Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon II: Válka o španělské dědictví

Tom pátý (1705–1707)

Kapitola druhá

Králova dna brání obvyklému svatodušnímu obřadu řádu. — Vězni uprchlí z Pierre-Encise. — Spor o rozsudek Velké rady ve věci koadjutorství v Cluny souzen před králem. — Smrt abbého z Hocquincourtu. — Smrt paní z Florensacu. — Smrt paní z Grignanu. — Sňatek Sézanna se slečnou Nesmondovou. — Nová listina „brevet de retenue“ pro Torcyho. — Smrt vévodkyně z Coislinu. — Smrt paní z Vauvineux; její rodina. — Vévoda z Grammontu zpět. — Amelot v juntě. — Smrt admirála Kastilie v Portugalsku. — Smrt markýze z Villafranky v Madridu. — Spiknutí ve Španělsku; Leganés zatčen a odvezen do hradu Trompette v Bordeaux. — Princezna des Ursins se loučí a odkládá odjezd ještě o měsíc. — Noirmoutiers dědičným vévodou a jiné milosti princezně des Ursins. — Život a povaha Noirmoutierse. — Život a povaha abbého, pozdějšího kardinála z La Trémoille. — Nárok princezny des Ursins smutečně potahovat fialově za svého manžela, který ji navždy rozkmotří s kardinálem z Bouillonu. — Proč kardinálové ve Francii už smutečně nepotahují.

Králi zabránila dna, aby o Letnicích vykonal obvyklý obřad řádu¹, což jinak nikdy neopomněl učinit třikrát do roka ve dnech k tomu určených. Poněkud ho rozmrzel čin pěti státních vězňů zavřených v Pierre-Encise², kteří našli způsob, jak probodnout vojáky, kteří je hlídali, i Manvilla, guvernéra toho hradu, který býval podplukovníkem pluku Lyonnais, a uprchnout tak dokonale, že už nikdy nebyli dopadeni.

Kardinál z Bouillonu ve svém vyhnanství a abbé z Auvergne v Paříži, kteří vyhráli proti mnichům spor o koadjutorství v Cluny, se domnívali, že Vertamont, první prezident Velké rady, při podpisu jejich rozsudku provedl v něm změny ve prospěch mnichů; hned poté kvůli tomu ztropili velký povyk a věc znovu přezkoumala Velká rada, která na rozsudku nic nezměnila, ačkoli byla se svým prvním prezidentem odjakživa velmi zle. Nakonec byla věc předložena králi a referována v radě depeší. Rozsudek byl potvrzen, ale kardinálovi a jeho synovci byly ponechány otevřené cesty, jak vystoupit proti změnám, na něž si stěžovali. To znamená, že kvůli lidem v nemilosti nechtěli rozsudek opravovat, a že spravedlnost přece jen zabránila potvrdit to, proti čemu křičeli. Vertamontovi to ke cti neposloužilo; přesto se chlubil, že svou při vyhrál a svou čest uhájil, poněvadž jeho rozsudek byl ve Velké radě a poté i před králem shledán neporušeným.

V téže době zemřel abbé z Hocquincourtu, maršálův vnuk a poslední z rodu Mouchy, starobylého a slavného, jehož dědičkou zůstala jeho sestra, paní z Feuquières; zdědila však jen to málo, co zbývalo zchudlému rodu.

