stala znovu vším, čím bývala. Obnovila vztah s vévodou z Villeroy, kvůli němuž byla vyhnána od dvora. Brzy uvidíme, že tato nesnáz se v očích krále a paní z Maintenon nezdála ničím ve srovnání s tím, že se někdo posvěcuje pod vedením jansenisty. Otce de La Tour, který vynikal duchem moudrosti, rozvahy a umění vést, hlídali s pozorností, jíž nic neuniklo, aniž kdy udělal chybný krok. Král, který na něm, popoháněn jezuity a Svatým Sulpiciem, z celého srdce hledal, co by mu vytkl, několikrát s rozmrzelostí, ale i s obdivem vykřikl nad moudrostí toho muže a přiznal, že ačkoli ho už velmi dlouho sleduje, nikdy ho nedokázal přistihnout při chybě. Jeho rozhovor byl veselý, často peprný, zábavný, ale nevybočoval z povahy stavu, k němuž náležel. Byl to muž budící úctu a těšil se největší vážnosti; při tom všem ho jeho bystrost nakonec oklamala a později uvidíme, jak upadl do strašné léčky, do níž jeho autorita, v domnění, že se vyhýbá velkému zlu, strhla kardinála z Noailles i kancléře d’Aguesseau¹ a která měla neblahé následky. Otec de La Tour byl šlechtic z dobrého rodu, z okolí Eu, a býval pážetem Mademoiselle².

Pavillon, synovec proslulého biskupa z Pamiers³, tak známého v záležitostech jansenismu a regálií, zemřel starý v Paříži, kde byl členem Akademie věd a nápisů, dosti chudý a neženatý. Byl to muž neduživý, velmi duchaplný a velmi příjemný, který měl u sebe stále společnost vybranou, ale výtečnou, kam chodili i lidé významní, muž velmi počestný, jehož bylo velmi litováno.

Livry dostal v téže době na svůj úřad listinu „brevet de retenue“ na čtyři sta tisíc livrů a hrabě z Évreux brzy nato zvýšení o sto tisíc livrů té své, která už zněla na tři sta padesát tisíc livrů.

Vévoda z Tresmes⁴ byl s velkou okázalostí přijat na radnici jako guvernér Paříže; oslovil ho tam řečí kupecký prévôt, který ho po celou dobu tituloval „Monseigneur“. Pan z Montbazonu a guvernéři Paříže, kteří byli před ním, toto oslovení mívali, potom se však vytratilo. Vévoda z Créqui je dal obnovit a vévodové z Gesvres a z Tresmes z toho těžili. Město mu téhož dne uspořádalo velkou hostinu, na niž přivedl množství lidí od dvora i z Paříže, kteří byli usazeni po pravé straně dlouhého stolu ve třiceti křeslech; naproti, na třiceti židlích s opěradlem, seděli konšelé, městští radní a hosté kupeckého prévôta, který byl sám s vévodou z Tresmes; a po jeho levici, v horním čele stolu, ve dvou křeslech, kupecký prévôt a všichni městští úředníci ve slavnostním oděvu. Hodně se mluvilo o nádheře hostiny, která byla rybí, protože to byla sobota 24. ledna. Vévoda z Tresmes házel lidu peníze, když na radnici vcházel i když z ní vycházel.

Paní d’Alègre provdala v témž měsíci svou dceru za Rupelmonda, Vláma a plukovníka ve španělském vojsku, zatímco její manžel byl zaměstnán na hranici; zbavila se jí lacino a svatbu vystrojil vévoda z Alby. Vydávala svého zetě za velkého a velmi bohatého pána a přiměla ho, aby vystavoval vévodský plášť. Její dcera, zrzavá jako kráva, duchaplná a pletichářská, ale drzá tak, že neměla sobě rovné, se vetřela ke dvoru, kde s přezdívkami „blondýna“ a „všudybylka“, protože byla na každém jarmarku a trhu, pronikla do mnoha věcí, ctností velmi málo omezována a hrajíc nejvyšší hru na světě. Když se, jak se jí zdálo, dostatečně zakotvila, nespokojila se se svým falešným vévodským pláštěm a odvážila se dát na svá nosítka pokrývku⁵. Plášť se, třebaže teprve odnedávna, to jest dvacet či pětadvacet let, trpěl řadě lidí, kteří z něj neměli žádnou výhodu, ale pokrývku se ještě nikdy nikdo neodvážil vzít si bez práva. Tahle způsobila velký rozruch, ale vydržela jen čtyřiadvacet hodin. Král jí přikázal ji odložit a udělil jí velmi důraznou důtku.

Král, unavený dopisy paní d’Alègre, která — jednou kvůli Marly, jindy kvůli místu dámy paláce — bez ustání vynášela velikost svého zetě, pověřil Torcyho, aby na základě důkazů zjistil, kdo ten pan z Rupelmonde je. Zprávy mu došly doložené v řádné podobě a prokázaly, že otec tohoto zetě paní d’Alègre nejprve pracoval vlastníma rukama v hutích skutečné paní z Rupelmonde, potom se stal jejich správcem, pak pánem, zbohatl v nich, majitele přivedl na mizinu a stal se místo nich pánem jejich statků a pozemků. Torcy mi to dlouho potom vyprávěl právě těmito slovy. Zpráva však přišla příliš pozdě a zastihla paní z Rupelmonde už připuštěnou ke všemu, k čemu jsou připouštěny urozené ženy. Král nechtěl dělat rozruch.

Nikdy jsem neviděl člověka tak smutného, jako byl ten Rupelmonde, ani takového, který by se víc podobal lékárnickému učni. Vzpomínám si, že jednoho večera, když jsme byli v Marly a vévodkyně z Bourgogne se po odchodu z králova kabinetu vrátila k lansquenetu, u něhož byla paní z Rupelmonde a sázela, vstoupil několik kroků do salonu švýcar, který tam sloužil, a velmi hlasitě zvolal: „Paní Ripilmande, jděte spát; Váš manžel je v posteli a posílá pro Vás.“ Výbuch smíchu byl všeobecný.

