Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola první

Sňatek hraběte z Harcourtu se slečnou z Montjeu a jeho následky; její původ. — Tíseň zpovědi v královské rodině. — Otec de La Rue zpovědníkem vévodkyně z Bourgogne. — Pontchartrain se usmiřuje s maršálem z Cœuvres a zůstává rozkmotřen s d’O. — Villeroy, Villars a Marsin veliteli armád ve Flandrech, na Mosele a v Alsasku. — Laparat poslán k Verrue. — Spojení Verruy s Crescentinem přerušeno. — Verrua se vzdává na milost a nemilost. — Princ Evžen v Itálii. — Obléhání Turína zamýšleno a ohlášeno. — Princezna des Ursins v pokušení zůstat ve Francii. — Rozhoduje se nakonec vrátit do Španělska. — Počínání, smělost a zmařené úspěchy Maulevriera, povolaného zpět do Francie, kam přijíždí. — Gibraltar dostává pomoc; obléhání zrušeno. — Renault, jeho povaha, jeho kariéra. — Rochefort, jak se stal přístavem. — Rákócziho úspěchy. — Paní Princezna. — Rabutin a jeho kariéra v Německu. — Smrt císaře Leopolda atd. — Opožděný a zkrácený smutek za císaře. — Tvrdosti v Bavorsku; kurfiřtka v Benátkách. — Laparat dobývá Mirandolu. — Vaubecourt, generálporučík, padl při potyčce v Itálii; jeho žena; domýšlivost maršála z Villeroy.

V tomto čase se uzavřel sňatek, který vyvolal v lotrinském domě mnoho reptání. Princezna z Harcourtu¹ ztratila jednoho syna v Itálii a druhého před dvěma měsíci v říši, když se ubíral do Vídně sloužit císaři, což ji nestálo víc, než že před paní z Maintenon sehrála plačku; dcery neměla a zbýval jí jediný syn, ten nejstarší. Po několika ranách do hlavy, které náhodou utržil, musel třikrát či čtyřikrát podstoupit trepanaci a ty trepanace způsobily, že velmi ohluchl. Neměla ho ráda, a dokud měla jiné děti, nutila ho se vší zbožností k duchovnímu límečku a chtěla z něho udělat bohatého pána v církvi; už s tím dokonce začala. Jeho odpor zesílil, když viděl, že zůstal jediný; pomýšlela tedy na to, že ho ožení, ale ani její manžel, ani ona nechtěli nic dát. Hledala marně; nakonec se spokojila s tím, co našla po ruce. Bývala hodně v Sceaux u paní du Maine, které byla dobrá každá společnost, jen když se člověk cele oddal jejím slavnostem, jejím probdělým nocím², jejím komediím a všem jejím rozmarům. Vetřela se tam, v postavení drobné úslužné společnice, velmi poctěné, že ji tam vůbec nějak trpí, jistá slečna z Montjeu, žlutá, černá, dokonale ošklivá, s duchem jako ďábel, s temperamentem za dvacet, kterého později hojně užívala, a bohatá, jak bývá dědička finančníka. Její otec se jmenoval Castille, tak jako se pes jmenuje Citron; jeho otec, který byl také ve financích, přijal jméno Jeannin, aby jím ozdobil své vlastní, a připojil je k němu po své matce, dceři slavného pana Jeannina, onoho státního ministra pro věci vnější i vnitřní, tak známého za Jindřicha IV.

Otec naší nevěsty přijal jméno Montjeu podle krásného panství, které koupil. K bohatství svého otce v témž řemesle mnoho přidal. Těšil se ochraně pana Fouqueta. Ta mu vynesla souhlas k získání úřadu zapisovatele řádu, který mu Novion, pozdější první prezident, prodal roku 1657, rok poté, co jej sám koupil. Pád pana Fouqueta ho zdrtil. Když nepřátelé vrchního správce financí ztratili naději na něco horšího než doživotní vězení, začali být stíháni finančníci jeho vlády. Tento byl velmi na ráně a nešetřili ho, ale v mnoha bodech se dokázal krýt; právě to popudilo. Král ho dal požádat, aby se vzdal svého úřadu v řádu; a když to opakovaně odmítl, dostal zákaz nosit jeho odznaky. Dlouho hnil ve vězení; hrozili mu, že ho tam uvrhnou znovu, ale nepovolil. Zvolili střední cestu: vypověděli ho na jeho statky do Burgundska a Châteauneuf, státní sekretář, nosil řád a z pověření vykonával úřad zapisovatele; nakonec finančník, zkrušený samotou na svém zámku Montjeu, jíž neviděl konce, podal rezignaci. Úřad byl oceněn a Châteauneuf jej dostal jako řádný držitel. Montjeu měl potom volnost stýkat se s lidmi, a dokonce trávit zimy v Autunu. Bussy-Rabutin³, který tam byl také ve vyhnanství, o něm dost často mluví ve svých mdlých a pedantských dopisech. Nakonec Montjeu dostal povolení vrátit se do Paříže, kde roku 1688 zemřel. Jeho žena byla rozená Dauvetová, příbuzná velkého sokolníka.

