Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom čtvrtý (1702–1705)

Přílohy vydavatele (edice 1856)

Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.

I. Opravná poznámka, kterou vévodovi ze Saint-Simon¹ předal pan z Chantéracu na doklad toho, že Uranie de La Cropte-Beauvais byla manželskou dcerou La Cropte-Beauvaise a Charlotty Martelové

(K Tomu 4, kap. 1.)

Vyprávění vévody ze Saint-Simon spočívá celé na jednom základním omylu. Smlouvou z 23. prosince 1653, sepsanou v Marennes před Baigem, dědičným notářem v Saintonge, jejíž úřední vyhotovení s podpisem Baige je uloženo v archivu rodu La Cropte-Chantérac, se pan z La Cropte-Beauvais oženil s Charlottou Martelovou, dcerou Gédéona Martela, hraběte z Marennes, a Alžběty z La Mothe-Foucqué (viz u otce Anselma,² sv. VIII, s. 209, rodokmen Martelů). Uranie de La Cropte de Beauvais, zrozená z tohoto řádného manželství, tedy levobočkem nebyla.

Hrabě ze Soissons ji také nepoznal „ve špatné společnosti“, nýbrž v Palais-Royal u Madame, jejíž byla dvorní slečnou (État de la France, MDCLXXVIII, sv. I, s. 484, a Dopisy paní ze Sévigné). Ludvík XIV. se do ní velmi zamiloval, „ale její neotřesitelná ctnost“ mu odolala, a tak se obrátil k její družce, slečně z Fontanges (Paměti vévodkyně z Orléans, princezny falcké).

Na jiném místě svých Pamětí mluví pan ze Saint-Simon opět nepřesně o postavení hraběnky ze Soissons po smrti jejího manžela, když říká, že žila chudá, nešťastná, bez stálého domova atd. Hraběnka ze Soissons vedle otcovského dědictví a značných výhod ze své svatební smlouvy držela po matce panství hrabství Marennes a baronie Tonnay-Boutonne (dopis hraběnky ze Soissons jejímu bratranci hraběti z Chantéracu, uveřejněný v Bulletin de la Société de l’Histoire de France z ledna 1856). Navíc měla od Madame penzi dvanáct tisíc livrů, a neměla tedy zapotřebí dostávat „čas od času nějaký dar od pana vévody z Orléans“. A konečně to nebyl syn Uranie de La Cropte, nýbrž její vnuk, kdo zemřel ve chvíli, kdy se měl oženit s dědičkou Massy-Carrary z rodu Cibo. Její syn Tomáš Emanuel Amadeus Savojský, hrabě ze Soissons, rytíř Zlatého rouna atd., si vzal Terezii Annu Felicitas, dceru knížete z Liechtensteinu.

II. Dopis maršála z Villars králi

(K Tomu 4, kap. 2.)

Villarsův dopis, který Saint-Simon zařadil mezi Doklady ke svým Pamětem, je uložen v archivu Dépôt de la guerre, sv. 1582, dopis 103. Byl otištěn ve svazku II, na stranách 409 a následujících, díla Mémoires militaires relatifs à la succession d’Espagne, které je součástí sbírky Documents inédits relatifs à l’histoire de France. Zde je jeho znění:

„Měl jsem čest podat Vašemu Veličenstvu dosti dlouhou depeší ze 14. zprávu o všem, co se týkalo dobytí Neuenburgu, které nás stálo pana z La Petitière, kapitána granátníků pluku Crussol. Za šťastný výsledek tohoto podniku vděčíme statečnosti tohoto důstojníka a statečnosti pana Jorreaua, podplukovníka pluku Béarn. Pan markýz z Bironu si při tom vedl jako obvykle. Poslal jsem tam pana hraběte du Bourg, aby vydal všechny potřebné rozkazy, což mu způsobilo tu smůlu, že nemohl být při bitvě, o níž bude mít pan z Choiseul čest podat Vašemu Veličenstvu první zprávu.