Zemřela také markýza z Florensacu, v pětatřiceti letech, snad nejkrásnější žena, jaká ve Francii byla. Byla dcerou Saint-Nectaira a sestry Longuevala, generálporučíka, který padl v Katalánsku, aniž se kdy oženil. Její matka bývala dvorní slečnou královny, bývala krásná a s pomocí ducha, vlivu a pletich vedla proti svému švagrovi spory, jež dokázala obrátit v trestní, a nechala ho otupět ve vězeních, z nichž se dostal až po dlouhé době a s velkou námahou; dohodl se s ní a neoženil se. Tak byla paní z Florensacu velmi bohatá. Vzbudila mnoho vášní a vyčítalo se jí, že nebývala vždy krutá; jinak to byla nejlepší žena na světě, při své kráse nanejvýš mírná a prostá. Byla poslána do vyhnanství kvůli Monseigneurovi, o jehož lásce se začínalo hlasitě mluvit. Její manžel, bratr vévody z Uzès, Monseigneurův menin a nejhloupější člověk ve Francii, si toho nevšiml a vášnivě ji miloval. Zemřela během dvou dnů. Zanechala jen dceru, také krásnou, ale ne jako ona, která si zakládala na všemožné učenosti a duchaplnosti a která je dnes vévodkyní z Aiguillonu³ — Bůh ví jak, a paní princezna de Conti to ví také. Paní z Grignanu, stará preciózní kráska, o níž jsem mluvil dost, zemřela zakrátko poté v Marseille, a ať o tom paní ze Sévigné ve svých dopisech říkala cokoli, velmi málo oplakávána svým mužem, svou rodinou i Provensálci.

Berwick v Languedocu dokončoval zničení fanatiků tím, že byl dobře zpravován, a svými rychlými popravami. Pět nebo šest jejich vůdců překvapil v Montpellieru, jehož brány dal zavřít, a nechal je oběsit; stejně naložil s tím, kdo dodával peníze, i s tím, kdo je vyplácel. Odhalil jejich skrýš prachu a střeliva a nakonec tyto ubožáky zcela vyhladil a vrátil klid a bezpečí této provincii i Cévennám.

Sézanne, po otci bratr vévody z Harcourtu a po matce bratr vévodkyně, jeho ženy — věc vskutku zvláštní —, se oženil s dcerou Nesmonda, který zemřel jako velmi vážený generálporučík námořních vojsk; byla to bohatá dědička.

Torcy, jehož jednání vůči paní des Ursins se králi zalíbilo, dostal na své úřady zvýšení listiny „brevet de retenue“ o sto padesát tisíc livrů.

Brzy poté zemřela vévodkyně z Coislinu, chudá a od smrti svého manžela žijící v ústraní na venkově, kde se už s nikým nestýkala. Byla bohatou dědičkou z Bretaně a jmenovala se du Halgoet. Nebyla nijak stará, byla to žena záslužná a ctnostná, matka vévodkyně ze Sully, vévody z Coislinu a biskupa z Met.

Přibližně v téže době jako ona zemřela v Paříži paní z Vauvineux, která bývala velmi krásná, ctnostná a v Paříži se pohybovala v dobré společnosti. Patřila k blízkým přítelkyním mé matky a byla její sestřenicí skrze svého zesnulého manžela jménem Cochefilet, syna Vaucelase, velvyslance ve Španělsku a rytíře Řádu Svatého Ducha z roku 1619, a sestry otce mé matky. Kníže z Guéméné se oženil s jedinou dcerou paní z Vauvineux a děti měl jen s ní. Paní z Vauvineux byla rodem Aubry, z pařížské rodiny, stejně jako matka princezny des Ursins.