Paní du Maine sňatek dojednala a vystrojila svatbu v Sceaux. Pan vévoda lotrinský se kvůli tomu rozešel s princem a princeznou z Harcourtu a dal jejich synovi a snaše zakázat, aby se před ním kdy ukázali, a zejména aby vkročili do jeho státu. Nebyla to jediná nepříjemnost princezny z Harcourtu. Našla sobě rovnou. Zpočátku to bylo samé blaho. Pak noha uklouzla; následovalo omezování a domluvy. Důvtip a poddajnost uvedly vše do původního stavu; ale stalo se neštěstí. Snacha napsala z Paříže tchyni do Versailles list plný nekonečné něhy a pokory a zároveň jedné ze svých přítelkyň stížnosti na to, že je podrobena vzteklé megeře, jejíž tchynovská tyranie je nesnesitelná, stejně jako její vrtochy a pošetilosti, a u níž nikdy nedokázaly vydržet děti ani služebnictvo. Nešetřilo se tam žádným výrazem a nebylo ušetřeno žádné období života a chování princezny z Harcourtu a vše to bylo rozvedeno s velkým důvtipem, břitkostí a obratností, jak to dělá osoba, která se baví a ulevuje si. Přítelkyně dostala dopis určený tchyni a tchyně ten, který byl určen přítelkyni; spletly se adresy. A tak se princezna z Harcourtu, bez sebe zuřivostí, ovládala tak málo, že o tom nedokázala mlčet, takže se příhoda stala veřejně známou u dvora, kde se jí báli a kde ji nenáviděli a kde se tím velmi bavili. Víc útěchy nenašla ani v lotrinském domě, rozzuřeném tím nízkým sňatkem. Krutě se obořila na snachu, která byla neobyčejně zdrcena, ale po několika měsících se vzpamatovala, a když viděla, že už nelze doufat ani ve skutečné smíření, ani v nějaké šálení, získala na svou stranu manžela, který snášel to jho stejně netrpělivě jako ona; oba schovali své tolary, jimiž se ji často snažili uchlácholit, odložili masku a vysmáli se jí. Princ z Harcourtu, zahrabaný ve své zapadlosti a ve svých prostopášnostech a stále nepřítomný, se nestaral ani o ně, ani o svou ženu a do ničeho se nepletl. Tak se hraběnka z Harcourtu osvobodila a užila toho s malou umírněností.

Od té doby, co otec Le Comte⁴ přišel o místo zpovědníka paní vévodkyně z Bourgogne, aby se šel do Říma pokusit ospravedlnit z toho, co napsal o sporech čínských jezuitů se všemi ostatními misionáři, jak jsem vylíčil na svém místě, vyzkoušela několik zpovědníků, s nimiž se nesnesla. Král držel svou rodinu ve věci zpovědi v krutém sevření. Monseigneur nikdy neměl jiného zpovědníka než králova. Jeho dětem nebylo dovoleno brát si zpovědníky odjinud než z těch, které jim mezi jezuity dával on; a bylo třeba veřejně přijímat nejméně pětkrát do roka: o Velikonocích, o Letnicích, o Nanebevzetí, o Všech svatých a o Vánocích, jak to dělal on sám; a paní vévodkyni z Bourgogne by se nebylo slušelo nepřijímat častěji. V jejím věku a při jejích zálibách to bylo pro někoho, kdo má náboženské cítění, víc než svízelné. V Turíně ji velmi dobře vyučil jeden barnabita, její zpovědník. Ten barnabita si jezuitů nevážil. Pan Savojský je držel hodně zkrátka a neměl je rád. Paní vévodkyně z Bourgogne tuto nechuť nasála s mateřským mlékem. Bylo tedy pro ni velkým přitížením, že má své svědomí v jejich rukou. Konečně po několika pokusech jí dali otce de La Rue⁵, jednoho z jejich největších pohlavárů, velmi známého svými kázáními, několika spisy, předními místy, jež zastával ve své provincii, svou vahou mezi svými a velkou znalostí světa, v němž se dost hojně pohyboval. Našel způsob, jak si pod jménem jezuitů pořídit venkovský dům v Pontoise; způsob, jakým jej nabýval a rozšiřoval, by byl zničil muže jiného roucha, a on se z něho velmi často těšil se svými přáteli. Tento zpovědník si místo konečně udržel: uvidíme na svém místě, co z toho vzešlo.