Dostal jsem zprávu, že císařova armáda, jíž velí pan princ Bádenský, se 14. dává na pochod a opouští své zákopy. Už 13. přešla pěchota Vašeho Veličenstva a Vivansova brigáda Rýn. Protože nám princ z Neuenburgu³ dával vidět velmi čilý pohyb v nepřátelském táboře, usoudilo se, že bude dobře připravit se buď zabránit jejich armádě, aby rušila naše usazení v novém postavení, nebo na ni zaútočit, kdyby z ní byl odeslán nějaký sbor pěchoty směrem k Neuenburgu.

Jeho Veličenstvo pochopí, že jeho armáda, postavená z důvodů, které jsem měl čest mu vyložit, už od 13. za Rýnem, stála rychle v bitevním šiku v zákopech (před zákopy?) nepřátel. Dopoledne 14. se pánové Desbordes a z Chamarande postavili do čela pěchoty, která velmi rychle vyrazila, aby dosáhla hřebene dosti vysoké hory.

Jízda Císařských, o dva tisíce koní silnější než naše, stála v bitevním šiku na rovině; jízda Vašeho Veličenstva byla postavena levým křídlem u pevnůstky Friedlingen, přes dosti silnou palbu děl této pevnůstky, a pravým křídlem se opírala o onu horu, kterou obsadila pěchota.

V té chvíli jsme zpozorovali, že nepřátelská pěchota se ze všech sil snaží dosáhnout hřebene výšiny, a to s tou okolností, že tam stoupala v bitevním šiku, kdežto pěchota Vašeho Veličenstva procházela vinicemi a po příkrých stráních, které zpomalovaly její pochod.

Musím Vaše Veličenstvo upozornit, že do Neuenburgu byly poslány dva tisíce mužů Vaší pěchoty, mezi nimi několik kompanií granátníků, a oba dragounské pluky, královnin a Gévaudan. Pánové Desbordes a z Chamarande, kteří urychlovali pohyby pěchoty — první snad s přílišnou horlivostí —, zatím táhli na nepřítele s brigádami Champagne, Bourbonnais, Poitou a královninou. Našli jej rozestaveného v dosti hustém lese. Nepřátelé měli s sebou svá děla, a přes velmi prudký odpor byli vrženi zpět a jejich děla byla ukořistěna. Mezitím pan z Magnacu, který stál na rovině v čele jízdy, viděl, jak se jízda nepřátelská dává do pohybu k útoku; jízda Vašeho Veličenstva byla v naprosto náležitém pořádku. Hned ráno bylo jezdcům nařízeno, aby nepoužívali střelných zbraní a aby tasili kord teprve na sto kroků od nepřítele; a vskutku nevystřelili ani jednou.

Císařští urazili tři čtvrtiny cesty; pan z Magnacu, následován panem ze Saint-Maurice, který velel druhé linii a vedl si jako dobrý a starý důstojník, vyrazil o dvě stě kroků vpřed. Srážka byla až příliš tvrdá, neboť nás stála velmi statečné důstojníky, jejichž seznam budu mít čest poslat Vašemu Veličenstvu nejbližší poštou.

Císařská jízda byla úplně vržena zpět, aniž eskadrony jízdy Vašeho Veličenstva v čemkoli polevily; hnaly nepřítele až k soutěsce, v níž jim zmizel z očí, a nerozptýlily se ani za kořistí, ani za zajatci.

Nové pluky si nezadaly se starými; a mám-li jmenovat ty, kdo se vyznamenali, stačí se podívat na bitevní sestavu: pan z Vivans, velitel jízdy; pan Dauriac; pan z Massenbachu, reformovaný plukovník, který podle služebního stáří velel brigádě Condé, dělal divy; pan markýz du Bourg, plukovník pluku Royal; pan princ z Tarentu, kapitán v témže pluku; pan ze Saint-Pouange; Fourquevaux, který má ve svém novém pluku sedm nepřátelských standart; pan z Conflans, brigádní generál. Zkrátka mohu Vašemu Veličenstvu říci, že může počítat s tím, že tato jízda překonala samu sebe, a o ztrátě Císařských může soudit podle toho, že bylo ukořistěno třicet standart a tři páry kotlů. Z bitevních sestav, které jsme nepříteli vzali, vidíme, že měl padesát šest eskadron. Vaše Veličenstvo jich mělo třicet čtyři, neboť šest eskadron pluků královnina a Gévaudan bylo den předtím odesláno na pochod k Neuenburgu.