Ta, stále stejně oslnivá, si vyřizovala své záležitosti a pořádala své tajné porady v Paříži se svobodou, jakou Marly⁴ nedopřávalo nikomu, a vracela se tam, jak se jí zlíbilo, přijímána se stejnou horlivostí a ustavičně připouštěna k paní z Maintenon i jako třetí k dlouhým soukromým rozmluvám mezi ní a králem. Vévoda z Grammontu už dorazil do Bayonne, odkud zakrátko přijel do Paříže, přijat dosti chladně. Amelot a Orry byli v Madridu a první z nich byl připuštěn do junty se vší přízní královny a s autoritou v záležitostech, kterou mu paní des Ursins ve vlastním zájmu zajistila. Dala si dobrý pozor, aby ve Španělsku nedala ani v nejmenším tušit, že je v pokušení se tam už nevrátit. Své odklady tam omlouvala svým zdravím a nutností dopřát si čas, aby zde smluvila spolehlivá opatření v jejich záležitostech. Admirál Kastilie zemřel, opuštěný a opovrhovaný, v Portugalsku; a na španělském dvoře markýz z Villafranky, králův nejvyšší hofmistr a rytíř Řádu Svatého Ducha, o němž jsem tolik mluvil v souvislosti se závětí Karla II. Ten si zachoval nejvyšší vážnost a jeho úřad byl prvním u dvora. Vévoda z Alby na ten úřad vždy hleděl jako na odměnu za své zruinující velvyslanectví a všechno v něm si jej žádalo: původ (byl Toledo jako Villafranca), hodnost, věk, postavení, věrnost, duch, píle, čest a poctivost, lesk a schopnosti, které při svém velvyslanectví prokazoval; také se zde velmi líbil a byl tu velmi vážen. Král se uvolil přimluvit se za něho u španělského krále a královny a promluvit o tom s paní des Ursins; zdálo se, že věc musí být vyřízena okamžitě; ve Španělsku nebylo uchazeče tak význačného ani s takovou podporou. Paní des Ursins, které se vévoda a vévodkyně z Alby vytrvale dvořili, slíbila všechny své dobré služby, ale dala si dobrý pozor, aby slib nesplnila. Náklonnost, kterou vévoda z Alby choval k Estréesům, nemohla být z jejího srdce vymazána; vévodu z Alby to stálo tento velký úřad, s jehož obsazením španělský král otálel.

Ještě než vévoda z Grammontu odjel z Madridu, bylo odhaleno jedno spiknutí v Granadě a druhé v Madridu; obě měla vypuknout v den Božího těla: v úmyslu bylo povraždit v těch dvou městech všechny Francouze a zmocnit se osoby krále a královny. Měli za to, že zjistili, že v čele stojí markýz z Leganés. Byl to muž duchaplný a statečný, který za Karla II. prošel prvními úřady monarchie: byl vojenským velitelem (gobernador de las armas) v Nizozemí, generálním guvernérem Milánska, velmistrem dělostřelectva, konečně státním radou, jedním z předních mezi grandy a dědičným guvernérem paláce Buen Retiro v Madridu. Vždy velmi lnul k rakouskému domu a byl spjat s těmi, kdo platili za jeho stoupence; vždy se vyhnul složení přísahy věrnosti Filipu V. pod záminkou, že žádat ji od muže jako on je nedůvěra, kterou pokládá za urážku, a oni měli tu slabost, že od toho rázem upustili, aby ho neurazili, zatímco všichni ostatní jeho druhu ji skládali. Měli za to, že vědí dost, aby ho museli zatknout. Pověřen tím byl Serclaes, kapitán tělesné gardy a generální kapitán; vykonal to 10. června v zahradách Retira sám, s dvaceti pěšími tělesnými gardisty. S tímto doprovodem ho odvedl k bráně, která vede do polí, kde ho očekával kočár se šesti mulami, třicet tělesných gardistů na koních a v kočáře tři spolehliví důstojníci; ti ho odvezli šest mil od Madridu k přepřahací stanici a odtud velmi spěšně do Pamplony; zároveň bylo zatčeno všechno jeho služebnictvo a zabaveny jeho papíry. V Granadě bylo popraveno několik lidí usvědčených ze spiknutí. Sahalo do několika dalších měst; zatýkalo se v Cádizu, v Málaze, v Badajozu, tam dokonce major pevnosti, a našly se u nich dopisy od admirála Kastilie, který zemřel velmi krátce poté, od prince z Darmstadtu, ba i od samého arcivévody. Pan z Leganés už před několika lety přijel do Versailles, aby se očistil z podezření, které proti němu vzniklo; a tak ačkoli se našly jen domněnky a žádné důkazy, neponechali ho v Pamploně dlouho; převezli ho do Bordeaux, kde ho zavřeli do hradu Trompette.