Pontchartrain, jehož, jak jsme viděli, usmířila s panem hrabětem z Toulouse jeho žena, sledoval zcela bez hraběcího vědomí záměr, o němž jsem mluvil. Hrabě, který byl přímý a pravdivý a který po odpuštění, jež mu udělil, a po všech jeho slibech a ujišťováních počítal s tím, že v tom, co bude záviset na jeho ministerském úřadu, už nenarazí na obtíže, nepochyboval, že se toho roku vrátí na moře, kde doufal, že s volnýma rukama pořídí lépe, než mohl v předešlém roce uprostřed tolika zlovolných protivenství. Pontchartrain, nadšený, že ho tou nadějí může uspávat, vycházel vstříc všemu, co ji mohlo živit. K tomu bylo třeba pracovat někdy u admirála s maršálem z Cœuvres a někdy všichni tři s králem. Maršál a Pontchartrain zůstali spolu velmi ve zlém a maršál byl pobouřen soucitem, který hrabě projevil paní z Pontchartrain. Tento stav byl nicméně při nutnosti té práce pro oba tíživý. Maršál, hrabětem v té společné nenávisti opuštěný, měl dost toho zůstávat ve vrši a bál se státního sekretáře. Ten měl své důvody, proč nebyl o nic méně unaven rozkolem s celou tak dobře podepřenou rodinou; důvod, že bude lépe moci klamat hraběte i maršála ohledně loďstva, jemuž hodlali velet a o něž je byl pevně rozhodnut připravit, byl jednou z nejmocnějších pohnutek, které ho k tomuto podvodnému smíření přivedly. Ta roztržka obtěžovala krále; z obou stran mu přinesli v oběť to, po čem každý toužil z pohnutek velmi odlišných. Vévoda z Noailles, vždy dychtivý do něčeho se plést, vzal tu věc do rukou, nakonec usmíření dojednal a dovršil je mezi oběma v kabinetu kancléře. D’O, který s Pontchartrainem žádnou práci neměl, hleděl na všechny ty pletichy chladně a pohrdavě a zůstal ohledně svého usmíření s Pontchartrainem tak zdrženlivý, že se o ně nedalo ani pokusit.

Kolem poloviny března pracovali maršálové z Villeroy, z Villars a z Marsinu společně s králem a Chamillartem u paní z Maintenon, aby sladili plány tažení: první pro Flandry, druhý pro Moselu, kde se obávali hlavního náporu nepřátel, třetí pro Alsasko. Villeroy odjel o čtrnáct dní později do Bruselu vydat všechny potřebné rozkazy; Villars o něco později a Marsin 1. května do Štrasburku, což se zdálo být stranou, kde bylo vše nejvíce pozadu.

Vendôme, který ležel před Verruou od 14. října, konejšil krále častými kurýry a spoustou slibů, které se neplnily. Pěchota tam hynula únavou a bídou, v bahně až po krk, a důstojníci byli bez ekvipáží, a tedy bez jakékoli úlevy od krutosti počasí a terénu. Strážní služba byla nekonečná proti pevnosti, která byla obklíčena jen zpola a která celou jednou velkou stranou zcela volně komunikovala s opevněným táborem; a tento opevněný tábor byl od obléhatelů oddělen řekou. Nakonec nad onou bezmeznou důvěrou v pana z Vendôme převážil neklid. Král si přál, aby se tam vydal Laparat⁶, tehdy první inženýr a generálporučík, třebaže byl s panem z Vendôme ve zlém, aby obléhání urychlil, aby tam v dohodě s tímto generálem napravil a zařídil, co bude nejlepší, a hlavně aby o tom králi velmi podrobně napsal svůj názor. Laparat byl příliš zkušený, než aby dal své postavení v sázku tím, že by zostudil muže tak mocně váženého a podporovaného, který by mu to do smrti neodpustil a který by na něho poštval Chamillarta, pana du Maine a paní z Maintenon. Věc zašla příliš daleko; shledal vše dobrým a byl vždy zajedno s panem z Vendôme. I ten, spokojen s jeho chováním a den ode dne ve větších rozpacích, než dával najevo, se konečně nechal přesvědčit, že Verruu nikdy nedobude, dokud bude pevnost ve spojení s tím opevněným táborem, dokud se z ní budou odvážet mrtví, ranění a nemocní a dokud bude podle libosti a vůle občerstvována vojskem, střelivem a potravinami. Byl poslední únorový den, leželi tedy před Verruou čtyři a půl měsíce. Konečně tedy padlo rozhodnutí vynaložit úsilí k přerušení tohoto spojení, s nímž — ať pan z Vendôme se svou obvyklou umíněností a autoritou tvrdil cokoli — bylo zřejmé, že Verruu dobýt nelze. Bylo tedy rozhodnuto dát v noci z 1. na 2. března napadnout ostrovní pevnůstku (fort de l’Isle), střeženou dvěma savojskými prapory; byla ztečena po žebřících a dobyta. Všichni tam byli pobiti kromě dvou set vojáků a čtyřiadvaceti důstojníků, kteří byli zároveň zajati; jejich most byl rozbit dělovými ranami, osm lodí odnesl proud a spojení Crescentina s Verruou bylo přerušeno. Naši se v pevnůstce usadili; a současně dvě kompanie granátníků, podporované dvěma prapory, vystoupily do průlomů hlavního útoku a pronikly až do druhé hradby, kde pobily asi padesát vojáků. Granátníci, kteří měli rozkaz jen k průzkumu, se stáhli a ztratili málo v této akci, která byla prudká a málo očekávaná. Žádná z min obránců nevybuchla. Po tomto podniku se začalo právem doufat v dobrý a brzký konec dlouhého obléhání, které předtím žádnou takovou naději nedávalo. Trvalo však ještě celý měsíc (celkem pět a půl). Za této vlády nebylo zdaleka vidět obléhání tak dlouhé ani ve všem tak zhoubné. Konečně 5. dubna dali obležení bubnem znamení, že chtějí vyjednávat. Žádali čestnou kapitulaci, ale pan z Vendôme, který je konečně měl v hrsti, je chtěl mít za válečné zajatce. Bránili se tedy dál až do 9., kdy sami zapálili své miny a rozmetali celou pevnost kromě hlavní věže, načež se vzdali na milost a nemilost. Obléhání tak trvalo šest měsíců bez pěti dnů. Potom už nešlo o nic jiného než rozložit, a to nadlouho, do ubytování vojska zničená tímto dlouhým obléháním, v době, kdy už měla být v poli; nahradilo se to, jak se dalo, ale velmi to uškodilo vojsku i operacím následujícího tažení.