Manžel skutečně poslal pro svou ženu a sluha jako hlupák vyřídil vzkaz švýcarovi, místo aby požádal, že chce mluvit s paní z Rupelmonde, a dal ji zavolat ke dveřím salonu. Nechtěla od hry odejít, napůl zahanbená, napůl drzá; ale vévodkyně z Bourgogne ji přiměla odejít. Manžel byl brzy nato zabit. Když smutek skončil, pletichařila Rupelmondová víc než kdy jindy a silou smělosti a drzosti, úslužnosti a milostných pletek dosáhla dlouho potom toho, že se stala dámou paláce královny při jejím sňatku⁶, a dlouhým a veřejným poměrem s hrabětem, později vévodou z Grammontu, toho, že uzavřela sňatek svého jediného syna s jeho dcerou, zrzavou a krutě ošklivou, bez jediného sou věna.

Vévodové z Elbeufu, otec a syn, guvernéři Pikardie, měli s maršálem a vévody z Aumontu, guvernéry Boulogne a boulogneského kraje, spor, který se velmi vyostřil a který je nejednou málem přiměl tasit proti sobě kord. Pan z Elbeufu tvrdil, že Boulogne a boulogneský kraj patří ke guvernérství Pikardie, a dokazoval to tím, že měl ve zvyku předávat králi klíče od Boulogne, když tam přijel, a dávat tam heslo v přítomnosti pana z Aumontu; z toho však vyvozoval nárok připojovat své potvrzení k jmenovacím listinám guvernéra Boulogne a boulogneského kraje, a právě to mu pánové z Aumontu upírali. Král konečně tuto věc v této době rozhodl a pan z Aumontu ji vyhrál všemi hlasy rady depeší.

La Feuillade, který přijel počátkem ledna, byl představen Chamillartem a přijat jako dobyvatel, nepohrdl tím, aby s námi v Marly tančil. Svou malou armádu nechal v Savojsku, v sousedních údolích a při blokádě Montmélianu. Pobyt byl krátký a skvělý; o měsíc později pracoval s králem a Chamillartem u paní z Maintenon, jako to dělají velitelé armád, rozloučil se a vrátil se zpět. Zanedlouho vytáhl na Nice a Villefranche a vyčlenil Gévaudana, aby se zmocnil zcela otevřeného Pignerolu. Markýz z Roye, generálporučík galér, je dovedl před Villefranche spolu s loděmi naloženými střelivem; město bylo brzy dobyto ztečí. Odtud táhl k Nice, kde 17. března otevřel zákop, a mezitím se hrad Villefranche vzdal vojsku, které tam zanechal. Nice se vzdalo 17. dubna a posádka se stáhla do hradu, na nějž se ani nepomýšlelo útočit; mezi ním a městem bylo uzavřeno příměří na neurčito, s nímž pan Savojský souhlasil.

Braniborská kurfiřtka⁷ zemřela počátkem února. Byla sestrou vévody hannoverského, který byl učiněn devátým kurfiřtem a který později nastoupil po královně Anně na anglický trůn. Tato kněžna si zaslouží zmínku tím, že nikdy neschvalovala, aby kurfiřt, její manžel, přijal titul pruského krále. Smutek se za ni nenosil, protože nebyla s králem v žádném příbuzenství.

Villars po práci s králem se s ním v prvních únorových dnech rozloučil. O měsíc později se vrátil; byl si udělat obhlídku na Mosele; o čtrnáct dní později odjel do Met, kde čekal, až bude moci shromáždit svou armádu.

Marsin přijel z Alsaska a Arco z Flander, aby se tam brzy zase vrátili.

Zemřel generálporučík Courtebonne. Byl to vynikající důstojník a guvernér Hesdinu, bratr manželky státního rady Breteuila, matky toho Breteuila, jehož uvidíme dvakrát státním sekretářem války. Král tohoto guvernérství využil, aby udělal radost paní z Maintenon. Ta si obvykle vybírala jednu či dvě slečny ze Saint-Cyr⁸, z těch, které měly nejblíž k odchodu, aby si je k sobě připoutala, aby jí psaly dopisy a všude ji provázely. Král, který je tam ustavičně vídal, k nim často pojal náklonnost a provdával je.

Slečna d’Osmont byla právě v tomto postavení a měla víc ducha a půvabu než většina ostatních. Našli jí ženicha, d’Avrincourta, který nějaký čas sloužil jako plukovník dragounů v Itálii. Měl statky v Artois; Hesdin se mu hodil, dal za něj dětem Courtebonnovým dvacet pět tisíc tolarů a jemu dali sto tisíc livrů v rentách na radnici. Byl to muž duchaplný a obratný, který místo aby sebe a svou ženu nechal zůstat cizími, dokázal se zalíbit a vytěžit z toho co nejvíc, díky čemuž nesmírně zbohatl a našel způsob, dokonce dlouho po králově smrti, jak získat královský jezdecký pluk a své guvernérství pro svého syna. Vévodkyně z Bourgogne se touto svatbou velmi bavila a podala košili, aby se povyrazila a aby se zavděčila paní z Maintenon.

V téže době zemřel jiný muž, který se za svého života napletichařil mnoho a který vystřídal arcibiskupa z Aix v úřadu prvního almužníka Monsieura: byl to Tressan, který to nedotáhl dál než k biskupství v Le Mans a který se tam nakonec, unaven bojem, uchýlil a svůj úřad prodal abbému z Grancey.