Všechny tyto věci byly důvodem uspíšit odjezd paní des Ursins; sama to cítila a paní z Maintenon začínala být netrpělivá, aby se jí už zbavila. Tyto odklady jí začínaly být podezřelé; neviděla pro ně žádný skutečný důvod. Začali tedy na ni naléhat. Na to paní des Ursins čekala. Tu se začala šíře vyslovovat o břemenu, jež na ni bude vloženo v zemi, z níž odjela se všemi pohanami zločinkyně; že stěží se tam může znovu objevit se ctí, a zejména s vážností, kterou nezbytně potřebuje, aby dobře sloužila oběma králům, neohlásí-li tam něco veřejného důvěru, kterou v ni ráčí skládat; že ačkoli je zde královou důvěrou a jeho laskavostmi zahrnuta, jsou to soukromé věci, o nichž se ve Španělsku neví, kde potřebuje, má-li dobře zastat to, čím tam bude pověřena, aby tam bylo veřejně známo, že nic nepodniká jinak než z pověření, a že čím důležitější toto pověření je, tím naléhavější je tato potřeba pro královu službu i proto, aby byla s to zjednat králi poslušnost. Výmluvnost, obratnost, způsob podání, půvab, jemnost výrazu, pozornost k účinku slov, výraz, s nímž byla přijímána — to vše bylo dobře rozvinuto a dobře pozorováno pod závojem prostoty, nutnosti a přirozenosti; účinek také předčil naděje. Stalo se to v Marly při rozmluvě ve třech, s králem a paní z Maintenon, trvající přes dvě hodiny, 15. června. Paní des Ursins se tam rozloučila více než spokojena. Usoudila, že nemá věc protahovat; ale jako žena tak obratná, jakou byla, požádala o dovolení spatřit krále ještě jednou po jeho návratu do Versailles. Když jim totiž rozloučením ulevila, nechtěla přece odjet, dokud milosti, které právě získala, nebudou jedny vyhotoveny a dovršeny, druhé tak jistě na cestě, jak jen mohly být; a tak pod různými záminkami vytrvala a neodjela, dokud to vše nebylo vykonáno, ve Versailles, kde byla ještě dlouho zavřena s králem a paní z Maintenon a kde dokončila všechna svá loučení a odporučení. Dosáhla ještě toho, že krále jednou znovu spatřila v Marly, to bylo naposledy, a konečně v polovině července odjela.

Milosti, kterých dosáhla, byly ohromné: dvacet tisíc livrů penze od krále a třicet tisíc livrů na cestu. Její bratr, ač od osmnácti nebo dvaceti let slepý, byl učiněn dědičným vévodou a král svolil ke jmenování vévody sasko-zeitzského, biskupa rábského⁵, pod podmínkou, že zároveň s ním bude její druhý bratr jmenován kardinálem za obě koruny, které se kvůli němu vzdaly práva mít každá jednoho kardinála náhradou za kardinála císařova. Abychom dobře pochopili, do jaké míry byly tyto milosti ohromné, je třeba povědět, jací byli tito dva bratři a jak s nimi jejich mocná a obratná sestra vycházela.