O tři týdny později dorazil do Itálie princ Evžen se silnou posilou, aby využil vyčerpání naší hlavní armády a zuboženého stavu vojsk, která vedla ono dlouhé a namáhavé obléhání. To nezabránilo tomu, aby se uvažovalo o obléhání Turína, ba aby se o něm rozhodlo a, což bylo horší, aby se to rozhlásilo, a to se nevyplatilo.

Paní des Ursins se ve své vlasti viděla tak vysoko nad vším, co si kdy dokázala byť jen představit, že zaváhala, má-li se do Španělska vrátit. Královnino naléhání na ni už nepůsobilo se stejnou odezvou a lehkým narážkám, které jí začínaly být činěny, se vyhýbala. Věk a zdraví paní z Maintenon ji pokoušely; byla by raději vládla zde než ve Španělsku. Zakládala své naděje na všech poctách a projevech důvěry, jichž se jí dostávalo od ní i od krále a které často přesahovaly okruh španělských věcí a dávaly jí příležitost prospívat i škodit osobám u dvora, i těm, jež jejich úřady a přízeň zdánlivě stavěly mimo její dosah. Doufala, že se v tomto postavení udrží s oporou ve španělských záležitostech a že si z nich udělá malé ministerstvo, které jí otevře cestu k tomu, aby je rozšířila a vnikla do všech ostatních. Polichocena chválami, či spíše servilním zbožňováním všeho, co bylo nejvyššího, počítala, že si je touto velkou úlohou zajistí natrvalo. Náklonnost a návyk krále a paní z Maintenon vůči ní a to, že pro zvláštnost svého postavení neměla proti sobě nikoho, jí připadaly jako výhody, od nichž si mohla slibovat všechno; a zatímco v ní tento boj probíhal, její zdraví a její záležitosti zakrývaly odklady, jimž nestanovila žádnou lhůtu.

Arcibiskup z Aix a jeho bratr, o nichž promluvím později, abych se zde nepřerušoval, stáli v čele její rady. Neodvažovala se jim své myšlenky o tom říci. Uhodli je z toho, co připouštěla a podpírala důvody, které jsem právě uvedl; potírali je naprostým rozdílem mezi tím, co se poskytuje jen krátkému pobytu a potřebě, kterou z ní měli pro Španělsko, a postavením pevným a trvalým. Dali jí pocítit, že nesmírným leskem, který ji obklopuje, je spíš oslepena než oslněna, a nevšímá si proto, že jí ten lesk plyne jen ze zájmu paní z Maintenon — rozdmýchávaného Harcourtem⁷ pro zájem jeho vlastní — vládnout ve Španělsku tak, aby odtamtud vše šlo přímo přes ni ke králi, a znovu se na úkor ministrů zmocnit tohoto tak značného dílu vlády; že právě to je možné jen tehdy, vrátí-li se do Španělska ta, která jí, vládnouc tam, o všem přímo podává zprávy a umožňuje jí tam vládnout; že kdyby se tam už nevrátila, nezbyl by paní z Maintenon žádný prostředek, jak se této vzácné části záležitostí znovu zmocnit, neboť ty by svou povahou nemohly než spadnout zpět do přirozeného řečiště ministrů a nechat ji o ně úplně připravenou; že zlost, kterou by z toho měla, by brzy srazila všechen ten svůdný lesk a že čím více byla paní des Ursins zasvěcena, tím spíše by byla brzy odstrčena žárlivostí, k níž krátký pobyt nemohl dát podnět, kterou by však trvalost toho, co zde získala, při pevném a stálém usazení v této zemi vzbudila; že by se tu brzy viděla stejně opuštěná, jako se tu nyní vidí obklopená a vyhledávaná; konečně že její postavení může být trvalé a dobré jen potud, pokud z něho dokáže vytěžit co nejužitečnější a nejvýhodnější zisk; že k tomuto cíli snad není špatné ponechat trochu místa neklidu, aby si opatřovala stále zlatější most, ale nehnat jej zase tak daleko, aby si své věci pokazila, a to s naprosto pevným rozhodnutím odjet a dobře si pohlídat míru mezi příliš brzy, aby z toho vytěžila vše, co bude moci, a ještě více příliš pozdě, aby neodjížděla ve zlém a neodvezla si do Španělska moc méně rozsáhlou, méně neomezenou a méně známou, než byla ta, kterou jí nyní chtěli svěřit.