To mi připomíná mrzutost, k níž tehdy došlo mezi vévodou a vévodkyní z Orléans. Saint-Pierre⁹, který měl mnoho ducha a sklon k pletichám a který, ač velmi dobrý námořník, byl propuštěn ze služby, protože nechtěl brát od malého Renaulta veřejné lekce námořnictví, jež král nařídil, přivedl z Brestu svou ženu, ještě větší pletichářku, než byl sám, a velmi živou. Bývala hezká, ačkoli byla ještě mladá, a v Brestu, odkud pocházela, byla hodně na očích. Nevím, kdo ji uvedl k vévodkyni z Orléans. Stala se její oblíbenkyní, usadila se všude v jejím doprovodu, třebaže u ní neměla žádný úřad, a žila jako v Brestu. Měla ducha, veselost, mírnost. Zalíbila se a pod ochranou princezny si získala ve společnosti značný přístup.

Saint-Pierre byl chladný muž, který si zakládal na četbě, filozofii a moudrosti. Až na zbožnost a v nižším patře to byla domácnost zrovna taková jako domácnost pana a paní d’O¹⁰, od nichž se také ani nehnuli. Vévoda z Orléans si jich příliš nevážil; nebyla mu po chuti manželova důležitost, ani mu ženina rozvernost a nízké postavení nepřipadaly vhodné k tomu, aby vystupovala jako oblíbenkyně vévodkyně z Orléans. Chtěli místo, do něhož by se za jakoukoli cenu vecpali a které by jim dalo nějakou pevnější půdu. Zemřel Liscoët, který měl Švýcary vévody z Orléans, a to místo je výnosné. Saint-Pierre a jeho žena se o ně začali ucházet. Vévodkyně z Orléans tvrdila, že jí je vévoda z Orléans slíbil. Nancré, který byl z rodu Dreux jako Chamillartův zeť, byl mládenec velmi duchaplný, příjemný a velmi vzdělaný; odešel ze služby, unaven tím, že je podplukovníkem, kam se dostal služebním stářím. Jeho otec zemřel jako generálporučík a guvernér…. a ve druhém manželství se oženil s dcerou La Bazinièra, sestrou matky prezidenta de Mesmes, který zemřel jako první prezident, a ta žila v důvěrném přátelství s ním i se svým nevlastním synem. Ten se účastnil zábav vévody z Orléans v Paříži. Měl u něho oporu v abbém Duboisovi¹¹ a v Canillacovi, kteří mu ten úřad dali udělit. A hle, Saint-Pierrová ve velkém pláči, její manžel s velkým pohrdavým výrazem a s řečmi, že je to věc vévodkyně z Orléans, která se kvůli tomu s vévodou z Orléans rozkmotřila. Nikdy to Nancrému neodpustila; nikdy to — což je směšné říci — Saint-Pierre neodpustil vévodovi z Orléans, třebaže později dostal něco lepšího, a sotva kdy se obtěžoval k němu vkročit. Tato podrobnost z Palais-Royal se nyní zdá velmi mdlá a velmi málo zde na místě. Následky ukážou, že neměla být vynechána. Zvláštní je, že Saint-Pierre, aniž se obtěžoval sebeméně se o to přičinit, vymohl zvýšení o čtyři tisíce livrů k penzi šesti tisíc livrů, kterou mu už vévodkyně z Orléans opatřila, a že vévoda z Orléans proto v jeho přízni nestál o nic lépe.

Když už je řeč o peněžních milostech: Grignan, velmi zadlužený tím, že velel v Provence, dostal na své generální místodržitelství v této provincii listinu „brevet de retenue“ na dvě stě tisíc livrů. On a jeho žena, vidouce, že nemají syny, tak dlouho trápili rytíře z Grignanu, až ho přiměli oženit se se slečnou d’Oraison. Byl to muž velmi moudrý, s mnoha přáteli, velmi vážený, velmi duchaplný a vzdělaný. Téměř neustávající dna ho přiměla opustit službu, v níž se vyznamenal, i dvůr, kde by něco znamenal i bez úřadu. Byl meninem¹² Monseigneura, jedním z prvních, kteří byli jmenováni. Dlouho už žil v ústraní v Provence, odkud už nevyjel.

Tento sňatek byl zcela zbytečný, nevzešlo z něj žádné dítě. Vymření svého rodu se však bát nemuseli, tolik větví Castellanů ještě zbývalo.

V téže době se vnuk Montala, který zemřel jako rytíř řádu a jemuž by lépe slušelo být maršálem Francie, oženil se sestrou Villacerfa, prvního hofmistra vévodkyně z Bourgogne, a pan d’O provdal svou nejstarší dceru za pana d’Épinay, dosti chudého.

Paní des Ursins, která v Paříži triumfovala vysoko nad své naděje, dělala v téže době mnoho věcí ve Španělsku. Rivas, dříve Ubilla, sekretář univerzálních depeší, proslulý tím, že sepsal závěť Karla II., byl vyhnán; už nikdy se z toho nevzpamatoval a na jeho místo byl dosazen Mejorada. Otec tohoto muže měl ten úřad před Rivasem. Svolil, aby byl pro Ronquilla oddělen odbor války, což Ronquillo odmítl: byl corregidorem Madridu a těšil se velké pověsti. Chtěl vyšší postavení a skutečně za nějaký čas dosáhl toho, že se stal guvernérem Kastilské rady. Na druhé straně byl vévoda z Grammontu zavalen ústrky. Dohnán do krajnosti ve všech záležitostech, které se dařily jen tehdy, když se do nich nepletl, požádal o audienci u královny, třebaže král byl v Madridu, v naději, že uspěje jejím prostřednictvím. Dostal ji a vyložil jí různé důležité a naléhavé věci týkající se obléhání Gibraltaru.