Pan z Noirmoutiers, krásný, velmi urostlý, velmi duchaplný a ctižádostivý, vstoupil do světa nadmíru příjemně, ale jen proto, aby po něm potom tesknil. V osmnácti nebo dvaceti letech, když jel za dvorem do Chambordu, onemocněl a v Saint-Laurent-des-Eaux mu bylo tak zle, že nemohl dál. Propukly neštovice, a zlé; byl však už téměř uzdraven, když vyrazily nové a zničily mu obě oči. Lze si představit, jaké bylo jeho zoufalství. Když se uzdravil a vrátil do Paříže, strávil tam celých dvacet let, aniž se dokázal odhodlat vyjít z domu nebo v něm přijmout jakoukoli návštěvu. Trávil tam život tím, že si dával předčítat. Měl výbornou paměť, nikdy nezapomněl nic z toho, co slyšel vyprávět nebo číst; a protože jeho duch, od přírody příjemný a důkladný, měl v té dlouhé samotě čas vytříbit se četbou a přemýšlením, stala se z něho znamenitá hlava a člověk nejlepší společnosti, když konečně nějakou přijímat ráčil. Hrabě z Fiesque byl před jeho oslepnutím jeho důvěrným přítelem; nikdy ho nechtěl opustit a bydlel s ním; vídal ho, pokud mu to roztržitý život mládí, válka a dvůr dovolovaly, ale dlouho neměl tolik vlivu, aby na něm vymohl, že strpí kteréhokoli z jeho přátel, kteří ho chodili navštěvovat. Po dvaceti letech, méně přelétavý a častěji doma, dokázal svého přítele ochočit s několika svými přáteli a od jednoho k druhému mu přivádět společnost. Noirmoutiers si na to pozvolna zvykal a všem, kdo byli připuštěni, se zdál milý. Kruh se rozšiřoval; našli se v něm lidé, s nimiž se sblížil víc než s pouhými známými. Někteří s ním mluvili o svých záležitostech, ať už srdečních a společenských, nebo domácích. Jeho rady jim šly k duhu; zkrátka stalo se módou stýkat se s panem z Noirmoutiers a každý, kdo ho viděl, byl okouzlen jeho duchem, jeho rozmluvou a jeho správným úsudkem ve všem. Člověk takového druhu, o němž se s jistotou ví, že ho najdete doma, tam už sotva bývá o samotě. Lidé od dvora a z velkého světa, lidé z města a ze soudcovského stavu, všechno se tam hrnulo: patřilo to k dobrému tónu. V té rozmanitosti si získal významné přátele všeho druhu. Jeho dům se stal soudnou stolicí, u níž nebylo lhostejné, je-li člověk haněn, nebo chválen. Ať radou, ať důvěrou, Noirmoutiers vstoupil a vměšoval se do nesčíslných záležitostí a stal se, aniž vyšel ze svého pokoje, člověkem nejlépe zpraveným o všem, co se dělo u dvora i ve světě, velmi váženým a s velkým vlivem, když šlo o to posloužit přátelům.

Jeho zdraví, které bylo vždy chatrné, velmi skrovné jmění a touha, aby mohl své oči nahradit jakýmsi druhým já v mnoha případech, kdy se mu nutnost půjčovat si cizí stávala obtížným jhem, ho přivedly k touze po manželství. Byl chudý a slepý, vysokého rodu, ale syn vévody na breve, který mu nezanechal žádnou hodnost, a tak bylo těžké nalézt výhodný sňatek; pomýšlel tedy jen na to, aby si opatřil ženu se skrovným jměním, od níž by mohl doufat v to, co hledal. Domníval se, že ji našel v dceři La Grange, prezidenta jedné z komor žádostí paláce, a oženil se s ní počátkem roku 1688; po osmnácti měsících ji však ztratil, bez dětí. Paní des Ursins křičela, že je to mesaliance, jako by jejich matka nebyla Aubry, jejich babička Bouhier, dcera pokladníka státní pokladny, a jejich [pra]babička⁶ Beaune, vnučka ctnostného a nešťastného Semblançaye⁷ z doby Františka I. Ten křik způsobil mezi bratrem a sestrou ochlazení, a to ještě nebylo zcela zahlazeno, když tytéž důvody, které pana z Noirmoutiers přiměly k tomuto prvnímu sňatku, ho po deseti letech přivedly na myšlenku druhého, a téhož druhu. Oženil se tedy v květnu 1700 s dcerou Dureta, pána z Chevry, prezidenta účetní komory.