Naše pěchota třemi různými útoky porazila a vrhla zpět pěchotu nepřátelskou a ukořistila její děla; ale její příliš velká horlivost, spolu se smrtí pana Desbordese, generálporučíka, a pana z Chavanne, brigádního generála, ji svedla k tomu, že poté, co vyhnala nepřítele z lesa, vyšla na rovinu, a tak ztratila svou výhodu. Pan z Chamarande, který se po celou dobu této akce dokonale vyznamenal, ani pánové ze Schellebergu a du Tot nemohli zabránit tomu, aby se nevrátila zpět. Přesto lze o převaze, kterou měla nad nepřítelem, soudit z toho, že mu vzala několik praporů a sama neztratila ani jediný.

Všichni mladí plukovníci tam prokázali nesmírnou statečnost. Pánové ze Seignelay,⁴ z Nangis, z Coëtquenu, mladý Chamarande, hrabě z Choiseul a pan z Raffetot byli stále v největším nebezpečí a v nejprudší palbě. Nepřátelé měli přes tři tisíce mužů zabitých na bojišti; z našich nemají žádné zajatce. Víme, že tam padl generál Stauffenberg. Říká se také, že hrabě z Fürstenbergu-Stühlingenu, hrabata z Hohenlohe a z Königseggu a dva další plukovníci jsou zajati spolu s pětadvaceti dalšími důstojníky.

Hrabě z Hohenlohe žádá, aby směl na čestné slovo odjet do Basileje. Dnes jsme byli na bojišti a místa, kde byly jejich prapory poraženy, jsou vyznačena množstvím pohozených zbraní.

Čas, jehož bylo třeba, aby se v naší pěchotě obnovil jakýs takýs pořádek, však zachránil pěchotu nepřátelskou. Rytíř z Tressemane, generální major, tam sloužil znamenitě, stejně jako pan z Beaujeu, ubytovatel jízdy. Nepřítel byl zatlačen půldruhé míle za bojiště, na němž se armáda Vašeho Veličenstva utábořila. Mělo se za to, že čtyři malá děla se ztratila, ale dnes ráno se našla. Dosud máme jen dvě děla nepřátelská; viděl jsem však sedm nebo osm dalších za naší pěchotou. Je vzácné a šťastné, že při tak tvrdém a tak urputně vybojovaném střetnutí armáda Vašeho Veličenstva neztratila ani prapory, ani standarty, ani kotle, a že jich máme přes třicet čtyři nepřátelských. To je, Sire, zpráva, kterou mám čest podat Vašemu Veličenstvu o úspěchu, jaký je u Vašich vždy vítězných zbraní zcela obvyklý.

Právě se dovídáme, že hrabě z Fürstenbergu svým zraněním podlehl. Byla by to velká ztráta pro císaře i pro pana prince Bádenského, jehož byl důvěrníkem.“

III. Návrat princezny des Ursins do Španělska

(K Tomu 4, kap. 20 a 21.)

Písemnosti vévody z Noailles, uložené zčásti v Císařské knihovně v Louvru, poskytují užitečné údaje k ověření Saint-Simonových Pamětí, zejména pokud jde o španělské záležitosti. Zde jsou mimo jiné dva dopisy, které se vztahují k návratu princezny des Ursins, o němž Saint-Simon mluví. První je depeše Ludvíka XIV. vévodovi z Grammontu, velvyslanci ve Španělsku, a druhý dopis vévody z Grammontu maršálu z Noailles.

Depeše Ludvíka XIV. vévodovi z Grammontu⁵

Versailles, 13. ledna 1705.

„Můj bratranče, od chvíle, kdy jsem mluvil s princeznou des Ursins, se mi zdálo nutné poslat ji zpět do Španělska a prokázat konečně tuto milost naléhavým prosbám krále, mého vnuka, a královny. Zároveň jsem usoudil, že prospěchu mé služby odpovídá, abych Vás pověřil oznámit královně zprávu, po níž tak dychtivě touží. Vypravuji proto kurýra, který poveze tuto depeši, ještě dříve, než princezně des Ursins oznámím, co pro ni chci udělat. Nepředpisuji Vám, co máte o této věci říci. Sama Vám dává dost prostředků, abyste dal španělskému králi a královně poznat něhu, kterou k nim chovám, a jak velice si přeji přispět k jejich spokojenosti.