Královna ho klidně vyslechla, potom se ho s hořkým úsměvem zeptala, zda se sluší, aby se žena pletla do státních záležitostí, a otočila se k němu zády. Paní des Ursins, která kvůli paní z Maintenon šetřila Noaillesy, nechtěla o jeho odvolání žádat sama. Avšak kromě toho, že mu neodpouštěla minulé věci, bylo pro ni důležité mít velvyslance, s nímž by mohla nakládat po svém. Bylo třeba dohnat toho, který jím byl, k tomu, aby o své odvolání požádal sám, a to se nakonec také stalo. Noaillesové, kteří, jak jsme viděli, dělali všechno pro jeho syna, svého zetě, o něho samého nedbali; ale kvůli své vlastní cti si přáli alespoň to, aby byl propuštěn slušně. To právě vyjednala maršálka z Noailles s princeznou des Ursins, která jí Zlaté rouno, o něž maršálka žádala, vylíčila jako vrchol ohledů krále a královny k nim a jako nejvyšší úsilí svého přátelství a svého vlivu. Zavděčila se tím paní z Maintenon, aby jí ukázala, jak u ní vše, co se blíží jejímu příbuzenstvu, převažuje nad nejosobnějšími důvody, a aby u ní zhodnotila zvláštní oběť, kterou jí španělská královna přináší z veškeré své nespokojenosti. Tato milost byla tedy zajištěna, ale udělena až krátce před odjezdem vévody z Grammontu.

Jelo se znovu do Marly, kde bylo mnoho plesů. Lze si myslet, že paní des Ursins při tomto pobytu byla. Bydlela v Perspektivě; nic se nevyrovná triumfálnímu vzezření, které tam zaujala, ustavičné pozornosti, s níž jí král ve všem prokazoval pocty jako jakési zmenšenině cizí královny při jejím prvním příjezdu, a také majestátnímu způsobu, jímž bylo vše přijímáno, s onou mírou půvabu a uctivé zdvořilosti, tehdy už značně vymizelou, která starým dvořanům připomínala dvůr královny matky. Nikdy se neobjevila, aby král nedal najevo, že je jí zcela zaujat, že s ní rozmlouvá, upozorňuje ji na věci, pátrá po jejím vkusu a souhlasu, s výrazem dvornosti, ba lichocení, který nepolevil. Časté soukromé rozmluvy, které s ním mívala u paní z Maintenon a které trvaly hodiny a někdy dvakrát tak dlouho, i ty, které mívala velmi často po ránu se samotnou paní z Maintenon, z ní učinily božstvo dvora. Princezny ji obklopovaly, jakmile se někde ukázala, a chodily ji navštěvovat do jejího pokoje. Nic nebylo překvapivějšího než servilní horlivost, s níž se kolem ní mělo vše, co bylo největší, nejvýše postavené, nejvíce v přízni. Počítaly se i její pohledy; a její slova, obrácená k nejvýznamnějším dámám, jim vtiskovala výraz vytržení.

Chodil jsem k ní téměř každé ráno: vstávala vždy velmi časně a hned se oblékala a česala, takže její toaletu nikdo nikdy neviděl. Předcházel jsem hodinu důležitých návštěv a rozmlouvali jsme s touž volností jako kdysi. Dozvěděl jsem se od ní mnoho podrobností o záležitostech a o tom, jak král a zvláště paní z Maintenon smýšlejí o mnoha lidech. Často jsme se spolu smáli podlízavosti, které se jí dostávalo od nejváženějších osob, a pohrdání, které si tím u ní vysloužily, aniž jim je dala najevo, i falši jiných, velmi významných, které jí nejprve — a zcela nedávno při jejím příjezdu — škodily, jak nejvíc mohly, a teď ji zahrnovaly ujišťováním a snažily se jí vychvalovat svou oddanost ve všech dobách a zdůrazňovat své služby.

Tato důvěra diktátorky dvora mi lichotila. U dvora si jí všimli tak, že mi to vyneslo náhlou vážnost, nehledě na to, že mě spousta nejvznešenějších lidí zastihovala po ránu s ní o samotě a že poslové, kteří se k ní jen hrnuli, hlásili, že mě tam našli, a velmi často, že s ní nemohli mluvit. Často mě k sobě volala v salonu, jindy jsem jí šel pošeptat slovo do ucha, s nenuceností a volností, které mi velmi záviděli a jež málokdo napodobil. Nikdy nepotkala paní ze Saint-Simon, aby k ní nešla, nepochválila ji, nevtáhla ji do rozhovoru těch, kdo byli kolem ní, často aby ji nezavedla před zrcadlo a neupravila jí účes nebo něco na šatech, jak by to v soukromí mohla dělat své dceři; dosti často ji odvedla ze společnosti a dlouho s ní stranou potichu hovořila, vždy několik slov potichu od jedné k druhé a jiná nahlas, jimž však nikdo nerozuměl. Lidé se s údivem, a mnozí se závistí, ptali, odkud se bere tak velké přátelství, o němž nikdo neměl tušení; a co většinu trápilo nadobro, bylo to, že paní des Ursins, když vycházela z pokoje paní z Maintenon od krále a od ní, málokdy opomněla jít k paní ze Saint-Simon, našla-li ji v prvním kabinetu, kam směla s několika jinými privilegovanými dámami vstupovat, zavést ji do kouta a potichu s ní mluvit. Jindy, když ji po těchto soukromých rozmluvách našla v salonu, počínala si stejně.

To všem otevíralo oči a vynášelo jí to spoustu zdvořilostí.