Tento sňatek rozhořčil princeznu des Ursins, která byla v Římě, a obnovil jejich dřívější roztrpčení. Nebylo ještě zmírněno, když byla přinucena tak náhle opustit Španělsko. Po příjezdu do Toulouse měla čas na úvahy všeho druhu. Pana z Noirmoutiers, ať už byl se sestrou jakkoli, se její pád dotkl, snad ještě víc jeho způsob než věc sama. Ona viděla, že nesmí opominout nic z toho, co jí mohlo pomoci. Ačkoli bratrovi nemohla odpustit, že se oženil tak, jak se oženil, věděla o něm, že má dobrou hlavu, schopnou jednat, radit i osnovat pletichy, a mnoho přátel všeho druhu, kteří jí mohou posloužit. Tak je rodová hrdost na jedné straně a potřeba na druhé opět sblížily. Pan z Noirmoutiers měl porady s arcibiskupem z Aix a oba se postavili do čela záležitostí paní des Ursins; stali se jejich duší, řediteli její rady a jejích kroků a hybateli všech pružin, které mohli uvést do pohybu. Viděli jsme, že tento arcibiskup nakonec v té věci vešel v důvěrný styk s Harcourtem, jehož tajně spojil s Noirmoutiersem — a spojeni už zůstali natrvalo —, i s paní z Maintenon, která však s tímto obratným slepcem žádné styky neměla. Tak na tom byl se svou sestrou, když přijela do Paříže; jiný je však svazek z nutnosti, který se opírá jen o rozum a ducha, a jiný svazek srdce. Jejich srdce nemohlo zapomenout na mesaliance ani na povýšené jednání, jež po nich následovalo. To způsobilo, že paní des Ursins vídala bratra z rozumu, ze slušnosti, z vděčnosti za jeho služby a kvůli těm, které z něho mohla ještě vytěžit, i pro užitečnost jeho rad, ale jinak spolu byli málo nenucení. Nebydlela u něho a ubytovala se u hraběnky z Egmontu⁸, kde měla dost místa i pohodlí z důvodů, které jsem uvedl. Na skvělých milostech, které si přála, měli její bratři, jimž připadly, podíl nejmenší. V hodnosti, jmění, úřadech i moci měla všechno, nemohla tedy pro sebe nic přidat; bylo jí proto nezbytně třeba nechat je připadnout jim, aby se na ni samu odrazil ten paprsek slávy, jímž chtěla zazářit před očima obou monarchií: to způsobilo, že vévodou zapsaným v parlamentu byl učiněn bezdětný slepec, který se nikdy nehnul ze své židle. Jeho žena, která nebyla u dvora ani představena, si tam šla zasednout na svou taburetku a na několik chvil se podílet na slávě své švagrové.

Abbé z La Trémoille byl malý hrbáč, velmi ošklivý a velmi prostopášný, který se nikdy nechtěl ničemu učit ani dělat nic, co by odpovídalo stavu, jejž přijal jen proto, aby svou chudobu napravil obročími. Měl ducha, ducha žertovného a ve společnosti příjemného, ale bez jakékoli důkladnosti a zcela obráceného k rozkoši. Jeho mravy a jeho chudoba napomáhaly jeho vrozené zálibě v nízké společnosti, kde nalézal více volnosti než mezi lidmi svého stavu a rodu. Toto chování mu neopatřilo nic, z čeho by žil. Znechucen marným čekáním a neschopen zasloužit si něco změnou života, rozhodl se odejít do Říma za svými sestrami. Ulovil tam úřad auditora za Francii⁹, který mu z lásky k vévodkyni z Bracciana zjednali kardinálové z Bouillonu a z Estrées, a s ním zaměstnání, jež žádalo učenost, píli a vážnost; první se mu nedostavila; druhé dvě mu byly neznámé; jeho mravy zůstaly tytéž: v Římě by to bylo pro kariéru nepatrnou závadou; ale nízká společnost, šaškování a hra, v níž utrácel všechno, co měl i co neměl, ho připravily o čest i pověst. K dovršení všeho se rozešel se svou proslulou sestrou, protože se v jejich domácích rozepřích postavil na stranu jejího manžela proti ní. Tak na tom tedy spolu byli, když ovdověla. Činila si nárok na výsadu smutečně potahovat fialově¹⁰.