Pádnost těchto důvodů princeznu des Ursins přesvědčila. To, mezi čím váhala, už pokládala jen za pokušení a nebezpečné svádění. Rozhodla se tedy odjet, ale odkládat to s přesnou mírou v oku, dát se prosit, ba i platit, bude-li to možné, víc, než už placena byla, hlavně se však vystříhat toho, aby nit přílišným napínáním přetrhla, a o této zemi už uvažovat jen jako o základu své vlády ve Španělsku. Brzy uvidíme, že dokázala tak dobré rady využít, a to i ku prospěchu těch, kdo jí ji dali. Při tom, v jakém jsem s ní byl poměru, vycítil jsem všechna tato období: při příjezdu nesmírnou touhu vrátit se do Španělska, opojení, které ji vyvážilo, a nakonec přijaté konečné rozhodnutí. Pochytil jsem také leccos z těchto podrobností, ale v té přesnosti, s jakou je zde vyprávím, jsem se je dobře dověděl až později.

Ve Španělsku se zatím dálo mnoho věcí. Maulevrier, požívající nejdůvěrnější královniny důvěry ve všem, co se týkalo návratu a výhod paní des Ursins, a jediný svého druhu v Madridu, jímž tam byl pro nepřítomnost Tessého, dlícího na hranicích, znamenitě těžil z užitečných pokynů k chování, které královně dal díky své tak přesné znalosti vnitřních poměrů našeho dvora, a z práva vstupu, které mu královna dala udělit; vcházel k ní v kteroukoli hodinu přes královy pokoje, jak jsem, myslím, už řekl. Trávil celé hodiny mezi králem a jí a velmi často s ní o samotě. Vévodkyně z Montellana nebyla žena, která by někoho omezovala, a nadto to král věděl a schvaloval. Maulevrier vídal dopisy, které dostávali. Skládal na ně odpovědi a diktoval jim je a touto důvěrou pronikal ostatně, jak jen mohl, i do jejich důvěry ve všech ostatních záležitostech. Jeho důvtip, jeho znalosti a úspěch jeho rad ve věci princezny des Ursins nesmírně zvýšily důvěru, kterou v něj král a královna pojali. Tvrdilo se, že se chtěl zalíbit královniným očím a že se mu to podařilo. Je pravda, že tato soukromá setkání, tak dlouhá, tak každodenní a tak ustavičná, dávala hodně podnětů k přemýšlení, ba i k řečem. Byl čas sklízet po tak šťastné setbě. Ten chlapík nepomýšlel na nic menšího než na grandezu a dosáhl jí. Byl však příliš ješitný, než aby nebyl nediskrétní, jak jsme toho zde viděli ukázky, o nichž jsem vyprávěl.

Vévoda z Grammontu se o tom doslechl. Dočkal se od něho jen pohrdání, jako člověk, kterého chtějí vyhnat a kterého nový oblíbenec příliš nešetří. Pospíšil si zpravit krále a ministry o rozruchu, který začínalo působit Maulevrierovo opovážlivé chování vůči královně, urážející všechny Španěly, a o tom, že má být jistě prohlášen španělským grandem. Žárlivost celého dvora a jeho reptání vskutku poplašily Tessého, který se o nich dověděl na hranicích. Bál se jejich účinku u obou dvorů, a ještě víc u dvora francouzského; povolal zetě před Gibraltar, kde sám byl, a ten musel ihned odjet z Madridu a vydat se tam za ním. Současně dorazil kurýr od Torcyho s velmi důraznými dopisy krále španělskému králi o Maulevrierovi a s jedním dopisem Torcyho jemu samému, v němž mu oznamoval, že mu král co nejvýslovněji zakazuje přijmout grandezu nebo jakoukoli jinou milost od španělského krále a nařizuje mu, aby se ihned připojil k Tessému, a to s velmi přísnou důtkou — nikoli od bratrance, nýbrž od ministra uraženého jeho pletichami, jeho intrikami a cestou, kterou se dal. Kurýr dal španělskému králi odevzdat královy depeše a spěchal za Maulevrierem ke Gibraltaru, aby mu doručil ty jeho. Byla to strašná rána pro toho ctižádostivce, který poté, co tak dobře vedl svou osnovu a uspěl pro jiného, viděl se zbaven odměny, kterou už držel v ruce. Vztek a zlost ustoupily nadějím, jež si ukul, že pro sebe pořídí ve Versailles prostřednictvím Madridu. Tchán ho nedokázal zadržet u obléhání, jak by si byl přál. Jeho domluvy ani jeho autorita nebyly nic platné.