Princezně des Ursins ještě řeknu, že jste mi vždy psal v její prospěch. Jsem přesvědčen, že ví, jak důležité je pro dobro věcí i pro ni samu dobře s Vámi vycházet, a že neopomine nic, aby tuto dobrou shodu udržela. Soudíte-li jinak, budu rád, když mi se vší pravdivostí, kterou přede mnou, jak vím, nikdy nezastíráte, sdělíte, co si o tom myslíte, a dokonce i to, zda se domníváte, že se Vám po jejím návratu nehodí zůstat ve Španělsku.

Tato upřímnost z Vaší strany potvrdí, co jsem při všech příležitostech viděl z Vaší horlivosti pro mou službu a z Vaší zvláštní oddanosti mé osobě. Máte také věřit, že tyto city mám stále na mysli a že Vám rád při každé příležitosti dám poznat, jak jsou mi milé.

Kurýra, po němž jsem dostal Váš dopis z 1. tohoto měsíce, pošlu neprodleně zpět a po něm Vám sdělím své úmysly ohledně obléhání Gibraltaru. S tím“ atd.

Dopis vévody z Grammontu maršálu z Noailles o paní des Ursins⁶ (Dobový opis.)

15. ledna 1705.

„Žádáte ode mne, pane, upřímnost a otevření srdce ve věci paní des Ursins. Vyhovím Vám; neboť si Vás příliš vážím a mám Vás příliš rád, než abych to neučinil. Začnu tím, že Vám podrobně vylíčím, jaké je v tomto ohledu mé postavení. Král mi svým dopisem z 30. listopadu minulého roku sděluje, že paní des Ursins dovolil přijet ke dvoru, ale že její návrat sem by byl jeho službě velmi na škodu. Pan z Maulevrier, který právě opustil maršála z Tessé, mi před chvílí řekl, že pan z Tessé opravdu dal královně naději na návrat paní des Ursins k ní; ale všechno, co v tom ohledu učinil, učinil na rozkaz. Kdybych plně věřil tomu, co mi dal vzkázat, byla by věc rozhodnuta; ale protože můj rozkaz zní opačně a protože chcete, abych Vám přesně řekl, co si o tomto návratu myslím, učiním to se vší pravdivostí, jíž jsem schopen.

Kdyby bylo v povaze paní des Ursins, aby se sem mohla vrátit v duchu naprosté odevzdanosti a oddanosti vůli a zájmům krále, a kdyby velvyslanec Jeho Veličenstva — neříkám já, ale kdokoli by jím byl — a ona byli jedno a oba jednali ve všem ve shodě, bez jakýchkoli postranních cest, a kdyby se tak španělská královna už nevměšovala do ničeho než do toho, co bychom chtěli, a kdyby se tím mohlo Španělům ukázat, že Španělsku už nevládne královna a její strana — což je věc, kterou mají ze všeho na světě nejvíc v ošklivosti a která je nejspíše s to dohnat je ke krajnímu rozhodnutí —, pak podle mne nemůže být nic lepšího než dát paní des Ursins vrátit; ale protože to, co tu říkám, není věc na světě nejjistější, a protože mi to řekl španělský král a bojí se, že upadne zpět tam, kde se už ocitl, soudím po zvážení všeho, že pouštět se do toho znamená sázet vysoko a mnoho riskovat, a musím Vám říci, že tři čtvrtiny Španělska budou zoufalé, že strany znovu naberou sil a že ze všech Španělů bude v duchu nejvíc rozmrzelý španělský král, až uvidí, že znovu upadá do minulých časů, kterých se hrozí ze všeho nejvíc.