Nejpodstatnější však bylo všechno to dobré, co o ní opakovaně řekla králi a paní z Maintenon; a dozvěděli jsme se cestami spolehlivými a paní des Ursins zcela vzdálenými, že není dobré služby, kterou by jí neprokázala, aniž ji o ně ta kdy požádala, a to často, obratně a záměrně, a že králi a paní z Maintenon nejednou řekla, že nemají u dvora žádnou ženu, ať jakéhokoli věku, která by byla tak vhodná a tak přímo stvořená ctností, chováním a moudrostí pro to, aby byla dámou paláce a už teď, třebaže je tak mladá, dvorní dámou vévodkyně z Bourgogne, kdyby se to místo uprázdnilo, ani takovou, která by je zastávala s větším rozumem, s větší důstojností a více k jejich spokojenosti i ke spokojenosti všech. Stejně o ní několikrát mluvila s vévodkyní z Bourgogne a neznelíbila se jí tím, protože už tehdy na ni tato princezna upírala zrak pro případ, že by vévodkyně du Lude, která princeznu přežila, odešla. Jsem přesvědčen, že vedle dobrého mínění, které o ní král a paní z Maintenon spolu s celým dvorem už měli, na ně tato svědectví paní des Ursins při důvěře, kterou k ní pojali, učinila dojem, jehož účinky bylo od té doby stále cítit a nakonec, jak uvidíme v pravý čas, mnohem víc, než bychom si byli přáli. Paní des Ursins nezapomněla ani na mne; ale žena se k jejímu svědectví hodila lépe a také to působilo větším dojmem. Toto chování k nám a pro nás nepolevilo až do jejího odjezdu do Španělska.

Mezi několika plesy, na nichž se paní des Ursins dostávalo vždy týchž poct, chci říci slovo o tom, na který paní des Ursins s jistými obtížemi vymohla pozvání vévody a vévodkyně z Alby. Říkám s obtížemi, protože žádný velvyslanec ani cizinec nebyl nikdy do Marly připuštěn, kromě Vernona jedenkrát, při sňatku vévodkyně z Bourgogne, aby se tím prokázala pocta panu Savojskému, jehož byl vyslancem, a později španělských velvyslanců.

Zasedací pořádek plesu v salonu tvořil velmi rozlehlý obdélník. V horním čele, to jest na straně salonu, který odděloval králův byt od bytu paní z Maintenon, stálo královo křeslo, nebo křesla, když tam byli anglický král a královna, která seděla mezi oběma králi. Synové Francie a vévoda z Orléans byli jedinými muži v této řadě, kterou uzavíraly princezny krve. Naproti seděli tanečníci a s nimi hrabě z Toulouse a v počátcích, kdy jsem tam tančil, pan Vévoda, který ještě tančil; po obou stranách dámy, které tančily, titulované dámy první po obou stranách, aniž se mezi ně mísila jakákoli jiná, stejně jako u stolu s králem nebo s Monseigneurem nebo u vévodkyně z Bourgogne; za králem služba, někdy pan Princ a to, co bylo nejvznešenější, a ještě za nimi další; za tanečnicemi dámy, které netančily, a za nimi muži od dvora jako diváci a několik dalších za tanečníky; pan Vévoda, když už netančil, a princ de Conti vždy za přihlížejícími dámami. V maskách či bez nich to bylo stejné, až na to, že se zakrytou tváří se synové Francie mísili v dolním čele mezi tanečníky. Anglický král a princezna, jeho sestra, vždy zahajovali ples, a dokud tančil, král stál. Po dvou nebo třech opakováních tohoto obřadu zůstával král na prosbu anglické královny sedět.

Vévoda a vévodkyně z Alby přijeli kolem čtvrté hodiny a vystoupili u princezny des Ursins, která dostala svolení zavést je k paní z Maintenon dřív, než tam vstoupí král: byla to velká přízeň prokázaná paní des Ursins. Paní z Maintenon nikdy nepřijímala žádného cizince ani velvyslance a vévoda a vévodkyně z Alby ještě neviděli její tvář. Udělali pro ně věc, z níž neměl vzejít žádný nárok do budoucna. Král dal vévodkyni z Alby posadit do první řady v čele, vedle paní princezny de Conti a pod ni, aby lépe viděla ples, a paní des Ursins vedle ní a pod ni. U večeře dali vévodkyni z Alby posadit vedle paní Vévodkyně ke královu stolu a paní des Ursins vedle ní. Maršál z Boufflers byl pověřen, aby se na plese ujal vévody z Alby a aby pozval vznešené dvořany ke zvláštnímu stolu, který pro vévodu z Alby držel a u něhož obsluhovala králova služba. Jiný takový stůl byl pro vévodu z Perthu a pro Angličany. Po večeři vybídla vévodkyně z Bourgogne vévodkyni z Alby, aby s ní hrála lansquenet. Král při svém uléhání dal vévodovi z Alby svícen¹³ a vyslovil mu politování nad tím, že se musí obtěžovat cestou zpět na noc do Paříže. Mnoho mluvil s ním i s paní z Alby.

Na ostatních plesech sedávala paní des Ursins vedle velkého komořího a svým lorňonem si prohlížela každého. Král se k ní každou chvíli obracel, aby s ní promluvil, a paní z Maintenon, která kvůli ní někdy přicházela na tyto plesy na čtvrt či půl hodiny před večeří, vytlačila velkého komořího z místa a ten si sedl za ni. Seděla tak těsně vedle paní des Ursins a zcela blízko krále z druhé strany vzadu a rozhovor mezi nimi třemi byl ustavičný; vévodkyně z Bourgogne se do něj hodně mísila a někdy i Monseigneur. Také tato princezna se zabývala jen paní des Ursins a bylo vidět, že se jí snaží zalíbit. Co se zdálo nadmíru zvláštní, bylo vidět paní des Ursins objevit se v salonu s malým španělem v podpaží, jako by byla u sebe doma. Nikdo nevycházel z úžasu nad důvěrností, které by se neodvážila ani vévodkyně z Bourgogne, a tím méně nad tím, že na těchto plesech viděl krále toho pejska hladit, a to opakovaně. Zkrátka nikdy nebylo vidět, aby někdo vzlétl tak vysoko. Nedalo se na to zvyknout a ten, kdo to viděl a znal krále a jeho dvůr, žasne nad tím ještě po tolika letech, když na to pomyslí. Tehdy už nebylo pochyb, že se vrátí do Španělska¹⁴. Její tak časté soukromé rozmluvy s králem a paní z Maintenon se točily kolem záležitostí této země.