Maulevrier se po krátkém pobytu před Gibraltarem vrátil do Madridu pod záminkou, že tam jde podat zprávu o stavu obléhání, ve skutečnosti však proto, aby u španělského krále a královny zkusil všechno a jejich prostřednictvím přinutil krále, aby s jeho grandezou souhlasil. Naneštěstí pro něho zastihl ještě v Madridu vévodu z Grammontu, který se odtamtud chystal odjet a který vyslal kurýra se zprávou o tomto návratu muže, o němž věděl, že dostal rozkaz jít k obléhání Gibraltaru, a o němž mu nebylo známo, že by dostal dovolení se odtamtud vrátit. Tato neposlušnost byla rychle potrestána. Torcy dostal rozkaz vypravit k Maulevrierovi kurýra s naprostým příkazem, aby odjel v okamžiku, kdy jej obdrží, a vrátil se do Francie. Tu už nebylo pomoci ani odkladu. Rozloučil se se španělským králem a královnou jako člověk zoufalý a odjel. Pozoruhodné je, že když přijel do Paříže, byl dvůr zrovna v Marly a jeho žena mezi pozvanými. Dal požádat o dovolení užít práva, které měli manželé na Marly, když tam byly jejich ženy, a král, aby se vyhnul rozruchu, mu to ráčil neodmítnout. Útěchou mu bylo, že tam našel princeznu des Ursins stále více na vrcholu; s její pomocí doufal, že se usmíří s Torcym a s vévodou z Beauvilliers, svými bratranci, s nimiž se rozešel kvůli ní, či spíše kvůli svým ctižádostivým záměrům.

U Gibraltaru se zatím dařilo velmi špatně. Dorazila tam z Lisabonu ohromná pomoc, doprovázená pětatřiceti velkými válečnými loďmi. Vpluly do Gibraltarské zátoky, kde zastihly Pointise s pěti loďmi; ten se tam nepokládal za bezpečného, ale měl výslovný rozkaz španělského krále tam zůstat. Velmi hustá mlha mu zakryla výhled na toto loďstvo, které se na něj vrhlo, sotva je zahlédl. Neměl o něm žádnou zprávu, ačkoli vyslal dvě další lodi do oceánu, aby pátraly a varovaly ho, což se jim nepodařilo. Přes nerovnost počtu trval boj pět hodin, ale nakonec přesila zvítězila. Tři lodi, každá o šedesáti dělech, byly zajaty; dvě o osmdesáti dělech, k nimž se nepřátelé neodvážili přirazit, najely na mělčinu. Pointis, který byl na té největší, zachránil obě posádky a lodi potom spálil, aby z nich nepřátelé neměli užitek; ti po tomto vítězství vpluli do Gibraltaru a dopravili tam vše, co přivezli. Král dostal tuto špatnou zprávu 5. dubna. O pět dní později přijel od obléhání malý Renault, aby mu o něm podal zprávu. Už nějaký čas král naléhal, aby bylo zrušeno, a španělský král umíněně trval na jeho pokračování. Konečně 6. května dorazil kurýr vypravený ze Sevilly maršálem z Tessé se zprávou o zrušení obléhání, od něhož maršál odvezl všechna děla, a o tom, že Villadarias zůstal před pevností jen s deseti děly a s tou trochou španělského vojska, která mu zbývala a která byla o polovinu méně početná než posádka pevnosti. Osm dní po této zprávě přijel Maulevrier. Koncem téhož měsíce května byl malý Renault poslán zpět do Cádizu, aby tam zůstal po celé tažení. Byl velitelem eskadry a těšil se velké králově důvěře.