Španělská královna ho nutí psát jiným tónem a on jí to nemůže odepřít, protože je mírný a nechce žádné rozbroje; zároveň mě však tajnou cestou pověřuje, abych králi bez okolků napsal, co si myslí, a potvrzuje mu to přiloženým vlastnoručním dopisem, který Vám posílám.⁷ Zkrátka, pane, král nebude nikdy pánem této země jinak než tak, že bude o všem rozhodovat sám, což je všechno, co si král, jeho vnuk, přeje, aby se vymanil z otroctví, v němž žije, a měl vůči královně jakési salve l’honor;⁸ a Španělé nežádají nic jiného, než aby jim vládl jejich král. Kdybych k Vám mluvil sto let, neřekl bych Vám nic jiného; to můžete říci králi mezi čtyřma očima, aniž to přijde do rady, z důvodů, které jsem Vám už uvedl. Píši Vám holou pravdu, a tak, jako bych měl předstoupit před svého Boha. Na králi, který má lepší rozum než my všichni, kolik nás je, pak bude, aby se v té věci rozhodl, jak uzná za vhodné.

. . . . . . . . . .

Je třeba, aby král svou absolutní autoritou zjednal nezbytnou nápravu. Celé Španělsko mluví jako já, a potrvá-li královnina despotická vláda, je na pokraji toho, že to vybuchne; není malého ani velkého, kdo by toho neměl až nad hlavu, a španělský král i všichni počestní lidé, které tu znáte, netouží po ničem jiném než po absolutních rozkazech krále, aby se jim slepě podřídili. Má čest, mé svědomí, má horlivost a má bezúhonná a neúplatná věrnost prospěchu služby mého pána mě zavazují, abych k němu takto mluvil; kdokoli bude s to mluvit k němu jinak, bude ho hanebně klamat. Španělsko je nenávratně ztraceno, zůstane-li vláda taková, jaká je, a neujme-li se král, náš pán, jejího kormidla sám. Kardinál Portocarrero, Mancera, Montalto, San Esteban, Monterrey, Montellano⁹ a vůbec všichni, kdo jsou tu nejlepší a monarchii opravdu oddaní, společně hledají způsob, jak o tom králi říci, a říci mu to jasně. Ať se tedy král nedá oklamat řečmi a drží se pravdy, kterou mám čest mu Vaším prostřednictvím sdělit. Markýz z Monteleónu, muž plný cti a ducha, zakrátko odjíždí, aby Vám ústně potvrdil, co mám čest králi psát.

Peníze budeme mít, a dokonce značné; právě byla sjednána věc za čtrnáct milionů livrů, o níž si nikdo nepředstavoval, že by se jí kdo kdy odvážil zkusit, a kterou od dob Karla V. neměl nikdo odvahu navrhnout. Budeme mít nejkrásnější jízdu, jakou lze mít; pokud jde o pěchotu, bez jediného okamžiku prodlení se uvažuje o tom, jak ji znovu postavit na nohy; pro válku budou určeny pevné a vyhrazené fondy, na něž se nebude smět sáhnout; a podaří-li se nám znovu dobýt Gibraltar, budeme s to vést šťastné tažení. Stejně tak doufám, že dovedu ke zdárnému konci obchod s Indiemi. Jestliže si potom král bude myslet, že by si někdo na mém místě vedl lépe, budu se pokládat za velmi šťastného, že mohu odejít, a nežádám od něho jinou odměnu než to, abych se směl přiblížit k jeho osobě, abych měl ještě před smrtí to potěšení obejmout mu kolena a potom pomýšlel na to, abych skončil tak, jak má skončit čestný muž.

Všechno, oč Vás tu žádám, pane, je pro španělského krále i pro mne tak nesmírně závažné, že Vás snažně prosím, aby o tom věděli jen král, Vy a paní z Maintenon. Mám důvod, pane, mluvit s Vámi takto. Všechno, co se týká španělské královny, se jí okamžitě donese, o tom nemohu pochybovat; opatrnosti tedy musí být dvojnásob. Od návratu paní des Ursins nemůžete být dost pozorný ani dost mlčenlivý v tom, co mám čest Vám říkat.

Monteleón odjíždí a uvede Vás zcela jasně do všech těchto drobných maličkostí.

Kdyby král důkladně věděl, jak věrně a s jakým důvtipem mu slouží otec Daubenton,¹⁰ čehož jsem byl vždy očitým svědkem, nemohlo by být jinak, než že by mu za to bylo Jeho Veličenstvo nesmírně vděčno: toto svědectví dlužím pravdě a horlivosti poddaného, který je ke svému pánu upřímně připoután srdcem.“