Kardinál z Bouillonu, který byl tehdy v Římě a až do té doby s ní žil v důvěrném přátelství, přijal tento nárok velmi zvysoka a nesmiřitelně se s ní kvůli němu rozešel. V době své přízně zavedl tento zvyk ve Francii pro kardinály; nakonec se Monsieur rozhněval, že vidí fialově potahovat jen krále a kardinály, zatímco synové Francie, ba i sám dauphin, a královna, pokud nějaká byla, potahovali jen černě. Mluvil o tom s králem tak často, že ten nakonec, při už nevím kterém smutku, kdy sám smutečně potahoval, zakázal kardinálovi z Bouillonu a ostatním kardinálům potahovat fialově. Kardinál z Bouillonu, rozhořčený a neschopen obhájit zvyk tak nový, tak málo podložený a tak nadřazený zvyku samotné královny a synů Francie, napjal všechen svůj vliv, aby aspoň podle svého mínění neutrpěl úplnou porážku, a dosáhl toho, že kardinálové už nebudou smutečně potahovat ani při dvorském smutku, ani při rodinném; a od té doby žádný ve Francii smutečně nepotahoval. Pokud jde o livrej, protože králova je černá, když král smutečně potahuje, ponechal kardinál z Bouillonu svou i livrej svých spolubratří černou, a kdykoli by měli smutečně potahovat, oblékají i nadále celou svou livrej do černého. Kardinál z Bouillonu utrpěl tuto nepříjemnost jen krátce předtím, než zemřel vévoda z Bracciana; proto byl vůči nároku jeho vdovy ještě prudší.

Nevím, zda se abbé z La Trémoille postavil na stranu kardinála z Bouillonu proti své sestře, nebo na stranu věřitelů při urovnávání pozůstalostních záležitostí proti nárokům vdovy; jisté je, že s ním byla v obou těchto věcech nespokojena a že jedna z nich — neřeknu která, ale určitě jedna z těch dvou — ji tak rozzuřila, že chtěla bratra zničit a dala ho udat inkvizici pro ošklivé prostopášnosti. Abbé cítil, že jeho věc je tak špinavá, že ze strachu před zatčením odjel do Neapole. Kardinál z Bouillonu, který byl kvůli záležitosti pana z Cambrai u dvora už velmi špatně zapsán, ale dosud byl pověřen francouzskými záležitostmi v Římě, přispěchal abbému z La Trémoille, pronásledovanému sestrou, na pomoc. Vzal si za záminku jakési záležitosti v Neapoli, kvůli nimž ho tam prý poslal, aby na nich pracoval pod jeho rozkazy a pod rozkazy vévody z Uzedy, španělského velvyslance v Římě. Tento závoj nezabránil celému Římu, aby skrze něj neviděl velmi jasně. Neapolské záležitosti trvaly tak dlouho, dokud abbé z La Trémoille nebyl v bezpečí, a to trvalo dlouho, protože inkvizice už začala jednat a protože vévodkyně z Bracciana, která po prodeji tohoto vévodství donu Liviu Odescalchimu¹¹, s podmínkou, že se vzdá jeho jména, přijala jméno princezny des Ursins, dále podněcovala proti svému bratrovi všechno, co mohla. Bylo tedy třeba přivést ji v té věci k rozumu, což nebylo snadné: nakonec, spokojena, že mu nahnala strachu dosyta a ukázala mu, co dovede, svolila, že mu udělí odpuštění. Tehdy se vrátil do Říma a ujal se opět, ale po svém obvyklém způsobu, povinností svého úřadu; hrůza, která mu zůstala, a život, který vedl dál stejně, ho vůči paní des Ursins učinily poddajným, ale stýkali se chladně a zřídka, jen v mezích nejprostší slušnosti.