Nikdy se mu neříkalo jinak než malý Renault, pro jeho neobyčejně malou, ale dobře stavěnou a hezkou postavu. Byl Bask a vstoupil zcela mlád do služeb Colberta du Terron⁸, intendanta námořnictva v La Rochelle, který kdysi chtěl koupit Rochefort, a když pán toho místa umíněně odmítal prodat, zachtělo se mu ze zlosti být tam větším pánem než on. Přesvědčil dvůr, kde ho tehdy jeho jméno silně podpíralo, že je to nejlepší místo na světě k zřízení výtečného přístavu a nejvhodnější ke stavbě lodí. Uvěřili mu a utratily se tam miliony. Du Terron se tak stal pánem a tyranem toho místa i pána, který mu je nechtěl prodat. Když však bylo vše hotovo, ukázalo se, že je odtamtud k moři tak daleko, že je tam mimo jiné tak nepříjemný ohyb a že je Charenta tak mělká, že hodně velké lodi tam z moře nemohly doplout, ani z Rochefortu na moře, a ostatní tam mohly plout jen se svou zátěží a odzbrojené, a ještě k té cestě potřebovaly dva různé větry. Nebylo by bývalo těžké tuto vadu, která bila do očí, vidět dřív, než se pustili do takového nákladu; je-li však údělem veřejných věcí téměř vždy to, že je řídí soukromé zájmy, lze říci, a až příliš ustavičně se to potvrzuje, že je tento úděl zcela zvlášť spjat s Francií. Du Terron shledal u toho malého Baska důvtip a píli. Dal ho studovat, zavedl ho do matematiky a do všeho, co ho mohlo poučit o námořnictví, a zjistil, že daleko předčí naděje, které do něho vkládal. Brzy vyčerpal své učitele a stal se učitelem sám sobě. Byl dobrý geometr, dobrý astronom, velký filozof a dokonale ovládal algebru; přitom byl zvlášť učený ve všech oborech stavby lodí a plavby. Byl to ostatně člověk mírný, prostý, skromný a ctnostný, velmi statečný a velmi čestný. Sloužil na moři s dobrou pověstí. Pan ze Seignelay zřídil námořní školu, kterou vedl on a od níž král nikoho neosvobodil; a právě proto, že nechtěli chodit na jeho veřejné přednášky, byli Saint-Pierre a další lodní kapitáni propuštěni ze služby. Renault byl velkým obdivovatelem a velkým přítelem otce Malebranche, byl znám vévodům z Chevreuse a z Beauvilliers, kteří ho velmi podporovali, a hodně také pan vévoda z Orléans. Všichni ho měli rádi a vážili si ho. Měl na moři šťastné akce a jeho nezištnost mu dělala velkou čest. Zastával mnoho důvěrných úřadů a měl často co činit přímo s králem. Nic z toho ho nepovzneslo a neodvedlo od jeho povahy. Uvidíme ho stoupat výš a stále stejného.

Rákóczi dále postupoval z obou stran Dunaje až na Moravu. Ohrožoval Budín; a hrabě Forgách, pán Sedmihradska, obléhal Rabutina v Sibini. Tento Rabutin byl oním pážetem, kvůli němuž byla paní Princezna⁹ zavřena v Châteauroux, odkud už nikdy nevyšla a kde se ani po tolika letech nikdy nedověděla o smrti pana Prince, svého manžela, neboť byla z rozkazu pana Prince, svého syna, až do smrti střežena stejně přísně jako kdykoli předtím. Páže se spasilo rychlým útěkem, vstoupilo do císařových služeb, vyznamenalo se tam, oženilo se s velmi bohatou princeznou a dosáhlo s dobrou pověstí nejvyšších vojenských hodností.

Za těchto nepokojů v Uhrách a v sousedních zemích zemřel císař Leopold ve Vídni 5. května k večeru po dosti dlouhé nemoci, bez dětí ze svých prvních dvou manželství. Z třetího, se sestrou falckého kurfiřta, zanechal dva syny a tři dcery: Josefa, již uznaného krále uherského, českého a římského, a Karla, který byl v Portugalsku a činil si nárok na titul španělského krále; ti po něm jeden po druhém nastoupili na císařský trůn. Byl to panovník, který uměl vládnout, aniž kdy vyšel z Vídně, leda když se zachraňoval útěkem do Lince, když ji oblehli Turci a když je slavný Jan Sobieski, polský král, tak slavně přiměl obléhání zrušit. Nevznešená ošklivost, nízké vzezření a prostota velmi vzdálená císařské okázalosti mu nezabránily dovést císařskou autoritu mnohem dál než kterýkoli z jeho předchůdců, vyjma Karla V.; a jeho vnější život, spíš mnišský než knížecí, mu nebránil užívat k dosažení cílů všech možných cest. Svědčí o tom smrt bavorského kurprince¹⁰, syna jeho dcery z jednoho z prvních manželství; smrt španělské královny, dcery Monsieura; podivný účel, s nímž byl princ Hesensko-Darmstadtský vyslán do Španělska za časů královny, druhé ženy Karla II.; tak význačný podíl, který měl na svržení anglického trůnu a katolického náboženství v oněch královstvích, aby tam byl dosazen proslulý princ oranžský¹¹; jeho nesčetné uzurpace v říši, v Uhrách a v Čechách proti přísaze jeho volebních kapitulací; a bezměrná a nezapomínající pomsta, kterou stíhal i nejmenší provinění německých knížat a pánů vůči své osobě. Jeho osobní nechuť k válce, abych o tom neřekl víc, otupovala strach a žárlivost až do chvíle, kdy už bylo pozdě se proti němu pohnout. Vedl ji vždy svými generály, na něž měl neobyčejné štěstí. Neméně šťastný byl na ministry, které uměl vybírat tak dobře, že jeho rada byla vždy nejlepší v Evropě. Měl dost rozumu, aby jí věřil, a vždy se mu to vyplatilo. Hrůza, kterou král vzbudil svými výboji a obratným ministrem¹², jenž vždy chtěl válku a vždy ji vedl, a zlost, kterou princ oranžský nakonec pojal, že svou dlouhou a vytrvalou poddajností nedokázal utlumit zvláštní nenávist krále ke své osobě — hrůza a zlost, které zbudovaly ligy proti Francii —, vytvořily také Leopoldovu diktaturu v Evropě. Jedním slovem, byl obratný a hrdý, ve svých plánech i v jednání vždy důsledný, šťastný ve všem, i v rodině.