Vévoda z Grammontu žádal o svůj návrat, španělská královna na ten návrat vroucně naléhala. Král a paní z Maintenon, v nitru proti němu popuzeni a málo spokojeni s tím, jak si v té zemi vedl, se tomu nebránili; bylo však třeba vybrat velvyslance. Vybrán byl Amelot. Byl to muž čestný, velmi rozumný, velmi pracovitý a duchaplný. Byl mírný, zdvořilý, vlídný, dosti pevný, nadto muž velmi moudrý a skromný. Býval velvyslancem v Portugalsku, v Benátkách, ve Švýcarsku a měl i jiná pověření v cizině.

Všude uspěl, získal si lásku a nabyl velké pověsti.

Byl z úřednického stavu, státní rada, a tudíž nepřicházel v úvahu ani pro Zlaté rouno, ani pro grandezu. Paní des Ursins usoudila, že nemůže najít nic lepšího, chce-li mít pod sebou velvyslance bez rodiny a bez jiné ochrany zde než vlastní zásluhy, který by jí pod jménem své hodnosti lépe pomáhal ve všech záležitostech a který by ve skutečnosti byl pod ní jen jakýmsi povýšeným sekretářem, který by jí, jsa zde svědkem její slávy, byl povolný a pod záštitou jehož jména by ve Španělsku jednala s veškerou autoritou a s plnou důvěrou zdejší země. Byl dobře zapsán u krále i u paní z Maintenon a mohl od ní dostávat zvláštní rozkazy a pokyny, které by ho držely zpátky ve vztahu k ministrům.

Zůstala tedy u něho a dala ho vybrat s velmi výslovným rozkazem jednat jen ve shodě s ní, a abych to řekl bez obalu, pod ní. Oznámení následovalo brzy po přijatém rozhodnutí. Amelot měl s paní des Ursins několik dlouhých rozhovorů krátce po sobě; dostal přímo od krále zvláštní rozkazy a ještě víc od paní z Maintenon. Jakmile ta zpráva dorazila do Španělska, začali s vévodou z Grammontu zacházet ohleduplněji a byl učiněn rytířem Zlatého rouna podle závazku, který na sebe paní des Ursins ráčila vzít.

Dosáhla jiné věci, mnohem obtížnější, protože král se pozvolna nechal dovést k rozhodnutí nic jí neodepřít. Byl to Orryho návrat do Španělska pod záminkou, že velmi dobře zná finance této země a že Amelot nemůže od nikoho získat poučení o těchto věcech jistěji ani v takové šíři a podrobnosti jako od něho. Vzali za své, že před očima Amelotovýma už nebude moci upadnout do pochybení, která spolu s jeho lžemi tvořila jeho provinění. To bylo tedy smazáno. Amelot odjel koncem dubna a Orry hned po něm, to jest měsíc po oznámení jeho velvyslanectví. Paní des Ursins vymohla ještě, že s sebou do Španělska směla vzít rytíře Bourka¹⁵ s veřejnou hodností vyslance anglického krále a s platem šesti tisíc livrů, který vyplácel král. Byl to irský šlechtic, katolík, který se, nemaje co jíst, dal v Římě do pletich a vetřel se ke kardinálu z Bouillonu, jenž byl tehdy důvěrným přítelem paní des Ursins.

Bourke byl muž velmi duchaplný, zcela oddaný pletichám, přesto však muž čestný, a posedlý politikou a rozumováním. Kardinál z Bouillonu, který ho shledal způsobilým k mnoha tajným věcem, ho k nim hojně užíval. Ucházel se o přízeň paní des Ursins, která si ho oblíbila.

Došlo k jakémusi drobnému a temnému jednání o ceremoniálu mezi kardinály a drobnými italskými knížaty. Kardinál z Bouillonu dal k nim Bourka vyslat s pověřovacím listem posvátného kolegia. Snadno se nechal unést a bylo třeba držet ho na uzdě. Uspěl, několik kardinálů ho poznalo a zahrnulo přízní. Postavení člena domácnosti kardinála z Bouillonu ho začalo tížit, odešel z ní s jeho přízní a s penzí. Později, unaven tím, že v Římě nenachází žádné uplatnění, se vrátil do Francie, oženil se tam s dcerou onoho Varennes, jehož jsme viděli zbaveného velení v Metách, a brzy nato odešel žít do Montpellieru. Když viděl, jak paní des Ursins vládne ve Španělsku, vydal se tam za ní a byl velmi dobře přijat. Užívala ho v mnoha věcech a zjednala mu velmi volný přístup ke španělskému králi a královně. Měl tam příležitost plavat ve velké vodě. Miloval státní záležitosti a pletichy. Rozuměl jim dobře, a přestože měl ducha rozvláčného a někdy zmateného, byl velmi dobře zpraven o zájmech panovníků a trávil život v plánech. Při tom všem a přes svou nouzi mu nic nebránilo říkat pravdu přímo do očí hlavním osobám, Orrymu, paní des Ursins, španělské královně a později králi a druhé královně, jeho ženě, Alberonimu, nejmocnějším ministrům, kteří ho všichni připustili do své důvěrné blízkosti, užívali ho ve vnitřních věcech, radili se s ním a vážili si ho, ale báli se ho natolik, že mu nikdy nedali úřad ani obživu jinou než velmi skrovnou. Hodně jsem se s ním ve Španělsku stýkal a dobře jsem při tom pochodil. Bourke měl syna, který zemřel, a velmi hezkou dceru. Chtěl ji i s matkou přivést za sebou do Španělska; nalodily se v Languedocu a zajal je korzár. Matka utonula, dceru odvezli do Maroka, kde projevila mnoho ducha a ctnosti; zacházeli tam s ní dobře, ale dlouho ji drželi a potom ji s velkými obtížemi poslali zpět do Francie. Bourke, nějaký čas po mém návratu ze Španělska, unaven tím, že tam marně doufá, přijel za svou dcerou, která byla v Paříži v klášteře. Pochodil tam ještě hůř než ve Španělsku, kde se alespoň důvěrně stýkal s ministry. Svěřil se mi se svou omrzelostí a s tím, že odjíždí s dcerou do Říma za svou přítelkyní paní des Ursins a za svým přirozeným králem. Oba ho dobře přijali a jeho dcera se stala dvorní slečnou anglické královny; ale ubohý Bourke nenašel v Římě o nic víc příležitosti než ve Francii a ve Španělsku. Tak tento muž, způsobilý k mnoha věcem a zúčastněný na množství věcí důležitých, nacházel vždy a všude dveře zavřené i tomu nejmenšímu štěstí.