Byli na tom spolu takto už čtyři roky, aniž se více sblížili, když paní des Ursins odjela z Říma, aby se připojila ke španělské královně a dovedla ji ke králi, jejímu choti. Pro abbého z La Trémoille to bylo vysvobození. Odloučení jejich vztah neoteplilo a tak na tom spolu byli v době triumfu paní des Ursins, která, nemohouc se pomstít Estréesům, byla pro vlastní slávu a pro lepší upevnění své všemoci věcmi velkého lesku nucena nechat je připadnout svým bratrům — jednoho nenáviděla a byla jím nenáviděna a na druhém jí záleželo velmi málo. Takový byl tedy abbé z La Trémoille v Římě, to jest v nejhlubším opovržení a zbavený cti i pověsti, když se jeho sestra rozhodla učinit ho kardinálem. Čtenář si vzpomene na to, co jsem na svém místě vyprávěl o výslovném a vytrvalém odporu, jejž král po několik let kladl jmenování vévody sasko-zeitzského, biskupa rábského, a o naléhavých důvodech tohoto odporu. Nezapomněl jistě ani, jak důrazně byl obnoven, když se kardinál z Bouillonu, zneužívaje své přízně, pokusil s tak obratnou smělostí ošálit při tomto jmenování papeže i krále ve prospěch svého synovce; a právě tento králův odpor, tak pevný, tak okázalý, tak vytrvalý, se paní des Ursins rozhodla zdolat a udělat z něho stupeň k jmenování svého bratra, jemuž, jak nemohla nevědět, sama položila do cesty zneplatňující překážku, kterou vytrvalé chování toho bratra ustavičně potvrzovalo. Proto také doufala v úspěch jedině tak, že na věci zainteresuje papeže pohnutkou tak naléhavou, jakou pro něho bylo zbavit se úpěnlivých a ustavičných proseb císaře, často přiostřených hrozbami, a že mu jmenováním svého bratra zjedná volnost císaře uspokojit.

Znala také římskou půdu příliš dobře, než aby si lichotila, že tato pohnutka sama převáží nad pohoršením z toho, že bude kardinálem jmenován člověk s takovou pověstí a v takovém postavení, v jakém tam byl její bratr, a nadto tak veřejně poznamenaný inkvizicí — skvrna, která by proti jeho jmenování pozvedla celý římský dvůr, a zvláště posvátné kolegium. Usoudila tedy, že je k ní třeba připojit jinou, která by na útraty obou korun vynesla papeži jeden klobouk a dala mu prostředek o to víc potěšit císaře tím, že pro něho bude jmenován jeden kardinál proti jedinému za obě koruny, místo jednoho za každou, jak měly plné a nesporné právo žádat. Co všechno tedy bylo třeba zdolat a urovnat zároveň? Připravit Španěla o purpur bez jakékoli náhrady, přimět oba krále, aby pro tentokrát ustoupili od svého práva, a dosáhnout od krále povolnosti, která byla svého druhu nejškodlivější jeho slávě i jeho zájmu. A přece toho dosáhla, tolik paní z Maintenon spěchala, aby se jí zbavila a poslala ji vládnout do Španělska, aby tam vládla sama. Depeše o tom byly tedy vyhotoveny a odeslány před jejím odjezdem. O depeše ze Španělska starost neměla. Stačilo jí tam napsat, jakmile zde dosáhla svého, a hned poté byly ze Španělska do Říma odeslány depeše takové, jaké předepsala. Zařídila ještě, že král o tomto jmenování důrazně promluvil s Gualteriem, nunciem ve Francii, a potom už od něho neměla co žádat. Zbytek bylo třeba vykonat v Římě a ten zbytek tam nebyl snadný; čekat na výsledek zde v zemi nebylo možné. Spokojena a zahrnuta milostmi víc, než kdy která poddaná byla, konečně kolem poloviny července odjela a byla na cestě skoro měsíc. Lze si představit, jakého přijetí se jí dostalo ve Španělsku: král a královna jí vyjeli vstříc na vzdálenost téměř jednoho dne cesty od Madridu. To je ta žena, jejíž pád král tak horlivě způsobil; Maréchal mi vyprávěl, že si král ten pád se zalíbením pochvaloval v kruhu jeho, Fagona a Bloina¹² a blahopřál si k umění, s nímž dokázal španělského krále a královnu od sebe místně oddělit, aby si byl tím jistější, že jí tehdy svou ránu zasadí.