Poslední císařovna byla velmi panovačná; nechával ji být paní nad nesčetnými maličkostmi, ale do žádné z velkých věcí nezasahovala a do státních záležitostí vůbec ne. Byla mu tak oddána, že jakmile onemocněl (což se téměř nestalo, leda když umíral), nespoléhala na nikoho než na sebe, aby mu ve svém pokoji vařila, připravovala léky, které měl užívat, vlastní rukou mu je podávala a sloužila mu jako prostá ošetřovatelka. Soukromý život tohoto panovníka byl ustavičným náboženským cvičením a, jak jsem řekl, životem zcela mnišským, s velmi častým přijímáním svátostí. V nemoci je přijal několikrát a ještě ráno v den, kdy zemřel. Velmi zvláštní je, že když cítil blížící se konec a dal vše do pořádku, požádal o svou hudbu, která vždy byla jeho jediným potěšením. Poslouchal ji několik hodin a za jejího poslechu zemřel.

Římský král velmi dlouho otálel, než to králi oznámil. Konečně 30. června mu nuncius, který požádal o audienci, předal dopisy tohoto panovníka, princezny, jeho choti, a císařovny vdovy, psané podle jejich zvyku italsky; král proto nedal černě potáhnout kočáry, ačkoli byl švagr, oblékl fialový smutek, ale jeho trvání počítal ode dne, kdy císař zemřel. Nástupce tohoto panovníka se hned nato ukázal vůči Bavorsku mnohem tvrdší a nepříjemnější, než jakým kdy byl Leopold. Dal vtáhnout šesti tisícům mužů do Mnichova proti smlouvě, kterou sám podepsal s kurfiřtkou; ta se uchýlila do Benátek a on jí nechtěl dovolit návrat do Bavorska. Polská královna¹³, její matka, tam s ní strávila nějaký čas, rozhořčená na vídeňský dvůr kvůli únosu svých synů, které dal král August unést ve Slezsku a které nechtěl vydat.

Laparat se po dobytí Verruy odebral k Mirandole, kterou dával pan z Vendôme už dlouho obléhat, a to stále ještě bez úplného obklíčení, takže posádka byla ustavičně občerstvována. Tento inženýr, který byl také generálporučíkem, tam vrchně velel a konečně tu pevnost 11. května zdolal; posádka padla do válečného zajetí. Hrabě z Königseggu, který tam velel, podstoupil tento úděl se sedmdesáti důstojníky a pěti sty vojáky; byl generálmajorem. Našlo se tam množství děl a střeliva a potraviny ještě na tři měsíce. Zároveň přišla zpráva, že princ Evžen dal osmi tisícům jezdců překročit několik říček a urazit přes třicet mil a že ti vpadli mezi několik vsí u Lodi, kde byly ekvipáže našich generálů; odvedli jich téměř tisíc a s nimi několik od dělostřelectva. Vaubecourt, generálporučík, který byl nablízku, tam přispěchal s tím, co dokázal sebrat, a byl tam zabit: byl to člověk velmi omezený, ale statečný, velmi pilný a velmi čestný. Jeho žena, s níž neměl děti, vzbudila ve světě rozruch. Maršál z Villeroy, který do ní byl zamilován, měl při jednom svém tažení tu ješitnost, že dal svou nádhernou ekvipáž, odjíždějící k armádě, objet kolem place Royale, kde bydlela. Byla sestrou Amelota, který právě odjel jako velvyslanec do Španělska, a ženy d’Estainga, jenž dostal malé guvernérství v Châlons a generální místodržitelství v Champagni, která měl Vaubecourt. Ten se jmenoval Nettancourt a byl to muž urozený. Pan z Vendôme dal srovnat se zemí Mirandolu, Vercelli a první tři hradby Verruy a ponechal jen čtvrtou; a nadále, on i velký převor, konejšil krále kurýry, nadějemi na útok proti princi Evženovi a různými drobnými plány, které se neprováděly: tu a tam nějaká dobytá či ztečená usedlost.