Když už mluvím o anglických katolících: zesnulý král Jakub pokládal při umírání za svou povinnost vykonat skutek milosrdenství nebo spravedlnosti, nevím dobře, který z obou. Hrabě z Melfortu, bratr vévody z Perthu, býval jeho ministrem. Poslal ho do vyhnanství do Orléansu.

Na jeho místo nastoupil Middleton, o němž nikdo neměl valné mínění. Byl protestant, plný ducha a lsti, s mnoha styky v Anglii, ve službě svému pánu, jak říkal; tvrdilo se však, že ve službě své vlastní a že pobírá všechny své důchody. Jeho žena, která měla přinejmenším tolik ducha jako on a uměla se velmi obratně točit, byla katolička a vychovatelka anglické princezny. Velmi ho podporovala prostřednictvím královny, s níž vycházela velmi dobře. Melfort se vrátil do Paříže. Teprve v této době byl povolán zpět do Saint-Germain a prohlášen vévodou. Zesnulý anglický král to tak při umírání nařídil. Vévoda z Perthu, jeho bratr, býval vychovatelem krále. Middleton se při tomto návratu obával, aby Melfort znovu nezaujal své dřívější místo, které on za jeho nepřítomnosti zastával; rázně obrátil. Šel za královnou a řekl jí, že ho svatý život a zvláště svatá smrt zesnulého krále, jejího manžela, a napomenutí, s nímž se při umírání obrátil ke svým protestantským služebníkům, obrátily na víru. Stal se katolíkem a v Saint-Germain znovu rozkvetl ve vlivu i v důvěře. Melfort neměl podíl na ničem, ale on i jeho žena měli ve Francii hodnost a pocty vévody a vévodkyně jako všichni, kdo jimi byli učiněni v Saint-Germain nebo tam už jako takoví přišli.

V téže době zemřelo, jakoby naráz, několik osob významných nebo známých: paní du Plessis-Bellière, nejlepší a nejvěrnější přítelkyně pana Fouqueta, která pro něho vytrpěla vězení a mnoho zlého zacházení, v němž její duch i věrnost vždy obstály. Uchovala si jasnou hlavu, zdraví, dobrou pověst i přátele až do nejzazšího stáří a zemřela v Paříži u maršálky z Créqui, své dcery, s níž v Paříži bydlela.

Magalotti, jeden z těch statečných mužů, které k sobě kardinál Mazarin přitáhl, třebaže byl velmi mlád, výsadou národnosti. Vídal krále v mládí u kardinála a uchoval si vůči němu volnost. Král k němu choval laskavost a vyznamenával ho, což ho však nedokázalo ochránit před nenávistí pana z Louvois, kterou si získal svou důvěrnou blízkostí s panem z Luxembourgu. Byl to muž požitků a nádhery, milovaný a vážený, který po celý život patřil k nejlepším společnostem v armádách, v nichž sloužil. Byl generálporučíkem, guvernérem Valenciennes a měl pluk Royal-Italien, který hodně vynáší; ve stáří měl nejkrásnější tvář na světě a nejruměnější, s italskýma živýma očima a nejkrásnějšími bílými vlasy na světě, a nosil stále kabátec po italsku. Louvois, který ho odstavil ze služby, mu zabránil i v tom, aby se stal rytířem řádu, třebaže byl dobrým florentským šlechticem. Byl to ostatně velmi dobrý člověk, velmi duchaplný, rozumný a příjemný.

Albergotti, jeho synovec, dostal Royal-Italien. Měl víc ducha než jeho strýc, velké nadání pro válku a mnoho udatnosti, ještě víc ctižádosti, a každý prostředek mu byl dobrý. Byl to člověk velmi nebezpečný, v nejhlubším nitru zlý a skrz naskrz nepoctivý, s pohrdavým chladem a s celými dny, kdy nepromluvil slovo. Strýc ho uvedl do důvěry pana z Luxembourgu a tím i do vybrané společnosti armády, která mu proklestila cestu do společnosti dvora. Ze stejného důvodu byl v důvěrném vztahu i s princem de Conti a velmi dobře vycházel s panem Vévodou. Byl obviňován, a jeho chování to potvrdilo, že přešel z jednoho tábora do druhého, to jest že se stále nitkou držel pana z Vendôme v době jeho roztržky s panem z Luxembourgu, princem de Conti a jejich přáteli i po ní, a že se po smrti pana z Luxembourgu vrhl na tuto stranu bez jakékoli míry. Pan z Luxembourgu syn, princ de Conti a jejich přátelé si na to v soukromí velmi stěžovali, na veřejnosti zachovávali zdání. Albergotti se stal oblíbencem pana z Vendôme, což mu vyneslo ochranu pana du Maine, a ta ho přiblížila k paní z Maintenon. Rozepsal jsem se o tomto panu Italovi; později uvidíme, že bylo dobré ho znát.

O vévodovi z Choiseul jsem při různých příležitostech mluvil dost, takže nemám co dodat kromě toho, že se jeho smrtí uprázdnil jen jeden řetěz řádu a že toto vévodství-pairie zaniklo.

V souvislosti se sporem o přednost s panem z Luxembourgu jsme dostatečně viděli, kdo byl prezident z Maisons, takže o něm nemám co říci víc než to, že zemřel velmi starý v této době, když se předtím vzdal svého úřadu ve prospěch svého syna, o němž bude později hodně řeč.

Slečna z Beaufremontu brzy následovala pana z Duras, v souvislosti s nímž jsem o ní pověděl.

Seissac, o němž jsem také mluvil dostatečně, skončil svůj nedůstojný život a zanechal krásnou, mladou a bohatou vdovu velmi utěšenou, která brzy nato ztratila jediného syna, jehož s ním měla, a zdědila všechen jeho majetek. Jím vymřel slavný rod Clermont-Lodève. Protože měl vrtoch nenosit nikdy žádný smutek, nenosil ho nikdo ani za něho, dokonce ani vévoda z Chevreuse, jeho švagr.

Král jej několik dní nosil za vévodu Maxmiliána, strýce bavorského kurfiřta z otcovy strany, jedině aby tomuto knížeti prokázal laskavost. Tento vévoda Maxmilián se oženil se sestrou pana z Bouillonu, s níž neměl děti a s níž žil už dlouho na venkově v Bavorsku ve velké zbožnosti a ve velkém ústraní.

Pan z Beuvronu, rytíř řádu a generální místodržitel Normandie, tam zemřel ve věku přes osmdesát let, doma v La Meilleraye, s útěchou, že viděl svého syna Harcourta dosáhnout nejvyššího a nejúplnějšího postavení a svého druhého syna Sézanna na cestě k vlastnímu, a už rytířem Zlatého rouna. Viděli jsme, jak za ně vděčili půvabům otcova mládí. Byl to muž velmi počestný a velmi dobrý, vážený a ještě víc milovaný.

Nakonec jsme velmi náhle ztratili vévodu z Bretagne. Vévoda z Bourgogne a zvláště vévodkyně z Bourgogne tím byli nesmírně zarmouceni. Král projevil mnoho zbožnosti a odevzdanosti.

Hned potom, to jest 24. dubna, odjel král do Marly, kam vzal, koho se mu zlíbilo, aniž kdo žádal. Byli jsme tam, paní ze Saint-Simon a já. Dna, která tam krále postihla a která byla nesmírně dlouhá, způsobila, že se tam zůstalo přes šest týdnů, a právě od této dny nebylo už krále vidět při uléhání, které se navždy stalo dvorskou chvílí vyhrazenou těm, kdo mají právo vstupu. Nekonaly se žádné obřady, jen tělo malého prince bylo převezeno v králově kočáře nepotaženém smutečním suknem, obklopeném gardisty a pážaty s pochodněmi. V tomto kočáře seděli kardinál z Coislinu na prvním místě, protože nesl na polštáři na kolenou srdce, pan Vévoda jako princ krve vedle něho, pan z Tresmes jako vévoda, a ne jako první šlechtic komory, vpředu s paní z Ventadour jako vychovatelkou; podvychovatelka a králův almužník seděli u dvířek. Král, Monseigneur ani vévoda a vévodkyně z Bourgogne za něho smutek nenosili. Vévoda z Berry a celý dvůr jej nosili jako za bratra. Ze Saint-Denis odvezli srdce do Val-de-Grâce. Paříž i veřejnost byly touto ztrátou velmi dojaty.

Rubantel, starý, žijící v ústraní, v nemilosti, jak jsem o tom vyprávěl v pravý čas, zemřel také v Paříži o několik dní později.

Breteuil, státní rada, který býval intendantem financí a jehož syn je dnes podruhé státním sekretářem války, je brzy následoval; jeho místo státního rady dostal Armenonville, který už byl ředitelem financí. Poznamenávám to, protože ho uvidíme vystoupit mnohem výš. V téže době také ztratil d’Alègre svého jediného syna.

Bouchu, státní rada a intendant Dauphiné, zničený dnou a stále muž radovánek, chtěl toto místo opustit; poznamenávám to, protože je dostal Angervilliers, třebaže byl velmi mladý a teprve intendantem v Alençonu. Uvidíme ho státním sekretářem války a budeme mít nejednou příležitost o něm mluvit.

Když už jsem promluvil o Bouchuovi, musím dopovědět o podivné zvláštnosti, kterou předvedl světu, pokud ji člověk jeho stavu předvést může. Byl to muž, který míval velmi půvabný zjev a jehož duch, ještě půvabnější, takový zůstal vždy. Měl ho mnoho, snadno pracoval a byl vynalézavý v prostředcích. Byl intendantem armády v Dauphiné, Savojsku a Itálii po celou minulou válku i v této. Krutě se tam obohatil a byl prohlédnut příliš pozdě, ne veřejností, ale ministerstvem; jinak to byl muž velmi galantní a velmi dobrý společník. On a jeho žena, která byla rozená Rouillé, sestra poslední vévodkyně z Richelieu a manželky Bullionovy, se bez sebe velmi dobře obešli. Zůstávala stále v Paříži, kam ho málo lákalo za ní přijet a kde mu málo lichotilo chodit do úřadů a do rady, když strávil tolik let v postavení skvělejším a zábavnějším. Přesto nedokázal odolat nutnosti slušného návratu a raději o něj požádal, než aby se nechal odvolat. Na tu zpáteční cestu se vydal co nejpozději a ubíral se co nejkratšími denními úseky. Když projížděl Parayem¹⁶, panstvím opatů z Cluny, dosti blízko tohoto opatství, zastavil se tam. Abych to zkrátil, zůstal tam dva měsíce v hostinci. Nevím, jaký démon ho tam upoutal, ale koupil tam pozemek, a aniž z toho místa odešel, postavil si tam dům, upravil si tam zahradu, usadil se tam a už nikdy odtud nevyšel, takže tam strávil několik let a zemřel tam, aniž se jeho přátelům či rodině podařilo ho odtamtud dostat. Neměl tam ani v okolí žádný jiný majetek než ten dům, který si tam postavil; nikoho tam ani v okolí předtím neznal. Žil tam s lidmi z místa a z kraje a hostil je velmi dobře, jako prostý měšťan z Paray.